#a tuto se tam občas objeví.
Text
Drazí čumblřané,
už jste někdo měl to neštěstí slyšet, jak nějaká anglicky zpívající pinda zprznila Tři oříšky svým kvílení a doplněním tuc-tuc rytmu?
youtube
#cursed post#Czech#česky#Vánoce#Tři oříšky#V#V práci nám hraje Kiss rádio#a tuto se tam občas objeví.#Upálila bych veškeré záznamy i s interprety.#Takhle zpíčit písničku...#I'm not tagging 'music'#because this doesn't deserve to be labeled as such.#Youtube
14 notes
·
View notes
Text
Krok za krokem
Seb si na nový domov ze začátku nemohl zvyknout. První noc nespal skoro vůbec. Celou dobu se cpal zeleninou a vyhlížel z okna zda se za ním někdo nestaví, ale nikdo nepřicházel a když zkoušel volat do okolí, nikdo se neozýval. Přesto silně cítil, že není sám, že mu neustále někdo civí na záda a hlídá ho v každém kroku který udělá. Přemýšlel, možná napsat rodičům? Začal si dělat starosti a rozhodl se napsat dopis Cindy. Klepala se mu ruka a nervózně klepal nohou. „Co když.. co když si to nepřečte? Co když teď už nikoho nemám a zůstanu sám? Uh.. možná stačilo se líp učit a uvažovat,“ uvědomoval si určité věci, ale už nebylo cesty zpět. Rozhodl se sloužit, šanci dostal, musel tuto šanci uchopit a nezklamat už nikoho.
Ani další den nikdo nepřišel. Nezbylo mu nic, než vzít lepidlo, štětec a celé dva dny se věnovat zadanému úkolu se vším odhodláním. Pil rezavou vodu a cpal se syrovým bramborem. Vařit si neuměl a když to zkusil, málem celou chatku zapálil. Hůlku taky neměl, krb nikde nebyl a chatku opustit nesměl. Věděl že kdyby to udělal, skončí někde v moři. Pořád cítil že za oknem se mihá stín, ale nikdo nikde nebyl. Pořád se ohlížel kolem. Když úkol dokončil, vysíleně usnul únavou a naprostým vyčerpáním.
Brzy ráno ho vzbudilo zavrzání dveří. Polkl, doufal že tato návštěva neskončí špatně. Rychle se oblékl a otevřel dveře od ložnice. Vstoupil do kuchyně a sedl si na židli. Nervozita stoupala, nevěděl co ho čeká a kdo se ho vůbec rozhodl navštívit. Měl srdce až v krku. Ozvalo se zabouchání na dveře od kuchyně a aniž by stačil dveře otevřít či se vůbec zvednout ze židle, stál v nich muž oděn do uniformy Regimentu. Mračil se a opovrženě Sebastiana zpražil zorničkami. Seb se zvedl rychlostí blesku a narovnal se. Muž si sedl naproti němu a opřel se do opěradla židle. „Holders?“ vyšlo z muže klidným tónem. Seb kývl a v zorničkách se mu zalesklo. Muž se rozhlédl kolem a nakonec zabořil oči opět do Sebastiana. „Kellen Stephenson,“ než Sebastian stačil cokoli říct, vyčetl mu muž vyloučení z Bradavic a drzost, kterou věnoval těm, kteří mu zachránili krk. „Začneme zlehka.. zítra ráno se vrací loď z Magosu a Regiment si chce prověřit, jestli všichni dodržují novou vyhlášku. Budeš s několika vojáky od nás hlídat příchozí a pokud nebudou mít kouzelnické oblečení, dáš o tom vědět. Pokud zklameš, nehodíš se nám a skončí to špatně.“ Seb kývl. Neskrýval strach a respekt. Kellen si Seba nezaujatě prohlížel.
„Objeví se ti tu krb. Tvým úkolem je pouze jít tam a po splnění úkolu zas zpět.“
Kellen se následně zvedl a opustil chatrč. Seb si úlevně vydechl a začal chodit sem a tam. Mnul si dlaně o sebe a dýchal zrychleně. „První větší úkol.. nesmím zklamat,“ tu noc nemohl spát. Noc byla klidná a okolím se ozýval zvuk narážení vln o útes.
Druhý den vstával se slepicemi. Teprve se rozednívalo. Koukl na hodinky a dlouze zívl. Celou dobu nemyslel na nic, než na to, aby nezklamal Kellena a ostatní. Vykoupal se a vytáhl luxusní mudlovský oblek, který dostal od rodičů k vánocům. Poslali mu ho, aby zapadl i mezi mudly a aby nedělal ostudu. Teprve ve chvíli kdy hladil lem saka se dlouze zamyslel. „Ah.. mami..“ hlesl hlasitě a dlouze vydechl. V krabici našel i triko s nakreslenou akromantulí, které dostal od Lil, ale myšlenka na ní byla velmi krátká. Oblékl se do luxusních černých kalhot, luxusního saka, drahého roláku a hrdě si připnul brož Regimentu. Prohlédl se v zrcadle a s dlouhým vydechnutím kývl. Stoupl si do krbu, zavřel oči a s mrsknutím letaxu o zem zmizel.
Na místě už bylo několik osob v bílém. Opovrženě Seba skenovali zorničkami a občas si mezi sebou něco s uchechnutím šeptali. Seb začínal znervózňovat, čehož si několik z nich všimlo. Po chvilce za ním nakráčela vysoká žena. „Předpokládám že Holders. Skvěle. Tak za mnou.. tu budeš stát a vpouštět lidi dovnitř. Když na sobě někdo bude mít něco co neodpovídá vyhlášce, upozorníš ho na to.“ Seb kývl. Odhodlaně se narovnal a vyhlížel loď, která teprve doplula. Prohlížel si osoby v bílém. Všichni byli připraveni, nebylo tedy na místě selhat, ostatně moc složitý úkol to nebyl.
Pohledy bývalých spolužáků neskrývaly šokování a údiv. Jen od Erica sklidil salvu výsměchů. Po dlouhé době spatřil Cindy a uvědomil si, že se naplnilo co tehdy říkala. Namočil se do velkého nebezpečí, horší bylo, že už nešlo couvnout. Omluvně se usmál, Cindy mu věnovala výraz, který nic neprozrazoval, maximálně zklamání. Byl sledován, cítil to. Cítil, že když udělá chybu, může to s ním Regiment nadobro skončit, bez důvodu - zkrátka se mu nehodí. Kontrola trvala až do večerních hodin. Na Seba ulehla únava. Po několika minutách vyšla žena ze dveří a odprovodila Seba ke krbu. „No, asi cestu zpět znáš,“ nic dalšího neříkala, odstoupila od krbu a vyčkávala. „Myslíš, že bych mohl nosit to co máte na sobě?“ žena cukla rameny a zakroutila otráveně očima. „Nošení uniformy si musíš zasloužit. S tím ti ale nepomůžu“ očividně už byla unavená Sebovým otravováním a vyčkávala až zmizí. Lákalo ho vydat se za Cindy a omluvit se že dlouhou dobu nenapsal. Vše vysvětlit a alespoň trochu získat pochopení. Pohledy od Regimenťáků však začaly být netrpělivé a otrávené. Kývl na ženu, dlouze vydechl, stoupl si do krbu a hodil na zem letax.
Před krbem v chatrči už stál Kellen se založenýma rukama na hrudi. „Posaď se“ Seb zrudl, očekával že úkol nesplnil. „Úkol splněn. Byl dobře odveden. Teď už můžeš do Děravého Kotle, ale bacha, máš určenou večerku, kterou musíš neprodleně dodržovat. Promluvím s Padillou a uvidíme co se dá dělat dál. Možná nebudeš tak zbytečný.“ Seb byl šokován. Pochvala, konečně. Konečně udělal něco správně. Uvolnil se více v židli a mlaskl. „Představoval bych si výplatu, lepší bydlení a hůlku.“ Kellen nadzvedl obočí. „Trochu opatrně s tím tónem. Musíš si vše zasloužit. Pokud budeš dělat vše co se ti řekne a trochu zmírníš tu drzost a nároky, vše bude.“ Seb kývl, ale nedalo mu to. „Mohl bych alespoň dostat uniformu Regimentu? Byl jsem tam v tomhle a..“ Kellen nadzvedl obočí znovu a trochu se zamračil. „Cože? Tys tam byl v tomhle? Nos tohle...“ vytáhl hůlku a klepl s ní na stůl. Na stole se zjevil vak a v něm uniforma Regimentu. Seb vděčně kývl a polkl při pohledu na jeho hůlku. Kellen se zvedl a rozešel se ke dveřím. „Uvidíme se,“ než stačil Seb cokoli dalšího říct, Kellen zmizel. Odteď se Seb cítil více sebevědomě. „Musím za Cindy, když si obleču tu uniformu, Eric se zalekne a nezmůže nic.. musím hned,“ oblékl se do čistočisté uniformy Regimentu, hrdě si připnul brož a vyrazil do Visánku. Kráčel ulicemi, aniž by si uvědomil, že si tím řádně zavařil. Pohlédl na okna penzionu a chystal se vykročit ke dveřím. Než ale ke dveřím došel, uvědomil si, že s ním Cindy možná nechce mluvit, že se s Ericem cítí šťastná - a navíc ten Ericův smích... otočil se, vydal se zpět do Děravého Kotle do míst, kde byl zpočátku uvězněn. Přiložil ucho na dveře ale nic neslyšel. Než se stačil vydat dál, zarazil ho na schodech Kellen s výrazem tak ostrým, že by zapálil i vodu. V Sebovi hrklo a celý zrudl. „První šance a hned takhle zpackaná,“ než stačil cokoli říct, Kellen ho chytil za ruku a táhl ho na zahradu. Přemístili se spolu a když byli u Seba v chatrči, srazil Kellen Seba na zem. Seřval ho, káral ho, vyhrožoval mu. Seb byl v koncích. Cítil vinu a omlouval se.
„Odteď už nikam ani na krok. Svou vyškemranou šanci dostaneš, až splníš trest,“ došel ke krbu, mávl hůlkou a zavrčel. „Slep další obálky. Jestli nám budeš dělat tyhle věci, seberu ti i tu uniformu,“ nic dalšího neříkal, obešel Seba ležícího na zemi a opustil chatrč. S bouchnutím dveří dal vědět, že natvrdo odešel. Seb vysíleně vzdychl a koukl do země. Teprve až za deset minut se zvedl a dal se do lepení. Věnoval tomu úsilí až do odpoledne dalšího dne, než usnul tváří nalepenou na stole.
Dlouhé dny ho nikdo nenavštěvoval, teprve až za týden se Kellen opět ukázal. „Máš mi co říct?“ Seb kývl a narovnal se na židli. „Už nechci zklamat. Trest mám hotov, chci to odčinit.“ Kellen kývl. „Dobře, odteď budeš hlídat Příčnou. Budeš se vracet v určitou hodinu a ani o minutu déle,“ zvedl se, máchl ke krbu a bez dalších slov odešel.
Teprve až v tu chvíli se Seb mohl ukázat mezi bývalými spolužáky. Okolí se měnilo. Procházel kolem svých bývalých spolužáků hrdě. Prohlíželi si ho s odporem. Káral každého, i toho, kdo vyhlášku dodržoval. Nikdo mu nekladl odpor. Nyní se cítil konečně nadřazeně a důležitě. Možná mu to trochu vlezlo do hlavy, ale věděl, že získal co vždy chtěl.
Za několik týdnů Seb vyšel klasicky hlídkovat. Bylo minimálně zvláštní že ani v Kotli, ani na Příčné nikdo nebyl, dokonce ani ostatní hlídky. O to víc zvláštní bylo, když obchodníci začali barikádovat okna a dveře svých obchodů. Zaplul rukami do kapes a vrátil se do Děravého Kotle. Posadil se na židli a zamyšleně sledoval stůl naproti sobě. Z rádia se zapraskalo. „Rádio Fénix.. eeh, Regiment zaútočil na kostel v Littleportu, všude hodně raněných! Pomozte. Kouzelnická společnost teď už musí vědět, že Regiment tu není od toho aby nás chránil“ Seb zamyšleně nadzvedl obočí a vydal se zpět do své chatrče. K večeru se zastavil Kellen. Měl svou bílou uniformu zaprášenou a od kouře. Prohlédl si Sebastiana a kývl. „Pravomoce máš od této chvíle rozšířené. Můžeš hlídat i Kotel, ale stále se musíš vracet v určenou hodinu.“ Kellen se chystal k odchodu, ale Seb ho zarazil. „Řekněte mi co se stalo! Chci to vědět. Prosím“ Kellen se uchechtl „Naviděnou,“ následně chatku opustil. Seb ztrápeně vydechl a vysíleně usedl do židle. Díval se z okna na klidné okolí. Myšlenky ho začaly užírat.
0 notes
Text
ÚVAHA ČTYŘ STÁ PADESÁTÁ TŘETÍ – SVĚT BEZ LIDÍ
Občas si člověk představuje, jaký by byl náš vnímatelný svět bez lidí. V poslední době dochází k tomuto uvažování čím dál, tím častěji s přihlédnutím k tomu, jak se ničí naše planeta a samotná civilizace, která zde po tisíciletí vznikala. Svým způsobem je to zázrak, že lidé na této krásné planetě ještě žijí.
S postupným rozvojem civilizace dochází k paradoxní situaci, kdy čím dál, tím hlubší poznání složitého chodu vesmíru a naší země nevede k jejímu udržení a kultivaci, ale zničení. Čím více člověk ví, tím více chce ovládat a vlastnit okolní svět. Přesto musíme být objektivní a přiznat, že poznávání zákonitostí světa nevede jenom k destrukci, ale i ke zlepšovaní některých stránek lidského života na zemi. Vše je to však dělané na úkor samotné přírody a některých, většinou chudších lidí. Proto, aby se část bohatšího západního, ale dnes už i východního světa měla dobře, se drancuje příroda a vykořisťují lidé.
Rozvoj naší civilizace se děje formou vytloukání klínů klínem. Vždy, když se objeví něco nového, co udělá lidský život snazší, bezpečnější a lepší, tak to má i své negativní stránky, které se musí řešit následným protiopatřením tak, aby nedošlo k extrémnímu poškození jak přírody, tak i lidí. Každé nové poznání nebo objev vyvolává potřebu nové regulace a kontroly. Platí to jak pro ovládnutí jaderné energie, tak i nových komunikačních technologií nebo současných poznatků v oblasti genetiky.
Lidstvo se během svého vývoje mohlo samo vyhubit již mnohokrát, ale nikdy nemělo takové poznatky a prostředky, jako v posledních sto letech. Nejedná se však pouze o vnější hrozbu totálního zničení, ale i o tu vnitřní, kdy genetický vývoj našeho živočišného druhu, na základě civilizačních nemocí degeneruje a člověk se postupně ničí. Po fyzické i duševní stránce je ve většině případů mnohem zranitelnější. Jediné, co se u něj dále rozvíjí je kapacita jeho mozku, kterou musí neustále zvětšovat tak, aby přežil ve složitém přetechnizovaném světě, který si paradoxně sám pro své pohodlí vytvořil. Je pouze otázkou času, kdy jeho předimenzovaný mozek bude spotřebovávat ne pouze dvacet procent, ale většinu energie na úkor ostatních částí těla. S nadsázkou lze říci, že člověka neúměrný mozek zahubí. Je pochopitelné, že tuto rostoucí kapacitu mozku intenzivně nevyužívá většina lidí, ale její růst od dob, kdy jsme slezli ze stromů, je prokazatelný.
Jak lidé věřící, tak i bezvěrci jsou s postupným získáváním přesných informací o vesmíru fascinováni jeho entropickým charakterem. Proč fyzikální zákony umožnily vznik života, je to pouhá náhoda nebo záměr? Proč je tak přesně nastaveno asi dvacet parametrů, které toto velkolepé vesmírné divadlo umožnily? Nikdo na tyto otázky zatím nezná odpověď!
Někteří se domnívají, že při existenci miliardy galaxii je pravděpodobné, že život může být i někde jinde, při nastavení podobných fyzikálních parametrů. Jiní se zase domnívají, že je to pouze řízení Boží. Ty první hanlivě říkají, že tam kde není jasná odpověď, tak se vkládá Bůh. To však nemusí být pravda protože ten pravý Bůh je všude, věčně a nad tím vším, mimo čas a prostor. Pro pochopení velikosti Boží je jedno, zda jsou miliardy galaxii nebo dokonce i vesmírů, on je vždy nad tím vším. On je všude přítomným iniciátorem toho všeho – veškerenstva.
Na základě Boží iniciace se věřící, ale i nevěřící vědci pokouší propracovat ke všem zákonitostem světa, k jehož vzniku dal impuls. Nejpozoruhodnější na tom všem je, že byl umožněn nejen život na nižší úrovni, ale i na úrovni vědomé bytosti, homo sapiens. Proč se evoluční vývoj v mnoha oblastech přírody zastavil a postupně zanikl, zatímco v případě člověka jde neustále dál. Je to způsobeno naším vědomím, o kterém ve své podstatě taky nikdo nic neví. Nezná se jeho příčina, ani důvod čistě na vědecké a materialistické úrovni.
Na základě kvantové teorie ve skutečně neexistuje nic, pouze naše vnímání okolního světa s pomocí našemu vědomí. Všechno, včetně nás, je součástí jednoho velikého vědomí Božího. Proč je člověk, na rozdíl od ostatních částí přírody obdařen tak velikým a intenzivním vědomím, které zabírá největší část vědomí Božího? Asi tomu tak Bůh chtěl. Chtěl mít v člověku ne rovnocenného, ale vzdělatelného partnera, který by se postupně během svého vývoje propracoval k podstatě fungování světa. Vypadá to skoro jako by Bůh chtěl, aby člověk pojedl ovoce ze stromu poznání, ale nikdy mu neumožní přístup ke stromu života, základního impulsu ke vzniku veškerenstva. Ne snad z důvodu, že by nebyl schopen jeho podstatu pochopit, ale z důvodů morálních. Podobně jako, ostatní zvířata neznají podstatu svého vzniku, tak ani inteligentní zvíře-člověk nemůže vědět o původu a vzniku světa. Jednoduše řečeno, člověk nemůže být nikdy dostatečně spolehlivý tak, aby nezneužil tajemství stromu života, protože není řízen pouze svým rozumem, ale také často ovládán svými pudy.
Svět bez lidí by byl určitě krásnější a přirozenější. Představa bujné vegetace, čistých řek a moří, velebných hor, to vše oplývající množstvím rozmanitých živočichů, je svým způsobem představa ráje, než jej člověk narušil svojí zvědavostí a touhou po poznání. V takovém ráji však neexistuje bytost, která by si byla této Boží krásy vědoma. Proto Bůh umožnil evoluční vznik vědomého člověka, který by mohl všechnu tuto krásu vnímat a radovat se z pestrosti a rozmanitosti přírody. Nic a nikdo jiný v přírodě tohoto obdivu a úžasu z Božího díla není schopen. V přírodě je na jedné straně mnoho tvarů a barev, které mají svoje funkční opodstatnění, ale na straně druhé je mnoho krásy, která takový účel nemá. Je to krása určená pro kultivaci lidské duše.
Nedá se říci, že by lidé svět, ve kterém žijí neustále ničili. Jsou vyjímečná, ale krátká období vývoje lidské civilizace, která krajinu kultivovala a obohatila o krásné stavby a města. S postupem vědy a techniky však takových počinů rychle ubývá, zvláště potom v posledních sto letech. V tomto případě platí přímá úměra, kdy větší množství racionálního a exaktního poznání potlačuje to citové a duchovní.
Svět bez lidí je někdy lákavá představa. Možná se k tomu svojí pýchou lidstvo jednou dopracuje a vymaže se z povrchu zemského, ale nebude zde obdivovatele tohoto velkolepého Božího díla. Bůh bez vnímavé bytosti jako je člověk ztrácí smysl. Může být Bohem pro celou přírodu, ale ta je uzavřena ve svém evolučním vývoji a nemá potřebu víry v Boha. Tuto bytostnou potřebu má pouze člověk. Této skutečnosti si je Bůh vědom a věřme, že nedá zaniknouti nám ani budoucím.
0 notes
Text
RECENZE TAJEMSVÍ STARÉ BAMBITKY II
Abychom si nejdříve tak nějak zhruba shrnuli okolnosti, za jakých se děj filmu odehrává, uvedu vás velkoryse v obraz. Anička a Kuba jsou novými vládci celé země, za tu dobu, co uplynula od minulého filmu, se jim stihla narodit dcerka - Johanka - a Karaba, tedy hrnčíř alias Aniččin pan tatík, pořád bydlí ve svojí chajdě a vyrábí hrnky. To bychom měli. Základ je na světě, můžeme pokračovat.
Moment, počkat… vlastně nemůžeme! Kde jsou Ferenc s Lorencem?
Jestli si pamatujete, na konci minulého filmu byli posláni vykonávat prospěšné práce. Vykonávají je i dnes? No… spíš ne. Místo toho se v jakési prapodivné bryčce/vozíku kodrcají spustlou krajinou a hořekují, jak jsou polomrtví hladem. Z jejich řečí nám, tedy divákům, tak nějak může dojít, že na tom nejsou nejlíp a upřímně, vidět tyhle dva superpadouchy v tak zbídačeném stavu mi doslova lámalo srdce.
Teď tedy máme celou sestavu.
Ale pořád to není všechno.
V tomhle příběhu se nám totiž objevují dvě podstatné nové postavy! Královna Julie, která vládne vedlejší zemi a její dvorní služka(?) - Hermína. Královna má problém se sehnáním nějakého použitelného manžela a Hermína… tam prostě jen tak je a má vtipné(?) hlášky. Jo, a zapamatujte si jednu důležitou věc: královna má samovařící hrnec, který pravděpodobně ukradla z pohádky Hrnečku vař. Máte tuto informaci bezpečně uloženou? Výborně, v tom případě můžeme pokračovat.
Nyní přejdeme k ději. A taky k mým náhodným myšlenkám a postřehům. A kritice a hnidopišství.
Začněme Johankou.
Tohle dítě mě totiž děsí. Zní, jako kdyby spolklo encyklopedii, vypadá, jako kdyby malé holčičce někdo na obličej přilepil obličej někoho mnohem staršího a celkově… vůbec z ní nejde dojem nějakého rozmilého dítka. Spíš působí jako špion, který se za dítě jen vydává. A všechny interakce s ní tak vyznívají dost prapodivně.
Ještě větší kontrast tomu dodávají dospělé postavy, které se většinou chovají podstatně dětinštěji než ona. Kupříkladu její děda, Karaba/hrnčíř.
Snad to byla pomsta scénáristů, ale skoro v každé scéně je aspoň trochu za hňupa. Ať už jde o jeho love interest v průběhu filmu (působí to jako že v životě neinteragoval s žádnou ženou a dokonce jsem občas měla pocit, že žádnou ženu nikdy ani neviděl - což pochopitelně vyvolává otázky ohledně Aniččina početí), či jeho rozmluvy s dcerou.
Pokračujme.
Postava královny si zoufale naříká ve svém přepychovém zámku, že zůstane na ocet a muži jsou nepoužitelní. Na začátku to tak chvíli vypadá, že ta romantická linka, která k pohádkám tak nějak patří a tudíž ji tam divák přirozeně očekává, vznikne právě mezi madam Julií a madam Hermínou. Mimochodem, byl by to super ship a jejich dynamika je dost eňo ňůňo - ale to se (pochopitelně, ach jo) nestane.
Místo toho královna začne zpívat a prosím vás, jestli na ten film přeci je půjdete, připravte si špunty do uší speciálně na tuto pasáž, protože, přátelé, toto je bolestivé. Velmi, velmi bolestivé.
Film má v rukávu ještě několik dalších skvělých hitů, ale tenhle bezkonkurenčně vyhrává a kdykoli si na něj jen vzpomenu, mám potřebu začít se hystericky smát. Nevadí, nevadí - film pokračuje.
V Aniččině a Kubově království se rozhodne královský pár dát vale armádě (která čítá asi tak pět lidí? v průběhu filmu se tam tahle “armáda” pak objeví několikrát a pokaždé v takovémhle počtu? proč tu armádu teda vůbec měli? i am confusion) a souběžně s tím z ničeho nic postihnou království záplavy (vlastně to není tak úplně z ničeho nic. Nastanou po jednom dešti, který trval jednu (1) noc. asi byl holt hodně intenzivní). Následkem toho vzniká chaos.
Mezi tím vším se Ferenc s Lorencem dohandrkují až do království madam Julie, kde se rozhodnou zlotřile zmocnit vlády, tak, jak se o to pokusili už ve svém minulém teritoriu. A jde jim to překvapivě snadno. A upřímně to ani tak úplně není jejich zásluhou jako spíš naprosto bolestně debilní naivitou jakéhosi random maníka, co se vyskytne kolem (jakožto asi i všech ostatních obyvatel tohoto království).
Random maník je zavede až ke královně, které navrhnou spolupráci, povypráví jí nějakou storku o tom, jak jsou vznešení a strašně vzdělaní… ale po cestě je přepadli a okradli, takže teď vypadají tak, jak vypadají. A královna jim to prostě uvěří.
Žádné ověřování, žádné otázky - nic.
Julie, Julie, ty to teda vedeš.
V sousední zemi se zatím řeší problém s podvody kolem dotací na opravu škod po povodních.
Karaba má zatopenou chajdu, tak mu Anička pomáhá uklízet a přitom mu vytkne, že je pořád sám a jak mu to neprospívá. (V tu chvíli jsem se sama sebe tázala kam se, krucipísek, poděla ta funky oděná ženština z prvního dílu? Nejmenovala se náhodou Libuše, nebo tak nějak?)
Karaba se zdá jejími slovy nalomen, střih, konec scény.
Královna Julie se jde mezitím ohledně svých vztahů poradit se včelařem. Protože náplní každého včelaře je evidentně i vztahové poradenství. Vládu zatím přenechala velice moudře Ferencovi a Lorencovi a sama teď papá med, přičemž sedí na sudu.
Dobře.
Jestliže někdo sedí na sudu, v pohádce to obvykle indikuje, že se dostane nějakým způsobem dovnitř něj, protože scéna s člověkem kutálejícím se v sudu je zkrátka labůžo. Což se stane. Královna skutečně spadne do sudu, vážně se kutálí (a tahle scéna je vážně labůžo. Během ní jsem se upřímně zasmála) a povede se jí dokutálet se až do - můžete třikrát hádat - až do sousedního království.
Kde ji potká - zase můžete třikrát hádat - kde ji potká Karaba! Tyjo, kdo by to byl čekal, co? Ptáte se, co tu dělá? Trénuje s vnučkou, jak být správný loupežník, protože ho o to Johanka moc hezky poprosila.
Už chápete, co jsem myslela tím, že se Karaba chová, jako kdyby mu půlka mozkových buněk odešla na výlet?
No, nevadí.
Karaba tedy osvobodí královnu ze sudu a instantně se do ní zamiluje. Instantně - jakože doslova. Jakože na jeden pohled.
A láska, jak už to v pohádkách bývá, je samozřejmě opětovaná. Ale ani jeden z nich si toho není vědom. (Mutual pining, idiots to lovers, slowburn)
Lorenc a Ferenc se mezitím rozhodnou pomstit Karabovi a začít prodávat napodobeniny toho kouzelného “Hrnečku vař” hrnce. Prodávat je má týpek v převleku Karaby, aby to vypadalo, že to on je tím podvodníkem. (V životě jsem neviděla nic pravděpodobnějšího než loupežníka, jak prodává hrnce.)
Ale zase abych téhle zápletce tak moc nekřívdila - má fakt banger písničku. Je to jako nějaká zvláštní, modernizovaná odnož Prodavače od Michala Tučného, což je, pojďme si to říct narovinu, absolutní topovka (kdo nesouhlasí, nechť mlčí, protože žádné námitky nepřijímám. tohle je diktatura).
A panu fake Karabovi se při jeho prodeji hrnců nějakým způsobem podle všeho podaří dojet až do Afriky, takže jeho song asi oceňují i lidé, které potkává.
Karaba se o tom všem dozvídá a rozhodne se - simsalabim - očistit svoje jméno. A protože je to chytrý kluk, udělá to tím zatraceně nejdebilnějším způsobem v historii pohádek, jaký jsem kdy měla možnost vidět. Převlékne se do “karabovsého” a jde do sousedního království, kde je na něj vydán zatykač.
A tam ho zatknou.
No čekal byste to někdo?
Samozřejmě za tímhle vším stojí Ferenc s Lorencem, kteří mají navíc v plánu se zbavit i královny, aby mohli vládnout oni dva (as they should. pardon, ale tihle dva jsou nejkompetentnější kandidáti na pozici vládce v celém filmu).
Karabu tedy zavřou do vězení a královnu po menších peripetiích taky.
Tím nám vznikají parádní podmínky pro vyznání lásky.
Jak romantické.
A protože se objevuje Hermína, která mezitím stihla započít vztah s velitelem armády, který je jedna ruka s Ferencem i Lorencem, mají dokonce i zachránce s klíči.
Teď už zbývá jen jediné. Dramatický závěr, kdy Tomáš Klus - tedy pardon - král Jakub - vtrhne do sousedního království zachránit svého tchána. A protože nemá armádu, rozhodne se zmermomocnit náhodné občany.
A přichází polibek a Lorenc s Ferencem jsou opět vyhnáni.
Tadá - film končí.
Ne, moment.
Tohle by totiž byla ta lepší varianta.
Ve skutečnosti film končí extrémně dlouhým záběrem na obličej zpívajícího Tomáše Kluse. A když říkám extrémně dlouhým - myslím tím zhruba tak dvě minuty a pak se na něj ještě můžeme vesele dívat po celou dobu titulků. Nádhera.
A to už je opravdu konec.
A nějaké moje shrnutí?
Je to pohádka a jako pohádka je to naprosto v pořádku. Má to vtipné postavy, které si člověk snadno oblíbí a věřím, že pokud jste dítě, občasná debilita postav vás tolik nebije do očí (teda - snad). Jestli bych něco doopravdy vytkla, je to zbytečně velké množství zápletek, které se sice všechny rozpletou, což je fajn, ale stejně si myslím, že například řešení podvodů s dotacemi nebylo vážně nutné.
A pak písničky - ty bych prosím zrušila úplně. Až na tu hrncovou, prodavačskou, samozřejmě. :)
A finální verdikt?
Dejme tomu 7,5/10. Čekala jsem to podstatně horší a byla jsem mile překvapena. Za mě dobrý.
#česky#čumblr#čumbler#tajemství staré bambitky#tajemství staré bambitky II#obrozujeme#čeština#obrození#pohádky#obrozenci#český obrození
28 notes
·
View notes
Text
Džin v poušti
Jednou jsem potkal pána, který mi vyprávěl, jak ho kdysi zajímalo, jestli existuje Bůh. Hledal Boha tak, že si koupil letenku. Z Prahy do Varšavy a zpět. S výsledkem hledání ale spokojen nebyl. Proto letěl jindy do Budapešti. Pak prý letěl ještě jednou, ale nepamatuji si kam. “Při všech těch letech,” povídá ten pán, “bylo velmi příjemné počasí,” načež trochu naštvaně a trochu smutně dodal: “a zjistil jsem, že žádný Bůh není.” Když jsem se ho zeptal, pročpak si to myslí, pověděl mi zcela vážně, že ani při jednom letu Boha nespatřil. Na žádném z mraků prý Bůh nebyl.
“Musíte jenom hledat jinde,” pověděl jsem mu. “To, že jste nenašel Boha v mracích, neznamená, že žádný není. Znamená to jenom, že nesedí v mracích.” Pán se zamyslel a do tváře se mu vlila upřímná radost. Nad tím, že může hledat dál.
Podobně je to s džiny v poušti. Jsou lidé, kteří jsou schopni s vážnou tváří tvrdit, že žádní džinové v poušti nežijí. V horách nad Mrtvým mořem je jedno prastaré město. Kdysi střed bohaté a mocné říše a sídlo přeslavných králů. Dnes pár kamenů napůl zasypaných pískem a několik oltářů vytesaných do skal. Potkáte tam spoustu lidí, ale žádný z nich tam nebydlí. Jen se tam chodí dívat. Než přijdete k prvním oltářům, musíte projít úzkým údolím okolo kamenných kvádrů, velkých jako barák. Do těch kamenů vede malilinkatý vchod, kterým se sotva proplazíte. Vevnitř se nachází místnůstka velikosti asi tak sklepní kóje. A v ní není nic. Když jen tak stojíte a koukáte na ty kvádry, hlavou se vám honí myšlenky, k čemu mohou být dobré. Naše myšlení je zkorumpované racionalitou. Hledáme vysvětlení, která dobře zapadají do našeho světa, kde se dá všechno koupit a prodat.
Dříve lidé dobře věděli, k čemu tyto kameny slouží. Jsou to obydlí džinů. Duchů pouště. Přes den stačí džinovi malá místnůstka, aby se v ní prospal. Džin moc nepotřebuje. Sám je nehmotný a proto ani nemá žádné krámy, které by si doma ukládal. Večer pak své obylí může opustit, chce-li se zjevit kolemjdoucímu člověku, třeba proto, aby ho navedl na správnou cestu. Nebo naopak může takový džin všechno v životě lidském zamotat. Nezávisí to ale na džinovi. Závisí to na člověku, kterého potká. Jsou lepší a horší způsoby, jak reagovat na setkání s džinem. Řekneme si o nich víc. Tak jako tak, dodnes se těm otesaným obrovským kvádrům před vstupem do skal v poušti říká “Kameny džinů”.
Teď před nimi stojí turistický průvodce a říká, že to označení je nesprávné. Že to nejsou žádná obydlí džinů, ale prastaré hrobky. A že prý to prokázali archeologové. Nesmysl. Žádný z archeologů, a to jich znám docela dost, by nikdy netvrdil, že prokázal, zdali někde bydlí nebo nebydlí džin. Archeolog může maximálně tak říct, že na tom kterém místě byl kdysi někdo pochován. Může i vyslovit domněnku, o koho že se to jednalo. A to je tak všechno. Jestli na místě, kde byl jednou někdo pochován, žije nebo nežije džin, je otázka, na jejíž zodpovězení v metodologii archeologa neexistuje žádný postup. Proto každý seriózní archeolog na téma džinové mlčí.
Jediná účinná metoda, jak zjistit přítomnost džina ve velkém kamenném kvádru je nechat ho k sobě promluvit. Ale není to samo sebou. Kdybyste se stavěli na hlavu a strávili u toho obrovského šutru třeba měsíc, pokud s vámi džin mluvit chtít nebude, nepromluví. Myslím si, že je potřeba přistoupit k tomu zcela opačně. Nesmí vás vůbec napadnout, že byste s džinem chtěli mluvit. To se těžko říká. Je to jak s tím chlapečkem, co nesmí myslet na liščí ocas. Myslím, že se musíte smířit s faktem, že džina nezajímá, jestli s ním mluvit chcete, nebo ne a že se rozhodně podle vás nehodlá nijak zařídit. Je ale možné, že vás vyzve k dialogu zrovna on. Ať jste si to předem přáli, nebo ne.
Já s džinem mluvil. Uprostřed pouště, když jsem v ní přespával. Našel jsem si pěkné místo v závětří mezi kameny v korytu potoka, který teče jen pár týdnů v roce - po období dešťů. V poušti je vše naopak. Zatímco u nás potoky občas vyschnou, v poušti jimi jen občas protéká voda. Voda vymlela kameny dohladka, takže se na nich dá dobře ležet. Široko daleko, nikde nikdo. Cestou jsem zahlédl pár beduínských stanů, ale to bylo ve vzdálenosti tak jedné či dvou hodin jízdy na kole. Žádný strom, keř, natož pak louže. Jenom kamení. Zato ale spoustu hvězd nad hlavou. Hvězdy mohou zakrýt dvě věci. Buď mraky, nebo příliš moc světla, které produkujeme my, lidé. V poušti žádné světlo není. Beduíni dělají jen malé ohníčky z pár klacíčků, které dodnes nechápu, jak v poušti najdou. Mraky jsou na pouští taky jen málokdy. Je jen málo míst na světě, kam bych doporučoval zajet, když se chcete krásou hvězd doopravdy pokochat. Poušť je jedním z nich.
Když přespávám venku, občas se v noci probudím. Doma v posteli bych z toho radost neměl, ale venku pod hvězdami se na tato noční probuzení vyloženě těším. Otevřete oči a pohlédnete na střechu pod níž spíte. Tou střechou vám není nic majestátnějšího, než celý svět, najednou tak obrovský, daleký a tajemný. Přijdete si najednou neskutečně malý. Vaše existence vám přijde nicotná ve srovnání s tím, jak obrovský svět vidíte nad sebou. Krásná lekce pokory pro všechny z nás, kteří máme tendenci se domnívat, že svět se točí právě kvůli nám. A přeci máte zvláštní, příjemný pocit. Pocit, že tady jste doma. Tady v tomto světě. V tomto obrovském vesmíru. V této veliké galaxii. Na této maličké planetě. V této titěrné zemičce, a to i navzdory faktu, že nám kartografové mohou tvrdit, že je třeba největší ze všech, které znají. V tom je ta potíž. Když se podíváte otvorem ve spacáku na hvězdy, může vám dojít, jak málo toho víte. Přesto se najednou můžete cítit doma. Jako kdyby se vám otevřely dveře malého útulného domečku ve vašem srdci. Cítíte, že všechno okolo znáte. Znáte ty hvězdy nad sebou. Nejsou pro vás nové. Okolo vás také není nic, co by vás mělo překvapit. Když jsem spal v poušti, cítil jsem se opravdu v bezpečí. Jako bych alespoň na krátkou chviličku našel to místo v labyrintu světa. Ráj se nenachází na nějakém fyzickém místě. Nachází se v srdci. Tím labyrintem k němu vede úzká a temná cestička, kterou se ale dá projít. Nesmíte se bát. Jenom škoda, že tam nemůžete dlouho zůstat. Neúprosný čas vás nutí jít dalšími cestičkami vpřed. Myslím ale, že je možné se na takové místo neustále vracet. Že cestičku znovu najdete, ale samozřejmé není. Je potřeba se hodně snažit.
Asi se mnou budete souhlasit, že není nic divného na tom, když na takové cestičce labyrintem světa a srdce potkáte džina. Kde jinde by asi tak měl být? Zalezlý v šutru, který býval někomu hrobkou?
Té noci mě probudil tarbík. Je to taková pouštní myš na dlouhých nohách. Ano, i to je v poušti naopak. Myši nemají krátké nohy a neběhají. Skáčou. Zajímal ho vak s jídlem. Když zjistil, že se do něj nedostane, odsvištěl jak tasmánský čertík. Otočil jsem hlavu k obloze, očekávaje ten mystický pohled daleko do světa. Čekalo mě ale překvapení. Nade mnou byl džin. V celé své kráse, přesně tak, jak bych si jej představoval. Velký, mocný, ale přece ne božský. Vzbuzoval obavu i důvěru zároveň. Musím říci “byl”, protože on nestál. Ani neletěl. Ani nesublimoval. Neznám správné sloveso, které by vyjádřilo pravou podstatu džinovy přítomnosti ve chvíli, kdy se stane viditelný lidskému oku. Stejně tak není v naší řeči sloveso, které by vyjádřilo způsob džinovy komunikace k nám. Džin nemluví. Nezpívá. Nevnukává myšlenky (není to koneckonců žádný šarlatán). Přesto ale víte, co vám sděluje.
Splním ti tři přání, protože jsi mě našel, aniž bys mě hledal. Nemůžeš přemýšlet moc dlouho, protože já dlouho v této podobě nevydržím. Nejsem z masa a kostí jako ty. Proto se nikdy nemohu s finální platností rozložit v prach. Má fyzická podoba se rozplyne, pročež mě většina lidí nikdy ve svém životě nebude schopná vidět. Objevím se možná za pár dní, měsíců, ale možná i pár staletí. Nikdy není možné říct, jak dlouho bude trvat, než mě zase někdo z lidí spatří. Je to spravedlivý úděl džina. Nejsme jako lidé. Nepotřebujeme se předvádět. Není před kým, ani proč. Nepotřebujeme nikoho o ničem přesvědčovat. Nepotřebujeme být utěšováni. Nestojíme o ničí slávu, lesk, ani bohatství, protože všechny tyto statky jsou pomíjivé. My nejsme stvořeni v čase, ale s časem. A jsme tu proto, abychom lidem připomínali, že vedle jejich marností je svět přeci jen naplněn nadějí, vírou, láskou a konečnou spravedlností, jejímiž soudci ovšem nebudete ani vy ani my. Jsme tu proto, abychom připomněli, že nejste na světě sami, že nejste ani mocní, ani velcí, ani slavní. Však podívej, jakou moc máš ty nade mnou? Mohu se v minutě rozplynout jak oblaka na obloze. Podívej, jak jsi vůči mě malý. Mohl bych tě vzít do ruky, kdyby byla z pevného materiálu. A co je tvoje sláva, byť bys byl prezidentem nejmocnější země na světě, ve srovnání se směšně krátkou dobou, kterou strávíš na zemi? Já, který jsem přišel s časem, pamatuji lidi, kteří uměli jen pár slov, kterými se mohli domluvit. Proti krutosti přírody znali použít jen klacek a kámen. Znáš snad jejich jména? Víš, jaké zásluhy pro svoji společnost měli? Kolik jiných se jim klanělo? A tak to bude s tebou. I kdyby nakrásně tě tvé skutky přežily, přijde den, kdy po tobě nezbyde ani ten prach. Kdyby zbylo pár kostí, za desetitisíce let nikdo nebude vědět, komu patřily, co jsi byl zač, kolik lidí jsi rozesmál, ani koho jsi měl rád. Přesto tu nejsi zbytečně. Máš úkoly, o kterých jsem právě mluvil. Máš mít rád, milovat, máš působit radost druhým. Jenom podle toho budeš jednou souzen. Řekni mi svá přání, které ti mohu vyplnit, abych ti v tomto úkolu pomohl. Dobře si je rozmysli, protože to jsou jediná přání, která ke mě budeš moci v životě mít. Doteď tě ani nenapadlo, že bychom se mohli potkat, a právě proto jsem tu právě s tebou. Ode dneška, kdykoliv se do pouště vrátíš, budeš vědět, že tu mohu být. Naše setkání pro tebe bude reálné a možná si ho i budeš přát. Ale my džinové právě takhle nefungujeme. Patříme do světa, který reálný - jak tomu slovu rozumíte vy - není. Proto se nepříště už nikdy nemůžeme spatřit.
Když dostanete od takového džina možnost tří přání, byli byste hloupí, abyste ji vyplýtvali na něco, co si klidně můžete pořídit sami. Je spousta věcí, které si prostě seženete a žádného džina k tomu nepotřebujete. Když ne hned teď, tak třeba za čas. Ale není potřeba víc, než vlastních sil. Tak třeba já bych chtěl nové hodinky. Vyhlédl jsem si jedny. Jsou docela drahé, mají hodně funkcí. Měří srdeční tep, říkají, že máte přidat nebo naopak ubrat v tréningu, zahrají vám písničku, přečtou zprávu od maminky a ukáží vám na mapě, kde se nacházíte.
Pravda, kdybych vám tohle řekl před nějakými dvaceti lety, odpověděli byste asi, že takové hodinky mi může přinést maximálně tak džin. Jenže dneska se dají koupit na internetu. Možná na ně každý nemá peníze, ale pokud má poctivou práci, a opravdu je chce, dovede na ně našetřit. Džin není potřeba. Můžete namítnout, že hodinky jsou ještě v pohodě. Ale vy chcete drahý dům, na který nikdy nemáte šanci sehnat dost peněz. Nebo drahou jachtu, na kterou za celý život nevydělá ani celá vaše rodina. Ale já si myslím, že pokud někdo tu jachtu opravdu, ale opravdu chce, a v pestrosti života nenašel nic významnějšího než hordu železa a plastu uprostřed oceánu, že toho skutečně jednou dosáhne. Pár lidí s velkou drahou jachtou osobně znám, proto mohu potvrdit, že když takový cíl máte, jakkoliv se může někomu zdát šílený, je možné si ho vyplnit. Jachtu mít můžete, věřte mi. Nepotřebujete na ní džina. Otázka je jen, co jste pro tu jachtu schopni ve svém životě obětovat a jestli to za to opravdu stojí.
Pokud dostanete takhle výsostnou nabídku od džina, doporučuji uvažovat v kategorii zázraku. Přát si něco, co si nemůžete koupit za peníze. Neříkejte létající talíř, prosím vás. Džinové mohou na hloupou otázku dát hloupou odpověď. Dostanete frísbíčko, které jste si mohli za pár stovek koupit ve sportovních potřebách a nemuseli jste vyplýtvat jedno opravdu veliké přání.
Zázraků každý může najít několik. Pro mě je velkým zázrakem lidský život. Kdybyste měli nejvíc peněz na světě, nebudou vám nic platné, lidský život za ně nekoupíte. Spousta lidí by si přála dát život někomu novému, ale nemohou. Jsou lidé, kterým se něco podobného povedlo velmi rychle, a to třeba aniž by i sami chtěli. Tací pak zázrak nutně nedocení. Teprve ti, co čekali, modlili se, plakali, až se jim dostalo slitování, nehledě na ty, kteří stále čekají, vám mohou vyprávět. Dát lidský život, to je zázrak.
Spoustu lidí žije samo. Děti z domovů po nějaké době odcházejí. Není výjimkou, že velmi daleko. Objeví se jen jednou za čas na obrazovce monitoru. Hodně rodičů nežije se svými dětmi. Hodně lidí drží pospolu jenom hypotéka na dům. Rodina, ve smyslu funkčního celku, kde se lidé mají rádi, jsou šťastni, když se setkají, rodina ve smyslu spokojeného společenství lidí různého stáří, politických i světových názorů a různé chuti, taková rodina je zázrak.
Dům nebo byt vlastní kdekdo, obzvlášť v naší zemi. Patříme mezi národy, které nejvíc ze všech na světě prahnou po vlastnictví nemovitosti. Třeba naši západní sousedé to tak nemají. Nepotřebují dům nebo byt vlastnit, aby se v něm cítili dobře. Možná je to proto, že znají rozdíl mezi slovy dům a domov. Dům může být prostě omítnutá plejáda cihel, plná nepotřebných věcí, které je nutné pořád dokola čistit a opravovat. Dům může být svazující skutečnost, bránící ve hledání příjemného místa na zemi. S domem, který vlastníte, můžete být docela dobře nespokojeni. Domov, to je něco jiného. Domov je místo, kam patříte. Víte to. Kde vás hřeje srdce. Kam směřují vaše vzpomínky a přání. Může, ale nemusí to být dům. Mnoho lidí, kteří mají dům, ve skutečnosti nemají, kde by si odpočinuli před strastmi provázejícími jejich každodenní životy. Nemají, kde by v tichosti mohli pokleknout k děkovné motlitbě, či kde by čerpali životní sílu. Mají dům, ale domov nemají. Mít domov, to je zázrak.
Dát život, mít rodinu, mít domov.
Džin mě pozorně vyslechnul a aniž by cokoliv odvětil, tiše se rozplynul.
1 note
·
View note
Text
První dojmy 42: Kafe Skácel, brgr’s, Dotek Havaje, William Thomas Artisan Bakery #3, La Dolce Speranza a Madlárna víc než cukrárna
(5. 4. 2021) Vše poctivé, vše řemeslné, vše s láskou...
Pistáciový financier z William Thomas byl pro mě nejhezčím sladkým kouskem měsíce. Škoda, že bývá jen jeden den v týdnu a to ještě občas.
Minulou středu v 8 hodin ráno otevřela v místě bývalé vinotéky na Skácelove kavárna a o vzniku podniku, formátem spíše kávovém okénku či komorním suterénním espreso baru, jsem se dozvěděl o pár dní dřív při povídání o kávě a kavárnách u okénka jiné kavárny od jednoho z dvojice bratrů, která má provoz v péči. A třebaže mi bylo doporučeno, abych tam hned první den nechodil, shodou okolností jsem se onen den vyskytoval se dvěma lidmi na pivu v Björnsonově sadu a jelikož bylo odpoledne nádherně, procházkou jsem to vzal na dané místo s tím, že aspoň nakouknu a bude-li to zajímavé, vyzkouším doppio v další dny.
Jak jsem na blogu poznamenal loni na podzim: Skácelova, Slovanské náměstí a okolní ulice patří k nejdynamičtějším kavárenským distriktům v Brně, ale to, co se zde děje nyní, má ráz skutečné exploze. Na cca 150 metrech Skácelovy ohraničené Vodovou a Purkyňovou je na jedné straně Brunche’s, Monro, MOTMOT a nově Kafe Skácel. Jen pár desítek metrů přes křižovatku sídlí Cafe Jádro, o zastávku dál trojice Roses, Kofi Kofi a Sesamo a o přízeň lidí na Slovanském náměstí se ucházejí páky Kafe Kult, Gimme Lounge Cafe, Cafe Parku Slovaňák, Koblihárny Goody a vozítka Kofi Kofi, přičemž nadohled jsou na Lidické Malena a Piccadilly Store & Caffe.
Když jsem v diskusi stručně nastínil situaci popsanou výše, bylo mi řečeno, že to ví, ale že chtějí cílit na studenty a myslí si, že místo má potenciál. Vzhledem k rušné přestupní křižovatce by tomu tak třeba mohlo být, i když jsem osobně přesvědčen, že na studenty se dávno zaměřili i v Kofi Kofi, Roses a MOTMOT. Samozřejmě jsem vyzvídal, co bude k mání na espressu a po informaci, že rebelské kafe, jsem vyjádřil naději, že nepůjde o My Daily Mix a s uspokojením sledoval emotivní vyjádření, že tenhle blend, aktuálně v šesté verzi, to určitě a opravdu nebude.
Krátce před čtvrtou odpoledne jsem dorazil na místo, kde to vypadalo tak jak je pro první den obvyklé – tedy dobrá nálada a hlouček spřátelených “well-wishers” popíjejících kávu – a co myslíte že měli na espresso mlýnku? My Daily Mix!
Je dobře, že Kafe Skácel hned od počátku pěkně vede Facebook i Instagram, ale nebylo by lepší chvíli počkat než si na modrobílou sociální síť, odkud pochází tento snímek, dát vizuálně ne zcela ukázkové espresso hodinu a třináct minut po otevření? V době, kdy cappuccina či flat white na Instagramu mohou svou latteartovou vybroušeností způsobit divákům pořezání sítnice, se mi zdá takový přístup neuspokojivý, resp. vypovídá o “redakční” práci podniku.
No dobře. Okoukl jsem lokál zvenčí i uvnitř, poděkoval milé slečně z řad hostů za doporučení dát si kávu a zeptal se, zda mají nějakou nabídku na papíře. Holčina v servisu, vedle níž stál za kávovarem Alan Jarrar, mi řekla, že nemají, ale to okamžitě korigoval bratr bratra s tím, že nabídka je a vytáhl z hromádky čítající pár listů A4. Děkuji, víc netřeba.
Prolétl jsem ceny a četl následující: espresso 49, doppio 64. OK. Cappuccino... 64? Nepřehlédl jsem se? Jaké asi mají za tuto cenu mléko? Zeptal jsem se a 50percentarabica mi ochotně ukázal a slovně potvrdil krabici trvanlivého Pilosu z Lidlu a v tu chvíli jsem nevěděl, zda se mám smát nebo brečet. Prostor je to milý, sociální kontakt bude určitě intenzivní, dvouskupinová Appia a mlýnek také fajn, ale nacenit si takto cappuccino z nejobyčejnější z obyčejných káv známé značky a mléka, které je jen o dvě koruny levnější než výtečné čerstvé plnotučné vedle v regálu?
Když už kavárna vezme mléko z Lidlu, proč to raději není výborné čerstvé plnotučné lahvové z Olmy, které stojí jen o 2 koruny víc (stálá cena 17.90) než to v krabici na obrázku? Úspora 40 haléřů mi při ceně 64 Kč za cappuccino přijde jako nemístná spořivost.
Třebaže nechci podceňovat kupní sílu studentů VUT, přece jen si nemyslím, že ceny zdejších mléčných káv jsou cílené právě na ně – ani flat white za 75 Kč nenabídne útěchu. Lze je mít vyšší, ale pak by měl mít podnik silnou značku, kvalitativně se lišit od konkurence, resp. nabídnout to, co ona nemůže nebo nemá, anebo být na místě, kde si může takové ceny dovolit udržet, protože v okolí není nikdo, ke komu by mohli zákazníci utéct. Ale tady? V lokalitě, kde stačí stát na místě, pomalu otáčet hlavou a počítat (výběrové) kavárny?
brgr’s (skutečně psáno takto, přičemž k dalším příkladům zvláštního užití angličtiny patří Brunche’s nebo Let’s STEAKing) otevřelo jen o 70 metrů dál na rohu boční ulice a Skácelovy a při prohlížení menu jsem se octl v rozpacích. Na to, že jsou zde už od ledna – aspoň tolik naznačuje foto vývěsního štítu na Google mapách – je jejich nabídka pozoruhodně nedodělaná a budí toliko snahu ohromit.
Pizza Margherita není jedna, ale rovnou tři (Italian, Pomodoro a Bufala), termín Pizza Deep Dish jsem tu spatřil poprvé (vše je údajně zapečeno pod sýrem), výskyt uzeného sýra a strouhané mozzarelly chtě nechtě evokuje válce a balíčky z Makra a z crème fraîche se stalo cream fraise.
Čtyři z burgerů v nabídce jsou doplněny o obrázek, ale na zbylé druhy i další položky menu se už nedostalo. V litrových nápojích je Coca-Cola i Fanta, tedy pravá chuť Ameriky, ale v 0.5litrové sekci produkty teprve připravují a kreativ dezerty nebo pizza stick jsou zatím ve vývoji.
Podnik podle všeho nemá dobře propracované postupy, jelikož informuje, že jídlo zpravidla doveze do 90 minut, ale raději si kryje záda a upozorňuje, že tento čas se v případě velkého vytížení kuchyně může zdvojnásobit. Až TŘI hodiny po roce situace s rozvozy?!! Díky, ale raději ne...
V Cosmopolitan Bobycentrum podle všeho několik let sídlila kavárna Shiny Cafe (s Carraro Damiano, uf), ale jelikož hotel nově proměnil prostor na Bruno Café & Restaurant – někdy se tam třeba zastavím i proto, abych viděl, jak vypadá přesunuté MORI – lidé ze Shiny si před pár dny na Slovanském náměstí hned vedle Pivního lokálu U Bomby otevřeli záležitost nazvanou Dotek Havaje. Pokud mě paměť neklame, byla tam donedávna větší trafika s kávou z plastomatu a pokud někde nevydrží prodejna tisku a cigaret, nevěstí to o dané parcele nic dobrého.
Při cestě kolem mě zarazila přítomnost Božského kopečku na skle dveří a kávy Kona na ceduli a tak jsem nakoukl přes dveře a zamával na reagující dámu uvnitř, že se nemusí obtěžovat chodit ven. Ta však přece vyběhla a tak jsem učinil vágní příslib, že se možná někdy zastavím. Popravdě asi nikdy, protože po spatření plastové Nivony s hadičkou napíchnutou do nádobky s mlékem mě přešla jakákoli chuť a nabízet latte macchiato z tohoto vybavení za 69 Kč je čirý výsměch s tím, že o úrovni té Kony mám určité pochybnosti. Jaká asi bude udržitelnost takového podniku a jak přistupují majitelé k propagaci, když je na FB toliko pět velmi podobných snímků interiéru a žádný lákavý detail mléčné kávy, tropického drinku nebo zmrzliny?
Jestliže letáky s italskou tematikou i vyjádření řemeslníků naznačovala, že v bývalém Cattani na Josefské bude italská pekárna, minulé pondělí ukázalo, že to bude ve skutečnosti spíše směrem do Francie a svou třetí brněnskou provozovnu zde otevřel William Thomas Artisan Bakery.
Přiznávám, že mě navzdory nadšení jiných jejich výrobky až dosud neoslovily a to jsem už před několika lety na food jarmarku u Pikniboxu vyzkoušel menší bagetku, ciabattu s rajčaty nebo croissant. Vše strašlivě obyčejné a tak jsem chtěl na Josefskou jen pro úplnost nakouknout a zase rychle odejít.
Ale dvě hodinky předtím jsem za oknem Kafe na písku zaregistroval hezky zelený pistáciový financier, zkusil ho a teprve poté se dozvěděl, že je z výše uvedené pekárny. Chutnal mi tak, že jsem poprosil ještě o jeden (oba 13 – 14/20) a když jsem jej pak po obědě uviděl v nově otevřené pobočce, vyžádal jsem si kousek přímo z hromádky na plechu a ne vyložený za sklem, abych viděl, jak bude chutnat co možná nejčerstvější na místě výroby.
Je to malinký obdélníčkový kejk, ale za 20 Kč, kolik jsem dal příjemné a ochotné holčině za kasou, miniaturní chuťová bomba. Tělo lehké a nadýchané, střed krásně vlhký a vláčný a svrchní vrstva pěkně křupinková, přičemž zážitek doplňuje texturální kontrast kousků uvnitř. Orientačně jsem se zeptal na podrobné složení a třebaže nebylo v písemné podobě na místě, slečna nezaváhala a začala vyjmenovávat jednotlivé položky a tak mi to tak stačilo. Hlavním indikátorem je chuť a za sebe jsem byl velmi spokojen a při konzumaci z ubrousku na zídce vedle Charlie’s Square jen tiše přikyvoval (14 – 15/20).
O dva dny později jsem se tam cíleně vrátil s tím, že ochutnám znova, abych se ujistil a mohl daný kousek zodpovědně doporučit. Ale bohužel. Financier mívají jen v úterý a ještě střídají příchutě, takže je otázkou za kolik týdnů se pistáciová verze objeví a ty ostatní nemusí být stejně dobré, nemluvě o možnosti výkyvů u jednotlivých dávek.
A ještě poznámka ke kávě. Na Mozolkách jsem nebyl, ale na Jaselské se (počátkem prosince) a na Josefské od počátku objevil velký superautomat od Nespressa, přičemž jeho uvedení nebylo nejšťastnější a napadá mě hned několik důvodů, proč by tam tyto neměly být.
Podnik, který se prezentuje coby řemeslný, poctivý a místo, kde se peče s láskou, si tam dá věc, jež je v příkrém rozporu s těmito proklamacemi, protože zatímco za sklem můžeme vidět, jak se tu mazlí s těstem a nelitují práce a času, s kávou jim to nestálo za námahu – zaškolení lidí a pořízení jednoskupiny a mlýnku, oboje klidně repasovaného, není možné, když se nemalé peníze dají do pekárenských technologií? Proč nejen v Brně panuje přesvědčení, že ta káva musí být skoro všude i kdyby měla být velmi kompromisním doplňkem, který přináší víc potíží než výhod?
Přitom by to šlo docela snadno. Jak pobočka Jaselská, tak Josefská mají doslova pár metrů vedle sebe zavedenou kavárnu (Atlas a Cukr), kde by se jistě šlo domluvit na pěti dávkách filtru denně. Takto to působí jako pěst na oko a připomenu jen, že Aguily se záhy zbavil Ocean 49 na České a v bistru na Kobližné je k vidění už jen základní plastový Catler (další příklad disharmonie: máme překrásné a na zakázku dělané barové židle, ale na pult si dáme šedivý a lacině působící kávovar).
V diskusi před pár dny mi jistá milá a pečlivá baristka, když se dozvěděla, že se jdu podívat na kavárnu a zmrzlinárnu La Speranzy, řekla: “Proč se trápit a chodit někam, když vím, že to tam nebude dobré?” Vysvětlil jsem, že se trápit nebudu, protože to už musí být, abych si v nově otevřeném podniku něco dal a je spousta indicií, které člověku napoví. Stačí se dobře dívat, číst anebo se rovnou zeptat.
Uvedené platí i pro podnik, o kterém se vedla část debaty, tedy La Dolce Speranza, takto sesterský podnik La Speranzy, který majitel po opravdu dlouhém budování před pár dny otevřel a nejen já nechápu ty fronty, které se před zdejší pizzerií, jež sama sebe na webovkách označuje za “nejlepší italské bistro v Brně”, velmi často tvoří. V dobové recenzi na Zomatu (únor 2016) jsem se pozastavoval na kvalitou pizzy, nad celkovou nevábností podniku, příšernou upatlaností vinné sklenice i nad označeními typu VIP (Very Italian Pizza).
Znovu zopakuji, že s výjimkou těch nejděsivějších turistických lokalit ve Vatikánu nebo Benátkách jsem v Itálii na žádné gelaterii neviděl maketu nebo obrázek zmrzliny. V ČR je to ale jako s těmi pruhy Adidas...
Kávová nabídka je v La Dolce Speranza poměrně obsáhlá...
A tehdejší vulgární reakce majitele? Inu, dost možná se během budování vysílil natolik, že když mě viděl čekat u okýnka jeho nového počinu, nedočkal jsem se přívalu nadávek, ale toliko ujištění, že obsluha hned přijde, což mi perfektně vyhovovalo, neboť jsem si zatím v klidu mohl aspoň částečně prohlédnout interiér a starší třískupinovou Faemu a vedle umístěné F64.
Neměl jsem žádná očekávání a tedy nemohl být zklamán a stoicky přijal ústní informaci o kávě (slečna či paní mi na sáčku ukázala nápis Miscela, ale bohužel si nepamatuji, zda tam třeba bylo ještě d’Oro nebo něco jiného) a jen s malým zatlačením na obsluhu se dozvěděl, že zmrzlina není jejich vlastní, dělaná na místě, ale je postavena na pastách, což ostatně potvrzovala přítomnost bandasek s logem dodavatele vyskládaných na polici nad kávovarem (viz též zde). To ovšem panu Giuseppemu nezabránilo, aby si nad vývěsní štít nedal nápis Gelato Artigianale.
Podrobné složení zde pochopitelně nemají a tak jsem v duchu ocenil výše uvedenou upřímnost a absenci obvyklých báchorek o tom, že je to jejich tajná nebo unikátní receptura a že všem moc chutná. A ani by mě nepřekvapilo, kdyby se zde zanedlouho začala tvořit malá fronta a na Facebooku nastal mami/mimi šrumec o této “báječné” a “pravé italské” zmrzlině.
Lehce zklamán jsem už ovšem byl po návštěvě Modřic a vyzvednutí kilového balíku blendu, kdy jsem si řekl, že bych mohl 15 minut čekání na autobus využít produktivně a navštívit kávárnu u cesty, takto Madlárnu víc než cukrárnu, která je ukryta v menším komplexu bytové novostavby.
Pravda, “zdobeníčkový” vizuál Facebooku a pro mne nová terminologie – ”SOS dorty do 24 hodin” (nijak nezastírám, že ještě nedávno jsem neznal kanonické pojmy jako brkaše či kuřízek) – mě přiměly k opatrnosti, ale ornitologický motiv La Bohème na kávových šálcích naznačoval, že bych třeba i v první zastávce zóny 510 mohl zatít něco hezkého. Je to sice jen La Bohème, ale jsme také přece v Modřicích.
Omyl. “dAncapy s papouchem” tu zůstaly po provozovatelce předchozí kavárny a přístup současné majitelky ke kávě jsem shledal velmi smutný. Kávovar představuje malinká oranžová jednoskupina a tutéž baru má i mlýnek, tedy zcela adekvátní vybavení pro cukrárnu, ale páka byla vytažená, ve velmi špinavém zásobníku namleto do půlky a na můj posmutnělý výraz na informaci o původu zrna (Rioba z Makra) mi bylo zodpovězeno, že lidem tu káva chutná. Tak to jo. Přesto jsme se vcelku vlídně rozloučili a já se vydal se svým kilem domů.
0 notes
Link
https://ift.tt/2zDAfhE
Diskutovanou a rozebíranou pointou pak bylo, jakým způsobem je vůbec možné zastavit prchajícího řidiče motorky, protože každý zásah nebo intervence do jeho řízení nebo kontakt s ním velmi pravděpodobně skončí pádem se všemi riziky na zdraví a/nebo život s tím souvisejícími. Pokud jste můj článek nečetli, vyjádřil jsem svůj názor, podle kterého by následky za zásah proti takovému řidiči motorky měl v zásadě nést řidič sám, protože se všanc takovému riziku dal dobrovolně a odpovědnost by pak měla být na něm.
Ujíždění na motorce a odpovědnost za následky pohledem nezávislého právníka
Protože sám na motorce každý den jezdím a tuto problematiku pravidelně sleduji i v zahraničí, dostal jsem se k článkům, které pojednávaly o velkém množství krádeží motorek a skútrů v Londýně s tím, že se tam motorky a skútry kradou ve velkém, některé zločinecké skupiny se na to specializují atd. Jak jsem z těch článků pochopil, je to pro hlavní město Velké Británie velký problém.
Jak jsem dále porozuměl, situace se dostala tak daleko, že místní policie má specializované jednotky zaměřené na předcházení takovým krádežím a na pronásledování a pátrání po takových pachatelích. Minulý týden jsem ovšem shlédl video, které ukazuje, že místní policie rukavičky odhodila úplně.
Z videa, které je výběrem některých policejních záznamů, je patrné, že tamní policisté už zloděje jen nepronásledují, ale také je cíleně a jako součást policejní taktiky z těch motorek a skútrů „sundávají“. Z článku vyplývá, že se jedná o speciálně proškolené policisty, kteří ten manévr mají patrně natrénovaný tak, aby minimalizovali riziko vzniklé tím, když auto srazí motorku. Faktem je ale, že tato policejní taktika přímé sražení zahrnuje a je vytvořena právě k tomuto účelu. Jak patrno, zloději nebo jejich spolujezdci kolikrát ani nemají helmu, a přesto jdou k zemi.
Nikdo určitě nepochybuje o tom, že to pro ty zloděje představuje riziko, ale efektivní to rozhodně je. O to překvapivější je to, že se tak děje ve Velké Británii, která se zdá být jinak všemi druhy korektnosti dost infikovaná (mezi které obvykle patří i obavy z ublížení tomu, kdo se dobrovolně v riziko takového ublížení vydal např. svým protiprávním jednáním). Asi je zdejší situace tak neudržitelná, že veřejné mínění pochopilo, že tento typ ohleduplnosti vůči pachatelům trestných činů nefunguje.
Každý ať si samozřejmě udělá vlastní názor, nicméně velmi dobře to zapadá do diskuse, která se vedla pod mým shora uvedeným článkem. Je samozřejmě otázka, za jakých podmínek je takové jednání přiměřené. V tom videu shora se jedná jednoznačně o pachatele trestných činů krádeže. Jestli tamní policie postupuje obdobně i vůči těm, kdo „prostě jen nezastaví“, protože jeli rychle, nemají řidičské oprávnění, jsou pod vlivem alkoholu atd., nevím, nicméně vůči těm zlodějům si servítky neberou.
I v našich podmínkách se občas objeví případ prchajícího zloděje motorky a je pravda, že zákon o Policii České republiky zná jako donucovací prostředek „vytlačování vozidlem“, takže obecně by to nebylo vyloučené ani u nás. Pokud to nevyvolává právní pochybnosti z hlediska přiměřenosti v UK, možná by nemuselo ani u nás. Nechci tím tvrdit, že hned tleskám každému sraženému zloději motorky, ale je zjevné, že i v tak konzistentní právní kultuře, jaká platí v UK, je takový postup aplikován.
Příspěvek Zastavování prchajících zlodějů motorek pohledem právníka pochází z Autoweb.cz
0 notes
Photo
Letos vyjde česky
Dnes už čtu převážně anglicky, i když knihy, které mě bavily, si většinou pořídím i česky a zkusím podruhé překlad. Když jsem projížděla letošní edičáky, objevilo se v nich těchto 5 knih, které jsem zrovna měla na knihovně hned vedle svého psacího stolu. Tak se na ně pojďme spolu mrknout.
Alwyn Hamilton: Rebel of the Sands
Tuto knihu jsem vehementně doporučovala na vydání, takže ji se stejnou urgencí budu doporučovat i vám. Pokud vás baví příběhy z pouště, ale na druhou stranu si nelibujete v nějakých chudinkách princezničkách, které čekají, až je dožene osud, Amani se jistojistě dostane na přední příčky vašich oblíbených hrdinek a Rebel of the Sands si vyslouží alespoň 4 hvězdičky na Goodreads. Alwyn Hamiltonová mísí atmosféru příběhů Tisíce a jedné noci, přestřelky a přepadávání vlaků jako na divokém západě a nabízí i bandu hrdinů ve stylu X-Menů. Zní vám to trochu nesourodě? Opravdu je to podivný mišmaš, ale dílky magie, písek, střelný prach a zvláštní schopnosti do sebe zapadají jako dobře namazaná ozubená kolečka. (Čtete moji recenzi) V originále za chvíli vyjde druhý díl a já už teď vím, že jakmile se mi objeví v Kindlu, zahodím všechno, co zrovna dělám a půjdu hned číst! Vyjde v květnu.
Sarah J. Maas: A Court of Mist and Fury
Už v A-Z knižním tagu jsem přiznala, že A Court of Mist and Fury je nejlepší druhý díl série, jaký jsem kdy četla. Je dokonce asi tak milionkrát lepší než ten první a jestli ho nemáte na předních místech vašeho to-read listu, tak si dejte facičku a hezky si tam pokračování Dvora trnů a růží dopište. Autorka úplně překroutila to, co načala, a já mám gigantická očekávání od 3. dílu, který za chvíli vyjde v originále. Jestli to zas všechno bude úplně jinak, tak teda nevím, jak to moje nervy zvládnou. Navzdory vší té chvále mám ale pro autorku i jednu výtku. Skleněný trůn jsem přestala číst, protože už se natahoval a začal se divně kroutit. Dvůr trnů a růží měl být trilogie, což bylo přesně tak akorát pro mě. Najednou je z toho 8 dílů a já se modlím, aby to od čtverky už nebyl jenom šílený miš maš, který celou původní zápletku zapomene a naservíruje nějakou nastavovanou vatu. Vyjde v dubnu.
Renée Ahdieh: The Rose & The Dagger
A teď trochu míň povedený druhý díl. Nechci vás teda moc odradit, protože pokud jste četli Pomstu & rozbřesk, stejně tu dvojku potřebujete, abyste věděli, jak to dopadne. A pokud jste tuhle sérii vůbec nenačali, tak to napravte, jednička je fakt skvělá (viz moje recenze). Ale vraťme se k druhému dílu, tady je kus mé minirecenze: Akce nula, nula a nic, měla jsem chuť Shazi podpálit létající koberec pod zadkem, aby se konečně začalo něco dít. Navíc to všechno bylo tááák jednoduché – přes trapně nízké překážky v zápletce skákali jako olympionici. Byl to prostě průšvih gigantických rozměrů. Ale víte co, nakonec jsem se přece jenom slitovala, protože zbytek už tolik nebolel. Neměla jsem chuť knížku odložit, bavil mě ten pískem zavátý svět a Khalid má u mě pořád jedničku s hvězdičkou. Vyjde v srpnu.
Rae Carson: Walk on Earth a Stranger
První díl The Gold Seer Trilogy se hodně těžko popisuje. Je to dost drsná young adult, která se odehrává v Americe v období Zlaté horečky (první polovina 19. století). Z anotace můžete nabýt dojmu, že si pohrává s fantasy žánrem, ale není to pravda. Jedinou nadpřirozeností příběhu je schopnost hlavní hrdinky vycítit zlato. Takže historická četba pro mladé, ale zase nic pro slabé povahy. Autorce se podařilo vylíčit život v té době se vší špinavostí a smrtí, která k ní patří. Potěší ale ty, kteří mají rádi přirozeně se rozvíjející vztahy a hrdiny, kteří nejsou jak modelové z časáku. A tentokrát se budete o své oblíbené postavy fakt bát, protože na rozdíl od jiných sérií, kde jsou sice všichni v nebezpečí, ale pak čekáte happy end, tady není jisté vůbec nic. Pokud vás zajímá mix westernu a young adult, rozhodně si tuhle knížku pořiďte. Vyjde v dubnu.
Sally Thorne: The Hating Game
Další kniha, kterou jsem vehementně doporučovala na vydání a jsem trojnásobně nadšená z toho, že to vyšlo. Tentokrát nikoliv young adult, ale spíše chick lit, romantická komedie s úžasným humorem, nikoliv však debilní až na střechu. Pokud si chcete na chvíli odpočinou od fiktivních konců světa, zabalit se do deky, dát si kafe a udělat si fakt pohodový večer, musíte si tuhle knížku pořídit. The Hating Game vám sedne asi jako miliontá repríza Deníků Bridget Jonesové a každoroční vánoční rituál s Láskou nebeskou. Příběh má roztomile trapné momenty, u kterých si říkáte „Ale ne, kdyby se mi tohle stalo, tak umřu!“, perfektní, občas až absurdní dialogy i místa, u kterých tečete blahem a máte chuť si jít lehnout do postele z cukrové vaty. (Čtete moji recenzi) Vyjde v říjnu.
Vybrali jste si? ;-)
1 note
·
View note
Text
3. pokračování #blueberryMeetUp přednášek v podání marketingového oddělení
Po krátké letní-podzimní pauze jsme se konečně dočkali dalšího #blueberryMeetUpu! Tentokrát se celé prezentace v tomto sychravém zimním období chopilo naše mladé a svěží marketingové oddělení. Kromě zaměření přednášek došlo však i ke změně místa konání. Pro třetí #blueberryMeetUp jsme zvolili prostory Paralelního Polis v Holešovicích, kde to všechno 13. prosince v 7 hodin večer vypuklo.
Markeťáci si dali za úkol nést večer v duchu Výkon + Kreativa = ❤ , a nelze než dodat, že se jim ho podařilo splnit! Všem, co si ještě doteď mysleli, že se v Blueberry tvoří jen webové aplikace, se celým týmem v den D podařilo tuto nepravdu vyvrátit. Ukázali nám všem, že online marketing v Blueberry dnes už nabízí komplexní služby se všemi jeho disciplínami.
Akci již tradičně organizoval i moderoval Tomáš Šorejs a jeho zkušené organizátorské guru zajistilo, aby vše klapalo a odsýpalo na jedničku.
Vše odstartoval proslov co-foundera Pavla, který kromě Blueberry dal život i samotnému online marketingu v něm. Dozvěděli jsme se, že před pár lety to byl jen on sám, kdo zajišťoval fungování PPC kampaní. Po jednom bujarém večeru se mu však podařilo přemluvit i dnešního vůdce markeťáků, Karla Pařízka, aby šel do Bluberry budovat komplexní online marketing, jak ho známe dnes.
Sám Kája pak zahájil přednášky svým povídáním o frameworku See - Think - Do - Care. Celý model nám byl názorně vysvětlen na e-shopu sádrových trpaslíků a další aplikací u našich klientů Pokud jste doposud, jako spousta z nás, nevěděli, co tento model vůbec znamená, věříme, že se Kájovi podařilo nás všechny obohatit novými vědomostmi.
Druhými řečnicemi byly Klára s Dančou se svou mini case study s názvem “Za oponou propagace zdravotních problémů”. Holky nás provedly kompletním příkladem, jak se v Blueberry vypořádáváme s klienty, jejichž produkty jsou předmětem citlivých témat a propagace v rámci online marketingu může být tímto značně stížená.
Po občerstvovací přestávce následovala prezentace Honzy Borýska. Ještě předtím je ovšem nutností vyzdvihnout skvělý raut, který nám v Polisu připravili. Dalo se dokonce zpozorovat taktické usazení některých jedinců tak, že měli občerstvení doslova na dosah ruky. Takové dobroty jsme tam měli :)
Ale zpátky k Honzovi. Ten, jak sám uvedl, se u nás stará o strategie marketingových kampaní a celý tenhle proces nám vysvětlil s pomocí Star Wars. V rámci tématu “Kde jsou limity agenturního řešení?” nám všem důrazně kladl na srdce, že Blueberry je digitální agenutra (!), a komplexnost našich služeb vysvětlil na příkladu klienta Marlenka.
Další přednášky “(Ne)úspěchy v PPC” se ujal marketingový projekťák, Štěpán Osoha. Jeho cílem bylo ukázat, že je občas nutné podstoupit risk před samotným ziskem. Jak se tvrdou prací celého týmu podařilo proměnit prvotní nástrahy a “neúspěchy” jednoho velkého klienta na velmi úspěšnou kampaň na jejím konci.
Nakonec se mikrofonu chopil náš největší řečník a Bussines Developer, Lukáš Kmínek. Lukášova prezentace “Jak obchodovat eticky, ale efektivně?” nás poučila o jeho vlastní tipy a triky o tom, jak vlastně správně obchodovat. Všem nám bylo hned jasné, že Lukáš ví, o čem mluví a ve svém oboru je profík.
Na konci každého talku odpovídali prezentující na dotazy, které jim pokládali samotní diváci. Občas byly otázky spíše trochu úsměvné, ale podařilo se zodpovědět i ty věcné, které celému tématu dodaly ještě větší zajímavosti.
A co se dělo na konci všech přednášek? No přece afterparty! Ta sice nebyla nijak divoká, nechybělo ale nějaké to vínko a hudba také hrála. Krásně jsme si nakonec všichni popovídali a pár posledních mohykánů se dalo na docela dlouhou noční cestu do jednoho holešovického báru.
A takhle probíhal 3 #blueberryMeetUp s marketingovým nádechem, celý playlist videí si můžete přehrát zde . Těšíte-li se na další, nemusíte zoufat. V přístím roce nás bude čekat několik dalších sérií a můžeme prozradit, že chystáme i konferenci. Ta by se měla uskutečnit v samém závěru roku a mimo jiné se na ní objeví Jose Valim, sám velký zakladatel jazyku Elixír a dřívější člen ruby on rails core teamu.
0 notes
Text
Holy Hops
(16. 12. 2019) “Brněnská piva”, hospody a seriózní senzorická slast končícího roku.
První degustační session s Native Breakfast v Axiomu. Jelikož tomuto stylu sluší provětrání a ohřátí, objednal jsem si po zjištění “že ano” i druhou sklenici nalevo.
Bylo to zajímavých dvanáct kvasných měsíců a třebaže jsem nestihl ochutnat všechno, zažil jsem i tak dost momentů, které mi posunuly chuťová měřítka a potvrdily, že současné tuzemské minipivovarnictví je v určitém ohledu zajímavější, progresivnější a odvážnější než česká výběrová káva.
Jsou to samozřejmě dvě odlišné oblasti, ale uvařit dobrý stout/baltic porter, ale, pšenici nebo dokonce ležák plzeňského typu není žádná legrace a várku piva i kávy lze při neznalosti, nezkušenosti a laxním přístupu pokazit srovnatelně. V žádném případě také nelze tvrdit, že veškerá produkce českých, moravských a slezských minipivovarů je dechberoucí a dokonale vyvážená a jednotlivé várky bohužel docela často kolísají, podobně jako u pražíren, a když se pak člověk tu a tam něco doslechne ze zákulisí (o přístupu některých pivovarů a sládků), pochopí, proč se takové výkyvy objevují. Zájemců o pivovarnictví je hodně a kvalitních a zkušených lidí je, jak už to tak bývá, omezený počet. A pokud pivovary neuvažují aspoň ve střednědobém horizontu, nelze očekávat, že tady budou desítky nebo i stovky let.
Nejlepším doporučením je, pokud člověk narazí na něco výjimečného a je to jen trochu možné, vychutnat si danou lahůdku ihned, co nejvíc to jde a nečekat na zítřek nebo další dny. U silných speciálů, které ležely několik měsíců v sudech po whisky, rumu nebo vínu, den, dva či tři po naražení bečky často prospějí, ale u ležáků, IPA nebo Berliner Weisse se nevyplatí otálet, jelikož pivo bývá první den nejchutnější.
Některá z nejzajímavějších piv se také objeví třebas jen jednou za rok (výroční Golden Weizenbock od Matušky) anebo výčep vezme dva soudky, kdy jeden otevře hned a další nechá ještě pár měsíců i rok ve sklepě. Musím konstatovat, že jsem asi rezignoval na doporučování opravdu výjimečných kousků kamarádům a známým na Facebooku i jinak, protože i ti, co nemají akutní povinnosti v podobě rodiny nebo práce, mají tendenci vyzkoušení dané lahůdky odkládat a občas se pak diví, že to už za tři dny nebo za týden není. Není výjimkou, že se raritní záležitost narazí v 17.00 a do půlnoci je “vymalováno”; v případě desetilitrového samospádu se tak může stát i za dvě nebo tři hodinky, kdy se malá armáda štamgastů zalarmovaná ohláškou na Facebooku slétne na danou pípu jako hejno vos.
Klasická scéna v Ochutnávkové pivnici. Vpravo malý ležák na žízeň, vlevo aktuální delikatesa.
Aby to však nevyznělo tak pesimisticky. Troufám si tvrdit, že “větší půlku” z níže uvedeného výročního souhrnu můžete při troše štěstí a pozornosti dříve či později opět potkat na čepu či v lahvi, neboť jsou mezi nimi zavedená, byť třeba proveniencí poněkud exotická piva, anebo věci, které mají pivovary ve stálejší nabídce. A aby to bylo zajímavější, vezmu svou TOP 10 od “nejslabšího”, abych se hned na úvod nevysílil ve svém obdivu a postižení těch nejjemnějších aromatických a chuťových nuancí.
Okocim Porter
Kdykoli se vyskytnu v Polsku, třebas jen v blízkém pohraničí, neopomenu se podívat po tomto supermarketovém “lahváči”, který si po léta uchovává fantastickou kvalitu a za cenu (zpravidla 3.50 - 4 PLN), která činí zážitek z tohoto piva ještě “sladší”. Jedno ze tří polských piv, které Michael Jackson zařadil do své TOP 500 z celého světa a dokonalý příklad, že i velký průmyslový pivovar může vařit užasnou věc. Za sebe doporučuji vychutnat v degustační nebo bachraté sklenici na červené vino (skuteční šmekři mohou jistě využít Baccarat na koňak či brandy a neudělají chybu) a kochat se viskozitou, aromatikou i chutí piva, která se po otevření s uplývajícím časem jen zlepšuje (2 až 3 hodinky jsou ideál). Pro mě, a předpokládám, že i pro naprostou většinu těch, co chtějí kultivovaně usrkávat, je jedna lahev na večer naprosto postačující, protože vyšší alkohol je přece jen znát a kdo by vypil celou butylku nalačno nebo v teplém počasí, záhy nazná, že i jedno pivo dokáže s člověkem pořádně zacloumat.
Quiet Storm by Funky Fluid/Nepomucen
Pokud musím na dvě deci ochutnaného piva myslet ještě pár hodin poté, je to známka toho, že člověk narazil na zajímavost. Další den jsem se rozšoupl a dal si rovnou třetinku a tohle kyselé Imperial Gose, ekvivalent čokodortíku s mořskou solí od Kokina, stálo za každý srk. Sůl je v pivu opravdu cítit, skoro jakoby měl člověk při popíjení její vločky na jazyku, ale není to na překážku, protože pivo má plné tělo a vyšší kyselost a tak se to snese.
V Jabbeerwocky, oblíbené varšavské hospodě, ve větrném listopadu. Pravá dvoudecka a degustační panákovka (dožluta): Quiet Storm by Funky Fluid/Nepomucen (Imperial Gose), vedle ní Fetyszysta 2.0 (Black Currant Sour Weizen) z Browar Golem. Obojí velmi dobré.
Trzech Kumpli Pan IPAni
Když na květnovém Erasmu ve Štětíně od oběda leje jako z vody a člověk se bojí vyjít ven i s deštníkem, je řešením zůstat v bezpečí nejlepší zdejší kavárny a po obědových sendvičích (kanapki) a dvou doppiích být uveleben na malém baru s výhledem na EK-43, upíjet velmi svěží a krémové pivo z lednice a oddávat se dennímu snění a pětihodinové konverzaci s kávově i pivně velmi erudovaným baristou, který má to štěstí nebo smůlu, že jste po většinu dne jeho jediný zákazník. :-) Ale vzhledem k tomu, že jsme si oba poděkovali za společné strávení jednoho z nejlínějších dnů v roce, to bylo spíše to první a tento dojem snad potvrzuje i komentář na Facebooku (... oh, look who it is, our favourite Czech customer of all time! Hope to see you once again in 2020.)
Matuška Golden Weizenbock
Pivovar, který nedávno oslavil desáté výročí existence a dodává pro britskou ambasádu v Praze, má mnoho zajímavých piv, ale můj osobní favorit je tato “radikální pšenice”, která se objevuje jen na pár dní v roce a její banány, vanilka, hrušky a hřebíček a sofistikovaná nakyslost představují něco, co si nelze nechat ujít.
Zichovec 12° Fresh Hop Harmonie
Mám-li vybrat jeden z několika dobrých ležáků, které jsem letos ochutnal, bude to na prvním místě čerstvá Harmonie od jednoho z mých oblíbených minipivovarů. Várka v Maltwormu i Ochutnávkové pivnici byla nádherně svěží a daleko od současné podoby středně průmyslové produkce pivovarů, jako jsou Chotěboř, Poutník nebo Polička.
MadCat Mango-Piña-Coco-Sour-us
Dost možná nejvíc “trendy” české pivo roku, které si dovedu představit jako ideál na letní zahrádku nebo do sezónní barové nabídky. A i když preferuji spíše čisté Berliner Weisse (pivovary se občas chlubí kolik stovek kilogramů malin, jahod nebo borůvek do várky narvaly), tu a tam se objeví zajímavý stylový úlet, který dokáže zkombinovat obojí. Samozřejmě se i toto pivo rychle vyvíjí, ale když jsem ve Hluché zmiji zkusil pár třetinek ze začátku sudu během horkého letního odpoledne, jediné, co by mi snad mohlo chybět, byla žánrově podobná hudba (např. tady a tady). Na tomhle pivu je překrásné, že na začátku člověk cítí sladký kokosový dezert, záhy se vjem rozvine do plnosti a na konci se objeví příjemně kyselý dojezd, který značnou úvodní sladkost vyváží. Na to, že jde o desítku, je to obdivuhodně komplexní a vrstevnaté pivo, ale asi nic moc pro čisté i ovocné “berlináře”.
Na nejmenovaném místě v nejmenovaném čase aneb Když není k dispozici lednička, člověk si musí nějak poradit. Někteří lidé budou vědět. :-)
Zichovec Nectar of Happiness
Vím, že se s tou krémovostí poněkud opakuji, ale tohle pivo je ze všech letošních krémových NEIPA dost možná nejkrémovější a nepochybně crème de la crème ve smyslu kvality. Várky v plnosti i svěžesti docela kolísají, ale ta, co jsem ochutnal tak před 2 měsící v OP, byla naprosto skvělá a jak dosvědčí můj oblíbený výčepní i jeden ze štamgastů, zřídkakdy je u mě k vidění tak blažený výraz. Obligátní otázku Ještě jedno malé? v tomto případě následuje pouze bezbranné přitakání. SSS neboli seriózní senzorická slast.
Native Breakfast
Člověk nazná, že jde do tuhého, když se zastaví na jednu nebo dvě třetinky ve třech dnech ze čtyř (resp. přesně 2×, 2× a 1× 2.5 dcl, ale výčepní byli tak hodní nebo velkorysí, že z toho byly skoro vždy tři deci). Jelikož mám pro “foie gras” piva s laktózou obrovskou slabost, nemusím asi zdůrazňovat, jak moc mě toto pivo nadchlo a prohlížet si slzy tekutiny stékající po vnitřní straně degustační sklenice po jejím dopití je tak, ach ano, fyzikální. :-) I přes pečlivé hledání na webu jsem nic podrobnějšího k pivu nenašel a tak odkazuji na dost možná stejné pivo, jen s mírně upraveným názvem, neboť obsah alkoholu, styl, pivovar, složení i senzorika víc než sedí.
Clock Prototype 5 Brut IPA
Bomba, bomba, bomba a ještě jednou bomba! Tedy aspoň v úvodní várce, kterou jsem ochutnal v den naražení bečky ve Hluché zmiji (druhý den a v další várce se už kouzlo nekonalo, takže nabádám k opatrnosti). Ideální pivo pro milovníky prosecca a šumivých vín, protože víc než co jiného mi to připomíná extrasuchou verzi zmiňovaných bublin, ale přitom to stále zůstává pivo. Ukrutně suché, ukrutně svěží a ukrutně pitelné a i když jsem v uplynulém roce vyzkoušel několik IPA, “které mají žízeň”, pouze tuto a pouze v první várce hodnotím jako dosavadní vrchol podstylu a věc, kterou bych nejen v Trevisu dokázal usrkávat coby aperitiv skoro pořád.
Cappuccino Void
Jen velmi vzácně se v životě stane, že zážitek překoná všechna (papírová) očekávání. V právě uplynulý pátek jsem si po odpoledním velmi pozoruhodném cappuccinu od Adama Obrátila (detaily již v pondělí 30. 12. ve výročním žebříčku nejlepších káv) při průchodu kolem Axiomu povšiml, že mají v nabídce pivo s názvem, který mě nemohl nechat chladným a tak jsem se to rozhodl vyzkoušet. Nebudu se pouštět do žádných barvitých nebo emocionálních popisů a postačí, když řeknu tolik, že u první i druhé dvouapůldecky kávového sweet milk stoutu jsem se nosem dostal málem na dno sklenice a s každým dalším jemným usrknutím slastně přivíral oči a uvědomoval si, jaké je to štěstí narazit na něco tak mimořádného. Během konzumace jsem snad naposled zalarmoval přes Messenger šest nebo sedm kamarádů a kolegů s doporučením na pivo roku, ale stejně jako je, tak nyní i Vás upozorňuji, že danou věc je třeba si pohlídat, neboť den poté (přesně v sobotu okolo 14.50) už pivo nebylo, ale dle aktuální informace na výčepu má být další bečka k dispozici dnes, tj. v pondělí v 17 - 18 hod. Doufejme, že se tak stane, protože pokud ano, já tam budu zítra sedět a usrkávat svůj malý díl z kávově-pivniho ráje :-)
Bernard 11° v podvečerním Air Cafe. Pro úplnost dodávám, že zobrazený “podtácek” byla výjimka, krátký “záskok”, což ale nijak neubralo na příjemně ztišené náladě místa, kterou podpořil jemně tlumený svit lampy.
A výčepy? To je jednoduché. Osobně pro mne stále vede Ochutnávková pivnice, protože spojuje progresivní pivní dramaturgii s nepřepálenými cenami (jako třeba JBM Brew Lab, kde jsem si už poněkolikáté takřka protíral oči) a coby příjemná alternativa je zde Hluchá zmije na Veveří, která v posledním roce pronikla i do kyselých piv a samospádů. Třetím oblíbeným místem stran piva je pro mne Air Cafe, kde je pivo (zatím stále nejčastěji Bernard 11°) spíše doplněk, ale hlavní barman a barista je též velmi zdatný výčepní, nápoj má rád a na jeho třetinkách (pro mne) i půllitrech (de facto všichni ostatní) je to znát.
17° Milkshake IPA z ovesných vloček od Zíchovce je nadupaná laktózou, vanilkou a pomeranči a je úchvatná ve své vyváženosti, s hutným tělem, které jde téměř žvýkat. Jen těsně zůstala za branami první desítky a tak aspoň přidávám její obrázek na zahrádce ve Hluché zmiji.
Maltworm, sesterský podnik OP, je pro mne obdobou pražského Beer Geek Baru. Pěkné a čisté a měkké prostředí, které už se trochu zabydlelo, ale ve srovnání s OP se člověk musí pečlivěji dívat na ceny a nejsem jediný, kdo by uvítal zrcadlo na pánských toaletách (stále to nějak nejde, přitom taková věc stojí pár korun). Až v závěru roku mne navzdory několikaměsíčnímu provozu zaujal Axiom na Poštovské, kde docela často hraje hudba opravdu nahlas (a to nejen pro mě; i proto jsem zde nakoukl vždy těsně po otevření), ale jejich ruská a belgická piva představují vítané zpestření, které v Brně zatím jinde nenajdete.
I když je člověk zajatcem privilegia kvality, neměl by zapomínat, že naprosté většině českých konzumentů jsou nějaké výboje progresivity a výše popsané senzorické lahůdky úplně fuk a někteří domácí pijáci deklarují svůj postoj “prostě pivo” poměrně jednoznačně.
0 notes
Text
První dojmy 18: Špageta Bistro, Cukrárna Nany, Pivoň a Putyka Kamechy
(22. 7. 2019) Hospoda na hranici věčnosti Brna i vedle Lužánek, gastronomická novinka uprostřed České a nová “konkurence” naproti Melounovému cukru.
Cesta do Putyky Kamechy je dlouhá. Ale stojí to za to.
Krize tradičních nájemců v centru Brna je v plném proudu. To jsem si uvědomil, když jsem si druhého červencového dne při průchodu Českou povšiml, že prodejna SEVT, léta stálice středu ulice, zmizela do nenávratna (a následovat ji bohužel budou velmi tradiční domácí potřeby Cimrman na Masarykove).
Italská vlajka ani název nemohou nechat kolemjdoucí na pochybách, o co se zdejší noví nájemníci od 1. 7. pokoušejí. (Proč ovšem také česká standarta? Naznačuje to snad, že podnikatelé zamýšlí tuzemské pojetí italského tradičního jídla?) A nebudou to mít určitě snadné – už s ohledem na výši nájmů v dané lokalitě. Mne docela zarazilo, jak studená byla dvojice žen za pultem (jedna slečna a jedna spíše paní). Žádný úvodní pozdrav při vstupu (slečna se k němu odhodlala až po mém dvouminutovém lelkování a obhlížení nabídky a stěn lokálu a pak se relativně mile zeptala, zda mám nějaké přání) a dáma, která připravovala těstoviny pro jediného zákazníka, úplně postrádala úsměv, zájem nebo dokonce vřelost.
Hmm... (Špageta Bistro na České vedle Raiffeisenbank)
Pět nebo šest chodů za 99 korun v podobě špaget, které podle všeho dělají na místě (prominentně vystavený strojek, vedle nějž visely pláty těsta), dvě rozlévaná vína po deci (např. rulandské šedé za 59 Kč) a komický moment v podobě příplatku 20 Kč za “mazlení” těstovin v “parmezánovém” bochníku (spíše jeho litovelská varianta, neboť na sýrovém kole je viditelně Gran Moravia). Facebookový slogan Restaurace nabízející jídla pro radost je omšelý jen středně a příběh budování podniku řadím hned za Kafe v rozkladu (podejte mi prosím francouzskou cibuli s chráněným označením původu, ať si mohu trochu poplakat) a bohužel jsou zde i nějaké pravopisné chyby (Byly jsme z něj nadšeni, Již v březnu 2018 se vyskytli maličké, pro nás však tak akorát veliké prostory (...), Od všech povolení, až po strasti s řemeslníky, které nám přidělali tolik vrásek). A akce by nebyla? Ale jistě. Nepředstavuje ovšem 50 potenciálních porcí takhle na úvod zbytečně zaťatou sekyru do vlastního podnikání?
Coby člověka, který permanentně rekognoskuje brněnský gastronomický terén, mne zneklidnilo, že jsem téměř dva měsíce nezaregistroval cukrárnu, která otevřela naproti V Melounovém cukru. Nejspíš je to tím, že žlutě vymalovaná a odpudivě zbombená stěna se zelenou stuhou á la Starobrno není právě poutač pozornosti a v oknech se choulí pár nenápadných cedulek. Interiér pak byl v době mé návštěvy skrumáží květinových dekorací, úděsných pohrobků socialistických cukráren (nevkusné a poloprázdné prosklené chladící vitríny, kde jsem vedle chemicky vyhlížejících zákusků zahlédl i novinku pro všechny fanoušky kávy – proč?) a vintage hadříků, které visely na stojanech napříč podnikem (dočasná prodejní akce a spolupráce).
Cukrárna Nany naproti Melounovému cukru nepůsobí dle mého soudu na první dojem nijak lákavě...
Vypadalo to tu jako nějaký kavárenský blešák a dvě mladinké slečny mi víc než co jiného připomínaly brigádnice; jedna z nich mi ale po mé úvodní skepsi stran zmrzliny (neví, kdo to dělá, ale majitelka, která tam nebyla, to ví, ale je to kvalitní a ne z Hvězdy) dala ochutnat špetku čokoládové na dřívku a bylo to tak na úrovni zmrzliny cukrářství Kreativ nedaleko Schodové, tj. trocha prášku a hlavně krystalky ledu. Když jsem na to poukázal, bylo mi řečeno, že je to přece mražené a že to tak tedy má být. Inu, proti tomu nelze nic namítat. :-)
Na docela omšelém kávovaru bylo logo Hausbrandt a opravdu mají Hausbrandt, proti kterému v zásadě nic nemám a když se v prvních třech letech nejvíc snažili v Liberty, bylo to zcela v pohodě. Tady jsem si ale espresso za 46 nebo cappuccino za 52 Kč nedal tím spíš, když jsem zahlédl trvanlivé plnotučné mléko. Cukrárna, která prodává vedle zákusků průmyslové čokoládové tyčinky a další cukrovinky, není žádná cukrárna.
Poslední zajímavost se váže k diskusi ohledně původnosti konceptu intenzivní květinové výzdoby. V pražském Chloé Cafe ani v bratislavském Pink Garden (které je prý už kopií jistého britského podniku) jsem nebyl, obávám se ale, že ony rozhořčené diskutérky budou mít kus pravdy, nemluvě o tom, že podobných podniků bude asi ještě víc. Na standardy přípravy kávy jsem se ani neptal, ale jsem přesvědčen, že pro většinu návštěvnic bude povinností pořídit si zde selfie s pořádně velkým pohárem. Esteticky je to pěkný pelmel a pokud to není přímo kýč, rozhodně významu tohoto slova podnik vychází naproti.
Mám moc rád květiny, florální motivy na ženských šatech a koneckonců i ty cukrárny. Proč ale žádná z nich nevypadá třeba takhle? :-)
Příběh Pivoně započal 28. 6. v místech bývalého vinného baru Jean Paul, kde jsem si před pár lety byl sednout s jednou rusovlasou slečnou (její volba), ale vína byla taková velmi velmi základní a o rok či dva později jsem zde ochutnal skutečný šťovík, který pánská obsluha obratně označila za “velmi fresh”. Půl roku kutání a interiér vypadá o dost lépe než za minulého provozovatele. Spárovky coby stoly, separátní salónek pro 25 osob, na baru za výčepem na hospodu víc než slušný kávovar (něco jako ECM Classika, ale s určitostí to říct nemohu). Na čepu pak bude zcela dominovat potštejnský Clock. Jenže.
Kdo by čekal, tak jako já, že zde bude nějaký clockovský standard nebo dva a pak v rychlém sledu rotující chmelový a/nebo sladový mls, dočká se zklamání. Majitel mi potvrdil, že dramaturgie pivních kohoutů bude konzervativní, což je škoda, protože Hektor desítka, Antoš 11° nebo dvanáctka ale (APA) jsou piva notoricky známá.
Kladu si otázku, jaký má smysl do pivnice zařazovat nabídku dvou rozlévaných (ryzlink rýnský a modrý portugal, 2 dcl po 45 Kč) a čtyř lahvových vín... (210, 280 a 2 x 320 Kč za 0.7 l) nebo čtyři domácí limonády. Nakládaný hermelín za 85 Kč v sobě ovšem zahrnuje Chleba Brno, což je fajn. Podnik jsem navštívil čtvrtý nebo pátý den po slavnostní otvíračce a na tabuli uvnitř byly ještě nesmazané stopy této akce.
A to nejlepší na konec. Navštívit Putyku Kamechy na Kamechách, relativně novém sídlišti umístěném v kopcích za Bystrcí, znamená, jedete-li z protilehlé strany města, vykonat epickou pouť. To, jaká je to vzdálenost, jsem si dobře uvědomil, když jsem se navečer vracel: nejprve autobusem 54 z kopce, pak tramvají č. 1 na Mendlovo náměstí, pak do kopce trolejbusem 25 a pak ještě autobusem 57 nahoru na Lesnou. Skoro jako z jedné strany Los Angeles na druhou.
Cestou do výčepu, kde jsem měl krátce po otvíračce domluvené setkání s kolegyní a jejím manželem (též kolegou), kteří bydlí o dvě ulice dál (pro ně komfortní volba, pro mne příležitost, jak poznat předpokládaně zajímavou a mírně ochutnávkovou hospodu), jsem v rozmezí několika zastávek narazil na dvě nastupující dívky s výrazným tetováním (obě na levém rameni, celé ruce i levé noze), přičemž jedna z nich zřejmě pracovala četbou knihy na svém osobním rozvoji. Kérky pokračovaly i u mladé výčepní, která byla milá a to tím spíš, že se znala s kolegyní i jejím manželem.
Pět piv na čepu, mezi nimi 11° Polička, 12° Poutník hořký nebo Lucky Bastard Blond 11°. Já zkusil na úvod malou desítku z Kout a byla to, věřte nebo ne, nejlepší koutská desítka, jakou jsem dosud měl (pivo mělo před 7 až 8 lety méně lichotivou pověst, ale mohu potvrdit, že po několika vzorcích posledních dvou let se významně zlepšilo). Bylo tak dobré, že jsem si v průběhu čtyřhodinového posezení dal pět malých plus na zkoušku jednu malou Poličku, ale ta mi naopak potvrdila, že pivo je stále nepříjemně nasládlé (nikoli příjemně sladové), ba lehce ulepené.
Kolegové si na úvod dali degustační pivní prkénko, které jsem málem přehlédl, ale tento nedostatek jsem rychle napravil. 5 x 1 dcl z piv v aktuální nabídce za 47 Kč byla cena naprosto legrační, už vzhledem k tomu, jaká je s tím práce. Kdyby si šest nebo sedm lidí objednalo v návalu tuto degustaci, slečna nebo muž za výčepem se zblázní. Jsem velký příznivce degustačních setů, které se brněnským ochutnávkovým hospodám až na výjimky (Craft Beer na Zelném trhu) vyhýbají, ale chápu argument, že to má smysl u silných nebo speciálních piv a u běžných ležáků je to trochu zbytečné. Ale je hezké, že podnik na periferii to na rozdíl od renomovaných degustačních hospod v centru města má.
(Pozn.: Cena degustačního setu se, jak jsem předpokládal a jak mi později potvrdila kolegyně, opravdu mění v závislosti na nabízených točených pivech a stálí zákazníci si také mohou pronajmout skříňku, do té uložit zakoupenou lahev rumu a z této v průběhu návštěv kontinuálně upíjet.) :-)
Další zdánlivá drobnost, které prakticky žádná ze seriózních putyk není dlouhodobě schopna, je malá pozornost k pivu, zde sklenička se základními křupkami (podle všeho Lidl, balení XXL, pokud jsem se díval správně), která má úžasný psychologický efekt na hosty. Bramborové lupínky, oříšky, pistácie, buráky, možností je tolik a přesto se to nikde neděje.
K mému velmi pozitivnímu dojmu dále přispělo: hudba po celou dobu našeho pobytu stažená na velmi velmi milosrdných 45 až 50 dB, skutečně jen pozadí, které neruší (zaznamenal jsem např. Step by Step od New Kids On The Block, Personal Jesus od Depeche Mode či Sweet Escape Gwen Stefani), tiší hosté (v některých výčepech se občas bohužel krátce po otevření objeví příbuzný strýce Pepina a tady se tak díkybohu nestalo). Tohle je samozřejmě léto a mimosezóna a kolegyně mi řekla, že zde večer může být pěkný hukot, čemuž věřím, ale stejně.
Výjimečně pěkné a komfortní pánské toalety se zrcadlovým pásem na stěně a ramenem pákové baterie vhodným pro chirurgy a uzavření loktem. Ano, v hospodě na vzdáleném předměstí. Dva stoly přilehlé k oknům, pás míst před výčepem a u boční stěny a obvyklé drobnosti k pivu za vlídné ceny. Kolega se pochvalně vyjadřoval o zdejší metodě čepování (na jeden zátah), za sebe jsem neměl k podobě piva závažnějších připomínek, snad jen jednu drobnost: osobně preferuji, když se, je-li to třeba, čepice vlhké a krémové pěny zarovná stěrkou namočenou ve vodě, proti čemuž puristé budou protestovat, ale z estetického a zákaznického pohledu to považuji za hezčí a úpravnější než mírně kopečkovitou a lehce vysušeně působící či padající čepici.
U malých degustačních skleniček to chápu z hlediska manipulace i trefení správné míry. Jinak ovšem nutno konstatovat, že kdybych měl nějakou visačku “Dobrý první dojem”, je tohle po hodně dlouhé době podnik, který by ji dostal a bydlíte-li aspoň v Bystrci (nebo i dál), rozhodně stojí Putyka Kamechy za vyzkoušení.
0 notes
Last Seen Blogs
salthaven
A simple soul who likes writing fanfiction
roxb
Roxy by 2024
0braoin
Elusive
samthechaotic
Jason Todd my beloved