#luciesedláčková
Text
Jsem opravdová
Malá elegantní konvice s čajem, keramický kalíšek. Potřebuju jít na chvíli ven, z kuchyně, od plotny, byť je to má stage. Půjdu tou cestou vlevo, podél vody a velké sochy Buddhy, je skrytá za živým plotem. Je namrzlá, jdu pomalu, to byl ale blbej nápad. Vrátím se a půjdu jinudy? Nene.To, že jsi přizpůsobila svůj rytmus jinému elementu neznamená, že o něco přicházíš. Přenastav vnímání času a najednou máš všechen. Prostě půjdeš pomalu.
Efektivita.
Snad dvacetkrát za den změním plány, mám dvě stě nápadů a jen 24 hodin, z nichž mě o šest až sedm připravuje spánek. A když se chci konečně vrhnout alespoň do jedné z těch věcí, stane se taková věc. Život. V podobě přátel, v podobě emocí a potřeb spojených se stavem zamilovanosti, v podobě tělesných potřeb, lenosti, whatever. A tak se učím být neefektivní a dívat se s tebou na film. A jde to. A chvíli hledám smysl tohoto úkonu, zaplašuji myšlenky na to, co všechno bych momentálně mohla studovat, tvořit, psát, posilovat. A pak na chvíli zastavím ty tiše vrnící kotouče myšlenek a ucítím, že cítíš. Že máš dlaň na mém břiše, byť to nemám ráda a pohupuješ chodidlem, protože je ti prostě dobře. Protože tohle stačí, aby bylo dobře.
A tak nacházím smysl v tom, že to nemusí mít smysl a přesto bych těžko hledala hlubší.
Zapomněli jsme být. Je to namáhavé, jednodušší je přece mít. Vlastnit materiál, co nejpestřejší vzpomínky, svaly, mít vlastní signaturu a odkaz ve věcech kolem – pokud možno praktických. Odkaz je jeden z faktorů, vzdalujících mě od bytí. Bojím se totiž, že prostě...nebude. Dostatečně velký, užitečný, povznášející. Žádný.
No jasně, to napsala/ nakreslila/ vynalezla ta...no...taková ta tamta, víš která, ne?
Ha. A jsme u toho. Budou si pamatovat víc odkaz než tvůrce. Tvůrce. Pomíjivá hodnota, tvůrce je tvůrcem na začátku, ne na konci. Brahma nemůže být Brahma, pokud chce zastávat funkci Šivu.
Ono to bytí ale není jen tak, byť si jen tak sedím v pokusu o lotosový květ se svým keramickým kalíškem u bublajícího potoka. Proč píšu bublajícího nevím, nikdy se mi tento příměr nezdál adekvátní ke kráse zvuku, jež voda vydává.
Takže sedím, nic nedělám a tvořím. Silové pole kolem mě, myšlenky a afirmace smyčkují paralelní vesmíry, potenciální budoucnost, a tím pádem i potenciální minulost. Myslím na jídlo, na jeho přípravu, konzumaci, trávení, pocit výčitek, který po jídle mívám. A už jsem plná a břicho se nafouklo během dvou minut, kdy jsem jedla neexistující rýži se špenátem. Úžasný a nebezpečný zároveň, ve světě potenciální reality se dá pohodlně zabřednout.
Myslím na práci, na pocit agrese při zvedání činek, na to, jak mě nebaví si holit nohy a stejně to dnes udělám a pak se spolu vyspíme. A to všechno už se mi v hlavě skládá do reálné podoby a emoce s činností spojené se stávají mou momentální emocí. A většina těch věcí se stane přesně tak, jak jsem si je uplácala v hlavě. Byť přede mnou chladne pu-erh a bublající potok stále nedobublal.
A já stále ještě sedím.
,,I can hear you thinking, what´s in there again?“ Říkáš to tak často, že jsem začala vychytávat moment, kdy se na to zeptáš. A smát se sekundu předtím, než to proneseš.
Co tam mám, co tam mám. Všechno, veškerost a přesto TAK málo. Protože nic z toho neexistuje, nepřetvořila jsem to v bytí.
Efektivita. Lidé si nepamatují tvou efektivitu. Yianiss si pamatuje ten zázvorový čaj, co jsi ho naučila. Liis si pamatuje ásánu na aktivaci solar plexus. Eda nikdy nezapomene na to, jak umíš imitovat lidi. Nezapomenou na to, jak umíš tančit na jakoukoli melodii. Na to, že ze sebe dokážeš udělat debila. Na to, že jsi je ovlivnila přinutila se zamyslet nad tolika věcmi, aniž by jsi to tušila. A to má dopad. Představ si rovnici, na jejímž začátku jsou tvá slova nebo činnost, kterou jsi udělala pro druhého. Další bod se nachází ve vzdálenost, jenž je určena mnoha faktory, které tu nebudu vypisovat. Ale ten další bod tam je. A v něm je veškerá krása, protože v tom bodě si onen člověk uvědomí dopad tvých slov na něj. Nebo se zbaví strachu tančit na jakoukoli melodii, protože tě kdysi viděl v kuchyni tančit tango s vysavačem. Nebo si po letech vytvoří rutinu přípravy zázvorového čaje. Vždy v pět odpoledne. A tam jsi TY. První i druhý bod na rovnici. Zodpovědnost za slova a činy, mluvila jsem o tom někdy? Protože ten první bod nemusí být vždy tak roztomilý, jako je horký nápoj.
Každopádně ve všech těchto věcech je zakonzervované právě ono bytí, o tolik efektivnější, než materiál.
To, co zanecháme, je neudržitelné bez svědků. Každý z nich vlastní kousek zrcadla, v každém zrcadle je jiný odraz tebe samotné. Kai a Gerda je pak můžou lepit dohromady Chemoprenem jak chtějí, ale jelikož každý z nich vytvořila jiná bytost, jiná energie a jiný úhel pohledu, můj obraz nikdy nebude kompaktní, celistvý, autentický.
A tak přestávám toužit po efektivitě, která by mě utvrzovala o mé důležitosti ve společnosti, o mé praktičnosti a toužím radši po oněch svědcích, kteří mě naplňují mnohem víc, než si uvědomují. Přestávám toužit o potvrzení toho, že tu opravdu mám své místo. Tady, vidíš? Moje cedulka se jménem, moje, majetek, ha. Hovno.
Jsem opravdová.
Nebudu Ti lhát, jsem dost neefektivní a nesoustředěná. Dvě stě nápadů vygraduje v jednu či dvě činnosti, což jsou, velmi často, příprava čaje a hledání receptů na kváskový chléb, který ráno upeču.
A stejně je mi při tom dobře. Protože jsem autentická.
Nedávno jsem šla do lesa, protože mi nebylo dobře mezi lidmi. Nedokázala jsem být...přirozená. Funny, huh? Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že mě posuzují, že bych se měla zase chovat nějak jinak a mnoho dalších fabulací, která si mozek vytváří, aby se nenudil. Potřebovala jsem v ten den přítomnost jiné entity, éterická těla stromů a rostlin. Takže se vyškrábu na kopec, protože tudy jsem nikdy nešla, není tu cesta. A vidím mnoho padlých kmenů, které stále žijí. Na jeden si lehnu a zavřu oči. A zkouším se smát. Nahlas. Nejde to, takže trochu přidám na hlasitosti. Pořád to nejde. Fu tohle je sakra velká výzva. A jakmile v hlavě pronesu tuto větu, začnu se smát na celé kolo. A sakra nahlas, padám z kmene, chytám se za břicho, nejde to zastavit.
Opravdu? Opravdu je „smát se“ mou momentální nejtěžší výzvou, když minulý rok jsem v této době pravděpodobně leda tak seděla na lavičce v Lužánkách, studovala dvě vysoké školy zároveň, spolupracovala na třech projektech, kreslila jednu skicu za druhou, nespala, začala zase pít, hulit a střídat chlapy, protože mi kurva chybělo vědomí toho, že cítím.
A tak se směju a tečou mi slzy. Protože jsem. Yo soy. So hum.
A v tom momentě, kdy padám z kmene a směju se jen proto, že se směju, v tu chvíli jsem tou nejefektivnější Lucií, kterou jsem kdy byla.
Analogová fotka od Radka Trlici: http://www.radektrlica.portfoliobox.net/
#brno#životvanglii#spirituality#ethericbody#rudolfsteiner#ashacentre#luciesedláčková#takovátatamta#články#tadyateď#gapyear
0 notes
Photo
Macbeth
Sketches for a semestral work at JAMU, Brno 2015.
Skicy pro klauzurní práci na JAMU, zimní semestr 2015.
0 notes
Text
Kdo tahá za nitky?
Aneb Poměrně zvláštní státnice
Ráno bylo po celém létě prvním ránem bez rozbřesku, šedé, neurčité.
Upekla jsem asi třicet malých rohlíků a koláč. Všechno jsem to v ateliéru nachystala a šla jsem do města. Něco málo po osmé, státnice začínají v jedenáct, projdu se, vydýchám.
Jaký dárek se dává oponentce? A jaký mám dát vedoucímu ateliéru za to, že mě tak „svědomitě“ vedl až k dnešnímu dni?
Odpověď zní: Dětská knížka o smrti a komix. To jsi celá ty, Lucie.
Ateliér je tmavý, jako vždycky. Divný klid v břiše, v hlavě, v těle. Žádný šum z nervozity. Ticho. Čtyři ženy v komisi a můj vedoucí nepřijel (,,Kvůli jedné studentce to nemá moc cenu, chápete...“). Vedoucí mé diplomové práce je mimo Brno. Chápu. Smeteme to rychle ze stolu a můžeme si dát těch třicet malých rohlíků. Nebo koláč.
Otázky 9 a 21, ani jednu z nich jsem si opravdu nechtěla vytáhnout, ale něco člověk vždycky řekne, že? Tak mluvím od té jednadvacítce, trochu koktám, trochu mám hlavu jinde. Už chci jít pryč z těch tmavých stěn, ale čím více chci zmizet, tím déle tu setrvávám a zabředávám do bezpředmětných rozhovorů. Byť jsou stěny čerstvě natřeny na bílo a místnosti jsou viditelně chudší o mnoho objektů a záhadností, k nimž se nikdo neměl, pořád je tu na mě přeplněno. Jsou tu uloženy ambice, k nimž se velká část absolventů nemá, ale mohou si je kdykoli vyzvednout. Nejlépe v čase konzultací, středa od 12:30. Přijďte si.
Státnice pomalu přejdou do příjemného tlachání. Dívám se na hodinky, má se stavit Kristýna, které věnuju svoje staré pastely. O něco později dorazí Nikola, pro kterou jsem nachystala nějaká stará Lpčka. Zbavuju se věcí, v batohu mám ještě jedny boty na prodej. Zbavuju se starého titulu, dostávám nový, naleštěný. Jen nemám místo, kam bych si ho připla.
Rozpršelo se. Jdu s Nikolou k divadlu, obdarovat Radka zbytkem rohlíků a hummusu. Daruje mi svou fotografii z cest. Ještě hodím Jarouškovi dolů do kanceláře dva kusy koláče a můžeme běžet. Skok sem, skok tam.
Vše je rychlé, předávání, odevzdávání, přijímání věcí, pocitů, hodnot. Jedna z prvních vět, kterou jsem po příchodu do kolektivu divadla slyšela, byla:
,,Udělala sis magistra a teď můžeš odjet s titulem na farmu do Anglie.“
Měla jsem pocit, že po měsících práce na diplomce si zasloužím spíše uznání, ale takováto něžná ironie přece ještě nikoho nezabila. Naopak, měla bych poděkovat za návrat do reality z akademického obláčku z nějž prší pouze kvazi-hodnoty. Jenže já nemám zase tak vysokou zeď a věty přicházející z okolí si v hlavě třikrát obrátím, než je zařadím do příslušných šanonů (Kterými jsou: I. Nebrat osobně, II. Vzít si ponaučení, III. Absolutně nechápu, proč jsi to řekl).
Takže se prostě jen zařadím mezi neúspěšné absolventy tím, že si hned nenajdu práci v oboru? Že nebudu pokračovat stáží? Měla bych se v��c snažit, měla bych méně spát a víc makat, ptát se neustále na další a další kšefty, trávit hodiny v blackboxu, protože jenom ty přinesou velké zkušenosti a dobré známosti, pravda? Očekává se, že se budu honit za každou příležitostí a vydám ze sebe vše. Začátky nikdy nejsou lehké, spousta mých přátel nespí a maká a posouvá se mílovými kroky. Nebo taky ne, prostě jen nespí a makaj a délka kroků je spíše centimetrová. Nicméně si staví svou stavebnici Merkur pěkně od základu. A já je moc obdivuju, závidím onu trpělivost a neustálou vnitřní motivaci.
Má stavebnice připomíná Lego Duplo pro děti od tří do šesti let. Umím makat jen tehdy, když jsem o cíli práce vnitřně přesvědčená. Jako dítě. Je to špatně? Dnes asi ano. Dívám se na unavené tváře kolegů po zkoušce, je večer dne mých státnic. Oni o svém cíli přesvědčeni jsou. Věří ve smysl své práce, přidávají a odebírají články stavebnice podle sebe a vytváří tak nádherné objekty.
Já stavím kostku na kostku protože si myslím, že se to tam má dělat, dokud se má lego věž nezbortí. Pak se podívám na její základy a vidím, že je na nich velký nápis MĚLA BYS. Aha.
Můžu do nekonečna zkoušet možnosti života, přeskakovat z povolání do povolání a naprosto tím ztratit možnost se píď po pídi vyvinout do podoby „opravdu dobré výtvarnice“. Při vidině přijatelného příjmu zatvrdnu někde v Edinburghské kavárně a dalších deset let se z ní nevyhrabu.Nebo můžu dělat to samé a z každého druhu práce, kterou budu během života dělat, si pomalu složím své vlastní Lego Duplo.
Kdo tahá za nitky?
Možnosti by mě neměly odzbrojovat, naopak. Všechny výše sepsané myšlenky jsou, doufám, důkazem o tvárnosti mého mozku.
Členitá stavba mozkové kůry výrazně zvětšuje její funkční plochu, která u člověka činí průměrně 2000 cm2.
Není to málo, není to moc, na takovém pozemku se přece dá stavět, ne?
A tak sama sobě gratuluju k magisterskému titulu, dopíjím čaj za zvuku šumící lípy u okna a než půjdu do práce, uvařím dýňovou polívku.
Tamtamtadá.
L.
0 notes
Photo
Demons
0 notes
Text
Fragmenty myšlenek část první: Psychosomatika
17. 3. 2017; 19:45 Na víkend u rodičů
Chtěla jsem mu říct něco víc, než jen: Je mi fakt dost zle, nepřijedu.
Chtěla jsem mu říct, že ho potřebuju vidět, ale zároveň se bojím, aby o mě neztratil zájem, když mě uvidí v takovým stavu. Je mi zima, ležím v posteli a asi to tak nějakou dobu zůstane. Bojím se interakce a samoty snad ještě víc. Ona je občas dobrá, ale zjišťuju, že je velice tenká hranice mezi zdravým osamostatněním a samotou. Druhá možnost přináší škálu vedlejších účinků. Proč jsem kurva nečetla příbalovej leták. První věc, co by v něm byla, by byl STRACH.
Nelogický, intenzivní, těžko odstranitelný.
Když takhle občas uteču k rodičům na vesnici, je mi tu první den-dva dobře. Ale pak mám strach se vrátit mezi lidi, zlenivím, nejradši bych se uzavřela. A jediná možnost jak z toho ven je skočit. Občas se vracím se staženým ocasem a zkouším to na vícekrát. Občas potkám lidi, kterých se nebojím a naopak mě nabíjí a jde to.
No ale poslední dobou...
Strach se mi usadil za krkem, v kyčlích, žaludku, kloubech prstů, kolenou a teď i v hrdle. A proto mě sere, že jsem mu nedokázala říct všechno. Mám pocit, že nevyřčená slova zůstanou v krku, nejdou spolknout ani vyzvracet. A tak mě tam bolí.
Okopávala jsem dnes záhony, protože když jsem to dělala včera v Brně, pomohlo mi to. Dnes mi to taky pomohlo, ale spíš rozjet všechny příznaky té „nemoci“ nebo co mi je. Což je taky dobře. Když jsem tak rozmělňovala tvrdé hrudky hlíny mezi prsty, došlo mi, že u mámy vždy ráda peču a že jsem dřív jezdila domů každý pátek a moc ráda. A každý pátek jsem něco upekla.
A jednou jsem upekla makové šneky, zabalila jich pár s sebou a vzala je večer na koncert naší kapely. Stála jsem tam ve tmě s přítelem za zády, hladil mě, dívali jsme se na kapely a pak kolem nás prošel zvláštní hubenej kluk v úplých kalhotách. Měl triko bez rukávů a skoro oholenou hlavu.
O něco později jsme seděli podél stěny s přáteli, smáli se a já se podívala na druhou stranu sálu. Opíral se o zeď a díval se na mě. A znova. A znova. Pak i v backstagi. A najednou mi vadilo, že mě můj přítel hladí, že se ke mně má, že je tady se mnou. Myslím, že jsem se mu trochu vyhýbala a na záchodech si před zrcadlem rekapitulovala, co se to sakra stalo. Ale věděla jsem to moc dobře.
Byl říjen a měli jsme výročí.
Po rozchodu to chvíli trvalo, ale už jsem znala přesný postup. Jen mi opět chyběl příbalový leták, ve kterém by bylo psáno, jak dlouho zotavení trvá.
Pamatuju si, jak jsem po předešlém rozchodu nahlas brečela a pořád dokola vykřikovala:
Jak dlouho ještě? Jak dlouho ještě??
Vždy, když jsem u rodičů, přijde mi, že stěny mého pokoje, hlína našeho dvora, kuchyňská linka...že to všechno mluví a připomíná mi vše zde prožité. Asi proto se mi tu poslední dobou dělá tak zle, nedokážu to odseknout, vzít tejpu a zalepit tu zasranou krabici plnou těchto...co to je?
Příhody? Zkušenosti? Spíš bych to nazvala...jako nějaký stroječek, který je multifunkční, trochu jako otvírák nebo švýcarský nůž.
Každý vztah má takové údělátko, funguje, má spoustu součástek, které se vytasí vždy, když je třeba a někdy, i když to potřeba není. Bohužel. Ale pak se zadrhne. Všechny jeho části jsou venku a nejdou zastrčit nebo odpadají a reznou. Některé se už neotevřou.
Mám krabici plnou švýcarských vztahových nožů.
Hezký.
Ale co s nima?
#myšlenky#fragmenty#úvaha#úvahy#deník#milýdeníčku#takovátatamta#nasrat#luciesedláčková#brno#článek#psychosomatika
0 notes
Text
Plochý telefon, plochý život
Když jsem se na jaře rozcházela s přítelem, brali jsme to sportovně a ve finále to byla spíš diskuze na téma „opravdový vztah“ než rozchod. Je to fajn kluk (tohle označení určitě každý ex-přítel přímo miluje), ale ne pro vztah, na což jsem ovšem přišla pozdě. Vztah mě vyčerpal, byť byl krátký, a já dlouho pátrala po příčině.
Odpověď byla jednoduchá – nic mi nevracel. Sice také nic nežádal, ale jsem ten typ člověka, co milovanou osobu zahrnuje pozorností jak to jen jde. Dělám to bezelstně, ale nikdy jsem nepřišla do situace, kdy mi daná osoba nevracela vydanou energii nazpět.
Lekce, která mě donutila uvažovat o své vlastní hodnotě, o své ceně a potřebách.
Při rozchodu jsem mu tento fakt vylíčila a on uznal, že o tom ví. Ale není schopen si to uvědomovat, neměl nikdy vztah, ve kterém by to bylo potřeba.
Vždy to bylo takový to hezký: výlety, sex, smích, akce... Nikdy nebylo zapotřebí se zamýšlet o tom, že ona potřebuje podpořit, vyslechnout, podepřít, nabít. Udivilo mě to, protože jeho poslední vztah trval zhruba pět let. Tu slečnu náhodou znám, je to krásná bytost, vnímající a zdaleka ne povrchní.
Po pár dnech uvažování mi došlo, že je mi ho vlastně hodně líto. Byť mě rozchod vyčerpal a zranil tak to stále není nic oproti vědomí, že jste vlastně nikdy nepoznali, co vztah obnáší. Co to je milovat. Nechci se touto větou dostat do patetických vod metafyzických obratů, k tomu tento článek neslouží. Vždy jsem přistupovala k zamilovanosti jako k příjemné chemické reakci a můj názor se doposud nezměnil. Zamilovanost beru jako shodu hormonů a pudů, které byly ve správný čas na správném místě a sedly si s hormony toho druhého. Zamilovanost často nemá logické vysvětlení a proto hledám odpověď v chemii. Nejsem jistě sama, která se v životě setkala s páry, u kterých jsem si v duchu kladla otázku, jak ti dva se mohli dát dohromady. A pokud „ti dva“ překonali prvotní chemickou závrať a setkání s realitou je nesmetlo, přišla na řadu milovanost… předložka za přestala být zapotřebí.
Vyber si svou perspektivu
Za poslední rok jsem se setkala s diametrálně odlišným přístupem ke vztahům jako takovým. Na jedné straně jsem se setkala s lidmi zdrženlivými v prvním sexuálním styku, zkoumajícím zákruty duše a jejich křivd z minulosti u svého protějšku. S lidmi, kteří vědomě přijímají milovaného takového, jaký je.
Přijímat chyby druhého můžeme i nevědomky, s trplitelským pocitem, unaveným úsměvem a mottem nikdo není dokonalý. Vědome přijímat a vidět chyby nás posouvá. Neznamená to, že jsme je pochopili a souhlasíme s nimi, ale že jsme je přijali.
Druhý tábor lidí, které jsem měla tu čest poznat a bydlet s nimi, měl takový podivně oficiální přístup, se kterým jsem se dříve nesetkala. Byli to oficiální lidé, kteří nemají ambice ani potřeba jakkoli měnit svět. Extrémismus a alternativa jsou pro ně cizím slovem, kráčí vyšlapanou brázdou za zdánlivě jistou a bezpečnou budoucností. Nejsou ignoranty, pouze jim vyhovuje nastavení systému, ve kterém žijí. Sice si ztěžují, ale spíše ze zvyku. Protože se to od lidského druhu očekává. Bavili se oficiální cestou, tzn. chodili do oficiálních podniků, na oficiální filmy a koncerty, do oficiálních obchodů. Jedli oficiální jídlo v oficiálních hodinách. Konverzace byly vesměs oficiální, včetně humoru. Chvíli mi život s nimi vyhovoval. Ve finále i výše zmíněný bývalý přítel byl jedním z nich. Brzy se mi ale zastesklo po...hloubce. Skutečně někoho přijímat a vnímat zahrnuje chvíle ticha, kdy není třeba co říkat a dělat. Kdy jste obklopeni přáteli, ale každý si děláte na svém, byť jste třeba společně na chalupě. Být na chalupě totiž neznamená, že budete mít naraženou bečku a navštěvovat hrady a zámky v okolí. Koexistence s lidmi, co vás skutečně vidí, nepotřebuje potvrzovat slovy. Ta hloubka je citelná, vzácná a velmi cenná.
Plochý vztah se slovy náklonnosti posílanými přes plochý telefon vám po nalezení této perspektivy chybět nebudou.
TakovaTaTamta
#takovatatamta#luciesedláčková#brno#názor#článek#fejeton#plochévztahy#plochételefony#konzum#nestabilnívztah#vztahy#přátelství#parnterství#rada#úvaha#protidavu#protivětšině#protikonzumu
0 notes
Text
Autosexismus
Pokud tento článek začnu větou Viděla jsem nedávno v televizi jednu reklamu... budete zřejmě očekávat, že se pouštíte do čtení povzdechů dívenky, jenž se ostentativně staví proti proudu. Občas se otočí nazpět aby zkontrolovala, jestli na obrazovce stále běží nekonečný výplach mozků a adorací nového zjemňujícího deodorantu. Kdo však jsem, abych soudila ty, co zapnou v pátek večer obrazovku? Sama to dělám, když zatoužím po sladké apatii a otupělosti, vzniklé sledováním nekonečného maratonu už tolikrát shlédnutého seriálu. So what. Jsem workoholik, co málokdy vypne.
Ale TA reklama!
Pláž, pět nebo šest dívek ve spodním díle plavek, poslední z nich si rozvazuje a sundává vršek. Zepředu je hodnotí a sleduje moderátor, nabízí jednotlivé dívky coby destinace, do kterých si můžete zajet na dovolenou. Na pláž.
Instatní relax a ještě vám zbyde něco na doma, až budete vysypávat písek z kapes.
Má první reakce byla údiv. Pak následovalo pohoršení, smutek a nakonec smršť úvah o roli sexismu v naší společnosti. Je to už tak běžná věc, že se nad tím většinou nezamyslíme. Pomalu přestáváme rozlišovat flirt a kompliment od sexistické narážky. Ne, to opravdu není to samé. V rámci těchto úvah mé myšlenky zabloudily k nedávné události. Šla jsem procházkou k rybníku a na břehu jsem zdálky viděla tři mužské postavy. Muži kolem 28 let, které jsem neznala, ale přesto je usměvavým Ahoj pozdravila. Když jsem procházela, zmlkli. Věděla jsem, že tetování na tak malé vesnici, kde žiji, často vzbuzují pozornost. Dlouhé zrzavé vlasy a kraťasy, které nosím jen, když je OPRAVDU horko, ze mě udělaly pochodující objekt.
Nepříjemné zpřítomnění hmoty, pochodující maso.
Dřív jsem tento pocit vítala, ale to mi bylo 16 let a podepsal se na mě syndrom ošklivého kačátka. Teď už to jen tolerantně přecházím s myšlenkou na to, že ve stáří budu na tyto chvíle ticha s úsměvem vzpomínat.
Za týden jsem šla podobnou cestu. Tři postavy byly na druhé straně rybníka, pořádně jsem neviděla, kdo to je, dokud mi jeden z nich nenabídl pivo. Nedala jsem si ho, ale zastavila jsem se na kus řeči.
Jeden z nich stál opodál, potutelně se usmíval a mlčel. Druhý byl takový ten pomalejší jedinec, co je rád, že je rád a bral zřejmě seznámení se s bosou potetovanou holkou jako největší adrenalin týdne. Třetí seděl poblíž mě, ptal se co dělám, o čem písu diplomku, vcelku šikovně konverzoval.
Po chvíli jsem se uvolnila a mluvila o tom, co bych v životě chtěla. Chtěla bych se naučit péct pořádnej chleba, spárovat, naučit se stavět podlau nebo aspoň pokládat parkety. Hmatatelný věci.
On: Tak to spárování ještě chápu, ale podlahu, to není jen tak.
Já: No jo, já vím, ale naučit bych se to od někoho mohla.
On: Bolí z toho kolena, pořád klečíš...nó, když nad tím tak přemýšlím, kdybys tu podlahu dělala v těch kraťáskách, cos měla minule...
(Smích všech tří)
Ták, ten sexismus příště necháme doma, jo? odpověděla jsem s úsměvem.
Stále smích, zřejmě ani nepostřehli podstatu mé věty. Rozloučila jsem se a šla domů se zjištěním, že se najednou cítím nepohodlně. Jako nahá. Jakoby se ode mě očekávalo, že si to pivo dám a s jedním z nich se vyspím. Pravděpodobně s číslem tři. Ale nechci být zlá, oni za můj nekomfort nemůžou.
A nechci to svádět ani na společnost, která z reklamy na rodinnou dovolenou udělala propagaci eskortních služeb. Sama si za to můžu. Proč?
Autosexismus.
Autosexismus je pojem, s nímž poslední dobou často laškuju v rámci hledání jeho opravdového významu. Stručně řečeno: Ženy dospěly do takového stádia, kdy jim nesexistické chování protějsku může připadat jako nezájem, může je to dokonce urazit. Zvlášť, pokud na party vyrazily v plné polní, staví se do nejestetičtějších poloh a hážou svými krásnými vlasy tak, že si je máčí v pivu (...jsme zřejmě na průměrné brněnské party). Jistě, že jsem si tím taky prošla. A často u sebe nacházím poslední zbytky těchto křečovitých volání po pozornosti. Zbavit se jich trvá déle, než jsem čekala. Je těžké náhle, po těch letech, nebýt sexistická sama k sobě.
Proč si holím před rande nohy? Protože čekám, že dopadne...dobře?
Před pár let jsem zrušila facebook a smazala účet na instagramu. V druhém případě byl havním důvodem právě sexismus ze strany žen k sobě samotným. Neviděla jsem muže, co by si fotil pozadí a dostával za tento počin slova nefalšovaného obdivu.
Když teď napíšu větu Sakra holky, co je to s náma a naší sebeúctou... budu tím moralizovat?
Nebo jsme prostě jen líní / líné se nad tím hlouběji zamyslet a zkusit si srovnat měnící se postavení ženy v průběhu let a přístup mužů k vyjádření náklonosti? Změnilo se toho tolik a mnohá tabu byla zbořena, že jsme si ani nevšimly, jak nenuceně se nám do mysli vpašovala všeobecně uznávaná škatulka určující míru atraktivity u opačného pohlaví. Nebo u stejného, to je jedno.
Sociální média se chtě-nechtě stala pro mnoho lidí věcí plošnou, kde se z drtivé většiny hodnotí krása / úspěch / spokojenost podle zveřejněných fotografií. Máme tři volby: uvěřit, ověřit nebo to prostě brát s rezervou. Jak mám ale brát s rezervou samotný fakt, že ženy považují za naprosto normální vystavit tělo na odiv anonymních odběratelů?
Tělo, jako takové, vnímám jako věc krásnou, ale soukromou. Tím, že nosím kraťasy a odmítám podprsenku nedávám podnět k jeho „zvěcňování“ ani k sexistickým či jiným komentářům. Je to moje tělo, moje věc. Jeho obdiv je mi k ničemu, pokud to necítím sama v sobě. Jeho kritika ze strany veřejnosti se mě možná dotkne, ale může mi být ukradená.
Souvisí uvolnění veřejné morálky s plytkostí vztahů?
Jakmile je moje tělo objektivizováno a jsem víceméně veřejně považovaná za kus, uměle ve mně vznikne druh sebevědomí, zjednodušující seznámení s opačným pohlavím, ale...není to ono. Radši půjdu na schůzku s nejistotou, dlouhým rukávem i sukní a pomalu se nechám přesvědčit o tom, že pro něj nebo pro nic skutečně kus jsem. Ale ne sériově vyrobený.
Nejsem vyrobena z umělého obdivu a barevných filtrů. Jsem recyklovatelná, opotřebovatelná a mám své datum expirace.
A pokud přiznáním nedokonalostí mého těla přijdu o pozvání na pivo, plakat nebudu.
Pivo stejně nepiju.
TakovaTaTamta
#sexismus#antisexismus#autosexismus#stopsexism#článek#názorjednéholky#brno#takovatatamta#luciesedláčková#názor
0 notes
Text
Stabilní nejistoty
Nedávno jsem narazila na článek s nadpisem Život ve Švédsku a po letmém přelétnutí odkazu jsem si řekla: Fajn, jeden z příběhů český holky která nevěděla, co se životem a rozhodla se odcestovat. Oné blogerce připadala její situace bezútěšná. Sama, zpátky u rodičů, bez vidiny naplňující budoucnosti. Všechny bývalé spolužačky už měly manžela, auto, hypotéku, embrio, anglický trávník a bůh ví co ještě.
A protože mě tyto příběhy nepřestávají bavit a inspirovat, začetla jsem se s myšlenkou na to, že mě vcelku neznámá osoba vykope z mé komfortní zóny a dodá mi motivaci k cestě kamkoli.
Ejhle.
Tato slečna se rozhodla svou cestu najít jinak. Lépe řečeno přes někoho. Zaregistrovala se na seznamce millionairematch.com, koncentrující pouze muže a ženy z vyšších platových vrstev (roční příjem minimálně 2,5 milionů korun). Autorka si našla svého vysněného partnera, přestěhovala se za ním do Švédska a žijí šťastně až... Kdo ví. Věkový rozdíl 20 let mi nepřijde nijak ohromující. Ani fakt, že byť seznamka funguje na mě vcelku odporném principu, nalézá se zde mnoho jedinců hledajících vážný vztah. Opominu i samotný blog, na kterém slečna zveřejňuje fotografie z přepychového bytu, restaurací či drahé auto se slovy typu Tohle jsem velý život hledala...
Budiž přáno.
Co mě však skutečně na celé věci udivuje je to, že na článek myslím už třetí den. A to stále intenzivněji. Protože se mě to týká. Otevírá to ve mně už tolikrát uzavřené komnaty, oprašuje staré úvahy, nutí mě to hodnotit moji momentální životní situaci a hledat na ní chyby. Ano, kdo nemá co dělat hledá chyby a vytváří problémy tam, kde nejsou. A já nemám co dělat. Tedy kromě diplomky, učení se na státnice a užívání si léta...eh...nechce se mi použít slovo prokrastinace. Takže to neudělám.
Zkrátka...
Verdikt zní: Je mi 25 let, nemám partnera, nemám práci a zatím ani titul. Nemám přestou představu o tom, čím bych se chtěla živat, kde a jak bych chtěla žít. Kam bych to chtěla dotáhnout. Jakmile jsem pro tato fakta začala nacházet příhodná slova, dala jim tím pádem podobu, tvar a život, uvědomila jsem si nastupující úzkost.
Chystám se v blízké době odcestovat, opustit pohodlí domova a okruh přátel, aniž bych měla přesný cíl. S tímto faktem jsem se už srovnala, přijala ho.
Ale článek Život ve Švédsku opět vzbudil pochybnosti.
Šla jsem proto hlouběji. Do části mozku, v níž se mimoděk ukládají útržky vzpomínek a informací, které si tato neuvěřitelně chytrá databáze byla schopna zapamatovat. Začala jsem se jí ptát na jednotlivé otázky.
Proč se mě příběh tak dotkl? Protože chceš jistotu.
Proč chci jistotu? Protože ji nemáš v sobě samotné.
Proč ji sakra nemám v sobě samotné? ...protože se to teprve učíš.
Poslední věta mi odpověděla na poslední otázku, zda bych byla podobného činu schopna. Představila jsem si, jak by společný život s panem X probíhal. Pan X by mě v ideálním případě miloval, zajistil by mi domov, případně by mi pomohl s vlastním podnikáním, finančně by mě podpořil v mých začátcích. A já bych pod každým svým úsměvem a slovy děkuju polkla hořkost vědění, že takhle to být nemá. Takhle se to nedělá.
Brahma, Bůh, Krišna nebo jiný Vám příjemný stvořitel a udržovatel mi dal mé vlastní nohy, na které se mám postavit. Velká touha po jistotě, po pohodlí a po domově mi však často bere dech a přitom by mě měla motivovat, stát se příjemným cílem. Zeptala jsem se podruhé. Je to vůbec moje touha? Ano, každý chceme mít alespoň kousek hmatatelné jistoty ve svém životě.
Ale v době nadstandartu, kdy se pomalu pojišťujeme pojištění, kdy se nemůže stát, že přečerpáme limit na kartě, kdy si odkudkoli zavoláme pomoc nebo zjistíme otevírací dobu restaurace...v této době se slovo jistota stalo manipulativním reklamním nástrojem.
Zkusme zbavit jistotu této jizvy a definujme ji vždy podle sebe. Ne společnosti, rodičů, podle zavedených modelů, které si, aniž bychom to chtěli nebo tušili, našli své místo v našich už tak příliš těžkých hlavách. Moji generaci vychovávala generace žijící v době bortících se ideálů, jistot vystavěných na falešných základech z příslibů lepší budoucnosti. A tuto generaci zase vychovávala generace, která z části příslibům chtěla věřit a věřila a z části si zachovala zdravý rozum a musela za to platit. Není divu, že je 21. století s tak pestrou nabídkou jistot okouzlilo.
Chtějí to i pro nás. Čekají, až k tomu dospějeme. V nejlepším případě tiše a trpělivě.
Jak těm, co pochází z doby pochybným ideálů vmést do obličeje, že si potřebujeme nejdříve sáhnout na dno? Chceme se ujistit o tom, že sakra fakt žijeme, že chceme zkusit co se dá a teprve potom si vybrat, na kterém z břehů se vylodíme.
Jen potřebuju rok pauzu, mami, pak si můžu najít stabilní práci a začnu hledat bydlení.
Jde tu větu bez obtíží vyslovit? Bravo.
Nejde?
...vítejte v klubu stabilních nejistot.
TakovaTaTamta
#úvaha#konzum#civilizace#můjživotvešvédsku#názorjednýholky#články#gapyear#úzkost#fejeton#luciesedláčková#brno#takovatatamta
0 notes
Last Seen Blogs
elhob-kurd
🇦🇪أبوظبي
exprovietnam
Thiết kế website Exprovn
fairy-espionage
wishing only wounds the heart
yakkos-world
please, mr. united states canada was my father
