(nejen) Dubioza Kolektiv na Rockovém Slunovratu 2018

Na začátku června se v Řevnici konal festival s názvem Rockový Slunovrat, který se teší čím dál větší oblibě a také se i rozrůstá. Podruhé v řadě tam zavítala i bosenská kapela Dubioza Kolektiv. Loni jsem se na jejich koncert nedostal, ale letos již první řada stála víc než za to. Neuvěřitelně energičtí týpci rozhýbali celý areál. Za zmínku stojí i Russkaja, která předvedla mimo jiné víc než skvělý cover Wake Me Up od Avicii, maďarští Paddy and The Rats a nebo Pipes & Pints s novým zpěvákem, na kterého jsem si těžce zvykal, ale naživo naprostá paráda.

Pro ukázku přikládám video zmíněného coveru Wake Me Up od Avicii v podání Russkaji

Karlštejn & Lom Velká Amerika

Měl jsem k dispozici 10 denní dálniční známku, bylo 8.5. a pěkné počasí. Co s tím? To si žádá nějaký výlet za Prahu a když už, tak ne jen na jedno místo. Napadlo mě tedy spojit návštěvu Karlštejnu s Lomem Velká Amerika. Výsledkem byl víc než fajn den.

Ukrajina 2018 - Černobyl, Kyjev, Lvov

Ke konci dubna 2018 jsme se s Lukášem vydali na Ukrajinu. Konkrétně do Kyjeva, odkud jsme také zamířili do Černobylu a posléze i do Lvova. Byť nám původní plán pořídit se zde Volhu a s ní dojet až do Čech nevyšel (což jsme později vyhodnotili, že je spíš dobře), bylo to nezapomenutelných 5 dní.

Na Ukrajinu jsme se vydali letadlem, v úterý 24.2. letem asi ve 22:40 z Prahy do Kyjeva. Na místě jsme přistáli někde kolem 2 ráno, a tak jsme zbytek dospali na letišti a nebyli jsme rozhodně sami. Náš první den jsme tedy v podstatě začali asi v 6 ráno v shuttle busu z letiště Boryspol do centra Kyjeva. Jeli jsme něco přes půl hodiny pouze s řidičem, který nás hned na úvod zkásnul o 100 hřiven (což mi na ukrajinské poměry přišlo dost) a divnýma Ukrajincema vzadu, kteří po nás chtěli právě jízdenky, asi aby s nimi mohli kšeftovat. Autobus nás vyhodil na vlakovém nádraží, kde byli i úschovné skříňky, které tam byly ještě za Sovětského svazu, ale měly jednoduchý systém. Stačilo je zakódovat pomocí jednoho písmene a tří čísel. Jediné co jste k tomu pak potřebovali bylo si zapamatovat ten kód, jinak jste přišli o věci. My se zde převlékli jak hastroši a jeli na Maidan, hlavní náměstí v Kyjevě, kde jsme v 8 ráno měli sraz s naší agenturou TourKiev, která nám zprostředkovala výlet do Černobylu. V minibusu nás bylo celkem 12 turistů - dva z Číny, dva z Velké Británie, šest Američanů a my Češi. Zajímavostí je, že jsme do oblasti mířili přesně den před 32.výročím od katastrofy v černobylské elektrárně.

Cesta do černobylské oblasti trvala necelé 2 hodiny, mně ale uběhla celkem rychle jelikož jsem ještě dospával deficit. Ostatně i po probuzení jsem sotva držel oči otevřené, ale musel jsem, navíc s tak pěknou průvodkyní Vikou, která byla navíc hrozně ukecaná. V dopolední části jsme navštívili bližší okolí elektrárny, město Černobyl. Po cestě jsme zastavovali u různých slavných i méně slavných pomníků, navštívili známé i méně známé budovy. Zhruba v polovině prohlídky jsme zamířili do místní restaurace, kde jsme dostali polévku šči (v podstatě zelná polévka) pořádný steak (ne, nesvítil) s bramborem a k tomu sladký dezertík. V odpolední části jsme se přiblížili již více k elektrárně Černobyl a byli v její bezprostřední blízkosti. Možná si říkáte, že je to nebezpečné, ale zrovna v epicentru katastrofy je to od radiace vyčištěno a nevyskytuje se zde v takové míře jako v blízkém okolí elektrárny. Od ní jsme se přesunuli do předposlední destinace, města Pripyat. Zde je mnoho známých míst jako například opuštěný bazén, autodrom, ruské kolo. Posledním místem, které jsme navštívili byl radar Duga, obrovské ocelové rádiové zařízení. V tu dobu jsem se tak nějak po celém dni unavený těšil na konec a po cestě již spal. Zpět do Kyjeva na Maidan jsme odjeli po 8 hodně večerní. Nutno tedy podotknout, že to se vším všudy opravdu stálo za to a mohu jen doporučit.

Po návratu do Kyjeva jsme si museli ještě jít vyzvednout na vlakové nádraží do skříněk věci a chtěli jsme si na pátek koupit jízdenky na vlak do Lvova. Jenže ten byl beznadějně vyprodaný, dokonce i první třída (která stála asi 550kč) a tak jsme narychlo pak na pokoji hotelu, který se nacházel asi 20 minut metrem a 15 minut pěšky na okraji Kyjeva.

Druhý den došlo na procházku Kyjevem. První zastávka byla u Golden Gate, poblíž stanice Zoloti Vorota, která je označována jako ta nejhezčí v kyjevském metru. Odtud jsme pokračovali více do centra k chrámům sv.Žofie, sv.Ondřeje a sv.Michala až k People’s Friendship Arch (ukrajinsky Arka druzhby narodiv a česky debilně Monument Duha). Zde jsme zkoušeli fotit oblouk z dronu tak, aby byl vidět i s Kyjevem. Mezitím za námi přišel nějaký chlápek. Nejprve jsem, myslel, že jde o nějaký problém, ale opak byl pravdou. Taras, jak se ten týpek jmenoval, je PR manažerem přilehlé ukrajinské národní filharmonie a chtěl právě z Lukášova dronu nechat si její budovu nafotit. Jako vděk nás vzal na soukromou prohlídku jejího interiéru, pozval na kávu, daroval nějaké prospekty a pak jsme se poroučeli dál. Vrátili jsme se ještě k oblouku a kochali se výhledem na část Kyjeva.

Následně jsme si to namířili na nám již známý Maidan Nezalezhnosti, který jsme si užili už v hlavní turistickou dobu. Jelikož bylo kolem oběda, zavítali jsme do nedaleké restaurace Puzata Hata, která slouží jako jídelna. Co si asi tak dát v ukrajinské restauraci? Jasně že nějakou místní specialitku. Moje volba padla na vareniky - taštičky plněné masem polité nějakou omáčkou, připomínající koprovku. Byť toto nevyhledávám, musím říct, že jsem si pochutnal, i když bych to asi nemohl jít příliš často. Po jídle jsme se vydali směr Bessarabsky market. Tržnice plná čerstvých výrobků, od masa, přes ryby, ovoce a zeleninu až po koření a jiné drobnosti.

Z Bessarabky jsme s krátkou pivní přestávkou mířili směr Kyjevsko-pečerská Lávra, což je pravoslavný klášterní komplex založený již v roce 1051 a je jedním ze sedmi divů Ukrajiny. Od ní jsme šli k jednomu z hlavních taháků Kyjeva - The Motherland Monument alias Socha Matka vlasti vysoká 62 metrů. Z mého pohledu taková evropský Socha Svobody. Samotná cesta k ní stála za to, na mapě je totiž blíž než jaká je skutečnost. I přes zákaz létání dronů to Lukáš klasicky prubnul a v rychlosti nafotil pár snímků, které se hodí, jelikož socha je fakt obrovská, že jsem si málem vykroutil krk když jsem ji zespoda fotil.

Večer jsme si pak zašli na nějaké pivo a vodku do Golden Gate Pubu (to by byl hřích být na Ukrajině a nedat si pár panáků), na místo kde jsme naši tour ráno začali. Nakonec i vzhledem na to, jak je Ukrajina oproti ČR levná, jsme tam nechali docela slušnou útratu. Já byl sice navátej, ale Lukáš si to trošku nezvládl a v metru se prostě vyblil do kanálku, až se lidi nenápadně vzdalovali. Nebyl sranda jej tahat přes půl Kyjeva. Jelikož jsme to měli ještě tak 15 minut cesty od stanice metra na hotel, nebylo lepšího nápadu než stopovat na přilehlé frekventované silnici auta. Nikdo nám moc zastavovat nechtěl. První chlápek chtěl za ty 2km asi 200 hřiven, to jsme ho poslali ke všem čertům. Po čase nám zastavil týpek v nabušeném Subaru, který nás ochotně svezl. Měl z nás docela srandu. Tak jako já tady vyprávím o něm, on určitě musel svým kámošům říkat story a dvou vožralých chlápcích z Česka, co jej stopli kvůli pár set metrům. Aby toho nebylo málo, Lukáš vylučoval vrchním otvorem i na hotelu vedle postele. Ještě, že tam neměli koberec ale dlaždice na podlaze. Abych se přiznal, ráno mi taky hej nebylo, ale naštěstí jsme spěchat nikam nemuseli.

Třetí den nás čekala spíš už jen zdravotní procházka s batohy na zádech, kdy jsme se prošli k Olympijskému stadionu, kde mi za měsíc hrál Liverpool finále Ligy Mistrů, ale to jsem ještě nevěděl, vzhledem k tomu, že bylo teprve před odvetou osmifinále. Pak jsme se s velkým předstihem přiblížilo k autobusovému nádra, které bylo hned u toho vlakového, avšak vypadalo spíš jako parkoviště autobusů. Žádné odjezdové tabule nebo nástupiště, jen cedule s čísly. Měli jsme ještě čas, tak jsem z pošty poslal pár pohledů, pozevlili jsme v mekáče, kde byly fronty až ven a šli zpět na autobusové nádraží. Jak jsme tak čekali a bavili se, přišel k nám nějaký pán, jestli jsme z Česka. Ukázalo se, že on studoval dva roky v ČR a tak uměl docela obstojně česky a ujistil nás, že čekáme na ten správný autobus do Lvova. Čekali jsme nějakou polorozpadlou Karosu, ale naštěstí jsme jeli vcelku moderním autobusem, za který by se ani Flixbus nemusel stydět.

Čtvrtý den nám začal docela brzy, jelikož autobus přijel ještě s rezervou a tak v 5 hodin ráno nás zachránilo bistro nacházející se kousek od vlakového nádraží. S jednou malou kávou jsme tam vydrželi 3 hodiny datlovat do telefonu, jen aby čas utíkal a my měli co dělat. Pak jsme se vydali směr centrum Lvova. Jelikož již takhle brzo ráno bylo zřejmé, že nás čeká parný den, vydali jsme se nejprve na kopec, který se tyčí nad městem, známý jako Lvov High Castle. Cesta nebyla ani dlouhá, ani prudká a již brzy jsme viděli do širokého okolí.

Poté jsme sešli zpět dolů do města. Atmosféra města vás pohltí. Pro obyčejného člověka úplně jiný svět, a tak jsme si před místním divadlem sedli na lavičku v parku a více jak hodinu se jen kochali každodenním životem na západě Ukrajiny. Po lehké siestě, kde jsme se stejně málem upekli, jsme se vydali hlouběji do města. Prošli jsme okolo místních trhů, kde nás lákaly místní pochutiny, ale přecijen na medovinu nebo nějakou klobásku nebyla v takovém pařáku moc chuť. Jelikož se v ten den hrála i místní ukrajinská Premier League, Lukáš, kterému fotbal nic neříká, musel dobrovolně povinně absolvovat šlágr o udržení mezi domácím týmem Karpaty Lvov a Oleksandrií. Měl jsem trochu strach z návštěvnosti, ale zrovna ten den se na stadionu sešlo přes 3000 diváků (což byl sezónní nadprůměr), se kterými jsme si vyslechli před zápasem ještě ukrajinskou hymnu. Zápas skončil vítězstvím hostů 2:1 a já se na nekryté tribuně trošku spálil, ale zážitek k nezaplacení. Trošku mě stále mrzí, že loni jsme se nedostali na zápas v Černé Hoře, kde předkolo Ligy Mistrů hrála domácí Podgorica s Partizanem Bělehrad. Snad někdy příště.

Po zápase jsme cestou ze stadionu mířili dál na jih města a dokonce i modernější části, kde jsou spíše sídliště. Zase jiná tvář Ukrajiny. Jak jsme si již zvykli v Kyjevě, cesta byla delší než se zdála, ale času do odjezdu autobusu směr ČR bylo dost. V mezičase, když jsme procházeli právě jedním ze sídlišť, zastavili jsme se v místním obchodě, nakoupili si něco na cestu a vodku jako suvenýr. Když jsme přišli na autobusové nádraží, vypadalo to už o něco lépe než v Kyjevě, aspoň už jej to připomínalo. Při pohledu na odjezdovou tabuli jsme pak trochu znejistěli, když náš autobus, který měl jet trasu Lvov-Praha se na ní nevyskytoval, avšak místní babka nás ujišťovala, že ten co jede do Brna a ještě o 15 minut dříve než měl ten náš je on. Nakonec po více jak 2 hodinách nejistoty, autobus dorazil z Ivano-Frankivsku s téměř hodinovým zpožděním a byl to fakt on. Když už jsme si tedy mysleli, že už máme vše za sebou a jen vystoupíme v Praze, pekelně jsme se mýlili. Než jsme dojeli na hranice, ztrátu jsme dohnali a přijeli ještě s rezervou, ale před námi byla obrovská kolona, která se pohnula jednou za půl hodiny. To bylo ještě dobré. Jelikož byla noc, měl jsem štěstí, že jsem mohl občasně spát. Zhruba po 3 hodinách jsme se dostali aspoň na ukrajinskou část hranic s Polskem. To jsme si opět mysleli že už to bude v pohodě, protože to zdržovali právě Ukrajinci. Jak se později zjistilo, svině byli Poláci, kteří šacovali každý autobus. Výsledkem bylo 11 hodin strávených na hranicích, nejhorší bylo čekání nad ránem, když zhruba 5 autobusů před námi kontrolovali zhruba 7 hodin, přičemž náš autobus byl hotov během půl hodiny. V neposlední řadě abychom si nemysleli, že už jen v pohodě projedeme Polskem a Českem a budeme doma, začal autobus co měl dva řidiče nesmyslně zastavovat každé dvě hodiny na pauzu, někdy i častěji. Tím jsme nabírali zpoždění a časem už zjistili, že nestíháme spoj z Prahy. Záchranou bylo, že spoj jel ještě přes Hradec Králové. V něm jsme chytli alespoň poslední rychlík do Liberce a dostali se v pohodě domů. Adrenalin a komplikace na každém rohu - TO JE UKRAJINA!

Liverpool 2018 - splněný sen na Anfield Road

Na začátku března 2018 jsem si splnil svůj největší sen - vidět Liverpool naživo přímo na Anfieldu. To se mi podařilo přesně 3.3.2018 v domácím zápase proti Newcastlu United, který navíc vedl Rafael Benítez.

Je 1.3. ráno a já se probouzím po koncertě někde v Praze, u kámoše v bytě, který mi poskytl azyl, jelikož domů a zpět do Prahy na letiště bych to nestíhal. Dám sprchu a pomalu vyrážím směr Veleslavín, kde už čekal Pavel (ano, ten který byl s námi i na Audi Cupu) a jeli jsme směr letiště. Byl jsem trošku udiven, protože do té doby jsem letiště viděl maximálně na obrázku (tedy to pražské) nebo z autobusu v Drážďanech či v Berlíně, takže když jsem kupoval letenky, musel jsem si prostě připlatit za výběr místa. Samotný let byl na pohodu, nevím co mají někteří lidé za problém s prvním letem, já si to užil. Z mrazivé Prahy jsme se najednou ocitli v sychravém Liverpoolu, kde pršelo a vítr byl tak silný, že by nás byl schopen odfouknout vedle do Manchesteru. Oproti Praze je liverpoolské letiště hodně skromné avšak není druhého sledu a letů je zde docela dost. Z letiště jsme v shuttle busu potkali první fanoušky z Čech co také jeli na zápas. Po příjezdu do města jsme se chvíli prošli po centru, nakoupili si nějaké jídlo na večer, jelikož jsme byli ubytováni přes Airbnb v klidné části West Derby, typicky anglické čtvrti, kde hostitelé nechávají hostům volnost za určitých pravidel. Když jsme přijeli k domu, svítilo se v něm, avšak nikdo v něm nebyl a nám dalo zabrat, než jsme v chodbičce před vchodovými dveřmi našli klíč, který nás pustí dovnitř. Uvnitř nás podle očekávání uchvátil typicky anglický dům. V horním patře byl náš pokoj, kde jsme se uvelebili a šli si udělat do kuchyně večeři. Nakoupili jsme si spoustu vajec, a tak bylo jasné co budeme jíst. Po nějaké chvíli přišli hostitelé, seznámili jsme se a jelikož jsme byli po náročném dni docela unavení, šli jsme nahoru do pokoje a spát.

Druhý den jsme po snídani (zbyla nám vejce a toasty, takže to bylo opět jasné) vyrazili nejprve směr Anfield Road na prohlídku stadionu. MHD zde v intervalech 10 minut, takže jsme moc čekat nemuseli. Navíc, od Anfieldu jsme nebyli příliš daleko, a tak jsme nemuseli jet půl hodiny do centra a zase zpět, ale po cestě jsme vystoupili a zbytek došli. Jakmile jsme došli ke stadionu, nějací dva týpci se nás zeptali, zda je nevyfotíme u sochy Billa Shanklyho, když jsem se tak zadíval na displej telefonu, viděl jsem nápisy v češtině, takže angličtina byla od samého začátku zbytečná. Zajímavá náhodička, avšak ne tolik. Na každý domácí zápas Liverpoolu spousta fanoušků z Čech a Slovenska všemožnými způsoby. Pak jsme šli na prohlídku stadionu. Hned u kasy se nás ptali odkud jsme. Když jsme řekli, že z české republiky, paní v pokročilejším věku, do které byste neřekli, že s fotbalem může mít něco společného, začala solit jména Milan Baroš, Patrik Berger, Vladimír Šmicer. Ano, čeští fotbalisté, kteří v minulosti oblékali dres Liverpool FC. K prohlídce jsme dostali takové interaktivní věcičky s displejem a šlo se na věc. Spolu s námi ve skupině byli fanoušci opravdu z celého světa. Nizozemsko, Dánsko, ale i Čína a Austrálie. Průvodce od začátku prohlídky byl naprostý profesionál co věděl o Liverpoolu snad vše, bez problémů zodpověděl všechny dotaz a hlavně nebyla nuda a nebál se střílet s vtípky jak do rivalů klubu, tak i do vlastních řad. Za celou hodinu jsme si prohlídly útroby stadionu, dostali se úplně do horních řad Main Stand s výhledem na celý stadion, tak i přímo k trávníku, k lavičce domácích a mohli i sedět na místě, kde obvykle sedává Jürgen Klopp. Jediné místo, kam jsme se nedostali byla, vzhledem k nadcházejícímu utkání, šatna domácích. Po prohlídce stadionu jsme měli díky tomu ještě vstup do muzea klubu zdarma. Dalších několik desítek minut strávených s historii i přítomností tohoto klubu. Zážitek na celý život a za 20 liber ta prohlídka opravdu stojí za to.

Od stadionu jsme se prošli skrz obrovský Stanley Park na jeho druhou stranu do čtvrti Everton, konkrétně přímo ke Goodison Parku, stadionu modré části Liverpoolu. Odtamtud jeli autobusem opět do centra, které jsme si prošli již podrobněji a během toho jsme si zašli na Fish & Chips (co jiného taky v Anglii). Z centra jsme pomalu mířili k moři do doků. Tam jsme potkali nějaké 4 týpky co nám byli povědomí. Ano, The Beatles. Po procházce v Albert Docks už na nás opět padala únava, a tak jsme ještě rychle zaběhli na poštu, poslat pohledy a jeli do našeho dočasného domova. Majitelé se za celý večer neukázali.

Třetí den = 3.3. = matchday. Dopoledne jsme šli navštívit muzeum The Beatles nacházející se právě v Albert Docks. Další věc, která stojí za to v Liverpoolu navštívit, když už tam jste. Vše ale směřovalo na odpoledne a zápas Liverpoolu s Newcastlem. To bylo už od samého rána vidět po celém městě. K Anfieldu jsme vyrazili o něco dřív, nasát předzápasovou atmosféru. Všude stánky ať už s oficiálními nebo neoficiálními suvenýry. My se rozhodli navštívit hospůdku The Albert. Ta se nachází přímo před stadionem. Nelze přehlédnout, jelikož je to jediný baráček takhle blízko stadionu. Uvnitř narváno k prasknutí, že jsme měli místo sotva na stání a držení piva. Lidé se zde bavili, na obrazovkách běžely sestřihy z předchozích sezón a s Pavlem jsme akorát na ty staré časy vzpomínali jak jsme doma sledovali streamy zápasů a vybavovali si spoustu situací, které jsme viděli. Pak už jsme pomalu šli na svá místa. Osmá řada, dole v rohu. Bylo vidět krásně na celé hřiště a i blízko hráčů. Atmosféra skvělá, trochu zima, ale nás zahřála výhra 2:0, trefili se Mo Salah na naší straně a ve druhém poločase na té druhé Sadio Mané. Po zápase jsme nabití atmosférou, dojmů, zážitků, energií z výhry šli ještě utratit nějaké libry do fanshopu a pak už zpět na ubytování. Majitele jsme opět neviděli.

Poslední den jsme už nikam nespěchali, a tak jsme balili pomalu. Náš dočasný domov jsme opouštěli s tím, že jsme naše hostitele viděli pouze první večer asi tak na 5 minut, takže jsme vlastně byli páni domova my. Než jsme jeli na letiště, utratil jsem ještě v fanshopu další libry a pak už směr letiště. Sedli jsme na nějaký spoj, který jel snad přes půl Anglie a stavěl všude. Za poslední libry jsme na letišti koupili ještě sendviče v Subway, které je kromě kiosku a kavárny snad to jediné co tam je (podle mě to možná i stačí) a už se šli “nalodit” do letadla. Klidně bych v Liverpoolu zůstal déle, ale myslím že ty 4 dny byly naprosto skvěle užité a těším se až znovu pojedu na Anfield, protože to rozhodně nebylo naposledy.

As It Is, Grayscale, WSTR - koncertová sezóna 2018 odstartována

Den před odletem do Liverpoolu jsem už mířil do Prahy, konkrétně do Futurum Music Clubu na koncert As It Is, kterým předskakovali skvělí Grayscale a WSTR. Koncert mě docela nabil energií, ale druhý den už jsem směřoval k Liverpoolu, o tom ovšem v článku směřovaném k němu.

Karlovy Vary - doslova za pár kč do Ruska

Další akce, tentokrát od Flixbusu, který nabízel jízdenky po ČR za 1kč. Opravdu tomu tak bylo, a tak jsme se rozhodli jeden den v týdnu před Vánoci se vydat do Ruska. Pardon, tedy Karlových Varů. Ve městě je ten ruský vliv opravdu znát a moc mi nepřišlo, že bychom se nacházeli ještě v ČR. Město je to jinak hezké, moc mě ale v zimě nenadchlo tak, jako by tomu asi bylo v létě. Za ty peníze a polité kalhoty svařákem to stálo!

Kraków - město s ulicí plné chlastu a bordelů

V listopadu 2017 měl RegioJet akci na jízdenky po Evropě. O akci jsem se dozvěděl když jsem jel akorát ze školy do práce a koho tak narychlo sehant a kam, navíc nejlepší časy a destinace mizely. Když už jsem našel parťáka Kucoše, tak vyzbyl “jen” Kraków. Na začátku prosince jsme tedy na víkend vyrazili.

Do Krakówa jsme vyrazili první víkend v prosinci, v pátek brzo ráno vlakem z Prahy hl.n. směr Ostrava-Svinov. Zde jsme chvíli v ukrutném mraze čekali na autobus, který nás dopravil přímo do Krakówa. Autobusák zde není moc daleko od centra, a tak jsme za chvíli byli na náměstí. Po cestě nás samozřejmě stihli minimálně dva týpci, co vypdali že sotva vyšli střední, pozvat do bordelu. Slušné, ve 2 odpoledne. Ubytování jsme měli v hostelu Rynek 7 přímo na náměstí v Krakówě s výhledem na Sukiennice - historickou tržnici nacházející se přímo na hlavním náměstí. Po ubytování jsme si prošli docela chudé vánoční trhy na náměstí, dali místní specialitky a vyrazili někam do baru, kam měla přijít i Kucošova kámoška co bydlí kousek od Krakówa. První destinací bylo Huki Muki, kam lidé chodí zejména na pivo a burgery, nám stačilo pouze pivo. Po nějaké chvíli, když kamarádka nedorazila, jsme se přesunuli o pár kroků vedle do podniku s názvem Pijalnia wódki i piwa. Zajímavě vyzdobené místečko, kde se nanejíte, jen napijete. Jak už název vypovídá zejména piva a vodky, konkrétněji polské Zubrówky a navíc v různě pekelných drincích. Kucoše položil asi čtvrtý panák, který byl mixnutý s tabascem. Dlouho netrvalo a poroučel se na hotel. Já se tam ještě chvíli zdržel a pak šel nad ránem spát na hostel. 

Druhý den jsem se neprobudil úplně fresh, zachraňoval mě džus z Biedronky a sprcha. Kucoš se párkrát poblil a byl na tom snad ještě hůř. Dopoledne jsme proleželi a odpoledne se vydali nejprve ke stadionu Wisly Krakow, kde jsme koupili lístky na utkání konající se následující den. Pak jsme šli na nádvoří hradu Wawel a mezitím začalo docela sněžit a do toho v tom mrazu mi to přestával zvládat telefon, a tak místo focení jsem jej několikrát restartoval. Z Wawelu jsme se přesunuli do židovské části města, zde si dali nějaké to jídlo. Zatímco já byl nadšený, že jsem si mohl dát Svijanskou 12 a definitivně se dát dokupy, Kucoš se zmohl jen na čaj. Večer nás stihla zastavit ještě místní slečna, která nám nabízela, že nám ukáže prsa a klidně i něco víc. Týpky co nás zvaly do bordelu jsem ani nepočítal. Unavení po předchozí noci jsme to zabalili docela brzo.

Poslední den jsme znovu vylezli k Wawelu, abych si udělal znovu fotky, co mi den předtím nezvládl udělat můj telefon. Pak jsme se cestou zpět zastavili ještě v nákupní galerii, kde byla hlava na hlavě, zde se najedli v Pizza Hut a šli směrem ke stadionu na šlágr kola mezi Wislou Kraków a Górnikem Zabrze. Atmosféra byla super, místa jsme měli vedle kotle. Tedy měli jsme je tam, kde to zrovna nebylo kryté a sněžilo, a tak jsme stáli o několik řad níže u zábradlí. To ovšem nevadilo. Zápas měl všechno, góly, penaltu, červenou kartu a dokonce videorozhodčího, který byl právě na penaltu použit. Po zápase jsme šli ještě do jednoho podniku, kdy Kucošova kámoška na třetí den konečně přišla. No a pak jsme před půlnocí šli na PolskiBus směr Praha.

ROAM - banda z UK co si zasloužila víc než jen pár lidí v publiku

V neděli 26.11.2017 přivítala do Prahy pop-punková kapela ROAM z UK. Předskakovali jim i skvělí Stand Atlantic, ti jsou dokonce z Austrálie. Zklamání ovšem bylo, že lidí, kteří na ně přišlo bylo tak sotva 20. To je škoda pro kapelu, která rozhodně není tak špatná.

Our Last Night v MeetFactory

V sobotu 4.11.2017 mě čekal další koncert z mého concert listu. Post-hardcoroví týpci byli v Praze již několikrát předtím, ale vždy mi to nějak uniklo, ale konečně jsem se na ně dostal. Rozhodně jelitoval. Energická show, plný dům v MeetFactory.

Pravčická brána - fotogalerie

Kowary - za miniaturami Polska a Česka za kopec k sousedům

Nedaleko hranic Česka a Polska, kousek pod Sněžkou, se nachází městečko Kowary a v něm Park miniatur památek Dolního Slezska. Ten se nachází v bývalé továrně na koberce, ovšem vůbec to není přímo v Parku znát a prostředí je velmi příjemné. Mimo polských památek se zde nachází i nějaké české, jako třeba Zámek Frýdlant.

Audi Cup 2017 - špičkový evropský fotbal na dosah

Pár dní po představení v Berlíně se Liverpool ukázal na prestižním Audi Cupu, který se koná jednou za dva roky. Kromě pořadatele, Bayernu Mnichov, se ještě turnaji zúčastnilo Atlético Madrid a SSC Neapol.

Do Mnichova jsme se vydali ve 3 lidech spolu s agenturou FotbalTour. Vyjíždělo se 1.8. brzy ráno, kde u hlavního nádraží čekala spousta lidí na různé autobusy různých společností, které odjíždějí směr Mnichov. V Plzni k nám přistoupil třetí do party. Do Mnichova jsme dorazili kolem poledne a jeli jsme se rovnou ubytovat na hotel. Musím smeknout, že 4* hotel s takovým servisem bych si nechal líbit častěji. Pak jsme se metrem společně celá výprava od FotbalTour přesunuli do centra. Zde jsme se již rozdělili a každý zvlášť si prošel centrum. Po jeho prozkoumání jsme stejně jako v Berlíně šli i na místo, kde se setkávali fanoušci Liverpoolu. V irském pubu, do kterého vedly schody dolů bylo opět veselo a atmosféra byla jako kdyby byl člověk přímo v Anglii na zápase. Abychom stihli první zápas Neapole s Atléticem, odešli jsme o trochu dříve a odebrali se na stadion.

Zápas Neapol-Atlético nabídl opravdu kvalitní podívanou nesrovnatelnou s naší kapr ligou. Přestože Neapol byla v zápase lepší, z postupu do finále se radovali Atleti. Poté následovalo utkání mezi Bayernem a Liverpoolem. Nejprve jsem nebyl nadšen, že los vyšel zrovna takto, ale po zápase jsem mohl být spokojen. Vždyť my jsme Bayern dokázali porazit 3:0! Druhý zápas Liverpoolu co jsem viděl a opět výhra. Nutno podotknout, že všechny 4 týmy nasadili první den téměř nejsilnější sestavy. 

Druhý den jsme měli na prohlídku města více času, a tak jsme nejprve zavítali do muzea BMW a Olympijského parku. Pak jsme se již přesunuli zpět do centra, kde jsme si dali pořádný schnitzel a pivo a následně jsme pokračovali opět k Irish Pubu, tentokrát posedět na terasu. Při té příležitosti jsme měli i tu čest držet jednu z liverpoolských vlajek a objevili jsme se následně i na Twitteru German Reds. Když už jsme se chystali na metro, potkali jsme při hledání správné strany další partičku fanoušků z Čech a společné foto s nimi a německými fanoušky se objevilo taktéž na Twitteru.

Poté co jsme usedli na své sedačky v Allianz Aréně, tentokrát na druhé straně než jsme byli o den dříve jsme nejprve sledovali zápas o 3.místo mezi pořádajícím Bayernem a Neapolí. Souboj značně obměněných sestavy vyšel lépe Bayernu a odvrátil tak blamáž. Pak přišlo očekávané finále mezi Liverpoolem a Atléticem. V sestavě španělského klubu s objevil i Fernando Torres, takže minimálně pro něj to bylo speciální. Atlético se dostalo v prvním poločase do vedení a Liverpoolu se nedařilo srovnat, avšek pár minut před koncem dokázal Bobby Firmino srovnat z penalty na 1:1. Zápas tak dospěl do penaltového rozstřelu, v němž bylo úspěšnější Atlético. Radovat z výhry jsme se sice nemohli, ale zážitek z celého turnaje byl k nezaplacení.

Berlín podruhé aneb Fotbalový sen splněn

Ani ne týden po návratu z eurotripu jsem se chystal opět za hranice. Tentokrát “jen” do Berlína. V něm jsem sice byl o rok dříve, ale nebyl jsem na fotbale. Nejel jsem kvůli místní Herthě (píšu to tak schválně), nýbrž jejímu soupeři. Klub z Berlína totiž slavil 125 let své existence spolu s Liverpool FC. Tím, že to bylo tak blízko, jsem si mohl splnit svůj největší sen, teda aspoň jeho část, když se jednalo o venkovní zápas.

Do Berlína jsme jeli vlakem z Děčína s Tedem, který je taky blázen do Liverpoolu, možná ještě větší. Když jsme vystupovali na hlavním nádraží, prakticky jsme již vystoupili v centru. Tam už byla spousta fanoušků v liverpoolských dresech a zaslechli jsme vcelku často češtinu. Nejprve jsme si prošli centrum Berlína (Braniborská brána, Reichstag, Alexanderplatz,...). Poté jsme zamířili do parku, kde byl oficiální sraz fanoušků. Zde jsme si sedli, dali jsme lahváče a po nějaké chvíli se s dalšími fanoušky přesunuli na metro. Po cestě se zpívalo, skákalo, skandovalo. Během jízdy mě trošku zachvátila nostalgie z předešlého roku. Jakmile jsme přijeli ke stadionu, bylo tam ještě víc červeno, ale i spousta fanoušků domácích. Před stadionem vládla přátelská atmosféra. Jakmile jsem prošel bránou, upravil jsem si batoh, co mi prohlíželi a co se nestalo... Po chvíli jsem nemohl najít lístek a který mě vpustí na tribunu, tak jsme jej hledali a i na tom kousku co jsme ušli byl k nalezení. Naštěstí Ted jej měl vyfocen a pořadatelé mě pustili. Po zápase jsem si našel na památku nějaký co se válel na zemi.

Konečné skóre zápasu 0:3 z pohledu domácích. Zpívalo se, skandovalo, popíjelo, zařvali jsme si 3x gól. Dokonce jsme i pokecali s fanouškem z Norska, který seděl vedle nás a jel s manželku speciálně na tento zápas. Velký palec nahoru pro něj. Po zápase jsme si ještě stihli prohodit pár slov s dlouholetým fanouškem Herthy, nasávat atmosféru u stadionu, která se táhla dlouho do noci. To jsme se opět přesouvali do centra Berlína, do baru kousek od Alexanderplatzu, kde byla liverpoolská afterparty a pak jsme jen čekali než nám pojede ve 4 ráno právě odtamtud autobus do Prahy. Čekání bylo dlouhé, ale dočkali jsme se. Hlavní ten zážitek během dne, ten byl k nezaplacení a moje poprvé bylo vítězné!

Balkan trip 2017

Zhruba měsíc před tím než jsme vyrazili jsme se s kámošem Lukášem dohodli, že vyrazíme na eurotrip směr Balkán. Udělali jsme nějaký předběžný plán cesty a vyšlo nám, že za dobu kterou chceme projedeme skrz Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Albánii, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. To celé zabralo 8 dní a něco přes 4000km.

Den první - vyrazili jsme v 7 ráno z Liberce a přes D1 jsme si to namířili1 směr Bratislava. V té jsme byli zhruba po obědě. Prošli jsme se od Eurovea Parku podél Dunaje až k mostu SNP a věhlasnému UFO, dále pod bratislavským hradem jsme zahnuli pomalu zpět k nákupnímu centru a prošli ještě zbytek památek více středem města. Pak už jsme se pomalu chystali na další zastávku, kterou jsme měli ještě stihnout - Budapešť. Do maďarské metropole jsme přijeli v podvečer. Nejprve jsme trošku bloudili a nevěděli kde zaparkovat a když jsme se zeptali místních tak nevěděli a policisté uměli pouze německy. Když jsem na ně teda spustil základní fráze německy, tak nebyli také schopni odpovědět. Nakonec jsme našli parkoviště pod mostem, po kterém jsme do Budapešti přijeli. Nejprve jsme mysleli že bude placené, ale jinde nebylo na výběr. Nakonec z toho vzešlo, že je zdarma, akorát nějaký místní bezdomovec si tam vydělává tím, že to tam organizuje a lidi mu za to dávají peníze, tak jsme také něco přihodili. Dobrý byznys. Pak jsme se vydali po vlastních projít si historické jádro města, ale potřebovali jsme nějakou mapu. Když jsme zastavili mladý pár, že se zeptáme na informační centrum, ukázalo se, že oni jsou také turisté a to konkrétně z Itálie. Zrovna odjížděli, a tak nám svou mapu s vyznačenými místy darovali. Hned jsme tedy věděli jak k budově parlamentu na břehu Dunaje přes další zajímavá místa, jinak vše podstatné je dohledatelné i bez mapy. Poté co jsme si vše v klidu prošli, vydali jsme se dál Maďarskem na jih, přestože už bylo skoro 10 večer. Nakonec jsme zakotvili na půl cesty mezi Budapeští a Szegedem na odpočívadle u benzínky. Zde jsme si dali večeři na pankáče s čerstvým pečivem ještě z Bratislavy, když za námi přišel divný pár Slováků, že jsou stopaři, zda bychom je nevzali k Szegedu. S váhavými pohledy jsme souhlasili, domluvili se na čase odjezdu a zatímco my se šli uchýlit ke spánku do auta, naši slovenští přátelé někam do lesa u dálnice.

Den druhý - Ráno jsme se probudili a poté co přišli stopaři, tak jsme pokračovali dál směr jih. Ty jsme poté vyhodili na nějaké benzínce před Szegedem a my pokračovali do města, kterým jsme pouze projížděli, jelikož jsme měli namířeno do Temešváru. Na hranicích nás čekala první kontrola pasů, ale pouze vše zkontrolovali pohledem a s klasickou otázkou, co jedeme do Rumunska dělat. Kromě toho, že zde bylo již jiné časové pásmo, jsme viděli už rozdíly v životech na venkově oproti tomu u nás. Další zajímavost před tím, než jsme přijeli do Temešváru byla továrna na Coca-Colu, která se nachází pár kilometrů před městem. Ihned jsme tedy zastavili a nafotili i nádrže, které vypadaly právě jako plechovky coly. Jen co jsme přijeli do města, už jsme stáli v zácpě. Jen co jsme se z ní vymotali, tak už jsme stáli ve frontě na parkování. Neúprosné vedro nás zavedlo do McDonaldu na McFlurry, jenže Lukášovi se nějak podařilo platební terminál zasekat, chudák holka (mimochodem pohledná) z toho byla nějaká vykolejená a já to ve výsledku musel zaplatit svou kartou. 

V Temešváru jsme strávili sice jen hodinku a kus, protože hlavní cíl dne byl Bělěhrad, a tak jsme s vydali na cestu. Na hranicích nás čekala první vážnější kontrola. Úředník ze srbské strany si vyžádal prohlídku kufru a když spatřil karton piv Pilsner Urquell, začal se usmívat, a tak jsme mu dva kousky daly a pokračovali dál. Projíždějíc srbskou krajinou jsme se vesnicemi i malými městy blížili k Bělehradu. Navigace díky své zastaralosti neukazovala moc ulic, a tak jsme po příjezdu do města trochu bloudili než jsme našli ryzí centrum. Už během průjezdu městem, kde jsme některé ulice projeli třikrát, než jsme zjistili že ve městě mají zrovna objížďku, jsem byl nadšený a užaslý, protože přesně takhle jsem si balkánskou metropoli představoval. Když člověk prochází Bělehradem, nemůže minout určitě různé připomínky války v Jugoslávii nebo slogan “Kosovo je Srbsko”, ale to je právě to, co k tomu patří a dělá to Bělehrad specifickým. Hned po chvíli jsem věděl, že to nebude má poslední návštěva Srbska a doufám, že se minimálně do Bělehradu ještě někdy podívám.

Pak už jsme se vydali směr další destinace, které nás čekala následující den - Bosna a Hercegovina s Černou Horou a Albánií. Nejprve bylo důležité se vymotat z Bělehradu. To se nám nepovedlo a vydali jsme se skoro úplně na druhou stranu. Pak jsme se konečně napojili na dálnici a opustili ji u sjezdu na Šabac. To jsme poprvé poznali, jak mizerné značení mají země bývalé Jugoslávie. V téměř každé druhé vesnici (kde měli několik válníků melounů, které byly sice za hubičku, ale zbavit se jich nemohli), kde byla nějaká křižovatka jsme se ptali, kudy na Šabac a nevyhli jsme se jednou i zabloudění. Když už jsme si byli jistí že jedeme po správné (to jsme jeli v podstatě furt, jen nám to nepřišlo, protože to byly spíše okresky) začali jsme dle navigace očekávat hranice. Jenže ty jsme neustálé kopírovali. Že se blížíme jsme poznali, když už z okresní silnice se stala nějaká stavba, na kteoru se sotva vešel kamion sám a do toho ještě byla z poloviny propadlá. Obávali jsme se, že je konec, ale jiné cesty nebylo, opravdu to byl hlavní tah na Sarajevo. Na hranice jsme se dostali pozdě večer, když jsme je nejdříve o 5km přejeli a museli se vracet, protože odbočka na hraniční přechod byla označená na ceduli, která byla na levé straně, orvaná a za stromem. Když jsme přejeli přes řeku do Malého Zvorniku, což je turistické městečko v horách, na hraničním přechodu, který vypadal velmi moderně nás bosenští celníci odstavili a začali šacovat auto. Dokonce si četl i složení Ibalginu. Po nějaké době nás kluci pustili a opět jsme na hranicích rozdali dva kousky Plzničky. Jenže kluci z toho neměli takovou radost jako srbský kolega. Chtěli jsme najít místo na spaní, jenže v blízkosti nic nebylo, a tak jsme natankovali hodně levnou naftu a uložili se přímo na hranicích ke spánku.

Den třetí - Vstávali jsme docela brzo, zhruba v 6 ráno. Než jsme se vypakovali, došla pravděpodobně na střídání směn a nově přicházející na směnu nás začali upozorňovat, že na místě, kde jsme spali celou noc, bychom neměli parkovat, což dokazovala i značka, které jsme si za tmy nevšimli. Asi nás kluci co měli noční nechali být za ty plechovky piv. Pak jsme se tedy vydali mezi besenskými horami směr Sarajevo. Nejprve jsme chtěli zastavity u vodopádů Kravica (těch méně známých, v Bosně mají dvoje se stejným názvem), ale to jsme přejeli a tak jsme se již nevraceli. Sotva jsme z hory sjeli trochu níže, tak jsme už mezi kopci objevili hlavní město Bosny a Hercegoviny - Sarajevo. Metropole, kde se střetávají kultury - Křesťantsví a Islám. Lidé obou vyznání se zde navzájem respektují a žijí mezi sebou. Poté co jsme celé město objeli několikrát dokola, jsme se vydali dál směr Černá Hora a jezero Piva (nikoliv piva). Ještě bych dodal na závěr, že v Sarajevu najdeme mnoho odkazů na zimní olympijské hry, které se zde konaly v roce 1984 a sportoviště využívají doteď.

Jen co jsme opustili Sarajevo, opět jsme stoupali o okreskách zase do hor, Bosna totiž nemá žádný dálniční systém. S blížícím se hraničním přechodem se opět stav vozovky zhoršoval. Z jedné strany skály a z druhé (té naší) nezpevněný krajnice a protijedoucí auta na nás nebrala ohled. Občas nechybělo mnoho a mohli jsme se někde kutálet. Když jsme přijeli na hranice, byla před námi docela fronta a vždy jel určitý počet vozidel pouze z jedné strany. To proto, že se na černohorskou stranu jelo přes lávku nad řekou protékající v údolí. Pak jsme již po značně lepších černohorských silnicích mířili mezi skalami, ale i skrz ně, přímo k jezeru Piva. Zde jsme dali naši klasickou svačinku z konzervy za přítomnosti polských turistů, ale ti asi nejevili zájem o nějakou konverzaci, a tak jsme se o to ani nepokoušeli. Křišťálově čistá voda, čerstvý horský vzduch, to by se mi líbilo. Pak příjemném odpočinku jsme ale pokračovali do hlavního města Podgorici. Po příjezdu do centra jsme se trošku hledali, protože ve městě byla nějaká uzavírka. Jak jsem později zjistil, tak kvůli tomu, že předkolo Ligy Mistrů zde měl zhruba za 4 hodiny hrát Partizan Bělěhrad. Škoda jen, že Lukáše fotbal nezajímá a měli jsme nějaký plán. Určitě bych se na utkání podíval a byl by to nezapomenutelný zážitek. V místním informačním cetru jsme si vzali mapu a dokonce i popovídali s paní co zde pracuje, jelikož ona sama již byla v Praze a rozplývala se nad ní, že tam musí jet znovu. Tak jako Sarajevo, město není příliše velké a tak všechny podstatné památky v centru jsme relativně rychle obešli a už jeli směr nedaleká Albánie kolem Skadarského jezera 

Hraniční přechod do Albánie byla pouze taková malá budka a ještě nám do pasu nedali ani razítko, po kterém jsme tak toužili. Pak už nás ale čekaly krásné nové asfaltky až přímo do Shkoderu. Ještě před ním jsme ale zastavili na kruhovém objezdu, kde bydleli psi a na jeho okraji měl takový milý pán svůj stánek s ovocem. Tak jsme si u něj koupili malý meloun za 20 euro centů a to po nás chtěl jen o polovinu méně. A tak jsme jako boháči pokračovali dál do města, i když nás zdržovalo stádo krav, které se rozhodlo, že bude také dopravním prostředkem. Jakmile jsme přijeli do města, respekt ze země, o které jsme se dočetl před odjezdem nehezké věci, právě přímo ze Shkoderu, rázem opadl. Ono se řekne, Albánie, tam už je to nebezpečné ale naopak. V ulicích to v barech a kavárnách žilo. Přišlo mi jako kdyby celé město bylo na nohou a mladý hoch, jenže pracoval v jedné z nich nám navíc s radostí poradil jak se dostaneme zpět na hranice s Černou Horou, tentokrát již z druhé strany. Po příjezdu zpět do Černé Hory jsme zakotvili již za tmy v Ulcijnu, kam jezdí spousta turistů za mořem a dokonce jsme zde potkali i české turisty.Takže když za mořem, tak zatím neprobádaná Černá Hora, než-li Chorvatsko, ze kterého jsme později byl víc než zklamán, přestože jsem byl poprvé u moře.

Den čtvrtý - Opět jsme přespávali za benzínkou, tentokrát na mnohem rušnějším místě. Byl čtvrtek a my se vydali do místa, které mě během celého eurotripu nejvíce očarovalo - Boka Kotorska, záliv jmenující se podle města Kotor. Samotné město, obklopené hradbami, uchvacuje svou zachovalostí a v některých místech vám to opravdu přijde, jako byste se přesunuli do středověku. Spousta úzkých uliček, ve kterých se lze snadno ztratit vás zavede na jedno z mnoha náměstíček. Zaujala mě i místní tržnice, kde regionální farmáři nabízeli své výrobky. Při procházení tržnicí vám z každé strany někdo něco nabízí a jen co projdete, už nemusíte hledat restauraci kam byste zašli na jídlo. A ceny? Za hubičku, hned bych si tam znovu sjel pro poctivý pršut. Poté co jsme se v podstatě přímo v centru Kotoru vykoupali, jsme pokračovali dále, už jen na sever po pobřeží Jadranu. Trajekt jsme vynechali a tak jsme celý záliv hezky objeli a pokračovali do další stanice s názvem Dubrovník.

Po příjezdu do města na jihu Chorvatska vám přijde, jako byste opět skočili do středověku a to ještě hlouběji. Architektura města vás tak vtáhne, že byste se nejraději oblékli jak nějaký šlechtic. Fanoušci Game of Thrones (mezi které nepatřím) by jistě hned zahlásili, že se zde jejich oblíbený seriál natáčel. Mně ale přeci na Dubrovníku něco vadilo, a to velký počet lidí, na který prostě nejsem stavěný. A tak znechucen jsem se i v tak velkém vedru nešel smočit, protože když jsem viděl hlavu na hlavě, tak jsem to radši vzdal. Pak jsme pokračovali dále na sever, krátce projeli znovu Bosnou a jejím jediným pobřežním městem Neum a dojeli až do poslední zastávky čtvrtého dne - Makarska riviera. Zde Lukáš už před několika lety byl s rodiči a tak zhruba věděl kam jít. Hlavním lákadlem byla loď, na které se podávaly každý večer rybí speciality. Proč toho tedy nevyužít. Po vyčkání docela dlouhé fronty jsme se dočkali. Ačkoliv ryby moc často nejím, musím uznat, že takovou večeři bych měl i častěji. Po prozkoumání večerní zábavy na Makarské jsme opět jeli hledat místo ke spaní. Tentokrát nám posloužilo štěrkové parkoviště u Kauflandu. Nebyli jsme ovšem jediní pankáči, co zde spali v autě. Kousek vedle nás to zakempil i starší pár z Bosny.

Den pátý - Jen co jsme se probudili, šli jsme si pro snídani do Kauflandu, kde jsme to měli ke vstupu asi 30m. Pak jsme jeli na menší zastávky Baška Voda a Brela, kde jsme na kamenné pláži dali další koupačku. Tam by se mi líbilo, jelikož nikdo nás na pláži nerušil. Zajímavé je, že je zde spousta nudistických pláží, takže člověk se na některé rád podívá, od jiných zase odvrací zrak. Další zajímavostí je, že kousek od Baška Vody je vesnička “Topići” a jeden z ukazatelů byl vandaly změněn z T na D (if you know what I mean). Pak jsme již směřovali do resortu kousek od Splitu, kde se nacházeli kluci od nás z fotbalu, takže jsme si na nějakou dobu mohli odpočinout od sezení v autě. Čím jiným bychom měli začít než koupačkou a pivem. No a jak slunce pálilo a bylo žízeň pár jsme jich za odpoledne do sebe naloupali. Když jsem šel platit, tak barmanka po nás chtěla jen jednu rundu z celkových 6. Rychle jsem zaplatit a poroučeli jsme se pokračoval na hotel. Na balkóně jsme rozjeli další kolo ke hře Secret Hitler. Pak už to vypadalo už spíš jen jako párty, která byla okořeněna višňovicí a pitím na žal, jelikož ten den zemřel Chester Bennington z Linkin Park.

Den šestý - Po probuzení jsme se zrovna fresh necítil, a tak mi trvalo než jsem se dal dohromady. Zchladilo mě pak kolem poledne moře. Odpoledne jsme odjížděli od kluků spíš ještě více zničení než předtím, ale hlavní byla sprcha kdy jsme se konečně mohli umýt od mořské soli. Další zastávkou byl Zadar. Takové nudné město, které spíš sloužilo pro vyspání. Do centra města na pobřeží jsme nešli, jen kousek bokem do přístavu, a tak jsem o to hlavní přišli. K večeru jsme tentokrát trochu dříve jeli hledat místo na spaní. Tentokrát jsme pro změnu zakotvili u Lidlu. Lukáš se šel ještě projít a když se dlouho nevracel, bylo jasné, že šel čekat do města na slečnu pokladní ze Sparu, která měla tak hezký úsměv. Když téměř po 3 hodinách přišel, měl trošku upito, ale do rána vystřízlivěl.

Den sedmý a osmý - Brzy ráno na Zadaru pršelo zhruba tak hodinu, to byl jediný déšť který jsme na eurotripu zažili. Pak jsme to jen směřovali směr Záhřeb a dálnice směr Slovinsko. Jenže byla sobota a spousta lidí se vracelo z dovolené, a tak jsme na nějakou dobu ztvrdli v koloně. Občasná velké drzost nás posunula o pár set metrů dál, nasrala spoustu (zejména českých) řidičů, ale ušetřila minimálně hodinu času. Později jsme se dozvěděli, že pár hodin po nás byly kolony ještě větší. Záhřeb jsme jen minuli a mířili už do Slovinska. První zastávkou bylo Bledské jezero. Zde jsme se kromě kochání okolní krajinou vykoupali po nějaké době opět ve sladké vodě. Síly na procházení horami, kde je téměř nedotčená příroda, už prostě nebyla. Poslední zastávkou před návratem zpět do ČR bylo hlavní město Slovinska Lublaň. Mezi dominanty města patří určitě Lublaňský hrad tyčící se nad městem a Trojmostí nad řekou v historickém centru města. Dohodli jsme se, že domů pojedeme přes noc už v podstatě o den dříve, a tak Lukáš odpočíval v autě a já si město sám prošel. Od Trojmostí jsem kolem Dračího mostu přišel pod hrad, vyběhl jsem nahoru, nafotil panoramata, tak jak to mám rád a seběhl opět dolů a procházel se tak nějak v centru. Zde se shodou okolností odehrával i nějaký evropský pohár v beachvolejbale, a tak jsem zkouknul nějaké prdelky hráček a zase šel zpět. Pak jsme se vydali již směr domov, Rakousko jsme již z naší cesty vynechali, to by bylo ještě na nějako dobu. Vídeň a jezera můžu navštívit kdykoliv, ale Balkán? Ten jen tak ne.

Celý tento týden byl neskutečný zážitek, který řadím hodně nahoru. Jen mě některé věci trošku mrzí. Zejména tedy místa, která se nepodařilo navštívit. Ať už to jsou v Bosně vodopády Kravica a město Mostar, hora Lovčen v Černé Hoře nebo z nedostatku času jsme nemohli prozkoumat více Albánie nebo dokonce Kosovo a Makedonii či strávit alespoň více času v Bělěhradu nebo Sarajevu. Jsem zvědav jakou cestu zvolíme na Eurotrip 2018, pokud se nějaký uskuteční.

Good Charlotte + State Champs + Issues = nářez ve Foru Karlín

Pět dní po AERODROME Festivalu jsem opět jel do Prahy na koncert. Mně už známé Forum Karlín přivezlo po 8 letech nejen legendy Good Charlotte, kteří se změnili téměř k nepoznání, ale i další mou oblíbenou kapelu State Champs, doplněnou ještě o Issues.

Klasicky jsme před koncertem dali dvě tři nažhavovací pivka, během Issues se došli vyprázdnit, aby to pak mohl začít. State Champs byli skvělí a vůbec nebylo znát, že je to jen předkapela. Doufám, že přijedou zanedlouho i jako headliner. Good Charlotte není třeba popisovat. Téměř celý set proskákaný, propogovaný, propocený. Bylo vidět, že se na ně čekalo opravdu dlouho. Tak snad slib, že přijedou mnohem dříve, dodrží.

AERODROME 2017 - SP & LP

AERODROME Festival se opět dostal ven a přilákal zvučná jména jako Royal Republic, Machine Gun Kelly, ale hlavně Simple Plan a Linkin Park, kvůli kterým jsem neváhal a koupil lupen.

Byť Simple Plan žeru a po koncertě jsem se znovu zažral i do Linkin Park, oproti většině předešlých koncertů jsem byl docela vzadu a to i ve druh= zóně, které nebyla přímo pod podiem. To ale neubralo na zážitku. Trochu mě zklamalo, že hodně lidí jelo spíš jen na Linkiny, ale to se dá pochopit, když Simple Plan měli rok předtím v Praze solo koncert. Přesto, jsem si to užil a čekal na Linkin Park. Více než dvouhodinový set, nabitý energií, emocemi a hlavně těmi největšími peckami. Jednu věc ale musím nad to zařadit. Ať mám jakkoliv rád originální verzi songu Crawling, jeho piano verze je opravdu klasa!

Drážďany? Ano, na Dynamo!

Drážďany jsou známé díky turismu, vánočním trhům a Primarku. Fotbaloví znalci ví, že zde hraje momentálně 2.Bundesligu i místní Dynamo, jehož fanoušci patří k nejlepším nejen v Německu. Nálepky, vlajky, slogany můžete najít po celém světě, doslova.

Na zápas proti Hannoveru jsem vyrazil s Plzeňákem a napůl Němcem Willim a Slovákem Andrejem. Internetoví kámoši co se sjeli takovou dálku do Liberce, abychom mohli jet společně na Dynamo. Ve vlaku jsme klasicky jako správní alkoholici rozdělali piva a při průjezdu stanicemi před Drážďanama sledovali jak se plní náš vlak. Po příjezdu jsme si prošli město od nádraží k Labi a pak pomalu na stadion nasát atmosféru před zápasem. Nakoupili jsme nějaké suvenýry v shopu a hurá na svá místa. Seděli jsme přímo naproti K-Bloku, kotle domácích, kteří své hráče mohutně podporovali celých 90 minut. Výsledek utkání sice skončil 1:2, ale mohli jsme si alespoň jednou zařvat “tooooooooooor” spolu s dalšími bezmála 30 tisíci fanoušků.

Po příjezdu do Liberce jsme zašli s klukama ještě k radnici a pokecali ještě u piva v Plzeňce, než jsem je poslal směr Praha!