#jsem holka podzimu
Text
Část mojí duše by si už přála podzim. Svetr, čaj, dýně, chladno, mlhy, listí...
#moje tradiční letní choutky#letos přišly dřív#většinou mě to pořádá v srpnu#jsem holka podzimu#podzim#ze života královny#česky
6 notes
·
View notes
Text
na pavilonu č.1
“máš hezký stehna”
“dík..”
“chodíš s někym?”
“už ne”
“a nešla bys se mnou někam”
“myslíš jako na druhou stranu týhle zahrady?”
připadalo jí že v oplocenym čtverci deset na deset metrů se těžko chodí na rande. možná byla moc tvrdá, to nechtěla a tak se odhodlala ke skutečný otázce.
“proč si tady?”
“mam schizofrenii”
je bledej. marie je pravděpodobně taky bledá, ale sebe nevidí, tak je nedůvěřivá. co jeho bledost znamená? je silně zamedikovanej? to sou tu stejně všichni. je tu už dlouho v tomhle domě s výběhem, ve kterym je to ještě víc tíživý než uvnitř? uvnitř je člověk aspoň skrytej před existencí toho “venku”. ve chvíli kdy je nucenej venek připustit, mnohem hůř se s nim vyrovnává než když je to jenom abstraktní představa čehosi vzdálenýho. myšlenky odpluly od kluka někam úplně pryč a vrátily se zpátky až ve chvíli, kdy večerní sestra rozdávala na sesterně léky. marie kouká do roztažený dlaně. včera jí změnili medikaci a ona neví jak její nový prášky vypadají. vypadaly jinak
ale ta sestra co jí je podala, je ta co se o ní říká, že je přísná a tak si nechá svoje pochybnosti pro sebe.
ráno se vzbudí, oblíkne se a vyjde z bran léčebny do světa bez mříží. nezdá se tak nepřátelskej jako jindy. jakoby její mysl někdo obalil měkkou peřinou. při každym zastavení pociťuje tíhu víček, který jí neustále padají před oči. když večer zpátky ve společence léčebny vypráví při velkym kolečku, že místo oběda u přátel prospala pět hodin na jejich gauči, zvedne se k ní několik tázavých pohledů z řad nemocničního personálu. její nemoc jí většinou moc spánku nedopřává. “myslim že sem dostala včera večer špatný léky” zakončí svoje vyprávění. sestry se po sobě koukají. přemýšlí která z nich měla noční. nikdo nepochybuje o tom, že ta holka říká pravdu, stejně jako nikdo nepochybuje o tom, že je potřeba tu pravdu popřít. stálo by je to místo.
hlavní bratr marii další den po snídani přivede do sesterny na výslech. naproti ní sedí ta přísná sestra a klepou se jí ruce. začne popisovat celou situaci, mluví hrozně nahlas, jakoby se snažila sama sebe přesvědčit, o tom, že to bylo tak jak říká. marie na ní kouká a cítí se klidně. když potom začne vypravovat všechno tak, jak to viděla svýma očima, sestra upřeně zírá do podlahy.
“potom co jsem to polkla, jsme spolu ještě chvíli mluvily a potom jste si vzala desky, kde si škrtáte kdo má dostat a kdo dostal večerní porci poklidnýho odpočinku a zeptala jste se: takže slečna Braunová, ano? ale já nejsem slečna Braunová.”
“špatně jsem si je škrtla při výdeji, mají podobná příjmení”
obrátí se na svýho nadřízenýho. on kouká na marii, má upřenej pohled, hlubokej, na hlavě nosí malej drdůlek nahoře na temeni hlavy a na bradě mu roste hustej plnovous. marie mu kouká do očí, cítí váhu jeho pohledu, ale vůbec jí netíží. sestra se zavrtí a křeslo zavrže.
“slečno marie, já pro vás nemůžu teď nic udělat. příště když budete mít tohle podezření, musíte to říct hned” říká bratr.
sestra se viditelně uvolní, omluví že musí na vizitu a odejde.
“mrzí mě to” jeho tón, jeho pohyby, jeho celá existence působí v tomhle nepřirozenym prostředí tak vyrovnaně, že to člověka bije do očí. podají si ruce. sice říká že nemůže pomoct, ale ve skutečnosti jí uvěřil a to znamená hodně. pro ní. pro všechny blázny. celej další den strávila u svojí kamarádky olgy na telefonu studováním účinků psychofarmak a rozpravama s ostatníma pacientama z oddělení, který se v medikamentech vyznali skoro stejně dobře jako jejich ošetřující lékaři.
další den ráno má marie celkem solidní přehled o složení všemožnejch prášků, sbalenou tašku a před sebou cestu zpátky do světa lidí, kde jsou hranice skutečnosti nakreslený na úplně jinym místě než kde je cítí.
ale v oknech nebudou mříže.
v peněžence předpisy na různý druhy léků, který jí mají uzdravit. jenže ona místo uzdravit slyší zařadit. proto se taky rozhodla odejít z tohohle místa a z toho stejnýho důvodu recepty už v autobuse zmuchlá a strčí mezi sedačky. nechce se jí přistoupit na tuhle hru a brát co jí předepsala doktorka, která s ní mluvila jednou tejdně dvacet minut. myslela si, že marie má poruchu příjmu potravy na základě toho, že se jí zdála hubená. ale nechat se obalit tou protinárazovou dekou, to nebylo nepříjemný.strnule seděla na sedačce linky dvěstěpadesát, ponořená ve vlastních myšlenkách a najednou její tvář, zkamenělá soustředěním, povolila, jakoby ji ozářilo neviditelnym světlem. zvedla telefon a zavolala holce co s ní spávala, předtim než se to všechno pokroutilo. její otec byl doktor, měl magický razítko co umělo lidi přikrejt peřinou.
......
léto se přehouplo do podzimu, ten do zimy a když tající sníh odkryl všechno co se schovávalo pod svojí bílou záclonou, marie se probrala na nemocničním lůžku a v nose měla hadičku, kterou jí dovnitř do žaludku proudila černá hmota.”co bude teď?”vysoukala ze sebe slova směrem k doktorce co jí měřila tep. “půjdete zpátky”
“ale já nechci”
“berte to jako trest”
1 note
·
View note
Text
Já: *procházím se městem, na kterém leží hustá, vlhká mlha, s širokým úsměvem na tváři a nadšená* "Hmm, to je ale nádherně depresivní počasí!"
#jsem holka podzimu#mlha#dneska se zdá že tu bude cely den#podzim#posledního října#ze života královny#česky
3 notes
·
View notes
Text
"Těším se na podzim."
"Vždyť je teprv začátek srpna!"
"No právě..."
#jsem holka podzimu#podzim#na podzim bude už asi všechno jinak#všechno jiný#někde jinde#ze života královny#česky
6 notes
·
View notes
Text
Konečně přišel podzim.
Tma už v sedm, tma ještě pomalu v sedm.
Déšť. Vítr. Ranní chladna.
Pomalu se barvící stromy a první listí na zemi.
Dýně, jablka, hrušky, ořechy a kaštany. Všude.
Okamžiky, kdy to je už na svetr, a kdy to je už na svetr i doma.
Zima i v posteli pod dekou, když přes den dlouho větrám.
Svíčky a aromalampy.
Pavučiny, myšky, brouci a slunéčka.
1 note
·
View note
Text
M. je jako já. M. je ze všech (zatím) nejvíc jako já. Věděla co přijde. Věděla, že se dostala na břeh. A tak začala sbírat síly, aby se zhluboka nadechla a mohla do tý vody skočit a plavat. Jenže ji kopli do zad, čímž jí dech vyrazili, a shodili ji do vody zaskočenou. Začala se topit. Samozřejmě, že začala. Jak by taky ne, když ji tam bez varování strčili. Ona by šla sama, nezůstala by na věky, opravdu ne. Jen se na to chtěla připravit. Takhle je otřesená, zmatená a zraněná na místech, která nejsou vidět. Topí se. Hledá, kde je hladina a kde dno. Plácá sebou na místě a nemůže popadnout dech. A přitom by stačilo chviličku počkat. Aby se nadechla. Jen to, aby se nadechla. Protáhla svaly. A udělala ten krok do děsivých hlubin a dravých proudů sama. Nic víc.
1 note
·
View note
Text
Dneska se láme léto s podzimem. Podají si ruce, políbí na tváře a předají si vládu.
25 notes
·
View notes
Text
V každý podzimní bundě a kabátku mám jeden kaštan, co pořád šudlám.
16 notes
·
View notes
Text
Jak se vždycky stane, že září tak rychle zmizí?
#vždycky#září je měsíc co nejrychleji uteče#třeba srpen ten se oproti tomu vleče#a co teprve leden nebo únor#ale září to vždycky jenom mrknu a puf#září#jsem holka podzimu#česky
3 notes
·
View notes
Text
Až sním všechny třešně, broskve, jahody a melouny, až mi bude kůže vonět sluncem, chodidla odřená od trávy, až prošlapu boty vlahými letními večery a prudké bouřky odezní, pak se s láskou zachumlám do náruče podzimu.
6 notes
·
View notes
Text
Kradu si hodiny a sbíram minuty. Venku. Na slunci. S babím létem. Drobek tu drobek tam. Jinak bych neměla nic.
1 note
·
View note
Text
Dneska ráno jsem přemýšlela, jaký by to bylo, mít neustále jenom podzim. Babí léto střídaný plískanicemi, déšť, vítr, hřejivé sluníčko... Ranní mlhy - mlhy celý den! A listí. Všude pořád jen samé barevné listí...
Bylo by to nádherný.
11 notes
·
View notes
Text
Bojím se, že mi podzim zase proklouzne mezi prsty, aniž bych si ho stihla pořádně vychutnat.
14 notes
·
View notes
Text
Navzdory všemu co se děje se začínám zase cítit jako ta holka, kterou jsem stvořila. Jsem jí víc než kteroukoliv z těch, co jsem stvořila před ní. A možná i po ní. Jsem ona v té nejniternější, nejosamělejší, nějcyničtější a nejodevzdanější podobě. Je stvořená z hlubin mě a pod jiným jménem vyslána na svět. Doufám, že se nikdo nikdo nedozví, že jsem ji stvořila ze svýho smutku a vnímání života v určitý chvíli času.
#je dobře že to zní zmateně a nepochopitelně#jen jsem si to tu chtěla nechat a připomenout#poslední dobou nevím kdo jsem#kdo jsem byla#a kým vůbec chci být#a nechci myslet na to kam směřuju#ona#já#ze života královny#česky#jsem holka podzimu
7 notes
·
View notes
Text
Bojím se, že mi podzim zase uteče mezi prsty, a já si ho nestihnu užít.
17 notes
·
View notes
Text
Chladím se tak, že si tu prohlížím podzimní blogy a fotky mlh, svetrů a deště za oknem.
#za dva měsíce#nejkrásnější období roku už za dva měsíce!#jsem holka podzimu 🍂#ze života královny#česky
12 notes
·
View notes
Last Seen Blogs
wendylizard
I draw stuff....sometimes
securedinner9
The Blogging of Stryhn 901
thesyllabusforclass
The Syllabus For Class.
teknoplof
teknoPLOF!
tears-of-xion
Tears-of-Xion