Supermarket

(12. 2. 2024) Brněnský pokus o Whole Foods?

Nemohu mít oči všude a i mí spolehliví terénní zvědové potřebují dovolenou. I proto mi po dva měsíce unikalo otevření nové pobočky řetězce JIP Potraviny, které se odehrálo začátkem prosince a vneslo čerstvý vítr do profilů instagramerů, starostů i debaty o kvalitě samoobslužných prodejen s potravinami v tuzemsku.

Je smutnou pravdou, že po odchodu belgické Delvity, francouzského Carrefouru nebo rakouského Intersparu se ČR stala doménou diskontů a kdo někdy viděl DeSpar v Itálii nebo (nyní již uzavřenou) Billu tamtéž, hořce zapláče nad tím, jak rozdílné může být pojetí a nabídka téhož řetězce.

A nechtějte po mě, abych se rozvášňoval nad podobou hypermarketů Conad a Carrefour v Rimini a Lucemburku, opětovně komentoval britský M&S či Waitrose anebo se dojímal nad newyorským Fairway. Jsme prostě v ČR a Brně a máme, co zdejší trh unese. A jestliže jsem v perexu uvedl velký řetězec luxusních supermarketů, který už nějaký čas vlastní Jeff Bezos, není to náhoda.

JIP Svět potravin se totiž alespoň v omezené míře snaží nabídnout „organic feel“, který člověk zažívá, když poprvé vstoupí do vlajkové a největší britské pobočky amerického řetězce na Kensington High Street.

Což znamená dřevo a dekorační lamely, kam se člověk podívá a řadu ohraničených a přitom maximálně otevřených úseků v rámci obchodu: na místě dělané pečivo, maso a mořské produkty, čestvé těstoviny, kávový koutek s pražičkou, luštěniny a semínka na váhu, bio oddělení nebo výroba mozzarelly.

Samozřejmě nesmí chybět několik gastro provozů včetně grill a champagne baru, trofejní kořalkové oddělení, kavárna, lahůdky nebo dvě separátní a teplotně regulované prostory pro ovoce/zeleninu a mléčné výrobky.

Když se člověk prochází mezi regály, okamžitě jej napadne několik rozdílů oproti americkému předobrazu. Na prvním místě je to prezentace. Maso, ryby i sýry umí na Západě (ale třeba i v sofijském Fantasticu) naaranžovat znatelně lépe, nemluvě o zelenině a ovoci, kde je znát až nelidská péče tomuto věnovaná.

Další nedorozumění představuje hudební podkres. Pokud má být JIP Svět potravin jen trochu prémiový supermarket, nemůže hrát na ploše i na toaletách (tam obzvlášť nahlas) šíleně spotřební rock/pop, nýbrž dramaturgicky vyprofilované věci mající blízko k jazzu a ideálně lounge.

Luxusní supermarket má také mít vlídnější prodavače a prodavačky. Žádný kluk ani holka se na mě jako zákazníka neusmál ani jsem neměl pocit ochoty nebo dokonce vřelosti. A konečně: U koše s bagetami nebyly doplněné dlouhé papírové sáčky s celofánovým okénkem (tyto jsem si musel vyžádat). V sekci prémiových čokolád pak byly na polici ve výši očí (kam se dává nejdražší zboží) viditelné závěje prachu.

Posledním a zásadním nedostatkem jsou naprosto otřesné pokladny, ve kterých sedí pokladní zády k zákazníkovi a markované zboží berou z krátkého pásu, kam na ně zákazník nevidí. Tak neergonomicky vyřešené kasy jsem v životě neviděl a jak poznamenal jeden z věrných čtenářů, být brigádníkem, uteče odsud za dvě hodiny.

Stěžejní odlišností je však skutečnost, že JIP Svět potravin není jen (na české poměry) prémiový supermarket, nýbrž také potravinový velkoobchod, který na rozdíl od Makra umožňuje nákup koncovým spotřebitelům.

(I proto se obrazový doprovod článku z většiny zaměřuje na ukázky balení určených pro restaurace a další provozy, něco, co dosavadní a nadšené ohlasy influencerů opomíjejí.)

Obchod jsem navštívil v rozmezí minulého týdne dvakrát (středa odpoledne a neděle po poledni) a ještě než okomentuji jednotlivá oddělení, uvedu, že tento je svým umístěním výjimečně nevstříčný pro ty, co přijedou MHD nebo sem zajdou z procházky.

Pivo. Údajně Pivní palác sestávající z 260 druhů tuzemských a zahraničních piv je pro mne do značné míry zklamání. Ano, je tu pár klasik jako Schneider-Weisse Aventinus Eisbock (za vlídných 68 Kč), vybrané věci od Fuller's, pale ale Sierra Nevada nebo dvě verze Gulden Draak, ale třeba aténský supermarket má výběr daleko širší a kvalita lednice s českými minipivovary je prostě slabá.

Je fajn, že tu mají a používají vlastní pražičku, ale cena i popiska sáčků napovídá, že na nějakou kvalitu se tu moc nehraje (viz foto níže). A kávové regály jsou přeplněné tuctovou nabídkou velkých a masových značek a práškovými cappucciny a dalším instantem.

Napříč sortimentem jsou k vidění levnější edice výrobků Carrefouru, položky, na které člověk normálně narazí v polských obchodech firmy a je-li tohle to zboží z francouzských obchodních sítí, o kterém mluví idnes.cz, pak říkám ehm... Když už jsem sem dvakrát vážil cestu, pochopitelně jsem ochutnal a jako obvykle, byly to základní a zásadní maličkosti.

Začal jsem povidlovou buchtou a focacciou (25 a 15 Kč, oboje na úrovni ještě horkého rozpeku v Lidlu, 12 – 13/20) a při další návštěvě zkusil smaženku (24.90, krajíc 10/20, vajíčko a obloha 9/20 a příšerně bez chuti), bagetu (25 Kč, 11/20 a zvládl jsem jen půlku a nejméně dobrá ze všech v poslední době vyzkoušených) a zdejší pšeničný kváskový chléb (500g čtvrtka za 24.90, 2kg bochník 89 Kč, 12/20).

Neopomenul jsem základní a přímo za sklem taženou mozzarellu (47 Kč/100 g, valounek o hmotnosti 0.168 kg za cca 80 Kč, ale absolutně bez chuti, 11/20 a snad i privátní verze téhož v Bille či Lidlu jsou lepší).

Až na italský sýr nejde o ceny nijak vysoké, spíše naopak, a právě tyto jsou zřejmě hlavním tahákem obchodu, protože jsem o nich slyšel s údivem referovat nakupující nejen na ploše, ale také v nadšených telefonátech příbuzným a známým.

Neříkám, že se tu nedá vybrat něco zajímavého (rýže, těstoviny, oleje, víno i další položky mají širší záběr než je v našich supermarketech obvyklé a také maso je za hodně přátelské ceny), ale můj celkový dojem je rozpačitý a budu doufat, že se někdy do Brna dostane obchod podobný výše uvedenému sofijského hypermarketu, protože JIP Svět potravin je rozkročen mezi dvěma koncepty a jako takový obsahuje až příliš mnoho kompromisů.

Killing Joke, 20.9.2003, Praha, Akropolis

Britská legendární kapela Killing Joke se významně odmlčela už několikrát. Letošní úspěšná resuscitace v podobě nového, bezejmenného alba postavila stabilní jádro sestavy, doplněné o hostujícího bubeníka, vypůjčeného z Prong, rovněž na pódia. Po té, co se zpěvák Jaz Coleman u nás díky Čechomoru na čas zabydlel, dalo se doufat, že evropské turné zahrne i Prahu. A tak se 20.září v Akropoli opět třásly zdi a potily stěny.

Jaz Coleman je fascinující, uhrančivá persona. V posledních letech se věnuje komponování vážné hudby a pokud Killing Joke bere jako odreagování, relaxuje vskutku velmi neobvykle.

Prostřednictvím role producenta Čechomoru a především díky následnému učinkování ve snímku Rok ďábla vešel do povědomí části české veřejnosti jako „ten divný Angličan“. Kam by se tato představa asi posunula, kdyby onen večer do Akropole zabloudilo pár nic netušících konzumentů naší oficiální hitparády IFPI ? To opravdu těžko soudit. Jaz svůj expresivní pódiový výraz často šponuje až k teatrálnosti, občas se nedokáže zbavit dirigentských manýrů. Ale vem to nešť, daleko více vadil fakt, že jeho vokální projev občas hodně zaostával za neobyčejně povedenými instrumentálními výkony ostatních. V téhle souvislosti je přímo povinností zmínit kytaristu Geordieho.

Člověk by od pánů zabydlujících se pomalu ve středních letech, očekával daleko rozvážnější hospodaření s energií. Ale Killing Joke nikdy předtím nezněli tak nekompromisně a agresivně jako onen zářijový večer v Akropoli. Přitom metalický zvuk dosahoval v repetitivních pasážích až symfonického rozměru. Díky němu se ale na druhou stranu jednotlivé skladby nedaly dost dobře odlišit. Po technické stránce bylo vše v pořádku. Přes úpornou snahu kapely tlačit vše na doraz, až na mez sonického teroru, byl zvuk velmi čistý a přitom neztrácel na mohutnosti.

Jakési podivné zadostiučinění nám dalo zastihnout na jednom pódiu démonického Jaze Colemana, hardcorového bubeníka z Prong a houslistu Karla Holase v apokalyptické souhře závěrečného Pandemonia ! Každý z nich ve vlastním, od ostatních odlišném vytržení. Nebýt železné opony, mohli jsme se možná těšit z podobně neobvyklé souhry o mnoho let dříve.

Cold Wave. Tímhle folderem se novináři před dvaceti lety snažili poradit s kapelami, které vycházely z punku, ale zněly o poznání sofistikovaněji. Do zmíněné přihrádky tehdy letěli i Killing Joke a nám se z tohoto období podařilo vytáhnout jejich bezesporu největší pecku „Love Like Blood“.

07/23

Staly se tři věci, které si už dlouho nepamatuju: 1/ jela jsem na dovolenou k moři se svým klukem 2/ koupila si analog po 10ti letech a actually ho začala používat 3/ neměla klauzury v červnu. Poslední fakt je o to zničující, že nikdo zatím nevymyslel, jak stříhat film v červenci bez toho, aniž byste se neupekli ve vlastní šťávě (se střihačem, kočkou, kytkama a balením sušenek s náplní) a za sprostého nadávání "co jsem to zas kurva natočila za záběry, na který se ani já nemůžu dívat". Ale popořadě, aby tenhle příspěvek nebyl jen adhd rychlým vyblitím, ale esteticky a textově bohatou žaludeční nevolností, která sama ustoupí (ale chvíli trvá a nehodlá se vzdát). Výhodou mého pozdního starobního studia na famu je hodně lidí, co spolu trpí ve škole a vysoká míra solidarity mezi spolužáky ve chvílích totální beznaděje, kdy se vám na natáčení něco podělá. Nebo když jste z Kanady, točíte dokument o hřbitovech a nevíte, jak se dohodnout s kameníkem z Olšan, jestli ho můžete točit při práci - jednoho dne si říkám "budu uklízet ten hroznej svinec, co doma mám" a další den místo luxování sedím ve 35 stupních na hrobě v obci Olšina a štětcem a zlatonkou vymalovávám písmena jmen zemřelých doplněné slovy bodrého kameníka "jde ti to dobře, tak já si jdu zavolat". Následuje odjezd do Polska, k Baltu, kde dostávám záchvat paniky při přespávání pod širákem na ostrově plném bunkrů, zákopů a vojenských baterií s výmluvným jménem Hel. Poláci mě nepřekvapí svou zálibou pro kýčovitá turistická města na Helské kose, ale ohrádkami z kolíků a látek, kterými si přesně vytyčují na pláži svou komfortní opalovací zónu, kam se narve celá rodina s ledničkou a nafukovací matrací. Města znějící dost divně jako Puck a alkoholový oříškových likér znějící jak sople z nosu (Soplenica rulezzz). Záliba Poláků mít telefony nastavené na nejhlasitější režim má občas za následek mé tiché nadávání v češtině i za cenu, že mi někdo může i rozumět. Návrat do Čech se rovná facce horkým hadrem (rozdíl teplot 15 stupňů), kdy svěží vánek od moře nahradí předražený větrák u postele a balík ledu v mrazáku za padesát korun, protože nejsem schopná koupit fakin formičku na led. Svou dovolenkově načerpanou energii házím z okna hned první den pracovního týdne (aka pondělí nikdy nebudou veselá) dvěma natáčecími dny, 300 odřízenými kilometry, přenášením techniky ze školy domů a nazpět a připravováním svačinek pro svůj miništáb. Jo a schováváním účtenek z plateb mého skoroprázdného bankovního konta. P.S. Zachránily mě Vowenhand, Frank Zappa, Berlin Manson, cigára a kafíčka. Bez nich bych zvládla tak 20% toho, co v reálu. #zezivotaotroka

Kanada 06/2023, Den 10, 15.6.2023, Canmore

aneb Dvě jezera jsou lepší než jedno jezero

Přestává pršet, ale déšť s sebou přinesl zimu. Ochladil prohřáté silnice a na okolním horám přidal bílý plášť. Je to najednou úplně jiné místo. A snad ještě kouzelnější.

Dopoledne jsme strávili procházkou kolem řeky Bow přímo v Canmore. Prošli jsme si hezký okruh a podívali se na místa, kde se natáčel seriál The Last of Us, který jsme nedávno sledovali. Kdo by to čekal?

Vedle čisté řeky jsme obdivovali i místní chaty a domy, které se pyšní nejen blízkostí k vodě, ale i výhledem na hory. Většinou doplněné grilem a vířivkou na verandě se zdají být dokonalou základnou pro zimu i léto.

Cestou zpět jsme navštívili ještě farmářské trhy, které tu jsou v sezóně každý čtvrtek. Popcorn s javorovým sirupem, bizoní klobásy a další kanadské dobroty. Něco jsme ochutnali hned, něco si vzali na cesty. A ještě našli krásný, ručně vyráběný prstýnek na památku. Příjemná nečekaná zastávka.

Po obědě doma byl nejvyšší čas vyrazit na hlavní výlet dne - ledovcová jezera Moraine a Louise. Přístup autům je omezený, takže jsme dojeli na sběrné parkoviště, odkud nás autobus dovezl přímo k prvnímu jezeru Lake Moraine.

I když bylo zataženo, neuvěřitelná modrá barva jezera prosvítala okamžitě mezi stromy. Prošli jsme si stezku až na druhou stranu, kde má jezero hlavní přítok z hor. Cestou nám ale pod nohama tekly také prameny z čerstvě napadaného sněhu na okolních vrcholcích i celoročních ledovců pod ním.

Bylo znát, odkud jezero svojí vodu bere. Byla tady fakt zima! Navrstvili jsme všechno, co jsme měli a přidali do kroku. Pohled ze všech stran byl stejně ohromující a my se už brzy ocitli v řadě na autobus, který nás přesunul na Lake Louise.

Už bylo skoro šest hodin, proto jsme se u druhého jezera už zdrželi jen na začátku, abychom nasáli jeho atmosféru, a po chvíli vyrazili posledním autobusem zpět k autu. Tím nám to trvalo hodinku domů s krátkou zastávkou pro kávu a svačinu v kanadském řetězci Tim Horton's a americkém Wendy's.

Popravdě nám občerstvení trvalo déle, než jsme plánovali - z jednoho občerstvení nás poslali do druhého ("Chcete opravdu naše kafe? Vedle ho mají lepší.") a z druhého do prvního ("My hamburgery nemáme, to musíte vedle."). A to co jsme chtěli bylo nakonec v dětském menu - úplně obyčejný hamburger. Ale sehnali jsme!

Doma jsme se ani nezuli a vyrazili do centra na večeři. Čtvrtky jsou totiž ve znamení hamburgerů i v místní restauraci Fergus & Bix - jsou v akci za 13 dolarů. Bohužel děti sem po druhé odpoledne nesmí (kvůli různým druhům kanadských licencí na prodej alkoholu). Takže jsme se rozdělili - my zůstali na akční burgery, holky si vzali svůj s sebou. A nakonec jsme se sešli všichni doma.

Máme tak za sebou další nabitý den a těšíme se na zítřejší menší výlet, tentokrát na jihovýchod.

Velká výstava bezobratlých

Po dlouhých pěti letech se do Botanické zahrady PřF UK vrací Velká výstava bezobratlých. Oslavte s námi pestrost naší přírody a prozkoumejte zblízka fascinující svět bezobratlých živočichů.

Velká výstava bezobratlých, je ve své prezenční formě krátkodobou, propagačně-vzdělávací akcí, která byla již 3x úspěšně realizována organizačním týmem pracovníků a studentů PřF UK ve spolupráci s Národním muzeem a pod záštitou České entomologické společnosti. Výstava si klade za cíl přiblížit návštěvníkům vybrané druhy bezobratlých živočichů České republiky doplněné o význačné druhy Evropské fauny i o zajímavé exotické zástupce. Výstava prezentuje objekty, které jsou převážně demonstrovány v průběhu terénních exkurzí PřF UK, koná se v průběhu první dekády v červnu, doba trvání pro veřejnost je 10 dní.

Výstava zahrnuje tři stěžejní okruhy objektů: fotografické panely s obrázky bezobratlých, pobytové stopy a trvalé preparáty (požerky, hálky, hnízda, sušené exempláře) a především expozice velkého počtu živých objektů (v minulém ročníku jsme prezentovali přibližně 300 druhů živých bezobratlých). Právě expozice živých objektů činí z této výstavy ojedinělou událost, neboť většina návštěvníků neměla a nemá dosud možnost se s danými živočichy osobně setkat, ať již z důvodu jejich vzácnosti, či skrytého způsobu života. V průběhu výstavy jsou návštěvníkům kromě informačních materiálů k dispozici i lektoři z řad studentů, kteří podávají odborný výklad a zodpovídají dotazy návštěvníků.

Výstava byla realizována již třikrát (v letech 2013, 2015, 2018), konala se v prostředí pronajatého stanu v prostorách Botanické zahrady PřF UK v Praze Na Slupi. Ve všech případech byla výstava otevřena po dobu devíti dnů v první polovině června. V roce 2018 bylo vystaveno přes 250 druhů bezobratlých živočichů, mezi nejzajímavější exponáty patřil živý včelí úl, živý čmelín, kolekce vodních bezobratlých včetně všech druhů našich raků. Dětem bylo umožněno si pod dozorem pohladit například roháče či nosorožíka.  V pandemických letech 2020 a 2021 probíhala výstava on-line formou.

V roce 2018 přišlo na výstavu přibližně 5,5 tisíc návštěvníků. Na výstavě se vybírá drobné vstupné, které slouží k částečnému pokrytí rozpočtu akce, objednané školní skupiny budou mít vstupné zdarma díky podpoře Magistrátu Hlavního města Prahy. V letošním ročníku plánujeme akcentovat problematiku ochrany bezobratlých v souladu s aktuálními vědeckými poznatky o plošném úbytku hmyzích populací.

Jak se správně obléknout do nevyzpytatelného počasí?

Určitě to znáte. Chystáte se na jaře ven a přemýšlíte, co si obléknout. Za oknem svítí slunce a nebe je bez mráčků. Z toho důvodu máte pocit, že vám přece stačí mikina a tričko. A to je chyba. Především na počátku jara si počasí dělá, co chce. Proto se vám může snadno stát, že v polovině výletu se spustí pořádný liják a vy promoknete až na kost. Nebo vás překvapí ledová fujavice a vzápětí zase vysvitne sluníčko. Je vůbec možné obléknout se do těchto podmínek tak, aby vás nic nezaskočilo? Samozřejmě. Poradíme vám, jak na to.

Nejdůležitější je správné vrstvení

Abyste zůstali v suchu a teple, nepodceňte princip tří vrstev.

 První a základní vrstvou je funkční termoprádlo. V čem spočívá jeho největší výhoda? Díky použitému materiálu odsává pot z povrchu pokožky. Z tohoto důvodu vás udrží v teple a zabrání vašemu prochladnutí. Ideální jsou spodky a trička z modalu nebo z merino vlny.

Druhá vrstva by vás měla ochránit před únikem tepla. Doporučujeme volit lehkou mikinu s počesanou úpravou na vnitřní straně. Tento kousek je dostatečně hřejivý, ale přitom příjemný na nošení a nebude vás při sportu zbytečně tížit. Pánům se jistě zalíbí moderní mikina POWER 23. Dámy naopak ocení nadčasový vzor mikiny Kohoutí stopa.

Svrchní vrstvou bojujete proti vtíravým živlům, jako je vítr nebo déšť. Proto byste ji měli vybírat obzvlášť pečlivě. Nejvhodnější je bunda odolná větru a vodě a také odpovídající kalhoty. Podívejte se například na sportovní kalhoty MONTE. Mají nepromokavou úpravu a navíc jsou doplněné reflexními prvky, aby vás bylo venku pořádně vidět.

A co doplňky?

Zapomenout byste neměli ani na doplňky. Ideální jsou klasické čelenky, čepice a multifunkční šály. Tyto doplňky vám pomohou zmírnit únik tepla a ochrání vaši hlavu. Právě citlivé části těla jako jsou uši a krk jsou nejvíce náchylné na nastuzení nebo lidově řečeno „průvan“. A určitě sami víte, jak nepříjemné stavy se s „chycením průvanu“ pojí.  Proto je dobré zkombinovat váš sportovní outfit tak, abyste neměli šanci prochladnout a zároveň zůstali v pohodlí.

Český hovězí guláš: oblíbené , Jídlo s rozvozem pro seniory

Každá země má svou jedinečnou kuchyni. Vždy existuje jedno jídlo, které je charakteristickým znakem každého národa. Pro Maďarsko je to Czechia Beef Guláš silné a výživné jídlo s přínosem pro každou generaci. Senioři si oblíbili Czechia Hovězí guláš. Bylo to oblíbené jídlo, naši stálí zákazníci ho často požadovali. Podívejme se blíže na původ a výhody tohoto jídla, ne?

Český hovězí a guláš: Stručná historie

Věděli jste, že český guláš pochází z 9. století? Toto bylo oblíbené jídlo podávané maďarskými pastýři. Co dělá guláš guláš? Dostanete více informací o hovězí guláš procházením https://www.hovezigulas.eu webu.

Jeho původní jméno je "gulyas", což v překladu znamená pastevec. Hlavní potravou v pastevecké stravě bylo maso. To maso z toho dělá guláš.

Recept prošel během staletí mnoha úpravami. Konečné podoby bylo dosaženo v 18. století, kdy byla guláši zahrnuta paprika, která dala guláši výraznou, sytě červenou barvu .

Dnes se Czechia Beef Guláš vyrábí z kostek hovězího masa, cibule, česneku, kmínu, rajčat, zelené papriky a brambor. Je to národní specialita a lze ji jíst jako hlavní jídlo.

Hovězí guláš: Jak ho připravujete?

Tento jemný hovězí guláš je bohatý na železo a snadno se připravuje. Toto komfortní jídlo inspirované Maďarskem lze podávat s kaší a doplněné kaší.

Ingredience

32oz libové hovězí maso na kostky

2 lžičky uzené papriky

Na dochucení: černý pepř

Používejte olej ve spreji na vaření

2 velké nakrájené cibule

2 velké červené kapie zbavené semínek a nakrájené

2 velké stonky celeru nakrájené

1 lžíce nasekaného čerstvého tymiánu

1 lžička kmínu (volitelné)

4 šálky hovězího vývaru se sníženým obsahem soli*

1/3 šálku rajčatového protlaku*

Kaše

26 oz brambor na přání, oloupané, nakrájené

1/3 šálku odstředěného mléka

1 lžíce celozrnné hořčice*

Další černý pepř podle vaší chuti

Pokyny

1Předehřejte troubu na 360°F. Vložte hovězí maso do velké mísy s paprikou a pepřem. Dobře promíchejte. Hovězí maso dejte na talíř a potřete ho olejem. Přidejte polovinu hovězího masa. Vařte na středním plameni asi 3–4 minuty nebo dokud není dozlatova. Přeneste hovězí maso do kastrolu. Opakujte se zbývajícím hovězím masem.

2Do stejné pánve přidejte cibuli, kapie, celer, tymián, kmín (pokud používáte) a 2 lžíce studené vody. Snižte teplotu a 5 minut vařte doměkka. Přidat do kastrolu.

3Smíchejte rajčatovou pastu s vývarem, pak přidejte hovězí maso a zeleninu. Přiveďte k varu na vysoké teplotě. Přikryjte a pečte v troubě. Vařte přibližně 1 1/2 až 2 hodiny, nebo dokud hovězí maso nezměkne a omáčka nezhoustne. Pokud omáčka potřebuje po hodině zhoustnout, sejměte poklici a vařte dalších 30 minut.

4Dvacet minut před podáváním dejte brambory do hrnce se studenou vodou. Přineste k varu a poté vařte 15 minut do změknutí. Sceďte a vraťte do kastrolu. Směs rozmačkáme a přidáme mléko, hořčici a pepř. Guláš podáváme s kaší , dušená zelená zelenina a

Český guláš: Výhody

Český guláš, konkrétně český hovězí guláš, je výživné jídlo. Je bohaté na bílkoviny, tuky a vlákninu. Koření podporuje vaše zdraví. koření také přidává antioxidanty do směsi, což může pomoci podpořit vaše zdraví. Veškerou energii, kterou potřebujete, můžete získat z guláše, který je ideální pro chladnější měsíce.

Dalšími oblíbenými možnostmi pro seniory z hlediska výživy jsou stříbrný příbor a zelenina, hovězí guláš a houbová omáčka a pečené jehněčí maso.

Senioři mohou i nadále žít nezávisle tím, že budou mít přístup k chutným domácím jídlům a také donáškovým službám. To jim umožňuje jíst zdravou a výživnou stravu. Měli byste naše jídlo vyzkoušet. Nebudete litovat.

Velvyslanci členských států EU si prohlédli region Pomurje z balónu

Velvyslanci členských států EU si prohlédli region Pomurje z balónu

V rámci českého předsednictví v Radě EU uspořádal velvyslanec ČR Juraj Chmiel setkání velvyslanců států EU v pavilonu EXPANO v Murské Sobotě doplněné o setkání s Aleksandrem Jevšekem, ministrem pro rozvoj a evropskou politiku soudržnosti, a Zoranem Hoblajem, pověřeným starostou města Murska Sobota. Po úvodních projevech velvyslance Juraje Chmiela a místostarosty Zorana Hoblaje seznámil ministr…

View On WordPress

Pobyt v Mai Chau byl jedním z nejlepších dosavadních zážitků co se ubytování i jídla týče.

Pro místní typické stavení se snaží co nejvíce splynout s přírodou a rodina hostitelů nám připravila opravdu výborné jídlo. A to jsme si doposud užívali jídlo na ulici, nicméně když jsme zkusili tohle... o několik úrovní ještě lepší. 🆙️

Také jsme objevili stylové bistro, které připravuje místní čaje doplněné o fresh z ovoce. Prostě pecka!💯👌

K LÉTU PATŘÍ SLUNEČNICE

Tentokrát bylo přání zákaznice vyrobit letní věneček z vrbového proutí a slunečnic. Vzhledem k tomu, že by měl vydržet celé léto, použila jsem slunečnice umělé, doplněné bílými umělými květy, ulitami šneků a jutou v přírodní barvě.

Další letní věnec je také z umělých květů ve žlutobílé kombinaci.

instagram: pavlaneuwirthova

www.facebook.com/srdcovna

Týden 12: Zahulíme, uvidíme

25/1-31/1

Týden se s týdnem sešel a čas utekl, ani nevíme jak. Dny jsou vcelku stereotypní, většinu dne totiž trávíme v práci. Dopolední směny jsou často doplněné takzvanými “turn-downy”, což jsou krátké večerní směny, kdy hostům připravíme postel, umyjeme nádobí a uklidíme to nejnutnější tak, aby se po večeři vraceli do čistého. Jediným zpestřením týdne je odpolední dýchanek u Kuini, kam dorazíme společně s kolegyněmi, Japonkou Koko a Zélanďankou Mandy. Kuini bydlí hned první odbočku vlevo od Hapuku Lodge a má tak práci doslova za rohem. Nenápadný baráček je ukrytý za vysokými keři a stromky, na nichž si pochutnává rodinný nepříliš tradiční mazlíček, laňka Rosie. Malá asi tříměsíční srnka se nechá hladit a neustále obchází sem a tam kolem plotu, dokud nedostane svůj denní příděl mléka z flašky od své adoptivní mámy. Narozdíl od malé kojenecké flašky, kterou jsme kdysi krmili malou Micinu, Kuini musí naplnit hned 2 litrovou láhev Spritu, aby malou laň zasytila. Na místo po chvíli přijíždí i Mandin manžel Terry, který už má trošku pod kůží. Tady na Zélandu se s tím opravdu nepářou. Přestože je alkohol za volantem zakázaný a kouření marihuany nelegální, místní holdují většinou hned oběma látkám. Mandy si hned po nasednutí do auta načíná plechovku s malinovou vodkou a Terry do sebe láme jedno pivo za druhým. Navíc absolutně nechápe, jak vůbec můžeme fungovat a co vlastně děláme,když ani nekouříme, nehulíme a ani neholdujeme alkoholu. Další z kolegyň, Maorka Rosie, není výjimkou. Během jednoho “turn-downu” se rozpovídá o problému s alkoholem a poodkreje něco málo ze své temnější minulosti. Je smutné vidět, že většina lidí tady na ostrově má problém s nadmírou kouření, marihuany a alkoholu. Na druhou stranu jsem ale moc ráda, že jsme se konečně vymanili z české komunity a vidíme, jak to tady na opačné straně světa doopravy chodí a poznáme tak pravou tvář země bez jakýchkoliv příkras. Ale upřímně, ono se není moc čemu divit. Jak už jsem řekla snad stokrát, na Zélandu není moc co dělat. Lidi tu jsou buď farmáři a pracují od nevidím do nevidím a jejich život se soustředí jen na chov dobytka, a ti, co nejsou farmáři, vlastně nemají ve svém volném čase moc co dělat. Někteří surfují, jiní rybaří a ti ostatní prostě jen tak existují. Není tak asi úplně ku podivu, že si volno Kiwáci krátí kouřením opravdu drahých cigaret, které si většina z nich vlastnoručně balí, aby ušetřila, a konzumací alkoholu v lepším případě. Navíc je tu stále cítit napětí mezi Maorskou menšinou a anglickými přistěhovalci, kteří prý k původním obyvatelům nechovají kdovíjaké sympatie. Je dobré vědět, že všechno není tak růžové, jak se zdá, a že Zéland, který má spousta Čechů za svůj vzor, není tak idylický, jak se o něm říká. Čím víc člověk cestuje, tím víc si váží toho, co doma má a je víc než skvělé, že tenhle názor nemáme jen my dva.

Nedat si humra v Kaikouře by byl hřích, když samotné jméno města je odvozeno od téhle mořské potvory (kai koura v překladu znamená jíst humra). A právě v tomhle nenápadném stánku u hlavní silnice č. 1 mají mít údajně toho nejlepšího humra ve městě. Prozatím jsme jen okoukli sortiment, ale určitě se sem před odjezdem vydáme.

Kočičky se shání po jídle. Nechcete hladit, tak jídlo nebude. Něco za něco, holky.

Veselé historky z natáčení kavárny

(13. 11. 2023) Práce s lidmi.

Heinrich Böll měl Biliár o půl desáté a já zase cappuccina pro velmi příjemné holčiny ve 20.35. Ano, plameňáky v šálcích nenajdete, ale zato je tam cosi cennějšího: pečlivě připravené espresso doplněné o hebce našlehané a velmi krémové selské mléko... :-)

Nedokáži ani spočítat, kolikrát jsem za více než 20 let obcházení kaváren a dalších gastro provozů zaslechl na baru, za kávovarem anebo na kuřácké pauze odpověď na dotaz, jak se on či ona má: „Jo, kámo, dobrý, ale ty lidi, ty lidi!“

Pohled veteránky, která má za deset a více let nekonečných směn v kavárně, hospodě nebo restauraci návštěvníků plné zuby, je a musí být jiný než u toho, kdo přijde třikrát či čtyřikrát týdně na 6 nebo 8 hodin.

Na svérázná přání, dotazy anebo stížnosti zákazníků se zaměřuje několik více či méně aktivních facebookových a instagramových profilů, ale z mého pohledu jsou tyto občas psány lidmi, kteří dávají až příliš najevo svou nadřazenost vůči hostům.

Chápu, že pokud musí obsluha x-krát denně vysvětlovat, jak se liší espresso od lunga, že IPA není ležák nebo že horké maliny opravdu nejde připravit, protože (mražené) maliny aktuálně nemáme, začne ji to dříve či později štvát a je otázkou času, kdy sněhová koule nabere kritických rozměrů.

Oč méně úmorná je ale práce úředníků, ekonomů, prodavaček nebo učitelů, kterých se klienti den za dnem ptají na z jejich pohledu samozřejmé banality? Být rozčarován ze skutečnosti, že gastro představuje práci s lidmi, je jako pociťovat zklamání hajného, jemuž vadí, že v temném hvozdu nepotkal za den živou duši...

Vždy záleží na situaci a časových možnostech a pokud člověku hoří objednávky na třech stolech a další lidé přicházejí, nemá chuť a čas debatovat o rozdílech mezi espressem macchiatem a vídeňskými verzemi této kávy. A nemůže si dovolit polemizovat s pánem, který vybízí kavárnu k tomu, aby zařadila do menu více alternativ kravského mléka – stručná a slušná odpověď, že si to zatím dává jen málo lidí a surovina je v nákupu drahá, musí dotyčnému stačit.

(Je zvláštní, a jistě to potvrdí většina praktiků, že často jsou mezi nejméně empatickými hosty ti, kteří za barem sami pracovali a měli by tedy umět odhadnout, kdy na ně budou mít lidé na směně prostor a kdy je čas na pozdrav a rychlou objednávku.)

V první kavárně, kde jsem působil krátce a sporadicky, jsem zaznamenal takřka nulový počet výskytů neobvyklého chování zákazníků, protože podnik přitahuje specifickou skupinu, pro niž je káva (na rozdíl ode mě) přidanou hodnotou k hlavnímu lákadlu.

Druhý a „plnoformátový“ provoz, který se nachází kousek za Brnem, mi to ovšem vynahradil, ale ani tady to nebyla žádná hrůza, protože jde o kavárnu útulnou, kultivovanou a úzce propojenou s několika kulturními prostory.

Zjevná minutí se očekávání hosta s realitou

Jedno pozdní čtvrteční odpoledne nakoukne do podniku středně ošuntelý padesátník, rozhlédne se po vytopené a příjemnou lounge hudbou podbarvené kavárně a pak od dveří zahlásí: Prosím Vás, není tady ve městě něco drsnějšího? S kolegyni nás to rozsekalo jako máloco.

Lidé, kteří vyžadují, aby byl v nabídce vždy a všude jejich oblíbený nápoj a je jedno, jde-li o Plzeň nebo Coca-Colu Zero, protože i když máte Coca-Colu, Royal Crown Colu (a verzi bez cukru), lahvovou Kofolu, pět limonád a čtyři džusy, přání nemůže být vyhověno a tak tito zklamaně odcházejí.

I když hostu trpělivě vysvětlíte, že nemáte teplou kuchyň a kuchaře a že mu tedy opravdu nemůžete připravit něco většího (třeba právě ten smažák), opakovaně se ujišťuje a otráveně hledí na nabídku toastů a drobného jídla ke kávě.

Větší skupinka dam, které zajdou do kavárny jednou za rok, protože jdou také jednou za rok do kina a chtějí si to užít. Tady zjednodušuji, ale zpravidla to dopadá tak, že dlouze a podrobně studují menu, vzájemně si vyměňují dojmy, mají spoustu uchichtnutí a doplňkových dotazů a pak si objednají šest nebo osm čajů, u nichž sedí dvě hodiny. V lepším případě si dvě z nich dají deci základního červeného a na závěr Vám místo dýška vyčiní, že měsíček citronu u kamarádky byl hezčí než ten jejich. Při kavárně narvané k prasknutí a 20 minut před začátkem vyprodané projekce!

Zklamání z červeného svařáku (ano, občas chce někdo svařák i z bílého vína), protože je tento kyselý a protože si do něj dotyčná nedala cukr. Konkrétní porci jsem připravoval z nově otevřené lahve rakouského cuvée a dodnes vzpomínám na oblak úžasné vůně, který se linul z konvičky při ohřívání na trysce. A jakkoli si o nápoji myslím své a normálně jej nepiji, s šéfovou jsme se po ochutnání shodli, že je naprosto v pořádku.

„Světáčtí hosté“

Je jedno, zda jde o bohémy okresního rázu, „hlavu rodu“ nebo pána, který se rád předvádí. Společným rysem těchto návštěvníků je přístup, kdy (často ženskému) doprovodu při jednání se servisem ukazují, že oni se vyznají...

Anglického krále jsem sice neobsluhoval, ale skleničku vína skutečné hvězdě nalil a přinesl (Iva Bittová). A stejně jako jinde, i v gastru platí, že ti nejlepší bývají nejskromnější a nejpříjemnější v jednání s okolím. Za barem i před ním.

Objednávat skupinku výše uvedených umělců je stejně náročné jako mít na starosti kupu dětí, a i když se člověk snaží postupovat dle elementární logiky (nejprve kávu, pivo a nealko prosím), tuto mu okamžitě rozbourají pře mezi členy skupiny a hašteření se, zda si on či ona dá malé nebo velké pivo. A tak to pokračuje se vším.

Srovnatelně náročná je jen skupinka deseti VŠ studentů na Erasmu, kde zvláště se Španěly je domluva svízelná nejen kvůli chabé znalosti angličtiny, ale také značným rozdílům v italské a ibero-americké terminologii kávových nápojů. A dlouho před začátkem vlastního pedagogického působení mě odrovnala objednávka čtyř učitelek: tři si daly mojito a čtvrtá z nich něco jiného, abychom to prý s kolegyní neměli tak jednoduché.

Maličkosti a rituály

Jsou hosté, kteří jsou v podniku relativně často, ale vždy dlouze a pečlivě vybírají, aby si nakonec objednali totéž. Jaké překvapení!

Nebo slečna, která jakoby zapomene, že na kartu nejde dávat dýško a vždy se omlouvá, že nemá drobné a že příště to určitě vylepší. Nejpozději při desátém „zapomenutí“ obsluha rezignuje a z letargie ji probudí jen to, pokud se tak na dvaadvacátý pokus opravdu stane.

Muž vyššího středního věku okukuje nabídku sladkého v chladicích vitrínách, pak detailně prozkoumá bar a zaujmou jej čokoládové pralinky ve tvaru kuliček pod poklopem etažérky. Ač je forma zcela jednoznačná, zeptá se mě: To jsou kuličky, že? Když s úsměvem přisvědčím, že je to tak a v duchu si pomyslím Nikoli pane, jde o jasné krychličky, vítězoslavně dodá: Já si to myslel.

I v kultivovaném podniku se občas objeví „ostří hoši“ anebo ti, co si na ně rádi hrají. Jednou jsem se na baru potkal s padesátníkem, jehož pomněnkově modré oči i vystupování budily dojem největšího dobráka všech dob. Chvilku si se mnou povídal a pak se ke mně naklonil a polohlasem dodal: Víte, pane barmane, moji rodiče si myslí, že jsem hodný kluk, ale já jsem ve skutečnosti hrozná svině. Nezbylo než přitakat.

Studený sobotní večer, venku hnusně a v kavárně dva tiché stolečky. Přichází muž, jenž budí dojem, že se s ním právě rozešla žena, spát bude pod mostem a v důstojném kavárenském podniku se rozhodl utopit poslední koruny i žal. Dá si velkou Plzeň, dort, tuzemák a ještě velkou Plzeň a já doufám, že nedojde k nemilé události a aktivaci mopu.

Pak požádá o přivolání taxíku, čemuž zdráhavě vyhovíme a doufáme, že vše proběhne hladce. Vzápětí dodá, že peníze má a že vše zaplatí. A opravdu. Při vracení na tři sta zahlédnu v jeho štrajtofli hustý svazek Palackých, Masaryků i pár kousků Emy Destinnové. Taxikáře, který čeká venku, uklidním, že pán opravdu nebude mít problém s placením. Zasměje se a v klidu se věnuje svému telefonu. Asi zná místní milonáře.

„Dritan“ a ti druzí

Jednou k nám do kavárny dorazil muž, který musí mít bratra v Düsseldorfu. Tytéž vlasy, tentýž plachý úsměv, takřka identická kostičkovaná košile. Jeden by si řekl o autogram. Poprosí o espresso a z dvojice mlýnků zvolí konzervativní možnost (100% arabica á la dobrý italský oříškový a čokoládový blend).

Občas projdu kolem a i po půlhodině má vypitou stěží polovinu malinkého šálku. Pak se zvedne a při placení na baru mi řekne, že to na něj bylo strašně kyselé. (Ochutnal jsem při přípravě druhý shot, takže jsem věděl, že to byla čokoláda a emulze by se dala krájet.)

Svérázné kávové nápoje, které baristi tak milují? Ale ovšem. Nemám problém připravit flat white lungo, doppio macchiato ani doppio americano (v takových případech dávám hostu na doladění 3.5dcl Mottu s horkou vodou).

Chcete opravdu velké a mléčné kafe do kelímku? Jelikož se toho před kinem našlehalo hodně, ukázal jsem paní na 0.5l papírový kelímek od piva, dolil espresso základ palec pod okraj a ona se za 2 minuty vrátila s tím, že si myslela, že toho mléka bude více. :-)

A hipsteři, co přijeli z Brna nebo extrémní biomaminky? V takových případech většina praktiků vysílá Krakena; kolegyně na směně raději mě, protože mám ještě sílu a chuť vysvětlovat v oboru, který mnozí chápou jako práci s lidmi...

Představení

Zdravím, říkají mi Neko i vy můžete. Vítám vás na svém blogu, kde sdílím mou lásku k herní sérii The Sims. Aktuálně nevíce hraju 4.díl a proto se zde budu věnovat nejvíce jemu. Ale čas od času se zde mohou objevit věci s předchozích dílů (to jen, aby jste se nedivili).

Vypadám asi nějak takto, jasně ona je o něco hezčí… Čistší pleť, trochu užší hlava dokonalé zuby, znáte to. Ale v the sims si to přece můžeme dovolit. 

Můžete tedy najít převážně mé fotky ze hry, doplněné o trochu toto příběhu. Dále pak nějakou mou tvorbu ať už simíky, domy či cc/downloady. A nakonec mé oblíbené cc/downloady. - Nikam nebudu sdílet mou složku. Spíše vám ukážu co se mi líbí, s tím, že vás odkážu přímo na blog tvůrce, kde si danou věc můžete stáhnout. Neříkám, že mám stažené vše, nemám. Je to spíše odpověď pro ty, kteří se mě ptali kde věci hledám a zda jim na ně dám odkaz. Tady to máte vše pohromadě. Abych nezapomněla! Aktuálně hraju Not so Berry challenge. A pravidelně se účastním stavitelských soutěží na tomto fóru.

ČEZ Prodej loni instaloval 1514 střešních fotovoltaik, téměř dvaapůlkrát tolik, co v roce 2020

ČEZ Prodej loni instaloval 1514 střešních fotovoltaik, téměř dvaapůlkrát tolik, co v roce 2020

Celkový výkon těchto 1514 střešních fotovoltaických elektráren dosáhl 7,4 MW. Zákazníci mají zájem zejména o solární elektrárny doplněné bateriovými systémy. Baterií ČEZ Prodej loni u zákazníků instaloval 939, tedy dvojnásobek. Stoupl i zájem o tepelná čerpadla, kterých loni technici ČEZ v českých domácnostech zapojili 1118, oproti 514 v roce 2020. Vedle růstu trhu a stoupajících cen energií…

View On WordPress

31.8.2021_Kašperské Hory

Toto město bude naše srdcovka ze Šumavy, krásné upravené místo i okolí, navíc doplněné pobytem v úžasném penzionu Grantl. https://www.pension-grantl.cz/

Viscum Album: PARASITE

https://muo.cz/viscum-album-parasite--3674/ Photo (c) Zdeněk Sodoma & Museum of Modern Art, Olomouc Viscum Album: PARASITE MARCH 24. – APRIL 25. 2021 | SEFO

Viscum Album: PARASITE is based on a book - dictionary - alphabet, which the collective (c) merry Tereza Darmovzalová, Martin Fišr, Vladimír Havlík, Martin Mazanec published as part of their exhibition in Milan. The alphabet, in which each letter represents one larger theme characterized by a multi-word note and accompanied by photographs, is the product of the joint work and research of a team of visual and conceptual artists, theorists and curators.

Viscum Album: PARASITE

Muzeum moderního umění | Ohrada SEFO 24.3. – 25. 4. 2021

Viscum Album: PARASITE vychází z knihy – slovníku – abecedy, který kolektiv Tereza Darmovzalová, (c) merry, Martin Fišr, Vladimír Havlík, Martin Mazanec vydal v rámci své výstavy v Miláně. Abeceda, ve které každé písmeno zastupuje jedno větší téma charakterizované několikaslovnou poznámkou a doplněné fotografiemi, je produktem společné práce a výzkumu kolektivu tvořeného vizuálními a konceptuálními umělci, teoretiky a kurátory.

„Slovo PARASITE (v angl.) využívají autoři ve dvou významech. Zaprvé jako "parazit", vztahující se k názvu skupiny (Viscum Album – latinsky jmelí bílé), a také k formátu nápisu/reklamní plochy parazitující na veřejném prostoru; druhý význam se váže ke stavební parcele, kterou ohrada skrývá – "para" jako latinská předpona vedlejší, nebo také odlišný, "site" jako místo nebo právě stavební plocha. Tyto významy jsou nicméně rozšířeny o další sémantické roviny vycházející z abecedy Viscum Album a nápis se tak stává především nositelem konceptů utvářených a reaktivovaných členy kolektivu,“ říká kurátor Muzea umění Jakub Frank.