Dramatické chvíle

O několik dní dříve...

Začalo se stmívat. Okolím se nesl zvuk narážení vln o útes. Sebastian otevřel dveře, sedl si na lavičku a hleděl na západ slunce v dáli. Nic hezčího v životě neviděl. Zavřel oči a nasál vzduch. „Je čas obout se do větších akcí. Už neudělám žádnou chybu. Věří mi.“ Po dlouhé chvíli oči otevřel a vrátil se dovnitř. Krbem občas zavála meluzína a zvenčí se krom zvuku narážení vln o útes ozýval i zvuk cikád. Oblékl se do mudlovského a vyrazil k domu svých rodičů. Bylo odemčeno. Z velkého sálu se ozýval brek. „Jacku? Co tu děláš?“ Jack zvedl oči k Sebovi a brek ustal. Vstal, došel až k němu a se smutným výrazem založil ruce na hrudi. „Ten.. ten zlořád ke kterýmu se hrdě hlásíš mi sebral mou životní lásku! Jak se můžeš hlásit k někomu, kdo dělá takový ohavnosti?“ Sotva větu stačil dokončit, opět se rozbrečel. Madison udělala několik klapavých kroků k nim. Pohlédla ztrápeně na Sebastiana a semkla rty. „Pustili tě. Asi ti hodně věří, když ti dovolí chodit v tomhle.“ Ukázala ledabyle na oblečení ve kterém byl oblečen a zabořila oči do Jacka. Jack v breku nepřestával. Otočil se, sedl si do křesla a zakryl si tvář rukou. Seb se zamračil, došel k Jackovi a povýšeně na něj pohlédl. „Dělám správnou věc. Pokud se ti to nelíbí, odvedu tě na Ministerstvo.“ Madison se zamračila a chytila Sebastiana za loket. „Cože? Co to říkáš? Sebastiane Holdersi! Jste bratři, i když se Jack tahá s mudly. Pořád bratři, rozumíš?!“ Lehce s ním zatřásla ale Seb matčinu ruku odstrčil. Madison byla v šoku, odstoupila od Sebastiana a dřepla si na bobek vedle Jacka, kterého mateřsky hladila.

„Promiň mami. Chápu že máš Jacka ráda i když se tahá s tou špínou.“ Madison zavrtěla hlavou. Zvedla se, udělala k Sebovi několik kroků a založila ruce na hrudi. „Co se stalo s mým chlapcem? Snažíme se vám všem dávat s otcem lásku a váš vděk? Chcete se udávat Ministerstvu?“ Sebastian se uchechtl a zakroutil hlavou. I on založil ruce na hrudi a koukl kamsi z velkého okna na zahradu. „Otec mi nikdy nevěřil.“ Odvrátil oči od okna a koukl matce do očí. V šedomodrých očích měl nával vzteku ale cosi ho drželo o krok zpět. Měl z matky respekt, cítil, že to s ním myslí dobře. Navíc nepronesla nic vůči tomu co dělá. „Nenávidím tě Sebastiane, rozumíš?! Nenávidím tě! Kéž by vás Odboj dostal.“ Křikl Jack skoro až hystericky. Sebastian zavrčel, vytáhl hůlku a švihl s ní směrem k Jackovi. Sám byl chvíli udiven co to vůbec udělal. Než však stačil paprsek z hůlky k Jackovi doletět, pohotově jej Madison odrazila. „Tak a dost! V mém domě tohle dělat nebudete!“ Zařvala a namířila hůlkou na Sebastiana. „Schov tu hůlku, hned!“ Sebastian zavrčel a schoval hůlku. „Míříš hůlkou na vlastního syna?“ Uraženě založil ruce na hrudi a Jack zůstal v šoku. Chystal se dům opustit. Prošel kolem Seba a vzlykl. „Jsi úplně zvrácený Sebastiane. Jednou až budeš v Azkabanu, nikdo tě už nezachrání a mozkomoři tě úplně vycucnou. Zasloužíš si to, nic víc.“ Seb se Jackovým slovům uchechtl.

Jack zamířil ke dveřím, ale než dveře stačil otevřit, otevřely se. Ve dveřích stála vysoká dáma. Helen Holders - Sebova teta a sestra Madison. „Vidím že má návštěva se v tento den hodí. Jako bych tušila, že tu Sebastian bude.“ Jack od ní ustoupil a tiše zavrčel. Helen se na Jacka usmála. „Chlapče, nač ten brek a úprk? Posaď se. Nemusíš utíkat od vlastní rodiny za mudlovskou lůzou.“ Jack se nezmohl na nic víc než na další salvu breku. Madison se ztrápeně narovnala a slabě kývla. „Helen, ráda tě vidím.“ Helen slabě kývla s velkým úsměvem a došla k Sebovi. „Je minimálně zvláštní že tu dnes Scorpius není. Pravděpodobně musí teď hodně času trávit na Ministerstvu. Je mi to líto, mohl si občas užít. Jako Sebastian. Máte slavit rodino, Sebastian získává úspěch s každým krokem.“ Madison zvedla obočí, načež Helen vytáhla hůlku a mávla na sebe. Pak hůlkou mávla na Seba. Oba byli mávnutím hůlky oblečeni do čistočisté uniformy Regimentu bílé lilie. Jack začal zrychleně dýchat. Helen k němu otočila hlavu a mlaskla. „Sluší nám to víc, že? Sebastian se ušklíbl a vzorně se narovnal. Madison chvíli váhavě zůstala nehybně stát ale nakonec kývla. „Je nezvyk vás oba vidět v tomhle. Vidět svou sestru a svého syna..“ Větu nedořekla a nikdo se ani nedožadoval aby větu dokončila. „Má vlastní rodina, na straně zla. Je mi.. špatně.“ Jack se nadechl a otřel si slzy. Helen k němu nakráčela a začala ho hladit. Sebastian si stoupl vedle Helen a založil ruce na hrudi. „Jsme na straně spravedlnosti. Děláme náš svět lepší. To žes vypustil takový ofenzivní slova tě může stát hodně.“ Helen se otočila na Sebastiana a zvědavě zamrkala. „Jaká slova?“ Madison na ně bezradně hleděla a občas hlasitě vydechla, aby to Helen či Sebastian zaznamenali. Na obou však nebylo ani trochu vidět, že by si toho všimli. Udělala k nim několik kroků blíž.

„Helen, nemusíš se teď vžívat do role. Změň si oblečení a zůstaň na večeři. Můžeme se bavit o normálních věcech a ne dokola řešit co kdo udělal špatně, nebo co by bylo správné kdyby tohle a tamto.“ Ztrápeně Sebastiana hladila na zádech. Seb se na moment ohlédl, ale nakonec kývl k Helen. „Noh, tadyhle Jack, bratříček, doufá, že nás ta hloupá sekta zachránců...“ Naznačil uvozovky a uchechtl se. „... kterou ani nechci nazývat, neboť se mi vyslovení toho názvu hnusí a obrací se mi z něho žaludek, což snad chápeš. Zkrátka věří že nás dostanou. Unesli mu životní lásku. O to horší že ani ne křížence ale normálního, hnusnýho mudlu, co se vůbec nestydí vyznávat city někomu lepšímu, tedy kouzelníkovi.“ Helen se rozesmála a otočila se na Madison. Mávla hůlkou a oblečení Sebastiana i Helen se opět změnilo na to ve kterém byli oblečeni. Došla k Madison a naklonila se k ní. „Scorpiusovi na Ministerstvu nikdo nevěří. A u tebe nevěří tomu že rodinu dostatečně chráníš. Měla bys toho kluka vyhodit z domu než si ho někdo odvede a už o něm nikdy nikdo neuslyší.“ Madison semkla rty a koukla na vyčerpaného Jacka. „Jacku, bylo by lepší kdyby ses vrátil až se situace trochu uklidní. Minimálně návštěva Seba ti neprospívá.. čemuž se divím. Jste bratři. Máte držet spolu.“ Jack se na Madison zamračil. „Dostanou vás, všechny. Hlavně tebe Sebastiane. Zasloužíš si trpět, nic víc. K smrti tě nenávidím za to co mi udělali.“ Zavrčel, ale než stačil kdokoli z nich něco udělat, mávl hůlkou a zmizel. Helen zavrtěla hlavou a usedla k dlouhému stolu. Drama skončilo tichou večeří. Ani, když se Seb chystal dům opustit se Scorpius nevracel. Helen zůstala. Seb si ani nevšiml, že všechny květiny bílé lilie z domu zmizely.

Další den se atmosféra na ostrově neměnila. Pořád svítilo slunce a ozýval se klidný zvuk narážení vln o útes. Seb se oblékl do bílého a hrdě na sebe v zrcadle kývl. Dorazil do Děravého kotle kde to tentokrát žilo. Posadil se k baru a ostře se rozhlížel. Vedle Seba seděla North. Potlučená a zamyšlená. Po chvilce se k ní Sebastian nahnul a nepřestával zorničkama sledovat lokál. „Je tu něco o čem bych měl vědět?“ North na Seba zaskočeně koukla - očividně nečekala že bude Sebem oslovena. Chvíli nic neříkala, až teprve za několik minut. „Jako bych.. ale to ne.. ne určitě ne.“ Seb se trochu zamračil. Kdyby chtěla, vše mu řekne, vždyť spolu měli na škole slabou chvíli. Pokus o manipulaci North musel být úspěšný. Kdo by mu odolal že? Zloun a velmi dobrý manipulant. Přeci dokázal obelstít i Kellena aby nemusel vyzradit Cindy, musel zmanipulovat i North. Naklonil se k Regimenťačce a začali si cosi neslyšitelně šeptat. „Lamont.. byl tam.“ Seb otočil hlavu opět k North. Pověděla mu že ho spatřila, a že mu to místo ukáže. Převlékl se do mudlovského a společně vyrazili do Visánku. Seb kráčel odhodlanou ale opatrnou chůzí. Došli ke starému kostelu. Seb vytáhl hůlku a rozhlížel se kolem. Nic nenašel. Po chvilce mu došlo že strana nepřítele mu z ničeho nic neskočí do náruče. Měl by to moc snadné, navíc byl sám. Občas hleděl na záda North nevěřícně. Byl maximálně obezřetný.

Došli až na vrchol věže. Nikoho nenašli, nikdo se neukázal. Seb znaveně vzdychl a vytáhl z tepláků zmačkaný lístek. Požádal North aby napsala vše co viděla a společně se vrátili ke krbům. Rozloučili se.

Zavál slabší vítr. Seb se zarazil. Plakát s vyzobrazenou ministryní kouzel díky větru občas zavlál. Seb mírně naklonil hlavu a zůstal nehybně zírat na vyzobrazenou ministryni. Plakát nic neprozrazoval, alespoň ne nic zvláštního. Přivřel oči a zatvářil se hluboce zamyšleně. Co bude až vše skončí? Poprvé v životě vytáhl hůlku v mudlovské lokaci, ba dokonce i kouzlil. Rozhodl se správně? Po dlouhém zamyšlení zamrkal, zamračil se, odkašlal si a vykročil ke krbu kde zmizel.

Byla už noc. Pociťoval že za okny opět vidí stíny. Vzal si sovu na ruku a zadíval se sově do očí. Sova naklonila hlavu do strany, nevypadala že by se chystala něco říct. Sroloval lístek a vydal se ke dveřím. Tu noc vlny narážely do útesu o něco více. Vál slabší vítr, který zabouchl otevřené dveře ložnice. Seb vtiskl sově ruličku do tlap a vyslal sovu za Amelií. Zanedlouho se Amelia ozvala. Úspěch North, která se možná setkala s hledaným zločincem si hodlal hodit na své triko. To on byl tím kdo o tom vůbec řekl někomu více zodpovědnému. Je to čin hodný zásluh? Třeba konečně dostane šanci stoupat žebříčkem a setká se tváří v tvář s tím, komu se rozhodl neúnavně sloužit.

Sebezdokonalování

Nebyl den, kdy Seb za Cindy nedošel. Věděl, že Eric s ní není, že se bude cítit sama a že má velkou šanci, aby Cindy získal. Jednoho večera zaslechl v zařízení, kde byla Cindy ubytována hlasy. Slyšel Rivera a Skye. Zamračil se a vyrazil za hlasy. Na sobě měl šedé tepláky, mikinu a vlněnou stylovou čepici. Přežvykoval žvýkačku a opřel se o rám dveří. River, Skye a Cindy společně seděli u dlouhého stolu a vypadali šťastně. Seb si odkašlal. „Čau. Jdu za tebou Cindy, takže.. můžeme?“ Cindy se na Seba usmála, nicméně River a Skye neskrývali nevítané výrazy. „Posaď se k nám! Můžeme se bavit normálně společně bez hádek.“ Seb kývl a sedl si vedle Skye. „Hele nechceš si radši sednout vedle Cindy?“ Zpražila ho. Seb se uchechtl a sedl si hned vedle Cindy kterou chytil kolem ramen. Vytáhl foťák, nalepil se na ní a vycvakli se. River neskrýval, že ho situace nebaví. Seb si toho všímal a často na Rivera vystřelil zorničkama. „Je trochu nepohodlný sedět tu s křížencem. Něco si donesu.“ Seb se zvedl a vyrazil za obsluhou. Za jeho zády probíhala hádka mezi Riverem a Cindy. Vnímal každé slovo, oplývala ho radost, že se Cindy s Riverem hádá kvůli němu. Když měl jídlo hotové, opřel se zadkem o stůl naproti nim a pobaveně sledoval hádku.

River se chystal k odchodu ale v tom ho Seb zarazil. „Jono, zdrhni si. To umíš. Akorát utíkat, schovávat se a bránit se spravedlnosti. Dostaneme tě a víš to.“ Cindy zakoulela očima a společně se Skye zmizely na záchodech. River zuřil víc. „Pořád se o ní snažíš, ale nechce tě, nikdy tě nebude chtít. Odmítá tě. Pořád.“ Seb se zamračil a rozeběhl se naproti Riverovi, ten se však vyhl, svalil Seba na zem a začali se spolu rvát. Seb to schytal a se zaúpěním získal v bitce výhodu, které hned využil. Převrátil Rivera na záda a udeřil ho vší silou do nosu. Cindy se Skye doběhly a šokovaně se snažily oba od sebe oddělit. Seb nazval několikrát Rivera křížencem a Skye ho kopla rovnou mezi nohy, což Seba z konfliktu absolutně vyřadilo a odkulhal s nadávkami k židli, kde si sedl. Cindy za ním došla a nabídla mu, že může spát u ní. Omlouval se za tu scénu a obviňoval Rivera že si začal. Společně došli do pokoje, kde byla Cindy ubytována a Seb se vysíleně svalil na postel. „Tohle nemůžeš dělat, víš?“ Seb slíbil že už to dělat nebude a nahnul se k Cindy. Vášeň mezi nimi teprve v tuto chvíli vzplála a začali se vášnivě muckat. Noc skončila tak, že usnuli vedle sebe. Od té chvíle spal Seb u Cindy každou noc. Bylo to lepší než tam kde spal celou věčnost. Jednoho večera romance těchto dvou vzplála tak, že spolu ulehli.

Když se Sebastian druhý den vzbudil, měl oblečení od vína. Cindy dokráčela až odpoledne a hodila na Seba nasupený výraz. „Kvůli tobě!! Kvůli tobě musí River na Ministerstvo. Slíbils že toho necháš! Vypadni.. a nemusíš se ani vracet.“ Seb se uchechtl. „Zaslouženě. Nerespektoval co měl.“ Vyhnala ho ven. Skálopevně si stál za tím že neudělal špatnou věc. Ulice večerního Visánku kterou kráčel byla tichá. Za okny mudlovských domů se svítilo. Občas do nich nahlédl a spatřil rodiny u společné večeře. Pozoroval úsměvy mudlů a mračil se u toho. Věřil, že kdyby kdokoli z nich odhalil kouzelnický svět, skončí minimálně on na hranici. „Jsme víc než vy.“ Zamumlal chladně sám k sobě. Penzion vypadal, že má hostů spoustu. Aby taky ne, byla už noc a skoro všichni byli u sebe. Strčil si drsně bílou lili mezi zuby a zaklepal na dveře Cindy. Neotevírala. Začal na dveře bušit - bohužel bez úspěchu. Vytáhl si květinu z úst a švihl s ní o zem. Seběhl několik schodů a zabušil na dveře Skye. Ani ta neotevírala. V Sebovi se začal hromadit vztek. Po chvilce dveře otevřel River a zpražil Seba zamračeným výrazem. „Nikdo není doma.“ Než stačil Seb cokoli říct, zabouchl dveře. Seb věděl, že tam Cindy bude a tak začal bušit znovu, tentokrát tak hlasitě, že by to vzbudilo i mrtvého. Ze schodů se začaly ozývat kroky. Cindy vyšla ze dveří, ale na Seba se ani nekoukla. Snažil se Cindy zastavit ale do cesty mu vkročila Arte s Raven. Chvíli se hádal s Riverem. Scéna vyvrcholila Sebovým uchechtnutím. „Všichni uvidíte.“ Rozešel se, strčil do Arte a rychlým krokem se vydal za Cindy na kterou delší dobu bušil. Neotevírala. Otevřela až když bylo Sebovo naléhání neúnosné. „Hádám že ta květina bude od tebe.“ Seb se celému dramatu vysmál. Pohádali se. Po této události se Seb zdržoval ve své chatce. Krbu se vyhýbal. Začal se věnovat sebezdokonalování a trénoval několik dlouhých dnů kouzla. Hůlka spolupracovala a čím více vzteku v sobě měl, tím měla kouzla větší sílu. Souzněl s hůlkou víc než s vlastní sebekontrolou a užíval si to. Užíval si tu moc a s každým úspěšným kouzlem se cítil lépe. Pocit stínů za okny se začal vytrácet. Pevně hůlku stiskl a kráčel k útesu. Vystřelil k nebi několik záblesků. Zákeřně a bláznivě se u každého záblesku chechtal. Než stačil k nebi vyslat další záblesk, začala se v dáli tvořit silueta sovy. Zarazil se, mírně naklonil hlavu do strany a zůstal nehybně stát. Občas mu slabý vítr rozcuchal vlasy. Byla to sova od Cindy. Jako by ho osvobodila od naprosté ztráty sebekontroly. Převzal dopis a vyslal sovu na dlouhou cestu zpět kamsi za moře. Četl si dopis za svitu svíce a žvýkal u toho. Uculoval se, občas hodil vlasama. Získal dívku kterou chtěl už od útlého věku... a určitě nebyl sám kdo tuhle dívku chtěl... určitě ne. Dařilo se mu, získává vše co vždy chtěl. K čemu by mu byla Lil, která určitě drží s nepřítelem? Cindy byla očividně neutrální a cítil že veškerou lásku která se v něm hromadí si zaslouží ona.

Rozkvět

„Proč tohle musím cítit teď? V téhle době?“ Seb ztrápeně žmoulal dopis, který mu Cindy kdysi dávno zaslala. Vydal se směrem do Děravého kotle a usedl k baru. Byla tam. Jako zázrakem. Snil? Byl to sen? Ne, viděl Cindy zcela jasně. Polila ho vlna slastných pocitů. Kousl se do spodního rtu a vyčkával, až k němu promluví. „Čekala bych alespoň že mi řekneš čau,“ zůstal zkameněle sedět a snažil se zachovat přísný výraz. „Co tě to napadlo vyrazit do lepší společnosti? Tím myslím kotel.“ Cindy nadzvedla obočí a zavrtěla hlavou. Bez dalších slov odešla. V Sebovi to zanechalo něco bolestivého ale zároveň nádherného. Myslel na ní celé noci a dny. Kolikrát kráčel Příčnou ulicí a ani nevnímal okolí. Byl zamilován.

Jednoho večera byla Cindy se svými přáteli v Děravém Kotli. Poznával tvář svého věčného rivala Rivera, který ho v Bradavicích zachránil, aby vůbec postoupil do dalšího ročníku. Poznával tvář věčné šprtky Skye, ale záleželo mu jen na ní. Když byli konečně sami, v altánku, na zahradě Děravého kotle, navrhl, že můžou noc trávit společně. Kousal se nervózně do rtu, bude s ním chtít trávit večer? Po dlouhém rozvažování souhlasila. Spokojeně kývl a zamířil zpět do chatrče. Vykoupal se, navoněl, oblékl se do mudlovského a švihal do Děravého kotle, kde na něho Cindy znaveně čekala. Celou noc se snažil aby zapůsobil. Prvně navštívili starou hospodu, kde se náhodou setkali s Mary. Pozdravila a šla dál. Oba na sebe udiveně koukli, ale cukli rameny. Obsluha těm dvěma nenalila a tak změnili plány a vydali se do pizzérie, kde si objednali box špaget a velkou pizzu. Seb vše zaplatil, ostatně, nepřišlo mu vhodné aby to platila dívka, do které se zamiloval.

Procházeli nočním Londýnem a bavili se o všem možném. „Sebe? Vzpomínáš jak ses mi tu snažil poprvé dát pusu?“ Kývla hlavou na Londýnský park. Seb se na ní otočil a jen se mírně zamračil, načež se hned usmál. Šli tam. Sedli si na tu samou lavičku a začali se cpát. Občas na sebe koukli. Svit lampy kolem které poletovaly světlušky dodával na atmosféře, za to kuňkání žab moc ne. Smáli se. Seb se dokonce tak odvázal že začal tančit a zpívat u lampy. Připadal si, že se Cindy cítí uvolněně a že konečně není naštvaná na cokoli, co řekne nebo udělá. Upřímně se usmíval. Vydali se zpět do Děravého kotle a koupili si láhev šáňa. Cindy už vypadala unaveně, nicméně Seb nechtěl, aby tak úspěšný večer skončil. Rozhodli se navštívit karaoke bar, mohla to být zábava. Po cestě se Cindy zastavila. „Už nemůžu na nožičky. Budeš mě nést?“ Zamžourala na Seba a ten s úsměvem natáhl náruč, do které mu Cindy skočila.

Karaoke ale nebylo zrovna ideální. Nakonec byli vyhnáni obsluhou kvůli zavírací době. Seb Cindy doprovodil až do Visánku, cestou několikrát zakopl, ale večer si nesmírně užil.

Válka začíná

Řady Regimentu se začaly rozšiřovat o další členy. Rádio Fénix odvysílalo zprávu o vzniku Odboje, který bude aktivně bránit Regimentu v jeho činnosti. Netrvalo dlouho a články denního věštce zaplnily další články o útoku na Ministerstvu a o dalších útocích na Littleport. Sebastiana začala tato situace děsit, nemohl ale couvnout, věděl to. Po večerech začínal cvičit. Když se studenti Bradavic vraceli do chaotického Londýna, vzal večer Cindy na vycházku do Příčné ulice. Krom hlídek Regimentu nebyla nikde ani noha. Pohlédl na ní ustaraně mimo uši hlídky a zavládlo úplné ticho. Ticho narušila až Sebova slova. „Je konec. Tohle všechno znamená válku. Mám strach, víš? Strach o tebe a o rodinu,“ nahodil utrápený výraz a zatáhl Cindy do temné uličky. Nesledoval čas. „Mám tušení, že už ani v Bradavicích nebude bezpečno. Určitě se něco stane.. brzo.“ Cindy k Sebovi udělala několik kroků a vydechla. „Víš něco, co bych měla vědět? Řekneš mi to?“ Seb zavrtěl hlavou a kousl se do spodního rtu. Byl vyděšen. Bouře, která se blížila nyní zuřila naplno. Naklonil se k ní ale odtáhla se. Následně zamířila ke krbu a zmizela kdesi ve Visánku.

Seb se zklamaně vracel do chatrče, kde už stál nasupený Kellen. Ostře kývl hlavou k židli a sedl si. „Druhá chyba. Třetí chyba tě už bude stát krk. Máš tu být v určenou hodinu a ani o sekundu déle!“ Kellen doslova zařval, Seb celý zrudl a koktavě se snažil situaci vysvětlit. „Jedna dívka nebyla vhodně oblečena. To bylo důvodem mého zdržení.“ Kellen nadzvedl obočí a vytáhl bloček. „Jméno!“ Seb začal tropit scénu, že se moc omlouvá a že ho to velmi mrzí. Kellen stále naléhavě opakoval: „Jméno!!“ Seb uměl hrát na city a dával do toho maximum.. snažil se ze všech sil aby Cindy nevyzradil, až Kellenovi došla trpělivost a blok schoval. „Tak naposled Holdersi. Budeš dodržovat určenou hodinu a budeš akorát na Příčné, maximálně v Děravém kotli. Jestli uděláš další chybu, skončíš v moři.“ Seb kývl a více se uvolnil. Těžko říct zda byla důvodem uvolnění další šance, nebo to, že nemusel vyzradit Cindy. Kellen se následně zvedl a opustil chatrč.

Několik skutečně dlouhých týdnů nikdo Sebastiana nenavštívil. Uplynula dlouhá doba, než se studenti opět vrátili z Bradavic do Londýna. Tentokrát byla situace stonásobně horší. Seb zlostně káral každého koho viděl. Kolikrát už z nudy. Rozhodl se že nyní udělá něco sám. Polepil lístky s nenávistnou zprávou vůči Odboji lokál Děravého kotle, který úplně změnil vizáž. Patřil naplno Regimentu. Členů Regimentu přibývalo. Pomalu se tvořila četná armáda.

Jednoho večera lokál navštívila zrzka. Prohlédla si Seba a usedla na stoličku. Něco si začala šeptat s ostatními a nasávala se ohnivkou. Seb se opíral loktem o barovou desku a dělal totéž. Moc si dívky nevšímal. Po chvilce z ničeho nic vytáhla hůlku a namířila na lístek naproti sobě. Přitáhla si ho a začetla se. Uznale kývla. Když měl Seb dost, zamířil zpět do chatrče. Napustil si vanu a začal si zpívat. Dveře od koupelny se rozrazily a dovnitř vtrhla dívka, kterou spatřil v Děravém kotli. Přeměřila si Sebastiana a ušklíbla se. Seb vyděšeně zrudl. „Chvilku strpení?“ dívka kývla. Požádala ho, aby dodělal co dělá a sedl si s ní ke stolu. Když se Seb oblékl, usadil se na židli naproti ní. „Musím ti oznámit, že s tebou všichni ostatní ztratili trpělivost. Jsem tu od toho abych tě trochu napravila.“ Seb mlčky kývl. Moc toho ze sebe nevypouštěl, nechtěl dávat na vědomí, že se trochu opil. Dívka vyskočila ze židle a opřela se o stůl. „Poslední dobou se ale činíš. Mám další úkol. Dostaneš foťák a budeš odteďka mimo kárání i fotit ty, kteří nebudou nosit co by měli.“ Seb kývl, stále toho moc neříkal. Do chvíle, než se dívka odhodlala vytáhnout lahev s whisky, řádně se napít a následně dát lahev Sebastianovi. Vzal lahev a kývl. Teprve až v tu chvíli se rozmluvil. Večer se táhl. Dívka se zvedla a začala Sebastiana slovně dráždit. Poté začala chrlit sladká slůvka a Seb byl úplně mimo. Obmotala si ho, úplně.

O několik dní dříve obdržel sovu. Ospale hrábl do balíku, který mu sova donesla a údivem nestačil zírat. Měl konečně svou hůlku a ke všemu odměnu. Hned toho využil a začal cvičit všechna možná kouzla. Zdá se, že si důvěru získal.. ostatně.. dělal co mohl, dělal maximum. Teď už nešlo zklamat ani náhodou.

Po několika dnech se vydal na hlídku na Příčnou kde spatřil Rivera se Skye. Neměli na sobě nic co by odpovídalo vyhlášce. To mu krásně nahrálo do karet. Posměšně se uchechtl a vyčkal až budou blíž. Posléze k nim vykročil a složil ruce za zády. „Fialová skřetice a River osobně. Navíc si myslím že neumíte číst. Předáte mi své brašny ke kontrole.“ Prvně se oba zdráhali, ale nakonec, když vypozorovali, že to Seb myslí vážně, brašny mu dali. Prohrábl brašny důkladně a z brašny Skye vytáhl jablko do kterého se hned zakousl. Spokojeně jablko přežvykoval a znovu se několikrát posměšně uchechtl. Skye mu zamračeně ovoce vytrhla a odfrkla si. „Teď mi chvíli vydržte, uděláme si fotečku,“ vytáhl zpoza hábitu foťák a dvakrát s ním cvakl. Fotky i s foťákem schoval a narovnal se. „A teď vás vyvedu, nemáte tady co dělat, když neumíte dodržovat vyhlášku. Příště to skončí tak že vás odvedu na Ministerstvo a vůbec se s váma nebudu zahazovat.“ Oba akorát zakouleli očima a nechali se neochotně Sebem vyprovodit ke krbům, odkud zmizeli neznámo kde. Seb se narovnal, oprášil si hábit a úlevně si vydechl.

Když se vrátil zpět do své chatrče, čekal ho Kellen společně s Amelií. Vyžádali si nově získané fotky a Amelia nezapomněla na Sebastiana házet dráždivé výrazy. Kellena to znervózňovalo a oba dva okřikoval. „Výborně. Od této chvíle budeš dostávat zaplaceno.“ Sebovi se zalesklo v očích a vděčně kývl, načež se k němu naklonila Amelia a tiše zašeptala. „A večerka? Ta ti už taky neplatí. Teď se navíc můžeš zdržovat všude, ale bacha co na sobě nosíš abys nás nezklamal.“ Než odešli, žádal Sebastian zda by Amelia nemohla zůstat, ale odmítla to. Kellen se s ní začal hádat, což Sebastiana bavilo. Poprvé viděl, že Kellena někdo usměrnil. Někdo, kdo ho má rád? Získá teď možnost infiltrovat se do Bradavic, starat se o nové kadety Regimentu či o vězně? Setká se už konečně s bossem? Těžko říct, každopádně se cítil naprosto věrně a odhodlaně.

Krok za krokem

Seb si na nový domov ze začátku nemohl zvyknout. První noc nespal skoro vůbec. Celou dobu se cpal zeleninou a vyhlížel z okna zda se za ním někdo nestaví, ale nikdo nepřicházel a když zkoušel volat do okolí, nikdo se neozýval. Přesto silně cítil, že není sám, že mu neustále někdo civí na záda a hlídá ho v každém kroku který udělá. Přemýšlel, možná napsat rodičům? Začal si dělat starosti a rozhodl se napsat dopis Cindy. Klepala se mu ruka a nervózně klepal nohou. „Co když.. co když si to nepřečte? Co když teď už nikoho nemám a zůstanu sám? Uh.. možná stačilo se líp učit a uvažovat,“ uvědomoval si určité věci, ale už nebylo cesty zpět. Rozhodl se sloužit, šanci dostal, musel tuto šanci uchopit a nezklamat už nikoho.

Ani další den nikdo nepřišel. Nezbylo mu nic, než vzít lepidlo, štětec a celé dva dny se věnovat zadanému úkolu se vším odhodláním. Pil rezavou vodu a cpal se syrovým bramborem. Vařit si neuměl a když to zkusil, málem celou chatku zapálil. Hůlku taky neměl, krb nikde nebyl a chatku opustit nesměl. Věděl že kdyby to udělal, skončí někde v moři. Pořád cítil že za oknem se mihá stín, ale nikdo nikde nebyl. Pořád se ohlížel kolem. Když úkol dokončil, vysíleně usnul únavou a naprostým vyčerpáním.

Brzy ráno ho vzbudilo zavrzání dveří. Polkl, doufal že tato návštěva neskončí špatně. Rychle se oblékl a otevřel dveře od ložnice. Vstoupil do kuchyně a sedl si na židli. Nervozita stoupala, nevěděl co ho čeká a kdo se ho vůbec rozhodl navštívit. Měl srdce až v krku. Ozvalo se zabouchání na dveře od kuchyně a aniž by stačil dveře otevřít či se vůbec zvednout ze židle, stál v nich muž oděn do uniformy Regimentu. Mračil se a opovrženě Sebastiana zpražil zorničkami. Seb se zvedl rychlostí blesku a narovnal se. Muž si sedl naproti němu a opřel se do opěradla židle. „Holders?“ vyšlo z muže klidným tónem. Seb kývl a v zorničkách se mu zalesklo. Muž se rozhlédl kolem a nakonec zabořil oči opět do Sebastiana. „Kellen Stephenson,“ než Sebastian stačil cokoli říct, vyčetl mu muž vyloučení z Bradavic a drzost, kterou věnoval těm, kteří mu zachránili krk. „Začneme zlehka.. zítra ráno se vrací loď z Magosu a Regiment si chce prověřit, jestli všichni dodržují novou vyhlášku. Budeš s několika vojáky od nás hlídat příchozí a pokud nebudou mít kouzelnické oblečení, dáš o tom vědět. Pokud zklameš, nehodíš se nám a skončí to špatně.“ Seb kývl. Neskrýval strach a respekt. Kellen si Seba nezaujatě prohlížel. „Objeví se ti tu krb. Tvým úkolem je pouze jít tam a po splnění úkolu zas zpět.“ Kellen se následně zvedl a opustil chatrč. Seb si úlevně vydechl a začal chodit sem a tam. Mnul si dlaně o sebe a dýchal zrychleně. „První větší úkol.. nesmím zklamat,“ tu noc nemohl spát. Noc byla klidná a okolím se ozýval zvuk narážení vln o útes.

Druhý den vstával se slepicemi. Teprve se rozednívalo. Koukl na hodinky a dlouze zívl. Celou dobu nemyslel na nic, než na to, aby nezklamal Kellena a ostatní. Vykoupal se a vytáhl luxusní mudlovský oblek, který dostal od rodičů k vánocům. Poslali mu ho, aby zapadl i mezi mudly a aby nedělal ostudu. Teprve ve chvíli kdy hladil lem saka se dlouze zamyslel. „Ah.. mami..“ hlesl hlasitě a dlouze vydechl. V krabici našel i triko s nakreslenou akromantulí, které dostal od Lil, ale myšlenka na ní byla velmi krátká. Oblékl se do luxusních černých kalhot, luxusního saka, drahého roláku a hrdě si připnul brož Regimentu. Prohlédl se v zrcadle a s dlouhým vydechnutím kývl. Stoupl si do krbu, zavřel oči a s mrsknutím letaxu o zem zmizel.

Na místě už bylo několik osob v bílém. Opovrženě Seba skenovali zorničkami a občas si mezi sebou něco s uchechnutím šeptali. Seb začínal znervózňovat, čehož si několik z nich všimlo. Po chvilce za ním nakráčela vysoká žena. „Předpokládám že Holders. Skvěle. Tak za mnou.. tu budeš stát a vpouštět lidi dovnitř. Když na sobě někdo bude mít něco co neodpovídá vyhlášce, upozorníš ho na to.“ Seb kývl. Odhodlaně se narovnal a vyhlížel loď, která teprve doplula. Prohlížel si osoby v bílém. Všichni byli připraveni, nebylo tedy na místě selhat, ostatně moc složitý úkol to nebyl. Pohledy bývalých spolužáků neskrývaly šokování a údiv. Jen od Erica sklidil salvu výsměchů. Po dlouhé době spatřil Cindy a uvědomil si, že se naplnilo co tehdy říkala. Namočil se do velkého nebezpečí, horší bylo, že už nešlo couvnout. Omluvně se usmál, Cindy mu věnovala výraz, který nic neprozrazoval, maximálně zklamání. Byl sledován, cítil to. Cítil, že když udělá chybu, může to s ním Regiment nadobro skončit, bez důvodu - zkrátka se mu nehodí. Kontrola trvala až do večerních hodin. Na Seba ulehla únava. Po několika minutách vyšla žena ze dveří a odprovodila Seba ke krbu. „No, asi cestu zpět znáš,“ nic dalšího neříkala, odstoupila od krbu a vyčkávala. „Myslíš, že bych mohl nosit to co máte na sobě?“ žena cukla rameny a zakroutila otráveně očima. „Nošení uniformy si musíš zasloužit. S tím ti ale nepomůžu“ očividně už byla unavená Sebovým otravováním a vyčkávala až zmizí. Lákalo ho vydat se za Cindy a omluvit se že dlouhou dobu nenapsal. Vše vysvětlit a alespoň trochu získat pochopení. Pohledy od Regimenťáků však začaly být netrpělivé a otrávené. Kývl na ženu, dlouze vydechl, stoupl si do krbu a hodil na zem letax.

Před krbem v chatrči už stál Kellen se založenýma rukama na hrudi. „Posaď se“ Seb zrudl, očekával že úkol nesplnil. „Úkol splněn. Byl dobře odveden. Teď už můžeš do Děravého Kotle, ale bacha, máš určenou večerku, kterou musíš neprodleně dodržovat. Promluvím s Padillou a uvidíme co se dá dělat dál. Možná nebudeš tak zbytečný.“ Seb byl šokován. Pochvala, konečně. Konečně udělal něco správně. Uvolnil se více v židli a mlaskl. „Představoval bych si výplatu, lepší bydlení a hůlku.“ Kellen nadzvedl obočí. „Trochu opatrně s tím tónem. Musíš si vše zasloužit. Pokud budeš dělat vše co se ti řekne a trochu zmírníš tu drzost a nároky, vše bude.“ Seb kývl, ale nedalo mu to. „Mohl bych alespoň dostat uniformu Regimentu? Byl jsem tam v tomhle a..“ Kellen nadzvedl obočí znovu a trochu se zamračil. „Cože? Tys tam byl v tomhle? Nos tohle...“ vytáhl hůlku a klepl s ní na stůl. Na stole se zjevil vak a v něm uniforma Regimentu. Seb vděčně kývl a polkl při pohledu na jeho hůlku. Kellen se zvedl a rozešel se ke dveřím. „Uvidíme se,“ než stačil Seb cokoli dalšího říct, Kellen zmizel. Odteď se Seb cítil více sebevědomě. „Musím za Cindy, když si obleču tu uniformu, Eric se zalekne a nezmůže nic.. musím hned,“ oblékl se do čistočisté uniformy Regimentu, hrdě si připnul brož a vyrazil do Visánku. Kráčel ulicemi, aniž by si uvědomil, že si tím řádně zavařil. Pohlédl na okna penzionu a chystal se vykročit ke dveřím. Než ale ke dveřím došel, uvědomil si, že s ním Cindy možná nechce mluvit, že se s Ericem cítí šťastná - a navíc ten Ericův smích... otočil se, vydal se zpět do Děravého Kotle do míst, kde byl zpočátku uvězněn. Přiložil ucho na dveře ale nic neslyšel. Než se stačil vydat dál, zarazil ho na schodech Kellen s výrazem tak ostrým, že by zapálil i vodu. V Sebovi hrklo a celý zrudl. „První šance a hned takhle zpackaná,“ než stačil cokoli říct, Kellen ho chytil za ruku a táhl ho na zahradu. Přemístili se spolu a když byli u Seba v chatrči, srazil Kellen Seba na zem. Seřval ho, káral ho, vyhrožoval mu. Seb byl v koncích. Cítil vinu a omlouval se. „Odteď už nikam ani na krok. Svou vyškemranou šanci dostaneš, až splníš trest,“ došel ke krbu, mávl hůlkou a zavrčel. „Slep další obálky. Jestli nám budeš dělat tyhle věci, seberu ti i tu uniformu,“ nic dalšího neříkal, obešel Seba ležícího na zemi a opustil chatrč. S bouchnutím dveří dal vědět, že natvrdo odešel. Seb vysíleně vzdychl a koukl do země. Teprve až za deset minut se zvedl a dal se do lepení. Věnoval tomu úsilí až do odpoledne dalšího dne, než usnul tváří nalepenou na stole.

Dlouhé dny ho nikdo nenavštěvoval, teprve až za týden se Kellen opět ukázal. „Máš mi co říct?“ Seb kývl a narovnal se na židli. „Už nechci zklamat. Trest mám hotov, chci to odčinit.“ Kellen kývl. „Dobře, odteď budeš hlídat Příčnou. Budeš se vracet v určitou hodinu a ani o minutu déle,“ zvedl se, máchl ke krbu a bez dalších slov odešel.

Teprve až v tu chvíli se Seb mohl ukázat mezi bývalými spolužáky. Okolí se měnilo. Procházel kolem svých bývalých spolužáků hrdě. Prohlíželi si ho s odporem. Káral každého, i toho, kdo vyhlášku dodržoval. Nikdo mu nekladl odpor. Nyní se cítil konečně nadřazeně a důležitě. Možná mu to trochu vlezlo do hlavy, ale věděl, že získal co vždy chtěl.

Za několik týdnů Seb vyšel klasicky hlídkovat. Bylo minimálně zvláštní že ani v Kotli, ani na Příčné nikdo nebyl, dokonce ani ostatní hlídky. O to víc zvláštní bylo, když obchodníci začali barikádovat okna a dveře svých obchodů. Zaplul rukami do kapes a vrátil se do Děravého Kotle. Posadil se na židli a zamyšleně sledoval stůl naproti sobě. Z rádia se zapraskalo. „Rádio Fénix.. eeh, Regiment zaútočil na kostel v Littleportu, všude hodně raněných! Pomozte. Kouzelnická společnost teď už musí vědět, že Regiment tu není od toho aby nás chránil“ Seb zamyšleně nadzvedl obočí a vydal se zpět do své chatrče. K večeru se zastavil Kellen. Měl svou bílou uniformu zaprášenou a od kouře. Prohlédl si Sebastiana a kývl. „Pravomoce máš od této chvíle rozšířené. Můžeš hlídat i Kotel, ale stále se musíš vracet v určenou hodinu.“ Kellen se chystal k odchodu, ale Seb ho zarazil. „Řekněte mi co se stalo! Chci to vědět. Prosím“ Kellen se uchechtl „Naviděnou,“ následně chatku opustil. Seb ztrápeně vydechl a vysíleně usedl do židle. Díval se z okna na klidné okolí. Myšlenky ho začaly užírat.

Nový domov, nová rodina

Sebastian seděl u stolu ve společenské místnosti a vůbec necítil vinu, kvůli čemu byl minulý den u Parkera. Náhle zapraskal školní rozhlas. „Pan Holders se dostaví k ředitelně,“ zaskočilo ho to, ale věděl co ho čeká. Upravil si oblečení a kráčel nočními chodbami Bradavického hradu směrem k ředitelně. Venku byl déšť a hromobití. Občas zahlédl někoho s odznakem Prefekta, kdo zrovna hlídkoval a schytal úšklebek. Došel k ředitelně, kde už stála ředitelka školy Nancy Orwell. Sjela Sebastiana přísným pohledem a aniž by ho pozdravila, popohnala ho k soše, sdělila mu heslo a oba kráčeli do ředitelny. Celou cestu ani ředitelka, ani Sebastian nepronesli slovo. Schody osvětlovalo několik loučí a nic krom kroků se okolím neozývalo. Ani ředitelna nebyla o moc víc osvětlena. Obrazy bývalých ředitelů spaly. U stolu stáli dva pracovníci Ministerstva kouzel a hned co Sebastiana spatřili, zpražili ho přísnými a opovrženými pohledy. „Posaďte se.“ Sebastian se klidně opřel o židli na které seděl a hodil na ředitelku nezáživný výraz. „Nebudeme to zbytečně natahovat. Nikdo se s vámi na této škole už zabývat nebude. Všichni toho máme dost. Sbalíte si a opustíte školu. Pracovníci Ministerstva kouzel vám zlomí hůlku a stanete se motákem.“ Sebastian pohlédl na pracovníky Ministerstva kouzel a polkl. Věnovali mu jen salvu úšklebků. Jeden z nich sjel očima na Sebastianovu brož a odkašlal si. „Škoda..“ Ředitelka mírně k pracovníkovi otočila hlavu, ale moc dlouho mu pohled nevěnovala. Pohlédla zpět na Sebastiana a ušklíbla se.

Sebastian se podíval do země a pak pomalým pohledem na ředitelku. Věnoval jí stejný úšklebek. „Máte strach paní ředitelko?“ Orwell se znovu ušklíbla a skoro jakoby jí tato věta urazila kývla na pracovníky Ministerstva kouzel. Jeden z nich vykročil k Sebovi a natáhl ruku. „Tvou hůlku chlapče.“ Sebastian zmateně těkal zorničkami po místnosti. Doufal, že když má brož, neodváží se ho ředitelka vyloučit. Teď byl ale v koncích a začal rudnout. Ředitelka se mírně nahnula k Sebovi a sladce se usmála. „Máte strach, Holdersi?“ Seb sklopil hlavu a sáhl si k místu kde měl schovanou hůlku. Pohlédl na přísně se dívajícího pracovníka Ministerstva kouzel a dlouze vydechl. „Mám brož. Jsem s váma! Nemůžete tohle dopustit nebo mi zlomit hůlku. Chci bejt s váma!“ Oba pracovníci Ministerstva na sebe koukli, načež druhý z nich - žena, se hlasitě a neostýchavě uchechtla. „Bez hůlky se Regimentu hodíš asi těžko,“ ani ředitelka už neskrývala uchechtnutí a opřela se do křesla. „Vypadá to Holdersi, že Regiment se nechce zabývat někým, kdo se nechal vyloučit ze školy a ke všemu bude moták. Smůla, že?“ Seb byl celý rudý. Muž který u něho stál nepřestával držet ruku nataženou. Seb hůlku vytáhl, ale pevně jí držel v ruce. „Nedám vám nic! Jste zrádci, oba! Zrádci Regimentu!“ Vyštěkl na pracovníky Ministerstva kouzel a zvedl se ze židle. Muž ho chytil za loket, který silně stiskl. „Děláš nám to všem opravdu těžký kluku, už nás to nebaví,“ nakonec byl Sebastian nucen hůlku odevzdat. Pracovník Ministerstva kouzel koukl na svou kolegyni a slabě kývl. „Ups..“ upustil Sebovo hůlku a když se sehl, vytáhl hůlku jinou. Tu co mu upadla schoval bezpečně do hábitu a narovnal se už s hůlkou jinou. Chytil jí do obou dlaní a přímo těsně před Sebovým obličejem jí s hlasitým křupnutím zlomil napůl. Úlomky po něm hodil.

Ředitelka školy se zvedla z křesla a usmála se. „Děkuji za spolupráci. Holdersi, vy máte hodinu na to se sbalit a opustit pozemky Bradavické školy. Pracovníci ministerstva vás vyvedou.“ Seb zklamaně a vysíleně sesbíral kusy hůlky a opustil za doprovodu obou pracovníků Ministerstva kouzel ředitelnu. Před ředitelnou se skupina zastavila. Žena se na Seba otočila a zavrčela. „Jsi teda hodně velký kvítko,“ její kolega si opucoval vestu a odfrkl si. „Máš co vysvětlovat, ani nevíš kolik nás tahle šaškárna stála úsilí, vysvětlování a všeho kolem toho.“ Sebastian se na oba střídavě koukl a dlouze vydechl. „Se zlomenou hůlkou budu Regimentu k ničemu,“ venku se zahřmělo a chodbu osvětlil blesk. Regimenťáci na sebe koukli a uchechtli se. „Sklapni, běž si vzít věci a vypadneme odtud“ kráčeli chodbami Bradavic do sklepení, kde byli zastaveni kolemjdoucí profesorkou. Posvítila na ně podezřívavě hůlkou a pak sjela Sebastiana pohledem. „Dobrý večer. Mám dohlédnout na to kdyby se náhodou dělo něco nekalého“ Regimenťáci na sebe koukli a zavrčeli. „Dobrý večer, ale ovšem, Holdersi, běž si sbalit, my tu budeme čekat“ Seb neváhal ani vteřinu a zmizel ve Zmijozelské společenské místnosti, kterou si naposledy dlouze prohlédl. Otevřel dveře svého pokoje, sbalil veškeré věci do kufru a i s kufrem vyšel ze společenské místnosti na schody, kde stáli Regimenťáci s profesorkou. Muž na Seba unaveně střelil pohledem a vydechl. „No konečně, to to trvalo! Jdeme! Nashledanou.“ Sebastian si vyměnil pohledy s profesorkou a nakonec následoval Regimenťáky před bránu Bradavic. Byla deštivá a temná noc. Regimenťáci celou dobu něco žvatlali a Seba si moc nevšímali.

„Konečně mimo tu díru. Eeeh, snad už tady jejich kouzla nefungujou,“ žena mávla, chytila Seba za ruku a společně se přemístili na zahradu Děravého Kotle. Popostrčili Sebastiana do nižších pater hostince a neustále u toho něco žvatlali. Otevřeli dveře. „Tady budeš teďka než se rozhodneme co s tebou uděláme. Máš co vysvětlovat. Políbíš mi botky Sebastiane?“ Sebastian se zamračil a zavrtěl hlavou, načež zklamaně žena koukla na druhého Regimenťáka. „Škoda, tak dobrou noc a zkus nad sebou zauvažovat,“ než stačil cokoli říct, dveře se zabouchly.

Trávil tam několik dlouhých týdnů a močil do kýble. Místnost smrděla a společně s ní smrděl i Seb. Začaly mu růst vousy a oblečení měl ulepené a děravé. Živil se nechutnou stravou místního hostince a ani nedoufal, že se vůbec dostane na svobodu. Zklamal rodinu, zklamal sám sebe. Zdálo se, že cesta tohoto kluka nadobro skončila...

Po dlouhých týdnech se dveře rozrazily a ve dveřích stála žena, tentokrát oděna mimo Ministerské oblečení. „Dobré ráno! Regiment se rozhodl že tvůj trest skončil a rozhodl se tě ubytovat v tom nejlepším hotelu pod sluncem! Pober si věci a za mnou. Joo a.. tatík tě vydědil abys věděl,“ uchechtla se a Sebastian za ní kráčel na zahradu Děravého Kotle. Chytila ho za ruku a objevili se někde v rozpadlé chatrči, kde občas po stěně lezl nějaký ten pavouk a když se člověk nadechl, místo vzduchu vydechl prach. „Vítáme tě v tvým novým hotelu! První třída,“ rozesmála se a sedla si na roh stolu. „Pomůžeš nám lepit lístky. Pak se někdo zastaví a řekne mi, zda ses choval slušně nebo ne. My už tě naučíme chování.“ Seb kývl a mírně naklonil hlavu. „Kdo seš vlastně v Regimentu ty?“ žena se ušklíbla a upřímně se zasmála. „Pravá ruka bosse, a eeh netykáme si.“

https://64.media.tumblr.com/aa38c267c61a40db46bb9624e5491125/7c1fb9b11857f2f9-e8/s400x600/c8818ebded666b9fa13fc7e1824d0bdcc69ea886.pnj

Seb kývl a opřel kufr o stěnu, ze které vylezl větší pavouk a zmizel kamsi za starou skříní. Podlaha vrzala a ze stropu kapalo něco nechutného. Žena se zvedla, obešla Seba a klepla hůlkou na polorozpadlou kuchyňskou linku. Na lince se objevila objemná bedna. Otočila se na Seba a narovnala se. „Máš tam všechno abys neumřel hladem. A venku máš slepice, tak se zkuste skamarádit,“ aniž by cokoli dalšího řekla, rozešla se ke dveřím, které hlasitě zabouchla. Sebastian vypadal jako zbitý pes. Pes, který byl na samém dně a najednou si ho vzal láskyplný majitel. Na tváři měl zaschlé slzy. Sotva došel ke stolu aby vše rozdýchal, káplo mu něco ze stropu na hlavu. Nevnímal to, vydal se ke vchodovým dveřím které otevřel a nasál čerstvý vzduch. Pomalu otevřel oči a rozhlédl se šedomodrýma očima po okolí. Nepršelo, ozýval se zpěv ptáků, ale v okolí nespatřil nic, co by mu řeklo kde se nachází. Může to znít zvláštně, ale cítil se svobodně, volně. Cítil se dobře. Po chvilce se vrátil dovnitř. Vzal smetáček s lopatkou a začal zametat.

Po úklidu se nacpal vším možným co bylo v bedně a konečně se vykoupal v rezavé vodě. Byla to odměna sladká, nebo hořká? Těžko říct, každopádně to byl nový domov.

Nový cíl

Formuláře, plakáty s výzvami k přidání se k Regimentu bílé lilie. Obviňování ministryně kouzel z těch nejhorších přečinů proti kouzelnickému světu. Vnucování formulářů všem, kdo se chtěl ubytovat v Děravém Kotli. Počátek chaosu. Časy se mění a něco Sebastianovi říkalo, že slunce zapadá a začíná bouře, která se blíží blíž k němu a nabírá na intenzitě. Nevadilo mu to, chtěl se konečně cítit nadřazeně. Podepsal bez váhání formulář a zároveň napsal Regimentu, že mu chce věrně sloužit. Neváhal ani sekundu, chtěl být součástí tohoto velkého dění a každý, kdo byl vůči tomu, mu byl na plné čáře lhostejný. Jeho rodina byla vždy proti mudlům a nechtěl zklamat. Začal v každé větě mudly urážet a smíšené kouzelníky nazýval mudlovskými šmejdy. S valnou dávkou sebejistoty si hrdě připnul brož Regimentu bílé lilie a pronášel se s ní jako páv. Kdokoli se po něm odvážil hodit opovržený pohled, ihned ho seřval a ani trochu mu nezáleželo na tom, co si myslí. Byl zaslepeně odhodlán sloužit, ač mu nedocházelo, že zas tak dospělý není a možná by se měl držet bokem.

Před nástupem do dalšího ročníku navštívil rodiče. Madison vypadala ztrápeně, otevřela Sebastianovi dveře a odvedla ho do velkého sálu, kde nikdo nebyl. Seb nadzvedl obočí a nechápavě na matku vzhlédl. „Dřív to u nás žilo.. co se stalo?“ Madison si až teprve teď všimla brože, kterou měl Seb na triku. Dlouze vydechla a otočila se k oknu. „Tvůj otec teď musí pracovat o něco déle. Jack se rozhodl že u nás nadále nebude bydlet, vzhledem k tomu, že se nedokážeme smířit s tím, že se fláká s mudlovskou lůzou. Od té chvíle se celkově všichni rozhodli, že dům opustí a budou si žít vlastní život. Neozval ses rok, nediv se, že nevíš nic. Ale vidím, že sis zvolil tu správnou stranu.“ Sebastian nechápavě usedl do židle a kývl. „Nechci vás už zklamat, chci aby byl otec hrdý. Nelíbí se mi ale že se tu tolik věcí změnilo. Kouknu se kolem.“ Madison kývla a aniž by se na Seba ohlédla, dál hleděla z okna. Sebastian vyšel do deštivých ulic, kde trávil dětství. Déšť neustával, lidé chodili s hlavami dole. Došel až na hřiště, kde kdysi trávil hodně času. Nikdo nikde, akorát zvuk vrzání houpaček. Těžko říct zda to bylo deštěm, vždyť sám občas s Marcusem došel na hřiště i v dešti. Připadal si opět zmateně, začínal se bát.

Vrátil se domů, došel do svého pokoje a lehl si na postel. Hleděl z okna a vypadal silně zamyšleně. Madison zaklepala na dveře a vkročila. Založila ztrápeně ruce na hrudi a sedla si k Sebovi. S úsměvem ho začala mateřsky hladit a několikrát ztrápeně vydechla. „Budeme za tebou stát ať se stane cokoli.“ Sebastian zamručel a otočil se na svou matku. „Myslíš že se začíná dít něco velkého? Co bude teď?“ Madison cukla rameny a koukla na brož, která byla hozená na nočním stolku. „Vzpomínáš si na toho svého mudlovského kamaráda?“ Sebastian kývl a zvědavě naklonil hlavu. „Jeho rodiče si odvedli kouzelníci. Znám tu ženu, občas se vídáme. Podle mého se už nevrátí. A o tom chlapci už taky nikdo neslyšel. Dům ve kterém bydleli zůstal opuštěný.“ Sebastian zrudl. Chtěl něco říct, ale dlouze vydechl a zavrtěl hlavou. „Na škole máme několik kříženců. Nikdo se tam se mnou nechce bavit. Nikdo nechce spolupracovat. Mám tušení, že se to bude zhoršovat. Ale ukážu všem“ Madison se na okamžik zamračila a chytila Sebastiana za bradu. Přísně mu koukla do očí a odlepila od sebe dolní a horní ret. „Jsi moc mladý na to, abys zkoušel větší akce. Zkus na sobě zapracovat a třeba nám neuděláš ostudu. Nechci číst každý týden dopis s tím, že zrovna Seb, kterému věřím, mi dělá ostudu. Na Ministerstvu mám respekt, ale takhle to budou vnímat tak, že neumím vychovávat své děti“ Sebastian kývl a zakryl se dekou. Madison se zvedla a věnovala Sebovi úsměv ve dveřích. Aniž by mu řekla dobrou noc, zabouchla dveře a odešla.

Druhý den ráno déšť neustával, ba naopak, zuřil o něco víc než minulý den. Sebastian došel do velkého sálu, kde byl i otec. Otec zvedl hlavu od denního věštce a odfrkl si, aniž by Seba uvítal. „Ministryně kouzel.. lůza, nic víc!“ zaklel a otočil se k oknu. „Déšť taky neustává.. na Ministerstvu začíná chaos. A ke všemu nám náš syn dělá ostudu... má tu drzost se vracet domů a nosit brož Regimentu. Pche, nic nedokážeš synku, vůůbec nic!“ zvedl se a chystal se sál opustit, ale Seb mu zatarasil cestu a zamračil se. „Dokážu víc než si myslíš! Máma mi věří.“ Scorpius se hlubokým hlasem uchechtl a odstrčil Seba bokem, načež zmizel někde na zahradě. Seb následně dům opustil a vrátil se do Londýna, kde atmosféra nebyla o nic lepší. V Děravém Kotli byli osoby v bílých uniformách, z čehož měl Sebastian chvíli strach, ale nakonec si uvědomil že nemůže couvnout. Vrátil se do Bradavic s myšlenkou, že bude vše v naprostém klidu, ale tento rok byl odlišný od těch ostatních. Začal manipulovat se svými spolužáky. Začal každému vnucovat už od samého začátku školního roku, že ministryně dělá špatné věci a že Regiment kouzelnický svět ochrání a zabrání takové lůze, aby byl odhalen mudlům. Kupodivu už nesklízel výsměch, spíše opovržení, ale ne viditelně znatelné. Opovrhoval každým, kdo vznesl vůči Regimentu cokoli ofenzivního. Nebránil se na někoho občas i zaútočit, hlavně tedy na Rivera, který s ním nesouhlasil nikdy v ničem. Občas vtloukl něco do hlavy Lil, která s ním už ztratila trpělivost a řekla mu, že bude lepší, aby se nestýkali.

Naplnila ho opět samota v celé své kráse. Rozhodl se, že začne čas trávit s Cindy, která se chvíli bránila, ale nakonec se Sebem trávila až moc času. Možná víc než Lil. Po večerce obzvlášť. Prefektům a Primusům se vysmíval. Co si vůbec mohli dovolit ho kárat, když sám ví co dělá dobře, když nosí onu brož. Opovrhoval všemi, už i dospělými. Těm začala trpělivost docházet a začali si ho zvát do kabinetů, aby vysvětlil své chování. Neměl co říct, omýval neustále že dělá vše dobře a že mu nikdo nebude určovat jak by se měl chovat. Odznak dostala i Cindy a vždy ho kárala, když udělal něco, co bylo v rozporu se školním řádem. Měl to na háku, stačila mu společnost Cindy, takže dost věcí dělal i naschvál a tak, aby se s ní opět viděl. Jednu noc spolu strávili o samotě. „Nemůžeš si dělat co chceš Sebastiane. Musíš vnímat co ti říkám abych se s tebou kamarádila. A taky se musíš chovat hezky k mým kamarádům víš? Jinak tě vyhodí, když nebudeš dělat co máš a to bych nechtěla.“ Seb se zasmál. „Nemůžou vyhodit někoho, kdo dělá vše správně a chce aby zavládl řád. Chci aby to bylo tak že Primusové a Prefekti budou akorát ti s broží, třeba North, chci aby učil Regiment, chci aby se vedení školy změnilo a aby to tu řídil Regiment a konečně nastolil řád. Pak budou všichni dělat co řeknu a nikdo si nedovolí mi dát školní trest.“ Cindy akorát zavrtěla hlavou. Zamračila se a začala na Sebastiana štěkat. „Namočil ses do velkýho nebezpečí. Nic víc ti na to asi neřeknu, můžeš si dělat co chceš.“ Tu noc ze sebe Sebastian dostal, že k Cindy cítí něco víc a že chce aby byla v bezpečí, což si zaručí tím, že bude nosit brož. Cindy odmítala. „Tak si se mnou alespoň cvakneš ohnivku.. ale bacha, dělá to s člověkem divy,“ skoro se divil tomu, že Cindy, která ctí školní řád lahev vezme a řádně si lokne. V opilosti se otevřela. „Víš, něco ti řeknu.. líbíš se mi,“ než však stačil Seb nabrat opět normální barvu kůže, usnula. Rozhodl se že Cindy odnese v náruči na kolej. Po celou cestu se na ní usmíval a začal se opět cítit trochu šťastně.

Seb s každým dalším dnem myslel víc na Cindy než na Regiment. Nepřestával s obtěžováním ostatních spolužáků v tom, aby nosili brož a že když to dělat nebudou, můžou časem litovat.

Puberta ho zasáhla ve velkém, takže během roku oslovil více dívek. Zkoušel to s Am, se kterou si ale víceméně sobecky užil. Líbal se s Ai, ale čistě kvůli tomu aby měl na kontě další dívku a zvedlo se mu sebevědomí. U žádné ale necítil tak velkou náklonnost. Věděl, že se znovu zamiloval. Na Lil víceméně zapomněl.. moc se ani neukazovala, nebo se věnovala učení. To mu nahrávalo do karet a skoro každou noc vyslal svou sovu za Cindy s žádostí že se s ní chce vidět. Jednoho večera se setkali zas. Seb chtěl, aby se s ním Cindy líbala, ale nechtěla. Naopak, celou dobu se mu od toho momentu začala vysmívat. Cítil se ztrápeně, odstrčeně. Nezískal co chtěl. Prohrál.

Ke konci roku došlo k velké šarvátce mezi Sebastianem a několika lidmi. Seslal na 11 letého studenta kouzlo a vůbec mu nevadilo že tak ublížil dítěti. Cindy se rozhodla že to tolerovat dál nebude a oznámila věc Parkerovi. Seb měl co vysvětlovat, ale místo vysvětlování obviňoval sprostě Cindy a nedělal si vůbec starosti s tím, že se mu studium začíná sesypávat.

„Pane Parker, děláte ze sebe přísného muže, ale vidím vám na očích že máte z Regimentu strach. Určitě vám vadí že nosím brož, proto si mne voláte do kabinetu a vyhrožujete mi. Být vámi, nedělal bych to, není to moc milé, chovat se takto k někomu, kdo zastává kouzelnické hodnoty.“ Parker se zvedl ze židle a ostře k Sebastianovi vykročil. Přísně ho zpražil zorničkami. „Holdersi, nejste nic víc než drzý spratek. Dělá vám to co děláte druhým radost? Jste zvrácený. Přidal jste se na tu správnou stranu, gratuluji vám a teď ven. Buďte si jistý že požádám o vaše vyloučení a vy skončíte na ulici bez vzdělání.“ Sebastianovi zmizel úsměv z tváře a rychle kabinet opustil. Tu noc vůbec neměl tušení, co nastane další den...

Osamocené dítě

„Marcusi, vystřel z tý houpačky! Taky se chci houpat,“ ozvalo se z úst malého blonďatého chlapce. Založil ruce na hrudi a ošklivě se mračil. Marcus se dohoupal a nadzvedl obočí. „Hele, Sebastiane, nebudeš mi říkat co mám dělat.. až se dohoupu, tak teprve vystřelím. Teď se běž vycpat,“ zasmál se, rozhoupal se a občas na Sebastiana vyplázl jazyk. Sebastian zrudl vztekem a sundal si botu, kterou na Marcuse hodil. Marcus se dohoupal, slezl z houpačky a vystartoval na Sebastiana s maximálním odhodláním. Svalil ho na zem a začal do něho bušit. Sebastian se nezmohl na nic víc, než na křik. Za křikem dítěte se ohlížel skoro každý kdo šel zrovna kolem, ale nikdo od sebe oba chlapce neoddělil, až na ženu oděnou v černých luxusních šatech. Čapla Marcuse za ruku a odtáhla ho od Sebastiana. Věnovala mu ostrý pohled a pohlédla na Seba, který ležel potlučený v prachu od kterého měl i oblečení. Madison zavrtěla hlavou, zvedla Sebastiana prudce za ruku a odvedla ho domů.

Vztek byl vždy hlavní Sebovou vlastností Když dorazili domů, vytáhla hůlku a slabším mávnutím vyčistila veškeré nečistoty z oblečení. Založila ruce na hrudi a přísně se zamračila. „Sebastiane Holdersi, už nikdy tě nechci vidět kamarádit se s mudly!“ Seb si upravil ofinku a odfrkl si. „Ale mami, když Marcus není blb, bývá s ním i sranda.“ Madison udělala k malému Sebovi několik kroků a zatvářila se o něco přísněji. Propalovala ho pohledem jako drak svou malou oběť. „Marcus už od této chvíle není tvým kamarádem a abys věděl, máš domácí vězení. Trvale, než se začneš chovat vzorně.“ Seb zakýval několikrát hlavou a koukl do země. Madison stála jako socha a neměnila výraz ani trochu. V tom se ozval zvuk otevření dveří, což Madison trochu znervóznilo. Uvolnila se a ohlédla se na svého manžela který dal ruce do kapes a nadzvedl mírně obočí. Aniž by stačil vypustit začátek věty, Madison se nadechla a spustila. „Náš syn se rozhodl že se bude kamarádíčkovat s mudly.“ Scorpius dlouze vydechl a zavrtěl hlavou. „Pořád říkám že nemá budoucnost.“ Po těchto slovech se otočil k dlouhým schodům a zmizel kdesi nahoře. Madison se ohlédla na Seba a zavrtěla hlavou. Bez dalších slov kráčela za svým mužem. Jednoho dne, když všichni společně seděli u dlouhého stolu, zaťukala zobákem na okno menší sova. Měla v zobáku dopis se znakem Bradavic. Madison na Scorpiuse koukla a následně se zvedla, načež otevřela okno a hodila před Sebastiana dopis rovnou na talíř. Posadila se zpět na své místo. Sebastian váhavě na dopis koukl a otevřel ho. „Škola čar a kouzel? To bude nuda.. nechci tam.“ Scorpius udeřil do stolu, zvedl se a odešel. Seb nic nestačil říct, akorát tázavě koukl nejdříve na svou matku, následně postupně na své sourozence. Všichni měli v očích zklamaný výraz.

Poté co byl Sebastian několik dlouhých dnů nucen nevycházet ze svého pokoje, odvedla ho Madison společně se Scorpiusem před Děravý Kotel, kde mu vysvětlili, co ho čeká a že se musí rozloučit. „Nezklam nás, nechceme slyšet žádné stížnosti,“ ozvalo se z úst Madison, která Sebastiana dlouze objala. Scorpius pouze kývl hlavou, načež oba zmizeli kdesi v ulicích Londýna. Sebastian se cítil zmateně. Kdokoli se s ním snažil mluvit, ostře slovně zaútočil. Spoustu možných nových kamarádů si tak hned odradil. Až na... „Jsem Lily.“ Lilianna Night. První člověk, kterého Seb neseřval za to, že ho vůbec oslovil. Než nastoupil do Bradavic, trávili společně celkem dost času. Jednoho večera navštívili v Portsmucku starý důl. Lil Sebovi nakukala že se tam nachází drak a že ho společně můžou vidět, což Seba okamžitě nadchlo a cupital za ní těšíc se až uvidí draka. Byl to ale hloupý vtip a místo nadšení odcházel s flekem na teplácích a modřinami, vzhledem k tomu, že když utíkal, několikrát zakopl. Naučila ho víc než vlastní matka. Ukázala mu co znamená vystřelit si z někoho, což by mohlo znamenat, že konečně chápe švandu, nicméně na Sebastiana to mělo spíše opačný efekt. Od té chvíle si rád dělal švandu z každého, všem tropil něco, co druhého akorát vytočilo, než aby se tomu zasmál. Přišla si zklamaná, myslela to dobře. Vyslechla ho ve všem co měl na srdci, i ohledně rodiny, o té však mluvit moc nechtěl. V Děravém Kotli se setkal i s další dívkou. Cindy Coolidge. Maličkou dívenkou, co ráda nosila růžové oblečení a házela úsměvy na každou stranu. Té moc nevěřil že by mohla být ideální kamarádkou a tak lhal že se jmenuje Tobias. Horší bylo, že mu to Cindy uvěřila, než jí někdo jiný upozornil na to, že Sebastian lhal. Nastal den, kdy se všichni studenti vraceli zpět do Bradavic a nový studenti, včetně Sebastiana spatří Bradavice poprvé v životě. Každý to bral za neopakovatelný zážitek a velkou šanci, nicméně Sebastian ani sám sobě nevěřil, že vůbec něco dokáže a že dokáže nezklamat rodinu. Ve vlaku seděl sám a celou dobu se snažil v davu spíše zapadnout než vyniknout. Teprve až ve chvíli, kdy na lodičkách spatřil obrovský Bradavický hrad, se zvedl a rozzářil se. Poprvé v životě cítil nadšení a tato emoce ho bavila. Od této chvíle se už do Bradavic těšil a hltal každý moment.

Posadil se na malou židli a očekával verdikt starého zašlého klobouku. Zavřel oči a v myšlenkách mu zněl hlas otce.

„Pokud tě moudrý klobouk nezařadí do Zmijozelu, zklameš celou rodinu.“

Ve velké síni bylo na chvíli ticho, než moudrý klobouk hlasitě ohlásil, že byl Sebastian zařazen do Zmijozelu. V tu chvíli oči otevřel a úlevně vydechl. Alespoň v tomto rodiče a rodinu celkově nezklame. Hned z úvodu roku však nasbíral místo bodů řadu trestů. Některé ani nesplnil a na chodbách tak od dospělých sklízel místo úsměvu vrtění hlavy a mračení.

Doma byl za své chování a stížnosti z Bradavic několikrát kárán, rodiče zvažovali, že ho do školy už nepošlou a že mu odepřou ubytování v Děravém Kotli, ale nakonec se z toho Sebastian vykroutil a slíbil, že se bude snažit. Slíbil, ale nedodržel. Ani další rok se mu ve škole nedařilo a z hůlky se s každým novým kouzlem maximálně zakouřilo, než aby se zadařilo. Postupně se setkal s dalšími spolužáky, ať už s mladšími či staršími. Nikým nebyl vnímán v dobrém světle, až se tomu sám začal divit. Odmítal respektovat autority, nenosil co měl, nedělal co měl, na hodiny nechodil, učil se mizerně, v očích kantorů byl spíše lempl. Nechápal to. Seděl sám ve společenské místnosti a hleděl do krbu. Tvářil se víc než zamyšleně. „Co dělám špatně?“ řekl nahlas, ale nikdo mu neodpovídal. Většinu času trávil s Lil, i když každé takové setkání skončilo spíše dramatickou scénou než šťastně. Kamarádka Lil, Mary, vždy bránila Lil aby se se Sebem setkávala. Seb chtěl Lil dokázat že není tak špatný člověk, ale snažil se málo. Snažila se ho změnit, myslela to s ním dobře, i když každý tvrdil, že se snaží marně. Nechtěl se měnit, odmítal to, ač na oko naslouchal a sliboval že to zkusí. Chtěl však spíše doučovat kouzla a díky Lil se mu to dařilo. Byl Lil tak vděčný, až se s ní ve svých čtrnácti muchloval. Poprvé cítil lásku a ta ho začala lákat víc než kouzla. Chtěl se s Lil vídat víc a víc, ale ona nechtěla. Měl už cíl, chtěl se stát někým lepším.. někým lepším než ostatní. Začal se tak i chovat a v očích Lil bylo spíše zklamání, než nadšení. Jednoho večera spolu kráčeli střechou Bradavické školy. Obloha neskrývala velké množství hvězd a občas z temného lesa zavylo několik hladových vlků. „Jednou budu ředitelem tohohle hradu, věř mi,“ uchechtl se a Lil s ním. Při všech takových setkání v sobě odhaloval všechny možné špatné vlastnosti. Lil se ale nikdy neodvážil ublížit. Jak by vlastně mohl? Jak by mohl ublížit někomu, kdo mu ukázal co znamená láska? Ve chvíli kdy se mu něco začalo nelíbit, byl schopen člověka hned zmlátit, aniž by si uvědomoval možné následky.

Čas šel dál... Kouzelnickým světem se začaly šířit zprávy o Regimentu bílé lilie a v tu chvíli se začal Sebastian měnit...