sen

Klauzury AVU a spousta lidí všude, jako na silvestru. Někteří známí, jiní neznámí a spousta vzdáleně povědomých. A já se tam mezi všemi zakoukala do takové bytosti, nevím jestli to byl muž nebo žena. Měla krátké vlasy a rozevláté pohyby a oblečení. Snažila jsem se s ní někde na chvilku zůstat osamotě, ale to v těch davech moc nešlo. Nakonec se to povedlo před záchodky. A mohli jsme se objímat a oňuchávat a já byla v sedmým nebi. Ale pak se ukázalo, že za oknem stojí skupinka asi deseti lidí a ukazují si na nás a komentují nás. Tak jsem tím oknem šla ven a byla jsem na loučce. Malý palouček, hájek stromů (smrky) a kousek dál z kopečka, rybníček. Posedávali a postávali kolem lidi jako v jiljí, klasicky čaj, bubínky a jídlo. A najednou jsem tam zahlédla mátu a napadlo mě, že by jí udělalo velkou radost, kdybych skočila do té vody. A že bylo asi léto, ale zima jako teď v zimě. Tak jsem tam skočila... a máta měla radost. Neměla jsem oblečení, nebo jen velice málo, ale měla jsem v ruce plastikové balení buřtů. Vzpomněla jsem si na něho až když jsem vylezla z vody. Ukázalo se, že neplavou. Ale nějaký kluk se ochotně nabídl, že tam pro ně skočí a hned tam zaplul i s oblečením. Pak mu ale byla zima a tak jsme šli dovnitř. Tam se v ateliérku/obýváčku promítalo jak někdo paří takovou pěkně ilustrovanou hru na mobilu. Bylo to o pohádkové bytosti, kterou měl člověk dělat různé akce a získávat tím nové vizuální podoby. Nejdřív byla taková holá a nazelenalá, pak získala klobouček jako od mochyně, ale dole byl zelený a směrem nahoru čím dál fialovější. Pak takový šatičky jako z bezového květu, nebo z řebříčku. A tak, potom jsme hodně fandili, aby se povedlo získat bonusové fialové kuličky s ksichtíky a tím dostat vizuál fialového hrozínku. No a celou dobu vedle mě kapal na zem ten kamarád co mi skočil do vody pro buřty. Tak jsem mu alespoň chtěla pomoct tak, že vyždímám jeho kšiltovku. Ale jak ji ždímu, začala se mi v rukách rozpadat a drolit. Ty pevné části měla totiž z materiálu podobnému ukamartu, nebo kartonu z nějaké dřevěné drti a tak se z toho trošku dostala ta voda, ale vrátila jsem mu ji plnou děr.

sen

Jeli jsme s kolegama z práce vlakem na Slovensko. Na nádraží se ale zjistilo, že je to parní lokomotivou. Proto to taky bylo pekelně drahý, a měla jen jeden vagon, takže jsme tam byli i pěkně narvaný. Cestou jsme projížděli jakoby na lodi, těsně kolem břehů jakéhosi ostrova. Hádám, že byly povodně a parní vlak se jevil jako parník v záplavách.

Měla jsem menstruaci a řešila jsem usilovně, kde bych našla kousek soukromí. Jedna kolegyně mi podržela ručník, abych mohla v klidu aplikovat... kámen. Byl podobného rozměru jako tampon. Černý s bílým žíláním. Tu svou kolegyni jsem tím pěkně rozhodila a za cestu se k tomu několikrát vracela, že je to nehygienické a nesmyslné a že to nedokáže pochopit. Nakonec jsem jí namluvila, že to tak dělám jen první den periody, aby už od ní měla pokoj. Na cestě zpět jsme uvízli na nádraží a lístky nás stály ještě tak třikrát tolik. Celé nádraží bylo v obležení spících korejců. Spali i na záchodech a každý měl vlastní velkou matraci, někteří byli zabalení v takových těch stříbrnozlatých foliích. Bála jsem se, že na někoho šlápnu.

Ani si nevybavím, jestli jsme dojeli na to Slovensko nebo co jsme tam dělali. Hádám, že v tomto případě je zkrátka cesta sen.

sen

zbyš, zdálo se mi o tobě:

Létali jsme s paraglajdy.

letěli jsme krásně, úplně nás vždy chytil teplý stoupající proud větru a my si frčeli, bylo to úžasný!

přitom ty glajdy byli takový fórový, jen prkýnko jak na houpačce a oblouk jemné látky. tvůj byl zelený a můj meruňkový

a nejvtipnější věc, lítali jsme jen nad kolejemi vlaku. Vždy když nás chytl vítr, museli jsme se napínavě vyhýbat drátům

občas jsme míjeli udivené pracovníky na železnici a nebylo uspokojivějšího pocit, než jejich pohledy. snad jen právě ten pocit lehké bezstarostnosti z letu...

pak jsme přistáli na vrcholku kopce, takovýho špičatýho a tys mi ukazoval, jak je tohle skvělý cestování, že se na noc zachumláš do té látky

ale ta tvoje barvila a měl jsi od ní úplně zelený krk

a ještě jsme řešili, že tohle lze provozovat spíš v noci, protože pak nemusíš řešit provoz vlaků.

mariin sen

ten sen:

Nejdřív se mi zdálo že jsme v bytě, a zjevil se tam duch mojí babičky Píchový. Vypadala prostě jako normálně a já věděla že to je její duch. Objímala jsem jí a šťastně s ní mluvila, potěšená tou jedinečnou událostí. Ptala se mne jak se mám, něco jsme si říkaly. Kuba na to všechno koukal ze strany. Pak babička se rozloučila a zmizela, a já jsem řekla Kubovi že to byl duch mojí babičky a že super! A on mne hned zchladil nějakou poznámkou jako: aha to tady budeš furt mluvit s neviditelnýma lidma a objímat je. To je trošku creepy popravdě. Mne to mrzelo, že nechápe tu vzácnost takové chvíle a že z toho dělá špatnost svým náhledem

Druhá část byla více creepy...? Náš byt byl součástí velkého campusu vysoké školy umění. Tenhle campus byl fakt rozlehlý a zarostlý lesem a takový squatovitě tajemný. Zářivě bílý, lomeně bílý a temně zelený. K naší budově se šlo lesem, v tom lese byla pořád párty, v noci v umělém bílém osvětlení, lidé si tam dávali a prodávali nejrůznější drogy.. dál se prošlo tedy k naší několikapatrové budově. V ní se jezdilo... divným výtahem.. snad to ani nebyl výtah, ale takové handheld zařízení kam se zadal kód a ono tě tak nějak teleportovalo. Šli jsme tam s Klárkou, že si skočíme do našeho pátýho patra. No, ale ten teleport, to nebylo jen tak. Omylem nás hodil do čtvrtého patra. Byl tam jakýsi holobyt s žaluziemi. Do jednoho pokoje vedlo žaluziové okno, z prostředního pokoje kde jsme byli. A v tom druhém pokoji seděla druhá Klárka na židli a koukala na nás, klidně a nehybně, bezvýrazně. Procházely jsme ten byt jako průzkumníci a Klárka zhodnotila, že je to dost creepy, mylím že i volala s Maxem a říkala mu o tom - vesele a s lehkostí. Pak zašla někam jinam, a dívala se do jiných pokojů. Já čekala v tom prvním, vzala jsem si dřevěný meč a čekala jsem, až se druhá Klárka po zemi vyplazí za tou první. Za chvilku se vyplazila a tak jsem ji rozlámala tím mečem. No, jen se tak pokroutila jako vyfouklý nafukovací žralok. A první Klárka zmizela. A já byla v tom prvním pokoji a nemohla jsem si vzpomenout na ten kód. Pak jsem otevřela zas dveře na chodbu a ta "druhá" Klárka tam seděla na židli spící. Zavolala jsem ji jménem "Klárko" a vzala za ruce, a ona procitla a byla to ta správná a nepomačkaná.

sen

Navštívila jsem nějaké své známé v podivném městě. Na první pohled se zdálo obyč, všechny budovy, ulice i lidé se chovali až nudně. Mě ale přepadla podivná všeprostupující touha, jít se vykoupat. Kamarádi mne navedli na cestu k řece a k náplavce, ale odmítli jít se mnou a tvářili se divně. Jak jsem se k vodě přibližovala, touha plavat se v mém nitru pozvolna měnila a přeměnila se na mrazení a úzkost. Došla jsem na nábřeží, které se stáčelo na obě strany do oblouku. A přede mnou se táhl nekonečný prostor plný šedohnědých jakoby matně metalických stromů, tvořících nejdivnější a nezlověstnější les. Vycházela z něho nepříjemná aura zla. Svíral se mi při pohledu na něj žaludek. Stromy byly takové divné, pokroucené ale něčím i strojeně geometrické. Les byl vysázený v pravidelných obrazcích, ne řadách, ale vzorec v tom bylo možno tušit. A stromy nerostly ze země, ale přímo z temné, černé vody.

Už se mi moc koupat nechtělo.

sen

Potřebovala jsem fotku na obal novýho alba svojí rockový kapely. A chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou a pojmout tu fotošůšn jako klauzuru. Tak jsem šla do suterénu školy a otevřela portál do podsvětí, nebo pekla. Začaly odtamtud vyskakovat stvůry a démoni a hluboko v té vířivé doutnající a soptící díře jsem tušila něco ještě mnohem horšího. Nějak se mi nedařilo pořádně zaostřit na to sefíčko. A najednou jsem zahlédla jak se skrze ten lávový a ohnivý tunel prodírá sám princ pekla. Byl to napůl kozel s obrovskýma svalama a sekerou. Ale jak vyskočil z portálu, tak okamžitě pozbyl nejen všechny magické schopnosti, ale i jakoukoli statečnost a vzápětí i hrdost. Protože ho někdo sekl do podpaží, on upustil zbraň a dal se na úprk. Všichni si oddechli, démoni zdrhli, někdo zapudil portál a najednou nikdo nikde. A já se dala do sledování zakrvácené stopy prince pekel. Dovedla mě až ke konťákům na tříděný odpad, za kterými se krčil a plakal poraněný. Nějak jsem neměla slov, tak jsem zavolala Leošovi a ten princovi dal rychlou věcnou a hlavně překvapivě trefnou řeč na téma sebedůvěry a sebereflexe. Byla jsem na oba tak hrdá. Ale na střeše mi za chvilku začínal koncert, tak jsem musela běžet. Líp se mi odcházelo s vědomím, že se princ pekel s Leošovou pomocí zotaví nejen po fyzické ale i duševní stránce. A ten koncert jsme zahráli nejvíc nejlíp!

sen

Konference, nespíš tisková. S kolegama z práce jsme nejdřív všechno chystali a připravovali a pak za náma přišla produkční, že jim odřekli všichni řečníci a že je zkrátka musíme zastoupit. Tak jsme seděli před davem lidí před stolečkem s konferenčníma mikrofonama. Celá místnost byla bílá, ale stejně tam bylo pološero. Diváci seděli v takových lavicích jako mají posluchárny na vysokých a bylo jich tam plno. Nejdřív se tedy slova ujal náš hlavní technik a všechny přivítal a pak řekl, že na uvolnění napětí řekneme my pomocní technici nějakou legrační historku ze zákulisí. Nato můj mladší kolega prohlásil, že si takhle spatra nic nevybaví a navíc že největší bavič jsem tady stejně já a takhle to na mě hodil. A já začala kuňkavým hláskem něco povídat a repráky tak jako klasicky hvízdaly. Vyprávěla jsem teda storku, jak jsme asi před půl hodinou chystali tuhle akci. Bylo objednané, že přivezou vánoční stromek a my na něho nachystáme světýlka, která reagují na zvuk. Ale samozřejmě nastala někde chyba v komunikaci a přivezli větší strom (taky byl úplně bílý) a nikdo ho nedokázal dopravit do předsálí. Tak jsme museli nahonem objednávat jeřábníka a ještěráka, kteří se ho všemožně snažili dostat dovnitř. No a pointa byla, že jestli si někdo všiml vysklených otáčivých dveří ve vchodu, tak to rozhodně není naše vina, ale pana ještěrky, který si nespočítal kam se nevejde. Když jsem domluvila, bylo ticho.

Dodatek: teď zpětně si myslím, že všechno bylo bílý, protože se teď celý dny hrabu ve 3Déčku a v tomhle snu se mi nenačetly textury. A taky mě pěkně nasralo, jak na mě hodili to povídání. A ani nevím, jestli ty naše světýlka reagovala na zvuk. Každopádně konference na který se vypráví o tom jak se taková konference chystá mi přijde vlastně docela skvělá.

sen

S Maxem jsme se doslechli, že náš společný známý (říkejme mu Petr Koláček) si postavil suprový moderní dům, a rozhodli jsme se, že se tam za ním vydáme na víkend. Snažili jsme se ho přesvědčit, že bude skvělý, když nás tam nechá samotný celou sobotu a neděli, ale on nás kategoricky odmítl. Zas tak dobře se asi neznáme. Každopádně odjel na víkend pryč a my se dohodli, že se tam stejně ubytujeme. Odhadli jsme, že klíč od domu bude venku pod keramickou žábou a pak už jsme mohli vesele šmejdit. Celou dobu šlo ale samozřejmě hlavně o to, že jsme nechtěli s ničím moc hnout a zamést po sobě veškeré stopy, aby nepoznal, že jsme tam byli. Zvenku to byla podivná mnohoúhelníková stavba z pohledového betonu, ale uvnitř to bylo hodně podobné domu dědy v pardubicích. Akorát veškeré vybavení interiéru bylo světlé a nové. Dokonce dveře do sklepa byly na stejném místě. A za nimi byla místo schodů dlouhá vlnitá skluzavka. Jo a všichni včetně Petra jsme byli čarodějové, jsem zapomněla zmínit, ale nikdo z nás za celou dobu nezakouzlil tak to asi není tak podstatný. No a my se samozřejmě sklouzli dolů, kde byly rozsáhlé podzemní prostory a neuvěřitelná hromada prázdných lahví všech možných tvarů, barev a velikostí. A přímo hned pod tou skluzavkou byla jedna tmavě zelená s podivným krátkým hrdlem a v té bydlel malinký křeček. Vyklepala jsem si ho na dlaň kde byl jako malá chlupatá kulička a koukal na mě. Dala jsem mu plátek okurky salátovky a on si ho celý rozžvýkal a naládoval do tvářiček. Ale pak jak jsem ho cpala zpátky do té jeho lahve, tvářičky se mu tam neprotáhly a jejich obsah to zas vymáčklo ven jak zubní pastu. No a pak jsme dlouho vymýšleli jak se dostaneme zpátky nahoru, ale naštěstí tam bylo lano. A pak už byl čas to tam uklidit a vypadnout než se prozradíme. Celou dobu co jsme tam šmejdili jsme říkali "Pěkný to tu má" "Šikula je to" a tak podobně. Ale zároveň jsem měla takový ten nepříjemně svíravý pocit v žaludku, že dělám něco špatného co se nemá. Petr na to taky samozřejmě přišel a to asi tak za 10 vteřin, naštěstí ale nebyl moc naštvanej. Ten pocit provinilosti ve mně ale zůstal po celý den po procitnutí.

Sen

Na vrcholek věže přilétl velký pták. Něco mezi rackem a holubem. A banda menších ptáčků, jako vrabci. A ti přinesli hromadu korálků. A ten velký pták si mezi korálky vybíral ten, který si pak navlékne na zobák a ten se mu pak zabarví do vzoru toho korálku. Byly tam různé krásné vzory. Krajina s lesem, proužky a puntíčky a cibulový vzor a hodně různých dalších. Nakonec si vybral dost nudně vypadající bílý s modrýma puntíčkama.

sen

V obchodě jsem si prohlížela tělové punčochy. Měly opravdu podivný způsob propagace, protože na každém balení byla fotka z popravy oběšením, tak jako z podhledu a ten odsouzený měl na sobě tyhle punčochy. A pod tím bylo napsáno "Stylově v každé situaci!"

Pak jsem si kreslila do skicáku hodně detailně růžové dildo ve tvaru nekonečna, které mělo hlavu dinosaura jak z animáku a kousalo se do svého vlastního ocasu. Vím, že je to pro dildo fakt nepraktický tvar, ale kdo jsem, abych se hádala s vlastním podvědomím?

sen

Jedu narvaným busem do velkého komplexu kampusu v (asi) cizí zemi. Už v autobusu jsem se seznámila se staršími ročníky a ti mi slíbili, že mi vše ukážou a že se nemusím bát. Pak ale vjíždíme do toho velkého jakoby olympijského městečka a tak bez rozmýšlení vystupuju. Ale nedošlo mi, že to ještě není moje zastávka a tak mi bus i s mými rádci odjíždí neznámo kam hlouběji do podivných spletí architektury. Všechny budovy jsou tmavě modro betonové a připomínají sportovní tribuny vzhůru nohama (hlavou dolů? nemají ani nohy ani hlavu, ale jsou obráceně prostě). A z toho busu ještě jak odjížděl, vypadl batoh v barvě mého ložního prádla. Tak jsem v němu zamířila, ale v tom mám najednou na nohou kolečkový brusle. A čím jsem k němu blíž, tím je na zemi víc sněhu. Nakonec jsem se k němu dostala, ale už se kolem slezlo spousta malých dětí a já se o batoh s nimi musela handrkovat. A to jsem si prosím pěkně byla velice dobře vědoma toho, že to není moje batožina. No nic, jedu dál po té zasněžené cestičce k nejbližší budově/obrácené tribuně. Ale cesta je víc a víc rozbořená s takovými těmi odtokovými kanálky diagonálně. Přes ty jsem vždy udělala nemotorný parakotoul. Nakonec jsem si rozbila koleno a narazila prdku. Zachránil mě až jakýsi student co jel kolem na kole. Přejížděl staveniště a ledové louže a já se držela jeho nosiče. Až jsme zdárně dojeli na dvoranu. Bylo to tam ohromně rozlehlé! Říkal mi, že kolem fakulty fyziky a chemie je vždycky nasněžíno a že se na to ale všichni bojí ptát. Já se snažila dostat k fakultě elektrotechnické (hádám, že to byla moje) a na podrobném plánku jsem se jen ještě víc ztratila. Najednou jsem měla velmi silnou myšlenku na Frantu, že tam přeci taky musí někde být. Zahleděla jsem se zkoumavěji do toho plánku a ponořila se plně do jeho detailů a tohle jsem viděla: POV z moře na skalnaté a lehce zarostlé pobřeží, tyčící se vysoko nad hladinu. V té skále se najednou začínají sem a tam objevovat obrovské lidské obličeje (jako třeba v pískovcích u Mělníka od pana Levého). To mi došlo, že jsou tam vytesané do kamene. A pak se v nižších úrovních skály začaly mihotat světla a stíny, takové světelné glitche. Ale byly čím dál tím víc fyzičtí. Možná, že já jen víc a víc přivykala detailům toho záznamu. A mihotaly směrem vzhůru. Tam se spolu zhušťovaly a seskupovaly, až vytvořily svou vlastní hlavu. Pak jsem se vynořila já. A držela jsem v ruce letáček cestovky do Chorvatska. A musela jsem myslet na to, jestli byly všechny ty hlavy tvořeny takhle podivně, nebo opravdu vytesané.

sen

S mátou jsme se šly projít k blízké vesnici a po cestě, i přes to, že byl jasný krásný den, nás přemohla únava a zmerčily jsme příjemný ďolík kousek od pěšiny, kde jsme se společně schoulily do klubíčka a zdřímly si. Pak mě ale probudil podivný pocit. Nade mnou stál divný chlap ve fialové větrovce, hladil mě na ruce a usmíval se. Vykřikla jsem a odstrčila ho. Ale jen se smál a začal mi sahat do rozkroku. Máta se taky vzbudila a šla po něm. U toho na mě křičela ať uteču. Běžela jsem tedy na náves a snažila se dovolat na policii. Ale nejdřív jsem dlouho neměla signál a pak jsem musela pořád čekat až se na policejní lince vykecá nějaký robot. "Dobrý den, dovolali jste se na policii české republiky. Děkujeme za váš čas. Nejprve Vás chceme upozornit na fakt, že je hovor monitorován. Jakékoli případné zneužití našich služeb je trestné a hrozí za něho vysoká pokuta. " a podobný kecy. Pak se konečně dostalo na možnosti. "Pokud jste svědkem trestné činnosti loupeže.... stiskněte 1. Pokud se sami nacházíte v nebezpečí..... stiskněte 2." Tak mačkám dvojku jak o život a to už mě přepojilo k člověku, naštěstí. Vysvětluju mu asi i moc dopodrobna co se děje a oni že OK, že jedou. Tak se chci vrátit za mátou, ale pořád mě něco rozptyluje. Káťa se objevila na ulici a ukazuje mi jak vypadá hroznové víno, když ho člověk nechá pořádně vyrůst a nekrmí ho pesticidy. Jediná kulička je velká jak tenisák a mám pocit, že mi pulzuje v ruce. Jako balónek s vodou. Ještě mi pak dává na cestu domácí vajíčka a volá, ať se zase brzo stavím, když jsme teď sousedky. No a pak kousek za kostelíčkem je dvoreček a odehrává se tam loutkové představení pro děti. Nacházím Frantu, ale je mu jen asi 9 let! Je mrňous. Zmateně se ho ptám na mátu a on ukazuje kousek od sebe. Máta si tam sedí na trávě a jakoby nic sleduje divadlo. Běžím k ní a ptám se co se stalo? Kde je ten týpek? Jestli je sama v pořádku? A ona na to, že v pořádku vcelku je, že se tomu chlapovi nakonec nedokázala ubránit, ale že to samotný znásilnění ani nestojí za řeč, protože sama ani nedokáže říct, jestli byl vůbec v ní. Slunce svítí, mý dvojče je o dvacet let mladší než já a máta se zdá v pohodě i po znásilnění. Teď už jen vysvětlit policajtům (slyším sirénu), že jsem vážně nezneužila jejich služeb a ať mi nedávají pokutu.

sen

Šla jsem s bráchou a jeho rodinou do zoo. Měl s sebou velkej pytel. V zoo se pak ukázalo, že tam mají celou novou sekci mimozemského světa. Vystavovaly se tam různé formy života mimo naši sluneční soustavu. K tomu sektoru pak patřila i mimozemská prádelna, kam brácha nesl pytel plný špinavého oblečení. Vysvětloval mi, že je to v ceně vstupného a protože mají rodinnou permanentku, tak se to ekonomicky vyplácí víc než prát doma a ještě se u toho děti něco dozvědí.

sen

Dostala jsem v práci úkol dělat vizuální obsah projekce hudebníka co u nás hrál. Je hodně slavný, každý kdo o tom slyšel z toho byl vedle. V tu chvíli mi to přišlo taky jasný, ale teď si nemůžu na Boy Wooda vzpomenout. Každopádně se čas koncertu kvapem blížil a já pořád nic neměla. Pak mi kolega přinesl pult s přednahranými zvuky, jako ruchy... šplouchání vody, skučení větru, různé zvířecí zvuky a tak a že to mám poskládat z toho. Taky mi na toaletní papír kreslil propiskou jakože ekvalizaci nebo zvukovou vlnu toho songu na který to mám live improvizovat. Pamatuju si jak výslovně řekl "To poznáš až to tam bude mět být" protože mi to přišlo jako divná věta. Koncert se pak děl v takové podivné skulptuře uprostřed galerie. Byla to taková spirála z prken z palet, co se ke středu zvedala a uprostřed bylo už šero, světla a projekce a Boy Wood. Něco jsme tam předvedli, ale přišlo mi že vůbec nevím co dělám a trvalo to jenom chvilku. Asi to vážně byla jen ta jedna písnička z toaleťáku. Všichni byli nadšení!

Pak jsem si chtěla odfrknout a šla proto do čajovny. Měla snad tři parta pod zem. A neustále jsem potkávala staré známé, jen to vždy byl někdo na koho jsem neměla právě náladu, tak jsme jen prohodili pár slov a šli každý po svém. Pak jsem na schodech dolů do posledního patra zahlédla postavu oblečenou v podivném oblečku. Byl měděnkový a hrozně hranatý, kalhoty dva kvádry a topík tři. Zvenčí těch kvádrů byly čtverce a na každém další sdělení, jako předpověď počasí, tarotová karta nebo jen typoška jak z trička co by sis neoblík. Dole pod schody čekala další postava a ta měla podobnou róbu, jenže zlatou. Byla to Marje a Měděnka byla její sestra Marta. Zamávala jsem na ně a volala a všimla si tak, že sama jsem Stříbřenka. Chtěla jsem si prohlédnout ty vzkazy na svých čtvercích, ale to už se někam hromadně běželo. V běhu jsme se ještě dohadovaly o tom, kam pak půjdem na párty dělat živý diskokrychle.

sen

Jeli jsme na výlet. Vlakem. Já, Max, Viktorka a Maxův táta. Taky se tam občas objevila Bouřka, ale jen jako pozorovatelka. V jedné vesnici, kam jsme měli namířeno (asi) byla malá kaplička. Pod jednou její stěnou byla tmavá díra do země, která mě nepřekonatelně vábila. Rozhodla jsem se to prozkoumat. Když jsem se do díry proplazila, čekal mě labyrint dobrodružství a nádherných výjevů. V jednu chvíli jsem pozorovala výkvět vzácné lilie, která kvete jen jednou za sto let. Pak jsem se mohla účastnit závodu ve skákání v pytlích v džungli a nebo jsem jen pomáhala kamarádovi naštípat hromadu dříví a pak jsme společně koukali do ohně za hvězdnaté noci. Nakonec jsem se dostala zpět do vlaku, ale vypadal jinak. Jen jsem zkrátka tušila, že je to ten samý vlak a že se tam opět setkám se svými souputovníky. Ukázalo se, že ta kaplička měla díru z každé strany a každý z nás vlezl do jiné. A každému se děly různé věci. Maxův táta mi říkal, že to byla jedna dlouhá noční můra! Krysy, pavučiny, bláto, dehet a zoufalství. Max byl prý jen na jedné hrozně nudné přednášce o typech dláždění chodníků a Viktorka si to užila podobně jako já, ale měla víc slunce než hvězdy. Aspoň že jsme se pak všichni shledali.

sen

Zbyšek umřel. Šel na nějakou vysokohorskou tůru a chtěl vyzkoušet, jestli to zvládne bez oblečení. Zvládal to prý v pohodě, ale v noci umrzl. Jednorožec z toho byl vedle. Sešli jsme se všichni, abychom si na něho ťukli kombuchou. Pak se ukázalo, že nám všem odkázal byt v jakémsi luxusním apartmánu. Jeli jsme tam na výlet. Byl to obrovský něcojakohotel, asi v zahraničí. Byt byla v podstatě jedna místnost s hromadou fatbojů, nafukovacích předmětů a lávových lamp. A a dírou v podlaze. Tou se dalo skočit přímo do obrovskýho bazénu, asi 20 metrů pod ní. Parádně jsme si tam zablbli.

sen

Jeli jsme s Maxem na soustředění ke kamarádům za Prahu. Měli superluxusní dům, co vypadá jako z počítačový hry. Žádnej bordel nikde, dům zvedající se terasa nad svah zahrady a obří pozemek pod ním. Určitě tam byl někde i potůček. Měli jsme vymýšlet koncept Jinglu na automobilku co vyvíjí alternativní pohon z fazolí. Taky mi to tam přišlo podivně povědomý, jako by to bylo na naší chatě. Než jsme si vůbec sedli k práci, začalo příšerně pršet a byla velká bouřka. Slyšela jsem žalostný mňoukání a po chvilce hledání jsem v bezovým keři objevila na kost promoklý už trošku odrostlý kotě, bílý se zrzavýma flíčkama. Úlet byl, že jsem mu rozuměla. Neumělo mluvit, ale prostě jsem věděla, co se mi snaží sdělit. Vypovědělo mi takhle emocionálně celou historii jejího kočičího klanu. A dovedla mě mezi další zarostlejší a vzdálenější keře. Pořád hrozně lilo a všude tekla voda. Jak jsem se proplýtala větvemi a v náručí tiskla to mokrý hubený tělíčko kotěte, všimla jsem si několika utopených těl dospělých koček, většinou plavaly v betonových květníkách. Jedna z nich předchozí noc porodila pět koťátek. Moje průvodkyně mě k nim dovedla a já si je nacpala do kapes. Pak jsme společně tlumočili velkou dohodu o spolupráci mezi těmi mými kamarády a klanem koček z jejich zahrady. Nic přebornýho, klasický: lovení myší a krtků za azyl a příkrm. Pak se tam objevil Franta a byl z koček nadšen. Odběhl a po chvilce se vrátil a v náručí měl obrovskou černou a hrozně chlupatou kočku. Že prý je to jasný, tahle chce s ním a s jeho psem si bude určitě rozumět. Pojmenoval ho Kocour. A mě bylo líto, že si nemůžu nechat to kotě, kterým to celý začalo. Nemělo ani jméno... byl to spíš takový pocit porozumění. Sympaťák.