Dandamis a Alexandr Veliký: Myšlenkový střet mezi dvěma velikány, který vstoupil do dějin

Umělecké ztvárnění Alexandra Velikého.   V historii lidstva existuje mnoho vzrušujících setkání mezi významnými osobnostmi, které zanechaly nezničitelnou stopu v paměti lidí. Jedním z nejpozoruhodnějších rozhovorů se uskutečnil mezi Dandamisem, indickým asketou a brahmánem, a Alexandrem Velikým, vojevůdcem a králem Makedonským, který proslul svými dobyvačnými taženími a vytvořil jedno z největších impérií v historii. Dandamis, žijící ve 4. století před naším letopočtem, byl známý svou asketickou životní filozofií a vzdal se materialního a světského života, aby zasvětil svůj život hledáním osvícení. Alexandr Veliký, na druhé straně, byl mimořádně schopný vojevůdce, který si podmanil rozsáhlá území a sjednotil mnoho různorodých kultur pod jedno impérium. Setkání těchto dvou velikánů se odehrálo během Alexandrových tažení v Indii. Když se Alexandr dozvěděl o existenci Dandamise, který žil v jeskyni vysoko v horách, chtěl ho poznat. Toto setkání, ačkoliv v zástupu Onésikrita, se ukázalo být jedním z nejzajímavějších dialogů v celé historii lidstva.  

Dandamis a Alexandr Veliký

V knize Životopis Jogína, autor knihy Paramahansa Jógánanda popisuje tento příběh: „Krátce poté, co řecký válečník (Alexandr) přijel do Takšašily v severní Indii, poslal posla Onésikrita, žáka hellénské Diogenovy školy, aby mu přivedl indického učitele Dandamise, velkého takšašilského sannjásina. „Buď pozdraven, učiteli bráhmanů!“ řekl Onésikritos, když vyhledal Dandamise v jeho lesním útulku.

„Syn mocného Dia Alexandr, který je svrchovaným pánem nad všemi lidmi, tě žádá, abys k němu přišel, a vyhovíš-li, odmění tě vzácnými dary, ale když odmítneš, srazí ti hlavu.“ Jógin přijal toto dosti naléhavé pozvání klidně a „ani nezvedl hlavu ze svého lože z listí“. „Já jsem také Diův syn, je-li jím Alexandr,“ poznamenal. „Nechci nic Alexandrovo, neboť jsem spokojen s tím, co mám, zatímco vidím, že on putuje se svými muži přes moře a země pro nic za nic a nikdy nedojde konce svého putování. Jdi a pověz Alexandrovi, že Bůh, Svrchovaný pán, není nikdy původcem nestoudného zla, nýbrž je Stvořitelem světla, míru, života, vody, lidského těla a duší; přijímá všechny lidi, když je smrt vysvobodí, nejsa sám nikterak podroben nemoci. Jedině On je Bohem mých poct, který si oškliví jatka a nepodněcuje žádné války. Alexandr není žádný bůh, protože musí okusit smrt,“ pokračoval mudrc s tichým opovržením. „Jak může být někdo jako on pánem světa, když ještě neusedl na trůn vnitřního vesmírného panství? Ani dosud nevstoupil živ do Hádu, ani nezná dráhu slunce ústředními oblastmi země, neboť národy na jejích hranicích ani neslyšely jeho jméno!“ Po tomto pokárání, jistě nejostřejším, jaké kdy bylo zasláno duchu „Pána světa“, dodal mudrc ironicky: „Není-li Alexandrovo dosavadní panství pro jeho tužby dostatečně prostorné, nechť překročí řeku Gangu; tam najde kraj schopný uživit všechny jeho muže, pokud je země na této straně příliš úzká, než aby je uživila. Věz však, že co mi Alexandr nabízí a dary, které mi slibuje, jsou pro mne věcmi naprosto bezcennými; věci, kterých si cením a které shledávám skutečně užitečnými a hodnotnými, jsou toto listí, jež je mým domem, tyto kvetoucí rostliny, jež mi dávají denně potravu, a voda, kterou piji; zatímco všechen ostatní majetek nahromaděný s úzkostlivou péčí přináší zpravidla tomu, kdo jej sebral, zkázu a působí jen strast a trápení, kterým je plně obtížen každý ubohý smrtelník. Pokud jde o mne, lehám na lesním listí, a nemaje nic, co by bylo třeba střežit, zavírám oči ke klidnému spánku; kdežto kdybych měl cokoli ke střežení, zahánělo by to spánek. Země mi dodává všechno, tak jako matka dává dítěti mléko. Chodím si, kudy chci, a nemusím se zatěžovat žádnými starostmi. Usekne-li mi Alexandr hlavu, nemůže zničit i mou duši. Zůstane jen moje mlčící hlava a zanechá tělo jako roztrhaný šat zemi, ze které bylo vzato. Já pak, změniv se v Ducha, vystoupím ke svému Bohu, který nás všechny uzavřel do masa a zanechal na zemi, abychom dokázali, zda tu dole budeme poslušni Jeho příkazů, a který od nás všech, až odtud odejdeme k Němu, bude také vyžadovat zprávu o našem životě, neboť je Soudcem všech pyšných zlých skutků; protože sténání utlačovaných bude trestem utlačovatele. Nechť Alexandr děsí těmito výhrůžkami ty, kdo touží po bohatství a bojí se smrti, neboť proti nám jsou obě tyto zbraně stejně bezmocné; bráhmani nemilují zlato ani se nebojí smrti. Jdi tedy a pověz Alexandrovi toto: Dandamis nepotřebuje nic, co je tvé; a proto k tobě nepůjde, a chceš-li ty něco od Dandamise, přijď za ním!“

S velkou pozorností vyslechl Alexandr z Onésikritových úst jóginův vzkaz a „pocítil ještě větší touhu spatřit Dandamise, který, ač stár a malý, byl jediným protivníkem, v němž dobyvatel mnoha zemí nalezl víc než sobě rovného“.  

Alexandr Veliký pátrá po smyslu života

Alexandr pozval do Takšašily řadu bráhmanských asketů, proslulých svou obratností odpovídat s jadrnou moudrostí na filozofické otázky. Plutarchos podává popis takové slovní půtky; všechny otázky kladl sám Alexandr.

„Koho je víc, živých nebo mrtvých?“ „Živých, neboť mrtví nejsou.“   „Co živí větší zvířata, moře nebo země?“ „Země, neboť moře je částí země.“   „Kterého zvířete se člověk nejvíc bojí?“ „Toho, se kterým se člověk ještě neseznámil.“ (Člověk se obává neznámého.)   „Co bylo dřív, den nebo noc?“ „Den byl o den dřív.“ Tato odpověď vyvolala u Alexandra překvapení. Bráhman dodal: „Nemožná otázka vyžaduje nemožnou odpověď.“   „Jak může nejlíp člověk dosáhnout toho, aby byl milován?“ „Člověk bude milován, pokud, ač s velikou mocí, nepřiměje lidi, aby se ho báli.“   „Jak se může stát člověk bohem?“ „Tím, že udělá, co je pro člověka nemožné.“   „Co je silnější, život nebo smrt?“ „Život, protože snese tolik zla.“   Alexandrovi se podařilo odvést si s sebou z Indie jako učitele opravdového jógina. Byl to Svámí Sphinés, kterému Řekové říkali „Kalanos“, protože světec, uctívač Boha v podobě Káli, zdravil každého vyslovením jejího svatého jména. Kalanos doprovázel Alexandra do Persie. Ve stanovený den se v Súzách vzdal starého těla tím, že před celým makedonským vojskem vstoupil na pohřební hranici. Historikové zaznamenali úžas vojáků, když viděli, že jogín se nebojí bolesti ani smrti a ani se nepohnul, když ho zachvátily plameny. Než se Kalanos odebral ke své kremaci, objal všechny blízké druhy, ale odmítl se rozloučit s Alexandrem, jemuž řekl: „Brzy se uvidíme v Babylonu.“ Alexandr opustil Persii a o rok později v Babylonii zemřel. Slova jeho indického gurua byla slibem, že bude s Alexandrem v životě i ve smrti.  

Řečtí historici o indické společnosti

Řečtí historici nám zanechali mnoho živých a podnětných obrázků indické společnosti. Podle Arriana ochraňuje hinduistické právo lidi a „nařizuje, aby nikdo z nich nebyl za žádných okolností otrokem, nýbrž aby všichni požívali svobody a uznávali rovné právo všech na ni. Neboť se domnívají, že ti, kdo se naučili nepanovat druhým ani se před nimi nehrbit, dosáhnou života nejlépe přizpůsobeného všem proměnám osudu.“ „Indové,“ píše se v jiném textu, „nevynakládají peníze na lichvu, ani si neumějí půjčovat. Pro Inda odporuje zavedeným zvyklostem dopouštět se křivd nebo jimi trpět, a proto neuzavírají smlouvy ani nevyžadují záruky.“ Léčení se prý provádí prostými a přirozenými prostředky. „Léčí se spíše řízením stravy než používáním léků. Nejváženějšími léčivy jsou masti a náplasti. Všechna ostatní jsou považována za víceméně škodlivá.“ Účast na válce se omezuje na kšatrije čili válečnickou kastu. „Také žádný nepřítel, který narazí na rolníka pracujícího na své půdě, mu neublíží, neboť lidé této vrstvy jsou považováni za obecné dobrodince a jsou chráněni před jakýmkoli ubližováním. Půda tak zůstává nevypleněna, plodí bohatou úrodu a zásobuje obyvatelstvo vším potřebným, aby byl život příjemný.“  

Závěr života Alexandra Velikého a ponaučení

Císař Čandragupta, panovník Guptovské říše v severní Indii, který roku 305 př. Kr. porazil Alexandrova generála Seleuka, se o sedm let později rozhodl předat otěže indické vlády svému synovi. Čandragupta odešel do jižní Indie, kde strávil posledních dvanáct roků života jako chudý asketa, hledající sebeuvědomění ve skalní jeskyni ve Šravanabélgóle. V Indii je považován za prvního z tzv. „velkých králů“, kteří této zemi vládli.

Alexandr Veliký, ač byl velkým vojevůdcem, který v té době dokázal dobít většinu tehdy známého světa, měl velký respekt a obdiv k indickým brahmánům. Pravděpodobně jej přitahovala jejich vzdorovitost, nechuť podrobit se a žádný strach ze smrti, což byly cnosti, kterých si sám Alexandr vážil. Alexandr, přestože dosáhl obrovských úspěchů v materiálních a územních oblastech, současně hledal smysl života a obdivoval moudrost brahmánů. Možná, že si Alexandr díky brahmánům na sklonku života uvědomil, jak pomíjivé a ubohé je dobývat a podmaňovat si jiné národy, i když veřejně se o tom nikde nezmiňoval, protože by tím zpochybnil celý jeho dosavadní život. Z historických pramenů však víme, že po několika svých krvavých dobyvačných taženích a zabití svého spolubojovníka Kleita v záchvatu vzteku se Alexandr psychicky zhroutil a trvalo několik týdnů, než se dal dohromady. Z toho můžeme usoudit, že jej přes všechny ideály a dobyvačnou povahu dohnaly výčitky svědomí.

Alexandr Veliký nikdy neprohrál žádnou bitvu. Jeho vojska byla poražena až indickým císařem Čandraguptou, který si osvojil brahmánské učení. Tento indický císař si uvědomil pomíjivost slávy a majetku, a po vzoru brahmánů se rozhodl žít jako asketa ve skalní jeskyni. Alexandr zemřel přesně, jak předpovídal brahmán Kalanos, ve městě Babylon. Po jeho smrti došlo k postupnému rozpadu jeho obrovské říše. Alexandr totiž nestanovil přímého následovníka říše a makedonští generálové (diadochové) si válkami říši rozdělili. Read the full article

#207

Kdykoliv mi věnuješ alespoň malou pozornost, mám opět pocit, že moje existence má smysl. Jako by vlastně celá závisela pouze na tobě a tvém mínění. Je to šílený, vím. Stejně jako moje osobnost.