Tumblr live? V mojí Evropský Unii? More likely than you think.

23.9.2023

Jsem vděčná za všechny přátele, co se mnou zůstali, respektují mojí identitu a snaží se používat správnej rod i jméno. Nezlobím se, když to někomu ujede. Chápu, že je to velká změna a pořád ještě jako ona nevypadám a asi nějakou dobu ještě nebudu, ale snaha se cení. Je vidět, kdo nad tím přemýšlí a snaží se mě pochopit. Včera mi kamarád posílal fotky nalakovanejch nehtů. Byl opilej a chtěl mě líp pochopit, tak si nechal nalakovat nehty. Prej se mu vůbec nelíbilo, jak se cejtil. Byla jsem pobavená a dojatá žároveň. Dokonce se omlouval předem, když mě omylem bude deadnamovat. Takhle vypadají přátelé.

Jaké to je

Znáte takové ty otázky jaké to je být ×××. Dostávám takové otázky docela často, některé jsou agresivní, jako jaké to je být holka s technickým vzděláním po čistou zvědavost typu jaké to je chápat co se v těch RF věcech děje. Upřímně, nikdy nevím co na to odpovědět, jak si chcete vyzkoušet život jiného člověka abyste měli srování? To nejde, můžete si to zkusit představovat, ale zase to srovnáváte s nějakými představami. Je to zvláštní, ale i přes rozvinutost lidské komunikace je nemožné odpovědět na takto jednoduchou otázku. A tak vám tedy zůstávají nějaké představy, lidem zůstávají nějaké představy, mnohdy velice bizarní typu v korzetu se nedá dýchat. Jedna otázka na toto téma mne ale dostala — jaké je to poslouchat cizí písničku a rozumět o čem se tam zpívá? Teoreticky by mělo být snadné na to odpovědět, na světě jsou mraky jazyků kterým prostě nerozumím, takže se přirozeně do té situace dostávám, jenomže čert je ukryt v detailu, konkrétně ve slově cizí. Jazyk, ve kterém dokážete myslet, vám prostě není cizím, takže jsem vlastně ve stejné situaci jako tazatel, což mne ale smysluplné odpovědi nepřiblížilo. Nebudu to dále rozebírat, ale přivedlo mne to postupně k otázce jaké to je umět jen česky. Odpovídat na otázku otázkou není zdvořilé, avšak mohu nad tím dále přemýšlet, mohu si představovat jaký by můj život byl, kdybych uměla jen česky. Takových lidí je přeci spousta.

Začneme asi tím typickým — hledání filmů s českým dabingem. To zoufale zmenšuje výběr, především to eliminuje určité žánry, protože je tady nikdo nepovažoval za zajímavé. Takže následuje hledání titulků. Ty jsou mnohdy dost mizerné, ale ikdyby nebyly. Spousta věcí se nedá přeložit a pak vznikají paskvily typu zdžemovaný radar a malinovka, je jen jediný muž v celé galaxii, ktery by si dovolil dát mi malinovku. Navíc máme řekněme určité kulturní realie, které se do českého prostředí nedostanou. Takže bych asi byla velice nadšená z českých filmů a pohádek, protože spousta české filmové tvorby se díky socialismu realizovala v pohádkách.

Tím se dostávám k dalšímu problému, totiž moderní tvorby příliš mnoho není, kdežto těch pohádek jsou kýbly, navíc jsou mnohé prolezlé jinotaji na socialismus, tehdy to byla jediná možnost relativně svobodného vyjádření. Pokud z těch filmů odeberete toto, zůstane vám mnohdy velice tupý a nudný děj, ovšem pokud nemáte s čím srovnávat, tak vám to prostě tak nepřipadá, no a protože nemáte jinou možnost, konzumujete, čímž se z toho pak stává norma.

To má další implikaci. Pokud dojde na něco opravdu hodnotného, přičemž česká tvorba má svoje poklady, byť jich není mnoho, navíc zůstávají v českém prostředí poněkud nepochopeny. Prostě se vymykají tomu na co je divák zvyklý a co očekává. Na tomto místě přišla hrůza okamžiku, totiž filmy, které osobně považuji za zajímavé, mají na ČSFD maximálně 40%, ale spíše výrazně méně. Věděla jsem že to tak je, že pokud se chci bavit, mám tu stupnici používat obráceně, ale nechápala jsem proč to tak je. Když mi to v tom osudovém okamžiku došlo, celkem na mne sedl děs a už se nechtěl zvednout.

Dokumentace. Nepřečtu si jediný datasheet, protože ty jsou typicky v angličtině. A s tímto přišel další děs z pochopení situace. Známe je všichni, blázni vysazení na součástky z n.p. Tesla, tvrdí, že nikdy nic lepšího nebylo, že všechno nové proti tomu stojí za prd a je to prostě fundament světa přesto, že je to všechno přes 30 let staré, navíc katastrofálně zastaralé už v době, kdy to vyrobili. Nojo, ale je k tomu datasheet v češtině. Sice mizerný, datasheety z Tesly byly vždy odfláknuté, ale v češtině, což je v tomto případě rozdíl mezi použitelným a nepoužitelným.

Taky bych nikdy nepochopila základy vysokofrekvenční techniky. Proč? Na to téma v češtině prostě neexistuje literatura. Pominu-li svazarmovské příručky, kde není vysvětleno nic a je v nich typicky víc chyb než písmenek, literatura na to téma neexistuje, protože v socialismu bylo nežádoucí aby lidé těm věcem rozuměli, vysilač byl přeci prostředkem ideologického boje, to postavit bylo horší než kdybyste doma vyráběli zbraně hromadného ničení. Toto sice s revolucí padlo, byť pomalu a neochotně, ale to už se zase nikdo nezabýval češtinou, takže ten stav zůstal zakonzervovaný.

Jenomže to není jen RF, podobná věc je číslicová technika. Výpočetní technika byla socialismem označena za „buržoazní výstřelek“ a číslicová technika obecně se svezla s tím. Když pak sovětští poradci na toto udělali jéžišikriste, jéžišmarjá a pane bože, snažil se to režim napravit, bohužel na to šel přes svazáky a nadšené pionýry a různé kroužky, které se ale vyznačovaly tím, že to přednášeli lidé, kteří tomu sami nerozuměli, zato ale byli velice aktivní v psaní různých šílených knih. Podstatné je, že se na toto téma v češtině zastavil vývoj někdy v 70. letech, kdy po 68 se prostě sovětským poradcům neodporovalo, no a v této podobě je to, pokud se omezím na česky psanou literaturu, zakonzervované dodnes.

A ta věc jde dál a dál, asi bych si nepřečetla Horowitze, takže co bych asi tak znala z obvodové techniky? Nic, protože to jsou základy, ale opět, do češtiny to nikdo nepřeložil a odpovídající česká věc neexistuje.

Byla bych, pokud bych šla technickou cestou, uvržena do role obkreslovače odzkoušených zapojení s lehkými modifikacemi, jelikož bych (ani z těch historických součástek) nedokázala navrhnout nic nového, jelikož by mi chyběly znalosti.

Bohužel ona to není žádná radost ani když dojde na matematiku. S tímto jsem na VŠ zápasila do momentu, než jsem pochopila, že určité věci se prostě nedají studovat v češtině, neb je kolem toho tak rozbitá a neintuitivní terminologie, že pochopení i jednoduchých věcí vyžaduje náběh na genialitu, což definitivně nemám. Jenže čím bych se tak asi bavila bez matematiky? Luštěním křižovek a vědomostními soutěžemi? Patrně, protože jakou bych měla jinou možnost? V případě, že bych padla na vesnici, tak ještě pindáním zahrádky, což živelně nesnáším, ale proč? Protože mám daleko zajímavější alternativy, jenomže ty bych v té situaci prostě neměla.

Podobně jsem pokračovala ještě hodně dlouho a došla mi asi ta nejhorší věc na tom celém. Totiž byla bych na místní poměry takzvaně normální. Pindala bych zahrádku, 1× ročně dovolená u moře, 1× ročně hory, mezi tím alkohol a spousta jídla, křižovky, televizní vědomostní soutěže, věnovala bych se rodině, teď někdy zhruba bych se těšila na vnoučátka, byla bych kolektivem oblíbena, protože nevybočuji z řady. Kurwadrát, to je strašná vize, jenomže, reálně, kdybych v tom žila, připadalo by mi to naprosto skvělé a na lidi, jako jsem aktuálně já, bych se dívala jako na odpad společnosti.

A teď přichází klíčová otázka proč. Jak se to stalo? Protože bába se neobtěžovala mluvit česky když jsme byly doma samy? Protože jsme koukaly na ORF? Protože mě v dětství začala zajímat kosmonautika a to znamenalo naučit se rusky a posléze i anglicky? Protože mě zajímal zahraniční rozhlas (kvůli čemuž mne vyhodili z pionýra)? Asi všechno dohromady a nic zvlášť, když nad tím přemýšlím, je to osud, ale dohajzlu, čím jsem si to zasloužila? Proč zrovna takové strašné hovado jako jsem já? Asi bych měla být vděčná za svůj život, ale ten pocit že si to nezasloužím, ten mi po tom zbyl. Ovšem bráno z druhé strany, kdybych nebyla tak strašné hovado, dokázala bych těch možností využít? Asi nedokázala, protože bych se prostě bála. A ještě jedna věc mi po těch úvahách zůstala — jistota, že bych neměnila ani vteřinu svého života. Kdo tohle může říct? Možná tohle je štěstí kterého se spousta lidí snaží marně dosáhnout, možná prostě stačí být dostatečně odvážné a drzé hovado.

nebudu lhát začít používat mužské tvary sloves místo ženských na fakultním discordu, kde je všichni stejně používají jako výchozí je víc než lákavé

Metakognice

Tento týden jsem se zkusila zaměřit i na metakognici, aneb uvědomění se, že se potřebuju ještě učit.

Začala jsem se učit na zkoušku z Pedagogických teorií. Před samotným učením jsem si tedy řekla, co všechno potřebuji, kolik mám času a jaké materiály mi pomůžou k učení.

Bylo mi jasné, že si musím přepsat všechny prezentace do jednoho dokumentu s jednotnou grafikou. Tady začal podle mě můj boj, kdy jsem začala používat metakognici. Vždy když jsem opisovala prezentaci, tak mě to po chvíli přestalo bavit a začala jsem si říkat, že některé informace nepotřebuji, a proto je nebudu psát "abych si usnadnila práci". Musela jsem se zastavit a sama sebe přesvědčit, že si dané informace chci napsat.

Dál než k psaní zápisů jsem zatím nepokročila, proto toto beru jako svou práci s metakognicí.

Paměť + Paměťový palác, síla zvyku a digi-kartičky

Paměť - Odpovědi na otázky:

Zkusila jsem si techniku paměťového paláce, byl celkem účinný. Upřímně jsem si ty věci pamatovala víc, než při normálním učení. Pamatuji si na své bývalé spolužáky, kteří se takhle učili a fungovalo jim to, ale asi bych pořád nepoužívala.

Minulý týden mě paní v knihovně upozornila, že jsem moc nahlas. Doteď jsem myslela na to, jak mě nebude mít moc v lásce, ale když se kouknu zpět, rozhodně si myslím, že nebudu jediná, kterou musela upozornit.

Nepoužívám přímo techniku paměťového paláce. Neukládám si věci na různá místa, většinu textu opakuji, nebo mám pro sebe cues a postupně ho vidím v hlavě jako mentální obraz.

---

Síla zvyku:

Tento týden jsem se rozhodla využít více času produktivněji a co nejméně pasivně používat sociální sítě (myslím teď mindless-scrolling).

(Celý první semestr jsem digitálně kreslila, později mi začalo docházet, že jelikož si výsledek nemohu podržet v ruce jako výrobek, byla jsem smutnější, protože i když je výsledek na obrazovce vidět, připadalo mi, že jsem dělala hrozně málo. Takže můj úkol byl se udržet kreativně nejen v háčkování, ale přidat si další věci, které nejsou digitální.)

Krom studia, jednou z možností bylo právě háčkování, bohužel jelikož jsem byla po náročném víkendu vyčerpaná (uháčkovala jsem toho dost a musela jsem si dát menší pauzu), tak jsem si řekla, že se musím poohlédnout někde jinde. Nyní mám nejen háčkování, ale i šperkařinu. :D

(Ve středu mi bylo jasné, že jsem se přepracovala. Celý den jsem odpočívala, dodělávala úkoly z přednášek a překvapivě jsem vzala háček do ruky a odreagovala jsem se háčkováním dárku pro mamku po zbytek dne. <3)

Celkově jsem toho udělala více, než minulý týden. Potřebuji si více uvědomit, že odpočinek je taky produktivní a neměla bych se kvůli tomu bičovat. Prostě to přijmout a počkat, až to přejde.

---

Digitální kartičky

Nevím, čím to je, ale informace z digi-kartiček mně šly prakticky hůře dostat do hlavy, než papírová podoba. Už z minula vím, že pokud si na kartičky skutečně udělám čas a zpracuji to v hlavě, je to lepší, ale když to dělám na počítači, je horší si vzpomenout.

Tajemství tajných společností, odhaluje Dr. Walter Veith

Dr. Wallter Veith na své přednášce o tajných společenstvích Tajné společnosti vládnou světu tisíce let. První tajné společnosti byly založeny v Babylonii a Egyptě. Postupně se modernizovaly a jejich okultní praktiky přetrvávají dodnes skrze Vatikán po celém světě. Jednou z nejvlivnějších tajných společností jsou Jezuité, kteří převzali okultní praktiky z dávných dob, kdy bylo zvykem uctívání temných sil, protože členové řádu věřili, že jedině tak si získají moc nad světem. Už jenom přísaha Jezuitů mluví za vše komu tento řád sloužil a dodnes slouží: "Já, (jméno), nyní v přítomnosti všemohoucího Boha, svaté Panny Marie, svatého archanděla Michala, svatého Jana Křtitele, svatých apoštolů, svatého Petra a Pavla a všech svatých nebeských zástupů. ...(dále kněz přísahá) - slibuji, že nebudu mít své žádné vlastní názory, že uposlechnu každý příkaz od svých nadřízených, že půjdu kamkoli do světa a udělám cokoli, o co budu svým představeným nebo papežovým agentem požádán, že budu vyvolávat války - tajně nebo otevřeně - a že budu bojovat proti protestantismu, že budu dělat vše pro to, abych odstranil protestantismus ze světa, ať jsou to lidé z jakékoli sekty a jakéhokoli věku. ... Dále přísahám a prohlašuji, že kdykoliv se naskytne příležitost, vyprovokuji válku, skrytě nebo otevřeně proti všem heretikům, protestantům a liberálně smýšlejícím lidem tak, jak je mi nařízeno, abych je vykořenil a odstranil z tváře celé země. Abych nešetřil nikoho s ohledem na věk, pohlaví nebo stav...     ... a budu tyto odpadlíky věšet, upalovat, ničit ohněm a pohřbívat zaživa, vařit, likvidovat, stahovat jim kůži, škrtit je, párat jim břicha a těhotným ženám párat lůna, zabíjet jejich nemluvňata tím, že je budu vrhat hlavou proti zdi, abych je roztříštil o zeď za tím účelem, abych zničil navěky toto zlořečené pokolení...     V případě, že to nebudu moci dělat otevřeně, pak to udělám tajně. Budu tajně používat jed a otrávených nápojů, škrcení a škrticích provazů, tenkých ocelových dýk nebo kulek bez ohledu na postavení, vážnost, pocty, úctu, hodnost, důstojnost nebo autoritu člověka nebo lidí, bez ohledu na jejich životní podmínky, veřejné či soukromé, kdykoliv mne k tomu vyzve agent papeže nebo vedoucí Bratrstva svaté víry, Tovaryšstva Ježíšova.” Všimněte si, že Jezuité jsou odhodlání dělat všechna tato zvěrstva kdykoliv je k tomu vyzve „agent papeže“. Podle Dr. Waltera Veitha církev neslouží Ježíši, nebo Bohu, ale naopak Luciferovi, Bálovi, nebo také Satanovi. Spousta kostelů a chrámů, které se tváří, jako křesťanské, tak obsahují okultní symboly o motivy, které se používaly v dávných dobách při okultních rituálech vzývajících temné síly. Dr. Walter Veith říká, že z Jezuitského řádu vznikly další řády, jako jsou Jakobýni, Svobodní zednáři, Ilumináti, Skull and Bones (hnáty a lebky) a Bohémský klub. Tato společenstíví dnes prakticky ovládají celý svět skrze organizace: OSN, WHO, Římský klub, Trilaterální komisy, Radu pro zahraniční záležitosti, Bilderberg, Královský institut mezinárodních záležitostí a spoustu dalších organizací. Tito lidé (pokud se to tak dá nazvat) vytvořili dvě protikladné ideologie a to je nacismus a komunismus. Právě díky svárům mezi lidmi jsou schopni je ovládat systémem „rozděl a panuj“ a vytvářet neustále pandemie, války a ekonomické krize. Dr. Veith poukazuje na to, že v Jihoafrické republice odkud pochází, si kvůli těmto machinacím vzaly tisíce farmářů život i s jejich rodinami, protože nedokázali unést to, že přišli o své farmy předávané po mnoho generací. Dnes již na Evropské kontinentu můžeme také vidět, jak je jejich Agenda 2030 prosazována a lidém jsou odebírany majetky skrze vyvlastňovaní, vysoké zdanění, pokuty a jiné nezákonné praktiky vyvolávaním umělých krizí a nouzových stavů. Podrobnou historii těchto tajných společností od jejich původu až k jejich vývoji dnešní dobou Dr. Walter Veith vysvětluje ve své přednášce Tajemství taných společenství: https://youtu.be/n5nuFwp7D4E Navazující jeho přednášku s názvem Skrytá agenda můžete shlédnou zde: https://youtu.be/roKWsRyu7qE Read the full article

Lístek náhodných údajů o OCD 🌱☁️🍄

Někdy se (hlavně u žen) zaměňuje s ADHD, nebo ADD. Je to proto, že mnoho vnějších projevů OCD a ADHD u dívek může být podobných. Zásadní rozdíl je ve vnitřním prožívání a jejich původu. Banální příklad: Dva lidé nepochytili vůbec nic z přednášky. Jeden proto, že jeho schopnost se soustředit na nezajímavé téma je snížená kvůli ADHD, druhý proto, že kvůli obsedantní kompulzi soustředil veškerou svou pozornost na odtrhávání nití ze svého rukávu, ačkoliv ho přednáška zajímala.

Hodně slýchávám "Ty nemůžeš mít OCD, vždyť děláš tohle a tohle, a to je strašně chaotická a špinavá aktivita". Lidé s OCD chtějí dělat volnočasové aktivity a povolání kategoricky úplně stejné, jako lidé bez něj, nemluvě o vlastnění mazlíčků, výchově dětí apod. Často se ale liší naše potřeby pro pohodový průběh té aktivity a naše hranice. Například já OCD nemám takové, abych nemohla uklízet špínu po domácích mazlíčcích. Ale vím, že aby mi nebylo zle a nepřekročila jsem své hranice, musím si na větší úklid vzít latexové rukavice, udělat si oddělený pytel na vyhazování použitých novin a nepořádku a použít vydělený hadr, který ani po vyprání nebudu používat na nic jiného, než úklid po mazlíčcích, případně jednorázové utěrky, které hned vyhodím. U každého se tyto potřeby každopádně liší a někoho OCD skutečně v některých aktivitách zásadně omezuje, případně je kvůli OCD nemůže dělat vůbec. Není to ale plošnou podmínkou a není v pořádku někomu diktovat, jak moc by měl být svým OCD omezený, případně kdy a v čem.

Každý člověk s OCD má někde na těle tetování delfínka. Každý. Úplně ka��dý z nás. Nevíme proč a nevíme jak, ale žehráme nad tím na středečních schůzkách pořád.

Zbavuju se ideálů, očekávání, útěků a upínání. Hledám cestu k samostatnosti, tam to totiž celé začíná. Jde to z tuha, ale už mi to jde lépe, myslim, že jsem v tom vlastně už docela dobrá.

Úzkostlivé a melancholické nálady vyměňuju za život, protože nevím nic o tom, co přijde po něm. A tak se situací nakládám tak, jako by byl to jediné co mám. Což pro mě neznamená bezhlavé naplňování potřeb a radostí. Znamená to snažit se žít život dobrý a správný, zkrátka život žitý, kde se dá dobře dýchat.

Bála jsem se nevyzpytatelnosti, těžkých zkoušek, druhých lidí, konfliktů. A nebudu lhát, bojím se pořád, jsem totiž člověk. Ale bojím se o trošku míň. Celou tu dobu jsem přehlížela důležitou věc - ať se stane cokoliv, situaci vyřeším, mám totiž rozum.

A tak teď pomalu nacházím opravdové zalíbení v pokoušení, nevyzpytatelnosti a v nepředvídatelnosti. Každý ráno vstávám s tím, že mě čeká další den jako výzva, která přinese něco nového, nečekaného. Ale nepřinese mi to sám na zlatem podnosu. Když budu mít dost odvahy a do některých věcí zkrátka ze zvědavosti skočím, oslovím je sama, to se pak začnou věci dít, začnou žít. Dlouho jsem seděla ve věži ze slonoviny.

Neřítim se ale střemhlav až k vlastnímu sebezničení. Nějak sem nabyla důvěru v sama sebe, že ten směr střemhlav dolů kdykoliv vybalancuji, mam totiž vůli a ta se dá používat na obě strany.

A tak každý den pečlivě pozoruji, všímán si, zapisuji, skicuji, poskakuji, žongluju s časem a možná i mým osudem. Žasnu, pousmívám se, chechtám se a šklebim se. A najednou to vypadá, že by ten život za něco i mohl stát.

Chcete pomoct mývalovi s výzkumem?

Tak mi pls do zpráv pošlete fotku sebe v roušce, váš věk a gender :) fotky nikde nebudu používat ani ukazovat, nebojte se, jde o experiment, který zabere cca 20 vteřin a jde o výzkum, který dělám s bandou lidí do pragmatiky. :)

Danke ❤

Dostala jsem po dědovi auto!

Abych mohla auto přepsat na sebe, je potřeba pár papírů a také evidenční konzrola, která se dělá na STK. Jelikož auto je na Vysočině a já v Praze, musela jsem si udělat výlet.

Přemluvila jsem svého spolubydlicího, aby jel se mnou (nejsem úplně zdatný řidič jako on). Vzali jsem jeho auto a ráno kolem 7 vyrazili.

Kolem 9 hodiny jsme přijeli k autu. Dtačilo tedy jen nastartovat a dojet na STK. Auto ale nestartovalo. Po asi 10 minutách jsme to tedy vzdali. Našla jsem baterii v dědové dílně ale byla vybitá a nabití by bylo na moc dlouhou dobu; což se nám úplně nehodilo. Nakonec jsem byla nucena jet za mým bratránkem pro startovací kabely - to byl zážitek! Vždy sem to viděla jen ve filmech nebo u ostatních, ale já jsem nikdy nemusela ani asistovat.

Po nastartování a částečném dobití jsme teda vyjeli. Auto z toku 89 a dva mladíci, co vypadají, jak kdyby to auto ukradli. Jeli jsme natankovat a ani nevěděli, kde je nádrž a nebo co se tam tankuje. Řekla bych, že ani pán na benzínce si nebyl úplně jist.

Tak tedy máme natankováno, částečně dobitou baterku a stačil už jen dojet na STK. Když jsme vyjížděli z benziny, tak se mi akorát vybil telefon, ale město znám a tak přeci nebudu trapně používat navigaci. No, před námi rovná cesta a u ní dvě odbočky na pravou stranu. Řekla jsem “jeť až na tu druhou, takhle to nebude” a booom! Najeli jsme na nájezd na dálnici. Auto, které přes rok nevyjelo z garáže; Auto, které jsme museli startovat přes kabely; Auto, které nemá dálniční známku. Zkrátka je to auto, které právě drandilo po D1 směr do Prahy. 😃

Řeknu Vám, že kamarád mě chtěl zabít a já sama sebe taky. Jediné, co mi po to hle všem řekl bylo to, že baterka už bude jistě dostatečnem nabitá a že si náš výlet představoval trochu jinak. 😃

Heh, jako ten přehrávač videa v desítkách je super. Dokoupit kodeky za 29 Kč? Tak jsem šla na vlc, stáhla a nebudu takový křáp používat ani na hudbu. Tak buď si něco koupím s lepší výbavou nebo používám nějakou volnou věc, ale nedokupuju blbosti ani v hrách.

Jak pokračuje můj život v Bradavicích

Zdravím,

hodně lidí psalo, že by chtěli další část toho co se děje v mé dr bez skriptování. Pro začátek, život se mi rozpadá v obou realitách. To myslím každý pozná už podle toho co bude následovat dále. Takže tady to máte:

- začala jsem kombinovat naše mudlovské stolní hry a měnit je na ty kouzelnické. Člověče, nezlob se s figurky, které se mlátí kopou do míst, kde by mělo být pozadí? Dostihy s kouzelnými tvory (Hermiona zrovna tyhle dostihy nesnáší) nebo například Hádej kdo, ale portréty kouzelníků a čarodějek umí mluvit a nadávat když se jim chce

- pokud znáte karty proti lidskosti, my máme karty proti Bradavicím. Hrají se stejně jako normálně, pouze jsou s hp tématikou a jsou tam karty i s mým jménem. Prostě hra ve stylu “dělej si legraci z přátel a učitelů”

- učila jsem své kamarády večer v Nebelvírské věži tančit na písničky z High school musical, Mean Girls, Teen beach movie a některé tiktok trendy

Na WAP trend se George umí kroutit lépe než já btw

- ve Vstupní síni směrem k točivému schodišti jsou první schody, které k nim vedou. Těsně v půlce/tři čtvrtině jsme vyčarovali štít. Lidi přes něj padali dolů. Problém je v tom, že přepadla i McGonagallová 

- schovali jsme všechny hábity Snapa do Komnaty nejvyšší potřeby. Do nějaké skříně aby je ten přerostlý netopýr nenašel

- v Zapovězeném lese mě málem zmrzačila nějaká divná květina s trny. Ano, říkali mi 100x jak se jmenuje a stejně jsem to zapomněla

- náš profesor Dějin čar a kouzel je duch. Občas zapomíná své tělo a do hodin chodí jen jeho hlava

- zkoušeli jsme chovat mladé víly v jedné z opuštěných věží. Tohle byla přímo katastrofa jelikož víly když vyrostou, umí používat nějaký divný druh magie, který vás přinutí dělat, co chtějí ony

- zkoušela jsem Cho proměnit v krysu. Narostly ji bohužel jen fousky a drápky. Ještě na tom budu muset zapracovat

- jednou jsme se sedmáky proměnili všechny schodiště vedoucí do sklepení na klouzačku. Kdo neznal heslo od portrétu s tajnou chodbou (což skoro nikdo) zůstal dole. Ano, nechtěli jsme prostě nikoho ze Zmijozelu vidět na hradě. Jenže asi za dvě hodiny nám došlo, že dole ve sklepení je i kuchyň a Mrzimorská společenská místnost

Dál to nebudu rozebírat. Těchhle pár věcí musí stačit.

S láskou, Mia ♥

Těhotná a téměř bez odpadu? Jde to a stojí to za to.

Moc mě baví číst na mých oblíbených blozích o tom, jak jejich autorky prožívají těhotenství a příchod miminka na svět. Tyhle blogové zápisky jsou vždycky tak pozitivní a radostné, že je mi po tom, co si je přečtu, prostě hezky. Tak proč jsem po zjištění, že jsem sama těhotná, nešla do tohohle sdílení taky?

Jsem prostě pověrčivá. A i když jsem měla zcela bezproblémové těhotenství, tak jsem si říkala „co kdyby?“. Pokud by se totiž stala nějaká komplikace, tak vím, že bych o tom na blog psát nechtěla. A tak s tímto těhotenským coming-outem přicházím až po tom, co už těhotná vůbec nejsem.

I proto jsem se v posledních měsících snažila být na všech společných fotkách zezadu, pouze obličejem a nebo radši vůbec. Ne vždycky mi to vyšlo. Třeba na veřejných akcích nebo video rozhovorech. A tak patrně část z vás už nějakou dobu věděla, či tušila, že náš blog brzy doplníme o nové zero waste téma.

Ještě než se ale pustím do rozborů toho, jak používat látkové pleny, čím miminko mazat a co za radosti a strasti s sebou bezodpadový život s dítětem přináší, tak se vrátím do těch uplynulých devíti měsíců.

Když jsme, v září, po třech měsících tajení všem našim blízkým tu novinu oznamovali,   jedna z jejich prvních otázek byla, jestli už jsem byla těhotná na svatbě. Termínově by to tak nějak sedělo. Ty vypité sklenky vína a trsání do rána tomu ale neodpovídají vůbec. A přeci!

Děťátko je totiž takovým naším pozdně doručeným svatebním darem. Když jsem dva týdny od našeho svatebního dne zjistila, že jsem v tom, tak jsem nevěřila, že to tak krásně vyšlo. A jednou budeme naší dceři říkat, že byla počata v tak speciální den.

Jak to víme? Téměř na tuty! Pár dnů před svatbou jsem byla na preventivní prohlídce na gynekologii. Myslím, že to byla má první návštěva po návratu z Myanmaru a pan doktor se mě ptal jestli se zase někam chystám. Tak jsem mu vylíčila, jak se věci mají, že jsme před nedávnem koupili domeček a tento víkend se vdávám, takže si teď s cestováním dávám oraz. Nedalo mu to a zeptal se jestli už uvažujeme i o miminku a já přiznala, že pomaličku ano. Když tak nad tím přemýšlím, tak byl asi první komu jsem na tuhle otázku odpověděla kladně (po manželovi samozřejmě). Na podobné otázky položené mým okolím, jsem s vyhlídkou nejisté budoucnosti vždycky raději mlžila, že ještě tak dva roky počkáme a pak se uvidí. Pan doktor mi po tomhle sdělení u vyšetření zmínil, že právě o svatebním dni budou pro početí miminka ty správné konstelace. V tu chvíli jsem to přijala jako zajímavou informaci, s hlavou plnou příprav na svatbu jsem to ale vlastně moc neřešila.

O miminku jsme s přítelem (dnes už s manželem) mluvili nějakou dobu, být těhotná na svatbě se mi ale  nechtělo. A to, že to pak vyšlo prakticky na první pokus byl tak trochu šok (ale hezký). Zvlášť pro takového strejčka sejčka jako jsem já. Když totiž vidím kolik párů se dnes o miminko snaží několik měsíců (a let), tak jsem za tuhle skutečnost velmi vděčná. A musím říct, že částečně to přičítám i životu bez odpadu. Cože?!

Bez obalu totiž neseženem všechny ty nezdravé sladkosti, brambůrky a zprocesované jídlo. Namísto toho jsme objevili spoustu nových zdravých surovin a začali si víc vařit doma. Díky tomu jsme v posledních dvou letech jedli mnohem zdravěji a kvalitněji, oba dva si srovnali váhu a obecně se zbavili několika menších zdravotních neduhů. A i když vím, že to není ultimátní recept na otěhotnění a svou roli hraje spousta dalších faktorů, tak si přeci jen myslím, že na škodu nám to nebylo.

A jak probíhá zero waste těhotenství? Fyziologicky samozřejmě úplně stejně, jako každé jiné. Nevolnosti, únava a postupné snižování tempa chůze na rychlost šneka se vám pravděpodobně nevyhne (i když výjimky existují). Čemu se ale díky minimalistickému nastavení, které život bez odpadu přináší, vyhnout můžete?

Tak třeba obsesivnímu nakupování roztomilých dupaček, které vaše dítko obleče jednou (když  dobře sladíte roční období a velikost dítěte). Taky možná snáze odoláte všem těm „must have“ vychytávkám, které vám instagram bude strkat až před nos. Zvláštním a děsivým internetovým algoritmem se vám totiž v těhotenství nic jiného než kojící korálky, kousátka, muchláčci, plyšáčci, přikrývky, zavinovačky, světýlka, houpátka a jiné (ne)potřebnosti ve vašem feedu prostě objevovat nebudou. A to může být i pro otrlé minimalisty někdy oříšek. Já jsem odolávala docela statečně (pokud se do toho počítá třeba to, že jsem si tento druh sociální sítě v jednom období prostě zakázala).

Ale i tak jsem občas trošku zhřešila. Třeba, že jsem si koupila vysněný kočárek, i když jsem vlastně původně prohlašovala, že na ty naše polňačky kolem domu žádný potřebovat nebudu. Na procházky s babičkou, kamarádkou, k doktorce, na menší nákup a spaní venku před domem se ale občas šikne (aspoň myslím). Nebo jsem neodolala a nějaký ten obleček si koupila. I když jsem už měla dva šuplíky plné těch poděděných – hormony. Nikdy jsem ale nesáhla po nové věci. Kočárek jsem sehnala použitý v lokální facebookové skupině pro maminky a oblečky kupovala zásadně v sekáčích. Z druhé ruky jsem koupila i celou sadu látkových plen, komodu na oblečení a koupací kyblík. Zbytek jsem buď zdědila (košík na kolečkách ještě po tatovi, autosedačku, fusak, oblečení, ručníky, teploměr,..), nebo dostala do vypůjčky (nosící šátky, knihy o výchově, přebalovací pult, …). Díky shánění a vyzvedávání věcí z druhé ruky nebo na půjčení jsem absolvovala spoustu milých návštěv.

Úplně si vybavuji, jak jsem si vybírala poděděné oblečky po sestřenici a přihlížela tomu babička. Do poslední chvíle jsme všem tajili pohlaví miminka, a tak jsem si musela dávat sakra pozor na to, které kousky beru. Když se babička dívala, tak jsem si do tašky házela ty neutrální, případně spíš v klučičích barvách. A když náhodou odhlédla, tak jsem tam rychle nastrkala ty nepochybně holčičí věci. Třeba růžovou chlupatou bundičku (to bych případnému chlapečkovi udělat fakt nemohla). Ale babička má bystré oči a pak už se po rodině spekulovalo na základě vybraných oblečků, co to asi tak bude. Díky těmto spekulacím se také zvýšilo rodinné nutkání miminku něco pořídit. I přesto, že já sama, až na pár věcí, nic nechtěla.

A tak jsem vše, co se nepovedlo sehnat z druhé ruky věcí, sepsala do seznamu a ten předala příbuzným a kamarádům, kdyby trpěli tím, že nám pro miminko nemohou nic nadělit. I tak jsem ale v záhlaví zdůraznila, že opravdu nic nepotřebujeme, že žádný dárek = nejlepší dárek a že tento seznam slouží vážně jen pro ty nejurputnější případy, kteří by to prostě bez obdarování nezvládly. Dala jsem do poznámky i to, že nejvíc nás potěší, pokud danou věc seženou z druhé ruky (mým kamarádkám se takhle podařilo sehnat hojdavak), nebo nám místo hmotného daru donesou veganský čokoládový dort, uklidí nebo navaří. No však se mrkněte sami.

A ty úplně nové věci bych spočítala na prstech jedné ruky (ale ne všechny návštěvy jsou u konce). Patřila mezi ně například deka pro bonding v porodnici, knížka zaznamenávající první roky života miminka, koš a taška na pleny. A pořád doufám, že někdo donese TEN veganský čokoládový dort! :P

Pro sebe jsem si koupila náhradní díl k aniballu (pomůcka určená k předporodní masáži hráze). Pumpičku jsem měla půjčenou od kamarádky. Taky jsem téměř neobměňovala svůj šatník. I v netěhotenském stavu nosím poměrně ráda volné šaty a svetry, které se daly využít až do porodu. Část oblečení mi půjčily kamarádky a jen těhotenské silonky jsem si koupila nové. Paradoxně mi největší problém „co na sebe“ dělalo období kolem čtvrtého měsíce, kdy už bříško začalo trochu vykukovat a některé rifle nebo legíny mě už začínaly tlačit. Později, když už jsem měla břicho jako balón, ale stačilo legíny, nebo běžné silonky, které bych si třeba v tom čtvrtém měsíci neoblekla, prostě shrnout pod břicho a byla jsem v pohodě (s riflemi to samozřejmě tak jednoduše nešlo, takže jsem je musela na pár měsíců oželet).

Během těhotenství jsem si taky koupila pár zabalených věcí, které jinak nekupuji. Šlo především o různá homeopatika a vitamíny. A když se blížilo grande finále, koupila jsem si několik balených raw tyčinek a hroznový cukr pro dodání energie k porodu a po něm. To by šlo sice vyřešit i bezobalově (datle, oříšky, čokoláda, výroba vlastních…), ale chtěla jsem se cítit dobře a mít s sebou opravdu to, co pro mě v tu vypjatou chvíli bude nejlépe stravitelné a co mi chutná nejvíc.

Když jsem s tím velkým břichem procházela supermarketem, všude proudily davy lidí a k tomu hrála ta k nákupu stimulující hudba a já házela své raw tyčinky do košíku, tak jsem na sebe zrovna dvakrát pyšná nebyla. Hlavou mi proudily myšlenky, jak tímhle ničím tu dlouhodobou snahu a že kdybych si vedla tu slavnou zavařovačku na roční odpad, tak ji naplním jen během této poslední fáze těhotenství. U fronty před pokladnou jsem se ostražitě koukala kolem sebe, jestli zrovna za mnou nestojí někdo, kdo čte náš blog a teď si říká, že je to celé lež? Pak jsem se ale hodila do pohody, pohladila si bříško a pomyslela si, že je důležité mít v tom balanc a že těhotenství a porod jsou situace, které se v životě mnohokrát neopakují a v tu chvíli jdou nějaká striktní pravidla prostě stranou.  

Nakoupené sladkosti jsem nakonec více než u porodu využila až v šestinedělí, kdy jsem byla ráda, že do sebe dostanu nějakou rychlou energii. Ještě více než zabalené raw tyčinky jsem ale ocenila jiné věci na jedno použití, které jsem si v tomhle období do svého života pustila – poporodní kalhotky, vložky, podložky a pár plen do porodnice. Ale ani to jsem vlastně nekupovala. Daly mi je totiž kamarádky, které to po porodu nestihly vypotřebovat (část věcí bude čekat stejný osud, až někdo v mém okolí otěhotní, protože mi taky něco zbylo). Jedinou věc, kterou jsem si koupila sama a je zcela ne-zero waste byly poporodní vložky. Chvilku jsem uvažovala nad koupí látkových. Jelikož ale vím, že bych je, krom dalšího porodu, pravděpodobně nikdy nevyužila, tak mi přišlo rozumnější koupit jednorázové.

A pak tu byl odpad, který úplně neovlivním – ten, co vznikl při těhotenských kontrolách. V tomhle případě, ale nevidím jinou alternativu. Krom toho, že se na kontroly prostě nedostavíte (což pro mě přijatelná alternativa není). I tak, ale můžete některé věci nabízené v gynekologických ordinacích, porodnici nebo v pojišťovně odmítnout. Jde o různé reklamní těhotenské diáře, výrobky, krémy a časopisy, které vám budou často cpát. Pokud se necítíte na jasné odmítavé NE, tak stačí říct, že děkujete, ale že danou věc už doma v nějaké podobě máte a tím pádem ji nepotřebujete.

Když to takhle sepisuji dohromady, tak mi dochází, kolik věcí se mi během těch devíti měsíců mohlo v domácnosti objevit a že tam vlastně přece jen nějaký rozdíl oproti běžnému těhotenství bude. A že i když pro mě, velkého minimalistu, jsou  dva šuplíky plné oblečků pro miminko skoro neúnosné, tak při představě, že je v nich nacpané oblečení snad do roku dítěte, si říkám, že je to vlastně dost v pohodě.

A ačkoliv mi v těch prvních letních měsících fakt nebylo dobře, můj strach z jízdy autem dostal až na tu úroveň, že jsem úplně přestala řídit a v těch posledních dnech, kdy jsem „přenášela“, jsem probrečela několik večerů ze stresu, že budu muset na umělé vyvolání. Tak jsem si těch devět (a něco) měsíců moc užila. Po většinu času jsem totiž ani nevnímala, že těhotná jsem. Oteklé nohy, bolavá záda, pálení žáhy a jiné neduhy se mi vyhýbaly obloukem. A já tak mohla v druhém trimestru absolvovat téměř měsíční honeymoon road trip po Chorvatsku a spát většinu nocí v autě. Do posledního dne před porodem brázdit s naším Snížkem kopce v okolí a celkově si užívat čas, kdy jsme jen my dva s Páťou. Přiznávám, že nosit se s tím těžkým břichem nelze nazvat kdovíjak komfortním stavem. Požehnaným ale zcela určitě. A tak jsem ráda, že to všechno dospělo do zdárného konce a krom krásného, tří a půl kilového, miminka po mém těhotenství nezbyla jiná kila v podobě odpadků.

Fotila opět skvělá Lucie Urban.

Měsíční souhrn: duben 2020

(4. 5. 2020) Brněnská gastronomie na pokraji zkázy.

Jen si tak natáhnout nohy v parku a důstojně se rozloučit s odcházející zimou...

Jak je ten život za nouzového stavu stereotypní! Probudit se, zapnout a nahřát kávovar, realizovat ranní hygienu, připravit si cafe latte a u pomalého usrkávání sametové mikropěny přehlédnout poslední excesy české vlády, protože tato jen zcela výjimečně vyhlásí něco napoprvé nebo kompletně a správně. První část dopoledního psaní a surfování, desetiminutové protažení u oblíbené skladby, svačinové cappuccino, zase psaní, příprava oběda, po něm doppio nebo espresso a (občas) deci vína, péče o kávovar a vycházka do města.

Koronafobie nabrala v uplynulém měsící opravdu groteskních podob a hrdě prohlašuji, že naprostou většinu doporučení ministra zdravotnictví nedodržuji. Ano, samozřejmě si myji často a pečlivě ruce mýdlem (ostatně jako vždy); ano, telefon každý den po příchodu domů přetřu technickým lihem nebo namydlenou houbičkou (Zatočme s tím semeništěm virů!); ano, samozřejmě mám, tak jako vždy, separátní “outfit na doma”, ale abych vytyčil domácí “karanténní” zónu, denně pral všechno svrchní oblečení zvenku (kabát člověk do pračky nedá, že?) nebo rozkošnicky omýval citrusy ve dřezu plném horké jarové vody (to nejlepší začíná ve 2:28 min.), na to opravdu nemám sílu, finance, podržtašky ani neklidný twitterový prst ministra.

Mistrům chaosu jsem se věnoval už dříve a tak tentokrát přidám pouze část (mírně upraveného) čtenářského komentáře z aktualne.cz, který pro mě spojuje to nejlepší ze Stylu Yancy od P. K. Dicka a Borgesovy proslulé taxonomie z Analytického jazyka Johna Wilkinse.

“Roušky Vás proti viru neochrání, ale stejně byste je měli nosit, protože mohou zachránit život.”

“Ten virus zabíjí lidi, ale nebojte se. Zabije jen zranitelné lidi anebo ty, co zranitelní nejsou. Je možné jej potlačit a kontrolovat. Většinou. Až na případy, kdy způsobí globální katastrofu.”

“Zůstaňte doma, ale mějte na paměti, že je důležité chodit ven.”

Druhý den po otevření IBC jsem se při jeho průchodu zasnil nad představou čističů oken visících na mrakodrapech a jeden z dělníků moc nechápal, proč si celou scénu fotím... přišlo mi marné vysvětlovat mu, jakou poetikou je v mých očích obdařena střecha, kterou prostupuje světlo a také vertikální panoramata Hong Kongu, Tokia nebo Varšavy.

“Náhodný výběr” pro chytrou karanténu v podání vlády ČR vychází z přísných metodologických východisek a vykazuje poučenost nejaktuálnějšími statistickými metodami... 

Na počínání vlády, resp. Andreje Babiše, protože málokdo asi pochybuje, že ministři Adam Vojtěch, Jan Hamáček, Karel Havlíček nebo vrchní epidemiologové neskáčou, jak šéf píská, je vedle už rezignovaně přijímané bezkoncepčnosti velmi podezřelé i nakládání s penězi daňových poplatníků. Velmi iritující je také určitá zákeřnost při zveřejňování nových nařízen��, kdy se jejich skutečná a úplná podoba (včetně dopadů) zpravidla objeví až druhý den ráno. Skoro jakoby, jak poznamenal někdo v diskusích, seděl na vládě člověk, jehož jedinou starostí je vymýšlet co nejkostrbatější překážky a háčky a naštvat tak co možná nejvíc lidí. 

Sice se otevřou obchody s oblečením, ale toto se zakáže zkoušet (na rozdíl od obuvi), v knihkupectvích se nesmí prohlížet knihy a oboje pak jde na tři dny do karanténní krabice. Kadeřnictví budou sice otevřena, ale v pozdně jarním a letním počasí budou zaměstnanci nuceni s fény a žehličkami používat roušky a štíty. Kina s vynechanými řadami a ob místy a restaurace a hospody s metrem a půl volného vzduchu; blízcí, přátelé a známí mohou sedět na zahrádce u jednoho stolu. A snaha obejít rozhodnutí soudu posílením pravomoci jednoho ministerstva na úkor vlády a bez kontroly Parlamentem? Ne, ne, ne. Babiš chtěl natajno protlačit právní předpis řešící jeho střet zájmů, pomocí užitečného idiota Metnara zkusil posílit moc svou i vlády a tohle je jeho další útok na systém brzd a rovnováh. Snad se nenaplní tato temná vize.

Jestliže první dva týdny po uzavření gastroprovozů naprostá většina majitelů vyčkávala, co se bude dít, v průběhu a zejména koncem dubna se objevila okénka pro provoz s sebou u daleko většího počtů zařízení a tento trend se ještě zintenzivnil s uvolněním (oficiálního) pohybu osob a možností vytvářet skupinky do 10 osob. Po týdnech s vypnutým kávovarem se tak probudily některé zavedené kavárny, na kelímky začalo spoléhat stále více hospod a i restaurace a bistra se snažila aspoň trochu umenšit své prohlubující se ztráty.

Sorry, ale o věnečku mám trochu jinou představu (Le Bon Caffé)

V obchodní galerii na Orlí nebyla druhý den po otevření ani noha. A valně bych to neviděl ani se suterénní restaurací, na níž dost možná odkazovalo toto zátiší.

Už pár týdnů je vinný obchod a lahůdkářství Retra Consistorium uzavřen navzdory uvedené otvírací době. Ale třeba jsem jen neměl štěstí...

Některé věci se krizi navzdory asi nikdy nezmění. Třeba “italská zmrzlina vlastní výroby” (nejen) v Aidě na Orlí...

I Vietnamci provozující Pho 43 v místě bývalé noblesní restaurace na tř. kpt. Jaroše jistě mají nějakého českého kamaráda, který by to po nich mohl přečíst. Když kašlání na češtinu vyčítám Italovi z Gusta v IBC, nebudu přece diskriminovat. Fakt mi to vadí, a v době, kdy bude třeba bojovat o každého zákazníka, mě to štve dvojnásob.

Cedule, cedule, cedule.

I v dubnu jsem na náměstí Svobody potkal Dona Dennyho a jeho bílé BMW X5 a i v dubnu pokračovaly ve svém tažení Bucheck a Industra a se svým cyklistickým závodním speciálem se přidal Atlas. Pelíšek udržoval kontakt se zákazníky skrze středeční a sobotní odpoledne, Ochutnávková pivnice a Maltworm nezavřely ani na den a Hluchá zmije na Veveří se stala v prvních dnech po uvolnění zákazu shlukování nepříbuzných osob místem malé pospolitosti. Posledně jmenovaný podnik jsem také v rámci procházkové třetinky či dvou navštěvoval nejvíc a ze dvou dobrých důvodů: jednak zde měli od počátku pět různých piv na čepu a i ceny zůstaly tam kde dřív, resp. dle stálého hosta, která to má takříkajíc v oku, byly ještě o několik korun poníženy, údajně snad proto, aby vykompenzovaly snížený komfort “posezení” a absenci toalet.

Překvapilo mne, kolik provozů – nových i již delší dobu fungujících – upadlo do rezignace a nejenže po dvou či třech týdnech odpočinku nezkusilo otevřít ani okénko aspoň na jedno či dvě odpoledne v týdnu, ale dokonce od 13. 3. nedalo na svůj Facebook či Instagram jedinou zprávu, jak se jim daří, co dělají apod. Určitě chápu obrovské zklamání, hněv, smutek a možná i domluvu s pronajímatelem, ale zejména u lokálů starých jen pár týdnů či měsíců anebo nachystaných k otevření mi to přijde překvapující. 

Kde je nějaká snaha udržovat kontakt se současnými i budoucími zákazníky aspoň skrze sociální sítě, kde lze ukázat, nač se tito mohou těšit (nabídnout stories z trénování a přípravy kávy a drinků, udělat virtuální prohlídku kavárnou nebo přiblížit koncept podniku). Jakkoli tedy mohu mít námitky např. vůči výpadkům kávy a jazyku expanze u Kafecu nebo Trdlocafe, jejich snaha obtížím navzdory byla příkladná a “privátní espresso” druhé z uvedených firem vzbudilo na Instagramu senzaci. A po právu, i když na tom zřejmě nic nevydělali. Jako reklama ovšem výborné.

Přebytek “čokoládových” zajíců byl po Velikonocích v Tescu ve Špalíčku zjevný. Jednoho za 2 Kč jsem z čistě badatelského zájmu zkusil a musím říct, že tak hroznou “rostlinnou” záležitost jsem snad ještě v životě neměl (odhad 7/20). Po opatrném ukousnutí hlavičky jsem za rohem využil rezervní mikrotenový sáček a nezkonzumované sousto i torzo nevinného ušáčka skončily v odpadkovém koši.

Šunkoví ušáci mají ve výprodejích smutný život (Tesco Express ve Špalíčku).

Chtěl jsem původně napsat “Padlí Mikuláši”, ale ona je to vlastně rota čertů. Jednoho jsem si nenápadně natočil, abychom získali orientační představu o tom, z jakého “těsta” tito “čokoládoví” jsou... (Levné potraviny na Lidické).

Je vidět, že Ahold v ČR nezaměstnává ve vedení lidi, co mají hlavu jen na čepici. Tohle vymyslet... Co kdyby si někdo nestoupl pravou nohou na značku, ale pouze použil dávkovač nebo utrhl sáček? Ne, není v tom žádný digitální čip nebo hi-tech udělátko. Je to to, co vidíte. Jedinou přidanou hodnotou tohoto sofistikovaného zařízení je snad to, že může z určitého pohledu připomínat hlavu vodníka se smutnýma očima a padajícími vlasy. (Pobočka ve Štefánikove čtvrti). Anebo se inspirovali v Machulského komedii? (”Vem si prášek!”)

Nejen v denním tisku, ale i mezi lidmi jsem zaregistroval názor, že si obchodníci budou chtít vynahradit ušlé tržby zvýšením cen a ve spojení s mimořádně suchým jarem pak údajně peněženky spotřebitelů zapláčí. Na tato slova jsem si vzpomněl nejen u ceny zeleniny nebo ze dne na den cenově optimalizovaného čerstvého plnotučného mléka Bohemilk v Tescu (+ 2 Kč), ale i když jsem sledoval na webu vynáškovou nabídku Atlasu. Chápu, že veganská kuchyně je drahá, ale stejně a účtování krabičky zvlášť – navíc bez uvedení její hodnoty, řekněme, že to bude klasických 10 Kč – mi přijde jako úplně zbytečné.

Přiznávám, že z podoby i cen rozvozových jídel Atlasu jsem poněkud v rozpacích. Ano, v krabičce a cestou na kole to jistě utrpí, ale tohle by měly být ukázkové porce pro focení (Zdroj: objednávkový formulář Cafe Atlas v Google Docs). Neubránil jsem se srovnání třeba se dvěma chody Koffeinu, jejichž facebooková prezentace (odkud je daný snímek převzat) ve mně vyloženě vzbuzuje chuť si to dát. Obojí. A kdybych si musel vybrat, tak spíš sendviče a hranolky vpravo. :-) (viz níže). A jen pro úplnost pěkná interpretace Croque Monsieur.

Minulý čtvrtek odpoledne jsme byli s kamarádem na pivu a fotovycházce v Lužánkách a po třetince v OP jsme si dali ještě pivo v Ponavě, podniku, s nímž jsem soucítil, když se dříve o jejich otevřeném (a plně legálním) výdejním okénku na Facebooku vyjadřoval kdosi v tom smyslu, že by na ně zavolal policii. Když jsem ale spatřil nacenění tří z tuším pěti piv onoho dne, můj “palec nahoru” pro podnik se rychle otočil opačným směrem. 59/69 a dvakrát 35/42 (za 0.3 a 0.5 l)? Proč má pořád ještě někdo potřebu tohle dělat? Jako nejméně rizikovou jsem vybral velkou 12° od Mazáka (nic moc ve srovnání s předchozím Robin Ale od Zíchovce) a zaplatil kartou bez koruny dýška a když jsem viděl, jak si mě slečna zkoumavě prohlíží (potvrzeno i kamarádem), za 3 minutky jsem se ještě vrátil a klidně jí řekl, že předpokládám, že ona cenu piva nenastavuje, ale že mě takovýto přístup podniku opravdu mrzí. A bohužel ani JBM Brew Lab, jakkoli patří k výčepům s nejzajímavější nabídkou v Brně, nic neslevil ze svých cen a tak jsem se spolehl na Zmiji, kde byly během uplynulého víkendu skutečné lahůdky a zaznamenal jsem si třetí kousek do výročního žebříčku.

Ach, ta svěží jarní zeleň, která vždy trvá jen pár dnů...

Ach, ten 22° (10.5 % alc.) Imperial Stout od Kamenice (2 dcl) vonící po vanilce, kokosu a whisky a po sedmi měsících na dubových hoblinách v ležáckém sklepě odpočívající ještě rok a půl v boxu. Jen pro úplnost dodávám, že pražský Beer Geek Bar nabízí lahvovou třetinku s tímto pivem za 189 Kč, kdežto Hluchá zmije na Veveří tentýž objem coby točené v právě uplynulý víkend za 45 Kč. 

Srdcovka v Králově Poli pro jistotu instruovala své zákazníky. Přilehlý “park” jsou sice čtyři mladé stromky a pár laviček, ale ve stavu nouze lze i tak...

Park jak má být. Tichý, klidný a s dobrou wi-fi (vedle Domu dětí a mládeže v Lužánkách).

Pizza Punk je podle všeho pod (novým?) majitelem stejně vegansky militantní jako dřív a to nejen co do nabídky, ale i výraziva (28. 4. na jejich FB čteme: “Fuck the government's put-up jobs, fuck the colonel's puppets, fuck the agrofert's whores, keep calm and eat cruelty free pizza!”) :-)

Za sebe jsem dal co se jídla týče přednost jiným podnikům. Na přelomu dubna a května (2. 3.) jsem vyzkoušel za 159 Kč velký pastrami sandwich v La Bouchée Grill na Jakubském náměstí a tohle jídlo mi už poněkolikáté potvrdilo, že jejich obědy mají velmi příznivý poměr cena/hodnota (těsně před vyhlášením nouzového stavu jsem zde měl výborný kuřecí vývar s tarhoňou a capellini). Poprosil jsem o trochu méně hrubozrnné hořčice, aby se nestalo to, co zhruba před rokem v Coucou na Zelném trhu, když tato poněkud zastínila chuť masa a přiznávám, že i díky servisu, který měl daný den na starosti jeden z mých nejoblíbenějších lidí, to bylo moc fajn. U přilehlého kostela sv. Jakuba jsem si dvojici sendvičů snědl a nemohu si stěžovat. Maso na papírově tenké plátky a bez excesivního koření, salát křupavý a majonéza domácí, zasycení po pivu ve Zmiji perfektní (silných 14/20).

Polovina porce pastrami sendviče z La Bouchée Grill...

Jídlem měsíce pak pro mě byla dvojka z denního obědového menu, konkrétně kuřecí nudličky s baby brambory a omáčkou z uzených paprik ve Správném místu na Slovanském náměstí v Králově Poli. Ano, i tady jsem měl vlídné zacházení, protože zdejší spolumajitel a šéfkuchař si mě pamatuje ještě z dob svého působení v Jedné básni v Bohunicích a na Sukove a porce v krabičce (plus třetinka 11° dalešického piva), se kterou jsem se usídlil na lavičce v přilehlém parku, byla velmi nadstandardní. :-) Bylo to opravdu moc dobré a pro mne jeden z přesvědčivých dokladů, že i obyčejnou až banální věc jde udělat na výborné úrovni (skoro 15/20 a za 95 Kč fantastický poměr cena/zážitek). Dokáží-li tuto úroveň udržet napořád, rozhodně zde budu na obědy chodit častěji a na mysl se mi vkrádala charakteristika z kulinárních reality show: Simple, honest, rustic, unpretentious food.

Návrat ke krizovým cenám káv s sebou?

Tak možná ještě ne... (totéž místo o pár dní později). Na druhou stranu musím říct, že pokud se nemýlím, tak zde stále pracuje barista z druhé generace v Parnasu, který mi tak před šesti lety v kavárně na Zelném trhu připravil cappuccino na úrovni 18/20 (jinak spíše okolo 15/20). Cappuccino nebesky nadýchané a s fantastickým propojením mléka a espresso základu a ten pocit “odtávající smetanové zmrzliny v ústech” si dovedu zlehka vybavit ještě dnes... Že bych zkusil, jestli to stále dokáže? 

HACCP, BKN a teď TKW. Svět zkratek v gastronomii je velmi pestrý... jediná potíž je v tom, že kafe zde dělají na velmi základním plastomatu.

Opravdu?

Nevěřím podnikům, které halasně uvádějí, že jsou v něčem nejlepší anebo autentické. A i chyb v menu má ten Ital jak máku.

Už pár týdnů číhám na otevření cafe a wine baru na Veveří, ale soudě podle prvních dojmů bude třeba velké opatrnosti. Jestli jsem s nosem přilepeným na sklo viděl správně, mají uvnitř Mazzer, který má, stejně jako spousta Fiorenzat v brněnských nevýběrových kavárnách, vrchovatě zaplněnou násypku. Ani na vteřinu nepochybuji o tom, že první věc, kterou majitelé po týdnech odstávky provozu udělají, je to, že hoper vyprázdní a nasypou do něj nová zrnka z právě otevřeného balíku. :-)

První dubnový den skončila pobočka MyFood/Sklizeno na Zelném trhu a když si vzpomenu, kolik zde údajně byl nájem pro Parnas tak před 5 až 7 lety (180 – 220 tis. Kč měsíčně; naproti, kde sídlí velká sýrárna z Litovle, mělo prý už u bývalého nájemce, realitní kanceláře STING, činit 300 tis. Kč za měsíc), tak se ani nedivím. Párkrát jsem zde měl slušné doppio z La Boheme za 44 Kč.

Cenám vybraných prostor v rámci první krizové vlny jsem se před necelými třemi týdny věnoval zde a tak přidám jen stručné doplnění. Tulip na tř. kpt. Jaroše je zavřený, po půl roce provozu skončilo Hotdogys naproti Špalíčku (125 metrů čtverečných se nabízí za 105 000 Kč, statut z 11. 2. na Facebooku je jejich poslední a asi nemá smysl říkat, že se zde nijak nerozloučili), za 25 000 Kč je k mání letitá restaurační loď na přehradě, pobočka Telepizzy na Hybešove hledá nájemce za 29 000 Kč a pár podniků, jako třeba Soma na Veveří, má zakrytá papírem okna a tak uvidíme. 

Když jsem ukazoval výši nájmu za bývalé Elsner Bistro fanouškovi létání, cestování, golfu a kávy, který už pár let žije v holandském Haagu, skutečně jej to překvapilo a napsal mi, že nějaký +/- podobný prostor je v jeho městě za polovic – ano, v holandském Haagu, bohatém městě s vysokou kupní silou. A “lockdown balíček” od Single Estate Coffee o gramáži 3 x 250 g a dle výběru pražírny byl zasílán po Holandsku za 20 EUR včetně poštovného. Neuvěřitelné. Ale třeba je výše nájmů odrazem toho, že se NUTS-2 region Jihovýchod, jehož je Brno centrem, posunul, byť velmi těsně, do vyšší kategorie a nyní je HDP na hlavu dle parity kupní síly 84 % EU. :-)

Otec, senior, se dočetl v Severníku (úřední “věstník” a oslavný plátek naší městské části, co chodí lidem do schránek), že vybrané restaurace nabízí důchodcům rozvoz obědů a dotázal se mě, zda je toto nabízeno zdarma. Když jsem jej ujistil, že tak hodná radnice Brno-Sever zase určitě není a že za kuřecí stehno s přílohou u Bistra Franz dá okolo 180 Kč, jeho zájem kupodivu pohasl a raději si udělal celé kuře na paprice s rýží a kořenovou zeleninou a musím uznat, že to vonělo velice hezky. A co se týká nabídky menzy MENDELU, dovoluji si odkázat na svou analýzu ze září 2018.

Skupina EFI, jejíž je TEFITI součástí, to rozhodně nevzdává. Líbí se mi představa, že se jejich leták v mé schránce vyskytl na oplátku za kousavé poznámky vůči jejich marketingu a menu, ale spíše bych to viděl tak, že zajeli na Lesnou a uplatnili metodu kobercového bombardování.

Kávově byl duben takový nijaký a tak nebude ani obvyklá TOP, ale třebaže jsem zkusil dvě nové pražírny a aspoň symbolicky podpořil vybrané kavárny (3 x Pelíšek a jednou Industra), rozhodně to tentokrát nebyl důvod k oslavě. Guatemala od královehradeckých Chroast Coffee Roasters, kterou připravil coby doppio spolumajitel výše uvedené kočičí kavárny, byla fajn (14/20), ale o dva týdny později už díky postupujícímu stárnutí znatelně horší. Naturální Etiopie z šumperské Pikoly měla v doppiu, které připravil Adam Obrátil (skoro 14/20), ráz spíše filtrované kávy a na mě osobně byla těžší a postrádající čistotu a hloubku chuti, pro kterou mám jednodruhové kávy z tohoto regionu tak rád. Tři avizované balíčky z Hasbeanu dorazily díky nastalé situaci po 17 dnech a první Bolívie mě nepřesvědčila skoro vůbec (12 – 13/20), Guatemala tak tak (okolo 13/20) a tak uvidíme, jaká bude zbývající Kostarika. A poprvé jsem narazil se svým oblíbeným italským blendem, který byl, věřte nebo ne, nedostatečně odleželý (z expiračky na balíku jsem zjistil, že má necelé dva měsíce od upražení, což je u tohoto typu kávy věc nepříliš často vídaná) a nepřejte si vědět, jak mě celé kilo průběžně potrápilo (cappuccina, latte i espressa přinejlepším okolo 14/20) a kolikrát jsem si posteskl, že to teče jako právě dopražená arabica. S dalším balíkem, u něhož jsem si na to dal obzvlášť pozor a který jsem otevřel před dvěma dny, už je to zase naštěstí v pořádku a proud kávy z výpustě na jednoporcové misce drží jako přibitý.

Integrace webu - když se internetové podnikání stává interaktivní hrou

Když provozujete internetový projekt, je všechen provoz na webu nebo eshopu zcela mimo váš dohled. Neznáte návštěvníky webu jménem ani od pohledu, neznáte co dělají na webu, nevíte kde se zasekávají. Abyste správně vyladili a provozovali váš byznys, potřebujete zákazníky pozorovat, jak se chovají, potřebujete se jich doptávat a komunikovat s nimi. A to hlavně ihned v řádu minut, dokud se zákazník o vaši službu zajímá.

Jaké nástroje používáme?

O Google Analytics se nebudu více rozepisovat, protože to je notoricky známý nástroj na měření návštěvnosti a chování návštěvníků na webu. Jednoduše vidíte, kolik lidí včera přišlo na web a z jakých zdrojů a kampaní přišli. Tedy na jakoukoli interakci se zákazníky je tento nástroj k ničemu.

Intercom

Na webu používáme Intercom, který jsme nasadili primárně pro jeho vychytaný real-time chat se zákazníky. Když ale začnete plně integrovat Intercom s vaší aplikací, tak zjistíte, jak je to perfektní nástroj. Importujeme do Intercomu všechny uživatele, všechny jejich parametry a eventy z webu. Vidíme, co jsme jim poslali za emaily nebo zprávy na webu, a jak na to reagovali. Nastavujeme si tak emailové sekvence po registraci nebo po prvním volání na Blabu a všechno je to zapodmínkované určitým jejich chováním. Nyní například připravuji emailové informace o tom, jak si má uživatel dobít kredit, která se odešle přesně ve chvíli, kdy uživateli dojde kredit. O Intercomu bych mohl napsat celý článek - je skvělý. Navíc Intercom nabízí speciální balíček Early Stage Program za $49 měsíčně pro začínající startupy - velmi milé gesto!

Smartlook

Smartlook je český nástroj, který sleduji od jeho začátku a děsně jim fandím. Jsou fakt šikovní a neustále nástroj vylepšují, že to je fakt paráda používat. Když se na nás uživatel tedy obrátí, že má problém s webem, tak si v Intercomu najdu link na přesnou nahrávku uživatele jeho procházení webu. Zjistím, co se děje a problém vyřešíme. Smartlook je tak super na zpětnou kontrolu, jestli všechno funguje správně. Vyfiltrujete si tak například jen nahrávky z Android zařízení, kteří prošli přes registraci a zkontrolujete si, že web funguje v pořádku. Nebo jen nahrávky, kde došlo k jakémukoli Javascript erroru. Prostě pecka!

Integrace do Slacku

Určitě znáte, že jdou propojit známé nástroje jako Trello, Google Drive nebo Doodle se Slackem a víte pak například o updatech kartiček nebo souborů. My jsme ale integrovali celou aplikaci Blabu se Slackem a posíláme si do různých místností informace naprosto o všem dění na webu. Víme tak o události nebo chybě pomalu dříve, než si uživatel přečte hlášku. Dokážeme proaktivně řešit chybu, aniž by nám kdokoli cokoli řekl. Už začínáme být globální produkt a tak se ráno po probuzení ihned podívám na Slacku, co se dělo v Blabu během noci. Geniální.

Příklady integrací do Slacku, co máme:

Vše okolo volání - Volání dvou lidí zahrnuje hodně interakcí a také hodně errorů. Vidíme, že uživatel poslal žádost o volání a pak ji hned zrušil. Vidíme, když se tutorovi nedovolá, ale že i hovor v pořádku začal. Vidíme, že hovor proběhl v pořádku nebo byl ukončen předčasně, a která strana to udělala s jakým důvodem. 

Hodnocení tutorů - real-time sledujeme hodnocení s komentáři a ihned tak vidíme, že je vše v pořádku, nebo se něco děje. Takto jsme do minuty zabanovali prvního křiváka, kterého jsme už měli na Blabu. Tutor byl nadšený, protože vidí, že provoz hlídáme a že je i on tak chráněný. Na konkurečních platformě čekal na tu samou reakci 28 hodin. A spokojený tutor = spokojený zákazník.

Platby - asi nejklíčovější je vše kolem plateb. Vidíme, že uživatel začal platbu (šel do platebního rozhraní) a jestli platbu úspěšně dokončil nebo s chybou. A opět všechno řešíme proaktivně a uživatelé jsou z toho v šoku (pozitivním).

Těch integrací máme mnohem více, ale to by bylo na samostatný článek.

K čemu to ale je?

Primárně real-time vidíme, že se něco děje na webu. Vidí to tak všichni členové týmu vč. programátorů. Vidíme, když se dějou chyby a můžeme na to okamžitě reagovat. I pozdější řešení problému má tak jednodušší dohledání, protože si ke každé události do Slacku můžeme napsat komentář a odkazovat pak na danou událost, ohvězdičkovat si ji. Pokud je na Slacku ticho, protože se firmě nedaří, také to ihned všichni vidí a cítí. Zvyšuje se tak osobní zainteresovanost všech lidí v týmu. Já jako CEO mám okamžitý přehled o tom, jestli se daná věc řeší (jestli je komunikace kolem dané události, nebo je tam aspon emoticon).

Ihned každý člen týmu vnímá, jak se naši zákazníci chovají a co po nás chtěji. Jedním klikem se ze Slacku dostane do našeho interního adminu nebo do Intercomu a Smartlooku a přímo řeší jednu konkrétní záležitost. Je tedy např. chyba v dobití kreditu? Jedním klikem jste v adminu na kartě zákazníka a klikáte opravu kreditu. Každý ušetřený klik je čas... čas jsou peníze a hlavně ztráta nadšení a angažovanosti každého jednotlivého člena týmu.