Myslíte, že všechna ta zpoždění vlaků jsou náhoda? Že se na železnici pořád dějí nějaká "nedopatřeníčka" jen tak? Nenechte se zmást.

Podívejte se na logo železnic:

"Ž? No a co jako?" Podívejme se na něj hezky zblízka:

Pořád NIc? A co takhle:

Už to vidíš!? Nebuď ovčan! Teď už všichni víme, kdo ovládá český železnice!

České dráhy ❤

omlouvám se za zpoždění drazí obrozenci, po dokončení náčrtu jsem ztratil motivaci tak nějak ke všemu.

ALE JINAK! SAXÁNA kdyby byla víc po tátovi, Saxána YA edice, jestli chcete:

rukávy se dají rozepnout a připnout k límci aby nepřekážely, šaty mají ze stran díry aby nepřekážely křídlum co jsou připojené k jejímu trupu, lodičky vyměněny za sandále a drápy na nohou, zornice velké, je přeci napůl noční tvor, a uši pořádné netopýří.

chtěl jsem přidat i takovej ten epickej netopýří nos, ale podle, bohužel kanonického, saxána a lexikon kouzel tatínek netopýr je netopýr s lidským obličejem.

jakožto pravá YA postava se zvířecími rysy se umí přeměnit do více zvířecí podoby.

pro naší saxánu to znamená že umí natáhnout ruce nejen do dálky pro notes, ale taktéž tak že jsou její křídla použitelná aspoň na plachtění.

což epicky využije v závěru našeho filmu, kde dvakrát skočí z druhého patra. chtěl sem říct že díky tomu v timeskipu před titulkama nemá nohu v sádře, ale pro přihlášku ke studiu již skákala jakožto člověk.

během filmu kde tropí neplechy ve škole si může uši schovat do vlasů, a když si nikdo neřekl že je asi poněkud divné že soudružce učitelce prostě narostly hlodáky, tak nikomu nebude divné že má nová žákyně kudláčková trochu špičatější nehty na nohou a je trochu víc chlupatější.

uši má po přeměně v člověka trochu špičatější, zornice furt velký(taky znáte takovýho toho jednoho člověka co má prostě permanentně velký zornice? nechci říct že sou ve skutečnosti čarodějnice, ale-) a chudák štípačky na její nehty na nohou.

Měsíční souhrn: září 2023

(2. 10. 2023) Kavárny v tranzitu.

Září je pro spoustu lidí hraniční měsíc, kdy se město probouzí z letní nálady do nové školní i kulturní sezony, čemuž odpovídá rychle narůstající vytížení hromadné i individuální dopravy a já měl dva dny po sobě "štěstí" na pořádné zpoždění zaviněné jediným automobilem.

Ti, co alespoň občas navštíví facebookový účet DPMB aktuálně, ví, že nehody a výpadky vozů jsou v Brně spíše na hodinovém než denním pořádku, ale tentokrát to bylo cosi extra, protože jediné policejní auto zablokovalo na více než půl hodiny klíčový průjezd pod nádražním viaduktem a na počátku odpolední špičky způsobilo epickou zácpu tramvají.

I v září jsem se pracovně vyskytoval v okolí Technologického parku a protože v Roses jsem tři kontrolní návštěvy provedl a v květnu se zastavil i v Jádru, zbývalo z tamního kavárenského distriktu doplnit jediné. Ano, Kafe Skácel, jehož majitel před dvěma a půl lety velmi bouřlivě a kontroverzně reagoval na příslušné První dojmy.

Jako vhodný den jsem zvolil ztišené sobotní popoledne – i když tomu možná někteří kavárníci nebudou věřit, často pracuji i o víkendu – a krátce před třináctou hodinou nakoukl na ceduli a dovnitř. Krabice s trvanlivým mlékem z Kauflandu ani rťutovitého provozovatele jsem nezahlédl a za menší jednopákou a u mlýnku byl jen střízlivě vyhlížející barista.

Na úvod jsem se po pozdravu dočkal poděkování za upozornění na neplatnou ceduli, protože Brazílie od Father’s na espresso mlýnku byla vyměněna za promytou Kolumbii z Pikoly a mladý muž prý myslel, že to kolegyně na konci minulého dne přepsala. (Nic ve zlém, ale copak se, když otvírám kavárnu/přicházím na směnu, nedívám na venkovní nabídku a nezkontroluji, zda je tato v souladu s realitou v násypce?)

Přístup mladého muže byl věcný, zdvořilý, korektní, konstruktivní, prostě v pořádku a ani vůči technice, kterou jsem po očku pozoroval, nemám připomínku. Výsledek vypadal pěkně a nezbývalo než ochutnat.

Prvotní a bohužel i dominantní dojem byla jednorozměrnost, hutnost a valivost v chuti. Co se za šťastného skloubení suroviny a přípravy může ztratit v mléčném nápoji, vystoupilo v dvojitém espressu zřetelně na povrch. Chuťový dojem pro mne potvrdil senzorickou charakteristiku pražírny, jež uvádí mléčnou čokoládu a rozinky, což je etablovaný eufemismus pro lehce italsky cítěnou surovinu. Silných 13/20, protoze o nepatrný kousíček lepší než běžný standard v tomto typu kaváren.

Vím, že se s estetikou Vetřelců opakuji, ale jak originál (tady a tady), tak Cameronovo pokračování jsou úžasné filmy. Oloupaný nápis Tasty To Go a vybydlený prostor pod eskalátory v OC Letmo potvrdily skepsi ohledně počinu cateringu Giraffy. Vydrželi tu pět měsíců.

Stejný rating u mě za září obdržela i promytá Guatemala (CANDYBAR – Primavera Family), kde už karamelky a kakao v popisu napovídají, že to nebude žádná divočina a třešňová marmeláda dodává onu peckovitost/špetku hořkosti. S mlékem to samozřejmě bylo o trochu lepší, ale pánové Štoksa et al. ví, proč na webu uvádějí, že káva je pro ty, kdo mají rádi klasickou čokoládovou, oříškovou kávu bez zbytečných kudrlinek. 

O stupínek lepší byla naturální Uganda Bulambuli Romana Nejedlého (pražená 29. 8., v mlýnku si pobyla 17. – 28. 9. ve dvou dávkách po 160 g). V popisce čteme mango, čokoláda, karamel, ananas, ale uvedené ovoce jsem tam nenašel ani jedno, zato čokolády a karamelu, jež v čistém espressu (13 – 14/20) z horizontu mávají na bahýnkový svah, docela hodně. Ale stále je to naturálka, která slušně zesládla v cappuccinu i latéčku, které pro mě tvořily 90 % nápojů (silných 14/20).

Kávou měsíce je čtvrtkilo Rebelbean v podobě Ethiopie Korate. Je to opět naturálka a musím souhlasit s popiskou v tom, že je tu květinová aromatika a (...) jemná textura připomínající bílý čaj nebo mléčný oolong. 14 – 15/20 v espressu i cappuccinu.

Zkusil jsem i 120 gramů naturálního Bali Kintamani Natural od jundrovských QB, ale káva byla hodně nestabilní i tři týdny od upražení a zřídkakdy jsem tak utahoval mlýnek... Chuťově pak svou plochostí a uzavřeností snese srovnání jen s rebelským blendem The Underdog (stěží 12/20).

Zmínil-li jsem Jádro, je třeba doplnit, že toto 17. listopadu utíká ze stávajícího místa z důvodu neúnosného nájmu. Otázkou je, co se stane, pokud podnik nebude v kampani úspěšný. Možná to bude znít krutě, ale kromě jedné výborné kávy, používání šálků ACME a zrnek od Jizby jsem tu ve srovnání s dalšími kavárnami nenerazil na nic zásadně jiného a hlavně: provozovatelka na mě skoro vždy působila utrápeným a neusměvavým dojmem.

Za 18 500 Kč měsíčně je nově k pronájmu kavárna Nebuď Labuť v Kohoutovicích (konečná na jedné z větví oranžové linky kavárenského metra) a třebaže má prostor terasu s atmosférou Antonioniho filmů 60. let (Noc, Zatmění) a útulné a barevné designové polštářky uvnitř, je tak trochu bokem a v prostorách sídlištního střediska.

Ulice Bayerova dostane velmi brzy další kavárnu a je-li pravdivá informace od zdroje s baristickými konexemi, stojí za celým provozem šperkařská firma, jež podle všeho nemá problém s financemi, což je patrné i na trofejním vybavení, které je k vidění za sklem. Zbývá doufat, že na mlýnek nedají My Daily Mix nebo základní Brazílii...

Pokud uvidíte personál za sklem Kšeft Schnitzel & Bier sedět na místě hostů u telefonu ve čtyřech z pěti průchodů kolem, je něco špatně. Ještě horší je, že mi totéž potvrdili dva praktici s 15+ lety zkušeností, takže to nemůže být náhoda. Náhoda nejspíš nebude ani to, že se tu snížily ceny u Plzně (ze 75 na 65 za 0.5 l) i kávy (doppio ze 100 na 70 a flat white ze 120 na 90 Kč). Přesto se už v Alfa Pasáži chystá třetí podnik.

A na závěr poznámka k Oktoberfestu. Každoroční mediální důraz na akci, které bych se v životě nezúčastnil – jakou musí mít člověk radost ze stanů plných hluku, davů, opilců a drahoty (letos bavorský máz, tedy lehce přes litr, dosáhl ceny 12.60 až 14.90 euro) – se v posledních letech projevil nejen v Brně, kde máme hned několik Oktoberfestů.

Vedle nejlepšího pojetí v Ochutnávkové pivnici – jako jediná v Brně má všechna festivalová piva a navíc za nejvstřícnější ceny – proběhl Oktoberfest na Zelňáku s podporou města a již počátkem září parodie na Jakubském náměstí (z festivalových piv měli pouze Paulaner, ale proč by si podnik kanibalizoval výtoč vlastních piv, že?).

Toto je ovšem pouze centrum Brna, jelikož svůj Oktoberfest (bez bavorského piva) má už třetím rokem i Kociánka, obří a drahá čtvrť bez základní obslužnosti. Ochuzeni ale nezůstali ani mimobrněnští, protože je tu Oktoberfest na mediálně známé Panelce v Lulči, Oktoberfest v Olomouci, Oktoberfest v Mnichovicích a Horce nad Moravou a i hlavní město vína má akci, kde sice nemají festivalová piva, ale lepá děva v dirndlu neschází. Alespoň na obrázku.

Ona ta oktoberfestová piva bohužel nejsou nic moc a s výjimkou Hacker-Pschorr, který si jako jediný uchoval jakýsi původní ráz, jsou určena k nezřízenému chlastání, během něhož cinkají koruny nebo eura. Ale to je jako s těmi kavárnami a bubble tea podniky. Když má něco úspěch anebo je to módní, vrhnou se na to skoro všichni...

6 spolehlivých tipů, jak se vyhnout ztrátě klíčů od auta

Patříte mezi ty, kteří pořád něco ztrácejí. A často na základě vaši nemotornosti ztrácíte nebo zapomínáte klíče? Pak tento článek je určen pro vás. Zvlášť, když chcete mít váš klíč od auta v bezpeční. Všichni čas od času ztratíme klíče. Obvykle to má za následek, že se vztekáme, dokud se o pár minut později klíče nenajdou. Někdy to znamená, že uvízneme ve vlastních domovech, protože nemůžeme najít klíče a nemáme pohodlně k dispozici náhradní sadu. To může mít za následek pozdní příchod do práce, zmeškané schůzky, zpoždění ve škole a mnoho dalších nepříjemných situací. Problém může být víc než jen nepříjemný – může vést ke skutečným vážným následkům. Výroba autoklíčů, které jsme ztratily, může být také docela drahá. Je důležité, abyste našli způsoby, jak své klíče sledovat, abyste neřešili žádný z těchto problémů. Zde je šest spolehlivých způsobů, jak se vyhnout ztrátě klíčů od auta: Vždy je dávejte na stejné místo Jsme stvoření ke zvyku. Když máme rutinu, je mnohem méně pravděpodobné, že něco zapomeneme udělat. Pokud například vždy zamykáte domovní dveře, když jdete ven, je pravděpodobné, že nezapomenete zamknout, když odcházíte do práce. Tento princip můžete využít tak, že vytvoříte rutinu pro váš autoklíč, která zahrnuje ponechání klíče na stejném místě pokaždé, když jej položíte. Já třeba svůj autoklíč dávám do zásuvky botníku. Není tím pádem cizím lidem tak na očích, ale zároveň vím kde je, když chci někam jet. Je důležité abyste vždy dávali svůj klíč od auta na stejné místo. Poté ho tam automaticky začnete dávat ze zvyku a vždy budete vědět, kde jej najdete. Umístěte klíče na věšák pro klíče nebo do misky Může se stát, že i když své klíče dáváte pokaždé na stejné místo, vždy existuje šance, že se mohou ztratit. Mohou spadnout za botník, proklouznout mezi skříněmi nebo je seberou vaše děti. Riziko, že se ztratí, můžete snížit jejich umístěním na speciální háček na klíče připevněným na zdi nebo je vložte do misky, kterou umístíte na vyšší polici. Nebudou sraženy k zemi a nebudou v dosahu malých zvědavých rukou. Připoutejte je k něčemu Bez peněženky, kde máte řidičský průkazu a kreditní karty, se pravděpodobně daleko nedostanete. S vědomím, že tyto položky jsou důležité, si můžete být jisti, že je neztratíte. Navíc jsou mnohem větší než vaše klíče a je méně pravděpodobné, že pod něco spadnou. Někteří lidé si proto pořizují peněženku s ouškem a připevní k ní klíče pomocí řetězu. Mnohem praktičtější je však připevnit klíče pomocí řetězu ke kalhotám. Když své kalhoty budete prát, tak nezapomeňte klíče rovnou přehodit na nové kalhoty. Řetězení klíčů k těmto předmětům může snížit riziko jejich ztráty. Umístěte na ně Tracker Na všechno teď existuje technologické řešení. Spousta lidí se ocitla v nepříjemných situacích díky ztrátě klíčů a trh zareagoval vytvořením technologických vychytávek, které vám pomohou je sledovat. Některé jsou tak jednoduché jako klíčenky, které vás pípnutím upozorní na polohu vašich klíčů, a jiné mají na sobě GPS trackery, které dokážou určit polohu klíčů v aplikaci. Používaním těchto vychytávek naleznete řešení, které vám bude nejlépe vyhovovat. Označte si místo Možná budete muset své klíče uložit na nějaké speciální místo, například do úkrytu před domem, aby si je váš partner mohl vyzvednout a dostal se do vašeho domu, když jste pryč. Ale protože klíče dáváte na neobvyklé místo, pravděpodobně zapomenete, kde jsou. Je proto důležité, abyste si pro sebe označili místo, abyste věděli, kde se vaše klíče nacházejí. Udělejte si náhradní klíče Nečekejte, až ztratíte klíče a udělejte si náhradní sadu klíčů. Pokud máte po ruce náhradní sadu, budete mít vždy další klíče k odemknutí, ať už jednu sadu ztratíte nebo ne. Nikdy nebudete uzamčeni od svého domu nebo auta. Jen se ujistěte, že klíče uložíte tam, kde budete mít přístup, například u přítele nebo ve skryté schránce (kterou pochopitelně nebudete muset otevírat pomocí ztracených klíčů). Vyfoťte si klíče Jako prevence ztráty vašich autoklíčů slouží i to, že si je vyfotíte. Společnost AES Onofrej říká, že dokáže vaše autoklíče obnovit na základě pouhé fotografie. Důležité je, abyste své klíče vyfotili z obou stran a pomocí fotoaparátu s vysokým rozlišením. Závěr Možná nemáte nemáte pamatováka, ale můžete použít těchto pár triků, které vám pomohou udržet si přehled o klíčích. Díky tomu si můžete být jisti, že budete mít vždy přístup ke svému domovu a do auta. Naučte se tyto triky a nestane se vám, že zůstanete venku na žhnoucím slunci nebo v mrazu. Nyní se můžete dostat včas tam, kam potřebujete, bez hledání klíčů. Pokud ztratíte klíče, nebo si zabouchnete dveře, může vám pomoci výše zmiňovaná služba AES Onofrej. Jejich mobilní zámečníci vám mohou vyrobit téměř jakýkoli klíč, abyste se mohli vrátit do auta (bez nákladné nutnosti měnit zámky). Kromě toho vám můžou pomoct vyměnit poškozený obal autoklíče, opraví autozámek, řídicí jednotku, přístrojovou desku, udělají autodiagnostiku a poskytnou celkový autoservis, když to budete potřebovat. Zavolejte jim ještě dnes na tel. číslo 722 883 125 a objednejte si pro jistotu náhradní sadu klíčů, nebo si uložte jejich číslo do telefonu, abyste je měli po ruce, pokud někdy nastane problém s vaším vozem, nebo autoklíčem. Read the full article

Vpis 6 - Zrušený let vs. západ slunce na pláži

(10.2.) To bude asi tím, když má člověk nařízenýho budíka na brzkou hodinu, tak podvědomě ví, že musí vstávat, a to mu znemožní se vyspat. Máte to taky tak? My musíme dneska vstát v sedm a vyspali jsme se úplně blbě, až jsme to nečekali. Tak nějak vstáváme, snídani musíme kvůli brzkému odjezdu přeskočit, ale dostali jsme místo ní balíček a v půl osmý už odjíždíme směr letiště. Ranní náladě nepřidalo to, že jsem hned po probuzení zjistil, že naše letadlo má na příletu na Madeiru tři hodiny zpoždění, což nám asi zkomplikuje dnešní přesun. V plánu totiž máme dostat se z Madeiry na azorskej Faial, k čemuž musíme dvakrát přestoupit, čili celý to ideálně vypadá takto.

Uvidíme, jak si s tím na check-inu poradí, přinejhorším zůstaneme den v Ponta Delgadě... Sice nám to rozbije rezervace aut a ubytování, ale holt to se nedá nic dělat. A přispat si stejně nemůžeme, tak jedem. Dočerpáme benzín (platím 45 euro, tolik jsme projeli za celou dobu tady, láce) a když máme tolik času, jedem se před vrácením auta nejdřív nacheckinovat. U checkinu jsme zase sami (to je výhoda lítání s Azores Airlines :) a paní za přepážkou se tváří, že vše je OK. Sice že letadlo má zpoždění, ale že to nám to aerolinka automaticky přebookovala a dává nám palubní vstupenky. Ujišťuju se, že teda odletíme i doletíme dneska, ale prý jo... Nemám teď prostor to detailně studovat, odkládám H v hale a jedu vrátit auto. Je tam chudáček takovej ztracenej :')

Paní při vracení auta má fofr s dalšími lidmi a ptá se mě, zda mohu chvilku počkat. Já mám času dneska, milá zlatá... Aspoň se ještě vyluftuju, dnes ráno je počasí divoký, chvíli svítí slunce, chvíli leje... Pak už na mě přijde řada, auto je naštěstí v pořádku, takže vráceno a jdu zpět za H. Teda ještě to vezmu přes vyhlídkovou terasu, jestli tam náhodou není něco k vidění... Hle, duha, to na něj máme štěstí tady!

Pak si konečně sedneme, posnídáme ze zásob a já mám šanci si prostudovat ty palubní vstupenky. Naše letadlo sem letí z New Yorku, proto jsme tak brzo věděli, že je zpoždění. Doletět sem mělo 8:35, ale s tím zpožděním to vypadá na poledne, a ten náš nový čas odletu je 12:05, čili místo 9:50to je "jen" přes dvě hodiny zpoždění. Hele to bysme přípoj v Ponta Delgadě pořád měli stihnout, tam byl totiž layover přes tři hodiny... Sice jsme ho chtěli využít na oběd s kamarádem ve městě, ale čert to vem, hlavně když doletíme. A podle boarding passů ty naše další dva lety zůstaly stejné, tak nevím, co myslela paní tím přebookováním.

Je vtipné, jak ten čas odletu prvního letu jim tam zůstal v 9:50, ale boarding je teď 11:25, muehehe. No ale hele, ono mě obratem ten smích přešel, ten zpožděnej přílet z New Yorku je teď koukám zrušenej! :o

No tak to mě klepne... Koukám do Flightradaru a fakt, ten let z New Yorku divertoval do Ponta Delgady, na Funchal vůbec neletí, což v praxi znamená, že tu nebude letadlo, co by nás odvezlo. No tak to nám to pěkně začíná, a to jsem byl takovej vděčnej, když nám paní při checkinu dala rovnou voucher na jídlo za zpožděný let (kterej jsme využili na Pizza Hut, dobrý to bylo). Tak to zkoumám dál a ono to podle radaru vypadá, že aerolinka sem pro nás posílá z Ponta Delgady úplně jiný letadlo. Sice Dash místo Airbusu (a zrovna to mělo bejt Inspire livery, kterým jsem ještě neletěl), ale v tuhle chvíli bereme všechno, byť vrtulovej je pomalejší... Podle mapy to vypadá, že by sem sice na tu dvanáctou mohl doletět, ale jestli máme v poledne odlet a let do PDL nám bude trvat dvě hodiny a ve 14:15 nám pak letí přípoj, tak to neštymuje, to stejně nemůžeme dát! Zavařenou hlavu jdeme provětrat zase na vyhlídkovou terasu, kde po spršce stačí otřít lavičky a máme spottování.

Hele a ono ten Funchal umí čarovat, když se světlo povede, tak z terasy má člověk všechno jako na dlani.

Pak se tedy snažím uklidňovat - letadlo sem pro nás letí prázdný, čili hned jak dosedne, můžeme boardovat. Tak tomu nakonec opravdu je a i když se nám zdá, že se to děsně táhne, tak ve 12:20 jsme ve vzduchu... Pro uklidnění se taky probírám fotkama letadel, dneska to tam fakt šlo!

V hlavě si sumíruju, jaký všechny rezervace bych musel zrušit nebo posunout, pokud by nám to v Ponta Delgadě fakt uletělo... Pak si v telefonu začnu štelovat čas a dojde mi jedna zásadní věc. Na Azorech je jiný časový pásmo než na Madeiře! Čili tam je o hodinu míň! Mon dieu, tím pádem i s tím odletem ve dvanáct místo v deset, jak jsme měli původně, tam všechny přípoje stihneme! Uf! Tak proto byla paní na checkinu tak v klidu... A Azores Airlines se hezky staraj, dostali jsme sváču v takový krásný krabičce.

A každej máme dvou sedačku pro sebe, když už jsme v tom malým letadle :) Za necelý dvě hodiny letu se za okny konečně zjeví Azory, ty naše ostrovy milovaný, a všechno to z nás nějak spadne.

Teď už víme, že hodina na přestup nám v Ponta Delgadě stačí a stíháme, kufry by to tedy měly stihnout též. Takhle spokojený vypadáme, když v našich milovaných končinách vystoupíme z letadle a zároveň víme, že se všechno stihne... Je tu krásně, dojímáme se!

Odpočineme si v relax zóně, v terminálu je touhle dobou lidí minimum, náš další let na Terceiru odlítá na čas, skvělé, a za 30 minut opět vystupujeme z letadla. Letiště v Lajes známe už taky velmi dobře, ono je to taky taková spottovací mekka trochu.

Dneska z těch větších letišť (Funchal), postupujeme na ty menší (Ponta Delgada) a ještě menší (Lajes), kde je to takový rodinný, spousta lidí se tu zná a zdraví se, v odletový hale jsou jen dva gaty a jen jeden se dneska používá, široko daleko je tu jen ten odlet do naší finální destinace na ostrov Faial. Takhle já tu ten provoz řídím, je fakt, že je v jeden moment se tu potkala letadla dvě - to jedno nás přivezlo, a to druhé nás odveze.

(Okna v terminálu maj modrou fólii, tak proto ta barva.) Let z Terceiry na Faial trvá jen dvacet minut, ale vede přes známá místa, takže můžeme mávat, třeba když přelítáváme ostrov Sao Jorge, kde jsme byli posledně, to nás baví takový připomínky.

Ostrov Pico tentokrát nevidíme (je na druhý straně letadla) a zanedlouho klesáme na Faial, tu zasněný pan H.

Tady je zdá se konečně dneska krásný počasí, slunce, modro, pod náma hlavní (jediný) město Horta, tam je někde náš hotel!

Během letů trochu sleduju seriály, trochu usínám, nějak nás ten dnešní den vyčerpal, kromě toho samotnýho lítání i ten dopolední stresánek, takže když se po čtvrtý hodině na Faialu vysuneme z letadla, jsme rádi, že jsme rádi, a je to na nás vidět.

Pro fajnšmekry jsme letěli ten poslední segment s nejnovějším přírůstkem ve flotile Azores Airlines s registrací CS-TSE. Letadlo je sice deset let starý, ale oproti těm ostatním Dashům je to polovina věku a taky ho do flotily zařadili teprve před dvěma měsíci, ještě se leskne novotou. Kromě registrace se pozná tak, že má na boku nápis "Flying the Magical Islands of Azores", kdežto ostatní stroje mají "The Atlantic and You". Tak to byla taková malá náplast na ten prošvihnutej Airbus ráno. Terminál je tu pidi, bágly přijely (yay!), vyzvedáváme auto (paní je typicky milá, ptá se jakej byl let, jak se máme atp.) a svištíme krajinou zalitou sluncem do hotelu. Na Faialu jsme před lety už byli, ale jen na jeden delší přestup, kdy jsme toho tolik objet nestihli, takže tentokrát si to vynahradíme, budeme tu hned čtyři noci. Bydlíme přímo v centru v hotelu Azoris Faial Garden, což je tu vlastně jedinej hotel. A výhled máme přes přístav přímo na Pico (při naší poslední výpravě na Azory jsme bydleli přes průliv na druhý straně, na Pico, a koukali jsme sem, na Faial, tak to teď máme komplet jakoby ;).

Hotel vypadá fajně a nebude ani plnej, takže dobrý. Bydlet v centru tady neznamená žádný rušno, zdá se tu být klid, jen občas bije zvon kostela, ah, konec světa. Pan H ulehá k odpočinku, já se chci jít ještě provětrat, tak razím na západ slunce na místní pláž, Praia de Porto Pim, je to asi deset minut pěšky od hotelu. Hele a přicházím včas, pláž se koupe v posledních paprscích, posedávám, polehávám.

Jak víte, Azory plážema neoplývaj, a tahle je tedy povedená, v létě to tu musí bejt na koupání perfekt. Pro dnešek tu po tom náročným přesunu trochu dekompresuju, zejtra sem musím vzít i pana H. Západ slunce v Atlantiku podle představ.

Na nákup už se nám nechce, tak si objednáme room service, burger a tagliatele nám sednou.

Helejte máme toho jak buchet, takže za zvuku vln a zvonů kostela jdeme na kutě, to nám tu ostatně jde nejlépe, a musíme dospat tu předchozí noc. Každopádně jsme blažený, že jsme na Azorech, od příletu se tak potutelně usmíváme, tu je snad nějaká speciální geopatogenní zóna :) Přejeme dobrou noc či dobré ráno, děkujeme za milé a pozorné pozdravy, a zejtra zase ahój!

DEN 8.

Zákoutí | 08:11

„Dáte si k těm vejcím, chlebíčku, kroasánu, džusu, čaji…. i kávu?“ ptá se mě ráno majitel. Láduju se pořádnou poctivou snídaní. Taky za to poctivě platím. Jsem cash švorc. Dělá mi radost kotník, který mě přestal bolet, takže tuším, že dnes ujdu dálavu. Po jídle si dávám ještě rychlou řeč s třemi postaršími dámami, které jsou na Stezce Českem. Srdečně mě to těší.

Svahová | 09:40

Je modré nebe. Náladu mám skvělou a výhledy po krajině jsou boží. Chůze je jedna radost. Koukám na předpověď. Večer má přijít nějaký přívalový déšť a hlásí silné bouřky snad po celém Česku. Jak to říkal ten pán s traktorem? JÁ to mrdám… já to nebudu dělat. NEBUDU TO DĚLAT!!!!  

Lesná | 10:30

Odpočívám po dalším strmějším výstupu. Koukám do mapy a hledám nějaký bytelný přístřešek, kde večer přežiju. Nacházím horu Bradáčov (876) kousek u Českého Jiřetína, kde dle fotek stojí hezký dřevěný přístřešek. Hned vedle nějakého loveckého zámečku. To zní skvělě! Přinejhorším budu zámeckým hostem! :) Od Lesné je to asi 22 km. To mám celý den co dělat. Začít kropit má asi od osmi. Vyrážím za nosem.

Mníšek | 14:55

Sedím na čerpací stanici a pozoruju ten bizár okolo. Je to další hraniční město a více než obyvatel je tady zahradních trpaslíků. Housku tu koupíte ztěží, ale prsatou Šmoulinku určitě. Piju energeťák a doplňuji vodu na hajzlu. Jsem nervózní. Předpověď mi zkrátila čas. Začít pršet má už od 17 hodin. „Chlapi, jestli nechcete být durch, tak dejte do kroku,“ radím náhodným mladým trampům ležícím na karimatce vedle čerpacího stojanu. „Ale pršet nebude, z čeho?!“ odpovídají. No jak myslí… já přidávám do kroku a jedu na max. Včerejšek se nesmí opakovat!

Bradáčov (876) | 17:20

„Špatná volba, měl jsem tam vyjít na slušňáka po asfaltu,“ jsem na sebe naštvaný. Do strmého kopce s černým mrakem za zády se hrnu bahýnkem a vysokou trávou. Chtěl bych odpočívat, ale nemůžu. Musím vystoupat až nahoru dřív, než přijde ta spoušť a bouřka. Už teď má zase zpoždění.

Bradáčov | 17:50

29 km v nohách..... a přichází ŠOK! Zklamání, zrada. Průser jak vrata. Ten dřevěný vysněný přístřešek má ve stropě díry. A na zemi od včera neuschnuly kaluže vody. Jsem sprostý...tohle je totiž totálně v řiti. Navíc chybí jedna stěna boudy, takže tam bude pěknej fičák. Nevím, co dělat. Zámek mě nezachrání, je to zapečetěná ruina. Sedám na lavici v temném rohu, zavírám oči a cestuji pryč, někam daleko. Piju poslední doušky chlastu a vidím dno.

Bradáčov | 18:08

Začíná pršet. Není na co čekat. Jediná možná záchrana je lovecká chatička,o které jsem se nezmínil. Doplňuje trojúhlník osamocených staveb. Na její zahradě zrovna čistě náhodou griluje partička zaměstnanců Lesů ČR. Tipuji dle terénních aut a zelených mundůrů. Pijou ferneta a smějou se. Ví, že jejich zadky budou dneska v teple. „Dobrý den, dobrou chuť,“ mávám přes plot. „Nevíte o nějakém přístřešku tady v okolí? Tento má děravou střechu a hodně zatéká,“ hlásím přehnaně smutně a doufám, že mi bude nabídnut azyl. Třeba malá půdička, klidně i ten krmelec, cokoliv! To, co se blíží v mracích, je totiž hotový konec světa. „Nene, není tu nic víc, jen tu boudičku, kterou vidíte. Ale včera tam spala rodina i s dětmi,“ odpovídají moc nadšeně. A tím to taky hasne. Nic víc. Ani šťopička ferneta na kuráž. Odcházím proto zpět do boudy a začínám plachtou zakrývat bok dřevěnky, aby tak silně nefoukalo a aby na mě opilí lesáci z pohodlí teplíčka nekoukali. Ze stropu začíná kapat, spát není kde, jen na uzounké lavici sotva k sezení. Lehám si na ni, opírám se v rohu o krosnu, úplně dopíjím kořalku a koukám na myš, která běhá po mokrém betonu.  

Bradáčov | 19:40

Fouká strašně silný vichr. Vážně to vypadá, že to mou napnutou plachtu každou vteřinu urve. Uletím i s boudičkou? Mohl bych… někam k moři třeba. Při mé smůle by mě to ale odfouklo k moři do Polska a bylo by to ještě horší. Vítr v plachtě tedy rozbíjím zapřením trekových hůlek o staré kovové přepravky od limonád. Upěvňuji stavbičku provazy. Víc nezvládnu. Víc propriet ani nemám. Musím přečkat do rána. Jedna radost přece přichází. Změna předpovědi hlásí, že krutá bouře snad ušetří Krušné hory. ŠTĚSTÍ V NEŠTĚSTÍ.

Bradáčov | 21:02

Jdou kroky a zastaví se. „Aha, koukám, že už je obsazeno,“ prohodí do tmy přívětivá slova kolemjdoucí postavička. Spíše velký balvan s nožičkama. Otvírám oči. „Já už dál nikam nejdu, mohu se přidat?“ ptá se mě bloudící tramp s velkou pláštěnkou na možnost noclehu. „No jistě! Račte vstoupit, buďte vítán,“ cítím vzrušení. „Už jsem nám natáhl i plachtu! To bude luxus. Jen tu není kde spát, všude je kaluž,“ připravuji ho na zážitek. Najednou je mi o hodně lépe. Temno ve mně ustupuje. A to vím fakt jen to, že se jmenuje Jaromír. Jak vypadá a kdo to je, to nemám šajn. Sedíme potmě, kecáme do půlnoci. Snad i déle, než lesáci ve vedlejší chatě. Smějeme se, je nám dobře. Že venku i vevnitiř přístřešku leje, fouká do nás vítr, je odteď vlastně vedlejší.  

Poprvé napotřetí - kapitola druhá

P/A: vím, že toto pokračování ma velké, ne-li velrybí zpoždění, ale alespoň je. Nebojte, tentokrát mám napsané i další části a hodlám tento příběh dopsat. Tak pokud jste na něj pozapomněli a chtěli byste si ho připomenout - zde jest první kapitola. Jde tedy opět o téma navržené @myvalzpival a @crowreys-wormstache , kteříž mi prominou, že je otravuji po takové době. Budiž Vám útěchou, že jsem zapojila i prvky z filmu Studujeme za školou (je i online na youtube)  a že máte můj příslib obrozence, že příběh bude dokončen.

Alternativní svět, kde Čuřil a Peterka zasvěcují nového spolužáka Hliníka do života septimy a obrozence + Hliníkův návrat z Humpolce

--------------------------------------------------------------------

Ve svém úsudku se nemýlil. Jakmile vešel do školy v závěsu za skupinou přátel svého bratrance, vyslechl si bezpočet pozdravů od všech skupin studentů gymnázia. Mladší, starší, stejně staří. Míjejíce Čuřila s ostatními podávali si s nimi ruce, vyměňovali poznámky, pozdravy, ti, kteří se k němu vyloženě nehlásili, jej alespoň počastovali pohledem. Někteří plným úcty a bázně, někteří s opovržením. Ale bylo navýsost jasné, že jde o veřejně známou osobnost ve školních prostorách dokonce nejznámější.

„Pojď,“ chytal Jarek Františka za loket a postrkoval ho před sebou, jak vcházeli do dveří septimy A.

Ve třídě panoval nepořádek, ale jakmile vstoupila jejich parta, strhl se skutečný rej. Děvčata se překřikovala, aby se zeptala, koho to Čuřil vede, chlapci vyzývavě dělali Františkovi prostor, jako kdyby přiváděli známého spisovatele na předčítání.

Na stupínku před tabulí Jarek vystavil svého bratrance jako kus vepře před zabijačkou a hlasitým halekáním a mácháním rukou si zjednal pořádek, jak by to ani učitel nedokázal.

„Panstvo! Panstvo! Klid prosím, klid!“ pak se s desítkami grimas, pitvořením a další gestikulací různě motal točil a tančil kolem Františka a pronášel „Zde přítomného jinocha prohlédnout si račte, můj bratranec z venkova, kterýžto svou školu do povětří vyhodil, počastuje nás nyní svou přítomností až do oktávy,“  

Než si toho František stačil všimnout, trio nejmladších hochů ze třídy bylo umístěno na katedru, aby simulovali orchestr. Jeden uměl pískáním napodobit zvuk trubky, druhý v dokonalém souzvuku s ním pobrukováním zastupoval basu, třetí pak dirigoval oba dva a do toho hučením a mručením doplňoval chybějící tóny. Pak celá třída v rytmu dětské písně „Tluče bubeníček,“ společně začali tančit po třídě. Nešlo očividně o nic neobvyklého.

Františka se chopila jako první hezká světlovlasá slečna, na kterou předtím kdekdo pokřikoval ‚panno Orleánská‘. František byl z celé situace nesvůj, ale její zájem mu byl příjemný. Vysvětlila mu, že takovou tancovačku třída pořádá na začátku každého roku a že je to pro něj zasvěcení.

Za chvíli ji ale vystřídala jiná a nakonec se s ním v kole zatočily všechny spolužačky. Nejedna se na něj snažila udělat dojem, ale pannu Orleánskou před sebou viděl pořád.

„TAK TAKHLE ZAČÍNÁME NOVÝ ŠKOLNÍ ROK?! Vy bando barbarská!“

Zvuk učitelova rozčileného hlasu vehnal všechny zpátky do lavic. František jako jediný zůstal oněměle stát na místě, kde ho nechala poslední tanečnice. Učitel s očima vykulenýma hrůzou při kroku k němu zakopl o školní brašnu. František mu stihl podat pomocnou ruku, ale byl hned odstrčen „A vy jste?!“ rozkřikl se učitel a máchnutím ruky usadil zbytek třídy. Sám si položil učebnice na katedru a se založenýma rukama čekal na odpověď.

„František Hliník, nastupuji do septimy z humpoleckého gymnázia.“

„Dobrá, dobrá, usaďte se a po hodině se mnou půjdete za panem ředitelem.“

František se stále poněkud zaraženě odebral k lavici, která byla jediná volná.

„Tak hezký pobyt v naší třídě ti vinšuju.“ Zahuhlal vedle něj spolužák, který byl Čuřilovi v partě celou dobu nejblíže, ale tance se neúčastnil. Měl kulatý obličej a plné tváře.

Právě měl pod lavicí napůl přeložený sešit rodokapsu a aniž by zvedl oči od řádek, podával mu ruku „Já jsem nějakej Antonín Peterka, ale říkají mi šejku.“

„Těší mě, já jsem-,“ stiskl mu ruku František, ale přerušilo ho syčení spolužáků před nimi.

„Představování nech na jindy kolego, teď si dávej bacha, ať tě Bivoj nevytáhne.“

Zbytek hodiny proběhl o poznání klidněji, ačkoliv si byl František vědom toho, že je to výjimka. Učitel se totiž zdál být sám zaražen z faktu, že kromě úvodní taneční veselky třída sedí tiše. Vyučující vedl němčinu a francouzštinu, měl třídu na oba jazyky a pravděpodobně jich měl plné zuby.

Při odchodu ze třídy šel František za učitelem úctyhodný metr, jak se na gymnáziích slušilo a patřilo. Při představování řediteli profesor Bivoj nestačil podotknout, že František už se aktivně účastnil ‚klasických septimánských výtržností‘ a že by si ‚na něj měli dát ostatní kolegové pozor‘. Ne příliš potěšen takovým představením se František vrátil do třídy. Byl odhodlaný mít na této škole pro změnu čistý štít.

K tomu ale bude třeba dát všem jasně najevo, že k Čuřilově partě nepatří.

 --------------------------------------------------

„Ale přeci nemůžeš nechat Františka jít úplně samotného, když víš, jaká cesta do té vaší klubovny je,“

„Nenaříkej drahá máti, musí si cestu mezi elitní skupinu těch našich blbounů najít sám, jinak si ho nebudou vážit.“ Vysvětloval Jarek poněkolikáté.

První týden ve škole proběhl víceméně v pořádku. Františkovi se zatím dařilo držet si od bratrancovy skupiny přátel jakýs takýs odstup, nenechal se zapojit ani do bitvy o areál hřiště s vedlejší školou, ačkoliv to znělo dost lákavě a měl nutkání se postavit za práva své nové alma mater. Držel se svého předsevzetí dokončit tuto školu napoprvé.

Jeho soused v lavici, onen Šejk (opravdu mu nikdo jinak neřekl) byl asi nejklidnější z celé party a dalo se s ním mluvit. František už si stačil zvyknout, že Šejk během hodiny obvykle čte pod lavicí, obvykle mu to prochází a v ostatních případech prostě zopakuje to, co mu František napoví.

František se během přestávek účastnil debat, aktivně působil ve třídě, ale nezapojoval se do ostatních aktivit. Jako nejstarší člen třídy si brzy vydobyl respekt a jeho nepochopení pro podnikavou náladu ostatních byla omlouvána jeho věkem. Zkrátka už byl na takové věci starý. Podařilo se mu tedy docílit příjemného kompromisu, kdy nebyl ze třídy úplně vystrčen, ale ani nebyl na seznamu výtečníků ‚zralých k záhubě‘, který si vedl jejich třídní.

Také mu byla už přidělena přezdívka, což ho potěšilo asi nejvíce. Nikdo mu nyní neřekl jinak, než ‚kočovník‘ nebo ‚honák‘.

S ‚pannou Orleánskou‘ už se mu podařilo zavést několikrát hovor a zjistil, že Boženka (tak se ve skutečnosti jmenovala), je inteligentní klidná slečna a že její slabostí je mimo jiné i účast na sezeních v třídní klubovně u hřiště.

Tam se právě chystal Jarek a kvůli Božence i František. Měla se konat schůze k pořádání majálesu, oslav jara a studentského života.

Jak znal celou partu i třídu, věděl, že půjde o daleko jinačí záležitosti a tušil, že se pravděpodobně nechtěně do něčeho namočí. Ale při myšlence, že se bude moci s Boženkou setkat i mimo školní chodby, ho obavy opustily.

za dva měsíce mám narozeniny, přijde mi klasicky bláznivé, jak to od minulého roku uteklo, jsem narozeninový nadšenec a přesto, že jsem se tolikrát spálila, se pokaždé těším

21 let, to už je vážné, vedu teď konverzaci o roztrhaných punkových botách a s druhou osobou se bavím o porodu, nevím, co chci, mamka mi vyházela všechny hnusné, prošlapané tenisky a já další vytvářet nechci, biologicky po dítěti prahnu, psychicky po práci aupair se mi do toho nechce, *blonďatý viking mi napsal, že by chtěl být jednou tatínkem

čekám a myslím si, že jsem v tom dobrá, čekám už tři roky, někdy s trpělivostí anděla, jindy nedočkavě bych skákala do náručí prvního kolemjdoucího, nemyslím si, že zůstanu na ocet a nikdo mě nebude mít rád, ale někdy se bojím a říkám si, co když zářijový Martin, který se objevil na dva dny a já měla pocit, že si ho vezmu za muže, byl poslední, a já tyhle emoce nepocítím už nikdy, ale vím, že je to blbost, asi jen někdo skočil pod jeho vlak a tak má zpoždění

a tak rostu, sama o sobě a nikoho nepotřebuji, naučila jsem se zvát na jídlo a do muzeí, stojím a hroutím se sama, šahala jsem do svých sraček (a to i doslova), naučila jsem se, že nejsem léčebna nemocných mužů, nečekám, až mě někdo přijde zachránit, protože to nepotřebuji, stala jsem se silnou osobností a jsem na sebe náležitě hrdá

a tak čekám, až do mého života přijde někdo, s kým budu moct sdílet všechno, co se děje, ale nepotřebuji, aby mě někdo doplňoval nebo opatroval jako květinku

Můj první den

Přílet

Letadlo mi odlétalo v 11:20 pražského času, ale po zpoždění to bylo něco kolem 11:45. Do Petrohradu jsem přiletěl i se zpožděním někdy před 14:00 petrohradského času (o jednu hodinu víc než v Praze), tudíž mi let trval asi 2h 10min. V letadle jsem musel alespoň hodinu spát. když už jsme se blížili k Petrohradu, tak jsem se začal pořádně dívat z okénka, k čehož mě potom bolel krk, a viděl jsem hromadu věcí. Mezi věcmi, které mě nejvíce překvapily byla asi nejrovnější dálnice, kterou jsem kdy viděl a úplně nekonečné množství lesů a mezi nimi vždy čas od času nějaké městečko nebo vesnice. Poté, co jsem přistál, jsem šel na pasovou kontrolu, kde jsem se potkal ještě s jednou studentkou - Bruna Bittencourt z Brazílie. Té se “ztratil” jeden kufr, takže jsem s ní tam ještě šel na lost&found, kde po asi 20 minutové frontě si to nahlásila a asi za 2 minuty přišla ta paní s jejím kufrem. Potom tam na nás čekala YEO a Elena a můj host-bratr Denis, který teda žije v Moskvě, kde i pracuje, tudíž se mnou nebude žít. Také tam byli studenti, kteří přiletěli před námi. Byli to dvě Němky a dva Francouzi. S těmi jsme se vyfotili a potom si mě YEO a Denis vzali a čekali jsme na auto manžela YEO. Ostatní se šli ubytovat do nějakého hotelu.

Cesta domů

Domů jsem jel nějakým mercedesem, upřímně jsem se bál, že pojedu nějakou Ladou. Na letišti samotném to byl docela dopravní chaos, který mi připomněl můj výlet do Egypta a hlavně Káhiru. Ovšem jinak byla míra dopravy přijatelná. Jeli jsme přes centrum Petrohradu, takže mi byly ukázány ty nejhlavnější monumenty, jako je Hermitage, knihovna, vítězný monument napoleonských válek, memoriál za padlé v WWII, největší kostel v Rusku a i úplně první pevnost , která byla postavena v Petrohradu. Všechno to má svoje názvy, ale jaksi jsem si vůbec nic nezapamatoval. Mezitím jsme v autě pozvolně konverzovali, zatím ještě v angličtině.

Nový domov

Byt ve kterém jsem je úplně nahoře v asi 5-patrovém paneláku, který je ve velkém sídlišti. První co jsem jsem slyšel, když jsem byl na schodech byla cirkulárka - o tom, že se tam ještě dneska mělo něco děla jsem věděl, ale stejně mě to překvapilo. Věci jsem si uložil do svého pokoje, který k mému překvapení měl i klavír, i když velice rozladěný.

Hned poté mi byla nabídnuta svačina. To znamenalo: palačinky, kaviár, losos, nějaký sauce na kaviár, černorybízová marmeláda a smetana. To vše, ovšem že ne společně, se dávalo na tu palačinku. Následně jsem dostal i nějaké ruské sladkosti. Všechno bylo moc dobré. 

Moji host-rodiče Irina a Alexandr neumí moc anglicky, takže na mě hned vytasili svoji ruštinu a já jsem jim skoro nerozuměl, naštěstí tu byl Denis, který pro mě všechno přeložil. Ale musím říct, že když jsme potom mluvili u večeře, kde už Denis nebyl, protože musel odjet zpátky do Moskvy, tak jsem už začínal rozumět, což mě samotného trošku překvapilo. Také, protože oni mají i malou televizi v kuchyni, tak jsem si poslech moji úplně první “propagandu” proti Americe. Rozebírali tam nějaké nové rakety, které vyrábí Amerika a jak by je mohla použít proti Rusku ze spolčených zemí - to vše jsem vyrozuměl z obrazové stránky zpráv, nikoli z té hlasové. Ještě před tím jsme s Denisem stačili rozkoukat film Rampage - měl být rusky s anglickými titulky, ale nějak to nešlo, tak to bylo jen anglicky, ale dobře jsem si u toho pobavil, dal bych tomu tak 7,5/10 možná i 8. Potom jsem se šel umýt a spát.

Na cestách

Na noc jsem obsadil docela solidní místo. Lavička bez opěrek na ruce, bokem od hlavního provozu. Pěkně jsem se natáhl tak, že jsem měl kufr i batoh pod kontrolou. Začal jsem pospávat, ale na pořádné spaní to nebylo. Kdesi za rohem se totiž něco opravuje, takže každou chvíli se přes celé letiště rozléhalo mlácení kladivem.

Po třetí hodině jsem vstal a šel se podívat po váze, abych si převážil kufr. V místech, kde váha byla naposledy, jsem ji nenašel. Pravda, už je to víc jak dva roky, kdy jsem ji tady používal. Prošel jsem se po letišti a za chvíli na váhu narazil. 18,85 kg, takže nemusím nic přeskládávat 🙂

Pak jsem se zbavil kufru a šel na krátkou procházku pro kešku. A potom na kontrolnu a zase čekat.

Kouří se nám z letadla! Teda spíš do letadla. A asi to nebude kouř, ale pára. Valí tady z průduchů ventilace a vypadá to fakt zajímavě 😊

Let do Barcelony jsem víceméně prospal. Když jsem se probral a podíval se dolů, zrovna jsme letěli nad Alpami. Ty zasněžené vrcholky vypadaly zhora úžasně. A pak mě těsně před přistáním probudily poměrně velké turbulence.

V Barceloně jsem si počkal na kufr a šel k východu. Šel jsem normálně ke dveřím pro EU. Zastavil mě ale celník a ptal se, odkud letím. Říkám mu, že z Vídně. Prý mám jít na celní prohlídku. OK... Druhý celník se mě zeptal, jestli mám něco k proclení, tak jsem mu řekl, že ne. Dal jsem kufr na pás, pak i batoh, na druhé straně si je vyzvedl a šel. Asi vypadám podezřele, neměl jsem se stříhat 😊

Před jedenáctou jsem šel na přepážku Norwegian, se kterými letím dál. Frontu obcházeli lidé od aerolinek a každého se na něco ptali. Když přišla paní za mnou, ptala se, odkud letím, kam letím, jestli na ESTA nebo vízum, co tam budu dělat a jestli jsem si ten kufr balil sám. Pak mi řekla, ať počkám, vzala si můj pas a šla k počítači. Chvilku tam něco dělala, pak vzala telefon a někam volala. Bože, zase nějaký problém 😀

Když se paní vrátila, ptala se, kdy se vracím. Když jsem jí řekl datum, odpověděla, že mi ale vízum končí dřív. Jasně, končí, ale pak můžu v USA ještě nějakou dobu být. Mám už letenku zpátky? Mám, letím zase s Norwegian. Může ji vidět? Tak určitě, tady je.

Během našeho rozhovoru se k nám připojila další paní, asi ta, co jí volala. Ty samé otázky ohledně konce víza. Ode mě ty samé odpovědi. To jsem vážně první, kdo to takhle má? Prý jestli jsem si zjišťoval, že tam potom můžu být. Jasně, zjišťoval. Teda ne úplně podrobně, ale o tom se teď zmiňovat nemusím 😊 OK, tak tady máte pas a všechno je v pořádku.

Na přepážce už to bylo o poznání jednodušší. Slečna si vzala pas, zeptala se, jestli mám nějaký kufr na odbavení, potom jestli mám příruční zavazadlo, dala mi palubní vstupenku a hotovo.

Když se nemusím starat o kufr, vyrážím zase na kešku. Následuje oběd v Burger Kingu a jdu na prohlídku. Tak to jsem vychytal, u přepážek je teď pořádná fronta. Když jsem tam byl já, bylo přede mnou asi lidí. Na kontrole jsem pípal, takže mi dělali stěry (taky už jsem zažil na Islandu). Dnes už mě to ani nepřekvapuje...

To je den... K letadlu jsme jeli autobusem. Jenže řidič nevěděl, kam má jet, tak jsme si udělali malé kolečko, vrátili se k terminálu, tam se řidič zeptal a napodruhé jsme byli dobře.

Hned jak jsem sednul na svoje místo, vytuhnul jsem. Odlétali jsme myslím o něco později, ale přesně to nevím. Spal jsem jako zabitý. Potom se začalo podávat jídlo a se spánkem byl konec. Na výběr bylo kuřecí maso s nudlemi nebo (asi) hovězí s knedlíčky. Zvolil jsem kuře. K tomu byl ještě salát, muffin a pití (vybral jsem Pepsi). K jídlu jsem si pustil na palubním systému Bohemian Rhapsody. Stylově, protože Norwegian má na každém letadle nějakou osobnost a na našem je zrovna Freddie Mercury.

Zbytek letu byla nuda. Trošku jsem pospával, ale nic extra. Tak jsem si pustil další film, Pick of Destiny. Sice už jsem ho viděl, ale v poslední době přes Spotify docela často jedu Tenacious D, tak jsem si to rád dál znovu 🙂 Ale jinak mi přišlo, že se cesta vleče víc, než loni 13hodinový let...

Asi hodinu a půl před přistáním jsme dostali další jídlo. Tentokrát bageta a velký muffin. Na pití džus. Pak jsem vyplnil celní prohlášení a přistáváme. Jo a asi jsem měl něco se sedadlem. Před vzletem a přistáním vždycky musí být opěradlo narovnané. Nikdy si ho nesklápím, protože za mnou vždycky někdo sedí, ale dneska za mnou pokaždé přišla letuška, že si ho mám narovnat. Prostě se mi samo sklápělo 🙂 A ještě jedna zajímavost k letu. Asi půl hodiny před přistáním jsem zjistil, že je na palubě WiFi. Norwegian v letadlech WiFi mají, ale ještě loni, když jsem s nimi letěl z LA, nebyla na letech do/z USA.

Na imigrační kontrole byla děsná fronta. Fronta teda až tak děsná nebyla, ale na víza bylo otevřeno jen pár přepážek, kde navíc měly nějaký Arabky jakýsi problém, takže se to vůbec nehýbalo. Když jsem konečně přišel na řadu, pán byl moc příjemný. Povídal mi o tom, že na středozápadě bylo hodně indiánů, a tábor má indiánské jméno. A taky že je tam pěkná příroda, a nejhorší věc, co hrozí, je štípnutí od komára, zato v jiných státech USA jsou třeba medvědi 🙂 Takže stejně jako loni, imigrační pohovor se stočil někam úplně jinam 😊

Když jsem se konečně dostal k zavazadlům, můj kufr už jezdil dokola skoro jako poslední. Tak jsem ho z kolotoče vysvobodil, obsadil první lavičku, aktivoval americkou SIM kartu a dal vědět do tábora, že jsem v pohodě. S Ronem si vyměníme pár zpráv. Všechno ode mě zjišťuje, říká mi, že mám dávat pozor a tak. Myslím, že mamka může být doma klidná, v tomto tady má zástup 😊

V ČR už je nějakou chvíli sobota, ale já mám pořád pátek. Jdu se najíst do McDonald's. Nic jiného, co by se dalo, tady není. Poprvé od září mám toho pravého Dr Peppera (pokud nepočítám jednoho v plechovce v Panu Burgerovi). Ten mi chyběl...

Po večeři je čas přesunout se do města na autobus. Do města jezdí vlaky, ale ne z tohoto terminálu. Musím kyvadlovým autobusem k terminálu číslo 2. Projíždíme pod mostem, přes který zrovna přejíždí letadlo. Hodně cool 😊

Při koupi lístku na vlak nastal zádrhel. Jsou tu automaty, loni jsem je zvládl, ale to jsem nejspíš platil hotově. Teď u sebe mám jen storolarovku a automaty nevrací. To by byla hodně drahá jízda. Tak to zaplatím kartou. Revolutku nebere. Jasně, když to, co jsem na ni poslal, jsem už skoro utratil. Dobiju jí a pořád nic. Zkouším klasickou debetní kartu. Taky nic. Samozřejmě znám ten trik, kdy se zvolí, že je to kreditka, i když není, ale to po mně chce ZIP code (směrovací číslo) a taky nefunguje. Jdu si tedy za obsluhou pro pomoc. Ujímá se mě milá černoška, že mi tedy pomůže. Revolutku to nebere ani jí. Klasickou kartu už ano. Prostě se jako ZIP code dá 0. Sedám na vlak a hned zjišťuju, proč mi ta Revolutka nefungovala. No jasně, tak příště už budu vědět 🙂

Když odcházím ze stanice, na které jsem vystupoval, zasekl se mi kufr v turniketu 😀 Ještě než se z něj stačím vymotat, přichází nějaký starší pán a pomáhá mi. Když se pak rozhlížím, kterým východem mám jít směrem k autobusovému terminálu, ptá se mě, kam se potřebuju dostat, a ukazuje mi cestu. Pak jde ještě kousek se mnou, aby mi ukázal, kudy mám jít. Říká, že je bezdomovec, což se dá věřit, i když na první pohled vypadá slušně. Když jsme skoro u cíle, ptá se, jestli pro něj nemůžu něco udělat. Klidně bych mu dal aspoň dolar, ale pořád mám jen tu storolarovku. O té se samozřejmě nezmiňuju, ale vysvětluju mu, že jsem zrovna přijel, a nemám vůbec žádný drobný. Ptá se, jestli mám lístek z vlaku, že se na něj ještě dá jet. To si piš, je tvůj 😊

Jedna z variant původně byla, že se během čekání na autobus podívám po městě, ať to tady konečně vidím i ve dne. Kvůli tomu čekání ve frontě na letišti jsem ale usoudil, že už to nemá cenu. Stejně už je zase tma, takže by mě beztak zase akorát vyhodili z parku, jako loni 😁

Při čekání na autobus jsem potkal skupinu asi 10 amišů. To se u nás nevidí 🙂 Autobus měl půl hodiny zpoždění. A na příjezdu už víc než hodinu. Ale byl jsem tak unavený, že jsem skoro celou cestu prospal. Na začátku to ještě nebylo úplně ono, ale když na první zastávce po dvou hodinách cesty vystoupilo několik lidí, zabral jsem si celou dvousedačku a spal jako malé dítě 😊

Do Ann Arbor tak přijíždíme až kolem šesté hodiny. Ron s manželkou Joy už na mě čekají. Jedeme na snídani, cestou si povídáme. Na snídani si dávám palačinky s kousky čokolády. A potom už konečně jedeme do tábora. Přijíždíme asi v 7:30 místního času, což znamená víc než 42 hodin od toho, co jsem vyrazil z domu.

Důvody Hostitel Je Velmi Důležitý Pro Váš Webové Stránky

Protože stále více firem ve skutečnosti používají elektronický strategie, je je ve skutečnosti příliv stále více webových stránek na internetu . Mít dobré web pomáhá získat internetu provoz návštěvníků a vytvářet společnost příjmy.

Přesto, určitě ne všichni to založí online systém prospívá v rozdělení elektronického kódu. Spousta služeb zanedbávat kvůli neuspokojivé web výkon a špatný uživatel znalosti. Stránka použitelnost tlačí 3 pilíře výborné webdesign, seo stejně jako zvuk webhosting. Jednoduché nákup název domény nebude. vyžadovat vlastnit webhosting účet nebo dokonce klepnout na služby webhosting poskytovatele, který určitě zaručit že vaše web zobrazuje se lidem online.

Přesně jak provádí hostitel práce?

Když vytváříte svůj na webu web, hodí řešení místa každý z jeho vlastní data na server. webový hostitel poskytuje tento prostor, abyste si uložili své webové online. Na začátku diskutujte sociální sítě prostor na webovém serveru. V tom okamžiku jako vaše nezbytnosti posílit v pohledech web úložiště místnost, můžete v tom okamžiku vybrat odlišný místnost na hostingovém serveru pro váš web. webhosting dodavatel spravuje toto úložiště místnost za vás, zajišťuje produktivního snadnosti přístupu vašeho webu na síť.

Když zákazníci druh vaši název domény na jejich web prohlížeči, jejich pc připojuje k hostingovému serveru váš web je hostován. V tom okamžiku server doručí data, které jsou připraveny na zobrazení, spotřebiteli v jejich prohlížeči.

Ve skutečnosti jsou převážně dva druhů webhosting služby. Jeden je ve skutečnosti zdarma řešení stejně jako jiné je ve skutečnosti prémie vyplaceno řešení. zdarma společnost ve skutečnosti zdarma pro vlastní koncového uživatele a je silně poháněno reklamní kampaně. Mezitím vyplaceno společnost je daleko více renomovaný a také bezrizikový dolů silnice stejně jako poskytuje mnohem lepší flexibilita v ohledně úložnému prostoru pro manipulaci velký online provoz webu. Samozřejmě, zdarma organizace nápravná opatření poskytovatel určitě naplnit požadavek pro vaše osobní weblog nebo nekomerční stránka. Kdykoli rozhodnete se zjistit více podrobností na hostování, musíte podívat se na to zde na whitehat.cz webová stránka.

Důvody hostitel je nezbytné pro váš web:

1) Bezpečný a spolehlivý webový server prostředí

Rozhodování pro výborné hostitel přepravce je mimořádně důležité, pokud chcete bezpečný a bezpečný hostingový server k relaxaci na vašem webu. Jednoduše zabezpečený webový hostitel může poskytnout systém prostor, která je houževnatá dost k odstranění na internetu nebezpečí, hackování a jiné kybernetické útoky. Spolehlivý hostování společnost bude udržujte své webové stránky informace stejně jako osobní data bezpečné a zabezpečené.

2) Záznamy úložný prostor

množství informací, které vyžaduje aby se stalo uchováváno na vaší webové stránce hostingový server účastní se velké povinnost v rozhodování jaký druhu webhosting společníkjste hledám. Množství online provozu webu vašeho internetového webu snadno spravovat, obsahujících současné zákazníci vyžaduje být správně nastavené těsně předtím uzavřete dohodu s pořádáním služba Umístění omezení na úložný může trigger web uzavření, když webový provoz je vysoko vaší stránka.

3) spolehlivý zákaznický servis.

Prvotřídní péče o zákazníky je charakteristikou skutečně dobrý hostitel služby dodavatel. Skvělé webový hostitel bude vždy existovat když potřebujete jakýkoli typ technické pomoc nebo dokonce pomoc. může poskytnout více technik, které můžete kontaktovat všechny, kdykoli požadavek pro tebe vyvstane tak.

4) Speed

Jedna z hlavních faktorů pro špatné spotřebitel znalosti je pomalé načítání krát vašeho webu přistání stránka. Špatný hostitel funkčnost budou se chystat viz tunu internetová stránka nehody v důsledku mnoho zatížení na společném webovém serveru . To budou způsobit vašich zákazníků hledají hosting služby jinde kde jsou nástroje a také program pevný dostatek na to, aby nejlepší zpoždění stejně jako těžší provoz na webu.

5) Personalizované ceny

je zcela nezbytné, že jakmile jste si skutečně vybrali svého webhosting poskytovatele, vyberte si všestranný strategie, které lze upraveno založeno stránky požadavky. Pokud vaše web poroste v čase, pak váš webhosting potřebovat vypořádat se vylepšené hostingový server, úložný prostor, data rychlost požadavky bez spousta potíže. Zdarma strategie, jako ve skutečnosti, je velmi pravděpodobné se stát plný nesmlouvavými frázemi, které nebudou budou k dispozici v pohodlné, když vyžadujete kvalitu.

Závěrečná myšlenka

Respektovaný webový hostitel nápravy poskytovatel je ve skutečnosti musit pro váš web, protože určitě ujistěte se že váš internetový web běží dokonale a také provádí ne poddat tlaky vyšší přenosové kapacity. Vždy mějte výše uvedené aspekty v myšlenkách, zatímco hledáte vhodné webhosting přepravce.

Cestovní horečka se zpožděním

29/5/2018

Jen pár minut po vzletu se ozývá kapitán letadla, aby informoval cestující o špatném počasí, které panuje na naší letové dráze. Máme prý čekat, že let nebude úplně bezproblémový, což se zanedlouho potvrdí. Přestože je A380 největším dopravním letadlem na světě, špatné počasí s letadlem kýve jak s malým větroněm a Airbus se třese vždy několik minut v kuse a někdy se navíc propadne do prázdnoty pod sebou. Strach ze špatného počasí nemám a pilotům věřím, nicméně uvnitř mě mi tichý hlásek namlouvá, aby se neuvolnil některý ze šroubků nebo snad vítr nezlomil křídlo a my nešli dolů. Já vím, měla bych se přestat dívat na americké trháky a spíš si koupit učebnici fyziky, abych tyhle pitomé představy vymítila z hlavy. Oba dva většinu času i přes velké otřesy prospíme, ale narozdíl od Líby se mi s přibývajícími kilometry dělá čím dál tím víc zle. Kolena začínají bolet, svaly jsou namožené,  žaludek je podrážděný a dostavuje se lehká nevolnost. Obmotaná dekou s teplými ponožkami na nohou vždycky na chvilku usnu, ale po pár minutách se zase probudím, abych změnila polohu a dala ulevit bolavým nohám. Jak ke konci letu zjistím, za bolest nohou nemůže málo místa v letadle, ale zvýšená teplota, s níž se právě pere moje cestou znavené tělo. Tuhle, říkejme tomu třeba cestovní horečka, jsem většinou mívala při cestě na dovolenou nebo první dny po příjezdu. Příznaky byly naprosto identické s těmi dnešními: únava, dezorientace, nechutenství, zvýšená teplota a bolest kloubů; klasické příznaky chřipky. Na cestě zpátky mě to ale nikdy nepotkalo. Posledních 6 měsíců v 9 různých zemí s různými klimaty mě absolutně nic nebylo a nakonec padnu za vlast při zpáteční cestě. Trošku ironie, ale vlastně docela děkuju, že si to moje imunita nechala až na doma, kde se bude odpočívat nejlíp. Po 13 hodinách konečně přilétáme do Německa a já už se nemůžu dočkat, až vylezu z letadla, natáhnu se na letištní sedačky a zamhouřím na chvíli oči v poloze ležmo. Cesta letištními kontrolami je zdlouhavá, ale holt nedá se svítit, Němci jsou pünktlich, to všichni víme. Po x minutách chůze a nejspíš pár kilometrech v nohách jsme konečně u brány A60 a já se můžu natáhnout na pohodlných sedačkách. Netrvá dlouho a spím jako dudek. Štěstí mi přeje, let do Prahy bude mít asi 20 minut zpoždění, protože naše letadlo z Lichtenštejnska ještě nedorazilo, a tak mám pár minut k dobru, abych vypotila zvyšující se teplotu. Hodinka spánku opravdu bodne a cítím se o trochu líp. Cesta autobusem k letadlu je dlouhá a únavná, a když řidič konečně otevře dveře a vypustí nás ven, jsem mezi prvními, kteří se ženou do letadla. Ihned zabírám sedačku u okna, zapínám bundu až ke krku, nasazuji kapucu a usínám opřená o okénko. Vzlet si pamatuju jen matně, přistání mám taky v mlze, ale po krátkém letu z Frankfurtu mi je o dost líp. Nekonečné čekání v ruzyňském terminálu 1 na let z Dubaje, s nímž přiletí mamka, taťka a Edit nám zpříjemní budoucí letuška Šárka, která se zaučuje v Kbelech. Po skoro třech hodinách čekání konečně vidíme trojici vycházet ze dveří a po dvou dnech se tak všichni znovu setkáváme. Po 180 dnech jsme zase všichni na stejném místě, jen trošku víc opálení, někteří s delšími vlasy, někteří o pár kilo lehčí a všichni z nás o půl roku starší. Byl to super půl rok, jednoznačně doposud nejlepší půlrok života, alespoň toho mého. Měli jsme možnost vidět JV Asii na vlastní oči, poznat místní kulturu, obyvatele, vidět neobyčejná zvířata, bohatý podmořský život, koupat se na nejhezčích plážích na světě, bydlet v džungli na stromě, jíst asijské speciality společně s místními a poznat skvělé lidi, z nichž se stali kamarádi. Půlroční putování nám otevřelo oči, posunulo nás v životě dál a určitě nám pomohlo srovnat si hodnoty. Čas je to nejcenější, co máme, a není důvod neustále někam spěchat. Není taky třeba si na všechno stěžovat a chce to vidět ve věcech i tu světlejší stránku. A v neposlední řadě nesmí nikdy chybět úsměv. Nevím, komu poděkovat za splnění přání, které se nám vyplnilo. Děkuju osudu, že nám dovolil vyrazit do světa a poznat tenhle zcela odlišný kus země, děkuju, že se v Česku náme tak dobře a člověk si může našetřit na takovou cestu, děkuju rodině a kamarádům za podporu a asi děkuju i nám oběma, že jsme se nebáli, vyrazili a zvládli to. Tak snad už jen: ŽIJ, CESTUJ. UŽÍVEJ!

Trochu s malým zpoždění, ale přece! Co v neděli? Na výlet do Teroru! Holkám jsme naslibovali tradiční kanárské město s krasnou architekturou a nedělními trhy. Už když jsme přijížděli k Teroru byl na silnici klid. To je dopolední dobu zde neobvyklé! Na trhy se sjíždí nejen houfy turistů, ale i místní. Parkoviště praskají ve švech a všude je organizovaná doprava policajty. Jenže tuhle neděle nic. Za to Filda měl svou náladičku. Od rána stihl vytočit mě i tátu. 😳 nebude tohle snídat, nebude si tohle oblíkat, nebude chodit a tak to pokračovalo až do Teroru. Bohužel, trhy v Teroru nebyly, ani přes zuřivé googlování jsme nenašli důvod. Ten jsme zjistili až mnohem později večer. Na ostrov se totiž valila bouřka! To jsme, ale v te chvíli netušili. Prošli jsme centrum a rozdělili se. Filda celou dobu hlasitě protestoval, že má bolavý nožičky, že je malý, atd. A kvýlel než jsme došli na dětské hřiště. Nakonec jsme se rozhodli najít lesní park nad městem. Objevili jsme krásnou vyhlídku a zahradu, která byla ladem. K Fildově překvapení si v ní štrádovali slepice a dva kohouti. Neustále na ně kykyrýkal a rozčiloval se, že mu neodpovídají, nezdvořáci! 😁Po odpočinku v zahradě jsme objevili park, ale zamčený kvůli bouřce. 😳 Trochu nás to rozesmutnilo, tak jsme se vydali na autobus a zpět do Las Palmas. Poučení pro nás, že to vážně chce trochu umět španělsky!

DEN 01: Přes hory, přes doly

Nikita měl před pár dny narozeniny. V posledních letech se mi sice dařilo za ním vždycky dojet v den jeho narozenin, tentokrát jsme se ale domluvili, že to necháme na první sobotu po jeho narozeninách, protože bych to k němu stejně nestihl otočit a on už toho měl naplánovaného stejně dost. Tak jsme se aspoň domluvili v době, než nás vůbec napadlo, že se něco může zkomplikovat. A pak u nás začínaly docházet mouky, nudle... a já mu psal, že letos ode mě dostane to nejcennější, co existuje: mouku. On na to hned, že v Německu je nedostatkové zboží hlavně toaletní papír a poslal fotku prázdného regálu. Srandičky, srandičky.  A pak už jsem jen psal, že nevím, jestli se vůbec v sobotu uvidíme, protože se omezuje cestování a že mu to budu schopný potvrdit až v noci podle toho, jak dopadnu.

Je krátce po půlnoci, přijíždíme FlixBusem do Drážďan a mě berou ještě poslední obavy, aby ještě nestáli celníci při výstupu z autobusu. Němci ale naštěstí nestresují tak moc jako bývalý komunistický blok a nechávají dveře otevřené všem. Zlatá německá pohostinnost. Nikitovi píšu, že se skutečně dnes uvidíme, že jsem v Německu. A jdu na tramvaj, ode dneška bydlím v Drážďanech. Nikdo nevíme, na jak dlouho.

Když jsem se vyspal, připravil jsem kolo. Podle mapy to bylo k Nikitovi asi 75 kilometrů. Ale řádil tam nějaký šotek, psalo to dobrých šest a půl hodiny jízdy. Jaká blbost! Mám silniční kolo, to musím dát za tři hodiny. Dívám se na převýšení, no, něco málo tam bylo, vlnilo se to nahoru a dolů, ale to nemůžu jet šest hodin. Optimistický (v tu chvíli v mých očích realistický) plán byl, že tři hodiny tam, tři hodiny s Nikitou a tři hodiny zpátky, to bude fajn, do tmy budu zpátky.

Kdyby to byla cyklostezka podél Labe, kde se na silničce bez přehazovačky jede krásných pětadvacet až třicet kilometrů za hodinu, byl by můj propočet dokonalý. Na co jsem ale nemyslel, že ty malé vlnky na profilu trasy jsou Erzgebirge (německá část Krušných hor). Ono totiž už jenom v Drážďanech jakýkoliv jiný směr od Labe je do kopce, a tak jsem už po pár prvních kilometrech hezky poslušně šlapal pěšky vedle kola do prvního nekonečného kopce. Průměrná rychlost se po půldruhé hodině stále držela kolem 15 km/h, což ani trošku nestačilo k tomu, abych byl za dalších 90 minut ještě o dobrých padesát kilometrů dále. Udělal jsem si zastávku u opuštěného zámečku a informoval Nikitu, že budu mít jakési zpoždění. Informací o tom, že to bude několikahodinové zpoždění, jsem jej zatím nechtěl zbytečně zatěžovat a tak trochu jsem si to ani nechtěl připustit.

I přes úpění při jízdě a chůzi do kopců a zběsilé brždění při jízdě z prudkých kopců do údolí, to byla moc pěkná trasa a třeba Freiberg budu muset někdy navštívit znovu i s tím rizikem, že to bude napůl procházka a napůl cyklovýlet. Nikita mě již za pár hodin zpraví o tom, že Freiberg je také jediné město v Německu, jehož univerzita vlastní vlastní doly. Ale Nikita má ještě čas a netrpělivě čeká doma. Nakonec si i sám udělá oběd, což mi ve výsledku ušetří peníze, protože nebude mít hlad.

Když jsem jel zrovna po hezké zelené rovince, slyšel jsem v dálce výstražné sirény. No, tak to asi bere i Německo vážně, tu koronu, říkám si. Teď se už ani nedostanu zpátky do Drážďan. To to s malým cyklobaťůžkem, ve kterém mám akorát foukání na kolo a müsli tyčinku, dotáhnu daleko. Budu dělat, že jsem to neslyšel a hlavně, co tady v polu vymyslím.

Abych už opět Nikitovi nemusel psát, že mé zpoždění stále roste a mé smíření se s šestihodinovou jízdou zrovna tak, začal jsem mu sdílet svou aktuální polohu, aby si sám dokázal posoudit, kdy tak jako asi dojedu.

S průměrnou rychlostí 17 km/h jsem po čtyřech a půl hodinách dojel do cíle. Než na naše místo setkání dojel i Nikita, zaběhl jsem ještě rychle do DM a koupil mu dvě rolky prémiového pětivrstvého toaletního papíru. Ne snad proto, že to byl narozeninový toaletní papír, ale spíše proto, že toho moc na výběr nebylo a vážně byl skoro všechen vykoupený. 

Radoval se. 

Stihli jsme spolu vypít kafe, probrat, co nového, a už bylo na čase se vypravit na cestu domů. Bylo mi jasné, že teď už je na řadě vlak, byť jízdenka na hodinovou jízdu zpátky do Drážďan stojí zhruba tolik, jako cesta z Drážďan do Ostravy. 

Bez hotovosti kupuji jízdenku přes aplikaci. Spoj sice ukazuje možnost přepravy kol, ale není možné si za kolo připlatit. Zkouším to opakovaně, ale nejde to.

“Myslím, že u toho spoje máš kolo dokonce zadarmo,” doplňuje Nikita. Bylo by to fajn, protože hotovost na to, abych to zaplatil ve vlaku, nemám.

Máme ještě trochu čas, pomalu vycházíme z restaurace a postáváme u kol. Po dvou minutách za námi přes celé náměstí přichází svižným krokem servírka, která nás obsluhovala. Zapomněl jsem si na stole své sluneční brýle, tak mi je přinesla.

S Nikitou vlastně vždycky něco zapomenu: u Syřana v cukrárně jsem před rokem zapomněl na stole oba dva mobily. Na náměstí na trzích, když jsme si byli sednout u stánku na kafe, jsem zapomněl longboard. Takže na to, že za mnou přicházejí cizí lidé a nosi mi mé věci, jsem ve společnosti Nikity už docela zvyklý. Možná proto ještě vždycky chvilku postáváme opodál, aby nás ti cizí lidé spolehlivě našli.

Pomalým krokem jdeme na nádraží, než se podívám na hodinky a zjistím, že vlastně žádný čas nemáme a že mi to ZA PĚT MINUT UŽ JEDE! 

Rychle se loučíme, sedám na kolo a šlapu, co to jde, k nádraží. Vlak jsem stihl tak tak. Hned vyjíždíme. Po pár minutách mě už kontroluje průvodčí.

“To kolo patří k Vám?” ptá se mě.

Je to relativně očividné: kolo se mě téměř dotýká, sedím tam v cyklodresu a široko daleko není nikdo jiný. Chce mi tím něco naznačit? Vypadám málo jako cyklista? Mám kolo zapřít a říct, že ne, že kolo přistoupilo už přede mnou a neznáme se? Jezdí Němci rádi vlakem v cyklodresu, aniž by si s sebou brali kolo? Odpovídám, že ano, to kolo patří ke mně.

“No, ale na to tady nevidím jízdenku,” opáčí po opakovaném pohledu do svého displeje, kde měla načtenou mou jízdenku z aplikace. Že mi odpověď, že Nikita říkal, že kolo by mělo být v tomto spoji zadarmo, nepomůže, mi bylo jasné. Raději jsem Nikitu zapřel, aby z toho neměl chudák ještě problémy za šíření nepravdivých informací. Raději jsem vytáhl jinou pravdivou informaci - nemám hotovost, proto jsem to všechno řešil přes aplikaci a ať jsem hledal, jak to šlo, možnost přidání kola k jízdence mi aplikace neumožnila. “Takže vám to klidně doplatím, ale mám s sebou jenom kartu,” byl můj závěr příběhu. “No, to bude zajímavé, bude to chvilku trvat,” odvětila průvodčí a odešla.

O něco později se vrátila: se svým terminálem na jízdenky, s platebním terminálem, powerbankou a kabelem. Pro dvě ruce docela slušný arzenál. A teď to přede mnou začala skládat. Termínál pro jízdenky a platební terminál se propojovaly bezdrátově, což při jízdě lesem, kde mi místy nadobro vypadával signál, byl docela oříšek i pro zkušené ajťáky, natož pro postarší průvodčí. Asi po deseti minutách žonglování oznámila, že je na čase to vyzkoušet.  Frajeřinka: přikládám na displej platebního terminálu svůj mobil. Po chvilce zavibruje a pípne, že se platba podařila. Jelikož jsem zrovna měl trošku signálu, hned jsem v Revolutu viděl, že se platba šesti euro za kolo stáhla z účtu. Bohužel jsem byl jediný, ke komu tato informace došla - průvodčí neviděla nic. Ukázal jsem jí ve svém výpisu, že se platba stáhla.  A pak jsme pět minut čekali na potvrzení na jejích terminálech, které nepřišlo.

Rozložila svou přenosnou bankovní soustavu a provedla restart.

Do toho vypravila vlak ze dvou zastávek.

Revolut usoudil, že dráha moje peníze nechce a vrátil mi je zpátky na účet. Férově přiznávám průvodčí, že se platba stornovala. “Dobře, zkusíme to ještě jednou a jestli to nevyjde, smůla, technika stojí při Vás,” prohlašuje rezignovaně, ale stále přátelská průvodčí a skládá svou soustavu ještě jednou. Pomalu se blížíme k Drážďanům.

Poslední pokus vyšel. Ještě nikdy se mi téměř po celou dobu jízdy vlakem nevěnovala moje osobní průvodčí. Popovídali jsme si, vždycky se omluvila, že musí jít vypravit vlak, a zase se vrátila za cyklistou, který možná ani neměl kolo. A to se za těch šest euro navíc vyplatí.

A navíc - nakonec se naplnil i můj realistický plán. Za soumraku jsem byl zpátky v Drážďanech.

Na jeden den flanérem

22.12.2019 neděle před Vánoci

Venku bylo zamračeno, nad nulou, takové typické podzimní počasí, spíše vybízející k dušičkám než k Vánocům. Stejně tak vánoční výzdoba nebyla skoro nikde na ulici patrná. Několik jedinců, kteří se vydali ven, vypadali, že prožívají klidnou neděli v kruhu rodinném.  

U nákupního centra Arkády Pankrác bylo asi deset lidí. Většina netrpělivě přešlapovala na chodníku a čekala na autobus. Starý muž v zelené bundě, co minutu plivl na chodník. O kus dále byla pěkně oblečená žena ve středním věku s dvěma chlapci. Vypadalo to, že jsou to bratři. Jeden se jmenoval David, věděla jsem to, protože na něj jméno jeho matka zakřičela, když se malý chlapec rozběhl naproti autobusu a vypadalo to, že dobrovolně skočí i pod kola. Za trest mu matka řekla, že žádný Pepa nebude. Všechno proběhlo ale relativně v klidu, bylo jasné že maminka nechce strhávat pozornost a je zvyklá jednat s neposlušnými lidmi s chladnou hlavou. Manažersky působil i fakt, že neustále sledovala svůj mobilní telefon a až na výjimky si dětí tolik nevšímala, ale to chlapcům zase tolik nevadilo, nebo byli možná zvyklí.  

V autobuse nejelo tolik lidí, byl asi poloprázdný, lidé sledovali okolní přírodu a občas po sobě koukali. Nejvíce mladší žena s krátkými blond vlasy sledovala dění uvnitř autobusu. Možná i já jsem se svým červeným kabátem na sebe strhávala pozornost. Lidé nastupovali a zase vystupovali, byla jsem překvapená, že v neděli před Vánoci nikdo nevypadal, že by se něco mělo dít.  

Na zastávce Chodovská jsem čekala docela dlouho a koukala se kolem sebe. Nedaleko prodávali vánoční stromky, jeden si právě chtěl odvést autobusem pán, který se postavil za mě. Strom nádherně voněl jehličím. Všichni netrpělivě čekali, protože tramvaj měla minimálně pět minut zpoždění. Kolem jezdilo hodně aut. Lidé v nich často působili jako rodina. Byli to starší lidé s mladšími, mnohdy otec se synem a dcerou, zřejmě jedoucí koupit poslední věci na výzdobu. Také dospělí lidé se svými starými rodiči. Kolem chodili starší ženy s velkými taškami. Jedna žena měla ovšem jenom igelitový sáček a v něm další igelitový sáček s nějakým masem na kosti. Nepamatuji se, že bych kdy viděla, aby někdo nosil syrové maso takhle nezakryté. Další postarší paní ve velké bílé bundě si domů nesla dva trsy jmelí.  

Šla jsem se podívat do Baumaxu, který byl přes ulici od zastávky. Mnoho lidí kolem nechodilo a ani uvnitř nebyly žádné davy. Na dvě uličky se zbožím připadal asi jeden zákazník. V obchodě hrály pomalé vánoční písně, které se ovšem po chvíli změnily v dechovou hudbu, která spíše zněla jako na pohřbu. Z vánoční nálady se tak rázem stala pohřební, tak jsem šla raději pryč.  

Zamířila jsem autobusem do obchodního centra Chodov, sledovat ty davy šílících lidí, kteří si vytrhávají z rukou poslední zbytky zboží. Realita byla ale o poznání přívětivější. Lidi pokojně nakupovaly a o žádné davy se taky nejednalo. Možná ještě všichni odpočívaly ve svých domovech a půjdou nakupovat až po obědě. Já zamířila do jedné z restaurací. U stolu vedle seděly dvě mladé ženy, jedna z nich byla zřejmě matkou. Měly s sebou dvě děti, zdálo se, že jsou to dvojčata. Také oblečení měli asi roční chlapci stejné, modré svetříky a oba drželi stejně modrý balónek, alespoň do té chvíle, než jednomu z nich praskl při dotyku se slánkou a pepřenkou. Všichni lidé z restaurace se rázem podívaly směrem k hošíkovy a vypadali pobaveně. Ženy u tohoto stolu se naopak zdály znuděné. Po chvíli za nimi dorazili muži a poté všichni v tichosti jedli.  Celá restaurace byla plná lidí v párech, nebo rodinami s dětmi. Jenom muž, který působil svou postavou a sestřihem, že v jeho zaměstnání zřejmě působí jako vyhazovač, nebo bodyguard byl sám u stolu a jedl svůj hamburger.  

S přibývajícím časem v nákupním středisku přibývalo také lidí. Ovšem na rozdíl například od ranní cesta metrem, kdy všichni pospíchají a předbíhají jeden druhého, nedbaje na ostatní, tak tady jsem měla pocit, že je dav ohleduplný. Lidé se proplétaly pomalým tempem a nikdo se nestrkal. Vánoce tedy asi nakonec budou opravdu svátky klidu a pohody, alespoň tuhle neděli.