#dům na klíč | Explore Tumblr Posts and Blogs

asgh646464 · 4 years

Text

za klima 2019

v lednu jsem se probudila u lhockých s pavlíkem kačkou anilkou a anče dočkalovou, měla jsem burgundy silonky a nádherný kafe. zemřel pan vojtíšek, což bylo moje první setkání s tím, že někdo je, povídáte si s ním o útěcích z nemocnice a najednou prostě není. místo něj jsou nějaký zbytečný lampionový svícny a kytky. učila jsem se znakovou řeč díky chella man. uvědomila jsem si, že ve škole teda rozhodně žádnou základnu kamarádů nemám, jako má třeba valča. nepatřím tam a dlouho trvalo než jsem si taky ujasnila, že tam sakra patřit nechci. kouřila jsem každou cestu do školy v 6:58 a měla po čtyřech letech vejce od slepice. byla zamilovaná do mojí lásky v barevným svetru. martinova pogová oslava, marinka a valja se v tu dobu často sjížděly tím, co měly po ruce. chápavý konverzace, tancování aby nebyla zima, ranní hledání prázdný třídy, kde se můžu koukat, jak vychází slunko. 22. se valča předávkovala rivotrilem a vypla ve škole. řadí se mezi nejhorší desítky minut v mém životě. maturitní ples mých bývalých kamarádů. vytvořila jsem si party brzdu, jmenovala se “hlídej valču, kde je valča, má v sobě 30g hub” vodka v silonkách opřená o pánevní kost. tomáš zpívá noc je klíč. viktor čte dopis ode mě pro něj, kde je všechno. chodili jsme spolu na doučování. seznámila jsem páju s péťou a kačku s péťou. měli jsme u mě v pokojíku zhulenej táborák. byla jsem na pohovoru k práci v hamleys a byl to hroznej propadák. viděla jsem dinosaura.

únorrrrrr - lahve vína, balení tofu k obědu, slivovice v termosce do školy, nemocnost, koncert neigbourhoodů, kačka má crush na jednu adélu. ten koncert byl na hovno. ale kouření cigaret a tancování s jenem na daddy issues za to stálo. a taky klouzání se s denisem po zamrzlých riegráčích. broumovská oslava honzikových 18. spali jsme na koberci v pracovně a ráno jsme si s dantem hráli v pokoji honzový ségry s růžovým slizem. poprvý jsem viděla svoji ségru Ladu. Terezín, krásná pochmurnost, omeleta z vajec a hub. snídat u jednoho stolu s dalšíma 15 lidma je hezký. náš řidič autobusu podle horáčkový něco hulil a potom urval kus chodníku, když jel nepovolenou rychlostí uličkou, kde byl zákaz vjezdu. jedla jsem burrita s nachoskama a naučila lailu tetovat. jízda k pájový babičce “to je jak kdyby do Auta nastoupil chlast!” modelovali jsme z hlíny a kája mi řekla, že mě má ráda. bylo cítit jaro a uznala sem jako přípustnou možnost, že země je placatá. řekli mi ano na otázku jestli můžu pracovat v nahoře.

tulipány zaseklý ve skřínce březen. dny strávený s péťou pájou a kačkou. s marinkou na dece, bráník by bylo fakt hezký jméno pro psa hmmmm. dostáváme vynadáno od její mamči za tetování a v zápětí taky dostáváme vodku s džusem. lyžování v itošce. 15. jsme se sebrali a šli stávkovat kvůli nečinosti politiků proti klimatické změně. poznala jsem nový krásný lidi přes péťu pelecha. terezku anet koťátko matěje aničku. upevnila jsem kamarádství s viktorem. on valja a mári se stali mými jedinými lidmi ve škole. kačka mi oznámila, že kuba kolibík má těhotnou lucku. jen začal chodit s klukem u kterýho přespával v únoru po koncertě neighbourhoodů. kaččiný crushce není 17 ale 15. bert. a billie vydala album. jarní směny u limošky. mamka nám doma oznámila, že máme zamluvenej dům někde za kladnem a budem se stěhovat.

stres bubnuje na duben. pája odletěl do santorini. píva s jenem a bertem, píva s kačkou a péťou. došlo mi, že dyž o nějaký holce mluvím ve smyslu, že se mi líbí, neliší se to ani o centimetříček od velkých crushů jako byl třeba Pellant nebo Gazda. zhulili jsme se s pájou na zlíchově a jedli veganský dorty. workshop s kabaretem v goetheinstitutu. kvetly růžový stromy a jezdila jsem každý ráno se sluníčkem péťou v 5:51. měla jsem nárazově hodně asociální nálady a smutný fáze a marinka mi v tu dobu hodně pomohla a možná to ani neví. velikonoční prázdniny zase u pavlíkovy babičky. zvoral pole a dali jsme tam bandory. nahoře krachovalo a nezavolali mi na mou žádost o práci. odjeli jsme na den ČD s pájou starým autobusem do kralup nad vltavou a zhulili se tam. tradiční oslava čarodějnic, na který jsme s pájou v roce 2018 začali chodit. zvracel a já brečela.

musíme se odstěhovat dřív než o prázdinách květen. stávky a zmrzlina. oslava aničky miklánkový všechny krásný dušičky a falafel. zubatě ostříhaný vlásky. první čajík z houbiček. přišly samy od sebe v kapse Merlinově. New York miluji vždy. Sluníčko tě. všichni jsme byli bojovníci světla všude bylo zeleno a hlavně v našich rukách. a na našich plackách. pátky pro budoucnost. tancovali jsme kolem telefonu na letný jako v tranzu. pavlík honzik a já. stěhování na kladno do bytu mamčinýho Rafa. chození na boso a poslední snídaně a obědy na parapetě. pláč po opouštění mýho zázemí a po cizích lidech v naší kuchyni a na našem záchodě.

červen neměla jsem domov a topila se v blbých pocitech a polštářích. první tetování stojkem. nejkrásnější oslava kaččiných osmnáctin. všechny moje lásky najednou. denis měl krásnou náladu a uklidňoval mě když jsem brečela. hluboký konverzace. olomouc s arabskou akcí. cyklisťák-v chatce s vílama marinkou a valerkou, unavenost vyčerpanost, funkčnost v kocovině po ránu a v opilosti po večerech nonstop a veganskej guláš. v dobronici! koupání v řece a focení u pisoárů. a naši učitelé jsou sexistický debilové. vařila jsem afgánský jídlo u laily doma.

stydim se jít do kuchyně protože bydlím na kladně s rafalovou babičkou a jejím přítelem a oni mluví jenom polsky červenec. socíálně jsem nežila. bylo extrémní vedro na to fungovat venku. návštěva taťky a vyzvednutí novýho koťátka od dominika. tak sem se stala full time matkou. pája odjel s parkourem do itálie a nebyla jsem s ním s koro vůbec v kontaktu. trpanj, nalezení ztracenýho domova. ranní běhy, v sedm ráno v moři, broskve ve sprše a procházky sama se sebou, západy a východy slunce, káva a armie hammer předčítající call me by your name. moje atrakce k dívkám vzrostla. já elio a moje myšlenky ve čtyřech stěnách na kladně. občas mě někdo odtamtud vytáhl, ale většinou jsem se tomu bránila. orange is the new black a stranger things3.

srpen it`s all vogue and gucci. na dece s pájou. seznam svoje kamarády a nakonec se budou kamarádit oni naprosto bez tebe. plánování výletu do francie. galerie a knihy. tetovala jsem sama sebe. mateřský výlety do prahy pro granule končící ve 12 v noci. jeli jsme s pájou na dva dny na chatu za babičkou a dědou a jenom jsme jedli ostružiny a chodili v lese. gay pride, zamilování do drag queens. objevení bílý magie a krystalů a vykuřovadel a meditace. kradamova parte party, chystal se studovat ve skotsku. navzájem jsme se potetovali a bohužel tam fakt odjel. jako kdyby odjel kus mě. poznala jsem ryana a šimáka, možná blíž než jsem si přála. let it happen. what is. zamilovala jsem se do článků emmy muller. výlet do bechyně pro terezčiny brejle, který jsem tam nechala v červnu na cyklisťáku. a na poslední týden prázdnin jsme se s Pájou sebrali a odjeli do Nice. spali jsme dvě noci na pláži a dvě noci v nádherný vile s balkonama místo oken a vysokýma stropama. bagety, nejlepší hummus, fíky a museum matisse. modro a béžovo. taky velký hrknutí vevnitř mé samotné

když jsem se zabydlela na kladně tak jsme se v září opět přesouvali, tentokrát do kačice. do toho domu, kde jsme měli být, kdyby se všechno neposralo. stěhování a začátek posledního ročníku na střední škole. četba a poslech. karel hynek mácha. ahs a skořice. viktorova uřvaná oslava decatenáctin. viděla jsem z povolené vzdálenosti 10 metrů jeho přítelku. v klubovně maj těžší dveře než v palladku a petr já a valerie jsme spali ve vyklizeným bytě na kladně-ostrovec.

škola mi ničí vnitřní energii a posírá orgány říjen. krizičky, dýně a nadšení z domácího studia. a semináře se schmoranz. 3 grácie. ups and downs ve vztahu s pavlíkem. od francie to šlo z kopce a občas se to otočilo a vyběhlo do kopce, ale většinou mu to podklouzlo. inspiraceboost v podobě návštěvy Dessau s architektama. mistrovské domy, lidi kteří kreslí za pochodu a nejkrásnější fotky na promítačce v muzeu. tu smyčku 37 fotek jsem viděla asi pětkrát. jóga pózy, Rimbaud prózy. Jelenni Gora a nová sestava prstýnků. barevný listy a neporozumění. některý puzzle do sebe po určitým čase nezapadají. poprvý na osobním táborským plese. Jen v červeným obleku a hledání lahví pod autama. zachraňovala mě hitomi. `jednou miluju já jeho a jednou on mě, dlouho jsme se nesetkali` opila jsem se jako prasátko na turistickým výletě se třídou, mám fotku s williamem bez trička a jsem na ní pyšná.

pro mě přece neexistuje svět, ve kterým nejsem na střední listopad. brečela jsem na mamčiným srazu 20 let od maturity. protože já maturuju tenhle školní rok a oni jsou starý a ještě si dovolej říkat `jako by to bylo včera`. jak tam můžou být a uvědomovat si tu rychlost a pomíjivost, jak můžou nebrečet při pohledu na ostatní. posledních náct a supr nápad pozvat všechny mé milé na jedno místo. skončilo to skupinovou meditací, přespáním u denise a čerstvým pomerančovým džusem na trzích jiřího z poděbrad. i paní škeříková se nás na angličtině zeptala na velice osobní otázku a totiž “what is love?” H FCK U OKAY I DONT FCKIN KNOW LEAVE ME THE FCK ALONE. A V DOPORUČENÝCH NA YOUTUBE SE MI OBJEVILO VIDEO “HOW DO YOU KNOW YOU`RE A LESBIAN?” na mým instagramu najednou byli všichni gay, jeli jsme s pájou do jurty a měla jsem poprvý aneztezikum. koku z peru. a poprvý jsem hulila s taťkou. udělala jsem si z pokojíku spirituální růžovou jeskyni. byla jsem poprvé v cherubíně s markétkou na besedě s jardou duškem. fazole a krásný obejmutí člověka v hlubokém klidu.

anička dočkalová, divadlo a kouření při koukání na náměstí míru z vrchu. prosinec - narozeniny mojí ségry v sekáči a galerii. zařizovala jsem s terkou otočkelímek do naší školy a vysilovala mě ředitelka, ale neHOrázně. kurva. maraton psaní dopisů s amnesty, tenhle rok potřetí a napsalo se jich přes 50. jela jsem s kačkou do tábora na placku a zjistila jsem, že tam vlastně jedeme na kradama. ale až když vyšel z pivnice. atypical a cukroví. drátovala jsem krystaly. dělala s markét nejlepší raw bramborovej salát. poprvý oslavovala dažboga na slunovrat. pekla svou první vánočku. jela s kačkou den před vánoci na roadtrip po říčanech zakončenej besídkou u ní doma jako vždy. vánoční horror a vaječňák. vánoce byly poser. tak sem si záchvatovitě ustřihla všechny vlasy a 31. se rozešla s mou první láskou.

0 notes

insaneneko · 7 years

Text

Celým srdcem lnu k Praze, mé dětství zakleto v ní, zakleto v dlažbu i saze, v smíchovské komíny. Kinského zahrada byla oasou, jezerem. Často jeho zelená vlna smyla chudoby šedavý krém. Zatím co šťastnější jiní jezdili na letní byt, mne ovlažovaly její stíny, travin zářivý svit. O hladu cesty krásné nahoru k Hladové zdi. Nic vzpomínky neuhasne a city nezabrzdí. Po letech vracím se znova na místa mladosti své. Ztracen je klíč od domova. Sotva jej nalezneme. V ulici před kasárny stojí můj rodný dům. Ale můj stesk, můj žal marný se marně dnes vzpíná k akátům. Vyrostly k nepoznání, samé jizvy jejich kmen. Jak rád bych do tvých dlaní, maminko, složil svůj sen. Jan Alda, Vyznání

#plakala jsem

3 notes · View notes

ddnkcz-blog · 7 years

Video

youtube

Stavíme nízkoenergetické zděné domy na klíč a nízkoenergetické dřevostavby na klíč. Získejte rodinný dům na klíč na hypotéku za cenu nájmu.

https://www.domy-drevostavby-na-klic.cz/

#dřevostavby #dřevostavby na klíč #zděné domy #nízkoenergetické domy #rodinné domy #domy na klíč #rodinné domy na klíč #nízkoenergetické domy na klíč #stavba domu #stavba domu na klíč #projekty domů #projekty rodinných domů #projekty nízkoenergetických domů #katalog domů #katalog domů na klíč #katalog zděných domů #katalog zděných domů na klíč #katalog dřevostaveb #katalog dřevostaveb na klíč

1 note · View note

kritikycz · 4 years

Text

Dřevostavby pro ideální a úsporné bydlení

Sníte o krásném a velkém rodinném domě s dostatečně prostornou zahradou? Pak stojíte před otázkou, zda začít stavět svépomocí, nebo zda si nechat postavit váš dům na klíč. Také budete možná řešit, jak při stavbě domu co nejvíce ušetřit. V případě dřevostavby může být v závěru finanční úspora dost znatelná. Pokud se nechcete pustit do stavby rodinného domu svépomocí, bude potřeba…- Více na https://www.kritiky.cz/drevostavby-pro-idealni-a-usporne-bydleni/

#Pro domov

0 notes

michalgavlas · 5 years

Text

ÚVAHA DVĚ STĚ OSMDESÁTÁ PRVNÍ - OBLÍBENÁ MÍSTA

Snad každý citlivý člověk má svá oblíbená místa, na která se rád vrací. Některá místa se mu podaří navštívit i několikrát do týdne, vzhledem k tomu, že jsou blízko jeho bydliště. Naopak některá vzdálená navštěvuje občas, za jeden i více roků. Podstatné je, že ke každému z těchto míst se vážou vzpomínky nedávné, ale i hodně vzdálené. Čím vzdálenější jsou, tím více si idealizujeme místo a zážitky s ním spojené.

Přesto, že si je této zkreslující skutečnosti vědom, tak se těší a podvědomě očekává, že potká lidi a zažije situace, které dělají toto místo tak blízké jeho srdci. Přitom si je vědom, že očekává něco nereálného, protože s většinou lidí se již delší dobu nestýká, anebo navždy odešli z jeho života. Síla pozitivních vzpomínek je natolik intenzivní, že dovede pokaždé, když se na toto místo vracíme přemoci a zmást naše racionální myšlení.

Během návštěvy takového místa se pohybujeme v reálném čase a s nelibostí zjišťujeme změny prostředí, do kterého jsou zasazeny naše utkvělé vzpomínky. Současně nám na pozadí této reality běží útržky vzpomínkových filmů s původním vzhledem místa, lidmi, dobovým oblečením, zvuky a vůněmi, které se již nikdy nevrátí. Nejintenzivněji takto člověk, v částečném polosnu, prožívá místa svého mládí a dospívání. S postupem času, už návštěva jiných, oblíbených míst nemá takovou citovou intenzitu.

Nejkrásnější na tomto snění, vyvolaném oblíbeným místem je absolutní nepřítomnost každodenních existenčních starostí přesto, že i v té době samozřejmě byly a vstupovaly do našich životů se stejnou intenzitou jako dnes. My jsme však byli ještě dětmi, nebo dospívajícími, na které tyto starosti tak nedoléhaly a byli jsme jich většinou ušetřeni, díky lásce a starostlivosti našich rodičů a příbuzných.

Každý člověk v sobě uchovává místopisnou mapu svého života, kde některá místa jsou mu milá a blízká a na některá by nejraději navždy zapomněl. To však nejde, protože náš život je úplný pouze tehdy, když obsahuje jak ty dobé, tak i zlé zkušenosti. Je pravda, že místa s nepříjemnými zážitky nevyhledáváme, často se jim obloukem vyhýbáme a snažíme se je z paměti co nejvíce vymazat. Naopak tam, kde jsme zažili něco příjemného, s oblibou navštěvujeme a naivně si přejeme, aby se ten zážitek po letech opakoval.

Tímto způsobem, zcela nespravedlivě, jsou pro nás některá místa předem nepříjemná, když o nich slyšíme v souvislosti s jinými událostmi, které se nás často ani netýkají. Často zařadíme tato místa do kategorie „nepříjemné“, jenom díky tomu, že tam zrovna pršelo, bolel nás zub nebo ujel autobus. Přitom to mohou být pro jiné místa příjemná a milá. Z toho vyplývá, že každé místo je poznamenáno emotivním vnímáním a objektivní věcná stránka nám často uniká. Přes všechny své půvaby se tak může někomu zdát místo nepříjemné a někomu příjemné, na základě zde prožitých zkušeností.

Přírodní a umělé prostředí nejsou pro nás pouze anonymní roviny, kopce, řeky, stromy, domy, ulice a náměstí. Ta místa ať jsme je navštívili na chvíli nebo žili zde delší dobu, jsou přímými účastníky našich životů a především vzpomínek s nimi spojenými. Každé z těchto míst jsme na chvíli spojili se svým životem, stejně jako ona nesmazatelně vstoupila do našich životů. Dá se říci s jistou nadsázkou, že jsme zde nechali kus sebe. Část naší energie byla zde spotřebovaná a uložena do daného místa. Nezáleží na tom, zda to byla energie fyzická nebo duševní, vždy když to místo navštívíme, tak tu naši energii zde vnímáme. Tato naše energie není uchována pouze do míst, ale taky podél cest, po kterých jsme mnohokrát prošli nebo proběhli. Ta energie je tam uložená, a my si ji kdykoliv podle potřeby můžeme vzít zpátky a dobít své unavené tělo a duši.

Nejvíce energie však ukládáme do našich domů a zahrad, do míst kde pracujeme a fyzicky se snažíme udržovat, tato nám nejmilejší místa nejen pro sebe, ale i budoucí generace. Velice rychle se pozná dům či zahrada s duší, kde se po generace pracovalo a kultivovalo, na rozdíl od „nemovitosti na klíč“, která byla postavena za účelem zisku, bez lásky a dlouhodobého úsilí. V žádném případě nemůže být při srovnávání rodinného místa s duší a bez duše náročnost provedení, luxusní vybavení a bezduchá vyzdobenost. Naopak místa s duší jsou věčně neukončená, úsporně řešená, nic není prováděno v jednotném stylu, prostory jsou rostlé a postupně se doplňují a je zde absence současného, módního „designu“.

Nejoblíbenějším místem by měl být náš domov, místo, které nenavštěvujeme, ale neustále zde žijeme, nejlépe po generace. Je to místo, kde se prolínají vzpomínky s tvrdou každodenní realitou. Každá část, tohoto nám blízkého prostoru, má svoji paměť a připomíná nám jak pěkné, tak i smutné dny našeho života. Celý náš život je obtištěn do zdí a stromů našeho domova. Propojení mezi námi a našim rodinným prostorem je do té míry nedělitelné, že my ztrácíme smysl bez domova a domov bez nás.

Je smutnou skutečností, že tato věčná pravda je zapomenuta, při tvorbě současných vil a rodinných sídel. Lidé mají snahu žít v honosných nemovitostech, ale postrádají domov. Domov se nedá koupit za žádné peníze. Domov musí postupně vznikat, často po generace, jako prostý organismus, reagující na bohatost a složitost skutečného života. Tento čas na růst však povrchní a hektická konzumní společnost neumožňuje. Lidé jsou nuceni zpřetrhat své rodné kořeny a v rámci honby za materiálním blahobytem střídat svá bydliště se stejnou lhostejností, jako zastaralá auta.

Domy se neustále prodávají a kupují, přestavují a bourají. Tím se postupně ničí paměť, vzniklá po generace a s ní i duch domů. Skoro to vypadá jako záměr, aby se zničily všechny důkazy o tom, že se ještě nedávno stavěly rodinné domy a ne bezduché a luxusní nemovitosti. Je to vývoj, který se nedá zastavit a pokud vůbec kdy lidé přijdou k rozumu, tak bude už pozdě, protože nebude co zachraňovat.

Závěrem je třeba pro upřesnění dodat, že oblíbená místa mají pouze lidé s kultivovanou duší, ti ostatní se pouze pohybují v geografických souřadnicích, po kterých jsou naváděni satelitními systémy.

0 notes

autoring · 5 years

Link

Je zajímavé nahlédnout občas do světa těch, kteří “neví, co s penězi”. Už víme, že si potrpí na prvotřídní servis a velmi drahá auta, ale mimo to milují vše, co je jedinečné a neopakovatelné. A proto jsme si jisti, že tento klíč jménem Phantom, který je vyroben jen v jednom jediném provedení, svého majitele najde hodně rychle. I přes to, že vyjde na 500 000 eur, tedy bezmála 13 milionů korun.

Exkluzivní nabídka auto klíčů z drahých kovů vás dostane

Důvod té vysoké ceny? Především materiály, ze kterých je vyroben. Finská společnost Awain se totiž rozhodla na jednom jediném klíči nabídnout to nejdražší, co mohla. Na kovovém základu jsou ručně umístěny diamanty o hmotnosti 34,5 karátu, 175 gramů 18karátového zlata a několik dalších drahých kamenů. Tím to ale nekončí. Nový majitel si bude moci sám zvolit, jestli bude střed klíče kožený, vykládaný dřevem, karbonový nebo třeba ze zlata. Ta cena je tedy dost pochopitelná, i když opravdu hodně vysoká.

Protože ale tento jediný kus jistě najde svého majitele rychle a Awain hodlá uspokojit i další zákazníky, kteří ani nemusí být tak bohatí, nabídne ještě další dva speciální modely. Každého bude vyrobeno dvacet kusů a od svého dražšího sourozence se liší prakticky jen počtem a kvalitou použitých materiálů. Jeden z nich se jmenuje Serenity, do vínku dostal zlato a drahé kameny a jeho cena je 80 000 eur, tedy 2 miliony korun. Třetí do této super luxusní rodinky autoklíčů je Quantum. Jeho cena 49 000 eur, tedy 1,2 milionu korun.

Příspěvek Nejdražší auto klíč na světě vyrábí ve Finsku. Stojí jako rodinný dům pochází z auto-mania.cz

0 notes

grandprag14 · 1 year

Text

5 tipů pro výběr nejlepší stavební firmy pro váš dům v Brně

Pokud se chystáte postavit dům v Brně, budete chtít najít tu nejlepší stavební firmu, která zvládne zakázku od začátku do konce. Výběr správné firmy může mít zásadní vliv na kvalitu vašeho domova a také na hladkost stavebního procesu. Zde je několik tipů, jak najít nejlepší "Firmu na vystabbu domvo na klíd v Brně."

Proveďte svůj výzkum Prvním krokem k nalezení nejlepší stavební firmy v Brně je udělat si průzkum. Podívejte se na internet a zeptejte se ve svém okolí na doporučení od lidí, kterým důvěřujete. Podívejte se na webové stránky společností, o kterých uvažujete, a zjistěte, jaké služby nabízejí, jaké mají zkušenosti a jaké projekty v minulosti dokončily.

Zkontrolujte jejich přihlašovací údaje Jakmile najdete několik společností, které vypadají slibně, je důležité zkontrolovat jejich přihlašovací údaje. Ujistěte se, že jsou řádně licencováni a pojištěni, aby mohli vykonávat práci, kterou potřebujete. Můžete také zkontrolovat jejich profesní sdružení, abyste zjistili, zda mají nějaké průmyslové certifikace nebo jiné kvalifikace.

Podívejte se na jejich portfolio Důležité je podívat se na práci, kterou stavební firma v minulosti odvedla. Podívejte se na jejich portfolio dokončených projektů a zjistěte, zda se jejich styl shoduje se vzhledem a dojmem, který chcete se svým domovem. Pokud je to možné, zkuste navštívit některé z jejich dokončených projektů a přesvědčit se o kvalitě jejich práce osobně.

Přečtěte si recenze a zeptejte se na reference

Podívejte se na recenze společnosti online a také na reference od předchozích klientů. To vám může poskytnout představu o tom, jak pracují se svými klienty, jak zvládají výzvy a celkovou spokojenost svých zákazníků. Můžete také požádat společnost o reference od předchozích klientů a navázat s nimi, abyste získali informace z první ruky o tom, jaké to bylo pracovat se společností.

Setkejte se s firmou osobně Jakmile si zúžíte seznam potenciálních společností, je dobré se s nimi setkat osobně. To vám dá příležitost klást otázky, vidět, jak komunikují, a získat představu o jejich celkovém přístupu ke stavebnímu procesu. Ujistěte se, že se při práci s nimi cítíte dobře a že jasně rozumí vaší vizi vašeho nového domova.

Závěrem lze říci, že najít nejlepší stavební firmu pro váš nový domov v Brně vyžaduje určitý výzkum a náležitou péči. Budete-li se řídit těmito tipy a věnovat čas hledání správné společnosti pro vaše potřeby, můžete zajistit, že váš nový domov bude postaven podle vašich přesných specifikací, včas a v rámci rozpočtu.

Pro více info:

Firma na výstavbu domů na klíč v Brně

0 notes

cysnews · 5 years

Text

Společnost CANABA otevřela první showroom s bydlením v České republice

Možnost objednat si dům podobně jako zájezd cestovní kanceláře či na míru šitý oblek. Firma Canaba, největší dodavatel rodinných domů na klíč, se rozhodla otevřít první showroom s bydlením v České republice. Revoluční koncept prodejny, v němž je možné se seznámit s kompletní nabídkou domů i bytů společnosti, lze navštívit v Centru Černý Most v Praze. (more…)

View On WordPress

#Praha

0 notes

honziknacestach · 6 years

Text

Liverpool 2018 - splněný sen na Anfield Road

Na začátku března 2018 jsem si splnil svůj největší sen - vidět Liverpool naživo přímo na Anfieldu. To se mi podařilo přesně 3.3.2018 v domácím zápase proti Newcastlu United, který navíc vedl Rafael Benítez.

Je 1.3. ráno a já se probouzím po koncertě někde v Praze, u kámoše v bytě, který mi poskytl azyl, jelikož domů a zpět do Prahy na letiště bych to nestíhal. Dám sprchu a pomalu vyrážím směr Veleslavín, kde už čekal Pavel (ano, ten který byl s námi i na Audi Cupu) a jeli jsme směr letiště. Byl jsem trošku udiven, protože do té doby jsem letiště viděl maximálně na obrázku (tedy to pražské) nebo z autobusu v Drážďanech či v Berlíně, takže když jsem kupoval letenky, musel jsem si prostě připlatit za výběr místa. Samotný let byl na pohodu, nevím co mají někteří lidé za problém s prvním letem, já si to užil. Z mrazivé Prahy jsme se najednou ocitli v sychravém Liverpoolu, kde pršelo a vítr byl tak silný, že by nás byl schopen odfouknout vedle do Manchesteru. Oproti Praze je liverpoolské letiště hodně skromné avšak není druhého sledu a letů je zde docela dost. Z letiště jsme v shuttle busu potkali první fanoušky z Čech co také jeli na zápas. Po příjezdu do města jsme se chvíli prošli po centru, nakoupili si nějaké jídlo na večer, jelikož jsme byli ubytováni přes Airbnb v klidné části West Derby, typicky anglické čtvrti, kde hostitelé nechávají hostům volnost za určitých pravidel. Když jsme přijeli k domu, svítilo se v něm, avšak nikdo v něm nebyl a nám dalo zabrat, než jsme v chodbičce před vchodovými dveřmi našli klíč, který nás pustí dovnitř. Uvnitř nás podle očekávání uchvátil typicky anglický dům. V horním patře byl náš pokoj, kde jsme se uvelebili a šli si udělat do kuchyně večeři. Nakoupili jsme si spoustu vajec, a tak bylo jasné co budeme jíst. Po nějaké chvíli přišli hostitelé, seznámili jsme se a jelikož jsme byli po náročném dni docela unavení, šli jsme nahoru do pokoje a spát.

Druhý den jsme po snídani (zbyla nám vejce a toasty, takže to bylo opět jasné) vyrazili nejprve směr Anfield Road na prohlídku stadionu. MHD zde v intervalech 10 minut, takže jsme moc čekat nemuseli. Navíc, od Anfieldu jsme nebyli příliš daleko, a tak jsme nemuseli jet půl hodiny do centra a zase zpět, ale po cestě jsme vystoupili a zbytek došli. Jakmile jsme došli ke stadionu, nějací dva týpci se nás zeptali, zda je nevyfotíme u sochy Billa Shanklyho, když jsem se tak zadíval na displej telefonu, viděl jsem nápisy v češtině, takže angličtina byla od samého začátku zbytečná. Zajímavá náhodička, avšak ne tolik. Na každý domácí zápas Liverpoolu spousta fanoušků z Čech a Slovenska všemožnými způsoby. Pak jsme šli na prohlídku stadionu. Hned u kasy se nás ptali odkud jsme. Když jsme řekli, že z české republiky, paní v pokročilejším věku, do které byste neřekli, že s fotbalem může mít něco společného, začala solit jména Milan Baroš, Patrik Berger, Vladimír Šmicer. Ano, čeští fotbalisté, kteří v minulosti oblékali dres Liverpool FC. K prohlídce jsme dostali takové interaktivní věcičky s displejem a šlo se na věc. Spolu s námi ve skupině byli fanoušci opravdu z celého světa. Nizozemsko, Dánsko, ale i Čína a Austrálie. Průvodce od začátku prohlídky byl naprostý profesionál co věděl o Liverpoolu snad vše, bez problémů zodpověděl všechny dotaz a hlavně nebyla nuda a nebál se střílet s vtípky jak do rivalů klubu, tak i do vlastních řad. Za celou hodinu jsme si prohlídly útroby stadionu, dostali se úplně do horních řad Main Stand s výhledem na celý stadion, tak i přímo k trávníku, k lavičce domácích a mohli i sedět na místě, kde obvykle sedává Jürgen Klopp. Jediné místo, kam jsme se nedostali byla, vzhledem k nadcházejícímu utkání, šatna domácích. Po prohlídce stadionu jsme měli díky tomu ještě vstup do muzea klubu zdarma. Dalších několik desítek minut strávených s historii i přítomností tohoto klubu. Zážitek na celý život a za 20 liber ta prohlídka opravdu stojí za to.

Od stadionu jsme se prošli skrz obrovský Stanley Park na jeho druhou stranu do čtvrti Everton, konkrétně přímo ke Goodison Parku, stadionu modré části Liverpoolu. Odtamtud jeli autobusem opět do centra, které jsme si prošli již podrobněji a během toho jsme si zašli na Fish & Chips (co jiného taky v Anglii). Z centra jsme pomalu mířili k moři do doků. Tam jsme potkali nějaké 4 týpky co nám byli povědomí. Ano, The Beatles. Po procházce v Albert Docks už na nás opět padala únava, a tak jsme ještě rychle zaběhli na poštu, poslat pohledy a jeli do našeho dočasného domova. Majitelé se za celý večer neukázali.

Třetí den = 3.3. = matchday. Dopoledne jsme šli navštívit muzeum The Beatles nacházející se právě v Albert Docks. Další věc, která stojí za to v Liverpoolu navštívit, když už tam jste. Vše ale směřovalo na odpoledne a zápas Liverpoolu s Newcastlem. To bylo už od samého rána vidět po celém městě. K Anfieldu jsme vyrazili o něco dřív, nasát předzápasovou atmosféru. Všude stánky ať už s oficiálními nebo neoficiálními suvenýry. My se rozhodli navštívit hospůdku The Albert. Ta se nachází přímo před stadionem. Nelze přehlédnout, jelikož je to jediný baráček takhle blízko stadionu. Uvnitř narváno k prasknutí, že jsme měli místo sotva na stání a držení piva. Lidé se zde bavili, na obrazovkách běžely sestřihy z předchozích sezón a s Pavlem jsme akorát na ty staré časy vzpomínali jak jsme doma sledovali streamy zápasů a vybavovali si spoustu situací, které jsme viděli. Pak už jsme pomalu šli na svá místa. Osmá řada, dole v rohu. Bylo vidět krásně na celé hřiště a i blízko hráčů. Atmosféra skvělá, trochu zima, ale nás zahřála výhra 2:0, trefili se Mo Salah na naší straně a ve druhém poločase na té druhé Sadio Mané. Po z��pase jsme nabití atmosférou, dojmů, zážitků, energií z výhry šli ještě utratit nějaké libry do fanshopu a pak už zpět na ubytování. Majitele jsme opět neviděli.

Poslední den jsme už nikam nespěchali, a tak jsme balili pomalu. Náš dočasný domov jsme opouštěli s tím, že jsme naše hostitele viděli pouze první večer asi tak na 5 minut, takže jsme vlastně byli páni domova my. Než jsme jeli na letiště, utratil jsem ještě v fanshopu další libry a pak už směr letiště. Sedli jsme na nějaký spoj, který jel snad přes půl Anglie a stavěl všude. Za poslední libry jsme na letišti koupili ještě sendviče v Subway, které je kromě kiosku a kavárny snad to jediné co tam je (podle mě to možná i stačí) a už se šli “nalodit” do letadla. Klidně bych v Liverpoolu zůstal déle, ale myslím že ty 4 dny byly naprosto skvěle užité a těším se až znovu pojedu na Anfield, protože to rozhodně nebylo naposledy.

#travel #football

0 notes

lenkabenka · 7 years

Text

. o otcích a dětech .

Poslední dobou si pořád na něco stěžuju, je ze mě úplně normální obsedantní kverulant (jsem jenom chtěla zamachrovat, že znám dvě cizí slova a ještě se k sobě hezky hodí). Stěžuju si pořád svýmu L. (a mnoha dalším lidem), že rekonstrukce trvá dlouho, že už v tom bordelu nedovedu normálně fungovat, že už jsem strašně unavená a nevyspalá, že jsem se za poslední dva měsíce odnaučila snídat a vůbec pravidelně jíst, že mě na střídačku pořád někdo vysírá a prudí a že je celej svět nespravedlivej a do toho mám poprvý v životě lupy! Souhrnem je tedy momentálně nesmírně milé se mnou žít. Rekonstrukce je velké téma, které jednoho dne celé sepíšu. Pravděpodobně na mě pak někdo podá trestní oznámení nebo se přinejmenším urazí, ale co se dá dělat. Jenom opětovně musím podotknout (všimněte si, že ve svých článcích seznávám, že něco musím podotknout, celkem často), že rekonstruovat byt a zároveň v něm bydlet, je VELKOU prověrkou vztahu a nápor na psychiku jako prase. Jestli jednou Bůh dá, a opravdu si postavíme náš snový dům, tak budu muset nakoupit pytel Bachovek a kapat je na tajnačku L. do jídla, jinak se navzájem zabijeme. Jelikož L. moje články nečte, poněvadž prý s některými věcmi v nich nemůže souhlasit a pěkně kecám (volná citace), tak si výše uvedené řeči mohu dovolit. Ale zase budu podotýkat, když řeknu, že ho i tak pořád žeru, i po téměř čtyřech letech můžu s klidným svědomím říct, že jsem pořád zamilovaná. Často naštvaná, uražená a iracionální, ale zamilovaná. Jedním z důvodů mé zamilovanosti je to, jakým je L. táta. I kdybych na něho byla sebevíc naštvaná, tak nemůžu říct, že by byl L. špatný táta. Naopak. Je boží. A o tom to dneska bude. O otcích a dětech, o těch našich mužích, a pak taky trochu o nás, matkách a té naší dovolené, která je fakt hrozně all inclusive opalovačka, TY VOLE!

Když jsem byla těhotná (taky docela obvyklá věta, těhotenství je takový předělovací nástroj, něco jako před Kristem a po něm), tak jsem tušila, že bude L. dobrej otec. Hezky se o mě staral, hladil břicho a chápal, že se opravdu nutně musím koupat pětkrát denně v plně napuštěné vaně. Když se malej L. narodil, tak ho L. od začátku přebaloval, choval, oblékal a koupal. Je fakt, že jsem byla kolikrát pěkně oprsklá a se slovy: “Zlato, přebal ho, prosímtě, já musím na záchod” jsem odpochodovala a na záchodě mezitím googlila poporodní blues. L. se s tím vždycky popral, i legendární prosrání až na záda zvládnul, sice s kecama, ale zvládnul. Jelikož o mých začátcích jste četli, tak si asi dovedete představit, jak úlevné pro mě bylo, když mi L. řekl, ať se seberu a jdu na hodinu někam pryč. Chodila jsem nakupovat, sama, brouzdala jsem po krámě a přemýšlela, co se asi děje doma a co s koupím, a po cestě domů sním. Courala jsem se tajícím sněhem a nechtělo se mi domů, zatímco jsem zároveň toužila po tom zase malého L. vidět. Nervózně jsem vždy strčila klíč do zámku a se zatajeným dechem čekala, co uslyším, až otevřu. Většinou to byl pláč malýho L., kterého L. nosil po obýváku a houpal ho. Trpělivě. Bez stresu. L. od začátku chápal a bral jako holý fakt, že mimina brečí. Pláč ho neiritoval a byl schopný ho hodinu poslouchat, aniž by hnul brvou, zatímco já jsem si zoufalstvím rvala vlasy z hlavy a brečela, že už to nezvládnu, že ten zvuk fakt nesnáším. Často mi říkal, že dítě není robot, takže nefunguje pořád stejně, den za dnem. Neusíná na minutu přesně tak, jako předešlý den, nevylučuje ani nechce jíst pořád ve stejnou vteřinu, jako včera. Mně to drásalo nervy, že malý L. nespí, když už (podle mě) spát má, nebo že ho kojím už potřetí za dvě hodiny. L. mi prostě do mého šestinedělí, a i poté, přinesl logiku a racionální uvažování. To už dělal i v těhotenství, když jsem za ním chodila v slzách, že se miminko už hodinu nehýbe a není to normální, protože včera se touhle dobou hýbalo, a on mi klidně odpovídal, že asi spí, nebo prostě jenom odpočívá a že nemám panikařit. Já místo toho vlezla do vany, zpívala do ochraptění Kočka leze dírou a když se mi pohnulo břicho, málem jsem se štěstím utopila (zatímco mi L. říkal, že mi to přece říkal!). Je fakt, že L. považuje za experta na naše dítě mě. Předpokládá, že vím, co se v malém L. odehrává a miminálně tuším, proč zrovna brečí a co ho trápí. Samozřejmě nějaké povědomí mám, ale musím mu někdy připomenout, že opravdu nevím, zda malého bolí bříško, rostou mu zuby nebo prostě jenom prudí. Absolutně zbožňuju, když vidím, jak si moji dva L. spolu hrajou. Takhle. Vidím zásadní rozdíl mezi hrou matky s dítětem a hrou otce s dítětem. Matka šaškuje, běhá sem a tam, schovává se, bafá na dítě, dává si na hlavu různé předměty, dělá zvuky, prostě se u hry totálně fyzicky odrovná. Táta považuje dítě tak trochu za psa. Sedí, někdy stíhá i pročítat ty internety, a dítěti něco hází a čeká, až to donese. Nebo udělá různá stanoviště a očekává, že si je dítě projde a u každého chvíli stráví. A ono TO DĚLÁ! Asi tak nějak tuší, že až bude na řadě máma (která neodpočívá, zatímco si dítko hraje s tátou, ale pravděpodobně uklízí, vaří nebo věší prádlo), tak si to na ní vynahradí. Pochopitelně nemohu nezmínit fakt, že chlapům to s dětmi sluší. Když vidím hezkýho chlapa a za ním cupitající dítě, nebo má na ruce roztomilé mimino, tak se prostě po něm otočím. Je to jako když vidíte pěknýho chlapa se psem, prostě se MUSÍTE podívat dvakrát. Mýmu L. to s naším dítětem sluší extrémě, což on pochopitelně ví, takže se v tom vyžívá a úplně vidím, jak mu dělá dobře, když se za ním otáčí buchty. Taky je hrozně vtipnej, hází hlášky na prodavačky v obchodech a ony se chichotají a já si říkám, jak mi hrozně připomíná mýho tátu, který pořád v krámě s někým džoukuje a máma jenom otáčí oči v sloup a jenom se dohaduje, nakolik je ta či ona prodavačka fakt pobavená, a nakolik je jenom slušná (a milosrdná). No nic.

Několikrát jsem už proklamovala, že bych nezvládla být svobodnou matkou. Jindy zase, že si jako svobodná matka připadám. To když je L. v práci a pak maká na bytě a já mám celý den malýho L. na starosti sama. Chovám obdiv k ženám, které jsou na děti samy a dokonce nemají ani babičky, které by jim trochu odlehčily. Dobrý táta je dar. Mám ve svém tátovi vzor, kterému je, v mých očích, velmi těžké dostát. Je pro mě obrazem naprosto úžasného táty, který mě toho hodně naučil, nikdy mi nemazal med kolem huby, často mě urazil svojí nekompromisní upřímností, a vždycky mě miloval přesně takovou jaká jsem a doteď mi je to schopný říct a ukázat v tom, jak se ke mně chová a co pro mě dělá. Přála bych našemu L., aby tohle viděl ve svém tátovi, já to tam vidím rozhodně, ale znáte děti, ony mají ty puberty a vzdory a pro stromy nevidí les. I tak věřím tomu, že se ti moji dva L. budou mít pořád rádi, tak jako teď. Budou nejspíš stejné povahy, oba lednoví kozorozi, takže to bude ještě zajímavé, ale jsem si jistá, že oba dva budou vždycky vědět, že tu pro sebe jsou. A tak to má být. Ten závěr je dost klišé co, ale to přežijete.

Pořád se potřebuju smířit s tím, že je toho hodně, co za den dělám a zvládám a nedostávám za to medaili ani pugét s takovou tou srdíčkovou bonboniérou. Hodně mluvím o tom, jak musím uklízet, vařit, pořád někam jezdit, nakupovat, zařizovat, vyřizovat, starat se o malého, vstávat k němu neustále v noci. Jsou to věci, které dělá každá máma, ale ne každá to musí neustále někomu omlacovat o hlavu, tak jako já. Je to asi tím, že nejsem stoprocentně srovnaná s tím, co všechno leží na mých bedrech. Cítím se trošku podvedená, protože být ženou a matkou je podle mě o dost těžší, než být mužem a tátou. Odpadá mi sice ta obří zodpovědnost uživit rodinu, tedy pracovat, ale i tak to pořád nevidím vyváženě. Moje hlava jaksi potřebuje potlesk za to, co moje tělo každý den zvádne a ráno začíná zas odznovu. Je to vyčerpávající, pořád dokola si říkat, jak jsem utahaná a jak je těžké být mámou. Jestli se rozhodnu příští rok dát si předsevzetí (zhubnout to nebude, dvacet let po sobě už to je trapný), tak to bude rozhodně touha přestat se cítit, jako že se obětuju. Přijmout svoji roli, sžít se s ní a najít si čas na sebe, abych měla to sžívání o něco jednodušší.

Update na závěr. Malej L. nemá furt ani jeden zub. Zato jsme si střihli první nemoc, horečky, extrémní závislost na mém objetí a snahu chytit moč do zkumavky. Jedno je jisté. My, matky kluků, to s tou močí máme o dost jednodušší, než mámy holčiček. Nevím, jak to děláte. Jste dobrý!

Lenka

0 notes

nejlevnejsi-hypoteka-blog · 7 years

Text

Záznam ČNB: Vyšší sazby přispějí k tlumení rizik na trhu hypoték

foto České peníze, bankovky, koruna, klíč, dům, hypotéka, nájem, stavební spoření – ilustrační foto. CTK/Horázný Josef, Fluger René, Fotobanka ČTK. …pokračování článku – Záznam ČNB: Vyšší sazby přispějí k tlumení rizik na trhu hypoték

View On WordPress

0 notes

c0untzer0 · 7 years

Text

Černej sníh

Tak hele, ale teď vážně: fakt jsem kdysi dávno míval literární ambice. Stejně, jako jsem měl ambice točit filmy, i tohle pnutí jsem prozkoumal dostatečně hluboko na to, abych nalezl samé jeho dno. Stalo se to v minulém tisíciletí a myslím, že stačilo.

Níže ulovená juvenílie disponuje všem možnými problémy, na které si jen lze vzpomenout, ať už jsou to trapné pokusy o šroubovaný humor, přepjatý patos ať už v dialozích nebo vyprávění, používání naprosto vyšinutých slov, jako “rudoch”, “optočip” nebo “videofon”, jména jako vytažená z telefonního seznamu v Pekle... Byl jsem mladý, potřeboval jsem vypustit vnitřní přetlak a drogy tenkrát ještě nebyly a když byly, tak na ně nebylo. Kdo nemá v šuplíku takovýhle rukopis, má tam určitě tištěnou sbírku vlastních veršů, pochopitelně ve vlastním vydání autora.

Dokonce jsem to tenkrát poslal do Neviditelného psa (to byla taková one-man-show jistého Neffa) a oni to otiskli do cachí nejednoho browseru. Call it a success if you please.

Vtipný bylo, že když jsem to tuhle našel, tak už to existovalo pouze v ozajstnom rukopise, jedna vytištěná kopie na kancelářském papíře, pochopitelně jehličkovou tiskárnou (ještě bych chtěl říct “na perforovaném papíře”, ale to už bych zbytečně přibarvoval realitu, koneckonců i ta tiskárna byla bublinková). Takže proces digitalizace zahrnoval OCR a ruční kontrolu písmenko po písmenku, čímž se z toho tady konečně stává archeologický blog.

Ale celé je to vlastně taková krásná ukázka způsobu, jakým pracuju dodneška: na začátku je představa něčeho konkrétního, z čeho vyroste první výhonek, pak druhý a pak se zjistí, že nikdo neví, co přesně se mělo stát copak nakonec, ale třeba v půlce. Zejména strašidelné výsledky to nese, když se snažím programovat.

Na název nezbyl rozpočet.

PROLOG

PÍSEŇ POUŠTĚ

Hnal se nocí jako vítr. Nechal za sebou hřejivá světla velkoměsta a mířil dopředu, do temnoty. V hlavě mu zněl hlas starého Moirecka, který ho zval na každoroční Slavnost Podzimu. Jeho kmen ho odvrhl, když odešel za svou láskou, žít do města. Láska bohužel netrvala příliš dlouho a on se ocitl sám, bez možnosti návratu. Vytrvale se pokoušel spojit se svými bratry, ale bezvýsledně. Až včera našel na záznamníku vzkaz od Moirecka, náčelníka. Vzkaz byl jednoduchý. Slavnost Podzimu a koordináty. Našel si to na mapě, byla to step, daleko od města. A tak teď jeho Jeep polykal kilometry a on byl čím dál tím napjatější.

Chevrolet, který se řítil v protisměru, měl zhasnutá světla a jel velice rychle. Všiml si ho až na poslední chvíli a strhl auto na krajnici. Pod koly zaskřípal štěrk a auto dostalo smyk. Dupl na brzdu. Jeho Jeep opsal na krajnici půlkruh a odstředivá síla ho vrhla na volant.

Oblaka zvířeného prachu obklopovala celý vůz. Ztěžka se narovnal na sedadle a naražená žebra ho tupě zabolela. Zalitoval, že si nevzal služební vznášedlo. Pomocí palubního počítače by si mohl lehce zjistit ID toho dobráka a dát takovou pokutu, až by zčernal. Bohužel si místo vznášedla vzal starý, benzinem poháněný Jeep, který neměl ani videofon. Čert to vem, pomyslel si. Není ve službě a má důležitější věci na práci. Zařadil jedničku a pomalu se rozjel.

Když v dálce před sebou uviděl ve stepi záři ohně, věděl, že je na místě. Zaparkoval u krajnice a zbytek cesty k ohni běžel V jako o závod. Hranice byla asi tři metry vysoká a byla cítit benzinem. Opodál v trávě ležely dva zelené vojenské kanystry. Nad stepí viselo podivné ticho, rušené jen monotónním hukotem ohně. Rozhlédl se kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. Kopl do kanystru a ten prázdně zaduněl. Na zemi pod ním ležela krabička sirek. Pomalu ji zvedl a zamyšleně ji obracel v ruce. Kde jsou?

Obešel oheň a rozhlédl se do stepi. Potom ho uviděl. Stařec měl ruce svázané kusem drátu za zády a klečel na zemi, na hranici světla vrhaného ohněm. V týlu měl ošklivou střelnou ránu. Poklekl u něho a vzal jeho hlavu do dlaní, zašeptal několik slov. Nad stepí se ozvalo táhlé zavytí. Vyšel bledý měsíc a jeho světlo pokrylo step nepřirozenou září. Vstal a v hlavě měl podivně prázdno. Zaklonil hlavu, roztáhl ruce a táhlým zavytím odpověděl na zvuky ve stepi.

Chlapce našel o něco později, když hledal vhodné místo pro pohřbení náčelníka. Ležel na břiše a V zádech měl několik střelných ran, pocházejících od stejné zbraně, kterou byl zastřelen náčelník. Otočil ho. Byl to mladý hoch, oči měl vytřeštěné, zastřelen musel být na útěku. Nevzpomínal si, že by ho někdy předtím viděl. Chvíli nad ním stál a zatínal pěsti. Potom vzal hocha do náruče a odnesl ho k náčelníkovi.

Vykopal hlubokou jámu a vysypal ji žhavým popelem. Uložil do ní náčelníka a sklonil se k hochovi, aby ho položil vedle něho. Ten stále upíral svůj nehybný pohled nahoru, na nebe plné hvězd. Chtěl mu zatlačit oči a byl by to i udělal, kdyby si nevšiml tenkého stříbrného proužku okolo jeho duhovky. Chlapec měl v oku implantovaný záznamový čip.

Chvíli chlapce zkoumal a nakonec stiskl drobný výstupek v jeho podpažní jamce. S tichým zasyčením vyklouzl z pouzdra na temeni hlavy průhledný optočip. Sevřel ho v dlani a zašeptal:

„Díky.“

KAPITOLA 1

PŘÍLIŠ MNOHO OTÁZEK

Dovolená nestála za nic. Dva týdny plné výčitek od Beatrice, které vyvrcholily její žádostí o rozvod. Unaveně jsem souhlasil a s úžasem jsem sledoval, jak opouští hotel zavěšená do nějakého osmahlého svalovce. Mrcha jedna. Pobyt jsme měli zaplacený až do neděle, takže jsem zbylé dva dny strávil na pláži s lahví whisky. Pomohlo mi to, takže jsem se vracel do svého úřadu hlavního vyšetřovatele ve státě New Jersey v dobré náladě. Ta ovšem skončila v okamžiku překročení prahu policejní budovy.

Na mém stole je stoh pošty a nevyřízených žádostí. Každý se mě ptá, jak bylo na dovolené i když už samozřejmě všichni vědí, že se s Beatríce rozvádíme. Videofon zvoní a na druhém konci linky určitě sedí můj šéf nebo rovnou starosta se zlostným výrazem, který už předem nevěstí nic dobrého. A k tomu můj zástupce samozřejmě není k nalezení. Odložil jsem si kabát, vykoukl jsem z kanceláře a zlostně jsem zařval:

„Bobby! Kde ksakru jseš?!“

Několik uniformovaných policistů se na mě úkosem podívalo a McHollis, který seděl u svého stolu a jedl něco, co připomínalo starou duši z kola rozvařenou s okurkovým salátem, řekl s plnou pusou:

„Rudoch má dovolenou, to nevíš?“

„Jak to mám asi k čertu vědět, přišel jsem do práce před deseti minutama.“

„Nechával ti v kanceláři nějakej dopis,“ mumlal McHollis a cpal se dál z plastové vaničky.

„Hm. A přestaň se cpát tím svinstvem, dělá se mi z tebe špatně,“ uzavřel jsem znechuceně konverzaci.

„Nejvíce vitamínů – pyré z lachtana!“ zanotoval McHollis melodii nejnovější reklamy z TVComu.

Otočil jsem se a podíval na svůj stůl. Na vrcholu pyramidy papírů skutečně ležela obálka s mým jménem na obalu, napsaným Bobbyho rozmáchlým rukopisem. Chtěl jsem ji otevřít, když se na hlavní komunikační obrazovce uprostřed místnosti rozsvítil výstražný červený nápis.

KÓD 37: ÚMRTÍ POLICISTY

Popadl jsem svůj kabát a rozběhl se k výtahu na střechu.

Byt byl ve čtvrtém patře a byl špinavý. Na zemi ležela dvě zkroucená těla, černoch a běloch. Oba měli místo obličeje krvavou kaši a vedle nich na zemi ležící policejní brokovnice dávala tušit, k čemu tu došlo. Kus od nich, přikryté bílým prostěradlem, leželo ještě jedno tělo. Nadzvedl jsem cíp prostěradla a překvapeně se podíval na koronera, který stál u okna a srkal kávu z plastikového kelímku. Ten jen pokrčil rameny.

„Měl sice zapnutý bio-monitor, ale vpálil si do hlavy kulku. Šance na přežití byla prakticky nulová,“ řekl.

Znovu jsem se podíval pod prostěradlo na obličej Bobbyho Temseha, mého zástupce a přítele. Jeho ostře řezaná indiánská tvář byla zhyzděna velkým otvorem uprostřed čela. Vytékající krev mu slepila dlouhé černé vlasy a kousky mozku v nich vytvořily mozaiku bolesti. V ruce svíral Bobby služební revolver Beretta a laserový zaměřovač vykresloval na protější zdi malou červenou tečku. Opatrně jsem mu vyprostil revolver ze ztuhlých prstů a laser vypnul. Podal jsem revolver uniformovanému policistovi, který ho uložil do plastikového pytlíku a přidal k ostatním důkazům. Opřel jsem se o parapet vedle koronera a zadíval jsem se ven z okna. Začínalo pršet.

„Je mi to líto, herr inspektor. Vím že jste byli přátelé,“ řekl koroner tiše.

„Byl mi svědkem na svatbě s Beatrice. Teď se s ní rozvádím a Bobby tady leží s prostřelenou hlavou.“ Podíval jsem se na koronera.

„Co se to dneska s tím světem děje?“ zeptal jsem se otupěle.

Podíval se na mě skrz skla svých brýlí a pokrčil rameny. Dopil kávu a prázdný kelírnek postavil na parapet.

„Musím jít,“ řekl krátce.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyl tam téměř žádný nábytek, a v rohu byla hora prázdných papírových krabic. Zrovna se jimi prohraboval McHollis. Nahlas přitom vzpomínal na člověka, který je tam naskládal a vyslovoval odvážná tvrzení o jeho matce. Většina z těchto tvrzení byla silně urážlivá a jeden z mladších členů uniformovaných složek se zasmál. Jedny z dveří v místnosti vedly do ložnice. Byla v ní velká postel s relativně čistým povlečením, za špinavým oknem bylo vidět schodiště požárního žebříku. Z obývacího pokoje za mnou se ozvala dutá rána. Ohlédl jsem se a uviděl McHollise jak se s naštvaným výrazem hrabe z hromady rozmačkaných krabic. Poprvé ten den jsem se musel usmát.

Cestou zpátky na stanici jsem se zastavil u Bobbyho doma, bydlel na kraji města, vedle nepoužívaného vrakoviště. Tahle část města nebyla příliš bezpečná - a pro policistu to platilo dvojnásob. Ale Bobby byl indián a indiánská komunita žijící v okolí pro něj byla dostatečnou zárukou klidného spánku.

Hned za dveřmi jsem zakopl o velký vojenský batoh. Hm, vypadá to, že se Bobby někam chystal. Chtěl jsem prozkoumat dům, ale zarazil mě zvuk klíče v domovních dveřích. Bobby neuznával magnetické karty a měl na dveřích starý zámek na dozický klíč. Vytáhl jsem pistoli a namířil na dveře.

Dvě ženy a muž, kteří stanuli na prahu byli mou přítomností poněkud vyvedeni z míry. Když jsem jim ukázal svou identifikační kartu policejního vyšetřovatele, viditelně se jim ulevilo. Zato já jsem byl překvapen zjištěním, že vyšší z žen je obchodnice s realitami a mladý pár jsou manželé, kteří mají zájem o koupi Bobbyho domu. Na mou otázku, jak se dozvěděla o Bobbyho smrti zareagovala překvapeně.

„Bože, pan Temesh je... Jak se to stalo? Víte, on nám dal svůj dům k dispozici před dvěma dny. Peníze jsme měli poukázat jeho sestře, která žije na severu v rezervaci... On byl policista, že?“

Vymluvil jsem se nesmyslnou lží a rychle jsem odešel. Sakra Bobby, co se to s tebou stalo?

Když jsem se vrátil na stanici, sednul jsem si v kanceláři do křesla a založil si ruce za hlavou. Zavřel jsem oči a zkusil si trochu uspořádat myšlenky. Bobby je mrtvý. A kdyby nebyl, tak by byl pravděpodobně na útěku. Protože bez zjevného důvodu rozstřílel služební brokovnici dva mladíky, kteří sice asi nebyli úplná neviňátka, ale zemřít si nezasloužili. Nebo alespoň ne takhle.

Moji pozornost upoutala obálka s mým jménem. Bobbyho dopis. Zpráva ze záhrobí. Otevřel jsem ji, ale nic v ní nebylo, žádný dopis. Naklonil jsem obálku a do dlaně mi Vklouzl malý optočip.

Musel jsem si záznam přehrát dvakrát, než jsem plně pochopil, co jsem viděl a co to muselo udělat s Bobbym, když to viděl. Začínal jsem teď chápat spoustu věcí.

Sjel jsem výtahem do podzemních prostor budovy. Prošel jsem několika plechovými dveřmi a vešel do laboratoře ohledavače mrtvol. Seděl zády ke dveřím a bušil do klávesnice svého terminálu. Že jsem v místnosti si všiml až v okamžiku, kdy se natahoval pro cigaretu.

„Nazdar doktore,“ řekl jsem mu.

„Á, herr komisař. Vítejte v mém království mrtvých,“ zazubil se na mě.

„Tak co máte? Nechejte mě hádat. Bobby tam přišel, udělal jim z hlav fašírku a pak se zastřelil,“ začal jsem pesimisticky.

Koroner se mě zkoumavě zadíval. Potom si sundal brýle, začal si je čistit a řekl:

„Pokud je tohle vaše teorie, herr komisař, tak vás zřejmě zklamu. Ti mladí muži byli v okamžiku, kdy jim někdo rozstřelil hlavu už nejméně hodinu mrtví. Zemřelí předávkováním nějakou drogou. Na jejím rozboru pracují na protidrgovém. A s tou sebevraždou vašeho zástupce bych také tak nepospíchal. Na jeho hrudi jsem nalezl dva malé otvory. Na jejich okrajích je lehce seškvařená kůže.“

Prohlédl si brýle proti světlu a spokojen s výsledkem své práce si je nasadil na nos.

„Já bych řekl, že jsou to stopy od tázeru. Takže kdyby jste chtěl slyšet mou verzi, tak se to stalo asi takhle: Váš kolega přišel do toho bytu a z důvodů, které si vzal sebou do hrobu, vyprázdnil brokovnici do dvou mrtvých mladíků. Potom se paralyzoval tázerem. Ten se ale nenašel – četl jsem zprávu z místa činu. No a když se probral, tak vytáhl služební pistoli, namířil si ji na hlavu, natáhl ruku asi dva metry před sebe a zastřelil se.“ Koroner skončil svůj monolog a podíval se na mě.

Ohromeně jsem se na něho díval. Přestávalo to dávat jakýkoliv smysl. Podal mi disk se zprávou a típnul cigaretu v popelníku. Podíval jsem se na ni a všiml si jeho bio-monitoru, ležícího na stole.

„Díky, doktore. A nasaďte si monitor, nebo vás nechám zavřít,“ řekl jsem s úsměvem. Obrátil oči v sloup a natáhl ruce před sebe v tragickém gestu.

„Zatkněte mě, komisaři, jsem vinen! Ten krám mi překáží v práci, zasloužím si nejvyšší trest!“ zaúpěl.

Šel jsem zpátky do kanceláře a V hlavě jsem měl zmatek. Chápal jsem důvody, proč by Bobby chtěl ty dva zabít, ale proč zešílel a vyřádil se na dvou mrtvolách? A co ty stopy po tázeru a podivné okolnosti jeho sebevraždy? V mojí kanceláři byli dva muži.

„Mohu vám nějak pomoct?“ zeptal jsem se formálně.

„Jsem agent Brown a tohle je agent Lloyd. Jsme z Národního Úřadu pro Vyšetřování,“ řekl jeden z nich a oba mi ukázali průkazy NÚV.

„Přebíráme případ s kódem třicet sedm, usmrcení policisty,“ oznámil mi Lloyd.

„Jak jistě víte, jste povinen nám předat veškeré materiály týkající se tohoto případu,“ pokračoval. Kysele jsem se usmál na znamení toho, že to vím a dal jsem mu disk od koronera. Zavolal jsem McHollise.

„Detektiv McHollis vám dá všechny potřebné materiály a informace,“ řekl jsem a vystrčil jsem je ze své kanceláře.

McHollis je vedl k archívu dat, něco jim vyprávěl a rozkládal přitom zeširoka rukama. Zabouchl jsem dveře a sedl jsem si za stůl. Kruci. Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel o tom, do čeho se to Bobby zapletl.

Pak jsem pak jsem si vzpomněl na koronera a jeho zprávu. Hodila by se mi kopie. Navolil jsem jeho linku a zatímco videofon vyzváněl, probíral jsem se došlou poštou. Když to nebral, spojil jsem se s dispečerkou.

„Koroner už šel domů?“ zepal sem se.

„Ne, pane, je stále v budově,“ usmála se dispečerka.

„Doktore, nechodí vám Videofon a...“ zarazil jsem se. Koronerova kancelář byla prázdná. Přešel jsem do laboratoře.

Ležel na zemi, tělo měl zkroucené křečí. Jeho bio-monitor ležel na stole a kontrolky na jeho displeji zeleně zářily. Přiložil jsem mu dva prsty na krk. Jeho pokožka byla studená, tep jsem necítil. Sáhl jsem na stůl pro monitor a přiložil mu ho na zápěstí. Displej zahořel temně červenou barvou a na chodbě začala kvílet siréna.

Zapnul jsem jeho počítač a chtěl jsem si přehrát pitevní zprávu Bobbyho Temseha. Monitor na mě zamrkal a na obrazovce se objevil nápis:

VŠECHNA DATA SMAZÁNA

Pomalu jsem dosedl na židli a pozoroval dva zdravotníky, jak odnášejí na nosítkách koronerovo tělo.

Na dveřích bytu, kde Bobbyho zastřelili, byla kromě naší žluté policejní pásky ještě pečeť NÚV. Strhnul jsem ji a vešel dovnitř.

Na podlaze byly stále holo projekce všech tří mrtvých. Chvíli jsem tam jen tak stál a díval jsem se na Bobbyho. Už nepršelo, skrz okno se draly poslední paprsky zapadajícího slunce a lámaly se o hologram. Jenom ta pistole mu chybí, pomyslel jsem si. Ta pistole, kterou mu někdo dal do ruky, když ho s ní předtím odstřelil jako nějakého vandráka. Zbývala jen maličkost – zjistit, kdo to byl.

Znovu jsem si prohlédl celý pokoj a musel jsem uznat, že naši chlapci odvedli dobrou práci. Nebylo tam nic, co by mi mohlo pomoct. Vešel jsem do ložnice. Postel už neměla povlečení a vypadala ještě špinavější. Zkusmo jsem se pod ní podíval. Nic. Stoupl jsem si k oknu a podíval jsem se ven. Pak jsem jím prolezl a ocitl se na zrezivělém požárním schodišti. Podíval jsem se dolů pod sebe.

Čtyři patra pode mnou byla ulice, plná života a dopravního ruchu. Nějaká žena v domě naproti věšela na balkónku prádlo. Pozdravil jsem jí mávnutím rukou a ona po mě vztekle píchla vztyčeným prostředníkem. To jsou lidi.

Když jsem zalézal zpátky do pokoje, stoupl jsem na starý panel ústředního topení. Asi byl opravdu starý, protože se se pod mnou váhou utrhl a já jsem do místnosti vpadl po hlavě. Zvedl jsem ho a chtěl jsem ho postavit zpátky ke zdi, když jsem si všiml třpytivého předmětu, ležícího na místě, nad kterým panel původně visel. Shýbl jsem se a sebral ho.

Byla to dámská náušnice ve tvaru mořské kapky. A v klipsně náušnice byl kus lidského ucha.

Kapitola druhá

UTÍKEJ, KRÁLÍKU!

Jako ve snách prošla turnikety v metru a vyšla ven na ulici. Matně si vzpomínala, že Peterův byt byl někde v druhém bloku betonových paneláků, které zabíraly převážnou část zástavby v této části města. Dlouho bloudila panelovou džungli, až nakonec našla ten správný vchod. Schodiště bylo zaplivané, pomalovane' spreji a něco tam odporně páchlo. Zářivky u stropu jen matně poblikávaly, ale i tak bylo vidět, že výtah má svoje nejlepší léta za sebou. Dveře od výtahové klece byly vyvrácené akdyž nahlédla dovnitř, uviděla na na zemi velkou, tmavě rezavou skvrnu zaschlé krve. Nebyla sice ve stavu, že by jí něco takového mohlo vadit, ale místo ovládacího panelu byla jen nepřehledná změť drátů. Unaveně se opřela o zeď. Hlava jí třeštila, celá se třásla a k tomu všemu se začala přidávat tupá bolest v kloubech. Hystericky se zasmála. To je perfektní. Bude šlapat čtyři patra po schodech.

Když se napůl v bezvědomí vyšplhala do čtvrtého patra, hlavou jí pulzovalo číslo osmdesát čtyři. Osmdesát čtyři schodů, osmdesát čtyři. Slyšela svoje srdce, jak vytlouká zběsibř rytmus. Bolest v kloubech už dávno překročila snesitelnou mez a před očima se jí točila rudá kola. Peterovy dveře spíš vytušila, než poznala a poslední zbytek jejího vědomí se soustředil na stisknutí zvonku. Potom se jí podlomily kolena a zhroutila se na zem.

Prostoupilo jí teplé, všeobjímající světlo a pohltilo jí. Bolest ustoupila do pozadí, všechno se ponořílo do měkké vaty zapomnění. Cítila, jak se jí po těle rozlévá horká Iáva drogy. Pomalu vnímala, jak se kažay nerv v jejím těle napřimuje a smysly se jí vyostřují. Čas ztratil smysl, bylo jen teď. Pak si uvědomila, že na ní někdo mluví.

Líně otevřela oči a podívala se po hlase. Byl to Peter, skláněl se nad ní a měl napřaženou ruku. Když uviděl, že otevřela oči, ruku pomalu spustil. On mi chtěl dát facku, uvědomila si. Začala vnímat smysl toho, co jí říkal.

„...abys sem nechodila. Mám teďka důležitou schůzku. Hele, to co sem ti píchnul, máš zadarmo. Takovej dárek, jo? Fajn, takže teďka vypadneš a stavíš se tady zejtra, jo? A s penězma si nedělej starostí, to nějak vyřešíme,“ řekl a přejel jí přitom rukou po prsou. Přemohla se k úsměvu a vstala.

V místnosti byl ještě jeden muž, vysoký černoch jménem Carlos... Cortez... nebo Claude? Nemohla si vzpomenout. Každopádně jí ale podával její kabelku a prohlížel si ji podezřívavým pohledem. Chtěla něco říct, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Oba muži se shodně podívali na displej, zobrazující část chodby před jejich dveřmi. U dveří stáli dva muži v černých pláštích.

„Do ložnice.“ syknul Peter a mávl rukou k otevřeným dveřím. Černoch jí popadl za ruku, smýknul s ní do ložnice a zabouchl za ní dveře. Sedla si na zem, opřela se zády o železný panel ústředního topení a zavřela oči. Pod víčky jí stále tančily všechny barvy duhy a v uších jí příjemně hučelo. Z vedlejší místnosti k ní doléhal zvuk rozhovoru, který postupně přešel v hádku. Ta trvala několik okamžiků, potom se ozvalo bouchnutí venkovních dveří. Nehýbala se a čekala, co se bude dít. Bylo ticho. Vstala a pootevřela dveře. Místnost byla prázdná. Pak uslyšela Petera, jak se v kuchyňce o něčem baví se svým přítelem. Na stole ležela plastiková krabička a v ní bylo pět ampulí do injektoru. Měly po obvodu červenou proužku a byly plné bezbarvé tekutiny. Přímo z nemocnice, pomyslela si a popadla krabičku ze stolu.

Oba muži vyšli z kuchyňky v okamžiku, kdy otevírala dveře na chodbu. Peter vykřikl a ona sebou trhla a podívala se jejich směrem. To stačilo černochovi k tomu, aby jedním skokem překonal vzdálenost mezi nimi, popadl ji za límec a prudkým trhnutím ji poslal přes celou místnost. Bouchla sebou o protější zeď, ale udržela se na nohou. Vrhla se ke dveřím od ložnice, ale u nich už byl Peter a prudkou ranou pěstí do obličeje jí poslal do bezvědomí.

Když se probrala, ležela v ložnici na zemi. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný vzduch, záclona se jemně třepotala. Sáhla si na hlavu a sykla bolestí. Podívala se na svou ruku a když uviděla krev, málem znovu omdlela. Ten bastard ji praštil. Znovu se dotkla své hlavy a ke své hrůze zjistila, že jí chybí kus levého ucha. Navíc zbytek ucha při dotyku pálil jako čert a stále z něho tekla krev. Vzpomněla si na Peterovu ruku plnou prstenů a hořce se usmála. Vzpomínka na Petera obrátila její pozornost k obývací místnosti.

Opatrně pootevřela dveře. V místnosti bylo ticho, přerušované jen občas zapípánírn dvou bio-monitorů, ležících na stole. Jejich majitelé leželi na dvou molitanových matracích podél zdi a nehýbali se. Sklonila se nad nimi a jejich oči, upřené do stropu a nevidoucí pohled v nich ji napověděl, že jsou mrtví. Zkusila jejich puls. Nic. Podívala se na jejich bio-monitory, ležící na stole a vzpomněla si na ampule s červenou prouhou. Zřejmě ta látka v nich nebyla legální a jejich monitory by po její aplikaci zalarmovaly policii, tak si je v dobré víře sundali. Ale jejich dodavatel asi nebyl dvakrát spolehlivý a prodal jim nějakou sračku. To byl problém.

Ne proto, že by jí snad bylo líto Petera a jeho černocha, ale její tělo, zotročené drogou se opět začínalo dožadovat svojí dávky. Ta věc, co jí píchnul Peter nebyla moc kvalitní a její účinek pomalu vyprchával. Posadila se na zem vedle obou mrtvých foťáků a hlava jí klesla. Hlavou se jí honily nejčemější myšlenky. Povzdychla sí a otevřela oči.

Přímo před ní pod stolem ležela otevřená plastiková krabička a v ní byla jedna ampule s červenou prouhou.

S ampulí v kapse se svět zdál o něco veselejší. Třeba si dali jen moc silnou dávku, říkala si. Vezme to k Wongovi a uvidí se. Systematicky po sobě utřela krvavé stopy na podlaze. Ucho jí nepřestávalo bolet, ale alespoň z něho už netekla krev. Jen co se dostanu do města, musím se stavit u nějakého chiroplastika, umiňovala si. Ozvalo se zabušení na dveře.

Trhla sebou a podívala se na display. Přede dveřmi stál vysoký indián v kožené bundě. Stála ztichle na místě a čekala. Znovu se ozvalo zabušení.

„Policie, otevřete!“

Ta věta jí zelektrizovala. Proběhla do ložnice a otevřeným oknem vylezla na starý požární žebřík. Když byla na úrovni druhého patra, zaslechla zvuk vyrážených dveří. Poslední tři metry seskočila a zmizela v barevném davu velkoměsta.

Kapitola třetí

STAČÍ TAK MÁLO

Stačí tak málo a myšlenka se vytratí.

#text #cyberpunk

0 notes