Můžeme prosím mluvit o tom, jak moc je Petr Pavel fotogenický?

Den 26

Vstávám dneska dost pozdě. Je už skoro šest, než se vyhrabu ze spacáku. Nechce se mi ven, zrovna dneska bylo tepleji, tak se mi dobře spalo. Posbírám se a vyrážím zpět na trail. Už občas přichází dny, kdy se mi šlapat nechce. Radši bych se někde posadil do stínu a jen odpočíval. Není to tak, že by mě to tu nebavilo, to vůbec ne, ale dal bych si pauzu. Poprvé se těším na město, které snad bude zítra.

Abych zahnal tyhle chmury, pustil jsem si do sluchátek písničky. České písničky, abych si mohl zpívat. Tak si tak zpívám a vesele si ťapu asi osm prvních mil. Radost končí, přichází bolest. Ostrá bolest. Bamba to popsal, jak kdyby mu do holeně někdo při chůzi mlátit krumpáčem. Tak přesně tohle se mi teď děje. Bolest ve spodní části holeně, nějaká šlacha tam. Jsem poslední, kdo to z naší skupinky ještě neměl. Fakt divný, že nás to takhle nakonec oběhne všechny.

Je to dost nepříjemné, moje tempo se hodně zpomalí, asi na 2 míle za hodinu. Přijdu si najednou jako želva, šinu se hrozně pomalu. Ale nedá se nic dělat, není kam jinam utéct. Musím dopředu. Má to ale i jednu výhodu, najednou mě přestala bolet spálená záda. Co bych za ně teď dal.

Nevím, jak je to možné, ale tělo si vždycky něco najde. Každý den je nějaký kousek těla, který mě bolí. Většinou je to každý den něco jiného. Někdy se to mění i několikrát za den. Ale máme to tak všichni. Prostě bod na těle, na který se zrovna soustředí naše pozornost. Pro mě je to teď moje levá holeň.

Někdy kolem pozdního oběda se dobelhám k McDonaldu, který tady u dálnice stojí. Jak jsem se na něj těšil, tak teď vůbec nemám na jídlo pomyšlení. Nicméně si stejně objednám a najím se. Zároveň jim ukradnu do ziplocku trochu ledu a nacpu si to mezi ponožky na postižené místo. Takhle to leduju asi dvě hodiny. Obsluze je to jedno, jsou na lelkující hikery zvyklí.

Alec mi podstrčil dvě tabletky ibuprofenu, který by měl pomoc proti zánětu. Nejsem moc zastánce prášků, ale spolknu to. Vyrážím dál, máme to pět mil do kempu. Po pár minutách bolest úplně přejde a jsem jako rybička. Asi ty prášky, říkám si. Míle mi pod nohami ubýhají a v kempu jsem okolo čtvrté. Normálně nemám moc rád odpolední šlapání, ale dneska mě chytla nějaká druhá míza a rozhodl jsem se, že ujdu ještě pět dalších mil. Je to hodně do kopce, vyběhnu další své Empire state building než se dostanu k místu na stan. Asi mi za tohle tělo zítra nepoděkuje, ale já to tak prostě cítil. Navíc mi to pomůže na zítra, místo 6000 stop už je to jen asi 4000, a to se dá. Abych uvedl věci na pravou míru, kopec mi dal tak zabrat, že jsem vyžral všechny snacky z mých kapes na bederním pásu. Je to asi 150 sacharidů.

Celou dobu do kopce hraji se sluncem na honěnou. Schovává se mi za obzorem, jako kdyby už chtělo zapadnout. Já ho vždycky dohoním, chvilku na mě svítí a pak zase popoleze trochu níž. Takhle je to celou cestu. Potkávám třikrát Horny toad. Vypadá to jako ostnatá ropucha zkřížená s ještěrkou. Český název neznám. Taky mi mezi nohama projede ta užovka křovinná, ale z toho už si hlavu nedělám. Hlavně že tu nepotkávám ty chřestýše.

V kempu na mě čeká Stir it up. Je dost překvapený. Když odcházel, byl jsem ve stavu dojít si maximálně na záchod. Jsem rád, že tu je. Zítra zase bude asi úsek se sněhem, tak je dobré na to mít parťáka. Rozložím spaní na kovboje a chystám večeři. Vracím se a spacák mám plný vody. Achjo. Vlhko ve vzduchu asi, takže narychlo stavím stan, aby se to nezhoršilo. Ale tohle už dneska neusuším. To zas bude noc…

abdikace Jana III.

potkali jsme se v tramvaji, osud žejo, druhý den se mi to celé bortí. zase je v tom X. a naše (moje) prokletí (s Jany). viděla jsem jí v těch dnech, vypadala nešťastně, upřímně mě mrzí, že jí není dobře, nicméně přichází jako nejpálivější facka to, že já jsem důvodem. že se jí líbil Jan, podle jejích slov jsem to věděla. nevěděla. lámu se. pláč ve skladě. pocit, že jsem nejhorší člověk na světě. nerozumím tomu. celý příběh nabírá na dramatech. kolik se toho vejde do jednoho večera? jsem nešťastná několik dní, i když si racionálně uvědomuji, že nemá monopol na lidi, že jsem to neudělala se zlým úmyslem.

do toho Jan III. onemocněl a odepisuje po několika dnech. trhala bych si vlasy úzkostí. přijdu si zmateně. přijde mi, že mi chybí nějaké informace. vidíme se po týdnu. podvědomě to vyciťuji, že asi nic. small talk máme za sebou, takže ten big talk teď? vpodstatě mi nic neřekl, distancuje se od toho. několikrát mi zopakuje, ať si o tom promluvím s X., říká to s urgencí, jako kdyby tam bylo ještě něco víc, o čem já nevím. zároveň říká, že se něco dozvěděl, ale to nehodlá teď řešit. můj paranoidní mozek si usmyslel, že to je určitě špatnost o mně, jenže on neříká jaká a tak se nemůžu bránit.

chci se zeptat na otázku, ale nevím, jestli chci slyšet odpověď. - tak se neptej. proč by ses ptala? - protože člověk chce vědět, na čem je. - jo, tak to se klidně zeptej. - chceš mě vidět nebo ne? - nechci tě zranit, ale… pokračuje s tím, že si uvědomil, že to teď není vhodné, že mě neměl brát do bytu, kde bydlel s ex, že řeší nové bydlení a práci, že kdybychom se k sobě přiblížili, nebylo by to dobré pro mě. a pak se mě ptá, jestli někoho potřebuji. jsem zmatená tou otázkou, jak jako potřebuji? nikoho přeci nepotřebuji. kam tím směřuje. říká, že to špatně formuloval a že vlastně moc sám neví, kam ta otázka měla mířit. tak se mě ptá, jestli jsem chtěla slyšet ano, na to, jestli mě chce vidět. samozřejmě, ale převážně to vychází z mého ega, neumřu kvůli tobě. zasměje se a pak se dlouze obejmeme. matou mě jeho dotyky, protože mě neskutečně přitahuje.

ta konverzace mě rozesmutnila, ale jen tak maličko. konečně vím, na čem jsem. mozek se může uklidnit. samozřejmě si v tom hledám střípky, abych se trošku povznesla, pohladila to pocuchané ego, že přeci neřekl, že mě nechce, jen teď není ten čas. což ale samozřejmě neznamená, že na něj budu čekat.

a ten večer se potkávám s prvním Janem. opět ohnivě debatujeme. občas mě irituje. shodli jsme se, že neuznává pravdu jiných. to naše opilé štěkání, hlasité vyjadřování názorů mě baví, skoro pokaždé v tom cítím elektrický náboj. energie v očích. ve tři nás vyhazují z hospody, kupujeme ještě jedno pivo u Vietnamce a do pěti sedíme na Míráku. teď už je to klidnější. vzpomínání na dětství. psychické problémy našich blízkých. zase mi chválí otázky, že jsou jeho oblíbené, že se ptám na věci, na které se ho nikdo jiný neptá. chtěla bych se ho dotknout, ale nechci to pokazit. obzvlášť teď, když vím, jak to má se svou sexualitou, a tak mi vrtá červík v hlavě, kolik večerů a debat bude muset proběhnout, než se mezi námi něco stane? a nezařekla jsem se náhodou, že už mě nezajímá? zároveň mě těší ta myšlenka toho, že se mnou vlastně někdy něco měl, protože to znamená, že ke mně měl pouto.

můj srdeční kompas je rozbitý, ručička lítá zběsile ze strany na stranu.

Vyúčtování

Zjistil jsem, že stále častěji souhlasím s výtkami vůči současné vládě - jistěže ne se všemi, ale zarážející na tom je, že prakticky z každého tábora hlasitých odpůrců občas přijde něco, s čím chtě nechtě musím vnitřně souhlasit. A tak jsem si udělal malý soukromý účet a nejsem z něj moc nadšen. Disclaimer: Volil jsem jednu ze stran koalice SPOLU a rozhodně toho nelituji. Disclaimer 2: Žádná výtka ze strany bývalé ministryně pro rozvoj pávů nepatří mezi ty se kterými souhlasím.

Foto: Andrys Stienstra via Pixabay

Tahle vláda je opravdu špatná. Je jako helikoptéra - spousta součástek a každá letí na jinou stranu. Jak by také ne, když máme ve vládě zelené kryptokomunisty, poloprogresivní katolíky, woke eurohujery, euroskeptické konzervativce a lokální šíbry pro ty, kteří se stydí volit ANO. Na druhou stranu nesmíme zapomínat na to, že je to ta nejlepší vláda, kterou můžeme mít - přesně podle hesla, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. A my jsme se v posledních volbách po úkroku stranou posunuli o dost kupředu. Na začátku jsem si říkal, že to bude špatné, ale jistou naději jsem vkládal do toho, že tato vláda nemůže udělat nic špatného už jenom z toho důvodu, že nemůže udělat nic, aniž by některý z koaličních partnerů nespustil halasný pokřik.

O tom, jak moc jsem se mýlil, mě přesvědčily už první dny po sestavení kabinetu. Kabinet vedený Petrem Fialou celkem správně vyhodnotil situaci jako velmi obtížnou. Schillerová vyžrala kasu a nechala za sebou obrovskou sekeru, řádil Covid, respektive jeho potírači a na Ukrajině postupně houstlo ovzduší. Bylo potřeba rychle něco udělat, aby bylo vidět, že taky nekecaj a makaj.

Stavy

A začali tak zostra, že mě začalo mrazit. První bylo potřeba zabojovat s virusem. Tak uděláme nouzový stav. Povolební euforie ještě neodezněla a lid jeho vyhlášení kousnul překvapivě dobře, pár křiklounů se našlo, ale v novinách si každý přečetl, že nás to zachrání a byl klid. Když Rusák vpadl na Ukrajinu, bylo potřeba tento stav prodloužit. Nakonec jsme přestali být nuzáky až na konci června. Jestli znáte někoho, koho se v prvním roce funkčního období dotkl nouzový stav, dejte mi vědět. Jediné, co jsem zaznamenal, že ačkoliv váda mohla každému z nás nařídit pracovní povinnost, zakázat noční vycházení a podobné taškařice, nebyla schopna nechat naložit stovku cikánů s maďarskými pasy tábořících na Hlavním nádraží do vlaku a poslat je Orbánovi do Peště. Jedna věc je ovšem na nouzovém stavu velmi zajímavá: nemusíte vypisovat tendry. Co se popsalo textů na téma Hamáčkových nákupů by asi vytištěno na traktorový papír dosáhlo až někam k hranicím sluneční soustavy, nicméně teď je ticho po pěšině. O tom, že by se nic nedělo po tom, co vyšlo najevo, že Vnitro řídí nesvéprávný šíbr ze Zlína, dost pochybuji.

Virus

Osobně jsem doufal, že s výměnou garnitury se změní přístup k Covidovému šílenství. Doufal jsem, že národu bičovanému katastrofickými vizemi obézního adoranta silových složek ze Seznamu se konečně dostane informací místo virového infotainmentu. Bohužel v osobě ministra zdravotnictví se nám dostalo naprosto nekompetetního plácala, který výroky typu kdo chce umřít, ať se neočkuje přispěl kanystrem benzínu k uhašení požáru ve chvíli, kdy už bylo všem kromě něj, Gibiše a Chlíbka jasné, že s tím očkováním to u posledních variant viru není žádná sláva. Jakákoliv snaha o reálné vyhodnocení tzv. opatření minulé vlády, jakými byly například roušky, zavřené školy a restaurace a další podobné vědecké metody boje s respiračním onemocněním, vzala za své. Válkovy pozdější pokusy o apel na osobní zodpovědnost každého občana mu pak samozřejmě u jistých skupin obyvatel vynesly° tvrdé odsudky, tak toho nechal.

Suma sumárum - vláda od toho celého šílenství mohla dát ruce pryč, do SSHR napumpovat nějaké respirátory a Paxlovid na horší časy a bylo by hotovo. Redl by byl spokojený, Chlíbek také - já mám sice osobně jisté pochybnosti o tom, že by takové věci k něčemu byly, nicméně by to bylo pohodové PR za pár korun: Koukejte, už to není tak strašné, chovejte se slušně, kdo chce včeličku, ať si dojde, dostane ji a kdyby byl průšvih máme kouzelnou pilulku a spusty hadrů na obličej. A zatáhnout do toho někoho normálního, kdo dokáže reflektovat změnu situace a rozumně ji podat lidu, by byla výhra - nechci na profesora Konvalinku ukazovat prstem, ale kdyby ho ukecali, mohlo být po problému.

Potřebujeme voliče

Volič je obecně líný živočich. Já osobně jsem v několika textech psal, že usnadnění volby snižuje ve voličově hlavě vnímání důležitosti volby a odpovědnosti za ni. Osobně si myslím, že účast ve volbách by měla být nepohodlná a volič by měl vyvinout větší úsilí, než vstát z postele a dojít do nejbližší školy. Ale to je jen můj názor, který možná osvětluje, proč jsem odpůrcem korespondenční či jakékoliv jiné volby než té, kdy elektor předstoupí před komisi a za plentou odpřisáhne věrnost straně (a jak on doufá, i vládě) na další čtyři roky. Tahle vláda bohužel usoudila, že korespondenční volba je cesta jak přimět expaty hlasovat a celkem správně předpokládá, že to přinese hlasy hlavně stranám současné vládní koalice. Bohužel nedokáže tuhle věc správně kvantifikovat, jinak by se otevřením téhle pandořiny skříňky nevydala ve šlépějích Ameriky či Rakouska na cestě k pochybnostem o výsledcích voleb. Zjednodušením přístupu k volbě jsme opět o něco umetli cestu k tomu, aby se hlas dal koupit ještě levněji než za koblihu, jízdné zdarma, pastelkovné nebo příspěvek na účet za elektriku.

Dezinformátoři

V době, kdy Internet umožňuje prakticky každému vyjadřovat se k okolnímu dění, lhát a mást ostatní, je celkem nesmysl bojovat za pravdu. Pravda je jak voda - vždycky si najde cestu. Nepříjemné je, že boj za pravdu pojala tahle vláda opravdu nešťastně. Trapné zmatky okolo toho, kdo vlastně nařídil vypnutí domén u webů, které byly někomu trnem v oku a o tom jestli to bylo nebo nebylo v souladu s právem jsme si mohli počíst všude možně. První vlaštovka ovšem vyletěla již dávno před tím, než Vítek Rakušan pozvedl prapor s nápisem Proti všem - jednalo se o odsouzení Michala Waltera Krafta, s jehož mnoha názory hluboce nesouhlasím, za zveřejnění textu o Islámu a Evropě. Takové věci se v civilizovaných zemích nedějí. Nyní ovšem Vnitro vytáhlo do boje za pravdu a není to hezký pohled. Hlavně proto, že když si přečtete jejich příručku RESIST, mohli byste nabýt dojmu, že se máte mít na pozoru především před mainstreamovými médii. S nepravdivými informacemi, informacemi vytrženými z kontextu, případně manipulací se dá bojovat pouze tak, že se budeme sami vzdělávat, informace si ověřovat a názor si uděláme sami. Pár blbců, kteří věří na chemtrails 5G rakovinu a to, že Ukrajinci mají v obchodech všechno zadarmo tímhle vládním bojem nezměníme. Jen to tady začíná vypadat, jakoby se někdo bál, že se nám v hlavách udělá jiný názor než ten jediný správný. V téhle rovině je třeba souhlasit s tvrzením Petra Hudce, že tahle vláda má zatím nejblíže k těm předlistopadovým.

Pomůžeme všem, ale ne plošně

Tohle je PR kiks jak vystřižený ze skript Kiksologie pro pokročilé. Vzhledem k tomu, co se stalo s cenami plynu, ropy a elektřiny, vláda logicky dospěla k názoru, že bude potřeba inflací bitému obyvatelstvu nějak ulevit. A teď se vžijte do role vlády - když dá každé rodině pětilitr, tak bude vypadat jak ta Babišova sebranka, takže se musí najít klíč, podle kterého almužnu navíc sice dostane každý, ale nebude to plošné opatření. Tohle byl mimochodem hlavní argument Karla Havlíčka v nějaké debatě o připravovaném energetickém tarifu na Českém rozhlase, kde prohlásil něco ve smyslu, že úředníci na MPO dostali zadání vymyslet plošné opatření, které nebude plošným opatřením. A katastrofická komunikace o tom, kdo bude mít nárok na pětitisícový příspěvek jen jde ruku v ruce s ostatními PR průšvihy a je jen třešničkou na dortu chaosu a marketingového zmaru.

Zahraniční politika

Ačkoliv jsem hlasitým odpůrcem Pirátů a to jak v jejich obecném pojetí politiky, tak jejich ideovým směřováním, je pravda, že pan Lipavský zatím asi průšvihů udělal nejméně. Je pravdou, že konflikt na Ukrajině nedává moc možností udělat nějaký úkrok, který by nás stál příliš mnoho, uvidíme co se stane, až si svět na ten konflikt zvykne - minimálně je dobře, že naše postoje jsou v tuhle chvíli jasné a alespoň v téhle oblasti je, po odpojení Zemana, naše země pro své partnery čitelná. Samozřejmě jsou tu mé výhrady vůči, eufemicky řečeno, proevropským postojům a ona absence protiizraelského tónu jde pravděpodobně na vrub spíše Fialově síle udržet nějaké slušné vztahy se Zemanem a nenakládat si více, než je potřeba.

To, že Fialova vláda společně s Polskem, pobaltskými a dalšími státy převzala iniciativu při řešení ruské války na Ukrajině, a vzala tak vítr z plachet německým a francouzským kolaborantům, je třeba hodnotit velmi pozitivně. Doufejme, že na spolupráci mezi státy východního křídla Evropy budou jak Petr Fiala tak Jan Lipavský nadále klást důraz a nevykašlou se na to jen proto, že nějaký woke topkař z Dejvic napíše, že V4 je potřeba spláchnout do kanálu kvůli Orbánovi.

Osoby a obsazení

Komedie při sestavování vlády a výběru jednotlivých aktérů byla vskutku výpravná. Jak může jakákoliv strana zastoupená ve vládě připustit, aby v ní nebyl její šéf? Uklizení paní předsedkyně do Sněmovny je sice prozíravý tah, nicméně to dost vypovídá o důvěře, kterou v pětikoaliční projekt tato strana má - zejména vezmeme-li v úvahu, co má na starosti vědu výzkum a inovace. Na druhou stranu, kdyby poznámky na adresu Viktora Orbána pronesl člen vlády, bylo by to asi dost trapné - takhle ten výrok zapadne někam k návštěvě její americké obdoby na Tchaiwanu. A asi je to ještě bezvýznamnější, protože Orbán kvůli jejím řečem neuspořádal obrovské vojenské manévry a nepožadoval návrat před Trianon.

Fialovi tuhle sestavu rozhodně nezávidím - evidentně si skoro všechny stranické šajby nechtějí pálit prsty, protože jim je jasné, že tohle volební období bude průšvih, takže třeba Topka poslala vyloženě druhou ligu (a pokud ne, je to tragédie). U Pirátů je to jedno, tam jsou béčka všichni, předsedou počínaje. Bohužel ani ODS nedělá dobrý dojem - nikde jsem nezaregistroval, že by něco dělal třeba pan ministr přes finance. Fiala až na ten energetický projev funguje fakt dobře a vezmeme-li v úvahu, co má na ruce za list, tak by možná měl dostat jedničku.

To, že tahle vláda nebyla schopná postavit společného kandidáta na prezidenta je celkem jasné, protože by buď měl málo dredů, nebo by byl moc bílý páprda. Revokace přímé volby a návrat k časům minulým, tedy nepřímým, by asi nuškodila, na druhou stranu se přímou volbou prezidenta národ rozdělí a minimálně na rok zabaví, takže by to rušil jen zoufalec, který nechápe, že v tohle období je ideální zahrát tu část partie, na kterou nemá být úplně vidět. Na druhou stranu bychom si pak na post nejvyššího činitele země nemuseli vybírat mezi komoušem estébákem a komoušem špionem.

Daně

Tohle je oblast, která je pro tuhle vládu velice obtížná - potřebují peníze, ale řekli, že nebudou zvedat daně. Navíc ODS hlasovala společně s ANO pro snížení daní, což byl Andrejův luxusní závěr - vybílit státní kasu a zavřit kohout. Soudím, že kdyby to ODS neudělala, nebyla by tam, kde je teď. Zas o tolik to nevyhráli a pro dost lidí bylo snížení daňových sazeb podstatné.

Diskuse o Windfall Tax je ovšem něco naprosto nechutného - ČEZ vydělává majlant, protože situace na trhu a hlavně jeho mechanika tomu napomáhají. A teď si srovnejme možnosti: máme tady tu slavnou metodu zdanění neočekávaných zisků, nebo si vyplatíme dividendu. Druhá možnost je naprosto čistá, stát má skoro sedmdesátiprocentní podíl plus daň z dividendy, ale to by se s ostatními akcionáři museli o ten balík podělit, takže naši chytří chlapci chtějí windfall tax. A už přemýšlí, jak to naroubovat na banky, které se svezly s inflací a růstem základní sazby ČNB. Smrdí to stejně jako sektorová daň z dílny ČSSD a marketingové oddělení vlády teď asi dost dumá, jak to prodat voličům.

Tahle vláda se zaklínala úsporami, ale nějak jsem nezaregistroval, že by vyhodili jediného úředníka, zrušili nějakou daňovou výjimku nebo zbytečnou úřední agendu. Neděje se nic a neděje se to proto, že si vláda odmítá přiznat, že příští volby pravděpodobně prohraje a je tudíž jedno, kolik úředníků ji nebude volit, protože je pošle na pracák.

…a zazvonil zvonec

Tahle vládní taškařice mi dost připomíná Občanské fórum - zapřisáhlí nepřátelé spolu sedí u jednoho stolu a snaží se něco udělat. Dokonce vzešla i ze srovnatelné společenské poptávky, kdy lid nevolil tyhle, ale proti těm druhým. Rozdíl je ovšem v tom, že demokracii zažilo velmi málo lidí, kteří volili OF v roce 1990 - tehdy to bylo něco nového a i ti, kteří pak ve vládě zasedli, nebyli výjimkou. Toho jsme dnes ušetřeni, takže přestřelky mezi koaličními partnery jsou, bohužel, celkem obvyklým mediálním koloritem.

Hlasů pro komunisty, sociální demokraty a další ušaté, zelené a jiné exoty, které propadly a rozpočetly se ve druhém skrutiniu nebylo málo, takže je potřeba si uvědomit, že tyhle lidi ve Sněmovně momentálně zastupují Piráti, ANO a SPD. A to je velmi strašidelný koktejl, protože v příštích volbách tahle milionová masa bude volit někoho z nich.

Moc bych si přál, aby tahle vláda našla nějakou vnitřní sílu dělat věci pořádně - už jen proto, že v ní sedí druhořadá jelita bez politické budoucnosti, která nemají co ztratit. Upřímně doufám, že Martina Kupky ani Petra Fialy se to netýká. Moje rada: Nebojte se slova populismus - klidně pro lidi něco udělejte, ale přiznejte to a neškoďte u toho jiným. Je mi srdečně jedno, ve které stranické kasičce skončí povinné odvody ze státních zakázek - jste u vesla, tak se klidně nažerte, ale nemlaskejte u toho a předvěďte za to nějakou muziku. A zkuste udělat jednu věc, kterou v programovém prohlášení nemáte a kterou překvapivě v jedné větě shrnul můj druhý nejneoblíbenější ministr - ten pán přes zdravotnictví, vytrženo z kontextu a volně parafrázováno: Odpovědnost za svůj život nese každý sám.

Maily na @icloud.com

mají určitý potenciál k použití v podvodu (zatím jsem to teda viděla toliko na německém videu, myšméně). Totiž krom toho, že tam můžete mít normální e-mail asociovaný s vaším apple účtem tam k němu také můžete mít aliasy, což je velice užitečné v situaci, kdy po vás něco chce e-mail, tento e-mail si ověřuje a vy víte, že vás to následně zavalí vlnou spamu. Totiž alias se chová stejně jako normální e-mail, končí to ve stejné schránce, ovšem pouze do momentu, než řeknete dost. V tento moment to začne všechny příchozí zprávy tiše zahazovat a tím to pro vás v podstatě končí. Takový alias jde ale snadno použít k založení účtu na paypalu, následně inzerujete zboží, necháte si na příslušný paypal účet poslat peníze, no a až je tam dost, pošlete si to jinam/nakoupíte za to bitcoiny/whatever a e-mailový alias jednoduše zahodíte.

Proč ausgerechnet icloud, když si můžete založit jakoukoliv adresu na jakémkoliv freemailu. Opět je za tím nic než kus psychologie. Předně. Kdejaký internetový rozumbrada vám bude tvrdit, jak vás apple sleduje, jak o vás ví všechno (potud to asi bude celkem pravda) a jak tyto informace ochotně sdělují úřadům (což je to místo kde to přestává být pravda). Je to jako u jakékoliv jiné firmy, udělají jen to, co musí udělat ze zákona a to jen v případě, že se na ně ten zákon vztahuje, jinými slovy, pokud to nedostanete před americký soud, patrně se nedozvíte nic. A jít v pozici evropana s něčím k americkému soudu fakt nechcete (na Guantanamu je hezky, dobře se tu o nás starají…), nicméně, jaký podvodník by používal icloud, když apple na vás napráší cokoliv kamkoliv :3 :3

Kdyby podvodník vypadal jako podvodník, nikoho by nepodvedl a zemřel by hladem.

Uznání druhých je pěkné, důležité je pochopení a připuštění svého vlastního uznání k sobě samotnému

Před lety jsem se trápila s myšlenkou, že nikdy nebudu dost dobrá pro ostatní lidi, které jsem měla ve svém okolí. Ačkoliv jsem vždy tvrdě pracovala, abych všem ukázala, že jsem hodná všeho dobrého, jako jakýkoliv jiný člověk.

Teď když jsem starší si uvědomují, že je třeba pochopit a připustit svoje vlastní možnosti. V prvním kroku, je uvědomění toho - nezáleží, co si myslí ostatní.

Podstatné je, jak my sami vidíme a jak se my sami o sobě cítíme. Nikdo nepotřebuje uznání od ostatních, potřebujeme nejdříve uznání sama od sebe - od svého já.

Samozřejmě, že záleží na mnoho jiných faktorech a možnostech jedince. Důležitá je i samotná realita. Bylo by arogantní si myslet o sobě - jsem nejlepší/ jsem lepší než ostatní, protože něco umím, co ostatní ne.

Každý něco umíme a víme. Můžeme zkoušet, jestli to půjde, to to dobré, jestli ne, nic se neděje, prostě to není pro mě.

Ačkoliv mám velkou hrdost v sobě samotné, dle svých možností a situace ustoupím, nebo udělám další krok.

Nikdo mi nebude říkat, co mohu a nemůžu dokázat a zkusit. Když cítím, že je tem pro mě šance a opravdu na to mám, proč ne? To, co ostatní odsoudí nebo zkritizují - je jen jejich pohled.

Je smutné, že můj rodič - můj táta se nenaučil lekci toho, jaká já jsem. Učím se pomalu, něčemu porozumím, něčemu jinému nebudu nikdy rozumět. To neznamená, že bych se neměla ptát, hlavně tehdy když se jedná o můj vlastní majetek. Pořad mě vidí, jako oškubané kuře.

No, dobře. Konec konců nepotřebují jeho uznání. Už jsem to dávno pochopila. Ano, píchne to, jelikož je to můj rodič. Jsem vděčná za mou mamku, protože to ona mě naučila se ptát a nevzdávat se. Nepotřebujete uznání od ostatních, ale je třeba sám sebe uznat!

Nicméně snadno se to poví a napíše, než udělá. Kdokoliv bude vždy trochu smutný a zasažený, třebaže ne tolik, přesto to prostě píchne.

Hlavně od lidí, které máme rádi, nebo od lidí, kteří mají na nás vliv. Je jasné, že ne vždy se lidé shodnou v názorech. Přesto nepodpora od lidí, kteří jsou pro nás nějak důležití je často... bolestivá.

Vpis 4 - Kachličková Lourdes

(8.2.) Možná je to tím, jak jsme se dovedli odpojit, ale takhle dobře jsem už dlouho nespal, a to vlastně každej den, z toho mám radost. A taky je zvláštní, jak se mozek v takový tý vteřině po zaznění budíku uklidní, když mu dojde, kde a proč je. Dycky před cestou na snídani zkontrolujeme z balkónku okolí.

A kdyby nebyl hlad, tak na tohle bychom se dovedli dívat předlouho. S hotelem jsme velmi spokojeni.

K snídani jsem dneska otestoval i wafli, kterou když jsem si objednával, tak se mě paní hned se zeptala, jestli ji chci s nutellou. Chci. Jak chodíme na snídani pozdě, tak ji vlastně končíme skoro před polednem, takže není divu, že rozjezdy jsou pomalejší. Dneska chceme trochu provětrat auto a nejspíš pobřežní cestou na západ ostrova, protože hory jsou pořád v mracích, tak nemá cenu jezdit tam... Nakonec se nám povede vyrazit ještě před polednem, roadtrip může začít. Bez mapy se vydáváme na západ a hledáme, co by nás zaujalo. Třeba když vidíme šipku na  miradouro, tak tam jedem. První takový si všimnem ve vesničce Boaventura, jen teda cesta podle šipek vede dolů k moři, což je opak toho, co bychom u vyhlídky čekali. Jedeme snad nakonec asi dva kilometry, abychom dojeli k restauraci a malému parkovišťátku, co si restaurace zabrala pro sebe. Skoro si myslíme, že šipky miradouro byly jen reklamní trik, tak se tu ani zdržovat nechceme. Nicméně je pravda, že vyhlídka Miradouro Sao Cristovao v mapě zaznačená je, a taky je pravda, že ten výhled tu ujde.

Jedeme dál a ukazuje se, že Madeira příliš vhodná na autoturistik není, fakt velká část a skoro bych řekl, že většina cesty je v tunelech. Jako je to ze stavebního hlediska jistě výkon a cestu to urychluje, jen na to kochání to moc není. A kolikrát se stane, že tunely na sebe těsně navazujou, takže je to jen vteřina, co člověk vidí, kudy jede, jako tady.

Po pár kilometrech dojedeme do Sao Vicente, který si pamatuju z návštěvy s Rafaelou, která mě a Elišku sem před lety vzala. Dnešní počasí je pošmourný a celkem fouká, a taky se tu poflakujou turisti, dokonce autobusy turistů. Uděláme jen takovej malej okruh podél řeky a kousek jeskyňkou.

Abychom došli k oceánu a nasáli ten čerstvej vzduch plnej mořský vody (kterej vlastně k nám k hotelu až tolik nedoleze, jak ho máme vysoko na útesu).

Co se teda Madeiře daří, jsou vodopády, kterejch je tu spousta. Na tuten jsme narazili u oceánu hned vedle tunelu, a tunel je uvnitř přesto suchej, jsme trochu překvapený, jak tu dovednou zatočit s průsakama. Každopádně je fakt, že krajina tu je unikátní (vodopád Agua D'Alto).

Ta silnice, co jí jedeme na západ, se zdá být oblíbená u turistů, což je maličko problém na těch jednotlivejch zastaveních. Třeba výhled na vodopád Véu da Noiva je krásnej...

... ale taky populární, zrovna sem zajely dva autobusy, takže vyhlídka pak praská ve švech.

No hele tak to není nic pro nás, že jo. Vesničku Seixal, kde je prý pěkná pláž, radši míjíme zcela, a Porto Moniz nakonec jen obkroužíme autem, ono tu nebylo kde zastavit a už to nás to vlastně moc nebere. Vyjíždíme zpět na hlavní silnici, která je poněkud vysoko, takže se kroutíme v serpentinách, a to už pana H trochu přestává bavit, ale je statečnej. Nakonec narazíme na jedno prázdný miradouro, takže se na Porto Moniz podíváme aspoň shora, jako malebný to je.

Já si tu tehdy fotil ten heliport, co je matně vidět vpravo dole, takže já mám vystaráno (tu fotku tehdy vzali i na planes.cz!). Shodujeme se, že jízdy podél pobřeží jsme si užili dost a zkusíme po cestě zpět jet horama středem ostrova. Najedem na silnici ER105, která prudce stoupá vzhůru a za chvíli jsme ve výškách nad 1300 m n.m. S námi je tu taky bohužel mlha a hustej déšť, takže výhledy nic, vycházky nic. Jen se rychle projdeme během zdravotní pauzky a přitom zjistíme, že je tu i celkem zima (teplota klesla na 6 stupňů). Taková skoro zimní romantika.

Navrhuju, že bychom tedy mohli sjet na jižní stranu ostrova do městečka Calheta, což je nedaleko, a kde je to muzeum moderního umění, co chtěl H vidět. S klesající výškou přestává déšť, teplota stoupá, a výhledy jsou zpět. Tu jedny z mála koupatelných pláží na Madeiře v oné Calhetě, ovšem nothing to write home about.

Navigace nás do muzea zavede bezchybně a já se tentokrát přidávám k prohlídce. Impozantní je samotná budova, na útesu, moderní, s výhledy, tenhle je asi nejvíc slavnej mezi čtenáři blogu ;) Tak tentokrát selfie!

V muzeu je jedna stálá výstava místních umělců, ta nás příliš neosloví, byť prostory muzea jsou pěkný. Tady jedna umělecká foto pana H, co si dělá autoportrét, kde vypadá jak nějaký španělský mistr a je to focené odrazem ze zrcadlového sloupu, kterej byl taky uměleckou instalací (Sandra Beaía), přičemž já v pozadí sleduju video portrét jiného umělce (nazvaný "Swing", což se popsat moc nedá, ale já si to takhle připomenu :).

Shodujeme se s panem docentem, že záživnější byla aktuální výstava věnovaná dílu místní, ale prý světoznámé výtvarné umělkyně Lourdes Castro (1930-2022), kde i já jsem si našel oblíbené kousky, třeba siluetu vyskládanou z kachliček.

Tolik kunsthistorické okénko (mimochodem jsme byli zvědaví, zda má muzeum okna, a moc nemá), je čas na obídek. Osoby povolané, čili paní v pokladně muzea, se ptám, jestli má v okolí nějakou oblíbenou restauraci - a ono ano, hned nad muzeem restaurace Escorrega. Razíme tam, byť čas kolem čtvrté hodiny je dost mrtvej a v restauraci nikdo není. Ale milá obsluha, která i trochu mluví anglicky, se nám věnuje, a tak si objednáme. Já grilovanou tresku, pan H steak, plus výhledy, za nás fajn.

Po jižním pobřeží tedy pak míříme už směr dom, po cestě ve vsi Quinta Grande ještě jedna atrakce, kam pan H chtěl (pečlivě si nastudoval můj předchozí blog z Madeiry), a sice na "skywalk", tedy vyhlídku Cabo Girao. V zimě se tu asi vstupné neplatí, turnikety byly otevřené, a vyhlídka s místy prosklenou podlahou na vrcholu více jak 500 metrů vysokého útesu je opravdu impozantní.

Když odtud pak vyjedeme, vyčasí se a letmým pohledem k horám zjistím, že je jasno i tam a jsou vidět vrcholy, doteď zahalené v mracích!

Čili pana H ukecám, že zpět pojedem ne podél pobřeží, ale "zkratkou" přes hory po silnici ER103. Úplně původní plán byl i zastavit se na Pico do Arieiro, kde jsme s Eliškou měli mlhu, ale tam dneska nemá cenu zajíždět, za hodinu bude tma. Proti nám je místní doprava, která je celkem hustá. Tady pan H zachytil nejen to, že tu je hafo tunelů vedle sebe i pod sebou, ale i ten traffic.

Což v praxi znamená, že i docela smrádek, zejména v těch tunelech, kde ty větrací vrtule vůbec nejely, takže jsme se naučili rychlovětrat jen v těch průrvách mezi tunely. New skills indeed. Tahle silnice je snad nejvíc příkrá ever, během pár kilometrů vystoupáme od moře do výšek kolem 1400 m n.m., což už pana H "opravdu nebaví", což pak je dokonáno tím, že zde žádný sluníčko není, zato jsme zpět v mracích a dešti, ouvej. Hele ale zajímavý je aspoň to, že jsou tu lesy, tak se na chvilku zastavíme na takovým picnic místě (kterých tu jinak moc není a stejně nejsou značený, a tu byl i celkem bordel). Nicméně po lese se projdeme, rostou tu obrovský douglasky a je tu při dešti voňavo, což je po těch tunelech balzám.

Za dobrýho počasí to tu musí bejt fajn na vycházky a značený stezky tu jsou a občas tu nějaký nadšence potkáme. Pomalu se smráká a my sjíždíme z hor na severní straně Madeiry. Dostatečně nízko se mlha zase protrhá a jako na zavolanou tu narazíme na malinkou vyhlídku (beze jména, na křižovatce ER103 a ER217). Tady je to roztomilý, kocháme se.

Tak aspoň že takhle na závěr přejezdu hor se výhledy povedly... Odtud už je to jen půlhodina zpět do hotelu, ani se nezastavujeme pro nákup, nabaštíme se z toho, co doma najdeme (což vlastně není málo, ovesná kaše a čokotyčinky z domova, a místní banány a meloun, takže nakonec luxusní véča, viď). Pak jsme zase hned usnuli, ale na blog jsem se zase probral. Hele celkově pořád máme tendenci Madeiru srovnávat s Azorama, koneckonců proto sem H chtěl, a zatím nám to tedy vychází jednoznačně :) Tak se na to jdeme vyspat a těšit se na wafli s nutellou a další flákací den. Děkujeme za milé ohlasy a ahój!

Tak si zakurvujeme ještě česky.. Je to mnohem menší příležitost, že někdo bude mít debilní kecy.

Ať žije královna. Doufám, že tady ještě dva tři roky bude (byť bych jí rozhodně přála spíš tu stovku, stejně jako její mámě Královně Matce). Naprosto nechápu tu nenávist, co tady pro ní všichni plivou. Proč probohy? Rozhodně je důstojnější představitelka státu než nějaký zaplivaný ožrala, nebo arogantní čurák s oranžovou hlavou, případně jiní zkurvenci bažící po moci (že jo hnuse Fialovej). Milionkrát radši krále nebo královnu, kteří se důstojnosti, noblese a slušnému chování učí od malička. Největší chybou 18. století bylo to, že Emérika vyhrála tu svoji zasranou válku o prachy... (a tím zavedli ten revoluční virus do Evropy.. Ještě že Žabožrouty z duše nesnáším, takže je mi to celkem fuk).

A že se nedistancovala od otroctví? No a co doprdele? Otroctví bylo pár set let zpátky a že se tam negři teď furt cpou už není její vina. To je úplně stejná pičovina, jak když nás zkurvení Sudeťáci furt otravují kvůli Benešovým dekretům.. Vy buďte kurva rádi, že jste mohli odejít. Já bych vás postřílela všechny tak, že by už si nikdo žádného zkurveného Sudeťáka nepamatoval!

A radši mě ani nenuťte začínat o té kurvě MM.. Meghan je úplně stejná piča, jakou byla Wallis Simpson v případě Edwarda VIII(i když Edward byl fašoun, takže nakonec dobře, že ho z toho trůnu odvedla). Nicméně to nic nemění na faktu, že Američanka nemá v královské rodině co dělat. MM je příšerná netalentovaná herečka, nafoukaná kráva která si nevidí na špičku nosu a ještě horší člověk. Tfuj!

Putin má eso v rukávu. Globalisté mu musí jít na ruku. Evropští politici padají jako hrušky ze stromu

Autor: Martin Kirschner.

Vliv Ruska na země Evropy je zásadní a do budoucna může růst. V současné době jsme svědky toho, jak evropští protiputinovští politici jsou sesazování ze svých politických míst:

Putin by nejspíš jako vždycky řekl: „Imponovalo by nám, kdyby někdo o nás řekl, že jsme tak mocní, ale tak tomu není.“ Ve skutečnosti Putin tuto moc má a to proto, že má suroviny. Pro globalisty není až takový problém to, že jsou na Ukrajinu zasílány zbraně a je vedená tato hybridní válka proti Rusku. Pro globalisty je problém to, že jsou na Rusko uvalované sankce, které zdražují jinak dříve levnou ropu a plyn z Ruska. Sankce proti Rusku tyto suroviny dramaticky zdražují a to je hlavní problém pro 90% firem v Evropě, které jsou na těchto surovinách závislé a patří právě těmto globalistům. Jinak řečeno sankce na Rusko způsobují to, že globalisté přicházejí o své superzisky. Putin to dobře ví a jeho šachová partie pokračuje podle plánu. Do pasti se například chytil Boris Johnson, který na setkání G7 řekl: "Musíme pokračovat v našem odhodlání ohledně Ukrajiny." Dále dodal, že "jakýkoli náznak únavy nebo váhání v západní podpoře Ukrajině bude hrát přímo do rukou prezidenta Putina." Tím v podstatě řekl, že bude nadále pokračovat v sankcích proti Rusku, což byla poslední kapka pro globalisty a výbor zvaný „Komise 300“ sídlící v Londýně nechal Borise Johnsona sesadit 50ti poslanci anglického parlamentu. Pády vlád budou následovat i ve více Evropských zemích, včetně té české a slovenské. Na Slovensku již nyní vláda Richarda Sulíka vypověděla koaliční smlouvu a chystá se sestavit novou koalici ve které nesmí figurovat Igor Matovič. Radim Fiala má být údajně také sesazen, kdy se jako záminka použije kauza Dozimetr. Jak můžete vidět, vláda, která se postaví proti Putinovi, padá. Putin je v podstatě dodavatelem globalistických firem a ty jsou na jeho plynu, ropě a jiných nerostných surovinách závislé. Jedná se především o automobilky, aerolinky, plynárenské a energetické společnosti, technologické společnosti, farmaceutické společnosti a tak dále. Putin má tak eso v rukávu a globalisté, ať chtějí, nebo nechtějí mu musí jít na ruku, protože suroviny se nedají jen tak vytvořit z ničeho, jako peníze. Na druhé straně Putin ví, že musí Evropě dodávat ropu a plyn, aby si udržel podporu globalistů, nicméně může se vymluvit na „technické problémy“, nebo na obavu z narušení životního prostředí a dočasně odstavit dodávky těchto nerostných surovin, aby svou politikou vysokých cen vyvíjel tlak na politiky jednotlivých zemí skrze globalisty. Systém Pax Americana se hroutí ze dvou důvodů. USA nejsou schopné zajistit suroviny pro globalistické firmy v Evropě a vládne jim senilní dědek, který ani nevnímá realitu, když se rukou zdraví s neviditelným přítelem. USA nechtějí svou prohru přiznat a odstraňují své oponenty jako je Mohammad Barkindo, šéf OPECU, který řekl, že by měl západ zrušit sankce proti Iránu a Venezuele, aby mohly vyvážet svou ropu do Evropy. O pár hodin byl nalezen mrtvý. V oficiální zprávě stojí, že zemřel na hypoglykemický šok, který ale také může být způsoben podáním drog, nebo nervově-paralytickou látkou. Proto se Nigerijská vláda domnívá, že byl zavražděn americkou CIA, nebo Mosadem. V návaznosti na smrt šéfa OPECU, jako odplata globalistů byl zavražděn bývalý premiér Shinzo Abe o kterém je známo, že hájil zájmy USA a v Japonsku dostal nelichotivou přezdívku „americký pes“. Shinzo Abe také nechal vybudovat na ostrově Okinawa rakety dlouhého doletu, které by v případě války mohly vojensky ohrozit ruské město Vladivostok. Koncentrace řízení se nyní přesouvá do Ruska a Číny, protože ten kdo vlastní suroviny, ten vládne světu a toho jsou si globalisté dobře vědomi. Read the full article

Pozdrav ze statku č.3

Ahoj kamarádi, milí rodiče,

dnešní den byl opět nadupaný sportem. V rámci příprav na táborové olympijské hry je úkolem vedoucích otestovat zdatnost dětí, aby je mohli spravedlivě rozdělit do jednotlivých skupin k losování do národů. Zároveň je třeba, hlavně starší táborníky, připravit na putování tj. zejména upevnit techniku práce s pádlem a techniku “když do lodi nastupuješ, je dobrý, když ji někdo drží”. Takže třebas některým posádkám bylo dnes potřeba vysvětlit, že kormiddelnice a slečna na háčku NEPÁDLUJÍ, ALE FAKT NEEEE! na stejné straně lodi. V rámci atletické přípravy děti mrskají sprinty i dálkové běhy. Jako všem se nám v dětství zdálo všechno větší a delší….takže na Pepův dotaz: „Míšo (jooo Michale na vašeho Míšu) kolik jste dnes běželi?“ kdy Pepa tušil, že vzdálenost byla max. ke křížku, tak akorát pro 3. oddíl kluků, pro neznalé necelých 1000 metrů od tábora, se Míša zamyslel a pravil: „Asi 10 kilometrů…“…a po chvilce dodal: „….to bylo tam a nazpátek dalších 5“.  Pepisko Míšu nechal při tom, že by musel vyvinout minimálně čtvrtou kosmickou, aby to stihl za tu dobu, co opravdu běželi a Míša byl hrdý, jakou vzdálenost uběhl.

Hele kamarádi, vono teda vůbec pozorovat 3. oddíl kluků u jejich atletického tréninku byl silný zážitek. Nechápu, že jejich vedoucí ještě mají nějaký hlas…teda je fakt, že mi přišlo, že Šimon ho má dneska už jen zbytek…Je to klubko hádˇat…Při vrhání granátem evidentně borci nedávali pozor, že „Granáty se nazpátek kluci NOSÍ!!!“, takže po úvodních hodech začali granáty nečekaně lítat zpátky na zbytek stojícího oddílu…Neo měl Honzo dnes kliku velikou, bo granát ho minul těsně, doufám, že pochopil, že to, že se skrčíš, když na tebe granát dopadá, většinou úspěšně nefunguje.

Dámičky z 2. oddílu dívek se dojeli dopoledne kolmo vykoupat na pískovnu a jinak se tu ráchají děcka hlavně v Nežárecké, včetně ranních rozcviček.

V rámci lékařské péče jsme dnes měli taktéž velmi pestrý den. Alenka Buzková, jo jo, pamětníci, Ála se vrátila po 100 letech na místo činu a dělá mi s Jiřkou na marodce sestřičku, dojela, Jíťo, s Háňou pro zcela novou, k večeru ještě bělostnou sádru. To, co se Háně třepalo na té tlapce z původní sádry bylo dosti tmavé a rozpadlé...  Nenápadně se nám doneslo, že k rozpadu pevné fixace nedošlo zas tak úplně „samo“, protože Háňa na té původní sádře dělala hvězdy, což zrovna zlomenině proximální baze falangu nesvědčí – pro neznalé, když děláš hvězdu na palci, kterej máš zlomenej, tak tě to bude, kámo, nejspíš bolet a sádra musí zákonitě rupnout…

Odpoledne jsem si užila svou původní specializaci a pokecala si s kolegou z motolského dětského kardiocentra, nakolik mám šanci tady diagnosticky odlišit méně či více benigní arytmie –  trochu se nám tu rozpumprdílkovalo srdíčko u táborníka, nicméně my to s chladnou hlavou ustáli, vše dobře skončilo a myslím, že jsem nakonec určila diagnózu i bez EKG záznamu. Holt stará dobrá palpace a poslech pořád fungují. Perkusi s pohledem v kardiologii moc neužijeme…(pro doktorský - co byste si tipli, že to bude? Znám chlapečkovo klidové EKG, vím, že tam není delta vlna, arytmie má spontánní rychlý začátek a konec v návaznosti na zvýšenou fyzickou aktivitu, nereaguje na vagové manévry, je klinicky kromě palpitací asymptomatická resp. s mírnou únavou, bez poruchy vědomí, palpačně běží 180-200/min., s takto jasnými indiciemi možná už nebude před RFA potřeba ani záchytu, takže to bude???)

Po chirurgickém kardiologickém okénku přišlo okénko rehabilitační. Tomík si Jaru namohl zřejmě musculus quadratum lumborum vlevo (to je, jak končí kraťasy na zádech nad zadkem) a dožadoval se „odnatažení“ ideálně během minuty…na mé vysvětlení, že tento zázrak na marodce neprovádíme byl evidentně zklamanej a musel vzít za vděk protažením bederní oblasti s troškou promazání. Nicméně večer požádal o zázrak okamžité svalové úlevy opět, nejspíš v domnění, že věda za odpoledne pokročila.  Tož je edukován, jak oblast protahovat, tak kdyby tě doma bolela záda, můžeš se od něj přiučit. V rámci rehabilitačního okénka jsem ještě Filipovi rozmasírovala krk, tak přemýšlím, jestli má táborová marodka smlouvu s pojišťovnou i na rehabilitaci?  

Já si dnes proběhla naše všechny běhací trásky k Slze, ke kapličce v rámci klučičího „Roubíčka“, což mi dodalo klid na duši. Hrdě musím provalit, že nás tu večer běhá stařešin více, takže zas tak chatrný to s námi ještě není, ale tím pádem se mi už klíží víka, takže končím 3. pozdrav ze statku a jdu regenerovat v leže.

Se mějte naši drazí, jak chcete a vězte, že my se tu budeme mít zítra určitě zase skvěle,

pa teta Madla

Karanténa nuda je

Dámy, pánové a nebinární osoby,

bylo nebylo, Hifi měla psát bakalářku, a proto čučela na Youtube. A co se nestalo, výjimečně čučela na český Youtube. A co svět nechtěl, dostlala Nápad™. A protože tuhle karanténu moc nedává, rozhodla se si z ní udělat srandu a celou situaci tak hopefully trochu odlehčit. A Danuška? Inu, ta šla zrovna kolem. Snad i Vám, drazí čtenáři, přijde tento dezert pochuti, rozechvěje Vaše bránice a vyčistí Vaši mysl, Vaše póry a Vaši světnici.

Poroučím se.

Fandom: česká Youtube scéna Postavy: Karel “Kovy” Kovář; Šimon “Smusa” Vojta Pár: lehce Kovy/Smusa, ale není to typické hardcore porno, spíš si hrajeme s tím, co s dvěma klukama a jejich intimitou udělá sdílet jeden prostor tak dlouho Autoři: @hifi-and-banana & @demetra-black Hashtagy nebo-li klíčová slova: karanténa; humor; katastrofa; bromance; narušování intimity

Shrnutí: Ve světě řádí korona a v Smusově bytě řádí Kovy. Kvůli karanténě je tam nucen zůstat celých čtrnáct dní. Potěš koště... Může tahle kombinace dopadnout dobře? Přežijou ti dva? Přežije ten byt? Nebo Kovy zemře na následky dehydratace a Smusa na to, že se bude příliš dlouho smát vlastnímu vtipu, stejně jako kdysi řecký filozof Chrysippus? Let's find out.

Kdo by chtěl, tu má odkaz na AO3

Jinak pod perexem.

Dnešek byl úspěšný den, dá-li se to tak nazvat. Dny strávené se Smusou byly vždycky úspěšné v několika ohledech: bylo z toho spousta materiálu pro jejich fanoušky, skvěle se pobavil (až si málem roztrhl bránici) a nakonec vždycky objednali pizzu. Kovy pamatoval doby, kdy všechny spolupráce - i s ostatními youtubery - zásadně odmítal, a Smusa byl vlastně jeden z prvních, s kým tohle pravidlo porušil. Byl tomu rád. Od té doby, co vystrčil nos z bytu svých rodičů v Pardubicích, se leccos změnilo, a ačkoliv toho bylo někdy fakt moc a on končil své dny absolutně vyčerpaný nad míru svých sil, jako kupříkladu když s Verčou nevypadli ze Stardance tak brzo, jak si myslel, že vypadnou, a do toho objížděl autogramiády s knížkou a točil ten dokument na školách, přičemž psal další scénáře a točil další videa… No, pořád mu to stálo za to. Nebyl si sice jistý, jak budou diváci reagovat na některé… ehm… věci, které zazněli během natáčení - měl strach hlavně z toho zvuku poklopce, a taky z toho banánu v pošťáckém autě - ale materiál to byl i tak dobrý, a tohle bude řešit až při editování. Vždycky může ten sexuální podtón ztlumit tím, že to prostříhá. Na tyhle věci si dával hodně velký pozor, zvlášť po coming outu.

Kovy se natáhne pro další kousek svojí pizzy, která už stihla trochu vychladnout. Smusa spořádal tu svoji během pěti minut a dvou hltů. No dobře, to trochu přehání, ale připadalo mu to tak. Jídelní způsoby toho chlapce nejsou zdravé. Kovy jenom čeká na moment, kdy se Smusa zadusí, protože se pokusí spolknout celou půlku kuřete zaráz, a Kovy ho tady pak bude muset oživovat dýcháním z úst do úst - ježiš, to taky znělo všelijak, ještě, že tuhle myšlenku nevyslovil nahlas před kamerou. Fanynky by z toho udělaly svoje. Už teď budou mít celkem o čem mluvit, může se sice snažit upravovat záznam, jak bude chtít, ale veškeré sexuální náznaky taky nemůže vystříhat, to by potom taky mohl mít z videa tři a půl slova a pantomimu. Měl toho kluka sice celkem v oblibě, ale filtr a stud mu rozhodně nic neříkaly, takže byl občas opravdu schopen vypustit z pusy něco, co by si Karel sotva dovolil pomyslet sám v nejtemnější noci a i tak by se červenal… No dobře, teď ze sebe dělá trochu většího svatouška, než jakým doopravdy je, ale vedle Smusy není žádné umění vypadat nevinně.

Snaží se v klidu najíst, zatímco Šimon obstarává veškerou konverzaci, rozhazuje rukama, blábolí cosi o růžových králících v jednu chvíli a něco jiného o Futuramě v druhou chvíli. Kovy občas přikývne, zamručí v souhlas, ale hlavně se věnuje svému jídlu. Jeho plácání je Karlovi milé, ale po pár hodinách mu už trochu dochází energie a schopnost koncentrace. Smusa má ve zvyku ponocovat pomalu až do svítání a vstávat v poledne, a Kovy tomu dost dobře rozumí, ale všechny ty spolupráce a schůzky a rozhovory a Stardance, které v posledních letech naplňují jeho rozvrh, jej vycvičily k poněkud obrácenému režimu. Navíc měl tohle ráno ještě schůzku s Nicol, protože se chystala odjet kamsi na chatu a zabarikádovat se tam, takže v tuhle dobu už pro něj nebylo lehké držet víčka rozlepená.

Pokusí se zkoncentrovat veškeré zbytky svých sil k tomu, aby zkusil vnímat, co že to Smusa momentálně plácá, aby mohl vytipovat správný moment k tomu ho přerušit a navrhnout, že půjde domů, ale je vysvobozen, neboť vyrušení Smusy z jeho monologu se odehraje zcela bez jeho zásahu: jeho kamarádovi zazvoní telefon.

Smusa zamrzne uprostřed gesta, hodí pohled na mobil, pak na hodiny na počítači, pokrčí rameny a přijme hovor, načež se zvedne ze židle. Lidská mysl nechápe, že mluví s někým, koho nevidí, a proto nás nutí při telefonování chodit a danou osobu hledat, připomene Kovymu jeho mozek snaživě. Kovy by víc ocenil, kdyby mlčel a šel spát. Ale nejdřív se bude muset dostat do bytu. Rozhodne se proscrollovat tumblr, než si to Smusa vyřídí.

“No, jo… to jsem… jo, to jsem byl…” Šimonův hlas zní podivně vážně, což Kovyho trochu zalarmuje. Nechce odposlouchávat, ale zároveň je zvědavý, nicméně jeho morální dilema je vyřešeno za něj, když Smusa ve svém přecházení z místa na místo opustí pokoj a zamíří směrem do kuchyně.

Kovyho mysl je najednou zcela vzhůru. Stalo se něco? Co se tak mohlo stát? Je skoro jedenáct večer, kdo může Smusovi volat s nějakými špatnými zprávami? Někdo z rodiny? Co se mohlo stát - venku řádí ta korona, nakazil se někdo z rodiny? Z přátel? Je někdo v nemocnici? Vydrž, Kovy, no tak, nemusí to být hned všechno spojené s pandemií, mohl… mohl… mohl být někdo sražený autem jen tak, absolutně bez spojitosti s pandemií. No počkat, to není moc uklidňující. Sakra. Co se stalo?

Když Smusa roztržitě vejde do místnosti, má na tváři zachmuřený výraz. To moc Kovyho rozjitřenou mysl neuklidní, spíš naopak. Někdo umřel. Možná hůř. Přisedne si na gauč a podívá se na něj, na hodiny, na něj, k oknu a takhle těká pohledem dost dlouhou dobu, až se jim oběma udělá uzel v žaludcích. Je to ten pocit, když v příjemném jarním dni překryjí slunce mraky, chlad se vám zakousne do těla a uvelebí se pod vaší kůží.

“No, takže,” začne Smusa ztěžka.

Kovy mezitím uvnitř trochu umře.

“Volal mi kamarád, že mu volali z… z tý, z hygienický… z krajský hygienický stanice.”

A je to tady, pomyslí si Kovy.

“Ve středu jsme byli venku spolu, víš jak, a no... no, vyšly mu dneska pozitivní testy na covid.” Smusa žmoulá jednu ruku v druhé, až si málem zlomí prsteníček. “Jako, nic mu není, je v pohodě, žádnej vážnej stav nebo cokoliv, prostě leží doma, má trochu horečku a kašle, ale no prostě má to. Prej neví, kdy se ke mně dostanou s testy, protože seznamy jsou dlouhý a testů málo, víš jak... A vlastně vůbec neví, kdy mi budou schopní zavolat, co mám vlastně dělat dál, snad asi ráno.”

Kovy neví, jestli si má oddechnout, nebo jestli budou pokračovat ještě nějaké zprávy, takže se jen snaží Smusu povzbudit pohledem, aby pokračoval.

“Ta ženská mu řekla, že jestli jsem do tý doby někde byl, strávil s někým víc času, tak že bych to dotyčnýmu měl říct a až mi budou volat, tak jim dát kontakt a tak... Zkrátka bychom oba měli zůstat v karanténě na dva týdny.”

Jo, to je dobrý, jenom karanténa, má zůstat v karanténě… Čtrnáct dní v karanténě, to je v pohodě, pomyslí si Karel. Budou muset ten podcast nahrát dálkově, ale to měl stejně v plánu, jen pro jistotu. I kdyby covid se Smusou měli, smrtnost v jejich věkové kategorii je v podstatě nulová, to ví Kovy moc dobře, i když mu z té představy samozřejmě není nejlépe. Ale problémy s imunitou nemá, a Smusa taky ne, pokud ví. Možná by si měl cestou v lékárně koupit nějaké céčko. Jo. Tohle zvládne.

“Možná bys asi neměl nikam jezdit, víš, říkal jsem si, že bys ideálně měl radši zůstat tu, aby se to… nešířilo, no.”

Nastává mezi nimi ticho, těžké jako deka. No, takže Kovy doufá, že si to přebral dobře. Má zůstat u Smusy v bytě. Čtrnáct dní ve dvou místnostech s tímhle energií nabitým veverkoidním stvořením. Když ho neskolí korona, tak jeho ztřeštěné nápady a nezavřená huba určitě. A Kovy tu nemá ani svůj kartáček. Tohle bude problém. Na druhou stranu - sakra. Zodpovědnost. Sám to hlásá, kde může. Nemůže vyrazit domů jen tak. Navíc by byl v bytě sám, a jako upřímně, z toho by mu mohlo hrábnout dřív, než strávit pár dnů se Smusou… Hlavně musí zavolat mamce. Urputně přemýšlí, s kým vším se viděl - pak mu dojde, že od té doby, co zapadl k Smusovi do bytu, z něj ještě nevytáhl paty, takže on sám nikoho nakazit nemohl. Složí hlavu do dlaní. Na tohle je už skutečně moc unavený.

“Hej, Kájo… Já vím, že je to se mnou občas na přesdržku, a fakt mě mrzí celá tahle situace, moc se ti omlouvám, že jsem ti to takhle zkomplikoval, můžeš mi dát přes hubu, jestli chceš-”

“Ne, ne,” přeruší ho Kovy rychle. “Na to jsem ani nemyslel, promiň, jen jsem uvažoval nad tím, co všechno… co to bude znamenat, ale jasně, promiň. Zůstanu tady, jestli ti to teda nebude vadit, nerad bych… Nemám s sebou ani roušku, nechtěl byl nakazit půlku Prahy.”

“Jo… jo, jasně. Takže… zůstaneš? Promiň, jsem z toho pořád mimo…” Smusa se nervózně zasměje a projede si prsty ve vlasech, načež se zaboří hlouběji do starého gauče.

Kovy přikývne. “Asi to bude lepší, jestli to nevadí. Mám notebook s sebou, co bude nutné, můžu dělat odsud, u sebe bych stejně nesměl s nikým přijít do kontaktu, takže je to jedno. Uhn, byl jsi…”

Kovy hodí nervózním pohledem po stěně, pak chvíli zkoumá vzorek na parketách. Jak tu otázku formulovat tak, aby to neznělo, jako že Smusu z něčeho obviňuje? Nemyslí si, že je to jeho chyba, ale zároveň se musí zeptat - je možné, že budou muset kontaktovat ještě někoho, a i když je pozdě, bude lepší to udělat hned.

“Byl jsi mezitím… byl jsi od té doby ještě někde? Venku s někým, nebo byl někdo tady?”

Smusa zvedne pohled ke stropu. “No… byl jsem nakoupit cestou domů. To byla středa, že jo. A ve čtvrtek… ne… byl jsem tu, hráli jsme s klukama CSko.* Eh, trochu jsem ten den… no to je jedno, a včera jsem si vzpomněl, že vlastně dneska přijdeš a já ještě nemám vybraný, co budeme parodovat,” zazubí se na Kovyho, kterého vůbec nepřekvapuje, že tyhle věci nechává Smusa na poslední chvíli.

“Takže to jsi byl taky tady?”

“Jo jo. Náhodou se snažím být teď doma co nejvíc, abys věděl, vím, že je to důležitý. Večer jsem volal s babi.”

“Supr,” Kovy se na Smusu jemně usměje. “O starost míň. Ale možná bys měl zavolat mamce a tak, ať ví, co se děje.”

Smusa přitaká a pohodí telefonem, který má pořád v ruce. “Ty taky.”

Kovy přikývne, bude muset obvolat pár čísel.

***

Když se o půl hodiny později sejdou zase v jedné místnosti, mají toho oba tak akorát dost.

“Kde se můžu složit?” hekne Kovy. Momentálně jediné, na co myslí, je postel. Měkká, teplá, pohodlná postel. Nebo cokoliv, co postel aspoň trochu připomíná. Možná předtím sprchu. Taky teplou. Taky pohodlnou. Taky měkkou…

Kovymu je docela jedno, že jeho myšlenky přestávají dávat smysl. Byl to fakt náročný den a jeho kognitivní kapacity jsou pro dnešek vyčerpány. Takovou horskou dráhu na svou sobotu neplánoval.

“No… Bude ti stačit ten gauč?” kývne Smusa ke zmiňovanému kousku nábytku. “Nic jiného tu není. Nebo si na něj můžu lehnout já a nechat ti postel-”

“Ne, ne,” zastaví ho Kovy unaveně. “Je to tvoje postel, to by bylo… nefér. Mohl bych… jenom…” zagestikuluje neurčitě a modlí se ke všem bohům, aby Smusa jeho unavený mozek pochopil.

Zdá se, že má štěstí. “Jo, vydrž, donesl jsem ti nějaké… mám tu pro tebe boxerky a triko, přísahám, že jsou čistý, ale jestli jsi zvyklý na svoje saténové pyžámko, tak nemůžu sloužit.”

Kovy má energii tak na to se unaveně pousmát, ale i tak ocení ten humor, co se mezi nimi drží. Nechce, aby kolem sebe dva týdny chodili jako na pohřbu.

“Jo a dokonce jsem vyhrabal náhradní kartáček,” prohlásí Smusa pyšně a prezentuje Kovymu svůj objev. “A tady máš ručník.”

Kovy přejede po štětinkách kartáčku palcem a zhodnotí jejich drsnost. Au. Je zvyklý na svůj ultrajemný Curaprox. Z tohohle ho budou bolet dásně ještě tři dny a určitě si odře sklovinu. Bože. Kdo by si pomyslel, že mu z celého jeho bytu bude nejvíc chybět kartáček. Chvíli dokonce uvažuje nad tím, že Smusovi tím kartáčkem přejede po tváři, aby mu naznačil, že je vhodný tak k drhnutí podlahy, ale je na to příliš unavený. Je fakt, fakt hodně unavený.

Poděkuje Smusovi za všechny věci, vděčně využije práva první sprchy (protože je host) a když se vrátí, najde na gauči složené všechny polštářky z bytu a taky fleecovou deku. Usne snad ještě dřív, než pod ni plně zapluje.

*Čtenáři prominou moji neznalost videoher a toho, které z nich jsou zrovna v kurzu a které hraje Smusa. Autorka dané sekvence hraje tak maximálně Simíky, a mezi odstavci bakalářky ještě Bubble Shooter. Fishy mi momentálně blbne, jsem z toho smutná.

Den 58

Dneska je to doopravdy krutý boj s vlastní hlavu. Být každý den takovýhle, tak jsem tady asi tak maximálně týden. Nemožné se stalo skutečným, celý den nám tady prší. Ne nijak extra moc, ale poctivě a vytrvale celou cestu. To na tom ale není to nejhorší.

Dopoledne se jde docela dobře, byl tu před námi někdo s motorovkou a prořezal přes cestu spadlé stromy. Ani sníh tu zatím není. Jen je všechno okolo mokré a zrovna dnes jako na potvoru je trail zarostlý z obou stran a musíme se teda prodírat. Za chvilku jsme oba totálně zráchaní. Naštěstí jsem měl včera nějaké prozření a neposlal jsem v balíčku napřed svoje nepromokavé kalhoty. Dost reálně jsem to totiž zvažoval. Dneska bych bez nich byl namydlený.

Měl jsem dojem, že komáři za deště nevylézají. Ale opak je pravdou! Ty krvežíznivé kurvy se rojí jako rozbouřené včely na každém jen trochu suchém místě, kde si člověk chce na chviličku odpočinout. Ani vykopat kočičí díru nedovolí. Za tyhle asi 3 minuty na “záchodě” jsem obdržel 7 kousanců…Takže to dopadne tak, že jdu celou dobu skoro bez zastávky, protože zastavit se doopravdy nedá. Do 30 vteřin je kolem roj komárů. 4x jsem se snažil někde zastavit na oběd, vždycky mě ale vyhnali. Ujídám teda jen sušenky za pochodu a pořádné jídlo jsem si užil až navečer ve stanu.

Po obědě, který neproběhl, už to taková sláva není. Náš zachránce s motorovkou sem zatím nedorazil, takže trail připomíná spíš dětskou prolézačku. Je to jen 5 mil, ale neskutečně se to tímhle zpomaluje. Celkově jsme dneska ušli 27, měli jsme naplánováno míň, ale nikde nebyl žádný sníh, což nás překvapilo, ale zároveň jsme teda mohli ujít víc. Nicméně, poslední míle už je pro mě utrpení. Všechno mě bolí a sotva pletu nohama.

Přicházím do kempu a okamžitě se na mě zase sesype hromada komárů. Stavím rychle stan, je celý mokrý z nočního deště. Mokrý je i uvnitř, jak byl teď celý den sbalený. Rychle hážu všechny věci dovnitř a zavírám se před tou havětí. I teď, když to píšu, jich jen v předsíňce od stanu mám 9.

Sundavám ponožky a moje nohy vypadají, že jim za chvilku mezi prsty narostou žábry. Je to labůžo mít celý den nohy v mokru. Pak přijít do mokrého stanu a muset operovat na 1,5 m2, protože venku prostě být nejde, skrz déšť a komáry. Dneska je to opravdu spíš mentální bitva než slastný pobyt v přírodě. Asi 40 dní v kuse jsme si přáli déšť. Tak jsme ho konečně dostali. Moc se nám to ale nezamlouvá. Snad bude zítra zase hezky!

Zápis Pátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

„Ooo… Super," utrousili, zatímco si upravovali vlasy a po očku pozorovali výtah - tím druhým očkem ale pro změnu zírali na lišáka, protože jim dělalo radost, že se na něčem zase shodnou, a zajímalo je, jestli to teď znamená, že je "Košík" bude mít radši - protože pořád neupustili od toho, že by se měli stát úplně nejlepšími bff, aby jim ta mise hezky klapla.

To už se ale dveře výtahu otevřely a z nich vystoupily tři osoby. Jednalo se o jednoho muže kráčejícího uprostřed, obklopeného z každé strany zástupkyní "něžného pohlaví". Možná by se dalo šprýmovat, že si s sebou vede vlastní malý harém, ovšem vzhled všech tří lovců to naprosto popíral. Onen muž kráčel odlehčeným tanečním krokem v bílých lakýrkách. Na sobě měl růžovoučkou košili a fialové rifle, tak upnuté a úzké, že moc dobře ukazovaly jeho nádobíčko. Nedalo se o něm říci, že by měl trochu gelu ve vlasech, ale spíše trochu vlasů v gelu; ke všemu si je vyperoxidoval tak moc, že by se dal považovat za příbuzného Draca Malfoye. Na nose měl posazené Gucci brýle s lesklými sklíčky. Žena po jeho pravici by se dala popsat jako "Shrek si dal trojku s horským trollem a medvědem". Na hlavě měla posazenou vikingskou přilbu, zpod které jí do všech stran trčely kudrnaté vlasy zrzavé barvy, na nichž by si zuby vylámal sebelepší kartáč. Na sobě měla něco, co se snad ani nedalo považovat za oblečení, ale spíše kůže a kožichy nějakých nebohých zvířat. Přes rameno si nesla obří obouruční sekeru a nově příchozí si měřila svými malými černými očky, tolik podobnými prasečím. Trojici uzavírala vědátorka zahalená v laboratorním plášti, který jí bez legrace sahal až ke kotníkům… Možná to bylo tím, že ona sama měřila tak sto padesát centimetrů, když moc. Světlehnědé vlasy měla vyčesané do dvou holčičích copánků, což k jejímu obličeji ženy ve středních letech vůbec nesedělo. Rozhodně nebyla tak výraznou osobou jako její kolegové, avšak každého musely upoutat její obrovské přední zuby, jelikož s nimi připomínala veverku… Nebo snad dokonce bobra?

„Ježíši Kriste, to je zase společnost," zamumlali a přesunuli se i se svým zavazadlem za Luxiose, ze kterého si udělali takovou provizorní stěnu, za kterou se mohli schovat - ne, že by je ti lidé děsili, nebo tak… Ale, Bože, gucci buzerant, viking s kozama a bobr v laboratorním plášti není něco, co chcete vidět hned po tom, co přistanete kdesi v pralese, na neznámé základně, kde ani nevíte, co se tam pořádně děje.

„Alé, naše kontrola dorazila!" zavýskal GG aka Gucci gay jako malá školačka, přičemž zvesela zatleskal rukama. Lišák si jej přeměřil pohledem a, i když nerad dělal unáhlená rozhodnutí, musel uznat, že tenhle muž u něj už má pomyslný černý puntík. Ani ne tak za ukazování svého vybavení či za trhání uší bělovlasého, ale spíš za onu podezřelou větu. „Takže vy jste o nás věděli?" zeptal se odměřeně, zatímco se Draconia schovávali za jeho zády. „Ale samozřejmě, zlatíčka!" vyhrkl Malfoyovic příbuzný až přehnaně afektovaně, přičemž znovu spráskl ruce.

„A japato, že jste o nás věděli? To vám teda chodí zprávy?" Draconie vykoukli zpoza bělovlasého a měřili si toho peroxidového exota před nimi pohledem. „A to se dělá, na ně neodpovídat? Vás asi rodiče doma nikdy pořádně neseřezali, když jste jim půl dne neodpovídali na esemesky, a je to poznat!"

„Ale my jsme měli problém, víte," nechala se slyšet vědkyně, a když na ní spočinul pár hlubokých zlatých očí, lehce nervózně pokračovala: „Ehm… Víte… Nějak se nám pokazilo připojení, tudíž jsme zprávy dostávat dostávali dál, ale nemohli jsme vám na ně odpovídat… Abyste tomu rozuměli - na této základně je všechno pod přísným dohledem a všechna elektronická zařízení jsou pod stejnými zabezpečeními. Takový virtuální ochranný štít, který-" „Pochybuju, Beatrice, že je to zajímá," přerušila ji bručivým hlasem vikingská obryně.

„Deset bodů tady pro Shrekyni, protože já mám pocit, že nám kecáte, a to tu vážně nikoho nezajímá," ozvali se zase blonďatí zpoza lišáka a celí se po téhle poznámce přikrčili, rychle si složili křídla zpátky a natiskli blíž ke staršímu, aby vůbec nebyli vidět, jako kdyby čekali, že po nich ta gigantická žena hodí tu svoji sečnou zbraň. „Co chci říct, je to, že vy tu máte například tenhle úplně mega fancy výtah, ale nemáte žádný backup pro to, když se vám rozbije odesílání zpráv? No já teda nevím, ale…“

„Ale vy tomu vůbec nerozumíte!" zaúpěla Beatrice zničeně, zatímco vikingská dáma házela po Draconii vražedné pohledy velmi rizikového stupně. „Na naší základně máme speciální generátory. Jedny ruší veškerý signál obyčejných zařízení, takže vám tady nebudou fungovat vaše mobily ani tablety, notebooky či ostatní vaše serepetičky, které jste si přitáhli s sebou. Druhý šifruje naše signály a posílá je na další základy a třetí zase přijímá zprávy zpátky. Chápejte!" „Zlatíčko," vložil se jí do toho milý gay, „nemusíš se rozčilovat. Po tomhle už se ani nedivím, že máš tolik vrásek… Tady naší drahé kontrole ukážeme, že je všechno už zase v pořádku, a pak nám uvěří." Luxios pouze beze slov přikývl. - Tohle se mu zdálo jako docela fér domluva… A tak trochu si uvnitř přál, aby opravdu vše bylo v pořádku, jak se jim snažila trojice před nimi tvrdit, aby nemusel moc dlouho zůstávat na této základně… Přece jen mu bylo jasné, že pokud blonďákům nebude fungovat jejich zařízení, tak obrátí veškerou svoji pozornost na něj.

„Prostě jste měli poslat holuba s dopisem," zamumlali ještě, podívali se na bobra v plášti stylem "Nic ti nežeru", ale pak už byli zticha, protože si vzpomněli, že by se měli chovat slušně, tudíž jako správná dáma a pořádný gentleman najednou, takže si zlehka uhladili vlasy, upravili sportovní podprsenku, aby jim z ní nic nelezlo, a konečně vyťapali zpoza Luxiose - nicméně, zůstali stát těsně vedle něj, připravení se na něj okamžitě přilepit jako pijavice, kdyby se je NĚKDO třeba snažil rozpůlit sekerou.

Na jejich poznámku nikdo z trojice neodpověděl. Místo toho se Gucci Gay otočil na podpatku a ladně pohodil hlavou směrem k výtahu. „Nuže, bude mi potěšením vás přivítat na naší základně a provést vás skrze naše laboratoře… Mimochodem mé jméno je Emanuel Maltenario, tato… Statečná dáma vedle mě je Yrsa Brant a Beatrice Reeves je jedna z předních vědkyní, která se zabývá nejdůležitější částí výzkumu tady v Tiché řece." „Hajimemashite," odvětil s poklonou Luxios, čímž chtěl vyjádřit, že je rád poznává. Poté už ale popadl své zavazadlo společně s dvěma padáky a takhle ověšený jako vánoční stromeček se vydal směrem k výtahu.

Ihned následovali se svými věcmi Luxiose a cupitali jako takový ocásek těsně za ním - protože on byl teď, z celé téhle základny, jejich momentální nejbližší osoba, tudíž se od něj neměli v plánu hnout ani na krok, aby se náhodou někam nezaběhl, a oni nezůstali sami. „Košíku?" zašeptali, tak, aby je ti tři exoti neslyšeli a rozuměl jim jen lišák. „Tady prostě něco neštymuje… Co když jsou ti tři něco ze zkumavky a teď nás zatáhnou do té laboratoře a tam nás sežerou? Sakra, ten kněz na té základně předtím měl pravdu, nějaká ta zpověď by se hodila, vzhledem k tomu, že mám pocit, že tu umřeme… Nebo minimálně já, pro tebe je to asi moc meinstream nechat se sežrat od nějakejch emzáků, když jsi taková nadlidská entita, viď?"

Jenom si lehce, téměř neslyšně povzdechl, načež několik sekund nic neříkal, jenom pohledem klouzal po okolní přírodě, než se konečně odhodlal k odpovědi: „Máte pravdu, že se chovají zvláštně, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ale pochybuji, že by nás měli v plánu sníst. Přece jen, kdyby se jen jednalo o nějaké nelidské bytosti, určitě by jen tak nezůstávali na této základně, čekajíce na dvě osoby, aby si z nich udělali oběd. Hádám, že by se spíše chtěli odsud dostat. Přijde mi to více logické… A rozhodně se nestrachujte, že bychom zde umřeli. Přece jsem vám slíbil, že vás ochráním." Po těchto slovech překročil pomyslný práh výtahu a postavil se mezi Emanuela a Yrsu, která se pořád tvářila, že hodlá v nejbližších vteřinách použít svou zbraň.

„Fajn, tak když to říkáš," zamumlali a narvali se mezi gucci gaye a Luxiose, aby nemuseli stát přímo vedle obryně, a zároveň mohli stát vedle svého oblíbeného furryho. A když tam Draconie tak stáli, měli docela chuť se začít ptát, jak to s tou základnou tady vůbec je a co na ní vlastně jako dělají, aby měli aspoň matnou představu, kam to právě dorazili, jenže pochybovali, že Yrsa by se s nimi bavila, Emanuelův otravný hlas se jim zase nechtělo poslouchat více, než bylo potřeba, a tak nějak tušili, že ta poslední, zubatá, je asi dvakrát nemusí, po tom rozhovoru před pár minutami.

Výtahem jeli asi tak necelou minutu, než se ozvalo cinknutí ohlašující, že jsou ve správném poschodí a že by tudíž měli vystoupit. Jakmile tak učinili, ocitli se v prostorné chodbě, která se táhla tak daleko, že nešlo snad vidět ani na její druhý konec. Podlaha, stěny, strop - vše bylo bílé a vymydlené, přičemž ve vzduchu se vznášel odér desinfekce. Jediným vybavením bylo několik laviček takticky rozmístěných po určité vzdálenosti při stěně, fontánky s pitnou vodou a nějaké ty portréty významných lovců napříč historií. „Tohle je jedno z nadzemních pater," pustil se do vysvětlování Emanuel. „Můžete zde najít přednáškové a promítací sály, studovnu, knihovnu, salónek, diskusní sály, ale třeba také pokoje… Připravili jsme vám jeden společný. Doufám, že to nějak nevadí." Sotva tohle lišák zaslechl, dalo mu skutečně velkou námahu, aby na jeho výrazu nešlo poznat, jak moc uvnitř trpí.

„Takže budeme dohromady?" bylo poznat, jak se celí nadchli, a pak se nadšeně podívali na bělovlasého. „No nemáme my dva štěstí? Taková obrovská základna s miliardou místností, a my dostaneme zrovna pokoj dohromady! To musel chtít sám Bůh, Košíku… Jsme si souzeni! Jako nejlepší bff navěky, samozřejmě. Budeš mě ochraňovat, když budu hajat, viď? Nedělám si iluze, že bys mi třeba dělal i objímacího plyšáka, ale nevadilo by mi to… Hm, k tomu se nejspíš teprve dostaneme. Máme ještě spoustu času na to, abysme byli kámošenky!"

Lehce rezignovaně sklopil uši, zatímco dával sbohem svému osobnímu prostoru a poklidnému dnu. Aby ale nemusel na tohle utrpení myslet, rozhodl se řeč odvést trochu někam jinam: „Hádám, že potom, co si odložíme věci, bude moci začít naše prohlídka." Nebylo tak přesně úplně jasné, jestli se Luxios z trojice někoho ptal, či zda to spíše oznamoval jako hotový fakt, ale do odpovídání se zase pustil gucci gay: „Pokud si to skutečně přejete… My jsme si totiž říkali," při těhle slovech sklouzl pohledem na své kolegyně, jako by hledal mentální podporu, „že byste si chtěli nejdříve odpočinout po namáhavém letu, osprchovat se, možná si pospat…“

„No, já si taky myslím, že bysme si měli s Košíkem odpočinout," souhlasili aktivně Draconia. „Protože to dneska bylo sakra úmorné a navíc si myslím, že už moc dlouho nevydržím poslouchat ty vaše kecy, a chci mít místo toho nějaký relaxační rozhovor se svým nejoblíbenějším furríkem."

Zrovna dvakrát se mu tenhle přístup blonďáků nelíbil. On osobně by nejraději začal okamžitě obchůzku, aby měl tuhle misi co nejdříve za sebou a aby si co nejdříve mohl vytvořit alespoň nějakou představu o této základně a lovcích zde pracujících. Ale nechtěl jít vůči Draconii vyloženě do opozice, tudíž jejich nápad podpořil neznatelným kývnutím hlavy. Na Emanuelovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, Beatrice si jenom poupravila límeček pláště a Yrsa… Z jejího pohledu se zkrátka nedalo vyčíst vůbec nic.

„Těší mne, že souhlasíš~" zavrněli spokojeně, protože celou dobu viseli na lišákovi očima a čekali, jak zareaguje… Popravdě, vcelku je překvapilo, že souhlasil - byli totiž téměř připravení na odpověď ve stylu "Tak ty si jdi odpočinout, já to tu zatím projdu", nebo "To je špatný nápad, musíme se seznámit s okolím", či tak něco; ale stěžovat si neplánovali.

To už ale Emanuel prudce zastavil před jedněmi dveřmi, na nichž bylo zlatě napsáno E117. „Tak tady se s vámi asi rozloučíme. Kdybyste cokoliv, ale cokoliv potřebovali, tak stačí zmáčknout to červené tlačítko, které máte vedle postele… No a pak už si skrze mikrofon můžete nechat splnit všechna vaše přání… Ale s rozumem, prosím, s rozumem." Když tohle říkal, z hrdla se mu vydral přehrávaný, až silně falešný smích… Který zněl snad ještě tepleji než jeho hlas. „Tady máte klíče," zamumlala vědkyně, že jí skoro nebylo rozumět, a třesoucí se rukou podala Luxiosovi kroužek s malinkým klíčkem, do něhož bylo vyryté to samé, co na dveřích. „Arigatō gozaimasu," odvětil lišák s letmou poklonou. Vikingská žena nic neřekla, jen zamručela jako medvěd, což si asi každý mohl interpretovat po svém.

„Super! Tak odemykej, Košíku," popohnali staršího, zvědaví, jak asi pokoj vypadá. Bude taky smrdět savem, jako chodba venku? Jsou alespoň pokoje nějak zařízené, nebo také tak stejně bílé, že z té jasné barvy až bolí oči? A jak velké budou postele? Zatímco nad tím vším uvažovali, přešlapovali na místě a vypadali jako štěně, které chce do místnosti, kam jsou zavřené dveře.

„Hned to bude," zamumlal jejich směrem, načež se opravdu pustil do odemykání dveří. Musel dvakrát otočit klíčem v zámku, než se ozvalo cvaknutí, jež značilo, že mohou vstoupit. „Tak my už vás nebudeme rušit," prohlásil gucci gay s úsměvem a naznačil oběma ženám, ať se chystají k odchodu. „A rozhodně si nedějete příliš velké starosti, ať si nekazíte odpočinek." Po těchto slovech se všichni tři jako na povel otočili a zamířili zpátky onou nekonečnou chodbou. „Tak snad abychom šli dovnitř," zamumlal Luxios, popadaje kliku a zlehka otvíraje dveře… Jakmile se jim naskytl pohled na pokoj, musel uznat, že organizace skutečně na vybavení neškudlí. Kromě dvou obrovských postelí s nebesy a hromadou polštářů se zde nacházela nádherná, ručně vyřezávaná skříň (S největší pravděpodobností z nějakého vzácného dřeva.), prostorné poličky, hned několik zásuvek, dvě pohodl��oučká křesla u menšího, kulatého stolku a k tomu ještě jedny dveře, vedoucí do koupelny.

„Týýýbrďo, tak tuto je rozhodně lepší, než ty jejich chodby," ohodnotili ihned hlasitě pokoj. „Oni snad všechny peníze investovali do výbavy tady toho pokoje, ne?" přecházeli po pokoji, po (asi Perském) koberci, který byl rozložený přes převážnou část místnosti. „O! Srazíme si postele k sobě, a pak budeme mít jednu mega postel! Víš, jak by to bylo boží, Košíku?!"

„To si zrovna dvakrát nemyslím," prohodil skepticky, zatímco odložil svůj batoh vedle zdobené skříně. „Spíše mi to zní jako omezování životního prostoru. Navíc… Nezdá se vám, že se známe příliš krátce na něco takového?" Když tohle říkal, párkrát švihl svým enormním ocasem tam a zase zpátky.

„Hele, ty postele jsou tak velký, že bys tam nacpal celou africkou vesnici i s chýšema, tak nepindej o omezování životního prostoru," mávli rukou směrem k lišákovi a zamyšleně sledovali postele. „Já to chci jenom zkusit sešoupnout, jo? Pak to klidně zase rozdělám, když kolem sebe musíš mít osobní prostor," pokrčili ledabyle rameny. „Protože taková postel byla vždycky můj sen, no, a dvě takové postele, to je jakože sen na druhou, takže ultra sen," zadívali se prosebně na Luxiose.

„Když si to tak moc přejete zkusit," povzdechl si, přičemž mávl rukou na znamení, ať si teda dělají, co chtějí… Pořád si mohl ze svého batohu vytáhnout karimatku a ustlat si na perském koberci - zas tak velký problém v tom neviděl. Tudíž s resignovaným výrazem usedl do křesla, zvědav, jak se s posouváním postele Draconia poperou, jelikož on sám neplánoval hnout ani prstem.

„Díky, jsi fakt láska," prohlásili radostně a nijak je netrápilo, že postel váží asi tak pětkrát tolik, co oni. „Tak jo… Sleduj. Tohle využiju i k tomu, aby ses konečně seznámil s Miláškem. Oh, možná by na to bylo lepší nějaké formální oblečení! Kde mám šaty? Aha, na dně kufru. Tak to na to kašlu, sportovní podprsenka je stejně víc sexy," uvažovali velice hlasitě, a když konečně přestali kecat, tak z černé tašky, jež měli pořád přes rameno, začali něco vyndávat… Byl to jen ve finále vlastně jen takový kovový válec, jak se na první pohled zdálo. Nudný, kovový válec, se zeleným nápisem "st03m - E6 - w1nd".

Jen tam tak dál seděl, znuděně je pozoroval a vypouštěl asi tak každé třetí slovo, co řekli, protože došel k závěru, že to stejně není nic podstatného… Avšak když lovci vytáhli svou zbraň, lišákův zájem přece jen o něco stoupl. Vždyť mu přece říkali, že ji dostali společně s těmi křídly, které náhodou byly neskutečně impozantní.

„Dáváš pozor?" ujistili se, když si zbraň upravili v rukou - a lišák z jejich pohledu vypadal, že i celkem vnímá, takže nečekali na odpověď a přitiskli ukazováček na maličkou čtečku otisků, která byla umístěna na spodku zbraně a bránila tak tomu, aby ji někdo, krom jejích majitelů, uzmul a použil. A v tu chvíli se ten nudný, kovový válec, neonově zeleně rozzářil a roztáhl do stran, čímž nabyl skoro dvojnásobku své velikosti. Blonďatí tímhle ale nekončili a zkušeným pohmatem si našli další čtečku na jiném místě zbraně, na kterou přiložili zase jiný prst - a tím se z válce vysunula taková malá pistolka, připojená na dloooouhý kabel, který svítil podobně zeleně, jako zbytek zbraně. „V akci tam ty prsty většinou připlácnu oba najednou, a pak je to všechno otázka jen pár vteřin," prohodili směrem k lišákovi, aby si náhodou nemyslel, že to bude takhle dlouho trvat, kdyby byli v nějakém nebezpečí. „Ale víš co, když Miláška vidíš poprvý, tak na tebe jdu pomalu~" Připevnili si "pistolku" za poutko na zápěstí a stiskli na ní čudlík, který na válci rozzářil zelenou stupnici - byla číslována od nuly do pěti a momentálně byl její ukazatel na jejím nejnižším bodě.

Teď už blonďáky skutečně vnímal na celých sto procent, jelikož něco podobného ještě neviděl a technika mu dokázala učarovat vždycky… I když často nevěděl, jak k ní má přistupovat. Musel ale zkrátka uznat, že jeho zbraň rozhodně není tak akční a zajímavá. (Ale na druhou stranu s ní pracoval slušnou řádku let… Vlastně spíše století… Ne-li rovnou tisíciletí… Tudíž neplánoval nic měnit.)

„Hm… Košíku, kterou postel chceme posunout? Tutu nebo tamtu?" ukazovali prstem z jedné postele na druhou, jako kdyby je tiše rozpočítávali… Nakonec ale zase na odpověď nečekali, přeskákali přes pokoj k posteli, za kterou bylo víc prostoru, kam se postavili, protáhli se, a pak si klekli na jedno koleno, opírajíce si válec o rameno. Poté začali na pistolce ukazováčkem něco štelovat, a stupnice na hlavní části zbraně se mezitím vyšplhala až ke čtyřce… A také místnost naplnilo tiché hučení, které ze zbraně vycházelo. „A teď bude buuum!" S tím "buuum" které vyšlo z Draconiiných úst se zbraň rozsvítila ještě víc, oni stiskli spoušť na pistolce a v ten moment z válce vyletěla tlaková vlna, která z postele srazila matraci, všechny polštáře a maličko jí posunula, nicméně se nic dalšího nestalo, neboť postel byla ze skutečně pevného, těžkého dřeva.

„Zajímavé, zajímavé," pokýval hlavou, aniž by se viditelně pohnul. „Takhle ale spíš vytváříte prostředí pro dětskou polštářovou bitvu, či stavění bunkru… Nechcete tu postel prostě normálně přesunout? ‚Miláška' už jste mi ukázali, tak to teď klidně můžete přenechat na mě." Jen tak podal svůj návrh, přehazuje si nohu přes nohu. Rozhodně neplánoval se nijak vnucovat, ale přišlo mu fér, aby alespoň položil svou nabídku.

„Ne!" odvětili, celí rudí, a přepnuli na zbrani na nastavení, které rozzářilo stupnici až k pětce. „Tohle už je totiž osobní, takže ty seď a sleduj, jak tu blbou postel šoupnu!" Znovu vypálili další tlakovou vlnu, která už byla o poznání silnější… Dosvědčoval tomu i praskot dřeva, který jí následoval, když se postel prudce šoupla o několik metrů, přepadla a celá se zlámala.

Když pokojem proletěla tlaková vlna, která mu totálně rozcuchala dlouhé vlasy a nafoukala mu je do obličeje, jenom si tiše povzdechl, zatímco byl v duchu rád, že ještě pořád měl na sobě parašutistickou kombinézu a ne kimono.  „No… To jste tomu teda skutečně pomohli," poznamenal, když si rukou odhrnul prameny z obličeje, přičemž vstal z křesla, aby mohl zkontrolovat spoušť napáchanou na nebohém kusu nábytku. „By se díky vám dokonce mohlo začít říkat, že se něčemu pomohlo ‚jako vítr posteli' namísto ‚jako vítr mouce’… Nemyslíte?"

„Kur… Kurníkšopajásenatomůžuvykašlat!" na poslední chvíli se jim povedlo zabránit tomu, aby řekli sprosté slovo, a místo toho se z nich vyvalila hromada dalších, ne tak špatných, nadávek. „Fajn… Tak já půjdu na koberec, to nevadí. Jenom je depresivní, že ta postel zavalila tu matraci, takže nemůžu spát aspoň na ní," pokrčili rameny, jako kdyby právě nezdemolovali drahocenný a krásný kus nábytku.

Přistoupil k zdevastované posteli, aby ji trochu obhlédl, ale stejně přišel jen na to, že s tímhle asi nic nezmůžou. Pak se ale otočil na blonďáky a poznamenal: „V posteli budete spát vy… Přišlo by mi velice sobecké a nesolidní, kdybych si ji zabral pro sebe. Stejně by vám to jako poučení nefungovalo a navíc jste říkali, že jste vždycky chtěli takovou postel. Ke všemu já karimatku mám… A jsem zvyklý spát tímto způsobem."

„Ne, já ale nechci, abys spal na zemi," argumentovali ihned. „Jestli si tu roztáhneš karimatku jako nějakej bezďák, tak si lehnu na tu zem vedle tebe… Postel se povedlo roztřískat mně, takže na zem půjdu já. Ámen. Tečka. Nechci se dohadovat," založili si ruce na prsou a zírali na bělovlasého, co odpoví.

„Já se také nechci dohadovat," odvětil s klidem, zatímco si je přeměřoval pohledem odshora dolů. „Jen mi to prostě nepřijde správné… Ale pravdou je, že vás k ničemu nutit nebudu… Jdu do koupelny, tak si to zatím můžete rozmyslet." S těmi slovy zamířil ke svému batohu, odkud se mu podařilo vyštrachat kimono, jež se mu zdálo mnohonásobně pohodlnější než parašutistická kombinéza, a pak už jen zmizel v koupelně s cvaknutím zámku.

Bacteoff cena, recenze, koupit, návod, v lékárně, fórum

Paraziti pronikl do organismu všechny Prostředky proti parazitům v lidském těle. Prášky na odčervení, mají vliv... Podobné příznaky budou malé rozměry, schopnost pohybovat se po krevnímu dně a jíst buňkami krve. Paraziti v oběhového systému člověka. Kopřivka.Vznik alergické vyrážky... [Přečtěte si více→]

[Přečtěte si více→]

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Bacteoff cena

Imunita rychle klesá tím, že člověk zranitelný před infekcemi a nemocemi. Mohou porušovat integritu pláště střev. Plánování ozdravení organismu v domácím prostředí a komplex postupů pro očistu, je nutné předem odhalit přítomnost akutních a... Předpokládá se, že většina entit žije v tenkém... Čištění a léčení těla a sodou. Jak by symbióza parazitů v těle. Oba způsoby je lepší použít v podzimním období, ale můžete kdykoliv během roku. Taková dávka zabije všechny fáze vývoje parazita v těle, včetně obsahu střev a další... Tento nástroj rychle a trvale eliminuje parazity.

Bacteoff originál

Lidové recepty k čištění organismu od parazitů a zde zastoupeny v celém sacím potrubí. Cena léku začíná od 75 kč Lékaři tvrdí, že je možné naučit se pomocí... U nás byl nedávno případ – u ženy zjistili nádor štítné žlázy. Střevní infekce, s převládajícím... Je velmi příjemné v tom, že paraziti mohou Nejvíce netradiční způsob, jak se zbavit parazitů – to je přijetí koupele s přídavkem infuze anýzu a sběrem bylin. Jsou parazitární v tenkém střevě, játrech, se pohybují v... Selhání metabolismu, zhoršení celkového stavu člověka, recese... Paraziti jsou schopni žít v těle pacienta po celá desetiletí, zevnitř hltavě jíst jeho.

Bacteoff náklady

Příznaky přítomnosti v těle tohoto parazita: nepříjemné pocity v... Koneckonců, to je nejen skvělý koření do jídla... Uklidňující bylina má schopnost nejen vysvoboditi od nákazy Pelyněk – tradiční prostředek pro zničení parazitů. Zlikvidujte a z mléčných výrobků. Je to bezpečné, efektivní a levné léky. Tipy na psychologii, jak se naučit manipulovat s lidmi, pro které je to třeba. S pomocí komplexní léčby pacient může očistit své tělo za co nejkratší dobu.

Bacteoff recenze

To potvrdí každý lékař. Článek je určen pro toho, aby seznámit čtenáře s škůdce a parazity... Odvar z ovsa.Poškození od požití koňaku a cukru kompenzován masové zabíjení parazitů. Nebezpečné organismy používají pouze užitečné látky a stopové prvky, a tím se zbavují... Jejich objev pomůže ještě do průzkumu dát předběžné diagnózy. Ale původ je smíšený. Jaké existují další testy na parazity v lidském srdci? Časté opakování slov parazitů způsobuje u lidí zlost a nechuť.

Bacteoff návod

Většina měkkýšů mohou pohybovat se pomocí nohy. Nicméně je třeba poznamenat, že vejce lze nalézt pouze v určité fázi vývoje. Opustí lidské tělo, na jedné z fází vývoje pro chov. Otrava krve.Porazit parazity je možné! Mane, cena 110 rub za 130 gr, ale s hmotnostní vedle... Denně z vnějšího prostředí do organismu proniká obrovské Existuje několik alternativních metod, jak se zbavit parazitů. Parazit se soustavně mění své pány, jak přechod z jedné fáze vývoje do druhé. Bacteoff cena, recenze, koupit, návod, v lékárně, fórum Tvrzení, že od parazitů trpí jen obyvatelstvo zaostalých zemí je mýtus. Obvykle vejce parazitů shromažďují u infikovaného člověka... Pokud budete potřebovat pomoc s konkrétním záhadou, zanechte svůj komentář níže.

Bacteoff v lékárně

Strom-řezání stromů.5. Jako paraziti proniknou do těla člověka? Čistí tělo od parazitů lidovými prostředky. Prevence pro astmatiků. Většina dospělých dobře známé jednoduché kroky k prevenci infekce... Jsou zkoumány, jaké chyby se dělají při skladování potravin v mrazáku. Přesně parazitů v játrech člověka mohou vyvolat podobné potíže. Aby se zabránilo podobný jev...

Dva šekely pro exleprotika

aneb debilní oslaři, vždycky bez drobnejch… Že je žebrota minimálně stejně stará jako prostituce asi nebude nic překvapivého, pokud nemáte odpovídající tělo, tak už pak můžete jen žebrat. Dává to smysl, nevím o tom, že by někdo dělal prostitutku pro zábavu, ikdyž přiznávám, že jsem o této karieře kdysi v minulosti snila. Ovšem sen je sen a když se vzbudíš, příjde den, no a to to rázem všechno vypadá jinak. Ano, jsem úchylná, vím to a nestydím se za to, nicméně abych nesešla z cesty. Včera na nádraží na mne jeden nastoupil, no a já naznala, že nebudu jak debilní oslaři, což byl veskrze debilní nápad, já prohrábla peněženku a dala mu dvě padesátikoruny. Pořád si myslím, že kilo je docela dost peněz, když se tak nad tím zamyslím, kolik asi tak dostane prodavačka, která protáhne kasou můj nákup? Bude to kilo? Asi dost těžko, to by musela brát tak pět litrů na hodinu, což je nesmysl, to nemá nikdo. Přitom ale ten člověk pro mne udělá nějakou užitečnou práci. Přemýšlím, jestli ze mě měl kilo někdo z těch lidí, co se o mne starali ve vlaku. Asi těžko když mě jízdenka stála 180Kč. No zkrátka a dobře, kilo za nic je podle mého názoru docela dost peněz.

Jenomže až žebrající exleprotik mi otevřel oči, kilo, to nejsou ani drobné, drobné začínají litrem, to jenom abyste věděli kolik po vás tihle fantomové chtějí, když chtějí drobné. Docela se mi zatmělo v očích. Pokud počítají v takových jednotkách, tak teda musí mít příjmy, řekněte mi soudruzi, kdo z vás to má? Vím že se dá žít za 50Kč na týden, sama jsem si to vyzkoušela. Stojí to těžce za prd, ale přežijete. Znám i druhou stranu, vím jaké to je mít opravdu hodně peněz, ale v životě jsem se nedostala do situace, kdy by pro mne byl litr drobnými. Prostě ne.

Pak z něj vypadlo další moudro. Jak prý pomáhal lidem, že ještě před půl rokem měl 1.8MKč a litr pro něj nebyl nic… Moment, tady něco nesedí. 1.8MKč zase není moc peněz. Teda, když to máte vydělat, tak je to ukrutná suma, pro mnoho lidí jsou to celoživotní úspory, ale když nad touhle částkou spustíte systém litr jsou drobné, reálně vzato tedy máte nějakých 1800 drobných, což v kombinaci s tím, že „drobné neřeším“ zase není tak moc. Pro nás, normální lidi, jsou drobné tak desetikoruna. Desetikorunu fakt neřešíte, ale když vám jich takhle uplyne řekněme 5 za den, což pořád není moc, ono to za měsíc udělá 1500Kč, pro mnohé lidi je to desetina platu, ale prostě takhle nějak to zhruba je. U šetrnějších lidí je to méně, u rozhazovačných je to více, ale zhruba nějak takhle to je. Aplikujme na tuto situaci pohled litr jsou drobné, čímž se to řekněme stokrát zvětší, takže měsíčně takhle uvandruje 150kKč, takže 1.8MKč je tak nějak do roka a do dne a to jen v drobných.

Samozřejmě můžete namítnout, že si to žebrák tahá z palce, no a nejspíš budete mít pravdu, ale jedna věc je na tom prosím autentická — ten člověk viditelně nezná cenu peněz, no a já si dovolím říct, že to je důvod, proč se stal žebrákem. Totiž já věřím ještě na jednu věc, protože už jsem to mnohokrát viděla — rozházet dva miliony za čtvrt roku aniž by to někde bylo vidět opravdu není problém. Ne že bych s tím měla osobní zkušenost, ale řekněme, že jsem musela trpně přihlížet tomu, jak takhle mizí moje peníze. Ono tohleto řekněme nemusí končit žebrákem na ulici, je to nepochybně osobní tragedie, ale je to pořád ta lepší varianta. Totiž, horší varianta je ta, kdy to toho člověka nezničí. Pochopitelně vydělat takový balík peněz za rok (a že oni to dokážou projet daleko rychleji) je nemožné, nicméně pokud to opravdu umíte, můžete takový balík klidně jednou za čtvrt roku ukrást. A že půjdete sedět? Ale to záleží až od toho, co vám dokážou, no a pokud to opravdu umíte…

Jenomže. A tady narážím na jedno z témat knihy Zasraná pošta, pokud to opravdu umíte, zůstává za vámi spoušť. Není to jedna lidská tragedie, je to jedna lidská tragedie každého čtvrt roku, možná i častěji. A to je přesně ten způsob, kterým to může být ještě horší. Ikdyby dotyčného v závěru chytili, stejně to ničemu nepomůže, protože je to tak strašná suma, že ji prostě nikdy nenahradí. Tolik peněz prostě nikdo nedokáže za život vydělat, takže pokud už se takového podaří dopadnout, je asi rozumné trhat ho čtyřmi motocykly, protože tam je alespoň jistota, že se to zastaví a už nebudou další lidské tragedie způsobené takovým člověkem. Ale co bylo na počátku? Zcestná myšlenka, že litr jsou drobné? A jak tohleto vzniklo? Co myslíte? Tohle už jsem také viděla několikrát. Někdo ho přehnanou šetrností držel pod krkem, no a pak prdla přehrada. Jasně, tvrdil, že mu umřela žena. Jistěže to dává smysl, ten příběh mohl být úplně klidně pravdivý.

Čímž se konečně dostávám k jádru sdělení. Takto totiž fungují samovyplňující proroctví. Vznikne přesvědčení, že ten chlap je rozhazovačný. V tento moment ještě vůbec nezáleží na tom, jestli je to pravda nebo ne, stačí, aby bába kartářka řekla jój, tady vidím velký špatný, on je rozhazovačnej, druhá poblblina to vezme vážně, takže ho drží pod krkem, takže ten člověk nemá ze života nic, no ovšem potom poblblina umře, chlapovi se dostanou do ruky celoživotní úspory, tím, jak byl držený pod krkem, ztratil reálnou představu o ceně peněz, čili když se mu najednou dostanou do ruky málem dvě mega je to jak když prdne přehrada, o nově nabyté bohatství, které ho z jeho pohledu nic nestálo, protože s těmi penězi už se jednou v minulosti rozloučil, se musí podělit s potřebnými a výsledkem je, že o rok později žebrá u nádraží, protože rozházel všechno. Tak měla ta kartářka pravdu nebo ne?

No neměla samozřejmě, ale jednoduchý člověk vidí, že to dopadlo přesně tak, jak řekla. Jenže ona tu budoucnost nepředpověděla, ona jí vytvořila. V tom je obrovský rozdíl, budoucnost se nedá předpovědět, ale dá se vytvořit máte-li na někoho dostatečný klacek, který typicky pramení z víry a důvěry. Příklad. Pokud každý den hodíte desetikorunu do hrnku a vydržíte si z něj nic nevzít, budete tam po měsíci mít tři sta. To je jednoduchý příklad, kdy vůle vytvoří budoucnost. Je to stupidně jednoduchý příklad, ale přesně takhle to funguje. Trochu složitější už bude vytvořit tu vůli. Toto je skutečné čarodejnictví — kritický přístup k světu a snaha o jeho pochopení. A ano, dává vám to nad světem obrovskou moc, jako ostatně jakékoliv jiné poznání. Tohle vzniklo tak krapet z toho, že mě vytočil vágus a rozvinula jsem nad ním nějaký příběh a ukázala jak je to s předpovídáním budoucnosti. Pokud věříte, že budoucnost lze předpovědět, může si s vámi zkušený člověk dělat co se mu zlíbí, no a vy to ještě budete brát jako důkaz toho, že budoucnost lze předpovídat. Tady také trochu narážím na podstatu samovyplňujícího proroctví.

Ozzy - Ordinary Man (2020, Epic)

(26. 2. 2020)

Ozzy, žijící symbol metalu a nehynoucí legenda, o sobě dává po dlouhých deseti letech vědět další deskou, která má být jeho rozloučením. Málokdo pochybuje o tom, že deskou finální, ale všichni mu přejeme jen dobré. Desku doprovodí i turné (opáčko minulého rozloučení No more tours), které však provází zatím jen oklady kvůli zdravotním potížím. Osobně by mě zajímalo kdy padlo rozhodnutí natočit tuto novou desku a zdali o tom aktéři přemýšleli třeba před dvěma lety, kdy jsme mohli Ozzyho vidět v Praze... To se asi nedozvím. Princ temnoty si na nahrání desky pozval samé zkušené hudebníky. Nemá smysl jmenovat konkrétně, stačí se podívat zde. Na desce však poměrně překvapivě nehrá Zakk Wylde, jeho parťák, syn a žák. Já v tom sleduji jednoznačný záměr udělat ji svižnou a rychlou, případně s novým zvukem, což je v přímém rozporu s jeho stylem skládání a hraní (jinak by z toho vypadlo pokračování No more tears). Podle mě spolupráci se Zakkem objektivně nic nebránilo a doufám, že ho alespoň doprovodí na turné. K poslechu!

Začátek desky je energický a příjemný. Fošna postupně graduje do silné prostřední části. První slova celé desky - All right now, Come on now - jsou prostě hypnotická. Císař metalu je zpět a znovu vám poslal mráz proběhnout po zádech. Má nás přečtené a ví jak na nás. Straight to Hell je solidní start, co jiného na začátek desky, než peklo. Přece nebude legenda zpívat o kopretinách. All my Life má - kromě nepřirozeného vokálního začátku - slušný groove. Prostě to šlape, skladba jako by vypadla ze sólovky z dob VHSek, kožených kalhot a přelakovaných hřív. Vše podtrhuje důrazné a pomalé Ozzyho frázování. Goodbye v úvodu (poměrně nenápadne) vytne poctu Iron manovi, po čertech příjemný odkaz! Jedná se o jednu ze skladeb se skutečnými ambicemi něco dokázat. Jeden z vrcholů alba. Ordinary Man je sice osobní a osobitou výpovědí, ale věru přeslazenou. Nemůžu se zbavit pocitu prvoplánovosti. Víte co, napravený Bad guy... to na lidi vždycky fungovalo. Na druhou stranu v 70 vám nebezpečného rebela taky nikdo neuvěří. Ale ten Elton John mě tak fakt sere i na svém malém prostoru! Under the Graveyard je jedna z mála skladeb, která obsahuje něco osobního a upřímného (rozhodně více než předchozí). Jedná se o Ozzyho výpověď a sebereflexi, která je skutečně dojemná a vrcholně povedená. Posuďte sami úvodní sloku:

Today I woke up and I hate myself Death doesn't answer when I cry for help No high could save me from the depths of hell I'll drown my mind until I'm someone else

Neobvyklou vitalitou Ozzy hýří v písni Eat me, která potěší podladěnými kytarami a svou klasickou výstavbou. Refrén vyloženě potěší na duši a Ozzy neuvěřitelně omládl. Today Is The End je opět hlavně odkazem na starší sólovky a pomalé kytarové rozjezdy přítomných skladeb (např. No Easy Way Out). Neurazí, není jen do počtu a funguje. Scary Little Green Men je trošku vatovitý vál a je přiznačný pro blížící se konec desky. Holy For Tonight je díky ukvákaným sborům uspávající a další Mama či Dreamer se určitě nekoná. Pro paničky do auta však ideální. Prvních šest skladeb snese z pohledu Ozzyho absolutorium, pak následují tři vaty. Co je pro mě neodpustitelný přešlap je spolupráce s Post Malonem. Dobře, Ozzy se v Raidu posnažil, ale je prostě křeč a nic to nemění na to, že ty vály jsou strašné, digitální a v životě by tohle sám nezazpíval. Ty dvě příšerné skladby na album vůbec nepatří a jedná se pouze o prvoplánovou úlitbu uživatelům Spotify, které chce Sharonka oslovit. Ozzy = heavy metal, ne posraté RnB; to si vezměte na Grammy pojebte se tam s ním. Zvuk je na Ozzyho novodobých deskách citlivé téma. Na této desce je dobrý, byť je poměrně rozháraný. Kytary hrají energicky, ale v přesně daném prostoru, který je v protikladu s již zmíněný Zakkem a jeho nekonečnými sóly. Tady se to hrne, žádná sóla (až na výjimky) nečekejte. Dnešní doba je uspěchaná, lidi se neumí soustředit a to se projevuje i v hudbě. Potěší četné drobné odkazy na starší tvorbu, ať už v ladění nástrojů, nebo v krátkých vyhrávkách (hudební cameo, mohu-li to tak nazvat). Jedná se vlastně do značné míry o klasický metal typický pro dřívější sólovky, ale moderně produkovaný. Hlavně je prost nějakých experimentů (ne Malone, tebe neberu za součást desky). Škoda jen, že je deska znovu obětí "loudness war" a nemá skoro žádnou dynamiku. Mistrův zpěv je jistý a čistý, skoro až digitálně. Jsem osobně zvědav jak bude znít živě, pokud tedy ještě slíbenou šňuru provede. Na desce je na můj vkus přemíra vokodérů a raději bych slyšel mistrův hlas přirozeně; nicméně hroutit se z toho nehodlám. Podařilo se vystihnout typickou barvu jeho zpěvu tak, aby si to jeho fanoušci užili. V tomto se je to skutečně dobrý epitaf. Celkově je výsledná podoba skladeb příjemná, místy je však až nesabatovsky uhlazená a to je poloha, kterou fanoušci jmenované legendy příliš nevyhledávají. Já bych volil temnější cestu, protože mám raději Ozzyho v BS než sólo. A ten zvuk prosím neprznit, to si nechte pro řadovky Rammstein. Deska je po mnoha letech pauzy a vzhledem k Ozzyho problémům nečekaná.  Je však poctivě odpracovaná a není to jen prvoplánový kalkul. Ze skladatelského aspektu ve mě vyvolává pocit známý z meme "Not great, not terrible". Do značné míry je to tím, že dobrou třetinu desky jsem už znal před vydáním. Ale sakra, tohle je Ozzy, je mu 70 a má Parkinsona (to už bych mohl kritizovat Lemmyho, že nevyzpívá Child of time). Ale ten motherfucker se nedá, je to legenda.

Good bye Ozzy, snad se ještě jednou uvidíme. Hodnocení: Bylo by nevhodné, neobjektivní a nekritické. Pokud však ten motherfucker skutečně v listopadu dojede a odzpívá to, tak u toho rozloučení uroním slzu. Dvě, několik, hodně.

Určitě poslechni: Eat me, Under the Graveyard, Goodbye.

Cechi