#janinblog
Text
Vánoce bez odpadu – pokus číslo 4
Články o tom, jak jsme bezodpadově prožily Vánoce jsou asi naší nejdelší blogovou článkovou tradicí. Na většinu času vánočních svátků z online prostoru mizíme a pak si to tak trochu vynahradíme sepsáním tohoto článku, ve kterém zabilancujeme, jak nám to letos šlo a taky naplánujeme, jak by ty naše Vánoce mohly vypadat v dalším roce, aby byly ještě míň odpadové a víc pohodové. Kdybyste si chtěly přečíst předchozí díly, tak tady jsou jednička, dvojka a trojka.
Helča
Vánoce zatím slavím doma se svými rodiči a sourozenci. Je to pro nás jediné období v roce, kdy se sejdeme všichni. Letos jsme se doma sešly „už“ v pátek 20. prosince (což je o dva dny dřív, než loni) a tak nám zbýval dostatek času na vánoční úklid a pečení. Ačkoliv mají být Vánoce svátky klidu a míru a rodinné pohody, musím přiznat, že v naší rodině je tradičně velká část vánoční a předvánoční doby docela stres. Jsme totiž banda choleriků a ještě k tomu máme každý trochu jiné představy o tom, co všechno se má během vánočního úklidu udělat a jak důkladně. Většinou se několikrát během příprav pohádáme, což tradičně vrcholí nějakou stupidní hádkou přímo na Štědrý den. Letos to ale bylo jinak! Poprvé za několik posledních let jsme se nejen nehádali, ale stihli vše připravit včas a na Štědrý den si i zajít na procházku. Což beru za největší úspěch letošních Vánoc. Co se týče bezodpadovosti, tu už máme doma zmáknutou téměř dokonale. Jediný prostor k vylepšení vidím ve štědrovečerní tabuli.
Večeře
Večeříme houbové kyselo, uvařené z hub námi nasbíraných, chlebového kvásku, který udržujeme celoročně na pečení, a domácího vejce. Kromě majonézy je z domácích ingrediencí i náš bramborový salát. K němu se ségrou každoročně děláme nějakou vegetariánskou mňamku místo kapra, letos jsme vyzkoušely celerové placky. A naši s bráchou si dali lososa. V plastu a určitě ne z udržitelného chovu… Jinak celé Vánoce jíme docela eko. Jehněčí, kuřecí a hovězí od místních farmářů, domácí vejce a částečně i domácí zeleninu. Tu doplňuje sice i exotické ovoce, ale letos aspoň v bio kvalitě.
Cukroví
Abychom se z toho nezbláznili ale zároveň si pochutnali na domácím cukroví, už několik let nazpět jsme zvolili strategii, kdy si každý člen rodiny poručí jeden druh cukroví. Sice pak pečeme i rakvičky, které se k Vánocům úplně něhodí. Ale taťka je má nejradši a hlavní je, že je každý spokojený. Ingredience jsme nakoupili částečně v bezobalovém obchodě, ty co neměli, v supermarketu. A to celé jsme doplnili máslem z dumpsterdivingu, kterého našli moji brněnští spolubydlící pár týdnů před Vánoci nějakých 60 kusů. Tak jsme jej schovali do mrazáku a každý si jich vzal pár domů na vánoční pečení.
Stromeček
Podle fotky by se mohlo zdát, že je to běžně nazdobený stromeček a není na něm nic speciálního. Ale pozor! Ty naše světýlka, ozdůbky i řetězy se u nás používají každoročně a některé z nich snad ještě od mamčina dětství. Stromek máme sice živý, ale od známého lesníka z prořezů, takže nemá typický stromečkový pravidelný tvar, ale do obýváku se hodí nádherně. Až uschne, tak jej nařežeme a dřevo se využije na podpal, třeba na nějaký letní táborák.
Výzdoba
Na tu jsme si doma nikdy moc nepotrpěli. Vždycky vyrábíme adventní věnec, který nám zdobí kuchyň, a letos přibyly ještě dvě kytičky z přírodnin nasbíraných v blízkosti našeho domova. Ségra udělala kytičku z břečťanu, šípků, větviček a nějaké suché trávy, co našla u cyklostezky. Mamka se vytasila s kyticí z nasušených kytek, které nám v létě ze svojí zahrady darovala sousedka.
Balení dárků
Naše bezodpadové balení je podle mě nejlepší vánoční vynález. Vždy jsem totiž balení dárků nesnášela. S izolepou, balicím papírem a nůžkama jsem vždy těsně před Vánoci strávila několik perných chvilek a dárky stejně vždycky vypadaly strašně. Teď dárky balíme do dárkových tašek, které mamka vyrobila z balicích papírů už naše první bezodpadové vánoce. Ty letos doplnily i různé dárkové tašky, které se u nás za ty roky nasbíraly, protože těch vánočních pochybělo. Stačí do nich dárky šoupnout a za pár minut je hotovo, bez nervů a vypadá to líp než kterýkoliv z dárků, které jsem balila ještě ve svojí odpadové éře. Dárky nepopisujeme a u rozbalování hádáme, pro koho dárek je.
Co jsme darovali?
Rok od roku máme Vánoce, co se týče počtu dárků, skromnější. Už je takovou tradicí, že skoro všechny dárky jsou buď ručně vyrobené, většinou z dílny mamky a ségry, které v rodině vybraly všechnu zručnost a na nás ostatní jí už moc nezbylo. Dále jsou to dárky z druhé ruky, většinou knihy z antikvariátu nebo oblečení ze sekáče. Nechybí dárky jedlé a pitné a samozřejmě ani nehmotné. Dopisy Ježíškovi většinou nepíšeme, protože si dáváme jen užitečné drobnosti.
Moje šikovná maminka ráda vyrábí a šije. Loni jsme dostali jí ušité papuče a kalhotky, letos se vytáhla s promakanými taškami ze starých riflí pro mě a ségru, bráchovi ušila baťůžek. K tomu již tradičně přidala látkové kapesníky pro každého z nás, protože těch nikdy není dost. Zvlášť v zimě.
Péči, kterou nám mamka celý život věnuje, jsme se jí rozhodly alespoň trochu vrátit. Koupili jsme jí poukázku na kosmetiku k sestřenici. Mamku, která na kosmetice nikdy nebyla, tak aspoň nebude stresovat to, že by měla jít k někomu cizímu, a ještě je to super příležitost, jak prohloubit rodinné vztahy. Poukaz jsme jí poslali na e-mail a při předávání pletených papučí, které od nás taky dostala, jsme ji upozornili, ať se na mail podívá.
Taťka od nás dostal předplatné sociálně-ekologického časopisu Sedmá generace. Ten si oblíbil, když jsem předplatné dala před dvěmi léty ségře, a stal se jeho nejpoctivějším čtenářem.
Bráchovi jsme loni na Vánoce chtěly se ségrou koupit nějaké super hadříky v sekáči. Brácha totiž patří k lidem, kteří oblečení nosí do roztrhání a neradi si kupují nové. Proto u něj máme jistotu, že oblečení opravdu vynosí. Loni jsme to nestihly a tak jsme mu se ségrou daly poukázky na společné nákupy. To nám bohužel nevyšlo, a tak jsme to letos napravily a bráchu z druhé ruky ohákly.
Ségra dostala knihu Divoký Zelinář a cédéčko Gejzír od Zapomělsem. Na knihu jsem narazila ve škole, kde jsme měli přednášku od jejího autora, která byla o tom, jaké jedlé divoké byliny, plevele, květiny, stromy a houby se dají u nás nasbírat a sníst. Samozřejmě s ochutnávkou. Kniha se dá koupit jen v muzeu ve Znojmě. Tam máme naštěstí rodinu, tak jsem hned zalarmovala sestřenku, ta pověřila návštěvou muzea strýce a týden před Vánoci jsme si ji u svařáku v Brně předaly. Pokud byste knihu chtěli, udělejte si do Znojma výlet. Je to nádherné městečko s moc dobrým vínem.
Cédéčko jsem původně chtěla v rámci zero waste darovat jen jako odkaz ke stažení. Ségra ale doma občas poslouchá staré rádio na kazety a cédéčka, na kterém nemáme moc co poslouchat a myslím, že takhle si jej opravdu poslechne. Pokud hledáte zajímavou českou tvorbu, Zapomělsem doporučuji. Za pseudonymem se skrývá můj kamarád a spolužák z environmentalistiky Aleš. Jeho hudba je láskou k přírodě nádherně prodchnutá a moc zajímavá.
Nadílku doplnilo několik „recyklovaných“ dárků. Naši pod stromeček přidali dobroty, které dostali a nechutnají jim. A tak jsme, sice v obalu, ale v duchu „pošli dál, co nevyužiješ“ pod stromečkem našli různé bylinkové čaje, oříšky a další drobnosti.
Co jsem dostala?
Letos jsem nepsala dopis Ježíškovi a nijak se nezmiňovala o tom, co bych chtěla dostat a byla jsem tedy docela natěšená, co moje kreativní rodinka vymyslí. Od sourozenců jsem dostala nádherný upcyklovaný diář, který vyráběla ségra, od rodičů upcyklovanou kabelku ze starých riflí a tři skleničky se sypaným čajem. K tomu oříšky a pár látkových kapesníků. Původně jsem měla v plánu napsat dopis Ježíškovi a v něm poprosit, aby mým jménem moji blízcí darovali peníze mým oblíbeným organizacím. To jsem nestihla, ale přišla mi škoda neziskovky o peníze ochudit kvůli svojí pomalosti a tak jsem jim na Vánoce peníze poslala sama za sebe.
Míša
Tohle byly třetí Vánoce v našem domečku, druhé s Meduškou. Takže role se obrátily a my s Páťou stojíme na druhé straně barikády a vytváříme vánoční zvyky pro naši rodinu. Letos jsme si řekli, že chceme hlavně, aby byly Vánoce v klidu a my nejezdili z jedné návštěvy na druhou, jako to bylo loni. Většinu rodinných návštěv jsme tedy zvládli ještě před Štědrým dnem a celé svátky jsme tak mohli prožít opravdu v pohodě a dělat to, co se nám zrovna zachtělo. Podívat se na pohádku, projít se se Snížkem, zahrát si hru, pozvat kamarády, zajet k rodičům, cpát se cukrovím, popíjet hektolitry čaje nebo jen tak být.
Cukroví
Mamka se mě už asi od poloviny prosince ptala, kdy a co budu péct. Nenechala jsem se rozhodit a nakonec neupekla nic. Až do poslední adventní neděle jsem si sice myslela, že aspoň perníčky dám, ale nějak to pořád nevycházelo, a když mi Páťa řekl, ať se na to vykašlu, tak jsem tu svou představu pustila a nic nepekla. A? Vánoční pohoda byla i bez perníčků. A navíc jsme již tradičně pár krabiček cukroví od mamky dostali. Sice nebylo pečené ze surovin bez obalu, ale s láskou a vegansky.
Výzdoba
Raw deco to je moje. Letos opět. Věnec, co je v akci už třetím rokem – tentokrát na dveřích se smrkovými větvemi, listy břečťanu a šípky. Adventní věnec na stole se čtyřmi svíčkami (pokud tento náš vánoční seriál sledujete, tak víte, že to je u mě výkon) položenými na dřevěném plátu. A pak pár větviček v zavařovačce s ozdobami, které každý rok tématicky rozšiřujeme. První rok jsme si na trhu koupili keramického pejska (po tom, co nám do rodiny přibyl Snížek), druhý rok jsme přidali srdíčko (za Medu), a letos jsme s Meduškou pomalovaly hvězdičku a stromeček ze slaného těsta a ještě přidali látkovou rybičku. Před dům jsem do starých kovových naběraček na uhlí nasbírala další větve. Celková doba realizace? Hodina, když přeháním.
Stromeček
Loni jsem psala, že nám stromeček vypěstovala tchýně ze semínka z šišky. Celý rok nám jej opečovávala a letos nám jej (o pár centimetrů vyšší) na Vánoce zase dala. Dokonce i se světýlkama. A jelikož je zhruba stejně starý jako Meduška, tak můžeme pozorovat jak spolu rostou. Prostě stromek s příběhem.
Večeře
Po těch třech letech “„našich“” Vánoc můžeme říct, že štědrovečerní večeři máme vyladěnou. Připravíme ji už den předem a tak nějak mimoděk jsme si rozdělili to, že já udělám polévku a Páťa hlavní chod. Polévku dělám hřibovou se zeleninou. Je to rodinný recept, který každoročně zapomenu, nikdy si ho nezapíšu a letos už jsem si řekla, že nebudu každý rok třiadvacáteho volat mamce, jak na to a zkusím to sama. Každý rok bude možná chutnat trošičku jinak, ale vždycky tam budou z léta nasušené hříbky z okolí, mrkev, petrželka a brambory od místního farmáře (nebo třeba někdy z vlastní zahrádky). Po polévce jíme bramborový salát (se sojanézou) a už druhým rokem celerovo-ovesné karbanátky s kořením na ryby. Sojanézu na salát jsme si dělali letos sami – v bezobaláči byla už vykoupená a tak jsme ji vyrobili ze sojového mléka z tetrapaku a oleje. Už jsem se (docela) naučila z těchto zero waste přešlapů nehroutit. Zvlášť když je to jen jednou za rok.
Balení dárků
Jelikož se z našeho domu stala manufaktura na rozesílání knihy, kterou jsme v listopadu vydaly, tak jsem měla spoustu obalového materiálu na dárky. Dokonalý reuse. Papír ve kterém byly knihy zabalené, byl sice na místech, kde jsou rohy knih, často roztrhlý, ale šikovným zabalením a vystřihnutím se dal použít i tak. Dárky jsem pak obvázala jutovým provázkem a připevnila na ně větvičky a sušenou kůru z pomeranče. Spokojenost.
Co jsme darovali?
Meda už má skoro dva roky a je tudíž ve věku, kdy má z dárků docela rozum. Krom užitečných věcí (jako je nová kukla a batoh) jsme jí proto chtěli dát i něco, z čeho bude mít radost. Dostala proto kuchyňku a panenku, co má v bříšku miminko. S kuchyňkou jsme věděli, že nesáhnem vedle. Na každé návštěvě, kde na ni narazila, byla nadšená a dlouhé minuty jsme o ní nevěděli. Tu naši jsme navíc sehnali z druhé ruky na Vinted. Nefungovaly jí sice světla na vařiči, ale máme šikovného dědu, který si s tím ještě před Štědrým dnem poradil. Jinak bylo vše zakoupeno nové, s vírou, že bude sloužit dlouhé měsíce a roky. Od příbuzných dostala knihy, poukázku do DMka, peníze a plyšáka (takže většinový úspěch). Nakonec se toho pod stromečkem pro Medu sešlo až moc a my máme do příště předsevzetí, to nějak omezit a dary, co jí vybereme my, nějak rozdělit mezi příbuzné.
Páťovi jsem (na jeho přání) dala full balíček přírodní péče o vousy (kartáček, balzám a mýdlo) plus poukaz do barber shopu, parfém a trenky. Já od něj dostala legíny a kalhoty ušité na Slovensku a kurz Alchymie ženy (už se těším Luci :) ). Od rodiny jsme dostali peníze, čaje, poukázku do sauny, různé (především doma vyrobené) pochutiny a dálniční známku. My obdarovávali podobně, ale stal se nám ultra fail. S několika dalšími rodinami jsme před Vánoci udělali hromadnou objednávku čajů, které nám přišly zabalené v bublinkové fólii (!). Ale jako v mega množství bublinkové fólie. Holt, i když jsou to čtvrté bezodpadové Vánoce, tak se máme pořád co učit.
Jana
Je Štědrý den před třetí odpoledne, já si sundávám z krku Priessnitzův zábal a chystám se konečně řešit dárky… K rodičům jsem přijela v sobotu 21. prosince. Večer šla na třídní sraz. V neděli společně se skauty na mši přinést Betlémské světlo. To jsem ještě zvládla přečíst kostelní čtení, ale v pondělí ráno jsem se vzbudila s chrapotem.
Na Štědrý den ráno jsem s bratry nazdobila vánoční stromeček vypěstovaný tak půl kiláku od domu. Zdobili jsme ozdobami, které máme doma od nepaměti, a vánoční kolekcí v alobalu, kterou rodiče pořídili kdoví kde. Hliník doma sbíráme už přes patnáct let, ale poté co jsem se o něm dozvěděla při psaní naší knihy, se mu snažím vyhnout, pokud to je možné. Nad tou kolekcí jsem ale jaksi neměla žádnou moc, podobně nad téměř čímkoliv, co se letošních Vánoc s rodinou týče…
Zaprvé jsem v prosinci nebyla doma a zadruhé jsem těch pár předvánočních (a vánočních) dnů, co jsem doma byla, trávila pod peřinou s bylinkovými čaji. Ty byly vlastně téměř bezodpadové díky tomu, že taťka v létě poctivě sušil kdejakou bylinku. Měla jsem v plánu maximálně odpočinkové Vánoce, protože ten půlrok, který jim předcházel, byl vyčerpávající. A to, že jsem ochraptěla až den před Štědrým dnem, je vlastně docela dobrá bilance.
O týden dřív jsem se totiž ještě procházela smogem prosyceným Sarajevem, kde teda dýchací cesty dostanou neskutečně zabrat. Hodně jsem ocenila, že to mé hlasivky vydržely až do odjezdu, protože jsem je dost potřebovala. V Bosně jsem totiž byla s dalšími novináři pracovat na reportážích o situaci migrantů a uprchlíků, kteří v této neskutečně zajímavé a složité zemi uvízli na cestě do Evropské unie. A ty hlasivky jsem potřebovala, protože jedna z těch reportáží, co jsem tvořila, by měla být rozhlasová.
Na konci listopadu po posledním nekřestu knihy jsem si říkala, jak si ten hektický listopad vyvážím klidným adventem. Ranní rorátní mše, svíčka ze včelího vosku místo adventního věnce, punč na trzích… No ale pak přišla nabídka odjet do Bosny a tak nějak mi to dávalo smysl. Vždyť i Maria a Josef před „prvními Vánoci“ jeli pryč ze svého domu, aby se pak o pár týdnů později stali uprchlíky v Egyptě, že?
No a tak jsem místo rorátů (ty jsem před odjezdem přeci jen třikrát stihla) nasedla do vlaku a zamířila si to směr Vídeň a Maribor a dál autobusem do Sarajeva… A pak přišlo sedm dnů intenzivní práce. Jeden den jsme se šli podívat do Al Jazeery Balkan a dělat rozhovory na delegaci EU v Bosně a ten samý den do půlnoci sledovali, jak autobusy převáží lidi z provizorního tábora na severu Bosny do oficiálních center u Sarajeva. Desítky rozhovorů, desítky příběhů, stovky lidí…
„Jak bylo v Bosně?“ ptali se mne kamarádi, když jsem přijela zpátky. A já měla trochu problém s odpovědí, až jsem nakonec začala říkat: „Mám trochu problém odpovídat po návratu ze země, která je dost ve sr***ách, že to bylo dobré… Protože to není dobré, ale potkala jsem tam dobré lidi a snažila jsem se udělat co nejlepší práci.“ Nevím, jestli něco víte o Bosně a o tom, proč se o ní v posledních měsících mluví v souvislosti s migrací. Den před Štědrým dnem jsem o tom napsala reportáž o patnácti stech slovech a to jsem toho musela ještě dost vynechat, takže to teď nebudu vysvětlovat.
Ale abyste měli představu, s jakým dojmem jsem se vracela, tak si zkuste představit, že Vánoce stejně jako desítky dnů před nimi trávíte v kontejnerové buňce nebo pokoji s dalšími deseti lidmi a téměř jediný program, který máte, je procházka po městě, hraní pingpongu, karet nebo poslouchání hudby. A přitom se odhodláváte vydat se přes hory, které jsou částečně stále zaminované, do země, kde doufáte, že budete moct konečně pracovat, studovat, žít bez strachu. Zároveň ale víte, že když to nevyjde a chytí vás, tak přijdete o mobil, peníze, osobní věci, když budete mít smůlu, tak vám před vašima očima spálí bundu a boty a pošlou vás zpět. Když budete mít fakt velkou smůlu, tak vás ještě jako bonus zbijí nebo na vás pošlou psy.
Nevracím se z takových výjezdů s pocitem rezignace na cokoliv včetně zero waste, ale s vědomím, jak moc si mám vážit svého života a že se mám snažit změnit to, co změnit můžu. Takže i v Bosně jsem si pěkně nakupovala jídlo do krabičky a plátěného pytlíku a na věci v obalu si nechala zajít chuť. No a co se týká těch Vánoc, tak letos jsem zvládla přímo ovlivnit jen dárky a sledovat, jak moc bezodpadově jsem za ty roky ovlivnila mou rodinu. A jak to dopadlo?
Dárky jsme letos vzali hodně pohodově. Všichni. Od babičky a od rodičů jsem dostala plátěné kapesníky (jo to se dost trefili :-D), mýdlo (pozor, tentokrát v papíru, ne jako minulé roky v plastu :-)), bambucké máslo a nějakou superbiomastičku v hliníkové krabičce, kterou ještě využiji. Bráchové se mi složili na externí disk, který jsem si s sebou brala už do Bosny, abych si mohla zálohovat těch několik giga materiálu, který jsem tam nahrála.
Já jsem dárky řešila opravdu až na Štědrý den… teda už dlouho jsem věděla, že budu dávat zážitky, ale jaké jsem rozhodla až chvilku před nadílkou. Nakonec jsem vybrala koncert revivalové kapely Beatles pro taťku, divadlo pro babičku a cestovatelskou přednášku od Zibury pro bráchy. Jedinou výjimkou byla mamka, které jsme s bráchy dohromady dali šaty od SUTU ušité tak dvacet kiláků od naší vesnice ze zbytkové látky. Jsou to ty, co jsem měla půjčené na křtu naší knihy, no a mamka se tak nějak zmínila, že se jí líbí… Mamka si téměř žádné nové oblečení nekupuje, některé kousky, co má ve skříni, nosila ještě za svobodna. Tak nám vůbec nevadí za ten jeden kousek ročně, co od nás dostane na Vánoce nebo na narozeniny, zaplatit vyšší (a spravedlivou) cenu.
Jídlo, cukroví a další vánoční propriety měla pod palcem mamka. No, mamka pracuje v supermarketu, takže jasně, že jsme neměli všechno stoprocentně bezobalové. Ale taky před Vánoci podnikla pár bezobalových výjezdů hlavně na sušené ovoce a oříšky. Brambory, vajíčka a okurky do salátu máme domácí. Kapra rodiče dovezli ze sádek ve vlastním obalu a houbového kubu jsme letos měli z bezobalové přírodní rýže. Na zahrádce nám furt roste (nesmrtelná) rukola na chlebíčky. A brácha se s podporou rodičů pustil do kvašeného zelí. Na Vánoce se na něj ještě nedostalo, takže zatím stále zaujímá čestné místo v koupelně.
Narážkami na zero waste a eko domácnost se to letos u nás jen hemžilo. Mamka třeba svým kamarádkám a spolupracovnicím rozdávala jako vánoční dárky lufu na nádobí. Vrchol tomu dal nejmladší brácha, který narval krabici s dárkem pro rodiče do nějaké staré igelitky, co doma našel.
Asi nikdy nebudeme dokonalá zero waste rodina. Ale jestli jsme letos něco zvládli moc hezky, tak to byla rodinná setkání. Ať už v tom našem nebližším kruhu na Štědrý den, který se obešel bez hádek nebo nějaké nepohody, tak v širším kruhu tet, strýců, bratranců, sestřenic a jejich dětí. Dárky šly tentokrát stranou, místo toho jsme si nadělili společnou procházku po vesnici na Štěpána, hraní na hoňku s tou nejmladší generací a povídání jednou u slivovice, jednou u chlebíčků (a pro mne teda u hrnku čaje :-D).
1 note
·
View note
Text
Zero waste Vídeň
V zimě 2018 jsem se na tři měsíce přestěhovala do Vídně, abych si tam jako stážistka české Stálé mise vyzkoušela trošku diplomacie. A okusila jsem tam samozřejmě i kousek vídeňské zero waste scény.
V rámci stáže jsem pracovala na sekci pro OBSE – Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (ta dělá spoustu věcí hlavně na Balkáně a ve Střední Asii, ale teď nejvíce v rámci konfliktu na východě Ukrajiny). Nejvíce pracovního času jsem trávila přímo v centru Vídně v palácovém komplexu Hofburgu, kde OBSE sídlí. I tam se mi zero waste připomínalo při každém zasedání. Nikdy se totiž na stolech neobjevily petky. Místo nich se servírovala voda pěkně ve skleněných vratných sklenicích. Nosila jsem si s sebou čaj v termohrnku a nabízenou vodu ráda využila.
Bezobalové obchody
První dva měsíce jsem žila v domnění, že je ve Vídni jediný bezobaláč. Němčinu moc neovládám, a tak se mi podařil vygooglit jen Lunzerns nedaleko Prátru. Což bylo přesně na druhé straně města, než jsem bydlela. Takže jsem si tam občas dělala sobotní výlety. Vzala jsem si knížku, sedla do metra, skoro hodinu si četla, nakoupila si, a to samé zase při cestě zpět. V březnu jsem narazila na stránku, která mi prozradila, že bezobalových obchodů je ve Vídni mnohem více a také, že některé mám výrazně blíže. V žádném případě si ale netroufám tvrdit, že jsem našla všechny.
Der Greißler
Albertgasse 19
Po-Pá: 9.30–19.30
So: 8.00–18.00
Do dvou menších místností se vejde nejen bezobalový obchod, prodej čerstvé zeleniny, miniart galerie, kavárna a prostor na kreativní dílny. Prodávají jak potraviny (standardní výběr včetně těstovin a čerstvého pečiva), tak drogerii (například prášek na mytí zubů a nebalené a nebělené toaletní papíry), a také sklenice, lahve a další zero waste pomůcky. Mají také slušný výběr různých nápojů ve skleněných lahvích, hlavně džusy, vína a pivo.
Já jsem si tu na chvíli sedla k práci, dala jsem si Fritz-limo a skvělý makový koláč, který naservírovali na dřevěném talíři. Hodně hipster, koneckonců jako celý obchod. Přestože vídeňské bezobaláče jsou hipster tak nějak celkově, tento je nejvíc.
Lieber Ohne
Otto-Bauer-Gasse 10
Po-Pá: 9–19
Prostorná prodejna a bistro staví na tom, že mají potraviny bio, lokální a bez obalů. Prodávají chutné polévky (2,5–4 eur), jídlo dne (cca 7 eur), sendviče (cca 4 eura) a také kávu a čaj. Na Vídeň jsou v bistru poměrně dobré ceny. Některá jídla mají i ve veganské variantě.
Mají zajímavě zpracovaný prodej stáčených výrobků a celkově hezký design interiéru. Uprostřed prodejny je čerstvá zelenina, naproti vstupu pultový prodej pečiva a chlazených potravin (sýry, olivy atp.). Výběr je tu neskutečně široký, nadstandardně co se týče koření, čajů a sladkostí. Výběr doplňují potraviny ve sklenicích a základní kosmetika a drogerie.
Obchod leží za rohem od známé Mariahilfer Straße, kterou stojí za to si projít. Je to široký bulvár plný obchodů rychlé módy, které budete chtít nejspíše minout. Najdete mezi nimi však několik pekáren, kostelů a na konci i celou MuseumsQuartier. Zde stojí za návštěvu sbírky Schieleho a Klimta v Muzeu Leopoldových, stejně tak jako MUMOK (muzeum moderního umění). S dětmi zajděte do ZOOM Kindermuseum.
Lunzerns
Heinestraße 35
Po-Pá: 9–19
So: 9–17
Obchod leží nedaleko od Prátru a mají v něm tak nějak všechno. Standardní výběr bezobalových potravin, včetně pečiva (chleba, linecké, cookies) a docela velkého výběru chlazených sýrů a dalších mléčných výrobků (mléko, jogurty). Spoustu džusů, vín a piv ve skle a dost stáčených olejů. I přes zimu měli dobrý výběr biozeleniny a ovoce (místní kořenová zelenina, brambory, zelí, dýně a jablka, další z dovozu).
Z kosmetiky a drogerie mají od všeho po pár kusech (stáčené čistící prostředky, mýdla, dřevěné hřebeny, bambusové kartáčky atd). Nadstandardní a moc zajímavý je tu výběr různých zero waste pomůcek (včetně ručního bidetu – na poslední fotce z tohoto obchodu). Kdyby vám to nestačilo, tak vám tu připraví i kávu a v sobotu do 15. hodiny i snídani, se kterou si můžete sednou ke stolečkům před prodejnou.
Warenhandlung Wenighofer & Wanits
Marxergasse 13
Po-Pá: 7.30–18
So: 8–13
Naprosto kouzelná bezobalová prodejna se základními surovinami a zero waste pomůckami. To, co ztrácí na výběru, více než dohání na atmosféře. V ní se odráží přístup a nadšení, které do tohoto místa vkládají jeho zakladatelky sestry Christiane Wenighofer-Wanitsová a Stephanie Wanitsová. Dbají na to, aby všechno v obchodě bylo co nejvíce místní a sezónní, vše bio a všichni dodavatelé dostali férově zaplaceno. Já jsem si Warenhandlung zamilovala.
Není to jen klasický bezobaláč, ostatně jak je ve Vídni běžné, ale také pekárna a kavárna. Ze všech vídeňských bezobalových prodejen má asi nejvíce míst k sezení a taky nejpříjemnější atmosféru. Já jsem si s sebou vzala knížku, dala si kávu a pečivo se sýrem. Dostala jsem ho i s plátěným ubrouskem. A to jsem pak ještě později zahlédla, že jídlo chystají pěkně zero waste a místo jednorázových rukavic si myjí ruce. Celkově to prostě jen dotváří ten příjemný dojem poctivosti, která nikam nespěchá. Slow food jak vyšité.
Unverschwendet
Schwendermarkt Stand 18
Út-Pá: 15–18
So: 8–12
Unverschwendet není bezobalový obchod, ale se zero waste má mnoho společného. Sourozenci Cornelia a Andreas Diesenreiterovi si založili byznys, který vykupuje neprodejnou zeleninu a ovoce (kvůli vzhledu i přebytkům) a vaří z nich luxusní marmelády, čatní, sirupy, marinády, kompoty, hořčice, no prostě cokoli, co si zrovna vymyslí. A vymýšlí to v opravdu hodně zajímavých a lákavých kombinacích.
Jejich prodejna stojí na jednom z menších vídeňských trhů Schwendermarkt. Slouží zároveň i jako kancelář a vzadu se skrývá malá profesionální kuchyň, ve které se všechny ty dobroty tvoří. Mají vtipný vizuál, kterým se snaží veřejnost upozornit na problém plýtvání ovocem a zeleninou a také jím ukazují možnosti, jak plýtvání předcházet. S Cornelií jsem se potkala osobně a udělala s ní povzbuzující rozhovor, tak třeba jej i jednou zpracuju…
Trhy
Trhů je ve Vídni hodně. Pokud tam nejste v zimě. Před Vánoci si teda můžete samozřejmě užít vánoční trhy, ale v lednu „tržně“ ve Vídni žijí hlavně stálé tržnice. Farmářské trhy jsou většinou otevřené jen v pátek odpoledne a v sobotu dopoledne. Já jsem žádný nenavštívila a z celotýdenních tržnic jsem zavítala jen na dvě.
Meidlinger Markt
Mnohem menší a méně turistický trh v jedné z chudších vídeňských čtvrtí jsem si oblíbila více než slavný Naschmarkt. Zavedla mne na něj spolužačka Alicia, Vídeňačka, se kterou jsem studovala v Dánsku žurnalistiku. Zrovna se vrátila z Kolumbie, já v létě byla ve Středoafrické republice. Tak jsme si sedly do jedné z kavárniček, vyhřívaly se v nesmělém jarním slunci a povídaly si dvě hodiny.
Kromě několika kaváren zde najdete i stánky se zeleninou a ovocem, sýry a uzeninou, oblečením a různým drobným zbožím. V pekařství Market 111 prodávají i bezlepkové pečivo. MarctStandl zase nabízí veganské a vegetariánské jídlo, bio ovoce a zeleninu, jídla ve sklenicích a také malý výběr bezobalových surovin.
Naschmarkt
Nedaleko od centra leží nejznámější vídeňský trh Naschmarkt, který navíc funguje celoročně. Jsou v něm stánky, kavárny i restaurace. Ale žádny raw, vege, bio, local. Tedy raw a vege trochu jo, ale pak je to spíše turecký humus a falafel, italské těstoviny a zelenina a ovoce z dovozu z celého světa. Bezobalové nakupování je tu ale naprosto bezproblémové. Široký výběr zeleniny a ochotní prodavači desítek příchutí falafelu, stačí si přinést vlastní krabičky. Já tu občas právě na humus a falafel chodila. Pokud sem zamíříte, tak se nezapomeňte pokochat i zdobeným vstupem do metra.
Kavárny a bistra
Kaváren jsou ve Vídni stovky. Já teda moc po kavárnách nechodila, přeci jen jsem ve Vídni byla na stáži se stážistickým platem. Zašla jsem si ale do vídeňských klasik – Café Hawelka a Café Jelínek, které si zachovávají stejnou podobu jako před sto lety. Kouzelně ošumělý interiér nedýchá historií jen na oko, vybavení je tu opravdu staré těch sto let. Když si s sebou nepřinesete mobil ani notebook, snadno se ponoříte do dávných časů. A vzhledem k tomu, že většina židlí jsou kouzelné thonetovky, které se stále vyrábějí jen pár kilometrů od mé rodné vesnice, cítila jsem se tu trochu jako doma.
Z těch modernějších kaváren jsem byla v philu, což je nejen kavárna, ale také knihkupectví. Vlastní kavárnu má i každý bezobaláč a pak je tu minimálně ještě jedna sympatická kavárna, které si jednou drobností zaslouží být v souvislosti se zero waste zmíněna…
BioDeli
Otto-Bauer-Gasse 11
Po-Pá: 11.30–16.00
So: 9.00–16.00
Gumpendorfer Straße 36
Po-Pá: 8.30–16.00
Biokavárna téměř naproti bezobaláče Lieber Ohne, která nabízí snídaňové a denní menu. Na výběr je z veganských i vegetariánských jídel. Ceny jsou trochu vyšší, polévka 5 eur, hlavní jídlo 8 eur. Kromě toho, že je jejich jídlo připravované ze surovin vypěstovaných v ekologickém zemědělství, dostaly mne jejich toalety. Mají na nich totiž místo jednorázových papírových utěrek malé látkové ručníky. Přes léto mají před kavárnou zahrádku, která dokrášluje milou atmosféru tohoto podniku.
Další místa, která mne ve Vídni zaujala
Top Kino – Malé undergroundové kino s ještě menšími promítacími sály a barem v předsálí. Byla jsem tam na Třech billboardech kousek za Ebbingem, v angličtině. Taky doporučuji.
Nationalbibliothek – Knihovna v areálu Hofburgu. Je možné si do ní zakoupit denní vstupenku, já si ale zařídila celoroční kartičku a po práci nebo mezi zasedáními tam chodila pracovat. Součástí je i několik menších muzeí a (podle fotek) nádherný Státní sál (Prunksaal). Do nich je ale třeba koupit zvláštní lístek, takže já tam nezavítala.
MAK – Muzeum aplikovaného umění plné nádherných židlí, váz, koberců a zajímavých uměleckých instalací o současných tématech. Já měla štěstí a narazila na výstavu, která hledala odpověď na otázku, jestli máme odvahu být udržitelní. MAK patří k menším muzeům, takže se dá pohodlně projít za 2 až 3 hodiny. Já tam byla v úterý večer, kdy je muzeum otevřené až do 22. hodin, a pokud přijdete po 17. hodině, vstupné je jen 5 eur.
Donauinsel – Umělý ostrov na Dunaji, který vznikl při regulování toku v druhé polovině 20. století. V létě je to oblíbená destinace na koupání, procházky, kafíčka i párty. Já jsem tam byla, když foukalo a svítilo jen mrazivé sluníčko, a i tak to byla příjemná procházka. Na ostrově jsou dvě stanice metra, takže se dá hezky dojet na jednu a projít se ke druhé.
Alte Donau – Staré slepé rameno Dunaje, na jehož březích se nachází několik pláží a také marín. V nich je možné si půjčit šlapadlo, vyjet na Dunaj (jen ten starý), opalovat se, koupat se, chillovat. V červnu po stáží jsem měla cestu přes Vídeň z Bruselu, vedro bylo k praštění, na přestup jsem měla čtyři hodiny. Tak jsem znovu napsala Alicii a navrhla, ať se jdeme koupat. Do řeky. Uprostřed Vídně, kdo by to čekal…
Pokud máte další vídeňské zero waste tipy, směle s nimi do komentářů.
1 note
·
View note
Text
Vánoce bez odpadu – pokus číslo II
Štědrý den je za námi. Loni jsme vám povyprávěly, jak vypadaly naše první Vánoce bez odpadu. Řekly jsme si, že na to letos navážeme. Mohlo by se zdát, že za tu dobu, co žijeme bez odpadu, už máme všechno vychytané do puntíku, ale Vánoce a obecně obdarovávání se s blízkými je přece jen vyšší kategorie.
Navíc ji procvičujeme jen párkrát do roka (na rozdíl od pravidelného bezobalového nakupování jídla… i když i to můžeme ještě zlepšovat). Poučeny z minulého roku, inspirovány desítkami zero waste vánočních článků, které letos zaplavily internet, a motivovány i letos o Vánocích více být než mít, jsme se pustily do zero waste vánočního pokusu číslo 2.
MÍŠA
Letošní Vánoce pro mě byly v mnohém jiné. Poprvé jsem je totiž neslavila doma, ale s Páťou (manželem) a Snížkem (psem) v našem novém domečku. Neslo to s sebou spoustu nových otázek a hledání. Jak se dělá dobrý bramborový salát? Máme mít stromek? Jak naplánujeme návštěvu všech příbuzných a blízkých? Stihnu upéct cukroví? Jaké si vlastně neseme tradice z našich domovů a co budou ty naše, nové?
A v tom všem stály dárky až někde na posledních příčkách. Pro mé nejbližší, které znám velmi dobře mi inspirace na udržitelné, bezodpadové a často i nemateriální dárky naštěstí nechyběla a přicházela tak nějak postupně.
U vzdálenějších příbuzných už to bylo horší. Často to pak dopadlo věcmi, které sic byly nakoupené v bezobalových obchůdcích, vyrobeny za etických podmínek a lokální, ale cítila jsem, že i když je obdarovaný člověk využije/sní, tak by se bez nich obešel a vlastně je nepotřebuje. O to víc jsem namotivovaná příští rok dárky s co nejvíce lidmi prostě zrušit. Často to totiž přináší jen stres a ztracený čas – jak mně při shánění, tak obdarovaným při přijímání a následném zvažování, co s daným darem provedou.
V pozici obdarované jsem bohužel o letošních Vánocích těmto pocitům musela čelit hodně často. Místo, abych se radovala nad nápaditostí/využitelností/potřebností toho, co jsem dostala, tak jsem často už v první sekundě myslela na to: „To snad ne! Co s tím budu jenom dělat?!“ Většinou šlo o něco, co už doma máme, prapodivné kýče, potraviny, které nejíme a ještě jsou zabalené v plastu a jiné pro nás nevyužitelné a nepraktické věci. Sentiment a pocit, že to, co dostanu, si musím doma nechat i když to nepoužiji, mě už naštěstí opustil, takže tyto nechtěné dárky prostě pošlu tím nejsmysluplnějším způsobem dál. Lidem, kteří je zrovna potřebují a spotřebují.
Co mi však stále nejde je lepší komunikace s blízkými, která by tomu všemu předešla. Odmítání darů je pro mě prostě stále vyšší level v oblasti bezodpadového života, který ještě neovládám úplně tak, jak bych si přála.
Naopak mé nejistoty z prvních Vánoc v našem domečku se proměnily v řešení, se kterými jsem více než spokojená. Bramborový salát s mrkví, cibulí a okurkami a veganskou majonézou se nám povedl úplně skvěle, stromek jsme koupili v květináči, návštěvy s blízkými jsme dokázali dobře zorganizovat, upekla jsem perníčky a rohlíčky a od mamky dostala další tři druhy cukroví. V rámci ladění tradic nedošlo snad až na malé zaváhání ohledně výběru polévky (hřibová vs. zelná) na žádný problém :). Dokonce proběhl i nultý ročník, naší snad nové rodinné tradice, výšlapu na poutní místo Hostýn. Díky této procházce nám před vydatnou večeří hezky vyhládlo a při následném maratonu ve sledování pohádek jsme se alespoň nemuseli cítit provinile. Samotný Štědrý den pro mě byl jeden z nejklidnějších a nejhezčích za poslední roky.
A nakonec i spousta dárků mi udělala velkou radost. Vyhrály to rozhodně poukazy – na hodiny klavíru od soukromého lektora (Páti) u nás doma, na dvě hodinové masáže, na kávu a zákusek v kavárně, nebo na nákup v našem nejmilejším bezobaláči. Radost jsem měla ale i z hmotných, potřebných nebo promyšlených darů. Závěsů do ložnice ušitých u nás ve městě, šatů české výroby z biobavlny, recy svíčce v lahvi od vína se zdravým voskem, bambusových kartáčků na zuby, oříšků nebo mopu :).
JANA
Vánoce jsou svátek rodiny, a nejenom té svaté… Po stránce odpadu většina naší rodiny moc svatá není (zatím ;-)), ale letos se nám podařilo vánoční zero waste svatosti malinko přiblížit. Na vánočním stole jsme kromě tradičního salátu z vlastních brambor a domácích vajíček měli i cukroví z bezobalové mouky, oříšků, kakaa či kokosu a mísu plnou bezobalových sušených plodů a oříšků. Nabídla jsem totiž mamince, že si tyto předvánoční nákupy vezmu na starosti, a vytrvale domů vozila plné pytlíčky surovin, až se mamka sama vydala do zlínského bezobaláče.
Bezodpadově a lokálně jsme zvládli i vánoční stromeček. Vyrostl na miniplantáži za naší vesnicí, odkud jej taťka dovezl převázaný kouskem znovupoužitého provázku, a pak mi jen vyprávěl, že odmítl nabízenou síťku s tím, že by to byl zbytečný odpad. Stromeček jsme nazdobili červenými baňkami, které už máme dobrých patnáct let, a v lednu jej spálíme tak jako další dřevo, kterým topíme. Předtím ale ještě má pár vánočních úkolů… třeba schovat dárky…
Na jejich rozbalování jsem se letos zvláště těšila, přestože jsem věděla, co pod stromečkem najdu! Dokonce už od srpna, kdy jsem rodiče poprosila, aby v crowfundingové kampani podpořili slovenskou značku Créeme a koupili mi pod stromeček podprsenku z nebělené bio bavlny, která je téměř 100% recyklovatelná. Když obálka s dárkem dorazila začátkem prosince do schránky, schovala ji maminka mimo můj dosah, aniž bych nahlédla dovnitř a já tedy musela čekat do Štědrého večera… A očekávání se ještě zvýšila, když mi Míša a Helča vyprávěly, že jim velikosti prádla, které si vybraly, nesedí a že jej budou měnit… Mne asi Ježíšek nechtěl zklamat a podprsenka mi sedí skvěle.
Dárky od bráchů mne letos docela pobavily. Jeden mi dal dvě své flashky. Po návratu ze Středoafrické republiky jsem si od něj totiž stále nějaké půjčovala, protože jsem potřebovala někde uložit asi 50 giga fotek. Druhý brácha mi dal peníze na vlak. Já si totiž přála dárkové vouchery na jízdenky, ale mu přišlo zbytečné měnit peníze za vouchery ve stejné hodnotě. Tak slibuji, že ty peníze opravdu použiji na vlakové jízdenky.
Peníze jsem nadělovala i já jako příspěvek na vybavení kuchyně jednoho bráchy. Druhý dostal vouchery na lístky do kina, respektive patřičné kódy napsané na kousku papíru. Mamince jsem dala tričko z konopí a biobavlny, které si přála. Dokonce jsem jej ani nebalila, jen smotala a převázala stuhou. Jediný v plastu balený dárek dostal taťka. Přál si totiž LP Mira Žbirky a já byla ráda, že jsem jej sehnala nové, z druhé ruky bylo pro mne nesehnatelné.
Babičce (která mi celý prosince povídala, že si nic nepřeje, neb má všechno) jsem nejprve pomáhala se zařizováním dárku pro druhé… dvě knížky pro vnučky – obě bezobalové a jedna z antikvariátu, a karetní hru Dobble pro pravnoučata – sice v obalu, ale zato něco, co snad pobaví více a déle (a taky celou rodinu) než umělohmotná hračka pro každého…
Babičku samotnou jsem obdarovala tím, že jsem jejím jménem obdarovala druhé… Na začátku prosince jsem v klubu seniorů, kam chodí, povídala o mé zkušenosti ze Středoafrické republiky. I o tom, jak těžko dostupná je tam zdravotní péče. Pod stromečkem pak babička našla dopis, že jsem jejím jménem darovala peníze, které zajistí převoz do nemocnice dvou Středoafričanům. Udělalo jí to opravdu radost.
A mně udělalo radost, že ty letošní Vánoce naše rodina zvládla trochu méně odpadově, smysluplně a střízlivě co se týče množství dárků, výzdoby i jídla. Korunoval to však taťka otázkou: „Jaká je adresa toho vašeho blogu?”
HELČA
Moje druhé bezodpadové Vánoce byly skvělé a zase o trochu více bezodpadové.
Myslím, že důvod, proč máme skoro bezodpadové Vánoce je ten, že jsme docela líná rodina, a neradi děláme věci, které zbytečně berou čas a energii. Ať už jde o množství dárků nebo dokonalý vánoční úklid.
Bezobalové nakupování je u nás běžné a tak se při přípravě vánoční tabule nic moc nezměnilo. Jen nám zase ubylo pár druhů cukroví, protože jsme se rozhodli udělat pro každého jen to jeho oblíbené. A tak máme 5 druhů a jistotu, že se opravdu sní (a nepřejí).
S úklidem jsme moc nestresovali a udělali ho v pohodě a za pomocí sody a octa. Dokonce jsme měli vše na večeři nachystáno už kolem poledne a tak nám zbyl i čas na rodinnou procházku s pejsky. Skvělý důkaz toho, že zero waste nemusí být nutně časově náročnější.
Vemte si takové balení dárků. Většinou složitý proces a pro nás ne příliš zručné jednice i docela stresující. Přidejte k tomu množství bordelu, které po vybalování dárků pod stromečkem zůstane a máte tisíc důvodů se na balení vybodnout úplně. Tento zlepšovák nám bohužel u rodičů neprošel, ale mamka vymyslela dokonalý kompromis. Vyrobila dárkové tašky z vánočního balícího papíru, do kterých dárky jen nastrkáme. Letos jsme je využili už potřetí a určitě ne naposled. Je to dokonalé. Pod stromečkem vypadají hezky a nevzniká z nich žádný odpad. A balení zabere asi 5 minut.
Taky nám díky nim k vánočním tradicím přibyla hra. Aby byly tašky opravdu znovupoužitelné každý rok, nepíšeme na dárky jména. A tak je z tašek společně vytahujeme a hádáme, pro koho by mohly být. Dá se díky tomu i skvěle improvizovat. Koupila jsem omylem ségře knížku, kterou už četla. A dříve, než z ní mohla být zklamaná, s nadšením se ozval brácha, že je knížka určitě pro něj.
Největší výhrou Vánoc pro mě bylo osobní nastavení, se kterým jsem je slavila. Poprvé mi konečně bylo fakt jedno, jaké dárky dostanu (a kolik a od koho). Předchozí roky mě vždy něco zklamalo. A to i loni, kdy jsem psala dopis Ježíškovi. Letos jsme ho nepsala a i tak jsem byla spokojená. Od rodičů jsem dostala peníze, abych si koupila, co potřebuji, ségra s bráchou mi koupili průvodce po Taiwanu.
Chtěla jsem sice nějaký z druhé ruky. Myslela jsem si, že by jej brácha mohl sehnat v Anglii, kde studuje. Asi to ale nestihl a tak mi se ségrou ještě tak hodinu před štědrovečerní večeří koupili e-book. Pod stromečkem pak byl jen malý lísteček s tím, že dárek mám v mailu, že je zero waste a že si mám na takové dárky zvykat :D. Taky jsme celá rodina dostali větvičky na čištění zubů Yoni, které jsou sice v plastu, ale když už ji mám, alespoň vyzkouším a můžu přidat postřehy do našeho chystaného článku o zubních kartáčcích.
Z dárků, které jsem dávala já, se trošku propadákem staly hodinky pro taťku. Chtěla nějaké kvalitní, kterým ale neodpovídal můj rozpočet, vydala jsem se proto poprvé v životě do zastaváren. Chtěla jsem sehnat hodinky značky Prim, protože je to česká značka, která také všechny hodinky jejich značky dokáže opravit.
Hned v první zastavárně měli primky asi čtvery. Vybrala jsem černo zlaté, v hodinářství mi k nim dali řemínek a upozornili na to, že hodinky jsou natahovací. Nevěděla jsem vůbec, co to znamená, a jen jsem doufala, že natahovací hodinky nejsou tak staré, aby si s nimi taťka neuměl poradit. Naštěstí uměl a hodinky se mu fakt líbili. Jenže… Už nefungují! A to jsou teprve tři dny po Vánocích, Doufám, že se je podaří opravit, aby taťka neměl místo jedněch nefunkčních hodinek dvoje.
Zbytek dárků už byl povedený lépe. Svetr ze sekáče a fair trade káva pro mamku, tuhý šampón pro taťku (protože je jediný, kdo ještě používá „normální“ šampony v plastu) a termoska Made Sustained pro bráchu. Ségra dostala kalhotky z bio bavlny, pytlíček na výrobu rostlinných mlék a dárek, z kterého měla radost celá rodina. Krabičku plnou permasemínek pro začátečníky i s návodem na pěstování.
Až na štědrý den jsem zjistila, že i stromeček máme zero waste. Naši jej dostali od kamaráda lesáka, který jej spolu s kolegy musel pokácet, protože byl trochu asymetrický. Se zjištěním, že bez jakékoli mé angažovosti se naši zamysleli i nad kupováním stromečku mě snad nenapadá, co by se mohlo na vánoční pokus číslo 3 zlepšit.
2 notes
·
View notes
Text
Skotsko – levně a bez odpadu
V dubnu jsme se (my = Helča a Jana) vydaly prozkoumat Skotsko, které se mimo jiné pyšní plánem přejít na energii z obnovitelných zdrojů a ve kterém působí iniciativa Zero Waste Scotland, jejímž cílem je „vytvořit společnost, v níž jsou zdroje ceněny a nic není vyhozeno“. Kromě toho Skotsko slibuje krásné hory, kouzelná jezera, pitoreskní vesničky a malebná města. Lákavé důvody vydat se na cestu…
Poznámka pro čtenáře: V částech bez kurzívy vás Skotskem provází Jana a v částech psaných kurzívou se tohoto úkolu ujímá Helča.
Ještě před hodinou jsem dokončovala skypový rozhovor pro mou diplomku, teď už ale sedím v autobuse a přes kapky, které stékají po okně, sleduji manchesterská předměstí, jež za nedlouho střídají krásné kopce Lake a Peak District, mezi kterými projíždím na cestě na sever do Glasgow. Před námi je dvanáct cestovatelský dnů ve Skotsku. Chtěly bychom, aby byly co nejvíce bezodpadové, zážitkové, inspirativní a co nejlevnější.
Helča vyrazila do Glasgow už o tři hodiny dříve a naši kamarádi Anička a Nacho si ještě užívají Manchestru a připojí se k nám až po desáté večer. Už v únoru jsme vykoupily librové jízdenky u Megabusu. Bohužel mají jen jednu jízdenku za libru na jeden spoj, a proto jsme si to cestování musely takto rozfázovat (a to nejen na cestě Manchester – Glasgow). Za oknem pozoruji větrné elektrárny na okolních kopcích díky nimž poznávám, že už jsem ve Skotsku. Přijíždím do Glasgow a hledám kavárnu, ve které Helča zatím dopisuje svoji školní esej. Za nedlouho se k nám přidává i Kristina, u které před cestou dál na sever naše čtyřčlenná cestovatelská crew přespí.
Ráno vyrážím do nejbližšího supermarketu nakoupit nějakou nebalenou zeleninu, ovoce a pečivo, které by nám mělo posloužit nejen jako snídaně, ale také jako svačina a oběd. Teplé jídlo na nás snad čeká v Craig Lodge – kouzelném domečku uprostřed Highlands (Skotské vysočiny), kde máme dnes namířeno a kde plánujeme strávit Svatý týden. Jediný háček je, že z Glasgow je to do Craig Lodge 120 kilometrů, které by se sice daly snadno zvládnout vlakem, ale do toho se nám rozhodně investovat nechce. Balíme proto batohy a pěšky vyrážíme na okraj Glasgow, kde jsme si na mapě vyhlédli několik příhodných míst ke stopování.
Anička s Nachem mají dnes štěstí. Zatímco já s Janou ještě stopujeme, oni už se vezou směrem ke Craig Lodge. Začíná pršet, máme hlad a už jsme si dokonce zjistily, v kolik a za kolik nám jede vlak. Nakonec nás déšť, který vypadal jako nepříjemná komplikace, zachraňuje. Kluk, co okolo nás projel před několika minutami, kdy ještě nepršelo, si řekl, že přece nenechá dvě holky stopovat v takovém dešti, a už se vezeme o kousek dál. Na dalšího řidiče naštěstí nemusíme čekat tak dlouho. Cesta je nádherná, jedeme kolem úžasných skotských jezer (lochů), nad kterými se tyčí kopce a hory, a já se nemůžu přestat dívat z okna na tu krásu. Pán co nás vzal si dělá zajížďku, aby nás dovezl až do cíle, prý tudy nic nejezdí a nemusely bychom se dočkat. Děkujeme, loučíme se a vydáváme se pěšky k domečku, ve kterém strávíme Velikonoce.
Vítá nás Anička s Nachem a další déšť. Zmrzlé a zmoklé se konečně dostáváme na místo určení a už se nemůžeme dočkat teplé večeře. Teplá sice je, ale jsme docela v šoku, když zjistíme, jaký způsobem se jídlo v Craig Lodge podává. Na papírovém talířku, jí se jednorázovým příborem a čaj se pije z plastových kelímků. Podaří se nám „ukecat“ kuchaře, aby nám jídlo dali alespoň do vlastních krabiček, a čaj usrkáváme z lahve, protože vzít si vlastní hrneček nás fakt nenapadlo. Anička s Nachem tak vybavení nejsou, ale aby nám udělali radost, rozhodnou se si plastový příbor umýt a použít při dalším jídle.
Počáteční šok ze servírování večeře a chuť okamžitě utéct se naštěstí zmírňují po setkání s ostatními asi třiceti účastníky tohoto velikonočního setkání a prohlídce okolí. Craig Lodge je bývalý rrodinný penzion přebudovaný na katolické komunitní centrum. Je to areál s několika malými domečky s neskutečnými výhledy na vysoké kopce, které se tyčí na všechny strany. Všude je ticho a klid, ve kterém se ozývá jen šumění řeky a občasné zabečení ovcí či zabučení krav. Usínám s pocitem, že to tu bude fajn, teda až na to nádobí… Musíme s tím něco udělat.
Probouzíme se do upršeného chladného pátečního rána. Před polednem na sebe navlékáme několik vrstev teplého oblečení a vydáváme se k zastavením křížové cesty, která jsou rozprostřená na cestě k vrcholu nedalekého kopce. S každým krokem vzhůru se před námi odkrývá další kousek do mraků zahalané dechberoucí krajiny Highlands se zasněženými vrcholky nejvyšších kopců, béžovými loukami s bílými ovčími tečkami, tmavě zelenými fleky lesů a jezerem klikatícím se údolím. I když na vrcholu silně fouká, do tepla se mi vůbec nechce. Vybíhám ještě dva blízké vrcholky a raduji se z volnosti, která z hor dýchá. Večer usínáme s plánem, že ráno si přivstaneme a vydáme se všechny tři holky z naší výpravy na ranní procházku, abychom si té skotské volnosti ještě užily.
Což se nám daří jen částečně. Místo v sedm, vycházíme až před osmou, ale vyrážíme. S sebou máme pytlíček s müsli, které jsme si přichystaly před odjezdem v Manchesteru. Na sobě nepromokavé bundy a pláštěnky, protože ve Skotsku nikdy nikdo neví… A samozřejmě po pár metrech začíná poprchat… Nevzdáváme to a jdeme dál po cestě v údolí, část z nás je nachlazená (já se například už druhý den snažím vyléčit za pomoci česneku, medu a citrónu), tak horské výstupy oželíme. I tak se před námi mezi proplouvajícími oblaky otevírají krásné scenérie Skotské vysočiny, která nás láká jít dál a dál. Před desátou usoudíme, že je čas se vrátit, i tak určitě nestihneme první část programu. Ale za to společné povídání a ten klid v srdci hor nám to stálo.
Sobota se nakonec ukazuje jako den výletů. Odpoledne všichni z Craig Lodge vyrážíme k blízkému lochu do kostela svatého Conana, který byl vystavěný na konci 19. století směsicí různých stavebních stylů – od starořímského po normanský. V kostele hrajeme pašije a kocháme se výhledem na jezero. Jen co se vrátíme zpět, už se organizuje další menší výprava k vodopádům do nedalekého glenu (údolí). Bere nás na ni autem stařičký zakladatel Craig Lodge a doprovází ji historkami ze svých mladých let. Za zvuků hučící vody se zase kocháme krásou Skotska…
Po nedělním obědě, který se servíroval na normálních talířích!, se loučíme s Aničkou a Nachem, kteří se bohužel už musí vydat domů. Po cestě k hlavní silnici se zastavujeme v komunitní zahradě, kterou jsme si vyhlédly už při příjezdu a rozhodly jsme se ji prozkoumat. Máme štěstí, protože je velikonoční neděle, na zahrádce je spousta dospěláků, kteří pro děti z okolí chystají tradiční egg hunt – lov na velikonoční vajíčka. Povídají si s námi a říkají, jak komunitní zahrádka vznikla, pyšně nám ukazují hmyzí domečky, záhony s lokální zeleninou a sad s tradičními odrůdami a popisují plány do budoucna především vrbový tunel. Z jejich vyprávění je jasné, že zahrádka splňuje svůj hlavní účel – budovat komunitu. Ulovíme si taky každá jedno čokoládové vajíčko (hliník schováváme k pozdějšímu vytřídění). Konečně můžeme vyzkoušet to, co známe jen z filmů.
Přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a vypadá to, že nás čeká skvělý týden. Jdeme kolem samoobslužné budky s vajíčky. Vypadá jako ptačí budka, jen v ní nejsou ptáčci, ale krabičky s vajíčky. Instrukce říkají, že máme do pokladničky hodit peníze a krabičku si vzít. Tak si večer uděláme symbolické velikonoční jídlo. Sotva si u silnice sundáme krosny a chystáme se posvačit, staví nám první auto, které kolem projíždí. A jede až do Obanu, což je cíl naší cesty, kde se navíc potkáme s kamarádkou Emou, která vystřídá Aničku a Nacha a stane se naší spolucestující.
Počasí je jako vyměněné, svítí sluníčko a zátoka, ve které se přístavní městečko Oban nachází, je malebně lemovaná ostrovy a kotvícími loděmi. Emu vyzvedáme na nádraží a společně se vydáváme ubytovat do bývalého kostela, který je přebudovaný na hostel a vypadá moc zajímavě. Navíc má skvěle vybavenou kuchyň. V hostelu dostáváme slevu do některých z místních podniků. Vybíráme si typické fish and chips a do vlastních krabiček si zde objednáváme hranolky a vegetariánský haggis. Haggis je typické skotské jídlo dělané z ovčích vnitřností, ale teda nevím, nakolik tradiční je haggis vegetariánský, který nemá s ovcí nic společného. Chutná fakt dobře, jen nám jej nezvládli dát přímo do naší krabičky a my si tak budeme muset poradit s dalším hliníkovým obalem. Vydáváme se vše sníst na oblázkovou pláž a po tom, co vytáhneme z pytlíčku příbor i pro Emu, si nás Ema dobírá a říká, že je velmi zvědavá, na cestování se zero waste blogerkami. Ze srandy vyhrožuje, že bude natáčet a fotit všechno, co nebude na naší cestě úplně košér, a zveřejní to, až jednou budeme slavné.
Motivovány touhle výhružkou v supermarketu vybíráme jen věci, co se dají koupit bez obalu (Ema vyrovnává naši karmu a kupuje si k tomu láhev Coca Coly). Z obchodu se šplháme na kopec, na němž se tyčí stavba, která vypadá jako římské koloseum. Koloseum to není, ale historii má stavba hodně zajímavou. Někdejší bankéř z Obanu druhé poloviny 19. století, chtěl poskytnout práci sezónním dělníkům i v zimě a tak je každou zimu nechal na kopci nad Obanem stavět tuto pozoruhodnou stavbu. Jeho plán vybudovat z ní muzeum a galerii se už neuskutečnil a tak kopec zdobí jen vnější zdi a úžasný výhled na obanskou pitoreskní zátoku.
Znaveny procházkou využíváme skvěle vybavené hostelové kuchyně a vaříme si večeři z koupených vajec a bezobalové zeleniny, přivezené bezobalové rýže a hostelového koření a oleje. Kromě večeře si chystáme do krabiček i jídlo na další den, kdy nás čeká cesta stopem k jezeru Loch Ness. Buď máme štěstí anebo je Skotsko dokonalá země na stopování, na jízdu totiž nečekáme nikdy déle než pár minut a řidiči jsou přátelští a upovídaní. Dokonce nám jedni z nich zastavují u slavného hradu Urquhart na břehu Lochnesského jezera. Doufáme, že zahlédneme lochneskou příšeru, ale bohužel se nám nepoštěstí. Útěchu nacházíme u rodiny z Couchsurfingu, u níž strávíme další dvě noci. Tatínek patří k jednomu ze starých skotských klanů a umí skvěle vyprávět. Maminka je Němka, miluje krtečka, české pohádky a nádobí. Povídáme si dlouho do noci a pomalu, ale jistě si Skotsko a jeho přátelští obyvatelé získávají naše srdce.
Další den se na základě doporučení našich hostitelů kodrcáme poloprázdným autobusem skotskými vesničkami a vystupujeme v té úplně poslední nejzapadlejší. Protože jsme si nestihly dokoupit svačinu a bojíme se, že by nám naše zásoby nemusely vystačit, zastavujeme se v místní kavárničce na poště a dáváme si výbornou kroupovou polévku. Posilněny vyrážíme vstříc skotskému podhůří směrem k vodopádům Plodda. Více než čtyřicet metrů vysoký vodopád nás ohromí. Zíráme na něj několik minut z několika různých vyhlídkových míst.
S vodopádem zarytým v paměti se pak vydáme dál ke zřícenině statku Guisachan, na kterém byl vyšlechtěn zlatý retrívr, což se pro Helču a Emu stává snad největším zážitkem z celého Skotska. Nehledíme na zákaz vstupu a procházíme polorozbořeným statkem a představujeme si, jak asi vypadal v době své slávy. V okolí jde díky mohutným stromům stále rozpoznat park, který statek obklopoval. Nakonec se posadíme před dům a s výhledem na tuto bizarní scenérii jíme naši krabičkovou svačinu. Po cestě dál se snažíme najít odbočku k jinému menšímu vodopádu. Neúspěšně. Zbylý čas před odjezdem autobusu zpět k Loch Ness využíváme k ochutnávce skotského piva v malebné hospůdce, která je jediným otevřeným místem v tomto zapadlém koutu Skotska.
Ráno odjíždíme stopem do Inverness, které je považováno za hlavní město Skotské vysočiny a s těžkým srdcem se s touto krásnou hornatou polovinou Skotska loučíme. Procházíme místním muzeem, posloucháme gaelštinu a navlékáme Helču do skotského kroje. Před odjezdem ještě zavítáme do starého gaelského kostela, ve kterém je ten nejkouzelnější antikvariát na světě. Až se někdy budeme do Highlands vracet, tak právě tady začne naše cesta – nakoupíme tu turistické mapy z druhé ruky a půjdeme znovu vstříc skotským horám. Teď ale v blízkém supermarketu kupujeme do vlastních pytlíčků pečivo, ovoce a zeleninu na oběd a čekáme na autobus, který nás doveze do trochu jiného gaelského světa – do světa východního pobřeží.
Trošku s obavami přijíždíme do Aberdeen, o němž všichni, kterým jsme svěřily svoje plány toto město navštívit, říkají jen samé nepěkné věci. Pravda, je celé šedé kamenné, ale jako všechno ostatní ve Skotsku nás i Aberdeen učaruje. V místní čajovně si objednáváme zelený čaj, polévku a slanou vafli. Ema dopisuje esej do školy, Jana dokončuje nějakou práci a mě holky pošlou s foťákem prozkoumat město. Fakt nechápu, co proti němu všichni mají. Šedé domy se na slunci stříbrně lesknou, po obloze poletují racci a já si představuji, jakou historii ty honosné domy skrývají. Čaj je dopitý, jídlo snědené, esej zatím stále nedokončená, ale už je čas přesunout se k našim dnešním hostitelkám, holkám ze Slovenska, které na místní univerzitě studují psychologii. Radí nám, jak v Aberdeen ušetřit, a posílají nás nakoupit do supermarketu Morrisons. Moc věcí bez obalu tam sice nemají, zato mají ve slevě potraviny s končící dobou spotřeby, které by už zítra nemohli prodávat, a tak si říkáme, že bude lepší, když v koši skončí jen obaly, než všechno to jídlo.
Další den při procházce městem zavítáme na tržnici, která se nějak nápadně podobá vietnamským tržnicím u nás a místo nákupu si radši jdeme spravit náladu procházkou po pobřeží a prohlídkou botanické zahrady, která je prý lepší než ta edinburská. Nejhlubší zážitek ve mě zanechává tropický pavilón, jehož nepříjemné vlhko a vedro docela otřásá mými plány žít nějakou dobu na Taiwanu.
Zbytek dne se nese spíše v duchu pracovním, než cestovatelském. Ema stále ještě dokončuje esej do školy a já a Jana máme schůzku s RGU Go Green – zelenou iniciativou místní Univerzity Roberta Gordona (RGU). A večer chystáme vzdělávací program pro aberdeenské skautky. Autobusem se vyvezeme na kopec k RGU, kde na nás ve vestibulu čeká David, který má na univerzitě na starost projekty, jež ji dělají udržitelnější. Trochu se závistí posloucháme, co už se jim vše podařilo uskutečnit – food waste kavárna, půjčování kol, poradenství k šetření energiemi, komunitní zahrada, pítko na vodu či rozdávání znovu použitelných hrnků na kávu a krabiček na jídlo. Skotské univerzity mají velkou výhodu, protože vláda vypisuje hodně projektů, ze kterých se dají získat peníze na všechno možné, třeba na zero waste kavárnu, kterou loni Davidova kancelář pořádala, a letos, po skončení projektu, funguje díky práci dobrovolníků.
Z univerzity jedeme za skautkami, pro které jsme nachystaly vzdělávací program o odpadu. Holky se hezky zapojují a i na vedoucí má náš program asi dopad. Když totiž o přestávce prodávají skautkám svačinu složenou z velmi nezdravých a balených sladkostí, tváří se trošku provinile.
Večer si jen rychle vaříme rýži se zeleninou na další den a utahané jdeme postupně spát. Ráno totiž v rámci úspor jedeme každá jiným autobusem (zase máme jízdenky za libru). Na mě vyšel ten nejdřívější a tak jsem v Edinburghu už v sedm ráno. V klidu si procházím město, jdu kam mě nohy zavedou, většinou tam, kam vidím jít nějaké další turisty. Než přijede Ema stihnu se tu docela zorientovat a dělám Emě průvodkyni. Zase poprchá a tak se schováváme v obrazové galerii, kde trochu rebelsky bojujeme proti zákazu nosit batoh na zádech. Prohlédneme si fotografie skotských celebrit, dáme si zákusek v galerijní kavárně a já už po druhé vyšlápnu kopec k hradu. Těsně po tom, co na kopec vyfuníme, nám píše Jana, že už je v Edinburghu a tak zase sbíháme dolů a jdeme ji vyzvednout na nádraží. Nějak jsme všechny tři zmožené a unavené.
Všechno z nás ale padá v momentě, kdy vcházíme do bytu Debbie a Iana. Mladý manželský pár, který je také na své cestě k životu bez odpadu, nás pozval, abychom strávily náš edinburský víkend s nimi a my jsme si lepší zakončení naší skotské cesty nemohly přát. Nejdříve máme plány se vydat prozkoumat Leith (přístavní čtvrť Edinburghu), ale nakonec si celý večer povídáme s Debbie a Ianem o jejich i našich zero waste zkušenostech.
Ráno na základě doporučení našich hostitelů vyrážíme do centra podél říčky Leith, kterou lemuje cyklistická stezka. Procházíme parčíky, podcházíme kamenné mosty, míjíme staré budovy i mlýnské náhony. Prostě nekrásnější cesta přírodou města. Zakončujeme ji v botanické zahradě, ze které se vydáváme k edinburskému hradu. Respektive nejprve do edinburského podhradí, kde se konají farmářské trhy. Ty nás ale trochu zklamou, není na nich moc široký výběr, a navíc je skoro všechno balené. Kupujeme alespoň nebalenou zbytkovou zeleninu a hranolky do krabičky a stoupáme k hradu. Dovnitř nejdeme – dostaly jsme několik varování, že to za ty peníze vůbec nestojí a nám kochání z venku stačí. Navíc máme hlad, a tak scházíme Royal Mile (Královskou mílí) zpět do města a hledáme nějaké indické all you can eat, na které dostala Helča a Ema takovou chuť, že nemluví o ničem jiném.
Najedené, spokojené přicházíme do skotského národního muzea a rozprchneme se po jeho expozicích. Já nacházím schody, které vedou na střechu a kochám se úžasnou vyhlídku na Edinburgh. Odcházíme se zavírací dobou a na programu už máme jen jednu návštěvu, na kterou se těšíme celý den. Rozkvetlým parkem s kriketovými hřišti jdeme k obchůdku s bezobalovou sekcí a strojem na oříškové máslo. Obhlédneme bezobalovou nabídku a samy do vlastní skleničky si připravíme burákovo-čokoládové máslo, které máme v plánu darovat jako poděkování naším hostitelům.
Ti nás v neděli ráno překvapí nádhernou barevnou snídaní a Debbie nám ukáže a okomentuje vychytávky jejich téměř zero waste bytu, který je vybavený především renovovanými věcmi z druhé ruky. Moc se nám z něj nechce, ale ven nás láká sluníčko a také prohlídka Mary King‘s Close, na kterou jsme si koupily lístky (stály asi 13 liber a byly tak nejdražší investicí celého našeho výletu). Mary King’s Close jsou částečně zachované uličky, nad kterými byla v 17. století postavená budova královské burzy. Prohlídka ukazuje příběhy obyvatel, kteří kdysi dávno v uličkách bydleli a museli se poprat například s neexistující kanalizací či morem. Z podzemí se po Royal Mile vydáváme na opačný vertikální konec Edinburghu – na Arthur’s Seat (Artušovo sedlo). Na nejvyšší bod této bývalé sopky sice nedojdeme, ale i tak výhled z jejích nižších částí stojí za to. Cestu navíc lemují nádherné vyvřelé útvary, které se ve sluníčku barví do tisíce béžových a hnědých odstínů.
Z Artušova sedla spěcháme do Edinburgh Remakery – prostoru, ve kterém se střetává opravářská dílna, bazar s elektronikou a nábytkem s prostorem na konání workshopů učících jak opravovat a upcyklovat. Zero waste tečka za naší bezodpadovou inspirační cestou po Skotsku. Už nás čeká jen balení, srdečné rozloučení s Debbie a Ianem a cesta vlakem zpět do Manchesteru. Tu si můžeme dovolit jen díky tomu, že jsme v únoru narazily na superlevné desetilibrové akční jízdenky.
Celkově nás cesty po Skotsku vychází na 28 liber na osobu, za jídlo (a příležitostné ochutnávky skotského alkoholu) dáváme každá asi 25 liber a za atrakce ne více než 30 liber. Na britské poměry jde opravdu o nízkonákladovou cestu. A i bezodpadová vize naší cesty vychází uspokojivě – vytřídily jsme několik kousků plastu, papíru a hliníku, do biodpadu vyhodily asi kilo organických zbytků a ve směsném odpadu skončilo jen několik jízdenek a lístků a dva obaly od pečiva (které jsme koupily ve výprodeji zboží s koncem doby spotřeby). Zatímco odpadově i finančně se nám podařilo cestu zminimalizovat, co se týče zážitků a inspirace končí naše skotské putování ve vysokých číslech.
4 notes
·
View notes
Text
Olomoucký týden v kině plném vědy
Konečně! Konečně jsem měla možnost na AFU vidět více než jeden, dva filmy. To se mi stalo naposledy, když jsem byla na AFU poprvé, někdy ve třeťáku na bakaláři. AFO je festival vědecko-popularizačních filmů, který už 54 let pořádá moje „rodná“ Univerzita Palackého v Olomouci. Je to prostě týden, který vám rozšíří obzory v tématech, o kterých se fakt hodí něco vědět (i když jste to před shlédnutím filmu vůbec netušili). Dokumenty miluju nějak tak obecně a na AFU miluji celkově tu studentskou a provokující atmosféru.
AFO, které tak často pojednává o životě na Zemi, se navíc snaží být k naší planetě ohleduplné. Například na baru se dávají vratné kelímky, které nemají žádný potisk, takže je možné je používat nejen na festival, ale i na jiné akce. Sice stále dostanete plastovou kartičku akreditace, ale na univerzální univerzitní klíčence, kterou je možné na konci festivalu vrátit k dalšímu použití. Já už třetí rok měla press akreditaci (jen minulé roky jsem ji nezvládla opravdu využít). Letos jsme narozdíl od předchozích let nedostávali žádný balíček s katalogem filmů, programem a propagačními materiály. Pár jich bylo v poličce v prostoru pro hosty, kde si je člověk mohl vzít, chtěl-li, nebo jen prohlédnout a vrátit. Jsou to bezodpadové drobnosti, ale tak snadné, že by byla škoda je nedělat.
Minulý rok mělo AFO sekci Oceány a tématem odpadu se to v nich (bohužel) hemžilo. Letos se více zaměřilo na dějiny a jejich interpretaci skrze mýty i propagandu. Ty jsem si nechala na pozdní večery a byl to zážitek – od vtipné i mrazivé Hitlerovy hitparády přes zvláštní svět internetových meme Kekistánu po mrazivý film Propaganda, který byl fiktivním monologem vědce z KLDR a účelově vysbíral a dost sugestivně sestříhal negativa, chyby a děsy světa mimo KLDR. Filmů s environmentální tematikou bylo v programu ale i tak dost, jen si jej člověk musel pečlivěji pročíst. Nakonec jsem šla na filmy Genesis 2.0, Po Okavangu, Albatros, Magické hlubiny, Neobyčejná planeta: Nádech, Termostat Země a Krajina s vôňou medu.
Pokud se chcete na něco podívat také, tak Neobyčejná planeta je z desetidílné série One Strange Rock od National Geographic a je dostupná na Netflixu. Magické hlubiny je šestidílný seriál České televize, který je zdarma na iVysílání. Albatros je možné shlédnout na Vimeu. Postřehy z některých filmů najdete ve výběru stories na našem Instagramu. Tři filmy, na kterých jsem byla, byly informačně tak nabité, že jsem si postřehy z nich sepsala…
Genesis 2.0
Dát si tento film hned na začátek byl tedy geniální nápad. Připomněl mi, kolik na světě existuje vědeckých oborů, o kterých vůbec nevím a kterým ani trochu nerozumím, což je ale dost nemilé, protože se může snadno stát, že jednou budou ovlivňovat můj život. Takže vítejte do světa syntetické biologie, klonování (jo o tom už jsem něco slyšela) a sekvencování DNA. Dokument sleduje dva spoluautory. Zatímco ten mladší se vydává za polární kruh s hledači mamutích klů, starší objíždí konference o genetickém inženýrství, kliniky na klonování štěňat a genetické laboratoře. Děsivější by asi měl být boj o přežití a peníze v divočině na ostrově v arktickém oceánu. Kdo by řekl, že se dneska dají najít mamutí kly a že se jimi čile obchoduje na trhu se slonovinou? A taky, že se našel zmrzlý docela zachovalý mamut, kterému dokonce tekla krev. Trochu sci-fi…
Mne ale mnohem více děsila bezelstná víra vědců v to, jak je „hraní si na Boha“ skvělý projekt. Jako neříkám, že výzkum genetiky je hrůza… Nicméně ne ve všech aplikacích mne naplňuje důvěrou. Jestli jste nikdy předtím neslyšely o syntetické biologii (jako i já), tak je to obor, který spojuje genetiku, chemii a inženýrství a snaží se konstruovat nové formy života – živé stroje. Mohla by pomoc například při cíleném dávkování léků v těle, ale třeba taky posloužit tzv. bioterorismu.
Pod pojmem sekvencování DNA se skrývají různé biochemické procesy, které pomáhají stanovit pořadí nukleových bází (stavebních jednotek DNA). Věnuje se mu i čínská firma BGI, pod níž vzniká Čínská genová banka, která chce uchovávat data o genetické informaci všech druhů na Zemi a v jejíž radě jsou zástupci čínské komunistické strany i armády. Díky sekvencování DNA se z genetické informace stávají big data skladovaná v počítačích a možná připravená k obchodnímu využití. Když se jeden z vědců ptal zástupkyně BGI, jestli by informace nemohly být zneužity například pojišťovnami (ty by například mohly znevýhodňovat osoby s genetickými dispozicemi k nějaké nemoci), odpověděla, že jejich práce má být naopak přínosná. Třeba v případě dětí s Downovým syndromem k tomu, „aby se vůbec nenarodily“…
Naklonování mamuta (kdyby se náhodou našla v té zmrzlé mamutí mršině nějaká živá buňka) mi oproti tomuto moc starostí nedělá. Klonování je z hlediska ochrany ohrožených druhů slibnou ale nejistou možností. Zatím to vypadá, že se spíše používá pro ochranu majetnějších majitelů domácích mazlíčků – psů před nevyhnutelností smrti. Částka, za kterou si můžete nechat naklonovat svého pejska (a druhý klon k němu dostanete zdarma) mne zarazila stejně jako tvrzení jednoho z vědců v dokumentu, že stvoření není dokonalé a že my ho svými zásahy do genetiky můžeme dotáhnout k dokonalosti. Jako nevím no, když se podívám, co všechno dotahujeme k dokonalosti třeba v oblasti „výživových doplňků“ pro albatrosy…
youtube
Albatros
I o těch pojednával film Albatros. Výživovými doplňky v tomto případě myslím plastový odpad v oceánu, kde tito ptáci získávají potravu pro sebe i pro svá mláďata. Nejde jen o to, že albatrosové nedokáží rozlišovat, co je plast a co ne… Je nejspíš ani nenapadne, že by rozlišovat měli, protože po staletí věřili oceánu a tomu, co jim poskytuje.
Oproti hře na život v Genesis 2.0, Albatros ukazuje stvoření 1.0 v úplnosti od zrození ke smrti. Někdo by mohl říct, že dokument hraje kombinací dechberoucích intimních záběrů a hudby na city. Ale je ukazování umírajícího zvířete a následné pitvy, která odhalí, že měl žaludek plný úlomků plastů, hra na city nebo krutá realita?
Smrt k životu patří. Jenže mnozí albatrosové umírají výrazně dříve, než by museli, z důvodů, které nemají šanci ovlivnit. Paradoxně je zabíjí to, co je má udržet při životě – potrava. Už od malička jsou mezi ní i různé kousky plastů. Ty samozřejmě zvířata nestráví a postupně se nahromadí v jejich trávicím traktu. Některé kousky mohou poškodit vnitřní orgány a mláďata v důsledku toho umírají. Když mají to štěstí a přežijí do chvíle, kdy je rodiče přestanou krmit a před nimi je úkol poprvé vzlétnou nad oceán a na několik let opustit rodný ostrov, musí vyvrhnout všechen obsah žaludku, aby je netížil při prvním letu. Ne všem se to povede, velké kousky plastu to výrazně ztěžují a zvířata tak umírají vyhladověním. Když autor dokumentu mrtvé albatrosy pitval, měli jedno společné – žaludek plný plastů.
Jestli jste viděli takovou tu známou fotku polorozpadlého albatrosa s hromádkou plastů v oblasti žaludku, tak to je jedna z fotek, které Chris pořídil na ostrově Midway, kde se dokument natáčel. Albatrosové tu nemají přirozeného predátora a jsou proto mile důvěřiví, což Chrisovi dovolilo pořídit plno zajímavých záběrů, skrze které se můžete dívat albatrosovi přímo do očí, sledovat jejich jemné partnerské a rodičovské dotyky i poslední dech.
Film na AFO uváděla koordinátorka mezinárodní soutěže slovy „připravte si kapesníky“… A Stanislav Bureš, zoolog z univerzity, doplnil, že mláďata s žaludkem plným plastů pitval i on… v Jeseníkách.
Termostat Země
Plasty nejsou jediná věc, která planetu pálí… Takový skleníkový plyn oxid uhličitý ji pálí celkem doslova. Modely klimatického panelu IPCC docela jasně ukazují, že pokud se nám nepodaří zastavit zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře, bude nás to za pár let pálit třeba i o 4°C víc, o které by mohly narůst průměrné roční teploty na Zemi. Zatímco se státy zavazují, že sníží produkci CO2, vědci (a taky průmysl) zkoumají možnost, jak CO2 z atmosféry chytat a vytvářet tzv. negativní emise nebo jak udělat to, aby se více slunečních paprsků odráželo zpět do vesmíru, ještě než se dostanou na zemský povrch. Spoiler… všechny metody mají nějaký háček. Nejčastěji ten, že nevíme a nedokážeme experimentálně zjistit, co náš zásah udělá s celým systémem. Výzkumníci taky opakovaně upozorňovali, že jakkoli zajímavá jejich metoda je, tak na ni nelze spoléhat a měla by být vnímána jen jako doplněk ke snižování emisí.
Z možných metod se jako první nabízí zalesňování. Stromy pohlcují CO2 v atmosféře, které může být při spalování speciálně zachycované. Jenže aby tato metoda měla nějaký reálný dopad, muselo by se stromů vysadit strašně moc. Zaprvé by to bylo komplikované kvůli vlastnictví půdy a za druhé by to dost proměnilo ekosystémy.
U stromů se vědci trochu inspirovali a vyvinuli materiál, který dokáže CO2 ze vzduchu pohlcovat. Aby měl efekt muselo by se vyrobit několik tisíc zařízení, které s tímto materiálem pracují. Hodně práce, ale těchto spešl strojů by bylo potřeba méně, než se ročně vyrobí aut…
Co se zachyceným CO2? Jedna majitelka firmy by jej chtěla prodávat Coca-Cole na bublinky do pití, McDonaldu na suchý led, který používají ke chlazení, a na další komerční využití. Na Islandu zase pracuje tým vědců na vpouštění oxidu uhličitého do podloží, při kterém vznikne nový materiál, který CO2 v hornině uzamkne. Zajímavé, ale ne samospásné.
Kromě stromů a speciálního materiálu zvládá chytat CO2 i plankton v oceánech. A ten se živí železem. Další nápad je tedy obohacovat oceány o železo, čímž se zvýší množství planktonu, který pak pohltí více CO2. Když plankton odumře, klesne na mořské dno a CO2 s ním. Chytají se toho i mnohé komerční firmy, ale vědci upozorňují, že nevíme, co se stane s železitým oceánem, a taky, že pokusy ukazují, že tato metoda není ani zdaleka tak účinná, jak se očekávalo.
S dodáváním látek do životního prostředí pracuje i zesvětlování mraků. Světlejší mraky totiž odrazí více slunečních paprsků než tmavé mraky. A zesvětlit mraky můžeme, pokud do nich vstříkneme aerosoly. Chemtrails by se vlastně mohly stát realitou. Šetrnější varianta do mraků vstřikuje mořskou vodu. Jenže mraků nemáme na planetě nevyčerpatelné množství. A přestože díky počítačovým modelům dokážeme simulovat, jak by se aerosoly vypuštěné třeba na Filipínách šířily po světě, nedokážeme nasimulovat ani experimentálně ověřit, jak by to ovlivnilo klimatický systém jako celek. Zádrhel taky je, že pokud se nějaký stát rozhodne experimentovat se zesvětlováním mraků v reálu, ovlivní to zcela určitě nejen jej…
Některé klimatické modely IPCC se snaží vzít v potaz i možnosti negativních emisí, které tyto metody přináší. Jenže, jak v závěru dokumentu upozorňuje, jedna z vědkyň, je paradoxní, že modely nekalkulují s „alternativními“ a sociálně citlivějšími možnostmi zachytávání CO2 z atmosféry jako je například podpora malozemědělství a obnova některých ekosystémů jako třeba mokřadů.
vimeo
Kromě envirofilmů a večerní porce propagandy jsem si jako bonus dala dva díly seriálu Američtí bohové, Omarův sen (vizuální sondu do života v současné venkovské Palestině) a Vitamánii (dokument o vitamínech, který se opravdu hodí vidět a jde to za 4 dollary na webu dokumentu, alternativně se podívejte alespoň na youtube kanál Veritasium, jehož autor dokumentem provází, a najděte si video Can You Overdose on Vitamins?). Z žádného filmu jsem neměla chuť odejít a to jsem neviděla ani jeden z vítězných filmů – Vor, Lidská podstata a Potěšení z úspěchu. Kdybychom v neděli nenatáčeli s Českou televizí minireportáž o blogu, tak bych na ně určitě v rámci promítání vítězných filmů šla. Ale i tak jsem se svou letošní bilancí spokojená.
AFO je festival, který rád provokuje – tématy, podáním, svým vizuálem… V tom letošním jste se mohli cítit jako v propagandě Hitlerova Německa 30. let… červené prapory, červená světla… působilo to až děsivě… A o to více to člověka nutilo přemýšlet, prověřovat a kriticky hodnotit všechno, co se na festivalu dozvídal. A tak by to mělo podle mne být i mimo AFO. V posledních měsících se více a více v reklamách (na které náhodně narážím) setkávám s různými tvrzením, jak je to či ono šetrné k přírodě, bez odpadů, ekologické atp. Někdy nekritické přijímání informací o životě bez odpadu může vést k pravému opaku. Nemusí to být jen kvůli tomu, že někdo o něčem lže nebo něco tají, ale taky proto, že jsme si doporučení nepromysleli do důsledků v konkrétním kontextu našeho života. A to platí i o doporučeních a inspiraci, se kterou se setkáte u nás na blogu. Tak mysleme kriticky :-).
0 notes
Text
Nejlepší civilizační detox na táboře s trochou méně odpadu
První dva červencové týdny jsou můj čas maximálního žití přítomnosti. Nezastihnete mne během nich online, nedovoláte se mi, nepotkáte mne v civilizaci. Jsem v lese na skautském táboře. Odpočívám a přitom jsem celý den na nohou a spím méně než šest hodin denně. A ani tady nechci příliš slevovat ze svého zero waste života.
„Letos máme nějak málo odpadu. Tak nevím, jestli to je tvými zero waste zásahy…“ říká mi dva dny před koncem letošního tábora hlavní vedoucí. Vlastně taky nevím, ale doufám, že to není jen mými zásahy, že nás na táboře takto myslí více. Minulý rok jsem se alespoň do několika táborových aspektů snažila vnést bezodpadový přístup a na základě těchto zkušeností jsem pak napsala článek pro Roverský kmen, jak uspořádat zero waste tábor.
Nicméně letos nemám pocit, že bych to měla nějak extra pod kontrolou. Nejenže před táborem nejsem v Česku, ale šest dnů před jeho začátkem odevzdávám diplomku, poté odjíždím na dvě noci navštívit kamarádku do Leicesteru a pak cestuji vlakem do Nizozemska školit. Při cestách dávám dohromady jídelníček, nákupní seznam s instrukcemi o prioritách ohledně typu obalu (papír – sklo – kov vs. nepreferovaný plast a kombinovaný obal), promýšlím mé etapy celotáborové hry a objednávám velká balení mycích prostředků. Na tábor přijíždím plánovaně o tři dny později a cestou ještě kupuji bylinkové čaj a kávu, bezobalově jen v jednom ze čtyř případů.
Po všech těch hektických dnech přicházím v úterý večer do klidu údolí Něčínského potoka a uvědomuji si, jak moc důležité pro mne je si takhle jednou za rok odběhnout do lesa, k potoku, do údolí, ve kterém mám mobil téměř stále bez signálu. Nevím, co bych bez těch dvou týdnů civilizačního a internetového detoxu dělala. Největší starost je mít dostatek dřeva a jídla na vaření. O vše ostatní se postará ten nádherný svět okolo. Zamilovala jsem si bosé pobíhání po loukách i po lese, koupání ve studené vodě v potoku, dešťové kapky, čerstvý vzduch, hřející slunce, měsíční večery a půlnoční usínání s hvězdným nebem nade mnou.
TĚŽBA ŠKODÍ PANDOŘE (I ZEMI)
Díky letošnímu táboru si dokážu trochu lépe představit, co bych dělala, kdyby někdo před mýma očima začal tu krásu stvoření ničit. Právě ničení štědrého životního prostředí se totiž stalo námětem naší letošní celotáborové hry, během které jsme se přenesli do světa Avataru. Když přicházím do tábora, už je hra v plném proudu. Každý z kluků (jezdím na tábor chlapeckého oddílu) má svou avataří masku a jednou za den všichni zavítáme na planetu Pandora, kde se setkáváme s místními obyvateli a provádíme různé vědecké výzkumy. Během jednoho z nich lokalizujeme několik nalezišť vzácného prvku mortorium a informace o těchto lokalitách předáme těžařské firmě Starcraft. Ta na Pandoře začíná těžit a nám z toho plynou různé výhody (například myčka na umývání ešusů, pravidelná dodávka dřeva na vaření či bezpečnostní kamery, které nahrazují noční hlídky). Jenže něco tu nehraje – rostlinka, kterou jsme dostali od Pandořanů, uvadá, při průzkumu potoka potkáváme zraněné a přiotrávené místní obyvatele, potraviny přivezené z Pandory mají nezdravou barvu… Brzy nám dochází, že těžba Pandoře nesvědčí. Sladkou odměnu za informace, které jsme poskytli Starcraftu, odmítáme a místo toho se snažíme dobít k ředitelce firmy a přesvědčit ji, aby s těžbou přestali. Vybavíme se na to pádnými argumenty, které ukazují, jak spolu ničení Pandory a těžba souvisejí. Když planetu ke konci tábora opouštíme, vypadá to, že těžební stroje utichly…
Celý tento příběh, kterým jsme si během táborových dnů prošli, je vlastně jedna velká evokace k reflexi na konci tábora. Mortorium během ní není tajemný prvek z Pandory ale ropa. Sladká odměna od Starcraftu nám slouží jako pomůcka, na níž odhalujeme, odkud všude pochází suroviny i na tak obyčejnou věc jako je marcipánová buchta z obchodu. Na mapě znázorňujeme, jak se k nám tyto suroviny dostaly:
Dochází nám, že bez ropy by žádná buchta a taky mnoho dalších věcí, které máme okolo sebe nebylo. Povídáme se o tom, co všechno těžba ropy způsobuje a co způsobuje odpad, který z ropných výrobků zůstává. Bavíme se o ropných skvrnách, znečištění vody i o zdravotní závadnosti plastových obalů. Starší kluci využívají informace, které během etapovky získali o negativních dopadech těžby mortoria na Pandoře a které ne tak zcela náhodou sedí i na těžbu ropy. Nakonec společně vymýšlíme, jak bychom my sami mohli celou věc zvrátit:
Vážíme si jídla a kupujeme jen tolik, kolik sníme. Nemusíme mít všechno, dokážeme si alespoň občas odříct sladkosti, které k nám cestovaly z velké dálky, a ty, které jsou balené v plastu.
Vážíme si vlastních i společných věcí, staráme se o ně a opravujeme je, abychom si nemuseli kupovat nové.
Nemusíme mít všechno nové. Potřebné věci můžeme pořídit z druhé ruky. Věci, které už nepoužíváme, můžeme dát či prodat někomu jinému.
Nemusíme mít všechno. Dokážeme se vzdát zbytečných věcí. Pokud něco potřebujeme jen výjimečně, můžeme si to místo kupování půjčit.
Starší kluci přichází ještě s dalšími nápady (včetně založení blogu… někdo očividně náš blog sleduje :-D) a zapisují je do problémového stromu, který během reflexe vytvořili:
Ve výběru motivu, ani v načrtnutí základního příběhu celotáborové hry jsem vůbec neměla prsty, o to více mne těší, jak jsme se s vedoucími shodli na poselství, které jsme se během etapovky snažili klukům předat – chtěli jsme ukázat, že naše osobní spotřeba a rozhodnutí přímo ovlivňují, co se děje s životním prostředí rostlin, zvířat i lidí. A přestože jsme spoustu věcí (včetně reflexe – díky za všechny zero waste vzdělávací programy, které jsem letos tvořila!) domýšleli až na táboře, myslím, že se nám podařilo naši zprávu předat. Koneckonců už během etapovky kluci prokázali, že jsou bystří a o propojenosti světa leccos ví. Například, když bylo na konci etapy, v níž jsme našli na Pandoře mortorium, oznámeno, že výsledky pošleme těžařské firmě, jeden skaut se hned ujišťoval, jestli těžba nebude škodit přírodě. Na druhou stranu mnohokrát zvítězila pohodlnost. To když si kluci odhlasovali přijetí daru od těžařské společnosti, i když už tušili, že má prsty v tom, co se na Pandoře děje (nutno podotknout, že příběhově se nám to tak hodilo více, a párkrát jsme proto dělali ďáblova advokáta). Většina vedoucích to během celého plánování a velké části tábora nejspíše vůbec netušila, ale etapovku vymysleli jako skvělou vzdělávací aktivitu o zero waste.
ZASE O KOUSEK DÁL NA CESTĚ K BEZODPADOVÉMU TÁBORU
Celotáborová hra ale zabírá jen dvě hodiny programu denně, nicméně to, co jsme se jí snažili říct, mělo prodchnout celý tábor. A bezodpadové táborové vychytávky do toho vše krásně zapadají. Snažila jsem se, abychom navázali na to, co jsme dělali už minulý rok, a trochu si k tomu přidali. Nakonec se nám dařilo následující:
Nakupovat zeleninu a ovoce z 95 % bezobalově. Nakupovali jsme do pytlíku ze záclon, plátěných tašek a do krabic přímo z obchodu, které jsme pak použili na skladování a na rekvizity k táborovým hrám.
Nakoupit část potravin (rýži, těstoviny, jogurt, maso) ve velkých baleních a u zbytku potravin preferovat papírové, skleněné a kovové obaly před obaly z plastů a kombinovanými obaly. Nešlo to u všeho, ale výsledné množství odpadu ukazuje, že jakákoli snaha má smysl.
Snížit zase o trochu spotřebu masa a zvýšit spotřebu zeleniny. A taky místo pytlíkových ovocných čajů vařit více sypaných bylinkových čajů (skvělé jsou ty se stévií, protože jsou přirozeně nasládlé a není třeba je doslazovat, většinu sypaných čajů se nám osvědčilo luhovat v tzv. diskokouli – kouli na vaření rýže).
(Téměř) nevyhazovat jídlo. Naše pravidlo: „co si nechám naložit do ešusu, to taky sním“ fungovalo téměř perfektně. Těžší to letos bylo s vařením na míru, protože jsme tentokrát snědli o trochu méně než v minulých letech. Chvíli nám trvalo, než jsme správně upravili míry, které máme z předchozích táborů zaznamenané. Občas jsme tak museli vyhodit zbytek jídla. Tomu jsme se ale snažili předejít například uvařením menšího množství večeře a dojídáním jídla od oběda.
Třídit plast, tetrapaky, sklo a papír. Za celý tábor jsme vyhodily jeden asi 60litrový pytel tetrapaků, jeden 120litrový pytel plastů, jeden stejně velký pytel směsného odpadu a asi 50 skleniček.
Mýt nádobí mycím prostředkem, který je v přírodě snadno odbouratelný, a uklízet kuchyň podobně šetrným čističem. Oboje jsme koupili ve velkém pětilitrovém balení. Navíc jsme taky testovali, jestli zvládneme umývat nádobí houbičkou z lufy, která snad příští rok nahradí většinu plastových hubek. Na praní jsme pořídili mýdlo s jelenem v papírové krabičce a podobně v papíru jsme koupili i obyčejná mýdla na ruce.
Na táborový program používat převážně materiál, který jsme už měli k dispozici (od papírů a barev, které nám zůstaly z minulého roku, přes sportovní potřeby nahromaděné v předchozích letech, po krabice, které jsme si dovezli z nákupů, a další odpad, který se nám na táboře nahromadil – například tetrapaky od mléka posloužily v jedné etapě jako bomby, které uvolňovaly zavalené chodby v dole).
Chtěli jsme, aby si kluci z tábora odvezli především zážitky, ne věci. Proto jsme jim nedávali žádnou speciální odměnu, kterou by dostali například na závěr etapovky. Na památku jim ale zůstaly maska a náramek, který během etapovky nosili, aby se mohli pohybovat po planetě Pandora, a taky různé výrobky ze dřeva, které sami během celého tábora vytvořili.
Pro vedoucí mít sypaný čaj a kávu z mocca konvičky. Vzhledem k tomu, že oboje bylo koupené v obalu, je to jen na půl cesty k zero waste, ale i tak jde o dobrý (a to platí i o chuti) základ.
Zase jsme se o kousek posunuli, ale bezodpadový tábor ještě nejsme. Ale zatímco minulý rok si ze mě a ze zero waste kluci – vedoucí dělali spíše srandu, letos jsme jednu z večerních porad zahájili minibesedou o tom, jak vlastně takový bezodpadový život vypadá. Tak třeba za rok bude zase o trochu snadnější zanechat po táboře méně odpadu. Co tedy můžeme příště udělat lépe?
koupit všem obyčejná mýdla, tuhé šampóny a bambusové kartáčky,
koupit ekologické mycí a úklidové prostředky ve znovuplnitelných obalech,
sehnat energii pro vedoucí bezobalově (oříšky a sušené ovoce) nebo jako nestandardní výrobky ve velkých baleních (čokoláda),
nechat si namlít kávu do vlastní začerněné skleničky a čaje koupit do vlastních krabiček,
nakoupit více surovin na vaření v bezobalovém obchodě,
najít něco, co je vyrobené z materiálu určeného pro styk s potravinami a do čeho tedy můžeme kupovat a v čem můžeme skladovat pečivo (nemáte nějaký tip?),
vymyslet více pomazánek, které se obejdou bez másla, sýru a margarínu a jdou udělat bez mixéru (pokud o nějakých víte, určitě dejte vědět!),
domyslet třídění kovů a jejich odvoz do sběru (a vyfotit si odpad, abych měla pak co dát na blog :-)).
1 note
·
View note
Text
Výlet laskavým Českým lesem. No waste (of time)
Vyjela jsme si na víkend s bývalými spolužačkami do západních Čech. Už to, že jsme se zase setkaly, byla sama o sobě docela velká věc. A aby byla ještě o trochu větší, snažila jsem se, aby po nás zůstalo co nejméně odpadu. Velkou věcí ten náš víkend ale nakonec udělala nečekaná laskavost lidí, které jsme potkali.
Kvůli/Díky tomu, že jsem studovala v zahraničí na oboru s lidmi 40 různých národností, mám rozeseté spolužáky a kamarády po celém světě. Setkat se s nimi osobně je kumšt, zvláště pokud zrovna pobýváte na Moravě. Někdy se ale naskytne taková konstelace, kdy jedna spolužačka pracuje v Česku (Veronica, Italka z jihu) a druhá má stáž v Mnichově (Anna, Italka ze severu). S takovými vzdálenostmi se už dá něco naplánovat i na víkend. Jen jsme musely najít nějaké místo, do kterého to máme tak nějak stejně daleko, dá se tam dostat vlakem a jsou tam postele a sprcha (ne každý je zvědavý na skautské podmínky jako já…).
V prosinci jsem trochu bezradně bloumala po internetu, až mi svitlo. Já mám přece rodinu v západních Čechách! A v jedné zapadlé vesnici, kde část z ní žije, mají něco jako obecní chalupu k pronajmutí.
Stačilo zavolat a o pár týdnů později stojím v ranní tmě na autobusové zastávce. Přede mnou je čtyřhodinová cesta do Prahy. Holky jsou ještě v práci a já se cestou taky snažím pracovat. Až někde za zasněženým Ústím nad Orlicí usnu. V Praze mám asi pět hodin, zastavuji se na mši Na Příkopech a pak vyrážím pod Vyšehrad do Nebalena. Nabídla jsem se, že si vezmu nákupy na starosti.
Před pár dny jsem do Nebalena zavolala s prosbou, aby mi odložili tři litry mléka. Když dorazím do prodejny, jsou to jediné tři lahve, které v lednici ještě mají. Imaginárně se poplácávám po rameni, jak jsem to dobře vymyslela. Z lednice ještě beru čerstvý sýr a nemáslo. Obsluha mi zatím váží mouku, cukr a sušené ovoce. Když už jsem tu, tak přiberu i vanilkový puding a kulatozrnnou rýži na doma.
Jakmile všechno naskládám do krosny, tak výrazně ztěžkne. Už z domu táhnu marmeládu, bezinkový sirup, jablečnou přesnídávku, jablka, vajíčka a flašku slivovice (všechno domácí). Ještě musím na zeleninu a pečivo. Ze zeleniny v Lidlu vyberu tu, co mají bez obalu a cestovala „jen“ z Evropy. Do košíku ještě přihodím pomazánku ve skleničce, droždí a toustový chleba v obalu. Ten chleba je pro Veronicu, která je alergická na jinou než pšeničnou mouku.
Pro mne a Annu bych chtěla koupit nějaký „neprůmyslový“ klasický český chleba. Cestou ke Karláku zahlédnu malinkou pekárnu s prodejním pultem, myslela jsem, že takové v Praze už vůbec neexistují… Chleba beru do plátěného pytlíku z několika vrstev látky, který je sám o sobě docela těžký. Do krosny se vejde tak akorát.
Pokračuji ke Hlaváku a ještě se zastavuji v Bille na pár plátků šunky a sýra. Plánuji, že si je nechám navážit do krabiček, jenže zjišťuji, že sýry na váhu nekrájí. Smůla, beru alespoň to nejmenší balení (plastové). Šunku paní prodavačka zvládne navážit do krabičky bez problému, i když jde poznat, že to dělá poprvé.
Myslím, že po nákupech se váha mé krosny blíží tak dvaceti kilům. Na nádraží je to naštěstí už jen kousek a pak už jen sedět ve vlaku. Veronica se mnou jede už z Prahy, Anna se k nám má přidat v Domažlicích. Její vlak má zpoždění, tak se nám pětiminutový přestup protahuje na dvě hodiny. Navíc další vlak jede jen do stanice vzdálené sedm kilometrů od naší finální destinace. Během čekání domlouváme odvoz. Ale nemusely bychom. Průvodčí v osobáku nám nabízí, že nás vezme, že to má po cestě. S díky odmítáme, tak alespoň holkám, které nemluví česky, dává dětskou jízdenku.
V podhůř�� Českého lesa na nás čeká teta a strýc (taková ta teta a strýc, kteří jsou ve skutečnosti něco jiného než teta a strýc, ale to nevadí, stejně jim tak říkáte). Nejdříve jdeme k nim na večeři, během které se bavíme rozkošnou směsicí češtiny, angličtiny, němčiny a italštiny. Veronica upekla čokoládovou buchtu, já jsem dovezla slivovici z Moravy. Z krbu sálá teplo a o pohlazení se dožaduje pes Bibi. Už je docela pozdě večer, ale nechce se nám spěchat, ráno se vyspíme.
Po večeři nás teta vybaví sklenicí oleje, který jsme si nepřivezly, a jablky v plátěné tašce – „když jsem ta zero waste.“ Společně se strýcem nás vedou do našeho víkendového království. Máme pro sebe hezký jihočeský domek. V zimě je v něm trochu chladno, a tak jen vybalíme jídlo, domluvíme se, že vstaneme, až vstaneme, a zalezeme si pod teplé peřiny.
Já se ráno probouzím jako první, ale z vyhřáté postele se mi vůbec nechce. Pozoruji, jak vycházející sluníčko kreslí na zdi abstraktní obrazy, vzpomínám na studia a jen tak se potápím do přítomného okamžiku. Pak se přeci jen z postele vykopu a raději si jdu hned dát teplou sprchu a postavit vodu na čaj.
Do kuchyně za mnou přichází Veronica a společně se pouštíme do lívanců. Veronica se rozplývá nad tím, že by klidně jednou takovou kuchyň měla a vůbec, že by se jí líbilo v ní tak sypat mouku z plátěných pytlíků a lít mléko ze sklenice.
Snídáme pomalu. Na můj vkus a čas odjezdu vlaku možná až moc pomalu. Při mazání svačin na výšlap, který plánujeme, se proto holky snažím trochu popohnat. V předvíkendové messangerové komunikaci jsem psala, že budeme mít na oběd sendviče, ale zapomněla jsem dodat, že si mají vzít s sebou krabičky. Já a Anna jsme si své nerezové přivezly tak nějak automaticky, Veronica si chleba nakonec balí do ubrousku. V kuchyni sice najdeme i mikrotenový sáček, ale nepoužijeme ho.
Láhve na vodu máme vlastní všechny tři. Jen se je musíme stavit dopustit k tetě, protože v domě teče sice pitná ale dost železitá voda. Dostaneme i čaj, na chvilku ještě posedíme v teple a pak už vyrážíme vlakem do Třemešné, odkud máme v plánu udělat asi 11kilometrový okruh po starých mlýnech, které tu ještě do konce druhé světové stály.
Počasí je perfektní. Mrzne, ale svítí sluníčko. Stoupáme do lesa a pak jdeme proti proudu potoka, který se na několika místech vylil při tání sněhu z břehu a vytvořil malá jezírka uprostřed turistické cesty. Obcházíme je svahem. Chce to trochu šikovnosti a pozornosti při prolézání houštím, ale pokud odmala běháte po lese, je to radost. Jenže ne všichni jsme odmala běhaly po lese a už vůbec ne po lese zasněženém, dochází mi, když radíme Veronice, jak ve svahu správně střídat nohy, aby nepodjely a neskončila v louži pod svahem. Jak snadno si můžeme myslet, že něco je jednoduché a jasné pro všechny…
Cesta jde na mou běžnou rychlost chůze pomalu. Ale copak musím furt spěchat a namáhat své tělo, co to jde?! Zastavujeme se u několika zbořených zdí a porovnáváme je s fotkou na informačním panelu. Je to zvláštní, že tu ještě před sedmdesáti lety žili lidé a dnes z jejich ložnice vyrůstají stromy.
Asi po dvou a půl hodinách přicházíme do malé vesničky. Jsme v půli cesty, čas na svačinu. Rozhlížíme se po lavičce, ale nacházíme jen zastřešený a vydlážděný vjezd. Sotva si v něm vytáhneme krabičky se svačinou, přichází stará paní. Snad jsme toho zas tak moc neprovedly, že jsme chtěly posvačit na suchu…
Ani nevím, jak se to seběhlo ale najednou sedíme v zimní zahradě s nádherným výhledem a hrnkem kávy. Ta stará paní nám nepřišla vynadat, ale pozvat nás na kafe. Já si myslela, že takové věci se stávají cestovatelům v Gruzii, Íránu a podobných destinacích, ne v malé západočeské vesničce.
Ta káva je sice z kapslí, oplatek v obalu, ale nemám nejmenší chuť tu devadesátiletou paní nějak moralizovat. Ani když nám vypráví, jak s manželem obletěla půlku planety. Na nich bylo přežít válku a komunisty, na nás bude přežít odpad a klimatickou změnu. Tak už, aby začali vyrábět ty kávové kapsle z kuchyňského odpadu, které vymyslela česká studentka.
Slunce se pomalu ale jistě sklání k západu a my máme před sebou ještě šest kiláků. Je nám jasné, že půjdeme alespoň dva kilometry za tmy. Naštěstí je jasno a na nebi měsíc skoro v úplňku. Poděkujeme paní za kafe i dvě hodiny anglicko-německo-českého povídání (ona opravdu všechny tři jazyky ovládala!) a vydáváme se k ruině kostela svaté Apoleny.
Šeří se víc a víc, což přidává na magičnosti tohoto místa. Obvodové zdi kostela bez střechy jen letmo dávají znát, že do něj před 150 lety mířily slavnostní poutě. Nás teď ale čeká pouť jiná. Pěkně lesem s dobrým půlmetrem sněhu zpět do Třemešné. Hledání značky je trochu bojovka. Baterky moc nepoužíváme, místo toho pozorujeme, jak měsíční paprsky osvěcují třpytivý sníh. V takových momentech mi srdce puká radostí.
Do Třemešné přicházíme po šesté, vlak nám jede až za hodinu a půl. Zkoušíme proto místní hospodu. Čtvrtá cenová, soukromá společnost, ale klidně můžeme zůstat. Jenže vevnitř je zahuleno, tak se raději rozhodujeme, že těch pár kilometrů do našeho víkendového útočiště dojdeme pěšky. Pan hospodský nás chápe. Už už se chystáme rozloučit, když se přiřítí se třemi sklenicemi džusu a balíčkem horčicových brambůrek (jo, jsou v plastovém obalu, ale alespoň v takovém tom minimalistickém čistě plastovém bez potisku). Nevěříme vlastním očím. Kde se to dneska v těch lidech bere? Děkujeme a v měsíčním světle jdeme dál.
Večeři mají v režii holky. Italské těstoviny jsou v plastovém sáčku (zítra se bude nečekaně hodit…), pesto a víno ve skle. Jediné, s čím bojuji, je italský zvyk prostírat s ubrousky. Asi budu muset ušít nějaké látkové. Dojíme, umyjeme nádobí a zalezeme pod peřiny. Ještě si chvilku povídáme a pak usneme takovou tou nejpříjemnější únavou, která se dostaví po dnu na čerstvém vzduchu.
Ráno zase vstávám první a ujímám se chystání brunche. V podstatě ze všeho, co nám ještě zůstalo. Palačinky, míchaná vajíčka, smažená cibule a cuketa, pomazánka, marmeláda, teplé mléko, sýr a šunka, jablka, chleba, bábovka od tety, mateřídouškový čaj. Samozřejmě, že toho máme mnohem více, než stačíme sníst. Chystáme si svačinu na zpáteční cestu a taky oběd na další den.
To je geniální věc, navařit si na víkendové akci o trochu více a vzít si to pak s sebou domů na pondělní snídani, oběd, večeři. Nikdy se mi po návratu z víkendového cestování nechce na druhý den nic chystat. Tak tak, že si vybalím věci. Přivézt si jídlo na další den se prostě hodí. Jen si člověk musí s sebou na víkend přivézt nějakou tu krabičku a skleničku.
Začínáme balit a já přemýšlím, co s bioodpadem, který jsem zatím jen odkládala do talíře na lince. Ve vesnici jsem na žádný kompost nenarazila. Není toho moc, tak to vezmu domů. Jenže do čeho to sbalit, nějak jsem s tím nepočítala (jakto?!). Nakonec beru z koše obal od těstovin a nacpu bioodpad do něj. Vytahuji i nějaké slupky, které holky hodily do směsi a připomínám si: „co je jasné tobě, nemusí být jasné druhým.“ Příště na ten talíř na bioodpad musím upozornit přímo.
Cestu do Domažlic proklimbáme. Sluníčko už dneska nesvítí, ale malebné domažlické centrum nás i tak okouzlí. Procházíme se, kocháme se, fotíme a říkáme si, kolik asi takových krásných zapadlých městeček v Česku ještě je. Pak ještě na čaj, čokoládu a bombardino do kavárny a přišel čas se rozloučit.
Nasedáme do vlaků, které se rozjíždí na opačnou stranu. Byl to jen jeden víkend, ale byl tak plný a přítomný, rozhodně jsme náš společný čas nepromarnily. Anglicky by se řeklo, že to nebyl waste of time (ztráta času). Stoprocentně zero waste jsme sice nebyly, ale bezodpadovým přístupem byl náš malý výlet prodchnutý.
Veronica se při balení nabídla, že zajde do Nebalena vrátit lahve, tak objeví nový – bezobalový kout Prahy. Anna se bude brzo stěhovat do Bruselu a během zpáteční cesty do Domažlic se mě ptala, jak nakupovat s méně odpadem i s platem stážistky. A já… já příště určitě napíšu, ať si všichni přibalí vlastní krabičku, nezapomenu vzít něco na bioodpad, vysvětlím, že jej není třeba házet do směsi, a zpomalím na takové tempo, aby si všichni mohli užít tu přítomnou chvíli volna.
Fotky:
Veronica – 4, 7, 8, 9, 13, 15
Anna – 1, 11, 14
0 notes
Text
Letní víkend jako stvořený pro blogové soustředění
Rok a půl existence blogu je za námi, všechny se zrovna výjimečně nacházíme v Česku a tak jsme si řekly, že by to chtělo nějaké pořádné zhodnocení toho, jak nám to celé jde. Společně, s blogem, se čtenáři a v kontextu české zero waste komunity. Udělat víkendové soustředění proto zní jako plán!
PÁTEK PODLE MÍŠI
Je několik minut po šesté hodině a já z okna našeho nového slavkovského domu vyhlížím Helču a Janu. Autobus jim měl přijet už před chvílí a ony furt nikde! Už jim chci psát zprávu, jestli se neztratily, když v tom spatřím barevné krosny a hned potom uslyším hlasy holek. Tak jsou tady. A nám začíná naše první Czech Zero Waste soustředění. Rozhodly jsme se využít vzácného času, kdy jsme všechny tři v České republice, a sejít se na dýl než jedno odpoledne. Čeká nás celý víkend plný hodnocení, plánování, natáčení videa a focení – jak za objektivem, tak před ním. Krom toho jsme taky na sobotu pozvali pár kamarádů z mojí a Janiny střední školy na kolaudaci našeho domu. Myslím, že program máme celkem nabitý, stihneme to všechno vůbec?
Jako první bod našeho společného víkendu je v plánu livestreamové video na Facebooku. Ještě nikdy jsme nic podobného nedělaly a jsme trochu nervózní, jak to celé dopadne. Bude to vůbec někoho zajímat? Rozhodneme se to neřešit a raději nachystáme pomazánku, zeleninu a pečivo k večeři a jdeme na to. No a nakonec to není vůbec tak hrozné, jak jsme se bály, spíš naopak. Diváci přibývají, otázky padají a my streamujem až do té doby, než se setmí a nás skoro není vidět. Tak to byl docela úspěšný start soustředění.
Páteční program však ještě nekončí, v agendě nás totiž ještě čeká hodnocení naší dosavadní práce. Tento blok má na starosti Helča, která jej rozdělila na zhodnocení tvorby blogu a toho, jak fungujeme na sociálních sítích – tedy Facebooku a Instagramu. Ke všemu si říkáme, co nám jde, co naopak ne a nějaké návrhy na zlepšení. Po tomhle nás ještě čeká bod, během kterého si chceme říct, jak se nám spolu komunikuje a jak hodnotíme naši spolupráci. Něco však říkal náš naplánovaný harmonogram a něco jiného hodiny a úroveň naší energie. Nakonec jsme se rozhodly blok spojit s tím následným v sobotu ráno a šly se na to pořádně vyspat.
SOBOTA PODLE HELČI
Sobotní ráno jsme nastartovaly skvělou jáhlovou kaší se čtyřmi malinami z Míšiny a Páťovy zahrádky. Potom, co jsme si užily ranní pohodičku, jsme se daly do práce. Na programu jsme měly hodnocení naší spolupráce, komunikace a plány, které máme ohledně blogu. Daly jsme si nějaký čas a s pár otázkami jsme se rozprchly do okolí domu, abychom si na ně v klidu odpověděly. Já jsem si vybrala houpací síť, kde jsem si zase jednou uvědomila, jak je svět krásný. Všude kolem jen stromy, starý baráček a jen v dálce hučela sousedova sekačka.
Po půl hodince jsme se všechny zase sešly (jak jinak než venku) a na otázky jsme si postupně odpovídaly. Řekly jsme si, co nás na blogu baví a co zase ne. Baví nás skoro všechno, na tom jsme se shodly. Jen já mám trochu odpor k Instagramu a focení. Ale nebojte, s tím jsem se pokusila pracovat v průběhu víkendu a i moje fotky budete nadále vídat. Zjistily jsme, že za ten rok jsme se naučily spolupracovat tak, aby nám blog fungoval. Shodly jsme se ale, že nám trochu vázne psaní více článků na blog. Ode dneška se snad můžete těšit na více článků a hlavně více osobnějších příspěvků na blogu i na Facebooku.
Rozdílné oproti dosavadnímu působení bude to, že jsme si každá stanovily, co nás na blogu nejvíce baví a čemu bychom se v budoucnu chtěly věnovat. Míša by se ráda více věnovala vzdělávání, Janu zase láká naučit se vše, co blog vyžaduje po mediální stránce – videa, fotky atd. a já bych ráda spojila znalosti, co jsem získala ve škole, s těmi, co mám ohledně zero waste života, a doufám, že se tyto moje dvě činnosti hezky spojí a vzájemně obohatí.
Potom jsme se vrhly na přípravu oběda, se kterou jsme spojily takový rychlokurz focení fotek na Instagram. Každá z nás si vzala ingredience na přípravu oběda, kousek látky a snažila se vyfotit co nejlepší fotku. Uhodnete podle ingrediencí, co jsme vařily? Nápověda: veganské, bezobalu a s použitím zeleniny ze zahrádky.
Pak jsme si k tomu sedly, řekly si, co se nám líbí a co ne a projely si spoustu dalších instagramových účtů, na kterých jsme se snažily najít inspiraci. V průběhu celého víkendu jsme se snažily zlepšit naše sociální sítě i po jiných stránkách, takže jste v průběhu celého víkendu mohli vidět spoustu instastories, různé příspěvky na facebooku nebo třeba video, v němž si já a Míša dáváme poobědového šlofíčka. Dejte nám vědět, jak se vám to líbilo, ať se můžeme i dál zlepšovat.
Pokud jste z předchozí fotky neuhodli, co to bude, tady je výsledek – mangold po indicku s rýží.
Celé odpoledne jsme strávily plánováním dalších akcí, které nás čekají. A co si budeme povídat, je toho fakt hodně. Kromě klasických věcí, jako je psaní blogu, pořádání přednášek a workshopů se k tomu tentokrát přidávají dvě obrovské položky, na které se můžete těšit. Velká věc je samozřejmě psaní knihy. Klidně nám napište, co byste si v ní rádi přečetli. Píšeme ji pro vás. Další mega akcí je Týden bez odpadu, což je každoroční celosvětová akce, do které jsme se loni zapojily sepsáním několika tipů, které jsme vám pak posílaly na mail. Letos se to chystáme udělat ve větším – snažíme se oslovit snad všechny, co mají něco společného se zero waste v Česku, a pokud to vyjde, tak to bude týden plný zajímavých akcí! (Pokud byste se rádi taky nějak zapojili, dejte nám vědět.)
Zbytek odpoledne proběhl v rámci příprav na kolaudační party. Páťa udělal skvělou mrkvovo-cuketovou buchtu, dále jsme měli humus s chlebem, pop-corn a domácí zeleninku – všechno nakoupené (či vypěstované) bez obalu! Potom, co přijeli hosté, jsme si rozdělali oheň, seděli, povídali, jedli a pili. Dokonce přišel čas i na nějaké hry a hraní na kytaru. Byl to moc krásný večer a Míši a Páťovi se i podařilo ho zorganizovat téměř bezodpadově.
NEDĚLE PODLE JANY
Jít spát ve tři ráno noc před dopolednem, během kterého se chystáte fotit nové oficiální blogové fotky, není asi nejlepší nápad. Jenže hold některé večery jsou lepší, když jsou delší. A tak jsme v neděli ráno spaly téměř do poslední minuty před focením, kterého se stejně jako minulý rok ujala naše spolužačka z gymplu Bětka. Je potřeba jí poděkovat za trpělivost a nápady, které do focení vnesla. Už jsme sice byly poučené z minula a z požadavků na fotky, které se nám sešly během roku, ale i tak naše obecné představy o vyfocení zero waste cestování, vaření či hygieny potřebovaly nějaké konkrétnější obrysy.
Začaly jsme ale tradičně společnými a portrétovými fotkami. Nastrojené v šatech jsme poskakovaly a posedávaly v zahradě, což nejpřirozeněji šlo Míši, která má asi nějaké vílí předky, jinak si tu její krásnou autentičnost nedokážeme vysvětlit. Nejvíce se nám ale nakonec pro skupinové focení osvědčila stará dřevěná vrata od stodoly. Notně nám s Helčou připomínala detaily ze zakarpatské Ukrajiny, kterou jsme prochodily před dvěma lety. A právě do oné ukrajinské atmosféry jsme se přenesly při focení zero waste cestování. Toulání se po blízkých loukách a polňačkách s krosnou na zádech, lahví na vodu a krabičkou na jídlo v rukou bylo pro mne tou nejpřirozenější částí focení. Nejraději bych prostě jen šla dál a vyhlížela zakarpatské oborohy na seno.
Z cest jsme se přesunuly zpět do kulis Míšina domku a před objektivem Bětčina fotoaparátu jsme se pustily do psaní blogu a vaření. Naše bezodpadové koupelnové zátiší jsme sklízely pár minut před bouřkou. S obrovským díky jsme se rozloučily s Bětkou a znavené čekaly při plánování našich blogových úkolů na další týdny na dovaření nedělní polévky (bezobalová jednoduchá a výborná dýňová). Oběd postupně přešel v diskuzi nad stylem, jakým se snažíme psát naši knihu, která snad už za pár měsíců spatří světlo světa. A abychom o psaní jen nemluvily, pustily jsme se rovnou do tvorby tohoto blogového příspěvku.
Po poslední tečce přijde jen rozdělení si knih o zero waste k načtení, úklid, balení a pak zase budeme nakrátko na cestě… dva kilometry lesem s krosnou na zádech, pár minut ve vlaku v výhledem na Hostýnské vrchy… s hlavou plnou bezodpadových nápadů, plánů, přání a idejí, které vám budeme v následujícím roce poodkrývat nejen tady na blogu. Dejte nám vědět, co byste si od nás chtěli přečíst, kde byste nás rádi viděli a co bychom ještě podle vás měly dělat!
1 note
·
View note
Text
Naše červnová zero waste „tour“
V červnu se nám sešlo několik živých událostí, workshopů, prezentací a dalších akcí, na kterých jsme mluvily o našem blogu, ale hlavně o životě bez odpadu obecně. Tak trochu neplánovaně se z toho stala malá velká zero waste tour. Musíme přiznat, že to bylo docela náročné (ještě štěstí, že jsme na to tři) a zároveň velmi inspirující.
Celé to začalo naším výletem do Prahy na slavnostní vyhlášení cen Gratias Tibi, na které jsme byly, k našemu velkému překvapení, nominovány. Ačkoliv jsme cenu nakonec nedostaly, byl to pro nás nesmírně inspirativní a milý večer. S obdivem jsme sledovaly krásné taneční zahájení, s lehkým dojetím poslouchaly slova všech řečníků a fandily dalším skvělým projektům. Gratias Tibi je příkladem toho, že se v Česku dějí fantastické věci a že to s tou mladou generací není až tak špatné.
Janina skautská odysea
Je pondělí 5.6. a já mám konečně volné líné ráno. Minimálně po dvou měsících. To je hold nevýhoda toho, když se snažíte psát diplomku, blog a knížku současně a zároveň u toho alespoň malinko cestovat. Výhoda takového nabitého jara je, že máte zážitků na rozdávání a každé volné ráno si patřičně užijete. Třeba tím, že vyspáváte do desíti a pak si ještě hodinu v posteli čtete, samozřejmě knížku o zero waste. Není kam spěchat maraton zero waste setkávání začíná až v pět, kdy se ve Skautském institutu společně s Míšou potkáváme s Karolínou Strykovou, abychom doladily poslední detaily kolem našeho nového loga… V šest na stejném místě začínáme s workshopem pod názvem Zero waste pro mě i mé okolí. Trochu se děsíme, že přijde všech padesát předběžně přihlášených lidí. Nedorazí naštěstí, jinak bychom se do sálu v institutu určitě nevešli, i těch 35 zúčastněných se vejde jen tak tak. Na druhou stranu více hlav, více nápadů. A o to nám během workshopu jde. Snažíme se účastníkům pomoci pochopit základní principy bezodpadového přemýšlení a pak společně nacházet bezodpadová řešení, která by se hodila do našich životů.
A podobně jen v mnohem kratší době se snažím zero waste představit i o den později v rozhovoru pro Českou televizi, ze kterého vznikla tato facebooková reportáž. Natáčí se v pražském Bezobalu a pak ještě chvíli si s jeho zakladatelem Petrem Hanzlem povídám o jejich i našich plánech. Což v případě Bezobalu je především otevření nové větší prodejny, v našem případě hlavně dopsání knihy. Z Prahy mířím k rodičům na Moravu, jen abych se vyspala, vyzvedla na poště balíčky ze sbírky sluchátek, strávila kouzelné poledne s třemi sestrami, tedy s mojí babičkou a jejími dvěma sestrami, a nakonec ve středu nasedla na autobus směr Brno.
Právě tam nás totiž čeká další workshop na stejné téma, tentokrát v brněnském Skautském institutu. Přijde na něj skoro padesát lidí. Tak obrovský zájem nás nesmírně těší, jen jej budeme muset příště rozložit do více workshopů. Poučily jsme se ze zpětné vazby z Prahy a snažíme se udělat workshop ještě lepší. Jsme nadšené kolik nápadů z nich vzešlo. Prohlédnout si je můžete na vytvořených posterech (samozřejmě, že jde o reuse už z jedné strany popsaných plakátů). Čtvrteční brněnské ráno trávím přípravou aktivity Odpad 2097, kterou v premiéře uvádíme o den později na skautském festivalu Obrok v Trutnově. Jde v podstatě o muzeum odpadu a bezodpadu, kterým návštěvníky provádí audioprůvodce – proto ta naše sbírka sluchátek a mp3 přehrávačů, a proto dopoledne strávené stříháním desetiminutové zvukové stopy, které mi připadalo jako déjavu do mých let studentky rozhlasové žurnalistiky.
Musím se přiznat, že do Trutnova jsem večer přijala už notně utahaná. A po ranním odtáhnutí všech pomůcek k programu na vlastních zádech, jsem dost pochybovala, jak to celé zvládnu. Ale entusiasmus účastníků a pomoc od skvělé slečny ze servis týmu mne přesvědčily, že zero waste prostě na Obroku nemohl chybět. Bylo zajímavé, jak každou skupinku z onoho muzea zaujalo něco jiného. Jednu bambusový kartáček, druhou želva s brčkem v nose, jinou bezobalové obchody a další odvážné zákazy jednorázových plastů v některých rozvojových zemích. Bylo také super slyšet od mladých lidí, že řešení musíme hledat každý v nás a že je potřeba se materiálně uskrovnit. Dokonce jsem potkala i skautské vedoucí, kteří se rozhodli inspirovat mým článkem o tom, jak udělat tábor bezodpadovější. Doufám, že nám o tom svém bezodpadovém táboře nezapomenou napsat. Ve��er jsem z Trutnova odjížděla utahaná, ale přesvědčená, že tento můj zero waste maraton měl smysl.
Míšino bezobalové Brno
Ve středu 21.6. odjíždíme ze Zikmundova z našich minilíbánek a míříme do Brna, kde bych měla společně s Helčou vystoupit na bezobalovém večírku v prodejně Brána ke zdraví. S Lucií a Aničkou, které mají prodejnu na starosti, jsme se sešly společně s Janou už před několika dny, těsně před naším workshopem v brněnském Skautském institutu. Lucie nám totiž napsala o svém nápadu směřovat Bránu více bezobalovým směrem a požádala nás o pár rad, které by jim v tomto nápadu mohly pomoci. Setkání s lidmi, kteří se rozhodli otevřít si bezobalový obchod nás baví a přijdou nám velmi inspirativní. Navíc jsme rády, když se zero waste lidi spojují a stává se z toho víc komunitní věc.
A právě při povídání s Lucií jsme se domluvily na tom, že přijdeme na plánovaný bezobalový večírek k nim do prodejny, kde budou pozváni především stálí dodavatelé, kteří by své produkty mohli do prodejny dodávat bez obalů. My jsme byly přizvány, abychom sdílely své zkušenosti a rozproudily diskuzi o této formě prodeje a života.
Po cestě z minilíbánek tedy přemýšlím o tom, co vlastně budeme s Helčou říkat. Pro jistotu si dáváme sraz dvě hodiny předem a nadhodíme si stručný plán toho, co bychom mohly říct a pomalu se přesouváme na Orlí 17, abychom se přivítaly s postupně přicházejícími hosty a pokochaly se vším tím, co se dá v Bráně nakoupit. Stáčená drogerie od Tierra verde, mýdla, šampony, krémy a dokonce i přírodní tělové oleje od Naturinky (mimochodem věděli jste, že krom obalů na krémy, jsou vratné i ty papírové obaly na mýdla a šampony?), různé krabičky, lufy na nádobí a ve vedlejší prodejně i sypké potraviny – a nabídka se stále rozšiřuje!
Na stole je nachystaný skvělý raw dort a jiné dobroty a my pomalu začínáme. A zjišťujeme, že naše příprava byla vlastně zbytečná. Hned po představovacím kolečku se totiž rozběhne tak živá diskuze, že nějaké připravené proslovy nejsou vůbec třeba – a tak to máme nejradši. Zjišťujeme, jak se dodavatelé nad výrobou zamýšlí do detailu a snaží se obalový materiál omezit opravdu na minimum. Třeba jedna paní, která na večírku zastupovala firmu dovážející čokolády, kokosový olej a čaje, říkala, že ačkoliv mají pytlíkové čaje, tak místo svorky dělají uzlík a tím ušetří velké množství kovu. Nebo pán ze Sonnentoru popisoval, jak probíhají jejich slavnosti v zero waste duchu – místo brček se používá sláma a veškeré použité nádobí je v přírodě rozložitelné (dokonce v místní kompostárně zkoumali za jak dlouho se rozloží, tipnete si? Odpověď najdete v článku na obrázku).
Uvědomujeme si, že my jako jednotlivci můžeme mít sice silný inspirační efekt na své okolí, ale především velké firmy a dodavatelé mají ten stěžejní vliv na širší společnost. Pokud budou lidem předkládány pohodlné bezodpadové alternativy, tak se budou dít změny velkou rychlostí. Doufejme, že už brzy.
Helčiných deset minut slávy
Je 29. června a já sedím ve vlaku a konečně jedu domů. Od 9. června, kdy jsem přijela z Manchesteru jsem měla hodně nabitý program. Sotva jsem se vybalila a trochu aklimatizovala na Česko, jela jsem do Vídně potkat se s Rickym, který taky přijel z Manchesteru. Původní plán byl, že společně strávíme pár dní u mě doma, pocestujeme po okolí a vydáme se možná i na pár dní do zahraničí. Ale jak to tak bývá, život bez odpadu je občas plný dobrodružství a tak z toho nakonec byla tak trochu jiná tour, zero waste tour.
Po pár dnech doma jsme se vydali do Krakova a odtud ve středu do Brna na party v Bráně ke zdraví, o níž už psala Míša. Ricky, i když ničemu nerozuměl a tudíž se do diskuze nemohl zapojit, si užil svých 5 minut slávy, protože dostal za úkol zkontrolovat, jestli nápis zero waste na štítu obchodu, který mají i v čínštině, je správně.
Ve čtvrtek jsme pokračovali do Ostravy, kde tři minuty a dvacet sekund slávy čekaly mě v podobě pecha kucha prezentace v Impact Hubu na akci zvané Mashup. Pecha kucha je zajímavý formát, v rámci nějž má člověk dvacet sekund na okomentování každého slidu nebo fotky ve své prezentaci. Počet obrázků se může lišit. Je to docela mazec, protože slidy jsou načasovány automaticky a dvacet sekund je fakt málo. Na jeden slide vychází tak tři věty, vůbec není čas na žádné obkecávačky a výplňková slova. Obrázky jsou spíš takový doprovod a vzhledem k tomu krátkému času se lidi fakt soustředí jen na vás.
V Ostravě to bylo moc fajn. Na Mash upu nás mluvilo deset, každý s nějakým zajímavým projektem, aplikací, nápadem. Dokonce tam byla slečna, co založila v Ostravě bezobalový obchod. Zajímavé je, že před tím byla řidičkou náklaďáku. To mi přijde jako skvělé povzbuzení pro ty, kdo nad otevřením takového obchodu přemýšlí. Nezáleží na tom, co jste před tím studovali, nebo kde pracovali. Také mě oslovila aplikace, která umožňuje se na reklamy podívat v mobilu, když člověk chce a pak za to dostat nějakou odměnu. Řeší to jednak množství otravných reklam všude okolo nás a hlavně je to i zero waste. Ty reklamní letáky a bilboardy se přece musí na nějaký papír tisknout, že.
Svoji prezentaci jsem zvládla snad dobře. Jediná chybička se vloudila, když jsem skončila a jako poděkování dostala taštičku s reklamním tričkem. Místo odmítnutí, jsem v tu chvíli myslela je na to, abych už mohla ze stupínku dolů, takže taštička nakonec skončila v mých rukou. Naštěstí, když jsem se pak vzpamatovala, vrátila jsem ji organizátorům a ti snad reklamní tričko předají do lepších rukou.
V pátek jsem měla „volno“ a tak jsme se s Rickym vydali do mé milované Olomouce. Kromě jiného jsme KONEČNĚ navštívili freeshop, kteří otevřeli kamarádi ze spolku Udržitelný Palacký. Je to úžasné místo, kam může každý přinést věci, které už nechce a odnést si, co se mu zrovna hodí. Já jsem se chtěla jen podívat a už mám „nové“ šaty :D.
V sobotu jsme se vydali na Vysočinu do Žďáru nad Sázavou, kde se konala další pecha kucha. Slidů bylo dvakrát tolik a čas vyhrazený pro mě tedy 6 minut a 40 sekund. Díky tréninku z Ostravy už jsem věděla, co a jak, a myslím, že se prezentace docela povedla. Měla jsem čas si užít i ostatní prezentující. Byli tam samí „slavní“ lidé a já jsem byla nejmladší. Například skladatel Michal Horáček, Kamila Vodochodská, módní návrhářka a poradkyně (a to vše udržitelně), paní z projektu Celé Česko čte dětem, no a spousta dalších skvělých inspirativních řečníků, o kterých bych mohla napsat celý článek. Byla to prostě bomba.
Skvělé taky bylo, že jsem v jednom slidu mluvila o Míšiném vermikompostéru. To jsem ještě nevěděla, že v publiku sedí paní z firmy Plastia, co kompostéry vyrábí. Hned se ke mě hlásila a hezky jsme si popovídali. A do budoucna budeme snad i nějak spolupravovat. Tak se snad máte na co těšit :).
Fiasko s dárkovou taštičkou se neopakovalo, organizátoři se asi rozhodli nám radši zaplatit raut a hotel. Další skvělý zážitek. Věděli jste, že to bylo poprvé, co jsem spala v hotelu? A musím říct, že teda moc zero waste to asi není. Malé mydýlka, šampóny a spousta ručníků, které člověk nemá šanci zašpinit. Naštěstí jsme měli mýdlo i šampon svoje, tak jsme je nechali na místě pro další hotelové hosty.
Byl to náročný týden a v průběhu – hlavně když jsem čekala nervózní na svou prezentaci – jsem si říkala, proč jsem na něco takového vůbec kývla, že jsem radši měla jet s Rickym do Prahy, jak jsme to původně plánovali. Ale nakonec to byla paráda, mám spoustu nových zážitků a kontaktů, podobně jako i Jana a Míša. A snad jsem i splnily i část té naší mise, tedy aby se o zero waste v Česku dozvědělo co nejvíce lidí.
Jestli chcete, abychom se na naší další „tour“ zastavili i u vás, určitě se ozvěte :).
Fotografie v článku jsou od nás, kromě fotografie z Obroku, jejím autorem je Dominik David.
1 note
·
View note
Text
Propršený velšský listopad a zmrzlý velšský prosinec
19.11.2016
Zase prší. Začínám věřit, že jakékoli zero waste významnější události se ve Swansea dějí jen za deště. Dneska je v místním muzeu zelený market. Vůbec se mi do toho deště nechce vycházet. Navíc mám mokrou botu.
Dopoledne jsme jeli se sebeobranou na regionální trénink a když mne Lucy vysadila při cestě zpět u domu, stoupla jsem přímo do kaluže. Chválím si trénink své spolubydlící Thalii a stěžuji si na promočenou botu. Thalia mi nabízí půjčení svých bot a definitivně mne tak donutí, abych vzala deštník a vydala se na Green Fayre.
Není to žádný zero waste ráj, ale zapovídám se s paní, která vyrábí mýdla a místo plastových pytlíků je prodává v plátěných, které se dají zavěsit k umyvadlu. Vyprávím jí o zero waste a ona mi ukazuje fotky z výroby mýdel. Nakonec si kupuji černé mýdlo okořeněné zázvorem, hřebíčkem a dalším kořením. Zapovídám se ještě u stánku environmentálního centra, pořádají různé diskuze a přednášky a vedou malý eko-obchod. Dají se v něm koupit stáčené ekologické mycí prostředky a další zero waste vychytávky. Návštěvu centra asi nechám na příští semestr, teď to chce zpět domů a začít psát zkouškové eseje.
26.11.2016
Už pár dnů ležím v knížkách a ještě v nich pár dnů budu muset zůstat. Nemám čas na chození po nákupech, tak jsem se včera rozhodla dát bedýnkám ještě jednu šanci. Tentokrát jsem ale vylepšila instrukce k balení: „Snažím se žít bez produkce odpadu, proto bych vás chtěla moc poprosit, abyste použili co nejméně obalových materiálů. Nevadí mi, když budu mít brambory, hrušky, jablka, rajčata, mrkev atd. smíchané dohromady na dně krabice. Vím, že se některá zelenina může otlačit, ale beru to riziko na sebe. Také mi nevadí, pokud místo položek, které jsou pouze zabalené, dostanu nějakou alternativu (i kdyby mělo jít o zdvojenou položku, například místo zabaleného mixu salátů, bych mohla dostat extra rajčata nebo nebalený špenát či cokoli jiného). Moc děkuji za porozumění. Snažím se vyhnout plastovým obalům, které jsou jedním z hlavních zdrojů domácího odpadu a jsou také těžko recyklovatelné. Moc ocením, pokud mi pomůžete žít bez odpadu.“ A vyšlo to! V bedýnce tentokrát není ani jeden sáček. Druhé šance a konkrétnější instrukce, zero waste bedýnky přináší… (P.S.: Dneska je krásná modrá obloha!)
5.12.2016
Cardiff!!! Dneska konečně jedu do Cardiffu. Ze Swansea jsem za celý semestr kromě jedné soboty nevytáhla paty, tak jsem z výletu patřičně nadšená. Jsem tu hlavně kvůli rozhovoru ke školní práci, kterou musím za pět dnů odevzdat, ale procházku po centru si zasloužím. Je pořádná kosa, která dotváří předvánoční atmosféru. Jsem překvapená, jak hezké centrum Cardiffu je. Proplétám se bludištěm pasáží z 19. století s obchůdky a restauracemi. Nezapomenu navštívit místní centrální tržiště. Je menší než to ve Swansea, za to na něm objevuji obchůdek s kořením na váhu. Samozřejmě, že jsem si s sebou nevzala žádné plátěné pytlíky, kromě jednoho do kterého jsem si ráno koupila croissant. Tak ho dojídám a do pytlíku si nechávám navážit hrst nového koření, které mi celý semestr chybí. Více nakoupím až po Vánocích, do Cardiffu se ještě musím vrátit! Ale prozatím zpět do Swansea k intenzivnímu studiu.
P.S.: Ten intenzivně studijní listopad mne inspiroval k sepsání tipů na zero waste studium. Protože se jejich popis trochu protáhl, najdete je v samostatném článku.
1 note
·
View note
Text
Velšské výhledy a stonání
20.10.2016
Došla mi soda. Prošla jsem asi dvacet různých obchodů, od supermarketů po čínské obchůdky, a nemůžu sehnat jedlou sodu, která by byla balená v papíru. Respektive našla jsem sodu bicarbonate určenou k úklidu v půlkilovém papírovém balení. Koupila jsem hned tři, ale nějak nemám odvahu si ji dát na hlavu, protože úplně není jasné, jestli jde o jedlou nebo prací sodu.
Každopádně si z ní alespoň udělám prací prášek, neb ten přivezený už mi také došel. Což ovšem nějak neřeší mé více a více mastné vlasy. Dneska už hledání sody vzdávám a mířím do Lushe, který mi přijde tady v Británii jediná jistá bezobalová destinace. Po dvou letech sody a jablečného octu mé vlasy zase zkusí šampón, ale ne jen tak nějaký, ale tuhý šampón. Ty od Lushe sice žeprý obsahují nepřírodní agresivní pěnidla, které moc vlasové pokožce nepřidávají, ale já tu teď jaksi nemám jinou možnost, tak jim dám šanci…
(Poznámka o čtyři měsíce později: S šampukem od Lushe jsem docela spokojená. Vydrží opravdu dlouho, stále mi ještě kousek zbývá. Umývaní vlasů je rychlejší než se sodou a octem a zjistila jsem také, že jak rychle se mé vlasy mastí, docela ovlivňuje voda, kterou si je oplachuji. Zároveň se ale těším, až vyzkouším nějaký jiný tuhý šampón, abych měla srovnání…)
31.10.2016
Jupí, vidím Swansea ze shora. Právě jsme se s Helčou vyběhly na kopec Kilvey Hill, který vidím pokaždé, když jdu ze školy. Trvalo nám to asi hodinu a půl včetně zastávky v Lidlu, kde jsme si do plátěného pytlíčku kupujeme dvě minipizzy. Pečivo tu moc nekupuji, občas si koupím chleba nebo nějakou bagetu. Pekařství se totiž v Británii moc nevedou a v těch několika, která ve Swansea jsou, mají především sladké pečivo a toastový chleba (ještě jsem nepřišla na to, jak ho správně nakrájet…). Paradoxně tak mají největší nabídku nebaleného slaného pečiva supermarkety. Posilňujeme se naší svačinou a kocháme se luxusním výhledem na celou zátoku, okolo které se Swansea rozkládá. Krásnější podzimní počasí jsem si nemohly přát.
Helča, která momentálně studuje na Erasmu v Manchestru, přijela na návštěvu už v pátek v noci, kterou jsme skoro celou prokecaly (taky jsme se skoro dva měsíce neviděly!). Sobotu jsme proto pro změnu skoro celou prospaly a odpoledne prošly centrum Swansea, v němž není moc co k vidění, takže jsme skončily zero waste nakupováním na trhu. Při cestě z centra jsme v Tescu ukořistily ananas ve vyhazovací slevě a daly jsme si ho večer ke sledování filmu Na sever od slunce o dvou surfařích, kteří tráví zimu v zátoce na severu Norska surfováním, uklízením pláže od odpadků, které na ni zaneslo moře, a živí se prošlým zbožím z obchodů… tematické.
V neděli jsme podnikly pozdněvečerní procházku po pláži (byla tma, takže sbírání odpadků, kterých je tu požehnaně, jsme nechaly na příště) a dneska jsme se vydaly do výšek, jen tak nalehko, bez odpadu, po vlastních, s lahví vody a se svačinou v plátěném pytlíku. Teď už jen seběhnout zpět, uvařit Helči jídlo do krabiček na cestu do Irska a vrhnout se na psaní článku do školy.
6.11.2016
Už pár dnů mne bolí v krku a pokašlávám, ale včerejší venkovní sledování ohňostrojů během Guy Fawkes Night mne asi úplně dorazilo. Sice jsem mohla tu parádu (vyráběnou pravděpodobně dětmi v Indii a znečišťující vzduch nad Swansea, světelná show by byla vhodnou alternativou…) sledovat z našeho obýváku, ale mrznout venku se spolužáky a pak se jít do hospody podívat na rugby byla rozhodně větší zábava. Doufala jsem, že se z těch neduhů vyspím, ale cítím se docela nemocně.
V cestovní lékarničce mám pár horkých nápojů s paracetamolem, tak jeden vypiju a spím až do oběda. Horký nápoj sice dočasně zabral, ale snažím se vygooglit nějaké přírodní léky. Jsou bezobalové a na nachlazení většinou vystačí. V Británii zrovna běží kampaň proti špatnému a nadměrnému používání antibiotik, které způsobuje, že bakterie si proti nim vytvářeji rezistenci a naše současná antibiotika tak proti nemocem nemusí zabrat.
youtube
Na nachlazení přitom většinou stačí odpočinek, hodně tekutin a pomoci může i nějaký babský recept. Vygooglila jsem jich hned několik a myslím, že mi pomohly všechny. Nejvíce ale ty, které obsahují česnek, a taky tymiánový čaj.
Jak bezodpadově vyzrát na nachlazení?
Zázvorový, mátový a tymiánový čaj – Čerstvé bylinky jsou lepší, ale pomohou i sušené. Zaleji je horkou vodou a nechám louhovat alespoň deset minut. Med a citrón přidávám, až když má výluh pitelnou teplotu, aby se v medu zachovalo co nejvíce prospěšných látek.
Česnekový čaj – Lisovaný česnek zaleji vařící vodou, nechám deset minut vylouhovat a vytáhnu větší kousky. Přidám lžíci medu a šťávu z půlky citrónu.
Sirup z červené řepy na kašel – Nakrájím jednu červenou řepu na malé kousky a zasypu ji dvěma polévkovými lžicemi cukru krystal, nechám uležet přes noc. Řepa pustí šťávu, kterou piji po jedné polévkové lžíci každou hodinu.
Salát z kysaného zelí – Smíchám kysané zelí s lisovaným česnekem, nastrouhanou mrkví, nadrobno nakrájenou cibulí a paprikou a nechám pár hodin odležet v lednici.
1 note
·
View note
Text
Deštivý začátek zero waste života ve Walesu
24.9.2016
Sytě oranžový kotouč slunce zapadá za zalesněným vrcholkem. Nad sebou nechává oblohu hrající oranžovo-žlutými odstíny. Pod sebou cáry lehké mlhy vznášející se nad údolím. Jedu na západ.
Musím se přiznat, že bych mnohem raději letěla. Vyhlídka 21 hodin strávených v autobuse mi radost nedělá. Jenže za mnou nezůstane tak obrovská uhlíková stopa, jako kdybych letěla, a navíc s mými dvěma obřími zavazadly je to levnější varianta. Jasně nemusela bych toho tahat tolik… Půlku kufru zabírá 18 kilo sušených surovin pečlivě uskladněných v plátěných pytlících, které jsem narychlo šila ze starého povlečení před týdnem. Teď sedím stísněná v autobuse přede mnou se obzor barví do červena a autobus směřuje do destinace „Druhák mého mundusáckého magistra“. Vlastně mi ani nepřijde, že by má zavazadla byla nějak extrémně těžká, ale možná je to spíše tím, že už jsem se za ty dva roky, které jsem studiem v zahraničí strávila, vychytala přesuny s krosnou na zádech, kufrem v ruce a malým batohem na prsou.
Pochopitelně že jsem nakupování potravin mohla nechat až do Spojeného království. Sice si nejsem jistá, jestli je bezobalový obchod přímo ve Swansea, kde je má univerzita, ale v Londýně je Unpackaged, do kterého se samozřejmě chystám při prvním výjezdu do hlavního města mé nové domoviny. Jenže britské ceny v kombinaci s mým omezeným rozpočtem rozhodly o variantě „povezu jídlo s sebou“. Má to taky tu výhodu, že nebudu muset úvodní univerzitní dny trávit pátráním po pro zero waste vhodných obchodech. Místo toho si budu moci užít všech možných aktivit, které jsou pro nováčky na univerzitě připraveny.
Velký přípravný bezobalový nákup
26.9.2016
Prší. Prší v podstatě od té chvíle, co jsem do Swansea přijela. Nemám zatím kde bydlet a dočasně pobývám v pokoji spolužačky, která je tento týden doma ve Španělsku. Teď v dešti čekám před mým potenciálním domovem a už se asi deset minut snažím nějak dozvonit či dovolat mé potenciální spolubydlící. Na zpáteční cestě se musím stavit do nějakého supermarketu a nakoupit si alespoň nějaké pečivo a zeleninu, jinak v následujících dnech umřu hlady… Přemítám. Mám s sebou samozřejmě plátěné pytlíčky, tak nezbývá jen doufat, že nebude všechno už preventivně zabalené v plastu. Zatím to ve Swansea na žádné velké zero waste terno nevypadá… Zpoza dveří se ozývají zvuky kroků, že bych se přeci jen dozvonila?
29.9.2016
Konečně neprší! Už jsem začínala propadat zoufalství, že déšť je jediné počasí, které Swansea nabízí. Nemám s deštěm vlastně problém, mám problém s promokavostí mé obuvi. A jediný opravdu nepromokavý pár, který tu s sebou mám, jsou pohorky. Ty se zrovna dvakrát nehodí k šatům a sukním, které tvoří většinu mého šatníku, jenž se nějak přirozeně vyprofiloval během mého ročního pobytu v Dánsku a prázdninového úklidu ve skříni. Momentálně jej tvoří jedny rifle, čtvery šaty, šest triček, tři sukně, dva svetry a dvě mikiny (a samozřejmě spodní prádlo, pyžama a tak).
Dneska naštěstí vykouklo sluníčko, takže si v promokavých botaskách pěkně šráduji na mé první pořádné průzkumné výpravě po Swansea. Je to město v kopci, ve kterém jsou rozesety uličky s typicky úzkými anglicko-velšskými domky o třech patrech. Proplétám se mezi nimi bez mapy jen tak podle intuice a snažím se sejít dolů k pobřeží. Najednou se ocitám v ulici plné restaurací, která je mi nějak povědomá. Rozhlížím se okolo a jedna z odboček hlásá Catherine Street, což je ulice, ve které budu bydlet. Snad brzo. Jsem Marian moc vděčná za azyl, ale je to takové provizorní a v provizorních podmínkách se mi nechce nic moc vařit, takže jsem docela hladová. Usuzuji, že si můžu dovolit oběd v jedné z restaurací, a vybírám si Monni’s Fish and Chips, ať ten britský pobyt zahájím stylově. Jídlo s sebou je o pár pencí levnější, ale za to v krabičkách na jedno použití. Objednám si proto jídlo na talíř a upozorňuji, že nechci žádný ubrousek. Úspěšně!
1.10.2016
Poprchá. Nečekaně… Je sobota ráno a já běžím na setkání se spolužačkou. Jdeme si spolu vyzkoušet trénink pozemního hokeje. Už včera jsem byla na tréninku lakrosu, na zítra mám na programu sebeobranu, v pondělí frisbee a v úterý lezení na stěně. Za sporty se platí, ale tzv. ochutnávkové tréninky jsou zadarmo, tak jsem se rozhodla inspirovat mým oblíbeným Try Living With Lucie a dát si „5 (or more) days of sports“ (5 či více dnů sportování). Sport je tu totiž očividně velká věc, na univerzitě je snad padesát různých sportovních klubů (a ještě více různých societies – spolků různého zaměření).
Všechny se prezentovaly v úvodních dnech semestru během Fresher’s Fayre a rozdávaly spoustu papírů a dalšího odpadu, který jsem se snažila vytrvala odmítat. Časy zkušebních tréninků jsem si psala do mobilu, ale i tak jsem s pár papíry skončila. No a přidaly se k nim ještě nějaké dokumenty z úvodních setkáních na naší fakultě. Alespoň budu mít co dát do bot, protože teď už regulérně prší a mé tenisky jsou malý rybník. Déšť očividně hokejistkám nesmí vadit. Běháme po hřišti tři hodiny, kdybychom se zastavily, tak zmrznem. A je to zábava. Dokonce mám pocit, že mi to celkem jde, přestože hokejku na pozemní hokej držím v ruce poprvé v životě. Narozdíl od většiny ostatních. Pozemní hokej je tu totiž pro děvčata sport číslo jedna už do základní školy.
Ale hokej není ani zdaleka hřeb dnešního dne. Tím je stěhování do mého nového domu. Ještě sice trochu provizorní, protože na svůj pokoj si budu muset ještě pár dnů počkat, ale v kuchyni se chystám zabydlet hned ode dneška…
Zjednodušené vaření pro první dny v novém bydlišti (ryba z místní fish and chips do krabičky a růžičková kapusta na másle za deset minut)
Jak přežít první dny v nové zemi co nejvíce bezodpadově?
Na vršek svého zavazadla si přichystejte pár plátěných pytlíků a krabičku, které použijete na cestách i při prvních nákupech. Hodí se mít po ruce i utěrku, abyste měli čím krabičku utřít.
Přivezte si s sebou alespoň základní suroviny bez obalu. Zvláště se hodí vločky a mysli (na jednoduchou snídani), těstovin a rýže (se zeleninou nebo omáčkou ze sklenice na rychlý oběd nebo večeři), sušené ovoce a oříšky (na jednoduchou svačinu).
Najděte supermarket, trh nebo pekařství, kde můžete koupit nebalené pečivo, ovoce a zeleninu. Než se zabydlíte a budete mít dost času na objevování zero waste možností vašeho nového bydliště, nekomplikujte si život a nakupujte prostě v nich. Klidně si kupte i nějaké předpřipravené omáčky ve skleničkách. Ty vymyjte a schovejte, později se budou hodit.
Zjistěte, zdali některé supermarkety večer nezlevňují potraviny před koncem doby minimální trvanlivosti. Často jde o různé sendviče či saláty, což se první dny může zvláště hodit. Sice jsou většinou v obalu, ale alespoň jídlo zachráníte před vyhozením.
Pokud máte omezené možnosti (ať už prostorové či časové) si vařit, najděte si finančně dostupnou kavárnu, jídelnu, restauraci či fast food, kde vám dají jídlo do vaší vlastní nádoby nebo na talíř.
Jde-li to odmítejte jakékoli informační letáky, které opravdu nezbytně nepotřebujete. Relevantní informace si zapisujte přímo do vašeho diáře či mobilu.
Nestresujte se, pokud se vám nepodaří se nějakého odpadu vyvarovat. Pokuste se jej vyhodit do tříděného odpadu.
1 note
·
View note
Text
Vánoce bez odpadu – pokus číslo 1
Náš blog má za sebou první rok života a my první bezodpadové Vánoce. Jak se nám vydařily? Jaké dárky jsme dostaly a jaké darovaly? O tom vše píšeme v našem povánočním novoročním narozeninovém blogu.
Míša
Tyto Vánoce byly pro mě vlastně ty první zero waste. Ze začátku jsem stanovila tři jasné priority, a to, ať jsou dárky, které budu dávat i dostávat:
bezobalu
zážitkové
užitečné, potřebné a chtěné
Když se k tomu připočte ještě to, že chci, aby byly věci, co používám eticky a ekologicky vyrobené, nejlépe v Česku a ještě k tomu vegan, tak jsem to svým blízkým moc neusnadnila. Ale zvládli to více než dobře!
Z bezobalových věcí jsem dostala krém na obličej, šampon a mýdlo, které vyrábí paní z vesnice kousek od nás. Ze zážitkových výlet do Budapeště, masáž, lístky na Show Jana Krause a poukaz na exit game. V kategorii užitečných to vyhrál spacák, termo taštička na jídlo a poukázka do zdravé výživy. Z chtěných pak dřevěné naušnice od českých designerů. A pak tu bylo i pár dárků, které s mou filosofií úplně nesouzní, ale to se do příštích Vánoc vychytá!
Při nákupu svých dárků jsem se řídila stejnými pravidly a také jsem se snažila zminimalizovat počet lidí, se kterými si na Vánoce něco dáváme. Mezi takové highlighty v mé režii řadím poukaz na workshop v komunitní dřevařské dílně, lístky do vily Tugendhat, mýdlo na čištění pleti, český přírodní krém, termosku, bambusový kartáček, deštník, termofon (taková ta věc, co se naplní horkou vodou a hřeje) a vína. Ani mě se ale nepodařilo všechno vychytat na 100 %. Jeden dárek jsem totiž nechala na poslední chvíli a bylo z toho dárkové balení čajů (pytlíkových a v mnoha obalech, ale aspoň bio a české produkce), takže i já se mám stále kam posunout a učit.
Obecně mi však připadá, že toho potřebuji a chci čím dál míň a že jsem se místo toho dětského těšeníčka na rozbalování dárků spíše začala děsit, jaká zbytečnost se pod stromkem objeví. Naštěstí to začíná vypadat, že si i okolí všímá a blbostma mě nezahlcuje. Jupí!
VÝHRA: Zážitkové dary a šaty ze sekáče.
PROPADÁK: Přírodní ručně vyráběné mýdlo a tuhý šampon v plastovém sáčku! A pak čaje, čokolády a další kosmetika v plastu.
Helča
S hrdostí to můžu shrnout tak, že u nás doma byly letos zero waste Vánoce. Dárky se balily do dárkových tašek, kterých máme nasbírány kupy. Oblečení bylo ze sekáče, knížky většinou z antikvariátu a každý člen rodiny byl obdarován látkovými kapesníky.
Já jsem se letos vrátila k jedné staré tradici. Asi po deseti letech jsem zase napsala dopis Ježíškovi. Proč? Na Vánocích jsem měla vždycky ráda překvapení a dárky nechávala na kreativitě ostatních. To přinášelo velkou radost, ale občas také zklamání a hlavně – spoustu nechtěných dárků. Letos jsem popřela svoji zálibu v překvapeních a rozhodla se to svým rodičům, sourozencům a kamarádům ulehčit. Dopis jsem napsala ve formě online dokumentu a ten sdílela se všemi, které by mohl zajímat.
Dárky jsem v něm rozdělila do tří kategorií. Kategorie 1 – věci které mi v mé „výbavě“ schází a zároveň by někomu mohly přebývat. Tedy věci, které doma někdo má, zavazí mu a mohl by se jich zbavit a zároveň tak pro mě mít dárek. Z této kategorie jsem neobdržela nic. Asi to bude chtít ještě trochu času, aby mě lidi chtěli obdarovávat věcma, které jim jsou k ničemu. Ale v mých instrukcích bylo, že pokud se někdo chystá mi nějaký dárek darovat, měl by ho v seznamu přeškrtnout (samozřejmě anonymně). A někdo zaškrtnul položku pilník. Tak teď jen netrpělivě očekávám, jestli to byl omyl, nebo jestli ho ještě dostanu.
Update: Je 25.dubna, mám narozeniny a v mé schránce v Manchesteru se objevuje dopis. Rozbaluji jej a tam - pilník! Tak přeci jenom se nakonec někdo zbavování se věcí v můj prospěch zůčastnil. (Díky Justy ;))
Kategorie 2 – jídlo a alkohol. Dostala jsem křížaly, šípky, popcorn – vše bezobalu. Sypaný čaj i s krabičkou. A furt doufám, že mi ještě někdo dá tu výtečnou domácí slivovici...
Kategorie 3 – nové věci, bez kterých se obejdu, ale kdyby za mě někdo chtěl utrácet, udělaly by mi radost. Bohužel, nikdo do mne investovat nechtěl, ale oblečení jsem dostala. Od ségry triko s vlastnoručně namalovaným nápisem Be free a od mamka rifle ze sekáče. Asi mě chtěly něčím překvapit.
Jo a jaké dárky jsem dávala já? Trošku se stydím to sem vůbec psát, ale zatím jsem žádný dárek nikomu nedala. Máme doma skupinkový systém – našim dáváme se sourozenci dárky dohromady, se ségrou dáváme dárek bráchovi a naopak. A ségra má naštěstí veškerou kreativitu, která mně schází. Tak se s dárky v zero waste stylu poprala za mě. Pochválit ji musím zvláště za upcyklaci taťkova oblíbeného hrníčků na kafe, který dozdobila vtipným a kreativním nápisem Kapučičíno s kresbou kočičky.
VÝHRA: Popcorn patřil vždy mezi moje oblíbená jídla, jen od doby, co žiju zero waste, jsem ho nekupovala. A když se na facebooku Olomouc bez obalu objevilo, že mají popcorn, lajkovala jsem to tak usilovně, že si toho všimla mamka a pod stromeček mi nadělila sklenici plnou popcornu, aniž bych ho měla v dopisu.
PROPADÁK: Jediný dárek, který mě letos trochu zklamal byly dobře míněné látkové kapesníky, které mamka darovala celé rodině. Ale kdo mi vysvětlí, proč ty moje byly zabalené v plastu a ségřiny v papírové krabičce?
Jana
Letošní vánoční dárky jsem dávala i si přála pod značkou „potřebuji a opravdu chci“ a po dlouhé době psala Ježíškovi. Záměrně jsem do dopisu napsala více položek, než bylo v možnostech mých Ježíšků pořídit. Nechtěla jsem se totiž připravit o překvapení, co pod stromečkem najdu. Ale zároveň jsem byla dostatečně konkrétní, abych našla jen takové věci, které opravdu opravdu chci. Zahrnula jsem proto odkazy na určité firmy a poznámky o velikostech a barvách.
Pod stromečkem mne pak potěšily barefoot sandále, diář (Minulý rok jsem se snažila diář přesunout do online podoby, ale vůbec mi to nefungovalo. Tak jsem se rozhodla, že raději budu mít jednoročně odpad v podobě papíru z diáře než spoustu vyplýtvaného času.), dřevěné náušnice (Ty jsem si sice nepřála, ale až na krabičku, ve které jsou, jsem za ně ráda.), mýdlo na vlasy (v papírovém obalu) a další mýdla, o kterých se dočtete v propadáku.
Dárky jsem dávala podle stejného klíče „potřebuje/chce“ a už od půlky listopadu zjišťovala preference mých blízkých. Neobešlo se to sice bez nějakých obalů, ale když už měly být, tak jsem pátrala alespoň po velkém balení (třeba po půl kilu čaje pro taťku) nebo nějaké prospěšné variantě (například mikinu pro bráchu jsem vybrala na Zootu v kolekci Dobro, takže z jejího nákupu šla část peněz na neziskovku).
Babičku jsme letos společně s tetami, strýci, sestřenicemi a bratranci obdarovávali matrací. Ale protože je na míru a do Vánoc se nestihla vyrobit, pod stromečkem byl zatím jen poukaz. Mamka si ho původně představovala zalaminovaný, což jsem jí ale z ekologických a estetických důvodů vymluvila. Poukaz jsem vytiskla na tvrdší papír, který už doma máme tak deset let, a převázala stužkou, která u nás zbyla po Velikonocích. O tom, že to podle všech vypadalo dostatečně pěkně a reprezentativně, asi psát nemusím. Malé zero waste vítězství.
U mě sice Vánoce výrazně bezobalové nebyly, za to jsem si ale jistá, že věci, které jsem dala i dostala, jen tak v odpadu neskončí. A to je podle mne důležitější než dát bezobalovou věc, kterou obdarovaný nechce.
VÝHRA: Dostala jsem jen věci vyrobené v Česku. A přestože ne všechny suroviny na ně pochází z Česka, i tak mám radost z ušetřených přepravních kilometrů.
PROPADÁK: Tuhá mýdla zabalená v plastových obalech. Sice jsem do dopisu napsala: „Prosím, neobdarovávejte mne žádnou kosmetikou v obalu, především plastovém, a obecně čímkoli, co by brzo skončilo v odpadu.“ někde se ale stala chyba.
1 note
·
View note
Text
Díky za každé táborové ráno
Letošní tábor nebyl pro mne vůbec takový, jaký jsem si jej krásně představovala. Pohoda v kuchyni, chození naboso, třešňová marmeláda jako bonus. Nic z toho se neuskutečnilo a já musela z tábora odjet dříve. A bylo mi to líto. I proto že byl asi nejvíce bezodpadovým a vegetariánským táborem, co jsme s klučičím oddílem zažila.
A to hlavně díky tomu, že se celé vedení tábora shodlo, že to tak chce, a taky se do snahy, aby po nás na táboře zůstalo co nejméně odpadu a tábor měl co nejmenší dopad na přírodu, zapojilo. Skvělí byli i letošní táborníci. Služby v kuchyni byly super schopné. Ti nejstarší táborníci jsou už na táboře posedmé a jde to na nich poznat. A přestože jsem při odjezdu měla oči pro pláč, nakonec mne čekalo jedno táborové ráno, které dalo na slzy zapomenout…
Tábořím, tedy jsem
Než se k němu dostaneme, bylo potřeba nějaký ten tábor postavit. Tradičně stavíme na zelené louce. Používáme stejný materiál, který se vyměňuje, jen když už je opotřebovaný. Letos byla velká snaha omezit hřebíky a co nejvíce vázat. Vázací mánie (v tom dobrém slova smyslu) vyvrcholila, když se kluci rozhodli postavit dvoupatrovou věž jako bránu do tábora, což byl pro starší skauty projekt v podstatě na celý tábor. Mákli si nejen, když sháněli a pořízovali (tedy zbavovali kůry) kůly. Vzhledem k tomu, že jsme tábořili v lesích, které zasáhlo sucho a kůrovec, najít suché dřevo sice nebyl velký problém, ale dost smutný pohled.
Sbíraní dřeva je každodenní táborový evergreen. Bez dřeva není jídlo, vaříme totiž na kamnech. Kovovou konstrukci si vozíme každý rok stejnou a vymazáváme ji hlínou, která zůstane po kopání latrín. Odpad zdrojem prostě. Postavit, vylepšovat a vůbec obstarávat fungování tábora je hlavní programová náplň. Co se tím učíme? Že práce (a zvláště ta společná) je nezbytná, abychom žili a žilo se nám dobře. I proto jsme se letos obešli bez celotáborové hry. Zato si kluci užili jednu velkou celodenní hru. Mladší skauti taky vyrazili na přespávací výlet a celkově si asi hráli o trochu více, i když pro ty starší byla stavba věže vlastně jedna velká hra…
Pracovní program doplňovali pravidelným ranním cvičením a pak procvičováním nějaké vybrané dovednosti od lezení na stromy přes rozdělávání ohně po broušení nožů. Ta poslední dovednost je fakt užitečná – víte, jak vám správné broušení nože prodlouží jeho život?! Odpoledne si dali nějaký ten sport… lakros, frisbee, baseball, lukostřelbu. A večer program mířící na skautské hodnoty. Prostě taková kalokagathia (vyváženost tělesného i duchovního).
Výhoda tohoto jednoduchého (ale v žádném případě ne nepřínosného programu) je, že nevyžaduje mnoho materiálu a vybavení. Nové se kupují jen minimálně a pak se o ně patřičně stará. Většinu materiálu nám nabízí sama příroda a ta je konec konců nejlepší tělocvičnou i hračkárnou. Stačí opořízovat pevnou větev a přivázat ji mezi dva stromy a máte perfektní hrazdu. O tom, že každá třetí suchá větev má ideální tvar na imaginární bambitkovou přestřelku a že stačí borovicová kůra, nožík a potok a máte zaděláno na lodní regatu, ani nemluvím. A i to zírání do zelených třepotajících se listů je zdravé. Místo svítících obrazovek máme hvězdné nebe a tradičně i tašku plnou komiksů. Kromě nezapomenutelného Asterixe a Obelixe letos zabodovaly i trochu vážnější témata – Maus (o holokaustu), Fotograf (o Afghánistánu po válce v roce 1986) a Zatím dobrý (o osudech bratrů Mašínů).
Trochu jiná táborová kuchyně
Aby měli všichni na práci, sport i hraní dostatek energie, je potřeba mít oporu v táborové kuchyni. To znamená tři táborníci, kteří se celý den věnují vaření, umývání nádobí a úklidu za pomoci jednoho zkušenějšího vedoucího. První polovina tábora tak byla pod mou taktovkou a ta druhá pod taktovkou bývalého hlaváka. Že to i letos pojmeme co nejvíce bezodpadově, nebylo potřeba dlouze diskutovat. K šetrnému a v přírodě odbouratelnému mycímu prostředku (letos to byl Sonnet na nádobí a BioD na pracovní plochy a stoly v jídelně) přibyla lufa – přírodní hubka na nádobí. Že se osvědčila, mi bylo jasné, když se jeden z mladších vedoucích přišel zeptat: „Kde se to dá koupit? Tím se fakt dobře myje!“
Na zero waste myslíme i při sestavování jídelníčku. V emailu se zadáním kuchyně navíc stálo: „PP.S. Čím míň, masa tím lépe ;)“. Opravdu jsme klučičí tábor. A tak jsme se to snažili při plánování dodržet. Během jara jsem párkrát o zero waste přístupu k táboru přednášela a nejvíce všechny vždycky zajímal jídelníček, tak se o něm rozepíšu více. Na masu táborový jídelníček opravdu nestál. Už při plánování jsem se ale snažila, aby každý den vyhovoval tzv. zdravému talíři. Tedy čtvrtina bílkoviny (hlavně rostlinné), čtvrtina sacharidy a polovina zelenina a ovoce. Snažíme se vařit maximálně za stovku na osobu a den.
Snídaně: Klasikou se stávají ranní kaše – jahelná s jablky a ovesná s medem, kakaem a semínky. Kaši máme zhruba každý druhý až třetí den. Ty zbylé se podávají namazané chleby podobně jako na dopolední svačinu.
Přesnídávky: Jedli jsme hlavně kvasový chleba s máslem nebo pomazánkou a zeleninou. Bez ní by to už nešlo. Prostě na namazaný chleba na slano zelenina patří. Služba už je zvyklá při chystání rovnou zajít do „ledničky“ a vybrat nějakou zeleninu. Snažíme se ji různě na chleby nakombinovat, aby si každý mohl vybrat. Chápeme, že ne všechnu zeleninu má každý rád. Ale rok od roku je se „zeleninovou vybíravostí strávníků“ menší problém. Až po letošním táboře mne napadlo, že by chleba šel posypat třeba i nějakými semínky… slunečnicovými, sezamovými… Protože na táboře nemáme mixér, nejdou dělat semínkové pomazánky, ale takto by se dala semínka do stravy snadno dostat. S pomazánkami se mi letos celkově moc nedařilo, prostě ne a ne přijít na to, čím nahradit pomazánkové máslo a tvaroh… a tak často bylo jen máslo. Možná bych příště mohla mazat oříškové, se zeleninou je totiž taky skvělé. Když si to chceme osladit, dáme si marmeládu, povidla nebo med. Kluci také prosili, jestli bychom to nemohli párkrát ozvláštnit i jiným druhem pečiva. Já stále čekám, až postaví pec a budou se dát péct buchty… Ale nějakou vánočku a celozrnný rohlík bych jim do jídelníčku zařadit mohla.
Polévky: Nejčastěji vaříme jen zeleninový vývar, aby byl trochu ozvláštněný, tak do něj přidáme tu pórek, tu kedlubnu, nebo třeba písmenkové kukuřičné těstoviny či na zahuštění a dodání chuti hrašku. Zeleninový vývar je super, protože ho celý zmáknou uvařit i menší kluci. Párkrát jsem jej ani nechutnala předem a nechala na nich, aby jej dochutili podle sebe. Pokud je moc planý, tak máme v záloze Bujónku. V masné dny děláme vývar z kostí. A pak máme pár speciálních polévek: jemně pálivou z červené čočky na způsob daalu, valašskou kyselicu, pórkovou polévku se základem z bramborové kaše a mléka, rajskou a klasickou česnečku. Tu je nejlepší vařit, když jsou jako příloha hlavního jídla brambory a jako základ použít právě vodu z brambor. Taky jsem měla doma vyzkoušený skvělý boršč bez masa, ale letos jsem ho bohužel uvařit nestihla. Tak snad příště…
Oběd: Když jsme si na táborech začali vařit sami, bojovali jsme s tím, co vlastně na obědy zařadit a ještě víc s tím, jak je dělat bezmasé. Dneska už si vybíráme, co letos, z toho co umíme uvařit a chutná nám, zařadíme. Kromě pár masitých jídel, zase jedeme především na zelenině, kterou doplňujeme hlavně luštěninami jako zdroji bílkovin. Příloha nám dá dobrý základ sacharidů – brambory, těstoviny, rýže, knedlíky… Ty knedlíky jsem se naučila před pár lety dělat právě kvůli táboru… Abychom to nepřeháněli s bílou moukou, tak je dělám z části ze špaldové celozrnné mouky. Na menu se letos objevilo: meruňkové knedlíky, rice bowl s dušenou zeleninou a tofu, rajčatový kuskus, lečo (ale bez rajčatových slupek), čočka, brambory s obalovaným květákem, těstoviny s pestem, cuketou a paprikou, „české“ zeleninové rizoto, kari s červenou čočkou, květákové pyré s bramborovou kaší. V plánu byla i koprovka, ale kopr nám zhořkl dřív, než se na ni dostalo… škoda. K obědům je (když se stíhá) nějaký salát – jednoduchý okurkový, zelný s koprem nebo prostě jen takový, co táborové zásoby daly.
Maso a další živočišné výrobky: Bezmasé obědy doplnila jednou za týden dávka masa – vepřové výpečky s knedlíkem a zelím a hovězí ragú s rýží. V mém týdnu ještě starší kluci dělali kuřecí maso v setonově hrnci (zjednodušeně jej zahrabali do země s nahřátými kameny) a pak celý tábor opékal špekáčky. V druhém týdnu si zase pochutnali na rybě. Živočišné bílkoviny nám doplňovalo i mléko a vajíčka. Kluci byli letos celkem vděčnými strávníky a většina na „chybějící“ maso nereptala, o to více si jej ale všichni užili, když teda bylo.
Svačiny: Odpolední svačinky jsou o dodání energie a většinou bývají sladké. Občas sice zařadíme chleba s něčím, ale obecně se mu snažíme vyhnout. Někdy dáme jogurt nebo sladký tvaroh (ten den, co se doveze z nákupu). Máme rádi ovoce (sladký meloun je top). Každý rok si říkám, že k němu budu dávat oříšky nebo oříškové máslo, aby energie vydržela déle a každý rok na to nějak úspěšně zapomínám… Alespoň jednou za tábor nastrouháme mrkvovo-jablečný salát, někdy zařadíme i ten šopský. Milujeme jablečné pyré s piškoty a puding. Pudingy jsem letos vyřešila tak, že jsem koupila kukuřičný škrob, vanilkový cukr a kakao a prostě si vlastní puding namíchala bez umělých barviv a příchutí a bez obalů. Funguje to! Jen je potřeba směs rozmíchanou ve studeném mléce nalít do opravdu vařícího mléka, jinak to dobře neztuhne. Na litr mléka je potřeba zhruba 8 polévkových lžic směsi. Ten vanilkový puding byl podle mne naprostá bomba.
Večeře: Mlsání občas pokračuje i večeří. Vždy se to ale snažíme vyvážit tak, aby opravdu sladké jídlo bylo jen jednou nebo dvakrát denně. Takže sladké večeře jako třeba krupice, palačinky nebo tvarohové noky jsou většinou v ty dny, kdy není na snídani kaše. Krupičku jsme letos měli celozrnnou špaldovou a ta byla fakt hodně dobrá, až tak že jsme si s vedoucími říkali, že bychom si ji třeba mohli uvařit i doma přes rok, ne jen jednou v roce na táboře. Slané večeře obstaralo chilli sin carne (tedy bezmasá varianta chilli con carne, minilekce španělštiny: con – s, sin – bez, carne – maso), těstoviny s vlašskými ořechy a špenátem, halušky, rajská s těstovinami, selská omeleta. A když přišla ta chvíle, kdy bylo na táboře více staršího chleba, smažil se chleba ve vajíčku nebo topinky.
Pití: Už druhý tábor jedeme na sypaných bylinkových směsích od Sonnentoru (vedoucí taky na sypaných zelených, černých, žlutých a dalších čajích a mleté kávě…) a jsme maximálně spokojení. V plánu bylo taky kakao, ale nějak jsme na něj zapomněli. Ale kluci prosili, aby se příště nezapomnělo a že granko by bylo ideální… No ještě, že se dá koupit jen v papíru…
Co vám tak na tom nákupu trvalo?!
Odpad z kuchyně tvoří naprostou většinu celkového táborového odpadu a je proto namístě snažit se jej omezit. Snažíme se vařit na míru, což je nejtěžší první dva táborové dny, kdy je potřeba zjistit aktuální hladový stav letošních strávníků, pak už to jde. Máme pravidlo: „co si necháš naložit do ešusu, to je potřeba sníst“. A hlavně se snažíme nakupovat částečně bezobalově. To je nejsnazší u zeleniny a ovoce a suchých potravin. U jiných potravin je náš cíl obaly co nejvíce snížit.
Suché potraviny: Protože ne všechny bezobaláče mají stejnou nabídku, je toto trochu alchymie. Je potřeba vědět, kde co mají a kde se co vyplatí nakoupit. Nejbližší bezobalový obchod k táboru leží v Blansku, tam kupujeme základ jako je rýže, vločky, jáhly, kuskus, některé luštěniny, semínka a sušené ovoce. V olomouckém obchodě jsme pořídili zásobu bujónek, vanilkový cukr a taky velké balení hrašky a ještě větší (šestikilové) těstovin. A ve zlínském bezobaláči speciality jako mouku, nebělený řepný cukr, špaldovou krupici, škrob a kakao na puding. Příště možná ještě ze Zlína zařídíme obří zásobu piškotů, které tam taky mají. Protože jsme akce pro děti, dbáme na to, abychom vše kupovali do obalů vhodných pro styk s potravinami. Už několik let máme takové šikovné menší krabičky od nějakých ochucovadel pro velké jídelny. Od minulého roku máme i větší krabice od zmrzliny. Tak jsme vše letos oprášili, umyli a naplnili.
Zelenina a ovoce: Nakoupit většinu zeleniny a ovoce bezobalově (buď do vlastních záclonových pytlíků nebo do krabic, které pak používáme na podpal) je pro nás takový zlatý standard. Letos jsme se jej pokusili ještě rozšířit o dimenzi lokálnosti. Instrukce byly následující: „A taky jsem přemýšlel, že by bylo super zkusit nějak víc využít místní potraviny. Jakože třeba třešně co tam rostou, nebo něco od nějakého farmáře. Člověk má přeci trochu jiný pocit z toho jídla, když ví že musel ty třešně obrat ze stromu nebo si donést něco od místňáků, než když to má koupené ze supráče.“ Na třešně bylo letos už pozdě, ale po farmářích v okolí jsme se rozhlédli. Nebylo to úplně snadné hledání. K lokálním zahrádkám se nám proniknout nepodařilo. Nakonec jsme brambory, cibule a česnek nakupovali z jedné farmy asi 30 kilometrů od tábora. Další zeleninu a ovoce, které v té době byly dostupné české, u jednoho zelináře v Blansku a zbytek (což teda byla cizokrajná rajčata, pórek, meloun a papriky na lečo) v supermarketu. Za tábor jsme dělali tři velké nákupy. Aby zelenina a ovoce mezi nimi vydržely, dbali jsme na dobré skladování. Brambory s jablky, ale bez cibule! Většina zeleniny byla v „ledničce“ – tedy plastových boxech a velkém hrnci ponořeném do potoka. Jenže kvůli suchu byl dost nízký stav vody v potoce, která toto tradiční pojetí lednice notně ohrožoval. Vykompenzovaly jej ale studené noci, chladnější dny a nakonec i pár průtrží mračen, takže vše zůstalo čerstvé. Důležité je taky všechno nenaházet na sebe. Nejlépe je nechat zeleninu v krabicích a ty naskládat na sebe ale tak, aby na zeleninu ve spodních patrech netlačily. Nejměkčí zeleninu a ovoce (rajčata, meruňky…) je dobré vždy pokládat nahoru. A tu nejměkčí a nejrychleji vadnoucí ovoce a zeleninu sníst jako první.
Pečivo: Tři kvasové chleby na nás každé ráno čekaly v COOPu ve vesnici asi dva kilometry od tábora narvané do jednoho igelitového pytlíku. Sehnat chlebové plátěné pytlíky s certifikací pro styk s potravinami není úplně snadné. Ale třeba to do příště ješte vylepšíme. Nutno ale podotknou, že na cestu se vydával vždy jeden skaut na kole, takže dopravou nevznikala žádná uhlíková stopa (ale tušíme, že po „tajných“ nákupech dobrot asi zůstal nějaký odpad).
Maso: Maso jsme brali z masny asi šest kilometrů od tábora. Dostali jsme jej teda v původním plastovém balení, ve kterém do masny doputovalo a kosti na polévku v sáčku. Ale protože masa bylo na táboře málo, odpad byl taky minimální. I tak to do příště zkusíme s nějakou dobře těsnící krabičkou.
Mléko: Mléko je u nás docela velký zdroj odpadu. Kupujeme to trvanlivé v nápojových kartonech, čerstvé by nám totiž nevydrželo, protože jej nemáme možnost skladovat v dostatečném chladu. S nápojovým kartonem je to složité, hodně se ho recykluje, ale většinou tak, že recyklovaný materiál (například izolace) už recyklovat nejde. Pokud bychom měli někdy tábor kousek od nějaké mléčné farmy, můžeme pro mléko jezdit stejně jako pro chleba. Ale upřímně, přidáme-li si toto jako kritérium při hledání tábořiště, tak už opravdu žádné nenajdeme… i teď s nižšími nároky je to dost těžké.
Ostatní: Pro to, co neseženeme bezobalově, jedeme do supermarketu. Zatímco dříve byly potřeba tak tři košíky, letošní poslední nákup zaplnil jen půlku jednoho. Pokud to jde, tak vybíráme větší a papírová balení. Třeba u vajíček to bylo snadné, proto u nich máme ještě jedno kritérium – vybírali jsme ty z podestýlky. Před plastem dáváme přednost kovům a sklu. Kovové plechovky se na táboře užijí třeba na sbírání smůly nebo hřebíků. Skleničky si snažíme odvést domů a zužitkovat je na kompoty a marmelády. Papírové obaly poslouží na podpal, takže kategorii papír ani nemáme v našem malém třídícím centru. Plastům se nám vyhnout úplně nepodaří. V koši skončily obaly od tofu, pomazánkového másla, margarínů, jogurtu (minulý rok byl ve skle, ale letos jej neměli v akci…) a obaly od sušenek a různých dobrot z porad. I když těch je rok od roku méně, o to více roste požadavek na oříšky, sušené ovoce a nakrájené ovoce a zeleninu, které jdou snadno zajistit bez obalů. Ve směsném odpadu toho z kuchyně končí minimum – hlavně jde o kombinované obaly od másla, tvarohu a pytlíčky od koření (ještě z dřívějška, teď už jsme kupovali bezobalově).
Proč ty slzy
Takže vlastně všechno docela zero waste ideál. Nejen, že jsme dělali, co bylo v našich silách, ale makali jsme na tom všichni. Žádné rozpory, jestli lufu ano nebo ne, žádné remcání nad menším množstvím masa. Proč jsem tábor teda trochu oplakala? Já si to před letošním skautským táborem malovala, jaký bude skvělý. Posedmé s klučičím oddílem. Šťastná sedmička… Ranní cvičení, cesty na kole na nákup, užívání si vaření v kuchyni a učení malých kluků, jak dát dohromady něco výživnějšího než špagety s kečupem, čtení si v odpoledním klidu, studená voda v potoce a chození bosky. A dopadlo to úplně jinak, až jsem si říkala, že o tom letošním táboře nebudu ani psát. „C’est la vie…“ loučili se se mnou kluci, když jsem z tábora odjížděla o dva dny dříve, než bylo v plánu. A ano takový je život, takže proč nepsat i o něm… Dva týdny před táborem jsem dostala od zubařky antibiotika a, i když jsem je už měla v době tábora dobrané, v kombinaci se studenými nocemi i dny to bylo na můj organismus trochu moc a tak jsem usoudila, že postel a teplo domova bude pro mne to nejlepší. Podle původního plánu jsem měla na táboře zůstat do poloviny a odjet v pondělí ráno, nakonec jsem odjížděla už v pátek večer.
Jenže jeden den válení v posteli opravdu zabral a ulevilo se mi. V neděli jsem si už sedla k počítači a pustila se do kontroly posledních kapitol naší knihy. V pondělí mi bylo už o poznání lépe, takže jsem začala plánovat, že bych se přeci jen na tábor na jedno odpoledne podívala… Navíc jsem to měla cestou na přislíbenou zero waste přednášku pro dobrovolníky na Kaprálově mlýně, kterou jsem se vzhledem k rychlé rekonvalescenci rozhodla nerušit. Dala jsem se dokonce do pečení meruňkových koláčů, abych na tábor nepřišla s prázdnou. Zatímco se koláče pekly, dočítala jsem poslední stránky knihy. Dopečeno, dočteno, odesláno… A najednou přišla úleva. Dva a půl roku práce a teď už není potřeba nic psát. Je hotovo, alespoň z naší strany. Text ještě čeká korektura, sazba a tiskárna. Ale já se klidně mohu zítra sbalit a užít si jedno odpoledne na táboře…
Když přivezete koláče, tak z vás ze skautského tábora nevyhodí. A když nejste úplně moc otravní, tak vás naučí střílet z luku a zeptají se vás, jestli nechcete zůstat přes noc a odvést ten jeden slíbený program, který jste kvůli neplánovanému odjezdu nestihli během prvního týdne. A tak se stalo, že se z jednoho odpoledne stal jeden den. Nejdříve jsem tedy odjela přednášet na zmíněný Kaprálův mlýn a vyspala se ve slaměném domečku. Pak jsem ale zamířila zpět na tábor.
V kuchyni je šikovná služba a na stole v jídelně se povaluje pár komiksů. Všechno při starém? Ne tak docela. Vázané věži při vstupu do tábora chybí jen pár detailů a po chladných dnech minulého týdne není vidu ani slechu. I můj pocit je docela jiný. Je středa. Přemýšlím, co jsem dělala tu minulou? Vlastně nebyla vůbec špatná. Bylo trochu tepleji. Já měla skvělou náladu a schopnou službu v kuchyni, se kterou jsme si při krájení zeleniny na polévku zpívali popěvky z lidových a kostelních písniček. V odpoledním klidu jsem se vyhřívala na sluníčku a četla Stopařova průvodce galaxií, kterého jsem „ukradla“ hlavnímu vedoucímu ze stanu. V noci jsem usínala v hamace s výhledem do korun stromů. Tak alespoň jeden táborový den byl ta vysněná idylka.
Že bych k němu přidala ještě další? Starší skauti zrovna vyráží na odpolední výlet, tak se k nim rozhodnu na kousek připojit. Nakonec je z toho příjemná desetikilometrová procházka s lehce nostalgickým vzpomínáním, co jsme za těch sedm let nejen táborů zažili. Večer si během programu povídáme o stereotypech a rovnosti pohlaví. Ráno mne probudí kytarový budíček. Za hodinu budu sedět v autobuse na cestě do Prahy. Ještě se ale rozběhnu na rozcvičku s malými skauty a v tu chvíli pocítím velkou vděčnost, že si těch pár dnů v lese mohu už posedmé dovolit, že tomu táborovému týmu hodně záleží na tom, co po nás tady na Zemi zůstane, že mohu usínat pod hvězdnou oblohou a probouzet se do vůně lesa, že jsem letos dostala jedno nádherné táborové ráno navíc…
0 notes
Text
Vánoc bez odpadu – pokus číslo III
Když píšete už třetí článek na stejné téma, tak to už vlastně můžete nazývat seriál, že?! Tak v tom případě je tu třetí díl každoroční klasiky – (skoro) bezodpadové Vánoce. Kdybyste si chtěli přečíst předchozí epizody, tak jednička a dvojka.
HELČA
Letos jsem byla při přípravě na Vánoce (která začala asi 4 dny před Štědrým dnem) fakt ráda, že jsme v předchozích letech věnovali čas tomu, abychom si je nastavili co nejvíce bezodpadově. Doma jsme se totiž všichni sešli až dva dny před Vánoci a jakékoliv speciální přípravy jsme beznadějně nestíhali. Dárků jsme dostali i darovali málo, cukroví jsme měli „jen“ 5 druhů a vánoční úklid jsme odložili na jindy a byli rádi, že jsme zvládli úklid běžný.
Stromeček jsme zase dostali od známého, který pracuje v lese a má tak přístup ke stromům, které se musí pokácet. Nazdobili jsme jej ozdobami, které používáme snad od vždycky. O výzdobu se postaral adventní věnec z přírodních materiálů, který vyrobila mamka, rozkvetlý vánoční kaktus a svíčka s betlémským světlem.
U cukroví jsme se drželi stejného pravidla jako loni a udělali jsme pro každého člena rodiny jeho oblíbený druh: vanilkové rohlíčky, medovníkové kuličky, linecké, pusinky, perníčky a jako bonus taťkovy oblíbené rakvičky (sice trochu nevánoční, ale proč ne). Na ty jsme letos měli šlehačku z domácí smetany od známých farmářů (koupenou v přesnídávkové skleničce). Všichni si tak pochutnali, cukroví se stihlo sníst (a nepřejíst), a ještě jsme jej stihli upéct za tři odpoledne. Stejně jako na pečení v průběhu roku byly ingredience většinou nakoupené bezobalově nebo domácí. Až na máslo, které se u nás bez obalu sehnat nedá.
Na večeři tradičně jíme houbové kyselo, které je jednoduchou, vegetariánskou polévkou. Houby nasbírané na podzim, vejce od našich slepic a kvásek, ze kterého celý rok pečeme domácí chleba. Jako hlavní chod jsme měli bramborový salát (naše brambory a okurky, celer a mrkev koupené bez sáčku a majonéza ve skle). K salátu měla část rodiny nějaké filé, o kterém upřímně netuším, kde se u nás vzalo (naši nejsou fanoušci ryb, ale zároveň „musí“ na štědrovečerní večeři mít rybu a tak se po loňském kaprovi od známých vrátili k rádoby rybě z plastu). Já se ségrou jsme si daly smažený celer, který prý chutná skoro jako kapr.
Protože jsme měli před Vánoci fakt málo času, shodli jsme se, že je pro nás nejdůležitější se sejít a na dárcích vůbec nesejde. Shodli jsme se tak dobře, že se dárky kromě mamky nikdo moc nezaobíral a nestresoval. Až to nakonec dopadlo tak, že jsem půl hodiny před štědrovečerní večeří zjistila, že nemáme dárek pro mamku. Já jsem myslela, že jej kupuje brácha, brácha to hodil na ségru a ta tak nějak spoléhala na mě…
Naštěstí jsme kreativní (a nemateriální) rodinka, a tak jsme zvládli vykouzlit dárek i pro maminku. Do rámečku jsme dali společnou fotku nás sourozenců z dětství s vtipnou a milou básničkou, kterou vymyslela ségra a k tomu přidali skleničku kandovaného zázvoru, který si Maruška vyrobila v Dánsku, když měla moc zázvoru.
S množstvím dárků jsme to již tradičně nepřeháněli. Děláme to tak, že jako sourozenci kupujeme jeden společný dárek mamce, jeden taťkovi a pak s bráchou Jožkou kupuji dárek Marušce a se ségrou Maruškou Jožkovi. Naši nám každému dávají jeden dárek, který si sami vybereme. My tak dostaneme něco, co se nám opravdu hodí (a na nákup čeho bychom jinak neměli peníze nebo čas). Naši jsou rádi, že nás mohou obdarovat a udělat nám radost. Každý proto pod stromečkem najdeme dva dárky a občas nějakou další drobnost.
Dárky balíme do dárkových tašek, které už před čtyřmi lety vyrobila mamka z vánočního balícího papíru. Podle mě je to jeden z nejlepších vylepšováků našich Vánoc. Když si vzpomenu, kolik nervů mě vždycky stálo dárky do papíru nějak hezky zabalit, nemluvě o odpadu, který z balení (a hlavně vybalování) vzniká… Navíc už tradičně máme vybalování dárků zpestřené hrou. Na tašky nepíšeme jména a u stromečku dárky z tašek postupně vytahujeme a hádáme, pro koho asi jsou.
Složení dárků se u nás za ty troje bezodpadové Vánoce dost mění. Poprvé to byla spousta bezodpadových vychytávek, jídlo, čaje, oblečení ze sekáče a knížky z antikvariátu. Loni jsem dostala peníze a e-book. Letos věci, které jsem dlouho chtěla, ale nebyla schopná si na ně našetřit. Od našich ukulele, jemuž jsem v létě propadla, když jsem si jej na pár dní půjčila od ségry. Od sourozenců motivační diář Doller, který už jsem dlouho chtěla vyzkoušet (abych konečně začala s tím produktivním a úspěšným životem :D).
Sestra, která původně tvrdila, že Vánoce jsou o trávení času jednoho s druhým a že by se na nějaké dárky mohla vy…t si to nakonec rozmyslela a obdařila celou rodinu svojí kreativitou. Mně do motivačního diáře přidala vlastní vtipné citáty, úkoly a poznámky, které mě v průběhu roku budou asi hodně rozesmívat. Pro taťku našla u popelnice obal na brýle, který vylepšila obrázkem a básničkou vlastní tvorby (první obal na brýle vylepšený Maruščiným výtvorem dostal taťka už asi před 10 lety, tak se dávání obalu na brýle stalo občasnou tradicí).
Ke kreativním dárkům jsme našim přidali ještě několik piv z malých českých pivovarů, aby měly ty víkendy bez nás aspoň trošku veselejší. Ségře jsme s bráchou koupili vodní dýmku. Není to sice dárek ručně vyrobený, ani moc zero waste, ale byl fakt chtěný. A její zkoušení po večeři místo sledování televize u nás možná nastartovalo novou štědrovečerní tradici.
S dárky pro Jožku má vždy celá rodina docela problém. On totiž nejen, že tvrdí, že nic nechce a nepotřebuje, ale je to u něj i pravda, a tak je těžké na nějaký užitečný dárek přijít. Jediné, co chtěl je oblečení. To jsme nakoupit nestihli, a tak dostal slovenské slow fashion trenýrky Slipssy, tuhý šampon na vlasy a příslib společných nákupů v brodských sekáčích.
Mamka letos jako jediná věnovala přípravě dárků spoustu času. Ráda šije a tvoří, proto se rozhodla každému z nás něco ušít. Mě se ségrou ušila upcyklované kalhotky z mojí staré noční košile a bráchovi s taťkou papuče. Taky nás tradičně přizásobila látkovými kapesníky, protože těch nikdy není dost. Letos to s nimi fakt vychytala, protože na burze dětského oblečení našla retro kapesníčky se zvířátky, jaké používala i ona, když byla malá.
Když se na ty naše Vánoce dívám zpětně po týdnu, nakonec to vypadá, že i s těmi čtyřdenními přípravami se nám Vánoce (nejen) bezodpadově povedly. Do příštího roku si tak neodnáším žádný nový nápad, jak je ještě vylepšit, ale spíš rozhodnutí, zaměřovat se na to, o čem Vánoce pro naši rodinu opravdu jsou.
MÍŠA
Tyto Vánoce pro nás byly nové, protože jsme je poprvé trávili ve třech (teda čtyřech spolu se Snížkem – naším psem). Devítiměsíční Meda sice ještě z Vánoc nemá rozum, takže to oproti loňskému roku, kdy jsme Vánoce trávili poprvé bez rodičů, nebyla až taková změna. Myslím ale, že už příští rok to nabere zcela nový rozměr, kdy budeme společně péct a těšit se v tom adventním čase.
Letos jsme celé vánoční přípravy pojali dost na pohodu (teda nevím, jestli to umíme i jinak). Žádný generální úklid se nekonal a ve zbylé přípravě nás dost zachránily naše maminky.
Ta moje napekla cukroví. Dokonce šest druhů! Sice nebylo z bezobalových surovin, ale to, že mamka dokázala recepty adaptovat na veganské, je už dost velký počin. Páťova mamka nám zase upekla vánočku, kterou jsme na Štědrý den posnídali s letošní darovanou marmeládou a kakaem z bezobaláče s domácím mandlovým mlékem. A taky nám zajistila stromek!
Ten vypěstovala ze semínka šišky. Doteď mi nedošlo, že je to možné. Ale ano! Je krásný a pokud nám vydrží, tak bude růst společně s Medou. Máme dokonce přislíbenou celoroční úschovu u Páťových rodičů na zahradě (loni nám stromek v květináči naší „péčí“ uschl, tak to asi vešlo ve známost). Stromeček jsme dokonce dostali nazdobený slaměnými andělíčky a světýlky, takže jsme nemuseli řešit výzdobu. Ačkoliv tu jedinou jsme letos nějak u nás doma zvládli.
Tedy pokud bych srovnávala s loňskou dekorací, která se skládala z u mých přátel již kultovního věnce, který byl pouze ze suchých větví stočených do kruhu. Bez jakékoliv další ozdoby. Díky tomuto minimalistickému vzhledu nám ale mohl zůstat viset na zdi po celý rok a letos jako když najdeš :-). Teď jsem jej ale vytunila listy břečťanu a šípky. Ve stejném duchu jsem pojala i velký věnec na dveře, který byl celý z břečťanu a ozdoben šípky a modrými kuličkami nejasného původu.
Adventní věnec vypadal spíše jak Medin narozeninový dort. Měl totiž jen jednu svíčku na kruhovém dřevěném plátu, který máme ještě ze svatby a který jsem dozdobila pár šiškami a větvičkami. Svíčka byla pořádná z včelího vosku, zapalovali jsme ji každou adventní neděli a vyšla nám tak akorát.
Pořád je to dost raw deco, ale zlepšuji se! Navíc jsem všechny dekorace sehnala přírodní a zcela lokální, při procházce v lese za domem. Nepoužívala jsem žádná lepidla, co bylo potřeba jsem spojila obyčejnou nití a celá příprava všeho mi zabrala asi dvacet minut. Haleluja.
Na večeři jsme si udělali houbovou polévku z letošních usušených hříbků, bramborový salát (brambory, mrkev, petržel od našeho farmáře, okurky zavařené od dědy a veg majolka ve skle) a celer alá kapr. Na ten jsme si koupili řasu a koření na ryby v obalu, protože jsme je jinak nesehnali. Podle toho kolik jsme toho spotřebovali máme ale na spoustu Vánoc vystaráno (to se moc nekazí, ne?).
Naši rodiče nás už znají a ví, že největší radost nám udělají nehmotné nebo jedlé dary. Dostali jsme poukázku do bezobaláče a restaurace, čaj, kávu z pražírny a peníze. Zcela nečekaně jsme taky dostali bílou chlupatou deku s vánočním potiskem, kterou bych si asi normálně nepořídila, ale v těchto chladných dnech ji při válení se s Medou na gauči hodně oceňuji.
Sami jsme obdarovávali podobně – čaje ze Sonnentoru, domácí slivovice, poukaz na pobyt na Chalupě v Bílých Karpatech, dýňová semínka, oříšky, čokoláda a peníze. Od Páti jsem dostala legíny a teplé ponožky (obojí z NILAstore), oblíbenou limonádu ve skle a pobyt v Beskydech. Pobyty jsou u nás horký favorit. Nadělila jsem jej i já oplátkou Páťovi, ale do Mikulova. K tomu jsem mu koupila trenky od české značky elka, přírodní krém ve skle z nuspringu a koncert Zrní.
Medunka od nás dostala učící věž a svoji první láhev Pura. Ta se s obměnami vršků může stát i lahví poslední (pokud ji někde neztratíme). Je tak univerzální, že může skvěle sloužit dítěti i dospělému. Učící věž jsme koupili proto, že Medu čím dál víc zajímá, co se děje nad úrovní jejich očí. U vaření, nebo věšení prádla se mi tak pořád věší na nohy. Díky věži už nemusí. Má z ní skvělý rozhled do všech stran a dostává se do stejné úrovně jako my dospělí. A v budoucnu mi z ní bude moct pomáhat třeba s vykrajováním perníčků :-).
Jsme rádi, že až na výjimky většina rodiny respektovala, že Meda koncept dárků vůbec nechápe a ani nic aktuálně nepotřebuje. A zároveň doufáme, že se nám to v nějaké udržitelné formě podaří udržet i do budoucna.
Vánoce ale nebyly jen o snaze udržet je co nejvíce bezodpadové – to je pro nás ostatně každým rokem snazší a snazší. Byly hlavně o čase, který jsme trávili společně. Stejně jako loni jsme si o Štědrém dnu vyšlápli na poutní místo Hostýn, který máme na kopci za barákem. Jen s tím rozdílem, že minulý rok jsem nesla Medu já v břiše a letos Páťa na břiše. Viděli jsme asi tisíc pohádek. Bez velkého shonu se setkali se spoustou kamarádů a rodinných příslušníků. Hodně se procházeli. A prostě jen tak byli. A bylo nám hezky.
JANA
Oproti minulým rokům jsem před Vánoci strávila docela dost času doma u rodičů. Bezodpadově zasahovat nejen do vánočních příprav jsem ale neměla úplně sílu. U nás je to totiž tak 50 na 50. To, že pocházím ze statkářské rodiny (jasně komunistická kolektivizace se podepsala i na ní…) a vyrostla jsem na vesnici, je pro zero waste život opravdové požehnání. To, že mamka pracuje v supermarketu, je naopak trošku nepraktické…
Alespoň jsem dala mamce zcela volný přístup do mého bezobalového regálu ve spíži. Čítal v té době docela slušnou zásobu ořechů, mandlí, kokosu a taky cukru a mouky. I když tyto dvě suroviny mne příliš netížily – přeci jen v obchodech se ještě prodávají v jednoduchém papírovém obalu.
Mamka, myslím, peče ráda a po svém. Aby měla dostatek druhů, tak prostě jedno těsto udělá ve třech variacích (stačí do části přidat kakao nebo mák) a z každého těsta vykrájet několik tvarů. Každý dostane jinou úpravu – kolečka jsou čokoládová s mandlí, měsíčky s rybízovou marmeládou, kytičky s jahodovou, hříbky mají čokoládou polité hlavičky a hvězdičky jsou posypané kokosem. Rázem je na stole 10 druhů za tři večery.
Počet druhů cukroví jsme tradičně dorovnali sušeným ovocem. Přes léto mamka sušila, co se dalo – hrušky, jablka, trnky, višně. Já to doplnila mojí železnou bezobalovou zásobou rozinek a brusinek. A z jedné předvánoční cesty do Prahy jsem přivezla krabičku plnou sušených datlí, fíků a ananasu.
Od té doby, co jsem domů před dvěma lety přivezla sušený nesířený a neslazený ananas z Bezobalu, už se u nás plastový balíček se žlutými pocukrovanými kousky něčeho, co je podle mne ananasu na hony vzdálené, neobjevil. O to víc mne překvapilo, když jsem na Štědrý den ráno na schodech našla košík s čerstvým exotickým ovocem, pod kterým se skrývala plastová vanička sušených datlí. Exotické ovoce se u nás kupuje v podstatě jen jednou v roce na Vánoce. Což mi nijak nevadí, ale ty datle v plastu jsem teda nepochopila… Člověk hold „nezvítězí“ vždycky.
Štědrovečerní stůl máme klasický – bramborový salát, rybí polévku a smaženého kapra – a téměř 100% lokální (a bezobalový). Skoro všechny suroviny máme vlastní. Vajíčka od našich slepic, strouhanku ze starých rohlíků, brambory a další zeleninu ze zahrady (tedy nyní ze sklepa…), okurky a papriku zavařenou. Kapra přivezeného v kyblíku z blízkých sádek a majonézu koupenou ve skle. Lokální máme i stromeček, stejně jako minulý rok ze školky za vesnicí. Ozdoby máme stále stejné, co si pamatuji…
Kupu dárků jsme pod stromečkem nikdo nečekali. Už dva měsíce před Vánoci jsme se vzájemně ujišťovali, že máme všechno a že si žádné velké dárky dávat nepotřebujeme. I tak jsme se navzájem snažili nachytat u nějaké vyslovené tužby nebo přání. Mně se to podařilo a ostatním soudě podle toho, co nám Ježíšek přinesl, taky.
Pár týdnů před Vánoci mi bylo při čištění zubů vytknuto, že jsem bambusový kartáček ještě nekoupila zbytku rodiny. Takže jsem měla jasno. Abych do toho vložila alespoň trochu invence, tak jsem se jala kartáčky každému členu rodiny jinak ozdobit a vypálit do nich vzory. Což by mělo usnadnit i jejich rozlišování, až budou stát v kelímku v koupelně.
No asi tak. Vypalování za pomoci špendlíku zabodnutého do tužky nahřátého nad svíčkou (já jsem říkala, že v zimě na The Greatest Candle in the World přijde čas :-)) jde dobře do měkkého dřeva. A bambus úplně měkký není. Ale podařilo se. Nevím teda, jestli jsem vypalovala, vyrývala nebo kreslila opáleným špendlíkem, ale výsledek se mi líbil. A navíc jsem tím strávila neskutečně příjemnou předvánoční kreativní hodinku. Kromě bambusových kartáčků jsem ještě nadělila úsporné perlátory Watersavers z Econea. Konečně (plánovala jsem to minimálně dva předchozí roky).
Babičce jsme s bráchou dali divadelní vystoupení dle jejího výběru s naším doprovodem „v ceně.“ Soudě dle reakcí jsme se trefili perfektně. Všichni už se těšíme na nějakou operetu v Moravském divadle v Olomouci. Druhý nemateriální dárek dostala Helča a Anička, se kterými jsem na jaře 2017 cestovala bezodpadově ve Skotsku. Na cestě jsme pořídily několik giga videí, na které jsem od té doby nesáhla. A tak jsem si před Vánoci našla několik dalších kreativních hodinek a stříhala a stříhala. Dárek to byl i pro mě, protože jsem si mohla oživit ty skvělé společné chvilky.
No a jak se dalo čekat, přestože všichni říkali, jak se moc dárků neplánuje, (nejen) já jich pod stromečkem našla plno. Tradičně (klidně si to zkontrolujte v předchozím článku z této série ;-)) mne pod stromečkem čekalo i mýdlo z vánočních trhů v plastovém sáčku. Blbě se vysvětluje, že to člověk fakt neocení tak, abych u toho nekazila Štědrý večer, který byl letos krásně klidný a příjemný. I když každý rok zmiňuji, že takové plastové mýdlo fakt nechci, tak se to ještě nějak nepotkalo. Ostatní dárky se ze zero waste vypořádaly hezky:
Diář od Papelote – vybrala jsem si ho a koupila sama, ale prostě, když jsem měla cestu do Prahy….
Pánvička – jó, mamčina firma ji rozdávala za bodíky, ale je to věc, kterou nemám.
Kalhotky a vlněné ponožky – potřebovala jsem je a nohy v teple jsou skvělý dárek.
Šampuky z DM v papírové krabičce – na základě malé psané rady pro taťku :-). Když jsem zjistila, že jsou z velké části na olejové bázi, tak jsem se bála, jestli budou pro mé vlasy fungovat. Třeba na šampóny od Naturinky si mé vlasy nezvykly. Ale ty z DM vypadají, že fungují dobře.
Peníze na cokoli, co chci – nejspíše z toho bude přilba na kolo.
Ještě jeden dárek jsem si naložila díky dárkům pro druhé. Pomáhala jsem babičce vybrat dárky pro její pravnoučata a letos jsme sáhly po knihách (věřím v knihovny, ale pár dobrých knížek mám ráda doma). Chtěly jsme vybrat nějaké kvalitní s myšlenkou. Abych věděla, jestli se nám to podařilo, tak jsem je ještě před Vánoci všechny přečetla. Na Instagramu jste si odhlasovali, že chcete minirecenze, tak pro ty, kteří ještě nejsou čtením našeho superdlouhého článku úplně unavení:
Knížka (Hervé Tullet), od 2 let – Na Knížku jsem kdysi narazila v knihkupectví a zaujala mne tak moc, že jsem si na nich teď po letech vzpomněla. Je to interaktivní literatura, která se obejde bez jakékoli moderní technologie. Na jedné stránce něco uděláte a na další… kouzlo – všechno je jinak. Knížka je určená pro menší děti a jejich rodiče (bez staršího to do té doby, než děti umí číst, opravdu nefunguje). Já si ale myslím, že ve skutečnosti byla napsané pro dospělé, aby nezapomněli, jaké je to dívat se na svět dětskýma očima.
Na útěku! (Eva Lindström), od 3 let – Na první přečtení je děj této knížky fakt divný: „Malá ovečka uteče z ohrady. První noc je sama a vystrašená. Pak potká lasičku, u které bydlí a nechá se od ní obsluhovat (trochu ji ta ovečka vykořisťuje). Od lasičky ovečka napíše dopis do ohrady, ve kterém citově vydírá své příbuzné a obviňuje je, že ji nešli hledat. Když pro ni k lasičce přijdou, tak jim řekne, že chce zůstat u lasičky, protože tam nemusí nic dělat.“ Na druhé přečtení je to ale knížka, která nabízí spoustu nitek k rozhovorům na důležitá témata – samota, strach, lenost, vztek, společenství. Jen musíte být ochotni ji číst společně s dítětem. Kniha je krásně ilustrovaná didaktickými kresbami. Na každé stránce se nabízí spousta matematických úkolů (Visí na šňůře více tašek vpravo nebo vlevo?) a obrazů, které se dají proměnit v další vyprávění (Co se stalo, že je tento hrnek rozbitý?).
Hravouka (Tereza Vostradovská), od 4 let – Nádherně ilustrovaná přírodovědná knížka ve velkém formátu. Provází jí Myška, která je jediné stvoření v celé knížce, které není ztvárněné realistickou kresbou. Informace o životě pod zemí, v lese, na louce, v rybníce jsou podávané jednoduchou, ale odbornou formou. Při čtení jsem sama zažila několik aha momentů. Teorie je doplněná tipy na malé úkoly a ke knížce existuje i mobilní aplikace. Ale jak se dočtete na přebalu knihy, tak Myšku a její Hravouku najdete „hlavně venku v přírodě!“
Příběhy na dobrou noc pro malé rebelky (Elena Favilli, Francesca Cavallo), od 6 let – Moje italská spolužačka (obě autorky jsou Italky) mi tuto knížku představovala jako malý zázrak, který rozhodně musím přečíst. Letos vyšel i český překlad a bylo možné na něj narazit snad v každém knihkupectví. A knížka si to zaslouží. Milým zjednodušeným, ale silným způsobem představuje 100 inspirativních žen a dívek z celého světa. Češka v ní žádná není, ale ta rozmanitost zemí i kontinentů (i když USA a Itálie trochu převažují), stejně jako povolání, věku, aspirací je na knížce pro mne to nejvíce fascinující. Každý příběh je na jednu stranu (= super snadné čtení) a doprovází jej celostránkový ilustrovaný portrét.
Transport na věčnost (František Tichý), od 10 let – Příběh kamarádství teenagerů v Protektorátě za 2. světové války složený ze střípků reality (zatčení za protistátní činnost, dopisy z vězení, transporty Židů, Terezín, chlapecká republika Škid, časopis Vedem) spojených tmelem fantazie a fikce. V první polovině knihy, která se odehrává v Praze, jsem zažívala při čtení neskutečný smutek a bezmoc a zároveň uznání, jak citlivě, realisticky a přitom dětsky je téma zpracované. Druhá polovina odehrávající se v Terezíně je více dobrodružná (a v některých aspektech méně realistická). Rozeznat realitu od fikce je někdy složité, ale vše na pravou míru uvádí v závěru autor sám. Za mne knížka pro dnešní dobu a nejen pro děti.
Zločin na Starém Městě pražském (Daniela Krolupperová), od 12 let – Dětská detektivka plná historických reálií z 2. poloviny 19. století. Po celou dobu čtení jsem měla jednu myšlenku – kdybych byla učitelka na 2. stupni, tak si s touto knížkou vystačím minimálně na 2 měsíce snad ve všech předmětech. Výtvarka – celý příběh je motivovaný obrazem Vražda v domě od Jakuba Schikanedera. Literatura a děják – Národní obrození. Občanka – státní zřízení, feminismus, multietnické soužití, chudoba, právo. Etická výchova – smrt, zodpovědnost. Zeměpis – Praha, vývoj měst. Vyprávění má hodně vrstev (nejen tematických, ale příběh se odehrává ve dvou chronologických linkách) a tomu uzpůsobené příjemně krátké kapitoly. Jako detektivka je vyprávění dobře vystavěné. Každá kapitola odhaluje pohled jednoho svědka nebo svědkyně a až ta úplně poslední vše rozuzlí – ač jsem něco tušila, tak mne po jejím přečtení stejně čekalo jedno dlouhé aháááááá.
Jestli jste dočetli až sem, tak smekáme! Doufáme, že i vaše Vánoce se nesli na vlně radosti z toho, že jste spolu a že to je to, co stačí. A pokud to tak letos nebylo, přejeme vám, ať si příští rok nadělíte ten nejkrásnější a nejvíce zero waste dárek – čas s těmi, které máte rádi.
0 notes
Text
Bezodpadový a bezstarostný tábor verze 3
Letošní tábor byl pro mne návrat zpět tam, kde to všechno začalo. Tábořili jsme totiž na stejném místě, jako před šesti lety, kdy jsem jela na tábor poprvé s klučičím skautským oddílem. Tentokrát ale bylo všechno jinak.
Pojem zero waste jsme ještě neznali. Kluci, kteří letos celý tábor vedli, tenkrát jeli jako náctiletí pomocníci. A hlavně byla tam rozklepaná zdravotnice, která si nebyla jistá, jak zvládne nejen svou roli, ani jak přežít dva týdny v lese o studené vodě a ještě k tomu na táboře plném kluků. Já.
Klidně se mi smějte. Já už se také směji. Ale před šesti lety mi moc do smíchu nebylo. Ne že bych jako dítě nezvládla běhání po lese, mytí vodou z potoka, spaní ve stanu, a tak celkově bytí na táboře. Jenže já už přece nebyla dítě, ale dospělá vysokoškolačka, která se nedávno vrátila z Erasmu, docela obstojně zvládla číst akademické studie a běhala po velkoměstech, ne po lese.
Teď jsem tak strašně vděčná, že jsem tu tehdejší nejistotu z neznámého a ze sebe sama překonala. Protože být dospělou vysokoškolačkou, která nadšeně běhá po mezinárodních institucích i po lese, je skvělé.
Tábory nám letos začaly netradičně už poslední týden v červnu. Tábořili jsme na hranici vojenského újezdu Březina nedaleko Moravského krasu. A ten poslední červnový týden si tam náctileté skautky a skauti zorganizovali stavěcí chill grill camp. Přijela jsem za nimi na třídenní návštěvu.
Poučena ledovou zkušeností před šesti lety jsem si s sebou přivezla péřový spacák a první noc, kdy na plachtu stanu padaly studené kapky deště, jsem za to byla opravdu vděčná. Vychytali jsme totiž asi ten jediný letošní letní týden, který byl malinko studený a deštivý. Takže stavba pokračovala dost pomalu…
Zastřešili jsme konstrukci jídelny a mezi její sloupy natáhli hamaky. Prohoupali jsme v nich celé dopoledne. Spali jsme, četli jsme si nahlas (toto je tak výborná věc!), popíjeli bylinkový čaj a jen tak se měli a byli.
Odpoledne – po dešti – jsem nechala děcka v hamakách a u kopání latrín a vyrazila domlouvat nezbytnosti jako objednání pečiva v místní sámošce nebo vyzvedávání dopisů na poště. Vrátila jsem se tak akorát, abych se zúčastnila velkého večerního grilování za světla baterek. Cukety na grilu soutěžily s masem a česneková omáčka suverénně převálcovala pálivou paprikovou.
A druhý den to samé. Ráno v hamakách, čtení o Sudetách, bylinkové čaje… Odpoledne jsme se Sunnym, hlavním vedoucím klučičího tábor, který začínal za pár dnů, sedli do auta a vydali se na předtáborový nákup. Měli jsme informaci, že v Blansku je bezobalový prodej v jedné cukrárně, tak jsme se rozhodli to vyzkoušet. Jediný zádrhel byl v tom, že jsme s sebou kromě několika malých krabiček neměli žádné obaly. Ale říkali jsme si, že bezobaláčům čas od času zbude nějaký velký obal od suroviny, kterou prostě jinak nejde sehnat, tak to nějak dopadne…
A dopadlo to tak, že jsme si odváželi několik kilo bezobalových surovin v krabicích od zmrzliny. Naštěstí jsem se nikdy nemusela s klukama hádat ohledně financování nákupů kvalitnějších a bezobalových potravin. Vždycky jsme se vešli do rozpočtu – vaříme 5 dobrých jídel zhruba za 85 korun na osobu a den. Když jsme krabice nakládali do auta, Sunny jen poznamenal: „Super, tak to už budeme mít obaly na příští rok.“
Byla jsem na něho hrdá minimálně stejně, jako když jsem o pár dnů dříve dostala od jeho zástupce email s instrukcemi, co mám na tábor připravit, ve kterém stálo: „Sehnala bys nějaký ten eko detergent jak minulý rok. Nějak jsem našel jen jeden ten záclonový pytel na ovoce. Omlouvám se, vím že ti to dalo práci, ale ten zbytek se někde ztratil. Tak kdybys měla chuť a čas ušít nějaký jiný... nebo to na někoho delegovat. Pardon.“
Další den jsme vyrazili do Vyškova na hřebíky a detergent na nádobí. Koupili jsme stáčený od Tierry Verde, ale velké balení Feel Eco se nám na táborovou mastnotu loni osvědčilo více. Tak se k němu vrátíme, i když po něm zůstane ten plastový obal… třeba budou příští rok stáčet.
Zpět na tábořiště se místo mne vracela vedoucí od holek a já jela domů šít ty pytlíky, a hlavně dodělat kupu práce a úkolů. Ty tři noci spaní v lese, dvě rána v hamakách, chození pěšky do blízkých vesniček, jezení třešní ze stromů, které rostly po cestě, a sezení na návsích, protože prostě obchody otevírají až ve dvě a pošta o půl třetí, bylo krásným pohodovým preludiem k letošnímu létu.
Z té pohody jsem se pustila rovnou do to-do listu věcí, které jsem byla před odjezdem na tábor odhodlaná udělat. I když to znamenalo odjezd odložit o tři dny. Zvládla jsem to a rozhodnutí odjet později bylo jedním z nejlepších, které jsem v létě udělala. V úterý večer jsem škrtla poslední položku to-do. Sbalila nově ušité pytlíky na zeleninu a ovoce ze starých záclon a meruňkovou marmeládu (kvůli které jsem svůj odjezd posunula minimálně o půl dne, ale kvůli té chuti bych to udělala zase). Ve středu ráno jsem nasedla do vlaku a jela do lesů, luk a polí, kde leží ten náš malinký skoro bezodpadový tábor a kde na mne už žádné maily a zprávy nedosáhnou.
Alespoň tak jsem si to představovala. Jenže nějak jsem se přepočítala. Následujících pár dnů jsem se vždy večer škrábala na kopec, abych odpověděla na ty urgentní zprávy. Samozřejmě musely přijít, až když jsem už byla v lese. A tak to šlo až do úterý dalšího týdne, kdy jsem z tábora utekla na malý výlet do Rychlebek navštívit jednu chatu, kde jsme měli v srpnu pořádat kurz pro vedoucí.
Samozřejmě, že to musel být snad jediný červencový den, kdy bylo fakt chladno a pršelo. V barefoot sandálech se zkřehlými prsty jsem procházela po mokré louce a škrábala se houštím po turistické stezce, takže jsem byla celá mokrá. A spokojená. Tak strašně spokojená, že žiju, že jsem v těch krásných horách, ze kterých se zvedá pára, a v lese, který tak nádherně voní, že stačí jen, když trochu přidám do kroku, abych se zahřála… Na zpáteční cestě jsem ve vlaku napsala do vláken všech projektů, na kterých jsem pracovala (ráda pracovala!), že do neděle nebudu online, vypnula mobil a vrátila se do toho táborového klidu s klidem v hlavě.
Mohla bych si vyčítat, že jsem to neudělala dříve, ale já byla tak vděčná, že jsem to neudělala úplně pozdě. Protože v těch zbývajících táborových dnech toho bylo ještě tolik k prožití. Slaňování, koupání se v lomu, sbírání malin, hraní lakrosu, noční rozhovory v týpku, akrobatické výkony při mytí v potoce, ve kterém se postupně snižovala hladina vody, procházky poli a lesy, psaní dopisů s těmi nejmladšími táborníky, tančení okolo táborové plotny…
Pro to všechno jsem tu přece chtěla být. Proto abych to prožila, ne udělala bezmyšlenkovitě, zatímco má hlava přemýšlela, komu co odepsat, co ještě zjistit, jaký úkol zadat. Protože věřím, že ti kluci, kteří se na táboře učí, jak se starat o sebe i o druhé, se učí nejen tím, co si sami vyzkouší, ale také od těch, které mají okolo. A taky kvůli tomu, že když zvolníte, tak máte mnohem více času a příležitostí, všimnout si toho všeho okolo nás, na co máme dopad a bez čeho bychom nežili…
Neměli jsme letos žádnou propracovanou etapovku, hodně času se strávilo dostavováním různých táborových prvků. Etapovku jsme měli jednou za dva dny na motivy Hvězdné brány. Jinak jsme žili v tom nejreálnějším světě, který znám. Mladší kluci měli připravené různé hry a aktivity. Ti starší si pracovali hlavně na vlastních projektech.
Jednu čtvrtina táborového osazenstva bylo vždycky možné najít ve službě v kuchyni. Vařili jsme si sami za pomoci šikovného dvacetiletého (ne)kuchaře a vařili jsme si dobře. Hlavně ti mladší si hráli na všechno možné, aniž bychom jim to museli vymýšlet. Nebo jen tak seděli v jídelně a malovali si, povídali, četli. My jsme se k nim rádi přidali. A stálo to za to.
A to, že za celý tábor, nenaplníme ani 80litrový pytel na směsný odpad, nám přišlo stejně přirozené jako mytí ve studené vodě a zpívání večerky na nástupu. Za letošní dvoutýdenní tábor jsme ve 26 lidech naplnili jeden pytel plastů (ale myslím, že větší část zbyla z chill grill kempu, na který si děcka nenakupovali v bezobaláči), půl pytle tetrapaků (mléko, no…), cca ⅖ pytle na směsný odpad, krabici skleniček (část jsem si odvezla domů na marmelády) a igelitku plechovek. Papír jsme průběžně používali na zatápění v kamnech.
Co bezodpadového jsme na letošním táboře dělali?
Nakupovali jsme zeleninu a ovoce do pytlíku ze záclon a do krabic přímo z obchodu.
Většinu suchých potravin jsme nakoupili bezobalově.
U zbytku potravin jsme preferovali velká balení a papírové, skleněné či kovové obaly před obaly z plastů a kombinovanými obaly.
Vařili jsme sypané bylinkové čaje a nesladili jsme je (sonnentorovské – jejich obaly jsou rozložitelné).
Přivezli jsme si mocca konvičku a skvělou kávu koupenou do vlastního obalu.
(Téměř) jsme nevyhazovali jídlo. Máme pravidlo: „co si nechám naložit do ešusu, to taky sním“ a snažíme se vařit maximálně na míru.
Vyhýbali jsme se polotovarům (zvládneme si bez nich uvařit knedlíky, halušky i tvarohové noky) a co to šlo i palmovému oleji.
Omezili jsme počet jídel s masem (za celý čtrnáctidenní tábor jsme měli 6 obědů s masem, třikrát na svačinu šunku nebo paštiku a čtyři večeře s uzeninou k haluškám, hrachovce, špekáčky atp.). Část masa jsme nakoupili do vlastních obalů.
Snažili jsme se používat sáčky od chleba opakovaně. (Z hlediska nároků na hygienu jsme v našich podmínkách vyhodnotili nakupování chleba do obyčejných mikrotenových sáčků jako nejvíce bezodpadovou variantu.)
Nemáme na táboře sladkosti (kromě pár velkých balení sušenek na výlety). A množství sladkostí jsme omezili i mezi vedoucími na večerních poradách – nahradili jsme je nakrájenými jablky, melouny a dalším ovocem.
Třídili jsme plast, tetrapaky, sklo, papír a kovy.
Myli jsme nádobí biologicky odbouratelným stáčeným mycím prostředkem.
Prali jsme mýdlem s jelenem v papírové krabičce a v papíru jsme koupili i obyčejná mýdla na ruce.
Na táborový program jsme používali převážně materiál, který jsme už měli k dispozici, přírodniny a odpadní materiál (například terče na lukostřelbu jsme vyrobili z použitých kartonů).
Stále chceme, aby si kluci z tábora odvezli především zážitky, vzpomínky, zkušenosti a přátelství, ne věci.
Co do příště ještě můžeme zavést?
Konečně místo hubek na nádobí používat lufu.
Poprosit děcka, ať si nevozí obyčejné sprcháče a šampóny a nahradí je (ideálně bezobalovým) mýdlem a šampukem. (Někteří to naštěstí už dělají.)
Bambusové (nebo jiné rozložitelné) kartáčky pro všechny!
Mléčné výrobky – částečně v jídelníčku nahradit a najít nějaká „lepší“ balení.
Motivovat účastníky chill grill kempu, ať taky jedou bezodpadově :-).
Když to porovnám s podobným seznamem z minulého tábora, zase se nám podařilo pár položek (například bezobalové nakupování a třídění kovů) posunout do toho horního „bezodpadového“ seznamu. Tak to má být – postupně se učit, zlepšovat, držet se toho, co se osvědčilo, a nevzdávat to, když se něco nepodaří. A to platí, ať už se nám nepodaří dívat se na hvězdné nebe místo na svítící obrazovku nebo nakoupit ukázkově bezobalově.
0 notes
Last Seen Blogs
fuckyeahpipesofpan
Pipes of Pan
tessaroo98
just so done with everything but also not
beatley-art-i-guess
Beatley art
dididata
for 王鹤棣
jolynejolynejolynejolyneeeee
joanne joestar my beloved