#nebo mi vynadat | Explore Tumblr Posts and Blogs

vesmir-v-hrnci · 2 years

Text

Bojuju s démony a ti démoni jsou doslova bába s židlí

Postavy:

A jako Ajka

B jako bába

Údajně pracuju v obchodě s potravinama (údajně, protože bych tam ráda pracovala nadále) a už skoro měsíc bojuju s důchodkyní která nutně chce židli.

To je úplně jednoduchý požadavek, řeknete si. Ale není. Ona chce obyčejnou židli a to je ten jediný druh židle který nemáme. Máme lavičku. Máme jezdící židli. Máme velkou jezdící židli. Máme malou stoličku. Ale nemáme židli. Důchodkyně to považuje za osobní urážku.

První týden

Po dvouhodinovém kroužení po obchodě (který má velikost metr krát metr) dorazila na pokladnu a zeptala se kde máme židli.

A: "Můžu vám půjčit moji z pokladny"

*nic*

A: "Nebo je tu lavička"

B: "Proč takový podnik nemá židli? To je to takový problém? Přineste ji zezadu"

A: "Můžu vám půjčit moji židli z pokladny. Jinou nemám"

B: "No jistě, a já spadnu. To nemáte ani vzadu židli?"

A: "Nemáme"

Do děje vstupuje dělník co stojí za důchodkyní ve frontě. Vytáhne židli z druhé kasy, paní pomůže sednout a řekne jí ať nezdržuje, že tady si nemůže vybírat.

Druhý týden

Důchodkyně se vrací. Po obchodě krouží ještě delší dobu. Doráží na pokladnu.

B: "Kde máte tu židli?"

A: "Já se omlouvám, ale my žádnou židli nemáme. Jen tu z pokladny"

B: "Vy jste ten nejhorší podnik! A zabalte mi ten nákup"

Nákup je zapakován, bába si sedá na lavičku a hučí. Dneska je tu nula dělníků co by mě záchranilo. Bába se zvedá k odchodu

B: "Máte tady knihu stížností?"

A: "Máme, je za vámi na zdi. Chcete ji podat?"

B: "Tak tam napište že tu nemáte židli"

Jsem tvor moudrý a vím že na nějaké psaní mám moc práce. O události informuju vedoucí osobně. Prý si má bába donést židli z domu.

Třetí týden

Dnešek. Důchodkyně se poprvé zjevuje ve stejné době jako je tu vedoucí. Uf.

Ne uf.

Důchodkyně takticky blokuje vchod do obchodu

B: "Kde máte židli?!"

A: "Nemáme. Chcete zavolat vedoucí?"

B: "Co jste to za podnik? Proč prostě nekoupíte židli???"

Uvažuju jestli pokousat důchodkyni nebo pokladnu. Za ní se objevuje fronta zdravotních sester. Vchod je stále ucpaný.

A: "CHCETE zavolat vedoucí?"

Bába souhlasí, cestuje dál po obchodě. Já poctivě seženu vedoucí a odbavuju zdravotní sestry. Slyším řev od regálu a tuším, že vedoucí už bábu zakousla.

Chyba lávky.

Vedoucí končí směna, přichází si zaplatit. Důchodkyně je jí v patách, ale mluví zásadně na mě.

B: "VY JSTE TEN NEJHORŠÍ PODNIK TADY. KDYBYCH SEM NEMUSELA CHODIT, CHODÍM JINAM. NEMŮŽETE SEM DÁT ANI ŽIDLI"

Vedoucí koulí očima. Já počítám kolik stojí ten kus plastu co nás dělí a jestli mi zlikvidování důchodkyně stojí za jeho zlikvidování. Tak nebo tak, někoho zlikviduju.

A: "Nemůžu pro vás udělat víc než jsem udělala, jsem jenom brigádník"

Vedoucí: "Už jsem psala email na vyšší vedení, ale nemůžeme vám nic slíbit"

B: "Ten nákup mi laskavě zabalte"

Zabalím jí nákup, nechám si ještě chvilku vynadat, důchodkyně odchází.

Napjatě čekám na ten mail. A jestli nám teda dají židli.

#děcka já vím že to není moc humorné #ale já za ty týdny přišla o půlku vlasů #A asi i zubů jak s nima skřípu #já už nevím co mám dělat #však ani doma nemám židli #český blog #čeština #česky #píšu česky #czech #český tumblr #čumblr #čumbler

17 notes · View notes

bettyathajsko · 2 years

Text

2 denní výlet do hor za kmenem Kareen

Den 19 a 20

Ráno v osm nás nabral taxík a jelo se na výlet. Celkem nás bylo 8. Dva francouzské páry, dvě francouzky single a my s Viktorií z mého hostelu. Nejdříve se jelo na trh, kde naši průvodci nakoupili věci na večeři. Na trhu jsem si raději koupila sušenky na svačinu a dle instrukcí od průvodce i toaletní papír, který v našem večerním apartmá bude třeba. První poznávací zastávku jsme měli u vodopádu, který bych opravdu velmi vysoký a taky byl pěkně studený. Nesvítilo úplně příliš slunko, takže jsem po chvíli drkotala zubama.

Nezůstali jsme tam ale dlouho a pokračovali směr národní park (kterých je mimochodem kolem Chiang Mai plno). Další zastávka byla na oběd, který byl, řekněme, skromější. Taková nijaká smažená rýže, omeleta a zelenina. Hele tohle jsem moje poslední dny v Thajsku a chci si je užít do gastromaxima. Pak už jsem popojeli finální kus a začali s výšlapem. První den se mělo jít cca 3 hodiny. No, úplná procházka to nebyla. Nejdřív stoupání, pak zase klesání a to vše samozřejmě ve 30 stupních. Jedna z francouzek byla trochu méně zdatná, takže jsme na ni naštěstí dost čekali a já mohla popadnout dech a vynadat si za takhle mizernou fyzičku. Procházka byla trochu o ničem, vypadala to jak u nás v lese a výhledy žádné. Nakonec ale přecijen na nějaké vyhlídková místa došlo, průvodce nám ukazoval jak se tradičně vyrábí brikety (kouřící kopost, kde se nějak vyčoudí to dřevo, aby pak na grilu už tolik nečadilo, ale pořád hřálo), pak jsme taky ochutnali plno bobulí a listů, co náš průvodce utrhnul a rozdal k ochutnání. Většina z toho byla bez chuti, až na jednu bobuli, která byla hořká jako prase a všichni jsme ji vyplivli:D.

V půlce jsme navštívili jednu z vesnic, kde jsme si mohli trochu odpočinout a já tam objevila vděčný kotě. Nešlo odolat. Já podle fotek tolik neodolatelná nebyla, ale zdá se, že mu mejch 6 brad nevadilo😅.

Výlet se mi zdál už celkem dlouhý, když jsme došli k řece, kterou jsme museli přebrodit, protože most před nedávném strhnul sesuv půdy.

A hned za řekou na nás čekal vodní buvol, ale on šel jen na pastvu, pohoda. Nechali jsme ho projít a vešli do naší cílové vesnice.

Vesnici tvořily domky na muřích nožkách, cca 2m nad zemí. V přízemí vždy byla uvázána kravka a opodál ze dřeva stlučený chlívek pro prase. V našem ubytování kravka chyběla, nicméně dolů se chodilo na záchod a do sprchy (trubka trčící ze zdi hned vedle wc). Bylo to velmi skromně. V patře potom bylo posezení, ložnice a terasa s ohništěm. A kuchně vlastně ještě. Ano, zní to celkem jako hodobóžo místečko. Vkládám proto fotky. Ono to ale hezký bylo, ne něco, v čem bych potřebovala žít, ale takhle na přespání úplně v pohodě.

Úplně jsem nepochopila ohniště na bambusové terase, ale nebudu hnidopich. Večeři nám uvařili naši průvodci na ohništích v kuchyni, zatímco my si šli projít vesnicí dokud bylo světlo. Vesnice je jinak bez elektřiny. Vesnice se sestávala z několika domů, jako byl ten náš a většina měla již zmíněnou kravku a prase. Psi byli samozřejmost a k tomu plno štěňat. Francouzi se pídili, jetsli je teda jedí, nebo ne. Labužníci. Já se po tom nepídila. Těch psů v té vesnici nebylo zas tolik. A štěňat bylo minimálně 10. Jak často má pes štěňata? Nebudu to dál rozvíjet, ale myslím, že máme všichni jasno.

Když jsme se vrátili z obhlídky, odhodlala jsem se k rychlé sprše. Nemusím doufám zmiňovat, že byla studená. V koupelně teda byl asi nějaký beton myslím, ale hned před koupelnou už byla zase hlína.

Následovala opravdová hostina, všichni jsme byli už hodně hladoví a vrhli jsme se na jídlo jak zvířata. Bylo smažené kuře, fazolky s kuřetem, smažené jarní závitky a žluté kari s kuřetem nebo tofu. A rýže, samozřejmě. Všechno bylo moc dobré. Jako dezert byl plný talíř ovoce. K pití jsme si mohli koupit pivečko, z boxu s vodou (není elektřina, není lednice). V autě jsme ještě v nákupu viděli rybu, která s sebou odpoledne jednou dost nečekaně mrskla. Tu jsme naštěstí nedostali. Pak jsme se od stolu přesunuli do kuchyně k našim průvodcům a povídali. Já byla ale dost unavená, takže jsem po chvíli šla ještě k ohni kouknout na hvězdy a pak spát. V naší ložnici bylo pěkně načadíno asi z kuchyně, nebo terasy, ale vytáhla jsem spací vak, stáhla moskytiéru a chrněla.

Ráno jsem se dověděla, že jsem na celou naší společnou ložnici něco vykřikovala ze spaní. No co no, někdo jinej zase chrápal. Ráno jsme posnídali vejce a smažené závitky s banánem a vyrazili na kratší prochajdu džunglí. Tentokrát se mi to líbilo o poznání více. Více zeleně, víc palem, víc výhledů. Ale teda po předchozím dni mě bolely nohy jak pes. Po hodince jsme naštěstí došli k řece, kde už na nás čekaly bambusové rafty. Celé přírodní. Bambusy svázané bambusovými lany a k tomu bambusová tyč na odstrkování. Naše ženská část měla jeden vor a druhý dostaly párečky francouzů. K našemu voru patřili dva průvodci, jako kormidelníci a jedno odstrkovadlo bylo volný pro nás na zkoušku. Vorem protéká voda, takže se nejdřív batohy a boty pověsily na takovou trojnožku co k tomu byla připravena, a pak jsme mohli naskočit my.

Plavili jsme se asi dvě hodiny a nebylo nouze o zážitky. Řeka byla celkem klidná ale semtam byly peřeje a kameny, kterým se naši kormidelníci museli vyhnout. Voru před námi se to na jednom úseku trochu vymklo z ruky a jejich průvodce skončil ve vodě a oni tam bezradně stáli zaseknutý na kameni. A my projížděli vesele okolo a smáli se jim, načež jsme vzápětí narazili na kámen taky. Aby jsme část zaseklou na kmeni odlehčili, posunuli jsme se na druhý kraj voru a náš kormidelník se nás snažil z kamenů sestrčit, ale byl tam celkem proud, takže nás to na kámen stejně vždycky stočilo zpátky. Nakonec se to však povedlo akorát jsme se dost rychle nepřesunuly zpátky dopředu, takže se vor začal na jedná straně potápět:D. Strkala jsem do holek a křičela, ať se posunou:D. Naštěstí se to povedlo a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Potom taky první vor ztratil odpichovátko, takže jsme jim ho zachraňovali. No sranda. Během jedné pauzy pak jeden průvodce pokácel bambus a každému nám vyrobil bambusový kalíšek. Milé. Ještěže odjíždím ale, úplně bych se s tím nechtěla tahat všude na cestách. Během zastávky jsme si i mohli skočit z kamene do řeky. Juhůůů! Moje oblíbená disciplína!

Nakonec jsme zakončili jízdu na obědě a vydali se na slony. Které jsem já ideálně chtěla vynechat, ale řekla jsem si, že nebudu skeptická a že tohle by tedy měl být opravdu etický útulek, kde se o slony starají. Když jsme přijeli, sloni už čekali u ohrady. No. Tak já nevím. Místní zaměstnanci nosili košíky s bambusem a banánovým dřevem, kterým jsme slony mohli krmit. Stála jsem opodál a měla z toho smíšené pocity. Prostě nevím. Jestli jsou tak volný, jak říkal, pro na nás zrovna teď čekali u ohrady, hm? A pak nám šli ukázat, jak se sloni koupou, takže je hnali z ohrady po silnici k vodě. Na to už jsem neměla a šla zpátky k autu. Ostatní z toho byli úplně nadšení. Já jsem asi trochu rozmazlená tím, že jsem slony viděla na Sri Lance na safari a to mi asi stačilo. A tohle tajtrlíkování mi nesedlo.

Tím výlet měl končit, a jelo se domů. Francouzka nám ale dala ještě dodatečný zážitek, když se za jízdy v autě začala dusit vodou, co při pití blbě vdechla. Bylo to dost nepříjemný. V jedné chvíli jsme bušili na řidiče ať zastaví, ona se potácela ven, já jí bušila na záda a druhá francouzka jí dělala takovej ten chvat, jak se chytí zezadu pod hrudním košem a zmáčkne se. No pár horkejch vteřin to bylo. Naštěstí se podařilo ji odzaskočit, ale byli jsme z toho všichni dost vyplesklý.

Můj poslední večer se nesl v duchu divokých nákupů na nočním trhu, kde jsem potřebovala všechno:D. A pak drink s francouzema v baru, ale strašně se rozpršelo a mně bylo chladno a necítila jsem se úplně fit, také jsem nakonec šla celkem rozumně domů.

0 notes

nejene · 4 years

Text

To vážně potřebuju být Dawner pokaždý, když mám udělat něco spravnýho?

Ano, myslím si, že by si tady Projek Kronos zasloužil fandom. Ano jsem ochotná si ho tady vést sama. A ano jednoho dne dopíšu i tu fanfikci.

No a tohle bylo hodně jiné, než fanarty, které dělám obvykle. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem spokojená a taky to neumím vyfotit. Ale jednoho dne plánuju zkusit udělat i digitální verzi (pak by třeba ty barvy mohly být jednolité)

#chtěla jsem tímhle říct že si tu knížku máte všichni přečíst #a pak i Kronovy děti #a pak i Metu #a pak mi můžete třeba poděkovat #nebo mi vynadat #jak uznáte za vhodné #my post #česky #čumbrl #obrození #fan art #projekt kronos

26 notes · View notes

anneluciaf · 5 years

Text

Nesnáším Velikonoce. Na koledu jsem mohla jen k sousedům a jen, když jsem byla ještě hodně malá. I když paní učitelka vyprávěla, že u nich na vesnici koledovali dopoledne kluci a odpoledne holky. Několik let jsem pak musela doma žebrat, abychom se na tu koledu vykašlali úplně. Měla jsem období, kdy jsem trvala na tom, že každý, kdo zazvoní po poledni, bude polit ledovou vodou. Neprošlo mi to. Nakonec jsme s mamkou a sestrou jezdily na výlety, protože cizím lidem s pomlázkou se dá dycky aspoň vynadat. A máme s sebou psa.

Jo, nelíbilo se mi, že si u nás strejda dycky dal panáka a pak řídil. Nebo že když chodili koledovat moji kamarádi, otevírala jsem sama. Kdyby jim řekla mamka, ať si vezmou jen jedno vajíčko a sladkost, udělali by to. Ale protože jsem to říkala já, dobroty brzy docházely a tradiční vajíčka končila rozbitá venku - občas hozená o náš dům. A mašle na pomlázku aby jim člověk nutil. Ale mamka řekla, ať to dělám takhle, tak jsem se snažila.

Ale nejhorší byli kluci P-ovi. Kamarádi (asi), bydleli kousek od nás. Pokaždé měli ty velké pomlázky. A pokaždé je otočili a koledovali rukojetí. Nikdo mi neřekl, že správně mají tím (tenkým!) koncem pomlázky spíš hladit, takže jsem se samozřejmě nechala mlátit a na posměšné "bolí? Bolí?" jsem říkala velmi nedůvěryhodné "ne". Nevzpomínám si, jestli jsem o tomhle někdy řekla aspoň mamce nebo sestře.

Nesnáším Velikonoce. Protože se mě nikdo nikdy upřímně nezeptal, jestli české Velikonoce bolí. Protože nikoho nezajímalo, že nechci všem otevírat a nechci k těm dveřím chodit sama...

0 notes

fenomenologiecinky · 7 years

Text

O tom, jaká jsem strašlivá a zlá osoba

A nejhorší na tom všem je, že to o sobě vím a dokonce si to připouštím. Nevím, jestli je to polehčující okolnost, ale spíš asi ne. Ačkoli možná, že je to spíš lepší, než žít si spokojeně s vědomím vlastní dobroty, zatímco je člověk ztělesněním všeho zla. Každopádně si myslím, že být zlej člověk a ještě to o sobě vědět, není úplně dobrý.

Teda zas mě nechápejte špatně, ne že bych byla bůhvíjaká strašná, příšerná a lstivá saň, ale rozhodně nejsem nikterak čistá duše. Netýrám zvířátka, ani úmyslně neškodím lidem (pokud si o to dotyčný ovšem neřekne sám…), na lidi se snažím být primárně hodná a příjemná (když to jen trochu jde). Nicméně veškerá moje příšernost spočívá v tom, že jsem s každým šmahem hotová, ať ho vidím dvanáct vteřin nebo ho znám dvanáct let. A člověk, kterej se mi nějakým způsobem na první dojem nepozdává, má obvykle chudák smůlu a obvykle s tím nic moc neudělá. Ne, že bych chodila po ulici, ukazovala si na lidi a dělala si seznam: debil, idiot, kretén, blbeček… to fakt ne. Ale jakmile dostanu pár vteřin, abych si někoho prohlídla a nedejbože najdu něco, co se mi nelíbí, ať za to ten chudák může nebo ne, tak mě to přitáhne jako magnet a já začnu sledovat další a další negativa a to si pište, že si je najdu. Rozhodně si tím zvedám vlastní sebevědomí, to nepopírám. Taky nepopírám, že to je strašný a není to dobře. Ďábelský na tom je to, že mě to fakt dost baví a obvykle je to neskutečná sranda. Vždycky je mi pak samozřejmě dotyčného líto, protože třeba za svý neduhy nemůže, a taky si vždycky nadávám, jaká jsem hrozná a příšerná, ať se laskavě podívám na sebe, jaká jsem dokonalá, jenže si nemůžu moc pomoct. Takže když je mi představen někdo, kdo má třeba děsně veliký uši, tak mě to okamžitě strhne a v momentě se nemůžu soustředit na nic jinýho, jenom na ty obrovský uši. Musím na ně pak pořád koukat a představovat si, jak se s takovejma ušima žije. Jestli mu pak třeba líp držej brejle nebo jestli to nebolí, když má na hlavě sluchátka, a co se stane, když si je pak sundá a ty uši mu zůstanou přilepený k hlavě, a jakej je to pocit, když se pak pomalu odlepujou a vracej na svý místo. No není to sranda. A i když se snažím soustředit na něco jinýho, tak mi to prostě nejde a mysl se mi furt vrací k tomu defektu, kterýho si zákonitě dycky všimnu, přestože jinýmu by to třeba tak nepřišlo.

A jakmile si všimnu nějakýho defektu, už se to veze, protože pak začnu dotyčného chudáka důkladně zkoumat a nalézat další podivnosti, kterých máme každý spoustu a díky kterejm jsme unikátní, ale je sranda na ně poukazovat. Ale abyste neřekli, že jsem teda slečinka a ať se podívám do zrcadla, tak například já jsem děsně divná, protože mám velkej nos. Teda ne zas tak velkej, že bych vám s ním vypíchla oko, jen co se na metr přiblížím, ale když se pořádně podíváte, musíte konstatovat, že je drobátko větší, než je nutný, navíc je poněkud supí a celkově teda vypadám jako dravej pták. Zvlášť když mám třeba náhodou nabarvený obočí. Taky mám úplně abnormálně dlouhý a hubený prsty, přestože mám jinak poměrně malý ruce. Na různých místech mi taky ční příslušný kosti, a to prosím naprosto proti mojí vůli. Že mám trčavý kolena a lokty, to se tak nějak dá přežít, ale že by mi musely nutně vylézat hřebeny pánevních kostí nebo třeba kotníky, tak to by jako nemuselo. Že bych místo toho mohla mít třeba výraznější klíční kosti, to přírodu nenapadlo… A když už se tak pěkně pomlouvám, tak se hodí zmínit, že jsem taky abnormálně bledá, skoro až nemocně. Pokud jsem třeba náhodou unavená, tak to hned vypadá, že umírám, nebo se tak právě stalo. A když se mi udělá pupínek, tak samozřejmě svítí na sto světelných let, asi abych si nemyslela. Vidíte? Rozhodně nejsem dokonalost sama. A stejně mi to nedá, abych se smála ostatním chudákům, co maj třeba divnou hlavu, i když vím, že za to fakt nemůžou. Říkám, že jsem strašná a zlá.

No a ta pravá sranda nastává, když se někdo třeba blbě podívá, nebo divně tváří. Protože v tu chvíli, je úplně jasný, že si toho všimnu jako první a začnu řešit, co se mu jako nelíbí…Má se mnou nějakej probém? Co si to dovoluje? Co se mu jako nezdá? Prostě – co tak blbě čumí?! Okamžitě to ve mně vzbuzuje vlnu zlosti a nesympatií k dotyčnému, kterej možná ani netuší, že se tváří dle mých požadavků nepatřičně. A opět je to věc, která zrovna ode mě sedí nejlíp. Já, která permanentně blbě čumím nebo mám zrovna nějakej strašlivej výraz v ksichtě, ačkoli třeba zrovna jenom přemejšlím, nebo naopak právě nepřemejšlím, budu někomu lát za to, že se divně tváří. Je mi úplně jasný, že ten člověk za to podobně jako já nemůže, že jenom chudák tahle prostě vypadá a nic s tím nenadělá. Ale opět si nemůžu pomoct. Takže pokud se někdo prostě tváří jako blbeček, bude u mě za toho, co vypadá jako blbeček, a má tím pádem smůlu. Výraz v ksichtě je ale z mýho pohledu asi ta lepší varianta, neboť pokud se s dotyčným blíže seznámím, tak je šance, že třeba zjistím, že se fakt jenom tak tváří a nic proti mně nemá, a můžu se od toho jevu docela klidně odpoutat. Kdybych nebyla tak strašně vztahovačná, měla bych aspoň ze dvou třetin klid. Ale furt by nade mnou visely ty fyzický defekty, co mě ruší, a obvykle je úplně k ničemu, když se s osobou seznámím a zjistím, že je děsně fajn. Stejně mě ty uši/vlasy/ruce/nos/obočí/cokoli budou rušit. A budou.

Sice jsem si pro sebe dostatečně omluvila, že mě různý defekty a nesouměrnosti rozptylujou, je to docela pochopitelný, myslím si, ale bohužel mě to neopravňuje ke škatulkování. Jenže to já dělám strašně ráda. Protože když se támhleten tváří jako puk, no to ale musí bejt blbec, ještě jak drží v ruce tu lžíci, prostě jako blbec, takhle přece normální lidi lžíci nedrží. A už se to s chudákem zase veze. Já samozřejmě na zmíněný defekt nezapomenu pokaždý velice inteligentně poukázat, což ze mě činí strašlivě otravnou osobu. Občas jsem i vtipná, ale v jádru je to prostě zlý a já to vím.

Co považuju za o něco míň hnusný je, když se jedná o defekt, kterej se dá (podle mě) celkem snadno odstranit. Například když si někdo vykouzlí krásný blankytně modrý stíny až na čelo, jako z devadesátek. To ten člověk nevidí, jak je to strašně hnusný? Jo, jemu se to asi líbí, to akceptuju, ale samozřejmě si řeknu, co to asi musí bejt za člověka, když se mu líbí takovej strašlivej nevkus. Nebo například, když je někdo tlustej. Naprosto uznávám, že je někdo třeba nemocnej, to se stává, ale pokud není a ještě je se sebou spokojenej a jako vrchol všeho svou ohromnost ještě vyzdvihne takovým kusem oděvu, jako jsou třeba legíny, tak to už veškerá moje tolerance padá do propasti. Jednoduše řečeno se mi nedaří pochopit, jak může bejt ten člověk takhle spokojenej, nebo jak mu to může bejt fuk, nebo proč sakra se sebou něco nedělá. Ano, ani já nejsem dokonalá, na to mám až moc ráda pizzu, na druhou stranu to se mnou opravdu (troufám si tvrdit) není zas tak strašný a rozhodně si stojím za tím, že jsem na sebe dostatečně přísná, abych – když seznám, že je něco v nepořádku – se sebou okamžitě začala něco dělat. Trochu mě překvapuje, když zjistím, že to takhle nemá každej. Jak říkám, zlá a zákeřná jsem. I když nevím, jak by společnost vypadala, když by si každej nas sebe kladl takový požadavky, jako si kladu já na sebe.

Když už jsem se tak pěkně napráskala, tak bych měla – jak se to tak na konci projektů a reportů obvykle dělá – navrhnout plány na zlepšení. A tady přichází kámen úrazu, protože si můžu vynadat, kolikrát chci, jaká jsem hnusná, ale v duchu vím, že s tím nic neudělám, protože nechci. A v tom je asi jádro mýho zla. Že mě baví bejt zlá. Což jenom dokazuje, že jsem vážně zlá osoba.

0 notes

fenomenologiecinky · 7 years

Text

O sebevědomí a proč žádné nemám

Vím, dlouhá odmlka. Nemám moc potřebu to obhajovat, protože mi bylo jasný, že se to dříve nebo později stane. A ne jednou. Nebylo to jistě naposledy. Bude se to stávat, protože já už jsem prostě taková. Než bych napsala nějakej blábol, nebudu radši psát nic. Teda, ne že bych normálně nepsala bláboly, ale když se budu nutit, hrozí reálné nebezpečí, že z toho bude větší blábol než normálně. V zájmu civilizace bych se tomu radši vyhnula.

Už jsem se svěřila, že postrádám takovou tu podstatnou a užitečnou věc, jíž jsou ambice, tentokrát si rozeberu, proč mi chybí další vlastnost, která se v životě taky občas hodí - sebevědomí.

Nikdy bych o sobě netvrdila, že nejsem sebevědomá, ale na druhou stranu ani nemůžu říct, že bych byla. Nejsem tak nějak nic, což se u mě celkem často stává. Ne že bych byla buhví jak uťápnutá - i když se to někdy může zdát. Ovšem taky se někomu může zdát opak, a sice, že jsem namyšlená. To asi proto, že moc nemluvím a jenom tak blbě (povýšeně, já vím, ale nemůžu za to, prostě už tak vypadám) koukám.

O mém nedostatku sebevědomí vypovídá asi fakt, že si docela ráda nadávám. Nahlas a jménem. Ale to není projev sebezáště, nechci se shazovat a cítit se blbě. Vlastně je to naopak. Já se totiž děsně ráda rozčiluju. Ono mě to totiž dost baví. A taky se klidně rozčílit nechám úplně čímkoli a kdykoli. Ne že bych to myslela buhvíjak vážně, ale připadá mi to jako ohromná sranda. Navíc potlačování emocí není zdravý. No a když se není na co rozčílit, při ruce jsem vždycky já a moje nešikovnost, nesoustředěnost a roztěkanost, takže já si vždycky důvod, proč si vynadat, najdu. Je to psina. Člověk si tím uleví, rozptýlí se, v mém případě si i udělá radost. A asi jako nejlepší konverzaci povedete vždycky sami se sebou, s nikým se nedokážete tak dobře pohádat jako právě s tím idiotem, co sídlí ve vašem těle. Nemá to nic společnýho s tím, že byste se neměli rádi. Naopak to značí, že jste k sobě aspoň upřímný. Pokud se na druhý straně dokážete i pochválit. A to já taky umím. Pěkně jako bych mluvila na pejska. Sice moje remcání sama na sebe je asi častější, ale však jsem taky říkala, že nemám to sebevědomí, že?

Ono by se asi slušelo říct, co to sebevědomí vlastně je. Já to totiž pořádně nevím, člověk to tak nějak tuší, je to děsně moderní pojem, ale mám trochu pocit, že se dost často zaměňuje s asertivitou, i když jsem si celkem jistá, že to je trochu něco jinýho, i když to s tím podle mě souvisí. Obecně se tvrdí, že sebevědomí člověk věří ve svoje schopnosti. Co takovej člověk dělá, když se ukáže, že v ně věřil marně, to by mě docela zajímalo. To je jak kdyby někdo chtěl, abych udělala za dvě minuty sto kliků. Sevědomej člověk na vás asi mrkne (tak si to představuju já), řekne, že jasně a žádnej problém a začne dělat kliky. No a co já? Udělám sto kliků? Já si myslím, že bych mohla. Jistá si ale každopádně nejsem. Můžu to zkusit. A i kdybych je třeba i udělala, jsem si skoro jistá, že obyčejnej - byť sebevědomej - člověk je spíš neudělá. A co si pak řekne? Zhroutí se? Vynadá si? Ztratí to svoje sebevědomí? Nebo mu to bude jedno, i když ví, že selhal? Ne, vážně, já to nevím. Tak buďte někdo sebevědomej vo tý dobroty a prozraďte mi to.

Vlastně si myslím, že jsem asi dost velkej relativista na to, abych vůbec mohla mít sebevědomí. Ideální průběh věcí podle mě neexistuje, aspoň v mý hlavě teda ne, vždycky se tam schovává řada katastrofických scénářů a nepředvídatelných okolností pádem meteoritu počínaje a žaludeční nevolností konče. Navíc se moc dobře znám, takže i když všechno půjde hladce, já se aspoň praštím do kolene nebo do hlavy, jen tak pro jistotu, abych si asi nemyslela, že mi to jako projde.

Možná, že za můj nedostatek sebevědomí může výchova. Tím nechci svý rodiče z ničeho vinit, to fakt ne, já si upřímně myslím, že dělali, co mohli. Ale když se od vás neustále čeká to nejlepší a i když už jste nejlepší, tak to není dost, protože musíte být ještě lepší, no tak to se pak sebevědomí buduje blbě. No a když to nedej bože poserete, nepřejte si vidět, jak to schytáte. Odtud asi pramení moje láska k nadávání si. Ale zas tak tragický to se mnou vopravdu není. Já se u toho děsně bavím, protože si (celkem sebevědomě) myslím, že se rozčiluju děsně vtipně. Možná ne, možná to lidi otravuje. Ale mně to je vlastně celkem fuk.

Co ale úplně nesnáším, jsou sebevědomý lidi. Takový ty přehnaně sebevědomý. Ti, co o sobě tvrdí, jaký nejsou experti. Jen ať jsou, já proti tomu nic nemám, akorát já bych si to o sobě tvrdit netroufala, i když bych něčemu fakt docela dost rozuměla. Nebo lidi, který jsou se sebou děsně spokojený, i když já bych na jejich místě neda nebyla. Nic mi do toho samozřejmě není a někdo od sebe neočekává tolik, ale stejně mi to nedá. Myslím, že určitá míra sebereflexe prostě nejde s přehnaným sebevědomím dohromady. Jako si jeden den dáte salát a druhej den sežerete celou pizzu, ve všem musí bejt prostě rovnováha. Protože bez toho to podle mě nejde.

0 notes