30. srpna

Přihlášku jsem podala s vínem a lhostejností v krvi. Platba proběhla převodem, přihlášku jsem nemusela ani zasílat poštou, stačilo pár kliknutí, všechna komunikace probíhala digitálně. Za jedno odpoledne jsem v sobě měla jednu flašku vína s přáteli a za sebou jednu přihlášku na univerzitu, na jejíž půdu jsem se už rok předtím vloupala na přednášky.

Přijímačky byly tehdy tak vzdálené a já jsem byla tak ambiciózní, tak moc jsem si to neuvědomovala. Vždyť se hlásíš na druhou vysokou školu! Není to moc? Ale zároveň ses poslední půlrok tak strašně moc nudila, tak moc jsi potřebovala nějakou výzvu... opravdu si myslíš, že je bakalářský ročník s druhou vysokou vážně dobrý nápad?

Všechno bylo tak vzdálené a já jsem byla tak ambiciózní, že jsem si ještě den předtím domluvila randíčko. Seděli jsme v Alfě a já to do sebe zase klopila, kouřila k tomu cigarety a za chvíli úplně zapomněla, že se má na druhý den něco dít. Bylo mi to ale jedno. Jsem paní svého osudu, je mi dvaadvacet, jsem akademička, jsem na rande a jsem nesmrtelná.

"Výhodou na tom pohovoru je to, že se vlastně nemusím vůbec nic učit a nemusím se na nic připravovat, jen se tam před nimi ukážu, něco si tam odříkám a čau," psala jsem se smíchem a veselím po třech sklenicích vína své kamarádce. "Takže se tady s panem Ještěrem můžu ožrat až pod obraz a dokud budu schopna zítra vstát, tak to mám v kapse."

Ožrat jsem se mohla, to ale neznamená, že jsem musela; připravit jsem se mohla, to ale neznamená, že jsem chtěla. Objevuji se na druhý den ráno ve dveřích katedry unavená a s kocovinou, litující svých včerejších rozhodnutí. Litr vody, co jsem do sebe před odchodem hodila, mi pomohl - absolutní nepřipravenost, kterou jsem si místo klidu zajistila svým nočním vysedáváním po hospodách, mi to ale absolutně zmařila.

Na pohovoru se poprvé vidím se zastupiteli katedry. Začínám si svůj monolog, ale cítím, jak se můj hrob pomalu kope. Hovořím o tom, že mám v oboru praxi, na to spokojeně kývají. Proč jste si vybrala zrovna tento obor? Protože jsem zvědavá. Dívala jste se na vyučované předměty? Nepamatuju si. A četla jste aspoň doporučenou literaturu? Nezlobte se, ale tyhle tituly jsem nezvládla ani upirátit.

"Kolegyně, my si nejsme úplně jistí, jestli by tohle studium bylo pro vás..." říká opatrně docent, já se jenom hloupě zasměju a prohlásím, že to přece nemůžeme vědět, dokud to nezkusíme. Všichni se smějeme, ale každý z jiného důvodu. Půlhodinový pohovor trvá deset minut.

Vycházím z fakulty a nahrávám kamarádce hlasové zprávy, na kterých jí s hysterickým smíchem popisuji právě proběhlou situaci. Ty vole, to se může stát snad jenom mně, že jsem schopná vyděsit tři akademiky najednou tím, že jim tam prohlásím, že pro mě to studium vlastně taková bokovka a že s tím klidně seknu, protože je pro mě primárně studium umění. Pochybuju, že mě po tom shitfestu vezmou, ale byla to prdel, asi si budu každý rok dělat takový milý tour de přijímačky na Fildu, aby mi konečně znemožnili přístup, haha.

Když jsem však ještě ten den spatřila mail, který oznamoval mé přijetí, tak jsem se místo radosti chytila nekontrolovatelný záchvat smíchu; pokud tady někdo dokončil legendární vtip, tak je to právě tato katedra.

Takže je načase ten náš společný vtip dokončit. Ze všech dvanácti lidí jste nás přijali jenom dva, tak prosím - vybrali jste si do svého oboru klauna, tak se těšte na pořádný cirkus.

Killing Joke, 20.9.2003, Praha, Akropolis

Britská legendární kapela Killing Joke se významně odmlčela už několikrát. Letošní úspěšná resuscitace v podobě nového, bezejmenného alba postavila stabilní jádro sestavy, doplněné o hostujícího bubeníka, vypůjčeného z Prong, rovněž na pódia. Po té, co se zpěvák Jaz Coleman u nás díky Čechomoru na čas zabydlel, dalo se doufat, že evropské turné zahrne i Prahu. A tak se 20.září v Akropoli opět třásly zdi a potily stěny.

Jaz Coleman je fascinující, uhrančivá persona. V posledních letech se věnuje komponování vážné hudby a pokud Killing Joke bere jako odreagování, relaxuje vskutku velmi neobvykle.

Prostřednictvím role producenta Čechomoru a především díky následnému učinkování ve snímku Rok ďábla vešel do povědomí části české veřejnosti jako „ten divný Angličan“. Kam by se tato představa asi posunula, kdyby onen večer do Akropole zabloudilo pár nic netušících konzumentů naší oficiální hitparády IFPI ? To opravdu těžko soudit. Jaz svůj expresivní pódiový výraz často šponuje až k teatrálnosti, občas se nedokáže zbavit dirigentských manýrů. Ale vem to nešť, daleko více vadil fakt, že jeho vokální projev občas hodně zaostával za neobyčejně povedenými instrumentálními výkony ostatních. V téhle souvislosti je přímo povinností zmínit kytaristu Geordieho.

Člověk by od pánů zabydlujících se pomalu ve středních letech, očekával daleko rozvážnější hospodaření s energií. Ale Killing Joke nikdy předtím nezněli tak nekompromisně a agresivně jako onen zářijový večer v Akropoli. Přitom metalický zvuk dosahoval v repetitivních pasážích až symfonického rozměru. Díky němu se ale na druhou stranu jednotlivé skladby nedaly dost dobře odlišit. Po technické stránce bylo vše v pořádku. Přes úpornou snahu kapely tlačit vše na doraz, až na mez sonického teroru, byl zvuk velmi čistý a přitom neztrácel na mohutnosti.

Jakési podivné zadostiučinění nám dalo zastihnout na jednom pódiu démonického Jaze Colemana, hardcorového bubeníka z Prong a houslistu Karla Holase v apokalyptické souhře závěrečného Pandemonia ! Každý z nich ve vlastním, od ostatních odlišném vytržení. Nebýt železné opony, mohli jsme se možná těšit z podobně neobvyklé souhry o mnoho let dříve.

Cold Wave. Tímhle folderem se novináři před dvaceti lety snažili poradit s kapelami, které vycházely z punku, ale zněly o poznání sofistikovaněji. Do zmíněné přihrádky tehdy letěli i Killing Joke a nám se z tohoto období podařilo vytáhnout jejich bezesporu největší pecku „Love Like Blood“.

Venku je šedý nebe, včera jsem objevila třásněnky a byla hrozně sentimentální. Ta sentimentalita nesouvisí s třásněnkami.

Sunday 08/27/23 Je poslední letní víkend. A je to zvláštní, protože astronomicky tady bude léto ještě další měsíc bez šesti dnů.

Takže je poslední prázdninový víkend předtím než vypukne všechna ta studentská šílenost v Brně. Děcka ze základní školy, kolem kterých jsem běhala celou zimu a celý jaro, který zabraly celou zastávku na Vídeňské ulici, se zase vrátí do školních lavic a budou mrzutě koukat na novou a těžší látku, než kterou měly v minulých letech. Alespoň tak jsem to měla já. Přijdou taky noví vysokoškoláci, kteří neví, co je bude v Brně čekat a možná ho za to budou nesnášet; z pocitu samoty a neznámýho. A bude jim trvat celej podzim a celou zimu než si zvyknout na nový místo. Pak se v našem výčtu vrátí taky vysokoškoláci, který čeká bakalářka a diplomka a budou si říkat, jestli zůstanou v tomhle studentským městě, nebo jestli se vydají někam dál. Ulice Brna se zaplaví hromadou nových a starých lidí, letní bezstarostnost zmizí z ulic a na lidech začnou přibývat nový vrstvy oblečení až se nakonec pod ním budou ztrácet. A taky skončí ve Skogu letní nabídka a to znamená, že i matcha tonic bude pryč. Ten poslední dobou furt piju a utrácím za něj nekřesťanský peníze.

Je konec srpna a já mám pocit, že jsem nic neudělala. Možná z nostalgického pocitu, že léto by se mělo proflákat a možná je to prostě a jednoduše přeceněný, tyhlety letní prázdniny. Protože se srpen překlene do září a můj život bude pořád stejnej. Pořád tu budou pondělní meetingy, pořád si budu brát dovolenou na nějaký výlety, který můžu mít v půlce týdne a nebudu si muset lámat hlavu tím, jestli mi učitel uvěří zfalšovanej podpis (když si vzpomenu na gymplácký léta) nebo jestli mám ještě nějakou volnou absenci, aby mě nevyrazili z nějakého zbytečného předmětu, kterej by byl stejně nesmyslně těžkej a byl by za prachobyčejný 2 kredity.

Za svých 25 let prožitých letních prázdnin si pamatuju jen zlomek. Když nebudeme počítat léta do 12 let, tak je to 13x 2 letní měsíce, to dělá 26 měsíců života, který bych si mohla pamatovat, takže dva roky a dva měsíce čistýho času, kdy jsem se uvědoměle měla flákat.

Jednou z těch vzpomínek je babí léto někdy v půlce září, kdy jsem s kamarádkou seděla na asfaltovým hřišti na sídláku, kde jsem bydlela. Měly jsme s sebou asi 8 stran A4, který byly popsaný naším tehdy ještě hezkým rukopisem. Jejich výpovědní hodnota do života byla tehdy obrovská, dnes naprosto nulová. Myslím, že bylo kolem čtvrtý odpoledne, kdy ještě svítilo slunko, my měly mikiny kolem pasu, protože to bylo děsně in a učily se šutrologii, jak jsme tomu tehdy říkaly.

Pak je tady jedno léto, které časově nevím, kam zařadit. Zrovna začaly prázdniny a my jsme s tou stejnou kamarádkou byly na koupáku. Přidaly se k nám ještě dvě holčiny, jedna byla spolužačka ze základky a druhou jsme poznaly v tanečním kroužku, kam jsme všechny čtyři chodily. Na koupáku jsme byly nějak od dopoledne dokud nezačala bouřka a všechny nás nerozehnala pod střechy anebo domů. Já šla domů, dala si sprchu a u toho si pouštěla písničky ze starý Nokie, která byla ale dostatečně inovativní, aby se do ní vlezlo 5 písniček, především od Miley Cyrus a Seleny Gomez. A pak se ozvalo zvonění, já natáhla ruku ze sprchovýho kouta, abych se podívala, kdo volá a byla to teta, která nebyla tak úplně moje teta. Nicméně jsme si byly natolik blízké, aby se dala považovat za tetu. V mobilu mi oznámila, že strejda, její manžel, zemřel. To se dalo čekat, bojoval dlouho s rakovinou. Na pohřeb naše rodina zvaná ale nebyla.

Možná to bylo to stejné léto, nezařaditelné, celej ten rok se u nás rekonstruovalo. V červenci přišla na řadu kuchyň, která byla poloprázdná a já tehdy byla ještě plná kreativního elánu a tak jsem malovala obrazy v kuchyňským šeru, protože byla zas bouřka. Taky jsem měla svoje první Vansky, který jsem úspěšně pomalovala do "galaxy" style, protože to tehdy bylo cool. A fotila jsem na tu svoji starou Nokiu. Nebo to možná už byl Sony Ericsson a já si přece jen ta léta popletla. Byla jsem mladá, kreativní, psala jsem si blogísky, básničky a postovala obrázky na weheartit.

A pak tady bylo léto, který jsem asi trávila ve Frýdku, ale vůbec si ho nepamatuju.

Najednou byl konec gymplu a přišlo léto před začátkem vejšky. Odstěhovala jsem se do Prahy, kde jsem si našla brigádu v šílený kavárně na Václaváku, ve který jsem si odpracovala skoro každej den 13 hodin. Neměla jsem moc kamarády a neměla ani moc kde bydlet, občas jsem přespávala u spolužáka, kterej se tam přestěhoval přede mnou. Občas jsem přespávala u bráchy na chodbě. Peníze, který jsem si vydělala jsem utratila za lístky na koncert a alkohol (nejspíš). Taky to bylo hrozně smutný léto, ve kterým jsem si vytvořila tenhle tumblr. Vyrovnávala jsem se tam s divným a hodně smutným rozchodem, s rozchodem se svou velkou láskou, která byla velká možná tak ve své tragédii, zradě, patetičnosti a zoufalosti. Ta velká láska mi pak další 3 roky psala SMS k narozeninám a já ho mezitím nenáviděla za všechno, co mi udělal.

V jednu chvíli, možná je o tom i záznam tady, přišlo určité uklidnění a vyrovnání se se spoustou věcí v mým životě. Začala jsem zase randit s klukem, kterýho jsem potkala na chatě. Byl divnej a hrozně vtipnej. A pořád o něm platí, že je to jedinej člověk na světě, kterej mě tak dokáže rozesmát. Jednou jsem mu asi v srpnu napsala, že mám pro něj dárek, byly to blbý žvýkačky s jeho jménem. A on mě pak přišel vyzvednout na Betlémský s 5 růžema, že máme pátý rande a on nevěděl, co mi má dát za dárek. Pak jsme se procházeli po Malé Straně a seděli na Kampě a pouštěli si hudbu. Tam jsem poprvé slyšela Mr. Blue Sky, o které řekl, že je to nejveselejší písnička, kterou kdy slyšel. O 8 měsíců později se naše cesty rozdělily.

A od té doby mi všechno splývá. Dějou se věci, o kterých si myslím, že by se dít neměly a věci, které by tady měly být, tak tu prostě nejsou. Furt se zamilovávám dokola, tak tohle je léto, kdy jsem se zamilovala do své životní lásky, o které si myslím, že je má životní tak vždycky po třech měsících. Tak tahle životně neživotní a možná jo láska si mě vzala do Brna a já se začala cítit uvolněně. S touhle láskou jsme se v Brně třikrát stěhovali, protože nás dvakrát vyhodili a jednou jsme raději odešli sami. Tenhle kluk mě bral na dlouhý procházky po Brně a říkal mi, co kde je a jakej architekt co postavil. Vysvětloval mi proč jsou věci takové, jaké jsou. Vzal mě v noci na bazén a my jsme se koukali na osvícenej Špilas, zatímco léto začínalo být čím dál nesnesitelnější svou horkostí a intenzitou.

Tohle léto jen pracuju. Tohle léto je ke konci a já mám první volnej víkend v srpnu. Už snídám hodinu a půl.

Po letech jsem si pustila Sex ve městě, na jehož popud jsem tenhle blog založila, už je to 6 let…

Přemýšlím nad tím, jak je to všechno zvláštní, jak se lidi mění. U opětovného sledování Sexu ve městě se to chápe báječně. Dokážu totiž porovnat, jak jsem se na něj dívala jako 17 letá a jak se na něj dívám dneska, jako 23 letá.

V 17 jsem měla pocit, že je to všechno, že bychom měly scénář číst jako bibli, že bychom se neměly vázat na opačné pohlaví, měly bychom si užívat naší sexuality, měly bychom zůstat svobodné.

Dneska si ten seriál pustím, a vidím, jak se drasticky změnil trend od 90.let. Jak pojmy jako manželství a mateřství jaksi přestali být sprostým slovem, alespoň tak to vnímám já. Jakoby tu byl najednou svoboda, ti co partnera mají, neodsuzují ty, kteří ho nemají, ti, kteří touží po dítěti, nejsou zavrhováni těmi, kteří je nechtějí. To samé se vztahuje na holení a sexualitu.

Pamatuji si, jak jsem se odstěhovala, jak jsem se opíjela pocity, které jsem předtím neznala, začala jsem nosit boty na podpatku a košile si rozepínala až příliš, vzhledem k absenci podprsenky. Potřebovala jsem ze sebe toho draka vypustit. Bylo to vlastně trochu paradoxní, byla jsem totiž tou dobou, krátce, v moc hezkém vztahu (ve kterém setrvávám do dnes). Jak mi bylo řečeno, utrhla jsem se ze řetězu. Následovalo stěhování a covid, ten zamíchal s osobnostmi mnoha, i té mojí, jako bych se stáhla. A pak přišla velká krize, velké pochybnosti, hledání terapeuta, velké emoce, stěhování, odpočinek od toho všeho a pak konečně uklidnění.

Je mi 23, v horizontu 2-5 let chci být těhotná, mám na to chlapa, mám i skvělý místo. Postupně svépomocí renovuju byt, ve kterém bydlím sama, mám dvě práce, příští rok snad odpromuju a dostanu se na magistra. Mám pár přátel. Jakože dvě. Jsem hodně sama. Mám potíže se závislostí na sociálních sítích a s vůlí k práci do školy, jsem unavená, blízko vyhoření (teda doufám, že se přes léto alespoň trošku zregeneruju).

Mám, na rozdíl od té 17 leté o trošku víc zkušeností, začínám chápat, že vůbec nemám páru, co se to tady ksakru děje a že tenhle pocit mě asi jen tak neopustí. Jsem zvědavá, co sem napíše 30 letá já, až. Bude stejně stará, jako holky ze Sexu ve městě.

Jak vynález stetoskopu změnil medicínu?

První skutečně neinvazivní diagnostická metoda přinesla do medicíny cosi, co funguje dodnes!

Uši nestačí

Co je podle vás největším vynálezem medicíny? Názory na to se mohou různit – někdo vypíchne antibiotika, jiný třeba zase očkování. Ale když půjdeme po stoletích, v 19. století lze za takový největší vynález vnímat právě lékařský stetoskop. Ten totiž doslova otevřel okno ke studiu choroby na živém nemocném.

V 19. století byly položeny také základy pro masivní rozvoj biochemie, jak ji známe ze století 20. a 21. Než na to ale došlo, stetoskop byl zřejmě vůbec prvním příkladem snahy o neinvazivní diagnostiku – jednalo se o prehistorického předka všech rentgenů, MRI a CT metod.

Do té doby s nadsázkou platilo, že pokud lékaři chtěli zjistit, co se děje uvnitř pacienta, museli sahat po kudle! Nebylo to samozřejmě takto prosté – i lékaři před vynálezem stetoskopu používali k diagnostice pacientů své uši, ty však toliko přikládali na těla pacientů a spoléhali se pouze na svůj sluch.

Takové vyšetření nemuselo být pro pacienty (a pacientky) či lékaře dvakrát příjemné, nešlo však jenom o narušení intimity. Poslouchání pacientů pomocí vlastní uší především znamenalo, že výsledky se mohly dost divoce lišit – třeba vlivem kvality sluchu lékaře, jeho věku nebo křiku z pouličního tržiště… Pak však přišel René Laënnec!

Evoluce nástroje

Celým jménem René Theophile Hyacinthe Laënnec (1781-1826) byl lékařem z francouzské nemocnice Salpêtrière, který stetoskop vynalezl v roce 1816 a značně tak zlepšit diagnostické metody. Považte ostatně, že stetoskop najdete v ordinacích lékařů dodnes – o kolika vynálezech z roku 1816 můžete říct totéž?

Okamžik, kdy dostal klíčový nápad, zaznamenal takto: „V roce 1816 se na mne obrátila mladá žena s generalizovanými příznaky srdečního onemocnění. Vzhledem k její tloušťce nebylo možné získat dostatečné informace ani pohmatem, ani poklepem a pacientčin věk a pohlaví mi nedovolovaly vyšetřit ji přímým poslechem [pozn. přiložením ucha k hrudníku pacientky]. Tehdy jsem si vzpomněl na relativně známý akustický jev – totiž že přiložíte-li ucho k jednomu konci dřevěné tyče, můžete zřetelně slyšet i zaškrábání špendlíku na druhém konci.

I napadlo mě, že právě to by mi mohlo pomoci vyřešit onu ošemetnou situaci. Vzal jsem proto list papíru a svinul jej do tenké roličky. Poté jsem jeden konec umístil na pacientčin hrudník, zatímco ke druhému konci jsem přiložil ucho. Byl jsem překvapen a potěšen zároveň, když jsem uslyšel tlukot pacientčina srdce mnohem jasněji a zřetelněji, než se mi to kdykoliv předtím podařilo prostým přiložením ucha na pacientův hrudník.“

Jen první krok

To samozřejmě neznamená, že se stetoskop od té doby nevyvinul. Jak naznačuje obrázek, Laënnecův stetoskop vypadal z dnešního pohledu nezvykle. Jednalo se o dřevěný tubus o průměru zhruba 3.5 cm a délce 22 cm. Bylo tedy zjevně ještě co vylepšovat – nicméně prvotní vlaštovka vzlétla do vzduchu!

V rámci vylepšování vynálezu přišel v roce 1851 irský lékař Arthur Leared s konceptem binaurálního stetoskopu a o rok později zdokonalil George Philip Cammann konstrukci stetoskopického přístroje využívajícího obě uši pro komerční výrobu. Tento přístroj se již mnohem více podobal stetoskop��m dnešním, díky nimž pozná laik potenciálního doktora i v kanoistovi.

Zdroj: VĚDÁTOR

Výmol u Slatiny nad Úpou

Tato rokle s odkrytým zářezem cenomanských a permských pískovců mezi lokalitami U lomu a Ostrov (původně pojmenována jako Vostrov), kterou Slatinský potok opouští obec, je zvána též jako Vejmol, a to již přinejmenším od poloviny 18. století. Spisovná verze je totiž až dílem 20. století a místní obyvatelstvo k ní stejně ve své řeči mnoho nepřihlíží.

Zprvu vše náleželo vrchnosti, ale již v roce 1758 náležela část Výmolu Janu Faltovi z čp. 100, který ho získal od otce Josefa. Další část byla v majetku mlynáře Václava Šafránka. Jedna ze zmínek o Výmolu pochází z 15. června 1823, a to v souvislosti s přívalovými srážkami a následnou povodní. V obecní kronice se o tom píše toto:

„O povodni ve Slatině.

V r. 1823 dne 15 Juny vystoupil nad Mečovem maly mráček z kterého náhle Bouřka hlučet začala a potom tak sylný dešť následoval na hořejší díl a poloviční díl Slatiny, že kdyby tak jen půl hodiny bylo pršelo, byl by celý prostředek Slatiny od vody zanešen, předce ale taková povodně nastala, že nejen všechny ploty, dřivy a tomu podobné u všech okolo potoka stojicích Chalůp voda pobrala, nobrž tak od N.: 49 tohoto času Jozefoj Pauloj Stodůlku pryč s krůntem odnesla a při N.: 27 zádú vedle potoka stojici Chalupů tež vzala a s takóvym hřmotem a sylou do řeky se hrnůla, že jeden takový velký kámen z vejmola k Mostů odnesla z kterého se 5 sáhů kamenů mohlo nalámat a tolik kamena před Most který přes řeků Úpů jde přinesla, že voda ne pod Most ale mimo Mostů jit můséla, půl Mostů s pilyřem to ůtrhlo, kterýž s velkým nákladem ten rok spraven byl.

Také se ve Vejmolů taková hlina odkryla, a nazpůsob zlaté růdy kameni se nalezali.“

V roce 1840 patřila západní část rokle k čp. 100 Antonína Prouzy (v indikační skice stabilního katastru z téhož roku od praktikanta Franze Baudische a geometra 2. třídy Franze Kraissla byl zapsán jako Anton Prausa, viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA461018400), který se dosud nachází naproti přes silnici. Další část směrem k mostu náležela k čp. 101 Jana Kordiny. Severní skalní stěna a břeh potoka byly již panskými majetky. Počátkem roku 1904 napadlo tolik sněhu, že se zdejší lesy polámaly a všem hospodářům vznikla velká škoda. O 2 roky později vlastnil většinu Výmolu mlynář August Kordina, jemuž patřily stavení čp. 100 a 101.

V lednu 1932 nechal místní mlynář Jaroslav Kordina lámat ve Výmolu kámen, který byl následně rozbíjen na menší, jehož bylo užíváno zejména při stavbách cest. Kámen se zde však lámal i předtím, ale v malé míře, pouze pro potřebu vlastníků. Romantické údolíčko se tím v následujících letech hodně změnilo, ale stalo se lépe přístupným. Postupem času však zarostlo mnoha nálety, o něž se ironií osudu nepostaral člověk, ale v srpnu 2017 vanoucí extrémně silný vítr derecho, po němž byla severní část rokle vykácena a vyčištěna.

Zimní Výmol

Město Chiang Mai - krmení bříška i duše

Den 12

Město na severu Thajska je známé pro své chrámy. Bydlela jsem v centru a díky tomu jsem měla chrámy pěkně na dosah. Prošla jsem první, dost turistickej a pak napůl uvařená našla menší chrámek, u kterého byla dosavka, kde vařili kafe. Kafe tady mají úplně supr. Dávají do něj také salko a je to dobrota. A tam jsem seděla před chrámem a popíjela ledovou kávu.

Pozorovala všudypřítomné lampionky, které lidé věší k příležitosti festivalu Loy Krathong - festival světla. Je to jeden ze tří největších svátků v Thajsku a hodně se to prožívá právě na severu. To jsem chytla teda opravdu akorát. Opouští se staré věci a slaví se budoucí štěstí a zdraví. U kávy jsem se dala do řeči se starým pánem Britem ze Šanghaje. Byl supr, hezky jsme pokecali od politiky, přes covid po Thajsko. Milé setkání. Pán od kávy mi pak vysvětlil, že za drobný příspěvek si můžu koupit svůj lampiónek, napsat na něj nějaký přání a pověsit ho. A to jsem udělala. Byl to zážitek. Po všech stránkách, i té technické, kdy jsem se snažila na dlouhé tyči můj lampiónek pověsit.

Potom jsem si chvíli lebedila v chrámu a pokračovala dál. Další chrám měl kolem sebe zase posezení a stánky s jídlem. Tam jsem si dala místní široký placatý nudle s masem. Dobrota. Porcička jak pro vrabčáka, ale aspoň mám šanci ochutnat další věci. Ideál.

Po obědě jsem zamířila k největšímu chrámu, kam se platí i vstupné. Thajci teda ne. Bílý jo. Tam zase byla možnost pohovořit s mnichem. Respektive s učedníkem na mnicha. To mi přijde supr, my se dozvíme něco o jejich životě a oni zas procvičí angličtinu a potkají se s dalšími lidmi. Mému mnichovi bylo 18 a šel do učení před 3 lety a příští rok chce skončit. Ze už mu to stačilo. Nicméně popisoval, že ho vždycky mnichové zajímali a i budhismus a že se pro učení rozhodl sám. Ale že teď už chce jít studovat a být pilotem. Také jsem se dověděla, že hodně čte a cvičí aby svou mysl potěšil. Moje mysl musí bejt poslední dobou dost naštvaná, nedopřávám jí ani jedno sakra. Jinak potom vysvětloval, jak se učí budhovu řeč těla, což teda úplně nevím, co tím myslel. A pak, že dopoledne mají klasické vyučování a odpoledne právě zaměření na mysl, na učení o životě Budhy a právě jeho body language. Ale tam že je prý úplný začátečník, ze je to moc těžké. Bylo to opravdu zajímavé. Jeho to evidentně tyhle hovory baví, to bylo vidět a na závěr si dal se mnou selficko. Tak jsem to udělala stejně:).

Po tomhle zážitku jsem se už vrátila na hostel a nechala si doporučit masáž v okolí. Trochu jsem si připlatila a troufla si na thajskou masáž. V salonu jsem na uvítanou dostala čaj, potom už v masérské místnosti jsem dostala převlečení, volné kalhoty a kamizolu, přes kterou masírují. Salon vypadal o dost jinak než předchozí místa na ostrovech, co jsem navštívila. A masáž co, nebolela. Nebo teda jasně, bylo několik okamžiků když jsem hekala, ale nějak jsem vnímala, že je to daleko jemnější než ty buldozerky předtím. Možná mě to tentokrát nebolelo i proto, že jsem precijen měla už krk docela v pořádku, jak jsem už nespala na jejich šílených polštářích.

Během masáže jsem se rozhodla zůstat o den déle. Ten večer sice festival světla začínal, ale vrchol měl být druhý den, kdy už jsem chtěla být na cestě dál na sever. Bohužel díky festivalu byl ve městě absolutní blázinec a všechno bylo vyblokované. Našla jsem jedno z posledních ubytek v centru za slušnou cenu a vzala ho. Potom už jsem se jen zkulturnila a vyrazila na večeři. Tím zkulturněním myslím, že jsem poslední alespoň trochu použitelný triko “vyprala v Channelu”, jak my na vesnici říkáme a jeho neutěšenej zmačkanej stav zamaskovala uzlem:D. Hele když cestujete s příručním batohem, není čas na hrdinství a módní přehlídky.

Na večeři přišel můj první hmyzí zážitek. Seděla jsem u stolu s japonkou a francouzema a dali jsme se do řeči. Francouz objednal cvrčky a pak nám je nabízel. A všichni jsme si statečně vzali. Francouzka chvíli váhala, ale pak si taky dala. Byla to sranda. Nevím, co mě to popadlo, že jsem to jedla, normálně bych to do pusy nedala, ale nějak to přišlo samo. No co vám budu povídat, smažená křupka, nic víc. Byly dobře ochucení, ale trochu nepříjemný bylo, jak maj ty nožičky, a že jich maj hodně, že lezou mezi zuby:D.

Po večeři jsem zašla na drink a pak do klubu, kde bylo asi milion lidí. Dala si drahé pivo a k ránu se vracela do hostelu. Kde jsem zjistila, že mi někde musela vypadnout peněženka. No skvělý. Jako mrzelo mě to, ale pas pořád mám a o ten jde nejvíc. Ale kámoši z hostelu, co šli se mnou, mne přesvědčili, že ji zkusíme najít a tak jsme šli zase půl hodiny zpátky ke klubu, kde na chodníku co? Ležela moje peněženka. To prostě nevymyslíš. Byla jsem šťastná a mohla jít s klidem spát.

Ps: že by ten lampionek už zafungoval?;)

HISTORIE

Řád založil v roce 1920 sir Jonathan Maxfield, který se svým týmem vědců už od počátku první světové války pracoval na přístroji, díky němuž mohlo lidstvo bezpečně cestovat do minulosti a zase zpět, aniž by se jejich tělo rozpadlo v neviditelný prach.. Stroj času dokončil zhruba dvacet let před startem nového tisíciletí a sám se stal tím vůbec prvním pilotem putujícím časoprostorem vstříc neznámému dobrodružství, kde Jonathan celou tu dobu pátral hlavně především po úlomku jednoho velice vzácného meteoritu, který měl na Zem dopadnout před několika tisíci lety. Nakonec jej skutečně našel a vrátil se i s ním zpátky do přítomnosti, kde úlomek podrobili řadě těch nejrůznějších technologických testů. Díky čemuž se ukázalo, že meteorit v sobě obsahuje spoustu mimozemské energie včetně magie, jejíž přitažlivá moc Maxfieldovi časem zatemnila mozek, protože místo toho, aby i nadále zdokonaloval svůj stroj času, tak se rozhodl otevřít rovnou portál do jiné dimenze, aniž by dopředu věděl, jaké hrozné následky to může lidem do života vlastně přinést. Portál totiž sloužil jako přechod mezi světy, po němž přešel na druhou stranu kdokoliv, kdo na otevřenou bránu zrovna narazil, bohužel toho však nejčastěji využívala nebezpečná monstra, která se právě tímhle způsobem postupně rozšířila až do našeho dnešního světa. Hlavní budova řádu se nacházela nedaleko nízké žulové skály, pod níž je kdesi hluboko v podzemí ukrytý již zmíněný portál, odkud sem tam vyleze ven na světlo jakási stvůra. Společenstvo mělo proto za úkol ji zlikvidovat nejlépe ještě předtím, než zamíří do centra Raeville Creek, kde bude ohrožovat na životě místní obyvatele nebo snad ještě hůř, mohla by se infiltrovat se mezi ně..

VZHLED

Všichni členové nosí převážně tmavé oblečení se zlatým prošíváním, kde zpravidla platí, že čím mocnější je Vaše postavení ve společnosti, tím tmavší barvu máte potom na sobě. Studenti proto začínají trénink v bílém kimonu, ti pokročilejší v šedém, učitelé mají modré, zatímco vůdci a ostatní velitelé jsou oděni v černé. Pokud student úspěšně dokončí svou závěrečnou zkoušku, tak obdrží zlatý náramek v podobě požírajícího se hada jménem Uroboros, díky kterému bude schopen cestovat do minulosti, aniž by hrozilo, že se někde ztratí nebo jej ten nepředvídatelný proud času zabije.

HIERARCHIE A POSTAVENÍ Golden Serpent (vůdce) Councilor (člen rady) General (generál/velitel) Serpent Guardian (strážce/ochránce) Serpent Member (pokročilý člen) Novic (začátečník) PŘÍTOMNOST (rok 2036): V čele organizace stojí Desmond Maxfield, přímý potomek Jonathana, který dlouhodobě chrání město před útokem monster a zároveň posílá své speciální týmy časem zpátky do minulosti, aby tam zabránili nebo alespoň se pokusili zabránit některým tragédiím, co by mohly změnit svět v přítomnosti k lepšímu, ale jen pokud se jim podaří změnit chod dějin tím správným způsobem, protože pokud ne, tak zkrátka riskují, že už nic z toho nepůjde vzít zpět..

DOVEDNOSTI Během výcviku se naučili základní bojové techniky, které postupně už jen prohlubují podle toho, jakému stylu boje se dál chtějí sami věnovat. Ovládají také střelbu ze zbraně, luku nebo třeba reflexní kuše. Mají rozhodně o dost vyšší IQ než průměrné, protože musí nejprve splnit několik požadavků, než se stanou plnohodnotnými členy řádu. SCHOPNOSTI DLE ZAMĚŘENÍ (vrozené) strážce/ochránce - boj zblízka, strategie, boj na dálku, instinkt technik - schopnost předvídat události, rozumí technice, vynalézavost, zručnost lékař - léčení, inteligence, znalost jedů a bylinek, mistr nože pilot - inteligence, špionáž, maskování, přežití v divočině,  stopování AKTIVNÍ SCHOPNOST (získané)

hypnóza - pohledem uspí danou osobu, během použití uživateli zbělají obě oči

procházení zdmi - při častém používání se uživatel poměrně brzy unaví

telekineze - přesouvání a manipulování s věcmi pohledem

léčení dotekem - možnost uzdravit sebe i druhé

ochranný štít - kolem uživatele se objeví průhledná kopule, která jej chrání

elektrické výboje - vystřelují z rukou nebo prstů na pár metrů, mají fialovou barvu

změna vzhledu - uživatel dokáže v rámci minut libovolně upravovat svou vizáž

super smysly - vylepšený zrak, chuť, čich, skvělá intuice a předvídavost

elementární manipulace - voda, oheň, vzduch, země, led (pouze jedno)

přeměna ve zvíře (jakékoliv) - uživatel získá podobu i schopnost zvířete

vytváření iluzí - schopnost vytvořit falešnou realitu

postkognice - možnost vidět událost, která se váže k místu nebo předmětu

GOLDEN TORCH CEREMONY (závěrečná zkouška)

Každý nový člen musí nejprve projít půlročním výcvikem, na jehož konci čeká obtížná zkouška, kde se finálně rozhodne, zda-li se stane plnohodnotným členem řádu nebo mu budou vymazány vzpomínky, aby se mohl vrátit zpátky do svého běžného života. Potencionální studenty si vybírají každoročně členové rady na základě jejich emoční inteligence, nezlomné vůle, odvahy, vrozených schopností nebo třeba i množství talentu. Jen ti nejlepší z nich však vydrželi až do samého konce, jelikož posledním úkolem bylo, aby dotyčný obětoval svůj vlastní život tím, že vypije pohár vína, v němž byla přimíchaná jedovatá látka Z, kterou dříve extrahovali z úlomku nalezeného meteoritu. Říkali tomu trefně “koktejl znovuzrození” a byli jenom dvě možnosti, jak to mohlo skončit.. Buď bolestivou smrtí nebo ziskem magických schopností v případě, že látka Z včas aktivovala v lidech jeden vzácný gen, díky němuž si tělo automaticky vybudovalo dost protilátek, aby otravu přežilo a navíc je to posílilo..

Bojím se, že mi podzim zase uteče mezi prsty, a já si ho nestihnu užít.

necenzurováno

omlouvala jsem ho, já jsem byla ta první, kdo mu ublížil, tak si přece tohle zasloužím, ale není to pravda P. měl nějaké city ke mně dlouho, od dob, kdy byl bez vousů a já rozjížděla “punk” život, byly momenty, kdy jsem to cítila podobně léto ‘18, občas se líbáme, občas se hádáme, vyrábí mi prstýnek ze struny, koupeme se polonazí v noci v řece, mám jeho košili, říká mi, že mě miluje, a já opilá zlostně odpovídám, že mě nemůže milovat, že mě nezná, neví, jaká jsem, že s ním nemůžu být, když přece odletím na rok pryč, stín Ameriky je nade mnou únor ‘19, loučím se se všemi, slzy, objímá mě a pak na cestě domů se ještě potkáme, když projíždí na skateboardu, teď už poslední objetí, které nade všemi vyhrál jsem šest tisíc kilometrů daleko, ale s ním a Bárou se přes tu dálku sbližuji, jsou jediní, kteří se mnou mluví nejčastěji, kteří přináší smích, útěchu a útěk recykluji lásky v hlavě, samozřejmě se objevují  “co kdyby” otázky  červen ‘19, ocitám se v Paříži, přijdu si blíž všem, budu si napořád pamatovat, jak mě překvapil pozdní západ slunce v Evropě, je deset večer, jsem opřená o dům, skoro sedím na chodníku, na obloze se dá ještě najít světlo a voláme si  červenec ‘19, začínám randit s Aaronem, stydím se to říct P., co když to věci mezi námi pokazí? nicméně s Aaronem konečně žiju, konečně chybění skoro vyprchalo, objevuji nová místa a jídla, oslavuji s ním své češství listopad ‘19, letím na návštěvu do Čech, převážně protože P. má maturitní ples, vyzvedává mě s V. na letišti, jde se mnou až nahoru překvapit rodiče, kteří nevěděli o mém příletu spím u P. po plese, tak přeplněně mi říká, že je rád, že jsem přiletěla pojedeme všichni k moři, celá parta, a když to nevyjde, tak aspoň my dva jsem rozpolcená mezi tím, kým jsem v Čechách a kým v USA (podvedla jsem Aarona a k překvapení všech to nebylo s P.) a jelikož jsem se po třičtvrtě roce ukázala doma, chce mě kamarádka představit své spolubydlící, která mě shodou okolností zná z twitteru, nicméně život je vtipálek, vidím, jak se na ní P. kouká, vidím, že si s ní píše, a mě popadá žárlivost prosinec ‘19, držkopády s Aaronem, proč žárlím na ní?  únor ‘20, stále si s P. voláme, další z věcí, co nezapomenu, bylo to, že jsme vedli konverzaci o slovech “miluji tě”, jak to chce čas, že to nemají lidé uspěchat chodí s ní a jednoho dne mi povídá: “ona mi řekla, že mě miluje”   trhlo ve mně: “a co jsi ji odpověděl?” “že já jí taky” propadám se: “a myslel jsi to vážně?” “ne” “tak proč to říkáš?” a v jiné konverzaci mi řekl, že si ji nechce vzít březen ‘20, blíží se můj návrat domů a já se nemůžu dočkat, chci ho vidět jako prvního sedíme na houpačkách a já možná uletím povídá, že se asi rozejdou ten večer končím zhulená s vikingem v posteli, zjišťuji, že mě sex bez citů přestal bavit, dokonce mám i výčitky kvůli P., ale proč, vždyť je zadaný a další den se líbáme a ten další se rozchází a já končím u něj doma, překvapená něžností tak jsme se dali do kupy, asi na týden, protože jsem rozbitá, přijde mi, že mi příliš říká, že mě má rád, až mě to dusí a já najednou potřebuju utéct, nedokážu to vysvětlit, co se seplo v mém mozku, vždyť tohle jsem si tak hrozně dlouho přála, přijdu si jako nejhorší člověk, protože mu ubližuji duben ‘20, je mezi námi propast a jednoho dne utíkám z domu, uplakaná, opilá mu volám, zachraňuje mě, spím u něj, líbáme se květen ‘20, další propast, oni se vrátili k sobě, ptám se, jak je možné, že všechny kluky ženu k jejich ex?  stěhuju se do Prahy je léto, jsou tu jiné osoby, přeju jim ten vztah, jsem naprosto smířená s tím, že to nevyšlo, dokonce i jí začínám mít ráda srpen ‘20, pořádám narozeninovou oslavu, den předtím jsme se sešli v hospodě, jsme opilí, všude zavřeno, míříme na benzínku pro další alkohol, po cestě mě začne líbat, jsem vykolejená tím, jak šťastně si přijdu, proč? vždyť jsem na něj nemyslela, všechno jsem pohřbila, tak jak to, že se s ním teď válím v trávě a je mi krásně? jak to, že má holku, a přesto mi říká, jak hezky voním? oslava se nese v mlze, pamatuji si jeho oči a střih do noční aleje, kde ho kouřím, kolena od bláta, samozřejmě si nepamatuji, co jsme si říkali, jen ten moment, kdy říkám, že jestli ji miluje, ať odejde. a on se opravdu zvedl, lámu se a pláču a pak ho vidím přicházet zpátky, říkám si, že si to možná rozmyslel, že mě třeba chce utišit, ale on mi jen přinesl láhev vína, co jsem nechala o pár metrů vedle, je to jako facka  podzim ‘20, přijdu si neskutečně zraněně, trápím se, ztrapňuji se, píšu mu opilá, on mě odmítá, nechává mě na ulici brečící samotnou, je to jako kdyby jen mé opilé já po něm prahlo, to střízlivé je racionální, nezabývá se jím  zima ‘20, začínám si s Antonínem, my dva se pomalu smiřujeme leden ‘21, rozcházíme se s Antonínem, zjišťuji najednou, proč mě děsí výlevy lásky, najednou díky attachment teorii všemu rozumím, tomu, proč jsem před P. v dubnu utekla únor ‘21, když už si myslím, že je to mezi námi jakžtakž normální, že budeme kamarádi, se to zas brutálně posere začíná to letmými doteky kolen, prsty na lýtky, na stehně, drtíme, ty oči, líbáme se, zmatenost spojená s jakousi šťastnou vlnou adrenalinu, ještě se nechceme loučit, končíme v kočárkárně jejich paneláku jak to tak bývá, ty nejdůležitější, nejsyrovější, nejupřímnější konverzace člověk vede opilý, takže si je pak nepamatuje, zase jen takové útržky povídá, že chce umřít, a mně to láme srdce, jsem tu pro tebe, budu tu pro tebe povídá, že se s ní chce rozejít, že jejich vztah je divný povídám, že je srab, že radši bude ubližovat mně, protože vím, že to přežiju vyčítám mu, že neumí komunikovat a s čirou upřímností mu povídám, že jestli ho ona bude dělat šťastným a bude si ji chtít  vzít, že přijdu, že mu to budu moc přát po těch všech vyblitých emocích jsme měli sex a jen tak leželi na studené podlaze, vracím se domů se svítáním  tentokrát mě provází vztek, v tom srpnu mě zranilo, že se mnou nebyl schopný o tom líbání mluvit, o celé té situaci, a já po půl roce do tohohle zas vlítla a očekávala jsem, že něco bude jinak! jak naivní. nic nepíše a mě užírá nevědomost, co se děje? pověděl jí to? co to znamená? bude mezi námi něco? chci to vůbec? a šílím z toho nakonec z něj dostanu “promiň, udělal jsem chybu, moc toho lituju” a já mu od plic píšu, že je čůrák je mi líto i jí, už podruhé jí se mnou podvedl, napsal, že jí to řekl, zjišťuji, že to, co jí řekl, je lež, zas jsem vyobrazená jako ta špatná, rozešli se, ale prý se on chce vrátit  chci mluvit, ale típá můj hovor odjíždím do Prahy se vztekem, který by spálil město hněvám se na sebe, že jsem na to zase skočila, na jeho neupřímnost a strach a neschopnost komunikovat se spolubydlící pálíme knížku, kterou jsem mu v květnu měla dát k narozeninám, trháme jeho košili a děsně nahlas zpíváme “I’m motherfuckin’ woman”, nazývám to svým moving on rituálem, blokuji ho, odstraňuji, chráním sama sebe, abych mu nepsala přijdu si zneužitě, mám pocit, že se ke mně zachoval jako ke kusu hadru březen ‘21, nesu tu situaci mnohem lépe než v srpnu, nejsem zlomená, možná to ani víc nejde, polevila jsem z blokací, koukám občas na jeho profil, hrozně moc si přeju, aby se mi ozval, hrozně moc bych chtěla od něj omluvu, sebereflexi, něco myslím, že stále žiju ze vzteku, probouzím ten vztek záměrně, protože, když ztratím vztek, ztratím momentum, ztratím ochranu kamarádky se mě ptají, kdy si o tom promluvím s terapeutem, nevím, jestli jsem já (či on) na to připravená, jak bych mu to shrnula nicméně nevím, co o mně vypovídá fakt, že jsem napsala tenhle dlouhý (pravděpodobně můj nejdelší) post

Včera jsem si po roce uvědomila, že jsem byla sexuálně zneužita.

Nezvládla jsem si uvědomit vážnost situace, dokud jsem se nedozvěděla, že to provedl i dalším dívkám. Několika. Bolelo to, bolelo mě to za ty dívky, pociťovala jsem za ně bolest, kterou jsem si sama sobě nikdy nedovolila. Muž, do kterého jsem byla zamilovaná, o kom jsem si myslela, že je inteligentním, zábavným, rozumným a citlivým akademikem, je ve skutečnosti sexuálním predátorem zneužívající hierarchie a svého postavení. Veřejné tajemství, že takhle zneužívá další, a nemístné vtipy, že je střídá jako ponožky, mi byly do včerejška zatajeny.

Vlastně vůbec nevím, jak to zpracovat. Ten večer jsem se musela opít až do němoty, nezvládla jsem ty pocity přijmout. I přesto, že to bylo před rokem, jsem se cítila, jako kdyby to bylo včera. Vlastně mě myšlenky na něj nikdy neopustily. Bojím se chodit na místa, kde by mohl být on, propadám panice a úzkostem, když vidím v davu kohokoliv, kdo mi ho aspoň trochu připomíná. Svět je malý a ten můj se tak moc překrývá s tím jeho. Proč mi tohle udělal a pak celý rok předstíral, že neexistuju?

Jak to, že jsem si to rozmyslela až teď? Proč mi to uvědomění trvalo rok? Proč jsem mu to dovolila? Proč jsem držela hubu a kvůli mně si tím samým prošlo tolik dívek?

Nebyla jsem výjimka potvrzující pravidlo; byla jsem jen dalším prostoupením jeho vzorce. Nebo snad jeho počátkem? Vždyť předtím, než jsme se seznámili, byl v několikaletém vztahu se ženou stejného věku a postavení jako on. Co když jsem mu tím, že jsem mu na to "kývla", zároveň vnukla do hlavy, že stejně může zneužít i další? Co když jsem mu tím, že jsem se do něj zamilovala, nevědomky dovolila ublížit všem těm dalším slečnám? Tak moc bych je chtěla poznat, tak moc bych jim chtěla říct, že v tom nejsou samy. Ale co když jsem spoluviník toho, co jim provedl? Nejraději bych provedla něco já jemu, i když se mi po nocích stále zdá o tom, že se mi omlouvá a říká mi, že mě miluje. Takhle se chovat nemůže. Mně ať ubližuje, ale ne jim. Jsem schopná pro ně jít až do krve a udělat všechno, aby se tohle nestalo dalším. I kdyby to znamenalo, že mi bude chtít ublížit. Nebo budu muset v hlavě tu situaci před rokem neustále a pořád prožívat.

Vždyť on je ten důvod, proč si připadám celý rok tak méněcenná. On je ten důvod, proč se s každým chlapem cítím jako kus masa, který je dobrý tak akorát pro šuk. Proč nejsem schopná navázat jakýkoliv vztah, protože se bojím, že jediným špatným krokem skončí vyhazovem z bytu a ročnímu vyčítání. Vždyť já jsem si vůbec neuvědomila, že za to všechno může on. Nebyla jsem tady, za celý rok jsem ztratila vlastní přítomnost, sebevědomí, sebeúctu a lásku k sobě sama, a neuvědomila jsem si, že za to může on. Celý rok. A tohle udělal i dalším? Proč, kurva?

Zakladatel Falun Gongu, pan Li Hongzhi, zveřejnil článek „Jak vzniklo lidstvo“

Pan Li Hongzhi je zakladatelem duchovní disciplíny Falun Gong. Tato praxe kombinuje meditaci a jemná cvičení s morální filozofií založenou na zásadách pravdivosti, soucitu a tolerance. Poté, co pan Li na počátku 90. let 20. století představil tuto praxi veřejnosti v Číně, praktikovalo ji podle odhadů 100 milionů lidí a rozšířila se do více než 100 zemí světa. Pan Li byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu míru a Evropský parlament ho nominoval na Sacharovovu cenu za svobodu myšlení. Je také držitelem mezinárodní ceny pro náboženské svobody Freedom House. Tento článek pana Li, přeložený z čínštiny, zveřejnil deník The Epoch Times u příležitosti čínského Nového roku. ***

Jak vzniklo lidstvo

Nejdříve bych rád každému popřál šťastný čínský Nový rok. Nový rok je obvykle časem, kdy se u této příležitosti sdílí pár příjemných slov. Já však vidím, že se k lidstvu blíží bezprostřední nebezpečí, a proto jsem byl vyzván božskými bytostmi, abych všem na tomto světě sdělil několik věcí. Vše, co se chystám vyjevit, jsou vyšší, přísně střežená tajemství, která sdílím, aby se lidé dozvěděli pravou skutečnost a abych dal lidem další příležitost ke spáse. Nejprve je tu otázka, jak vzniklo lidstvo. Od úsvitu svého stvoření až po své konečné dny prošel vesmír mimořádně dlouhým časovým obdobím sestávajícím ze čtyř fází: Utváření, Stagnace, Degenerace a Zničení. Když se dosáhne závěrečného bodu fáze Zničení, vše ve velkém kosmickém těle, včetně vesmíru, v němž existujeme, bude okamžitě zcela vyhlazeno a veškerý život zahyne! Když člověk zemře, je to jen otázka chátrání a rozpadu jeho fyzického těla, přičemž jeho opravdová duše (což je ten, kým opravdu je a kdo se skonem jeho fyzického těla neumře) bude znovuzrozena pokračovat v dalším životě. Stejně jako vesmír prochází utvářením, stagnací, degenerací a zničením, i lidské bytosti procházejí narozením, stárnutím, nemocí a smrtí. Toto jsou zákony vesmíru, kterým jsou podřízeny dokonce i vyšší bytosti, jen časový rozsah je delší a proces je zdlouhavější v poměru k tomu, jak velké ty bytosti jsou. Život a smrt pro ně nejsou bolestivé a v průběhu těchto procesů zůstávají při vědomí – je to pro ně, jako by si jen převlékly oblečení. Abych to podal jinak, za normálních okolností životy doopravdy neumírají. Ale když se vesmír a kosmické tělo v konečné fázi Utváření-Stagnace-Degenerace-Zničení rozloží, životy se znovu nenarodí a už tam nebude více existovat život ani hmota, vše se obrátí v prach a bude tam jen prázdnota. V současnosti prochází lidský svět posledním obdobím fáze Zničení v procesu Utváření-Stagnace-Degenerace-Zničení. V těchto konečných časech se vše zhoršilo, tak jak to bylo předurčeno, a tudíž se blíží záhuba. A proto je současný svět tak chaotický. Dobré myšlenky jsou vzácné, mysl lidí se zvrhla, zhýralost a užívání drog se rozbujely a lidé se hlásí k ateismu. Toto je v poslední fázi kosmického těla nevyhnutelné a svědčí to o době, do které jsme dospěli! Stvořitel si váží všech existujících božských bytostí i životů, které jsou dobré a laskavé, a všeho nádherného tvorstva v kosmickém těle. Proto na začátku fáze Degenerace zavedl řadu božských bytostí k nejzevnější úrovni kosmického těla (všeobecně známé jako „ta, která je mimo Božskou říši“), na místo, kde nejsou žádné božské bytosti, a stvořil Zemi. Země však nebyla schopna existovat nezávisle; potřebovala, aby tam byla odpovídající kosmická struktura, s níž by mohla utvořit oběhový systém zahrnující život a hmotu. Z tohoto důvodu vytvořil Stvořitel kolem Země velký prostor, kterému vyšší bytosti říkají „Tři říše“. Předtím, než měl nastat konečný čas spásy, nesměly do tohoto prostoru bez svolení Stvořitele vstoupit či jej opustit žádné vyšší bytosti, ať už byly jakkoli vysoko. Prostor Tří říší se skládá ze tří hlavních říší: Říše tužeb (yu), kterou tvoří životy na této zemi včetně lidstva; nad ní je druhá říše zvaná Říše formy (se); a třetí říše, ještě výše nad ní, známá jako Říše bez formy (wu se). Každá následující říše je vyšší a nádhernější než ta pod ní, ačkoli se žádná z nich nedá srovnat s Božskou říší ani s mnoha nebeskými královstvími, která jsou ještě výše. „Nebe“, o němž lidé normálně hovoří, se ve skutečnosti nachází buď v Říši formy nebo v Říši bez formy, uvnitř Tří říší. Každá ze Tří říší má deset úrovní, což celkem činí třicet tři úrovní, zahrneme-li Tři říše samotné. Lidské bytosti sídlí v Říši tužeb, a to je ta nejnižší ze všech úrovní, s tím nejhorším prostředím. Život je tu bolestný a krátký, ale ještě děsivější je skutečnost, že v lidském světě je doopravdy platných jen pár věcí, které lidé považují za pravdy. O čem se lidské bytosti domnívají, že je pravda, je ve větším vesmíru v zásadě považováno za opak (výjimkou jsou vyšší pravdy, které člověka naučily božské bytosti). Bohové například nepovažují za správné, aby se stal vládcem kdokoliv, kdo zvítězí v bitvě, aby bylo území uzmuto vojenskou silou nebo aby byli silní považováni za hrdiny, a to proto, že je v tom zahrnuto zabíjení a loupení. Ve vesmíru ani u vyšších bytostí to tak nechodí, nicméně v lidském světě je tohle nevyhnutelné a přijatelné. To jsou principy lidského světa, ale je to v protikladu k principům vesmíru. Proto jestli si člověk přeje vrátit se do nebe, musí následovat opravdové, vyšší zákony a pracovat na sobě. Někteří lidé jsou spokojení, když si v životě vedou o trochu lépe než druzí. Ale takoví lidé se pouze srovnávají s ostatními lidskými bytostmi v této lidské říši, přičemž všichni zde ve skutečnosti žijí v tom, co se považuje za odpadkový koš vesmíru. Tři říše byly ustaveny v nejzevnějších hranicích kosmického těla a všechno zde je tvořeno těmi nejnižšími, nejhrubšími a nejšpinavějšími částicemi – molekulami, atomy a podobně. V očích vyšších bytostí je to místo, kam se vyhazují odpadky vesmíru. Proto považují tuto úroveň molekul za prach nebo „hlínu“ a pokládají ji za to nejnižší místo. Odtud pramení víra, kterou zastávají některá náboženství, že „Bůh stvořil člověka z hlíny“. Člověk byl opravdu utvořen z hmoty na úrovni molekul. Když božské bytosti stvořily člověka, učinily tak na příkaz Stvořitele, a On jim nařídil, aby každá z nich vytvořila lidské bytosti ke svému vlastnímu, jedinečnému obrazu. Z tohoto důvodu existují rasy bílá, žlutá, černá a další. Přestože se jejich vnější vzhled liší, duši uvnitř jim dal Stvořitel, takže všichni sdílejí společné hodnoty. Smyslem toho, že Stvořitel nařídil božským bytostem, aby stvořily člověka, bylo použít člověka v konečném čase, kdy On nabídne spásu všem životům ve větším vesmíru, včetně božských bytostí. Ale proč by Stvořitel nechal božské bytosti, aby stvořily lidi na tak nízkém a podřadném místě? Bylo to proto, že tato nejnižší úroveň vesmíru je tím nejtrpčím místem, a pouze když jsou věci těžké a bolestné, může se člověk pozvednout pomocí duchovní praxe a zbavit se své karmy. Když si člověk uprostřed utrpení stále ještě dokáže udržet laskavé myšlenky, umí být vděčný a je dobrým člověkem, pozvedává tak sám sebe. Spása je procesem vzestupu od nízkého k vysokému, a proto je třeba začít zespodu. Život zde je utrpením. Mezi lidmi dochází ke sporům, když se snaží získat výhody, přírodní prostředí je v hrozném stavu a aby lidé přežili, zabere to hodně přemýšlení a úsilí, to jen abych jmenoval pár příkladů. Všechny tyto okolnosti poskytují lidem příležitosti, aby se rozvíjeli a zmenšili si karmu. Je jisté, že když lidé procházejí utrpením, může jim to pomoci odstranit hříchy a karmu. A každý, kdo si uprostřed bolestných situací a mezilidských konfliktů stále dokáže zachovat dobrosrdečnost, nashromáždí zásluhy a ctnost a díky tomu dosáhne pozvednutí své duše. S příchodem moderní doby měl Stvořitel v úmyslu využít především lidské tělo, aby zachránil četné životy ve vesmíru. A tak byla většina duší, které byly původně v lidských tělech, nahrazena dušemi božských bytostí, které se převtělily jako lidé. Díky lidskému tělu mohou snášením těžkostí zmenšit svou karmu a hříchy. A na tomto místě, které postrádá pravdu, mohou dosáhnout pozvednutí svých duší tím, že se budou držet vyšších pravd vyučovaných Bohem a vytrvají v dobrotě a laskavosti. Nyní nastal konec časů, Nebeská brána, která vede ze Tří říší, byla otevřena, a Stvořitel si vybírá tento druh lidí, aby je vykoupil. Během fází Utváření, Stagnace a Degenerace se vše ve vesmíru stalo nečistým a je horší, než když to bylo poprvé stvořeno. A proto věci směřují ke Zničení. Jinými slovy, všechno ve větším vesmíru se zkazilo, životy tvorstva už nejsou tak dobré jako na samém počátku, už nejsou čisté, a všechny si nahromadily karmu a hříchy. A proto přichází Zničení. Tento druh hříchu se v náboženském kontextu označuje jako prvotní hřích. Aby mohl být vesmír zachráněn, nařídil Stvořitel mnohým vyšším bytostem a božským panovníkům, aby sestoupili na zem a vzali na sebe lidskou podobu v tomto prostředí, kde mohou trpět, pozvednout se, odčinit své hříchy a znovu se vypracovat – a tím se opět vrátit do nebe. (Stvořitel přetváří vesmír zároveň s tím, jak zachraňuje lidstvo.) Nový vesmír je dokonale čistý a jednoduše překrásný. Pokud si člověk v takto obtížném prostředí dokáže zachovat ctnostné myšlenky, pokud dokáže čelit náporu moderních hodnot a názorů a držet se těch tradičních, a pokud tváří v tvář útokům ze strany zastánců ateismu a evoluce stále věří v božské bytosti, taková osoba pak naplní svůj účel: získat spásu a vrátit se do nebe. Všechno to šílenství, které se nyní ve světě odehrává, bylo naplánováno pro závěrečnou fázi božskými bytostmi. Jejich cílem bylo otestovat zde životy a zjistit, zda jsou hodny spásy, a dát jim šanci, aby si během tohoto procesu odstranily své hříchy a karmu, zatímco procházejí utrpením. To vše bylo učiněno proto, aby lidé mohli být spaseni a vykoupeni zpět do nebe. Tím vším chci říci, že smyslem života člověka na této zemi není to, aby dosáhl úspěchů ve společnosti. Veškeré intenzivní úsilí a snahy, které lidé v životě vyvíjejí, a jejich nasazení získat to, co chtějí, což může zahrnovat dokonce uchýlení se k bezohledným způsobům, jen nakonec učiní lidi nemorálními. Důvodem, proč lidé přišli do tohoto světa a stali se lidmi, bylo odčinit své hříchy a karmu a dosáhnout významného duchovního pokroku. Lidé přišli na tento svět, aby získali spásu. Přišli a převzali lidskou podobu, aby čekali na Stvořitele a na spasení zpět do svých nebeských království. A zatímco čekali, hromadili si v průběhu svých mnoha minulých životů zásluhy; a to bylo účelem jejich převtělování. Neklidná povaha tohoto světa je zamýšlena k tomu, aby z těchto životů udělala něco úžasného. Samozřejmě, jsou nějací lidé, kteří když hledají v těžkých časech božskou pomoc, nejsou s výsledkem spokojeni a začnou Boha nenávidět, a dokonce se proti Němu v důsledku toho obrátí. Někteří se dokonce obrátili na démonickou, temnou stranu, spáchali další hříchy a přivodili si ještě více karmy. Ti, jichž se to týká, by se měli rychle vzpamatovat, prosit Boha o odpuštění a činit pokání, aby byli zachráněni. Vše, co se v životě člověka odehrává, ať už se to zdá zasloužené či ne, je ve skutečnosti karmickým následkem toho, co člověk udělal ve svých minulých životech, ať už to bylo dobré či zlé. Množství požehnání a ctnosti, které člověk nashromáždil ve svých minulých životech, rozhoduje o tom, jaké štěstí ho čeká v tomto životě nebo možná v tom příštím. Žije-li teď člověk požehnaným a ctnostným životem, možná že se to v jeho příštím životě přemění na vysoké postavení či nemalý plat, anebo se to může proměnit v různé druhy bohatství a štěstí, včetně toho, zda má člověk šťastnou rodinu, nebo dokonce toho, jak se vyvedou jeho děti a tak dále. To je základní příčina toho, proč jsou někteří lidé bohatí a jiní chudí a proč někteří zastávají vysoké pozice, zatímco druzí jsou nemajetní a bez domova. Vůbec to není jako ty ďábelské nesmysly o rovnosti mezi bohatými a chudými, které propaguje zlý komunismus. Vesmír je spravedlivý. Ti, co konají dobro, jsou za to požehnáni, zatímco ti, co dělají špatné věci, budou čelit odplatě – pokud ne v tomto životě, tak v tom příštím. Toto je neměnný zákon vesmíru! Nebesa, Země, Bohové i Stvořitel jsou ke všem životům milosrdní. Nebesa, Zemi, lidstvo i božské bytosti stvořil Stvořitel a nikdy se nestane, že On někoho protežuje a druhé ošidí. Důvod, proč někteří lidé vedou šťastný život a jiní ne, spočívá v odměnách a odplatách za minulé skutky. Když vidíte, že lidé v životě získávají nebo ztrácejí, zdá se, že je to normální projev věcí tohoto světa. V konečném důsledku se však jedná o karmické následky minulých činů těchto lidí. To, zda lidé něco mají nebo ne, či zda v životě získávají nebo ztrácejí, se odehrává způsobem, který je v souladu s tímto světem. Ať už jste v životě bohatí nebo chudí, měli byste dbát na to, abyste konali dobro, zdrželi se špatných skutků, zůstávali dobří a laskaví, byli zbožní a oddaní a rádi pomáhali druhým. Tím si vybudujete požehnání a ctnost a v příštím životě sklidíte odměnu. V minulosti starší lidé v Číně často hovořili o věcech jako nenaříkat nad svým životním údělem, když jsou věci těžké, a že lze získat lepší příští život, když se skrze dobré skutky nashromáždí ctnost. Smysl toho je, že pokud jste ve svém minulém životě nedělali dobré skutky a nezískali požehnání, je zbytečné modlit se k Bohu o pomoc. Vesmír má své zákony, a i vyšší bytosti se jimi musí řídit. I ony budou potrestány, když udělají věci, které by dělat neměly. Věci tedy nejsou tak jednoduché, jak si lidé myslí. Cožpak musejí dát vyšší bytosti lidem všechno, za co se lidé pomodlí? Předpokladem je, že si k tomu člověk musí během minulých životů vybudovat požehnání a ctnost. A tak věci, které k vám přicházejí, jsou výsledkem požehnání a ctnosti, které máte! Tak to přikazují zákony vesmíru. Ale v zásadě dostat to, co chcete, není základním účelem hromadění požehnání a ctnosti. Skutečným smyslem jejich hromadění je vydláždit si cestu zpět do nebe. A to je to nejdůležitější; ne to krátké období štěstí, které vám mohou přinést v tomto životě! Učitel Li Hongzhi 20. ledna 2023 Zdroj: epochtimes.cz Read the full article

Z nějakého důvodu (asi špatná aura nebo chyba v Matrixu) mi loni prostě nefungoval Wattpad. Mohla jsem čistit sušenky horem dolem, ale nedovolil mi přispět jediným textem. Nezáleželo na čase, prohlížeči ani jeho čistotě. Prostě mě nesnášel.

Ale hle! Rok se s rokem sešel a Wattpad je mi najednou funkční. Tak jsem se toho rozhodla využít a aktualizovala jsem ho příběhy, které jsem už předtím měla na AO3 (Před Draky, Rudý podzim, apod.) Po těch ale nic, důležité je, že jsem tam přihodila Strojek.

Strojek jsem dopsala léta páně 2018 a od té doby je to šuplíkovka. Má potenciál, nápad je dobrej, zpracování je ... z roku 2018. Ale ten příběh mě bavil a dala jsem si s ním práci. Jenom jsem ho prostě nedokázala opravit a přepsat, jen při pomyšlení na to se mi kroutí prsty.

Ale příběhy jsou od toho, aby se četly, takže jsem ho vypustila ven. Je to příběh postapokalyptický, z mého rodného města, kde se jeden vymítač snaží pomáhat lidem. Aby se připletl do party, která má v plánu vrátit svět do původního pořádku.

Račte nahlédnout a počíst si.

Déšť za okny

Podzim letos nastupuje přesně opačně než jaro. Ještě do konce dubna u nás padal sníh, který pak ležel i několik dní, květen byl stále celý dost mokrý a chladný a tak přemýšlím, jestli vůbec nějaké jaro bylo. Přišlo rovnou léto, a to zdá se jen proběhlo kolem a přineslo pár teplých dnů, které by se daly spočítat na prstech obou ruk, ale víc by jich určitě potřeba nebylo. Jsem ráda s přírodou, že je letošní rok chladnější a mokřejší než všechny roky předtím. Zároveň cítím, že nejsem ještě připravená na příchod podzimu. Po té dlouhatánské zimě jsem se ještě nestačila dostatečně prohřát. Obávám se aby to nebyl průšvih, zvlášť pokud zase bude všechno zavřené.

Jsme zatím týden bez táty a každý den se cítím vyšťavenější a vyšťavenější. Je to tou zimou i tou samotou. Chtěla bych zevlovat na vyhřátých balících slámy při západu slunce a místo toho se brodíme mokrou trávou v pláštěnkách a zimních bundách a sluníčko se neukáže jak je den dlouhej. Každej večer už musím zatopit. V srpnu..tak letošní topná sezóna nejspíš bude 10měsíční.Chtěla bych být ten plamínek pozitivna, pro mýho skřítka, kterej pokaždé, když jede kolem našeho domu auto, vesele křičí TÁTA a beží ho přivítat ke dveřím. Myslím, že se mi to zatím daří, a dost možná k tomu přispívá tuna kafe, čokolády, koláčů..(no zkrátka špekatá navždy). Ale zároveň je i on pro mě zdrojem hřejivé energie, kterou v sobě můžu znásbit a vracet mu jí zpátky.

Správce

Posledních pár let dělám správce u nás v baráku. Říkám barák, ale abyste si nemysleli – žádná chaloupka – dole krámy, restaurace, nějaký firmy a nad tím několik pater bytů. Chci teda zdůraznit, že jsem to vlastně nikdy dělat nechtěl, ale když jsem viděl, jak se ty předchozí správci staraj akorát o to, aby měli nahrabaný listí a jinak je tu bordel, tak už jsem to nevydržel a rozhodl jsem se, že do toho půjdu a založil jsem si na to i firmu. Už jsem nějaký firmy měl předtím, ale byly pak řeči, že bych si mohl dělat nějaký výhody, takže jsem se jich zbavil.

Teda, zbavil – přepsal jsem něco na ženu, něco na známý a tak. Stejně to je jenom závist – jsem normální, poctivej podnikatel, kterej chce, aby se jeho rodina měla dobře, a mohl třeba poslat děti někam do ciziny na dovolenou a tak. Jinak teda - ve výběrku jsme měli solidní náskok, sice se ukázalo, že na to naše firma sama stačit nebude a že budeme ještě muset někoho přibrat, ale padl jsem si do oka s předsedou vlastníků, takže mě podržel a smlouvu jsme dostali.

Ze začátku - a vlastně docela dlouho – všechno běželo jak na drátkách. Většina věcí byla nastavená z dřívějška a běžela sama. Kolem baráku jsme vysázeli spoustu žlutejch kytek, i budku pro ptáky jsem postavil - ať je na co se dívat. Taky nějaký dotace se nám podařilo sehnat, a když někde začne praskat zeď nebo tak něco, tak to rychle přelakujeme na růžovo.

S předsedou si vycházíme vstříc, když je potřeba. Jak říkám, celkem pohoda, klid. Jasně, občas někdo trochu remcá, ale koupil jsem si nějaký nástěnky, na který za mě Mára s Jardou z firmy házej letáčky, kde vždycky skvěle vysvětlej, že za tím, co se v baráku povedlo, stojím já – a za ty špatný věci může někdo jinej, třeba ten minulej správce. Takže je pak zase klid.

Teda, byl klid. Loni na jaře se v baráku objevil na chodbě u vchodu takovej divnej sajrajt. Pár lidí kvůli tomu i začalo trochu kašlat a tak. Jeden študovanej soused se u mě zastavil a říkal, že na to koukal a že prý to vypadá, že by to mohl být docela problém, kdyby se to nezarazilo. Ukázal mi i nějaký grafy - já na grafy docela trpím, sám jich mám vždycky aspoň pár po ruce, kdyby bylo potřeba. Takže se rozhodlo, že nařídíme návleky, zavřeme krámy a restauraci, aby se lidi zbytečně nepromenádovali a neroztahali to po celým baráku.

Naštěstí to asi docela zabralo a většina toho sajrajtu zmizela. Nejvyšší čas - lidi už začínali mít docela řeči, že se takhle bydlet nedá. Ale když jsme teda na začátku léta všechno zase uvolnili, tak se to srovnalo a byl zas chvíli klid. Tou dobou jsem ještě na úklid měl takový pěkný, pružný koště. Dosáhnul jsem s ním všude, kam bylo vidět, zametl s ním, cokoli bylo třeba – pohoda.

Jenže na konci léta se ten sajrajt začal objevovat zase. Čekal jsem, že i tentokrát někdo přijde a něco s tím udělá nebo tak, ale ti, co měli přijít, nepřišli. Sám od sebe přece lidem nic zakazovat nebudu, to by se mi taky mohlo vymstít, když nám za rok končí smlouva a prodloužení není automatický. Takže jsme si něco trošku omezili, ale spíš jsme šli tak nějak decentně – po kouskách, aby nebyly vlny. O to víc se teda muselo zametat, takže nakonec to koště prasklo. Radost jsem z toho moc neměl, kde takhle narychlo sehnat náhradu, navíc takovou která by ten nápor vydržela. Známí mi doporučili nějakýho úklidovýho robota z armádních přebytků a ze začátku to vypadalo docela slibně. Jenže pak se ukázalo, že se nedá pořádně naprogramovat, a když ho pak lidi zahlídli i v místech, kde se vůbec neměl objevit, museli jsme se ho zbavit.

Jako další pokus jsem zkusil sáhnout po jednom vědecky vymazleným stroji. Čištění s ním bylo takový trochu chladný a mechanický, ale relativně fungoval. Taky jsme k němu dostali navíc i psa, což jsem si říkal, že by mohlo lidem trochu zvednout náladu, jenže se ukázalo, že pes je pro kočku, motal se pod nohama, vyl, když měl být zticha, když měl štěkat, tak spal. Nakonec jsme ho radši v tichosti nechali uspat. Stroj ale jakž takž šlapal, lidi si na něj začínali zvykat a vypadalo to, že bychom to s ním mohli do konce nějak doklepat.

Jenže pak najednou přišel předseda, že by chtěl nechat na čištění pořídit nějakej přípravek od kámoše z Ruska a ukázalo se, že s tímhle strojem by to použít nešlo. Jak jsem říkal – s předsedou si vycházíme vstříc a tentokrát teda bylo na mě, udělat něco pro udržení dobrých vztahů – tím spíš, když má končit ta smlouva a přímluva od předsedy se může brzo sakra hodit. Takže stroj šel z baráku a narychlo jsme hledali další náhradu.

Hlavou mi blesklo, jestli nezkusit použít ještě druhýho robota, kterýho máme ve firmě na jiný věci, jenže na něj jsme toho už za poslední dobu naházeli tolik, že běží každej den od čtyř od rána až hluboko do noci a taky by se mohlo stát, že by mu shořel motor. Moc dalších možností už teda nebylo, ale nakonec nám jeden obchoďák dohodil jeden model, hezkej, pohodlnej na manipulaci - madla z kůže a tak. Akorát teda že nebude jako úplně náš, ale budeme ho sdílet s jiným domem. Člověk si v takový situaci nemůže moc vybírat – a předseda měl navíc radost, že možná bude moct konečně objednat to ruský savo, takže jsem tu smlouvu ani moc nestudoval.

Myslel jsem, že už konečně bude aspoň chvíli klid, ale ani tentokrát to nedopadlo. Jednak se ukázalo, že ten stroj strašně žere, ale hlavně jsme zjistili, že právník, co chystal tu smlouvu, pěkně kecal, a že další barák není jeden, ale je jich pětašedesát! Partaje hned začali bouřit a ani Mára už nevěděl, s čím přijít na nástěnku, takže jsem musel rázně zakročit a smlouvu jsem zrušil.

Jenže co teď – žádnej další model už nikdo nenabízí. Jsem z toho docela unavenej, mám pocit, že se proti mně všichni spikli a vedou nějakou kampaň. Asi nakonec vytáhnu to zlomený koště. Není sice v nejlepším stavu a taky jsem už měl vymyšlený, že ho dám do finský sauny jako metlu, ale na druhou stranu, vím jak s ním zamést, co budu potřebovat. Navíc přes léto by ten sajrajt mohl zase zmizet a pak mi končí smlouva a uvidí se, co bude dál. Do tý doby to nějak doklepem.

A to je asi všechno, co jsem vám chtěl dneska říct.

Tak zas někdy čau, lidi!

Šroťáci, aneb nos sebó dlóhó železnó trubkô

a jak ovidiš šroťáka, hned ho jebni po palici. Zabij šroťáka, zachráníš planetu. Ne, nedělám si srandu, tito lidé jsou chodící ekologická katastrofa. Já o tom moc nemluvím, ale občas koupím nějaký měřicí přístroj na repas a bohužel při nákupu začínám mít docela problémy, za poslední zhruba rok a půl vylezly ceny na hodnoty, při kterých se to nejen nevyplatí, ale, no zkrátka, proděláte na tom kalhoty (ještěže žádné nemám). Lezlo mi to na nervy, jisté podezření jsem pojala loni ve Svitavech, ale jistotu jsem získala až teď a je to hnus velebnosti. Hnus, hnus a zase hnus, který za sebou nechává zničené přístroje, které by ještě bylo možné používat, nebo alespoň nějak normálně zlikvidovat, nechává za sebou zničená místa, nechává za sebou majitele pozemků, kterým zbudou jen oči pro pláč a mnohdy vás ještě navíc brutálně podvede. Zákony o odpadech jsou viditelně bezzubé, občanský zákoník je bezzubý, jediné, co proti těm lidem pomůže, je osvěta, což je to, co míním teď udělat. A připouštím, že to dělám ze zcela zištných důvodů.

Jak takový šroťák vypadá. To k vám na firmu příjde takový týpek a začne se vyptávat, jestli tam nemáte nějaké přístroje na vyřazení, že by je odkoupil. Tady nastáv�� první problém. Ten člověk kupuje (většinou ještě funkční) přístroje. Pokud se totiž chcete nějakých starých přístrojů zbavit, zaplatíte neskutečnou sumu za jejich zlikvidování, čili pokud vy je prodáte jako přístroje, pak nejen že vám připlují nějaké peníze, ale ještě ušetříte obrovskou sumu za jejich likvidaci. Tohle vypadá jako win-win situace (a mnohdy skutečně je) za předpokladu, že ten člověk ty přístroje zrepasuje a co repasovat nejde, to odpovídajícím způsobem zlikviduje (lépe řečeno zaplatí za to firmě, která to udělá). Tohle třeba dělám já. Ne jako fulltime job, ale for fun. Sladké tajemství. Když máte štěstí, tak si tím trochu vyděláte, ale rozhodně to není na uživení. Tohle se dá dělat jedině for fun. A taky třeba proto, že vám o něco jde.

Kapitola první, zrození šroťáka. Tito lidé se berou z poměrně široké komunity lidí, kteří hledají cestu k rychlému bezpracnému zisku. Takoví se najdou ve všech oborech a všude dělají peklo, pochopitelně mají různé odstíny. Někteří na vás útočí osobnostním rozvojem, další vám nabízí pojištění, jiní víru svatou jedinou, no a samozřejmě tahle komunita má i případy, které vypadají jak kdyby vyletěli z popelnice, těm pochopitelně takovéto věci asi neprojdou, ale zase se snaží monetizovat fakt, že jsou tak trochu prasátka. Na vhodných ruských stránkách zjistí, že v tomhle přístroji je 7 gramů stříbra, 3 gramy zlata a čtvrt gramu paládia, pak se podívají na ceny drahých kovů, uvidí ty tisíce co v tom jsou, uvidí fakt, že se to dá vykoupit za stokoruny, no a už jedou jak motorová myš. Protože jsou to ve své podstatě paka (soudný člověk ví, že nic jako bezpracný zisk neexistuje, ono i podvést někoho tak, aby vám nic nedokázali, není úplně lehká práce a musí se to umět, tj. musíte se to naučit, což je pracné a rizikové), mnohdy se o své „práci“ rozpovídají, takže se dozvíte, že v tom přístroji je drahých kovů za pět tisíc, v jiném pro změnu za deset, no takže teda když ho chcete koupit, tak byste alespoň těch sedm měli dát na dřevo. Čímž se zrodil šroťák prodavač. Pochopitelně ty ceny jsou úplně nesmyslné a zcela mimo realitu. To množství drahých kovů je málokdy mimo realitu, nějakých 6g zlata (což je v penězích zhruba pět litrů, teda pokud je to 24, čili 50% podíl zlata) je úplný prd když to držíte v ruce, přičemž tohle množství je tam rozstříknuté na nějakých 20kg hmotnosti toho přístroje. A tady už normální člověk vidí, kde je základní problém. Totiž abyste dostali těch pět litrů, tak potřebujete relativně čistý slitek, nikoliv 20kg bednu bordelu. A teď přichází ta základní otázka. Kolik bude stát zprocesování 20kg něčeho, abyste z toho dostali těch 6g zlata? To pochopitelně nevíte, protože to silně závisí nejen od toho v jaké podobě tam to zlato je, ale především taky od toho, kolik je tam dalších nebezpečných látek, které musíte zlikvidovat. Čímž se dostávám k jádru tygra.

Kapitola druhá, vystřízlivění šroťáka. Takže teda vezme všechny úspory, půjčí si všude kde to jde, ideálně od lichvářů, seřeže manželku aby držela hubu (protože to je u tutěch idiotů naprosto běžný způsob soužití) a nakoupí půl Avie něčeho, co předtím, než to obrovským obloukem házel z třetího patra nějakého výzkumáku, byly většinou funkční a relativně snadno repasovatelné měřicí přístroje. V tomto bodě já s nim nemohu cenově soutěžit, vždycky mě přebije, protože já nemám vizi zisku nějakých tisíců z jednoho kusu, já před sebou vidím dlouhou a komplikovanou práci s nejistým výsledkem, na jejimž konci bude maličký zisk. Já musím vycházet z toho, za kolik ten přístroj dokážu prodat, případně kolik jsem ochotna zaplatit v případě, že si ho chci nechat. Teď když tím má naloženou (cizí) Avii, začne přemýšlet kam to složit. Řidič a majitel Avie začíná být nervózní, sakra, co teď. Kretén všude známé má, takže se vždycky najde pozemek nějakého strýčka, známého, whatever, kam se to dá vyprdnout. A teď je samozřejmě šťastný jak vyřešil první komplikaci a pustí se do rozebírání. Jeden železný dekl, druhý železný dekl, ha! hliníkový chladič, no konečně, ale ani kousek zlata či stříbra. Propána co teď s tím, protože už není ani na rohlíky, domů chodí kanálem, protože už se začínají hlásit lichváři, doma se nezdržuje a ven leze jen v noci. Po velikém a úporném přemýšlení odnese do sběru ty železné dekly a pár hliníkových chladičů, což mu vydá tak na dvě piva, které naleje do své myslící helmy a pustí se do něčeho, co vzdáleně připomíná přemýšlení. V tomhle stavu vymyslí, že by stálo za to usekat kabely a odnést je do šrotu, protože viděl, že je tam za nějakou desetikorunu za kilo vykupují. No a on jich má nemálo. Taky by mohl z traf vymotat měď, no a občas se stane i to, že mu někdo poradí, že by mohl rozmlátit keramické přepínače a vybrat z nich kontakty (bývají silně stříbřené a řekněme, že je tam dost stříbra na relativně málo jiných materiálů). Po několika dnech úmorné práce, rozmlácení téměř všeho, co dovezl, obejde sběrné suroviny a výkup drahých kovů a má řekněme na basu náplně do myslící helmy, deset rohlíků (takže těch 15 dětí, co doma má, na chvíli přestane vřískat, ona spolehlivost gumy je konečná, což se ovšem nedá říct o sexuálním apetitu idiota) a jednu návštěvu hospody, kde se od místního brouka Sáčka dozví, že zlato je v čipech a občas na deskách a že desky a čipy na zlato vykupuje místní huhulák.

Kapitola třetí, světlo na konci tunelu. Když v temnotě tunelu spatříte světlo, neznamená to, že tunel končí. Možná se jen proti vám řítí vlak. Po jednání s místním huhulákem dotyčný konečně pochopí svoji situaci. Takhle z toho nedostane ani desetinu toho, co investoval, celou basu zvrhne do myslící helmy a začne opět dělat cosi, co vzdáleně připomíná přemýšlení. Škaredý a zlý svět. Nic mu nedopřeje. Všechno, co kdy dělal, končilo průserem. Za to můžou jiní lidé, on je chudý, protože ostatní jsou bohatí, no a s tím se musí něco udělat. Žádné zábrany, nic, jsou to hajzlové. Začne probírat haldu a snaží se najít něco, co by se případně dalo prodat. Hledá něco, co by mohlo fungovat, zkouší to, ale protože ani náznakem nechápe, co ty přístroje dělají a k čemu jsou určené, pak mu k úspěchu stačí to, že se něco rozsvítí. A pak čtete takové skvělé inzeráty. Prodám xxx, přístroj funkční, po zapnutí svítí, víc otestovat neumím. Pak zjistí, že když nahradí víc otestovat neumím frází nemám na to čas, že na aukru lidé více přihazují. Konečně se mu začínají vracet nějaké peníze, ale současně se také okruh lidí, před kterými se musí skrývát, z lichvářů rozšířil i na naštvané zákazníky. Zakládá různé profily, obchoduje pod různými jmény, ale těch, naštvaných, co se dostali příliš blízko, přibývá geometrickou řadou. No jistě, ti sráči vzájemně spolupracují, kdo by to čekal?

Kapitola čtvrtá, víte jak to bolí baseballovou holí? To pak člověk udělá cokoliv. Pochopitelně že ho naštvaní zákazníci najdou dříve než lichváři. Je jich jednoduše víc. Chytí ho, mučí ho, seberou mu všechny peníze, které zrovna má, ne že by to bylo legální, ale koho to zajímá. On na policajty nepůjde. Podvedl spousty lidí, trestními oznámeními se to jen hemží, urgentně potřebuje další peníze. Vymyslí, že zákazníci budou stejně naštvaní, stejně prodává šrot, ze zbylých zařízení vycvaká součástky pro huhuláka, zbytek prodá jako funkční, no stejně se už musí skrývat, smyčka se začíná pomalu stahovat a on se jen snaží přežít další posraný den, protože, vždycky je lepší umřít až zítra.

Kapitola pátá, hořeniště halí hustá hmla. Umřít až zítra je samozřejmě lepší, ale jen za předpokladu, že si tím neprodloužíte život o další den, kdy po vás někdo řve a ukrutně vás zmlátí. Tedy, to je vlastně ta lepší varianta, naštvaní zákazníci po něm jen řvou, drsnější povahy s ním i třesou, občas dostane nějakou tu facku, kopanec, přinejhorším pěstí, na to se dá zvyknout. Ale lichváři, to je jiný level. Ti si dokáží najít žoldáky, kteří jsou mistry v mučení. Tehdy pochopí, že zemřít by zase nebylo až tak špatné, tedy zvláště pokud by se mu to podařilo přežít. Už se začíná hlásit i policie, majitel daného pozemku začíná být také nasraný, ona lidská trpělivost má své meze, takže začne přemýšlet o nějakém exitu. Potřebuje nějakou nehodu, kterou by vysvětlil svůj neúspěch, potřebuje nějakou nehodu, která by ostatní přesvědčila o tom, že umřel. Požár. Veliký požár je ideální věc. Uklidí se odpad, nikdo nezjistí, že to byl odpad, prostě je to ideální řešení. A pokud nekoupí benzín s normou EU — nehořlavej bezpečnostní — a do haldy přihodí bezdomovce Láďu… A bude to fakt hodně hořet… Halda hořela hodinu. Hotovo. Hořeniště halí hustá hmla. Hyeny hodují…

Kapitola šestá, když se mlhy Avalonské rozplynou. Myslím si, že na výsledku pramálo co změní, jestli úřady uvěří tomu, že uhořel, nebo zjistí, že ten, kdo uhořel, byl někdo jiný. Je zhola jedno, jestli šroťáka dopadnou, nebo ne. Jeho osud to nijak zásadně neovlivní, bude v hajzlu stejně, jako byl na začátku. Pravda, může to měnit formu, ale to je tak všechno. Důležitější jsou výsledky. Zničené přístroje, zničený pozemek, kontaminovaný prakticky vším možným, spousta podvedených lidí. A nějaký blb si udělal další zářes v přehledu svých neúspěchů. A když se nad tím zamyslíte. Nebylo by lepší ho vzít hned někde na začátku trubkou mezi oči? Aby se zbytečně netrápil?

Máte pocit, že to přeháním? Podívejte se na aukro, na bazary. Podívejte se na to, kolik je tam inzerátu s kouzelnými větami neumím vyzkoušet nebo koupil jsem jako funkční, ale nemám na to čas. Podívejte se na libovolné rádioamatérské setkání. Podívejte se, jak zubožené věci se tam zoufalí lidé snaží prodat. Za jak nesmyslné ceny. Zeptejte se jich na nějaké z těch věcí. Většinou ani neví co to je.

A když někdo příjde s tím jestli nemáte nějaké vysloužilé vybavení na prodej, zjistěte si co je to za člověka, co se s těmi věcmi stane. A pokud už chcete něco vyhodit, předejte to těm, kteří to umí zpracovat. Některé věci sloužily dobře, jiné hůř, ale dopřejte jim možnost znovuzrození v nějakém jiném přístroji, který vzejde z jejich těl. Jistě, věci nejsou živé, ale úctu si zaslouží. Úctu si zaslouží práce těch, kteří je vyrobili a um těch, kteří je vymysleli, což jsou, nebo byli, živí lidé. Tak jako mrtvá lidská těla předáváme s úctou všelikým mrchožroutům tak, aby jejich hmota mohla znovu povstat v jiné formě, předávejme s úctou i vysloužilé věci těm, kteří je umí rozebrat a umožní jejich hmotě povstat znovu v jiné formě. Ne těm, kteří si vytrhnou nějakou část ve snaze rychle zbohatnout a zbytek pohodí a zanechají volnému velice dlouhému rozpadu.