. život s pětkou .

Pamatuji si to, jakoby to bylo teprve nedávno, a přesto uplynulo tolik vody. Rychle jsem tehdy skočila do kavárny pro kelímek s sebou a kousek od pultu seděla B. se svojí dcerou, B. A snídaly. Seděly tam, na barevných židlích, pily ze žlutomodrých hrnků a jedly. Usmívaly se na sebe, povídaly si. Opravdu povídaly, nebyl to monolog mámy k dceři, která ještě nerozumí natolik, aby byla schopna vést s někým rozhovor. A já tam stála, nervózní, protože jsem pospíchala zpět ke kočárku, kde spal malý L. a záviděla jsem těm dvěma krásným ženám, že tam mohou spolu poklidně sedět a rozprávět. A pamatuji si velmi živě, že jsem si tehdy pomyslela, že tohle nejspíš nikdy se svým dítětem nezažiju. Moje mysl nebyla schopna představy, že tam sedím s malým L., piju kávu a o něčem si povídáme. Odešla jsem tehdy zamyšlená, možná i zachmuřená a bytostně nespokojená.

Některé ženy Vám budou říkat, že jim chybí ty doby, kdy byly jejich děti maličké. Ta jejich miminkovská vůně, procházky s kočárkem, první krůčky a slova, žvatlání pomalu se měnící ve slabiky a následná slova. Budou Vám říkat, abyste si užívala každého okamžiku, protože to s dětmi tak letí a než se stačíte otočit, budou velké a nebudou Vás už tolik potřebovat. Budou se dojímat nad fotkami svých maličkých v letních overalech, kterak se řehtají na dece, obklopeny kukuřičnými křupkami sta příchutí. A vy si možná budete připadat hloupě a nepatřičně, protože Vám se po tom nejen nebude stýskat, ale vy se naopak nemůžete dočkat, až tohle miminkovské období pomine. Malý L. na nás začal kolem druhého roku poměrně plynule mluvit. Čím byl starší, tím lépe dokázal vyjádřit, co chce, co ho frustruje nebo co mu dělá radost. A mně se začala znovu roztahovat křídla, která mi do té doby připadala poněkud přistřižená. Když mu byly čtyři roky, začala jsem si uvědomovat, že moje láska k němu se naprosto bezostyšně zvětšuje, sílí a já bažím po chvílích, strávených s ním. Zatímco jsem se netěšila na rána, když byl úplně maličký, protože jsem prostě nevěděla, co budeme celý den dělat a netěšila mne kombinace kojení-přebalování-blinkání-převlékání-kojení-pláč-spánek-kojení, čím starší byl, tím víc jsem se nemohla dočkat rána. Dnes ráno mne malý L. vzbudil pusou na tvář a přáním dobrého rána. Jako to dělám já jemu. Každý den. Chodím do jeho pokoje, chvilku spočinu pohledem na jeho hladké, nádherné tváři, a pak mu popřeju dobré ráno a pohladím ho, abych ho vzápětí lehce políbila na tvář nebo na čelo. Ptám se ho, co se mu dnes zdálo (a on vždycky řekne, že se mu nezdálo nic, protože celou noc nespal, což není pravda, ale co už), hladím ho po vlasech, a když nemusím do práce a on do školky, tak vymýšlíme, co podnikneme. A často skončíme někde v kavárně. Objednáme si kávu a kakao, někdy brunch. Koupíme si Lego časopis a povídáme si o něm a pak o všem možném. A já si mnohdy vzpomenu na svoji kamarádku, B. , a její malou B., a uvědomuji si, že to, o čem jsem se ani neodvažovala snít, se právě děje.

Jsem na svého jedináčka pyšná. Opravdu hodně. Je to chytrý, citlivý malý člověk, který mě vnímá a dokáže ve mně velmi dobře číst. Jsem vůči němu, v rámci možností, transparentní a říkám mu, když se mi něco nechce nebo je mi prostě smutno. A taky když je mi moc dobře. Když mě obejme, tak mu říkám, že je moje srdce šťastné. Protože opravdu je, cítím to, přes kůži a látku oblečení, jak mi srdce poskočí, kdykoliv mě obejme a já ucítím jeho ruce kolem krku.

Život s pětiletým dítětem je velmi často skvělý. Hodně často taky náročný, plný obav a stresu, neustálého plánování a rušení již domluveného. Je to čas paragrafů a víkendů strávených na gauči. Je to plná lékárnička léků na horečku, průjem a vyrážku. Je to nespočet nakrájených jablek v miskách, borůvek a jahod rozsypaných po podlaze, vylitých hrníčků a návštěv doktorů a snahy najít program pro celou rodinu. Je to šílený. Je to krásný. Je to rychlý. Kdykoliv se odvážím otočit, malý L. vyroste o dva centimetry. Mluví na mě tak, jako já na něho. Rozčiluje se, raduje se, obává se. Žije v přítomnosti, ale dovede mluvit o tom, co bude. Baví mě s ním žít. Baví mě život s ním. A život bez něho si nedovedu představit.

A opravdu si přeju někdy zastavit čas. Sedět v té kavárně, povídat si o tom, kdo ze super hrdinů je největší a nejhustější borec. Dívat se, jak se malej L. zvedne a dojde si pro ubrousek, nebo objednat další pití, nebo poprosit o účet. Pořád je to malý člověk, pořád musím být ostražitá, chránit ho, ctít hranice, které má on vůči mně a vést ho k tomu, aby on respektoval ty moje. Je to pořád takový zvláštní pocit v ramenou, který v nich vibruje, kdykoliv cítím, že něco není v pořádku, že jeho čelo je příliš horké a jeho oči příliš unavené. Velmi často se obracím k jakési vyšší síle a děkuju za to, že ho máme, že je zdravý a prosím, aby to tak zůstalo. Vzpomínám si na ty měsíce frustrace, pocitu, že mateřství je můj nevyslovený omyl, že ke mně nepatří, že ho neumím přijmout. A je to v pořádku. Je v pořádku nepřipadat si v určitém stadiu života patřičně. Nemilovat každý moment. Nežít každý okamžik naplno. Je v pořádku jen tak existovat. Mateřství (rodičovství) je ta nejtěžší věc, kterou jsem doposud zažila. Není nejkrásnější ani nejvíc naplňující. Je to ale neoddělitelná součást mne, součást, kterou jsem si natolik osvojila a natolik se mi stala přirozeností, že už neumím žít jinak. Někdy sedím v křesle a dívám se na gauč, kde malý L. sedí a hraje si a říkám si, wow. Wow. Tohle je můj život. Tady jsem. Tohle je moje dítě a moje hlava i srdce vědí a cítí, že přesně tady mám a chci být.

. děti a socky .

Před pár dny jsem dočetla knihu „Děti nade vše“ od Delphine de Vigan. Ne, že by to byla přelomová a sofistikovaná literatura, ale určité pocity ve mně zanechala. V knížce je popisována aktivita ženy, která má dvě děti a zhruba od tří let svého staršího syna s ním a později i s dcerou, natáčí videa na Youtube, kde má kanál s miliony sledujících. Natáčí videa, kde děti rozbalují hračky, kde chodí do zábavních parků, kde mají různé výzvy, např. „Dnes máma říká na všechno ano“ (tak tvle tohle být u nás, tak za osm minut čistýho času zastavujeme natáčení, protože bych si vyrvala půlku vlasů). Děti jsou tak natáčeny každý den, lidé je poznávají na ulici, mají „Meet and greet“ akce apod. A pak jednou holčičku někdo unese. Nebudu zabíhat do detailů, není to žádná detektivka, ale nemůžu říct, že všechno dobře dopadne. Inspirací k této knize byly skuteční rodiče, kteří mají podobné kanály na Youtube a prostě a jednoduše za pomoci roztomilých obličejů svých dětí na nich nechutně vydělávají.

Tahle kniha mne znovu dovedla k zamyšlení nad tím, do jaké míry je (podle mě) bezpečné a vůbec dobré, sdílet svoje děti na sockách. Malej L. má na mém IG jednu fotku, zezadu, v šátku. Od začátku jsme s velkým L. věděli a jasně si stanovili, že nebudeme malýho L. dávat na IG ani FB. Prostě bude pro virtuální svět, tedy jeho fyzická podoba, velkou neznámou. Není to o tom, že ho nějak tajíme, nebo na něho nejsme dostatečně pyšní, ale prostě to vidíme tak, že je jeho rozhodnutí, zda, až bude dostatečně starý, bude chtít zanechat nějakou virtuální stopu.

Když se narodil synovec, tak jsem jeho fotky sdílela a vůbec jsem si neuvědomila, že to třeba není v pohodě – brácha ani švagrová se na mě nikdy nezlobili, ani mi nevyčetli, byli s tím v pohodě. A já jsem dělala to, co každá hrdá teta běžně dělá, a to tedy to, že jsem se jím chtěla pochlubit, aby ostatní viděli, jaký dokonalý, báječný, chytrý a vtipný dítě se nám do rodiny narodilo a všechny nás okouzlilo (což dělá teda doteď). Nedávno jsem jeho fotky smazala, ale často se kochám fotkami, které mám uložené. On mi ukázal, jak jsou děti skvělý, díky němu jsem zažila pocity, jaké se mi teď opakují s malým L. Pořád slyším jeho hlásek, jak mi říká „teto“, jak se směje, jak vedle mě usíná, když jsem ho po obědě občas uspávala a říkala mu pohádky o Darthovi Vaderovi. No, tak jsem trochu odběhla, nezlobte se, já pro něho mám prostě slabostJ

Je to přirozené, že máme potřebu fotky sdílet. Většina z nás jsme dobří lidé, kteří nemají potřebu dělat cokoliv šíleného s fotkami dětí našich přátel. Já možná moc čtu, ale prostě mám ze sdílení fotek dětí velký respekt, zároveň je dokázáno, že mnohé výše zmíněné Youtube kanály s dětmi sledují také dospělí, jejichž úmysly nejsou čisté. Tady bych chtěla předeslat a zdůraznit, že v žádném případě neodsuzuju nikoho, kdo sdílí svoje dítě na FB (přiznám se ale, že u fotek, kde jsou děti ve vaně nebo prakticky nahé, se nemohu ubránit lehkému údivu). Chápu to do té míry, že všichni jsme neskonale pyšní na své děti, líbí se nám, jsou pro nás těmi nejkrásnějšími bytostmi pod Sluncem a je to tak naprosto správně. I já mám chvíle, kdy se dívám na fotku malýho L. a říkám si, že tuhle bych hnedka někam vylepila na zastávky a na každou pouliční lampu, aby bylo vidět, jaká pěkná osoba u nás doma bydlí.

Mám kolem sebe rozličné typy rodičů – ve smyslu sdílení obsahu o svých dětech. Někteří dávají na sociální sítě fotku denně, někdy i více. Jiní se omezují na pár fotek měsíčně, nebo ročně. Někteří dávají přes fotografie svých dětí nálepky, jiní fotí děti jen zezadu, aby nebylo vidět do obličeje. Jiní o dětech píšou. Jak říkám, každý má tu míru sdílení jinde, každý na to jinak nahlíží a naštěstí žijeme v demokratickém prostředí (někdy tedy zdánlivě) a můžeme si každý nakládat se soukromím svých dětí, jak uznáme za vhodné. Přiznávám znovu, že fotky nahých dětí ve mně vzbuzují obavy. Pokud můžu, přimlouvám se za děti, aby nebyly sdíleny v choulostivých situacích – pro mámu, které se týden dítě nevykadilo je bobek v nočníku velká věc, ale FB to nemusí vidět, fakt, v pohodě bez toho můžeme žít.

Co považuju za nepřípustný je ono výše omílané vydělávání na dětech. V knížce hlavní „hrdinka“ (pro mě je to prostě k.nda…) proklamuje, že jejím dětem se to líbí, že milují tu slávu, že je miluje tolik lidí po celém světě, že vlastně pomáhají ostatním lidem. Bla, bla, bla. Hovadina. Kromě toho, vezměte si sebe, dovedete si představit, že ráno vstanete a do večera točíte svoje dítě, jak něco rozbaluje, jak někam jde, dáváte ankety, které boty mu máte koupit. Takhle fakt někteří lidé žijí a fakt to někteří lidé na YT sledují a baví se tím. Naprosto nebetyčně nesnáším na IG reklamu s dětmi, kde matky zcela nepřesvědčivě sdělují, že se jich neustále někdo ptá (nikdo se jich neptá, ale nějak ty spolupráce uvést musí, že jo) co používají za gel na praní, umělé mléko, ovocné kapsičky, ohřívače lahví atd. Pak naaranžují dítě, pro jistotu mu někdy pudr na zadek rozsypou všude po obličeji jakože „ha,ha“ děsná prdel, a pak se zeptají, jak se dnes máte, zda se těšíte na jaro/léto/podzim/zimu, že teda se hodně ptáte a že ony jsou tak hodný, že pro Vás mají slevový kód (neboli kódík – kódíček). Některé matky tohle dělají tak často, že je Vám jich až líto, že furt jenom perou nebo vyvařují jisté umělohmotné dětské lahve. Jak to teď mám napsat, abych nezněla jako závistivá a zlá osoba, a zároveň vyjádřit, jaký krávy to pro mě jsou, hm, hm…

V závěru chci říct, že jsem si jista, že většina rodičů to se svými dětmi myslí dobře, chce pro ně jenom to nejlepší a nespatřuje ve sdílení jejich obličejů nic závadného – a hele, ve světe normálních lidí, kteří si navzájem přejí jen to dobré, to fakt závadné není. Jen je, podle mě, třeba uvažovat nad každou fotkou, než ji zveřejním. Položit si pár otázek, jako např. je tam moje dítě zranitelné? Mohla by ta fotka v budoucnu mému dítěti ublížit? Jsem v pohodě s tím, že tu fotku uvidí hodně lidí, třeba i ti, které neznám? Pokud si odpovíte ano, tak v pohodě.

Doufám, že tenhle kousek nebudete brát jako nějaké souzení nebo přednášku. Je to spíše asi jenom taková sonda do toho, proč já svoje dítě na sítích nesdílím, i když zase o něm píšu, pravda. Vidíte, ani já nejsem 100%, nikdo nejsme. Je taky zajímavý, že když vidím fotky dětí u svých známých, tak jim dám někdy označení, že jako se mi to líbí. Pokrytecké možná, viďte. Proč to dělám, když to mám se sdílením takhle. Asi proto, že nemám potřebu děti svých přátel ignorovat, nemám problém s tím uznat, že fotka je fakt krásná, vtipná, baví mě. Jedna moje spolužačka z VŠ má fakt vtipnou a krásnou dceru, nemám problém s tím dát svojí spolužačce najevo, že bezva, že pěkná fotka, že dítě vtipný, máma sexy kost. A taky asi vím, že nejsem úchyl, co si honí nad dětmi na Internetu (promiňte tu drsnotu) a můj lajk opravdu znamená jenom lajk.

Třeba mi jednou malej L. řekne, že to je hrozně trapný, že všichni jeho kamarádi mají fotky z dětství na FB jejich rodičů a my s jeho tátou děláme, že vlastně neexistoval a neměli jsme prakticky žádnej společenskej život jen tak pro prdel. Já to nevím, nikdo z nás. Takže uvidíme.

 Lenka

. rodičovské chyby a přešlapy .

Rodiče jsou tvorové nedokonalí. Všichni. I ti, co vypadají, že mají všechno v malíku a nedělají chyby, tak se rozhodně nějakých těch rodičovských přešlapů někdy dopustili. Dnes vám řeknu pár tajemství, která už tím pádem nebudou tajný a doufám, že tady nemám čtenáře, co by se snad chtěli uchylovat k tomu, aby mě soudili, to bychom totiž nebyli kamarádi.

Začnu tím, že bez okolků přiznávám, že si s malým L. prakticky skoro vůbec nehraju. Mám z toho špatný svědomí, je mi to líto, mrzí mě to, ale prostě ty jeho lego hry na něco nedávám. Nebaví mě dělat, že někam jako jdu a tam někoho potkám a dojde k souboji na život a na smrt a pak se musí jakoby utíkat a někam se schovat – samozřejmě tyto hry nelze hrát v poloze ležmo na gauči za současného čtení knížky nebo zírání do telefonu, takže nuda. Snažím se to malýmu L. vykompenzovat občasným kreslením, čtením Lego časopisů a také velmi častým iniciováním rozhovorů. Rozhovory mě baví, hodně. To takhle jen tak ležérně přijdu a zeptám se: „Hele a víš, že…?“ a doplním nějaký velmi zajímavý fakt (třeba že lvi vůbec neloví, že to dělají lvice a lvi si zatím leží pod stromem a líně pozorují okolí, češou si u toho hřívu a čekají, co stará dotáhne k večeři). Malej L. pak odpoví, já na to kontruju dalším zajímavým faktem, pak on zase hodí nějakej joke ze školky, a můžu vám říct, to jsou chvíle, kdy si říkám, že mít dítě je strašně báječný a obohacující.

Další taková věc je, že když dávám malýmu L. něco dobrýho, tak si z toho vezmu výpalný. Prostě, otevřu mu bonbony a jeden si šoupnu do pusy, nebo dílek kinder čokolády, nebo kus mandarinky. Je to reflex, nemůžu si pomoct. Když to neudělám, tak mi cuká ruka a cítím prázdnotu. Malej L. se na mě občas podívá úplně konsternovaně a včera mě slušně poprosil, abych mu prosím ty sušenky (který jsem mimochodem koupila v krámě v Debři a jsou tak neskonale dobrý, že vám radši neřeknu, který to jsou, abyste mi je náhodou nezačali taky kupovat) nejedla, že by je měl rád VŠECHNY pro sebe. To jsem se teda už musela nad sebou zamyslet.

Jsou pak taky chvíle, například v sobotu v jedenáct dopoledne, kdy se láskyplně zadívám na svoje dítě, kterak ještě v pyžamu sedí na gauči a jí před obědem něco, o čem bych si já, jako malá, mohla tak maximálně nechat zdát (rozuměj sladkost) a vtom mě napadne, že vlastně asi ještě ani nemá vyčištěné zuby. Je to moje velká ostuda, ale je to tak. Jsou jednoduše chvíle, kdy takřka v polovině dne s hrůzou zjistím, že fakt nevím. A tak malýho L. odesílám do koupelny si ty zuby vyčistit, kdy on protestuje, že si je čistil včera (což u něho může být taky minulý týden ve středu, protože absolutně nemá tucha co je zrovna za den a kde se momentálně v časové ose nachází). Minulý týden na prevenci nás paní doktorka pochválila, teda, hodně i mě, že prej je vidět, že ty zuby jsou čištěny opravdu důkladně. Tak jenom prozrazuju, že když se stane, že zjistím, že nic ráno nebylo, tak pak čistím dvakrát dýl, to víte, špatný svědomí člověka neskutečně pohání.

Někdy nejsem konzistentní. Snažím se být důsledná, protože upřímně, když nejsem, tak se mi to pokaždé vymstí, ale není to vždycky za jedna. Někdy být rodičem stojí fakt za prd, protože když něco slíbíte, nebo zakážete, nebo povolíte, tak to pak musíte opakovat. Jednou uklouznete a vaše dítě tu vždy bude, připraveno vás důrazně upozornit na to, že minule jste to říkali jinak a proč teda je to teď takhle a to jste teda minule lhali, a lhát se nemá a když teda můžete lhát vy, tak proč nemůže lhát on? Víme to všichni, ale pojďme si říct jednu věc. Když je práce nad hlavu, všechno a všichni vás serou, cítíte se tlustý a hnusný a nikdo vás nechápe, tak prostě ten den může dítě sníst večeři na gauči a u televize. A když už teda jste tak silný v kramflících, že mu to dovolíte, tak příště už musíte být dvakrát tak silní, abyste mu dovedli vysvětlit, že to bylo jednou, výjimečně a jí se u stolu a bez televize.

Jsem občas sprostá v autě. Někdy mi to ulítne, když malej L. sedí vzadu. Stává se to hodně na kruháči v Debři, nebo na jakémkoliv jiném kruhovém objezdu a taky když mi někdo vjede z vedlejší silnice do cesty, ačkoliv předtím dlouze vyčkává, než se mi odhodlá vjet do dráhy na poslední chvíli (debil!). Když se to stane, tak se omluvím a vysvětlím, že se to samozřejmě nemá, není to hezké, je mi líto, že to musel slyšet a budu se snažit to neopakovat.

Někdy řeknu, že něco nefunguje, i když to funguje. Hlavně když to je něco, co je hodně hlasité nebo to zabírá půlku pokoje (viz. ta autodráha, co jsem si o ni asi tak stokrát urazila prst na noze).

Někdy křičím. Stane se mi, že jsem i jízlivá a řeknu malýmu L. něco ošklivýho, protože mě zrovna fakt rozčiluje tím, co provádí. Jsem na sebe potom ohromně naštvaná. Snažím se mu vysvětlit, co se stalo, proč jsem křičela a dovedu se i omluvit. A stejně to někdy udělám znovu. Na tomhle musím zapracovat.

Panečku, to jsem se rozjela. Raději budu končit, nebo na sebe vyklopím příliš mnoho. Cílem tohoto součtu mých rodičovských prohřešků je normalizovat to, že jsme jenom lidé. Nikdy předtím jsme rodiči nebyli, používáme strategie, které měli naši rodiče, kteří stejně jako my, do našeho narození neměli ani potuchy, co to je mít doma dítě a muset se postarat o to, aby vůbec přežilo. Všichni děláme chyby, ale taky všichni svoje děti neskonale milujeme, všechno jim odpustíme, jsme na ně hrdí, a když nás k sobě přitisknou a řeknou nám, že nás mají rády, tak je veškerá nekázeň zapomenuta. Rodiče jsou prakticky neustále pod drobnohledem, okolí důkladně zkoumá, jak rodiče reagují a pokud je to v rozporu s jejich vnitřním přesvědčením, tak halt toho rodiče odsoudí. Někdo by už dítěti, které v obchodě dělá scény, seřezal zadek, jiný by ho nechal se vyvztekat a pak by si v klidu dokončil nákup. Jedno je jisté. Nikomu se nezavděčíte. Ale taky proč byste měli. Vy jste rodiče, vy vychováváte, vy vedete. Říká se, že dítě se vychovává nápodobou, tedy ideálně byste měli dělat všechno správně (tedy jak usoudí většinová společnost) a dítě si to osvojí samo. Lehce se to řekne, hůře dělá. Já si dokážu nasypat na hlavu neskutečný množství popela za svoje přešlapy, i když racionálně vím, že dělám, co dovedu.

Opakuju. Jsme jenom lidi. Nevjíždějme ostatním na poslední chvíli na kruháči do cesty, a bude to dobrý.

. jak vychovávám (a sem tam selhávám) .

Pamatujete si styl výchovy vašich rodičů? Máte vzpomínky na to, jak s vámi mluvili o světě kolem, o tom, jak byste se měli chovat, co je a není správné a co dělali, když jste plakali, vztekali se, báli se nebo se chovali k někomu ošklivě? Asi zcela přesně ne, ale je fakt, že si vzorce výchovy našich rodičů a do jisté míry i prarodičů, s sebou neseme do života jako poněkud neforemný batoh, ze kterého teď, nevědomky, čerpáme při výchově našich dětí. Já se teďka pouštím na tenký led, protože moje mamka má nově Facebook a možná si tohle přečte (Ahoj, maminkoJ), ale jen pro úvod řeknu, že to nebude žádný stěžování ani hluboká sonda do toho, kterak mě teoreticky mohla výchova mých rodičů poškodit. Chci tím jenom říct, že co se mého stylu výchovy týče, tak se pořád ještě hledám a pohybuji se mezi dvěma extrémy, což jsou hysterická, úzkostná matka a máma, která si klekne na koleno, podívá se malýmu L. do očí a zeptá se ho, co ho trápí a jestli mu můžu nějak pomoct. Pamatuju si, že naši byli přísní rodiče, ale dávali nám do jisté míry volnost. Ještě než uschnul inkoust na vysvědčení, už jsme měli s bráchou sbalený čemodany a jeli jsme na tábor. Naši pracovali, my tam řádili jak černý ruky a pak jsme jeli k moři. U nás se moc nediskutovalo, prostě jak to naši řekli, tak to bylo. Já jsem diskutovat chtěla a taky se ptát proč, a vztekala jsem se a urážela, protože mi odpověď „Bez diskuze!“ nestačila. Pokud jsme nepozdravili, dostali jsme za uši, ale je fakt, že si moc záhlavců nepamatuju, protože my jsme zdravili prostě normálně, automaticky. Taky jsme věděli, že se děkuje a taky že se říká „promiň“, když někomu ublížíme. Pokud jsem něco dostala já, dostal to i brácha, když táta něco zakázal, máma s ním držela basu, i kdyby s ním třeba zrovna nesouhlasila a naopak. A tohle mám v tom svém batohu srovnaný, a když je třeba, vytáhnu to a aplikuju.

Ale taky dost diskutuju. Možná je to tím, co jsem vystudovala za školu, kde je naslouchání a diskuze naprosto nezbytná, možná tím, že jsem přirozeně v diskomfortu, kdykoliv by mělo dojít ke konfliktu a nemám ráda hádky a dusnou atmosféru, ale postupem se učím, že konfrontace jsou v životě nutné. S malým L. se učím každým dnem obrovské dávce trpělivosti a nebudu lhát, občas…někdy spíš častěji než občas, selhávám v korigování vlastní frustrace, kterou pak směřuju na něho. Poměrně často se nejspíš ale dostávám do stavu, kdy s malým L. diskutuju tak dlouho, že si druzí musí říkat, že už by mu na mém místě dali na zadek. Já ale nechci. Nechci mu dávat na zadek. Za prvé proto, že když jsem to zkoušela, když jsem už nevěděla kudy kam, tak jsem mu ji fakt střihla, tak to zafungovalo fakt blbě. Moje dítě se na mě podívalo s takovým údivem, až mě to zaskočilo. Někdo, koho on bezmezně miluje a obdivuje, mu fyzicky ublížil. Heleďte ano, dala jsem na zadek, a určitě v budoucnu ještě dám, už jenom proto, že ruka je někdy rychlejší než hlava a když dítě udělá něco fakt ošklivýho, tak ten reflex tam jednoduše naskočí. Jenže já tak nějak chci a opravdu k tomu tíhnu, si pořád klekat na to koleno, podívat se svému dítěti do očí a zeptat se ho, proč to udělalo, jak se cítí a jestli je něco, co by chtěl udělat, aby se ta situace zlepšila a zda mu já v tom můžu být nápomocna. Jo, jsme zajímavá generace. Mluvíme o konsenzuálním sexu, respektujeme menšiny a jsme v klidu, když si před námi dají dva kluci nebo dvě holky pusu. Nepadá nám čelist k zemi, když uvidíme člověka černé pleti na ulici a nechytáme se za kabelku, když kolem nás projde. Jsme tolerantnější, než generace před námi a ještě aby ne, všude kolem o tom slyšíme a halt jsme si zvykli a je to dobře, nebo alespoň za mě. A taky s dětma mluvíme, ptáme se jich, zajímá nás, jak se cítí a děláme jim takový domácí psychology.

Několikrát už se mi stalo, že jsem se styděla, když se malej L. choval blbě. Stává se mi to taky před rodičema, když se moje dítě šprajcne a chová se tvrdohlavě. Co mě ale naplňuje vděkem je to, že naši to nekomentujou. Moje mamka ta je vůbec extrémně tolerantní a je na ní vidět, že je tolik naplněna láskou k malýmu L., že mu odpustila už asi pět minut předtím, než se začal chovat jak spratek. Ano, nejspíš si myslí svoje, což je její naprosté právo, ale neodsuzuje moji výchovu a neříká mi, co bych měla dělat. Moje I. a B., kamarádky moje milované, ty znají malého L. ve všech jeho polohách a nikdy, NIKDY mi neřekly žádnou odsuzující větu a VŽDY malýho L. přijímají takového, jaký je, ať už je zlatej nebo v hysterii. Bože jak já jsem jim za to vděčná. Jediný (na kom záleží), kdo to řeší, jsem tedy já. Já vnitřně řvu, když se moje dítě chová děsně a na mně spočinou pohledy ostatních a já tuším, že oni by mu na ten zadek už dávno dali. Malej L. už poslední dobou vnímá, když se nechová dobře a jaké pocity to v ostatních může vzbuzovat (že se na něho třeba zamračí, když je drzý apod.) a zažívá pocity studu, se kterými ale neumí zatím pracovat. A tak mu večer říkám pohádky a on pak fascinovaně hledí a říká, že ty vogy, to je jako to, co se stalo dneska jemu. Včera byla pohádka o malým balónku a babičce balónkový. Balónek řekl babičce něco fakt ošklivýho, zrovna se pošťuchovali a jemu to už nějak nesedlo a ve frustraci řekl babičce balónkový něco blbýho. A sice se omluvil, ale jenom proto, že mu to máma balónová řekla. A jak tak vyprávím, malej L. zkřivil pusu a potichu se rozplakal a říká: „ To je jako jak jsem to řekl mojí babičce já, a ona je teď asi smutná, promiň, že jsem to řekl“. A já ho pohladila, řekla mu, že to je pravda, že to je náhoda, že zrovna tenhle malej balónek taky dneska řekl babičce něco ošklivýho a už jsme to neřešili. Dneska ráno jsme šli na autobus a malej L. se zastavil u domu rodičů a říká: „Já už asi k babičce nemůžu jít, když jsem jí to řekl, viď?“ A já zase zaujala svůj vysvětlovací posed a řekla jsem mu, že babička, stejně jako já a jeho táta, ho milujeme, i když někdy řekne něco ošklivého a že vím, že babička ho miluje a nezlobí se na něho, protože ví, že on ji má moc rád. A on se usmál a řekl mi, že je moc rád, že k nim bude moct chodit domů a že když já na něho budu někdy zlá, že ani on se na mě nebude zlobit, ale že musím říct „promiň“. Zbytek dopoledne pak stál lehce za hovno, ale tenhle moment, ten byl božskej. Občas, fakt jen občas, to všechno zapadne tam kam má, vesmír je v rovnováze a do toho svítí sluníčko a člověk si říká, že něco v životě udělal fakt dobře.

Tak snad mu ten batůžek, co mu už od narození balím, bude k něčemu dobrý. Bude v něm sem tam bordel a zmačkaný věci, ale věřím, že základ bude mít dobrej, bude už jenom na něm, jak si ten batoh vybalí a co cestou zahodí do koše.

Pokud chcete a můžete, ráda si od Vás přečtu, jaký styl výchovy máte vy:)

 Lenka

. karantény a niterní pocity .

34 dní. To je zatím tolik dní, kolik jsem dohromady strávila v, hygienou nařízené, karanténě. Zatím vždy s negativním PCR testem. A s každou takovouhle karanténou se naprosto zásadním způsobem zvyšuje moje tendence se uzavírat do sebe. Moje úzkost se zvyšuje, moje obava se s kýmkoliv vidět a riskovat tak další karanténu strmě stoupá. Vadí mi lidi. Je to tak. Vadí. Nechci si s nikým povídat, nechci se s nikým sdružovat. A jsem si jista, že těm všímavějším to neuniklo a vidí, že se prostě kontaktu vyhýbám. Moje práce zahrnuje prakticky neustálou komunikaci s lidmi. Každý den mluvím s desítkami lidí, někteří z nich se z různých důvodů zlobí a nejsou dobře naladěni, jiní jsou milí a ochotní se mnou mluvit – je to moje práce a tak ji beru a jsou samozřejmě dny, kdy s nikým mluvit nechci, ale protože to je moje práce, tak vím, že jednoduše musím. V osobním životě ale nemusím. Nemám povinnost s nikým mluvit, reagovat na obvyklý pouliční small talk a prostě konverzovat. Byly doby, kdy jsem si nedovedla představit, že bych se nebavila, nesmála, nesnažila se lidi rozesmát. Dnes jsem ráda, když vyjdu před dům a nikde nikdo není. Je to pochopitelně mnou, je to moje osobní nastavení a v naprosté většině případů to není o těch ostatních a o tom, jací oni jsou. Ostatně často my sami zrcadlíme do ostatních svoje pocity a ty negativní mají tendenci nás strhnout k nechuti, obviňování a osočování. Ačkoliv přirozeně od dětství inklinuji k samotářství (v pubertě a v období svojí největší nadváhy jsem byla introvert převlečený za extroverta, tolik bažícího po uznání ostatních tím, že je budu bavit a rozesmívat), nejsem vyloženě člověk, který opravdu vůbec nikoho nepotřebuje. Povedlo se mi kolem sebe vytvořit bezpečný a milý kruh blízkých a přátel, kterého se držím a v zásadě jeho složení neměním. Kdykoliv začnu mluvit o svých osobních věcech, pak to je z nervozity. Prostě mluvím, protože mlčet mi připadá nepatřičné. Dovedu se lidem svěřit, ale vybírám si ty, komu něco řeknu. Jinak naprosto bezostyšně přiznávám, že nesnáším, když se mě lidé něco tahají, především ti, které nepočítám do kruhu svých blízkých osob. Někteří lidé jsou taktní a jedou po povrchu, nevyzvídají a nepátrají, jiní jsou (podle mě) otravní a ptají se na věci, které jim prostě říkat nechci. Nebyla jsem vždycky taková, před rokem a půl jsem ještě byla celkem otevřená, i když pořád zoufalce snažící střežit si soukromí a moc se neodhalovat. Tahle covidová doba mě ale zásadním způsobem transformovala.

Trávím hodně času na home office, jenom sama, nebo jenom se svým synem a partnerem. Vídám se velmi zřídka s rodiči a častěji s nejlepší kamarádkou. A s kolegyněmi v práci, když tam zrovna jdu. A to je moje maximum. Dokud jsem neměla strach s lidmi mluvit, abych je případně nenakazila svým neexistujícím Covidem, tak se mi docela dobře žilo, i když přiznávám, že od porodu malýho L. nejsem už ta Lenka, jako dřív a kdokoliv se mnou šel trochu delší cestu životem, to vidí a cítí.

Moje vztahy se změnily. Velmi těžko se mi představuje návrat do toho tolik opěvovaného normálu. Můj normál je tohle. Minimum kontaktů a věčná obava, že někoho nakazím a poseru mu život, zdraví, svobodu a tak dále. Představa, že chodím každý den do práce, do baru nebo na oslavy mi je na hony vzdálená. Tohle se mnou udělal Covid a také opatření, která tu panují. Jak jsem řekla na začátku. Tři karantény. 34 dní. 34 dní, kdy jsem nemohla do práce, nemohla do obchodu, nemohla jít se synem ven, nemohla jsem jít na vyšetření do nemocnice, nemohla jsem dělat, co mě baví (což je třeba chození, prostě si vzít sluchátka a deset kilometru chodit a říkat si, že už chci doprdele bejt doma a mít to odchozený a zároveň se hecovat, že dám víc, víc než jsem si předsevzala. Sport mě prostě tak jako pasivně agresivně neba, ale dělám ho, páč hodně jim, no…). Moje dotazy a pochyby o tom, proč musím být v karanténě, když jsem otestovaná a negativní byly zameteny pod stůl s tím, že přeci co kdybych to ještě chytla. Ano, to se může stát a asi i stává, ale mně prostě zatím ne. A tak vidím, jak mě tenhle systém vězní a dělá se ze mě ještě většího introverta zmítaného úzkostí než dříve.

Tohle je takové negativní psaní, já vím. Jenže ve mně tohle bublá už nějakou dobu a jsem toho jednoduše plná. Věřím, že nejsem sama, kdo se změnil. Kdo byl změněn. A jenom děkuju nám dvěma dospělým, že jsme si do života přivedli malýho L. Protože on je takovej závan svěžího vzduchu, taková moje každodenní připomínka, že on v zásadě neví, co se se světem stalo za průser a prostě žije. Ze dne na den, od snídaně k obědu a od rána do večera. Ptá se, co budeme dělat, pořád běhá, směje se, ano, vzteká se a nasírá se, ale prostě žije. A já mám díky němu pocit, že to dám. Jistě, já sama sobě musím být zdrojem pohody a vězte, že se snažím být. Jenom teď je to o něco složitější.

Takže když mě potkáte, tak v pohodě, fakt. Já pořád věřím, že se zase najdu. Že dokážu otevřít dveře, které jsou zatím otevřené jen na škvírku a někdy se s rámusem zabouchnou úplně, za kterými jsem já taková, jaká jsem bývala. Jestli mě tahle doba něco naučila, tak je to pocit, že když nechci a nezávisí na tom ničí život nebo zdraví, tak nemusím. Nemusím mluvit. Nemusím se ospravedlňovat a nemusím vysvětlovat. I když mi je ta představa nepříjemná, tak jsem si jista, že na některé lidi působím odměřeně, nerudně a uzavřeně. Jenže já taková asi prostě jsem. Jsem introvert. Jsem samotář. Jsem náladová a melancholická a smýšlím často negativně. Ale taky jsem zapálená do věcí, co mám ráda. Ráda lidí učím, strašně, strašně moc ráda. Vím, že jsem toho v životě hodně zvládla, žiju s chronickou, bolestivou nemocí a učím se jí porozumět. Možná se často tvářím jak kráva, ale přísahám, že v zásadě nejsem. Jenom někdy, a když se jako kráva chovám, tak si to uvědomuju. A umím se omluvit. Chápu, že lidé nemůžou čekat, až budu mít zrovna náladu a budu s nimi ráda mluvit, ale pokud kdokoliv tenhle krok udělá a fakt se na mě naladí, tak vím, že to bude pěkný povídání.

Když jsem tohle začínala psát, tak jsem si říkala, jestli si dovedu vybavit, kdy jsem se naposledy smála. Vím, že včera, Lukášovi. A taky předtím malýmu L. A taky předtím nečemu, co řekla Ivanka. Ale co mi teď tane na mysli nejvíc je, když jsem šla ven s malým L. a byla klasicky taková přinasraná jako obvykle a kousek cesty se mnou šla K. tady od nás ze vsi. A jak šla, tak jí spadly klíče do kanálu. A já se tak smála (já se směju i teď, když to píšu!) a K. to nevěděla, ale ve mně se něco uvolnilo. Něco, co tam tak trochu spalo. Víte, jako v Sexu ve městě, když Carrie byla v pytli, páč ji nechal Mr. Big u oltáře a Miranda jí řekla, že se bude smát, až se stane něco fakt hodně vtipnýho. A Charlotta se na dovolený napila vody ve sprše a pak se pokadila do kalhot. A Carrie se smála. A já se smála, když K. spadly ty klíče do kanálu a my je tam společně s její ségrou M. tahaly klackem na buřty.

Prostě my všichni se jednou zase budeme naplno smát. Až bude něco hodně, hodně vtipnýho.

 Lenka

. pro moje ženy .

Milé ženy, holky, dívky a holčičky. Tohle je pro vás. Pro nás.

Celý život se obklopuji ženami, více než muži. Ačkoliv se necítím v ženských kolektivech  jako ryba ve vodě, stejně hrají ženy v mém životě prim. Jsou dny, kdy nahlas říkám, že v příštím životě chci být chlap. Bývají to dny, kdy se mi nedaří, kdy mě trápí moje chronická nemoc, nebo kdy běhám s mokrým prádlem na půdu a u toho si ukopnu palec o strmé, dřevěné schody. Někdy je takových dnů v řadě za sebou mnoho, jindy je jich tak málo, že o nich za chvíli ani nevím. 

Když se podívám kolem sebe, nebo jen tak namátkou projedu svoje přátele na Facebooku, tak vidím ohromnou spoustu inspirativních žen. Žen, které jsou v první řadě dobrosrdečné, inteligentní a vtipné. Jejich krása, styl a přitažlivost jsou hned v závěsu. Jsem naprosto stoprocentně pro to, abychom se my ženy podporovaly, věřily v sebe navzájem, byly k sobě otevřené a jednu, jednu takovou malou, ale důležitou věc se naučily od mužů. Abychom se naučily nebrat si věci osobně, nevytvářet si v hlavě scénáře toho, co se nejspíš stalo a kdo co kdy řekl, ale abychom prostě šly a mluvily spolu. Upřímně. Abychom se zeptaly, co naši kolegyni v práci tak sere, že se celý den tváří jak piča. Ta kolegyně jsem třeba já. Třeba mě jenom něco naštvalo doma, nebo jsem se blbě vyspala, nebo mě štvou sousedi, partner, dítě, rodiče, daně, že mám na váze dvě kila navíc, cokoliv. Ale nebylo by o tolik snazší, kdybychom si u kafe řekly, že dneska nemáte svůj den a že vy s tím nemáte nic společného? Pro mě určitě ano. Já jsem mistr domněnek. Prodavačka v Lidlu se na mě úkosem podívá a vlažným tónem mi řekne cenu nákupu a já až do Debře přemýšlím, co jsem jí jako udělala?!

Doba nám ženám tak trochu nepřeje. Velkej L. se mi diví, že jsem často ve stresu z toho, jak mi roste zadek, a vlastně všechno, ale teda ten zadek nejvíc. Ptá se mě, jestli si myslím, že ráno přijdou s klukama do práce a poměřují si, kdo má větší břicho (prosimvás, chlapi naopak přijdou do práce, podívají se na kolegu a řeknou:“ Ty vole ty máš cemr jak hovado!“ a pak spolu normálně pracují celý den a nikdo z nich pak doma nebrečí večer ve vaně). Dovedete si představit, jak by to vypadalo v ženském světě? Na ranní poradě si ženy sednou ke stolu, rozepnou knoflíček u sáčka a pak jedna z nich řekne směrem k jiné: „Jano dneska vypadáš fakt hrozně, a taky jsi dost přibrala.“ To by bylo vražd! Samozřejmě nenavrhuju takovýhle extrém, ale jak říkám, mluvme spolu když, nevíme co se děje.

To zas byla dlouhá odbočka. Já totiž chtěla hlavně psát o nás. O nás ženách, co to nemáme v životě lehký, máme ty naše periody, a jsme styčným důstojníkem v péči o děti, zatímco musíme pracovat, abychom pak mohly odpovídat na otázky typu: „Jak jako žena dokážete sladit pracovní život a péči o děti?“ Ptá se na tohle někdo muže? Pane Romane, jak dokážete sladit rodinný život s tím pracovním?“ – Roman: „Inu, je to složité, po celodenní práci přijdu domů, vykoupu děti a pak čekám, až moje žena přijde do postele. Někdy bývá unavená, tak jsem vůči ní chápavý a navrhnu jí, když se tedy necítí na sex, jestli bys mi alespoň neprovedla felaci. Bývá pak uražená. Nevím, proč. Sladit to je fakt fuška.“

Já ženy miluju. Miluju, jak se smějeme, jak se díváme na svoje děti, jak umíme pracovat pod tlakem a stíháme za celý den milion věcí a stejně jsme večer schopný doma hodit na zem podložku a poslat tam hodinu jógy. Miluju, jak umíme všechno zorganizovat a pamatujeme si narozeniny a svátky (H., ty se každým rokem v tomhle lepšíš!) a googlime zdravý recepty na dorty a pak jsou ty dorty strašně dobrý. Miluju, že umíme chodit v podpatkách, běhat v nich a taky si je sundat, když nás bolej nohy a jdeme prostě bosky. Miluju, jak vypadáme, když si k vaření dáme skleničku vína a jen tak zasněně čumíme z okna. Miluju, jak jsme VŠECHNY krásný, ze všech stran, zevnitř i zvenku. Mrzí mě, že některé jsme zraněné, smutné, cítíme se opuštěné a nemilované, ale miluju, že to často překonáme, zvedneme hlavu, vystrčíme hrdě bradu a žijeme život tak, jak umíme. My ženy jsme boží. Fakt jsme. A jsme jedna velká, početná komunita, a to bez ohledu na to, jak dlouhé nebo krátké máme každá z nás nohy, jaký máme prsa a jestli vůbec, jaké máme vzdělání a koho milujeme. Tak se mějme rády, nejdřív sebe samy a pak navzájem. Neberme si vítr z plachet tím, že o sobě budeme mluvit ošklivě, že se budeme porovnávat a shazovat. Naučme se to. Protože je to proces a my jsme tak zdecimované debilníma časopisama s vyretušovaným vším a mediální masáží o tom, jak by měla taková dokonalá žena vypadat, že nám to asi bude chvíli trvat. Chvalme se, pohlaďme se a fanděme si.

Dneska je to dlouhé, ale dovolte mi teď pochválit pár z nás, protože mi teď na mysl přišlo několik žen a já o nich prostě chci mluvit.

Radka Mich., moje učitelka z UJEPu. Která naprosto pochopila můj humor, který byl často schovaný za to nejmenší sebevědomí v celým Ústí. Když mě zkoušela, tak klidně i hodinu, ale vždycky to ze mě dostala. Je vtipná, laskavá a ohromně chytrá, a když šla po chodbě, nikdy se na lidi nezapomněla usmívat. Díky ní mě bavilo do školy chodit a dodnes o sobě víme, tykáme si a já ji pořád neskonale obdivuju.

Zuzka P., kterou jsem ze všeho nejdřív učila Angličtinu. Chodila jsem za ní do závodu a než si mě někdy za sklem svojí kanceláře všimla, tak já se na ni dívala. Jak tam sedí, bezvadně ohálká a zvládá to, i když říkala, že to někdy nezvládá. V tom světě chlapské energie ona byla totální Rocky Balboa. A pak mi udělala kafe, a učila se a někdy se neučila a jen mě poslouchala, naslouchala. A to dělá doteď. A když se na něco veřejně zeptám, tak Zuzka je mezi prvními, kdo podává pomocnou ruku.

Verča P., moje spolužačka ze základky. Blondýnka, která se postavila před stereotypní vtipy o hloupých blondýnách a totálně je složila na lopatky. Kreativní, inteligentní a do toho navíc nepopiratelně krásná. Verča je architektka. Renomovaná, její práce jsou dechberoucí. Pamatujete na revitalizaci parku Štěpánka? To je její práce. Navrhla si dům. Dělala si stavební dozor a teď v něm žije a co Vám budu povídat. Je to pastva pro oko. A teď ta největší bomba. Je skromná. Ale ohromně. Nechlubí se, nepovyšuje se.

Vlaďka P., moje kolegyně z práce. Když jsem nastoupila, tak jsme Vlaďce udělaly s holkama v kanceláři Vánoce. V létě. Vyzdobily jsme jí kancelář, včetně stromečku a dárků. Lucka P. udělala bramborový salát a řízek. Někdo přinesl cukroví. Vlaďka dostala lyže a zimní oblečení a zpívaly se koledy. A ona se hrozně smála. A na tenhle zážitek já nikdy nezapomenu. Vlaďku osud vyzkoušel poměrně dost. S Terkou V. v práci říkáme, že až budem velký, chceme vypadat jako Vlaďka – ona, ač o cca 15 let starší než já, vypadá jak moje mladší sestra. Je to strašná kost. Ale fakt neskutečná kost. A taky je to pracant a skvělá máma. Vlaďka v Bolce začala dobrovolnickou éru a může být na sebe právem hrdá.

Terka M. (N.) moje další studentka. Sen každýho učitele. Takový ten student, co nechce prudit, ale kdyby bylo možný dostat ještě jeden úkol navíc, nezlobil by se. Terka si udělala Cambridgské zkoušky, dřela na ně a to v situaci, kdy bydlela s manželem v Číně. Jeden den měli krásnou svatbu a druhý už seděla v letadle do Číny, kde strávila tři roky. Nebyly to roky jednoduché, byly vykoupené slzami a zoufalstvím a steskem a taky frustrací. Ale ona to zvládla, a je zpátky. A má se krásně, i když se už asi pěknou řádku týdnů nevyspala. Jsem na ni pyšná.  

Barča P., fotografka. S kýmkoliv mluvím, koho Barča fotila, tak na ni nešetří chválou. A všichni říkají jednu a tu samou věc. Barča je příval pozitivní energie, pořád se usmívá, pusou i očima. Hladí slovem. Její fotky jsou pro mě na absolutní špičce, miluju její práce. Pamatuji si, jak si šla jednou pro kafe s sebou do Nejen kafe. Barča tam seděla se svojí dcerkou a dávaly si snídani. A já na ně koukala, jak se na sebe usmívají, jak spolu snídají, a říkala jsem si, že takovýhle vztah bych chtěla mít jednou se svou dcerou, kdybych nějakou někdy měla.

 Těch žen, o kterých bych dneska chtěla psát je hodně. Spoustu. Ale už je to na čtyři strany a káva už mi dávno vystydla. Tak mi odpusťte, že Vás tu nezmíním všechny. Ale vězte, že všechny jste úžasné. Vážně jste. Jak mám často pocit, že mi nic nejde, tak jedno mi jde fakt bezvadně. Obklopovat se výjimečnými lidmi. A to vy jste.

Přeji vám, holky a ženy moje, hezký mezinárodní den žen. I když každý den je náš. Každý den se vzbudíme a děláme svět skvělým (i když jsme zrovna nasraný).

 Tohle je pro vás. Pro nás.

 Lenka

. mateřský strach .

Od chvíle, kdy počůráte těhotenský test to začne. První dvě sekundy jste nadšený (pokud to teda bylo plánovaný) a hrozně děkujete Bohu, vesmíru, hormonální józe, měsíci v úplňku, no prostě čemukoliv, že jste v tom. A pak to přijde. To uvědomění. Jsem těhotná. Doprdele! Co budu dělat?! To budu muset rodit! To nezvládnu, to hrozně bolí, prej to člověk hned zapomene, ale já tomu nevěřím, určitě to je strašný. Co když má moje dítě rozštěp páteře, protože jsem nebrala od prvního zásunu, který byl označený jako oplodňovací kyselinu listovou (true story) . No prostě je to mordor. Pokud je to dlouho očekávané těhotenství, tak je ten stres o mnoho větší. Bojíte se, že se „to zase stane“. Že se NĚCO stane a Vám to miminko nebude dopřáno. I když se snažíte na to nemyslet, do prvního ultrazvuku prakticky neustále zadržujete dech, který klidně vypustíte z plic až ve chvíli, kdy uslyšíte tlukot srdce. Chlap, když zjistí, že jste těhotná, to má s tím strachem asi trošku jinak. Zaprvé chlapi nemyslí tak komplikovaně jako my a myšlenky mu za roh nedojdou v takovým měřítku, jaký zvládáme my (my už totiž druhý den těhotenství doufáme, že si naše dítě jednou najde lásku svého života a budeme mít vnoučata a bude to celý krásný). Předpokládám, že chlap má radost a pak mu to dojde a začne v duchu počítat, kolik ho to celý bude stát a když mu řekne babička sestry jeho kamaráda, že mu může dát kočár po osmi generacích cizích dětí, tak ho vezme, páč to je zadarmo a praktický a taky osvědčený, protože ty generace, že jo. A pak ho zpražíme pohledem, zeptáme se ho, jestli se neposral a upozorníme ho, že naše první dítě bude mít všecko nový a krásný a klidně si to zaplatíme samy. To se teda u nás nestalo, ale mysleli jste si, že jo, že jo? Pak teda chodíte na ty prohlídky a pořád do Vás doktoři něco strkaj a berou Vám krev a musíte jim dávat moč a pak přijde prvotrimestrální ultrazvuk u Sochůrka a vy už máte od googlení úplně sedřený prsty, protože tam se přijde na všechny potencionální vady a nesnáze, které by Vaše milované dítě mohlo mít. A tak tam přijdete a hned jak vlezete do ordinace, vysypete ze sebe, že jste nebraly tu kyselinu listovou a úplně jste to posraly a že bude ten rozštěp určitě a doktor se podívá na Vašeho partnera, v duchu ho polituje a ujistí Vás, že je to určitě v pořádku a můžete se uklidnit (to se fakt stalo…). No a pak teda už máte skoro rodit, a každej se ptá, jestli už. Protože prostě vy neděláte nic jinýho celej den, než rafinovaně předstíráte, že jste ještě neporodily, zatímco už máte doma dva měsíce novorozence. A pak už třeba přenášíte a máte zase strach, jestli je plodová voda čirá a proč to dítě nechce ven a ať už proboha prosím vyleze ven, a pak teda už ven leze a bolí to tak strašně moc, že si v duchu poznamenáváte, že máte všem svým kamarádkám říct, že jsou debilní krávy, protože Vám neřekly, že to tak bolí! A pak je tady. Je krasný, to Vaše miminko. A tak malinkatý a voňavý. A možná ho ze začátku nemáte úplně bezmezně ukrutně moc rády, tak jako se to píše v knížkách a jak to říkala sousedovic Maruška, ale jednoho dne budete, dřív nebo pozdějc jo, protože takhle to příroda skvěle zařídila.

A pak jdete domů z porodnice. Doma transparenty a dorty a kytky a šperky a vy vůbec nevíte, co teď jako budete dělat a možná si říkáte, že to celý byla chyba, že je to strašně těžký a taky se Vám chce spát a máte strach. Máte ohromný strach, že až Váš muž půjde do práce a vy na to zůstanete samy, tak se něco stane. A v noci koukáte na monitor dechu, a i když bliká, tak mu stejně nevěříte a pořád kontrolujete, zda Vaše dítě dýchá.

A pak Vaše dítě roste a vy možná moc čtete a koukáte na televizi a v každém osamělém muži, který projde kolem dětského hřiště, vidíte potencionálního úchyla. Můj táta mi kdysi řekl, že se nekouká na filmy, kde jsou děti a já tomu naprosto rozumím. Pokud vidím film, seriál nebo dokument, kde se ubližuje dětem nebo kde děti někdo unese, kde se děti ztratí nebo kde jsou nemocné, tak to musím okamžitě vypnout a jít si vygooglit štěňátka nebo duhu. Dnešní doba je fakt diametrálně odlišná od té, ve které jsem vyrůstala. Od rána do večera venku, bez mobilu, lezlo se po stromech (já ne, já měla třicet kilo nadváhu, takže jsem nevylezla ani na nejspodnější větev, a co jako!), běhali jsme po silnici, kde projelo jedno auto za hodinu. Já vím, tyhlety nostalgie, jak dřív bývalo všecko takový jiný a lepší…Ale uznejte. Poslaly byste dneska s klidem v duši šestiletý dítě hrát si ven a řekli byste mu ať je do pěti doma a do těch pěti si mezitím nevyrvali nervama vlasy, kdo ho kde čapnul a vzal mu ledvinu?

O malýho L. se bojím permanentně a velmi mi pomáhá racionální povaha velkýho L. V praxi jdeme na procházku a malej L. se rozeběhne z kopce. Já už ho vidím, jak klopýtne, rozfláká si celej obličej a jeho kariéra modela bude v tahu, všude krev, slzy a panika. Velkej L. se na něj dívá, rychle vyhodnotí rizika a pak se začne tlemit, že ten si určitě rozbije hubu a bude řvát, ale „podívej jak běhá, a jak má rovný záda, to je neuvěřitelný!“. A tak to tak nějak balancujeme. Já se snažím zdržet osmkrát z deseti hysterických výkřiků, aby malej L. něco nedělal a velkej L. se snaží nebýt extrémně flegmatickej a nenechat naše dítě spadnou do Klenice, když do ní chce hodit klacek a my jsme zrovna sto metrů od něj. Je to fuška, co Vám budu. To moje čtení knížek různých žánrů a psycho příběhů mi možná nedělá úplně dobře, vymýšlím pak scénáře, co by se všechno mohlo stát a nedělá mi to úplně dobře. Samozřejmě tomu úplně nepomáhá Instagram a Facebook, kde člověk chtě nechtě vídá srdceryvné příběhy lidí kolem nás a pokud se jedná o děti, tak to pak regulérně brečím u telefonu a jdu se dívat na svoje spící dítě a modlím se, aby byl zdravý a nikdy se mu nic nestalo.

Abych zase neskončila úplně katastroficky, musím uznat, že děti jsou neskutečně gumový osoby a jejich regenerace je k neuvěření. Já se projdu kolem stolu, škrtnu o něj holení a mám dva týdny modřinu. Malej L. se totálně zkrosí, vyválí v prachu, má odranou půlku obličeje a sedřený koleno a za dva dny je jak novej. Takže to je naděje, pro nás mámy hysterky, že příroda je hrozně hodná a posílá děti na svět jako krásný, nepopsaný listy, který se dobře hojí a raději si prvních pár let života nepamatují, protože jinak by z nás byly slušně vyplašený.

Pochopitelně dodávám, že ne každá máma to má takhle, že ne všechny mámy se takhle obávají. Zároveň už jsem několikrát slyšela u svých kamarádek, že kdyby měly dítě třeba v pětadvaceti a ne po třicítce, tolik by to asi nehrotily a nebály se. Kromě mě. Já byla vyplašená už od mala, takže u mě bylo a je díkybohu (nebo bohužel?) jedno, v kolika si udělám dítě, výsledek je furt stejnej.

A úplně nakonec chci říct, že kdybych to bývala věděla, tak to udělám znovu. Celý. Celej ten proces s těhotenským testem, porodem, šestinedělím a tak dále. Matika je moje Nemesis, ale dovedu si spočítat, že všechny ty pozitivní, krásný a neopakovatelný věci v porovnání s mateřským strachem jednoznačně převažují.

L.

. jak se u nás ZASE vzdoruje .

Blíží se konec roku a mnozí z nás se nemůžou dočkat, až odbije posledního prosince půlnoc a tenhle převratný a s prominutím pěkně pojebaný rok skončí. Reálně asi všichni víme, že na kalendář ten náš slavný vir nehraje, takže to možná příští rok bude stejně na hovno, jako letos, ale stejně si dovolujeme doufat. Já tedy určitě.

Tenhle blog nebude o Covidu. Tomu se věnují ty Internety neustále, a co se mě týče, tak si už nějakou dobu ordinuju tvz. informační dietu. Jako u každý diety to ne vždycky vyjde a sem tam ujedu, ale celkově se snažím nečíst každý den zprávy a nedrtím se tím, kolik přibylo nakažených a v jakém stupni je zrovna ten čokl barevnej. Jen velmi stručně podotknu, že tahle doba covidová je pro mě ne zcela temná, naopak v některých oblastech mne poměrně zásadním způsobem osvítila a ukázala mi, kterak fungují lidské vztahy v době krize a nepohody. Síla tohohle virusu spočívá nikoliv v jeho nakažlivosti, nýbrž ve schopnosti devastovat lidské vztahy a všeobecnou solidaritu a humánnost, kterou v sobě máme všichni, chtě nechtě zakořeněnou (kdo z Vás nedaroval ani korunu na nějakou sbírku na FB, myslím, že každý jsme si někdy odpustili krabičku cigaret nebo nový boty a poslali to tam) a která momentálně dostává docela na prdel. Já sice moc Michala Davida nemusím, ale v jednom má pravdu, že pár přátel stačí mít a já jenom dodám, že těch pár přátel, co mám já, tak jsou fakt nejlepší, co jsem si kdy mohla přát a děkuju Vám. Za všechno. A hlavně tobě, Ivanko. Tobě nejvíc, protože tebe mi seslalo samo nebe.

Tak o čem teda budu psát, viďte. Inu, ještě stále, v tomhle momentu, netuším. Ale takhle z fleku mě napadá téma OBDOBÍ VZDORU, KTERÉ ASI NIKDY NESKONČÍ. Ano, musela jsem to napsat velkými písmeny, protože to u nás zase vypadá, jak když tu denně vymítáme ďábla.

Malej L. už párkrát tohle období měl. Vždycky jsem si přečetla nějaký chytrý článek, ujistila se u doktora, že nemá žádnou vážnou nemoc, která tohle určitě způsobuje, pobrečela si tak vehementně, až jsem se ráno v zrcadle nepoznala, a život šel dál. Po pár týdnech se asi dítě vyčerpalo, nebo si dalo tajnou schůzku s ostatními dětmi a domluvily se, že rodiče nechají pár měsíců v klidu a pak to rozjedou znova, nevím. Každopádně to, co se děje teď je hodně sofistikovanej upgrade všech jeho dosavadních vzteklých epizod dohromady. Někdy si říkám, že jsem ráda, že na sociálce pracuju, až tam na nás přijde oznámení, že naše dítě na nás hystericky řve, že nás nemá rádo a ať jdeme pryč, ale nejdeme pryč, ale jdeme a zavřeme dveře, ale nezavíráme ty dveře…ehm, nechala jsem se unést. No, že prostě až na nás přijde oznámení na sociálku, že se tu dějí hrozný výchovný zvěrstva, že mě snad kolegyně v práci nebudou moc soudit a vzpomenou si, že v práci jsem poměrně klidnej a vyrovnanej člověk. Za celou dobu mého života s L. jsem mu nikdy neřekla, že ho nemám ráda. Ani když mě hodně, hodně, ale fakt hodně sral. Prostě matka příroda mě asi dobře naprogramovala, a i ve chvíli nejhorší krize si říkám, že ho stejně miluju. Malej L. naproti tomu velmi důrazně vykřikuje, když jsem s velkým L. tak nehorázně zlí rodičové a říkáme mu, aby si uklidil hračky, že nás nemá rád! Že nás nemá VŮBEC rád! Tudíž nevím zcela jasně, kde k tomuhle přišel, jak ho, to malé stvoření, napadne, že když někomu řekne, že ho nemá rád, že ho to moc nepotěší.

V mojí hlavě jsem si tak na 89% jistá, že dovedu svoje dítě za každých okolností uklidnit. Dřív to bývalo 96%, ale to byl menší a já ho kojila, takže jsem měla na něho páku jako hrom. S každým vzteklým záchvatem se moje jistota chvěje v základech a musím říct, že naše dítě je opravdu ukázkový kozoroh. Mohu potvrdit, že i kdyby to mělo trvat dvě hodiny a znamenat litry prolitých slz na obou stranách, L. bude sedět, tvářit se nehorázně nasraně a ty hračky, prostě neuklidí. Pokud ho informuji, že odcházím (myslím tím do obýváku, ale v jeho hlavě to je představa, že si jdu zabalit a letím na Aljašku), tak hystericky křičí NE a visí mi na triku. Jakmile setrvám, vrací se zpátky na místo a bez zaváhání pokračuje v uraženém postoji, kdy uklízet nebude, zároveň ale nesouhlasí s tím, aby hračky za a) odnesl skřítek, který si neuklizené hračky odnáší do své skrýše, b) hračky dostalo nějaké jiné dítě, které si jich bude vážit a uklízet je po sobě a za c) se naštvu, vyrvu z okna síť proti hmyzu a ty hračky mu vyhodím ven. Věřte mi, že jsem vyzkoušela každou dostupnou strategii. Na některé nejsem hrdá (např. na tu, jak jsem po dvou hodinách rezignovaně vzala tu nejméně používanou část lega, která tam možná ani nepatřila, a vyhodila ji demonstrativně do koše), na jiné naopak nostalgicky vzpomínám, poněvadž jsem to ustála a ani jsem nezvýšila hlas.

V mojí představě se jde na všem domluvit. Mám to tak obecně v životě, že věřím, že všechno se dá vykomunikovat, nejlépe však bez vášní, v klidu a především slušně. Pokud se schyluje ke konfliktu, nebo konfrontaci a mohlo by se stát, že mě nedejbože nebude mít někdo rád, jsem ve stresu a snažím se to hezky urovnat, uhladit a hlavně aby všichni byli spokojení. A moje dítě mi dává velmi jasně najevo, že tahle moje strategie je nedospělá, v praxi nepoužitelná a pokud jsem přesvědčena o tom, že jednám s úctou a hlavně oprávněně, pak bych měla být v pohodě s tím, že se to lidem nebude líbit. A malýmu L. se to sakra nelíbí. A já ho chápu, opravdu. Boha mně se kolikrát nechce uklízet, ani vařit, ani prát, někdy ani vstát a vyčistit si zuby, ale nakonec jdu. Ano, můžu být úplně cool matka a prostě mu říct, hele dobrý, tak si to neuklízej, nech to ležet, je to tvůj pokoj, tak si tu žij, jak potřebuješ. Jenže já bych byla ráda, aby moje dítě vyrostlo v člověka, který po sobě uklízí, respektuje, že v životě prostě bohužel některé věci dělat musíme, i když nechceme a pokud se někdy třeba dá s někým dohromady, tak by bylo fajn, aby ho ta buchta nebo chlápek neopustili, protože je totálně společensky zaostalej.

Takže ne že bych se v tomhle článku snad dobrala nějakého závěru či poučení. Závěr totiž žádný zatím není. Někdy to u nás skončí tím, že malej L. dostane na zadek, někdy tím, že po několika trýznivých minutách přemýšlení, zda je to rozumné, se L. rozhodne, že teda využije nabídku mámy a nechá se obejmout, pohladit a vysvětlit si, že tohle nebylo dobrý, to vůbec nebylo dobrý, to už nebudeme opakovat, páč to vůbec nebylo dobrý. To objímání, to je moje specialita. To já mu nabízím často, jestli nechce obejmout. Já totiž fakt věřím tomu, že když ho obejmu, až se vyvzteká, že pochopí, že se mi sice nelíbilo to, co se dělo, ale taky ho přijímám takového jaký je a miluju ho, i když se chová úplně na pěst. Tuhle se mi zdálo, že to přineslo své ovoce. Lehce jsem si pobrečela, když jsem zjistila, že neuběhnu ani kilometr v kuse, aniž bych neumřela na dechovou nedostatečnost, a malej L. se mě zeptal, jestli nechci obejmout, a že mě má rád, i když neumím běhat.

Závěrem tedy. Období vzdoru je fakt náročný čas. Nevím, jak ho zpracovat a i když jsem zkoušela Nevýchovu, tak malej L. statečně odolal. Občas se mi povede situaci zvládnout tak, že si pak musím dát skleničku vína, napůl proto, aby se ocenila, že jsem fakt master king a mistr spinjitzu, jak jsem to zvládla a napůl proto, že se musím uklidnit, protože se ještě trochu klepu vzteky. Jindy se mi to zvládnout nepodaří a křičím a trošku i brečím. Někdy se dokonce směju (ale na tajnačku), protože vidět čtyřletý dítě, jak nasupeně mrská lego po jednom kousku zpět do krabice, je opravdu vtipný. A když na mě křičí, že mě nemá rád, tak se ho zeptám, jestli je to pravda, nebo to říká jenom ze zlosti, tak, asi aby zachoval dekorum, na mě zařve JÁ TĚ MÁM RÁD GRRRRRUUAAAAAA! A já mu říkám, že ho mám taky ráda, i když se chová nehezky. A o tom to podle mě je. My dospělí asi taky potřebujeme vědět, že nás naši blízcí mají rádi, i když se kolikrát chováme jako úplní kreténi.

 Mějte se krásně. Moc nám všem přeju, abychom se jednoho dne, nejlépe krásného, slunečného, probudili do světa, jakým si teď, v tuhle chvíli, přejeme aby byl.

 Lenka

. a kdy teda budete mít to druhý?.

Narodí se dítě. Je to krásný okamžik, všichni si oddychnou a jsou rádi, že porod dobře dopadl. O několik dní později se maminka vydává poprvé na dobrodružnou cestu s kočárkem do DMka pro další poporodní vložky. Potkává známou ze základní školy. Moc se spolu nevídají, vlastně si ani není jistá, že ví, jak se tahle známá jmenuje. A po chvíli ta známá, co se možná jmenuje Katka nebo taky Marcela, upře oči na tuhle novopečenou maminku a naprosto vážně se jí zeptá:” A kdy budete mít druhý?” TAK TY VOLE? Katko nebo Marcelo, seš úplně debilní?! 

No, to byl jenom takový dramatický úvod do tématu druhého dítěte. Opravdu mezi námi existují takoví lidé, kteří jsou schopni tuhle otázku položit ženě, který se ještě ani nevstřebaly stehy po nástřihu. Copak není všeobecně známý fakt, že když žena porodí, tak automaticky proklamuje, že UŽ NIKDY NEBUDE RODIT? Pak teda přijde matka příroda, položí si ruce na boky a potutelně se usměje, pak vezme do ruky něco jako měli Men in Black, vymaže ženě paměť a ona pak, za pár let, chce druhé dítě a jde ho s odvahou porodit, páč tu bolest už zapomněla. 

Přiznám se, že jsem se v životě též zeptala, zda někdo plánuje druhé dítě. Věřím, že to nemuselo být v tu chvíli třeba vhodné, možná jsem zvolila špatnou chvíli, nebo také ne, netuším, ale pokud ano, zpětně se za to hluboce omlouvám. Co jsem ale rozhodně neudělala, pokud se mi dostalo záporné odpovědi, bylo zvolání typu: “Ježišmarja, vždyť bude XY sám, jedináček, to je hrozný, že nebude mít sourozence.” 

Malej L. již dávno překročil věk, kdy bych měla (dle norem společnosti) pomýšlet, nebo spíše aktivně pracovat, na druhém potomkovi. Věkové rozmezí mezi malým L. a naším druhým, imaginárním, dítětem se zvětšuje mílovými kroky. V některých ohledech je to již v pytli, už je to příliš velký věkový rozdíl, už si spolu nevyhrají, došlo k velkému zanedbání v oblasti reprodukce druhého sourozence. Jenže pokud matka příroda nepřijde k nám před barák, nepromne si ruce a nerozhodne se, že mi ukáže, když se takhle rouhám, a říkám, že druhé dítě nechci, tak prostě…mít druhé dítě nebudu. 

Nespočítám na prstech obou rukou, kolikrát se mi dostalo shovívavého pohledu a věty: “Však uvidíš, to přijde…”, kdykoliv jsem někoho ujistila, že opravdu druhé dítě neplánujeme. 

Pochopitelně si uvědomuji, že tím pádem malej L. bude už navždy jedináček. Podle hluboce zakořeněného přesvědčení některých lidí bude tím pádem rozmazlený, neschopný se dělit, přemotivovaný a tak dále. Taky se nebude mít v životě o koho opřít (rodiče, prarodiče, ostatní příbuzní a přátelé se nepočítají). Upřímně nevím. Stát se to asi může, přeci jenom je tohle naše jedno dítě celej můj vesmír, takže hele, asi trošku rozmazlenej bude (ale jenom trošinku, budu se snažit, aby to bylo opravdu jen úplně zanedbatelná míra rozmazlenosti). Když se podívám na argumenty lidí, co jsou rozhodně pro to, abych já měla dvě děti, i když se zatím ani jednou nezmínili o tom, že mi je budou obě hlídat a financovat jim studia, takže nevím, proč je to pro ně tak důležité, tak je to asi takhle.

Dítě má celoživotního parťáka. Pravda a taky trochu kec. Znám několik lidí, co mají sourozence, ale rozhodně z nich nejsou v dospělosti kámoši, co spolu tráví víkendy nebo dovolené. Pro mě není to, že mám sourozence, záruka toho, že si v dospělosti nebudu připadat sama. Na druhou stranu znám lidi, co sourozence mají a opravdu se milují a tráví spolu dobrovolně čas. A to je moc hezký a moc jim to přeju. 

Dítě si má s kým doma hrát, rozvíjet se. Máma si tak vypije horký kafe. Win Win! Malej L. Je takovej zvláštní pavouk, dovede si sám vyhrát i několik hodin v kuse. Zároveň miluje děti a rád je součástí týmu, i když zpočátku je spíše pozorovatel a v tichosti si po straně nacvičuje střílení pavučin po ostatních dětech…chodí do školky, má kamarády, se kterými se pravidelně vídá. Navzdory svému věčně špatnému svědomí kvůli čemukoliv, jsem v tomhle v klidu. Malej L. se socializuje celkem obstojně.

Je nasnadě se “pokusit” o holčičku, abychom měli “páreček”. A co když to bude zase kluk? Obávám se, že na tuto oblast se reklamace nevztahují. Navíc, je sourozenecký pár méněcenný, pokud se nejedná o chlapce a dívku? Moji rodiče se pořád sem tam ptají, jestli teda s tou hočlčkou nemají počítat, že by si ji fakt MOC přáli. A vypadají zklamaně, když jim řeknu, že ne. Ostatně, je nasnadě přepokládat, že zrovna mně by se narodil další chlapík a nebo rovnou dvojčata. ALE! Kdyby prostě náhodou se to stalo, tak je mi opravdu jedno, jakého pohlaví to dítě je. Hlavně, že je zdravé. Pokud se někdo pouští do plození dalších potomků proto, že chce od každého pohlaví jeden kus, tak to je fakt smutný, ale asi ne nepochopitelný, nevím, neodvažuji se soudit. Každopádně mě tenhle scénář nechává chladnou. Jsem naprosto smířena s tím, že nebudu plést copánky, nakupovat všechno s Elzou a Annou a tak. 

Velkej L. se tomu nebrání. 

Tohle je takový ošemetný. Ale je fakt, že velkej L. by se nezlobil, kdybychom měli další dítě. Zároveň ale respektuje, že já nechci. A to je pro mě ten nejvíc nejdůležitější argument. To, jak to máme my dva. Koneckonců, my dva se o naše dítě/děti musíme starat, finančně je zajistit, vychovávat, milovat, vést…nikdo jiný to za nás neudělá. 

V neposlední řadě si pojďme jenom tak pro sichr říct, že někdy to je strašně netaktní se ptát lidí na to, zda hodlají počít. Ať už první nebo druhé nebo další dítě. Asi každý z nás se někdy zeptal, jak říkám, i já to udělala a to jsem sama někdy otrávená, když se na to někdo ptá mě. Nevím, proč to tak je. Proč nás zajímá, jestli budeněkdo, jehož život nežijeme, mít dítě. Pokud se nejedná o multimiliardáře a my mu to dítě hodláme unést a pak toho člověka vydírat, tak prostě nevím, proč by nás to mělo zajímat. Jenom mějme na paměti, že někdy se to opravdu nehodí. Navíc, pokud už se tedy zeptáme a dostane se nám záporné odpovědi, nebuďme z toho v šoku a nemějme potřebu to tomu člověku vymlouvat nebo ho snad shazovat. Ano, i to se děje. Někdo skutečně má potřebu druhé lidi stigmatizovat za to, že si vědomě zvolili nemít dítě/děti. 

Co se mě týče, tak se z téhle otázky nehroutím, už mě ani nenervuje a když se mě na to zeptá někdo, koho sotva znám, tak mi to připadá spíš k smíchu. Nikdy nevíme, jakou cestou dotyčná zrovna prochází a co ji vede k tomu dítě mít nebo nemít. Tak se nejprve nadechněme a místo věty typu:”Ty jo tak malej bude jedináček, to je smutný” řekněme: “A tak nedáme Prosseco?…”

Doufám, že jsem tímhle tématem nezasáhla citlivé místo někomu z vás, kdo tohle čtete. Uvědomuji si, že se asi rouhám. Někdo dítě velmi chce, touží po něm vším svým bytím, ale nejde to a já tu mluvím o tom, že už žádné nechci. Jen chci objasnit, že si uvědomuji, že to může znít hrozně. Ale je to prostě moje pravda, moje realita a tu nemohu popřít. Jsou ženy, které zcela a přirozeně nasednou do role mámy a je jim dobře, neumějí si představit, že by mámou nebyly. Já osobně si nedovedu představit, že bych nebyla mámou malýho L. Jsem celou svojí existencí jeho máma, a to jsem si vědomě zvolila a věřím tomu, že i on si mě vybral. A tak mě má. Mámu, která to mateřství občas fakt nezvládá a všechno co dělá, je tak nějak napůl a na hovno. Jsou ženy, které milují být matkami, které mateřství naplňuje a které se obklopují dětmi, tvoří velké rodiny a dávají jim ze sebe to nejlepší. A pak jsou mámy, jako jsem já. Mají jedno dítě a milují ho vším, čím jsou. A další už nechtějí, protože cítí, že na to nemají. Že takhle je to správně a dobře a prostě to stačí. 

Takže, závěrem. Mám jedno a víc nechci. A kdyby náhodou byly dvě, tak dobrý, mělo to tak být a přijmu to s díky a pokorou. A když bude pořád “jenom” jedno, tak je to matematice navzdory to největší a nejvíc dostačující číslo, co znám. 

. wellness víkend s dítětem (a bez) .

Existuje zásadní rozdíl mezi tím, jak probíhá wellness víkend ve dvou a jak probíhá s dítětem. Pojďme se na to podívat hezky zblízka, abychom snad příště, až budeme vybírat oddechový čas, neměli pocit, že tentokrát to bude pohoda, i když s sebou máme malýho kazišuka.

 Wellness víkend ve dvou:

Vyrazíte na cestu, koupíte si kafe a minimálně jeden z vás se už nemůže dočkat, až tam dojedete a pořádně si na pokoji zasouložíte. Občas se políbíte, držíte se za ruku, usmíváte se na sebe a prostě se nemůžete dočkat. Cestou vyřídíte ještě pár pracovních hovorů, protože máte úplně na hovno priority a myslíte si, že to bez Vás v práci zkolabuje. Když přijedete, tak si teda zasouložíte na tom pokoji, a pak jdete na procházku. Je to hezký. Příroda je krásná, mnohem hezčí než u vás doma. Všude kolem lítají děti, některý jsou roztomilý a hezky oblečený, tak budou vypadat vaše budoucí děti. Jiné jsou uřvané, špinavé, totální smradi, neposlouchají nikoho, natož rodiče, fuj, takový parchanty nikdy mít nebudete. Pak jdete na bufetovou večeři, po ní zase na pokoj souložit, pak do baru, tam se ztřískáte a pak možná zase souložíte, těžko říct. Druhý den to je podobné, akorát jdete ještě do bazénu, kde to je samá povislá a unavená matka nebo divocí nezletilí, takže tam vypadáte bezkonkurenčně nejlíp a je to fajn pocit. Odjíždíte hezky unavení, ale vyspalí a připraveni jet domů a měnit svět. Potvrdili jste si, že se máte fakt rádi a dokážete spolu fungovat v cizím prostředí. Máte hodně nových selfíček, která jste nasypali na FB, aby nebylo pochyb, že život je super. Pokud jste se za celou dobu pobytu třeba pohádali, tak jste si pak zasouložili na usmířenou a všecko je zase v pohodě.

 Wellness víkend ve třech neboli s dítětem (např. 3,5 letým)

Vyrazíte na cestu, koupíte si kafe a strašně se těšíte. Dítě v autě se pořád ptá, jestli už tam jsme, kdy tam budeme, jak dlouho to bude trvat, než tam budeme a až tam budeme, co tam budeme dělat. Nejprve odpovídáte hezky a mile, pak odsekáváte a pak už vůbec nemluvíte a děláte, že tam nejste. Na místě se jdete ubytovat a dítě vám řekne, že nikam nejde, že se chce koukat v pokoji na televizi. Jste nekompromisní, a tím pádem je dítě vzteklý a nespolupracuje. Při procházce je to chvílemi moc hezký, protože je tu krásná příroda, o tolik hezčí než u nás, ale taky pořád řvete, aby dítě neskákalo v kaluži, vrátilo se z toho kilometru a půl co se od vás vzdálilo a tak. Těšíte se na večeři, ale jste najedení za osm minut, protože dítě, ačkoliv nezná takový výběr jídla a vy mu dovolíte, aby si dalo COKOLIV CHCE, tak najednou nechce nic. Chce si jenom hrát, nemá hlad. Radši si dáte pivo a víno a jedním okem kontrolujete dítě na hřišti, sem tam se vám ztratí z dohledu, takže máte lehký infarkt. Večer pak koukáte teda na tu televizi, pak se jde dítě spát a vy sedíte na balkoně, dáte si skleničku vína a chodíte pořád koukat, jestli spí, a nebo ho někdo neukradl. Druhý den se vydáte na výlet, je to psychicky i fyzicky náročné, dítě je teda pašák a statečně ty kilometry dává a jste na něho strašně pyšní, ale taky má nějakou ubulenou náladu a pořád kňučí a fňuká a vás už to tak sere, že mu zahodíte kolo do trávy a pak se otočíte a vší silou zakřičíte do nebe (true story). U toho se pak trochu pohádáte mezi sebou, nálada je na bodu mrazu, musíte to pak spolu probrat večer na balkoně. Nicméně v zájmu klidného zbytku dne se zase usmíříte a jdete dál. Jdete daleko. Máte pak brutální, do krve rozdrásaný puchýř na noze a pořád kvůli tomu fňukáte, skoro jako to dítě, ale vy můžete, vy na to máte právo, páč to tady platíte a tak. Celý den je ve znamení jídla, pití kafe, dělání toho, co chce dítě, střídání se v příjemných aktivitách (bazén, sauna, pivo deset minut o samotě) a párkrát musíte do dětského koutku. V zájmu zachování integrity celé rodiny. Večer je pak dětská diskotéka. Dítě se na ni hrozně těší, pořád se ptá, kdy už půjdeme na tu „dyskutu“. Celý den to používáte jako rafinovaný systém vydírání, kdy všechno, co chcete, podmíníte tím, že jinak se nepůjde na diskotéku. Na diskotéce dítě tančí, je roztomilý, jste na něho pyšní, pak se ale najednou unaví, protože ujelo 20 km na kole, deset naběhalo a pět natancovalo a začne být na pěst. Odpouštíte mu to, chápete jeho únavu, doufáte v rychlý spánek. Večer je pak stejný, jako ten předchozí. Usnete ale brzy, jste vyšťavení. Za celou dobu jsem nezmínila soulož, viďte. No, tak ta tam někde taky je, tichá, diskrétní, rychlá, a když dítě tvrdě spí. Třetí den jedete domů. Ráno se těšíte na kafe a snídani a na to, že to po sobě nebudete muset uklízet a mýt nádobí. Nakonec je z toho rychlé jídlo a kafe vypité za pět vteřin, protože dítě nechce jíst, nemá hlad a chce si hrát a vy ho ze svého místa na tom hřišti, u kterého je obrovský rybník, nevidíte. Pak se jede domů. Dítě je zpruzelé, je vedro. Pak se najednou poblinká. To vás překvapí, to nikdy nedělá. Protože už nemá žádné čisté oblečení, dostane na sebe triko od pyžama a usne. Což vás stresuje, takže ho pořád kontrolujete, zda dýchá a nevdechuje zvratky. Těšíte se domů. Cestou přemýšlíte, co budete prát jako první a jestli to pověsíte ven. Jste doma. Dítě se nudí. Jste zpráskaní jak psi, ale jste docela šťastní, protože jste byli všichni tři spolu, na hezkým místě a dobře jste se najedli. A pili jste víno.

Takže takhle. Příště by to bylo fakt skvělý jet jenom sami dva. Nicméně abych pravdu řekla, tak i přesto, že jsme se s velkým L. shodli, že je našeho dítěte HODN           Ě (hodně hodně moc), tak ho milujeme a za nic bychom ho nevyměnili.

. home office s malým L .

Ve filmech vypadá home office velmi vznešeně. Prosluněná pracovna nebo kuchyňský (uklizený) stůl, horká káva, nejnovější notebook a za ním vyrovnaná žena nebo roztomile rozcuchaný chlápek. Práce je sice spoustu, ale filmová postava to dává s přehledem, telefony vyřizuje briskně a efektivně, stejně tak e-maily mají vždy jednoduché řešení. Takhle…já jsem asi žádný film s home office vlastně neviděla, ale kdyby nějaký takový byl, tak to takhle beztak je. Ono představa práce z domova je velmi lákavá, co si budeme. Jenomže pokud Vám do té představy zasahuje i bezprizorní ratolest, už to taková sranda není. Mějte na paměti, že mám jenom jedno dítě, školou nepovinné. Kdyby tomu bylo jinak a dětí tu bylo víc, plus po mně chtěly rýsovat trojúhelníky a rozebírat literární díla, tak mě namouduši jebne.

Abychom měli hned zpočátku jasno, tak jsem v momentální situaci za home office ohromně ráda. Je to pro mě novinka (i když jako OSVČ jsem toho doma u klávesnice napracovala požehnaně) a jsou chvíle, kdy si dovedu představit, že se moje práce z poloviny může skládat právě z home office. Vím, že ne každý tuhle možnost má a jsem ráda, že mně to bylo dopřáno. Dávám si jednu hlavní zásadu, že než si sednu k počítači, tak jsem dávno převlečená z pyžama, po snídani a s vyčištěnými zuby. Stačí, že si kolikrát vzpomenu vyčistit zuby malýmu L. až kolem oběda, další přešlapy v oblasti hygieny si už dovolit nemůžu.

Home office u nás doma je fajn, když není velkej L. v práci. To mám pak prostor, a i když kolikrát píšu jednu věc osmkrát, protože je tu hluk a povyk, tak pořád si můžu představovat, že jsem fakt v práci a péči nechat na L. Když má však L. ranní a jsme tu s malým L. sami, tak je to celkem zážitek (obávám se, že pro celý barák).

Ráno vstanu a hodím na sebe oblečení, zpacifikuju vlasy, vyčistím zuby, nasnídám se a pak otevřu počítač. Dokud malej L. spí, mám chvíli klid a náležitě si ho užívám. Pak většinou učiním zásadní rozhodnutí jít ho vzbudit a tím momentem začíná vzrůšo. Takhle. Budit malýho L. mám ráda. Většinou se na mě usměje, protáhne se a říká mi pěkný věci. Třeba že hezky voním, nebo že se na mě těšil, taky se mě ptá, co se mi zdálo a jestli už vyšlo slunce a taky co budeme dělat…no prostě od chvíle, kdy otevře oči, tak nezavře pusu. Dneska mi rovnou řekl, že se mu nic nezdálo, že se ho na to nemám ptát, načež mi začal vyprávět, co se mu ale zdálo včera (zdá se mu údajně pořád to samý, o pavoukovi, a já pořád dělám, že mě to překvapuje). Následuje snídaně a ujišťování, že můj pracovní notebook skutečně neumí pouštět písničky na youtube.com, taky neumí přehrávat pohádky a jestli se ho dotkne, budu se fakt MOC, MOC zlobit. Po snídani přijdou na řadu zuby a pak je před námi ukrutné množství hodin, které musíme nějak přečkat. Hned po ranní hygieně odolávám touze pustit mu na celý den pohádky a mít tak klid, a nebudu lhát, třeba včera tam dvě hodiny narval a pak půl hodiny brečel, že jsem mu to vypnula. Tudíž jsem velkýmu L. zaslala výmluvnou fotografii dítěte v posledním stádiu vzteklého pláče, aby viděl, s čím tady musím existovat. Samozřejmě mi bylo doporučeno, že mu nemám tu televizi pouštět a až bude s malým sám on, tak mu ji teda fakt nepustí. Tak si tady na něco stěžujte, že jo!

No. Poté následuje práce na počítači, maily, telefony – pak taky chvíli neděláte nic, protože nikdo nic nechce a Vám je to hloupý, že nic neděláte, tak se do něčeho pustíte a jakmile jste v půlce, tak někdo volá, takže to nedoděláte a neustále se k tomu pak vracíte. Když telefonuju, tak to obnáší před-rozhovor, který vypadá tak nějak takhle:

Já: „Zlato moje, já teď budu v ložnici telefonovat (já nevím, proč telefonuju pořád v ložnici, ale vždycky si u toho sednu na postel, koukám do korun stromů a hrozně mě to uklidňuje a mám pocit, že mluvím erudovaně a chytře), tak buď prosím zticha“

Malej L.: „ Ale proč? Já tam chci telefonovat s tebou, prosím, prosím“

Já: „To nejde, hraj si a já pak přijdu. A opravdu je důležitý, abys nehulákal, aby mě paní slyšela, víš?“

Malej L.: „Maaaaaaamiiiiiiiiii ale já si nechci hrát. Nechci! Nebudu si hrát!“

Já: „Tak si nehraj, ale nehluč.“

Malej L.: A můžu jenom u tebe sedět? Jenom budu sedět, prosím“

Já už úplně frustrovaná: „Jo, tak jo, mně už to je jedno“.

A telefonuju, on mi skáče za zády po posteli, dívá se na mě vyzývavě, poněvadž tohle samozřejmě normálně nesmí a já ho nemůžu okřikovat, takže mu vyhrožuju prstem a přísným pohledem. Takhle. Někdy to je v pohodě a nemusím tuhle proceduru absolvovat, ale třeba včera už jsem hovor končila slovy: „Těším se na viděnou, teď půjdu sundat dítě ze stolu a my se uvidíme ve středu, ano?“

Na začátku karantény jsem byla plná kreativity a optimismu. Byla jsem přesvědčená, že na konci této éry bude malej umět skládat origami a vybarvovat omalovánky bez přetahování. Dneska mi to je už tak trochu jedno a přiznávám, že celé ráno si hrál jenom s autodráhou. A včera měl k obědu hranolky a…dneska taky! Též se mé návrhy ohledně her omezují už jen na otázku, zda si chce hrát s legem nebo stavět puzzle. Včera jsme si dvacet minut kopali s míčem a já měla ohromně opojný pocit sounáležitosti a taky se mi očistilo svědomí, že si s ním vůbec nehraju.

Takže u nás takhle. Je to sice občas hodně dobrodružné, ale víte co? Je to zkušenost, která mě každodenně učí růst. A to je s mýma 160 centimetry docela výhra…

P.S. Když máte home office, tak sice musíte vařit a tak, ale umývat nádobí nemusíte, páč jste v práci, přece, tak jenom kdyby náhodou, buďte v klidu a dejte si počítač tak, abyste na ten dřez neviděli. Teda, pokud nemáte myčku. Což asi máte, co? No jo…tak nic.  

. karanténa ve zkratce .

Zrovna si píšu s kamarádkami, které jsou takové moje anglické dušičky, které jsem před lety učila a takhle krásně mi zůstaly jako drahé přítelkyně (a k nim mám ještě jako bonus dvě, co jsem neučila, a stejnak se mnou musej kamarádit!). Inu, takže si zrovna píšeme, kterak z nás ta karanténa dělá hospodyňky. Jedna udělala rýžový nákyp, druhá jede bomby a vymrskla mazanec a housky, další zase barví vejce kurkumou a tak dále. Já jsem zase zkonstatovala, že jsem ze zoufalství začala žehlit, péct a možná dokonce umyju okna.

Původně jsem měla rozepsaný blog, kde jsem byla samá depka a zamyšlení a apokalypsa a všichni to stejně chytneme a co je tohle za život. Nicméně naštěstí mám dnes celkem světlou chvilku a navzdory mnohačetným vzteklým výlevům malýho L. se dneska nechci zavřít do auta a sjet ze skály. Tedy jsem si tak říkala, že budu optimistická a dobře naladěná, protože to je v tuto těžkou, nestandardní dobu důležitý a určitě je o tom nějaký článek na FB, tak snad to nebudu kopírovat. Kdyžtak proklamuji, že jsem žádný takový článek nečetla, poněvadž přirozeně tíhnu k depresivním kouskům plným zoufalství a beznaděje. No, takže co jsem to…

Jo! Asi jako všichni si teď, víc než kdy jindy, uvědomuji, jak úžasný bývalo jít si jen tak ven. S odkrytou pusou a nosem. Jak to bylo bezva moct si jen tak brouzdat po DMku s omluvou, že přece vybrat vložky není sranda a proto tam vždycky zkejsnu (a utratím nehorázný peníze). Jak to bývalo boží vidět se s rodinou a přáteli a nemuset se bát, že jsou infikovaní, anebo naopak, že já jsem určitě nakažená a teď to ode mě chytnou a jak s tim pocitem viny budu žít?! Inu, bývaly to super časy, snad se k nim někdy vrátíme a snad neusneme na vavřínech a hnedka druhej den, co ten virus zázrakem odejde a už se NIKDY NEVRÁTÍ nebudeme zase debilní a nebudeme drancovat přírodu a chrchlat ostatním do obličeje.

Pojďme se podívat na pozitiva, která tato těžká doba přináší. Every cloud has a silver lining. Navíc musím využít toho záchvatu pozitivity, co mě nyní popadl.

Za prvý jsou to ty roušky. Já jsem zvyklá je nosit běžně, když jdu třeba k lékaři a jsem nemocná, abych neprskala na ostatní v čekárně. Naposledy jsem tam takhle seděla v lednu s angínou. Lidi na mě koukali jako na blázna, ale psychologický efekt zafungoval a většina si ode mě odsedla, i když já jsem teda už tak seděla skoro na chodbě. Třeba lidi pochopí, že sdílet svoje bacily s ostatními není projev solidarity, ale debility a budou ohleduplnější. Jinak i podle roušky lze zjistit, kdo má a kdo nemá (peníze, smysl pro kreativitu, instagramovej účet s více než pěti tisíci sledujícími atd.). Některé roušky jsou fakt krásné, stylové, ladící s oblečením, s aktivním stříbrem co se nesmí prát na víc jak 40 stupňů a tak.

Je to test lásky. Především čerstvě zamilované páry mají možnost si v reálném čase ověřit, zda jsou si souzeny. Vzhledem k tomu, že karanténa s sebou nese i obavy a stres, partneři se vidí, jak navzájem reagují na tyhle podněty a vidí se tak naštvaní, zoufalí, znudění atd. No prostě pokud něco tuží nebo naopak drtí vztah, tak je to tahle momentální situace. Dlouhodobé páry, tak ty jsou svým způsobem v suchu a nebo taky, svým způsobem, v pytli. Jak se to vezme. Pokud mají tyto páry za sebou už i porod, tak jsou víc v pohodě, páč větší sajgon už asi nezažijou, takže vystresovaná, zmuchlaná a znuděná partnerka už asi není takový překvapení. Nabádám Vás tady ale fakt zodpovědně, abyste alespoň občas doma předvedly nějaké terno, fakt je to důležitý (nabádám i sebe teda no…). Hele trošku se přifrcněte, navlíkněte si nějaký pěkný oblečení, co se nenosí ven mezi lidi a ukažte mu, že jste furt skvělý a božský i kdyby koronavirus nevim co. A chlapi, pro vás to platí taky. Mi neříkejte, že doma nenajdete alespoň jednu svíčku a na netu písničku, co má ta vaše ráda a určitě, jakmile ji uslyší, roztaje jak čerstvě padlý sníh.

No a děti. Děti mají jediný štěstí, že je tak strašně moc milujeme, že ta naše láska je občas to jediné, co nás odradí od toho je prohodit oknem. Malej L. je teď můj nejoblíbenější člověk když si zaujatě hraje s legem (a nemá u toho záchvat, že mu něco upadlo nebo že má panáček helmu víc napravo než nalevo) nebo když spí. Ach, když spí, to je nejvíc. Hele já ho fakt žeru, ale je ho teď docela hodně. Mohl by být tedy i horší, co si budeme, už ho pár let máme a občas to docela rozjížděl, nicméně teď je to prostě výživnější. Jestli nám ještě někdy otevřou školku, tak to bude asi docela zajímavé, poněvadž se na mě teď zase hodně upíná a pokud se vzdálím, těžce to nese. Asi z toho má v hlavě trošku guláš, protože chodil do školky, já šla do práce, někdy byl odpoledne u našich, než přijdu z práce, a teď jsme najednou s L. oba doma. Asi si říká, co to s ním hrajeme za hru, chudák. A já si zase říkám, že jsem hrozně šťastná a vděčná, že tomuhle všemu vůbec nerozumí a kromě toho, že teda jsme pořád spolu, tak to nevnímá. Nemá strach, neptá se na nepříjemné otázky a roušku nosí bez protestů, protože je přece teďka Ninjago a kdyby to nenosil, tak nemůže bojovat, neasi. Kdo má starší děti, asi to není jednoduché je dostatečně uklidnit a ujistit, že všechno bude dobrý…

Přátelé moji, přeji Vám, abyste byli v pořádku. Abyste si říkali, pořád a opravdu tomu věřili, že jednou zase bude dobře a pokud teď dobře není a třeba to nedej Bože chytnete, tak to zvládenete (Lenko, ty si to říkej dvacetkrát, páč ty jakmile zakašleš, tak seš v depresi, znáš se). Myslím na vás a věřím, že se opatrujete, že trochu odpočíváte, že si vážíte každého dne, kdy se můžete svobodně nadechnout a zase pomalu, v klidu vydechnout. ..

  Lenka

. zpátky do práce, matko .

Vůbec, ale vůbec se mi o tomhle nechce psát. Je to takovej momentální kostlivec ve skříni, kterou se snažím moc neotvírat, a když už, tak jenom vezmu co potřebuju a rychle ji zase zaklapnu. Se zavřenýma očima.

Za měsíc se po třech letech vracím do pracovního procesu. Pokud Vám obavy navracejících se matek po mateřské do práce připadají hysterické a liché, tak přestaňte číst, poněvadž tady se bude hysterčit jak sviň!

Nejprve bych chtěla předeslat, že práce jako takové se nebojím. Respektive, nebojím se pracovat. Neustále něco dělat je pro mě přirozené, stejně jako vydělávat peníze. 

Návrat do práce mě straší ve snech z několika důvodů.

Za prvé jsem prakticky labilní psychopatka, která má ze všeho stres a měsíc před jakoukoliv potencionálně stresující situací se dokážu tak vystresovat, že maj pak ze mě stres i všichni okolo. Vidíte tu nadmíru slova “stres”? To není náhoda, to je moje každodenní realita. Momentálně mám třeba stres z toho, že jsem po týdnu s velkými emocemi (rozuměj radostnými) dovedla malýho L. do školky, kde ho přivítala chudák nachcípaná učitelka a cca tři ukašlané děti, z toho jedno se záchvatovitě vykašlalo malýmu L. přímo do obličeje. Takže se jmu doufat, že aspoň do středy ta docházka vyjde a já budu moct vytvářet nějaké ty hodnoty. 

Tím se dostávám k nejzásadnějšímu důvodu, proč je pro mě návrat do práce tak nepředstavitelný. Malej L. mě tři roky soustavně psychicky i fyzicky terorizuje, ale dělá to tak rafinovaně, že každým dnem, minutou a setinou našeho společnýho života ho miluju čím dál tím víc. Jsme spolu hodně, často nám to oběma leze na mozek a velkej L. nás kolikrát doslova musí rozsoudit, kdo tentokrát nasral víc toho druhýho a kdo je v právu. Moje mírná račí povaha a L. tvrdohlavá kozoroží nátura spolu docela bojují, ale je to fakt láskyplné bojiště.

S frekvencí nemocí, které malýho L. pravidelně kosí, je pro mě nepředtavitelná především praktická stránka mého zaměstnání. Zatím je rekord nepřetržité školkové docházky deset dní. To budou mít holky v kanclu radost, až jim budu ráno volat, že mi překvapivě opět onemocnělo dítě a nemůžu přijít. Mámy po rodičovské jsou pravděpodobně nejméně spolehlivými kancelářskými parťačkami, tipuji. Nadto čeká malýho L. pěkná vojna, poněvadž z max. dvou přespávacích dnů ve školce to bude najednou pět. Náš trénink spaní zatím vždy skončil nemocí a týdnem a víc doma. Mimochodem je to také tím, že do školky je zcela normální dávat vyloženě nemocné děti, které by měly ležet doma v pelechu a celý den čučet na televizi, zatímco máma dělá domácí rychlo-kurz na lékárnici a celý den dávkuje léky a meducíny. 

Dneska jsem své obavy sdělila učitelce V., která mě trochu uklidnila a dala mi užitečné tipy. Rozhodně se mezi ně řadí to, že brečí se až v šatně a ne před dětmi (to jsem tak nějak tušila), taky že si malej L. zvykne a že bude líp a neposlední řadě to, že pro nás mámy je to mnohdy horší, než pro děti.

Mimochodem, víte, jaká je nejčastější rada, které se mi dostává, když zmíním obavu z návratu do práce? Ať si uděláme druhé dítě. 

Jakože, nebudu muset chodit do práce, kde si dám v klidu kafe, povedu dospělou konverzaci, nebudu muset vařit oběd a taky konečně uvidím svoji drahou K., která dělá fakt božský masáže hlavy. Místo toho otěhotním, pak se budu chtít v šestinedělí schovat sto metrů pod zem nebo utýct do nějaký bohem zapomenutý země, pak budu mít doma miminko a našeho divokýho L., který bude domů ze školky tahat různý moribundusy a tahle celá situace ze mě udělá uplně zenově klidnou osobu, která si to za ty další tři roky nějak srovná v hlavě a stane se přínosem pro celej mladoboleslavskej Magistrát?

No, asi jsem si odpověděla sama, že jo?

Takhle, sourozenci jsou fakt dobrá věc. Ne že bychom s mým bráchou po večerech na FaceTime jeli deskové hry a každou neděli spolu chodili na brunch, ale je jistá věc, že kdyby mě snad někdo chtěl nějak šikanovat, tak můj bratr tomu zatne tipec. A já mu v nouzi klíďo ten brunch udělám. Takže co my víme, že jo. 

No a v neposlední řadě je to taková ta obava či snad nedostatek sebevědomí, který pramení z toho, že člověk si prostě odvykl pracovat. Jakože na plný úvazek. Připadám si lehce neschopně a doufám, že mi všechno najede tak nějak automaticky a budu alespoň trochu vědět, co že jsem to tam, před třemi lety dělala. Navíc už to nebude jako dřív, kdy po práci legraci. Teď to bude závod s časem, rychle do školky, uvařit, uklidit, vyrobit model plachetnice a sluneční soustavu páč to musí být do zítra mamko, partnerský život, přátelé, zacvičit si…bože matky JAK TO DĚLÁTE?!

Připadá mi to, jako by to bylo teprve nedávno, co jsem v práci seděla touhle dobou (teda, večer, ne ráno), jednu ruku na klávesnici, druhou jsem hladila těhotenský břicho a říkala si, že jestli můžu mít dítě já, tak už asi fakt každej. Venku už byla tma, vedle v kanceláři seděla K. a občas jsme na sebe něco zavolaly a ve mně byl opravdu božský klid. Těšila jsem se na všechno, co mě čeká. A najednou je zase prosinec a po třech letech určité rutiny a naučeného, fungujícího života, se toho hodně změní. Mám za sebou desítky nemocí a bolístek, které bylo potřeba pofoukat, stovky mizerně prospaných nocí a bambiliony zážitků, které mi nikdo nemůže vzít. Bude mi to chybět, bude se mi na to hezky vzpomínat a stejně jako nevím, jak moc bolelo přivést malýho L. svět, tak teď už vůbec nevím, jak to bylo často na hovno a kolikrát jsem si říkala, že být máma je nejtěžší věc ever. 

Je, ale taky je to skvělý. Není to nejskvělejší, na to bacha, nejsem královna Instagramu, abych tvrdila, že být mámou je smysl života, ale je to úžasný a jsem ráda, že to můžu zažívat. 

Bohužel nejsem trpělivější, ani moudřejší. Sice vím, jak srazit horečku u dětí, taky znám hrozně moc pohádek a dokážu logisticky zvládnout nemožné, ale jinak jsem to pořád já a když budete chtít, budu se s Váma bavit o všem možném, jenom ne o dětech. I kdybych si měla vymýšlet!

No, teď jsem se z toho tak hezky vypsala, až je mi mnohem lehčeji na duši. Musím říct, že mi velmi pomohlo slyšet od ostatních holek, co jsou mému srdci milé (např. ty, T.) jejich zkušenosti. Je to těžký, já to vím, bude to náročný, to vím taky, ale taky to určitě bude hezký a jsou lidé, na které se do práce opravdu upřímně těším a vím, že mi s nima bude mile. 

Všem z nás, které to brzy čeká přeju, ať se nám povede vykročit pravou nohou a nešlápnout přitom do žádných…no však vy víte.

Lenka

. prostě o školce .

Původně měl být tento článek sondou do proměny z batolete do dítěte školkou povinné, avšak malej L. chodí do školky tak sporadicky, že jsem zatím zcela nemohla přijít na výhody a nevýhody tohoto nového, tolik očekávaného stavu.

Malej L. nastoupil do školky v září, aby měl dostatek času na aklimatizaci, než příští rok nastoupím zpátky do práce. Nechci tady popisovat, jak to probíhalo, spíš se chci s Vámi mrknout na to, co nám zatím školka přinesla a taky tak trochu vzala.

Není matky, která by mi neřekla, že jakmile Vám dítě nastoupí do školky, bude pořád nemocné. A samozřejmě má pravdu. Jenže musím podotknout, že jsem nečekala, že malej L. bude opravdu POŘÁD nemocný. V praxi to je tak, že je týden ve školce a pak dva týdny doma. Prakticky neustále má ucpaný nos nebo naopak nudle jak opratě. Někdy to upgraduje na kašel, nechybí vysoké horečky, ve kterých se malej L. asi vyžívá, nebo co, poněvadž je má naprosto ke každé nemoci.

Imunita malýho L. je naprosto tragická. Domnívám se, že je to kombinací operace v květnu, následované střevní bakterií a sedmou nemocí. Od té doby stačí na malýho L. fouknout z pěti metrů a do večera má rýmu a kašel. Nebudu lhát, už mě to sere. Sere mě, že je mu neustále blbě a za poslední dva měsíce ho pořád cpeme lékama, homeopatikama a vitamínama. Sere mě, že cokoliv naplánuju, tak musím zase zrušit. Sere mě, že rodiče dětí, co chodí s malým L. do školky, je tam dávají nemocný, s kašlem a zelenýma nudlema. Chápu je, musí do práce, ale serou mě. 

Kromě nemocí se u nás objevuje jeden takový nešvar, který se nám zatím nedaří úplně zatrhnout. Ve školce je malej L. poslušný, hodný, děkující anděl. Jakmile však přijde domů, tak se z něj stane ďáblem posledlý Kraken, který je oprsklý, neposlouchá, vzteká se a dokonce se do nás pokouší kopak nebo nás plácat rukou. Takže pořád domlouváme, vysvětlujeme, někdy padne výchovná na zadek nebo dojde k zabavení jednoho ze Spidermanů. Dochází také k nadužívání nově oblíbených slov, a to 

”Hovínko, bobek a tydýt “. Několikrát za den tak máme debatu o tom, že není vhodné říkat lidem, že mají na hlavě hovínko, v kapse bobek a jsou pěknej tydýt. 

Ne vždycky, ale docela pak funguje, když se malýmu L. opravdu bezvýhradně odpoledne věnuju, čteme si, hrajeme si, povídáme si a on má moji plnou pozornost. Asi to potřebuje, ostatně, to my oba.

(Napsala matka, která pustila nemocnému dítěti pohádku, aby to tady mohla sepsat…ehm…)

Co se děje ve školce bohužel nevím. Malej L. totiž na cokoliv, co se týká školky, uvalil informační embargo a vůbec se nám se svými zážitky nesvěřuje. Si vemte, že jste s někým dva a třičtvrtě roku každý den, zažíváte s ním naprosto všechno a pak najednou začne fungovat bez vás, má svoje vlastní, unikátní zážitky a vy nejste jejich součástí a navíc Vám o nich ani nechce nic říct. Upřímně je mi to líto, těším se vždycky, že se dozvím, jak se malej L. měl a co všechno ten den dělal a on je tajemnej jak hrad v Karpatech a maximálně utrousí, že to bylo dobrý a že jsem tydýt…

Prostě se mi asi trochu stýská, uvědomuju si, že to, že jsem s ním mohla být téměř tři roky doma bylo obrovským darem. Ano, bylo a je to náročné, ale bude mi to hrozně chybět.

No ale zase na druhou stranu…

Je to boží, když je malej L. zdravej a jde do školky. Mám pak čtyři hodiny jen pro sebe. Cvičím, jezdím za kamarádkami, učím se, uklízím a peču. Proto je to pak asi taková depka, když po třech dnech takovýho dovolenkovýho módu přijde další viróza a já všechno ruším a přesunuju a kdybych měla větší toleranci alkoholu, tak asi začnu chlastat.

Školka z malýho L. udělala tak trochu velkýho kluka. Chodí tam rád, učitelky ho mají rády, má tam svoji BFF Aničku, se kterou se vždycky opusinkujou, pak se porvou a pak se zase skámošej. Najednou má povinnost vstát, nasnídat se, obléknout a dostavit se na někam do určité hodiny. Pochopitelně to mám všecko po taktovkou já, a musím říct, že moje nejka I. docela uhodila hřebíček na hlavičku, když řekla, že se těšila, až půjde A. do školky, ale nedošlo jí, že s ní bude muset brzo vstávat a na tu docházku ji připravit. 

Když už mluvím o mojí I., tak jsme díky školce daly po asi dvou letech kafe v kavárně. Bez dětí! Boha to byla krása, moci vést souvislou konverzaci (která se týkala povětšinou dětí, že ano), dát si v klidu kafe, nemuset nikoho usměrňovat a moci dokončit větu. Jak jsme tam tak seděly, vedle u stolu si hověla malá holčička s maminkou, která si to kafe pila naprosto stejně v klidu a pohodě jako my, poněvadž její dcera si asi hodinu spořádaně kreslila. Byly jsme z toho lehce konsternované a nepokrytě jsme to té mamince záviděly. 

To jsou zatím mé poznatky ke školce, jak říkám, zatím to není žádná diskotéka, momentálně jsem s malým L. už čtvrtý den zavřená doma, tentokrát to zabalil už po šesti dnech docházky. 

Jsem už tak zoufalá, že jsem ho nechala malovat si mými laky na nehty na papír. Vzhledem k tomu, že mám v podstatě jenom červené, vypadá to jako obrázek, který doufám nikdy neuvidí žádný psycholog…

Díky za pozornost a školkám zdar. 

Lenka

. co dělají matky na mateřské .

Párkrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, co vlastně na té mateřské dělám. Ženy často dodají, že to asi musí být mazec a muži se pídí po tom, zda se nenudím a zda tu nadmíru volného času využívám ku prospěchu planety, lidstva nebo alespoň svého města.

Tak tedy hele, co taková máma na mateřské dělá? Berte v úvahu, že mám jenom jedno dítě a i když tohle my mámy jedináčků někdy nerady slyšíme, jedno dítě je opravdu žádné dítě, ve srovnání se dvěma kusy, především, pokud jsou obě děti stejně divoké. 

1) Pereme, vaříme, uklízíme, nakupujeme…

Jako každá žena. I když máme pračky a myčky a sušičky (já teda nemám myčku ani sušičku a připadám si celkem dost diskriminovaná!), tak je to stejně…no voser. Třeba to praní. To prostě vyperete, málem si radostí učurknete, že je venku vedro a krásně to uschne, pak to složíte, roznosíte do skříní a za pět minut a šest vteřin máte najednou zase plnej koš. Je to neskutečnej stereotyp, a když někdo tvrdí, že praní není pracné, protože za Vás pere pračka, tak ten nechť si rovnou jednu střihne za uši, protože do pračky, z pračky, na šňůru, ze šňůry, na žehlící prkno a do skříně se to prádlo samo fakt nedává. Protože jsem tak trošku magor, tak mám většinou neustále uklizeno, vypráno, oběd vařím každý den, nakupuji taky často a strašně si na tom zakládám, abychom tu měli pořád čisto a naklizeno, až mi z toho občas hrabe a hystericky běhám kolem malýho L., aby mi tu nenadrobil. No magořina, opravdu. Doufám, že až začnu chodit do práce, tak nedostanu nějakou psychózu z toho, že tady bude bordel. 

2) Běháme s dětmi k doktorům

Začínám uvažovat, že budu chodit k našemu pediatrovi v přestrojení a udávat mu falešné jméno. Poslední dobou jsme u něj často. Protože naši muži chodí do práce, tak tyhle návštěvy doktorů většinou zůstávají na nás. Ať už se jedná o nemoci, očkování, kožní nebo úrazové ambulance či pohotovosti, není to většinou sranda s dětmi tohle absolvovat. Malej L. má od operace v květnu celkem slušnou paniku z doktorů a nezřídka kdy vezme čáru a prostě zdrhne z ordinace. Je to u nás hodně o vysvětlování, připravování na návštěvu ordinace, uklidňování a taky síle, protože občas už to je prostě příliš velká divočina a musí se jedna či dvě končetiny přidržet. 

3) Pracujeme a vzděláváme se

Neznám moc maminek v mém okolí, které jsou “jenom” na mateřské. Drtivá většina z nich k tomu ještě pracuje. Moje nejlepší kamarádka I. pracuje v nemocnici a dělá dvanáctihodinové směny včetně nočních. Jiná moje kamarádka H. rozváží obědy, a to každé dopoledne, pět dní v týdnu, kromě prázdnin, kdy ovšem chodí na brigádu někam jinam. Moje sestřenka zase chodila na mateřské pracovat do obchodu, kde dělala všechno od vykládání zboží po markování na pokladně. Prostě spoustu žen na mateřské nejen, že se stará o děti a domácnost, ale také vydělává a nenechává v tom svého muže samotného. Pochopitelně se v tom skrývá jeden neopomenutelný benefit, a to ten, že si člověk oddychne a ačkoliv pracuje, stejně je to svým způsobem relax.

4) Jezdíme po návštěvách a na kafíčka

Ale jo. Tohle děláme, a dost často. Přesně tohle mi bude nejvíc chybět. Ta setkání s kamarádkami, ta možnost jít do kavárny dopoledne, pět dní v týdnu. Jenom však uvedu na pravou míru, že to není všechno tak růžové, jak se může zdát. Za prvé bývá zvykem, že cca 60% plánovaných návštěv se na poslední chvíli ruší, protože jedno z dětí je nemocné. Výprava na takovou návštěvu je také celkem dobrodružství, protože to máte dítě, které nejspíš bude chtít kakat chvilku před odchodem a nejlíp už obuté, pak taška s věcmi, pak ho musíte narvat do sedačky, psychicky vydržet cestu autem na místo, pak na návštěvě mít dítě v merku a monitorovat různé potyčky týkající se držení hračky a její vracení. No, většinou jsou po návštěvě mámy úplně vyšťavené a děti buď uřvané nebo přetažené (ale taky neskonale š’tastné). Je otázka, zda je lepší na návštěvu jet nebo být hostitelka. Na jednu stranu je fajn nemuset nikam jet, na druhou stranu je pak další část dne věnována úklidu. Moje rada pro budoucí mámy, nebuďte blázni jako já a neuklízejte před i po návštěvě, ten proces před je fakt zbytečný.

Mámy také rády vyráží ven mezi lidi, do kaváren a restaurací. Hodně lidí je nemá rádo, serou je jejich děti a nejradši by matky zavřeli na tři roky někam do karantény, aby se neopovažovaly navštívit s dítětem veřejný prostor. Mámy proto mají rády baby friendly kavárny a místa, milují zařízení, kde můžou děti běhat a skákat, ale zároveň jim nehrozí dvojitá fraktura lebky při lehkém uklouznutí. Prosím víc takových míst, já už jsem v normální kavárně nebyla fakt dlouho, s malým L. se odvažuju jenom pro kafe s sebou.

5) Nudíme se 

Já se nudím občas opravdu hrozně. Jenomže nemůžu nikam jít, protože malej L. spí po obědě a já už mám doma všechno hotové a to co nemám zahrnuje hluk, a ten by vzbudil dítě, takže chápete. Asi bych to neměla takhle provařit, především pokud to čtou i muži, ale opravdu se na mateřské dá občas nudit. Nebo možná je lepší výraz, být znuděná tím stereotypem. Já tohle řeším tím, že když malej L. spí, tak cvičím nebo se snažím vzdělávat. A samozřejmě čtu. 

6) Pořád se honíme

Nebo alespoň já. Připadá mi, že žiju dvakrát tak zrychlený život než dřív. Všechno, co dělám, dělám ve spěchu. Ráno rychle vstanu, uvařím, uklidím, obstarám malýho L., když je velkej L. doma, tak sem tam pracuju, jedu nakoupit nebo oběhat úřady. Pořád všude tak trochu pobíhám, neustále mám pocit, že nestíhám. Mám permanentně špatné svědomí, že už bych měla jet domů za malým L. a dělá mi extrémní problém myslet na sebe. Jenom na sebe. A to my mámy na mateřské, ale asi tak nějak celoživotně, děláme pořád. Myslíme na ostatní ze všeho nejdřív a pak až na sebe. Tím, že jsem zase začala doma cvičit, tak tohle pomalu odbourávám, protože to je čas, kdy fakt dělám 100% něco jen sama pro sebe. Muži mají někdy pocit, že musíme být odpočinuté, protože jsme přece byly dvě hodiny samy, bez dítěte. Nicméně v těch dvou hodinách jsme běhaly od auta k obchodu a pak domů přitáhly tři tašky jídla. 

7) Hrajeme si a mazlíme se s nimi

Důležitou součástí každého dne je hra. Už od miminka jedem bomby a stimulujeme ty nic netušící mimina různými chrastítky, černobílými kartičkami s obrázky, stavíme věže, pak kreslíme, modelujeme z modelíny, hrajeme si na superhrdiny nebo princezny, vymýšlíme příběhy uvěřitelné i neuvěřitelné, no prostě se snažíme s dětmi trávit čas kvalitně, i když nevím jak vy, mě moc hraní si na cokoliv nebaví. U nás pořád jedou Spidermani a Batmanové, Hulkové a Kapitánové Amerikové. Takže pořád střílíme pavučiny, zachraňujeme New York a Gotham, schováváme se před Jokerem, pak taky jezdíme závody s autíčkama, docela se uchytila simulace nehody a následné volání sanitky a zachraňování osob z aut na střeše. Sem tam si hrajeme na doktora, pochopitelně se někdy nevyhnu hraní fotbalu nebo hokeje.

Hodně matek, částečně aby se dítě vyvětralo a částečně aby se utahalo a my měly čisté svědomí, že bylo na čerstvém vzduchu, chodí s dětmi na procházky. Nespočítám na prstech všech rukou co tu najdu, kolikrát jsem musela počítat v duchu do deseti a po stopadesáté požádat malýho L. aby šel nebo aby neházel kameny na auta zaparkovaná u silnice. Naše procházky často začnou optimistickou představou o společně stráveném čase venku a končí mým otráveným ksichtem a uvztekaným dítětem. 

Určitě by mě napadlo dalších pár věcí, co každý den na mateřské děláme, ale už se tu na mě pořádají nálety Spidermanem, protože jsem slíbila, že až tohle dopíšu (píšu to teda už asi týden), tak se přijdu podílet na ranním hraní. Mimochodem jsem se neprozřetelně, v zájmu hledání inspirace, zeptala velkýho L., co takhle na té mateřské dělám. Nejprve z něj vypadlo, že nerozumí otázce a prý jestli jako myslím to, jak se flákám. Zvládla jsem se neurazit a zopakovat mu otázku, na což odpověděl, cituji:” No tak já nevim, že se asi staráš o malýho a domácnost…pracuješ trochu…no a pak teda se flákáš, protože seš na dovolený…” 

Taky mi doporučil, ať se na to spíš zeptám jeho kamaráda z práce, že prej ten je takovej citlivější prototyp Kozoroha (slaví narozeniny den po sobě). 

Na závěr bych ráda podotkla, že ačkoliv byla a je tahle moje tříletá experience velkou měrou stresující, náročná a stereotypní, tak byla a je také úžasná, neopakovatelná a bude mi strašně chybět, až začnu pracovat na plný úvazek. Malej L. je hodně originální kousek, co si budem, ale mám s ním tolik zážitků a zafixovaných tolik krásných pocitů a vzpomínek, že mu nikdy nezapomenu ty tři roky, kdy jsme mohli být spolu. 

Lenka

. maroda doma míti .

Bohužel musím konstatovat, že imunita malýho L. je skoro stejně tak slabá jako moje vůle dodržovat zásady zdravého stravování. Chvíli se držím a pak se vezu, a tak je to i s naším drahým synem.

Podle svých dosavadních zkušeností jsem se rozhodla sepsat malý lexikon nemocí malýho L., kterými nám sem tam obohacuje už tak náročné noci a sem tam i dny.

Od okamžiku, kdy se Vám ukážou dvě čárky na těhotenském testu začnete mít tak nějak podvědomě strach. To se pak stupňuje a stupňuje, a pokud jste tak trochu blázen, jako já, bude Vás neustále strašit nějaká noční můra týkající se zdravotního stavu Vašeho dítěte. 

Dřív nebo později přijde první nemoc a na tu Vás nikdo nepřipraví. Podniknete svou první cestu do lékárny za účelem nákupu Nurofenu, Paralenu, dětské odsávačky hlenů, teploměru a jiných propriet, bez kterých se žádné dětské respirační onemocnění neobejde. Ráda bych machrovala, že teď už jsem při virózách v klidu a vím, co dělat, ale pořád to ještě není ono. Pořád ještě nejsem stoprocentně v pohodě a vždycky mě to vyhodí ze sedla. Protože my mámy jsme prostě silně emočně naladěné na svoje děti a každá jejich bolístka či diskomfort nám nedělají dobře. První horečka je síla. Najednou Vám dítě hoří jak rozpálená kamna a musíte si střihnout měření teploty, rektálně nejlépe. Když už začínáte panikařit, že to je fakt hodně, vzpomenete si, že musíte při rektálním měření odečíst půl stupně a trochu se uklidníte. Nevěřím tomu, že existuje rodina s dítětem do pěti let věku, která nemusela v životě počítat čtyřhodinové rozestupy mezi Nurofenem a Paralenem. Malej L. má vždycky rovnou nad 39, v jednu chvíli má normální teplotu a druhou byste si o něj způsobili popáleniny třetího stupně. Nevím jak to dělá, ale většinou, když takhle horečkuje, tak počůrá postel. Tu moji. Začínám si myslet, že mi to dělá naschvál. 

Virózy a angíny a jiné libůstky podobného typu jsou prostě ve znamení probdělých nocí, googlení jak se dělá zábal a pak hecování se s partnerem, kdo ten zábal udělá, protože dítě v horečce, který zabalíte do studenýho prostěradla, Vám řevem urve ušní bubínky. 

Dobrá zpráva je, že to netrvá věčně, se štěstím to máte za dvě divoké noci za sebou. Možná teda na Vás budou bouchat sousedi, ať ve tři ráno přestanete luxovat byt, ale vy jim to pak vysvětlíte, že jste se jenom snažili dostat ze zmítajícího se potomka nevysmrkatelnou rýmu. 

Další takovou samozřejmostí v životě s dětmi je zvracení a průjem. Kombinace obojího jest vražedná, ale naštěstí u nás je to v drtivé většině případů jenom jedna varianta. Malej L. naposledy zvracel když nám postavili novou kuchyň. Jakože, přímo na tu kuchyň. Možná že zvrací tak málo proto, že měl reflux skoro do roka věku a už má do konce života odzvraceno, těžko říct.

Nebudu tohle moc rozvádět, ale pokud máte strach, že se Vám dítě při akci udusí, tak musím konstatovat, že děti nejsou vůbec hloupé a docela jim to pálí a když zvrací, tak to prostě hoděj před sebe. A to je dobře, i když to pak znamená tepování koberců, převlékání postelí a praní všeho možného.

Průjem, jó to je jiná story, ovšem. Malej L. měl nedávno velmi zajímavých pět týdnů. Zjistilo se, že mu ve střevech přebývá bakterie jménem Yersinia Enterocolitica, což je pěkná mrcha a zajistila nám na dovolenou antibiotika a přísnou dietu, takže naše šumavská experience byla ve znamení hledání co nejsušších jídel pro malýho L. a udržování ho ve stínu a relativního klidu. 

Naše lékárnička se dost značně rozrostla o přípravky proti průjmu a já asi budu muset začít jezdit do lékárny mimo město, tady jsme už známé firmy.

No a pak jsou tu pupínky a vyrážky. To je naprostá alfa a omega dětského věku. Jako matka naprosto přirozeně budete sledovat každé dítě, které se přiblíží k tomu vašemu, zda nemá rýmu, zda nekašle a hlavně, zda nemá na sobě nějaké pupínky. Pokud ano, okamžitě budete googlit, a vězte, že Vám vyhledávač nabídne naprosto zdrcující množství obrázků. Největšími hitovkami mezi dětmi jsou pochopitelně neštovice, pak takový ty očíslovaný nemoci (pátá, šestá a sedmá nemoc - neboli ruka-noha-pusa), pak ekzémy, alergické reakce a potničky, u miminek pak seborea nebo plenková dermatitida. Nespočítám na prstech obou rukou, kolikrát jsem zjišťovala inkubační dobu různých nemocí, jak moc jsou nakažlivé, kdy se mohou objevit první příznaky apod. 

Docela závidím našim mámám, že neměly tyhlety Internety a prostě ty pupínky nějak přežily bez toho, aniž by tušily, co to vůbec může být.

Posledním, co mě napadá, jsou pak úrazy a hospitalizace. 

Děti padají. Především když začínají stát a následně chodit. To je pak Váš život převážně o tom, že dítě pořád chytáte. Nevím jak u Vás, ale malej L. si nejčastěji přivodil boule různých velikostí a tvarů tehdy, když jsem stála centimetr a sedm milimetrů u něj. Velmi obvyklé jsou pak situace, že malej L. dělá hovadiny, hrozně se při nich směje, má dobrou náladu a pak sebou třískne o zem a skončí to hysterickým řevem a “bebínem”, které se musí pofoukat a pak se na něj ještě několikrát denně upozorňuje a zdůrazňuje se fakt, že tam to bebíno furt je!

Hospitalizaci za sebou máme jen jednu a velmi vroucně doufám, že na dlouho, nejlépe navždy, poslední. Malej L. si z ní odnesl jednu krásnou jizvu (to říká moje mamka, zdravotníci nejlépe ocení jizvy, že ano) a strach z doktorů a nemocnic. A taky na mě byl pěkně naštvanej, že jsem mu nechala tu operaci provést a dal mi to slušně sežrat. Nebavka, ostentativní favorizování tatínka, odmlouvání, vztekání. Byla to zajímavá sonda do chování dítěte, které cítí zradu od nejmilovanějšího člověka. Bylo to náročné, ale i tak jsem ráda, že jsem tam byla celou dobu s ním a mohla ho držet a utěšovat. Naštěstí existuje víno a čokoláda, takže jsem v nich svoje pocity viny a zmaru utopila a teď už teda jenom musím sundat ta kila, co mi zůstala a všecko zase bude dobrý:)

Tohle nebylo úplně pozitivní čtení, já vím, ale něco dobrého si z toho odnesete, slibuju!

Za prvé vděčnost. Teprve když je naše dítě nemocné si dovedeme naprosto jasně a zřetelně uvědomit, jak jsme vděční a šťastní za to, že je pak zdravé a nic ho netrápí. Najednou mu promineme všechno vztekání a odmlouvání, každý oběd, co skončil pod stolem a jogurt vylitý na oblíbené tričko. Hlavně, že je naše dítě zdravé. Tohle je totiž to jediné, co si všechni tátové a mámy přejí. Zdravé dítě. 

Zároveň můžete s čistým svědomím pustit dítěti pohádku a nechat ho zírat na obrazovku, aniž byste se cítila jako krkavčí matka, co nechává své dítě celý den čučet na bednu. Přitulíte si to dítě, utahané jako kotě, a moment, kdy si na Vás položí hlavu a vy ho hladíte po vlasech, si budete chtít uchovat na hodně dlouho. 

Tak zdraví zdar a ať jsou všechny virózy světa krátké na nás mámy a táty, co to s odsávačkou umíme líp, než…nevím, na tohle asi nemám příměr:)

Lenka

. co se od dětí můžeme naučit .

Děti jsou docela cool a hustý tvorové. Pozornou observací v domácím i cizím prostředí jsem zjistila, že v některých věcech jsou navíc, proti nám dospělým, hodně napřed a mohli bychom se od nich učit. Teda, jak uvidíte za chvíli, ne úplně ve všem, ale mají určité kvality, které jsme cestou do dospělosti tak nějak pozbyli.

Když učím, tak se nemůžu ubránit tomu, abych svým studentům nevysvětlila, že tady už nejsou na základce nebo na střední. Nebudu je ztrapňovat a dělat si z nich srandu, když něco řeknou špatně, nebudu jim říkat “Nováková, ty raději mlč a do příště se to pořádně nauč”. Ačkoliv jsme mnozí měli úžasné učitele a ve škole jsme se toho dost naučili, spoustu z nás si nese do dospělosti zvyk, že raději budeme mlčet a neřekneme tu správnou odpověď, abychom případně nebyli za debily. A pak si sypali popel na hlavu, poněvadž jsme si to mysleli správně a klíďo jsme to mohli říct. 

Děti tohle nemají. Do určitého věku to “prostě řeknou”, nestarají se o to, jestli to bude správně nebo špatně, protože jim je to jednoduše fuk. Je samozřejmě důležité, jak se postavíme k tomu, že nám dítě tvrdí, že je voda růžová a támhleten kůň jí ze všeho nejradši lentilky. To, jak děti opravíme, je zásadní. Takže si z nich prosímvás nedělejme prdel a normálně jim to vysvětleme. Ono je totiž skvělý ty jejich myšlenkové pochody pozorovat. Neříkám tím však, že mýlit se je dobré, že nemít pravdu a popírat základní fakta je fajn. Můj oblíbený Sir Ken Robinson říká, že (teď teda to napíšu vlastními slovy) pokud nejsme připraveni se mýlit, nikdy nepřijdeme na nic originálního či zásadního. 

Nejlepší je pro mě večerní čtení, kdy schválně vynechávám v textu slova a malej L. je doplňuje, a občas se ze sebe vysype fakt legrační věci a nebo slova, která jsem vůbec nečekala, že zná.

Tím se dostávám k paměti a tomu, jak ji děti dovedou využívat. Takové dítě jednou v autobuse uslyší někoho říct Do prdele (nebo to má od mámy, který to jednou uklouzlo, když se jí na čerstvě umytou linku vylil pomerančovej džus). Dítě to hned nepoužije, kdepak. Uloží si to do složky “na potom a v tu nejhorší chvíli” a pak to úplně krásně zasadí do kontextu třeba u pediatra, když mu na zem spadne hračka. Do ticha čekárny pak naprosto zřetelně a jasně řekne DO PRDELE a vy jste zase za matku roku. Děti mají naprosto fenomenální paměť. Ví zcela jistě, že jste tu pohádku včera vyprávěli jinak, pamatují si, že jste večer něco slíbili a hned Vám to ráno běží připomenout. Pamatují si kde upadli a udělali si “bebíno”, kde je za plotem pes a kde mají na dvoře slepice. Bohužel jejich paměť někdy již nemá kapacitu na to, vzpomenout si, že se mají jít vyčůrat nebo jak se oblékají tepláky…

Nevím jak vy, ale já jsem docela opatrná a z mnoha věcí mám respekt. Děti ale často nemají žádný pud sebezáchovy. Vrhají se do všeho po hlavě (ne všechny, samozřejmě, ale soudím dle toho, co vidím kolem a hlavně doma), řítí se na kolech z kopce a tlemí se tomu jak blázni, skáčou z výšek, hladí si cizí psy. Nemají to naše dospělácký povědomí o světě a jeho nástrahách a nevidí za vším potencionální nebezpečí. Proto mají nás, abychom to za ně vyhodnotili a chránili je, ale uznejte, že by občas bylo fajn jen tak věci vyzkoušet, nemyslet na to, že se rozmasakrujem a budeme na nemocenský a kdo bude platit hypotéku a a a ….

Děti mají úžasnou schopnost být s každým hned kámoš. Přijdete s nimi na hřiště a po chvíli oťukávání už si spolu dovedou hrát, povídají si, smějí se, porvou se kvůli lopatce. Jinými slovy nemají v seznamování předsudky. Tamten kluk má kyblík, já mám lopatku, tak to dáme dohromady, ne? Doteď si pamatuji, jak jsem několik měsíců po porodu šla jakože běhat (jsem normálně šla a když šel někdo okolo tak jsem se rozeběhla a když se ztratil z dohledu, tak jsem málem umřela na nedostatek kyslíku). Vlivem kojení mi ale během výpravy natekl vršek a já nemohla ani dýchat. Zrovna jsem šla kolem hřiště a tam seděly dvě mamky s dětmi. Přistoupila jsem k nim a začala: “Dobrý den, můžu Vás poprosit…a maminky se na mě podívaly zpruzele, co od nich chci. Když jsem dokončila větu, jestli by jedna z nich mi mohla povolit vzadu podprsenku, že jsem to nějak nevychytala a ony pochopily, že jsem “jedna z nich”, tak mi ochotně jedna z nich pomohla a ještě jsme se tomu zasmály. 

My dospělí jsme nedůvěřiví, a ono v dnešním světě se asi nejde moc divit, ale děti tohle nemají. Děti se prostě kamarádí a v jiných dětech nevidí hrůzy, které si dovedeme představit my. Možná bychom se někdy mohli zkusit seznamovat jako děti, v tomhle jsou inspirativní. 

A v neposlední řadě, děti neřeší to, jak druzí vypadají. Jejich kamarádi nepodléhají hodnocení vzhledu, můžou být malí, velcí, tlustí nebo tencí a je to úplně jedno, protože malé děti nevědí, že si společnost určila jakousi normu dokonalého vzezření. Nemají tušení, že jejich kamarád ze hřiště má tepláky za pětikilo zatímco oni za stovku, ostatně, zaprasení jsou oba stejně. Jednoho dne přijde ten moment, kdy si uvědomí, že mít nejnovější iPhone je odrazem kvality člověka a budou Vás snažně prosit, abyste jim ho koupili, jinak budou za losera. Ale ne teď. Teď je jim jedno, co mají na sobě, jak vypadá máma a táta, kdo má hezčí hračky nebo jede na dražší dovolenou. 

Děti se nesrovnávají. Nepřijdou na hřiště a neřeknou si: “Jakože Ondra už nemá plíny? Si dělá srandu? Tak to je trapas, to se musim nejdýl do soboty odplenkovat jinak si tady už neškrtnu!” 

Nekoukají se na svoje mámy a neříkají si, že teda máma tamtý holky má pevnější zadek a lepší opálení než ta moje. Děti jsou fakt čistý duše, nepopsaný listy, a tak si fakt dejme pozor, čím jim ty listy zaplníme. 

Lenka