#earana | Explore Tumblr Posts and Blogs

therealityhelix · 1 year

Text

By Talos, This Can’t be Happening pt 17

It’s Tamriel Tuesday! Teekeeus expounds on the importance of literature and Swag meets some new ‘friends’.

Rated PG13 for: Blood, violence, sexual situations, bad puns, and other poor life choices.

@cardwrecks @captainbaddecisions

?~?~?~?~?

Teekeeus and the elves were clustered around the front window peeking anxiously outward.

“What is she doing here? What could she possibly want?” Angalmo asked. “She must know she's not welcome.”

“I saw her harassing Dar-Ma earlier.” Anthragar said.

“She wants to be seen.” Teekeeus growled. “She wants to unsettle and disrupt us.”

“What's up, boss?” Swag leaned over the little table, peering through the window with them. Beneath the dappled green shadow of the Great Oak, the tall elf who had tried to hire them stalked back and forth like a hunting stork. “Oh, that lady?”

“Her name is Earana. We attended the Arcane University together, but...we never really saw eye to eye. She had little regard for Guild rules, and it got her in trouble. She blames me, because I was most vocal about it, but it was her own actions that got her expelled. Still...I do not like that she has appeared now. We could ignore her, but I do not want her wandering about and spreading her lies.”

Helix poked her head around Swags elbow.

“Oh, that's the elf lady who wanted us to go get that book.”

Teekeeus pulled himself away from glaring at the window, in order to blink down at her.

“What book is that?”

“Oh, it was something like, uh, 'Touch the Mountain' or something like that?”

“Fingers of the Mountain.” Swag corrected. Teekeeus' red eyes bulged, the pupils narrowing down to slits.

“What???” he snarled. “She found it?”

Helix drew back.

“Only kinda. She said it was in an Ayleid ruin, north of here. But not exactly where it was. She wanted us to go out and find it. We told her we would, but we didn't accept any payment, and she doesn't know we joined the guild...”

The lizardmans tail was lashing violently.

“We weren't actually going to do it.” Swag finished.

“No.” Teekeeus hissed. “You must. That book cannot be allowed to fall into her hands! Nor can it be allowed to remain unsecured! It is far too dangerous. Earana is meaningless in light of this, except that she cannot be trusted with such an artifact. No this is far more important than any petty squabble. That book must be brought to the guild, where it can be dealt with safely!”

“What is it cursed or something?”

“It may just be. It is a dangerous item that has caused deaths. I thought it destroyed, but evidently it remains. Yes, you must find it. If Earana suspects that we know of it, she may go looking herself, and while she is no longer a Guild mage, she is a mage, and may prove to be a problem. So we cannot go. But if she only sees you leave, she will assume you are off on the task she set you to. Do this, and I will send a recommendation to the Archmage immediately!”

“Now that's a good deal!” Helix said. “Let's go get our stuff!”

“Right now?” Swag asked. “What about bed day?”

“I mean we should get ready. Make sure we have everything we need. Your armor, my spells. Speaking of, where's Alberic?”

“At home, with his wife.” Angalmo said. “The books are in here.”

He unlocked one of the glass faced cabinets, revealing stacks of the precious books.

“This is guild business, right? Point out what you want, and I'll put it on credit.”

Helix gasped.

“That's extremely generous! Thank you!”

Angalmo shrugged.

“If you are going into Ayleid ruins, you really must be prepared. You might be able to gather enough valuables in there to pay it off. Don't get too crazy though.”

Helix carefully sorted through them, eventually selecting three.

“Is this acceptable?” She asked. Angalmo nodded. “Okay. I'm going to study up on these. Edward, will you take the potions to sell on your way to pick up your armor?”

“Sure.”

He headed out into the street with the basket of potions, lamenting the loss of bed day. Oh well. Neither of them could really stand to be bored, could they?

Keeping an eye out for Earana, he crossed under the great oak, and smacked right into someone else.

It was another lizard in a dress, smaller than the others, smoother in scale. She stumbled, but he reached out and caught her.

“Woah, hey, sorry about that! You okay?”

She stared up at him with big crimson eyes, and gasped, straightening up.

“Oh! Oh yes, I'm fine! I'm so sorry, I wasn't watching where I was going! Are you okay?”

Swag smiled. Kid. Definitely a kid.

“Not a scratch, sweetheart. Don't worry about it. Didn't think anybody would be out today, considering the, uh, hullabaloo.”

“Yeah. Mother thought I should stay indoors, but she didn't close the shop, so why should I be stuck in there? Besides, I love this tree. It's comforting. It was planted when the Emperor was crowned, and it's still here. Such a simple thing, but it might outlive us all.”

“It's a pretty good tree.”

There weren't all that many in Gotham, except in the really upscale parts of town, and most of those were uniform, carefully trimmed and shaped, all the same species, and not allowed to have a twig out of place. This one had been allowed to grow how it wanted, and its gnarled craggy branches spread out over the area, providing shade for the entire main square.

He thought of all the little saplings in Helix's home, how they wouldn't reach full size until she was old and gray. Maybe she would be dead before some of them ever bloomed. But the point was to leave them for the people who came after. Narci would gather the first chestnuts, Madeline would see the cycads mature. The elder thicket would grow and grow, the orchids would spread their fantastic petals, and Helix might only see it once or twice. But to her, the journey was worth it, and knowing the joy she was leaving for her loved ones was worth it as well.

And when he grew old and died, who was there to leave anything to?

Of course, a kid wouldn't be thinking about things like that. This Argonian girl might come out here to contemplate the legacy of a ruler she'd never met, but the tree was more important to her than the man she said it represented.

“You are new to town, aren't you?” she asked. “Are you an adventurer?”

“I guess? Kinda? I'm a traveler, but I'm becoming an adventurer. Gonna go on an adventure tomorrow, probably. That Earana lady wants something, so I'm gonna try and go get it for her.”

The Argoninan made a face, and for once, Swag could read the expression perfectly.

“I don't like her. She's really rude.”

“I noticed. But, if we do this thing right, we might never have to see her again. And isn't that a comforting thought?”

She smiled, showing needle teeth.

“I'll go on an adventure soon, though it's nothing very grand. Just a delivery.”

“That's not too different from what I'll be doing. But I have to go pick up my armor now. It won't do me any good to go adventuring if I'm just gonna become a pincushion.”

“Nine forbid!” she exclaimed. “Go on, go on, don't let me keep you all day!”

He bid the friendly Argonian farewell, and, spotting Earana, high-tailed it out of there.

Swag got way better prices for the potions this time. Seed-Neeus was honest at least, and now that he had something to compare it to, he could tell the previous potions really had been kinda crap. He made sure to pick up a new girdle for Helix, something that wasn't damaged and cracking. There was one that had little fern fronds punched into the leather; she would like that.

The bookstore Alberic had mentioned also carried maps and notebooks. The printing press had clearly been invented already, and he was gonna take advantage of that.

And then it was off to the Fire and Steel.

Rasheda had the piece finished; She'd already had something partially made, and simply resized it for him. Black and...red, though not his favored colors, would do fine for now, and the fit was perfect. It only covered his torso and arms, as he hadn't had the cash for anything else at the time, but now...

He was able to negotiate for the rest and put another payment towards those gauntlets. Rasheda made it very clear that she'd like him to hang around for a bit, but unfortunately, he had other things he needed to do. He did, however, make certain to pick up some care items, including the type of thread she used, and a few things to really finish up his makeshift cane.

He'd learned very early on how important it was to know how to take care of his own stuff.

He passed by a few people gossiping about possible shady dealings at the Oak and Crosier-wasn't that where Earana was staying?-and a lady out walking an entire pack of dogs. The Argoninan kid singing softly under the oak in her rough voice. The orc lady and glass elf adventurers.

Aha!

Clutching his new map, he approached, until the orc glared at him, stopping him in place. He offered a polite smile.

She snorted and looked away.

Oh, so that's how it was, huh?

Swag strode up to the pair. Trading charm for brashness, he clapped the orc on the shoulder. She slapped his hand away.

“Hmph. What do you want, twig?” she scoffed.

“You two look like you know the ins and outs of a few dungeons. I want to know about local Ayleid ruins.”

The orc snorted again.

“Little out of your weight class, doncha think?”

“You'll pardon me if I don't defer to your judgment.”

She squinted her small orange eyes at him. The elf cleared his throat.

Swag shook his head.

“I mean, try me.” he amended.

“You're not my type.” she growled. “Too breakable.”

“Baby, I'm everybody's type.” he said, quailed only slightly as she sized him up, and continued. “But what I really want is just locations to the north, and maybe a little bit of what you might know about places like that.”

“Why Ayleids specifically?” the elf asked.

Swag shrugged.

“Go big or go home, right?”

“Think you got guts, huh? Best be careful nothing else gets a hold of them. You lookin' for Hrotanda Vale or Lipsand Tarn? Ninedava? Cloudtop?”

Gurza, I'm not certain-” the elf began.

“Nah. He wants to be bold? Let it get him what it gets him. Gimmie that map.”

She snatched it from him and, clutching a comically tiny graphite stick in her thick fingers, began marking things in.

“Plenty of scenic places to die up north.” the orc said, handing the map back. “Plenty of dead things to keep you company too, in those ruins. Watch your back, twig.”

“Thank you, kind lady, I won't take up any more of your time.”

“Yeah. I'll try not to kick your corpse when I stumble across it later.”

He waggled his hands in finger-guns as he backed away.

“Lookin' forward to the happy reunion!”

?~?~?~?~?

#sartorial sorcery #Swag!Riddler #Riddler Family #elder scrolls

2 notes · View notes

nightingaletrash · 4 years

Conversation

Iriana: can I get a recommendation?

Kalthar: *stealing the Seer's Stone*

Kud-Ei: *trying to stop Varon from harassing Ardeline*

J'skar and Volanaro: *pranking Jeanne*

Caminalda: *murdering merchants*

Falcar: *murdering Associates*

Earana: *spying on Teekeeus*

Erthor: *summoning zombies*

Iriana: can I please get a recommendation?!

#oblivion #the mages guild #iriana ravenwatch #kalthar #kud-ei #j'skar #volanaro #caminalda #falcar #earana #erthor

11 notes · View notes

bluezesttv · 7 years

Video

youtube

Help me get better recording equipment, leave a like and subscribe! (The editing makes up for lower quality!)

#oblivion #elder scrolls #youtube #lets play #funny #edits #new #new youtuber #necromancer #mages guild #cyrodiil #earana #quest #skeleton #magic #fantasy #video

1 note · View note

morihaus · 3 years

Text

brynjolf letting you into the thieves guild even if you just drop the ring down a canal and dont do the job is the spiritual successor for teekeeus writing you a recommendation to the mages guild even if you do the opposite of what he says and give the book to earana instead of him

2 notes · View notes

nostalgic-breton-girl · 3 years

Note

Speaking of lightning spells, did you acquire the spell, "Fingers of the Mountain"? Do you think it's a good spell?

i think i did in one playthrough?? but i don't tend to do that option in the quest given i do not trust earana, and anyway i don't believe it's a terribly good spell in terms of efficiency. i don't remember if i've used it, i doubt it given the magicka cost

4 notes · View notes

orgroarts · 6 years

Photo

Hey @lucien-is-not-dead are you still doing the Elder Scrolls-vines-things? Because I know I already had the Mannimarco-idea but these spooked up in my head and oh boi those felt tip markers will be the end of me. Had a blast making these though XD Hope you like ‘em! -Adoring Fan not being able to hear the announcer due to the noise in the Arena. -Tekeeus being salty over the Hero of Kvatch doing that Fingers of the Mountain-quest for Earana. -Rythe Lathandas showing his new ‘’photograph’’ (with a tiny Bob Ross inside)

#my art #fan art #Elder Scrolls Oblivion #also notice the dude in the second panel literally going super saiyan XD #adoring fan #mages guild #a brush with death #they're not supposed to look this cartoonish but that's the felt tip's curse XD #Everything I draw with it is automatically 50% more whimsical #is that vicente valtieri in the first panel?#holy shit #i'm proud nonetheless

10 notes · View notes

nerevar-quote-and-star · 1 year

Text

Oblivion Sexyman Poll

Ladies, gentlemen, esteemed friends . . . it is my pleasure to present to you the complete list of participating contestants in the Oblivion Sexyman Poll! 64 candidates in 32 posts drop Sunday, 1pm Central.

Just like @incorrectskyrimquotes 's Skyrim Sexyman Poll, each round will last a day as we weed out the unworthy in preparation for the Ultimate Oblivion Sexyman Showdown on, uh, *consults notes* Friday! *throws notes in Red Mountain*

Our contenders:

Martin Septim 💕

Lucien Lachance

The Adoring Fan

Janus Hassildor

Vicente Valtieri

Mehrunes Dagon – because y’all will give me Hell otherwise. Weirdos

Sheogorath

Haskill

Agronak gro-Malog, the Gray Prince

The Gray Fox

Mannimarco

Baurus

Hieronymus Lex

Anaxes the Xivilai from Paradise

Ocheeva

Gogron gro-Bolmog

Syl, Duchess of Dementia

Jyggalag

Dyus of Mytheria

Mazoga the Orc

Methredhel

Dar-Ma

Valen Dreth

Boethiah

Cutter

Relmyna Verenim

Mirel the Golden Saint from Cylarne

Antonietta Marie

Glarthir

Millona Umbranox, Countess Anvil

Modryn Oreyn

Hannibal Traven

Captain Burd

Blademaster Owyn

M'aiq the Liar

Sinderion

J'skar

Volanaro

Amusei

Azzan

Luciana Galena

S'Krivva

Telaendril

Rasheda

S'jirra

Teekeeus

Guilbert Jemane

Earana

High Chancellor Ocato

Shady Sam

Jensine

Bogak gro-Bol

Druja

Umbra

Peryite

Falanu Hlaalu

Thadon, Duke of Mania

Gwinas

Jauffre

Dumag gro-Bonk

Raminus Polus

Farwil Indarys

Runs-in-Circles

Uriel Septim VII

#oblivion sexyman poll #the elder scrolls #tes #oblivion #polls #martin septim #lucien lachance #sheogorath #mod post

118 notes · View notes

therealityhelix · 1 year

Text

By Talos, This Can’t be Happening pt 26

Happy Tamriel Tuesday Wednesday! I forgor...

Rated PG13 for: Blood, violence, sexual situations, bad puns, and other poor life decisions.

@cardwrecks @captainbaddecisions

?~?~?~?~?

The road back was peaceful, though Helix did keep glancing at his backpack. He'd have to offload that book as soon as possible. It was an insidious thing that seemed to still be whispering to her. He should probably read it himself, before it tempted her to try and take it from him.

Swag tromped along a little faster. The sooner they were back in town, the better.

There was a large gathering under the Great Oak. Part of the Fighters and Mages Guilds, the glass elf and orc adventuress, Rasheda, Dar-Ma, and several townfolk and guards surrounded Earana and Teekeeus, who were arguing loudly.

Both spotted Swag and Helix at the same time.

“You!” they shouted in unison.

Well shit.

“Do you have it?” Teekeeus asked.

“Hand it over!” Earana demanded. “I'll get your payment, and this can be behind all of us.”

“You cannot let her touch it!” Teekeeus insisted. “It is too dangerous!”

“The guild is weak from bureaucracy and politics! They can't contain or control these artifacts anymore! Besides, we had a bargain!”

So many eyes. Surrounded by the gazes of people he knew, people he didn't. Helix placed her hand on his arm, as the ring of stares tightened. He had to make his name right now.

Swag set his backpack on the ground and slowly, deliberately, and above all, dramatically lifted the netted book into the light.

He should give it to Earana. They did have a bargain. This was a world of spoken contracts. To break an agreement was to compromise his honor, as good as publicly declaring himself untrustworthy to the entire gathering.

His honor? Ha.

He didn't have honor. No, he should give the book back to Helix. She was the most powerful being he'd ever known. This could surely be trusted to her capable hands.

Anything but the Mages Guild. If anything went wrong while it was in the guildhall, they might all die, and he didn't want that, did he?

Swag handed the book to Teekeeus. The lizardman didn't even hesitate; he stuffed the book into his robes without even trying to look at it.

“Man, you weren't kidding, that book is a dickhole.”

Earana shrieked in frustration, throwing her hands up in the air. A huge globe of flame formed above her head.

Swag gripped his cane. One shot, most likely, before she took out the entire gathering. He had to drop her in one shot. He knew where to strike, right across the skull...

The sound of a dozen weapons blended in metallic harmony beneath the crackling of flame. The guards men, guild fighters, adventurers, and Rasheda had all drawn steel. Teekeeus and the mages filled their hands with deadly power. Even Dar-Ma had her clawed fists clenched.

Chorrol was tired of Earana.

She hesitated, the fireball shrinking back down.

“Lady, you gotta ask yourself, is this really you? Or are you being led?” Swag asked quietly. “Even I had that thing scraping around in my brain. Look at it this way: you ain't getting that book. No matter what you do here, it ain't happening. You gonna die here, or you gonna walk away to look for some other artifact somewhere else?”

Hatred shone in her bark brown eyes, but she lowered her arms. The mages let their magic fade.

“Citizens, please sheathe your weapons.” One of the guardsmen said. “Madam, we will escort you to gather your things, and then to the gate. Please allow us to resolve this peacefully.”

“You've made an enemy this day, you dim-witted traitor.” Earana growled, but she followed the guards nonetheless.

“Oh cool, 'cause I've never done that before!” Swag called after her.

“Everybody okay?” Helix asked the gathered crowd. There was a general round of affirmations, as various citizens began to break away to go back about their business.

“I'm going to go put this in a secure place.” Teekeeus said. “And pen that recommendation. You have both done impressively well.”

Helix followed the rest of the mages back into the guild hall, as the gro-Baroth brothers approached him.

“She was a piece of work, huh?” Lum asked.

“We checked into your claim of goblin activity in the old mine.” Kurz said. “The Countess has given permission to collapse the mine so this can't happen again. Right on our doorstep. I almost can't believe it. Damn shame about the farmer's boy, but...”

“At least you'll make sure it can't happen again.” Swag said.

“We.” Kurz said firmly. “Any able bodied worker in the city. We'll need every hand we can get. Besides, I wanna see you get your hair messed up, just once.”

Swag's hand went to his makeshift spikes. His hairstyle was, frankly, iconic, and he put a lot of effort into it. More here, since he didn't have his proper products, and couldn't get it into quite the right shape. But it was as close as he could manage with what he had, and he was still proud.

“C'mon man.” he half whined. The brothers laughed.

“Get some rest pretty boy.” Lum teased. “We're gonna have a busy coupla days.”

He wasn't kidding! Dozens of workers moved through the mines, removing goblin bodies to be burned, and making sure there weren't more. Rocks were piled against the exposed city foundations, and then each chamber and tunnel were carefully and methodically collapsed. The Guild mages came in very handy there, blasting away old supports from a safe distance.

In the end, there was only a depression in the forest floor where the mine used to be. Swag was covered in dust and sweat, his hair was very messed up, and Lum laughed at him. Helix was equally messy, so the two of them slipped away from the celebrating workers, deeper into the woods, to a slow, trickling stream that pooled at the base of an enormous tree. Together they stripped off their grungy clothes, dunking them, and then themselves into the cold water.

Helix hung the clothing over branches, lighting a small fire beneath them to help them dry. Then she laid back in the water next to him, letting it's refreshing flow rinse over them both.

“We're going to have to leave soon.” she said. “Teekeeus is going to send out my recommendation tomorrow. I don't know if the University is even taking new applicants right now, but it's still our best bet.”

“How soon?” Swag asked. “We should stick around till I get the rest of my armor, at least.”

“Yeah, once we've got our supplies in order. So, should we go East or West?”

To the

“West.”

And green.

“That's Skingrad then. I wonder what it's like?”

“Guess we'll find out.”

They soaked in the cold water until shivering and clean, climbing out to drip beside the fire until dry.

“Gonna kinda miss our cellar.” Swag said, pulling his clothes back on. “Hope the Skingrad Guild is friendly.”

“I'm not going to stay with them if they don't let you in. Had a talk with Angalmo about Guild politics; they need all the new recruits they can get. I'll leverage that in our favor, and I won't even feel bad about it.”

“I thought I heard Teekie say something about that.” he said as they wandered back to the city, taking in the colors of the sunset. “Said the Archmage had banned Necromancy from the Guild, and a whole bunch of Guild mages resigned over it.”

“Huh. That...is probably not good, actually.”

He regarded Helix with surprise.

“Thought that would'a pleased you.”

“Well I don't disagree with the idea, but the implementation backfired, didn't it? Now they have a bunch of Necromancers and rogue mages roaming all over the countryside. I mean, look at it this way-do you want to eat at the Guild, or the Oak and Crosier?”

They had crossed the gate into the city, where the celebration had spilled over.

“Oh, let's try something new.”

“Cool, so look at it this way; he's the Archmage right? He has a whole council, all the instructors, all of the Guildmasters to check in with. It would have been easy to figure out how the Guild as a whole would feel about this. So there's two possibilities for what happened here. Either the Archmage is so out of touch that he didn't ask anybody before passing this ban, or he had been advised on how it might damage the guild, and forced the ban anyway. Neither paint a good picture.”

The Oak and Crosier was packed; the proprietess-a cat in a dress this time-rushed tirelessly from table to table. She had them seated and browsing menus in short order, linen towels and a bowl of warm, rosemary scented water to clean their hands.

The menu was mostly drinks, of which the Khajiit owner seemed quite proud. Swag found, to his relief, an entire list of non-alcoholic offerings. It would have felt embarrassing to order water in what was clearly this world's equivalent of a high class eatery.

Mulberry cider caught his curiosity. Had he tried mulberries before? They sounded familiar.

Helix informed him after he'd ordered it and a prunelle wine for her that he had, in fact, had mulberries many times before. She had several trees in her garden, and Narci favored using the berries in baked goods. To him, they would have seemed like a weird raspberry, and now that she mentioned it, he did remember eating some things that had weird berries in them. He remembered liking them, but he liked most things Helix fed to him.

He was happy to let her ramble on about her plants, placing an order for the 'three course', which would be seasonal, and just listening to her explain the speed at which the trees grew, the different species, the uses of the wood, the bark, the leaves, and their importance in the silk and paper industries. How gathering the berries at the height of summer with her daughter and Narci had become a treasured tradition, how Narci snuck berries like a little kid, but the staining around his mouth always gave him away. How Madeline would purposefully smash the berries against her skin to stain it purple, her favorite color.

It sounded adorable, and he sipped his surprisingly delicious cider while she drifted from mulberry trees to other parts of her garden paradise, to Narci's steady progress as a sorcerer and as a person, to how fast Madeline was growing up.

He'd seen her recently; she was the kind of rough edged and energetic pre-teen he imagined Helix must have been at that age. He was glad Helix had explained that she would be taken care of in their absence. Narci might be willing to give his life to protect her, but that didn't mean he was at all capable of taking care of a kid.

Their courses arrived, one by one, a board of cheeses and sliced fruits, an egg pie full of leeks and some kind of oddly flavored but delicious bird, and a dessert of stewed plums in spiced honey, and sprinkled with large, crunchy crystals of sugar. They were provided with plenty of fresh bread to scoop up any leftover juices or honey, and then left to their own devices.

Music drifted above the voices of the patrons, catching in his head as others started singing along. A soft euphoria slowly stole over him, and he found himself singing with them. Knowing the words or tune wasn't necessary, it was the camaraderie that counted. Unacknowledged as he was, he'd helped protect this town, and he'd helped collapse the mine with everyone else, and he felt very, very good.

His sweet little lover had a glassy look in her eyes, also trying to sing along to a song she didn't even know. She caught him staring and gave him an inviting, sloppy kind of grin.

“You wanna go back now?” she asked, her voice lilting oddly. “I...I think I might need help though.”

“Yeah, think it's time. I think...think we gotta help each other.”

And so they wandered back to the Guild, leaning on each other, wobbling and stumbling through the clean, quiet streets. They were lucky not to break either of their necks falling down the cellar stairs; as it was they toppled, giggling, into the bed they'd claimed as their own.

“Edwaaaard...I don't think I can get out of these clothes by myself.” Helix mumbled.

And Swag knew exactly what to do about that.

?~?~?~?~?

#by talos this can't be happening #sartorial sorcery #Swag!Riddler #Riddler Family #elder scrolls

0 notes

ohnivlasa · 11 years

Text

Návrat Půlrukého

“Tak, teď nás snad již neuslyší nebezpečné uši. Můj pán Balduin, je však nyní v povědomí lidí znám jako Tristan ze severu. zapamatujte si to jméno paní a kdykoliv se mne na něco o mém pánu budete chtít zeptat, říkejte mu tímto jménem. Pro jeho vlastní bezpečnost. Mám vám od něj vyřídit pozdravy a také objasnit kam a proč zmizel tak náhle…” krátce se Balduin odmlčel a klidně, pomalu zamířil k vodě, která se brzy zjevila na obzoru. Jezero se ukázalo být jako dobrý nápad a sám už se těšil, až se ponoří do chladivé vody. Slunce žhnulo jako pominuté, vedro ale teprve rozevíralo svou nenasytnou tlamu.

“Byl nucen opustit Vroengard kvůli smrti svého otce. Vrátil se na pevninu, díky Jezdkyni Elóren a dračici Kreie. Když však vstoupil do bašty svého hradu, uvítal jej jistý šlechtic Donchad z Arcfalku. Opomenu-li mnoho dalších prohřešků včetně vraždy ženy, bylo před shromážděním oznámeno svědectví o jeho matce. Byl označen za bastarda a zkurvysyna, eh pardon. Nějak jsem nenašel jiné vhodné slovo.” znovu nastala teatrální odmlka, ale brzy následovala další slova.

“Byl zbaven šlechtického titulu a po souboji s Donchadem, ve kterém se nechal ošálit jako malý klučina se štěstím uprchl. Poté narazil na své přátele Ragnara a Redrika k jejichž družině přísluším i já. A vyslal mne na Vroengard. Nevím kde je nyní, ale zpravil mne o úmyslu vrátit se na Vroengard v nejbližší době. Mám zde ale vyhledat ještě někoho a předat mu vzkaz, povězte, kde bych našel Elóren, půlelfku?” stočil obratně hovor a sám sebe v danou chvíli nenáviděl. Chtěl Earaně říci víc a myšlenka na bělovlasou mu zkřížila plány. Vydrala se ven zatraceně rychle. Svraštění obočí bylo jediným znakem nespokojenosti, který si Balduin dovolil navenek…

Earana: Při cestě si Ea blahopřála, že dnes zvolila kratší a vzdušnější sukni a otevřené boty, přesto ji pálila záda od toho, jak kdo nich sluneční paprsky pražily. Když došli k vodě, usedla, vyšněrovala se ze sandálů a ponořila nohy do chladivé vody, poslouchajíc zprávu, o které nyní skutečně chápala, proč bylo tak nutné ji sdělit v co největším soukromí.

Jméno Tristan určitě neslyšela poprvé, odmlku tedy věnovala vzpomínání, kdy ho někdo použil; po vybavení si jednoho rozhovoru v hostinci se jí však rozsvítilo: tak se jí vlastně Balduin poprvé představil a teprve později jí sdělil své pravé jméno. Používá snad to jméno mimo ostrov, kde ho lidé znají docela jinak, než jako Balduina vypravěče? Při dalším povídání Ea přikyvovala; napadlo ji, že důvod k odjezdu spočíval někde v jeho panství. Šíje jí však strnula, když vyslechla i zbylá slova: náhle nevěděla, co si myslet, říct nebo dělat. Rodiče at má jaké chce, ale proč by někoho vraždil? Nad “zkurvysynem” mávla rukou, zažila už horší slovník a vybraná mluva byla to poslední, co ji teď zajímalo. Vrhla pohled na posla, zda bude pokračovat, což také po významné odmlce, které, jak se zdálo, účelně věnoval, udělal.

No sakra. Pěkný potíže… Doufám, že z toho hradu neutekl po kouskách.Bledá Ea polkla, ale jinak nic neříkala a opět přikývla; Elóren s Kreiou se před pár dny vrátily, potkala je přeci v Chrámu. “No, pokud se někde netoulá, najdete ji nejspíš v Baště…” řekla dutým hlasem a hleděla kamsi do neznáma, plně zaměstnána myšlenkami. “Pokud chcete, mohu vás tam doprovodit, nejspíš tak vzbudíte i větší důvěru u stráží-nerady pouští dovnitř nepovolané osoby.” V duchu si promítla cestu k Baště; stejně měla v plánu se tam po snídani vrátit. Náhle se na povrch hluboké tůně, kde se prohánělo splašené hejno ryb-myšlenek, vydrala jedna, celkem zajímavá. “Pokud tedy neznáte cestu sám… Ale tady na Vroengardě to znají jenom usedlíci, že?”

Balduin: Když jeho společnice zbledla, starostlivým hlasem, kterým mohl Earaně lehce připomenout sebe sama se zeptal: “Není vám nic, Jezdkyně?” Teprve nyní si uvědomil dětskou pošetilost svého žertu. Tak teď bych si vážně zasloužil vytahat za uši, pomyslel si a věnoval krátký pohled dračici, která v tom evidentně měla praxi. Jedna část jeho já, toužila hrát rozehranou hru dál a jak bylo jeho ctností chtěl vždy vyhrát. Jenže druhá nesouhlasně bručela na pozadí jeho mysli a pomalu ale jistě Balduina přesvědčovala k ukončení této hry na schovávanou. Earaně přece může věřit? Navíc je teď Jezdkyně…

Opláchl si obličej vodou a snažil se uklidnit. Ruce se mu třásly. Ten plán, který vymyslel se nakonec vůbec neukázal jako výborný, dokonce nebyl ani dobrý. Nejenže lhal, nutil sebe sama k odpornému zvěrstvu tahání za šňůrky. Z myšlenek jej vytrhla Earanina odpověď na otázku o Elóren. Jenže ani pomyšlení na Bělovlasou, Balduinovi nijak neulehčilo. Zakručelo mu v žaludku a on si uvědomil, že nesnídal. Dost! Žádné další hrátky…

“Děkuji ti, Earano, ale nechci rušit Jezdce uvnitř zdí Bašty. A chci se ti omluvit,” svraštil obočí, neboť se v danou chvíli styděl sám za sebe. Další náznak toho starého známého Balduina.

“Já jsem Tristan ze severu, ten kterého jsi znávala jako Balduina, šlechtice z Teirmu. Těší mne, když vidím, že jsi živá a zdravá a ještě ke všemu v nanejvýš vítané společnosti,” přejel pohledem po šupinách Ebenové.

“Jestli mi nevěříš,” pousmál se smutně. “Můžeš se mne zeptat na půlelfa Auglia, pamatuji si ho stejně dobře jako ty.” Veškerá tíha z něj na krátký okamžik opadla, což se projevilo drobným úsměvem na rtech. “Jak se jmenuje?” zeptal se zvědavě a nepřestával obdivovat Ebenovou, a pokud se Earaně zdálo, že jí samotné snad nevěnuje pozornost, nebyla to pravda…

Elóren: Bronzová dračice se svým cestou k jezeru nijak nespěchala, s postupujícím dnem koneckonců začalo vedro dotírat i na ni a zaschlá sůl na šupinách nepříjemně svědila; už se nemohla dočkat, až seponoří do chladných vod jezera. A to zatrápené slunce tolik žhnulo… i vzduch jako by byl nějak hustší a dalo mnohem víc práce se jím křídly prokousat. Kreia už dávno přestala jen tak pro radost chrlit oheň, nač ostatně kolem sebe přidělávat horko, nebylo ho dost samo o sobě?

Když se hladina jezera zatřpytila mezi stromy, připadalo to dračici jako zázrak. Bez větších okolků a aniž by si všímala postav stojících na břehu se Ki snesla nad jezero a plácla sebou do vody jako obří bronzový lachtan.

Nejprve se ponořila, dost dlouho na to, aby se šupin smyla otravnou sůl a trochu vychladla po letu na pražícím slunci; pod vodou doplavala až na mělčinu a teprve tam vystrčila hlavu na vzduch.

Hezký den, pozdravila přítomné a obzvlášť malou-čokoládovou-dračici-beze-jména. A ovšem, i její-druhou-ohňovlasou-duši. Toho druhého dvounohého nepoznala, ale i jemu patřil kousíček dračího pozdravu.

Nepoznala ho - dokud nevyprskla vodu z nozder a pořádně se nenadechla. Teprve pak si do jejího nosu a následně i do její hlavy probojoval cestu jeho pach. Kreia překvapeně zamrkala. Jen na chvilku. Pak všechny její myšlenky zastínila vzpomínka na utrápenou sněženku za bezesné horečnaté noci, sněženku, která čekala včera celý den v přístavu a toto čekání odmarodila, sněženku, která se za vytrvalého kašlání ponořila do neklidného spánku teprve teď, ráno - zatímco tenhle dvounohý se tu prochází s Ohňovlasou. Ta změna byla skoro přízračná; dračice se nahrbila, obnažila špičáky a zasyčela na dlouho-ztraceného-dvounohého jako kobra chystající se k útoku.

Ty…

Zaútočit se ovšem nechystala, to by bylo pod její důstojnost. Také Earana či její malá dračice se nemusely bát; to gesto nepatřilo jim, nýbrž jen a pouze jemu. To aby si uvědomil, že právě ztratil náklonnost jedné bronzové dračice.

Earana: “Mně? Ne,.. ne, nic mi není,” nadechla se Ea s tím, že jí konečně povolilo svalstvo. Obrátila svůj zrak k muži právě ve chvíli, kdy si oplachoval obličej; zdálo se, jako by nad něčím váhal, a nakonec z něj, trochu jako z chlupaté deky, lezla další slova, za povědomého svrašťování obočí. Ea to svoje naopak nadzdvihla a mimoděk nejdřív pootevřela pusu, posléze však pevně stiskla čelisti. Klouby jí zbělely, jak je střídavě povolovala a tiskla dlaně; do tváří se jí nahrnula krev, zrychlený dech nasvědčoval spolu se vším ostatním tomu, že někdo zapálil šňůrku, vedoucí k dynamitu. Vystoupila z vody a horečně přemýšlela, co dál; měla chut udělat několik věcí najednou: přivítat svého přítele zpět, jednu mu vrazit jednoduše za to, že byl tak dlouho pryč a protože měl tak sakramentské štěstí, a utrousit nějakou jedovatou poznámku a v rozpálené bělobě zlosti, že jí lhal, dotčeně a nevěřícně odejít. Do toho všeho se mísilo překvapení a nedůvěra.

Nakonec, když si uvědomila, že tam napjatě stojí jako nevybuchlá bomba, se trochu uvolnila a povolila zadržený dech, který v sobě na pár posledních sekund ukryla. Přestože se však mohlo zdát, že se ovládla, pouze své pocity zmačkala do klubíčka a uložila dovnitř, kde pořád jasně plápolaly, stejně jako Einy oči. “Auglia zná víc lidí, než jen Balduin a já,” zabrblala a přišla k podezřelému blíž, prohlížejíc si důkladně jeho tvář. To zabralo: když nevíte, na co hledíte, nepoznáte to, ale pokud víte, co hledat…

Klubíčko vybuchlo. Byl to on. “Ty prevíte!” vyšlehl plamínek dotčenosti a dvěma skoky se Ea na Balduina vrhla, přičemž by vůbec nebylo nepravděpodobné, že ho shodila na zem, kde se trucovitě usadila a propalovala ho očima. Ebenová, která stačila z Eina ramene seskočit a celou dobu udiveně sledovala počínání obou dvounohých, ted poslechla pocity své druhé-duše, které se konečně trochu sjednotily, a vyskočila Balduinovi na hrudník, kde se výhružně s roztaženými křídly postavila a vyfoukla na něho horký obláček kouře. “Prevíte,” ulevila si ještě nakonec a zhluboka se nadechla, aby mohla dát prostor tomu, co v ní bylo pozitivního: na tváři se jí též vyloupl lehký úsměv. “Zatím nijak-zrovna dneska ráno jsme zkoušely nějaké vybrat, ale žádné se jí nelíbilo natolik, aby si ho vybrala. Možná,” vrhla na Balduina zkoumavý významný pohled, “budeš moci vznést také nějaké návrhy, teda až mi přestaneš kecat,” zaobalila prsknutí do poněkud smířlivější věty a naklonila hlavu na stranu. “To všechno se opravdu stalo? A taky jsem tě vůbec nemohla poznat,” postěžovala si.

Za okamžik se po hladině jezera mihl rozložitý letící stín, který sebou následně plácl do vody, a za chvíli se blízko nich vynořila Kreiina hlava, následovaná i zbytkem těla. “I tobě hezký den, Kreio,” pozdravila Ea dračici a Ebenová jí v mysli odpověděla vítajícími-pocity-radosti. Najednou jako by se dračice zarazila: ovšem jen velmi dočasně, následovně až překvapivě rychle vylezla z vody a upřela na Balduina pohled, který by si od draka rozhodně nikdo nepřál. Ea a Ebenová, která raději seskočila k Ei, jen zkoprněle hleděly na odehrávající se scénu. “No, zdá se, že máš nějaké nevyřízené účty, co?” vypadlo z Ei nakonec jaksi dutě, ale přeci škodolibě. Tak proto se ptal po Elóren… a ano, jistě, nejspíš nejen proto, že?

Balduin: Pohled plný pro Balduina u Earany zcela neznámé palčivé zloby, na který byl zvyklý spíše u Elóren jej nijak nevyvedl z míry. Přece jen pořád to bylo příjemnější, než kdyby ho chtěla vykuchat něčím ostřejším než pohledem. Při zmínce o Augliovi přikývl a zatímco k němu Ea přistoupila, aby si jej lépe prohlédla, dodal: “To ano, stejně dobře jako my ho zná i Varda a Falinor.”

Těchto potvrzujících slov však již nebylo třeba, Earana jej poznala a okamžitě jej počastovala nepříliš milým výrazem, čemuž se ovšem Balduin nedivil. Nepatřil však k lidem, kteří schlípnou uši a nechají se hubovat smutně hledíc do země. Drze hleděl Earaně do očí, tedy až do okamžiku, než ho stará známá povalila na zem. Tohle vskutku nečekal. Brzy se k Jezdkyni přidala i její dračice a usádlila se Balduinovi na hrudníku, což se projevilo krátkým, sotva patrným úšklebkem bolesti. Rána ještě nebyla zcela zhojená, i díky tomu, že klidu jí Balduin rozhodně nedopřával. “Je nádherná, jak je to dlouho, co se vylíhla?” Obláček kouře přinutil Balduina zakašlat a pokusil se dračici jemně zdravou rukou odsunout či nadzvednout z bolavé oblasti žebra.

“Promiň mi to. Sám nevím proč jsem to udělal. Snad jsem jen chtěl zjistit, jestli mne poznáš. Mrzí mne to.” zašeptal k vedle sedící Jezdkyni a z hlasu čišela naprostá upřímnost. “To bych mohl,” připustil nakonec Balduin a zrakem znovu spočinul na dračici, rukou si prohrábl vlasy jako by to gesto snad mělo napomoci s vymýšlením dračího jména.

Odlesk bronzové barvy na hladině jezera, srdce Balduinovi poskočilo. Brzy se však zase uklidnilo neboť Kreia sebou plácla do vodorovné hladiny jezera s uspokojivým zašuměním. Elóren nemohla sedět na jejím hřbetu, ne, když si Kreia dovolila takový manévr. V hlavě se mu rozezněl známý hlas, sice nějak tiše, téměř jako by na něj volal zpoza hory, ale poznat jej nečinilo Balduinovi žádné potíže. sotva se chystal vrátit pohledem k Earaně, vynořila se u břehu Kreina bronzová hlava a slabika, kterou uslyšel ve své mysli nebyla pronesena nijak přátelským tónem.

Poněkud vyvedený z míry, se ani neobtěžoval pozdravit a z úst se mu vydralo jen: “Co se děje Kreio?” Obnažené špičáky, dlouhé tak, že jediným chňapnutím by dračice Balduina prošpikovala jako rohožku, dávaly tušit že něco je špatně. Nechtěl uhnout pohledem, ale zároveň toužil dát Earaně na srozuměnou, že v současné chvíli je zmatený stejně, jako byla před chvílí ona. Zakroutil nesmlouvavě hlavou. Jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé, nehodlal se jen tak pro nic smířit s otevřeným projevem nepřátelství bronzové dračice. Co si on pamatoval, neudělal nic špatného. V duchu si však začal pomalu uvědomovat, že draci nechápou vše stejně jako lidé. Narovnal se, pohledem stále odpovídal očím dračice. “Nevím o jediném…”

Elóren: Při Balduinově otázce přešlo zlostné syčení v krátké zavrčení a pak utichlo jedním hlasitým klapnutím zubů.

Nic se neděje. Hezky se bavte, pronesla dračice, tentokrát tak, že to mohli slyšet všichni přítomní, a to hlasem, který až přízračně připomínal Elóren a s obvykle přátelskou Kreiou neměl nic společného - toliko k věcem, které se Jezdec a drak učí jeden od druhého. Jak se zdálo, ani Ki nezůstala tak docela neovlivněná.

Mimochodem, sněženka se má dobře, zasyčela dračice ještě, tentokrát pouze k vypravěči, a plácla sebou nazad do vody cíleně tak, že studená voda z jezera zasáhla v mokré spršce jak Balduina, tak Earanu (která měla tu smůlu, že se nacházela poblíž). Ještě než zmizela udeřila dračice naposledy ocasem do hladiny (což znamenalo další přílivovou vlnu) a vzápětí už se potopila do jezera.

Stejně to bylo zvláštní; když Elóren vysvětlovala Kreie, co je to ironie a jak a kdy se používá, dračice tomu moc nerozuměla. Na druhou stranu si byla naprosto jistá, že teď ji použila správně - a byla na to poťouchle pyšná. Což se ovšem bilo s pocitem mrzutosti; nedokázala se pořádně a dlouho zlobit a tím spíš se nerada chovala ke komukoliv ošklivě. Vrtalo jí to hlavou, zatímco se s pomocí rozmachů křídel a plácání tlapami potápěla do hlubin…

Earana: “Asi dva týdny,” zabublala spokojeně ohnivlasá. “Zajímavé je, že nepochází od divokých draků, jako většina vajec, ale snesla ji Eleri, dračice Jezdkyně Selimy, přičemž otcem je smaragdový Jölen, drak Jezdkyně Dee; navíc byla v Chrámu jen chvilku, než praskla skořápka. Zřejmě si příliš nemusela lámat hlavu s tím, pro koho se vylíhne,” dokončila lehce zasněně. Jen jí začalo vrtat hlavou, zda byla nabídka ohledně jmen docela správná; měla jakýsi pocit, že pojmenování je něco, co by se mělo odehrávat jen mezi těmi dvěma spojenými dušemi a nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že i Ea by byla radši, kdyby na to přišly samy. Nakonec nad tím však v duchu mávla rukou. No co, návrhy ještě nikomu neuškodily… Pak se myšlenkami vrátila k tomu Balduinovu divadlu. “No, to máš tedy pravdu, že jsem tě nepoznala. Vypadáš… No, prostě jinak. A asi trochu mladší,” připustila další změnu; bude však chvilku trvat, než mu onu přetvářku úplně odpustí, ačkoliv si byla vědoma toho, že kdyby byla v podobné situaci, nejspíš by sehrála něco podobného. Čistě pro legraci.

To určitě, pomyslela si Ea v soukromou odpověď Kreie; jako žena si dokázala představit, co dračici, či spíš dračici a Elóren, namíchlo. Nejspíš se čekalo, že se za půlelfkou Balduin požene hned, jak vstoupí nohou na ostrov, a pokud se tak neděje a místo toho je tu s ní… Hm. Jsou ti i jiní, paní Elóren. Přesto byla celkem z Kreiiných projevů překvapená: nevypadala jako někdo, kdo by byl ironicky jedovatý a ještě dělal scény. Nakonec ani dračici nestihla odpovědět, i když by stejně nejspíš nevěděla, co říct: oplácet stejnou mincí by si jednak netroufla, jednak ani nechtěla, a vysvětlovat něco bytosti v podobné náladě nikdy nemělo cenu. Co vlastně vysvětlovat? nebylo co. Další věci se odehrály velmi rychle a skončily jednoduše tak, že se přes břeh a všechny tvory na něm přítomném přelila vlna, následovaná sprškou, vyvolanou ránou ocasem do hladiny. Ohnivlasou to notně ošplouchlo; v rámci gesta na to zůstala vyjeveně zírat, jinak jí však voda momentálně nevadila, vzhledem k tomu, jaké bylo vedro. Pak se otočila k Balduinovi, který nejspíš skončil podobně. “No, asi tuším, co sis rozlil, ale to velmi snadno zjistíš sám, až navštívíš Elóren,” zazubila se zlomyslně. Úsměv však nahradily rychlé úvahy. “Jak dlouho jsi vůbec tady?”

Balduin: Kreina odpověď nejenže Balduina nepřesvědčila, dokonce rozproudila horkou krev. Dračice téměř bezchybně napodobila Elórenin tón, jedovatý a ironický. Tohle nebyla Kreia tak jak ji znal, veselá a přátelská. Po zmínce o Elóren, zůstal Balduin chvíli stát bezhlesu a nakonec pouze na vykřikl za bronzovým ocasem, který zmizel pod hladinou: “Vyřiď jí tedy mé pozdravy.”

Sotva poslední slovo opustila jeho ústa, přelila se přes něj sprška vody a celého ho příjemně ochladila. Byl si ale docela jistý, že to dračice neměla v úmyslu. Chtěl se otočit k Earaně a optat se, zda-li má z Kreina chování nějaký rozum, ale to už dračice zlobně práskla ocasem do vody a opláchla dvojici i Ebenovou podruhé.

Zmatený a zmoklý jako slepice, což mu však v daném horku nijak nevadilo se posadil na zem, nohy natáhl před sebe a věnoval Earaně zmatený pohled mezírkou mezi koleny. “Jak to myslíš? Nemám nejmenší tušení co jsem bělovlasé provedl. Naposledy jsem se s ní slušně rozloučil a ona ani nehnula brvou.” Zakroutil hlavou v nesouhlasu a zároveň se mu po tváři rozlil veselý úsměv: “Pochopit vás ženské je těžší než vést válku.” Když se jej Ea zeptala jak dlouho je zpátky na Vroengardu, bez přemýšlení odpověděl: “Den. Připlul jsem včera.”

Poté uvolnil řemínek s dýkou a položil jej na zem. “Nu, asi dokončím co Kreia začala,” dodal a stáhl ze sebe promočenou tuniku. “Nebude ti vadit, když si to opláchnu?” otočil se vzápětí k Earaně čelem a dal jí tak možnost prohlédnout si čerstvé jizvy rozeseté po celém hrudníku. “Pálí to jako dračí oheň, k ďasu, byl jsem to ale blázen, že jsem se nechal tak obalamutit.” Mezitím ať už se Earana vyjádřila jakkoliv začal ránu vymývat příjemně chladivou vodou. Zmrzačenou ruku nepoužíval a držel ji u těla, snad aby přítomnou dámu nepohoršil…

Elóren: Kreia zůstala potopená, dokud její horká hlava trochu nevychladla a myšlenky nenabraly rozumný a jasný směr - což bylo víc než náročné na dech. Když se s hlasitým cákáním vynořila, málem smetla další vlnou dívku, která se koupala v jezeře a musela sem přijít ve chvíli, kdy byla dračice pod vodou. Ta teď ale Ki nezajímala.

Pomalu, tak, že jí nad hladinu vyčnívaly jen nozdry, doplula dračice na mělčinu, právě tak daleko, aby mohla zůstat potopená v chladivé vodě, ale co nejblíž k Balduinovi, který se právě omýval. Vypadal takhle i když opouštěl ostrov? A co to má s rukou?

Kreia vyfoukla obláček kouře. Ten náhlý výbuch zlosti už vyprchal a zůstala jen mrzutost. Omluvně pohlédla na vypravěče. Sněženka včera seděla celý den v přístavu a čekala, řekla tiše na vysvětlenou jen a jen k Balduinovi - Earana tato slova neslyšela. Pak začalo pršet a ona zmokla a v noci jí bylo zle, usnula až teď. Nezlob se. Karamelové oči vyčnívající nad hladinu podobně jako oči krokodýla upíraly na Balduina pohled naplněný láskou a starostí ke své-druhé-duši. Proto ten vztek. Ale mohl to pochopit dvounohý-bez-druhé-duše? Dračice se na okamžik potopila, jako by se chtěla před vypravěčem schovat. Neříkej jí, že jsem ti to pověděla, požádala Balduina.

Earana: ”Ha, to máš pravdu,” odvětila Ea zvesela na Balduinovu poznámku o ženských a zamyslela se. “No, kdybys za ní šel, nejspíš by ti taky řekla, že se nic nestalo-s omáčkou z ledových pohledů, samozřejmě-, ale nehýbání brvama bych nevěřila. Pokud něco Kreiu rozzlobilo a můžeš za to ty, bude to jistě ve spojitosti právě s Elóren, což znamená, že někde bude zakopaný pes; nejspíš ten, že místo s ní jsi ted se mnou, na druhou stranu mi to přijde dost malicherné, rozhodně je to dost divné-nemyslím si, že by se Ki nebo Elóren rozzlobily zrovna kvůli tomu. Ale čert ví,” vysvětlila svou domněnku Ea. “Ovšem pokud jsi tu takovou chvilku a na mně jsi narazil v podstatě náhodou, nemyslím, že bys měl takový průšvih,” broukla nakonec a sledovala, jak si vypravěč sundává košili. To, co se před ní objevilo potom, se jí ale vůbec nelíbilo: Balduin vypadal, jako kdyby se mu krom vousů někdo pokoušel oholit i chlupy i na hrudi, ovšem dělal to mečem a s ne právě přátelskými úmysly. Spíš se ho pokoušel oholit i někde vevnitř. “No, už to prosímtě víckrát nedělej… Taky by se mohlo stát, že tě příště rozkrájí na kousky.” Ea vstala, usídlila se těsně vedle Balduina a čekala, až si opláchne svou sbírku hojících se ran. Přitom si všimla, že to dělá jen jednou rukou; který normální člověk si nenabere vodu do dlaní? Přesunula proto zrak na druhou ruku, která vězela v obvazech, ovšem jeho tvar dával tušit, že kousek Balduina v Teirmu přece jen zůstal. Ea opět stiskla čelisti a zakázala si představovat okolnosti, díky kterým vypravěč zjevně nepřijel tak docela v pořádku. Sice se nečekalo, že po tom, co se na jeho panství stalo, přijede rozjásaný a nedotčený, ale teprve teď si Ea uvědomila, jaké má štěstí, že může Balduina vidět právě tady, a ne jako drn pod zemí. Ohnivlasá však zatím nic neřekla, počkala, až bude očista dokončena a pak teprve spustila. “Něco ti s tím provedu… Teda, něco lepšího, než ti provedli ti..ti… no nebudu se vyjadřovat. Ale hrudník není všechno, že ne? Dej sem ruce,” řekla jemně. Momentálně by se dala přirovnat ke krotkému beránkovi; nevyzařovala z ní však lítost, jen tiché odhodlání svého přítele trochu pospravovat a vděk, že to vůbec může ještě udělat. Protesty nepřipouštěny.

Dračice na vlnu reagovala jednoduše tak, že se oklepala jako pes a dostala chut vlnu dotyčné oplatit; než se však nadála, byla bronzová-Kreia pryč. No ale.. proč nevyzkoušet vodu, že? Zdálo se, že velké dračici se v ní dost zamlouvá a dokonce i Ebenová, která milovala teplo, zatoužila své rozpálené šupiny trochu zchladit, což bylo jedině dobře, protože pokud by na ni její druhá-duše sáhla, mohla by se skoro popálit; bylo by to, jako sáhnout na rozpálený kov. Maličká strčila tlapku do vody; jak pěkně to chladilo! Neotálela a s hlasitým žbluňk se ponořila do vody, kde plavala a potápěla se. Náhle vedle sebe ucítila proud: to vedle ní proplula Kreia, vystrkující z vody jen vršek hlavy jako krokodýl. Chvíli tak setrvala a pak chtěla zmizet, ale to nezná ji! Dračice se Ki zakousla do konečku ocasu…

Ea si všimla, že Kreia, která se tu po chvíli opět vynořila, už zdaleka nevypadala tak rozzlobeně, ba spíš naopak; zdálo se, že s vypravěčem mluví, což znamenalo, že ona se do toho neměla míchat, a to taky nedělala: jen se na dračici pousmála a když se potopila, otočila se zpět na Balduina. ��Vyřešeno?”

Balduin: Earanino vysvětlení mu sice připomenulo, že Elóren je jiná než všechny ostatní ženy se kterými se kdy setkal, ale stále to nevysvětlovalo chování její dračice. “Proč by jí mělo vadit, že jsem s tebou? Vždyť jsem pro ni jako křemen mezi diamanty. Nedala nijak najevo, že by se mnou chtěla mluvit. Když odlétala, tvář měla chladnější než led.” Zamyšleně pohodil hlavou, jako by si chtěl utřídit myšlenky a posadil se na břeh jezera.

Když si uvědomil Ein pohled na svoji hruď, přikývl: “No, ten zmetek byl mazaný, slepce hrál dokonale a já neměl jinou možnost než si nechat zavázat oči. Pozdě jsem zjistil že to předstíral. A ani trik mu jazyk nezachránil. To prohnilé svinstvo, co všem lidem v okolí rozhlásilo tu nehoráznou lež! Elwine zemřela, když mi měla dát syna. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku.”

Zavřel oči a začal opatrně přejíždět namočenou rukou přes zranění. Pokud se dá nadskočit v sedě, pak to Balduin dokázal, když se Kreina hlava vynořila sotva pět loktů od něj. To co mu však dračice řekla jej rozhodně neuklidnilo. “Ona na mne čekala?” Jak jsem to mohl tušit Kreio? Sám jsem nevěděl kdy se vrátím a už vůbec ne, že se mnou tvá Jezdkyně chce mluvit! Nebyl to hněv, co jej posedlo, spíše překvapení a porozumění Kreina chování. Chvíli vyčkával a dračice v odpovědi ponořila hlavu do vody. “Nezlobím se a jestli si to nepřeješ, nic jí o tom neřeknu,” věnoval dračici dlouhý chlácholivý pohled ořechových očí.

Otočil se zpátky k Earaně a přikývl. “Snad alespoň částečně.” Poté si uvědomil, Earaninu větu o rukou a napřáhl před sebe obě. “Byl jsem pomalý. Ani Balduin, šermíř ze severu nedokáže soupeřit se třemi šermíři zároveň,” v hlase zazněla lítost i výsměch sobě samému…

#earana #balduin #rpg

1 note · View note

ohnivlasaa-blog · 11 years

Text

Návrat Půlrukého

Balduin: Cesta uběhla rychle, Balduin sám dělal dlouhé kroky a vzhledem k tomu, že Ea nebyla žádná paní ode dvora se slepičím krokem, nemusel se tedy ani příliš brzdit. Stačila mu. Sotva opustili městské hradby, tvář se mu znovu vrátila do pochmurného zdání vážnosti a začal s plánem, který ať byl jakkoliv zvláštní a hloupý jej mimořádně pobavil a vymyslet jej mu dalo minimum práce.

"Tak, teď nás snad již neuslyší nebezpečné uši. Můj pán Balduin, je však nyní v povědomí lidí znám jako Tristan ze severu. zapamatujte si to jméno paní a kdykoliv se mne na něco o mém pánu budete chtít zeptat, říkejte mu tímto jménem. Pro jeho vlastní bezpečnost. Mám vám od něj vyřídit pozdravy a také objasnit kam a proč zmizel tak náhle..." krátce se Balduin odmlčel a klidně, pomalu zamířil k vodě, která se brzy zjevila na obzoru. Jezero se ukázalo být jako dobrý nápad a sám už se těšil, až se ponoří do chladivé vody. Slunce žhnulo jako pominuté, vedro ale teprve rozevíralo svou nenasytnou tlamu.

"Byl nucen opustit Vroengard kvůli smrti svého otce. Vrátil se na pevninu, díky Jezdkyni Elóren a dračici Kreie. Když však vstoupil do bašty svého hradu, uvítal jej jistý šlechtic Donchad z Arcfalku. Opomenu-li mnoho dalších prohřešků včetně vraždy ženy, bylo před shromážděním oznámeno svědectví o jeho matce. Byl označen za bastarda a zkurvysyna, eh pardon. Nějak jsem nenašel jiné vhodné slovo." znovu nastala teatrální odmlka, ale brzy následovala další slova.

"Byl zbaven šlechtického titulu a po souboji s Donchadem, ve kterém se nechal ošálit jako malý klučina se štěstím uprchl. Poté narazil na své přátele Ragnara a Redrika k jejichž družině přísluším i já. A vyslal mne na Vroengard. Nevím kde je nyní, ale zpravil mne o úmyslu vrátit se na Vroengard v nejbližší době. Mám zde ale vyhledat ještě někoho a předat mu vzkaz, povězte, kde bych našel Elóren, půlelfku?" stočil obratně hovor a sám sebe v danou chvíli nenáviděl. Chtěl Earaně říci víc a myšlenka na bělovlasou mu zkřížila plány. Vydrala se ven zatraceně rychle. Svraštění obočí bylo jediným znakem nespokojenosti, který si Balduin dovolil navenek...

Jméno Tristan určitě neslyšela poprvé, odmlku tedy věnovala vzpomínání, kdy ho někdo použil; po vybavení si jednoho rozhovoru v hostinci se jí však rozsvítilo: tak se jí vlastně Balduin poprvé představil a teprve později jí sdělil své pravé jméno. Používá snad to jméno mimo ostrov, kde ho lidé znají docela jinak, než jako Balduina vypravěče? Při dalším povídání Ea přikyvovala; napadlo ji, že důvod k odjezdu spočíval někde v jeho panství. Šíje jí však strnula, když vyslechla i zbylá slova: náhle nevěděla, co si myslet, říct nebo dělat. Rodiče at má jaké chce, ale proč by někoho vraždil? Nad "zkurvysynem" mávla rukou, zažila už horší slovník a vybraná mluva byla to poslední, co ji teď zajímalo. Vrhla pohled na posla, zda bude pokračovat, což také po významné odmlce, které, jak se zdálo, účelně věnoval, udělal.

No sakra. Pěkný potíže... Doufám, že z toho hradu neutekl po kouskách. Bledá Ea polkla, ale jinak nic neříkala a opět přikývla; Elóren s Kreiou se před pár dny vrátily, potkala je přeci v Chrámu. "No, pokud se někde netoulá, najdete ji nejspíš v Baště..." řekla dutým hlasem a hleděla kamsi do neznáma, plně zaměstnána myšlenkami. "Pokud chcete, mohu vás tam doprovodit, nejspíš tak vzbudíte i větší důvěru u stráží-nerady pouští dovnitř nepovolané osoby." V duchu si promítla cestu k Baště; stejně měla v plánu se tam po snídani vrátit. Náhle se na povrch hluboké tůně, kde se prohánělo splašené hejno ryb-myšlenek, vydrala jedna, celkem zajímavá. "Pokud tedy neznáte cestu sám... Ale tady na Vroengardě to znají jenom usedlíci, že?"

Balduin: Když jeho společnice zbledla, starostlivým hlasem, kterým mohl Earaně lehce připomenout sebe sama se zeptal: "Není vám nic, Jezdkyně?" Teprve nyní si uvědomil dětskou pošetilost svého žertu. Tak teď bych si vážně zasloužil vytahat za uši, pomyslel si a věnoval krátký pohled dračici, která v tom evidentně měla praxi. Jedna část jeho já, toužila hrát rozehranou hru dál a jak bylo jeho ctností chtěl vždy vyhrát. Jenže druhá nesouhlasně bručela na pozadí jeho mysli a pomalu ale jistě Balduina přesvědčovala k ukončení této hry na schovávanou. Earaně přece může věřit? Navíc je teď Jezdkyně...

"Děkuji ti, Earano, ale nechci rušit Jezdce uvnitř zdí Bašty. A chci se ti omluvit," svraštil obočí, neboť se v danou chvíli styděl sám za sebe. Další náznak toho starého známého Balduina.

"Já jsem Tristan ze severu, ten kterého jsi znávala jako Balduina, šlechtice z Teirmu. Těší mne, když vidím, že jsi živá a zdravá a ještě ke všemu v nanejvýš vítané společnosti," přejel pohledem po šupinách Ebenové.

"Jestli mi nevěříš," pousmál se smutně. "Můžeš se mne zeptat na půlelfa Auglia, pamatuji si ho stejně dobře jako ty." Veškerá tíha z něj na krátký okamžik opadla, což se projevilo drobným úsměvem na rtech. "Jak se jmenuje?" zeptal se zvědavě a nepřestával obdivovat Ebenovou, a pokud se Earaně zdálo, že jí samotné snad nevěnuje pozornost, nebyla to pravda...

Elóren: Bronzová dračice se svým cestou k jezeru nijak nespěchala, s postupujícím dnem koneckonců začalo vedro dotírat i na ni a zaschlá sůl na šupinách nepříjemně svědila; už se nemohla dočkat, až seponoří do chladných vod jezera. A to zatrápené slunce tolik žhnulo... i vzduch jako by byl nějak hustší a dalo mnohem víc práce se jím křídly prokousat. Kreia už dávno přestala jen tak pro radost chrlit oheň, nač ostatně kolem sebe přidělávat horko, nebylo ho dost samo o sobě?

Ty...

Earana: "Mně? Ne,.. ne, nic mi není," nadechla se Ea s tím, že jí konečně povolilo svalstvo. Obrátila svůj zrak k muži právě ve chvíli, kdy si oplachoval obličej; zdálo se, jako by nad něčím váhal, a nakonec z něj, trochu jako z chlupaté deky, lezla další slova, za povědomého svrašťování obočí. Ea to svoje naopak nadzdvihla a mimoděk nejdřív pootevřela pusu, posléze však pevně stiskla čelisti. Klouby jí zbělely, jak je střídavě povolovala a tiskla dlaně; do tváří se jí nahrnula krev, zrychlený dech nasvědčoval spolu se vším ostatním tomu, že někdo zapálil šňůrku, vedoucí k dynamitu. Vystoupila z vody a horečně přemýšlela, co dál; měla chut udělat několik věcí najednou: přivítat svého přítele zpět, jednu mu vrazit jednoduše za to, že byl tak dlouho pryč a protože měl tak sakramentské štěstí, a utrousit nějakou jedovatou poznámku a v rozpálené bělobě zlosti, že jí lhal, dotčeně a nevěřícně odejít. Do toho všeho se mísilo překvapení a nedůvěra.

Nakonec, když si uvědomila, že tam napjatě stojí jako nevybuchlá bomba, se trochu uvolnila a povolila zadržený dech, který v sobě na pár posledních sekund ukryla. Přestože se však mohlo zdát, že se ovládla, pouze své pocity zmačkala do klubíčka a uložila dovnitř, kde pořád jasně plápolaly, stejně jako Einy oči. "Auglia zná víc lidí, než jen Balduin a já," zabrblala a přišla k podezřelému blíž, prohlížejíc si důkladně jeho tvář. To zabralo: když nevíte, na co hledíte, nepoznáte to, ale pokud víte, co hledat...

Klubíčko vybuchlo. Byl to on. "Ty prevíte!" vyšlehl plamínek dotčenosti a dvěma skoky se Ea na Balduina vrhla, přičemž by vůbec nebylo nepravděpodobné, že ho shodila na zem, kde se trucovitě usadila a propalovala ho očima. Ebenová, která stačila z Eina ramene seskočit a celou dobu udiveně sledovala počínání obou dvounohých, ted poslechla pocity své druhé-duše, které se konečně trochu sjednotily, a vyskočila Balduinovi na hrudník, kde se výhružně s roztaženými křídly postavila a vyfoukla na něho horký obláček kouře. "Prevíte," ulevila si ještě nakonec a zhluboka se nadechla, aby mohla dát prostor tomu, co v ní bylo pozitivního: na tváři se jí též vyloupl lehký úsměv. "Zatím nijak-zrovna dneska ráno jsme zkoušely nějaké vybrat, ale žádné se jí nelíbilo natolik, aby si ho vybrala. Možná," vrhla na Balduina zkoumavý významný pohled, "budeš moci vznést také nějaké návrhy, teda až mi přestaneš kecat," zaobalila prsknutí do poněkud smířlivější věty a naklonila hlavu na stranu. "To všechno se opravdu stalo? A taky jsem tě vůbec nemohla poznat," postěžovala si.

Za okamžik se po hladině jezera mihl rozložitý letící stín, který sebou následně plácl do vody, a za chvíli se blízko nich vynořila Kreiina hlava, následovaná i zbytkem těla. "I tobě hezký den, Kreio," pozdravila Ea dračici a Ebenová jí v mysli odpověděla vítajícími-pocity-radosti. Najednou jako by se dračice zarazila: ovšem jen velmi dočasně, následovně až překvapivě rychle vylezla z vody a upřela na Balduina pohled, který by si od draka rozhodně nikdo nepřál. Ea a Ebenová, která raději seskočila k Ei, jen zkoprněle hleděly na odehrávající se scénu. "No, zdá se, že máš nějaké nevyřízené účty, co?" vypadlo z Ei nakonec jaksi dutě, ale přeci škodolibě. Tak proto se ptal po Elóren... a ano, jistě, nejspíš nejen proto, že?

Balduin: Pohled plný pro Balduina u Earany zcela neznámé palčivé zloby, na který byl zvyklý spíše u Elóren jej nijak nevyvedl z míry. Přece jen pořád to bylo příjemnější, než kdyby ho chtěla vykuchat něčím ostřejším než pohledem. Při zmínce o Augliovi přikývl a zatímco k němu Ea přistoupila, aby si jej lépe prohlédla, dodal: "To ano, stejně dobře jako my ho zná i Varda a Falinor."

Těchto potvrzujících slov však již nebylo třeba, Earana jej poznala a okamžitě jej počastovala nepříliš milým výrazem, čemuž se ovšem Balduin nedivil. Nepatřil však k lidem, kteří schlípnou uši a nechají se hubovat smutně hledíc do země. Drze hleděl Earaně do očí, tedy až do okamžiku, než ho stará známá povalila na zem. Tohle vskutku nečekal. Brzy se k Jezdkyni přidala i její dračice a usádlila se Balduinovi na hrudníku, což se projevilo krátkým, sotva patrným úšklebkem bolesti. Rána ještě nebyla zcela zhojená, i díky tomu, že klidu jí Balduin rozhodně nedopřával. "Je nádherná, jak je to dlouho, co se vylíhla?" Obláček kouře přinutil Balduina zakašlat a pokusil se dračici jemně zdravou rukou odsunout či nadzvednout z bolavé oblasti žebra.

"Promiň mi to. Sám nevím proč jsem to udělal. Snad jsem jen chtěl zjistit, jestli mne poznáš. Mrzí mne to." zašeptal k vedle sedící Jezdkyni a z hlasu čišela naprostá upřímnost. "To bych mohl," připustil nakonec Balduin a zrakem znovu spočinul na dračici, rukou si prohrábl vlasy jako by to gesto snad mělo napomoci s vymýšlením dračího jména.

Poněkud vyvedený z míry, se ani neobtěžoval pozdravit a z úst se mu vydralo jen: "Co se děje Kreio?" Obnažené špičáky, dlouhé tak, že jediným chňapnutím by dračice Balduina prošpikovala jako rohožku, dávaly tušit že něco je špatně. Nechtěl uhnout pohledem, ale zároveň toužil dát Earaně na srozuměnou, že v současné chvíli je zmatený stejně, jako byla před chvílí ona. Zakroutil nesmlouvavě hlavou. Jakkoliv se to mohlo zdát pošetilé, nehodlal se jen tak pro nic smířit s otevřeným projevem nepřátelství bronzové dračice. Co si on pamatoval, neudělal nic špatného. V duchu si však začal pomalu uvědomovat, že draci nechápou vše stejně jako lidé. Narovnal se, pohledem stále odpovídal očím dračice. "Nevím o jediném..."

Elóren: Při Balduinově otázce přešlo zlostné syčení v krátké zavrčení a pak utichlo jedním hlasitým klapnutím zubů.

Earana: "Asi dva týdny," zabublala spokojeně ohnivlasá. "Zajímavé je, že nepochází od divokých draků, jako většina vajec, ale snesla ji Eleri, dračice Jezdkyně Selimy, přičemž otcem je smaragdový Jölen, drak Jezdkyně Dee; navíc byla v Chrámu jen chvilku, než praskla skořápka. Zřejmě si příliš nemusela lámat hlavu s tím, pro koho se vylíhne," dokončila lehce zasněně. Jen jí začalo vrtat hlavou, zda byla nabídka ohledně jmen docela správná; měla jakýsi pocit, že pojmenování je něco, co by se mělo odehrávat jen mezi těmi dvěma spojenými dušemi a nějaký hlásek uvnitř jí říkal, že i Ea by byla radši, kdyby na to přišly samy. Nakonec nad tím však v duchu mávla rukou. No co, návrhy ještě nikomu neuškodily... Pak se myšlenkami vrátila k tomu Balduinovu divadlu. "No, to máš tedy pravdu, že jsem tě nepoznala. Vypadáš... No, prostě jinak. A asi trochu mladší," připustila další změnu; bude však chvilku trvat, než mu onu přetvářku úplně odpustí, ačkoliv si byla vědoma toho, že kdyby byla v podobné situaci, nejspíš by sehrála něco podobného. Čistě pro legraci.

To určitě, pomyslela si Ea v soukromou odpověď Kreie; jako žena si dokázala představit, co dračici, či spíš dračici a Elóren, namíchlo. Nejspíš se čekalo, že se za půlelfkou Balduin požene hned, jak vstoupí nohou na ostrov, a pokud se tak neděje a místo toho je tu s ní... Hm. Jsou ti i jiní, paní Elóren. Přesto byla celkem z Kreiiných projevů překvapená: nevypadala jako někdo, kdo by byl ironicky jedovatý a ještě dělal scény. Nakonec ani dračici nestihla odpovědět, i když by stejně nejspíš nevěděla, co říct: oplácet stejnou mincí by si jednak netroufla, jednak ani nechtěla, a vysvětlovat něco bytosti v podobné náladě nikdy nemělo cenu. Co vlastně vysvětlovat? nebylo co. Další věci se odehrály velmi rychle a skončily jednoduše tak, že se přes břeh a všechny tvory na něm přítomném přelila vlna, následovaná sprškou, vyvolanou ránou ocasem do hladiny. Ohnivlasou to notně ošplouchlo; v rámci gesta na to zůstala vyjeveně zírat, jinak jí však voda momentálně nevadila, vzhledem k tomu, jaké bylo vedro. Pak se otočila k Balduinovi, který nejspíš skončil podobně. "No, asi tuším, co sis rozlil, ale to velmi snadno zjistíš sám, až navštívíš Elóren," zazubila se zlomyslně. Úsměv však nahradily rychlé úvahy. "Jak dlouho jsi vůbec tady?"

Zmatený a zmoklý jako slepice, což mu však v daném horku nijak nevadilo se posadil na zem, nohy natáhl před sebe a věnoval Earaně zmatený pohled mezírkou mezi koleny. "Jak to myslíš? Nemám nejmenší tušení co jsem bělovlasé provedl. Naposledy jsem se s ní slušně rozloučil a ona ani nehnula brvou." Zakroutil hlavou v nesouhlasu a zároveň se mu po tváři rozlil veselý úsměv: "Pochopit vás ženské je těžší než vést válku." Když se jej Ea zeptala jak dlouho je zpátky na Vroengardu, bez přemýšlení odpověděl: "Den. Připlul jsem včera."

Poté uvolnil řemínek s dýkou a položil jej na zem. "Nu, asi dokončím co Kreia začala," dodal a stáhl ze sebe promočenou tuniku. "Nebude ti vadit, když si to opláchnu?" otočil se vzápětí k Earaně čelem a dal jí tak možnost prohlédnout si čerstvé jizvy rozeseté po celém hrudníku. "Pálí to jako dračí oheň, k ďasu, byl jsem to ale blázen, že jsem se nechal tak obalamutit." Mezitím ať už se Earana vyjádřila jakkoliv začal ránu vymývat příjemně chladivou vodou. Zmrzačenou ruku nepoužíval a držel ji u těla, snad aby přítomnou dámu nepohoršil...

Earana: "Ha, to máš pravdu," odvětila Ea zvesela na Balduinovu poznámku o ženských a zamyslela se. "No, kdybys za ní šel, nejspíš by ti taky řekla, že se nic nestalo-s omáčkou z ledových pohledů, samozřejmě-, ale nehýbání brvama bych nevěřila. Pokud něco Kreiu rozzlobilo a můžeš za to ty, bude to jistě ve spojitosti právě s Elóren, což znamená, že někde bude zakopaný pes; nejspíš ten, že místo s ní jsi ted se mnou, na druhou stranu mi to přijde dost malicherné, rozhodně je to dost divné-nemyslím si, že by se Ki nebo Elóren rozzlobily zrovna kvůli tomu. Ale čert ví," vysvětlila svou domněnku Ea. "Ovšem pokud jsi tu takovou chvilku a na mně jsi narazil v podstatě náhodou, nemyslím, že bys měl takový průšvih," broukla nakonec a sledovala, jak si vypravěč sundává košili. To, co se před ní objevilo potom, se jí ale vůbec nelíbilo: Balduin vypadal, jako kdyby se mu krom vousů někdo pokoušel oholit i chlupy i na hrudi, ovšem dělal to mečem a s ne právě přátelskými úmysly. Spíš se ho pokoušel oholit i někde vevnitř. "No, už to prosímtě víckrát nedělej... Taky by se mohlo stát, že tě příště rozkrájí na kousky." Ea vstala, usídlila se těsně vedle Balduina a čekala, až si opláchne svou sbírku hojících se ran. Přitom si všimla, že to dělá jen jednou rukou; který normální člověk si nenabere vodu do dlaní? Přesunula proto zrak na druhou ruku, která vězela v obvazech, ovšem jeho tvar dával tušit, že kousek Balduina v Teirmu přece jen zůstal. Ea opět stiskla čelisti a zakázala si představovat okolnosti, díky kterým vypravěč zjevně nepřijel tak docela v pořádku. Sice se nečekalo, že po tom, co se na jeho panství stalo, přijede rozjásaný a nedotčený, ale teprve teď si Ea uvědomila, jaké má štěstí, že může Balduina vidět právě tady, a ne jako drn pod zemí. Ohnivlasá však zatím nic neřekla, počkala, až bude očista dokončena a pak teprve spustila. "Něco ti s tím provedu... Teda, něco lepšího, než ti provedli ti..ti... no nebudu se vyjadřovat. Ale hrudník není všechno, že ne? Dej sem ruce," řekla jemně. Momentálně by se dala přirovnat ke krotkému beránkovi; nevyzařovala z ní však lítost, jen tiché odhodlání svého přítele trochu pospravovat a vděk, že to vůbec může ještě udělat. Protesty nepřipouštěny.

Dra��ice na vlnu reagovala jednoduše tak, že se oklepala jako pes a dostala chut vlnu dotyčné oplatit; než se však nadála, byla bronzová-Kreia pryč. No ale.. proč nevyzkoušet vodu, že? Zdálo se, že velké dračici se v ní dost zamlouvá a dokonce i Ebenová, která milovala teplo, zatoužila své rozpálené šupiny trochu zchladit, což bylo jedině dobře, protože pokud by na ni její druhá-duše sáhla, mohla by se skoro popálit; bylo by to, jako sáhnout na rozpálený kov. Maličká strčila tlapku do vody; jak pěkně to chladilo! Neotálela a s hlasitým žbluňk se ponořila do vody, kde plavala a potápěla se. Náhle vedle sebe ucítila proud: to vedle ní proplula Kreia, vystrkující z vody jen vršek hlavy jako krokodýl. Chvíli tak setrvala a pak chtěla zmizet, ale to nezná ji! Dračice se Ki zakousla do konečku ocasu...

Balduin: Earanino vysvětlení mu sice připomenulo, že Elóren je jiná než všechny ostatní ženy se kterými se kdy setkal, ale stále to nevysvětlovalo chování její dračice. "Proč by jí mělo vadit, že jsem s tebou? Vždyť jsem pro ni jako křemen mezi diamanty. Nedala nijak najevo, že by se mnou chtěla mluvit. Když odlétala, tvář měla chladnější než led." Zamyšleně pohodil hlavou, jako by si chtěl utřídit myšlenky a posadil se na břeh jezera.

Když si uvědomil Ein pohled na svoji hruď, přikývl: "No, ten zmetek byl mazaný, slepce hrál dokonale a já neměl jinou možnost než si nechat zavázat oči. Pozdě jsem zjistil že to předstíral. A ani trik mu jazyk nezachránil. To prohnilé svinstvo, co všem lidem v okolí rozhlásilo tu nehoráznou lež! Elwine zemřela, když mi měla dát syna. Nikdy jsem na ni nevztáhl ruku."

Zavřel oči a začal opatrně přejíždět namočenou rukou přes zranění. Pokud se dá nadskočit v sedě, pak to Balduin dokázal, když se Kreina hlava vynořila sotva pět loktů od něj. To co mu však dračice řekla jej rozhodně neuklidnilo. "Ona na mne čekala?" Jak jsem to mohl tušit Kreio? Sám jsem nevěděl kdy se vrátím a už vůbec ne, že se mnou tvá Jezdkyně chce mluvit! Nebyl to hněv, co jej posedlo, spíše překvapení a porozumění Kreina chování. Chvíli vyčkával a dračice v odpovědi ponořila hlavu do vody. "Nezlobím se a jestli si to nepřeješ, nic jí o tom neřeknu," věnoval dračici dlouhý chlácholivý pohled ořechových očí.

Otočil se zpátky k Earaně a přikývl. "Snad alespoň částečně." Poté si uvědomil, Earaninu větu o rukou a napřáhl před sebe obě. "Byl jsem pomalý. Ani Balduin, šermíř ze severu nedokáže soupeřit se třemi šermíři zároveň," v hlase zazněla lítost i výsměch sobě samému...

#earana #balduin #rpg

1 note · View note

nerevar-quote-and-star · 1 year

Text

#oblivion sexyman poll

41 notes · View notes

therealityhelix · 1 year

Text

By Talos, This Can’t be Happening pt 21

Happy Tamriel Tuesday! Swag is not an ideal hero, but he tries anyway.

Rated PG13 for: Blood, violence, sexual situations, bad puns, and other poor life choices.

?~?~?~?~?

Tomorrow brought cuddling with an exhausted Helix, after waking her from a nightmare she described as “arrows and teeth”. Since she seemed unable to shake herself free of her lethargy-and really, who could blame her-Swag left her to doze in 'their' room, and took their treasure to Seed-Neeus for exchange.

Again, he kept some of the gems back, but the hefty sum he got for the rest would more than pay for the gauntlets. He gave Dar-Ma a cheeky little grin and a wave before leaving, then headed across the lane to the Fire and Steel. Rasheda was as happy to see him as she was to see the money, and he ended up staying quite a bit longer than he'd anticipated.

It was a good time, but it left him open to being spotted by Earana, who was heading back to the Oak and Crosier as he was leaving.

“You?” she exclaimed. “What are you still doing here?”

“Er, kitting up? That ruin was kinda a dozy. Had to replace our hatchet.”

“You mean you haven't found it yet?”

“There's four ruins to check out! Good news is, we've crossed one off the list. Bad news is, there's three more, so you're gonna be waiting.”

“Blast! Well, you haven't spoken with anybody have you? Where are you staying?”

“Fighter's guild.” he lied innocently. “Haven't said a word.”

“And your woman?” she demanded. “Is her loyalty to you or to other mages? Would she go behind your back?”

Swag grimaced.

“Not a chance.” he said. “Anyway, just letting you know that we're still working on it. We'll hunt through every dungeon we have to until we find that book. We're gonna find it, all right. That book will be found.”

But you'll never see it.

“See that you do.” she sniffed. “This town is full of adventurers. It's not as if you are without competition.”

“Yes ma'am, thank you ma'am.” Screw you ma'am.

Swag hustled back to the main square and, in case Earana was spying, strode boldly into the Fighter's Guild.

A mixed handful of armored individuals looked up at him from their dinner table.

“Uh...evenin' fellow gamers! Where do I sign up?”

It wasn't difficult at all. The guild members looked him over, a bit roughly in the case of the Orcs, but he took that in stride, laughing at their good-natured hazing. While they were poking and prodding, and complimenting Rasheda's workmanship, he regaled them with the story of his adventure in Hrotonda Vale, showing his lovely new-well, ancient actually-glass dagger as proof. He told them of the rodent inferno, the imp, the daedra statue, and the armored skeletons. About how his 'wife' got hurt, and here he was, to work on his skills and make sure that didn't happen again.

“A noble enough goal.” said Vilena Donton, head of the guild. “And the guild is often called upon to protect those weaker than ourselves, but the first lesson a fighter must learn is that not everyone can be saved. No matter how skilled you become, if your partner accompanies you anywhere in this world, the possibility will always remain. You seem something of a bard. The second lesson is that fighting lacks the glory so often sung about. On the battlefield, men lose both blood and bowel, and the stench lingers. No one composes a dying verse; their last songs are nothing more than the wretched screams and pathetic moans of those who know they are at the end. Lives, precious and irreplaceable, are sold cheap. It is our job to aid all we can, but it is important to know that you will fail at times.”

The rest of the guild lapsed into an uncomfortable silence, the mirth effectively quenched.

“Trust me ma'am, I know that altogether too well.” Swag said, as humbly as he was capable.

One of the Orcs cleared his throat.

“As for Ayleid dungeons, I'd say you did rather well for your first try. No one died, after all.”

“And I did Mickey Mantle the shit out of that skeleton.” Swag pointed out, to a handful of bemused expressions. “Er...it's a Nord reference.”

“Well?” the Orc prompted. “Tell us his tale, Bard.”

“Why are you calling me that?”

It brought up impressions of pumpkin shaped booty shorts, and big, floppy hats. Oh, and the ability to sing. Swag wouldn't call himself a bad singer exactly, like, he could carry a tune, but he wasn't gonna be dropping his demo anytime soon either.

Besides, he wasn't a bard, he was a tailor.

Wait, no. He wasn't a tailor, he was the owner of an entertainment venue. Keep it straight.

“I believe the Nord word is 'Skald'.” offered Modryn Oreyn, a Dark Elf. “And their works are somewhat more ritualized. In the time I spent in Skyrim, I only saw them a few times, and their verses usually involved family histories, dragons, and a nearly mythologized past of ancestor worship.”

He gazed at Swag, idle red eyes questioning. Swag didn't actually know, but he nodded anyway. Skald. He'd heard the word before. A performance in Iceland, long braided hair and long braided beards, strong piercing tenors, tagelharpa, and incredibly complex verse. It was an attempt to connect with a past that had many missing pieces.

“Well, it's not exactly a tale.” Swag started. “He was famous for, uh, his use of the club? He played, er, battled...Giants. And...Tigers. And...” Baseball teams in nineteen sixty-one. You know this. “...Pirates.”

“An adventurer, then.”

“Yeah. He was part of an adventuring team. Called the Yankees.”

“I'm unfamiliar with that word.” Modreyn said.

“It, uh, doesn't translate well.”

“Hmph. If you're a Bard, you need a lot more practice.” one of the Orcs griped. “That was rubbish.”

“Hey, I'm here to polish combat skills, not show off slam poetry. Gimmie a break!”

“Right arm or left?” the Orc shot back, and the guild laughed.

Yeah, all right, Swag would give him that one. If only because it looked like he could make good on the playful threat.

“So whatcha got?” The other Orc asked. “That knife, yer cane...?”

“Got a pair of gauntlets coming from Rasheda too. Nice lady.”

“Oh yeah!” the Orc laughed. “And if she likes you, she really lets ya know!”

“Hey now!” Swag protested. The Orc shrugged. What was his name again? Lum gro-Baroth? Swag was pretty sure the two of them were brothers, but Orcs seemed to have unfamiliar naming conventions just as the Argonians did, so he couldn't yet be sure.

“Ain't nothin' to me.” Lum said dismissively. “A woman should know what she wants. Man too, for that matter. No use pussyfootin' around, and I ain't once seen the Nine strike anyone down for it.”

“His lady might though.” The other Orc, Kurz, interjected. “A pissed off mage? That's a recipe for fried meatballs, if I ever heard one.”

“We are not talking about this.” Swag laughed nervously. Helix wouldn't. She understood. They both understood each other, on that front.

Right?

“Cut it out, you two.” Vilena said sharply. “Menaces, the both of you.”

“Aw, we were just teasing.” Lum wheedled. “Look at him, all fancy, and handsome. We gotta give him a little guff.”

“I think you are just annoyed because Madame Rasheda won't give you any attention.” Modryn stated.

“Hey, it ain't my fault if she can't handle this much Orc!” Lum said, slapping his broad, bare chest.

Modryn raised an eyebrow.

“I have no words to add to that.” he said dryly. Lum snorted, and both Orcs shrugged. Definitely brothers.

They put him through his paces, making little remarks when he did something egregiously wrong or impressively well.

“So.” Lum said. “Are you looking to play to your strengths, or build on your weaknesses?”

“Help me out and tell me what you think those are.”

“You're fast.” Kurz said. “Really fast. Good footwork too.”

“But you don't take the killing blow.” Lum pointed out. “You obviously know how, but you don't go for it. You go for anything but.”

“Isn't it enough that I know how?”

“You wanna keep that lady alive? You ain't the Gray Fox, buddy. Gentleman swashbucklers are for books or the stage, not actual battle.” Lum said.

“You go that fast and that aggressive, and you think you can get away without killing anything?” Kurz asked.

“Not anything, anyone.” Swag clarified. “I definitely ended some rats back there.”

“You think a bandit's gonna play fair?” Kurz asked. “Think a goblin won't put a blade between your shoulders as thanks for your mercy? Nah. Yer a walking corpse already, if you keep thinking like that.”

Swag sighed.

“Look, it's not that I can't. It's that I want to get as far as I can without it. Is it really that weird?”

“Maybe that kind of nobility should be encouraged in more people. Why should mercy be such a rare commodity in a land that calls itself civilized?” Viranus Donton interjected, the first time Swag had heard the young man speak.

The Orc brothers glanced at each other.

“Look, kid...” Lum began gently.

“It's the people like us who do the hard things, who help keep this land civilized.” Kurz said bluntly. Viranus shrunk back, and Kurz turned on Swag.

“And you. If you aren't willing to put your all into it, you can leave. Potential and talent are meaningless if you don't use them. This is a guild; we have contracts and responsibilities. If you can't fulfill them, I don't want you at my back.”

“All right, all right, slow your roll.” Swag said. “I gotta go check on my girl anyway.”

Leaving the Fighter's Guild only to go just next door felt somehow anticlimactic, all the drama of walking away slurped up by the fifteen feet between their door and the Mage's Guild. But Earana wasn't around, and Dar-Ma was apparently at home, so there was no one to witness how lame he looked.

He returned to the cellar to find that Helix was still in bed.

“Starlight?” Swag approached the little round lump under the blanket, to find her red faced, both shivering and sweating. He recoiled. “A-are you sick?”

He had never known Helix to get sick, not once in all the years he'd known her. Not even a cold.

“Narci...?” she mumbled, reaching out with a trembling hand.

“No, sweetheart. Narci isn't here. Only me.” She must miss her apprentice. She'd been so quiet about it, but she'd built her sweet little family, so close-knit that it was only by appearance that anyone could tell Narci wasn't actually related to her.

“Edward. Something's wrong.” she moaned. He took her hand.

“I can see that. I think you caught some kind of bug. Are there doctors in this world?”

“The chapel. Healer in the chapel. Might have medicine.”

“Okay baby, I'll be right back, okay?” He smoothed her damp hair out of her face. “I'll only be gone a minute.”

She mumbled something unintelligible. The poor thing looked miserable, but that wasn't the only thing that plucked at his anxiety as he hurried toward the imposing cathedral. Neither he, nor Helix were native to this world, and as such, had no biological defenses against whatever diseases existed here. Whatever it was she now suffered from, he had been exposed. And so had Rasheda, Seed-Neeus, and the entire Fighters and Mages guilds. Hopefully they had the proper antibodies, where he and Helix did not.

He tried to enter the chapel unnoticed, but the big double doors creaked loudly, letting light and air stream in like Aragorn at fucking Helm's Deep. Every eye was on him.

So he struck a pose.

“I need the services of a healer!” he called, not knowing which of these people it was. “My partner has fallen ill.”

A Dark Elf with a shock of red hair stepped forward. A striking, sky blue Argonian followed him.

“I'm the chapel healer. Gureryne Sevilo, what are they down with?”

“I'm not sure. She seems to have a fever. I was hoping you'd be able to tell?”

“Well, take me to her then.” the Dark Elf said, and followed Swag, with the blue Argonian trailing along behind. “You're recent to town aren't you? Are from the North? You sound...different.”

New Jersey accent. He sounded nothing like the Nords in Bruma. And Helix, with her soft, reduced drawl, the meeting place of the Midwest and the South, probably didn't line up with other Bretons either.

“Yeah, but very far away. Ever been to Markarth?”

“I have not.”

“Well, there you go. It's a regional sound.”

Someday, he was going to meet someone from Markarth, and this would all come flying apart. Until then, bluff, bluff, bluff.

Gureryne followed him downstairs, leaving the Argonian upstairs to speak with Teekeeus, and looked Helix over.

“-ddie...”she mumbled, so weakly he couldn't tell if she'd been trying to say 'Maddie' or 'Eddie', but both possibilities tugged at his heart. She'd been stalwartly ignoring all the children in town; an effort not to dwell too much on her own, no doubt. And as for 'Eddie'...he was 'Edward'. 'Eddie' was the other guy.

She was sick, and her walls were cracking. Of course her fever dreams were full of the loved ones she was cut off from.

“How long?” Gureryne asked.

“Just noticed the symptoms this morning.” Swag said.

“Did you come into contact with any wild animals prior to that?”

“Uh...yeah. Rats. She was bitten by rats. But I gave her a potion.”

He showed the healer their little red vials.

“Ah yes. Those are quite good for healing wounds, and burns, and broken bones, but disease is another thing entirely. It's like a living thing on it's own, a being invading the body like an invisible army.”

“Y-yeah...it totally is...” They didn't have modern medicine here. No germ theory. No vaccines or antibiotics.

“Don't worry. This is just Bonebreak Fever. I know, it sounds bad!” Gureryne said quickly at Swags raising eyebrows. “It's a fairly common sickness, and is rarely very dangerous. Miserable, yes, but not deadly. She'll be down for a few days, a week at the most. It will be important to make sure she gets enough fluids, and stays warm. Luckily, the medicine is easy to make, and also, it's not contagious, as long as she doesn't bite you. I take it this doesn't reach as far north as Skyrim?”

“The, uh, the cold keeps these southern diseases at bay.” Swag bluffed. “What was that about medicine?”

“I'll give you the recipe.”

It was an easy recipe, or at least, it wasn't complicated. Only three ingredients. He wasn't sure what all of them were, or if they could be sourced in town. Bergamot seeds, dried garlic, and monkshood root...wasn't that poisonous? He was sure he'd seen a plant by that name growing in Helix's 'special' garden.

It probably had to do with the ratios, or the chemical interactions between the other ingredients. They just had to be powdered and added to wine.

He thanked the elf, and headed back upstairs.

“-and about half the mages guild left when Archmage Traven banned Necromancy.” Teekeeus was saying. “Personally, I think it's for the best. Necromancy is so unsafe to practice, I feel the guild will be better off without it in the long run.”

“But in the short run, your numbers are cut by half, and you have essentially a second guild of disaffected mages moving unchecked across the countryside.” The blue Argonian pointed out.

Teekeeus drew himself up, a sour look tugging at his lizard face.

“I'm sorry, Guildmaster.” she continued. “I don't disagree altogether, but I wonder if the implementation wasn't too hasty.”

“Hmph.” Teekeeus growled. “If you want access to the guild, you'll follow our rules. It is as simple as that.”

The blue Argonian's thin tail whipped once.

“I am not interested in the Necromantic arts.” she stated. “I care more for protective magic. Alteration.”

“If you have the ability, then fine. Just remember the rules.”

“This, I can do. I see you have a few other new recruits.”

“Just one, actually. The Breton woman is a capable alchemist, but the Nord fellow is nothing of a mage. He simply followed his woman. Kind of a shame; he seems to have a decent head, and he's literate, but he is also plagued by Nord prejudices.”

Swag cleared his throat. Stamping down the familiar acid feeling of ''I'll show them!”, he handed Anthragar Helix's ruined clothing, to the elf's dramatic lamentations. These people weren't supposed to know the real him, that was the entire point. No use getting mad about doing his job too well.

“She's got Bonebreak Fever.” He announced, watching their reactions. “Doc recommends this medicine, so I'm gonna go out and get the supplies. Just let her sleep until I get back, okay? She's in no shape to be doing anything.”

“Bonebreak?” Alberic said thoughtfully. “Good thing it's nothing more serious. We can see to it that no one disturbs her.”

“I'll head out for now as well.” the blue Argonian said. “I'll think about it over lunch, okay Guildmaster?”

“You do not need my permission to eat lunch.” Teekeeus said sourly, but the Argonian had already skipped out.

?~?~?~?~?

#sartorial sorcery #Swag!Riddler #Riddler Family #elder scrolls

0 notes