#letos přišly dřív | Explore Tumblr Posts and Blogs

bliju · 1 year

Text

Friday, 6.1. 2023

ISTANBUL prosinec 2022

Náš tradiční adventní výlet jsme letos pojaly trochu netradičně. Ale i v Istanbulu jsme na vánoční výzdobu narazily, takže to zas tak neadventní nebylo :)

Letěly jsme se společností Pegasus a to druhý prosincový víkend. Ubytování jsem měly v hotelu Rumours inn, který je asi 5 minut pěšky od Hippodromu. Z letiště jsme jely autobusem na Taksim. Cesta trvala cca hodinu a stála 60 TRY. Autobusy stojí všude před letištěm, buďto jsou na nich velké nápisy nebo u nich stojí turci a vyřvávají, kam to jede. Platí se v autobuse a to hotově nebo kartou.

Z Taksimu jsme si udělaly procházku a šly cca hodinu pěšky k hotelu. Část města k mostu byla moc hezká. Míjely jsme různé obchůdky, uličky, malé domky a tak. Pak jsme přešly most a dostaly se do úplně vybydlené části. Bylo asi kolem 10 večer, takže to bylo docela děsivý :D Ale nebylo to opuštěný, jen to bylo tržiště, kde už takhle večer bylo vše zavřené a žádní lidé. Proti té první části města to ovšem byla docela změna. Pak už jsme se jen ubytovaly a šly na kutě.

První den jsme začaly bohatou snídaní v našem hotelu a pak se rozhodly jít na Hippodrom, do Modré mešity a do Hagia Sofia. Modrá byla v pohodě, ovšem na Hagiu jsme čekaly ve frontě na vstup hodinu!! Po vystání fronty a prohlídce mešity jsme se vydaly do Topkapi paláce. U vstupu jsme si za 700 TRY koupily muzejní kartu, na kterou je vstup na různá místa již v ceně a taky na některých místech díky tomu člověk nemusí čekat frontu na lístky, ale jde rovnou ke vstupu.

Topkapi byl opravdu nádhernej a určitě ho doporučujeme a to nejen palác, ale i harém (lístek i s harémem je dražší a nebo právě v ceně muzejní karty). V celém komplexu jsme byly asi 2,5 hodiny. Pak už nám vyhládlo a tak jsme šly na oběd. Vždycky jsme zapadly na nějaké místo, které se nám líbilo. Nabídky byly dost podobný a ceny nám přišly taky. Posilněné obědem jsme se vydaly do Grand Bazaaru. Tam jsem asi hodinu couraly (bloudily) a pokoupily různé dárky, suvenýry a sladkosti. Ty jsme také dostávaly ochutnat, takže ven jsme vylezly úplně přecpaný :D

Aby nám trochu slehlo, tak jsme se vydaly pěšky na druhou stranu “zátoky” a na Galata tower. Cestou jsme šly přes tu “vybydlenou” část, která se během dne proměnila v obří tržnici, kde bylo asi milion lidí! Ještě jsme navštívily Novou mešitu (Yeni Cami) u vody, která se nám strašně líbila. Na věž jsme šly na naší kartičku, ale i tak jsme čekaly asi půl hodiny na vstup. Ale výhled z věže byl super, jen jsme neměly úplně to nejelpší počasí, jinak by byl určitě ještě lepší. Pak jsme prolézaly různé obchůdky a uličky, sedly si na kafe a nasávaly místní atmosféru.

Druhý den jsme hned ráno vyrazily do muzea Tureckého a islámského umění, pak následoval boj s automatem na jízdenky a cesta tramvají k Panorama 1453. Je to sice prohlídka celkem na chvilku, ale panorama je fakt moc pěkný! Cestou tramvají zpět jsme vystupily dřív a šly se podívat na The Aqueduct of Valens a pak procházkou přes město k archaeologickému muzeu. Odpoledne jsme už byly dost uchozený a chtěly si někde posedět, takže jsme zašly na dobroty do Hafız Mustafa, což určitě doporučujeme!! No a abysme si odpočinuly ještě víc, tak jsme se rozhodly navštívit Hammam. Podle google jsme si našly nějaké tradiční a to Kadırga Hamamı a můžeme je jedině doporučit! Místo je to teda trochu děsivý, hodně autentický a pani neumí moc anglicky. Ale celá procedura stojí jen 220 TRY a byl to naprosto skvělý zážitek!! Pak už jsme si došly na jídlo, koupily si nějaký dobroty na hotel a odebraly se do našeho pokoje.

Poslední den jsme už jen vstaly a zas se vydaly pěšky na Taksim, od kud jsme chtěly jet autobusem na letiště. Vzaly jsme to ještě jako poslední procházku - také jsme během ní zjistily, že “advent” tam začíná 16.12. a viděly už nějaké postavené stromečky a víc výzdoby.

Na Taksimu jsme hledaly autobus na letiště. Nikde tam nejsou žádný popisky (autobusy tam stojí jen v jedné ulici) a jen tam turci vykřikují “airport”. Věděly jsme, že náš autobus jede v 9:45 a pak v 10:10. Našly jsme na budce jízdní řád a bylo tam 9:40 a 10:10, tak jsem si koupily lístek (na kterém není vůbec napsáno, kam jede) a poslechly turka vykřikujícího “airport”. Asi po 30 minutách jízdy jsme se podívaly do mapy a zjistily, že jedeme na úplně jiné letiště, které je na severu a my měly letiště na jihu. Autobus nás vezl na Istanbul Airport a my měly letět z Sabiha Gökçen.

Na letišti jsme teda vyskočily z autobusu a chytly první taxi, které tam stálo. Naštěstí nám týpek řekl, že po dálnici tam může dojet cca za hodinu. My už se bály, že to bude zase hodina do města a pak ještě další hodina na naše letiště a to bysme neměly šanci stihnout. Jelikož jsme se i docela bály dopravní situace a fronty na pasaovou kontrolu (v té jsme po příletu stály hodinu), tak jsme měly poměrně rezervu.

Týpek teda jel 170 celou cestu, ale opravdu jsme tam asi za 45 minut byli a náš let pak už dost v pohodě stihly. Ani na pasové kontrole jsme nakonec nečekaly nijak dlouho. Cesta nás teda vyšla na 100 EUR, jelikož nám týpek tvrdil, že mu nefunguje terminál a my už neměly liry. Ovšem v tý situaci nám to bylo dost jedno a všechno, co bylo míň než asi 7000,- za novou letenku jsme braly :D

0 notes

lucya-k · 3 years

Text

Čauky mňauky!

Tak jak je v kocourkově? Musím říct, že se náramně bavím, když se ke mně dostane, jaká vládní opatření vám tam vymýšlí. Ale to vám asi říkat nemusím. Tak si hlavně nezapomeňte drobný na košík!

Tady se čísla vyhouply na dosavadní maxima, kerá ale nepřekračují denní přírustek 800 případů. Kromě skupinových aktivit ve vnitřních prostorách nám tu zatím nezatrhli nic, ale v sousední provincii zakázali Alberťanům na příští dva týdny jezdit do B.C. A tak se začínám trochu obávat, jak to s tím naším cestováním příští rok bude, protože tady v Calgary kvetou šeříky až v červnu, což znamená, že dřív jak v květnu shíh z hor nesleze...

Minulý týden jsme se byli podívat na první karavan. Jednalo se spíš o přívěs ale měl vše. Queen size postel, kuchyň, jídelnu, koupelnu a mini pokojík pro Nika. Topení, klimatizaci, solární panel, nádrže na vodu i plyn.. Moc se nám líbil i cenově ale váhově byl na hraně a Marťas by musel lecos dodělávat a přidělávat na autě abysme ho utáhli a tak jsme si vzali čas na rozmyšlenou. Chtěli jsme také vidět, jak bude na takový prostor reagovat Niko a musím říct, že to tam prošmejdil za dvě minuty a chtěl ven. Tak jsem si představila, jak by to asi vypadalo, kdybysme v tom byli několik měsíců. Pokavaď by zrovna nespal, nejedl nebo nekoukal na pohádku, muselo by se ven. A tak jsem se ve vzpomínkách vrátila k naším letošním výletům a uvědomila si, že nejvíce snesitelné to bylo v pronajatých bytech přes Airbnb. Přemýšleli jsme a počítali až jsme se dobrali toho, že by bylo po všech stránkách výhodnější si takhle něco pronajímat v různých městech. Už jsem byla připravená něco zarezervovat, ale pak přišly zprávy z B.C a mě nezbylo, než to prozatím odpískat. Dřív jak v lednu nic rezervovat nakonec nebudem. Je to sice risk brát něco na poslendí chvíli, ale pokud by zákaz trval, přišli bysme o peníze a tak hold budeme v únoru improvizovat. Tady se říká „play it by ear“, volně přeloženo hraje se podle toho jak se to zrovna slyší. Nic horšího, než že nic neseženeme a budeme muset domů se stát nemůže. Zatraceně by nás to mrzelo, protože příležitost placené dovolené už se asi nenaskytne ale na chalupě by se dítko vypustilo na zahradu a bylo by fajn! Tak se necháme překvapit, co nám příští rok přinese.

Přidávám pár fotek z poslendího týdnu. Včera odpo bylo pěkně, tak si ve školce byli hrát na hřišti a večer nám teplota spadla o patnáct stupňů a mrholilo, tak jsem se v autě po cestě z práce klepala jak osika. Byly jsme se s Nikem taky vyblbnout v herničce a ty rudý tváře jsou průvodním jevem všech zubů, co mu rostou jak houby po dešti. Marťas si koupil nový dron a Nikolásek se z něj může zbláznit a tulí se k tatínkovi jak divý. Na fotce je krátce po probuzení. No a já měla v neděli dámskou jízdu, pouštěly jsme si film Ženy v běhu. Bylo to moc fajn a trochu mě mrzelo, že o tuhle partu přijdu ale pak jsem si uvědomila, že se beztak vídáme dvakrát do roka. Tady v Calgary totiž žijeme v módu podobném lockdownu už léta. Do práce, z práce, domů. Dva týdny dovolené, sem tam nějaký prodloužený víkend ale sociální život skoro na bodu mrazu. Letos zima začala v říjnu.. Nedovedete si představit mé nadšení, když jsem zjistila, že příští neděle je první adventní! Hurá, Vánoce tu jsou coby dup a po Novém roce se to přehoupne a my konečně vypadneme z režimu šedi. Už se moc těším až budu zas trávit víc času s Nikoláskem, poslední dobou je každé odcházení do práce srdceryvný doják. Chudák stojí za dveřmi, kouká na mě, křičí a slzy jak hrachy se mu valí po tváři. A pak máma skoro nevidí na cestu do práce.

Dnes píšu dlouze, mám nulovou pracovní motivaci. S marketingovými projekty jsem příliš nepokročila, ale můžu se sama sobě omluvit a odpustit si, protože jsem se soustředila na projekt Niko. O víkendu se toho moc nenaspalo kvůli zubům a také se ho snažím naučit jíst něco jiného než kaše a sušenky. To obnáší přípravu v podobě vaření následovanou neúspěchem a trochou té maminčiny zoufalosti. Tak zas hodně čtu a zkouším různé strategie. Věděli jste, že některým dětem se musí nové jídlo předložit až patnáckrát, aby ho vzali na na vědomí a následně do pusy? Zatím nejlépe zafungovala Marťasova metoda. Ten mu kus domácího koláče položil na zem ke schodům a náhle byl o jídlo velký zájem. Tak že se na to maminka nevy#*#e, vařit se s domácíma plackama, houskama a muffinama když pak přijde z práce domů a kluci se cpou pizzou! Ale to jen pro vaše pobavení na závěr.

Zdraví a předvánoční pohodě zdar. 💗

0 notes

blogcooland · 7 years

Text

17. díl z deníku KPZ CooLAND: Jeden den na statku

Jak píše Anna na blogu dohliny.cz: “Jedna z nejlepších věcí, které můžeme pro sebe, své blízké, lokalitu a v důsledcích pro celý svět dělat, je vlastníma rukama pěstovat zeleninu a další plodiny.” A má pravdu. Akorát já, kavárenská povalečka, jsem s tím pěstováním expandovala tak maximálně na balkon a navíc mi to zelené stejně vždycky uschne nebo uhnije. Proto zatím hledám jiné cesty a pěstování přenechávám rukám povolanějším, těm, co to dělají s péčí i láskou a jde jim to skvěle. Jedním z nich je i ekologický zemědělec Karel Tachecí. Tenhle příspěvek bude o jednom podzimním dni na jeho statku.

Budyně nad Ohří mě vítá v mlžném oparu. I když tenhle způsob podzimu má své kouzlo, je zima a lezavo.

Okamžitě lituji svetru, který jsem s opovržením odhodila doma v předsíni, protože přece není vůbec potřeba. V Praze bylo totiž sluníčko, modrá obloha a teplo skoro na triko s krátkým rukávem. Na zadní dveře statku buším až před polednem. A kohout mi připomíná, že ranní ptáče dál doskáče.

Jsem na sebe naštvaná a cítím se trochu provinile, protože jsem tu chtěla být minimálně o dvě hodiny dříve, ale… Karel mě v rychlosti vítá. V tuhle chvíli už má za sebou velkou část pracovního dne. Na rozdíl ode mne vstával ještě za tmy a od 7 ráno už kmitá… po zahradě, ve stodole, kolem traktoru...Což ovšem neznamená, že to může zapíchnout ve tři.

Karel totiž dneska musí připravit 119 podílů, které se povezou zítra do Prahy členům několika iniciativ komunitou podporovaného zemědělství. Letos dodává zeleninu do KPZ CooLAND, KPZ Malešice, KPZ Člověk v tísni a KPZ Toulcův dvůr. A tak mu dneska přišly pomoct ženský tj. brigádnice, které občas vypomáhají se sklízením, pletím, čištěním... v době, kdy je potřeba více rukou. Těšila jsem se, že se s “ženskejma” potkám a seznámím, ale…

To bych musela být to ranní ptáče, které dál doskáče. Ženský totiž chodí taky na 7 ráno a před polednem už odskákaly někam pryč. Možná přede mnou utekly, protože je Karel vyděsil představou, že si je někdo bude chtít fotit a dokonce se jich na něco ptát. Zbyly tu po nich už jen pracovní rukavice na prádelní šňůře.

V každém případě se sháněním pracovní síly na pole to není jednoduché, zejména té kvalifikovanější. To je například důvod, proč Karel takřka ukončil mléčnou výrobu a nechal si jen tři kravky. Najít v dnešní době schopného a zodpovědného zootechnika a zaplatit ho, je takřka nemožné. Stejně tak obtížné je najít někoho, kdo umí jezdit s traktorem, pracovat samostatně a na koho se dá navíc spolehnout… ani to se Karlovi moc nedaří. V současné chvíli zaměstnává na částečný úvazek jednoho člověka, který má už nějaké zkušenosti, ale ten zrovna dneska nepřišel do práce. Není to poprvé. Co naděláš.

Na pole je přitom potřeba vysít špaldu. Osivo je už připraveno na nakladači. 400 kilogramů špaldy od PRO-BIO bude stačit na osetí necelých dvou hektarů. Karel mi až s omluvným výrazem říká, jestli mi nevadí pozdní oběd, protože bude muset jet na pole sám aspoň povláčet, aby se to stihlo zítra. Vyveze proto ze stodoly stařičkého dědečka Zetora...

trošku se mu pohrabe v motoru, tu do něčeho bouchne, tu něčím zakroutí…

zapřáhne brány… odežene kočky…nastartuje a vyrazí na pole.

A já mám zatím čas, projít se po statku. Zamířím proto rovnou na zeleninovou zahradu, kterou mám moc ráda. Většina úrody už je sklizena, zůstává plevel, nebo sem tam zapomenutá hlávka zelí. Někde už je zoráno a řádky jsou připravené pro novou výsadbu česneku.

Přece jen se nakonec mlha protrhala a zahradu zalilo teplé podzimní slunce. Usmálo se i na nedávno vysazené řádky jahod. Karel experimentuje s několika odrůdami a uvidí, kterým se bude dařit nejlépe. Už se těším na příští sezónu na tu sladkou a voňavou nadílku :-). Snad nám bude počasí přát.

Bohužel s ovocem to byla letos bída. Jahody jsme sice párkrát v podílu našly, ale jinak se neurodilo. Takřka všechno pomrzlo. Na stromech v sadu se krčí sotva pár jablíček. Vzpomněla jsem si, jak jsme první sezónu měli záplavy meruněk, nebo loni zase hromady jablek, které pak zůstávaly na výdejním místě, protože je nikdo nechtěl. A já doma pekla štrůdl téměř každý den :-).

Karel chtěl svým podílníkům absenci ovoce nahradit a koupit jablka od Schauerů, což jsou biosadaři z nedaleka. Jejich ovoce je totiž skvělé, jak jsem ochutnala loni na vlastní chuťové buňky. Ovšem to by museli nějaké ovoce mít. I oni totiž přišli o většinu letošní úrody díky jarním mrazům.

Při pozornějším průzkumu zjišťuji, že na Karlově zahradě přece jen z letošní sklizně něco zbývá… ředkvičky, mangold, růžičková kapusta, nějaká kořenová zelenina, bylinky…

Na sklizeň čeká i kadeřávek. Tenhle fialový krasavec pod svou kudrnatou kšticí schovává spoustu zdraví prospěšných látek a údajně i lahodnou chuť. Bohužel to tuší i molice, které si s oblibou na kadeřávku také pochutnávají. A tak Karel čeká, až s molicemi zatočí první mrazík. Pak teprve poputuje kadeřávek do Prahy na náš stůl a já se na něj už těším. Zejména proto, že jsem zvědavá.

Převážná část úrody se už schovává ve stodole nebo ve sklepě. To všechno Karel schraňuje pro své podílníky v KPZkách. Už v létě zastavil veškerý prodej ze dvora, aby mu vydržely zásoby až do prosince. I přes to se zásoby neúprosně tenčí. A tak si spříznění ekologičtí zemědělci vzájemně vypomáhají. Někde se totiž urodí hodně cibule a jinde zase přebývá mrkev. A tak Karel směňuje například s Komunitní zahradou KomPot nebo Svobodným statkem na soutoku. To proto, aby podíly mohly být různorodější i s blížící se zimou.

Karel se vrací z pole. Je čas dát si pozdní oběd a malou kávovou siestu. Konečně mohu pomoci i já, protože je potřeba do zítřejších podílů navážit mák. Pro každého 200g na koláč. Nezdá se to, ale trvá nám to minimálně hodinu a půl. Je pravda, že moje malá dračice nám moc nepomáhá a mám pocit, že jsme spí�� Karlovi přidělali práci navíc. Doufám, že mu aspoň v naší společnosti bylo dobře :-).

Venku se začíná stmívat. Zatímco odjíždím domu, Karel musí po rychlé večeři ještě zvládnout všechno papírování. A zítra nanovo. “Práce mám hodně, to je pravda, ale v porovnání s tím, jak to bylo dřív, to se nedá srovnat”, říká Karel a usměje se. “Dokonce mám teď nějaký volný čas pro sebe i během sezóny. To je luxus, který jsem si dřív nemohl dovolit. A je to i díky KPZkám, které mi ušetří řadu starostí s odbytem.”

Tedy vězte, vy všichni, kteří jste součástí nějaké KPZky, nebo o tom uvažujete. MÁ TO SMYSL! Jednu z nejlepších věcí, které můžete udělat pro sebe, své blízké, lokalitu a v důsledcích pro celý svět, je podporovat někoho, kdo vlastníma rukama pěstuje zeleninu a další plodiny a přitom s láskou pečuje o půdu a krajinu :-).

Text a foto: -ŠK-

CooLAND

cesta do krajiny vede kolem vás

0 notes