river textures, 2024

žiju, cestuju, slunce svítí, tráva voní, měsíc svítí všechny vůně světa kolem mě, letní louka, ledové jezero, odpařující se déšť ve slunečních paprscích, hořká káva s mléčnou pěnou, ranní rosa, jaro ve vlasech...

a i přesto všechno všude v pozadí cítím vůni klementinky

Zacinam si vzpominat na to, ze i pres velka gesta nas lide opousti

situace

nakupovali jsme

Několik měsíců v tlumeném světle lidských supermarketů V mysli po záruce neproplacené nevyčíslitelné a nechtěné položky Po otevření spotřebujte do tří dnů Na zemi leží síťované tašky plné klementinky

Vzpomínka

Je srpen a jeho poslední neděle. Na nebi slunce a líně se převalující mraky mraků. Stojí a neodchází, zatímco mé léto se ztrácí v nenávratnu. Jaké bylo? Nevím. V hlavě sčítám kolik takových horkých měsíců jsem zažila, těch měsíců, jež nejdříve předznamenávaly vytouženou bezstarostnost dětství a později pracovní povinnosti. Kolik takových měsíců mi za celý rok uběhlo a kolik z nich si pamatuji? Čas ubíhá, protéká mi mezi prsty a jediné, co mě konejší jsou stále neměnné sluneční paprsky a mraky, jejichž názvy si stále nepamatuji.

Ze skleněného zvonu ven

Napůl sedím, napůl ležím. Už celý den jsem zahrabaná mezi polštáři a tlusté dece, ve svém kutlochu útulnosti.

Pokoj je ozářenej tlumeným oranžovým světlem staré červené lampy v rohu na pracovním stole. Křížem přes místnost koukám na kotouč světla vržený na bílé stěně a přemýšlím, kam povedou moje slova. Je pátek a lednovej večer, který se zdá být nekonečně dlouhý. Stejně tak nekonečně dlouhý jako bolest, která ne a ne odejít. Ať vybrečím kolik slz chci, ať křičím (ano, křičím) jak moc chci, pořád tady je.

Tím chci říct, že jsem sama dlouho necítila nic tak bolestivého, něco, co mi bere dech a veškerou sílu, že nejsem schopná fungovat. Ne, neopláchla jsem si dnes obličej, nevyčistila si zuby, neumyla vlasy, neuvařila si. Nemám na to jednoduše sílu. Bolí mě oči a pálí tváře ze slz, které se nekontrolovatelně valí dál a dál. A já jen přemýšlím, kdy to přejde. Za pár hodin? Zítra? Příští týden? Bojím se.

Prý nemám nechávat tyhle dveře otevřený a vcházet do nich. Co když se ty dveře ale sami otevírají a pohlcují mě? Ani ne myšlenky, ale emoce, ta bolest (opakuji to slovo, ačkoliv se s ním ve svém životě snažím šetřit, protože si říkám, že když si to neřekneme nahlas, tak to zvládneme vydržet, že odvaha přehluší šrámy na duši) mě ovládne a já nemám s to to zastavit.

Renomovaný román anglické básnířky a spisovatelky Sylvie Plath Pod skleněným zvonem nám přibližuje jaké je to mít deprese, přičemž příběh sám je protkaný autobiografickými prvkami. Na první pohled kniha klame, setkáváme se s nadanou Esther a vše vypadá jako teenagerovský román o dívce, která si plní sen stát se spisovatelkou. Postupem času zjišťujeme, že samotné Esther tento sen nedává smysl, stejně jako život samotný.

Nicméně nenechme se zmást, to, co je důležité, bývá obvykle na konci a v románu Plath to není jinak. Je jednoduché zařadit celý příběh do depresivní škatulky, už jen kvůli známému psychickému stavu Sylvie Plath. Pod skleněným zvonem není jen příběh o bolesti, otupění a bezvýchodnosti. Tím, čím tento román doopravdy je, je o novém začátku. Tedy abychom opustili tento zvon a začali znovu.

A tak po vzoru Esther (ne samotné spisovatelky) začínám odznovu. S větší grácií a schopností unést bolest, jakou mi sám život nadělí.

Graveyard whistling

Celou dobu, co jsem se dívala na rozednívající nebe, jsem myslela na věci, které napíšu. Které řeknu a nad kterými budu přemýšlet. Jenže když teď dojde na slova, jako kdybych žádný neměla.

V jedné skladbě od kapely Nothing but thieves se zpívá, když tomu nebudeš věřit, neublíží ti to. A já tomu dlouho nevěřila a zároveň tak věřila, že mi to neublíží. Ale.

Myslím, že to bolelo. Celých několik měsíců to bolelo. Myslím, že to nemá cenu si říkat, že to nic nebylo. Protože pokaždé, když si mě vzal, tak jsem ztrácela svoji podstatu člověka, samu sebe a vše, co ke mně patří. Moje existence se zmenšila do prachobyčejné odosobněné podoby těla, která neměla nic společného se mnou. V tyhle určité chvíle, jediné, co bylo hodnotné, byla má fyzická podstata.

Často jsem se cítila, že na ničem jiném pak nezáleželo, že bez těla jsem nikdo, že si mé myšlenky, činy, slova, a především moje duše – srdce nezaslouží lásku. O to víc se tyto pocity zhmotňovaly v podobě fyzické bolesti, která mě doháněla k slzám, ke strachu a nenávisti k sobě samotné.

Postupem času jsem zjistila, že to nebyl dobrý člověk, že všechny rány, které zasadil; na těle, na duši, nesouvisely se mnou, nýbrž s ním. Vše se uzavřelo banální větou Nebyl to dobrý člověk a já se k této minulosti už nevracela. Stejně jako když se nesnažíme opravit něco pro nás na oko nenávratně rozbitého, nesnažila jsem se ani já opravit (více méně) samu sebe. Možná jsem ani neviděla a nevěděla, že jsem roztříštěná na kusy.

Všechny věci, které se děly dál mi přišly normální. Přišla mi normální bolest, kterou mi způsobovali další, kteří se mě dotýkali, přišlo mi normální se přitom cítit prázdně, normální byly slzy, normální bylo zhroutit se do sebe a další ráno se dát dohromady. Protože tak přece vznikají vesmíry. A já a můj život jsme byli nicotným vesmírem bez přidané hodnoty člověka (pro sebe a pro ostatní).

V posledních několika letech jsem věřila, že tenhle ztracenej význam sebe sama jsem už našla. Že jsem si ho vrátila a že mi ho nemá kdo vzít; nedovolím nikomu, aby mi ho vzal. A teď sedím v kuchyni při lednovém světle a zjišťuji, že žádnej význam, žádná hodnota se ve mně nekoná. Že jsem do teď stále vyhledávala tu bolest, při které se cítím, že za něco stojím.

Zas a znovu, bolí to. Protože tohle je text o bolesti, kterou jsem si nechtěla přiznat.

10/01 večer

Je tu stále tolik věcí, abstraktních a konkrétních, které si s tebou spojuji. Tolik zaprášených vzpomínek, věcí a melodií, které jsou zapomenuté v pomyslném šuplíku pod hromadou sentimentu.

Ještě pořád si matně vzpomínám na ty city. Na ty vzpomínky, které vyvolává haptická paměť, melodie, slova a počasí. Vždycky to ve mně cukne.

Ale jenom to, na co si vzpomínám, tvoje osoba se mnou už nic nedělá. Říká se, že když se zamilujeme podruhé do té stejné osoby, tak se zamilováváme do vzpomínek. Takže už to vlastně není vůbec o tobě, ale o tom, co jsem prožila. A myslím, že; asi ti už mohu odpustit...

Na odiv dává se smutek

Ve tvém srdci Tak nápadně tíživý ve tvých slovech Tak nápadně plíživý na odiv dává se smutek

V našich srdcích Tak nápadně ničící V našich slovech Tak nápadně tříštící na odiv dává se bolest

A nebe stále pláče až z toho mrazí a další život pomalu odchází A v duši ještě větší propast než na kterou Bůh může dát leukoplast

Plakající nebe zhasíná plameny svíček tak jako zlo zhasíná plamen milovaných srdíček

past midnight

je třináct minut po půlnoci. Měsíc a dva dny do zimy.

A vzpomínky ve fotkách, ať už chci nebo ne, tak mi to vždy připomenou. Protože některé části života nelze tak jednoduše smazat. Jako fotky v galerii iphonu. Protože pokud ty vzpomínky zabraly několik dnů a měsíců a let, pak nemůžeme vymazat všechna ta léta v našich životech, který nás formovaly.

Podroušená čajem na spaní a únavou se snažím napsat tyhle smířlivý řádky, protože je už na čase.

Už je na čase se na to vykašlat, protože když se člověk bude stále ohlížet za tím, co bylo, tak nikdy neuvidí to, co je před ním.

cuz its all we got, future

Albrecht Durer, The lovely and abstract reverse side of Christ as Man of Sorrows, 1493-1494

Courtesy Germanic National Museum Nuremberg

Another interesting reverse here

gentle reminder

Nevyslovené

Víš, jak jsme se bavili o Priessnitzu. Tak ten frontman je i umělec s pseudonymem Jaromír 99 a dělá krásný plakáty. Možná by se ti od něj něco líbilo.

Filtr je silnější než espresso, ačkoliv je v něm mnohem menší množství kofeinu, problém je ten, že filtr je mnohem objemnější než espresso. Proto je silnější, haha.

Je půlnoc. Už zase. Nedaří se mi chodit spát brzy, ačkoliv jsem extrémně unavená. Jdu spát. Topím se zas jako dřív ve svých emocích. Ble.

až příliš velké kompromisy

a proto se nezahazovat s někým tak hloupým za takových hloupých podmínek

o čem ženy mlčí?

bejt holkou pro tebe

nebyla bych.

Drž mě pevně

Možná kdybychom byli furt spolu, tak bych se zeptala, co se stalo a ty bys mi řekl, že to byla nehoda. A já bych odvětila, že je to dobře, protože jsem ho stejně neměla ráda. Na poličce by pak nestál napůl rozbitej hrnek, o který se opírají tři zubní kartáčky.

Pitomej zelenej hrnek z Tchiba s nápisem "Drž mě pevně" nám teď vytváří jinotaj toho, co je mezi námi ve vzduchu.