To vážně potřebuju být Dawner pokaždý, když mám udělat něco spravnýho?

Ano, myslím si, že by si tady Projek Kronos zasloužil fandom. Ano jsem ochotná si ho tady vést sama. A ano jednoho dne dopíšu i tu fanfikci.

No a tohle bylo hodně jiné, než fanarty, které dělám obvykle. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem spokojená a taky to neumím vyfotit. Ale jednoho dne plánuju zkusit udělat i digitální verzi (pak by třeba ty barvy mohly být jednolité)

Zero waste den a Bea Johnson ve Zlíně

Ve středu 20. září se konala velká událost nejenom pro mě, ale i pro Zlín a snad všechny zájemce o bezodpadový životní styl z celé Moravy. Všichni jsme se sjeli do Zlína, abychom se setkali, seznámili a hlavně si poslechli přednášku  Bei Johnson -  světoznámé propagátorky zero waste životního stylu a autorky knížky Domácnost bez odpadu.

O celé akci jsme se s holkami dozvěděly v létě, když nás Michal a Ingrid ze Zlínského Bezobaláče pozvali na debatu s jejich zákazníky. Tehdy měli velké plány a my jsme nadšeně přislíbily, že se akce zúčastníme a pomůžeme. A nezůstalo jen u planů. Tomuto mladému slovenskému páru se podařilo uspořádat nezapomenutelnou akci. A nejenom to, za pár měsíců po tom, co se do Zlína přistěhovali otevřeli bezobalový obchůdek s pestrou nabídkou, lokálními produkty a příjemnou atmosférou. Postupně také tvoří síť zákazníků a zero waste nadšenců ve Zlíně a na celé Moravě. Skvělé je, že Bezobaláč kromě zboží nabízí i pomoc lidem, kteří si chtějí sami otevřít obchůdek a snaží se ostatní obchůdky spojit a vytvořit komunitu, která by si navzájem pomáhala, scházela se, organizovala akce a hlavně šířila celou myšlenku. Mohla bych pokračovat ještě dlouho, protože ze všech bezobalových obchůdků, které jsem zatím navštívila se v tom zlínském cítím nejvíce jako doma. Ale teď už k tomu, na co všichni čekáte - zero waste dni a Bey Johnson. A pokud se o Michalovi a Ingrid chcete dozvědět víc, pusťte si skvělý rozhovor, co s nimi dělal Tomáš Hajzler.

Improvizovaný Bezobaláč samozřejmě nemohl chybět. Na fotce jsme i my, najdete nás?

Už když zlínští začali událost plánovat, říkali nám, že by rádi využili příležitosti a kromě Bey se setkali i s ostatními zero waste lidmi. Plánu se drželi a nakonec z toho vznikl celý zero waste den s nabitým programem.

Dopoledne tedy byly workshopy ekologického praní a upcyklace, kterých jsme se s Míšou ze školních a pracovních důvodů nemohly účastnit a odpoledne networking všech možných organizací a lidí, kteří nějakým způsobem propagují bezodpadový životní styl, který bychom si fakt ujít nenechaly.

Když jsem na fotkách viděla tyto krásné skleničky, říkala jsem si, že jsem do té školy neměla chodit.

Sjela se nás docela pestrá skupina a já jsem se konečně mohla osobně setkat s lidmi, se kterými jsme si zatím jen psaly maily. Sdílet strasti a slasti bezodpadového života  s lidmi, kteří se snaží o to samé, co my a poslechnout si o spoustě zajímavých nápadů a iniciativ. Kdo do Zlína všechno dorazil?

Barbora z firmy Naturinka, která vyrábí přírodní kosmetiku. Věděli jste, že všechny jejich obaly jsou vratné? Dokonce i etikety z mýdel! Seznam vratných míst najdete tady. 

Barbora ukazuje upcyklované krabice od kokosového oleje, které vyrobily její děti a slouží jako sběrné nádoby pro obaly od Naturinka kosmetiky

Nechyběla ani Martina z blogu reduca.cz,  která stojí za vznikem bezobalové mapy. Je to maminka na mateřské dovolené a ajťačka, s kterou jsme se setkaly v zimě v Brně. Tehdy nám říkala, že po tom, co přečetla knížku od Bei se rozhodla, začít žít bez odpadu fakt na plno a všechno to dokumentovat. Také vytvořila úžasnou bezobalovou mapu. Pokud o ní ještě nevíte, určitě na ní mrněte. Bohužel jsem si s ní nestihla popovídat, což jsem fakt chtěla, protože Martin blog sleduji a je pro mě inspirací.

Dva hlavní aktéři blogu reduca.cz :)

Zavítaly také 2 majitelky z bezobalových obchodů. Mluvily o tom, že v začátcích každého bezobaláče je to finančně náročné, protože člověk si nemůže koupit 10 balíčků kešu oříšků a objednat další, až dojdou, ale zrovna dvacetikilový pytel. Na tom pak Ingrid z Bezobaláče hezky vysvětlila, proč si bezobalové obchody nekonkurují, ale vlastně pomáhají. Třeba tak, že si těch dvacet kilo kešu rozdělí. Pokud tedy uvažujete o otevření svého bezobalového obchůdku, nebojte se ptát toho zlínského. Michal s Ingrid vám rádi pomůžou.  

Dále se k nám přidali maminky z Kroměříže, které se už spoustu let snaží propagovat ekologický způsob života ve svém spolku Barbořice. Pořádají úklidy města, bazárky dětského oblečení a hrozně rády by měly v Kroměříži bezobalový obchod. Zatím bohužel nemají kapacitu obchod otevřít, ale pokud tento článek čtete někdo s Kroměříže, zaručuji vám, že když bezobaláč otevřete, máte zajištěné první zákaznice.

V spolku Barbořice zažívají mnoho veselých chvil, o které se s námi maminky samozřejmě podělily.

S sebou jsem na akci vzala kamarády se spolku Udržitelný Palacký, s kterými se snažíme udělat naši univerzitu více udržitelnou. Máme třeba komunitní zahrádku Václavka nebo Freeshop - místo, kam lidé nosí věci, které už nechtějí a ostatní si je můžou vzít - zdarma. Skvělý příklad principu reuse v praxi.

Kdo všechno třídí odpad?

A nemohla chybět ani Romana Kaclíková z Hnutí Duha. Ta měla i krátkou přednášku o tom, jak je na tom Česko z odpady, recyklací a co se s tím snaží Hnutí Duha udělat. Já jsem ráda, že jsme se setkaly a já si mohla uvědomit, jak je práce Duhy a podobných organizací strašně důležitá. Protože pro opravdovou změnu a Česko bez odpadu je potřeba: Pár nadšenců, jako jsme my, kteří se odpad snaží odstranit ze svého každodenního života, což vede třeba ke vzniku bezobalových obchodů. Ale pak také pár vytrvalců, jako je třeba Romčin kolega Ivo Kropáček, který už deset let pracuje na novém odpadovém zákoně, který Česko stále nemá. Doufejme, že společnými silami se nám ten sen o bezodpadovém Česku splní. Více informací o tom, jak je na tom Česko s odpady a proč je potřeba prosadit nový odpadový zákon, najdete tady.

Česko a odpady. Víte, jak to vlastně všechno je?

Ale teď už o tom, na co všichni netrpělivě čekáte. Jaká je vlastně Bea? Jak působí na živo? Říká na přednáškách i něco jiného, než je v knize? O čem ve Zlíně mluvila?

Musím přiznat, že než jsem se s Beou poprvé setkala osobně, měla jsem k ní velmi smíšené pocity. Připadala mi nesympatická a nějak se mi příčilo, jak se nazývá zero waste “guru”. Když jsem ji pak ale loni v anglickém Bristolu poprvé potkala, všechny tyto moje předsudky opadly a Beu mám od té doby fakt ráda a její práce si vážím. Jaká tedy Bea je?

Bei to mezi regály Bezobaláče opravdu sluší.

Upřímná. Odpoví vám úplně na cokoliv. Od otázek ohledně sexu, menstruace nebo i věcí, které i přes všechny zero waste snahy skončily v její odpadové zavařovačce.

Zábavná. O své životní cestě, rodině i strastech a slastech života bez odpadu vypráví s takovým vtipem, že se polovinu přednášky budete smát a hlavně se pak nebudete bát sami se zero waste začít. Vždyť i Bea dělala chyby a různé šílenosti. Třeba si poprlila rty kopřivami, aby byly větší a ona nemusela používat balzám na rty :D.

Důkaz toho, že se na přednášce fakt budete smát.

Věcná. I když Bea nemá na přednášku kvanta času, dokáže v ní shrnout všechno podstatné, co k životu bez odpadu člověk potřebuje vědět. Hlavní myšlenky Beiny přednášky hezky shrnula ve svém článku Katka z blogu Cyklický život.

Bea popisuje svůj pokus s kopřivami na zvětšení rtů. Nefungovalo to. Ale pak si uvědomila, že má hezké rty, které nepotřebují zvětšovat poprlením od kopřiv.

Přátelská. Když jsme za Beou s Míšou šly se trochu představit a hlavně se s ní vyfotit, moc hezky si s námi povídala a dokonce říkala, že nás zná. Potom, když jsem měla v průběhu diskuze překládat otázky do angličtiny (což jsem nakonec nedělala, protože se všichni ptali anglicky), snažila se se mnou alespoň prohodit pár slov, když už jsem tam jen tak seděla a nic nedělala. 

A jaká byla její přednáška? Skoro stejná jako všechny ostatní. Což ale není nic špatného. Bea má přednášku skvěle nachystanou a nacvičenou a i když jsem Beu slyšela přednášet skoro to samé už podruhé, vůbec mi to nevadilo. Jak jsem psala, Bea je zábavná a věcná, takže poslouchat něco znova není vůbec nudné. Výhodou taky je, že pokud jste do Zlína nemohli, můžete si přednášku pustit na Youtube a máte jistotu, že jste skoro o nic nepřišli.

V následné diskuzi Bea odpovídala na různé záludné otázky z publika. Třeba na to, jak řeší menstruaci, pravidelné návštěvy u lékaře, odpad z rekonstrukcí, nebo jestli někdy jí v restauraci. Otázky byly sice autentické, ale nezoufejte, většinu tipů najdete i v její knížce. Ta navíc loni vyšla v češtině a pokud se vám ještě nedostala do ruky, určitě si ji přečtěte. Stojí za to. 

Všichni, kteří se na akci podíleli. Velké díky, jste skvělí!

Na závěr mi nezbývá než poděkovat všem, kteří akci zorganizovali a se kterými jsem se mohla ve Zlíně potkat. Hlavně chci poděkovat Michalovi a Ingrid, nejenom za zero waste den, ale za to, jak skvěle jejich obchůdek funguje, jak jsou přátelští a daří se jim vytvářet komunitu lidí se společným zájmem - žít bez odpadu. Doufám, že takových zero waste dní budeme mít na Moravě čím dál tím víc! :)

Autorem všech fotografií je Jan Salač.

Nguyen a Hong

Ahoj kamarádi, posílám reportáž, jak to tady jde dál. Tak už mám za sebou první kolaudaci bytu, první surfování a taky první zabouchlé klíče od bytu doma… No a pořád objevuji nové a nové věci. Třeba tuhle se mi stala taková věc: Taková jedna záhada se vyřešila, mám dvě asistentky, obě jsou Asiatky, jedna se jmenuje Hong, a druhá Nguyen, nebo tak nějak. S tou druhou se vídám často, sedí blízko mě. Tu první jsem neviděla nikdy, možná, když mi představovali těch 40 lidí v kanceláři první den, ale vždycky, když jsem ji nesla nějaký věci, tak nebyla v kanceláři, takže  jsem ji to nechala na stole. A taky pokaždé, když jsem v kanceláři, tak chodím s jedním klukem na kafe. Je to asiat míšený s něčím větším, je o hlavu vyšší než já, je docela fajn, a samozřejmě nemám tušení, jak se jmenuje, i když se mi představoval. No a ta moje asistentka, kterou jsem nikdy neviděla vždy, když jsem u doktorů píše, ať to jako dobře zvládnu, ať mám hezký den a tak. A včera jsem ji nesla nějaký papíry, představte si, že na jejím místě v kanceláři seděl ten kluk, co s ním chodím na kafe, ještě jsem měla na jazyku větu: “prosím Tě, co tady děláš, kde je Hong?” pak mi to došlo, že moje asistentka, co jsem jí nikdy neviděla, je ten kluk, co s ním chodím na kafe :-). Také jsem již objevila několik pozitivních věcí na Austrálii: Zaprvé je to ostrov, takže pro bludičku jako já je to ideální, prostě do jiné země zabloudit nemůžu. Zadruhé nekrade se tady a to opravdu vůbec. Lidi tady nechávají byty odemčené a jsou v pohodě, na to si teda ještě musím zvyknout, já se furt zamykám. Zatřetí úplně neskutečně krásná příroda! Když jsem sem vyrážela, tak jsem sem jela s pocitem, že se tady ''ochytřím'. No snad se tak děje alespoň občas, ale občas ''ochytřuji'' i já ostatní. Třeba můj kolega Francouz už umí poměrně hezky česky říct: Panebože, to je ale materiál:-). Já už taky trochu umím nadávat francouzsky, ale nevím, jak se to píše. Jeden z nejkrásnějších zážitků tady, byla první lekce surfování. Vlastně je to první věc, kterou jsem si tady zamilovala. Říkala jsem si, že to prostě zkusím, že by se to jako zkusit mělo, ale že z toho asi žádná hitparáda nebude. Měli jsme úplně fantastického instruktora, kluka co surfuje už 22 let, a představte si, že tenhle kluk dokázal, že i takové trdlo, jako jsem já za 2 hod. ve vodě dvakrát sjelo vlnu ve stoje na surfu. A je to opravdu nádherný pocit. …Což mi připomíná, že, bychom mohli vyhlásit surfovací soutěž! Třeba bych taky konečně mohla něco vyhrát:-). Taky jsem kolaudovala byt, doufám, že mi prominete, že jsem vás nepozvala, ale přišlo mi to, že je to trochu z ruky. Kolaudace proběhla skvěle, nicméně potom jsme pokračovali do baru, a tady je taková jedna věc. U baru stojí vždycky týpci, kteří můžou rozhodnout, podle toho jak vypadáte, jestli do baru můžete jít, nebo ne. Nedají vám prostě ani dýchnout, jen Vás omrknou. A jeden náš kamarád, i bez toho dýchání vypadal, že už má nejen nakoupíno, ale i vyprodáno. Takže do třech barů ho nepustili. Pak se objevil 4 bar, toho kamaráda jsme vždy poslali prvního, abychom věděli co, a jak a oni ho pustili. No a představte si, že nepustili…  že to všichni čekáte, že mě, ale mě ne, mě pustí všude, nepustili jiného kamaráda, nicméně v pátém baru nás pustili všechny a tančili jsme až do rána😊 Ale jít si tady zatančit s kamarády prostě je trochu hlavolam. V neposlední řadě jsem si zabouchla klíče, hnedka po ránu, jak furt zamykám, měla jsem u sebe mobilní telefon s 5% baterky a tak jsem si sedla na schody a rozplakala se, no a po chvíli jsem si šla koupit nabíječku, nabila si v kavárně mobil, a zavolala do realitky, že potřebuju pomoc. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří mi kdykoliv pomohli v situaci, kdy jsem někde zapomněla klíče, nebo mobil, vím, že se mi to stávalo často. Prostě mi chybíte, co si budeme:-).

. co bych řekla svým bezdětným kamarádkám .

Párkrát jsem si tak říkala, že bych bývala ocenila, kdyby mi některá z mých kamarádek, co už má děti, řekla, jak se věci doopravdy mají. Jak je to někdy neskutečně na hovno, jak je to jindy zase naprosto boží a jak mi to nemohly říct, protože bych do toho pravděpodobně vůbec nešla, popř. jim to stejně nevěřila a šla do toho i tak. 

Jakožto člověk nepolíbený rodičovstvím můžete být zakočeni tím, co všechno se najednou ve vašem životě změní, a ne vždy k lepšímu (stejně jako ne vždy k horšímu). Pojďte se se mnou mrknout na to, co si bych řekla svým bezdětným kamarádkám o rodičovství, kdybych je chtěla hodně vyděsit.

1) Nevyžádané rady

S těmi se setkáváme už v těhotenství. Takovýto když potkáte kamarádku bejvalý spolužačky vaší sestry, kterážto se neohroženě jme Vám začít uprostřed nakupování vysvětlovat, co všechno byste měla jíst, jaké knížky byste měla přečíst, taky že byste měla kojit co nejdýl a masírovat si hráz. Na jednu stranu to pravděpodobně nemyslí špatně, a asi každá z nás jsme občas v pokušení být “na chytro” a některou ze svých těhotných kamarádek či známých zasvětit do tajů něčeho, v čem se už pomalu ale jistě začínáme orientovat. Nicméně občas je to fakt na pěst, když Vám pořád někdo vnucuje svoje názory a do toho se Vás pořád ptá, jestli jste ještě celá a kdy už proboha porodíte. Jakmile však na svět přijde Vaše dítě, stává se z toho naprostá srmšť rad a doporučení, o která jste se neprosily. Ano, všechny prvomatky jistě ocení pomoc, nejlépe od někoho, komu důvěřují a vědí, že je nebude soudit za to, že při nočním kojení upustily dítěti na hlavu mobil (true story). Nejhorší je ale potom situace, kdy jste naprosto vyčerpaná nevyspáním, s bolavýma prsama z kojení a s blitkami od dítěte na triku co máte naruby, a do toho Vám nějaká příbuzná či známá vykládá, že teda ona takhle dlouho nekojila, že byste to dítě neměla pořád nosit, nebo ho rozmazlíte a že zvládala jak mateřství, tak chod domácnosti. Postupem času je to pak upgradováno o informace týkající se odplenkování, mluvení, dovedností atd. Můžu s čistým svědomím říct, že jenom dobré vychování mi mnohokrát zabránilo v tom, abych někoho neposlala, však víte kam. 

2) Naprostá (dočasná) ztráta sebe sama

Zní to děsivě, a děsivé to taky je, co si budem. Najednou jste docela brutálně odsunuta na nejzazší kolej, a v kolotoči přebalování, kojení a uspávání, zároveň snažíce se zachovat domácnost v jakž takž uklizeném stavu, si možná budete občas připadat jako ta nejmíň důležitá osoba na planetě. Nemůžete spát kdy chcete, nemůžete vyměšovat když potřebujete, jíte za pochodu nebo vůbec a cítíte se úplně na hovno. Ano, i ty krásné a dokonalé instamatky se takto mohou cítit, jakkoliv šokující se to může zdát. Nejlepší zprávou je ovšem to, že to nepotrvá věčně. Jednoho krásného dne se prostě oblíknete, namalujete, uděláte si vlasy, stihnete se najíst a taky dát horký kafe (někdy mi připadá, že v očích matek je horký kafe něco jako jednorožec) a třeba se i v klidu vyčůráte. Dokonce se i zase vyspíte, i když Vám nedovedu říct, kdy to bude. Ale stane se to. Fakt. 

3) Srovnávání sebe a dětí dvakrát tolik

I když jste si slibovaly, že to nebudete dělat, tak to prostě děláte. S nadějí píšete kamarádce, se kterou máte jít na kafe, jestli její dítě má taky pořád ještě plínu a na noc dudlík. A když napíše že jo, tak se Vám celkem značně uleví a rozhodnete se, že si k tomu kafi dáte ještě zákusek, jakože za ty nervy! V dětském koutku zkonstatujete, že Vaše dítě je bezkonkurenčně nejuvztekanější a nejagresivnější dítě široko daleko a tajně doufáte, že támhleten blonďáček někomu aspoň vezme hračku, ať v tom vaše ratolest a notabene vy, nejste sami. Úplně se vidím, jak se mi podařilo vyrazit s kočárkem ven a mít v něm uspané dítě! a do toho vypadat i celkem upraveně. Bylo mi fakt fajn, v ruce kafe, malej L. vypadal, že by zaspal i bombardování a najednou se kolem mě prohnaly tři mámy oblečené tak stylově a vypadající tak božsky, že jsem si to kafe už ani nemohla vychutnat. Proč ony vypadají tak dobře, proč mají tak hezký kočárky, proč nemám tuhletu tašku, kde na to sakra berou, cítím se jak idiot, chci domů, ach jo…

Jo, jo. I tak se někdy my mámy cítíme a někdy tomu nejde pomoct. Samozřejmě se všechny shodneme na tom, že nejdůležitější je to, že naše děti jsou zdravé a spokojené, ale i tak nás potěší fakt, že ten náš mrňavec umí napočítat do pěti a pozná žlutou barvu. Ne proto, že jiné dítě tohle neumí, to nám je tak nějak jedno, ale kdyby to jiné dítě tu žlutou poznalo a naše ne, tak nás to prostě motivuje do něj ty barvy tlouct dokud neumí celou duhu. 

4) Neustálý strach 

Ten prostě budete mít pořád. Už když jste těhotná, hrozně se bojíte, aby všechno bylo v pořádku. Každý ultrazvuk je pro Vás velkým těšením a obavami zároveň. Po porodu pořád hypnotizujete monitor dechu a zkoumáte každý flíček či pupínek (to teda budete dělat pořád, pupínky a vyrážky jsou alfou a omegou dětského věku, kor když ty pupínky má jiné dítě a to Vaše od něj pilo z flašky!). Od doby, co mám dítě, tak se nerada dívám na filmy kde děti hrají. Především, když hrají děti nemocné nebo se jim jakkoliv ubližuje. Hrozně těžce to nesu, chodím se pak pořád dívat na malýho L. jak spinká a regulérně se modlím, aby se mu nikdy nic nestalo. Chtě nechtě mi na mysli občas vytanou situace, ke kterým by mohlo dojít a co všechno by se mu mohlo stát a sama sobě pak dělám těžkou hlavu a jsem z toho ve stresu. Asi to je normální, ale i tak je to občas na palici. Nechci být hysterická, ale to, jakým směrem se dnešní svět ubírá to ještě umocňuje a já si občas říkám, do jakého prostředí jsme to naše dítě přivedli. 

5) Díry a mezery ve výchově

Co se výchovy dětí týče, mám velké rezervy a jsem si toho vědoma, ale o co se snažím fakt hodně je důslednost. Když už jednou něco zakážu, tak přes to prostě nejede vlak, teda, většinou. Velkej L. je důslednej fakt hodně, absolutně. Je to ukrutnej přísňák, ale jsem za to ráda, protože laskavá přísnost, podle mě, ve výchově má svoje místo. Občas, především poslední dobou, mám pocit, že malej L. si mě zvolil mezi všemi osobami ve svém životě, a seznal, že nejlepší bude, když bude právě mě poslouchat ze všech nejmíň. Ať už vysvětluji, zvyšuji hlas, kapituluji, regulérně křičím, bezradně krčím rameny nebo rezolutně neustupuji z názoru, často jsem já ta poražená, v pomyslném boji s malým L. Nechci, aby moje výchova byla jakýmkoliv způsobem extrémní, ale přiznávám, že zatím velmi krkolomně objevuji způsob, jakým si nenechat zcela nepoeticky řečeno, srát na hlavu. Naše výchova bude vždy terčem názorů druhých lidí. Buď jste (podle nich) moc mírní a všechno dětem dovolíte, nebo příliš přísní. Vězte, že když dojde k tomu, že Vaše dítě sebere druhému na pískovišti hračku, několikery oči budou sledovat, jak se s tím poperete. A jestliže dojde k tomu, že svému dítěti vysvětlíte, že hračku je třeba vrátit, popř. požádat o půjčení a navíc poděkovat, jste v očích ostatních hodně velká hrdinka a borec k tomu. Ať chceme nebo nechceme, budeme pod drobnohledem ostatních vždycky, nevyhnutelně to budou nejvíce naši příbuzní a rodina. Je jenom na nás, jak se s tím popereme, ale neříkejte mi, že jste vždycky v pohodě a vše řešíte s klidnou hlavou. Hladové. Po probdělé noci. S PMS. Neříkejte mi že jo!

6) Kojením (možná) nezhubnete 

Jo jo, když jsem si tak v devátém měsíci objednala domů hambáč s hrnolkama, když byl velkej L. v práci a za tmy odnášela důkazy mého prasení do popelnice, než přijel domů, říkala jsem si, že je fakt super, že kojením všecky ty nastřádaný kila zhubnu. Takže takhle. Jistě jsou ženy, kterým kojení při shazování těhotenských kil pomohlo. Jenže jsem si jista, že s tím má také co dočinění jejich metabolismus a vrozené dispozice. Já osobně totiž kojením nezhubla vůbec nic. Naopak, měla jsem neustále hlad. Nechci Vám kazit iluze, ale asi bude lepší se v těhotenství tolik neládovat a nespoléhat na magickou sílu kojení v boji za lepší postavu.

7) Všechno bude dobrý

A závěrem věc, která se mi neustále ukazuje býti pravdivou a záchranným lanem zároveň. Všechny blbý období doopravdy pominou. Po chvíli klidu budou sice nahrazena jinými, ale i tak, nic není napořád. Vždycky, když jsme procházeli nějakým blbým obdobím (reflux, nemoci, extrémně špatné spaní), v momentě, kdy jsem štkala nad tím, že už to fakt nedám a umřu na místě, tak to přešlo. Každá fáze, která stojí za prd má za úkol nás trošku zocelit. Abychom při příštích nočních horečkách byli o něco míň v pytli a o něco víc zkušenější. Těžko se věří kamarádce, která Vám slibuje, že to, že teď máte půl kilový pytle pod očima a prsa jak dělový koule nebude napořád, ale fakt to tak je. Ona to zažila, takže ví o čem mluví, jenom Vám to tehdy nechtěla říkat, abyste nějaký to dítě vůbec měla a mohly jste si spolu jednou vypít horký či studený kafe.

Lenka