#tak to dávám i sem
Text
IVAN TROJAN³
KDOKOLIV/JAKUB • ŠŤASTNÝ SMOLAŘ
PASTELÍNO • SVATOJÁNSKÝ VĚNEČEK
PETRONEL • ANDĚL PÁNĚ
A4 • STABILO point 88
#dneska mi facebook hlásil že je to na den přesně 3 roky co jsem dokreslila tuhle trojitou porci trojana#už jsem to sem tehdy dávala na svůj vedlejší blog ale ten už dávno neexistuje#tak to dávám i sem#sice bych to dneska nakreslila úplně jinak a asi i líp#ale pořád je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí které jsem kdy nakreslila#páč je to trojan#česky#czech#čumblr#ivan trojan#anděl páně#petronel#svatojánský věneček#pastelíno#šťastný smolař#zentangle art#zentangle drawing#fineliner art#fineliner drawing#stabilo point 88
101 notes
·
View notes
Text
Která dle čumblru sexy pohádková postava jsi?
Před rokem jsem zde udělala post o "čumlrově pohledných mužících". Na základě tohoto příspěvku a konverzace s mými kolegy vznikl následující test osobnosti, který Vám řekne, jaká pohádková postava, nad kterou čumblr slintá jste.
https://uquiz.com/tnCc4e
#česky#obrození#obrozujeme#anděl páně#krakonoš#s čerty nejsou žerty#čumblr#čumblrův pohledný mužík#osobnostní kvíz#pro malé i velké#Zapoměla jsem to postnout o adventu#tak to sem dávám den po adventu.#Nejsou špatné výsledky#Nebo možná jsou#Kdo ví#Já to vím
135 notes
·
View notes
Text
Spoluobrozenci, obracím se na vás s prosbou. Návrh zákona o omezení přistupu ke zbraním je o dost mírnější, než by si hodně lidí představovalo, takže s vámi sdílim tuhle petici a prosím o zvážení podpisu.
Zároveň vás také prosím o to, abyste se o to podělili s více lidmi.
Také by bylo dobré šířit informace o skupině, která takovéhle nutné úpravy chce blokovat. Jmenují se Liga Libe a jejich prezident Pavel Černý se v rozhovorech často stylizuje do bezpečnostního experta bez toho, aby uvedl že je v čele lobbyingové skupiny.
Děkuji za pozornost!
Edit:
Ta petice nahoře je od studentů, tu co dávám sem dolu je od různých expertů, je tam podpesán i děkan právnické fakulty UK, tak prosím zvažte i to.
13 notes
·
View notes
Text
ŠTRAMÁCI/ANDY: Turnaj pro pamětníky
Nemůžu uvěřit, jak disciplinovaná jsem, ale bez větších potíží vplouváme do další fáze našeho turnaje. Z první jste si vybrali 32 největších štramáctev, ale to je pořád strašně moc. Zopakujme si základní pravidla a pak se vrhneme na druhé kolo.
v turnaji jde o souboje jeden na jednoho
turnaj si nehraje na systém pavouk, lidi do dvojic dávám já osobně většinou podle toho, že mezi těmi dvěma nacházím podobné rysy, ať už vzhledové nebo typové (nezávisle na době, kdy byli herecky na výši, naopak jsem některé dvojice dala dohromady právě proto, že hráli v úplně jiné době) + jak turnaj postupuje, budu v úvahu brát taky úspěch v předchozích kolech, aby souboje nebyly nevyrovnané
v případě remízy následuje jednodenní nové hlasování
v případě druhé remízy (lepší posichrovat) nepostupuje nikdo a budu zvažovat vstup divoké karty, nejspíš někoho z těsně vyřazených účastníků zájezdu z předchozího kola
Druhé kolo
Jelikož tempo prvního kola mi přišlo vyhovující, zopakujeme ho i v tomto. Od pondělí do čtvrtka (12.–15. 2.) se postupně zveřejní 16 anket. Všechny ankety najdete pod tagem #druhé kolo.
01: Nataša Gollová vs. Jiřina Štěpničková (58,2 % – 41,8 %)
02: Karel Höger vs. Blanka Waleská (58,9 % – 41,1 %)
03: Olga Schoberová vs. Helena Vondráčková (60 % – 40 %)
04: Ita Rina vs. Hana Vítová (26,9 % – 73,1 %)
05: Helena Anýžová vs. Jitka Zelenohorská (63,3 % – 36,7 %)
06: Miloš Kopecký vs. Waldemar Matuška (34,1 % – 65,9 %)
07: Antonín Novotný vs. Jiří Plachý starší (45,1 % – 54,9 %)
08: Květa Fialová vs. Hedy Lamarr (68,1 % – 31,9 %)
09: Rudolf Hrušínský vs. Miriam Kantorková (64,1 % – 35,9 %)
10: Radoslav Brzobohatý vs. Marie Glázrová (45,5 % – 54,5 %)
11: Jaromír Hanzlík vs. Vladimír Ráž (28,9 % – 71,1 %)
12: Zorka Janů vs. Soňa Valentová (33,3 % – 66,7 %)
13: Jiřina Jirásková vs. Světla Svozilová (44,9 % – 55,1 %)
14: Jiřina Šejbalová vs. Alena Vránová (remíza) (61,7 % – 38,3 %)
15: Oldřich Nový vs. Josef Zíma (41 % – 59 %)
16: Vlasta Burian vs. Vlasta Fialová (27,2 % – 72,8 %)
Pravidla propagandy
Propagandu (typicky ve formě fotek, videí, gifů a textů) můžete posílat jako reblogy daných anket, vlastní posty, kde mě označíte, nebo v asku. Všechnu propagandu najdete pod tagem #štramácká propaganda.
Propagandu z vyřazovacího kola dám přímo k anketám, propaganda z prvního kola se přenese do druhého a tak dál. Z fotek v propagandě můžu vybrat novou fotku do ankety. V druhém kole jsem například vyměnila dvě nebo tři.
Prosím, nevrstvěte propagandu na sebe (u reblogů), nechci tu mít tři metry dlouhé posty ;).
Představte si, že jsme v roce 1970. Fotky apod. z pozdějších let nebudu přijímat jako propagandu. Nic vám ale nebrání modernější propagandu provozovat u sebe na blogu, jen se prostě nedostane sem.
Budu ignorovat veškerou antipropagandu, chovejme se jako lidi.
Těším se, až to zase začne! Čus ♥
15 notes
·
View notes
Text
Den 69
Tak po včerejšku pokračuje můj den blbec. Zase mám děravou karimatku, musel jsem ji v noci nafoukat asi 8x. Fakt nechápu, proč a jak se to děje. Dávám pod sebe tyvek, pak je tam podlážka stanu, pěnová karimatka a nakonec mám přes vršek karimatky přetažené tričko. A stejně se v ní přes tyhle 4 vrstvy udělá díra. Achjo…
Aby toho nebylo málo, po sbalení zasněženého stanu a všeho ostatního se mi při nasazování batohu podařilo roztrhnout si nepromokavé kalhoty o cepín. Dneska jsem fakt vstal levou nohou. No nic, zalepím to pak někdy v klidu Ducktape páskou.
Je zima, v noci napadly asi 3cm sněhu. Poslední dny je to tady opravdu mentální boj. Ne, že by se mi chtělo s tím seknout, to vůbec ne, ale je to teď dost psychicky náročné. Snad to brzy přejde a budeme zase bezmyšlenkovitě šlapat 25 a víc mil denně. I Stir it up je na tom podobně. Ten má ještě navíc potíže se zraněními. Propadl se jednou sněhem vedle polomu a odřel si holeň. Postupem času se mu tam udělal fakt hnusný zánět, tak to teď léčí antibiotiky. Už to má skoro dobré, ale dneska se mu to samé rozjelo na malíčku u ruky. To vlhko a mokro nám tu prostě nesvědčí.
I přes nepříznivou předpověď se nakonec udělalo celkem hezky. Svítí sluníčko, je sice dost slabé, ale svítí. Stejně ale musím jít v nepromokavých věcech. Jak taje čerstvě napadaný sníh, padá ze stromů a je to skoro stejné, jako kdyby pršelo.
Kolem oběda si udělám pauzu a pokusím se usušit svoje věci, hlavně stan a spacák. Je zajímavé, jak moc to dokáže člověku ovlivnit náladu. Ráno, vždycky když se probudím a musím to všechno zabalit mokré, cítím se na prd. Když to ale přes den stihnu usušit, mám hned lepší náladu. A tak to bylo i dneska. Po obědě se mi jde mnohem líp a míle mi pod nohama jen mizí. Nakonec jich dáme dneska 24. Většina je po sněhu, ale jen malá část je vyloženě náročnější, zbytek je jen ten nový poprašek z posledních dnů.
Pár dní zpátky jsme zjistili jednu pro nás dost zásadní informaci. Bavili jsme se spolu, že PCT, na to, že je to jeden z nejznámějších světových treků, není moc dobře značená. Značka je třeba jednou za pět mil. No a pak jsme zjistili, že tady dělají značení přímo do kůry stromů! Přibližně každých 10 metrů je v kůře vysekané něco jako měkké i. Tohle vědět dřív, tak jsme tím sněhem proplouvali mnohem snadněji. No, tak jsme zase o trochu chytřejší.
Je pozdní odpoledne a procházím zrovna kolem jezera Miller Lake. Je asi tak dvě stě výškových metrů pode mnou a odsud je to moc pěkný výhled. Ten pak ještě překoná výhled z našeho dnešního kempu. Jsme 7300 stop nad mořem, všude je sníh, ale našli jsme takový malý výklenek, který je celkem suchý. Vejdou se sem tak 3 stany. Akorát tady v noci asi trochu zmrzneme, už teď v 7 večer je -1 stupeň.
Ale máme tu naprosto úžasný výhled do okolí! Na všechny ty zasněžené hory a údolí pod nimi, ze kterých se teď line mlžný opar. Jediné, co mě tady trochu mrzí je, že jak musíme spát ve stanu, tak se nemůžu v noci koukat na hvězdy. Tak snad zas brzy někde jinde.
7 notes
·
View notes
Text
Facebook — potřebuji poradit
nebo alespoň nasměrovat. Něco mi uchází a já nevím co to je. Na Facebooku jsem registrovaná, kdysi jsem tam chodila, byla aktivní, pak jsem zjistila, že to nepůsobí dobře na moje nervy, napsala jsem tam, co mi na facebooku vadí a proč tam už nepůjdu a chodit jsem tam přestala. Také jsem tamtéž napsala, že účet mazat nemíním, protože nechci smazat obsah, který byl v minulosti vytvořen, mazání účtů rozbíjí obsah, který lidé sdíleli, bohužel.
Před zhruba dvěma měsíci rokem mi bylo od vzdálenějších známých řečeno, že mi poslali žádost o přátelství na facebooku. No tak jsem se tam teda přihlásila a potvrdila to, well, nevím co si od toho ti lidé slibují, nechodím tam. Na vlkonoce jsem tam teda poslala vlka, protože když už jsem se tam přihlásila, no. Možná právě to byla chyba. Teď jsem ale přes facebookový messenger potřebovala domluvit obchod, protože s některými lidmi to jinak prostě nejde (jo, to je další důvod proč nemazat účet) a najednou jsem zjistila, že mám poměrně zrůdné množství žádostí o přátelství od lidí, které sice nějak vzdáleně znám (není to banda nějakých botů nebo tak něco), někteří mi dokonce píši soukromé zprávy.
A tady se dostávám k jádru věci. Věřím tomu, že si prostě občas někdo na profilu nepřečte, že už na facebooku nejsem a že tam nechodím, ale v takhle masivním množství se to rozhodně dít nebude. Když jim napotvrzuji všechny ty žádosti, tak k čemu jim to bude? Já tam stejně žádný obsah nedávám. Nějaký víceméně náhodný obsah dávám sem, technicky zaměřený obsah dávám na blog, to se dá všechno číst bez toho, abych se já vůbec dozvěděla, že to někdo čte, takže otázka zní. Co si kdo slibuje od toho, že si mě přidá do přátel na facebooku? Něco tím ti lidé viditelně sledují, ale já nechápu co. Obsah to spolehlivě není, protože ten tam žádný nedávám, komunikace se mnou to také není, protože na FB jednoduše nechodím, navíc e-mail je veřejně známý a spousta lidí na mne má i telefon.Cokoliv z toho je rychlejší a spolehlivější, takže toto také není ono. Že o něco ale jde je mi jasné, jenomže nevím o co. Budu vděčná i za postrčení, protože, abych pravdu řekla,začínám z toho být bezradná a zmatená.
3 notes
·
View notes
Text
STEZKA ČESKEM - Den 2 - 26km
Probouzím se v půl 8, dám si u Šárky kafe a z okna vidím že prší. V 9 má přestat, ale to je až za dlouho. Balím věci a vytahuju nepromokavé oblečení a fusak na batoh. Vyrážím a déšť je dost vydatný. Dostávám se za město a mířím na Velký Polom. Když se dostávám na lesní cestu k prvnímu stoupání, začíná legrace, která nemá skončit, až do konce dne…o tom ale ještě nevím. Takže se drápu nahoru doslova skrz bahnitou řeku, kde není kam jinam šlápnout. Nepromokavé boty vydržely asi půl hodiny, pak neměly šanci :) Člověk se ale chůzí zahřeje, tak to ani nevadí. Po strmém výstupu dorazím na Kamennou chatu, která je zavřená, tak kafe na zahřátí nebude. Z mlhy se vynořují dvě slovenské dámy, kterým tato skutečnost také neudělala radost. Pokračuji dál a zanedlouho poznávám, proč má Velký Polom takové jméno. Cedule jen na vlastní nebezpečí, mohou padat stromy a větve…tomu se dá věřit, protože přes úsek cesty asi 300 metrů, musíte přelézt asi tak 100 padlých stromů. Ne, nejdou obejít 😅 Cesta je tu vážně skoro neprůchozí. Takže trpělivě překračuji stromy v úrovni stehen s 14ti kilovym batohem v mlze a dešti. Je to docela sranda, ale je to vyčerpávající. Jestli mi to tady někde ujede a napíchnu se na větev, tak semnou bude ámen.
Časem tento náročný úsek zdolávám. Jsem docela rád, že ten nejhorší výstup mám za sebou hned ráno, kdy jsem ještě při síle.. Dostávám se na vrchol, kde je info cedule taky dost “v polomu”, protože na ní asi spadl strom :) Dávám vítězné selfíčko a už se jde níž k Muřínkovskému vrchu. Krásné poutní místo na které jsem se těšil, už když jsem ho viděl na fotkách. Dávám si oběd, doplňuji vodu ze studánky a jde se dál.
Celou cestu se člověk brodí bahnem a kouká kam šlápnout, což dost rozbíjí tempo chůze. Občas si může člověk vybrat jestli projít velkou nebo malou louží. Brodím se horskými bystřinami a cesta je vážně těžká. Na paloučku rozježděném těžkými dřevařskými stroji mě ale sklopený zrak uchránil od toho, aby mě skalpovala ulomená břízka, uf. Mohl sem mít nepěknou odřeninu. Déšť se střídá se sněhem a občas jsou v tom kluci spolu. Když si sundám kapuci, že už je po dešti, tak do 5ti minut začne znovu. Celý den je mlha, že není vidět na 50 metrů. Za normálních podmínek by z vyhlídek byl asi hezký výhled-no, možná jindy :) V lese je šílená mlha a tma, takže jdu jak hájem ze Sleepy Hollow. Chyběl jen bezhlavý jezdec, i když…možná že tam byl, ale nebyl vidět. Občas se nacházím v hlubokých lesích na odlehlých místech fakt in the middle of nowhere a je to docela skličující pocit.
Poprvé jsem taky řádně zakufroval, protože jsem netrefil cestu, která se lámala a kus nebyl značený, jak stálo i na mapě. Takže jsem si vyšlápnul kopec v dost nebezpečném terénu plného větví a klouzavého podloží. Nadával jsem jak špaček.
Laboruji s myšlenkou, že se někde ubytuji a usuším, namísto toho abych celý mokrý šel spát ven. Dojdu do Bílého Kříže, dám si jídlo, možná se podívám chvíli na hokej a promyslím to, říkám si. Naproti občerstvení je hned ubytování. Když dorazím, tak na mě padne trochu depka, protože je všechno zavřené. No nic, půjdu hledat nějaké místo na spaní do lesa. Po pár kilometrech už fakt nemůžu, bolí mě záda z batohu…což mě ostatně bolí celý den, ale už sem fakt vysílen, což dokládá i muj brejkdénc na bahně, kde se sebou fláknu. Docházím až k chatě Doroťanka, která je opět zavřená. Tohle je fakt test :) Vysťavenej jdu ještě kus dál a nakonec nacházím hezké místo kde to zapíchnu.
Dneska to byl survival, jak má být. Postavím tarp, sundám si mokré oblečení a boty. Uvařím si jídlo a čaj, píšu Olince a pak zahrabanej ve spacáku zapisuji dojmy z dnešního dne. Ze dne, kdy jsem si připomněl, jaké umí být hory. Krásné, ale i drsné.
P.S. Vzdávám poctu nepromokavému přehozu přes kalhoty, jako nejlépe investované dvě stovky ve výbavě 😄 A také holím, se kterými jsem se už naučil a které mi nejednou zachránili život. Díky 😁
2 notes
·
View notes
Text
Den 22.
Check-out je v 11, a i když něco málo máme sbalené už z večera, stejně to doděláme fakt přesně v těch 11. Auto je nacpané k prasknutí, na děti skrz veci co jsou mezi nimi na sedadly nevidím (a taky mi to vůbec neva), jen jim každému dávám do ruky žvanec a pití. První zastávka Hiperdino - kupuju k obědu sushi a pěju ódy na tohle praktické jídlo, které jsou moje děti ochotné pozřít a zasytí je to, a neudělá to takový bordel a ještě mi to přijde i celkem zdravé. Díky sushi bohu ó díky. Loni si pamatuju, že jsme na přesun měli naplánovaný ještě i chodící výlet, tak to teď nehrozí, jdu cestou nejmenšího odporu. Cílem jsou bazény v Santa Cruz. Dorážíme za slabou třičtvrtě hodinku, Heduška si dá mezitím šlofíka a už vystupujeme na smradlavém parkovišti. V bazénech je málo lidí, jsou pro nás tak akorát (na začátku mělko a svažuje se), děti si moc užívají. Heduška se učí plavat, Jindra “mamko já se teď nechci nic učit, já si chci užívat!” a jednou mě dokonce nechají zaplavat samotnou. Honza pracuje na baru, v jeho havajské košili vypadá, že sem patří. Vystojím fakt tu nejdelší frontu, co jsem kdy v životě stála, na pivo a kafe a v půl páté se přesouváme na poslední půl hodinku jízdy. Candelaria! Honza při příjezdu konstatuje, že už tady to má dobrý vibe, no tak jo, snad jo. Parkování nevypadá tak easy, jak se tvářily recenze, ale plus minus kus od baráku parkujeme a děti mě táhnou na hřiště. Je u něj působivý výhled na přístav a kolem dvě miniplážičky s oblázky. Ty jsou mi sympatické, nejsou tam vlny, tak si umím představit jít si tam ráno zaplavat. Honza jde vyřešit klíče a potkáváme se v našem novém bytě. Třetí patro bez výtahu mi vrací vzpomínky na hradecký byt. Všechno vypadá dobře, až na to, že tu není pračka. Ojoj, s tím se nemůžu celý zbytek večera srovnat (samozřejmě jsem to nezkontrolovala dopředu, neb mě vůbec nenapadlo, že by tu nemusela být). Líbí se mi ale roztomilý balkonek a výhled a taky jsem ráda, že máme po třech týdnech jídelní stůl (ač s barovými židlemi, na které i já lezu po špičkách). Jdu nakoupit do Mercadony, kterou máme těsně vedle, to si tedy velmi pochvaluju, že nebudeme muset jezdit na nákupy autem. Večeříme opulentně a zaslouženě a pak do postelí. Děti nemůžou zabrat, bylo toho dneska hodně. Ještě vlastně předtím jsme zvládli ještě jednou na hřiště a na pláž, no bylo toho dnes hodně. Rychlovínko na balkoně, ale jenom sklenička a do postele, nesmíme jim dneska dát velký náskok, pravil Honza.
0 notes
Text
Převod textového a grafického materiálu do HTML
Rozhodla jsem se pro tento úkol využít materiály z minulých úkolů k tomu, abych napsala jakýsi úvodník ke kurzu pletení.
Jako první jsem si do VSCode vložila obrázky s citacemi, které jsem si odcitovala minulý týden, stačilo jen přidat hypertextové odkazy a naformátovat citace.
---
Update: První verze stránky v elfu je na světě. Ano, budu ji muset upravovat a nepočítám s tím, že to je má finální verze. Kód totiž potřebuje hodně stylizace a vyčištění.
Tentokrát mi i v generování textu posloužil ChatGPT, s tím, že jsem v některých pasážích upravovala, ale tentokrát se musím přiznat, že nešlo ani moc o tu náplň jako o ten kód.
Celkem dost jsem pokročila s tím, jak kód píšu a kde beru inspiraci. Inspirovala jsem se napřed u starších ročníků, pak jsem se inspirovala u Andrey a když ani to nestačilo, koukla jsem se přímo do zdrojového kódu některých příspěvků v kurzu.
Největší potíž jsem měla s formátováním obrázků. Chtěla jsem je mít oba vpravo i s citacemi a až teď se mi je i citace podařilo sladit tak, abych s tím byla spokojená a nebyl to mess. Už jen to počítám jako vítězství.
---
Update2: Už se ve svém kódu lépe orientuji, snažím se do toho kódu implementovat poznámky, co kde je. Není to jen pro mou potřebu, ale i pro kohokoli, kdo se bude chtít na kód podívat a případně si z něj i něco vzít. S tímto jsem právě nejvíce bojovala, co se týkalo propůjčování elementů. Doufám, že to někomu pomůže...
Teď už hlavně upravuji kód v rámci elfu. Už si ani tak moc nevybírám inspiraci. Jen upravuji ve struktuře a koukám se, jestli např. text nepotřebuje sem tam doladit.
Dávám sem link na můj první HTML soubor. Obrázky z něj jsou tu také, jelikož jsem je předtím zdrojovala ze svého počítače. Aby fungovaly, přesunula jsem je i do Disku.
(Později jsem zdroje pro elf v elfu upravila a odzdrojovala je z Tumblru.)
Pokud nebude žádný nový Update, zde je závěrečná podoba kódu z elfu (ve formátu Dokumentu Google).
Snažila jsem se i dát přímo odkaz na mou stránku v elfu, ale nepodařilo se mi, takže připojuji screenshot:
0 notes
Text
DEN 5.
Horní Blatná | 07:02
B&B. Bed dobrá, breakfast taky. Rozmražené pečivo, pár šunky a sýrů. Čaj a kafe. Lepší než kaše v báglu, že? Cpu se a prohazuji s Vaškem pár slov. „Docela jste mě zachránil. Doporučil mi vás jeden fousatej stezkař.“ „Jo, toho pamatuju. Ale jak jsem řekl, jsem tu už jen do soboty. Pak předám klíče majitelům. Nejsou lidi, už na to nemám. Dělat tady po večerech a pak k tomu ještě makat v maringotce.“ „Jo o té jsem slyšel,“ říkám mu. Někde tady v horách u cesty prý má stánek/maringotku s občerstvením. „Takže budete jenom tam?“ „Jo. Tak se dneska klidně stav, budu v ní od 11 hodin. Jestli jdeš do Božího Daru, tak mě nemineš.“ Nejradši bych se ještě zavrtal do peřin, ale musím se balit. Za okny mlha.
U Červené jámy | 10:28
Od rána prší. Na přezouvání do sandálů už vyloženě seru. A just ať mi ty nohy promoknou. Prsty jsem si zatejpoval proti oděrkám a šmaruju po asfaltu. Na Blatenský vrch (1043) nelezu, tam už jsem loni taky byl. Zastavuju se až u Červené jámy, když vidím pohádkou chaloupku. Žádný host, jen za pultem schoulená paní. Její čerstvě zalitý turek nádherně voní. Dávám si ho taky. A kofolu k tomu, potřebuju víc energie do toho chmuru za okny. Popíjím venku. „Dobrý den, máte otevřeno?“ ptá se mě sympatický pán kolem 50ky. „Noo...jo je, ale já tady nepracuju,“ smějeme se oba. Popřeju jemu i jeho paní hezký den a mizím. Slunce se dere z mraků.
U maringotky | 11:11
Je po jedenácté. Vašek v maringotce není. Jsem zklamaný. Měl tu být a já nechci čekat, až přijede otevřít. To se tady zase hrozně zdržím a ujdu hovno. Než se ale rozhoupu, téměř smykem zaparkuje terénější auto přímo u mě a za sklem se směje brejlatá tvář. To musí být velký kráječ, říkám si v duchu. Jsem rád, že dojel. Objednávám si u něj zelňačku a užívám slunce. Obojí je teď obvzláště skvělé! „Ani tady nemáte moc lidí,“ říkám mu kriticky. „No je to v prdeli, co si budeme povídat, začíná srpen a to už nedoženu,“ odpovídá. „No a přes zimu? To tady asi nejste ne?“ dodávám zvědavě. „No naopak! Stojíš právě na běžkařské magistrále, tady se zastaví fakt snad každej. Ale musí být sníh…“ Loučím se a podruhé zdravím i manželský pár, který jsem potkal dopoledne u Červené jámy. Dávají si znamenitou zelňačku.
Pod Božídarským Špičákem (1115) | 13:10
Mám rychlé tempo. Citím, jak si tělo na ty kilomery každým dnem pomalu zvyká. Jdu do kopce a NEPRŠÍ. U rozcestníku si chci dát pauzičku, než vystoupám do Božího Daru. Zastavuji u dřevěné boudičky, ve které sedí hezká mladá holka. Skvělé načasování. Navazuji řeč a zjišťuju, že odpočívá, protože … si dává cigárko, chyběla ji voda a míří na nějaký víkendový festival. Když vysloví název místa Königsmühle, uvědumuju si, že je to to samé místo, kde jsem večer chtěl nocovat. To mi vlastně zásadně hatí plány, protože bych rád klid, bez lidí. A navíc odpovědět ji stylem: „tam já jdu čístě nááááhodou taky, víš? tak se potkáme! ,) vrrrrr….“ by v širých horách vypadalo docela podivně. Nasazuji krosnu a jdu.
Pod Božídarským Špičákem (1115) | 13:25
….COŽE?… zastavím se, až se podemnou zapráší. TAK SEM CHUJ?! Neříkala přece, že nemá vodu? Doufám, že měla na mysli předchozí dny, ne teď. Určitě nemyslela teď… ne ne. Snad ne. Ne že bych si něco sliboval, ale potkal jsem šťávu v nesnázi. Nic, jdu. Vracet už se nebudu.
Pod Božídarským Špičákem (1115) | 13:29
Lítost nad mou ignorací přerušuje další poutník na obzoru. Mám rychlejší chůzi, on trošičku kulhá. Doženu ho a pozdravím. Povahově i věkově si ladíme, a tak jdeme spolu až do Božího Daru, zhruba 10 km. Kecáme, je sranda. Jmenuje se Petr a je z Brna a minulou noc spal v krmelci. A prý tam byl i gril. Tak chápu, že mu tam muselo být dobře. Tohle musím taky někdy zkusit! Co ale díky němu zkoušet nebudu, je dlouhá chůze po asfaltu. Petr po něm šel desítky kilometrů, až mu nevydržela holeň. Prý si potřebuje 2 noci odpočinout v Božím Daru. A pak možná bude pokračovat. Doprovázím ho do hotelu a jdeme spolu na oběd. Tam si popřejeme zdar a já zase fičím dál. Možná se ještě potkáme.
Za Božím Darem | 16:22
Funím jak lokomotiva, šlapu nahoru po sjezdovce. Sotva ji vyjdu, směje se na mě manželský pár, který jsem ráno potkal u Červené jámy i Maringotky. Teď už se nejde minout. Dáváme se do řeči a je to super. Jsou z Olomouce a společně ve dvou rádi šlapou. Dvakrát šli i Camino. Je z nich cítit láska k horám, láska ke světu a k sobě samým. Jde se společně dobře a chtějí na vrchol Krušných hor – Klínovec (1244). Můj plán je jiný, vyhnout se mu. Obejít ho, ušetřit nohy a ujít více kilometrů. S krosnou se mi nahoru fááákt nechce.
Klínovec (1244) | 17:44
Zdolávám schody a stojím na rozhledně Klínovec. Páreček mě svým nadšením přesvědčil snadno. Přece když jsem tady…že? Koukám do okolí, konečně je vidno, mám štěstí. Vidím až na Šumavu, vidím Ještěd, vidím Říp. Vidím, že ta naše zemička je maličká. A děkuji jim oběma.
Pod Meluzínou | 19:40
Bzzzzzz. Bzzzzzzz. To mi už hučí v hlavě, nebo se tady něco děje?! Prohlížím si dřevěný přístřešek na kraji lesa kousek pod Meluzínou (1097), kde chci kvůli deště přenocovat. Beru čelovku a musím přijít na kloub tomu, co tady tak šíleně bzučí. NEEEE! Vosí hnízdo! Proooč? Proč tady… to se musím trmácet 25 km přes kopce a lesy, po hnusných betonových panelech, abych spal s vosama?! Chápu. Odpověď je JO. Déšť a bouřky přece nestačí...
Pod Meluzínou | 20:40
Vosám jsem promluvil do duše. Prý mě nechaj být, ale ráno že prej mám zmizet. Nevím, jestli to říkaly, ale myslím si to. Začíná mi z toho bzučení hrabat. Chci si rozdělat oheň, ohřát se. Je ale všechno šíleně morké, nedaří se mi to ani po 30 minutách. A to jsem spálil pár odpadků z koše (papírových, buďte klidní). Před šťávou bych asi neobstál. Kašlu na to, dávám si pod sebe nalezený igelit a jdu spát.
1 note
·
View note
Text
NEVYHNUTELNÉ aneb když tě zavřou v obci s letištěm - Madeira poprvé
Je to pár měsíců, co jsem viděla asi nejsilnější motivační plakát vůbec. Doteď mě zvedá ze židle a lenivé myšlenky proměňuje v odhodlané "ANO"! Na tom plakátu byly na husto seřazené puntíky jeden vedle druhého.
Část z nich byla vyplněná a část prázdná. Každý bod zde reprezentuje týden v lidském životě za předpokladu, že se dožije 100 let. Prožiješ jeden týden a vybarvíš další puntík. A najednou to vidíš. Tu konečnou čáru. Víš, že koupit “nový plakát” nejde. Víc puntíků neseženeš ani jako podpultovku, sebevíc by ses snažil. Život máme jen jeden a není nekonečný (já vím, to je objev, co? :D) To si pak mnohem lépe rozmyslím, jestli chci i tak krátké období jako je 7 dní jen přežít nebo opravdu prožít.
A možná i tenhle plakát hrál roli v mém rozhodnutí konečně si splnit dávný sen. Opravdu naplno zažít život digitální nomádky. Nečekat na nic a nikoho. Udělat to pro sebe. Kolikrát jsem si říkala, proč pendluju jen mezi Třincem, Prahou a Brnem, když se svou prací mohu pendlovat mezi Jávou, Kanadou či Chile. A tak jsem tady. Na okraji Severního Atlantského oceánu po mé první lekci Hauta jógy, dlabu papáju a nechávám se osvěžovat kapkami tříštících se vln. Konečně zase žiju naplno a upřímně, zase naplno i pracuju. Teď, když je toho tolik na co se těšit!
Hned první víkend na Madeiře mi vzal dech. V životě jsem neplánovala tak málo jako před příletem sem. Upřímně, jediné, co jsem tušila, byly anticovid opatření a cena potápěčského kurzu. Stále netuším, jaké tady jsou hory či co je typické místní jídlo, ale každý den se mi díky lidem, které potkávám na této cestě, otevírají oči, rozšiřuje úsměv a rozbuší srdce nadšením. Canyoning? Coasteering? Paragliding? Kajakem kolem pobřeží? Co že je to ta levada a poncha? On tady někdo organizuje mini latino taneční srazy v parku?? A kurzy jógy? Já věděla, že tohle bude ostrov mých splněných snů od prvního dne, kdy jsem zavětřila tu nejopojnější vůni na světě. Můj nový domov totiž voní akáty!😍
Long story short. Díky couchsurfingu jsem potkala kluka z Aarhus, který si na Madeiru přivezl stan. A znát tady člověka se stanem je jako mít volnou VIP vstupenku na všechny ty světelné show, co slunce pořádá každý večer, každé ráno. A tak se taky stalo. Po pěti dnech na ostrově konečně přišel pátek a já si vezu zadek Uberem od pobřeží do 1480 m.n.m. Výstup na Pico Arieiro a kolem mladičkých influencerek fotících se v podpatcích na stezce až na nejvyšší horu Madeiry - Pico Ruivo (1862 m.n.m.). Napříč tunely, skalními stezkami kolem srázů a skrz keře, na které by člověk potřeboval mačetu až k růžovému západu na vrcholu “Rezavého vrcholu”. Jen já a Hans. Dva lidé a pod nimi celá Madeira zahalená do červánků. Jediné dvě duše na nejvyšším bodě rozkvétajícího ostrova. Prostě...nádhera! O dalších dnech nechám mluvit fotky.
Aniž bych to v ten moment věděla, dívala jsem se na místo našeho třetího přespání - Bica da Cana.
Moderní verze pohádky o Růžence? Na konci chráněného mlhou nasátého lesa se schovává jeden opuštěný dům. Bílá vlhkost se plíží jeho rozbitými okny a dotváří tak ponurou atmosféru tohoto opuštěného místa. Před dveřmi této ruiny se však tyčí strom obsypán růžovějícími se květy, který až nepřístojně září vřelostí a šíří kolem sebe krásnou vůni. Že by se tady madeirská Růženka píchla do prstu a proměnila se ve strom? Pravděpodobně!
Poslední den, tedy v neděli, už jsem chtěla být na cestě do Funchalu, do mé základy, odkud pracuji. Jenomže to bych nesměla nechat plánování poslední “procházky” na Hansovi, který odmítá používat předmět české národní hrdosti - mapy.cz, které vynikají zobrazováním výškového profilu trasy. A tak se bonusová procházka proměnila v jeden z nejnáročnějších výstupů celého tripu. :D No nic. Dám si tedy ještě jeden západ. Ještě jeden východ slunce a ráno budu stopovat.
Cha...no jasně!
Takže jsem Hansovi, který pokračoval ve svém kempování na západ, vybalila všechno zbylé jídlo (ten klučina si to jídlo moc nepromyslel :D), dala jsem mu většinu vody a on mi za to nabalil své oblečení a boty, co měl navíc. 🤷 Budu přece ve Funchalu do hodiny, takže nepotřebuju ani snídat, že? Že?
No.
To teda nebudeš, Marie! :D
Asfalt se pod koly projíždějících aut fakt netrhl a proto jsem pokračovala směrem k nejbližší civilizaci. Na této horské stezce vedoucí kolem větrných elektráren jsem za 40 minut potkala jedno pidi autíčko. Přestože v něm jela rodinka čtyřech dospělých, mé ruce sepjaté do prosby je přesvědčily, aby zastavili. Dokonce nabídli i svezení. Asi na střeše? Nevím. Poděkovala jsem a rozhodla jsem se zahájit plán B!
Slunce svítí, pracovní hovor mám až ve 3, je mi krásně, tralaláá, proměním dnešek v další trek! A tak si to štráduju kolem staré levady asi jeden výškový kilometr prudce dolů po neoficiální stezce. Začalo to jako ta nejluxusnější cesta do práce, skončilo to poklepáním se na rameno, že jsem se z té trnité džungle vymanila a po cestě “nedokalyčila” (poznámka jen pro pravé Goroly). Stezka se mi totiž v jeden moment vytratila. A mapy.cz MLČÍ!
Úplně klidně si zatají existenci vodopádu a říčky, ve které teď stojím a doplňuji křišťálově čistou vodu. To, co bych asi normálně nelezla ani s bouldermatkou pod zadkem, jsem teď zdolávala s krosnou na zádech. Po jednom nedobrovolném obráceném canyoningu a několika nadávkách později jsem stezku opět našla. Mám teď sice ruce jako majitel tuctu nevrlých koček, ale mé sebevědomí je zpět!
Dalších 300 výškových metrů dolů a vylézám z lesa, kde stezka opět mizí. Nezaznačená řeka se tady rozšiřuje asi na 4 metry a vypadá to, že nejlepší bude ji přebrodit. Takhle zpětně mi to všechno připadá hodně k smíchu, ale v daný moment jsem si připadala jako skutečný dobrodruh! Survival mode :D A taky jsem si říkala, že chodit na hory sám je fakt blbost…
4 kilometry nahoru, 5 kilometrů dolů a třetinu ostrova máš prozkoumanou :D
Ta bradavka napravo je Pico Grande - doteď nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy stanovala. Bylo to jako spát v nebi! ♥
Každopádně o tomhle treku poslední dny hodně přemýšlím. Protože co se stalo potom, odstartovalo úžasný efekt sněhové koule.
Teď už zpátky v civilizaci pokračuju po asfaltu k nejbližší autobusové zastávce a stále doufám, že se mi podaří někoho stopnout. Auta z hor ale nejezdí. Až na jedno. Norský Viking mi zastavuje, protože z auta neví, jak moc jsem zpocená. A ta větvička rozkvetlé třešně to asi moc dobře nemaskuje :) Po pár minutách mě (přesto :D) zve, abych se k němu přidala na oběd A NA KOUPÁNÍ v oceánu! Ani nevíte, jak jsem celé předchozí dny (marně) doufala v osvěžení se ve vodopádu. Takže tato nabídka mi zněla jako božská hudba. Jako by se v ten moment vše kolem rozzářilo a sbor tlusťoučkých barokních andílků začal kolem zpívat osvícené “aaaaaa”. Přijedeme do restaurace na pobřeží, Kristian objednává 2x denní menu a než nám přinesou mé první jídlo dne - šťavnatý rybí steak, jdeme se okoupat. Pak hurá na autobus a rovnou na pracovní hovor. Všechno to tak krásně vyšlo!
Kdybych se ocitla na té cestě dříve, kdybych stopla někoho hned ráno a vůbec na trek nešla, kdyby xyz...nikdy bych nepotkala Kristiana. A pak bych nešla ve čtvrtek ráno plavat. A on by mě nepoprosil, ať se zeptám toho jóga instruktora na pobřeží, jestli se může kdokoliv přidat. A já bych pak nešla v pátek na jógu, kde učil jiný instruktor a nebyla bych pozvaná na místní párty s živou hudbou v luxusní vile v horách s výhledem na celý Funchal. A nepotkala bych Josého [Žozé] a Natashu a všechny ty další skvělé lidi, se kterými už spřádáme stovky plánů. Takže děkuji mapy.cz, že jste mi zatajily řeku. Děkuju, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Nemůžu sice tušit, jak skvělé věci mě čekaly na konci těch cest, kterými jsem se nevydala. Ale...byla vůbec jiná možnost? Jak říká José, co když to bylo nevyhnutelné: Why is the milk gone?
----
(Poznámka pro rodinu - některé pasáže mohou být přibarveny pro dobro příběhu, dávám na sebe pozor jak nejlépe umím :))
2 notes
·
View notes
Text
UKÁZKA: O dracích a lidech - výsek z 2. kapitoly
V pondělí bude zahájen předprodej knihy (s podpisem!), takže žhavte peněženky. Do té doby pro vás mám ukázku textovou, ať pořád nepropagujeme písmenka jen obrázkama.
Kapitola 2.
Atmosféra v lese by se dala krájet. Ještě na kraji všechno vypadalo v pořádku, ale čím hlouběji se dostávali, tím tíživější vzduch byl. Ptáci přestali zpívat, větve se nehýbaly a jen broukům pobíhajícím kolem nevadilo, že jsou v rajónu bestie. Pocit zkázy ještě umocnily ruiny, kolem kterých procházeli. Mac slýchal, že tu snad kdysi dávno, ještě před válkou a převratem, stávala pila, ale nikdo to nevěděl určitě. Podobných trosek po celém království stály desítky, ale lidé o nich nemluvili, jako by snad nechtěli vyrušit duchy mrtvých míst.
Mac kráčel v tichosti a rozhlížel se po stromech. Kněz mu byl v patách a mířil na něj revolverem. Nenechával nic náhodě, a to ani když mu Mac řekl, že by se víc vyplatilo vejít do lesa neozbrojený. Kněz si samozřejmě radu bestie nevzal k srdci. Na jeho místě by se Mac nechoval jinak.
„Jaina je lovec, sám většinu času nevím, kde se ukrývá,“ prohodil Mac konečně, když nechali pilu za sebou. „Jsem si ale jistý, že se ukáže.“
Roderick mlčel. Mac netušil, jestli je tak soustředěný, nebo nechce plýtvat slovy na bestii. Rozhodl se taky mlčet a místo toho přemýšlel, jak se z téhle situace dostat. Když neobětuje sestru, která byla zdrojem problémů celý jeho život, bude muset jít s knězem a jeho a Rosino dítě potká příšerný osud.
Mohl kněze zabít. Nejspíš by utrpěl ošklivá zranění, ale určitě by vyvázl živý. Vrátil by se zpátky a s Rose by uprchli někam do bezpečí. Jenomže pak by měli za patami celý Řád.
Když Rodericka seznámí se sestrou, stačilo by počkat, až se ozve její temperament, kněze roztrhá a bude mít celý Řád za patami ona. Mac s Rose by mohli nenápadně zmizet. Odjet budou muset tak či tak. Jakmile se jednou provalí soužití člověka s bestií, navěky je to pronásleduje.
Zatím bude spolupracovat a doufat, že kněz dodrží slovo.
„Pověz mi víc o svojí sestře,“ vyzval ho nečekaně Roderick a Mac sebou trhl.
„Teď se chcete bavit?“ odvětil a kousl se do jazyka. Musel přestat odmlouvat kněžím.
„Ano,“ odpověděl mu Roderick s nádechem varování v hlase.
„Jak jsem řekl, je lovec,“ zopakoval Mac a zamyslel se. „Je divoká. Všechny ty řeči, které o bestiích roznášíte, jako že jsou to zvířata, chyba přírody, co chce lidem udělat ze života peklo a nerozumí společnosti, všechny ty lži, co jste lidem za ta léta nakukali, jsou v jejím případě pravda.“
Mac se zastavil a rozhlédl se po korunách stromů. Cítil ji. Nebyl tak dobrý stopař jako ona, aby sestru zavětřil, ale cítil ji. Jaina se skrývala někde nablízku a určitě o nich už věděla. Mac poznal, že je rozrušená. Ozývalo se to v něm jen mírně, ale pokaždé poznal, co sestra cítí. A ona znala jeho pocity, draci mezi sebou měli silnou empatii.
„Jaina je typický příklad toho, před čím varujete lidi. Vždycky byla, vždycky bude. Neposlouchá autority a všechno řeší násilím.“
Roderick nepřestal mířit na Maca, ale také se rozhlížel. Mac se dal znovu do kroku a brzy došli k druhé ruině. Z téhle už Mac neměl pocit duchů, ale ucítil smutek, když ji viděl. Mramorové bloky a sloupy obrostlé břečťanem mohly kdysi být malým chrámem nebo obřadním místem. Zde se uctívali bozi ještě předtím, než přišel Řád a nenechal kámen na kameni.
„Tady nejčastěji přebývá,“ dokončil Mac.
„Co je to za místo?“ otázal se Roderick.
„Starý chrám. Nikdy jsem tu nebyl, dokud ještě stál. Myslím, že ho zničili už v době revoluce.“
„Návrat ke kořenům?“
„Pro mě možná. Jaina to vidí jen jako úkryt. Nerozumí víře, existuje pro ni jen tady a teď.“
Prošli pod kamenným obloukem na zarostlou loučku. Tráva pohltila dlažební kostky, ve fontáně se držela vrstva zelené dešťové vody. Oltář schovaný pod stříškou si jediný udržel svůj majestát, i když obrazy na něm vyryté schoval mech. Mac zpomalil a obezřetně sledoval okolí. Jainu stále nezahlédl. Neviděl jediný pohyb, ale pocit, že ho někdo pozoruje, nezmizel. Zastavil se u oltáře.
„Jaino!“ zavolal do prostoru a jeho hlas se rozlehl. Les zůstal klidný a nezdálo se, že by tu s muži byl ještě někdo další. „Jaino, pojď sem!“
Roderick vyčkával a trpělivě měřil své okolí pohledem. Nehnul brvou a Mac si dokázal představit, jak dobrý lovec musel být, když dokázal zachovat chladnou hlavu uprostřed lesa s jedním drakem na mušce a s druhým v blízkosti. Nebo byl možná jen blázen věřící až moc ve své schopnosti.
Jaina se neukázala dalších několik minut.
„Zdá se, že jsi svou sestru ztratil,“ konstatoval suše Roderick.
„Je tady,“ ohradil se Mac. „Cítím ji. Není si jistá, co má dělat.“
Zkusil Jainu ještě jednou přivolat, ale tvrdohlavě ho odmítala poslechnout. Ještě se ani neobjevila a už teď s ní ztrácel trpělivost.
„Vypadá to, že budu muset zakročit,“ rozhodl Roderick.
„Co chcete dělat?“ zeptal se Mac.
Odpověděl mu výstřel. Rozlehl se po lese a v korunách stromů to zašustilo, jak rána vyplašila tichá zvířata. Roderick spustil ruku a zamířil zpět na vyplašeného Maca, který nechápal, proč je ještě naživu.
„Ta druhá bude mířit na jeho hlavu,“ řekl Roderick dost hlasitě, a ač se přitom díval Macovi do očí, bylo jasné, koho oslovil. „Dávám ti pět sekund, aby ses ukázala.“
„Zbláznil jste se?“ Mac málem kněze okřikl, ale udržel hlas v klidu.
„Jedna. Dva.“
V Macovi se probudil roky mrtvý instinkt a řval na něj, ať odtamtud vypadne, ale jeho nohy stály jako přimražené. Druhý hlas v jeho hlavě říkal něco jiného. Zněl jasně: „Zabij člověka.“
„Tři.“
Roderick natáhl kohoutek.
V ruinách cosi zašramotilo. Z oblouku se utrhl kus zdi, sesypal se dolů a zvedl prach.
Roderick se prudce otočil a zamířil revolverem na kamennou zídku.
9 notes
·
View notes
Photo
Veganské pečené bezlepkové donuty s modrou kokosovou polevou
Ano, vím. Ta poleva by chtěla možná o něco světleji modrou barvu. Ale co se týče chuti, ta je famózní. A v kombinaci s osvědčeným receptem na vláčné pečené donuty ještě vynikne. No co, až ji vyladím, recept sepíšu a zatím sem dávám tenhle, který op-rav-du stojí za vyzkoušení.
26.3.2020
Ingredience:
Na 6 donutů
Donuty: (můj základní recept)
35 g hladké ovesné mouky
65 g hladké cizrnové mouky
1 lžíce tapiokového nebo kukuřičného škrobu nebo pudinkového prášku
15 g kokosového cukru
½ lžičky jedlé sody
¼ lžičky skořice
špetka soli
2 lžíce arašídového oleje (nebo jiného chuťově nevýrazného)
60 g arašídového másla
1 lžička vanilkového extraktu
165 g vody
Poleva:
půjčila jsem si recept na kokosové kondenzované mléko od https://jarmilasweet.cz/ a trochu ho poupravila podle svých modrých potřeb:)
200 ml kokosového mléka
65 ml javorového nebo rýžového sirupu
1 vrchovatá lžička modré spiruliny
1 lžíce kokosového oleje
kokosové plátky nebo barevné posypky (použila jsem jednorožčí:) na ozdobu
Tip: když nemáte modrou spirulinu, nic se neděje, i tak můžete recept vyzkoušet, akorát poleva nebude modrá. Pokud byste ale vážně chtěli modrou, tak spirulinu doporučuji ze sympatického českého obchodu https://www.happy-power.cz/ ;)
Postup:
Troubu dejte hřát na 180 °C. V míse smíchejte všechny suché přísady, přidejte olej, vodu, extrakt a arašídové máslo. Míchejte, dokud těsto nebude úplně hladké. Formičky na donuty, ideálně silikonové, si vymažte libovolným olejem (lépe se pak donuty vyndavají) a nalijte do nich těsně pod okraj těsto. Pečte ve vyhřáté troubě 20 minut, pak troubu vypněte a nechte donuty dojít. Nechte je chvíli vychladnout mimo troubu a vyklopte z formy. V čase, kdy donuty budou chladnout začněte vařit kokosové mléko se sirupem a olejem v malém hrnci na středním plameni. Neustále míchejte, dokud mléko nezhoustne. To může trvat okolo 30 minut, ale pozor, mělo by být stále spíš tekuté než pudinkovité, aby se dalo nalít na donuty. Až budete s konzistencí spokojeni, vmíchejte lžičku modré spiruliny. Donuty přemístěte na mřížku, pod ni dejte talíř a rovnoměrně polijte donuty polevou. Posypte kokosem nebo barevnými posypkami a nechte polevu chvíli ztuhnout. Pak můžete podávat. Donuty uchovávejte v lednici v uzavřené krabičce maximálně pár dní. Dobrou chuť!
Vegan gluten free baked donuts with blue coconut icing - you can find the recipe in English here on my IG profile: https://www.instagram.com/gingercinnamonblog/
#desserts#dessert#donut#bluefood#bluespirulina#vegandonuts#vegandessert#vegansnack#veganheaven#veganism#vegan#veganfood#veganfoodshare#veganrecipes#plantbased#poweredbyplants#crueltyfree#whatveganseat#veganfoodporn#glutenfree#glutenfreevegan#vegetarian#vegetarianfood#dairyfree#ditchdairy#healthyfood#healthyeating#czechblogger#vegansofig#unicorn
2 notes
·
View notes
Text
Zápis Dvacátý sedmý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému
Představte si, že si jen tak ležíte polonazí v posteli, přitulení ke svojí drahé polovičce, která je asi tak stejně neoblečená jako vy, je ráno, venku za závěsy štěbetají ptáčci, vy ještě napůl spíte... A najednou vám dveře do pokoje vykopne brečící teenagerka, hodí po vás botu, která se válela u dveří, a začne napůl vzlykat, napůl po vás něco nezřetelně ječet - a vy víte, že je to vaše vina, protože jste si zase nezamkli ty zkurvené dveře. „Kde je Brian?! Neodpovídá mi na zprávy a doma nebyl!" brečela Henrietta, zatímco pochodovala lovcům po pokoji a už se ani nepozastavovala nad tím, že jsou oba polonazí a tulí se k sobě v posteli. Roztáhla zažloutlé závěsy na oknech, aby do pokoje mohlo sluníčko, a otočila se na ty dva. „Nečumte a vylezte z té zasrané postele! Já Briana hledala celou noc, tak mi sakra pomozte aspoň za dne! Stejně tu teď bydlíte úplně zadarmo, tak si na sebe aspoň vyděláte," otřela si do rukávu slzy a nudle, založila si ruce na prsou a stoupla si doprostřed pokoje, čekajíc, až ti dva vylezou ven z jejich pelechu.
Rozespalý Kyry si zničeně protřel oči, přičemž si připomněl, že by vážně měli začít zamykat, jelikož tahle bezstarostnost se jim vždycky tak akorát vymstila. „A myslíš snad, že jej známe lépe než ty, že budeme vědět, kde je?" poznamenal, zatímco se vyhoupl do sedu a jenom ve spodním prádle, na němž měl veselou zeleninu s obličejíčky, se vypravil ke svému kufru, aby z něj vyštrachal něco na sebe a taky svou snídani v podobě keksů a krájené zeleniny, kterou si stačil připravit včera. Doufal, že Maverickovi nebude vadit ostré ranní slunce přímo do očí a že se hned nepokusí přizabít služebnou. (I když ono mezi námi, docela by si to zasloužila.)
Zavrčel a narozdíl od Kyryho tak aktivní nebyl - přetáhl si peřinu přes hlavu a najednou na posteli neležel upír ale housenka, která ječela na Henriettu, že je asi úplně vylízaná píča, které Brian asi vymrdal v posledních pár týdnech zbytky mozkových buněk z hlavy - na to bývalá služebná odpověděla tím, že z Mavericka peřinu násilím servala, nebo se o to aspoň pokoušela, takže se o ni chvíli přetahovali, ale nakonec blonďák rezignoval a peřinu pustil. „Slyšel jsi? Podívej se na tady toho a vem si z něj příklad!" pustila se dívka do Mavericka a upřímně to vypadalo, jako kdyby matka dávala přednášku svému zlobivému synkovi.
Rosenwille si jenom povzdechl, zatímco si přes hlavu přetahoval fialový nátělník s bílým jednorožcem s duhovou hřívou a nápisem "Unicorns are real", jelikož mu bylo jasné, že kdyby se těm dvěma snažil promluvit do duše, že by na sebe mohli být milejší, tak by se tak akorát setkal s kolosálním neúspěchem. „Prosím tě, raději jej nechej," zamumlal směrem k hnědovlásce nakonec. „Když chtít bude, tak vstane. Nikdo nemá rád prudké vstávání."
„A nevstanu! Když mě Brian bude chtít vidět, tak za mnou přijde, sám jsi to říkal! Takže pojď sem ke mně zpátky do postele, protože já pořád neskončil se svým pravidelným ranním pozorováním tě, když spíš," hádal se zase upír jako malé děcko; dívkou to ale úplně trhlo a najednou zase vypadala jako sériový vrah. „Tebe chtít vidět?" zasyčela. „Jestli Brian přijde za někým, tak to budu já... Zůstaň tady u šmouly a nech si na něj zajít chuť, zmrde," v očích se jí nebezpečně zalesklo, otočila se na podpatku a bez dalších zbytečných slov vypadla, zhruba tak stejně rychle, jako se objevila.
,Tak už jsem oficiálně Šmoula,' pomyslel si pro sebe mladší z lovců, snaže se nějak smířit s nově nabytou informací, ale nahlas řekl jen: „Mám takový zlý pocit, že tě s největší pravděpodobností špatně pochopila... A kvůli tomu si tě zapsala na svoji speciální černou listinu. To abych se o tebe začal bát." Zatímco tohle říkal, navlékl na sebe černé kraťase s bílými a fialovými kamínky, načež se posadil na zem a pustil se do snídaně.
„Tak jsme si aspoň kvit, páč já ji mám na černé listině od prvního dne, co jsme tady," odvětil Maverick a se zájmem pozoroval z postele Kyryho. „Ty ho teď vážně chceš jít hledat? Jen proto, že nám to nařídila malá holka?"
„Tady nejde tak o to, že nám to nakázala Henrietta," odvětil mladší, zatímco se živil keksem. „Ale spíše berme v úvahu fakt, že Brian je už téměř čtyřiadvacet hodin někde pryč a nikdo o něm nic neví. Vím, že jsem říkal, že potřebuje čas pro sebe, ale... Nepřijde ti divné, že jí nenapsal ani jednu jedinou zprávu? I přesto, že několik posledních týdnů nedělají nic jiného, než že po sobě lezou? Já bych to alespoň trošičku prověřil."
Zabručel, ale nakonec stekl z postele na podlahu a poté se doplazil k batohu s oblečením, nebo respektive velké hromadě neposkládaného oblečení na zemi a prázdnému batohu - odtamtud vylovil upnuté černé kalhoty, vytahané triko, plášť a tubičku opalovacího krému, kterým se důkladně namazal, a poté se začal cpát do oblečení, pořád s neskutečně nasraným výrazem, že musí jít ven a zjistit, jestli jeho dítě, po zjištění, že je jeho dítě, radši neuteklo někam do hajzlu.
Kyry svého spolupracovníka se zájmem pozoroval, dávaje si do pusy několik koleček ředkviček najednou. „Budeš chtít taky snídat, nebo to necháme na později?" zamumlal polohlasně po chvíli a hodil po upírovi tázavý pohled.
„Záleží, jestli mi dáš nasnídat ty, nebo mám pít zase krev ze sáčku~" zavrněl, zatímco se cpal do ponožek, které byly, mimochodem, každá jiná - a ne, nebyl to módní záměr, upír byl prostě jenom debil, co si neumí třídit ponožky, a pak skončí s jednou zelenou a druhou bílou.
„Že se vůbec ptáš," uchechtl se mladík s tyrkysovými vlasy, přičemž mu v očích zahořely divoké plamínky. Schválně si pospíšil se svou vlastní snídaní, aby si mohl co nejdříve sundat horní část oblečení a se slovy „Dávám ti svolení, Mavericku," se mohl nabídnout upírovi.
Po čtyřech dolezl k mladšímu, ale ještě předtím, než se mu vrhl na krk, zaměřil se na jeho ústa a políbil jej - možná až s moc velkou vervou, jenže on si prostě nemohl pomoct, když byl okolo něj... Od Kyryho rtů se potom malými polibky přesunul na krk, kde se konečně mohl zakousnout, a samozřejmě, že si k tomu vybral část kůže, která ještě žádným kousancem poskvrněná nebyla - protože jemu to prostě dělalo radost, si takhle nenápadně nápadně mladšího značkovat.
Samozřejmě, že polibek okamžitě opětoval, i když možná ne tolik dravě, jelikož vyloženě nechtěl, aby se tahle situace zvrhla v něco jiného, když měli za úkol najít Briana. Jako obvykle zaťal ruce v pěst, přivíraje oči, a pak už jen nechal Mavericka, aby se stal svrchovaným pánem tohoto okamžiku. Cítil, jak se mu jeho ostré zuby zabodávají do kůže, a neubránil se polohlasnému stenu, jenž mu vyklouzl mezi růžovými rty.
Věděl, že tohle asi sexem neskončí, protože na to neměli čas, ale i tak se na Kyryho natiskl a jednou rukou mu začal přejíždět po prsou, zatímco tou druhou mladšímu vjel do vlasů, aby mohl sám jeho hlavu trochu zaklonit, takže měl lepší přístup na ten krvácející krk. Za tak asi půl minuty se ale odtáhl, s pusou celou modrou a šťastným výrazem - ještě vtiskl Kyrymu kraťoučký polibek na tvář, šeptl: „Díky, brouku,", a potom už vstal a šel do koupelny, si alespoň opláchnout obličej.
„Nejdřív šmoula, teď brouk," ušklíbl se pobaveně Rosenwille. „Nezdá se ti, že mě pojmenováváš jako čím dál menší potvůrku? Co bude příště? Bakteriofág? Vir? Náhodou, to by mohla být docela sranda." Znova si přes hlavu přetáhl jednorožčí nátělník, doufaje, že si jej neušmudlá od modré krve.
„Tak jasné, ty můj mikrobe~" ozval se blonďák z koupelny, kde se snažil ze sebe smýt Rosenwillovu krev - chvíli nato odtamtud vylezl, protáhl se a podíval se na mladšího. „Můžeme jít." Ani se už neobtěžoval si brát přes ústa roušku - měl pocit, že většina města je stejně buďto mrtvá, nebo už jeho zuby viděla, takže mu to bylo momentálně všechno úplně u prdele.
„Dobře, ty moje krásnoočko zelené," oplatil mu to mladší, načež se vyhoupl do stoje, aby si do kapsy schoval telefon, a pak už jenom zamířil ke dveřím. Samozřejmě, že na prahu natáhl směrem k upírovi ruku a čekal, jestli jej za ni zase chňapne. On, narozdíl od blonďáka, pořád své duhovoučké náplasti a obvaz na levé ruce nosil, jelikož si opravdu nepřál, aby na něj někdo podezíravě zíral.
Spokojeně Kyryho chytil za ruku a vyšli společně na schodiště. „A kam chceš jít? Kde by ten kluk mohl být?" napůl se ptal, napůl nahlas uvažoval Maverick. „Hmm... Kdybych byl emák, co má za rodiče dva kretény, kam bych tak šel..."
„Já bych zkusil zkontrolovat hřbitov," navrhl polohlasně mladík s tyrkysovými vlasy. „Přece jen - oni se tam scházeli docela často. A taky tam měli schovaný alkohol a cigarety. Takže hádám, že to místo Brian zná jako svoje boty. Tudíž musí vědět, kde se tam d�� zašít, aniž by o něm někdo věděl..." Sotva dokončil svou dedukci, obrátil se na upíra, aby zjistil, co si o tom myslí on.
„Myslíš, že by vážně šel na hřbitov, když je tak očividný, že by šel tam?" opáčil upír zadumaně. „Hej, sice má moje geny, ale nemyslím si, že je tak blbej, aby se vydal schovat někam, kde je jasné, že ho půjdeme hledat jako úplně první."
„V tom máš zase pravdu," musel uznat svoji chybu Kyry. „Na jednu stranu je to dobré místo na schování, ale pokud on uvažoval, že jej tam půjdeme hledat nejdříve, znamená to, že se schoval na místo, kde bychom jej vůbec nehledali? Nebo počítal i s tím, že budeme uvažovat takhle?" Začínala se mu z toho všeho jít hlava kolem. On nebyl žádný génius ani Sherlock, aby dokázal předpovídat všechny kroky.
„Já nevím," bylo opět to jediné, co na tohle blonďák dovedl odpovědět - v tu dobu už stáli venku na ulici, kde bylo zase klasické mrtvo. „Možná... Je u Rettinse. Víš, toho pedofila, co u něj pracoval, než mu to Henrietta zatrhla... Pamatuješ si, jak se kvůli tomu tenkrát půl noci hádali a zbytek noci šoustali na usmířenou?" Maverick se nad tou vzpomínkou zhnuseně zakřenil.
„Na to zapomenout nejde," odvětil Rosenwille a nebyl si úplně jistý, jestli by se měl při vzpomínce na tenhle zážitek chytat za hlavu, začít brečet, nebo to jen přejít dlouhým mlčením. „Ale můžeme se tam zkusit zastavit," dodal po chvíli, i když se mu za pedodědkem zrovna dvakrát moc nechtělo.
„Dávalo by smysl, aby tam byl," mudrcoval dál blonďák. „Protože to je to poslední místo, kam by on dobrovolně šel," poklepal si prstem na spánek, jakože je chytrá hlavička, a pomalu začal stáčet jejich kroky směrem do uliček, které vedly ke starožitnictví. „A Henrietta by tam pro něj už vůbec nešla, protože asi žije v iluzi, že ji Brian poslouchá na slovo a už by tam nešel, když mu to zakázala.... Takže pokud se té krávy chtěl zbavit, jakože asi chtěl, tak stoprocentně bude tam."
Skousl poznámku o tom, že Brian s největší pravděpodobností neutíkal před Henriettou, protože nechtěl Mavericka ranit. Naštěstí nemusel říkat ani nic jiného, jelikož banda ohyzdných démoních soch na trávníku jim prozradila, že se dostali ke starožitnictví. „Nastává okamžik pravdy," špitl Rosenwille a zamířil ke vstupním dveřím.
Maverick narozdíl od Kyryho ale ke dveřím nešel - všiml si totiž pootevřeného okna v prvním patře. Po tváři se mu rozlil úšklebek, v oku se mu zablesklo a v následujícím momentě už se škrabal do otevřeného okna po břečťanu, který se upínal ke zdi... A kupodivu se do toho okna dostal vcelku rychle, i přes to, že bylo několik metrů nad zemí; a to bylo více než překvapivé, když si vzpomeneme na to, co upír předváděl u lanového žebříku na hřbitov.
Myslel si, že upír prostě zůstal na chodníku, jelikož neměl náladu setkat se s Rettinsem, tudíž se po něm neohlížel a nevšiml si jeho artistického výkonu. Mezitím už totiž jedenkrát stlačil lehce zvonek, čekaje, kdy mu přijde někdo otevřít. Za malou chvíli se ozval zvuk klíče otáčejícího se v zámku, načež před Rosenwillem stanul sám majitel starožitnictví.
Uprdelil se na parapetu, který byl naštěstí dost silný, takže jej unesl. Mohl vidět, že Herbert Kyrymu zrovna otevřel dveře, což bylo fajn, protože to znamenalo, že je teď tam dole. Upír si tedy otevřel okno o trochu víc, aby se jím protáhl, a vpadl do místnosti - ukázalo se, že je to koupelna, která vypadala velice starobyle... A taky velice zanedbaně; sice to nebylo tak hrozné jako u nich v hotelu, ale i tak, žádný šlágr.
„Oh, můj nadýchaný obláčku, tys mě přišel navštívit~" zavrněl spokojeně stařík, jakmile mu pohled padl na chudáka Kyryho, který už stačil začít litovat, že sem vůbec kdy vkročil. „A jak mne těší, že jsi tentokrát přišel sám!" Jakmile tohle mladík s tyrkysovými vlasy zaslechl, úplně v něm hrklo a zděšeně pohlédl za sebe, kde by měl podle všeho stát upír. - Jenže ten tam prostě nebyl. ,Já raději ani nechci vědět, co právě teď dělá,' zaúpěl si pro sebe mladší, ale nahlas odvětil jen: „Ano, jelikož jsem si vyšel na krátkou procházku... nabrat trochu čerstvého vzduchu, víte? A když jsem šel okolo vašeho domu, tak mě tak napadlo, že na vás zazvoním."
Moc dobře toho dědka slyšel až do koupelny a měl vážně co dělat, aby po něm z toho okna zase něco nehodil... Ale zaprvé, nechtěl opět kurvit vyšetřování a zadruhé se bál, že by tím něčím, se svojí šikovností, netrefil Herberta, ale Kyryho. Radši se proto zhluboka nadechl, vydechl a vykročil ven na chodbu. „Briane? Briane!" zavolal polohlasem, doufaje, že jeho syn třeba vyleze zpod květináče, obejmou se, zamordují Rettinse a společně s Kyrym všichni šťastně odejdou do západu slunce... To se ale, světě div se, nestalo, takže blonďákovi nezbylo než prostě začít náhodně otevírat dveře a doufat, že něco objeví.
„Ale no tak, zlatíčko... Nač ten ostych?" odvětil naoko překvapeně Herbert, zatímco Rosenwille chytal hrůzu už jenom z tónu jeho hlasu. „Mně to bylo hned jasné, víš? Že jsi sem přišel záměrně... Už tě ten buran začal nudit, viď že ano? Ale to nevadí, nemusíš na něj myslet... Se mnou si užiješ zábavy do sytosti... No tak, jen pojď dál... Není se vůbec čeho bát~" A s těmi slovy natáhl k mladému lovci ruku.
Nakoukl do asi tří ložnic, několika prázdných pokojů a další koupelny, která vypadala už o něco čistší... Brian ale nebyl nikde k nalezení a Maverick už z toho začínal chytat schízu. „Kurva!" zařval, když vlezl už do čtvrté ložnice, ve které byla jen postel, noční stolek a gigantický portrét malé holčičky v polo-průsvitné noční košilce; ten ale upíra zaujal. A ne proto, že měl milý blonďák pedofilní sklony, nýbrž proto, že portrét nevisel na zdi normálně, ale tak divně se dotýkal podlahy. Došel až k obrazu a zkusil vzít za jeho pozlacený rám, jestli za tím obrazem něco není... A ono bylo - portrét se sám posunul do strany jako šoupací dveře a před Maverickem se otevřela tmavá chodba.
„Ne, to je dobré," odmítl nabídku okamžitě Kyry, přičemž se snažil vypadat mile, aby si to Rettins nevyložil, že se jej štítí nebo tak něco. (Což vlastně ani nebylo tak daleko od pravdy; jenom mu to lovec nechtěl hodit přímo do ksichtu.) „Já nemám tolik času, abych mohl jít dál, ještě mu-" „Ale no tak, sladká zmrzlinko, jedno kakajíčko bys určitě stihl. Nebo bys měl chuť na limonádu? Nebo na něco jiného?" „Já se spíš přišel zeptat, jestli tady není Brian," zarazil staříkovy úchylné myšlenky Rosenwille.
Chvíli tam stál a zíral do chodby, přemýšleje, jestli tam vlézt, nebo ne; no, samozřejmě, že nakonec tam vlezl, ale to asi všem došlo, protože kdyby se tam Maverick ve finále nevydal, tak bych se, jakožto autor, mohl úplně vysrat na vymýšlení nějaké skryté chodby. Ale, zpátky k upírovi... Ten ťapal chodbou, svítil si mobilem a rozhlížel se kolem sebe - jediné, co viděl, byly ale pouze olezlé zdi, na kterých byla sem tam nějaká prasklina nebo šváb. Přišel si jako správný dobrodruh, když tam takhle kráčel tou tajnou chodbou... Po tom, co ale narazil na další dveře a vedle nich na spínač od zářivek, které měl, jak o chvíli později zjistil, celou dobu nad hlavou, přišel si už spíš jako kretén, než dobrodruh.
Herbert se lehce zamračil a jeho doposud dobrá nálada znatelně ochabla, když zamručel: „To se ti tolik líbí mladičtí blonďáčci?" Když tohle říkal, tvářil se, jako kdyby Kyry byl tím, kdo tu má nejzvrácenější představy a nepřijatelné úchylky. „Já jsem spíše přitahován charakterem," odvětil klidně lovec a pokračoval: „Ale tady jde o to, že už jsme den Briana neviděli a začínáme o něj mít strach... A tak nás napadlo, že vám vždycky tolik věřil a pracoval u vás, že se přišel svěřit se svými problémy." Rozhodl se pro tuto lež, jelikož věděl, že s pravdou by nepochodil.
Vzal za kliku od dveří, ačkoli moc nevěřil tomu, že budou otevřené... Protože ať už tam ta chodba byla schovaná z jakéhokoliv důvodu, ten hlavní účel byl asi, aby něco ukryla, takže cokoli tam bylo, nemohlo být tak snadno přístupné... Vzápětí se ale ukázalo, že Rettins má asi slušně v píči, protože dveře se hladce otevřely a umožnily upírovi přístup do tmavé místnosti. Tentokrát si už ale Maverick nehrál na dobrodruha a první, co udělal, bylo to, že začal vedle dveří hledat spínač od světla... Na ten také během pár vteřin narazil, ozvalo se cvaknutí a místnost se zalila studenou, bílou září.
„Ne, ten u mě rozhodně není," potřásl nesouhlasně Rettins hlavou. „Vlastně už před nějakou dobou mi volal ohledně toho, že má důležitější věci na práci, takže u mě prý přestane pracovat... A poslední dva týdny jsem jej neviděl vůbec." Pedodědula si hlasitě povzdechl, přičemž v kapse od županu začal lovit svou luxusní dýmku. „Vážně už mi docela chybí... Asi si za něj budu muset najít náhradu... A když o tom teď tak mluvíme~" Chtivý pohled mu padl na Rosenwilla, jenž automaticky udělal lehký krůček zpět.
Místnost nebyla příliš prostorná - stálo v ní jen pár starobylých knihoven, červené sametové sofa a tomu všemu vévodila enormní plazmová televize připevněná na zdi. Upír se zatajeným dechem vkročil dovnitř a došel ke knihovnám - po bližším prozkoumání ale zjistil, že nejsou plné knih, ale CD v obalech. Ty byly bez jakýchkoliv obrázků nebo názvů filmů - jen čistě bílé, s malými nálepkami, na kterých bylo vždy napsáno jméno a nějaké číslo od 10 do 19; Maverickovi zabralo asi minutu, než mu seplo, co ty cedulky znamenají. Byla to jména dětí, u kterých byl připsaný jejich věk.
„Nemyslím si, že jsem nejvhodnějším kandidátem," zamumlal Rosenwille, zatímco uvažoval nad tím, jestli by prostě nebylo snazší se teď, když už měl potřebné informace, otočit na podpatku a utéct daleko, předaleko; alespoň na druhý konec města. „Víte, já tady ani nebydlím a nejsem si jist, jak dlouho zde ještě budeme zůstávat. Ke všemu mám své vlastní povinnosti a úkoly, tudíž, bych si na vás čas pořádně nenašel-" „Určitě by to nebylo tak hrozné, koláčku, jak si to představuješ," zavrněl stařík s hladovým pohledem a ďábelským úsměvem.
Napůl zděšeně, napůl zaujatě pročítal nápisy na nahrávkách dětského porna a lehce znechuceně nakrčil obočí při každém čísle, které bylo až moc blízko k desítce - po nálepce s nápisem "Terry, 6", což bylo nejnižší číslo, na které tam narazil, už radši číst přestal a odtáhl se, ruce založené na prsou a ve tváři nevěřícný výraz. „Ten Herbert je ještě větší prase, než bych čekal," zamumlal a vzpomněl si, že tam vlastně nechal Kyryho Rettinsovi úplně na pospas. Měl by sebou hodit... Ale ještě předtím... Rozhlédl se po místnosti a na jedné z poliček knihovny si všiml těžítka, které zatěžkávalo nějaké fotky malých dětí. Chopil se jej a mrštil jím na plazmovou televizi na zdi - když už je tady, tak se tomu fosilnímu šoustákovi pomstí za to, že se kdy vůbec narodil.
„Možná o tom ještě popřemýšlím, ale teď už bych vážně měl jít," špitl mladík s tyrkysovými vlasy, jelikož už se Rettinse potřeboval zbavit. A žádný lepší způsob jej nenapadal. Sice tak nějak tušil, že tímhle si pod sebou řeže větev, ale zase si uvědomoval, že v nejhorším jej Maverick ochrání... Tedy, alespoň on v to doufal. „To zní velice slibně, mé cukrátko," zajásal stařík, jenž si pravděpodobně už představoval Kyryho na svém klíně, nebo snad ještě něco horšího. „Doufám, že se zastavíš co nejdříve, oznámit mi své rozhodnutí~"
Do televize mlátil tak dlouho, dokud nespadla s děsným rachotem na zem. Poté se pustil do kanape - využil svoje ostré nehty pro jednou na něco jiného než škrábání se na zadku a začal jimi strhávat ze sofa jeho jemné polstrování. Když zmíněný kousek nábytku vypadal víc jako kočičí škrabadlo než něco, na co by se jeden dobrovolně usadil, vydal se Maverick směrem ke knihovnám s nahrávkami - začal cédéčka po hrstech vyhazovat ven z polic, některé zlomil, na jiné šlápl, zkrátka ničil všechno, co mu přišlo pod ruku. A když jednu knihovnu vyprázdnil, tak jí převrhl a stejně tak i tu další. V následující knihovně na něj ale čekal plottwist - při vyndávání nahrávek na něj zpoza nich vypadlo cosi těžkého, zabaleného v černé kůži a převázané rudou stužkou.
„Dobře," špitl Kyry, načež se ještě o kousíček vzdálil, než si vůbec dovolil otočit se k Herbertovi zády. Potom už jen vyrazil rychlým krokem pryč, nedbaje toho, že pedoděda pořád ještě něco vykládal. Mladší se v duchu omluvil Maverickovi, že takhle zmizel, aniž by věděl, kam se upír poděl, jenže prostě tohle bylo už i na něj moc.
Nechtěl teď tu věc zkoumat, ať už to bylo, co chtělo, ale zaujalo jej to, takže si to nacpal do velké vnitřní kapsy svého pláště a překotil i onu poslední knihovnu; aby svému dílu zkázy dodal pomyslnou třešničku na dortu, hryzl sám sebe do prstu a vlastní krví nakreslil na zeď cosi, co vzdáleně připomínalo mužské přirození - po tomhle už byl hotov, vyběhl z místnosti, prohnal se chodbou a během ani ne minuty už zase stál, celý udýchaný, v poloprázdné ložnici s portrétem malé dívenky.
Povedlo se mu dostat za roh, kde se ovšem nezastavil a raději proběhl několika uličkami, až se konečně ocitl na jakémsi malém náměstíčku, které spíše připomínalo starý, neupravovaný dvorek, jemuž v��vodila prázdná kašna s antickou sochou, které ovšem někdo ulomil hlavu a jedno prso. Docela jej zarazilo, že na toto místo nenarazil dříve, když město bylo vcelku malé, a taktéž jej vyvedla z míry ona socha, jelikož do celé téhle atmosféry a okolí vůbec, ale vůbec nezapadala. Chvíli tedy studoval kašnu i s onou mramorovou ženštinou, než se rozhodl, že si sedne na okraj a zkusí zavolat upírovi, aby zjistil, kde vůbec je.
3 notes
·
View notes
Text
ŠTRAMÁCI/ANDY: Turnaj pro pamětníky
Třetí kolo je zde! Seznam kandidátů na ultimátní štramáctvo se zmenšil na 16 lidí. Nejdřív jako vždycky shrnutí pravidel:
v turnaji jde o souboje jeden na jednoho
turnaj si nehraje na systém pavouk, lidi do dvojic dávám já osobně většinou podle toho, že mezi těmi dvěma nacházím podobné rysy, ať už vzhledové nebo typové (nezávisle na době, kdy byli herecky na výši, naopak jsem některé dvojice dala dohromady právě proto, že hráli v úplně jiné době)
v případě remízy následuje jednodenní nové hlasování
v případě druhé remízy (lepší posichrovat) nepostupuje nikdo a budu zvažovat vstup divoké karty, nejspíš někoho z těsně vyřazených účastníků zájezdu z předchozího kola
Třetí kolo
Čeká nás už jen 8 soubojů, které se zveřejní v pondělí a v úterý (26.–27. 2.). Všechny je pak najdete pod tagem #třetí kolo a tady bude jejich přehled a postupně i výsledky. Hlasovat budete moct týden.
01: Helena Anýžová vs. Vladimír Ráž (26,3 % – 73,7 %)
02: Květa Fialová vs. Josef Zíma (86,6 % – 13,4 %)
03: Karel Höger vs. Rudolf Hrušínský (31,3 % – 68,7 %)
04: Marie Glázrová vs. Jiří Plachý starší (62,3 % – 37,7 %)
05: Vlasta Fialová vs. Světla Svozilová (72,3 % – 27,7 %)
06: Waldemar Matuška vs. Jiřina Šejbalová (58,2 % – 41,8 %)
07: Nataša Gollová vs. Olga Schoberová (42,9 % – 57,1 %)
08: Soňa Valentová vs. Hana Vítová (57,8 % – 42,2 %)
Pravidla propagandy
Propagandu (typicky ve formě fotek, videí, gifů a textů) můžete posílat jako reblogy daných anket, vlastní posty, kde mě označíte, nebo v asku. Všechnu propagandu najdete pod tagem #štramácká propaganda.
Propagandu z vyřazovacího kola dám přímo k anketám, propaganda z prvního kola se přenese do druhého a tak dál. Z fotek v propagandě můžu vybrat novou fotku do ankety.
Prosím, nevrstvěte propagandu na sebe (u reblogů), nechci tu mít tři metry dlouhé posty ;).
Představte si, že jsme v roce 1970. Fotky apod. z pozdějších let nebudu přijímat jako propagandu. Nic vám ale nebrání modernější propagandu provozovat u sebe na blogu, jen se prostě nedostane sem.
Budu ignorovat veškerou antipropagandu, chovejme se jako lidi.
Tak se tu zatím mějte :).
7 notes
·
View notes
Text
Den 66
Dneska jsme si dali jen nějakých 11 mil k Maiden hut, což je horská chatička těsně vedle PCT, o kterou se starají místní lyžaři. Je otevřena pro kohokoli. Je tu uvnitř krb na dřevo, stůl a pár židlí, lavice, horní patro na spaní a nějaké nářadí. Určitě by se sem v nouzi vešlo i 15 lidí, ne pohodlně, ale vešlo. Komfortní je to tak pro 8. A navíc tu nejsou komáři, jupí!
Jsme tu ale samozřejmě sami. Na chvilku se tu zastaví dvojička day hikerů, kteří nám prozradí, že zítra má sněžit všude nad 3500 stop. A my jsme teď zrovna v 5700 a zítra se chystáme na 7000. To nám samozřejmě radost neudělá a celkem nás to překvapilo. Přeci jen je už léto a sněhová bouře je opravdu nečekaný úkaz v tuhle roční dobu. Na počasí se skoro nikdy nedíváme, nemá to význam. Buď je hezky nebo ne. Stejně s tím nic moc nezmůžeme.
Řešíme teď, jak s tím sněhem naložíme. Mrkneme na počasí a zjistíme, že má být hnusně od dnešní noci na další 3 dny. Déšť se sněhem celou dobu. Nic moc vyhlídky. Nakonec se dohodnem, že uvidíme ráno, ale že si tu nakonec asi uděláme zero day zítra a přečkáme aspoň jeden den v tomhle příjemném prostředí.
Teď se hodí, že mám hodně jídla. Můžeme si udělat hostinu. Když se člověk nehýbe, tak paradoxně víc jí. Je to zvláštní, ale snědl jsem tak 2x tolik než normálně. Zas to nesmím přehánět, když tu máme být i zítra. Ale umíme si to udělat i příjemné, ne že ne. Z nutelly a kondenzovaného mléka jsme si udělali kakao, z místního “hiker boxu” jsme si uvařili kafe. Relax jak má být.
Kromě jedení tady není moc co dělat. Já mám naštěstí aspoň tu knížku. Zítra určitě dokončím šestý díl Harryho, pokud tu budeme celý den. Další možnost už je jen štípání dřeva. Táta by ze mě měl radost, kdybych se s takovým elánem pouštěl do štípání i doma. Nachystali jsme tu dřevo minimálně na 5 dní. Zítra nám asi dojdou zásoby na štípání.
Nekončící sága mého vybavení pokračuje. Včera jsem zalepil první díru v nové karimatce. I přesto, že pod ní dávám pěnovku, co jsem našel v hiker boxu. Asi mi není přáno.
Taky mám díru v levé botě. Po 230 mílích! Tyhle určitě 800 nedají. Může za to určitě ten ustavičný sníh a mokro. A nesmeky tomu taky moc nepomáhají. No, minimálně jednou tolik ještě musí dát…
Zatím poslední trable jsou moje hodinky. Nejspíš se jim pokazila baterka. Nabiju je večer na 80% a ráno mají dvacet. A další den to samé. Nebyly nové, tak je možné, že už dosloužily. Tak aspoň třeba nebudu mít vypálený bílý pruh na levé ruce.
Je večer. Pomalu se stmívá a citelně se ochlazuje. Venku začíná trochu mrholit. Po chvíli se z toho stane celkem vydatný deštík. Tak už to začíná. My jsme ale naštěstí schovaní uvnitř. Sedíme u krbu a koukáme do ohně, do hiker tv. Je tu příjemně teplo. Shodli jsme se, že nám to tu přijde lepší než na tom hostelu v Sacramentu. Uvidíme, jestli stejný názor budeme mít i zítra ráno. V noci nám tady totiž určitě začnou pobíhat myši, které jsme přes den slyšeli v jejich úkrytu.
9 notes
·
View notes
Last Seen Blogs
porchwood
A Writer's Notebook
callmebliss-got-swamped
Callmebliss Redux
avrromstore
Avrrom
enh4doll
Hope
nanbaka1311
Above Average Blog Space