Lidé, kteří mi připadají atraktivní

ženy

lidi s genderem, který by nebyli schopni vysvětlit mojí babičce

Bolek Polívka ve filmech Jana Hřebejka

Měli bychom zařadit přechodníky zpět do běžného psaní. Žádný “archaický” odůvodnění neberu. Renesance, vole, já chcu svoje přechodníky

poslední autobus, prázdný výlohy, špatný nápady a horší výmluvy

to všechno na místě, kde každej nádech i výdech chutná jako kyanid

Každotýdenní trápení v Praze, shlíží na mě výdech Strahovského tunelu, přísnýma očima se táže, zda-li pak jsem se už naučil hnout z místa, ale opět ho musím zklamat. Vydechuju a vypouštím, ale neberu nic zpět, je to jako kdybych ztratil jakoukoliv schopnost přijímat informace. Hodiny ležím a snažím se zapamatovat sedm lehkých informací, dny se plácám v bahně, měsíce si nevšímám života okolo. Zamkl jsem se zevnitř a komínem jsem vysunul klíč na střechu, jak se pro něj dostat zpět už jsem nedomyslel. Vlastně si ani nepamatuju, že jsem tam ten klíč dával, nebo že nějaký klíč vůbec existoval. Normálně bych z toho domu musel vynášet odpadky alespoň dvakrát denně, kvůli tomu, kolik sraček mi lidi říkají. Ale já vydechuju a vypouštím, vše jde komínem nahoru, okna jsou zabedněná a nic nejde dovnitř. Mrazivě přesné svědectví v mrazivý říjnový den. Zajímavý měsíc; Velká říjnová revoluce a Velká prázdnota, jež mě tu obklopuje. Není náhodou, že Říjnová revoluce byla vlastně v listopadu a Velká prázdnota bude na tomto místě trvat věčně. Nekonečné nepřesnosti. Ladně se pohybuji po laně nástrah a nastražuji uši, abych slyšel ba i sebemenší záblesk naděje. Snahu přehlušují skřeky z venku a zbývá jen prázdná výloha. Díky, Praho.

Práce s Figmou

Už teď vím, že jsem tento úkol pojala jinak, než spolužáci. Řekla jsem si, že koláže pro mě nejsou novinkou....dát 2 až 3 fotky poblíž sebe na nějaké krásné pozadí a napsat k nim text neberu jako výzvu, kterou bych doteď nedělala. Proto naopak jsem zvolila jinou cestu - zkusit vytvořit plakát, který by vypadal jako jedna fotografie.

Úkol byl pro mě o dost náročnější, než jsem očekávala. V Canvě pracuji již 6 let a vytvářím přes ni propagační materiály pro náš skautský oddíl, proto si myslím, že ji znám jako vlastní boty. Proto jsem zvolila Figmu, o které jsem se dozvěděla až na hodině. Prý intuitivní nástroj...strávila jsem nad jednoduchou koláží 3 hodiny, jen zjišťování jak z fotky udělat pozadí či vymazat pozadí u fotky mi zabralo 80% času. Když jsem si myslela, že mám vyhráno, tak jsem omylem smazala celý obrázek a nebyla schopna ho vrátit zpět. Myslím, že kdyby mě někdo sledoval u procesu vytváření, tak by se dost nasmál.

Má práce tedy spočívala pouze v hraní si s kontrasty, vrtvami a průhledností.

Pro svou práci jsem si vybrala svůj oblíbený citát z Malého prince. Napřed bych ráda své smýšlení obhájila....ačkoli se všude snažíme, aby texty byly dobře čitelný, tak můj záměr byl opačný - chtěla jsem dát velký důraz na hlavní myšlenku textu, vše důležité je očím neviditelné, proto jsem celý text i ilustraci dala do ztracena.

Uvědomuju si, že výtvor není perfektní, a že se na něj za měsíc podívám a nebude se mi líbit a budu se zkušenostmi úplně jinde. Ale když si vzpomenu na proces vytváření, tak jsem na sebe hrdá.

A díky tomuto úkolu vím, že je to činnost ve které se chci zlepšovat.

Ozzy - Ordinary Man (2020, Epic)

(26. 2. 2020)

Ozzy, žijící symbol metalu a nehynoucí legenda, o sobě dává po dlouhých deseti letech vědět další deskou, která má být jeho rozloučením. Málokdo pochybuje o tom, že deskou finální, ale všichni mu přejeme jen dobré. Desku doprovodí i turné (opáčko minulého rozloučení No more tours), které však provází zatím jen oklady kvůli zdravotním potížím. Osobně by mě zajímalo kdy padlo rozhodnutí natočit tuto novou desku a zdali o tom aktéři přemýšleli třeba před dvěma lety, kdy jsme mohli Ozzyho vidět v Praze... To se asi nedozvím. Princ temnoty si na nahrání desky pozval samé zkušené hudebníky. Nemá smysl jmenovat konkrétně, stačí se podívat zde. Na desce však poměrně překvapivě nehrá Zakk Wylde, jeho parťák, syn a žák. Já v tom sleduji jednoznačný záměr udělat ji svižnou a rychlou, případně s novým zvukem, což je v přímém rozporu s jeho stylem skládání a hraní (jinak by z toho vypadlo pokračování No more tears). Podle mě spolupráci se Zakkem objektivně nic nebránilo a doufám, že ho alespoň doprovodí na turné. K poslechu!

Začátek desky je energický a příjemný. Fošna postupně graduje do silné prostřední části. První slova celé desky - All right now, Come on now - jsou prostě hypnotická. Císař metalu je zpět a znovu vám poslal mráz proběhnout po zádech. Má nás přečtené a ví jak na nás. Straight to Hell je solidní start, co jiného na začátek desky, než peklo. Přece nebude legenda zpívat o kopretinách. All my Life má - kromě nepřirozeného vokálního začátku - slušný groove. Prostě to šlape, skladba jako by vypadla ze sólovky z dob VHSek, kožených kalhot a přelakovaných hřív. Vše podtrhuje důrazné a pomalé Ozzyho frázování. Goodbye v úvodu (poměrně nenápadne) vytne poctu Iron manovi, po čertech příjemný odkaz! Jedná se o jednu ze skladeb se skutečnými ambicemi něco dokázat. Jeden z vrcholů alba. Ordinary Man je sice osobní a osobitou výpovědí, ale věru přeslazenou. Nemůžu se zbavit pocitu prvoplánovosti. Víte co, napravený Bad guy... to na lidi vždycky fungovalo. Na druhou stranu v 70 vám nebezpečného rebela taky nikdo neuvěří. Ale ten Elton John mě tak fakt sere i na svém malém prostoru! Under the Graveyard je jedna z mála skladeb, která obsahuje něco osobního a upřímného (rozhodně více než předchozí). Jedná se o Ozzyho výpověď a sebereflexi, která je skutečně dojemná a vrcholně povedená. Posuďte sami úvodní sloku:

Today I woke up and I hate myself Death doesn't answer when I cry for help No high could save me from the depths of hell I'll drown my mind until I'm someone else

Neobvyklou vitalitou Ozzy hýří v písni Eat me, která potěší podladěnými kytarami a svou klasickou výstavbou. Refrén vyloženě potěší na duši a Ozzy neuvěřitelně omládl. Today Is The End je opět hlavně odkazem na starší sólovky a pomalé kytarové rozjezdy přítomných skladeb (např. No Easy Way Out). Neurazí, není jen do počtu a funguje. Scary Little Green Men je trošku vatovitý vál a je přiznačný pro blížící se konec desky. Holy For Tonight je díky ukvákaným sborům uspávající a další Mama či Dreamer se určitě nekoná. Pro paničky do auta však ideální. Prvních šest skladeb snese z pohledu Ozzyho absolutorium, pak následují tři vaty. Co je pro mě neodpustitelný přešlap je spolupráce s Post Malonem. Dobře, Ozzy se v Raidu posnažil, ale je prostě křeč a nic to nemění na to, že ty vály jsou strašné, digitální a v životě by tohle sám nezazpíval. Ty dvě příšerné skladby na album vůbec nepatří a jedná se pouze o prvoplánovou úlitbu uživatelům Spotify, které chce Sharonka oslovit. Ozzy = heavy metal, ne posraté RnB; to si vezměte na Grammy pojebte se tam s ním. Zvuk je na Ozzyho novodobých deskách citlivé téma. Na této desce je dobrý, byť je poměrně rozháraný. Kytary hrají energicky, ale v přesně daném prostoru, který je v protikladu s již zmíněný Zakkem a jeho nekonečnými sóly. Tady se to hrne, žádná sóla (až na výjimky) nečekejte. Dnešní doba je uspěchaná, lidi se neumí soustředit a to se projevuje i v hudbě. Potěší četné drobné odkazy na starší tvorbu, ať už v ladění nástrojů, nebo v krátkých vyhrávkách (hudební cameo, mohu-li to tak nazvat). Jedná se vlastně do značné míry o klasický metal typický pro dřívější sólovky, ale moderně produkovaný. Hlavně je prost nějakých experimentů (ne Malone, tebe neberu za součást desky). Škoda jen, že je deska znovu obětí "loudness war" a nemá skoro žádnou dynamiku. Mistrův zpěv je jistý a čistý, skoro až digitálně. Jsem osobně zvědav jak bude znít živě, pokud tedy ještě slíbenou šňuru provede. Na desce je na můj vkus přemíra vokodérů a raději bych slyšel mistrův hlas přirozeně; nicméně hroutit se z toho nehodlám. Podařilo se vystihnout typickou barvu jeho zpěvu tak, aby si to jeho fanoušci užili. V tomto se je to skutečně dobrý epitaf. Celkově je výsledná podoba skladeb příjemná, místy je však až nesabatovsky uhlazená a to je poloha, kterou fanoušci jmenované legendy příliš nevyhledávají. Já bych volil temnější cestu, protože mám raději Ozzyho v BS než sólo. A ten zvuk prosím neprznit, to si nechte pro řadovky Rammstein. Deska je po mnoha letech pauzy a vzhledem k Ozzyho problémům nečekaná.  Je však poctivě odpracovaná a není to jen prvoplánový kalkul. Ze skladatelského aspektu ve mě vyvolává pocit známý z meme "Not great, not terrible". Do značné míry je to tím, že dobrou třetinu desky jsem už znal před vydáním. Ale sakra, tohle je Ozzy, je mu 70 a má Parkinsona (to už bych mohl kritizovat Lemmyho, že nevyzpívá Child of time). Ale ten motherfucker se nedá, je to legenda.

Good bye Ozzy, snad se ještě jednou uvidíme. Hodnocení: Bylo by nevhodné, neobjektivní a nekritické. Pokud však ten motherfucker skutečně v listopadu dojede a odzpívá to, tak u toho rozloučení uroním slzu. Dvě, několik, hodně.

Určitě poslechni: Eat me, Under the Graveyard, Goodbye.

Cechi

Ohlušující ticho bouře. Jsem zpět, za klidného vlhkého vzduchu, chladu od nohou a zbytku kapek dopadajících po kaskádě listů třešňového stromu. Ne všechno je růžové jako listy tohoto májového zázraku.

Bylo to teď trochu těžký. Život. To se občas stává, že člověk hůř dýchá, nespí, nejí a každá položka seznamu přežití běžného dne je utrpením. Stalo se toho víc najednou. Velký boj v práci, ze kterého jsem raději dala výpověď. Velký boj doma, který málem také skončil odchodem. Jako by se nic nedařilo a za vším pálím mosty.

Práce mě netrápí, neberu to jako životní poslání a rozhodně tím nezachráním svět. Trápí mě život s ním. Z každého kroku, který jsme ušli vpřed, jsme zaškobrtli a posunuli se o několik kroků zpátky. Naprosto hloupě, jako když uklouzneš na slupce od banánu. Z toho mi bylo úzko v dušičce.

Jako bych nebyla nic. Nebyla ta správná pro život a zapomínala, co od života doopravdy chci. Každý den myslela jenom na jeho zbabělost a zradu, přemýšlela, zda zvládnu ještě další den. Dříve jsem utekla i od menších překážek a nevím, proč tohle ještě překonávám.

Mám srdce plné jeho a doufám, že nepukne. Protože další zradu bych nepřežila.

Povídání o obrazech

Malíř Aleš Zapletal je tím, kdo stojí za magickými ilustracemi ke knize Ostrov žije. Je to právě jeden z jeho obrazů, který najdete i na obálce. Aleš, shodou okolností můj bratranec, si udělal čas, aby povyprávěl o svém tvůrčím procesu a o malbách, které v knížce najdete.

Jakým způsobem probíhá tvůj kreativní proces? Stavíš se k plátnu už s konkrétní představou nebo tě nápady napadají až se štětcem v ruce?

Tvůrčí proces je dlouhodobá, každodenní život prostupující aktivita, která v mém případě podstatným způsobem zahrnuje ateliér - místo v němž pracuji a v němž se vracím ke svým obrazům a další zdánlivě jen „technické“ náležitosti.

V poslední době se proměňuje způsob, jímž maluji – snažím se k obrazu přistupovat bez velkého plánování a přípravných skic, kterými jsem dříve trávil mnoho času. Zjišťuji, že nemohu přímo ovlivnit kvalitu, originalitu, objevnost mých prací, ale mohu postupně modelovat samotný tvůrčí proces, aby samotná tvorba byla co nejvíce přímá a tím věci vznikaly „samy“ – nedá se vlastně nic vymyslet.

Jeskyně, 2016, olej na plátně

Knihu Ostrov žije doprovází několik ilustrací. Spadají do jednoho tvůrčího období nebo jsou na sobě nezávislé? Co bylo tvoji hlavní inspirací při jejich tvorbě?

Ilustrace ke knize Ostrov žije původně nebyly ilustracemi – nevznikly k textu. Vznikly jako samostatné obrazy v rámci surrealisticky „landartové“ série Earthworks.

Teprve má sestřenice, autorka knihy, je k textu vybrala a tak z nich ilustrace učinila. Tato proměna je pro mě zábavná a inspirativní. Možností brát umělecká díla jako ilustrace v budoucnosti potenciálně vzniklého textu, textu ztraceného, textu ještě nenapsaného atd. se dlouhodobě zabývám a proto vzniklé spojení neberu jako náhodu.

Při čtení samotného rukopisu navíc žasnu nad podivně povědomou estetikou a motivy, které jsou mi nějak blízké, jako bych je snad v jiném životě sám formuloval, či zažíval.

Tu fascinaci hypotetickým momentem, kdy si hmota a příroda bere od civilizace zpět, co jí patří, kdy všechny moderní výdobytky proroste tráva a hraje se od znova, aby každý ukázal, co v něm je, s Veronikou asi sdílíme, i když jsme o tom spolu v posledních letech moc nemluvili.

Monument in reverse 3, 2017