#když už jsou ty vánoce | Explore Tumblr Posts and Blogs

tynous · 3 years

Text

TŘEŤÁK….SKONČIL?

Už dlouho jsem sem nic nepřidala, ale věřte mi, prostě jsem na to neměla sílu. Třeťák se do mě pěkně opřel a já jsem neměla ani pomyšlení na cokoliv jiného než byl spánek a ta hromada učení, která se na mě valila a ne a ne se zmenšovat. První semestr mě plně zaměstnávala mikrobiologie a do toho pořád kdesi vzadu v mysli hlodal obrovský strach z postrachu všech třeťáků, kterým je patologie. Je až zvláštní, že když se na to teď dívám s odstupem několika měsíců, nejpozitivnější vzpomínky mám právě na tyhle dva třeťácké strašáky. Možná je to proto, že jsem se jich tak bála, že jsem jim nakonec věnovala tolik energie, že se to pak zúročilo na zkoušce…možná je to taky proto, protože přístup těchto dvou ústavů byl mezi těmi celkově katastrofickými přístupy ten nejlepší.

Můžu v klidu říct, že třeťák byl pro mě zatím nejnáročnější ročník ze všech, které jsem na medicíně absolvovala. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že ty prázdniny opravdu potřebuju tak, jako letos. Před poslední zkouškou už jsem cítila k učení doslova fyzický odpor a modlila jsem se, aby už to všechno prostě jen skončilo. Z poslední zkoušky, což pro mě byla patofyzilogie, mě paní doktorka sice málem vyrazila (po 3/4 hodně zkoušení) a útroby se mi svírají ještě teď, když si na to vzpomenu, ale nakonec jsem si to ušmudlané C a 3 měsíce volna přede mnou přeci jen odnesla.

Mám teď tolik zážitků a chaotických myšlenek, že je těžké se rozhodnout, kde vlastně začít a co popsat. Zkusím sem tedy nějak sesumírovat střípky z mého hybridního třeťáku.

Jak se blížily Vánoce a v naší republice se chaoticky střídalo rozvolňování s lockdowny, lidé střídavě chodili do hospod, zůstávali doma, jásali, pak mručeli a nadávali, já jsem začala pomalu ale jistě stresovat ze zkoušky z mikry. Bylo toho hodně, možná tolik, jako anatomie, možná trochu víc, rozhodně ne tolik jako patologie, ale bylo toho hodně. Mirka se učí extrémně špatně, protože se učíte jakýsi prapodivný telefonní seznam mikropotvůrek, které se každá jmenují naprosto prapodivně a k tomu mají si 20 vlastností, z nichž některé jsou stejné jako u dalších dvaceti jiných potvor, ale některé jsou různé. Trvá dlouho, než se v tom člověk začne orientovat a pomalu ale jistě začínají na povrch vyplouvat jisté nenápadné souvislosti. Mikru se nestačí naučit jednou, alespoň mně by to tedy nikdy nestačilo. Před Vánoci jsem chytla docela solidní paniku, protože jsem se ještě zdržela jakousi prapodivnou nemocí, která mě na 14 dnů zavřela komplet doma. (My jako “privilegovaní” jsme mohli asi 2-3x týdně chodit do školy.) Po negativním PCR testu a spousty různých ztřeštěných teorií jsem dospěl k závěru, že to asi byla chřipka, ale who knows.

Čas kolem Vánoc a Vánoce samotné jsem více méně zasvětila mikře. Jistě, rozbalil jsem si dárečky pod stromečkem a zúčastnila se pár rodinných obědů a procházek, ale jinak jsem seděla přikovaná k Repetitoriu a snažila se, aby mi toho v hlavě zůstalo co možná nejvíc. Dařilo se mi míň, než jsem chtěla, ale snažila jsem se. Po Vánocích jsme se na chvíli částečně vrátili do školy. Byl to jediný čas z toho semestru, kdy mě vyloženě rozčilovalo, že tam musíme chodit - i když jen dvakrát týdně. Zdržovalo mě to od mého plánu a od učení se mikry. Nestíhala jsem, nasazovala jsem drsné tempo a měla toho už tak akorát po krk. Celý leden jsem se potila nad mikrou, abych pak 25.ledna společně se svýma dvěma Brokolicema dostala do SISu zelenou fajfku a odešla naprosto vyřízená, ale šťastná domů.

Nejdůležitější zkouška zimního semestru byla hotová. Dala jsem si 4 dny volna, ve kterých jsem stihla zimní výšlap na Sněžku. Poprvé po 22 letech života jsem dobyla náš nejvyšší vrchol! :D Po volnu se těžce usedalo za pracovní stůl k imunologii. Myslím, že jsem si na ni vyčlenila asi 5 dnů, ve finále jsem se klasicky učila asi 3 a poslední den toho stihla nejvíc. Něco jsem jen tak zhruba prolítla a sázela na to, že znalosti z mikry a jiných předmětů postačí. Stačilo to. Měla jsem evidentně celkem štěstí na otázky a pani profesorka nebyla moc náročná. Půlku zkoušky se mě sice ptala na nádory lymfatického systému, o kterých jsem v tu dobu věděla snad jen to, že existují, ale i tak jsem získala další zelenou fajfku do SISu. Zimní semestr skončil.

Poslední týden zimního semestru jsem si naplánovala, že už se začnu učit patologii. Pan profesor Kodet přeci říkal, že se člověk musí začít učit už tak 5 let dopředu a že by měl dávat tak 30 hodin denně. No já jsem si za zimní semestr stihla přečíst a protrhat (rozuměj pamatovala jsem si z toho tak 2 slova) tak 30 stran v učebnici, která jich má 900. Úplně ready jsem se tedy necítila. Učení ve zkouškovém šlo špatně. Měla jsem pocit, že mám ještě dost času. První zkoušení bylo asi za 3 týdny, tak to přece nějak pude, ne?

Ještě jsme si stihli užít trochu toho sněhu, který byl všude kolem a udělali jsme si pěší výlet na hrad Házmburk. Byla to krása! Konečně jsem měla na chvíli pocit, že existují i jiné věci, než učebnice!

Začal letní semestr. Teprve teď jsem poznala, co to znamená nestíhat. Nikdy jsem nestihla to, co jsem chtěla. Hromada patologie se přede mnou neúprosně valila a první zkoušení se nezadržitelně blížilo. Ještě snad nikdy jsem si nepřipadala tak dutá a naprosto prostá jakýchkoliv znalostí. Na první zkoušení jsem šla s vědomím, že buď budu mít fakt štěstí, nebo mám ještě další dvě, aych získala zápočet. Pan profesor Kodet nevypadal úplně nadšeně z mých znalostí. Řekla jsem mu například, že bazaliom metastázuje. Základní dělení karcinomů (zhoubných nádorů) kůže využívá právě to, že bazaliom rozhodně NEmetastazuje. Tolik asi k mým perfektním znalostem patologie. Nakonec jsem ale dostala za B, což byly 2/3 zápočtu. Prý to bylo první zkoušení, tak byl pan profesor hodný.

Patologiký maraton pokračoval. Každý týden čtyřhodinová cvičení, teď se již pravidelně střídala pitevna s mikroskopy jednou za 14 dní. Aby toho nebylo málo, tak jsme měli ještě každý týden pediatrickou i interní propedeutiku. Pediatrická byla téměř výhradně ve formě přednášek, takže některé z nás trochu rozčilovalo, že kvůli tomu musíme chodit do Motola. Byli toho názoru, že to by klidně mohlo být online, jako všechny ostatní přednášky, ale na ústavu měli asi jiný názor. Já jsem byla docela ráda, že můžu chodit mezi lidi a trochu se socializovat. Pomáhalo mi to i líp se soustředit. Ke konci semestru bych ale taky občas raději zůstala doma. Na interní prope náš sice pustili na oddělení, ale k pacientům už ne, takže výuka byla také dost teoretická. Prvního pacienta jsem na interně viděla někdy v dubnu. Není moc praktické, když vás pustí k prvnímu pacientovi 1,5 měsíce před koncem semestru, ale zároveň očekávají, že zkouška a zápočet budou úplně stejné jako předchozí roky.

Patofyzilogii jsem úplně vypustila. Vzadu v hlavě hlodal červíček pochybnosti, jak to všechno zvládnu. Na zkoušce se to taky asi celkem projevilo. Když se na to ale dívám zpětně, asi bych to stejně neudělala v sestru jinak. Možná bych si jen dala víc času před zkouškou, abych měla trochu čas si odpočinout.

Semestr postupoval mílovými kroky a zkoušky se nezadržitelně blížily. První problémy přišly s přihlašováním, protože se ústavy nedokázali shodnout na vypisování termínů a jejich přihlšování, takže nakonec třetina ročníku - včetně mě, skončila bez termínu na patofyziologii. Smířená s tím, že na patfyz kdyžtak půjdu v září, jsem pomalu začala plánovat svou přípravu na zkoušku z patologie.

Učení patologie vlastně kdy neskončilo. Z učení na průběžná zkoušení jsem plynule přešla na učení se na zkoušku. Měsíc…měsíc sezení na zadku, stresů, pár záchvatů úzkosti, spousty slz a pocitů zoufalství, málo spánku, hodně kafe, sem tam nějaká procházka, spousta zoufalých telefonátů. Cca 8 hodin učení čistého času, které stejně nestačily. Pak to přišlo. 9.6. smířená s čímkoliv, co přijde, jsem se sebrala a vyrazila na ústav patologie.

Naše zkouška z patologie je rozdělená na 4 části - praktická zkouška makroskopická - ta se dělala již na konci semestru na pitevně, mikroskopická - dvě sklíčka nádor + nenádor, teoretická zkouška z laboratorních technik a teoretická zkouška z patologie - 1 otázka na obecku a 2 na specku.

Pitevnu jsem měla už z konce semestru, nic hvězdného, ale toho jsem se fakt bála jako čert kříže, takže jsem byla moc ráda, že jsem prošla. Devátého jsem šla jako první na teoretickou zkoušku z laboratorních technik. Vytáhla jsem si metodu FISH, trochu jsem se lekla, protože pár dnů předtím na tom spolužáka z kruhu prý pěkně podusili. Paní laborantka byla ale moc milá a celkově to byla velmi příjemná část zkoušky. Poté mě čekaly mikroskopy. Ten den zkoušel náš cvičící, kterého jsme měli přes semestr. Bála jsem se, abych mu neudělala ostudu, což se mi samozřejmě povedlo. :D Dostala jsem dva preparáty - bronchopneumonii a karcinom štítné žlázy. Naštěstí jsem alespoň docela rychle poznala, co je to za orgán. To bývá někdy největší kámen úrazu. S brnochopneumonií jsem docela zápasila, dokonce jsem vymyslela i nový typ zánětu. Naštěstí to pan profesor Kodet sedící opodál neslyšel. Měla jsem dost nervy a chvilku jsem si myslela, že vyletím už z mikroskopů, ale nakonec se tak nestalo.

Největší poštách zkoušky z patologie byl přede mnou - teorie. Protože mně vždy přeje štěstí, vytáhla jsem si tuberkulózu. Pan profesor Kodet miluje tuberkulózu. Měla jsem celkem strach, ale naštěstí jsme se jí všichni tak báli, že jsme již docela uměli. Jako další to byl můj oblíbený peptický vřed žaludku a doudána (měla jsem ho i na posledním průběžném zkoušení) a poté molekulární podstata karcinomu kolorekta. To poslední téma zní děsivě, ale naštěstí jsem si ho to ráno ještě zopákla před snídaní.

Zkouška to byla nakonec poměrně příjemná a byla jsem překvapená, jak málo jsem toho vlastně řekla. Odcházela jsem s příjemným pocitem, zápisem v již zrušeném indexu a s velikou úlevou, že poštách všech třeťáků je konečně za mnou!

1 note · View note

reyna-threw-the-brick · 3 years

Text

feysand harry potter au (cz) - part 2

na feyřiny 15. narozeniny ji tamlin políbil. feyre byla šťastná. přešťastná. věřila, že s tamlinem bude ještě šťastnější. se sestrami stále nemluvila. ale naproti tomu mluvila s rhysem.

s rhysem se feyre seznámila na jednom večírku ke konci čtvrtého ročníku. feyre se nikdy o lidi z jiných kolejí moc nezajímala. ale když poprvé uviděla rhysanda, skoro změnila názor. rhys byl ten nejkrásnější člověk kterého kdy viděla. ale protože už půlroku byla šťastně v páru s tamlinem, donutila sama sebe od něho odtrhnout zrak.

co ji ale matka nepřála, nebo spíše přála, rhysand nemohl odtrhnout zrak od ní. nějaká nadpřirozená síla ho k té nádherné zmijozelce táhla. a on se přitáhnout nechal. opustil svoje místo, mezi cassianem a azrielem, a vydal se k ní. cass za ním ještě něco zakřičel, ale pak se zase otočil k azovi a pokračoval v básnění o jedné rhysově spolužačce.

“ ahoj krásko, “ feyre sebou po uslyšení toho neznámého hlasu trhla. když se otočila, uviděla onoho nádherného chlapce (a/n to je tak strašne wierd když to člověk píše ale nezapomínejme že je jim okolo patnácti). teprve teď si všimla všech detailů a přiřadila si jeho tvář ke jménu. nebo spíše k pozici v havraspárském famfrápovém týmu. byl to střelec a zároveň kapitán. feyre ho proto vždy obdivovala. a on se s ní teď chtěl bavit?

“ ahoj ... ?” zvedla jedno obočí v tiché otázce, jelikož sice znala jeho famfrpálovou pozici, ale neměla stejně dobrou pamět na jména.

“ rhysand “ to bylo všechno co jí řekl než otočil hlavou, patrně někoho uviděl a zmizel v davu.

o chvíli později se k ní přihnal tamlin, viditelně rozčílený a začal se jí hned vyptávat s kým to mluvila a o čem se bavili. pak ji odvedl na kolej a sám se na onen večírek vrátil.

feyre si se smutkem všimla, že tamlin má v rohu úst rozmazanou rtěnku, ale neřekla nic.

následující školní rok se tamlin stal ještě horší. doprovázel feyre kudy chodila, nedovoloval ji odejít ze společenské místnosti po konci vyučovacích hodin. a dokonce jí zakázal, a to i když věděl, jak moc to miluje, chodit na famfrpálové zápasy. (on sám byl samozřejmě přítomen, jelikož byl chytačem zmijozelského družstva).

feyre ho poslechla, jelikož ho přece milovala. nebo to si alespoň celou dobu opakovala, aby v tamlinově přítomnosti, stejně jako v přítomnosti ianthině, jedné tamlinovy kamarádky, na kterou se tamlin poslední dobou dost lepil, nevybuchla.

a tak se v přítmí zmijozelské společenské místnosti učila kouzla, protikouzla, čáry, formule, recepty na složité lektvary, jak se starat o bylinky a jiné kouzelné rostliny, o nebezpečným magických tvorech a jak se jim bránit, jak nejlépe věštit a předvídat budoucnost, jak plynně přečíst i ty nejstarší runové texty a znovu a znovu se učila o nejlepších famfrpálových taktikách a tricích.

tamlin, jehož prapůvodním plánem bylo feyřinu moc omezit, tímto činem vlastně nevědomky feyřinu moc ještě z zmnohonásobil.

až do onoho osudného dne.

bylo pár dnů po vánocích a tamlin i lucien odjeli na vánoce domů. feyre zůstala, i přes všechny tamlinovy nabídky aby svátky strávila s ním.

tamlin ji naproti tomu zavřel ve společenské místnosti. feyre byla zdrcená. neoslavila tedy ani svoje narozeniny a ani vánoce. poprvé asi litovala, že se vůbec kdy do bradavic vydala.

a to byl bod zlomu.

feyre došlo, že nelituje toho, že do bradavic přijela. že nelituje toho, že se kdysi pohádala se sestrou. ne to by nikdy nelitovala.

litovala toho, že se nikdy tamlinovi nepostavila. že mu nikdy neřekla, že jeho pravidla jsou pitomá. litovala, že pokaždé když s něčím nesouhlasila, sklonila hlavu a poslechla, bez jakéhokoli rozporu.

i když měla hůlku v kapse, nepotřebovala ji.

ta dlouho tamlinem potlačovaná síla vyrazila na povrch.

vybuchla.

#feysand au #feysand harry potter au #mostly the story of feyre #more of feysand stuff next time #i promise #part 2 #tamlin is an idiot #feyre wants to play quidditch but tamlin said no #she listen bcs she's afraid to be alone #and lucien didnt say anythind #and tamlin is cheating on her #but he's angry if a guy says hello to her #feyre is veryyy powerfull #sorry about the end

3 notes · View notes

kristiankoprivik · 3 years

Text

Úvaha inspirovaná promočenými kalhotami (21. 6. 2014)

Po několika měsících strávených každodenním bicyklováním do dánské školy, do dánské hospody, nebo na dánský nákup (ten je obdobný našemu českému nákupu, akorát je na něm všechno dvakrát dražší) musím říci, že jsem si již nespočetněkrát, častokrát i nahlas, zanadával na dánské nevypočitatelné počasí. On ten život v Dánsku zní trochu jako v pohádce, zvlášť když si člověk představí, že si může vzít za svým baráčkem kolo, obmotat si kolem krku šálu, pustit si do uší Ludovica Einaudiho a zajet si přes sklápěcí most tyčící se nad průzračným fjordem na půlhodinovou projížďku po přístavišti. Bohužel tady ale neplatí ta stejná pravidla jako v naší středoevropské kotlince.

U nás když bába v pět ráno vidí vlaštovičky zvysoka poletovat a na nebi mráčku, že by se ho ni do rendlíčku na máslo nevešlo, je jí jasné, že bude po celý den pražit slunce a že může jíti s děvečkami prádlo na louku za baráček bělit, či seno obracet. Mně bylo už po pár dnech co jsem přijel taktně naznačeno, že dánskému počasí se naopak jakákoli konstantnost zdaleka vyhnula. Koneckonců, nerozhodl jsem se bydlet v zemi bodrých mlynářů vysedávajících na rynku; přestěhoval jsem se na půdu, kterou po několik staletí obývali Vikingové a která ještě před desetiletími sahala pomalu až k polárnímu kruhu. Byl jsem donucen si zvyknout, že pokud ráno vstávám z postele a za okny je obloha bez mráčku, nezaručuje to, že bude celý den nádherné počasí. Dokonce to ani neznamená, že dojedu o hodinku později do školy such��.

Nepíšu ale o dánském počasí abych si mohl stěžovat. Píšu o tom, protože před tímto problémem stojím každý den a musím se s ním každý den potýkat. Píšu o tom, protože čím víc se s tím potýkám, tím víc o tom musím přemýšlet. Je to dost zatěžující, nevědět co se bude dít za pár hodin. Člověk není schopen si cokoliv naplánovat. Neví, jestli si bude moci o víkendu jít zaběhat, jít na procházku, na piknik, na čumendu ke koupališti... Ale potom si zase říkám, na druhou stranu, je to opravdu tak strašné, nevědět co bude dál? Nebyla by to vlastně docela pohoda, nemít důvod pořád si něco plánovat a chystat?

„Takže, ve tři mám sraz s panem Bendlem za zahradňáku, ale asi to budeme muset vyřídit někde po cestě, protože jinak se do čtyř na Červenej vrch nedostanu...“

Žijeme ve světě postaveném na načasování. Každý druhý někam spěchá, nebo by zrovna teď někam spěchat měl. Jsou extrémisti, kteří si připravují dovolenou půl roku dopředu, zveme se na návštěvy, které se mohou konat třeba až za měsíc a plánujeme dárky na Vánoce pomalu už v říjnu. Žijeme v konstantním zahledění se do budoucnosti a přemýšlíme o tom, jaké to asi bude, až se to a to stane.

Problém ale potom nastává, když se nám něco nevyplní. Co když se na dovolenou nedostaneme, protože chytíme od nějakého cizího pána v metru spalničky? Co když za vámi přijde vaše holka pár dní před Vánoci a na sobě bude mít přesně ty samé kozačky, které jste pro ni už dva měsíce schovávali ve skříni? Co když se mezinárodní výbor pro zažehnání ekonomické krize usnese, že se Vánoce ruší? Cokoliv, co nejde podle našich plánů, nás dokáže neskutečným způsobem rozmrzet. Ale v čem je ten skutečný problém? Snaží se nám někdo nějak zásadně ublížit tím, že kazí všechny naše plány? A nebo jenom bezmezně věříme tomu, že se svět bude chovat tak, jak si to my představujeme?

Teď řeknu docela odvážnou myšlenku a ne všichni se mnou zřejmě budete souhlasit: To, že jsme z něčeho zklamaní není chyba nikoho jiného než jen nás samotných.

Nekřičte, nepřerušujte mě, nechte mě to rozvést a vysvětlit. Vezměme si nějaký hodně extrémní příklad: Každý měsíc se scházíte s vašim starým známým z tenisu v jedné konkrétní hospůdce na pokec. Oba si dáte tmavýho kozla, nakládanej hermelín a na konec štampdličku rumu. Víte o tom, je to tradice, baví vás to a hlavně je to vždycky poslední pátek v měsíci a tak si na ten den nikdy nic neplánujete. Co se ale nestane, den před vaším tenisovým pátkem vám zavolá přítelkyně, že jdete zítra večer na oslavu narozenin vaší společné kamarádky. I přes vaše námitky, argumenty vaší dívky jsou silnější (jakoby tu snad byla ještě nějaká jiná možnost), a tak jste nuceni jít. Jste naštvaní, zklamaní a cítíte se ukřivděně. Celý večer strávíte v rohu u stolu s brambůrky a buráky, zásadně odmítajíc jakkoli komunikovat s kýmkoli v místnosti i přes to, že je tam spousta lidí, co znáte. Čí je to vina? Vaší přítelkyně, že byla pozvána na oslavu? Vaší kamarádky, že se narodila zrovna na poslední pátek v měsíci? A co je to vlastně za tak speciální den, ten poslední pátek v měsíci? Kdo to vymyslel, že zrovna tenhle konkrétní den bude ve vašem životě brán jako svatý a cokoli by se mělo stát si bude muset počkat na zítřek, protože vy krájíte chilli papričku zalitou olejem? Zřejmě by nebyl takový problém zavolat kamarádovi a přehodit to na sobotu. Že už to ale nebude ono, říkáte?

Není to o tom nedělat si plány. Nesnažím rozpoutat jakousi organizační anarchii, člověk by asi měl vědět kam směřuje a čeho chce dokázat co chce dokázat/čeho chce dosáhnout. Jde ale o to nelpět na každé druhé maličkosti. Nesnažit se do toho vkládat takové naděje, stejně jako jsem se já díky dánskému počasí naučil neplánovat si den a nevěřit tomu, že bude odpoledne stejně hezky jako je ráno.

Další nádherná věc na tomhle neplánování je, že to člověku dává jakousi volnost. Není to vlastně super mít otevřené odpoledne pro cokoliv, co se naskytne? Nebo celý týden? A kdo ví, co bude v několika dalších měsících? Třeba bude tenhle rok obzvlášť hodně sněhu a konečně se zase po několika letech dočkáme bílých Vánoc. To by bylo fajn. A nebo bude bahno až do března. Třeba se v Čechách objeví tornádo. Tohle všechno je možné. Ale je docela pravděpodobné, že letošní zima neproběhne podle našich představ. A proto bychom se na to měli připravit a nic si nepřipravovat. Nechat to jenom tak plynout a kdo ví, co nám to přinese. Třeba to tornádo zničí sousedovu novou a drahou saunu, co si postavil na zahradě. Kdo ví?

#úvaha

4 notes · View notes

pandaisalwaysinlove · 4 years

Text

Když už jsou ty Vánoce...

(všimli jste si, že se Jiřík ve Zlatovlásce skoro neusměje? Snad jenom u toho rybníka, kde si zpívá s Třískou. A to bych se usmívala taky. Tříska je život)

25 notes · View notes

annafreimann · 5 years

Text

Deset nejblbějších výroků ohledně klimatické krize a studentských stávek

Se začátkem školního roku se nám opět hojně rozhořela diskuse o klimatické krizi. Ne teda, že by neprobíhala i přes prázdniny, ale teď je obzvlášť žhavá, protože se začátkem školy opět začaly i studentské stávky za lepší klima Fridays for Future. Pro jednou tu nebudu zbytečně rozpitvávat, o čem to celé je, protože jestli tenhle článek čtete, s největší pravděpodobností už to dávno víte, a kdyby náhodou ne, určitě umíte aspoň googlit. Abych se ale vrátila k té diskusi - během té se tentokrát fakt dějou věci, že si jeden připadá jak Alenka v říši divů. Pojďme se na to ale podívat trochu s nadhledem. Tady jsem pro vás připravila top deset nejblbějších výroků, které jsem v této věci zaznamenala!

“Greta Thunberg je politickou loutkou, která pokrytecky obědvá z plastových misek!”

Tenhle argument není blbej proto, že je nutně lživý. Tedy... Potkala jsem už spoustu nadprůměrně inteligentních a talentovaných dětí a mládežníků. Greta Thunberg klidně může patřit mezi ně, může v naprostém nepoměru ke svému věku perfektně rozumět ekologii, klimatickým změnám a vůbec všem těm složitostem kolem. A zrovna tak tomu může rozumět jako koza petrželi a jen na kameru opakovat, co jí napsal její PR tým. Problém je v tom, že mi to nepřísluší posoudit, protože neznám Gretu Thunberg.

Zrovna tak ji neznají lidé, kteří se do ní pod rouškou internetu hloupě, směšně a zcela neopodstatněně strefují. Vedou se sáhodlouhé diskuse o tom, kdo to je, jakou trpí poruchou, kolik jí je let, jestli jedla z plastový misky, že není ve škole, a jiné, dámy prominou, úplné píčoviny, místo toho, aby si všichni na chvilku sedli na prdel, a trochu si zauvažovali nad tím, co se ta holčina snaží světu sdělit, a jestli je opravdu lepší se na to vykašlat a risknout to, protože co kdyby to náhodou nebylo úplně přesně tak, jak říká.

Faktem je, že jsou všechny ty otázky ohledně Grety Thunberg úplně zbytečné výkřiky, protože zásadní jsou celkem dvě informace. Máme problém a Greta Thunberg to není. Je potřeba ho začít aktivně řešit ve velkém měřítku, protože i kdyby ta apokalypsa neměla přijít za dvanáct let, ale za sto dvacet, zarazit se dá tady a teď.

“Proč studenti místo ulejvání na stávkách nejdou ve volném čase uklízet do přírody?”

Musím uznat, že myšlenka je to v základu docela dobrá. Problém je, že to absolutně nic nevyřeší. Demonstrativně na protest udělat práci za někoho jiného (než se zeptáte za koho, uklízet je práce toho, kdo nadělá chlív) je sice ušlechtilé, ale pravda je taková, že sbírání flašek z krajnic nezastaví systematické vypalování Amazonského pralesa, hromadné sypání tun odpadu do oceánů a ničení stovek hektarů unikátních biotopů kvůli těžbě všemožných surovin, ani kdyby šli sbírat všichni studenti na světě.

Oproti tomu fakt, že jeden den v týdnu nechodí do školy, nasírá docela dost lidí. Jeden by řekl, že nasrat někoho přece nemůže být k ničemu dobré, ale pravda je taková, že tím nejspíš budou všechny ty zaryté odpůrce vytáčet tak dlouho čím dál víc, až se jednou třeba člověk na správném místě zvedne ze židle, a začne je poslouchat, jen aby si konečně zalezli zpátky do lavic, a já moc doufám, že vytrvají.

“Proč nestávkují po škole nebo v sobotu odpoledne?”

Protože takhle přesně stávka nefunguje. To, co mají tito lidé na mysli, je shromáždění, či demonstrace. Nechci se teď dotknout nikoho, kdo byl letos demonstrovat na Letné, předem se omlouvám za to, co teď píšu, a každého jednotlivce, který tam byl, si hrozně moc vážím, ale zatím ani ten čtvrt milion lidí, co se tam o víkendu sešel, reálně moc nepomohl. Ano, ukázali jste obrovskou sílu a jednotu, ale trestní stíhání pana premiéra bylo zastaveno, s panem prezidentem se dál plácají po zádech, dál vesele pustoší naši malou zem, a motýle furt nikde.

Oproti tomu takový bojkot systému, jak už jsem napsala výše, má něco do sebe.

“Stávkující a jejich podpůrci svými činy plivou na svobodu a na ty, kteří jim ji vybojovali!”

Tohleto je nehorázně blbý hned z několika důvodů. Tak pro začátek - jakákoliv stávka, demonstrace či jiné veřejné shromáždění, kde mohou nespokojené masy vyjádřit svůj názor, je doslova základním kamenem svobody. Přesto ti, kteří se jí nejvíce zaklínají, chtějí druhým jejich svobodu vyjádřit se brát.

Dále - co si mnozí stále ještě, dokonce ani v pokročilém věku, neuvědomují, je, že se svobodou přichází zodpovědnost. Zodpovědnost, kterou v globálním měřítku generace před námi postrádají. Bezohledně dál berou a pustoší, neohlížejíce se nalevo ani napravo. A když teď ti mladší jejich zodpovědnost vymáhají, vztekají se a kopou kolem sebe jako děti.

A do třetice - na svobodu rozhodně nikdo neplive. Často se omílá pořád dokola, jak si dnešní mládež ničeho neváží, ale dnes už je spousta mladých dostatečně uvědomnělá na to, aby věděli, že mají být rádi za to, co mají. A přesně proto podnikají tyto kroky - aby to udrželi po celý svůj život, a třeba i pro svoje a jejich děti.

“Studenti nemají co protestovat proti generacím [jejich rodičů], díky kterým jsou zajištění!”

Kdyby to fungovalo takhle, nesměl by protestovat prakticky nikdo, nikdy, proti ničemu. Pokud si někdo myslí, že dokud děcko nezdrhne z domu a nebude živořit na ulici v marné snaze postavit se na vlastní nohy, nemá nárok se k čemukoliv vyjadřovat, tak je něco špatně.

Každá, doslova každá generace, co kdy žila, pro ty budoucí přinesla a vybudovala něco nového a skvělého. Na druhou stranu, to že někdo udělal mnoho dobrého, neznamená, že by se měly přehlížet jeho chyby. Obzvlášť pak, když jsou v takovém měřítku.

“Naše generace narozdíl od vás pořád někam nelítala letadlem a nepila kafe v řetězcích z jednorázovejch kelímků!”

Začít by bylo dobré asi tím, že je docela signifikantní rozdíl letět jednou za půl roku letadlem, (a to ještě docela přeháním, zdaleka ne všichni mají bohaté rodiče,) ve kterém sedí padesát až sto padesát lidí vs. lítat si každý víkend soukromým tryskáčem. Jeden z problémů, na který se mladí stávkující také snaží upozornit, je jak bohaté vládnoucí světové elity bezohledně využívají své prostředky, ale jakmile dojde na diskusi o klimatu, ukazují prstem na nižší střední třídu, a kárají je za to, že pijou plastovým brčkem.

Ano, prokoukli jste mě. Já, liberální ekopošuk, si myslím, že embargo na brčka je úplná píčovina. Tak například... Věděli jste, že krátce na to, co McDonald’s plošně přešel z plastových brček na papírová, následně přiznal, že ta papírová, narozdíl od plastových, nejsou recyklovatelná? Jasně, na jednu stranu můžem říct, že je to výsledkem tohodle hysterického honu na čarodejnice. Na druhou stranu se v tom přesně odráží ta výše zmíněná bezohlednost. Korporátům je planeta u prdele tak moc, že radši udělají nesmyslné kontraproduktivní gesto, aby na chvilku uklidnili lidi, než aby udělali něco, co má smysl. Hlavně, že jsou tržby.

Ještě stručně k tomu kafi - mnoho malých podniků i řetězců už dnes nabízí možnost nechat si udělat kafe do vlastního hrnku či kelímku, a já prakticky denně vidím spousty mladých, kteří tuto možnost hojně využívají. Bohužel nemohu říct to samé o lidech kolem čtyřicítky, kteří do těch řetězců mimochodem dokonce chodí taky.

“Místo ‘záškoláctví’ [na studentských stávkách] by měli mladí intenzivně studovat, aby se po škole mohli věnovat vědeckým výzkumům, která přinesou řešení!”

Jinými slovy... “My jsme to sice posrali, ale je nám to fuk. Jestli to chtěj řešit, ať si to řešej sami.” Přeskočíme teď na chvilku dohady o tom, kdo a jestli něco posral, a budeme se věnovat tomu podstatnému. Máme tu problém, který je potřeba řešit teď, nikoliv za pět až deset let, kdy budou mít demonstrující studenti vystudováno dostatečně na to, aby reálně mohli něco dělat. Na téhle rétorice se mimo jiné krásně odráží i to sobectví - my nadrobili, vy zameťte, i když koště pořád držíme my.

“Žádná klimatická krize není, je to jen hysterie šestnáctileté postižené holky!”

Jop. A země je placatá, slunce se točí kolem ní a Obama je reptilián, ne asi. Ne, ty vole, sorry, ale k tomuhle fakt víc nemam.

“Když se vám to nelíbí, běžte si žít někam do pralesa bez vody a elektřiny!”

Pominu-li fakt, že by nám ten prales nějakej idiot nakonec stejně pokácel nebo zapálil, jedná se opět o velmi nešťastnou úvahu. Binární myšlení je zlo a tvářit se, že neexistuje nic, žádná varianta mezi aktuální situací a pralesem, je při nejmenším hloupé. A to je fakt dost silnej eufemismus, ale invektiv už tu asi padlo dost.

A opět - i kdyby si pár milionů mlaďasů řeklo, že teda jo, vrátí se ke kořenům a radši zalezou do pralesa, pořád to není dost k tomu, aby to nějak výrazně zlepšilo situaci, protože nás je na světě sedm miliard.

“Bez nás by nebylo XY!”

Mobily, počítače, auta, letadla, otevřené hranice, obchodní řetězce, značkový hadry, IKEA, internety a tak nějak obecně všechno, co dnes všichni milujeme a hojně využíváme, a co jde původem většinou mnohem dál, než za generací našich rodičů. Ale budiž, chceme-li jít takhle do hloubky, bez vás všech živých a mrtvých bychom neměli první ani druhou světovou válku, studenou válku, ekonomickou krizi, ani tu klimatickou krizi bychom neměli.Sorry, ale omlouvat svoje zásadní chyby tím, že během “vaší doby” došlo k nějakému posunu lidstva, jako v doslova KAŽDÉ JINÉ době, je dost slabý. A zas jsme u toho, že tu po každym zbylo velký dobrý i velký špatný. A že je to velký špatný potřeba zlikvidovat. Nikdo vás neuráží, nikdo vám nenadává, jediné, oč žádáme, je snaha o nápravu.Hele děcka, na rovinu. Já nejsem ekolog ani klimatolog. Spoustě věcem ohledně téhle problematiky absolutně nerozumím. Stejně jako jim nerozumí ti, co razej všechny tyhle revoluční hyperinteligentní úvahy, i když třeba nemaj koule přiznat, že to Šalamounovo hovno fakt nespolkli. Na druhou stranu mám taky pět smyslů, takže trochu vnímám, že je spoustu věcí jinak, než si je pamatuju. Že na Vánoce už nemáme sníh a v létě máme místo třiceti stupňů čtyřicet. Že je vidět mnohem víc uschlejch stromů než těch zelenejch. Že nám v zimě na krmítko nelítá ani třetina druhů ptáčků, co tam lítala, když mi bylo pět. Takový ty drobnosti, co může vidět normální člověk, když se trochu dívá. A tady se ještě chováme docela slušně, tak jak to pak musí vypadat jinde? Nejsem ekolog ani klimatolog. Umím po sobě roztřídit bordel, zbytečně nesvítit, šetřit vodu a nosit si vlastní tašku na nákupy. Nemám řešení pro to, co se nám tu děje. Na druhou stranu vím, že je na světě spoustu lidí, kteří je mají, a že by asi nebylo od věci si je alespoň poslechnout, než nad tím všichni mávneme rukou. Nejsem ekolog ani klimatolog. Jsem učitelka. Že prý kam svět dospěl, když učitelky podporují záškoláctví. Nepodporuji záškoláctví, ale hlas svých studentů, pro které chci tu nejlepší možnou budoucnost a věřím, že mají právo rozhodnout si, jaká bude. Nepodporuju hysterii kolem brček, igelitek a zubních kartáčků. Podporuji JE. Ty, kterým jednou předáme svět.

#klima #krize #greta #klimatickákrize #kreténi #idioti #gretathunberg #ekologie

13 notes · View notes

czechzerowaste · 4 years

Text

Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4

Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.

Helča

Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli.

Večeře

Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě.

Cukroví

Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.

Stromeček

Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.

Výzdoba

Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.

Balení dárků

Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je.

Co jsme darovali?

Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti.

Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě.

Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá.

Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.

Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly.

Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem.

Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.

Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti.

Co jsem dostala?

Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.

Míša

Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.

Cukroví

Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky.

Výzdoba

Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním.

Stromeček

Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem.

Večeře

Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok.

Balení dárků

Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.

Co jsme darovali?

Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné.

Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.

Jana

Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem.

Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče…

Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.

O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.

Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?

No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…

„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.

Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.

Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?

Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.

Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.

Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.

Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.

Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D).

#misinblog #janinblog #helcinblog

1 note · View note

captianjaehyun · 5 years

Text

[Private]

Je to celkem dlouho co jsem si naposledy psal deník.

Od doby co jsem zde psal naposledy, tak se toho hodně událo. Vlastně ani nevím kde začít, nebo zda vůbec začít. Kdo ví co ze mě zase vypadne za moudra.

Drahý deníku, mám přítele. Ano, já. Zrovna já mám přítele. Vždy jsem si říkal, že vztahy jsou bullshity, že to nemá ani cenu se zamilovat a pak přišel on. Ani jsem nevěděl, že existuje. Slyšel jsem o něm pár drbů, protože to byl věčný zasouvač, který využíval dívky, aby si užil. Ten věčný klátič napsal mě. Nejdříve jsem si říkal, že neodepíšu, že by to stejně nemělo cenu, ale odepsal jsem. Ani nevím proč, možná na něm přeci jen něco bylo (haha, v tu chvíli jsem asi byl jen zvědavý co zrovna po mě chtěl). Dohodli jsme se, že půjdeme spolu pít. Už od začátku co mi psal, dělal si ze mě neustále srandu, protože jsem občas řekl nějakou narážku - ano to bych nebyl já. Jenže co se stalo. Byli jsme u mě, pili jsme a ani nevím jak a proč, ale seděl na mě a já ho horlivě líbal. Jasně, že se stala ta věc, že jsme se spolu vyspali. Bral jsem to jako úlet, že se to stalo a on mě pak bude ignorovat. Jenže se to stalo po druhé a pak bum! Řekl mi, že pokud budu spát s někým jiným, že mě vykastruje. Už v tu chvíli jsem cítil jak se mi líbí. Něco na něm zkrátka bylo.

Jenže kamarádka Joy měla párty u sebe doma, na kterou jsem slíbil že dotáhnu, ale nepřišel jsem. Kvůli tomu? Kvůli němu. Žárlil a byl roztomilý. Já mu řekl, že s nikým jiným spát nebudu. Ale pak přišlo další bum a my společně letěli na rande do Japonska. Nechtěl se nikde ukazovat s klukem, nechtěl ztratit svoje...ani nevím jak to popsat. IDK. Fakt nevím. Who cares. Rande jsem měl vymyslet já a taky to dopadlo hodně špatně, tedy..až na ten příjezd, kdy se mi vrhnul kolem krku a má košile - moje milovaná košile zůstala bez knoflíků, ale to vezmi čert. Kdybych to neposral Disney Landem, bylo by to skvělý. Jenže já na rande nikdy nebyl, tak jsem do háje měl vymyslet něco lepšího?? No ale zpátky k věci. Já jsem začal cítit to čemu říkala moje nejlepší kamarádka Maylin láska. Neříkala mi to jen ona, ale i jeden prcek Lele, kterého mám rád a můj nejlepší kamarád Rowoon. Nevěřil jsem ani jednomu, aspoň do té doby než jsem se nad tím zamyslel. Oni měli sakra pravdu..

Blížila se akce od školy a já jsem byl rozhodnutý, že se před tím vyznám klukovi, který mi ukradl srdce. Nikomu se to nepovedlo, i když jsem několik zlomených srdcí za sebou zanechal, povedlo se to až jemu a já to udělal. Přijel jsem k němu a všechno na něj spustil. Nejdříve to vypadalo, že mě odmítne, protože on nebyl zvyklý na to, že ho chtěl kluk, že byl v přítomnosti kluka šťastný jako já, ale nakonec? Za dva týdny spolu budeme dva měsíce. Jsou to ty nejkrásnější dva měsíce co jsem kdy s někým mohl zažít. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem se zamilovat. Lee Taeyong. To je jeho jméno.

Nemyslel jsem si, že po návratu z Ameriky mi začne nový život. Nejen že mám u sebe své sourozence, Maylin, Alex, ale našel jsem si nové kamarády, nejlepšího kamaráda Rowoona, skvělý tým a hlavně Taeyonga.

Vlastně..za chvíli budou vánoce a já připravuji menší překvapení pro něj. Ví o něm jen Lele, který mi tak trochu pomůže. Mám z toho sice obavy, ale určitě to nebude tak hrozné jako zábavní park :))

Co víc říct než to, že jsem šťastný? Mám kolem sebe jen ty nejlepší lidi. Určitě to není všechno co jsem chtěl napsat, ale pokračování příště.

Ale přeci jen tu pořád něco je...

I miss you my lovely best friend Junghee.

#diary #jaehyun #ilseong

5 notes · View notes

lafulabloguje · 5 years

Text

Šťastné a zelené

Je 23. prosince, 6 hodin ráno a my - stejně jako před rokem - sedíme v letadle směr Lisabon, potažmo Ponta Delgada. O několik hodin později, jsme tu. Ostrov jara, hor a jezer, tisíce odstínů zelené a miliónů krav. Před námi 8 dnů klidu a pohody (jak říkám: no stress, no work, no make-up). Tak, jak to má o Vánocích být.

Předvánoční stres je totiž každý rok v podstatě stejný. Stejně velký a hlavně stejně zbytečný. V práci jsou Vánoce hlavní sezónou, takže se člověk ani na chvíli nenudí a už se těší, až bude po všem.

Stejně jako vloni jsme se proto už na podzim rozhodli, že všemu tomu shonu utečeme a Vánoce si oslavíme po svém. Uprostřed oceánu. Původní myšlenky se točily okolo Madeiry, ale volba nakonec padla na Azory. Protože nejsou daleko, není tam zima ani příliš velké teplo a hlavně proto, protože Azory jsou naše láska.

Všechno by bylo naprosto bez chybičky, kdyby Lůca týden před odletem nedostala angínu a antibiotika, která se jí navíc tři dny před cestou ještě prodloužily. Dovolená už opravdu byla potřeba.

Vůbec nám nevadí, že nemáme klasický stromeček, máme totiž zahradu plnou ovoce. Banány, pomeranče a Míšovy milované mandarinky. Vánoce pro nás právě začínají.

Štědrý den byl jako sen. Nádherný první den. Sluníčko, dechberoucí výhledy a horká koupel.

Často se nás ptali, co tu vlastně budeme dělat, když už jsme minulý rok všechno viděli. Co my na to? Nic. Nebudeme tu dělat vůbec nic. Chceme výletovat, odpočívat a užívat si toho, že musíme myslet tak maximálně na to, abychom si nezapomněli plavky a pláštěnky. :-)

Lagoa das Sete Cidades

Mosteiros

Vánoční Ponta Delgada.

Naše vánoční výletnické dny se skládají z mnoha malých radostí. To, že nám (zatím) každý den svítí sluníčko, považujeme za největší štěstí. Zelená je totiž hned zelenější, moře azurovější a bílé domky ve městech i vesničkách ještě fotogeničtější než obvykle. Každý den objevujeme něco nového, co nám vloni zůstalo utajeno. Kopec, ze kterého je vidět celý ostrov jako na dlani, netradiční vyhlídka nad městem, zahrada s alejí ginko biloba nebo malá pláž v Mosteiros s jediným surfařem, která je prakticky na konci světa. Zároveň si ale rádi připomínáme místa, která se nám vloni zapsala do srdcí. Dokonce i zvířata poznáváme. Toulavá kočka s ukousnutým uchem nebo oranžový pes u vyhlídky Santa Iria se za ten rok moc nezměnili. My možná taky ne, kdo ví?

Jedním z míst, které by měl člověk navštívit roce 2019 jsou Azory. Alespoň podle Forbesu. Jsme rádi, že jsme je objevili už v roce 2017 a moc jim přejeme, aby jim případný hojný přísun turistů přinesl jen samá pozitiva a nezničil panenskou krásu místní přírody. Ta je totiž nepřekonatelná. Stejně jako městečko Vila Franca do Campo (viz obrázky výše), kde si užíváme další sváteční den. Na pláži. Tváře nastavené sluníčku, oceánský vzduch a marakujová limča Kima. Nic víc v tu chvíli ke štěstí nepotřebujeme.

Počasí se tu mění neskutečně rychle. Přeci jen, poloha uprostřed oceánu tomu hodně přispívá. Krásné azúro plné vichru tak ve vteřině dokáže vystřídat mlhá hustá tak, že by jí i rákosníček mohl závidět :-) No, takže po pár dnech nám tu sprchlo. Což jsme využili konečně pro to nicnedělání a šli se odpoledne válet :-)

Jinak jsme několik dní měli štěstí na místa, kde se mraky jako zázrakem zaseknou o horu a dál nejdou, takže je azúro. Ale jednou už to přijít muselo. Kromě deště nám nebe přichystalo ještě jednu podívanou - duhu! Nad čajovýma plantážema jako vystřižená z nějakého obrázku. Nebe tu umí čarovat každý den. Od bouřkových mraků, přes oceánské obláčky tvořící bílé proužky na obloze, až ke kýčovitým červánkům. Je to nebeské divadlo. A stojí za to mít lístek do první řady.

I přesto, že jsme si už to nejlepší počasíčko vybrali, pořád si nemůžeme na nic stěžovat. Většinou si dopoledne užíváme oceánského sluníčka (i když v posledních dvou dnech hodně větrného), odpoledne se přesuneme do hor, kam se paprsky přes hustou vrstvu mlhy neprokoušou. I to je totiž zážitek. Poznáváme Azory zase z jiného úhlu pohledu, kdy není všechno jen sluníčkově dokonalé. Naopak, když se zatáhne, dochází nám, že život tu rozhodně nemají místní lidé jednoduchý. Všechno je pořádně oddřená práce, žádný leháro nehrozí.

Všechen ruch je víceméně koncentrovaný kolem hlavního města a jižního pobřeží ostrova. Ostatní části jsou tak trochu zapomenuté, proto i letos máme pocit, že tam kromě nás moc turistů nezavítá. A je to škoda. Třeba východní cíp ostrova skrývá plno skvostů (a snack bar O Forno v Nordeste je jeho perlou :-)).

mlžný Furnas a další horká lázeň

Sao Roque a obří vlny.

Našli jsme si tu i nové kámošky. K(T)iku a Laru. Dvě nenažrané psice, které každý den, jen co otevřeme dveře na terasu, přiběhnou a dožadují se laskomin. Jo, udělali jsme hned na začátku tu chybu, že jsme si pořídili celý kyblík psích pamlsků, abychom se s nima skamarádili. Facepalm. Tak to máme za to.

Už dva dny nám tu mělo pršet. A vida, nekonalo se! Předpověď je akorát od toho, aby nás vystresovala. I sluníčko u oceánu zasvítí! Poslední 5km procházku k vodopádům na jihojihovýchodě ostrova jsme si pěkně užili. V 18 stupních nám bylo příjemně, při stoupáních do kopce až horko :-) Ale už pomalu nastává čas loučení. Lůca se pěkně nahlas loučí s oceánem, mává všem kravám i našemu loňskému domečku na kouzelném severním pobřeží.

Azory, resp. Sao Miguel, si letos upevnily místo v našich srdcích. Je tu ráj, pro tělo i duši. Lidé se tu sice pořád neusmívají od ucha k uchu, ale jsou milí a nikam se neženou. A to je to, co nám často chybí. I když vám hlavní silnici zatarasí právě prochazející stádo krav, není kam se hnát. Ty krávy prostě za chvíli přejdou…

I když jsme to letos pojali hodně odpočinkově (doznívající angina, rýma a kašel), moc jsme si to tu užili a objevili nová místa, která stojí za to. I když zrovna neni azůro. Až se sem zase někdy vrátíme (a my víme, že se vrátíme), zkusíme jiné roční období. Protože vidět všechny ty hortenzie v plném květu, to musí být teprv paráda.

Rok končí, takže co dál? Dáme si chvilku pauzu a pak třebaaa… madeiru a rum :)

https://youtu.be/yV91nAe0ebY

#vyletovani #Azores #christmas2018

2 notes · View notes