týjo těch posledních 5 minut 4. epizody byly divoký

(plus něco co se určitě stalo před 3. epizodou)

to že se účetní odmítaj přizpůsobit změnám sem si už zvykla a ty jejich pojebaný razítka na účtenky musím dávaj i když už asi 5 let nejsou potřeba a všecko info z razítka je na začátku tej blbé účtenky a já tu jen plácám razítkovou barvu

co nechápu je když se po mě razítka dožadujou důchodkyně který co vím tak to nenosí žádný účetní na proplacení ale protože je to pro sousedku či koho. na dva nákupy samozřejmě, nedej bože že by ty její tuhy do propisek byly na stejném lístku jako ty pro tu druhou že ano. což mi zpomaluje celej proces a už se dělá fronta jak debil protože proč to sfouknout naráz

to sou důchody tak malý že bába odvedle nevěří že ty blbé propisky na křížovky fakt stály 15 korun

dopiči kurva to razítko je u kasy pro dodavatele zboží že sme to převzali, ne pro vaše nákupy, vám je to k hovnu

O dnešní strašlivé mládeži

Poslední dobou v oblasti vzdělávání hodně narážím na něco, co by se asi s trochou dobré vůle dalo považovat za články, nicméně já to spíš považuji za takové zoufalé výkřiky lidí, kteří si nějak nevšimli, že od roku 1989 uplynulo třicet let.

Třicet let je relativně dlouhá doba. Vezmete-li například třicet let, které uplynuly od roku 1914 do roku 1944 a máte trochu povědomí o světových dějinách, jistě víte, že během nich stihla proběhnout ne jedna, ale hned dvě (bez jednoho roku, historici prominou,) světové války, což vedlo k mnoha věcem a mnoha změnám. Mohla bych tu vypsat třeba ještě padesát přirovnání k tomu, kolik dramatických změn se může přihodit za třicet let, ale myslím si, že gramotní už pochopili, takže popojedem.

Abych se tedy vrátila k těm článkům, které se teď notně opakují ve všech možných podobách, jejich obsah je relativně prostý: Dnešní děti, potažmo žáci, jsou absolutně příšerní. Jsou líní, pohodlní, nevychovaní, nic je nezajímá, nechtějí se učit, jen si fotí ty své selfie, povídají si o nesmyslech, píšou ptákoviny na facebooky a instagramy, nebo dokonce nedej bože chodí za školu, to vše namísto toho, aby tiše a ochotně seděli ve třídě a byli tomu člověku stojícímu před tabulí neskonale vděční jen za to, že tam je a něco říká.

A ačkoliv historicky něco podobného tvrdila vlastně asi úplně každá generace o té mladší, a to už někdy od dob starověkého Řecka, a já bych to měla zkrátka s povzdechem přejít a dát si jenom bacha na to, abych se postupem času nestala stejnou zahořklou harpyií, potažmo autorkou obdobných článků, nějak si nemůžu pomoct, ale tahle tvrzení mě strašlivě vytáčí. Obzvláště potom od kolegů a kolegyň, kteří jsou ve věku mých rodičů a vyšším, protože absurdnější už to ani snad být nemůže.

Ono je to sice do jisté míry pochopitelné. Člověk nejspíš nikdy úplně nepřestane porovnávat sám se sebou a s léty, která sám strávil ve školní lavici. Lidé, co takto křičí, vyrostli v době, kdy člověk nesměl nic moc říct, aby ho soudrzi z VB neodvezli s černým pytlem na hlavě rovnou do uranového dolu, což se pochopitelně vztahovalo i na školní docházku, protože které státní zřízení se nepokouší vychovat si dostatečně poslušné ovečky tak, jak se to zrovna hodí. Kdo ve škole nedržel hubu a krok, ten přes tu hubu opakovaně dostal, dokud to z něj nevymlátili, nebo dokud nebyl dostatečně starý na to, aby nakonec uplatnili onen černý pytel.

Problém nastal společně s převratem. Přišla demokracie a mlácení dětí i černým pytlům odzvonilo. Jenomže lidé, kteří v této době temna působili ve školních třídách, nikam nezmizeli. A mnozí jiní, kteří v mezičase odrostli, byli z tohoto systému natolik otlučení a oblbení, že se náhle ocitli před katedrou a zcela bezradní zjistili, že si nemají jak vynutit poslušnost na dětech, kterým už nikdo nenafackuje za to, že přišli pozdě na hodinu, ani jim o pár let později nenarazí černý pytel na hlavu za to, že někam napíšou, že je pan prezident kunda a pan premiér hajzl zlodějská.

Povolání učitele se změnilo. Stalo se něčím víc, než rolí dozorce, který pětačtyřicet minut vede monolog, doprovázený skřípáním křídy o tabuli. Stalo se náročnějším, protože tím, že učitelé přišli o spolehlivé nástroje, kterými si lze vymáhat poslušnost, dnes musí do výuky investovat mnohem víc času i energie, neboť dnešní děti je potřeba nejprve něčím zaujmout a ukázat jim, že se ve školní docházce přeci jen skrývá nějaký hlubší účel, než je tiše sedět a čmárat si poznámky do sešitu.

Dnešní děti jsou skvělé. Nebojí se. Vědí, že nemusí každému zobat z ruky jen proto, aby jim někdo neublížil. Jsou kreativní. Učí se hledat nové, lepší a výhodnější způsoby jak dosáhnout stanovených cílů. Dokonce jsou natolik vnímavé, že rozliší dobrý a něčím zajímavý učební styl od toho mdlého, který je úplně o ničem, a to je pro autory takovýchto výkřiků naprostá zhouba. Protože na to, že se budou muset zlepšovat, zdokonalovat, hledat nové cesty, a že budou hodnoceni svými malými posluchači, je nikdo nepřipravil.

Ve školách dnes platí stejné pravidlo, které platí v každém jiném povolání v neustále se měnícím světě. Člověk na to buď má a nakonec se přizpůsobí neustálým změnám, nebo za okamžik zjistí, že mu došel dech, že už na to nemá a začne psát tyhle články, než to ve školství úplně zabalí, nebo to nejdřív zabalí a následně napíše takovýhle článek, v němž zdůvodní, proč skončil ve školství. A abych byla zcela upřímná, já si myslím, že je to dobře, protože nějak se to vytřídit musí, a jediné, co mě natolik vytáčí je, že je to relativně zdlouhavý proces, protože na tom netrpí nikdo jiný, než děti ve školních třídách.

Vás všechny, kteří se teď sborově pohoršíte, že píšu úplný kraviny a žiju mimo realitu, a že děti si dneska klidně pošlou učitelku do prdele a nikdo jim nic nemůže, a co jako budu dělat, až tam nějaké děcko pošle mě, bych chtěla požádat, aby si položili zcela zásadní otázku: Pročpak ji tam to dítko vlastně poslalo? Za sebe totiž můžu říct, že jsem pracovala i s velmi problémovou mládeží, ať už to bylo SOU či základka v sociálně problematičtější lokalitě, a ačkoliv jsme se žáky občas byli na ostří nože, žádné z těch strašlivých nevychovaných dětí se mnou nikdy nejednalo o nic hůř než-li já s ním. A takhle to vlastně tak nějak obecně funguje.

Pokud si neumíte respekt sjednat v mezích dobrého chování, násilím ani strachem si jej dnes nevynutíte. I to je zcela v pořádku. Opustme tedy jednou pro vždy stesky po těchto totalitních praktikách a zkoušejme to jinak a lépe. A nebo, když na to nemáme kule, přenechme to raději někomu jinému. Howhg.

Tyhle dva dny převrátily můj život

Plakáty na akci Cultural Hijack/CONTRAvention visely všude po městě, dokonce na sloupu přímo před barákem. Zásahy do veřejnýho prostoru mě zajímaj kuli práci, umělecký intervence zas uspokojujou mý tetelivý estétství. Vyrazila sem a čekala konferenci. Že budu sedět a poslouchat. Místo toho sem přišla jako první z celkem úzký skupinky - na interaktivní workshop (v hlavě mi vybuchujou titulky z Blesku).

Se všude píše vo překročení komfortní zóny, takže sem nezdrhla, i když sem měla kocovinu a chtělo se mi strašně spát (to mi vydrželo celý dva dny, ale kafe sladkosti a nakonec i páv mě zvládly udržet při smyslech). Navíc sem hned zkraje narazila na Anežku, kerou sem stihla napřed zachytit na fotce z výstavy Cultural Hijack. Zády k objektivu a se sluchátkama na uších, very stylish.

Nesnášim takový ty blbý hry na teambuildingu, takže když John Jordan, kerej vedl workshop, řekl že budeme “hrát hry”, vorosila sem se. Jenže John Jordan je zkušenej a povedlo se mu něco neuvěřitelnýho: nenuceně nás všechny zapojit, takže mluvit o svejch pocitech bylo přirozený. Cejtíš se víc jako umělec, nebo aktivista? (Ani jedno, mám jenom to svý psaní, ale neva mi stoupnout si na konec spektra.) Myslíš, že to, co děláš, má vliv? (Cha!) Vidíš budoucnost spíš růžově, nebo je všechno v prdeli? A tak. 

K obědu sme vzali bagety sejr ovoce a šli do parku. Mluvili sme o národech, náboženství, umění i uplnejch kravinách (”ten pes vypadá jako kráva..!”). A pak sme se vrátili k domácímu úkolu: vymyslet akci, která stojí na hranici mezi uměnim a aktivismem, mezi poezií a politikou. Napad mě Kovanda, jak stál na eskalátorech proti davu, nebo na náměstí s pažema připravenejma k objetí. Nakonec sme ale - z kartonu - vytvořili jinej městskej zásah: dlažební kostky s vyrytou Davidovou hvězdou (hádej co? Gunter Demnig!). Místo slov Igor škrábal kovovou špachtlí do opravdový dlažky.

Vlastně tomu domácímu úkolu předcházela jiná hra: John pochopitelně rád pracuje s prostorem a po místnosti sme různě rychle chodili v různejch směrech a za různejma účelama (ryby mezi oblázky!). Tentokrát to bylo “mysli na člověka, se kterym chceš bejt ve skupině a udržuj si od něj rovnoměrnej odstup; a teď mysli na druhýho a snaž se s nima tvořit trojúhelník”. Mně trojúhelník vyšel: Martina a Mathieu a navíc Igor Ponosov, o kterym eště nevim, že dělá v Moskvě partyzánský přechody a cyklistický stezky a úžasnej funkční street art.

Mathieu Tremblin je taky umělec, což zjišťuju v momentě; oba sou zastoupený na výstavě v Archipu. Blbý, že trvala tři měsíce a skončila právě až s koncem symposia. Některý věci se mi moc líbily. Mj. i Igorův sladkej dvojportrét s kamarádem ze Států, se kterym tvoří - zarámovanej spolu s vylisovanou květinou. (Druhej den večer se tomu smějeme.) 

V sobotu ráno sem uplně grogy, ale těšim se na Anežku a sem zvědavá na konferenci, dneska už klasickou, budem víc poslouchat. Ale koho! A že to sou různý lidi co dělaj různý věci! John Jordan vypráví o principech tvůrčího odporu, kreslim srdíčko a zapisuju “the beauty is in the winning”. Jeho prezoška jede. Pak trochu ostýchavý Oliver Ressler a po něm temperamentní Tamara Moyzes, která neprezentuje jen svoje práce, ale taky případy lidí, kteří se stali “aktivisty” nějak mimoděk, z nouze či z rozmaru. Pavel Karous, jehož sem doposud znala jen jako autora Vetřelců a volavek (vostuda!), poukazuje na komplikace při instalacích soch do veřejnýho prostoru. Introvertně se představuje taky EPOS 257 a po něm Deana Kolenčíková; oba s prostorově minimálníma, ale obsahově nabitejma instalacema. No a nakonec i Igor a Mathieu a nakonec Mischka, je to našláplý, těžký udržet pozornost, Anežka nakradla štos sušenek, já lámu pátý kafe - a najednou kruh a sdílení pocitů.

Sem pomalá a v sofistikovaný diskusi se nechytám, navíc je těžký přehazovat z jednotlivejch anglickejch přízvuků (Irsko, Německo, Francie...) a najednou se mě Peter McCaughey, o kerym sem nepsala a kerej je možná nejstarší a rozhodně nejsladší účastník konference, ptá: “What about you, Tereza? Your feelings about yesterday workshop?” Tyve seděj tady lidi ze Ztohoven, všichni ti umělci, nad jejichž intervencema padám do prachu, sedí tu Anežka, kerá se mi líbí a Klára to točí na mobil. Sem pomalá a pomalu rudnu, ale koktám, že pro mě bylo největší překvapení, že sem se dokázala aktivně zapojit, že je to pro mě nová věc a že největší přínos je v tomhle smyslu osobní (můžu taky intervenovat!).

A pak konec a víno a páv a rozhovor před domem a pak přesun na Smíchov. Igor na plácku u Anděla proházel tmavý a světlý dlažební kostky do šachovnice. Berem víno skleničky svíčky a figurky, skáčem do dodávky a jedeme. Poklidnej mezinárodní šachovej match přídou rozpustit policajti, někdo prej volal, že pijeme víno (ano, pijeme). Vlastně akurátní exkurz do český povahy; nikdo nám nic neřek a rovnou volal švestky. Byli slušný, přesouváme se k řece, Igor fixem kreslí novou šachovnici a pouliční večírek pokračuje. Je mi s těma lidma tak dobře, nikdo si na nic nehraje, všichni sou přirozený a otevřený a povídáme si a smějeme se a já si uvědomuju, že se mi už dlouho nestalo, abych se takhle cejtila s uplně cizíma lidma a taky to, že je už dost hodin a že musim mazat domů za holkama a že se mi ale vůbec nechce.

Je neděle a prší a mně je tak smutno, že už to skončilo a že se tahle rozmanitá skupina lidí sotvakdy sejde ve stejnym složení znovu. No ale mám číslo na Marcelu, která v Humpolci rozjíždí továrnu na kulturu, těšim se na kafe s Anežkou, sem zvědavá na tajnou akci EPOSE 257 (a jestli mě nakonec zahrne do tajnýho mailistu) a du mastit článek o Igorovejch aktivitách v Moskvě. Jo a že mi ty dva dny převrátily život je fakt: došlo mi, že můžu taky zasáhnout do veřejnýho prostoru i to, že můžu taky trochu zlepšit svět. I tim svym psanim. Nebo tou energií, jejíž přebytky ve mně furt vibrujou - navzdory veškerý fyzický únavě. Jak sem řekla Peterovi, když mě přistihl, jak se plížim pryč: “I’ll never forget these two days”. Fakt jako.

Teorie Problému

Problémy sou určitě těžší než vzduch. Znáte ten pocit, ve třídě je fajn aLe když vstoupí učitel a vy nemáte úkol,  vzduch je najednou těžkej, není to dobrej pocit. Coz znamená že problémy, a je jedno jestli problém vnímáte jako hmatatelnou věc nebo něco co spíš tušíme než vidíme a tak, jsou těžší než vzduch. Což jednoznačně vede k závěru,  že vysoko v nebi nejsou problémy. Nebo je tam aspoň necítíme.  Odpověď : i v nebi můžou bejt problémy, např. neskutečný znečištění který vypuzujou letadla nebo nehoda letadla/, souboj stíhaček co se nevede.  Druhá odpověď - jistě že tam jsou. Ale podle mého,  pokud jste bez letadla, jen sami v neskutečném tichu, s narůžovělyma mrakama,  s kilometrama pod sebou a se zářícím sluncem, problémy se vám vykouří z hlavy jak pára co je dlouho pod pokličkou.  Já bych nic nevnímal.  Jen euforii. Tak šílenou, tak moc,že bych řval. A asi i strach ne? Jak se dostanu dolů. Jenže to mě nezajímá. Klidně můžu spadnout, teď už víc nepotřebuju, 

kluk nemá mě a fucking fifteen

je nám fucking patnáct a myslíme si, že nám patří celej svět. patnáctiletý holky vzdychaj, že dlouho neměli sex a že už jim chybí. a jestli seš kluk kerýmu je patnáct a si panic, tak seš buď odpornej a nebo debilní šprt. nejlíp všechno dohromady a ještě k tomu smrdíš. já si o sobě nemyslím, že sem hnusná nebo je ve mě nějakej problém, ale já prostě už od začátku věděla, že nebudu moc na vztahy. zatímco okolo mě všichni s někým chodí, já si připadám vyjímečně a volně. neznamená to, že mě nikdo nechce. zkušeností s klukama mám poměrně dost. a když se to tak vezme tak i víc než ty holky co maj kluka. zkoušela jsem to už hodněkrát, ale vždycky mi spíš vyhovujou ty chvilkový záležitosti. v neděli jsem byla se šindym v kině. šindy mi přijde jako hrozně fajn kluk, ale v hodně ohledech se rozcházíme a navíc je mu devatenáct. což by nebyl zas takovej problém, ale mě je to prostě divný. taky neni zas až tak hezkej. líbí se mi, ale furt to neni ten přelomovej kluk, u kterýho bych se každou chvíli bála, že mě s někym podvede a nebo by mi psaly všechy ty ostatní holky, ten strašně krásnej kluk je tvůj kluk? omg, sem dost jealous na tu kudrnatou holku co chodí s pěnkavou, protože jí se to přesně děj. ale i pěnkava mi nepřijde dost dobrej. jo, po vzhledov�� stránce je dokonalej, až na ty žíly na rukou, ale i s těma by se dalo něco dělat. ale po psychický stránce je to debil. a navíc bych nemohla chodit s klukem co hulí. teda hulí tolik jako on. až káťa bude mít kluka, bude to velký. a všichni o tom budou vědět. vim, že si teď vysnívám někoho kdo asi těžko existuje, ale i tak je ve mě malá naděje, že by se to mohlo stát. každopádně chci dát šindymu šanci. přemýšlela jsem i o tom jestli se s nim nevyspim. protože přece jenom sex je asi fajn a proč nezažít svoje poprvé s klukem kterýmu je devatenáct a má toho dost za sebou. taky chci aby až budu s tím do koho se vážně zamiluju a budu ho milovat tak jako nikoho, aby to naše poprvé bylo dokonalý. a to většinou, když je holka panna, se nestává. taky si furt stojim za názorem, že tě láska oslabuje. a tak když mi dneska šindy napsal ať na něj zapomenu, otřáslo to se mnou a nechtěla sem tomu věřit. pak jsem si uvědomila, že se do něj asi pomalu zamilovávám, což neni dobrý. nechci bejt heartbroken girl, teď to zkoušim se šindym a jestli ani to nevyjde, bude ze mě pořádná fuckgirl. jako ta v takovym to film s tim hezkým stydlivým klukem co měl tátu spisovatele kterej spoustu let čekal na svojí ženu, která ho opustila a nakonec se k němu vrátila. ale to odbíhám od tématu. na to aby ze mě byla fuckgirl se budu muset asi vyspat se šindym abych měla nějaký zkušenosti, čemuž se uplně nebráním. přijde mi blbost střežit si svoje panenství spoustu spoustu let dokud to nebude s tim pravym. sračka. žijte teď a dělejte to co chcete. co když vás v šestnásti přejede auto vy umřete jako panna s tim, že ste si jen mohla vysnívat jaký vaš poprvé bude. udělejete to teď. a tak tu teď sedim s nechutnym ekzémem na obličeji, v uších sluchátka a píšu. venku svítí sluníčko, ale já radši nikam nejdu, protože vypadám jak s leprou a kdybych si na to dala mejkap tak se to nezlepší. pomalu sem si udělala jasno na tom na kom mi záleží a kdo mi je u prdele a mám se fajn. taky nechci uplně přestat žít do přijímaček, jen to moje žití trochu utlumim. dala sem si ultimátum jednu kavárnu tejdně, jinak se chodit učit. ponděli, hned po škole domu. úterý, nechodim na tělák protože tam děláme velký hovno, takže po škole do knihovny a pak na přípravku. středa, tady by se dalo polemizovat o tom jít do kavárny před schůzkou. čtvrtek, na vaření zas nechodim, takže knihovna a pak přípravka. pátek, jestli sem nebyla ve středu nikde, můžu jít kalit. a o víkendu štrotim. tohle bude můj životní plán na pár budoucích tejdnů. to ale neznamená, že musim přestat žít. užívám si života furt stejně, jen se snažim koukat do budoucna a víc se učit. sice furt žiju budoucností, ale ne tolik jako ještě nedávno. po přijímačkách budu žít dvojnásobně abych to všechno dohnala, každej den bude jedno velký dobrodružství. budu nosit džínovou bundu a budu se mít skvěle. bydlet budu na půdě, protože si to tam předělám do krásy a bude to jenom moje. uplně vidim jak tam ležíme na to plesnivym zaprášeným gaučíku, kouříme, nebo hulíme trávu whatever. objednáme si pizzu a k večeru vylezeme na střechu a budeme pít víno pod hvězdami a pozorovat noční prahu. na střechu si přinesu světýlka a bude to tam moje. národka bude můj druhej domov. budu chodit na náplavku a vysedávat na letnou. pak si koupíme happy noodles a budem se mít fajn. najdeme si pořádnou brigádu a z prvních vydělanejch peněz se vožerem v hany. na školu bude prcat, protože co? na střední budu (snad, klepklep) přijatá. pak se taky někdy seberu a prostě s někym odjedu pryč. nasednem do vlaku a pak se necháme vyhodit průvočím protože to bude přece jedno kde budem. a večer konečně přijdem domu, zabouchneme za sebou dveře a usnem na podlaze. budu okouzlující a krásná, v dešti líbat kluka, kterej si bude myslet, že sem jeho životní láska. ne, já budu fuckgirl. poslouchat písničky a kouřit v tramavaji. v noci chodit do stromovky a pít krabicák s neznámejma lidma. do jedenácti vysedávat v trafice, protože proč ne? a všechno tohle začne tím, že se nehorázně vožerem po přijímačkách. mám v plánu si sebou vzít božkov nebo vodku nebo whatever budu zrovna mít a hned jak vyjdu z tý školy napiju se. a bude to. zapálim si cigáro a jen tak si sednu na lavičku a budu přemýšlet o životě. pak napíšu kamarádům a uděláme nějaký velky srazys, opijem se na žofíně, stane se trapas a zavolaj na nás policajty, budou velký zátahy, že někdo skončí na záchytce a jeho rodiče budou mít voplýtačky se sociálkou a mezi náma ostatníma se to bude postupně všechno šířit jako vir. to že se někdo s někym vyspla, to že vyhodili vojtu z jericha to, že oli je ještě panna. a dvojčata peckovi sou buď předávkovaný drogama nebo maj otravu alkoholem, tak jako vždycky. možná zkusim i stopex a nebo se zhulim dp sraček. a pak snim sama celou pizzu. vlezem v noci do zoo a necháme se vyvézt. bude to období na který budu pamatovat fakt dlouho, a který bude trvat ještě dlouho potom než skončí, protože to bude to naše mládí. budete to taková předehra před gymplem. bude to když mi bylo fuking patnáct. bude to to období na který fakt málo kdo zapomene a možná i to období kdy budu mít svýho prvního kluka a to období na který si jako vzpomínku nechám vytetovat něco jak jinak než nezapomenutelnýho. na to kdy se budu bát chodit domu kvůli cucákům na krku, na to kdy budu přemejšlet o svojí orientaci, tak jako všichni. na to, že na to nikdy nezapomenu. na to, čemu se řiká život. a život fucking patnáctiletejch stojí za to.

Žárlíme. Každý z nás. Někdo to upřímně přizná a nestydí se za to, jiný to tutlá a emoci v sobě potlačuje. Pravdou je, že dusit v sobě cokoliv nepřináší dobrotu a skryté věci mají tendence se dříve, či pozděj, drát na povrch. Proces dostávání věcí zpod pokličky je často velmi intenzivní a nestává se, že by se tahle akce obešla bez pozornosti. Je to zároveň, aspoň v mém případě, proces bolestivý a nesnadný. Jak to u mě probíhá?

Ležim na posteli, poslouchám Smetanu, při jehož skladbách jindy dostávám 2 pocity: extatický a nebo uklidňující. Tenhle večer se ale nedostavuje ani jeden z nich. Hudbu neslyšim, jakoby ke mně nepronikala skrz reproduktory na mobilním zařízení. Na hrudi mi sedí Halina Pawlovská a v břiše mám vobrovskou mambu zelenou, plazící se závratnou rychlostí Prahou 5. A v hlavě mi to šrotuje.

Nejdřív přišla informace. Mozek ji bezproblému vstřebal hned, ale za cirka půl vteřiny si přál, aby mu před vchodem postávali 2 vyhazovači zjevem podobní Karlosi “Terminátoru” Vémolovi s guestlistem v ruce a nemilosrdně odmítali pustit dovnitř všechny informace, doměnky a myšlenky, které na seznamu hostů chybí. Tak by se totiž krásně předešlo všemu, co bude celý večer následovat.

Po získání informace a následného litování o jejím obdržení přichází fáze popírání a zlehčování. Informaci se začnu smát a opakovat fráze typu: ‘Šak von je to jenom sen. Se zachvilku probudim a zjistim, vole, že se mi to jen zdálo.’ Jenže nezdálo. Neprobudim se, ba naopak, cejtim se vzhůru až moc. Začnu sebe samu ujišťovat, že se zas nic tak hroznýho neděje, což je mimochodem pravda, ale reálně mi to dojde tak za týden. Do tváří se mi nahrne krev - to je rozrušením. Nejsem fakin kardiolog, takže nevim, jestli mi srdce začne vynechávat a nebo tepe 2x rychleji než normálně, každopádně mám pocit, že se mi děje obojí.

Když se v tom náležitě vycachtám sama, přijde řada na to, abych to přenesla na ostatní - co bych byla jinak za kamarádku, že. Takže se pohodlně uvelebim na posteli a vypukne to.

Píšu své nejlepší kamarádce zprávy v rychlosti 10000 zpráv za vteřinu. Znásilňuji obrazovku telefonu jako by to byla moje platební karta na kase v knihkupectví u sekce: knížky, který sice vypadaj hezky, nebo sou hezky napsaný, ale ty si je v životě nestihneš přečíst. Tenhle večer je kamarádka na party, takže mé já v ráži střídá mé já ‘nechci tě rušit, ale’ závratnou rychlostí. Mám ale naprosto andělskou přítelkyni, která mě vyslechne, poradí a přidá si pár svých problémů. Vše poctivě prodiskutujeme nejen na messengeru, ale později i v reálu, to je ale časově momentálně velmi vzdáleno od tohoto večera. Bohužel.

Kamarádce jsem napsala, že jdu spát a nejraději bych to i udělala - tělo je zcela vyčerpané, ale hlava pracuje na plné oprátky. Místo spánku tedy naprosto logicky přichází fáze: sebelítost.

Hněv ze mě odplouvá jako Titanic z přístavu v Evropě. Stejně jako tuto loď i mě čeká šílený osud v hrozivých vodách. Pozor, pozor: vplouváme do vod sebelítosti. Dejme tomu, že se osoba, kvůli které mám zkažený celý večer (dále v textu označována jako “X”) místo se mnou, bavila s někým jiným. Co asi udělá každý průměrný týnejdžr v mé pozici? Začne se porovnávat s osobou, se kterou “X” ztratilo jedno krásné a slunečné odpoledne, když mohlo být s vámi. Jsem tlustší než ta osoba, hloupější, jednodušší, jsem míň vtipná, zábavná, hůř se na mě kouká, za všechno může ten můj vodpornej křaplák, však už učitelka na základce mi kvůli němu dala ze zpěvu dvojku, kdo by ho chěl poslouchat, žejo, beztak jsem nezajímavá, určotě jsem nezajímavá a hnusná, ten novej účes to všechno posral, kdybych se dopíči nevostříhala, bylo by všechno jinak, ale mně se zatraceně líbí, ale co když “X” ne?

Uf, vyčerpávající, co? Všichni víme, co by bylo nejjednodušší: promluvit si s “X” a vysvětlit “X”, že jste citlivej kretén, kterej mu nechce zakazovat kamarádění se s hezkejma holkama, ale jakoby JO CHCE.

Místo toho ležim v posteli, Má vlast už je u skladby Blaník a já píšu tuhle hloupou slohovku. Semtam přestanu a osvěžim si paměť, jaký spouštěč tohohle všeho to byl (třeba si přečtu tweet, kouknu na ig story, atd).

Je mi ze sebe špatně, protože žárlivost neni pěkná věc. Ale žárlíme. Každý z nás. Někdo to upřímně přizná a nestydí se za to, jiný to tutlá a emoci v sobě potlačuje. Potlačovat ale cokoliv není zdravé. Přetlakovaná láhev jednou vypění. Sopka buchne. Já buchnu. Jednou buchnu a nebude to hezký, ale bude to prostě jen potřeba.

Moeraki boulders, bídné třešně, dobré meruňky a opět vízové starosti.

Po návratu na Zéland jsme se téměř okamžitě začali přesouvat do Otaga, kde jsme už měli domluvenou práci na třešních, na sadu Hinton kde jsme sbírali i loni. Po cestě jsme se zastavili na vyhlášených Moeraki boulders. Kulaté šutry na břehu oceánu jsou z většiny fotek známy na suchu, ale my jsme dorazili očividně za přílivu. Když jsem lezl na jeden z šutr, tak přišla vlna a já byl ve vodě až po pupek.

Poté jsme udělali jen kratičký stop na Katiki lighthouse kde jsme už jednou byli. Maják je o ničem, ale je tam spousta lachtanů :)

A pak už následovala jen cesta do kempu St. Bathans. Ráno jsme se šli projít k místnímu Blue lake. Celé St. Bathans byla dříve zlatokopecká osada a právě zde u jezera se těžilo asi nejvíc. Bílý písek tvořil spolu s modrým jezerem úžasnou scenérii.

Z tama jsme už nabrali přímý směr Alexandra. V kanclu sadu Hinton se díky tomu, že nás znali z minulého roku jednalo o bleskovou záležitost. Oproti minulému roku jsme se ale rozhodli, že budem bydlet v kempu u sadu a ne v kempech po okolí. Výměnou za pár dolarů denně ušetříme spoustu naježděných kilometrů, budeme moct dýl spát a budeme mít pravidelně sprchu a k dispozici kuchyňku. Hned druhý den jsme začali sbírat. Od rána pršelo a byla zima jako kráva. A co bylo snad ještě horší bylo to, že se potvrdilo, co se proslýchalo již dřív. A to, že celá třešňová sezona stojí za prd. Na stromech bylo strašně málo třešní. Zatímco minulý rok jsme postavili žebřík a nasbírali třeba celý baket (5kg) z jednoho místa a na stromě - teda vlastně polovině stromu - nasbírali třeba i 6 baketů, nyní jsme na jeden jediný baket museli obejít třeba i 3 stromy. Katastrofa! Po 3 hodinách jsme to kvůli dešti zabalili úplně. Druhý den v práci to byla stejná hrůza jako první a my se rozhodli, že trápit se na stromech bez třešní , hnát se jak blázen a nakonec mít stejně minimálku nemá cenu a že si půjdem hledat jinou práci. Takže další den jsme jeli do Queenstownu (QT) a chtěli si hledat práci v hotelech. Všude nám řekli, že by nás hned vzali, ale minimálně na 3 měsíce. A na tak dlouho Peťa už neměla víza (1měsíc). Stavili jsme se ještě v nějaké autopůjčovně, na vinici a napsali do agentury SSE. Jelikož se nám práci ale najít nepodařilo, tak jsme se vrátili do Alexandry a druhý den ráno opět nastoupili na sad. Ale hned z rána nám přišly 2 smsky z hotelů v QT, že se máme dostavit na pohovory. Vymysleli jsme si výmluvu s autem a vyrazili. Než jsme dojeli do QT, tak nám přišla ještě nabídka z SSE agentury do packhousu ovoce. Peťa by balila a já bych skládal bedny na palety. Nebylo by tam tak drahé ubytování jak v QT a měli bychom jisté hodiny. Bereme to. A tak rušíme naše schůzky a jedeme do zapadlé díry jménem Kurow. A tak skončilo naše letošní působení na třešních které trvalo 3 dny, ve kterých jsme odpracovali tak 14 hodin :D

Večer jsme přijeli do kempu Duntroon Domain kemp kde budeme po naši dobu působení v packhousu Waitaki Orchard bydlet. Je to placený kemp, protože free kempy tu bohužel nejsou, ale za 10 $ na osobu tu sou sprchy, záchody, pračka, vybavená kuchyně a dokonce obývák s televizí a elektřinou.

Naší novou prací je malinký rodinný (4sestry +3 bratři +rodiče v důchodu) sad s packhousem. Jelikož to bylo fakt maličké, tak tam celou dobu panovala docela klidná atmosféra a práce nebyla nijak těžká. Ze začátku bylo na lince asi 5 holek a já stekoval pro celý (5holek) packhouse sám. Až přibylo na lince víc holek, tak mi přiřadili Peťu, která mi krabice vážila a zavírala a já už jen stekoval. Později jsem musel stekovat i v chlaďáku. Ze začátku jsem z toho nebyl příliš nadšený, ale jelikož pak přišli skutečně tropické vedra, tak sem za to byl i trochu rád. Kromě meruněk jsme dělali taky broskve, nektarinky a švestky.

O volných víkendech jsme vyráželi na drobné výlety po okolí, kdy jsme si prošli viktoriánské město Oamaru, pár km od kempu jsme se stavili na Elephant rocks a místní fosilii dinosaura. Také jsme procárali celý Duntroon což je až na pár baráků s místníma vlastně takový skanzen.

Jeden den jsme si zajeli na Clay cliffs, což byly skalní útvary a po něm jsme zvládli ještě Benmore track. Asi 4 km okruh skýtal nádherné výhledy na jezero. Výhledy byly takřka srovnatelné například s výhledy z Ben Lomond, ale náročnost byla o poznání nižší.

V průběhu našeho působení v packhousu nám přišla pozvánka na workingholiday do Kanady. Na tohle sme téměř zapomněli a už plánovali, jak se někdy v březnu budem vracet do ČR. A mimo to musela Peťa žádat ještě o visitorská víza na NZ, protože ji její WH už končili a tak sme opět museli do Christchurch na medical check. Celé to znovu bylo o spoustě papírovaní. Po skončení Petiných víz jsem v packhousu pracoval několik dní sám. Ona se mezitím přesunula do Oamaru, kde bydlela u jedné rodiny a za trochu pomoci okolo domu měla bydlení, jídlo a hlavně internet, který potřebovala ke své grafické práci pro zakázky z ČR. Dozvěděli jsme se, že v oblasti Hawkes Bay otevřou možnost pracovat na turistická víza a tak jsme se rozhodli, že si o to Peťa zažádá a zkusíme to. Já skončil v packhousu a vydali jsme se si užít naše poslední velké cestování a poznávání krás NZ.

UŽ NIKDY NEVYJDEŠ DO POLÍ

Žaludek na vodě a oči pod vodou. Tam kde bejvaj kruhy na spodnim  víčku má kůži rozedřenou do krve. Popotahuje zatimco čeká na baru. Je to bar kde dělaj koktejly, celej čistej a drahej, takovej, co do něj chodí lidi v kravatách.

Čeká na Z. zatimco jí jeho krásná holka míchá drink. „Co by sis dala, řekni a já ti namícham o čem sníš“

Snim o posteli, o pokoji, o domově, o bezpečí, myslí si A., ale říká: „Něco sladkýho s trochou kyselýho“ její oblíbená příchuť pití i čehokoli jinýho.

Holka s lišcíma očima míchá drink a vypadá u toho jako egyptská královna. Naleje ho do skleničky pro princezny. A. jí obdaruje umrtvenym úsměvem. Hodila do sebe odpoledne dva prášky co dostala od kámoše, aby zvládla vyjít z bytu svý spřízněný duše a teď je vyžvejklá jak po mejdanu. Ani si neni jistá proč na něj čeká. Asi proto, že je to tak nějak jednodušší. Z. má zběsilý tempo a držet s nim krok vyžaduje buď velký odhodlání anebo velký odevzdání. Za chvíli se zjeví ve dveřích. Vypadá úplně unavenej, anebo na keťáku. Podá liščí holce večeři ze stánku na rohu. "Jé" vycení na něj holka bílý rovný tesáky. Poď, jedem, mam v autě Alfu, kejvne směrem k A.. Alfa je pes. Vypadá jako by byl vyrobenej ze sněhu. Nebo z vaty. A. se zvedne "Co ti dam za to pití, co chutná jako bonbóny?" "tssss"procedí liška bílýma zubama a ty dva vyjdou z baru do noci. A. zapluje vedle Z. na sedačku jeho novýho vozu a sotva se rozjedou zazvoní mu telefon...jak jinak... A. si prohlíží interiér auta. Je to takovej polosporťák, mergl potaženej kůží. Kolem řadící páky omotaný gumičky. "Na co máš všechny ty gumičky?"timhle autem spolu ještě nejeli  "Přece na všechny ty peníze!" Z. se směje svym excentrickym smíchem. A. se ušklíbne, položí se do kůže a kouká na  noční město zatimco Z. vyřizuje nekonečný hovory. Hustle. Myšlenky jí ujedou někam pryč. Její studenej pokoj zeje prázdnotou a ona se budí pokaždý v jinym bytě. Většinou u Z....nebo u duše. Někdy u Riota. Doma neni, je z něj místo, kde je všude cítit hluboký rány co utržila v poslednim boji o velký city. Potáhne si z vapíku a něco malýho si poznamená na kus papíru co se válí v kastlíku.

V klubu kam dojedou je hodně lidí, na zdi bílý kachličky a nad vchodem ostnatej drát s tibetskýma vlaječkama.

Velkej vyhazovač u vchodu prohmatává klukum kapsy. Holčičí vyhazovačku nemaj, tak A. nikdo neprohledává, což je dobře, protože A. má kapsy narvaný koulema. Nosí je po těch kapsách už několik marnejch večerů, problém je v tom, že momentálně nevypadá jako holka s koulema. Vypadá jako holka s herákem, kdyby něco. Každopádně u ní nikdo nic nehledá, kromě jednoho opuštěnýho týpka, kterej jí řiká Marie. Z. někde zmizel. Někdo na ní začne mluvit zpoza jejích zad. Ten hlas je úplně měkkej.

"Ty bílý kachličky, já nevim, vypadá to trochu jak na jatkách"

stojí za ní holka s odbarvenýma vlasama a hrozně valí voči.

"Ale to je trochu dobrý, já spíš nechápu ty vlaječky s tim ostnatym drátem"  

" Máš prej nějaký koule"

" Já nevim, proč myslíš?"

"Z se zmínil"

"Kolik chceš?"

Holka ukáže na prstech jednu.

Vypadáš teda jako fakt špatnej dealer svýho zboží, nemyslim to nijak blbě, ale seš v pohodě?"

A. se kouká na holku. Na prstu má tribal kérku. "Nejsem" veme si peníze a strčí je do kapsy.  Holka zapije tabletu a zmizí do víru zábavy.

za chvíli se zjeví N.. Je trochu použitej a někde hluboko v sobě drží tíživou temnotu.Ztracený děti nekonečnejch nocí. Na chvíli měli dojem, že se našli v povšechnym chaosu, ale teď jedou vlakem, co nikde nestaví a nemůžou z něj vystoupit. leda skočit a to může bejt tvrdej náraz potom, polámaný kosti, žádná sranda.

"Čau"

"Čau"

obejmou se jakože to něco znamená, že to znamená blízkost. Povídají si a kouří cíga na dvoře, dál nejdou protože N. nemá na zaplacení.

"Můžem jít pryč, kdyby si třeba chtěla" je k ní hrozně zdvořilej

"Chceš kousek óčka na cestu?"  chtěla jít pryč, nenáviděla ten dav.

"Jo to víš že chci" každej spolkli kus hnědý ztvrdlý hmoty. Vymotali se z přervaný zahrádky a vykročili do tmy. Povídali si o včerejší noci a došli k nedalekýmu parku bejt trochu míň na vočích. Kouřili trávu načež se A. sebrala a šla se vyblejt do keře.

"Hej mě je taky dost zle" znělo to soucitně a mělo to příchuť bolesti.

"Mě zas tak zle neni...jenom bleju, ale neni to nepříjemný"

" Tak v tom případě je mi zle, bez toho taky" vypadal zle. měl zkroucenou pusu s těma velkýma rtama a choulil se do klubíčka. Za chvíli taky poodešel ke křoví. Když se vrátil, nevypadal o moc líp než když odešel. Byl tichej a nestěžoval si, ale kroutil se na lavičce do neposednýho klubíčka.

"Já asi pudu domu tyjo, sem fakt zničenej a hrozně mě bolí břicho"

zvednul se na nohy a ty se podlomily. Už neřikal vůbec nic a hodně se svíjel a objímal si kolena. Trvalo to ještě třeba hodinu zmatku než došli do nemocnice, venku svítalo. "Co vám je mladý muži?"

"Jak co mi je? Je mi hrozně blbě, to mi máte řáct vy co mi je"

"Asi máte nějaký nastydnutí to vypadá, jak se potíte a tak vůbec, měl byste se jít domu vyspat možná radši"

"Cože, tak to teda počkejte..."

"Máte pojištění pane?"

"Prosim? Já vám řikam, že tady umíram bolestí"

"Podívejte, na západě je úplně běžná praxe, že vás bez pojištění vůbec neošetří"

"Na to vám seru co je na západě, já rozhodně nejdu nikam dokud mě nekdo neprohlídne"

A. na to kouká a kdyby nebyla tak extrémě umrtvená tim makovym zázrakem, asi by už dávno řvala. Takhle řiká jenom: "prosimvás to je reálný, už to trvá třeba hodinu..."

"A co jste užíval mladý muži?"

Nezvládá to poslouchat. Jde ven před barák a kouří půlvajgl co se válel před vchodem, zatimco kouká dovnitř na ten výjev. Zdá se že personál nemocnice po nějaký době už nezvládá odolávat a začne něco sepisovat, naloží pacienta na křeslo s kolečkama a než ho odvezou pryč, vrátí se A. a ptá se o co de..."Vy jste příbuzná? Máte doklad totožnosti?" nemá nic. Stihne mu do ruky vmáčknout malej složenej papírek a pak ho odvezou pyč. "Tak to musíte počkat, teď vám nic neřekneme, ale když vás kolega uvede jako kontakt, někdo vám dá vědět" Jde domu, leží ve vaně, v puse má pachuť nemocnice a raního blití.

Čeká.

Myslí si, že je prokletá . strčí hlavu pod vodu.

Čeká.

některý lidi sou jako černý díry.bejvali hvězdy.pak se zbortili sami do sebe a teď plujou nekonečnym vesmírem a přítáhnou všechno, co se přiblíží. přítáhnou a rozdrtí na prach.

zazvoní telefon.

Virgo

Představujete si dívku ve znamení Panny jako jemnou, panenskou děvu, čistou jako čerstvě napadlý sníh? Asi přijdete o pár iluzí. Není to žádná rusalka v průsvitném hávu, která klečí u jezera. Promiňte, že jsem vám zničila vaši představu.

Žena Panna dokáže opustit manžela kvůli muži, kterého potkala kdesi daleko za oceánem, porodit milencovo dítě, než se odhodlá k sňatku, a čelit nepřátelskému světu se vzpřímenou hlavou. To není zrovna panenský přístup. Máte se o tomto něžném a křehkém symbolu neposkvrněného ženství co učit. Kromě jiného má páteř z nerezavějící ocele.Je pravda, že v zásadě je ostýchavá. O tom není sporu. Tyto dívky nepronášejí plamenné projevy na veřejnosti ani nerozbíjejí sekerami saloony v tažení proti pití alkoholu. Rovněž se nedostávají do vězení za řízení v podnapilém stavu. Ale žena Panna je žena. Zná všechny nezbytné lsti a zbraně, včetně odhodlání dosáhnout štěstí, ať ji cesta k němu zavede kamkoliv. Kvůli pár pichlavým trnům podél cesty neomdlí ani nebude zoufale volat o pomoc.

Pokud se doslechnete o ženě Panně, která překročila zákony společnosti, rozhodně se pokuste číst mezi řádky. Je pravda, že má v podstatě čistou duši. Ale skutečná láska je také čistá a Pannu jiný druh nezajímá. Kvůli ní vyšplhá na nejvyšší hory a překoná bouřlivá moře v galoších a lodní kazajce, což může značně zakalit představu slabé dívky v šifonu. Také si vzpomeňte, že skutečný planetární vládce Panny, vzdálený Vulkán, je bohem hromu. Panna, která je nespokojená v manželství a najde lásku bez chyby (nebo si myslí, že ji našla, což je totéž), nebude váhat přetnout bývalá pouta. Použije-li nůž, povede ho chladnokrevně a přesně jako chirurg. Přestože nerada rozbíjí rodinný kruh, ještě víc nesnáší pokrytectví.

Jak jednou přijme lásku jako opravdovou a ideální, čistota vztahu podle jejího vlastního konceptu převáží nad všemi právními dokumenty světa. Je to jedinážena zvěrokruhu, která dokáže být současně absolutně praktická a božsky romantická. Situace s milostnou aférou za dálným oceánem se na první pohled může zdát povrchní a nemorální. Ve skutečnosti je to předvídatelný příklad, kdy se Panna chová v souladu se svým charakterem, když musí učinit obtížné rozhodnutí. Zažije sice agonii hanby ze společenského odsouzení takového vztahu, ale to ji neodvrátí od vytčené cesty, ani to nezničíčistotu jejích motivů. Je to dokonalý důkaz nezdolné praktičnosti zemského elementu Panny smíšeného s duševním, vzdušným Merkurem hledajícím ideál. Jakmile je láska Panny zažehnuta, rozžhaví se do běla a vášně ostatních znamení se její intenzitě a jedinečnosti nemohou rovnat. Ovšem vzplanutí takové lásky může trvat dost dlouho. Přiznávám, že ohnivý, fyzický aspekt lásky může být u typické Panny ženského pohlaví poněkud potlačen, ale tato žena má v sobě jakési tajemno, klid a čekání a „vášeň ducha“ je nejuspokojivější náhradou pro muže, kteří v lásce dávají přednost delikátnosti a zdrženlivosti.

Je perfekcionistka, ale to neznamená, že je sama dokonalá. Má své záporné rysy, které vás mohou velice rozčilovat. Jeden z nich je ten, že zarputile věří, že nikdo nedokáže dělat všechno tak pořádně a výkonně jako ona. Co vás ale opravdu dopálí, je, že zpravidla to skutečně nikdo tak neumí. Také je pedant na dochvilnost. Už jste někdy nechal Pannu na sebe čekat na schůzce? Když je rozzlobená nebo mrzutá, nebude zuřit a rozbíjet láhve o vaši hlavu, ale když ji naštvete, dovede být hašteřivá a podrážděná. Měl byste být připraven, že vám od plic vyhubuje. Někdy se může Pannaznačně přiblížit chování dračice, ale většina z nich nezachází tak daleka. Přineste jí květiny. Přiznejte, že je chyba na vaší straně, a nehádejte se. Stejně vám to k ničemu neposlouží, protože s Pannou nemůžete vyhrát. Jelikož je jejím elementem země, má ráda výtvory přírody a květiny zmírní její zlobu. Pokud jde o omluvy, snažte se, aby byly stručné a k věci. Nedá se vodit za nos. Její ostré vidění odhalí nejdůmyslnější lež a nejnepatrnější stopu od rtěnky na vašem límci. To, že má čistou duši, neznamená, že je naivní.. Nemyslím tím, že vám bude kontrolovat šaty, aspoň ne před svatbou. Potom to bude v jejím domě a nebude se cítit tolik provinilá. Když má přiznat, že chybila, dojde u ní k mentálnímu bloku – jako kus dřeva přímo před jejím mozkem – takže bude nejlepší, když vezmete vinu rovnou na sebe. I když vám to může jít na nervy, většinou bude mít pravdu. Tak proč byste se s ní měI přít? Až se jí vrátí dobrá nálada, bude pro vás zdrojem takového potěšení, že vám nebude záležet na tom, kdo vyhrál nebo prohrál.

Dokážete-li snést urážku vaší mužské pýchy, mohlo by vám prospět řídit se jejími radami ohledně financí nebo ji nechte vést rodinný rozpočet. Má smysl pro přesnost a praktičnost a neuniknou jí nejmenší chybičky (nemá-li v horoskopu impulzivní ascendent nebo jiné vlivy).Jestli chodíte s dívkou v Panně, oprašte své dobré způsoby a slovník. Hrubá slova nebo pití vody z nádoby na mytí rukou jí nevoní. Nechroupejte jí mrkev těsně u ucha a ohryzávání kukuřice byste měl vůbec vynechat. Není nikdy lehké ji jíst decentně, natož před jejíma očima. Řekněte číšníkovi, ať vám ji rozkrájí a servíruje na talíři. V nedbalém oblečení také neprojdete její inspekcí. Jste-li zamilovaný do Panny, měl byste se smířit s holením dvakrát denně, a totéž platí o sprchování. Před schůzkou s ní použijte vodu po holení, vykartáčujte si oblek, umyjte si vlasy, vezměte si čistou košili, buďte zdvořilý a vyčistěte si boty. A ještě jedna cenná rada: Až se příště zpozdíte, předstírejte, že nevíte, kolik je hodin. Vejděte k ní rozzlobený. Až se vás zeptá, co se stalo, řekněte jí, že ta zpropadená knihovna (to je asi nejsilnější slovo, jakého se můžete odvážit) zavírá pět minut před úřední zavírací dobou. Kdyby se to stalo jen občas, nebylo by to tak hrozné, ale oni vám zavřou před nosem každý večer, když jdete odevzdat ty těžké vědecké časopisy. Vaše zpoždění bude hned zapomenuto.

Neberte ji na koňské závody, kde vyhodíte týdenní výplatu na Zlatou šanci v páté dráze. Schovejte si lechtivé historky pro kolegy u oběda a neustále jí opakujte, jak jste rád, že není přelétavý a nezodpovědný typ. Vždyť přece jste rád, ne? Stejně tak se na vás nelepí. Panna nikdy nejde do extrému. Dovede se o sebe postarat. Ale nemusí se chovat jako muž, aby to dokázala.

Nesnažte se ji přemoci svou fyzickou přitažlivostí nebo ji vášnivě objímat v metru a nechtějte ji líbat na dobrou noc hned na první nebo i na desáté schůzce – čekejte na lepší věci. Prostě buďte velmi zdrženlivý. Postupujte pomalu a taktně, nebo skončíte na posledním místě v pelotonu. Ostatně bude milovat divadlo a taky přehlídky. Pompa a okázalá podívaná spojená s dramatickými emocemi jí poskytují ventilaci pro vlastní úzkostlivě střežené city. Kromě toho je výtečný kritik. Kombinace vysoce rozvinutého intelektu a uměleckého vkusu jí umožňuje ostré vidění. Kdyby se vám o tom podařilo přesvědčit broadwayské producenty, byl byste zasypaný volňásky na premiéry. Žena Panna skoro pokaždé odhadne kritické recenze dopředu. Jedním z jejích klíčových slov je bystrý úsudek. Miluje hry, koncerty a knihy, ale je neobyčejně kritická k jejich obsahu. Stejně tak kritická je k vaší kravatě a účesu a k tomu, co děláte a co říkáte. Kritizovat je pro ni stejně přirozené jako dýchat. Panna je věčná perfekcionistka a bez ní bychom byli všichni pořádně zanedbaní. Nekritizujte ji však. To je proti pravidlům. Raději byste jí neměl dělat to, co dělá ona vám. Její jasnozřivost jí dovoluje vidět vlastní nedokonalost stejně dobře jako vaši a soudí sama sebe často a bezohledně, což je důvod, proč cítí, že od vás v tomto ohledu nepotřebuje žádnou pomoc. Dá se o ní po pravdě říci, že je „svým vlastním nejpřísnějším kritikem“.

Příjemná stránka milostného vztahu s touto ženou je, že všechny vaše starosti vezme na sebe a dokonce jí to může činit potěšení. Zabrání vám v dělání hloupých chyb, aniž by vás připravila o mužnost, což je umění, které by ženy narozené v jiných znameních měly napodobit.Pokud jde o věrnost, možná jste výjimečně slyšel o Panně, která se z nevysvětlitelných důvodů rozhodla rázně odhodit bezúhonnost, ale v pozadí takového činu většinou stojí touha něco si dokázat a netrvá to dlouho. Panny ženského pohlaví, které na čas sklouznou do promiskuity, jsou dostatečně chytré, aby tento lapsus zakamuflovaly, a takové chování je rozhodně výjimkou. Za normálních okolností, jestli vás vaše partnerka opravdu miluje, jí můžete bezpečně důvěřovat a klidně ji zanechat měsíc na opuštěném ostrově s nejvíc sexy mužem, jakého znáte. Dva měsíce? No, Panny jsou také jen Iidé, víte. Nejsou to chodící a mluvící počítače. Jejich srdce j sou vřelejší, než si lidé myslí, a jejich city mohou mít sílu hromu, i když to obvykle neinzerují. Sice svoje city ovládají, ale to neznamená, že neexistují. Pamatujte si to. Dodá vám to odvahu.

Panna je tak puntičkářská vůči maličkostem, že vám to může jít na nervy, ale dovede být také nejvlídnější, nejštědřejší a nejpříchylnější bytost na světě. Považujte její perfekcionismus za ctnost místo za neřest. Co bychom si počali bez Pannina bystrého oka a mysli ve světě, kde vládne impulzivnost? Přestože vás svými kritikami dráždí, má v sobě jakousi neodolatelnou přitažlivost. Ale to jste jistě již objevil sám, jinak byste se neholil dvakrát denně a nechodil každý večer do knihovny. Její jemné chování a mírné jasné oči na vás hluboce zapůsobily. Dokonce jste asi už zjistil, jaká je s ní legrace, když na ní lidé nehledají chyby, a jaký důvtip se skrývá uvnitř té hezké hlavy. Je zajímavé a okouzlující, že když se ženy ve znamení Panny smějí, často to zní jako zvonění rolniček.

Nemá žádné iluze, proto se jí nepokoušejte vnutit žádné falešné myšlenky. Pro ni je pravda krása – a krása je pravda. Zvykněte si, že každé tři vteřiny vysypává popelníky, buďte hodný na její zatoulaná koťata a ona zato zvládne rutinu s dýmkou a papučemi s ženským půvabem. Dokáže sdílet své pocity jenom s tím, komu důvěřuje, a pouhé maličkosti pro ni hodně znamenají. Navzdory své skromnosti a přirozené ostýchavosti je dost silná, aby utěšila druhé, když se jim nad hlavami stahují černé mraky. Její tichá odvaha a hluboký smysl pro zodpovědnost často působí jako kouzelné lepidlo, které drží rodiny pohromadě. Zřejmě bude dobrá kuchařka a nikdy vás neotráví polévkou. Váš domov bude čistý a útulný a ve velké míse na stole budou jablka místo cukroví (které škodí zubům a vůbec zdraví).

Pravděpodobně nikdy neuvidíte běhat své dítě venku s nudlí u nosu, obličejem zamazaným od marmelády nebo v roztrhaných teniskách. Také vám jeho prstíky nebudou rozhazovat tabák ani vám malovat pastelkami po soukromých listinách. Jeho matka bude přísná vychovatelka. Tyto ženy mají málokdy víc než jedno nebo dvě děti a zdá se, že nepotřebují mateřství k uspokojení svého ženství. Ale jakmile se dítě narodí, nikdy nezanedbávají jeho tělesné, morální nebo vzdělávací potřeby. S uspokojením citových potřeb to nemusí být tak snadné, ale je-li si Panna jista vaší láskou a ví, že si jí vážíte, poskytne svému potomkovi spoustu vřelé náklonnosti. Děti často považují matky v tomto znamení za jemné a se smyslem pro legraci. I když jsou přísné a snaží se jim vštípit dobré návyky, mají v sobě něžnost, která dítěti říká, že je milováno.

Pamatujete si báseň, která říká, že za poslední šestipenci si nemáte koupit chléb, ale „hyacinty pro potěchu duše“? Dejte této ženě oboje. Často ji asi přistihnete, jak šije nebo spravuje, a jestli máte typickou Pannu, váš dům bude naplněný nebeskou vůní čerstvých květin a horkého domácího chleba pekoucího se v troubě. Opráší vaše staré sny, až znovu zazáří. Budete mít manželku, která si nikdy nepůjčí váš holicí strojek ani nepoužije váš zubní kartáček na líčení očí. Když budete nemocný, bude se o vás starat jako anděl a nezahanbí vás flirtováním s vaším nejlepším přítelem. Bude vždy pečlivě oblečená a bude schopná se s vámi bavit i o jiných věcech než o plenkách a drbech z módního salonu. Dostanete od ní veškerou věrnost a oddanost, kterou si zasloužíte. Nebude vám dělat žárlivé scény, ani nebude bláznivě utrácet vaše peníze. Nechá si vaše tajemství pro sebe, pomůže vám zorganizovat práci a pravděpodobně zůstane dlouho bez vrásek. Nestojí to všechno za zdvořilé způsoby ačisté nehty? Její oči jsou klidná jezera plná lásky, a když se usměje, celá místnost se rozzáří. Raději se jí držte. Možná už nikdy nebudete mít takovéštěstí.

6. 7. 17 - Pit-zdo

M.:"Všude mákový buchty a kříže. Mňam." Takhle to dopadá, když vás sponzor pošle bez Káčka s kobrou na burger na druhou stranu planety. Báli jste se, ale žádnej hovězí detox se tu nekoná. Tyhle dva tejdny se nesou v duchu Vice city. Hnusný hotely, miliony v kapse (ledvince) a na motorce bez řidičáku. Ty dny v letadle a cestování v čase jsou silnej teleport teletextem. Probudíš se v hnusným párnu a každej indomexikánec ti chce za dvacet ká na naše doslova vojet nohu ve svým taxi. Dobrý ale je, že tu kafe serou zvířata. To posouvá levl hygieny na takovou cigi úroveň, že máš furt místo trenálů síťku od plavek a chodíš se mejt do moře s potulnejma psama, bezrukejma opicema a různejma koroptvema. Lausovi kraby nepočítám. To se ale nestává tak často, protože na pláž musíš buď slanit, nebo dosurfovat jako ten dobrodruh, u kterýho jsme žili. Hrozně mu ty zcestovalý historky věříš, když vidíš jak je vyžranej a nevleze ani pro svou ztracenou kočku přes plot. Jako žrát furt ryby s rejžou nešlo. Vegelajf tě tu taky nečeká. To pouze na snídani banány na tisíc způsobů, ale málokterej dává smysl. Na každým rohu urožněný prase ve vytrýně. Nadhernej průhled jak televizou na juranku. Ty kokosy ale nejsou aspoň tak vyuzený jak u nás, tak jsem rád, že asi nebudu taková pokrytecká pizda, která to leje v česku jenom kvůli fejmu. Že jamesi? Ostatně dobrý si sem celkově najet. Uděláš si to tady totiž jaký chceš. Jak marťas na drogovejch ostrovech s pětima šlapkama. Tak neposlouchej olího brekot o tom, že tu jezdí všichni. Neumí totiž asi sjíždět vlny jak Staňa, která na to má školy. Myslím, že pochcanýho mobyho poslouchá v livingstounu víc trosek z žabin, než je budhistickejch sebehledajících se tlustejch blondýn v ubudu. To je ta meka jogýnskejch mindž. Evropani, co si to tu uzurply, tomu říkaj balifornia. Jogamatky sou tam kvůli nim prej drahý a nemůže tam uber. Hele jinak jih ti stačí (soutsiiide nigger). Fakt se vyser na sopku a tirtagangu, obrázky sou na googlu. Tam dole je to dobře mixlý, hnusný, na silnici sušený ryby, nebo hip kafíčkový podniky, který se jmenujou podle rytma - sukyn syn. Hrajou tu jefferyho a drake, tak jim rovnou posílám hrozný prabs. Tam jsme dali prase na bejglu s vejcem benediktem, což se nepočítá, ale v pitstopu, kde hrajou limp bizkit a hned na to ricky martina se santanou, tak tam jsme dali konečně rýl světový jídlo s masáží v závěsu. Báby tu nosí klidně padesát litrů ryb na hlavě, ale tady si musíš dojít sám objednat k baru. Jsou tady celkově dost líný. Uklidili jsme za ně aspoň pláž. Ta cedule to o nich ví - If you want breakfast in bed, sleep in the kitchen. To proto si tu staví kolem silnic zevl boudy, na kterejch si válí svý celoživotní tepláky celý dny. Poslouchaj tu snad ještě panjabi mc, jak jsou líní hledat nové hudby. Když se teda překonaj, dovalí ti king burger. Protože vymyslet něco víc než otočit 2 slova... No a za to si řekli krásných 125 tisíc. Ještě že to zatáhne Pacek s Marešem.