Některý místa ve mně vyvolávají nepopsatelně silnej pocit. Někdy až nostalgickej a to nemusím mít žádnou předchozí vzpomínku na to konkrétní místo. Najednou jak kdybych věděla, že sem patřím. Že nejsem jen škůdce přírody, ale její absolutní součástí. Všechno to hezky zapadne, jak poslední dílek puzzle a když kousek odstoupím, vidím celek.

A vím, že si to můžu zarámovat a někam pověsit nebo zase zbořit a schovat do krabice.

Fakt už mrdat tohle vedro. Si na léto zařídím půlroční stáže v Austrálii nebo něco.

*Simulátor Facebooku před 15 lety*

@witchwitchglam včera hrála squash a bolí ji rukááá.

Axiom (bo dokázat se to nedá): Pokud za nějakou sračkou není Babiš, je za ní zcela jistě Google.

ROZHOVOR S FARÁŘEM Z BAZILIKY PANNY MARIE NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ JEANEM DE NUITEM

Dobrý den, popsal byste našim čtenářům kostel, který máte v opatrovnictví?

Dobrý den, ano, jistě. Náš kostel je častou zastávkou na cestě do Santiaga de Compostela, protože nabízí zcela jedinečný zážitek. Je natolik výjimečnou bazilikou, že ji sem jezdí opěvovat tisíce turistů ročně. Já sám se na ní nemůžu vynadívat. V mládí, než jsem se stal farářem, to jsem byl ještě hloupý kluk, jsem snil o tom, že budu malířem. Do teď mám schované, některé mé krajinky, včetně okolí mé baziliky. Někdy, když na mě dolehne tíha hříšníků, kteří se mnou při zpovědi sdílí své trápení, vezmu akvarely, skicák a štětce, a jdu ven. Sednu si pod náš kostel, a snažím se ty jeho velké rozměry zhmotnit na papír. To si pak vždy zase pro jednou připadám jako skromný nápadník, co tiše a nepozorován obdivuje křivky nepoznané milenky. Ale to už jsem odbočil.

Takže, ke svému kostelu máte skutečně hluboký vztah. Mohl byste nám teď prosím trochu přiblížit aktuální atmosféru doma? Dá se při tom všem povyku pracovat?

No, tedy. Nechci malovat čerty po zdech, ale lhal bych kdybych přísahal, že mi z toho všeho nestojí vlasy na krku. Je to situace, na kterou jsem měl být připravený už dávno, ale zároveň jsem doufal, že k tomu nikdy nedojde. V první řadě jsem měl připravit svůj kostel a postarat se o to, aby byl před takovým nátlakem chráněn. Bůh mě varoval, měl jsem jednat už mnohem dříve, před lety, když jsem viděl můru se tu plížit v křoví. Každý den se modlím, aby to už skončilo, v tomto smyslu se pracovat, jak říkáte, samozřejmě nejen dá, ale je to víc než na místě.

Došlo k tomu v pondělí ráno. To jsem se probudil, a zrovna se chystal jít ven malovat, protože východ slunce nad bazilikou Panny Marie neposkvrněného početí je něco, co se teď skromně pokouším zdokonalit ve své malbě. Toho rána jsem ale nemaloval, a od té doby už nikdy.

Venku stál ten zjev. Člověk o tom slyší, ale naživo, to je úplně jiný zážitek. Víte, já věřím, že bůh stvořil každého z nějakého speciálního důvodu, ale můří katedrály? Nechci se rouhat, a věřte, že se snažím mít víru ve veškeré jeho činy, ale toto pochopit mi dělá trochu problém. Proč by vytvořil tvory s kostely na zádech, když mu muselo být přeci od začátku jasné k čemu to povede? Je to Bůh, věděl, že lidé se nechají zlákat démony v podobě nevinných velkých motýlů a budou uctívat je místo našeho Pána. A jako by tohle nestačilo, začnou nám krást i naší duchovní architekturu. Díky Bohu za tuto zkoušku, a díky také za to, že existují lidé, kteří ještě nezapomněli pravdu, a kteří si každý týden připomínají význam katedrál.

Musí to být vrtkavá situace, tam ve Vaší bazilice. Prozraďte nám ještě, jak se chová můří katedrála, když je teď čtvrtým dnem hostem u Vás na dvorku?

Ano, ano. Já Vám to mohu sdělit asi nejlépe, protože, jsem od chvíle jejího zjevení, nezamhouřil oka. Každou noc, se ji snažím lákat ovocem a svíčkami. Nemyslete si ale, že bych nebyl dobrým hostitelem. Její přítomnost se mi možná nelíbí, ale dopřávám ji křesťanské pohostinnosti. Nicméně, ona vše odmítá. Jediné. co chce se můj kostel, a ten už je zaslíbený jinému. Můří katedrála bude zkrátka muset tuto skutečnost přijmout a jednou provždy jít. Omlouvám se, ale musím se vrátit k práci. Na shledanou.

Děkujeme za váš čas, přejeme hodně sil.

Qiang Jin Jiu - Kapitola 42.

Červené švestkové květy

Xiao Chiye stanovil datum hostiny před banket sta úředníků. Chen Yang šel doručit pozvánku, ale nakonec to byl Ge Qingqing, kdo jí přijímal.

„Lanzhou je v poslední době ve službě v císařově přítomnosti. Nemá vůbec volný čas, tak ji přijmu jeho jménem já.“ Vzal si Ge Qingqing pozvánku do ruky. Jakmile si vyměnily formální pozdravy, řekl: „Císařské armádě teď leží svět u nohou. Předpokládám, že zástupce generála Chen je také hodně zaneprázdněn?“

„Místokrál každý den tvrdě pracuje na oficiálních dokumentech. Pro nás, jakožto pro muže, jež mu sloužíme, neexistuje nic, jako být moc zaneprázdněn.“ Vypil Chen Yang čaj a pokračoval: „Ge-xiong měl tentokrát štěstí v neštěstí, když byl povýšen na soudce. Tvoje budoucnost je zářivá. Opravdu působivé.“

Oba muži předstírali zdvořilost, když spolu přátelsky mluvili a ze všech sil se snažili si neudělat ostudu. Mezi císařskou osobní stráží a císařskou armádou vznikaly poslední dobou konflikty, které vytvářely svár. Teď se zrovna nacházeli v bodě, kdy k druhému chovali averzi už od pohledu.

Teprve když mu byl šálek čaje vyměněn za čerstvý, Chen Yang vstal, aby se rozloučil. Ge Qingqing ho vyprovodil a Shen Zechuan, který byl celou dobu uvnitř, zvedl závěs a vyšel ven.

„To pozvání přišlo ve špatnou dobu.“ Předal mu Ge Qingqing pozvánku: „Vážně chceš jít?“

„Proč ne?“ Otevřel ji Shen Zechuan a uviděl Xiao Chiyeho energickou a troufalou kaligrafii.

„Brzdění císařské osobní stráže Xiao Chiyem v posledních dnech nabírá na síle. Naše mise jsou neustále zdržovány císařskou armádou. Navíc má důvěru a přízeň císaře. Kdyby měl v plánu něco udělat...“ Ge Qingqingův hlas se pomalu vytratil.

„To, co dělá, už nemůže být zjevnější.“ Zavřel Shen Zechuan pozvánku a pokračoval: „Chce potlačit císařskou osobní stráž a proměnit Qudu v území pod jeho kontrolou, aby se Jeho Veličenstvo muselo spoléhat pouze na jeho císařskou armádu. Dá se očekávat, že císařské osobní stráži ještě několik ran zasadí.“

„Právě. V současné době je příliš riskantní vzít strýčka Ji na jeho hostinu.“ Řekl Ge Qingqing.

Shen Zechuan bezelstně odhodil pozvánku na stůl a řekl: „Tohle se týká Zuo Qianqiuho. Tady past nenastraží.“

Ge Qingqing se stále necítil příliš klidný.

Rána na Shen Zechuanových rtech se již zahojila. Oblékl si kabát a řekl: „Půjdu na chvíli ven.“

Pak, brodíc se sněhem, vyrazil. Dnes nesněžilo hustě, vítr byl však silný.

Dorazil na ulici Donglong a vydal se přímo do pavilonu Ouhua na opačném konci, než byla vila Xiangyun.

Xi Hongxuan nedávno složil několik klasických písní a předal notové zápisy melodií zdejším kurtizánám, aby je mohly zpívat, z čehož se neočekávaně stala velkolepá podívaná. Nejlepší však bylo, že nechal pod jevištěm vyhloubit prostor a naplnil ho měděnými nádobami s otevřeným hrdlem, na které následně položil jednu vrstvu dřevěných prken. Současně zakoupil novou skupinu mladých dívek z Juexi, které několik dní trénoval. Poté jim nechal na kotníky připevnit zvonečky, a když pak tancovaly na jevišti v dřevácích podle rytmu, zvuk zvonků se promítal do měděných nádob. Celé představení bylo díky tomu éterické a dechberoucí.

V tuhle chvíli dívky na jevišti akorát zpívaly Xi Hongxuanovy písně, zatímco on sám se opíral ve svém ratanovém křesle ve třetím patře, držel vějíř a se zavřenýma očima poslouchal. Služebná byla zcela neslyšná, když v ponožkách opatrně našlapovala po vlněném koberci. Poklekla před korálkový závěs a tiše řekla: „Druhý pane, host dorazil.“

Aniž by Xi Hongxuan otevřel oči, zavřel vějíř.

Služebná vstala a zvedla Shen Zechuanovi závěs. Ten vstoupil a uviděl jinou dívku klečet u Xi Hongxuanových nohou, které zrovna masírovala.

„Pozvěte mladého pána Shena, aby se posadil.“ Vyťukával si Xi Hongxuan do rytmu, zatímco se soustředil na zpěv.

Klečící dívka se došourala po kolenou k Shen Zechuanovy a pokusila se mu sundat boty. Shen Zechuan však zvedl ruku, aby ji zastavil a posadil se na židli.

Teprve když melodie skončila, se Xi Hongxuan spořádaně posadil. Zatímco popíjel čaj, ukázal na dívku svým vějířem a řekl: „Tahle je nová a neposkvrněná.“

Shen Zechuan se na ni nepodíval.

Xi Hongxuan se zasmál. Podíval se na něj a řekl: „Neřikej mi, že ses vážně zaplet s Xiaem druhym? Co? Pořád si pro něj schováváš svojí cudnost?“

Vlasy na Shen Zechuanových spáncích vypadaly v téhle teplé místnosti, jako by byly nasáklé inkoustem, díky čemuž vypadala jeho tvář trochu nepřístupně. Vzniklý kontrast mu dodával až nadpozemskou auru.

„Když už si mě sem zavolal, tak zkrať to tlachání.“

Xi Hongxuan si znovu otevřel vějíř a se svým obézním tělem nacpaným do ratanového křesla řekl: „Sme přece kámoši. Vidim, že je pro tebe těžký zůstávat v přítomnosti Xiaa druhýho, tak sem tě sem dneska zavolal, aby ses dobře pobavil. Kdybysme se měli bavit o ubohosti, pak bys ty, Shen Lanzhou, rozhodně vyhrál. Xiao druhej tě kdysi kopnul, zasel kořeny tvý nemoci a způsobil, že seš teď chronicky nemocnej a křehkej. A teď musíš předstírat, jakej seš s nim kamarád. To je vážně jako za trest.“

„Je to tak.“ Nevyhýbal se Shen Zechuan tématu. Místo toho řekl rezignovaně: „Je to takovej blbec.“

„Ale co tak vidim, nevypadá to, že by měl v plánu nechat císařský osobní stráži nějakej prostor.“ Řekl Xi Hongxuan. „Lanzhou, zdá se, že ho tvoje intimní řečičky moc neovlivnily.“

„Jsi moc zhýčkaný,“ přijal Shen Zechuan teplý kapesník, který mu dívka podala, a otřel si ruce. Úsměv v jeho očích a chlad, který kolem sebe měl, když přišel, beze stopy zmizely a pozvolna se vyšperkovaly do jeho obvyklého výrazu. „Myslíš na svoji švagrovou s takovou urputností, že jakmile se s ní jednou vyspíš, zahrneš jí nekonečnou přízní a láskou. Ale mezi mnou a Xiao'erem jde jen o vztah na jednu noc. Jak by se to mohlo považovat za lásku?“

„Takže chceš říct, že...“Zvedl Xi Hongxuan hůlky: „To byl jenom úlet?“

„Dokonce i úlet je umění.“ Řekl Shen Zechuan. „Každý někdy s někým vleze do postele a každý se svými vlastními potřebami. Jakmile je po radovánkách, je konec. Když na to budeš neustále myslet, tak už to nebude úlet, nebo ne?“

Xi Hongxuan sepjal ruce a nahlas se zasmál: „Dobře, dobře! Skvělý Lanzhou! Bál sem se, aby tě teď neměl v hrsti a tys nezapomněl, že jsme to my dva, kdo je na stejný lodi. Tady, tady. Ochutnej tohle. Je to divoká zelenina akorát dovezená z Qinzhou. Takhle vytříbenou věc nemá ani císařská kuchyně.“

Oba muži si vybrali pokrmy k ochutnání.

Xi Hongxuan znovu promluvil: „Tenhle Xiao druhej je vážně něco. Dřív mu nikdo nevěnoval pozornost a pak najednou na podzimnim lovu ukázal svojí pravou tvář. Teď, když už svoje schopnosti nemůže dál skrejvat, do toho jde naplno bez ohledu na ostatní. Převzal vojenské záležitosti osmi velkých výcvikových divizí a všechny klíčové pozice přenechal svým důvěryhodným pomocníkům. Výsledkem je, že žádný z osmi velkých rodů teď nemá skutečnou moc. To svoje přetvařování ale předvádí tak bezchybně, že na něj nikdo nenašel žádnou špínu. Řekni, copak tě to neštve? Neni to hodný nenávisti?“

Shen Zechuan si na stole všiml talíře s nakrájenou okurkou, ale ani se jí nedotkl. „Xiao'er spálil na lovištích Nanlin všechny mosty. Vsadil vše na šanci, že bude mít Jeho Veličenstvo na paměti jejich přátelství a nechá ho jít. Ale tahle naděje byla marná, stejně jako nabírání vody sítem. A co víc, ještě navíc skončil pod bedlivým dohledem šesti ministerstev. Čas vrátit nemůže a tak mu nezbývá, než si získat skutečnou vojenskou moc v Qudu. Ve srovnání s osmi velkými výcvikovými divizemi je císařská armáda jako světlušky a jasný měsíc. Jsou užiteční, ale ne zase tak moc. Nebylo pro něj snadné konečně získat převahu. Samozřejmě, že si nenechá ujít příležitost.“

„Dřív, když byl ještě Pan Rugui ve čtyřiadvaceti yamenech, ho mohl kdykoliv východní úřad srazit o stupínek níž. Ale teď, když je Pan Rugui mrtvej, východní úřad taky upadá. Takže teď, v tomhle velkym Qudu, vážně neni nikdo, kdo by se proti němu, Xiao Ce'anovi, dokázal postavit!“ Zakousnul se Xi Hongxuan do jídla a řekl: „V posledních dnech jsem nebyl zrovna zahrnut přízní Jeho Veličenstva. Jeho Veličenstvo teď poslouchá Hai Liangyiho, a rozhodlo se být moudrým monarchou zlatého věku. Teď už se se mnou chodit bavit nechce.“

Shen Zechuan dojedl a beze spěchu řekl: „Člověk, který žije déle, než dvacet let, už si utvořil jasnou povahu. Jestli ho dokáže pár slov napravit, pak už nic na tomhle světě nebude těžké.“

Xi Hongxuanovy hůlky se zastavily: „Myslíš...“

„Hai Liangyi je gentleman mezi gentlemany,“ odložil Shen Zechuan hůlky: „Je jako voda tak křišťálově čistá, že vidíš její dno. Jedno jeho setkání se současným císařem je jako když se voda dostane do kontaktu s horkým olejem. Dříve nebo později exploduje a rozstříkne se všude. Už je to nějaká chvíle, co Xue Xiuzhuo dosáhl své pozice, tak proč není ochoten postupovat dál? Do velkého sekretariátu. Není to přeci tak, že by nebyl dostatečně kvalifikovaný. To, co v tuhle chvíli chybí ústřední správě, jsou právě talenty.“

Xi Hongxuan o tom mlčky přemýšlel.

Shen Zechuan řekl: „Teď, když jsou před námi cizí nepřátelé, jak může osm velkých rodů stát rozděleně a čelit jim každý sám? Už jsi hlavou rodu Xi. Jak se říká, bohatství stoupá i klesá. Teď, když je příležitost na dosah, neříkej, že jí necháš být?“

Xi Hongxuan odložil hůlky, otřel si kapesníkem pot a znovu se na něho podíval: „Ty chceš, abych kontaktoval osm velkých rodů a přiměl je, aby spojily síly a vypořádaly se s Xiaem druhým?“

Shen Zechuan odpověděl: „Xiao'er je jenom jedním z nich. Dnes jsou civilní úředníci oblíbení. V důsledku toho se zdá, že je císařská akademie na vzestupu. Během několika let budou do oficiálních řad jeden po druhém vstupovat synové prostého narození ze skromných poměrů. Až se tak stane, co se stane se všemi vzácnými syny osmi velkých rodů, kteří jsou zvyklí se poflakovat? Jestli chudí vzrostou u moci a to povede ke vzniku nových šlechticů, pak druhý mladý pane, osm velkých rodů už nebude osmi velkými rody.“

Xi Hongxuan řekl: „I tak... je tohle příliš ožehavé téma. I kdbysme nechali všechno ostatní stranou, Yao Wenyu nebude souhlasit. Je to Hai Liangyiho student, kterého samotný Hai Liangyi instruuje. V posledních letech cestoval za studiem po celém světě a poznal nespočet talentů a mudrců. Ten rozhodně neuzavře spojenectví s námi.“

Shen Zechuan řekl s úsměvem: „Osm velkých rodů znamená jen osm velkých rodů. Není důvod, aby to bylo těchto osm rodů. Pokud na to rod Yao nemá, vyměňte ho za jiný.“

Xi Hongxuan už nejedl. Odstrčil židli a přešel po místnosti. Po nějaké době se znovu podíval na Shen Zechuana: „Ale máš nějaký způsob jak udržet Xiaa druhého v klidu? Jestli chce chránit císaře, nebude jenom tak sedět a nic nedělat. Nebál bych se, kdyby šlo jenom o něho, ale za ním stojí Libejská obrněná kavalerie. S Xiao Jimingem se nejde Xiao Ce'ana dotknout ani mu ublížit. Je hrozně těžký se s nim vypořádat!“

„Xiao Jiming je impozantní, ale jeho moc a prestiž leží na hranicích.“ Podepřel si Shen Zechuan hlavu. Jeho oči pod stíny nebyly jasně vidět. Xi Hongxuana naposledy postrčil: „Qudu je tvoje místo. A jak se říká, ani mocný drak se nevyrovná hadovi na jeho vlastním území. Existuje spousta způsobů, jak zajistit, aby byl Xiao'er až po krk ve svých vlastních problémech, než aby zasahoval.“

Xi Hongxuan byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že si ani neuvědomil, že Shen Zechuan řekl tvoje, namísto naše. Jen se zeptal: „Jaké způsoby?“

Shen Zechuan se tiše zasmál a řekl: „Vliv Xiao'era zcela závisí na důvěře Jeho Veličenstva. Jsou kamarádi po mnoho let a mají za sebou veselé dny plné pití. A co víc, Xiao'er mu zachránil život. S tím se pro tuhle chvíli skutečně nedá nic dělat. Ale věci jako přátelství jsou jako podzimní rosa. Jakmile je necháš dostatečně uschnout pod žhnoucím sluncem, zmizí.“

Xi Hongxuan se podíval na Shen Zechuana a vzpomněl si na Ji Leie o oné deštivé noci a všechna zvěřina a divoká zelenina, které snědl, se mu začaly obracet v žaludku. Vší silou se pokusil na sobě nedat nic znát a s úsměvem řekl: „Jestli už máš vymyšlené řešení, tak mi ho řekni.“

Jakmile Shen Zechuan odešel, lehl si Xi Hongxuan zpět do svého ratanového křesla a řekl číšníkům, aby uklidili stůl. Otočit se pro něj představovalo výzvu a tak potřeboval někoho, aby mu pomohl. Zničehonic začal podléhat pocitu, že se mu špatně dýchá a tak nechal své muže, aby otevřeli okna.

Xue Xiuzhuo vyšel z oddělené části místnosti. Xi Hongxuan si posteskl: „Takys to slyšel? Naštěstí se narodil jako syn Shen Weie. Kdyby se dostal k moci, bylo by mnohem těžší se s nim vypořádat, než je teď s Xiaem druhym.“

„Abys někoho využil, musíš použít správnou metodu.“ Nalil si Xue Xiuzhuo čaj. „Na tomhle světě není nikdo, kdo by neměl žádné touhy ani přání. Shen Lanzhou má také svoje slabiny. Dokud to máme pod kontrolou, pak se ani toho nejzákeřnějšího psa nemusíme bát.“

„Žádný sme ale zatim nenašli,“ poklepal si Xi Hongxuan vějířem na střed čela. „Podivej se, jak je bezcitnej vůči Xiaovi druhýmu. Otočil se k němu zády, jen co vstal z jeho postele. Ponížení ani lichotky na tenhle druh zločinců nefungujou. Nedá se mu ani vyhrožovat.“

Xue Xiuzhuo polknul čaj, usmál se a řekl jemným, rafinovaným způsobem: „Kam ten spěch? Udělej, co říká. Ať už to uspěje nebo ne, pro Xiaa druhého to pořád bude pohroma. Až přijde čas, odhalí své skutečné motivy.“

Shen Zechuan zamířil dolů, ale nespěchal k odchodu.

Jedna z prostitutek ho pozdravila. Věděla, že je Xi Hongxuanovým čestným hostem a tak mu ihned začala podstrojovat: „Na co se mladý pán dívá? Pouhý pohled se nevyrovná osobnímu vyzkoušení.“

Shen Zechuan si změřil pohledem nádherně oblečené kurtizány a zeptal se: „Máte i prostituty?“

Žena se otočila a řekla osobě za sebou: „Vezmi tohoto pána nahoru a přiveď mu pár čistých chlapců s jemnou tváří, aby mu posloužili.“

Shen Zechuan chvíli seděl v místnosti, než dovnitř vešli tři prostituti. Přelétl po nich pohledem – všichni byli náležitě upravení. Dohazovačka byla bystrá a věděla, koho vybrat. Ani když prošla celou budovu, nenašla nikoho krásnějšího, než byl Shen Zechuan, a tak zvolila nekonvenční metodu a poslala mu jemně vypadající mladíčky.

Chlapci vykročili vpřed, aby Shen Zechuanovy sundali boty, ale ten posunul nohy mírně stranou. Proto poklekli a znovu se neodvážili pohnout.

Shen Zechuan se zahleděl z okna a po chvíli řekl: „Svlékněte se.“

Všichni tři ze sebe začali poslušně svlékat šaty. Shen Zechuan se podíval na jejich hezká ramena, když byli asi v polovině svlékání, ale od začátku do konce zůstávalo jeho srdce klidné jako tichá voda. Tak se podíval na jejich ruce - každá z nich připomínala ruce dívky, která si vedla spokojený a pohodlný život. Neměli mozoly, ani neměli na palci prsten.

Shen Zechuan pomalu vydechl a vstal. Aniž by se obtěžoval oznámit svůj odchod, otevřel dveře a odešel, nechávajíc za sebou tři udivené chlapce.

Ding Tao Shen Zechuana bedlivě sledoval. Když viděl, že konečně vychází z pavilonu Ouhua, pečlivě si něco poznamenal do malé knížky, která už byla celá pomačkaná z toho, jak pevně ji svíral. Jakmile měl dopsáno, všiml si, že už se Shen zechuan začleňuje do davu. Ding Tao se neodvažoval být nedbalý, a tak ho spěšně z bezpečné vzdálenosti pronásledoval. Shen Zechuan nechodil zase tak rychle, přesto mu během mrknutí oka zmizel.

Ding Tao překvapeně vykřikl a začal pospíchat, jen aby mu cestu zablokoval vysoký, statný muž v bambusovém klobouku. Stačilo se k němu jen přiblížit a věděl, že je to muž zběhlý v bojových uměních! Všude kolem bylo moře lidí. Ding Tao nechtěl nikomu ublížit, proto nijak nezareagoval, což Shen zechuanovi umožnilo ho setřást. Ding Tao naštvaně zahrozil pěstí, ale pak si uvědomil, že toho muže odněkud znal.

Jakmile se setmělo, sníh zesílil. Onen vysoký a statný muž ušel kus cesty, kloboukem si úmyslně zakrýval tvář. Zabočil, ale vstoupil do slepé uličky. Shen Zechuan stál za ním a řekl: „Sleduješ mě už půl měsíce. Co chceš?“

Vysoký a statný muž si stáhl bambusový klobouk o něco níž, ale pak se rozesmál a řekl: „Bystrej. Kdo by si pomyslel, že sis toho všimnul už tak brzo.“

„Tvoje schopnost utajit dech je vynikající.“ Řekl Shen Zechuan. „Copak jsi mě sám tyhle triky neučil? Jen co tě pustili z vězení, jsi beze stopy zmizel a je nechal tě pronásledovat mimo Qudu. Muselo tě to stát hodně úsilí.“

Muž nadzvedl svůj bambusový klobouk a odhalil tvář se strništěm. Qiao Tianya si odfoukl pramínek vlasů z čela a řekl: „Bylo by fajn, kdybys mě vlákal do vinotéky. To musíme stát a mluvit zrovna tady?“

„Králíky je těžké polapit.“ Díval se na něho chvíli Shen Zechuan, než řekl: „Mám ti říkat Qiao Tianya? Nebo Songyue?“

„Jak budeš chtít.“ Řekl Qiao Tianya. „Řikej mi Qiao Tianya a budeme známí. Oslovuj mě Songyue a budeš mým pánem.“

„Vaše excelence je schopný muž. Co tě přimělo se podřídit mému učiteli?“ Zeptal se Shen Zechuan.

„Co sem moh dělat?“ Zasmál se Qiao Tianya posměšně. „Velkému rádci Qi vděčim za svůj život a to musím splácet tim, že pro něj budu po zbytek života tvrdě dřít jako vůl nebo kůň.“

„Takže to, proč to šlo té noci na lovištích všechno tak hladce...“ Řekl Shen Zechuan: „... bylo díky tvojí pomoci.“

„Přijmout tě za svýho pána znamená, že budu sledovat tvoje podněty.“ Řekl Qiao Tianya. „Původněs chtěl prince Chu zabít, ale nečekal si, že bude Xiao druhej tak smělej a nacpe ho přímo před císařskou osobní stráž, aby ji napálil a nechal hrát na slepou bábu. Seš ale pohotovej. Dokázals využít příležitosti a podat Xiaovi druhýmu pomocnou ruku.“

„To jsou všechny schopnosti, které mám.“ Řekl Shen Zechuan.

Qiao Tianya si oprášil sníh z ramen a řekl: „Budu vás v budoucnu následovat, pane. Pokud bude k jídlu maso, nezapomeňte mi dát k pití misku polévky. O mě je mnohem snazší se starat než o stráže Xiaa druhýho.“

„Ding Tao je mladý,“ hodil po něm Shen Zechuan jen tak mimochodem váček s penězi. „Chen Yang a Gu Jin jsou ti, kteří jsou tvrdými oříšky.“

Qiao Tianya si peníze vzal a řekl: „Tak dobře jste Xiaovi druhýmu porozuměl, ale on pořád myslí jenom na to, jak jste mu zachránil život.“

Shen zechuan se usmál: „Radši bys následoval jeho, co.“

„Já sem strážce s neochvějnou loajalitou,“ zvedl Qiao Tianya nevinně ruce. „Jestli mě bude Xiao druhej ochotnej koupit za tisíc zlatých, pak pro něj budu přirozeně ochotnej projít vodou i ohněm.“

Shen Zechuan řekl: „Škoda, že už je to kolem něj narvané lidma. Jak by tam na tebe mohlo zbývat místo?“

„Můj malý pán...“ naklonil Qiao Tianya hlavu a přimhouřil oči, když říkal: „....má skutečně jízlivou pusu.“

Shen Zechuan nasadil výraz "lichotíš mi".

„Ale to,“ usmál se Qiao Tianya: „platí pro nás oba.“

+++

O osm dní později dorazili Shen Zechuan s Ji Gangem podle plánu.

Ding Tao si očividně stěžoval. Gu Jin, který dnes nepil, stál za dveřmi a už z dálky si všiml Qiao Tianyi, jež šel za Shen Zechuanem. Ding Tao si ihned stoupnul na špičky a zašpital: „Jin-ge, to je on. To je on!“

Chen Yang provedl Shen Zechuana s Ji Gangem dveřmi. Qiao Tianya musel přirozeně zůstat venku, jenomže neměl zase takové sebeuvědomění a tak jeho nohu, která se chystala vkročit dovnitř, musel zablokovat Gu Jin.

„Slyšel sem, že ses před pár dny postavil tomuhle klukovi do cesty.“ Podíval se Gu Jin svýma bystrýma očima na jeho bambusový klobouk. „Co seš to za hrdinu, že šikanuješ dítě?“

Ding Tao si odfrkl oprávněným rozhořčením a papouškoval: „Jo, co seš to za hrdinu?!“

Qiao Tianya vybuchnul smíchy. Bezděčně si sundal klobouk a řekl s drzým úsměvem: „Nejsme tu dnes večer kvůli jídlu? Tak proč se hádat? Tohohle kamarádíčka teď vidim prvně. Brácho, možná máš špatnýho člověka?“

Ding Tao vzteky vykřikl: „Jak to můžeš říct? S nikym bych si tě nesplet!“

Gu Jin zastavil Ding Taa a postavil se Qiao Tianyovi. Dva muži téměř stejné výšky si stáli tváří v tvář, až do sebe téměř naráželi.

Gu Jin řekl: „Dnes není ten správný čas. Domluvme se na někdy jindy.“

„Já nemam čas.“ Zatahal si Qiao Tianya za pramínek vlasů před čelem a vrhl na Gu Jina provokativní úsměv: „Koneckonců můj pán má jenom mě. Kde bych probůh vzal tolik volnýho času, abych moh vychovávat tady mladšího brášku.“

Gu Jin si chladně odplivl a řekl: „Řekni mi svoje méno. V budoucnu budeme mít hodně příležitostí se setkat.“

„Tenhle pokorný služebník je Qiao Yueyue.“ Poklepal si Qiao Tianya dvěma prsty na spánek směrem k Ding Taovi. „Taky známý jako Xiaosongsong.“

Chen Yang zavedl Shen Zechuana a Ji Ganga dovnitř. Nádvoří, kterým procházeli, bylo hluboké. Minuli verandu chaoshou a prošli měsíční bránou, jen aby se před nimi rozprostřel nádherný pohled na nádvoří plné červených švestkových květů.

Když Shen Zechuan vešel, Xiao Chiye stál akorát pod stromem a čekal. Na letmou vteřinu si vyměnily pohledy, ale než stačili vyjádřit jakýkoliv jemný pocit, oba svůj pohled zase odvrátili.

Xiao Chiye přivítal Ji Ganga a s úsměvem ho pozdravil: „Prosím, omluvte mě, že jsem nešel shishuovi naproti, i když shishu musel čelit sněhu, aby přišel až sem. Víno i jídlo už jsou nachystané. Shifu už dlouho čeká uvnitř.“

Ji Gang se podíval na Xiao Chiyeho a zastavil ho, než mu stačil vzdát úctu. „Tvůj shifu se odtrhl od rodu Ji před více než dvaceti lety a tvé bojové umění má teď svůj vlastní osobitý styl. Protože nejsme ze stejné školy bojových umění, není třeba být přehnaně zdvořilý.“

Xiao Chiye řekl: „Naše bojová umění lze dotrasovat ke stejnému původu, což znamená, že jsme ze stejné školy. Jen díky zasvěcení do pěstního stylu rodu Ji, jsem dnes schopný zvládat směsici bojových umění různých rodů. Už dávno jsem slyšel o shishuově pověsti a velmi ho obdivuji. Takže ať už je to jakkoliv, svůj respekt mu vyjádřit musím.“

Xiao Chiye se v úctě uklonil a zavedl Ji Ganga dovnitř. Nezapomněl však otočit hlavu, aby řekl Shen Zechuanovi: „Lanzhou a já jsme se také dlouho neviděli.“

Shen Zechuan prošel dveřmi a s úsměvem řekl: „Shixiong má teď takovou moc a vliv. Musíš být hodně zaneprázdněný.“

„Jsme ze stejné školy bojových umění,“ řekl Xiao Chiye neutrálním tónem. „Takže bez ohledu na to, kolik mam práce, si na tebe vždycky čas najdu.“

„Jak bys kvůli mně mohl zdržovat práci?“ Řekl Shen Zechuan. „V poslední době jsem neměl skoro co dělat a to jen díky shixiongovi, který na mě tak dohlíží.“

„S radostí.“ Zvedl Xiao Chiye závěs. „Jestli chceš být zaneprázdněný, přijď ke mně. Připravím pohovku a budu tě kdykoliv čekat.“

Shen Zechuan ucítil bolest na zátylku, jen co uslyšel slovo pohovka. Jakoby na těch místech, kam ho předtím kousnul, zůstával žár. Byl tak spalující, až se jeho úsměv zcela vytratil.

Zuo Qianqiu byl oděný v róbě se širokými rukávy a širokými límci, své bílé vlasy měl stažené do drdolu. Vůbec nevypadal jako vytříbený učenec nebo generál vzbuzující úctu. Očividně byl o několik let starší než Ji Gang, přesto vypadal mladší. Kdyby měl být nějak popsán, řeklo by se o něm, že měl až nadpozemskou auru. Zdálo se, že zvěsti z válečného bratrstva o tom, že se stal mnichem, nebyly tak úplně neopodstatněné.

Zuo Qianqiu se otočil a spatřil Ji Ganga.

Ji Gang měl na sobě krátké bavlněné oblečení s tlustým krátkým kabátem. Stál tam se znetvořeným obličejem a hleděl na něho. Minulost se během okamžiku vynořila. V uších mu jasně zněl jásot a smích mladíků, muž před ním byl však již starý a bělovlasý.

Xiao Chiye prolomil ticho a řekl: „Oba shifu se mohou najíst tady, zatímco já a Lanzhou počkáme venku.“

„Chuan-er, pořádně si zapni kabát.“ Ji Gang vypadal osaměle, když se otáčel ke straně, aby Shen Zechuana upozornil: „Pojď dovnitř, jestli ti bude zima.“

Shen Zechuan přikývnul.

Zuo Qianqiu řekl: „A-Ye, postarej se o svého shidiho.“

Xiao Chiye se usmál na znamení, že to bere na vědomí, než společně vyšli ven.

Venku bylo chladno, přesto byla vzácně jasná noc.

Shen Zechuan sestoupil po schodech a zahlédl hustý háj plný červených švestkových květů a uvnitř něj most. Tohle nádvoří bylo tak vytříbené, že to vůbec nevypadalo jako Xiao Chiyeho styl.

„Tohle nádvoří sem koupil od rodu Yao.“ Zdálo se, jakoby Xiao Chiye přesně věděl, na co myslí. Stál za ním a rukou odhrnul větev plnou červených květů, jen aby odhalil okolní čistý potok. „Hezký. A taky drahý.“

„A stejně ti nevadilo za to tolik utratit.“ Ani se Shen Zechuan neohlédl. Xiao Chiye hrudí jemně narazil na jeho záda a položil mu ruku na hlavu.

Naklonil se k jeho uchu a nonšalantně řekl: „Červené švestky pokryté sněhem. Lanzhouho zahalila vůně. Jeho úsměv má cenu tisíce zlatých.“

„Musels dát do zástavy i svoje kalhoty.“ Začal se Shen Zechuan skutečně pomalu usmívat.

„Jo, stálo mě to docela velkou částku. Ale Yao Wenyu to už tak prodával za málo.“ Odmlčel se Xiao Chiye na chvíli, než pokračoval: „Utek si docela rychle. Musí tě stát dost úsilí, se mi vyhejbat.“

„Nevyhýbám se ti.“ Zvedl Shen Zechuan prst, aby odstrčil Xiao Chiyeho dlaň. „Ale copak je něco, co spolu musíme probírat tváří v tvář?“

Xiao Chiye se usmál a řekl s trochou bezcitnosti: „Nemůžeš si trochu hýčkat svýho druhýho mladýho pána potom, co se s nim vyspíš?“

Shen Zechuan udělal pár kroků vpřed, aby se vzdálil od Xiao Chiyeho hrudi, než se otočil a beze slova si ho prohlédl. Za této hvězdné noci zdobené švestkovými květy oba muži konečně zpětně něco pochopili.

Xiao Chiyemu došlo, že to, co oné noci svíral, byla voda. Jakmile odtekla, byla pryč. Shen Zechuan se ani v nejmenším nezdráhal odejít. Po záchvatu vzájemného kousání a trhání, zůstal všechen ten přetrvávající žár pohřben pod barvami noci. Ani v té největší extázi, ve které Shen Zechuan zvedal omámeně svůj krk, si ho - Xiao Ce'ana - nevypálil do svých vzpomínek.

Xiao Chiye si znovu a jasně uvědomil jednu věc. Byl jediným, kdo byl té noci přemožen chtíčem.

„Radil jsem ti to,“ zvedl Shen Zechuan prsty, aby přidržel švestkovou větev a okouzleně řekl Xiao Chiyemu: „že by pro tebe bylo nejlepší ten zátylek nekousat.“

„Rozkoš v ložnici...“ Odhalil Xiao Chiye svůj frivolní úsměv: „...není něčím, co bych si mohl dopřát sám.“

„Největší rozdíl mezi tebou a mnou, je touha. Ty jsi plný tužeb. Vůbec se nesnažíš svoje ambice skrývat. Ten zátylek je jen tou menší z nich. Držíš mě zpátky, chceš tomu vzdorovat, chceš to porazit, ale nakonec tomu stejně podlehneš. Ale Ce'ane,“ utrhl si Shen Zechuan švestkový květ a jeden z okvětních lístků si vložil do úst. „Já nemám chtíč. Tak jak se mi chceš postavit?“

Xiao Chiye přistoupil o krok blíž a popadl Shen Zechuana za ruku, v níž držel květinu. Sklonil se, přitiskl se k němu a hbitě řekl: „Co je to jednou? Nuda. Měli bysme to dělat ještě několikrát. Kurtizány z pavilonu Ouhua si použít nemoh a ani ses neodvážil dotknout těch chlapců. Předstíráš, že žiješ v celibátu jako rezervovaný mudrc. Ale já sem nebyl ten, kdo té noci tak jemně lapal po dechu.“ Přitáhl si Xiao Chiye Shen Zechuanovu ruku ke svým rtům, nebezpečně jí k nim přitiskl a ušklíbl se: „Je pravda, že sem propadnul chtíči. Ale když seš ty sám tak neochvějnej, tak proč ses se mnou pokusil pod peřinou vyvolat bouři? Shen Lanzhou, ty se bojíš podlehnout touze mnohem víc, než já, nemam pravdu?“

-VK-01-034: Útočníci se nemuseli nijak skrývat

Útočníci se nemuseli nijak skrývat.

Reflexivní snaha dostat se ze strašné situace ven za každou cenu. Že nešlo o následek přírodního živlu muselo být Djatlovcům brzy jasné, útočníci se nemuseli nijak skrývat. Možná po obyvatelích stanu i dupali na svých lyžích (snad zde mohla Zina přijít k podlouhlé modřině na svém boku, viz pozn. autora č. 10).

View On WordPress

Hrozně jsem se dnes naštvala na naší WiFi. Řekla jsem jí, že mě zklamala, protože nedělá, co má. Nahlas. A pak mě napadlo: "Moji sousedi si musej myslet, že tu mám živýho člověka a jsem tyran." Tak jsem řekla, opět nahlas: "A říkám ti to jenom proto, že jsi neživej objekt, na kterým mi nezáleží." A pak jsem se cítila provinile, ale byla to pravda a muselo to ven. 

TLDR: Potřebuju kontakt na dobrýho vztahovýho terapeuta, a nejspíš i na nějakou I.T. firmu.

Slovopad/Wordvember 10 - Vraní dar

Protože můj mozek se na něj neustále strašně fixuje, vracím se pro dnešní povídku k Tasartirovi (ten pocit, když jste napsali postavu, která je tak trochu váš comfort character, takže si k němu všechno musíte napsat sami, protože o něm vědí jenom asi tři lidi).

Tasartira vzbudil pravidelný zvuk. Nejdřív se mu vetřel do snu, tichý a vtíravý, když se pak probral, zvuk tu byl dál - tiché “ťuk-ťuk, ťuk-ťuk”. Chvíli jen klidně ležel a snažil se zjistit, odkud to přichází. Muselo být tak hodinu po půlnoci, takže dveře se nezdály příliš pravděpodobné. Kdyby se něco dělo a hostinský je potřeboval vzbudit, na dveře by pořádně zabušil. Další, co ho napadlo bylo, že někdo klepe prsty na dřevem obloženou stěnu. Žeby Kornel? Když si ale jeho oči přivykly na tmu v pokoji, zjistil, že Kornel spí na boku s jednou rukou pod hlavou a druhou přitisknutou na hrudi. A on sám si byl jistý, že on sám na nic neklepe. Jediná možnost, která zbývala, bylo okno.

Beze spěchu se vyhrabal z postele a nahmatal hůl, která byla opřená hned vedle. S botami se teď v noci nenamáhal, byl tedy na holi mnohem víc závislý. S její pomocí se došoural k oknu a zamžoural ven. Na venkovní římse seděla šedá vrána a pozorovala ho. Její oči se v měsíčním světle leskly a vypadaly skoro jako červené.

“To jsi ty?” zabručel Tasartir. “Zajímalo by mě, jak jsi mě našel. No, pojď dál, ale buď potichu, můj bratr spí.”

Nebylo to naposledy, co se noční návštěvník na jeho okně objevil. Zjevoval se pravidelně, asi jednou za týden, někdy za dva, někdy už těsně po západu slunce. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že Kornel zaregistroval jeho přítomnost.

“Máš tu kamaráda,” oznámil Tasartirovi, když si právě vymotával z vlasů šňůrku, která mu držela pohromadě účes.

“Hm?”

“Ta vrána, co se ti pořád objevuje na okně. Jak si s ní po nocích povídáš.”

“Jak jsi na to přišel?”

“Párkrát jsem se v noci vzbudil a všiml jsem si, že si povídáš s otevřeným oknem. Pak dovnitř vletěla vrána a potom jsem usnul. A občas, když jdeme spát pozdě, už čeká na okně, až si jí všimneš. Teď už tam sedí aspoň deset minut, ale asi tě budu muset varovat, myslím, že na požádání usnout nedokážu.”

“Nechápu, co tím myslíš,” odpověděl Tasartir, odložil vymotanou šňůrku a začal si rozčesávat vlasy.

“Jenom to, že pokud si chceš s panem knížetem vránou v klidu a soukromí popovídat, budu muset jít někam pryč, protože ho většinou pouštíš dovnitř, když spím, a já si nemyslím, že v nejbližší době usnu.”

“Bohové… co si myslíš, že tu dělám?”

“Nad tím se mi nechtělo moc uvažovat, ale většinou potom ráno déle spíš. A občas jsi po ránu trochu pobledlejší. Vlastně myslím, že když si proberu, s kým vším jsme se za posledních pár měsíců setkali, mám aspoň přibližnou představu. Doufám, že z těch nočních návštěv taky něco máš.”

Vrána za oknem důrazně zaklepala zobákem na sklo a oba bratři se ohlédli. Pták je chvilku sledoval s nakloněnou hlavou, pak zatřepal křídly a zmizel ve tmě. Na okně po něm vysoký tmavý předmět. Kornel přiskočil, okno otevřel a vzal předmět do rukou. Zasmál se.

“Vypadá to, že ano,” odpověděl si na svůj vlastní dotaz. “Tedy že z toho opravdu něco máš. Podívej, co ti tady tvůj vraní přítel nechal.” V rukou držel trochu zaprášenou zelenou láhev vína.

Zápis Desátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

Ničivé ticho po nějaké chvíli proťali Draconie, poněvadž oni opravdu nedovedli zůstat zticha déle než pět minut. „Nechci chtít neslušně, ale může mi tu někdo do HAJZLU…“ ono vulgární slovo z nich vyšlo tak nepřirozeně, jako kdyby se snažili mluvit cizím jazykem, a dokonce se po něm museli i zhluboka nadechnout, než ve větě pokračovali: „… vysvětlit, co se tu děje? Proč jsou přes okna zatažený nějaký plechy? Vytáhněte je!" rozčilovali se a začínali v té tmě pomalu panikařit, čemuž dosvědčovalo i to, že momentálně drtili bělovlasému ruku.

Lišák vycítil, že mají blonďáci strach, tudíž si je přivinul, pomocí ruky, na niž byli navěšení, blíže k sobě do něčeho, co vzdáleně připomínalo objetí. Navíc je natiskl na svůj hrudník tak, aby mohli poslouchat konejšivý tlukot jeho srdce. Doufal, že jim to alespoň trochu pomůže. Potom ale svou pozornost obrátil na Emanuela a spol.: „Tohle už si opravdu žádá vysvětlení." „Všichni… Všichni tady umřeme!" zajíkla se ledová královna a vypadalo to, že nemá daleko k psychickému zhroucení. „Jsme v pasti! Nějak se jim podařilo spustit obranný mód základny!"

Tulili se k Luxiosovi a museli uznat, že to bylo vážně docela příjemné se od něj takhle nechat objímat… Ale definitivně by to bylo lepší, kdyby nestáli v tmavé místnosti a všichni kolem netvrdili, že tu umřou. „Omluvte mne," ozvala se květinami ozdobená dívka a zvedla se od stolu. „Musím něco… Já… Jdu k sobě do pokoje," omluvila se z jednání, které už stejně bylo u konce, a vyběhla rychle ven z místnosti na chodbu.

Sotva zmizela, potápěč propukl v hysterický smích: „Naivka, ona si vážně myslí, že se může zabarikádovat u sebe v pokoji. To jí tak pomůže. Chová se, jako by nevěděla, co ty potvory dokážou." „Potvory?" zpozorněl Luxios, přičemž to řekl takovým tónem, že všem muselo být jisté, že už žádné výmluvy na něj neplatí a že chce slyšet pravdu. „Jde o to," promluvila nakonec ona žena v barokních šatech, „že jsme před nějakou dobou na černém trhu dopadli skupinku, jež obchodovala s ocasy mořských panen, rohy jednorožců, vlkodlačí krví, upířími tesáky a podobnými věcmi… No a mimo jiné jsme jim zabavili sedm podivných vajíček-" „Hihihihi, mimozemských vajíček," vložil se do toho se svým vyšinutým hlasem Pankrác.

„Tak už to ze sebe vysypte!" vřískli blonďatí, kteří viseli na Luxiosovi, a už vážně neměli daleko k tomu, aby mu vlezli až za krk. „Lado, bude nejlépe, přestanete-li tak zoufale bádati po pravdě a raději zůstanete v bezpečí," ozvalo se ze tmy, ale na to Draconie reagovali jen podrážděným zavrčením a tím, že zaryli nehty do látky lišákova kimona.

„Pšššš," zamumlal soucitně lišák k Draconii, přičemž se je skutečně snažil objímat stylem, jako kdyby měl v plánu je chránit před vším zlem světa. „Prostě jsme se rozhodli si ta vajíčka nechat, podrobit je výzkumu a nakonec se i pokusit i o jejich vylíhnutí," pokračoval tentokrát gucci gay. „Opravdu se nám to povedlo, tudíž jsme upozornili na tuto skutečnost hlavy celé organizace a bylo nám nařízeno, abychom začali speciální, tajný výzkum těchto entit… Jenže se nám to trošku zvrtlo, no…“ „Hehehehehe, můžeme říct, že nám přerostli přes hlavu… Doslova… Hahahahaha," nechal se slyšet vyšinutý blonďák se zelenými konečky.

Rytíř konečně sklapl, když si všiml, že na něj jeho "vyvolená" vrčí, ale i nadále dřepěl o několik metrů opodál na zemi, propaloval Draconii a Luxiose skrze tmu pohledem a dost možná právě plánoval liškovraždu. „Jestli z vás teď vypadne, že vám právě po základně běhají nějací krvelační mimozemšťané, protože vyrostli víc, než jste si mysleli, tak přísahám, že…“ začali blonďatí, a tak trochu doufali, že je někdo přeruší s tím, že tak to vůbec není a něco takového je zcela absurdní.

„Hihihi, nemusíte se bát," chlácholil je Pankrác. „Zatím běhají jenom tak po třetině základy, to je docela dobré, hahahaha, no ne?" „Myslím, že máme rozdílné názory na to, co se dá považovat za dobré," odvětil s mírným zavrčením Luxios. „Hehehehe, ale to ještě není to nejlepší," pokračoval vyšinutec, zatímco okolo sebe mával s hodinkami. „Zabrali totiž tu část základny, kde je řídící panel, chichichi… Tudíž se jim právě teď podařilo hodit celou budovu do zapečetěného módu, hehe..." „A to znamená co?" otázal se klidně bělovlasý, jelikož i v této situaci se dokázal ovládat. „Že jsme v takových sračkách, že se z nich živí nevyhrabem, ani kdybychom se posrali," odsekl potápěč, který už si to mezitím tučňáčím krokem doťapal ke stolu s občerstvením a pustil se do vyprazdňování láhve šampaňského.

„Cože?!" vřískli Draconie zděšeně.  „Co tím myslíš, živí nevyhrabem?! Mně se ještě umírat nechce, takže když jste tu všichni takoví hrdinové, že si kupujete a pěstujete nějaká ufouní vajíčka, tak buďte tak laskaví, vydejte se k tomu pitomému panelu a zase tu základnu hezky otevřete, protože já chci ven a tady už nebudu ani minutu!"

„Haha, kurva dobrý vtip, už se směju, haha," procedil mezi zuby nevrle potápěč, ale Pankrác jej zjevně nepochopil, jelikož se začal chichotat taktéž, přičemž mumlal: „Hehehehehe, už se směje! Už se směje, hehehehe… A pak kdo je tu blázen!" „Podívejte se," povzdechla si ledová královna, „k tomu panelu se nemáme jak dostat. Je příliš daleko na to, abychom si tam jen tak zbůhdarma udělali vycházku. Navíc pokud půjde příliš velká skupina, tak vzbudí nechtěnou pozornost. Ke všemu tahle základna je tak trochu postavená ve stylu labyrintu…“ „Chápu… Takže Death run stylem: ‚Prostě vnikneme na jejich území, prokličkujeme k panelu a vrátíme základnu do normálu,' padá," pokýval hlavou znalecky Luxios. „Tím pádem buď to zbývá vyloženě vybojovat zpátky obsazenou oblast, nebo… Nepočetná výprava vyrazí k panelu s tím, že bude postupovat pomalu, opatrně a stylem skrývání…“ „Bláznovství, čiré bláznovství," okomentoval poznámku bělovlasého potápěč. ,,Kde asi chcete sehnat partu sebevrahů, jež by se toho zhostila?!"

„Vy všichni jste tu parta sebevrahů, když si ty potvory nedokážete zabezpečit!" hysterčili blonďatí. „A to nemáte nějakej náhradní čudlík na to, abyste tu základnu zase otevřeli?! Jste vy vůbec normální? Ale hlavně, že máte v pokojích luxusní postele!" pokračovali v dávání pojebu. „Vy jste jako ty mytické Grácie, co se tři dělily o jedno oko a jeden zub… Akorát, že vás je šest a střídáte se tu o mozek! A ten, co vydumal tuten systém, mozek v tu chvíli evidentně neměl," odmlčeli se, konečně se odlepili od lišáka a, aby byli co nejvíce dramatičtí, tak i slavnostně vypochodovali ven z místnosti… Ale ihned za dveřmi sebou kecli na zem, zabořili hlavu do dlaní a čekali na Luxiose, protože by sami stejně do pokoje netrefili… A taky byli slušně posraní, vzhledem k tomu, že ani neměli svou zbraň.

Lišák si všechny v místnosti ještě jednou přeletěl pohledem, než s povzdechem prohlásil: „Teď už jste se dostali do fáze, kdy před problémy nemůžete nadále zavírat oči… A ke všemu se vám povedlo nás do toho zatáhnout taky. I když… od toho tu jsme. Tedy alespoň já. Tudíž mám na vás dvě prosby. První jest, že ať dáte dohromady cokoli, můžete počítat s mou účastí, tudíž bych velice ocenil, abyste mne informovali. A ta druhá… Přál bych si, abyste do toho nezatahovali Draconii; něco takového si nezaslouží, nechápu tedy, proč by měli pykat za vaši neprozřetelnost." Po tomhle se otočil a ladně zamířil ven z místnosti, kde zůstal překvapeně zírat na blonďáky, protože si myslel, že ti už budou dávno v tahu.

Když slyšeli kroky, trochu natočili hlavu, aby viděli, kdo přišel - a k jejich převeliké radosti to byl bělovlasý… Protože kdyby to byl někdo jiný, třeba Syward, tak by se asi sesypali. „Fajn, že jdeš," popotáhli a hřbetem ruky si otřeli nos, protože za tu chvíli, co tam byli sami, se stihli i úspěšně rozbrečet. „Protože já už zase nevím, kudy zpátky do pokoje…“

„To nic, to je v pořádku," zašeptal a pohladil je něžně po hlavě, přičemž svou jedinou ruku pak neodtáhl úplně, ale místo toho ji nechal nataženou, aby jim naznačil, že jim milerád pomůže vstát. Tak nějak vycítil, že to pro ně musí být velice stresující a vyčerpávající situace, což v něm probudilo ono ochranitelské chování.

„Děkuju," šeptli a vděčně nabízenou ruku přijali; když se tak nechali zvednout, tak se ale zarazili a lišákovu ruku o něco pevněji stiskli, načež se mu zadívali do očí. „Můžu se tě držet, než dojdeme zpátky do pokoje? Prosím…“ požádali, a v hlase jim znělo takové zoufalství, jako kdyby jim právě před očima bagr rozjel štěňátko.

„Samozřejmě, pokud vám to tak vyhovuje," pokrčil rameny lišák, načež pomalým krokem vyrazil potemnělou chodbou, kterou po krátkých intervalech problikávalo seshora rudé světlo, čímž tedy atmosféře na příjemnosti nepřidávalo. „S tímhle opravdu musela přijít nějaká chytrá hlava," zamručel lehce otráveně, zatímco nechával blonďáky, aby se na něj tiskli.

„To teda…“ zamumlali, ale snažili se na chodbu kolem nich moc nesoustředit… Radši proto přemýšleli nad tím, jak je hezké se takhle na staršího lepit a vůbec jej držet za ruku; protože vlastně jediný další člověk, se kterým se kdy Draconie takhle vedli, byl jejich bratr… Takže Luxios byl skutečně příjemná změna - plus z něj vyzařovala taková ochranitelská aura, že se blonďatí báli přeci jen o trošku méně, když byli s ním.

„Tak co si třeba povídat o něčem, co by vás rozptýlilo? Cestovali jste někdy? Nemyslím během misí spíše jen tak… Vyrazili jste někdy někam s cílem poznat novou zemi? I když… Ve vašem případě bych to viděl na poznávání nových lidí, pokud se nepletu. Na to zase já tolik nejsem. Mně se více zalíbilo studovat historii a památky. Přece jen už něco pamatuji, takže mám alespoň s kým srovnávat stáří." Tušil, že jeho pokus o vtip je asi tak chabý jako erekce impotentního muže, ale přece jen to pokus byl. Zkrátka jen hlavně chtěl, aby Draconia mysleli na něco jiného, než se dostanou do pokoje.

Zahihňali se, a pak se dokonce zmohli i na vcelku normální odpověď:  „No… Moje největší cesta, to bylo asi jen z Británie do Ameriky… Já jsem původem z Anglie, víš? Ale… Do Ameriky se přestěhoval bráška, a moji rodiče stejně měli dalších šest mladších dětí… Takže to moje odcestování nikoho netrápilo, hádám, že spíš naopak," ušklíbli se trpce. „No… Ale na cestování, jako normální výlet, to já moc nejsem. Nebo, spíš k tomu prostě nemám příležitost a čas," pokrčili rameny a odmlčeli se.

„Takže Anglie? Tak to spolu můžeme založit něco jako ligu přistěhovalců." Už když tohle říkal, jemu samotnému bylo lehce trapně. On zkrátka na vtipkování nikdy nebyl; jenže tak nějak tušil, že kdyby začal vyprávět o svých samurajských činech a příšerách, jež kdy skolil, asi by situaci moc nepomohl.

Trochu nuceně se opět zasmáli, protože jim bylo jasné, že se Luxios snaží je nějak rozptýlit, a nechtěli chodbu plnit trapným tichem - tak zkrátka stiskli lišákovu ruku jen o něco pevněji, přivinuli se k němu blíž, už nic neodpovídali a zkrátka doufali, že co nejdříve dorazí zpátky k jejich pokoji, kde se budou moci zahrabat a zůstat bezpečně zalezlí.

Opravdu se jim nakonec podařilo bezpečně se dostat ke dveřím do jejich pokoje. Sice už to jednou málem vypadalo, že zabloudili, a pak do nich ještě vrazila ona lovkyně posetá květinkami, když někam horečně pospíchala, že ani neměli čas se jí na cokoliv zeptat či ji informovat, co se dělo v kanceláři během její nepřítomnosti. Když se za nimi konečně zabouchly dveře a lišák otočil klíčem v zámku, mohli si trochu oddechnout… Tedy do okamžiku, kdy zkusili rozsvítit světla a místo přívětivé žlutobílé záře na pokoj padla krvavě rudá.

„Já už… Já už ani nic neříkám," povzdechli si a zase si sedli na zem, hned vedle dveří, tam, kde teď stáli. „Prostě… Měli jsme odsud odejít, dokud byl čas! Ne, počkej, jinak… My jsme sem totiž neměli vůbec jezdit!" zajeli si prsty do dlouhých vlasů a frustrovaně zaskučeli. „Co ty, ty už jsi aspoň něco zažil… Ale já nic, vůbec nic, a ani nic už nikdy nestihnu, protože všichni zařveme tady!"

„Nechci, abyste si připadali, že vás nějak poučuji, ale zkuste se dívat na věc alespoň se špetkou naděje. Možná se naše situace zdá teď bezvýchodná, ale dozajista to nebude tak temné, jak nám to přijde teď. Pokud člověk již od začátku počítá s nejhorším, často se tak skutečně stane. Mysl skutečně dokáže divy; a pokud si ji člověk udrží čistou a jasnou jako křišťál, stane se pánem situace," poznamenal bělovlasý, jakmile se vedle nich posadil na zem.

„Asi máš pravdu…“ zamumlali, ale vzápětí dodali: „Jenže ono je to prostě těžké, víš? Já nevím, jak ty to máš v hlavě postavené, a asi jsi silnější osobnost, než já, ale…“ kousli se do spodního rtu a poposunuli se blíž ke staršímu, takže se teď dotýkali rameny. „Když budu myslet na to, že ty mě ochráníš, tak mi to pozitivní přemýšlení nejspíš půjde lépe~" Zadívali se na lišáka, jako kdyby chtěli slyšet další utvrzení o tom, že se starší postará, aby se jim nic nestalo.

„Již jsem vám slíbil, že vás budu chránit vlastním tělem, ale budiž," odvětil Luxios, načež před blonďáky poklekl jako správný samuraj, přikládaje si ruku na srdce. „Na tomto místě, já, Luxios, syn Masumuneho a Erilie, přísahám na svou čest a na čest celého mého rodu, před zraky všech mých předků, že vás budu chránit, dokud mé tělo nebude roztrháno na kusy, dokud má ústa nevydechnou naposledy a dokud se mé srdce nepřestane bít. Tak slibuji v tento posvátný den, kdy před vámi poklekám jako věrný ochránce a společník na vašich cestách, i kdyby měly vést do nejhlubšího podsvětí či chřtánu té nejdivočejší bestie." Po těchto slovech si dovolil lehce vzhlédnout, aby se ujistil, co si o tom myslí Draconie.

Chtěli odvětit, že se zkrátka jen ujišťovali, že o ně bude skutečně postaráno, ale když si před ně starší klekl, tak okamžitě zmlkli a zůstali na něm, kompletně mlčky a užasle, viset očima. „To říkáš všem, které s tebou pošlou na nebezpečnou misi?" pousmáli se, když lišák skončil, ale bylo poznat, že jsou trochu v rozpacích, protože měli vcelku rudé tváře. „Ale tak jako tak… Je to hezký - asi víc než to. Takže díky, Luxiosi." S tím se zvedli ze země, obešli bělovlasého a zapluli do koupelny, kde se zamkli.

Přistihl se, že až nezvykle dlouho pohledem skenuje dveře od koupelny, za nimiž před minutkou zmizeli blonďáci. Musel se nad tím zjištěním pousmát, což v jeho případě znamenalo, že lehce zkroutil koutky úst nahoru. Potom ale raději zamířil doprostřed místnosti, kde usedl v tureckém sedu na koberec, pouštěje se do obvyklé meditace. Částečně proto, že chtěl načerpat energii, ale taky proto, že odhadoval, že Draconia teď budou nějakou dobu v koupelně, takže on bude mít čas sám pro sebe.

Po tom, co velice dramaticky prošli pár koleček po koupelně, a pak ještě více dramaticky seděli za dveřmi, kde chvíli brečeli, zírali do stropu a dělali si v duchu seznam věcí, co před smrtí ještě nestihli udělat, se rozhodli použít koupelnu k tomu, pro co je skutečně určena - tudíž zhruba 30 minut vesele plýtvali vodu ve sprše, poté se zabalili do obřího ručníku a vycupitali, pořád mokří a s rozpuštěnými vlasy, zase ven. Po krátkém pohledu na lišáka na koberci jim došlo, že by jej neměli rušit, takže si aspoň v klidu došli ke kufru, kde na sebe spěšně natáhli věci na spaní, složili si šaty a uklidili aparát na létání, protože v tom by se jim spalo vážně na nic.

Bylo skutečně obtížné a snad téměř nemožné popsat, kde se právě lišák nacházel. Jeho fyzická schránka sice stále odpočívala na podlaze, ale jeho mysl se toulala v jiných světech, o jejichž existenci lidské plémě nemělo ani ponětí… Vlastně by mu dost možná ani nevěřili, kdyby se jim své zážitky snažil převyprávět. Ani sám netušil, kolik času již uplynulo, ale rozhodl se navrátit zpátky, což se mu poštěstilo zrovna v okamžiku, kdy si blonďáci sundávali svá křídla.

Složili všechno do kufru, zaklapli jej, upravili na sobě krátkou noční košilku a otočili se, aby viděli, co dělá starší - a okamžitě trochu vyjekli, když spatřili, že má dokořán otevřené oči. „Fuj, jsi mě vyděsil… Teď už jsi jakože zpátky a vnímáš? Jestli jo, tak to je fajn," po čtyřech dolezli na koberec za bělovlasým a sedli si naproti němu. „Protože já si chci povídat."

„Rozhodně jsem neměl v plánu vás vyděsit," odvětil, přičemž se pokusil o přátelský výraz, přičemž ale nechtěně více odhalil své tesáčky. „A o čem byste si chtěli povídat? Nějaké požadavky či nápady? Nebo to chcete nechat na mě?" Zatímco tohle říkal, nenápadně blonďáky studoval a musel přiznat, že měli skutečně zajímavý vkus na výběr nočního úboru.

„No," poposedli blíž k Luxiosovi a odhrnuli si z obličeje mokré vlasy. „Mne by zajímalo, s čím přijdeš ty… Víš co, hlavně, aby ta konverzace byla záživná pro obě strany," ušklíbli se na lišáka. „Prostě... O něčem mluv, ať nemusím myslet na to, že nám dost možná brzo dveře vykopnou nějací emzáci a budou nás tu ohrožovat."

Na okamžik se zarazil, protože skutečně chtěl najít nějaké společné téma, které by Draconii vyloženě nenudilo, takže musel zapojit hodně fantazie, aby přišel s něčím, co by mohlo bavit lidskou bytost v jejich věku. „Tak co třeba… Hmmm… Vztahy?" zeptal se lehce váhavě. Popravdě, vlastně to řekl jenom proto, že nedávno viděl jednu lovkyni, jak se dívala na nějakou show či tak něco, kde spolu skupinka žen probírala u lahve vína něco podobného… Možná jen s lehce peprnějším kontextem.

„No… Uhh… Vztahy," zahuhlali a zadívali se na koberec pod nimi. „Jestli myslíš jako moje vztahy, tak ty… Jaksi nejsou," pokrčili lehce zasmušile rameny. „Prostě pořád ještě nedojel ten princ na bílém koni… Nebo možná eventuálně i princezna… Mně by to bylo asi jedno," pokračovali a bylo na nich poznat, že jsou zamyšlení. „Ale tak co už, aspoň tu zařvu ve vší počestnosti a pomažu hezky rovnou do nebe… Snad," zakončili své uvažování a podívali se na lišáka. „A co ty? Předtím jsi zmiňoval, žes někoho měl… Ale jestli to tom nechceš mluvit…“

Zamyslel se. Bylo sice pravdou, že Marry Anne byla už dobrých osmnáct let tabuizované téma, ale přece jen se nakonec osmělil k vyprávění: „Byla to má jediná déle trvající láska ve světě lidském… Potkali jsme se roku 1968 v Japonsku. Váže se k tomu docela zajímavá historka, ale je v ní propletena spousta vedlejších příběhových linek, historických kontextů a podrobností, že by se neoplatilo toto téma rozmazávat. Když jsme se seznámili, okamžitě mi učarovala. Byla kouzelná, jedinečná, tolik svá, vždy usměvavá, starostlivá… Jen se narodila ve špatném těle. Ostatně proto taky zprvu odmítala jakýkoliv hlubší vztah a šetřila každou korunu na onu vysvobozující operaci… Postupně se ale vlákna našich osudů splétala dohromady, až se z nich vytvořilo skutečně silné pouto… Vždycky si přála svatbu, na níž by byla tou skutečnou princeznou v bílých vznešených šatech, jež by kontrastovaly s jejími havraními vlasy… Vzali jsme se sedmého července 1977, protože věřila na magii čísel, jež mohla přinést člověku štěstí či smůlu." Při těchto slovech jen tak bezděčně zabloudil pohledem ke své jediné ruce, na níž se ještě osmnáct let zpátky lesk prsten z bílého zlata. „Ale nakonec dopadla stejně jako většina mé minulosti… Vytratila se z mého života až příliš rychle… Ani svým během jsem nebyl schopen ji dohonit…“

Úplně tiše pozorovali Luxiose a jejich citlivá dušička to opět nezvládala, takže se jim na konci vyprávění v očích leskly slzy. „To… To mě mrzí. Musí to být pro tebe strašně těžké… Když takhle existuješ, a vlastně všichni okolo tebe stárnou a ty pořád nic," otřeli si hřbetem ruky oči, a pak se odmlčeli a prohlíželi si staršího, zatímco se jim hlavou honila spousta myšlenek.

„Na to si zvyknete," odvětil se smutným úsměvem, zatímco zlaté oči bedlivě pozorovaly mladší lovce. Opravdu je nechtěl rozesmutnit. Rozhodně ne v této situaci. „Po určitém opakování vám dojde, že vlastně nejste pány času, ale že on stále nad vámi vítězí, drží vás v šachu a hraje s vámi tu svou hru, kde každý má danou roli… Ale Marry…“ Po jak dlouhé době znovu vyslovil její jméno nahlas v přítomnosti jiné bytosti? „Její odchod nezavinil čas… Stále byla ještě kvetoucím kvítkem plným života; jen její stonek někdo přestřihl… Už je tomu bezmála osmnáct let…“

„Aha…“ kousli se do spodního rtu a trochu se zavrtěli na místě. „Chceš o tom ještě mluvit, nebo… Protože já nechci, aby tě to nějak rozesmutnilo, nebo tak, protože já vážně neumím utěšovat druhé lidi," začali ze sebe zase chrlit slova. „A nakonec to skončí tak, že ten utěšovaný musí ještě utěšovat mě, protože mi vždycky začne mrzet, že toho někoho neumím utěšit, a..." Větu nedokončili, protože je přerušilo jejich vlastní, hlasité zívnutí. „Ehh... Možná bysme měli jít spát."

„To je v pořádku," odvětil klidně. „Opravdu utěšovat nepotřebuji. Přece jen, již jsem se s tím za tu dobu nějak smířil… A opravdu by bylo dobré pomalu se uložit k spánku. Je totiž dost možné, že do zítřka ty chytré hlavy vymyslí nějaký záchranný plán a já jim slíbil pomoc… A vy dozajista budete energii potřebovat jakbysmet."

„Jo…“ zadívali se na postel, a pak zpátky na staršího. „Můžu… Můžu spát s tebou? Prosííím…“ sepnuli ruce a naklonili se ještě blíž k lišákovi, aby jejich škemrání dobře slyšel. „Jen na tuhle noc, než se mentálně smířím s tím, že tu všichni zařveme, prosím, prosím, Košíku," pokračovali, zatímco měli nasazená ultimátní psí očka.

Bělovlasý si povzdechl, dobrou minutu a půl neodpovídal, ale nakonec přece jen zamumlal: „Tak tedy dobrá… Ale jen pro tento večer, ano? Ale nejdřív mne musíte nechat se alespoň vysprchovat… Deset minut o samotě to tady snad zvládnete, ne?"

„Jo, to jo, jasně," kývali, s tím, že by teď asi staršímu odkývali cokoli, jen, aby s ním mohli dnes v noci spát. „A Košíku… Teď mě tak napadá..." udělali dramatickou pomlku, a pak pokračovali: „...Co ti usychá dýl, ocas, nebo vlasy? Nebo to fénuješ? A není ti zima, když máš mokré chlupy?"

„Rozhodně fén nepoužívám," pustil se do odpovídání, zatímco ze svého zavazadla vytahoval věci do koupelny, ale taky enormní osušku, dva ručníky a něco jako pyžamo, i když to tedy k nějakému klasickému nočnímu úboru mělo skutečně daleko, „ale zima mi nebývá… Ale musím si jak vlasy, tak ocas alespoň trochu osušit. Ostatně proto taky s sebou nosím více ručníků." Po tomhle se rozhodl zapadnout do koupelny, ale na prahu se ještě otočil, aby mohl dodat: „Ocas schne déle, jen abyste věděli."

Kam koukáš?

Seděli vedle sebe ona se smála a on ji sahal nenápadně na stehno. Ona jeho ruku však odstrčila a spustila novou salvu smíchu. Povzdechl jsem.

„Ježiš už zase?“

Zeptal se mě můj nejlepší kamarád Patrik a šťouchl do mě loktem, čímž mě vrátil zpátky do reality, což mělo za důsledek, že jsem se málem odporoučel na zem a do tváře se mi jako bonus nahrnul jemný ruměnec. Vůbec jsem si neuvědomoval, že na ně zase zírám, ale nemůžu si pomoc, pokaždé když jsou v moji blízkosti tak se na ně prostě musím dívat a představovat si jaké by to bylo, kdybych byl den druhý v páru já.

„Promiň.“

Řeknu skoro šeptem provinile.

„Mě se neomlouvej, říkám ti to jen pro tvoje vlastní dobro, jestli Marek zjistí že mu čučíš po holce, tak ti rozbije nos.“

Mávne rukou Patrik a pustí se do svačiny. Má pravdu, kdyby na to přišel dostal bych po čumáku a nedej bože kdyby to pak rozhlásil po škole, to bych měl ze života pěkný peklo.

Odvrátím od nich oči a soustředím se na otevřený sešit na mé lavici, kde je biologie? chemie?

Den utíká docela rychle a já už jdu domů. Jídelnu už delší dobu z dvou důvodů vynechávám. První je, že pokaždé co jsem viděl Marka, jak jí nese tác s jídlem, tak mě píchl osten žárlivosti a ten druhý sice není tak romantický, ale za to je pravdivý, v jídelně prostě hnusně vaří a domů, kde je spousta dobrého jídla to mám kousek.

Druhý den ráno, když přijdu do třídy, tak je něco špatně, všichni se o něčem, nebo spíš o někom baví. Moc dobře je neslyším. Co se děje mi dojde až když uvidím Markovu přítelkyni, tedy podle jejich ubrečených očí a nadávek směrem na Markovu adresu, spíš jeho bývalá přítelkyně.

Nechápu to, jak se ti dva mohli rozejít, vždyť spolu vypadali tak šťastně. Neříkám, že jsem si jejich rozchod nepřál, ale rozhodně jsem nechtěl, aby byli nešťastní.

Den utíkal dost pomalu, velký podíl na tom měly ty tři hodiny fyziky, které jsme měli po sobě, což se skoro nedalo vydržet, ale nejvíce se mi vlekl, protože jsem neustále myslel na Markův rozchod s Káťou a na to proč zmíněný dnes nepřišel do školy.

Mě by se sice na jeho místě po rozchodu do školy taky dvakrát nechtělo, ale on není jako já, jeho rozchody jsem zažil už víckrát, ale nikdy si z toho nic nedělal. Tentokrát ho to muselo dost sebrat, protože se neukázal ani další den.

Že by pro něj Káťa byla něčím výjimečná? Že by se kvůli ní snad trápil? To by možná sedělo, ale podle Katčiných nadávek a ubrečených očí, to vypadalo, že ji dal kopačky on.

Začínal jsem být z jeho nepřítomnosti dost nervozní, párkrát jsem mu chtěl napsat, ale pokaždé co jsem otevřel messenger a uvědomil si, že bych musel začít naší konverzaci, tak mě přešla všechna odvaha a mobil jsem zase odložil.

Po týdnu co nepřišel, jsem si začal dělat starosti, jestli se mu něco nestalo a tak jsem přemýšlel jak bych se mohl ujistit, že je v pořádku. Kde bydlí jsem samozřejmě nevěděl a abych se jako nějaký stalker vyptával učitelů, nebo spolužáků jsem taky zavrhl. Nakonec mě napadlo se jít podívat, k sokolovně, kam chodí na tréninky nějakého pro mě nezajímavého sportu. Nejsem totiž moc sportovní typ, pokud se tedy jako sport nebere lezení lidem na nervy v čemž jsem přeborník.

Po škole jsem se tedy vydal k sokolovně, kde jsem se posadil na lavičku a čekal. Na co to doopravdy neví, snad jsem si nemyslel, že se tady jen tak objeví. Po půl hodině jsem to vzdal a vydal se směrem domů. Po cestě jsem se ještě stavil v obchodě, protože doma k jídlu nic nebylo a kdy se vrátí domů rodiče jsem taky netušil. Už jsem vycházel od pokladny, když v tom jsem uviděl dost známou postavu, jak rychlím krokem vychází ven z obchodu. Marek, zaradoval jsem se sám pro sebe a vyběhl za ním. Ano vyběhl, protože on je o hlavu vyšší, jde vážně rychle a má dlouhé nohy, takže bych ho se svojí pomalou chůzí asi těžko došel.

Za chvíli mi začal docházet dech, asi bych měl vážně začít cvičit, takže jsem byl dost rád že zastavil na autobusové zastávce, kde jsem ho konečně dohnal.

Chvíli jsem za ním stál a přemýšlel, jak ho oslovit a co vůbec říct. Začínal jsem se cítit dost trapně a chtěl jsem odejít. Nedostal jsem však příležitost, protože se otočil směrem, kde jsem stál a pravděpodobnost, že by si mě nevšiml, byla nulová. Tak jsem se na něj usmál a přišel blíž.

„Ahoj.“

Pozdravil jsme a dál se křečovitě usmíval. Vypadal špatně, měl rozcuchané vlasy a dost výrazné kruhy pod očima.

„Ahoj.“

Odpověděl mi tiše a sklopil oči někam na špinavou dlažbu. Dál už nic neřekl. Nedalo mi to a tak jsem se zeptal.

„Je všechno v pořádku? Já kvůli ničemu, jenom jsi nebyl dlouho ve škole.“

Snažil jsem vyznít přirozeně, ale moc se mi to nedařilo. Začal jsem zase rudnout a tak jsem mu nekoukal přímo do očí.

„Všechno v pořádku? Ty se mě ještě ptáš? Jak by mohlo být všechno v pořádku po tom co Kačka…“

Vyhrkl ze sebe prudce a konec věty ani nedořekl. Trochu mě to vyděsilo, ale místo toho abych se začal omlouvat, jsem se z něj snažil vytáhnout zbytek věty.

„Co Kačka?“

Hodil po mě vražedný pohled, který však za chvíli vystřídal zděšený.

„Počkej ona nic ve škole neřekla?“

„Kromě nadávek na tebe, kvůli tomu že jsi se s ní rozešel, tak nic.“

Odpověděl jsem po pravdě.

„Ani důvod proč jsem se s ní rozešel?“

Zněl už klidněji, což trochu uklidnilo i mě.

„Ne.“

Vydechl úlevou a na tváři se mu rozlil klidný úsměv. Chvíli mezi námi bylo ticho, ale to jsem po chvíli přerušil.

„Proč jste se rozešli?“

Vím že jsem právě kopnul do vosího hnízda, ale mě to fakt zajímalo.

„A není to jedno? Ta chyba byla na mojí straně, Katka je fajn holka.“

„Ale to není odpověď.“

Oponoval jsme.

„Není, ale naznačuji ti tím, že jestli s ní chceš chodit tak ti v tom nic nebrání.“

„Co?“

Vyjeknul jsem.

„Líbí se ti přece. Nemysli si, že jsem si nevšimnul, jak po nás koukáš.

„Promiň.“

Pípnul jsme a cítil se čím dál tím víc trapně.

„V pořádku, nikomu to neřeknu.“

Řekl klidně a vydal se k autobusu, který přijel a já tam jen stál a koukal, jak mi mizí z dohledu.

Druhý den už do školy přišel, sice se vyhýbal skoro všem jeho kamarádům, ale byl tam. Taky jsem s ním skoro vůbec nepřišel do kontaktu, pořádně jsem ho viděl až u skříněk, když jsem odcházel domů.

„Víš není to tak jak jsi včera říkal.“

Promluvil jsem do ticha, zrovna když si obouval boty. Otočil se na mě. Vím že svým rozhodnutím můžu spoustu ztratit, ale dál už to v sobě nevydržím držet.

„Je pravda, že jsem na vás koukal, ale ne z důvodu, že by se mě líbila Katka, nebo že bych ti záviděl, že jsi s ní. Celou dobu jsem koukal jen po tobě, ty se mi líbíš, ne Kačka, do tebe jsem zamilovaný, ne do ní. Vím že to je strašný, ale přijde mi fér abys to věděl.“

Řekl jsme bez dechu a sklopil pohled. Ten nápad mu to říct mi už nepřipadal tak dobrý, jako když jsem sem šel.

Bylo ticho, možná lepší, než aby na mně křičel. Nevydržel jsem to a chtěl odejít. Chytil mě za rukáv u bundy a tím mně zastavil. Podíval jsem se na něj a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Promiň.“

Šeptal jsem. Proč se neustále za něco omlouvám?

„Neomlouvej se za to že někoho miluješ.“

Podíval jsem se mu nechápavě do očí. Byli klidné. Rukou mi setřel slzy.

„To ty jsi ten důvod, proč jsem se rozešel s Káťou.“

Řekl jemně a obejmul mě.

Když se dějí zázraky

Většina z nás se snaží na přelomu starého a nového roku bilancovat. Co bylo špatného a co bude nepochybně lepší. Nikdy jsem na bilancování moc nebyla, zvlášť, když posledních několik let bylo pro mě těch nejlepších. Jasně, vždycky se našel nějaký černý mrak, který to plutí na obláčku trochu znesnadnil, ale naštěstí se vždycky rozjasnilo a bylo zase fajn. Poslední tři roky jsem si tak na svém obláčku vesele plula a plnila si nejeden ze svých snů. Rok 2019 ale byl přeci jen o fous výjimečnější. Byl doslova zázračný. Stala se ze mě máma. Narodila se nám Zoe, nový život. Náš život. A za ten chci poděkovat roku 2019.

Štěstí přeje připraveným

Na to, abych se připravila na příchod nového človíčka, jsem měla plus mínus devět měsíců, což jsem teoreticky celkem zvládla. Ale člověk se může připravovat jak chce, stejně ho to všechno nové zaskočí. Život se obrátí vzhůru nohama. Přichází únava, strach a obavy, obrovská zodpovědnost a zároveň velké štěstí a láska. Všechno se musíte učit, v mém případě hlavně to, jak se srovnat sama se sebou. Společně s naším skřítkem k nám totiž zavítala nezvaná a naprosto nečekaná návštěva, která se u nás zabydlela na docela dlouhou dobu - poporodní deprese. Fyzickou bolest po porodu (u mě nakonec SC) překonáte, protože prostě chcete a musíte, ale tu psychickou, s tou to jde o dost hůř.

Když i úsměv bolí...

Na roli mámy jsem se nikdy nechystala, bylo to pro mě něco jako sci-fi. Milovala jsem svůj život takový, jaký byl. Práce, cestování, kultura, přátelé,… a to všechno bylo najednou pryč. Život se scvrknul do třech do nekonečna se opakujících činností - přebalování, kojení, uspávání. A to mě přivádělo k šílenství. Nemohla jsem jíst, spát, číst si, bála jsem se být sama, vyjít ven a mluvit s lidmi. A co hůř, bála jsem se být s naší malou, aby se jí něco nestalo. Na jednu stranu jsem se bála být mámou, na druhou jsem ale věděla, že se musím postarat, protože ten malý skřítek je na mě naprosto závislý a za nic nemůže. Horší dny občas vystřídaly světlejší chvilky, ale ty se brzy vytratily. Nepoznávala jsem sama sebe a nepřála si nic jiného, než být zase “normální”. Soužití s troskou, která se ze mě stala, muselo být i pro mého muže očistcem. Byl statečný a zvládl to. Nikdy mu za jeho podporu (a oporu, kterou v něm mám) nepřestanu být vděčná. 

Že jsem dítě přece chtěla a musela počítat s tím, že se život změní? Jasně! Ale absolutně jsem nepočítala s tím, co se mi může stát, jak se hormony dokážou zbláznit. Že pohled na tu naši princeznu mi bude přinášet víc bolesti než radosti, že mě i úsměv bude bolet… 

Když jsem se snažila vlastními silami z té letargie dostat, zarazil mě fakt, že poporodní splín nebo deprese potkává hodně rodiček. Jen se o tom moc nemluví. A to je chyba. Když zjistíte, že se to neděje jen vám, že nejste jediná “divná, která snad nemá ráda vlastní dítě”, ale že jsou na tom některé maminky ještě hůř, psychicky to aspoň trošku pomůže. Co pomůže stoprocentně, je svěřit se a nebýt v tom sama. Není totiž za co se stydět. Nehrát si na hrdinku. A vybrečet se. Hodně se vybrečet. Kamarádce, mamince, partnerovi… a hlavně, nechat si pomoct. S pomocí se dá všechno zvládnout a překonat tu kritickou dobu šestinedělí, kdy se vám celý svět doslova postaví na hlavu.

Mraky se přeženou... 

 ... a šestinedělí naštěstí taky. Zdálo se to jako nekonečně dlouhá doba (mnohem horší než čekání na Ježíška), ale stal se další zázrak. Postupně jsem se zbavila úzkostí, srovnala jsem se se svou novou rolí a konečně si to užívám. Jsem máma se vším všudy. Jsem neskonale vděčná a šťastná za to, jakou máme holčičku a že na mě těch prvních několik týdnů “počkala”. Vím, že budu dělat ještě hodně chyb, ale taky vím, že se budu snažit být tou nejlepší mámou, jakou budu umět. Nejen v roce 2020.

Jsem nasraná, ale pořádně. Když vám někdo čtyřikrát poradí, vy ho třikrát poslechnete a třikrát je z toho nepříjemnost až katastrofa, co uděláte když vám bude zase radit? Navíc je ohrobné, že kdybych se podle dnešních dobrých rad chovala v minulosti, kdyby se tak chovali všichni kolem něj, tak by byl rádce dnes v prdeli. Ale ne, to byla jiná doba, tehdy to šlo, ale dnes už to tak nejde. No řeknu vám, že mám dost. Jasně, jiná doba, na to už totiž není co říct.

Jsem pro potraty

Potraty a odmítání mít děti – něco, co je neustále odsuzováno, je to dle všech kolem mě hrozně špatné a jednou přeci přehodnotím názor.

Ne. Nepřehodnotím.

Já osobně jsem z lidí, co se nehodlají množit jen proto, že  jim to někdo předhazuje jako povinnost. Ne, není moje povinnost zničit život jak sobě, tak nějakýmu dítěti, který se bude muset přenést nejen přes život se mnou pod jednou střechou.

Neustále poslouchám, že mě to přejde a že si jednou děti pořídím, že mě vlastně odrazuje jen to, jak jsou nevychovaný děti mojí sestry. Jo a smrad plen. Nikdy bych dítě nepřebalovala.

Všem, kromě mě a mého potencionálního partnera by pak mohlo být jedno, jestli nechci děti proto, že bych se štítila jejich bobků, nebo zda to má nějaký hlubší význam. Má, ale k tomu se dostanu.

Rodičovství není povinnost. To, že mám dělohu, ještě neznamená, že se v ní musí klubat nějaký malý vetřelec. Pokud to můj partner nebude respektovat, je to velká překážka pro udržení vztahu. Bude pro oba lepší si najít někoho, kdo se na tohle dívá stejně, aby si partneři nemuseli vzájemně nic vyčítat. A opravdu mě žádnej chlap nepřesvědčí.

Beru jako přijatelnější variantu, pokud se stane nějaká „nehoda“, považuji jako lepší řešení potrat, než mít nechtěné díte, kvůli němuž může i ztroskotat vztah a nejen to dítě bude nespokojené. A rozhodně je to i lepší, než nechat dítě vyrůstat v dětském domově.

Můj realný důvod proč jsem se rozhodla tohle psát, byly komentáře na Twitteru od matek, které se dušovali za to, že potrat ne-e.

Pohoršilo mě to právě proto, že si momentálně procházím fází, kdy si urovnávám všechna „dospělá“ rozhodnutí, které mě čekají a jedním z nich jsou děti. A v hlavě mi jen s připomínkou dětí svítí rudá kontrolka, že děti určitě ne.

Svítila už kdysi, kdy jsem si říkala, že nejsem schopná se o dítě, nesnáším dětský křik, nebo když brečí, nedokážu dítě přebalit, navíc to beru jako velký závazek s člověkem, se kterým bych toho malýho počůránka stvořila.  za

Neplánovaný dítě většinou může znamenat i nedostatek finančního zabezpečení, který je sakra potřeba. A spousta času, který můžu investovat do něčeho, co mě opravdu baví. Nechci se vzdávat svýho tvoření, na který chci prostor a klid.

Všimla jsem si taky, že jakmile někdo otěhotní, mění se mu okruh lidí, které se kolem něj udržují. Já na tom svém pracovala dost a jsem si jím jistá, nechci o něj přijít kvůli nechtěnýmu smráděti, dokážu si ty lidi odehnat i sama.

Vážně vám přijde vhodný, aby někdo s mým postojem vyprdul ze sebe tříkilový břímě, který potřebuje péči?

Fajn. Kdyby to náhodou nestačilo, pochlubím se s něčím dalším. Nechci dítě, který bude věčně šikanovaný a znevýhodňovaný, protože je dost možný, že taky neuvidí, jak by mělo. Vím, jak se s tím vyrůstalo mně. Rodičům to nevyčítám, protože vím, že to se mnou mysleli dobře, o spoustě věcí v mém životě ani nevěděli, starali se krásně a tak. Ale já nedovolím, aby moje dítě zažilo byť jen polovinu toho, co jsem si už od školky do maturity. Ostatní děti jsou zlý. Hodně zlý.

Já si ještě zažila dobu, kdy nebylo tak obvyklé nosit brýle. A všichni to řešili. Pidlovočka má brýle. A stejně nevidí. Problém byl na světě. Velkej problém. Pokusy o sebevraždu, psychický problémy, nesnášení sebe sama… To moje dítě nezažije.

Proč jsem to napsala je, že spousta hrdých matek si nemusí uvědomit, ýe některé slečny mají důvod, proč to dítě nechtějí – a ne vždy ovlivní, jestli otěhotní, nebo ne – a chtějí možnost volby. Nezáleží na tom, jestli je to nějaký malicherný, malý důvod, nebo něco většího. Ne každý se vám chce svěřovat s tím, co ho vede k jeho rozhodnutí. Taky jsem nechtěla. Dlouho ne. Ale potom, co mi všichni to všichni začali nutit, muselo to ven.

Respektujte volbu ostatních. Děkuju.

Moje životní TOP10 v roce 2018

Je prý teď populární, dělat si takovou revizi/bilancování pomalu končícího roku a tak bych se o to taky rád pokusil. Můj rok 2018 byl tak šíleně rychlý, že věci, co se staly na jaře, mi přijdou jako už několik let staré. Musel jsem se tedy hodně zamýšlet a pokusil jsem se z nich poskládat takový Top10 událostí či věcí, které MŮJ rok 2018 velmi ovlivnily a to jak kladně tak třeba i záporně. Pozor, bude to delší text.

1. Narození Luka - Tuhle "událost", kdy se chlapovi narodí zdravý a krásný synek, nemůže nic přebít a mám asi zas na dlouho vybráno. Nevyžádané rady zkušenějších přátel, že až s druhým dítětem poznáš, jak náročné rodičovství je, se ukázaly pravdivé. Ale zas na druhou stranu bylo potěšující, že to know-how z prvních roků s Leou (která nás mimochodem stále vytěžuje tak na 95% :-)), jsme dokázali s Lenkou dobře využít a člověk se ze všeho hned nehroutí a ví, že tyhle věci mají jen časově omezené trvání a že tohle peklo doma nebude do smrti :). Rok 2018 bude pro mě vždy rokem Luka, stejně jako to mám s rokem 2014 u Ley. 2. Obměna asi třetiny lidí ve firmě - K nějaké přirozené obměně dochází ve firmě v podstatě každý rok, ale většinou se jednalo o tak 2 lidi a ne, že nám za rok změnilo pozici 10 lidí, tedy více jak třetina. Byl to mix všeho, co si jen dokážete představit: odešel někdo sám, někdo byl vyhozen, někdo povýšil či změnil pozici a hledal se nový kolega či kolegyně za něj. Každopádně v takové šíři to bylo strašně vyčerpávající, žralo to čas a energii a to nejen mě. Hodně jsem se bál, co to udělá s firmou a s kolektivem. Nakonec se potvrdilo přísloví, že vše zlé je pro něco dobré. Kolegové si spolu sedli a plno věcí funguje dokonce mnohem lépe než dříve. Firmě to prospělo a vztahy se nejen nezhoršily, ale dokonce v plno věcech zlepšily. Osobně ale doufám, že v roce 2019 podobný bod v Top10 mít už nebudu. 3. Vyřešení problémů s nájemníky - Jestli mě něco nejvíce zlepšilo kvalitu života v roce 2018 tak tento bod. V Kutilovi (v budově, kde má firma sklad, dříve byly kutilské potřeby, sklad, nábytek apod. a říkáme ji tedy stále Kutil :-)) mám dva větší byty nad skladem a nájemné z nich výrazně pomáhá se splácením hypotéky. Nájemníci, které jsem tam měl dříve a neskutečně mně psychicky vysávali, se mi povedlo částečně vyhodit a částečně odešli sami. Vždy, když konečně vypadli a předali klíče, spadl mi velký kámen ze srdce - neplatili, byli problémoví a nebyl týden, kdy bych se nemusel kolem nich rozčilovat a něco řešit. Byla to ale hodně poučná sonda mimo moji sociální bublinu a to do těch nejnižších pater - lidi, co žijí ze dne na den, problémy neřeší a každý den, co jim něco prochází, se počítá. Co bude s nimi za týden či za měsíc, je jim jedno. Řešit s nima cokoliv byl totální kulturní střet. Barák si pak vzala na starost má žena a to jak řešení rekonstrukce zničených bytů, tak hledání nových nájemníků a dohadování se s nimi. Jde jí to násobně lépe než mě a moc mě to pomohlo. 4. Opět hraji hry - Dal jsem si předsevzetí, že budu hrát více her a budete se divit, ale je to asi moje první předsevzetí, které jsem dodržel :-). Hry na počítač či konzole nebyla pro mě vždy jen práce ale i koníček. Každodenní stres kolem nich v práci ale hry pomalu vytlačil z pozice koníčku a moc jsem je již ani nehrál. Začínal to být problém nakonec i v té práci, protože se blbě prodává něco, co sám přestáváš znát. Takže s tímto bohulibým a vlastně pracovním důvodem jsem to odprezentoval doma, posbíral starý nábytek, křeslo, konzoli PlayStation 4 a přesunul se nakonec do sklepa, kde jsem měl na hraní klid (děti a tak :-)). Lenka, s trpělivostí jí vlastní, mně v tom podporovala a já za tento rok dohrál (fakt do konce) více her než za předchozích minimálně 10 let. Více chápu našeho zákazníka a na akcích s vydavateli vím o jejich hrách většinou více než oni sami. 5. Dotažené projekty v Xzone - Bylo toho strašně moc a i když ve většině případů jsem nebyl ten hlavní tvůrce, tak to vyžadovalo moji částečnou pozornost a nebo jsem stál u zrodu myšlenky. Jsou to v podstatě na první pohled neviditelné věci jako nové administrace obchodu či nástroje, které běžný zákazník moc neocení, ale já, který se v tom pohybuje denně, jsem z nich nadšený a zpětně koukám v neuvěření, co se nám vše za ten rok povedlo a zlepšilo kvalitu práce nejen té mojí. Třeba překlopení komplet skladového hospodářství z účetního programu na naši vlastní z nuly vyvinutou platformu byl roční projekt. Ten systém, co máme, se směle může rovnat tomu, co mají největší firmy v oboru a má tam plno inovativních prvků, které jsou šité naší branži na míru a které má málokterý eshop (nejen v ČR). Povedla se nová prodejna v Brně zase s úplně novým konceptem vymyšlený z nuly. Začali jsme jezdit po herních výstavách. Rozjel se velký projekt na tvorbu vlastního artbooku. Vylepšili jsme hodně částí eshopu (např. nový katalog). Předělali prodejny více na merchandise. Jsme schopni zasílat pomalu do celé Evropy. Spustili nový Zing.cz. Bylo toho tolik a je nad mou pamět si na vše teď vzpomenout. Často jsem se ani nedokázal radovat z výsledku, protože v té době se hned finišovalo něco jiného. 6. Zas jsem začal makat na své angličtině - Jeden čas jsem se jí celkem věnoval, ale nikdy nebyl moc tlak v mé práci ji mít na dobré úrovni a tak jsem úspěšně pomalu vše zapoměl. Co si nutně potřebuji přečíst, si přečtu, v zahraničí na dovolené to taky v pohodě dám, ale tím to končí. Trošku složitější konverzace v angličtině dávám jen opilej :-), což ještě jde někde na dovolené, ale těžko řešit takhle byznys, i když znám i pár takových a šlape jim to :-). Po několika letech jsem byl na Gamescomu v Německu, kde jsme i nějaký byznys domlouvali a cítil jsem, jak je to zas se mnou špatný a začal jsem chodit na individuální kurzy. Je to dvakrát týdně plus nějaký domácí úkol. Výuka je docela intezivní a abych se namotivoval, rád bych dal v příštím roce nějaký certifikát.    7. Letní dovolená v Itálii - Ono, když řeknu, že jsme bydleli dva týdny v mobil housu v parku kousek od moře v Bibione, namačkaný tam se dvěma dětma a jednomu byly dva měsíce a přes den jsme se s Lenkou střídali v hlídání a večer grilovali u "chatky", tak to nemusí znít jako nic extra. Opak je ale pravdou. Když jsme zvádli prvotní stres a šok z cesty a vychytali to (poprvé s dvěma dětma někde a navíc takovou dálku autem), tak to byl opravdu relax. Dva týdny s cizí SIMkou v mobilu, aby se mi nikdo nedovolal, bez pracovního emailu a tak podobně. Žiju z těch dvou týdnů ještě dnes :-) a budu na to dlouho vzpomínat. 8. Mladý podnikatel, radio a další - Většinou se nikam moc necpu, takže když se sešly dva rozhovory o Xzone a hrách obecně do Radia Wave - pořad Quest a před tím ještě videorozhovor pro portál Mladypodnikatel.cz , tak to byla pro mne velká zkušenost. Normálně s mluvením nemám problém, ale když je to do rádia nebo natáčené na kameru a uvidí to tisíce lidí, tak to je jiné kafe. Myslím, že jsem byl i dost nervózní a teď bych to asi řekl jinak a lépe, ale zkušenost fakt veliká a nepřenosná. 9. Finanční ředitel - Naše podnikání je rok od roku náročnější, marže se tenčí, fixní náklady rostou, konkurence ostřejší, trh stagnuje a dostává se do slevové spirály. Zákonitě k tomu muselo dojít dříve nebo později, ale bylo potřeba výrazně změnit hlídání finančních toků ve firmě, protože pár blbých souher v jednu chvíly jako velké DPH, splatnost pár větších faktur, výplaty a blbě nakoupený zboží a dokáže to položit i jinak zdravou firmu. Často si vzpomínám na některé byznysové podcasty, kde eshopoví matadoři říkají, že kdyby to věděli, tak najmou finančního ředitele mnohem dříve, že by jim to ušetřilo mnohé starosti a hlavně peníze. My na finančního ředitele nemáme, tak jsem si to vzal na starost. Nebaví mě to a doufám, že jednou se dostaneme do pozice, že budeme mít na profíka. Každopádně jsem si tento rok musel nastudovat jak plánovat cash-flow, co je manažerské pojetí nákladů rozložené do měsíců, hlídání marže a pořád dokola propočítávání každé části firmy, zda někde zbytečně nekrvácí. 10. Xzone Live - Začali jsme jezdit na různé veletrhy, cony a akce, jak jsem zmiňoval výše. Většiny z nich jsem se alespoň okrajově zúčastnil a byla to pro mě poslední z top10 silných věcí tohoto roku. To, že člověk zvedne zadek a jde přímo mezi zákazníky, bych doporučil všem manažerům, kteří jsou zaseklí někde v Excelu a přes tabulky a čísla nevidí svět. Na mě to fungovalo jako živá voda. Vidět, jak lidi chodí kolem vašeho stánku, baví se s námi, znají Xzone a mají ho rádi a k tomu pak na té akci půlka lidí chodí v tričkách koupených od nás, to byl pocit k nezaplacení. Normálně se k vám dostanou jen stížnosti, věci co nefungují, chyby, které někdo udělal a pak máte dojem, že plno věci stojí za hovno. Pak se ale dostanete ven a uvědomíte si, že vaši firmu mají lidi rádi a nestydí se za to, není to nějaká póza či reklamní masírka, ale je to upřímné. Větší energy boost se v práci asi nedá zažít.

Asi bych tu měl napsat, že rok 2019 bude klidnější, protože tohle celkem stačilo na pár let dopředu. Ale jak se znám a jak běží různé projekty v práci, tak to bude asi opět velká jízda. :-)