Řekni mi, jak se to stane, že ta sinusoida spadne? 

Řekni mi jak to, že se mi zase zdá o labyrintech a chodbách který mají spoustu dveří. O lidech který jsem neviděla roky a nemám potřebu o nich nic zjišťovat.

Řekni mi ... řekni mi něco hezkýho. Řekni, že se z tohohle dostanu, Jednou a navždycky. Že to nebude jen na měsíc a pak zas budu padat.

Řekni mi proč se tohle děje. Že dívat se na hvězdy je bolavý a mluvení k vesmíru je bláznovství, který mě drží příčetnou. A je jedno že neodpovídá.

Řekni mi, proč milovat lidi je jedna z nejhorších a nejkrásnějších věcí na světě.

Řekni mi, proč jsou lidi který chci znát na druhý straně světa, jsou vzdálenej kout vesmíru, kterej se možná jen z dálky zdá jako komfortní a bezpečný místo? Z blízka by popraskalo to sklo, viď?

Řekni ... že jsem jen blázen a všechno co mám v hlavě je nemoc duše.

Já ti říkám, že jsem prázdná a zároveň plná. Že moc přemýšlím, ale v hlavě ám prázdno. Chci být něco, ale přitom jsem naprostý nic. Miluju a nesnáším svoji existenci a chci znát odpovědi, ale zároveň je nejspíš lepší nic nevědět.

Řekni, nemohla jsem být nej melodie, kterou složil? Slova který napsal? Myšlenka, kterou měl? ... nemohla jsem být jeho poznámkovej blok... byla bych užitečnější i kdyby ze mě jen trhal stránky se svou nespokojenou tvorbou.

16. března 2024, Sobota

Zdálo se mi o slohovkách z češtiny. Tohle je asi první úroveň bláznovství. Zase jsem něco pokazila v maturitní otázce, ale nemám sílu to tisknout znova. Tak tam mám prostě chybu, no.

Jdu do divadla, lístky do Góji za stovku, naprostej steal, chystám se hoďku, celá natěšená, nastoupim do autobusu a dojde mi že jsem vyjela o hodinu dřív!!! Vskutku geniální počin. Tak píšu kamarádovi s kterym jsem se půl roku neviděla ať jde ven a ono začne nehorázně pršet. Jsem ho vytáhla z baráku na půl hodinovej pokec jak kretén jenom proto, že jsem si nechtěla číst... Tohle je vskutku umění. Nakonec jsme si ale dobře popovídali a jsem ráda že jsem ho viděla. Jedinej problém je, že mě bolí břicho ze silonek ještě před začátkem představení, asi si objednám domů uber. Nohy už taky umíraj z bot. Explicitně jsem mu řikala, že nemůžu chodit a pak jsme stejně 20 minut šli.

Pochcanej Sschönberg, kterej debil napíše 3 hodinovej muzikál

Už mě ten mladický aktivismus vytáčí

S normálními lidmi se bavím normálně, ale už mi opravdu vadí mladí aktivisté, kdy v momentě, kdy jim šlápnete na bebí, nebo nesouhlasíte s nějakou jejich svatou poučkou, kterou ve svém zaslepeném dobroserství šíří do světa, hodí po vás něčím ve stylu mami vrať se na facebook. Tento konkrétní je již reportovaný, nepředpokládám, že to (díky češtině) bude někdo řešit, tady se neřeší spamboty a věci řádově problematičtější.

Fascinuje mne, jak snadno se češi přidávají na něčích stranu a lezou do něčích zadnic jen proto, aby si udrželi svůj úžasný černobílý svět ve kterém jsou věci buď správné, nebo špatné, ale všechno jasné jak po amfetaminu, pochybnosti neexistují. Proč jsou ukrajinci hrdinové a rusové ti špatní? Protože to říkali v televizi? Protože to retweetovala mračna lidí vám podobných? Jak víte co se tam děje? Vždyť, na úrovni, kde lidé skutečně umírají, každý z těch vojáků dělá jen to, co řekl velitel a nemá jinou možnost, v tom jsou si naprosto rovni. Proč bláznovství a pošetilost nějakých vůdců spojujete s ubožáky, kteří mohou jen poslouchat rozkazy za radostného projevování souhlasu? To nemáte kouska soucitu s trpícím člověkem?

Jistěže, protože dnešní aktivní a zapojení mládežníci akceptují násilí jako normu, sami ho totiž páchají svou katastrofální netolerancí pramenící z přesvědčení, že agitují za takzvané dobro a dobro se musí vnutit.

Nebo (a tím se dostávám k původnímu tématu). Proč nekriticky schvalujete postup, kdy někdo udělá masivní bypass na bezpečnostní procesy při vývoji léčiva (vakciny) a následně tu věc násilím nacpete do lidí (to definitivně nebylo nic dobrovolného, protože tak nějak musíte chodit do práce) ve snaze zabránit rozvoji nějaké nemoci, o které věří, že má potenciál vyhladit lidstvo, přičemž ale kvalitní chyba v široce používaném léčivu má potenciál vyhladit civilizaci. Je to pravděpodobnost proti pravděpodobnosti, někdo se nějak rozhodl a někteří lidé jeho rozhodnutí považovali za velice špatné a tu situaci za projev násilí (které vy v tom z výše uvedeného důvodu opět nevidíte). Uplynul nějaký čas a ta strašná choroba se kterou se bojovalo najednou není považována ani za infekční a vy to zcela nekriticky přijímáte a nepřipadá vám na tom nic divného. Jenže ono z toho vychází jediné, buď se někdo mýlil tehdy, nebo se mýlí teď, přičemž oboje má potenciál napáchat velikou škodu. Jedíné, čeho se reálně můžete chytit, je realita. Realita ručně tlačené káry plné mrtvol s divným týpkem mlátícím do trianglu křičícím bring out your dead. Vždyť to vidíte na každém rohu.

A ještě jednou věcí mě tady ti mládežníci fascinují. Všechno berou smrtelně vážně, ti blázni si snad myslí, že se dá život přežít, přičemž jsou ve své evangelizační snaze neskonale úporní. Proč? Očekáváte snad příchod něčeho na úrovni „sociálního statusu“, kdy, nebudete-li mít ty „správné“ názory a nebudete-li je dostatečně vehementně šířiti, budete mít v životě problémy a některé věci si holt (nebo jak píšete vy — „hold“ — byť to slovo má jiný význam, ale narozdíl od „holt“ ho zná kontrola pravopisu) nebudete moci dovolit? A teď už vám v hlavě svítí, že vás straším Čínou a už přesně víte co mi na to máte odpovědět. Problém je v tom, že vás nestraším Čínou, ale něčím, co jsem už jednou zažila. Jmenuje se to komunismus. A tím se dostávám k té modlitbě.

Mě totiž z pohledu mých zkušeností zase vysírá to, že něco, co jste nezažili a o čem nemáte představu, ale nakrmeni „pravdou“ (tedy tím co vítězí, no, aby ne když dějiny píšou vítězové) ze školy ty wole v tom vidíte nějaké úžasné hrdinství a veliký vzor a pak se vám strašně nelíbí když některou z těch věcí někdo použije v souvislosti s nějakým „široce akceptovaným“, tedy vámi akceptovaným, násilím. No jistě, vždyť přece mírné násilí ještě není fašismus, zvláště je-li pácháno ve jménu dobra. To je přece úplně jiné násilí, to se nedá srovnat. To vy přece víte kde se to smí používat a kde ne.

Fakt si doprdele už vy sráči zkurwení myslíte, že všichni ti neznámí vojíni, oběti komunistických lágrů a jiných dnes adorovaných děsů a sraček chtěli kurwa hrdinsky zhebnout pro větší slávu svoji i své vlasti? Leda hovno pravím vám! Dohajzlu a do prdele, chtěli nic než žít! Jako bezvýznamní lidé v normální společnosti, jenomže tu možnost jednoduše nedostali, protože se odněkud vyvalil zas nějaký zasraný hegeš, ve kterém spousta sráčů podobných vám bez náznaku pochybností naprosto přesně věděla co je správně a co ne a hrdě nesla pochodeň té jediné (tehdy) správné „pravdy“ kupředu, zpátky ni krok. Vy jste kurwa další instancí sračky, která zabila všechny ty vámi adorované hrdiny! Vy jste je zabili! Vy a vám podobní! A když si je berete do huby, už jen ve vší zrůdnosti vykrádáte jejich hroby. Svině jedny zasrané, zkurwené…

Pjakin: Není žádná jiná alternativa. Čechy a Slovensko se bez jakékoliv pohromy znovu spojí do jednotného státu

Ruský analytik Valerij Viktorovič Pjakin vyslovil svou prognózu, že Česko a Slovensko se opět spojí v jednotný stát Československo. Pjakin řekl: „Není žádná jiná alternativa. Čechy a Slovensko se bez jakékoliv pohromy znovu spojí do jednotného státu. Prakticky není o čem hovořit. Tím spíš, není tu jen kladná zkušenost z existence Československa a návazaná spojení nejsou přetrhaná. Samotný projekt Intermanium přepokládá srůstání Čech a Slovenska. Proto ani z této strany nebude překážek.“ Projekt Intermanium (mezimoří, trojmoří) počítá se zavedením umělých plavebních kanálů, které by měly spojit Baltské, Černé a Jaderské moře. Kanály, které pak vzniknou mezi Českém a Slovenském by pak měly podpořit obchodní a vojenskou infrastrukturu mezi těmito zeměmi. Podle Pjakina Ruko podpoří budoucí existenci Československa: „Ze strany Ruska mají všechny národy volnou ruku. Sami si definujete, jak budete spolupracovat jeden s druhým, ale jedině na mírové bázi. Vždyť když existovalo Československo, ty národy k sobě přirostly. Pronikly jeden do druhého. Přišly společné sňatky, pracovní migrace, odborníci se stěhovali z jedné oblasti do druhé, což vedlo k interakci obou států, které jsou dnes jakoby státy.“ V současné době mnoho českých a slovenských vlastenců poukazuje na to, že rozdělení Československa bylo protiústavní a bez referenda. Tím pádem je rozdělení Československa právně neplatné a Československo stále existuje, i když se vlády obou zemí tváří, že tomu tak není. Na sociálních sítích vznikají různá hnutí za obnovu Československa. Pjakin to komentuje: „Přitom Československo je normální subjekt, který se objevil ve 20. století, který předpokládá, že to tak má být (sjednocení Československa). Ať to dělí kdo chce a jak chce, stejně to směřuje k jednotě. Protože takový je normální proces rozvoje lidské civilizace. Vzájemná koexistence všech národů. A jednály se o dvě natolik blízké kultury, to je prakticky jeden a tentýž národ.“ Rozhovor se také dotknul otázky toho, že spousta Čechů chce v dnešní válkou zmítané Evropě emigrovat. Někteří si například kupují nemovitosti v Srbsku. Pjakin k tomu řekl: „Nakupovat (nemovitosti) v Srbsku, to už kdekoliv v Evropě. Jen si vzpomeňte jak NATO bombardovalo Srbsko. A pokud neodolají Čechy, potom Srbsko, pochopte, Nadnárodní řízení má zájem na zachování Čech.“ Tato země prochází „mechanismem zničení Srbů“ a navíc v této zemi může vzniknout válka s Kosovem. „Proto prchat z Prahy do Srbska je čiré bláznovství“, dodal. „Praha je okultním centrem světového židovství,“ a proto podle slov Pjakina je Česko a Slovensko pod konceptuální ochranou mnohem více, než kterákoliv jiné země v Evropě. Celý rozhovor s Pjakinem si můžete poslechnout na youtube kanálu Zakázané vzdělání: https://youtu.be/MmWkUCglHCo Read the full article

Je čas se posunout. Trochu za kultúrou. Jedeme navštívit Řím a Vatikán. Při vjezdu na území dostaneme rychlou facku. Bláznovství provozu. Je pravdou ,že turistů tady moc nebylo.

Vyfotíme se před Bazilikou Sv. Petra na Svatopetrském náměstí (možná jsme měli jít na prohlídku, ale s rouškama v době covidové se nám nikde uvnitř potit nechtělo), zastavíme se na koláč a kafe a jdeme zpět k autům. 

Celý Vatikán je obehnán zdí, kterou můžete jako my obejít dokola - ale vlastně nic nevidíte. 

#207

Kdykoliv mi věnuješ alespoň malou pozornost, mám opět pocit, že moje existence má smysl. Jako by vlastně celá závisela pouze na tobě a tvém mínění. Je to šílený, vím. Stejně jako moje osobnost.

Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažený nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.

Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"

Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.

Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.

„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.

„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.

Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.

„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.

„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně.  „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"

„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"

„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.

Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.

Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“

„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.

„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „Můžu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.

„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.

„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.

„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.

Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď:  „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.

„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.

Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.

Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.

„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"

„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.

„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.

„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.

Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.

Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.

Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.

Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.

Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."

„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.

„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."

Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.

„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“

Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“

Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.

„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“

„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat mě, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."

„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."

„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.

Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"

„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"

„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."

Idea inteligence v židovství

Kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

Nedávno jsem ze své přeplněné bílé knihovny Ikea, kterou mám ve své pracovně, vyndal dvoudílný svazek knih od britského geografa Davida Harveyho, které se mimo jiné proslavil tím, že je zarytým zastánce Marxových teorií. Harvey je výborný učitel a jeho knihy i YouTube přednášky člověku odkryjí mnoho zákoutí monumentálního díla, kterým Marxův Kapitál rozhodně je. Marx je jedním ze tří židů, kteří radikálně pozměnili naše chápání moderního světa: Marx ve společenské teorii, Freud v psychologii a v neposlední řadě samozřejmě Einstein změnil pohled na to, co je to čas a prostor. Pokud chceme vysvětlit moderní svět, musíme dle mého názoru v první řadě vysvětlit, proč zrovna tyto tři pánové tak radikálně pozměnilo životy nás všech a proč jejich teorie měly a mají takovou moc se šířit rychle a intenzivně jako intelektuální virus.

Všichni tři pánové pocházejí z rodin, které v předchozích generacích byli ortodoxními židy. Většina lidí si pod ortodoxními židy představí jejích legrační oblečení, klobouky, jarmulky, u mužů vousy a u malých kluků pejzy. Tento stereotyp je jeden z mnoha stereotypů, které je založený na realitě. Stačí si zajít do New Yorku do židovských čtvrtí nebo si zajet do některých částí Jerusaléma, abychom si ověřili, že tento romantický obraz židů je stále aktuální. Málokdo se ale dnes již zamyslí nad tím, co to obnáší být ortodoxním židem. Každý věřící žid ví, že od Hospodina bylo prostřednictvím Mojžíše a následných orálních přenosů poznání všem věřícím židům dáno 613 micvot, tedy přikázání, které musí během každodenních životů plnit. I díky dvěma tisícům let evropského křesťanství ví každý průměrný, většinou ateistický školák běžné základní školy v České republice, že přikázání bylo deset. Bude mít sice o něco více problémů je všechny za sebou vyjmenovat, ale rozhodně se bude hádat o tom, že 613 přikázání rozhodně neexistuje. Navíc kdo by byl schopný něco tak přísného dodržovat? 

Mojžíš na kamenných deskách sice od Hospodina obdržel přikázání deset, ale v celých pěti knihách Mojžíšových (hebrejsky Tóře) jich je dohromady právě 613. Pro moderního člověka z 21. století je nepředstavitelné, že by svůj život řídil podle tolika pravidel, které v dnešní době pro něj nemají žádný smysl. Život není o pravidlech a přikázáních, ale o svobodě, právech a benefitech, které nám poskytuje stát, že ano?

Je zřejmé, že život starodávného i dnešního ortodoxního žida je do posledního detailu řízený biblickými zákony, a tím pádem do velké míry formují jeho pohled na svět, osobnost i psychologii. Dnes by se málokdo chtěl podřizovat těmto zákonům a nemyslím si, že v minulosti tomu bylo nutně jinak. Člověk sám od sebe není bytost, která má ráda svázané ruce, naopak každý z nás přirozeněji tíhne k hedonistickému spektru vidění světa, kde hlavním cílem je potěšení, slast a naprostá volnost si dělat, co chceme. Nemá zde smysl argumentovat, jak pošetilý člověk musí být, aby si myslel, že práva někomu dají smysl života, ale takto náročné zákony nikdo přirozeně nechce dodržovat, aniž by k tomu měl dobrý důvod. Myslím si, že i v antickém, předkřesťanském světě mnoho lidí takto uvažovalo: proč bych měl dodržovat 613 hloupých zákonů a ještě si k tomu uříznout předkožku? Řekové i Římané to považovali za bláznovství a obřízku za obzvláště velkou nechutnost. 

Přesto se našlo mnoho miliónů židů, kteří vše z toho dodržovalo. Již z toho důvodu byli ve srovnání s ostatními lidmi své doby výjimeční. Musíme se ptát, co vedle fanatické víry v existenci a hněv Boha vedlo židy k tomu, že podstoupili tuto psychologické vězení? Anebo jinak, jací to museli být lidé, čím se psychologicky lišili od ostatních lidí té doby, že nejen chtěli tyto zákony dodržovat, ale navíc, že toho byli schopni po celou dobu svého života? 

Zkusil jsem si na vlastní kůži, zda je v moderním životě možné tyto zákony dodržovat. Víme, že již od roku 70 n. l. mnoho zákonů po zboření druhého chrámu nebylo možné dodržovat, protože se přímo týkaly ceremoniálních činností spojených s chrámovou bohoslužbou. Avšak i tak moderní člověk nemá šanci zbývající zákony dodržovat, pokud radikálně nezmění svůj život. Často zcela k nepoznání. Ve srovnání se židovskými přikázáními je křesťanské dodržování devíti zákonů, nedělní docházení do kostela a ranní a večerní modlení s breviářem opravdu hračka.

Ortodoxní židé, což jsou právě ti židé, kteří tvoří většinu židovské historie, byli vždycky velmi neobvyklí lidé svou schopností fanaticky dodržovat přikázání. Takoví lidé musí mít opravdu pevnou vůli, ale také inteligenci, aby si zařídili života takovým způsobem, jenž by byl slučitelný s náboženskými povinnostmi. Pochopitelně se během historie v židovském národě našlo mnoho lidí, kteří z nějakého důvodu nebyli, nebo přestali být schopni tyto zákony dodržovat. Pokud přestali cíleně, stali se odpadlíky a ze židovského národa sami nebo pod nátlakem vystoupili a začlenili se do majoritní společnosti, ve které židé jako minoritní skupina většinou na okraji společnosti existovali. Nesmíme také zapomenout, že židé měli od svého Boha nakázáno, že musí své děti (po většinu času bylo tím myšleno své syny) učit Bibli. Ti rodiče, kteří výchovu v Bibli zanedbávali, případně toho sami nebyli schopni, pak pro své syny nepřipravili nic pěkného, neboť hrozilo, že jejich nevzdělanost jim znemožní se stát dobrými židy a participovat na běžném židovském životě. To se skutečně také dělo a mnoho židů opustilo svůj národ a začlenilo se do jiné společnosti, protože neměli na to se naučit Bibli. Tudíž schopnost číst, pamatovat si text a obecně vést z dnešního pohledu docela akademický život bylo již v základní podobě od židů očekáváno. V roce 70. n. l. zničili Římané v Jeruzalémě druhý Chrám, a židovství se transformovalo na rabínský judaismus vedený nikoli proroky a kněžskou kastou sloužící v Chrámu, ale vysoce inteligentními rabíny, kteří měli monopol na vykládání božího slova, a tak i každodenní život celé židovské komunity. Právě během rabínského judaismu vidíme dále vzrůstající důraz na studium Bible, ale také Talmudu, což umocňuje akademický způsob života učenců, ale i běžných židů. To je něco, co ve zbytku světa bylo zcela nevídaného. Většina lidí do 18. století n. l. se živila zemědělstvím nebo řemeslem, málokdo byl gramotný a schopnost číst a psát byla privilegiem, které se dostávalo nejvyšším sociálním kruhům vzdělanců, šlechty a také chudým, ale vzdělaným křesťanským mnichům a učitelům.

Podle Seymoura W. Itzkoffa, současného psychologa inteligence a výzkumníka židovské historie, který je sám židovského etnika, již antičtí řečtí filosofové kolem roku 300 před Kristem nazývali židy národem filosofů. Do dnešního dne se podobně dochovalo v našem kolektivním vědomí a slovníku pojmenování židů jako národa knihy. 

Většinou to ale říkáme bez toho, aniž bychom si uvědomili, co to reálně znamená a jak se židé od ostatních lidí zásadně liší. 

Židé již 2500 let mají ve své kultuře zakořeněno, že je třeba studovat Bibli (a později Talmud) a čím lepší student Bible člověk je, tím je lepším židem. To pochopitelně vede k tomu, že židovská společnost bude společensky vyzdvihovat ty lidi, kteří budou dobrými studenty Bible a tací lidé budou mít vysokou sociální prestiž. Ať už si myslíme o židovské teologii cokoli, je nepochybně pravdou, že studium Bible nebo Talmudu je náročné. Po intelektuální stránce takové studium vyžaduje schopnost umět perfektně číst, pamatovat si text, být schopen text interpretovat, ale také argumentovat, proč ta či ona interpretace je správně. To se z dnešního pohledu rovná velmi intenzivního univerzitního studiu humanitních věd nebo studia na právnické fakultě.

Znamená to snad, že každý žid například žijící ve Štetlu kdesi v Haliči by udělal přijímací řízení na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, pokud by se naučil česky a měl dostupné potřebné učebnice a výukové materiály?

To nikoli, ale chci tím říct, že židovská kultura se rozhodně od nástupu rabínského judaismu a orientaci na Talmud začala velmi podobat kultuře, ve které se od všech dětí očekává, že se o ty zkoušky na práva minimálně budou pokoušet. A gramotnost, schopnost číst, psát, argumentovat a mluvit jim rozhodně k tomu předpoklady dávalo.

Jinak řečeno, v židovské kultuře důraz na vzdělání v Bibli vytvářel dlouhodobý tlak na inteligenci, především tu spojenou s jazykovými schopnostmi, a takový uniformní tlak na jeden typ konkrétních dovedností neexistoval nikde jinde na světě, snad až na indické brahmíny a perské zorostriánské kněží, jež okupovali specificky vyhrazenou společenskou vrstvu, od které se očekávalo, že její členové se budou věnovat intelektuální činnosti, většinou výkladu náboženských textů, a že si budou brát v manželství za partnery, kteří pochází ze stejné společenské vrstvy (viz v Indii známý příklad kastovního systému).

Pokud kulturní a společenské tlaky na určité dovednosti ve společnosti trvají delší dobu, stane se něco, na co i dnešní chytří lidé naprosto nemyslí, ať už z neznalosti nebo z ideologických předsudků: to, co na začátku bylo čistě kulturní se po určité době může stát i biologické, tedy genetické, pokud kulturní tlaky jsou silné a jejich splnění nebo neplnění je přímo úměrné úspěchu ve společnosti a možnosti mít potomky, které ponesou genetické informace těch členů dané společnosti, kteří náročné kulturní tlaky zvládli a dokázali se prosadit. Tedy, na začátku biologie dá vzniknout některým dovednostem, které umožňují tvorbu kulturních artefaktů a procesů jako jsou například Bible nebo 613 přikázání. A tyto kulturní artefakty poté mohou za určitých podmínek fungovat jako tlaky biologickou evoluci. Biologie a kultura jsou provázané.

Tento mechanismus provázání biologické a kulturní evoluce je dnes dobře znám jako Dual Inheritance Theory a mezi jeho přední výzkumníky patří antropolog a evoluční teoretik Joe Henrich z Harvardu nebo Lambros Malafouris z Oxfordu.

Celá diskuze mezi “Nature” nebo “Nurture”, tedy zda člověka ovlivňuje více kultura a výchova nebo biologie, byla od počátku mylná, protože jsme nad kulturou a biologií uvažovali jako o dvou na sobě nezávislých procesech. Díky výzkumu Dual Inheritance teorie a společné evoluce (tzv. ko-evoluce) kultury a biologie je nyní jasné, že kultura má stejný, ne-li v dnešní době větší vliv na biologickou evoluci člověka jako geografické prostředí, ve kterém člověk žije. 

Tím pádem zcela objektivně, deduktivně a neemocionálně můžeme hypotetizovat, že židovské kultura a židé jakožto národ knihy nebo národ filosofů od svého prvopočátku měla, s použitím programátorského slovníku, ve svém „zdrojovém kódu“ zakódované algoritmy, které při jejich přísném dodržování vedly k tomu, že židovské kultura měla eugenické sklony, neboť privilegovala a obměňovala učence Bible či Talmudu, a tím nepřímo i inteligenci.

Ruskému historikovi žijícímu v USA, Yuri Slezkinovi, vyšel v roce 2019 český překlad knihy Židovské století. V této knize Slezkine argumentuje, že ve 20. století se většina světa stala metaforicky řečeno židy a to proto, že většina moderního světa adoptovala životní styl, které byl donedávna pouze viditelný právě u židů. Je to styl vzdělaného, gramotného, výmluvného, kosmopolitního a městského člověka, jenž své živobytí si obstarává nikoli rukama, ale svým intelektem. 

Slezkine ve své výtečné knize mapuje 20. století, především historii států sovětského bloku, a ukazuje na záznamech, jak židé byli hyperúspěšnou etnickou skupinou. Data, která mě na jednu stranu šokovala, avšak nepřekvapovala, byla ta, kde Slezkine ukazoval zastoupení židů v intelektuálních, respektive bílolímečkových pracovních pozic. Tak například přestože židé tvořili přibližně 5-15 procent v daných sovětských republikách, zastávali něco mezi 40-60 procenty všech právníků, akademiků, vědců, spisovatelů apod.

Podobná čísla bychom našli i v jiných evropských státech. Například v Německu bylo nadměrné zastoupení židů v intelektuálních doménách německé společnosti natolik zjevné, že to neuniklo ani Führerovi a německému obyvatelstvu, které si židovskou nadměrnou reprezentaci vysvětlovalo pouze a jen tím, že se museli spolčit proti německému obyvatelstvu, kují pikle, bychom řekli. 

Jak jen mohlo 20. století vypadat jinak, pokud bychom si všichni otevřeně přiznali, že existují nejen lidé, ale i skupiny lidí, kteří se od nás liší v intelektuálních dovednostech. Neříkám, že by to zabránilo druhé světové válce, ale možná by to zabránilo holocaustu, který nebyl ničím jiným než ztělesněnou závistí, nepochopením, pomstychtivostí německému „Volku“ vůči lidem, kteří patřili k národu, jenž již staří Řekové označili za národ filosofů...

Bude to znít kacířsky, ale zvěrstvo holocaustu možná není tak mysteriózní, jakým jej mnoho akademiků dělá. Z mého skromného pohledu se jedná o jednu z dalších manifestací toho, jak jedna skupina obyvatel převyšuje svými schopnostmi druhou, většinou majoritní skupinu obyvatel, která si to nenechá líbit a vymyslí si mnoho teorií toho, proč se té chytré minoritní skupině daří. Nikdo v minulosti, ani bohužel nikdo v přítomnosti, ani v blízké budoucnosti nezačne jako o prvním možném vysvětlení hovořit o Dual Inheritance teorii a o ko-evoluci biologie a kultury. Je to příliš nebezpečné. Nebezpečnější než holokaust sám.

Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

Můj zrak se nyní posouvá na Jižní Afriku. Čím dál tím více bílých jihoafričanů je pozabíjeno nejen z čisté rasové nenávisti, ale také proto, že bílým jihoafrickým farmářům se daří mnohem lépe než černým jihoafričanům. Tato situace je o to komplikovanější, neboť nikdo na světě momentálně na veřejnosti nepronese, že by černoch mohl být rasistický vůči bílému člověku. Rasismus je totiž podle současného ideologického směřování lidstva pouze a jen zločin, ba dokonce hřích Evropana. 

Pokud je má teorie toho, že v poslední instanci nejde o rasu, etnicitu nebo dokonce ani gender, nýbrž o to, že jedna skupina lidí znatelně převyšuje další skupinu lidí, mělo by se to v nejbližších letech ukázat podle mě právě v Jižní Africe. Čím více bílých jihoafričanů bude pozabíjeno, respektive emigruje jinam, tím více bude potřeba, aby jejich práci zastával někdo jiný.

Již nyní je vidět, že touto náhradou jsou talentovaní lidé z Ghany nebo Nigérie. Jsou to taktéž černoši, pro Evropana často nerozlišitelní (podobně jako Evropané jsou nerozlišitelní pro Japonce nebo Číňany, je to oboustranné pozn.). Sleduji jihoafrické zprávy a více a více čtu o tom, že místní Jihoafričané si stěžují, ba dokonce napadají ony přijíždějící talentované Afričany z Ghany a Nigérie: napadají je na ulici, drancují a vykrádají jejich obchody apod. Cynicky mě pobavilo, když jsem v jednom televizním rozhovoru s místními černými jihoafričany slyšel, že si stěžují na to, že ti „cizinci“ (foreigners) z Ghany a Nigérie berou místním práci, připravují je o peníze a obecně o to, co by mělo patřit místním. Jedná se o rasismus mezi Afričany. A rétorikou se to velmi podobá argumentům z Nacistického Německa před cca 80 lety. Rasismus je ale pouze symptom či důsledek něčeho hlubšího. A tím jsou dle mého názoru inteligenční rozdíly mezi skupinami lidí. 

Chci se příště zamyslet nad tím, zdali by toto myšlení mohlo vysvětlit současnou nevraživost mezi muži a ženami a obecně vliv feminismu, jenž ve svých radikálnějších sklonech metastázuje na čistou nenávist vůči mužům. Myslím, že každý amatérský historik může tento hněv feminismu porovnat s hněvem Nacistů, hněvem proletariátu vůči buržoazii, hněvem minoritních skupin vůči Evropské civilizaci. 

Žádná civilizace není bez hříchu, podobně jako žádný člověk není bez viny. Připomeňme si otroctví Slovanů, tureckou genocidu Arménů, japonský fašismus, barbarský islámský trh s africkými otroky a jejich kastrováním, genocidy v Číně, kmenové války a genocidy afrických států, kanibalismus v předkoloniální Latinské Americe apod. 

Myslím, že v tomhle se Bible nemýlí. 

Problém nastává, když lidé, kteří jsou naplněni iracionálním hněvem, emocionalitou a závistí se snaží vysvětlit chod světa a historii tím, že si najdou skupinu lidí, kterou nesnáší, a najdou na té skupině pouze to nejhorší možné. To lze udělat, neboť skutečně každý z nás je vinen z mnoha věcí.

Kde se ale Bible opět nemýlí je to, že i člověk narozený v hříchu má možnost dosáhnutí odpuštění. 

Současné ideologie, které de facto nahrazují u ateistů náboženství, zastávají ďábelskou kombinaci vlastností a myšlenek: hřích nelze smýt, jsi pouze tím nejhorším, čím můžeš být, a důvod, proč se ti daří, nemá nic společného s rozdíly v inteligenci a osobnostních charakteristikách (čti kombinace kultury a vrozených dovedností), nýbrž je to tím, že kuješ pikle. 

Avšak musím se ptát, kolik válečných konfliktů a kulturních válek budeme ještě muset podstoupit, abychom si přiznali, že ty nejdůležitější společenské problémy souvisí s inteligencí, respektive rozdílů, jak byla lidem rozdána?

21.7.2019 21:35

Strávil jsem několik hodin u tvého hrobu. Ač to pro mnohé může být projev bláznovství... Jsem tam rád mám pocit že jsi po mém boku a posloucháš co ti vykládám.  Dnes byl opravdu krásný den svítilo sluníčko a tak jsme ti mohli přinést v poklidu květiny. Vykládal jsem ti vše co se stalo a jak probíhal život v době kdy jsem tu nebyl. Somin je na návštěvy tohoto místa zvyklá dokonce ti přinesla obrázek který je v rámečku  a spočívá v květech které ti přinesla tvá rodina a blízcí přátelé. Somin si vyzvedla sestra i s Taem.. Čekal je výlet u prarodičů.. Já jsem zůstal a pokračoval ve své návštěvě. Možná to je pro okolí morbidní ale trávím tu čas rád. Je tu klid a nikdo mě neruší hloupostmi.. Myšlenkami  u lidí co už opustili tento svět.. Jsem se zabýval dlouho. Vlastně mě z tohoto místa donutilo odejít až to.. Když začalo pomalu ale jistě zacházet sluníčko, a z nebe začali pršet malé kapky vody..  Z posledním úsměvem na tváři a vzpomínkou na tebe.. Jsem uložil fotografii kterou jsem ti přinesl. A vedle něj položil dopis.. Rámeček z fotografii nás tří jsem lehce pohladil prstem.. A odešel.. Nasadil si sluchátka do uší a poslouchal Klavírní hudbu. Možná je na čase abych tě už nechal jít. Ale nejsem připravený.. Odpusť mi to. Ale bez tebe bych se cítil opravdu sám.  E.W.W

Červen 2020

Reading wrap up

Trhlina – Josef Karika *** Dost nepříjemné pocity… Zlověstné, nepopsatelné zlo, zmatek strach, bláznovství… Nebyl to horor jako takový, ale ve výsledku mě to vyděsilo ještě víc. Zajímavé, strhující, ale creepy. pozn. Hýkal – Zrní (kapela) A na nebi čekají hvězdy – L. N. Spielman ***** Vynikající román o vztazích, psychologii postav, (a vztahu mezi matkou a dcerou, popř. otcem) vině, odpuštění,…

View On WordPress

Zlomový okamžiky přichází tak mezi jednou a třetí ráno, kdy bych měla dávno spát. Sevře se mi hruď, ústa v němém výkřiku a nedostává se mi vzduch. Nakonec usínám vyčerpáním. A vesmíru se snažím vrátit veškerou tu moc kterou mi dal. Ale jako když pokaždé, když se o to pokusím mi připomene, že jsem ještě nesplnila svůj úkol.

Musím zachránit co nejvíc duší, ale jak když nedokážu zachránit ani sama sebe?

A pak, když se ponořím do řádku knih, ano zbožňuji fantaskní literaturu. Je to únik, to, za co bych měnila duši. Za boje, mocné síly i za tělesnou snad až smrtelnou bolest. Vím, že to přijde někomu jako bláznovství, ale nejsem hrdinka tohohle příběhu. I když jí toužím být. 

Hltám slovo po slově a řádek po řádku. Vpíjím se zase do světa který začínám milovat. Nejprve jsem k němu byla odměřená. Ale každý příběh prý začíná nudně, ale pak si mě získal. Propadla jsem mu životem. Ale ba co víc ... inspiroval mě. Zazvonil na ten můj zvon a pak se otevřely dveře. Dveře do světa, který jsem stvořila já.

zápis 016

Něco je špatně.

Dnes mi profesorka v hlavním oboru (což je klavír) řekla, že bych si mohla začít hledat a přemýšlet o jiné škole, nebo jiném oboru, protože má strach, že nebudu stíhat maturitu. Celé to řekla hrozně mile. Vím, že to se mnou myslí dobře a já sama čekala, že podobný rozhovor brzy příjde, kdyby ne, byla bych dost naivní. Přesto jsem na to nebyla připravená.

Navrhovala mi dechové nástroje, protože nejsou tak šíleně těžké a je o ně neustále nouze. Ze všeho nejvíc bych se prý ale hodila na zpěv. A já si uvědomila, že to by mě taky bavilo, ale spíš muzikálově a nejspíš by byl problém s mým rozsahem hlasu. Takže taky nic.

Nejhorší je, že nevím, jak to říct doma. Můj život čtyři hodiny od domova je pro jejich peněženku poměrně náročný. Těžce nesou jakýkoliv neúspěch (já sama ješte hůř). Určitě uslyším něco jako: "Tak ale tu maturitu snad uděláš, ne? Absolutorium nemusíš, půjdeš někam na výšku. "

Mám chuť bojovat, zamakat, změnit názor paní profesorky a u klavíru zůstat. Jen mám strach, aby to nebylo bláznovství.

ÚVAHA TŘI STA ČTYŘICÁTÁ OSMÁ – ŽIVOT NEMÁ PRAVIDLA

V životě platí mnoho zákonů, ale patrně nemá žádná pevně stanovená pravidla. Ty si my, jako lidé vytváříme sami, abychom se v něm neztratili. Pravidla nám pomáhají orientovat se v nezměrnosti života, který jako celek je neuchopitelný.

C. G. Jung ve své Červené knize snů říká v souvislosti s bláznovstvím: „ Člověk usiluje o rozum jen proto, aby si mohl vytvářet pravidla. Život sám nemá žádná pravidla. To je jeho tajemství a jeho nepoznaný zákon. Co ty nazýváš poznáním, to je pokus vnutit životu něco srozumitelného.“

Přesto, že je život nesrozumitelný, tak je bytostnou potřebou člověka mu alespoň z části porozumět. Nejedná se o poznávání přírodních zákonů, ale o samotný nevyzpytatelný chod života každého z nás. Tak, abychom alespoň částečně omezili jeho nahodilost, máme potřebu svému životu dát nějaký řád a pravidelnost. Skoro každý člověk má svůj specifický, pravidelný režim, podle kterého naplňuje většinu dnů svého života. Často se z této pravidelnosti stává monotónní rutina.

Podobně se snažíme vytvářet pravidla pro mezilidské vztahy tak, aby se předcházelo zbytečným nedorozuměním. Pravidla lidského chování nám pomáhají předvídat reakce ostatních, přestože je mnoho lidí nepoužívá. Čím je společnost svobodnější, tím méně lidé dodržují vzájemně sdílená, nepsaná pravidla chování. Proto je většina z nás často zaskočena zcela nepochopitelným jednáním lidí, které vychází z nadměrné svobody, se kterou si mnozí nevědí rady. Nedodržování obecných pravidel mezilidského chování vede k anarchii a chaosu.

Podobně jako existují pravidla lidského chování, tak si vytváříme pravidla jak vytvářet a udržovat naše přírodní a umělé prostředí. Zakládání obcí a měst, jejich vazba na přírodu a samotné členění ulicemi, náměstími a parky vytváří hmotné prostředí, se kterým se dovedeme ztotožnit. Jsou známa pravidla kompozice obcí a měst již z dob před Vitruviem. Totéž se týká typologie jednotlivých stavebních objektů. Srozumitelná architektura a kompozice obytných celků ve vazbě na přírodu, vytváří pro lidi rámec, kde platí řád a ne chaos.

Je asi správné nevyhýbat se bláznovství, tak jak říká C. G. Jung, které často zaznamenáváme ve svých snech, ale pro vědomý a reálný život se bez poznání, které „vnucuje životu něco srozumitelného“ neobejdeme. Mimo to, abychom zplodili a vychovali své potomky, jsme taky na tomto světě proto, abychom dle svých možností a schopností pomohli posunout lidské poznání o důvodu a původu života na naší planetě. I kdyby člověk vědomě nemohl nebo nechtěl pronikat dál v tomto poznávání, má podvědomě potřebu dovědět se pravdu o svém původu.

Zvědavost a zvídavost jsou hlavní hnací vlastnosti lidské bytosti, která je obdařena vyšším vědomím, rozumem a citem. Vytvářet pravidla jak pro sebe, své bližní a okolí je jedna z důležitých činností, jejímž cílem je vytvořit řád ve svém životě. Přesto, že tato pravidla jsou často postavena na mylných předpokladech a jsou to pouhé dočasné teorie, které se s postupem času a posunem v poznání nahradí novými, člověk má potřebu je vytvářet.

Svět existuje na základě fyzikálních a dalších zákonů, jejichž znalost si upřesňujeme po staletí a tisíciletí. V některých nepříznivých etapách historie lidstva se znalost zákonů vytrácí nebo jsou mylně interpretovány. V současnosti se lidské poznání zvětšuje přímo geometrickou řadou a plno zapomenutých, znovu objevených, „pohanských“ vědomostí začíná korespondovat i s úrovní nejnovějších fyzikálních zákonů. Dá se říci, že mnohdy tyto zapomenuté znalosti pomáhají vyřešit dlouho neobjasněné skutečnosti a naznačují nový směr bádání.

Pro člověka méně citlivého a vnímavého platí, že život skutečně nemá žádná pravidla a vše je v rukou nahodilosti a osudu. Ve skutečnosti tomu tak není. Každá naše myšlenka a navazující čin mají vliv na vývoj dalších událostí. Dá se to vnímat na jednodušší úrovni jako kauzální zákon akce a reakce. Na vyšší úrovni je třeba uvědomit si, že všichni jsme navzájem propojení v jednom kosmickém či Božském celku a jakákoliv myšlenka nebo čin ovlivňuje kvalitu toho celku. Čím více bude mít každý z nás negativních myšlenek, které povedou ke stejně špatným činům, v o to horším a nemocném celku budeme žít. Pravým opakem bude, když se naučíme přemýšlet a jednat pozitivně, vždy s dobrým úmyslem nejen pro sebe, ale i pro celek.

Tato úvaha může vypadat naivně a idealisticky, ale jedná se o poznání, díky kterému vznikl život na naší zemi a pouze na základě lásky a pozitivního myšlení jej lze udržet.

Za kolik?

teď jsem takové chodící (čtěte: ležící) klišé, jsem lehce opilá a poslouchám lil peepa

trošku ty smutky z prášku urychlíme, zalijeme horkou vodou, zamícháme, necháme 5 minut odstát, sníme

po dlouhé době jsem se viděla se Zuzkou, jak ona mi chyběla, a taky to dopadlo tak, že je středa a já vypila s ní láhev svařáku a pak gin

má motýlky v břiše a básní o chlapci, přeji ji ten úsměv, ale taky mi tenhle úsměv schází na rtech

zaprodala jsem tolikrát duši, že ten nejkouzelnější, nejčistší zbytek, tu čirou vykrystalizovanou část si nechávám pro sebe, tu část, pro kterou bych se já do sebe zamilovala, pro to dětské bláznovství, kouzelný smích, květiny ve vlasech, ztřeštěnost, ale nemám, co nabídnout ďáblu v té smrtelné smlouvě chvilkového štěstí, takže prosím vás, za kolik básniček dostanu pusu na čelo, za kolik úsměvů obejít a za kolik pomerančů lásku?

#197

To, že se neozývám, neznamená, že jsem na tebe přestala myslet.

Hardcore Patkhor

O naší Expedici na Pik Patkhor jsem už sice psal, ale zatím nic uceleného, a rozhodně ne v rozsahu, který si to zaslouží. Považuji totiž za svou povinnost, seznámit vás s naším oblíbeným řidičem Numonem, jehož hlášky typu „gorizontalno, vertikalno, sexualno“ (význam mi bohužel unikl), nás provázely po celý zbytek výpravy. Dále pak s rodinou Chucka Norise, u které jsme strávili noc před cestou do BC, s naším oslíkem a jeho dvěma opatrovníky a spoustou dalších barevných figur, prožitků a myšlenek. Chtěl bych tak lépe zaznamenat průběh celé expedice, nejen z pohledu gastronomie ve výšce 6000 m.n.m. jako doposud, ale také z pohledu pasažéra na proslulé Pamír highway, z pohledu dvou nezkušených logistiků, kteří museli čelit nečekaným překážkám při cestě do base campu, a taky očima nováčka ve světě velehor, kterým bezpochyby jsem. Věřím, že tu a tam ve vzácných momentech, kdy slovo potká slovo v tom správném pořadí, by to někdo mohl shledat i zajímavým čtením. Nuže, pohodlně se usaďte a nechte se ukolébat nepravidelným kodrcáním offroadu s vymlácenými tlumiči po nejdůležitější pamírské dopravní tepně, či naopak pravidelným údery cepínu a lapáním po dechu ve výšce 6000 m.n.m..

Začnu pro jistotu úplně od začátku. V srpnu roku 2019 jsme se společně s Tomášem Cimrem vydali poprvé vstříc ultimátnímu dobrodružství, bláznovství a zbytečnému riskování života, které rádi schováváme pod drsným slovem Expedice. V našem hledáčku se ocitla osamělá šestitisícovka kdesi v Pamíru. Nejvyšší vrchol Rušanského hřbetu, takřka neprobádaný kout země, o kterém neví ani vševědoucí strýček Google moc užitečného, kromě nadmořské výšky 6083 m a drsného názvu Pik Patkhor. Vše, co měly naše mysli lačnící po jakýchkoli informacích k dispozici, tak byly černobílé fotografie prvovýstupců z roku 1947 a slovní popis výstupu, ze kterého si dovolím ocitovat tento krátký odstavec. Ze zápisků legendy sovětského horolezectví, samotného Abalakova.

„Vedoucí expedice se rozhodli vyrazit na vrchol podél západního hřebene. I přes strmé a ostré skalní vrcholy představoval nejspolehlivější cestu k vrcholu. Vysoká nadmořská výška, rozpadající se skalnaté svahy a ostré hřebeny neumožňovaly často urazit za den více než 500 m. Za čtyři dny, během kterých překonali obrovské potíže, vylezli na vrchol Patkhoru…“

Kromě těchto prastarých pokladů, vyčmuchal strýček G v digitální džungli také článek a nádherné provokativní fotografie této dominanty z výpravy dvou Američanů v roce 2017. Jejich šlépěje, či snad díry v ledu od maček, však vedly do severní stěny, tudíž přistupovali k hoře z úplně opačné strany. Užitečné tak pro nás byly jen dva snímky západního hřebene, kterým byl veden prvovýstup, a ke kterému jsme upínali všechny naše naděje. „To bude dávačka“, opakoval jsem si v duchu, když jsem očima zas a znova skenoval fotku a zoomoval skoro až na jednotlivé pixely ve snaze najít si bezpečnou cestu a zjistit, jaká je kvalita skály. Vypadalo to hratelně, ale každý další pohled na ni vyslal můj myokard do sprinterské rovinky a nemilosrdně přiškrtil útroby.

Poslední zdroj informací byly samozřejmě satelitní snímky, které nám dodávaly hodně sebevědomí. Při pohledu shora a nízké kvalitě fotografie se totiž spousta nepříjemných detailů schová. Téměř vertikální 2 kilometry sněhu, ledu a skály vypadají z orbity přeci jen trochu jinak, než když se tyčí přímo nad vámi. Z vesmíru hledíte očima bohů, a ne malého ustrašeného mravenečka, kterým v porovnání s ohromující velikostí hor, jste. Podstatný detail. Navíc úžasný 3D model strýčka G vám sice vymodeluje i sklon svahu, který však zprůměruje a o konkrétních problematických místech, vám toho moc neřekne. Nicméně je to alespoň výborný motivátor. Máte totiž pocit, že to bude procházka, asi jako normálkou na Glockner v Rakousku, akorát bez natažených řetězů a prošlapané stopy. Kdyby nám dopředu někdo dal všechny detaily, ukázal sněhové a kamenné laviny, které se prohánějí po jeho strmých ledových svazích, užili bychom si asi mnohem více nervózních bezesných nocí plných pochyb a nejistoty. Jít do neznáma je hodně riskantní, ale v něčem také osvobozující. Nevidíte jasně konkrétní hrozby a představujete si to logicky bez nich. Musíte však věřit ve své schopnosti a v to, co se chystáte udělat.

Taková byla tedy naše výchozí pozice. Pramálo informací, hodně velká očekávání, chuť nasytit ego, něco si dokázat a konečně zažít svou první expedici. Následovalo pár měsíců plánování, několik přípravných výjezdů do Alp a pak odlet do Asie. Expedice umí být i poměrně nákladná záležitost a v tomto směru nám hodně ulehčili sponzoři a především Expedition club, naše milovaná komunita, kterou jsme pomáhali formovat, a která taky zásadním způsobem formovala nás. Toho času nás taky oba živila, šatila a polykala téměř všechen čas. Před začátkem Expedice jsme tak oba odjeli na své výpravy v post-sovětském regionu centrální Asie. Já jsem vedl prima partu odvážlivců na čtyřtisícovky v Kazachstánu a Tomáš dokonce na 2 pětitisícovky ve Fanských horách. To nám jednak snížilo náklady na dopravu, a taky poskytlo příležitost aklimatizovat se. Někomu více a někomu méně. Bohužel jsem si vytáhl Černého Petra já a aklimatizoval jsem se tak leda na výstup do BC ve výšce 4000 m.n.m.. Ideální například na již zmíněný Grossglockner.

Budu se dál věnovat hlavně třem stěžejním částem celé Expedice. Cestě po Pamír highway až do vesnice Patkhur, řešení logistiky do BC a samotnému výstupu a návratu. Převinu tedy pásku vyprávění až do Dushanbe, kde jsem se potkal s Tomem, a kde jsme symbolickým přípitkem z lahváče Baltiky zahájili celý podnik.

„Ou jeeee, Rock’n’roll! Tohle bude jízda, na kterou nikdy nezapomeneme.“

A taky že byla…