#Velká Morava | Explore Tumblr Posts and Blogs

easypeasyflytravel · 8 days

Text

15 Must Visit Places To See In Slovakia

15 Must-Visit Destinations for Every Traveler In Slovakia

Slovakia, nestled in the heart of Europe, is a country brimming with natural beauty, rich history, and vibrant culture. From charming medieval towns to breathtaking landscapes, Slovakia offers an array of destinations that are sure to captivate any traveler. Whether you're an outdoor enthusiast, a history buff, or a foodie looking to explore new horizons, Slovakia has something for everyone. Here are 15 places you absolutely must visit when in this enchanting country.

1. Bratislava

The capital city of Slovakia, Bratislava, is a charming blend of old-world charm and modern sophistication. Explore the cobblestone streets of the Old Town, visit Bratislava Castle for panoramic views of the city, and don't miss the iconic Blue Church.

2. High Tatras

For outdoor enthusiasts, the High Tatras offer unparalleled beauty and adventure. Hike through scenic trails, marvel at crystal-clear lakes, and conquer peaks like Gerlachovský štít, the highest mountain in Slovakia.

3. Spiš Castle

Perched atop a hill overlooking the town of Spišské Podhradie, Spiš Castle is one of the largest castle complexes in Central Europe. Explore its sprawling grounds, admire medieval architecture, and soak in panoramic views of the surrounding countryside.

4. Slovak Paradise National Park

True to its name, Slovak Paradise National Park is a paradise for hikers and nature lovers. Traverse through lush forests, cross wooden ladders suspended over gorges, and discover hidden waterfalls tucked away in this natural wonderland.

5. Čičmany

Step back in time with a visit to Čičmany, a picturesque village known for its distinctive wooden houses adorned with white geometric patterns. Stroll through the streets lined with these charming cottages and learn about traditional Slovak folk architecture.

6. Bojnice Castle

Bojnice Castle is like something out of a fairytale, with its romantic turrets, colorful façade, and lush gardens. Explore the interior filled with period furnishings and artwork, and don't miss the enchanting annual International Festival of Ghosts and Spirits held here.

7. Banská Štiavnica

A UNESCO World Heritage Site, Banská Štiavnica is a treasure trove of medieval mining history. Wander through the well-preserved town center, visit the Mining Museum, and marvel at the iconic New Castle towering above the town.

8. Orava Castle

Perched on a high rock above the Orava River, Orava Castle is one of the most impressive fortresses in Slovakia. Explore its Gothic chambers, climb up the tower for panoramic views, and learn about the castle's storied past.

9. Slovak Karst

Explore the otherworldly landscapes of Slovak Karst, a region characterized by limestone plateaus, deep gorges, and intricate cave systems. Embark on a guided tour of Domica Cave or venture off the beaten path to discover hidden natural wonders.

10. Tatralandia

For a dose of relaxation and fun, head to Tatralandia, the largest water park in Slovakia. Enjoy thrilling water slides, relax in thermal pools, and let the kids splash around in the dedicated play areas.

11. Košice

Slovakia's second-largest city, Košice, is a vibrant cultural

galleries showcasing local art and history. Be sure to also indulge in the city's burgeoning culinary scene, with cozy cafes and restaurants serving up traditional Slovak dishes alongside international fare.

12. Vlkolínec

Step into the past with a visit to Vlkolínec, a remarkably preserved folk village nestled in the Velká Fatra mountains. Wander through the narrow lanes flanked by wooden houses, many of which are still inhabited, and get a glimpse into traditional Slovak rural life.

13. Devin Castle

Situated at the confluence of the Danube and Morava rivers, Devin Castle has stood as a symbol of strength and resilience for centuries. Explore the ruins of this ancient fortress, learn about its turbulent history, and soak in breathtaking views of the surrounding landscape.

14. Pieniny National Park

Experience the beauty of the Slovak-Polish borderlands in Pieniny National Park. Take a scenic rafting trip down the Dunajec River Gorge, framed by towering limestone cliffs, and hike along picturesque trails offering stunning views of the surrounding countryside.

15. Bardejov

Step into a medieval fairy tale with a visit to Bardejov, a UNESCO World Heritage-listed town known for its well-preserved historic center. Marvel at the intricately decorated Renaissance and Gothic buildings, visit the famous St. Egidius Basilica, and soak in the atmosphere of this charming Slovak gem.

From the towering peaks of the High Tatras to the quaint streets of historic towns, Slovakia is a country full of surprises and delights waiting to be discovered. Whether you're drawn to its natural beauty, rich history, or vibrant culture, Slovakia offers a myriad of experiences that will leave you enchanted and inspired. So pack your bags, hit the road, and embark on an unforgettable journey through the heart of Europe. Slovakia awaits, ready to charm you at every turn.

#easypeasyfly #travel #flights #booking

0 notes

lolekslav · 4 years

Text

#obrozujeme #obrozeni #obrozen?#obrození #český jazyk #český tumblr #československo #česko #česky #velká Morava

27 notes · View notes

quarantinemusiccalendar · 4 years

Text

Den 231: Můj revoluční soundtrack - Jaroslav Hutka

V létě 1989 mi bylo pět a televizi jsme doma neměli. Naši tvrdili, že v ní stejně nic není. Tím mysleli hlavně komunistickou propagandu a zprávy. Většina večerů u nás vypadala tak, že když přišel táta z práce z výzkumáku, chvíli si s námi hrál, pak byla večeře, pak máma šla uspat mladšího bráchu a já jsem mohla zůstat vzhůru ještě trochu dýl. A zatímco ona uspávala, já jsem s tátou umývala nádobí. A k tomu mytí nádobí si otec pouštěl zprávy na Svobodné Evropě nebo písničky z pár kazet, které jsme doma měli. Já jsem stávala na stoličce vedle dřezu a utírala jsem nádobí a táta stál vedle mě a umýval. A u toho komentoval zprávy, nadával na komunisty a vysvětloval mi, co a proč se děje, protože já jsem se ptala. A pak jsem byla nahnána do koupelny a do postele a u toho jsem vymýšlela tisíc důvodů, proč bych ještě nemusela jít spát. Občas, když jsem nemohla usnout, jsem dostala dovoleno s nimi sedět ještě nějakou dobu v kuchyni a poslouchat s nimi další večerní program na Svobodné Evropě.

Když jsme jezdívali na návštěvu k dědečkovi a babičce, já i brácha jsme naopak sedávali nosem nalepení na televizi a koukali jsme se fascinovaně na cokoliv, co tam dávali. Často to byl fotbal, na který se dědeček pravidelně díval. Nikoho jiného v rodině fotbal nezajímal. Nás ve věku 5 a 2 a půl roku na tom zajímalo jen to, jak se ti lidi v té televizi hýbají a že je to něco, co doma nemáme. A tak se nás nakonec prarodičům zželelo a někdy začátkem podzimu 1989 jsme od nich dostali naši první televizi, barevnou Teslu Oravu. Tím se naše večerní rutina změnila jenom tím, že jsme se po večeři dívali na Večerníček. Pak se pokračovalo obvyklým mytím nádobí, zprávami na Svobodné Evropě a dál podle zajetého scénáře. Brzo se ale ukázalo, jak perfektně byl ten dar načasovaný.

O zásahu proti demonstraci na Národní třídě jsme se doma dozvěděli z rádia právě při večerním mytí nádobí. Dost rychle mi došlo, že se děje něco důležitého, protože rodiče z toho byli jak na jehlách a celý víkend byli skoro permanentně nalepení u rádia. Začali jsme se najednou denně dívat i na televizní zprávy a otcovy komentáře byli najednou ještě emotivnější. A když pak o pár dní později v televizi konečně začali ukazovat zprávy o demonstracích, nemohl se udržel, vyskočil, chodil vzrušeně po bytě a nadšeně volal: “Tak tohle prasklo! Tohle už se nemůže udržet!“. Po víkendu v práci s kolegy z výzkumu a s vedoucím údržbářem založili buňku OF. A doma rodiče několik dnů diskutovali, jestli je bezpečné jít taky demonstrovat a jestli je nezavřou nebo nezbijí. Ale když už se v Brně demonstrovalo 3. nebo 4. den, šli naši nakonec taky demonstrovat. A nás doma hlídali sousedi.

Revoluci jsem prožila jako pětiletá nalepená na televizi a hltající zprávy. Máma byla doma s bráchou na mateřské, takže já jsem školky nechodila, byla jsem s nimi doma a sledovala jsem všechno, včetně přenosů těch velkých demonstrací na Letné. (Kdo by si býval pomyslel, že tam budu o 30 let později sama stát a demonstrovat, aby z vlády odstoupil premiér - bývalý komunista a spolupracovník StB.) U toho jsem spolu s davem v televizi skandovala “Jakeše do koše” a “Na Štěpána, bez Štěpána”, což můj brácha Štěpán obrečel, protože ve 2 a půl letech nechápal, že tím myslíme Miroslava Štěpána, pražského tajemníka KSČ, ale myslel si, že ho sestra nemá ráda.

Zpětně si říkám, že o tom, co jednou budu studovat, bylo asi víceméně rozhodnuto právě na podzim 1989. Tolik pětiletých děcek, tolik politicky zorientovaných a politikou úplně fascinovaných jako já, asi moc nebylo. Politiku jsem už pak nikdy hltat nepřestala. Někteří rodiče nechávají své děti předvádět, jak pěkně hrají na piano, já jsem v 1. - 3.třídě (1991-1994) našim rodinným známým vyjmenovávala ministry všech porevolučních vlád.

Jedna z kazet, které naši tehdy poslouchali na starém JVC kazeťáku, byla nějaká neoficiálně pořízená kompilace od Jaroslava Hutky. Kvalita byla dost mizerná. Jednak jsme ji doma hráli skoro pořád, takže páska dostala dost zabrat, jednak to byla asi tisícátá kopie přehraná od někoho, kdo ji měl přehranou od někoho. Dnes většina z nás uznává, že Hutkovy písničky nejsou textově ani hudebně nějak zvlášť kvalitní. Velká část z nich jsou jednoduché folkové odrhovačky. Ale na protest songy jsou jiné nároky. Nemusí být umělecky kvalitní, aby měli hodnotu. A pro mě jako pětilétého caparta, to byla ideální produkce. Jednoduchý, vtipný, chytlavý. To, že rodičům dost dělalo obavy, že jsem ty texty znala nazpaměť a že jsem si tehdy (ještě těsně před revolucí) při hraní s kostkama jako pětiletá, která by o rok později měla nastoupit do školy, zpívala “podle litery paragraf - šavle, teď dumej o právu, Havlíčku, Havle“, jsem se dozvěděla až o pár let později.

undefined

youtube

Happy Tuesday, relax and enjoy.

Zaslouží pozornost: - Hádala se duše z tělem - Morava - Haleluja, tramvaje - Litvínov - Havlíčku, Havle

Playlist: https://spoti.fi/3bB5lH7

Odkazy a reference: - Jaroslav Hutka - Wikipedia

#jaroslav hutka #underground #folk #1989 #17.listopad #quarantene #lockdown

1 note · View note

zlutyzakaznik · 5 years

Text

Back On The Track

(26. 8. 2019) Letní vlakové toulky za extrakcí a pátrání po novém tamperu.

Vlakem za tamperem a ještě dál... a jelikož jsme na nádraží, platí: “E vietato oltrepassare la linea gialla”.

Speciální jízdenku Českých drah, která umožňuje týden anebo rovnou čtrnáct dní neomezeného cestování v průběhu července a srpna, jsem od roku 2012 využil posedmé – s jedinou přestávkou v létě 2015 – a musím hned na úvod přiznat, že letošní amortizace byla zatím zdaleka nejslabší. Ne snad, že by se mi náklady za dva či tři dny nevrátily (včetně doplatku do 1. třídy na týden za 250 Kč), ale časy, kdy jsem dokázal dodržovat vražedné tempo 3 až 5 dní ve vlaku a jeden nebo dva dny přestávky na vzpamatování se a pořízení zápisků, zdá se, už asi minuly (např. v červenci 2014 jsem podle cestopisu na leteckém fóru airways.cz najel od 2. do 14. 7. 4465 km v celkovém čase 55 hodin a 8 minut – nasčítáno dle jízdních řádů v IDOSu).

Důvodů pro tento útlum je několik:

a) spoustu z kávového, architektonického nebo historického hlediska zajímavých měst a městeček (k nejhezčím řadím Znojmo, Mikulov, Hradec Králové, Svitavy, Poličku, Náchod, Olomouc a svým způsobem i Litoměřice, Mělník, Krnov, Zlín, Ostravu či Šumperk) jsem už projel a jejich kavárny prošel nebo i ochutnal;

b) strávit mnohdy dvě nebo tři hodiny ve vlaku jen, aby člověk na místě zjistil, že se místní výběrová kavárna pyšní Tam Demem od Doubleshot nebo výběrovou směskou od La Bohéme není zrovna velká zábava;

c) Čechy, Morava a Slezsko prostě nejsou žádný z regionů Itálie nebo Francie, kdy zejména v zemi na Apeninském poloostrově není nic hezčího než nasednout do vlaku a každých 15 až 20 minut mít možnost vystoupit ve městě či městečku, které člověka zabaví na den nebo i déle (taková týdenní jízdenka za 43.5 EUR platná po celé Lombardii včetně všech MHD je prostě něco trochu jiného a už se moc těším, až ji využiji);

d) velké vzdálenosti, protože i když se to u země velikosti ČR nezdá, přesunout se z Brna na sever, jih nebo západ Čech je mnohdy vyčerpávající a časově náročná mise a loni jsem tak cestu do Chebu a Karlových Varů vyřešil přeletem z Ostravy přes Milán a Norimberk. :-)

Ve velmi neuspokojivém stavu bohužel není jen doprava v Brně, ale i vlaková spojení směrem na Ostravu a Prahu, která jsou, tak jako každé letní prázdniny, stíhána četnými výlukami. Letos je to ovšem i ve srovnání s minulými lety extrém. A protože se mi nechtělo vláčet se pokaždé z Lesné až na Brno dolní nádraží anebo riskovat ještě děsivější uvíznutí v zácpách díky uzavření tunelů nad Starou osadou, rozhodl jsem se tuto logistickou noční můru vyřešit odjezdy z nádraží Brno-Lesná nebo Brno-Královo Pole, které mám dvě až tři zastávky MHD od sebe. Jenže i tady je třeba dávat pozor. Na přestup v Brně-Židenicích je zpravidla jen 6 až 15 minut a osobní vlaky, které vyjíždějí ze Žďáru nad Sazávou, mají docela často velké zpoždění. Na doporučení průvodčího jsem tedy po dvou neblahých zkušenostech volil spoje, které začínají svou cestu v Tišnově. Zbývalo už jen vyhnout se EC vlakům, které vyjíždějí z Budapešti – maďarské dráhy bohužel nabírají zpoždění 35 – 60 minut s železnou pravidelností po celá léta. Asi to jediné, co se dá na židenickém nádraží rozumného udělat, když nastane zpoždění, je odskočit si do přilehlého Kauflandu na toaletu, dokoupit zásoby, zkusit místní wi-fi anebo se věnovat sociologicko-gastronomickým šetřením.

Blansko není známo v tuzemských výběrových kruzích jako mekka kávové kultury, ale právě proto mě to tam lákalo. Google Maps slibovaly možná příjemná překvapení a když jsem tam před zhruba 3 lety absolvoval jedno hezké odpoledne, nestihli jsme nakouknout do kavárny, která vypadala docela nadějně. Jak jsem v rámci informační přípravy zjistil, tato servíruje Illy, a tak jsem se ani neobtěžoval s její návštěvou a osobním vlakem si to namířil rovnou do zastávky Blansko-město.

Cesta vlakem mě příjemně navnadila, neboť vizáž Jasona Stathama mi opětovně připomněla jeho domácí La Marzocco GS3 (oddíl vlaku byl “oblepený” plakáty na poslední díl ze ságy Rychle a zběsile) a hlášení zastávek bylo přeplněno nádhernými šumy a ruchy, echy a zasekáváním se hlasu ne nepodobným přeskakující jehle na gramofonu (mít u sebe kvalitní externí mikrofon, neváhám ani vteřinu, telefon na tohle bohužel nestačil).

Slušně vyhlížející “nádražácká” hospoda v Blansku a i výběr piv nebyl úplně zlý. Ale přijel jsem za kávou.

Čoko-Kavárna Evula hned vedle nádraží je už bohužel zavřená, jak mi později prozradily příjemné slečny v místním infocentru, a tak jsem, ve snaze najít poobědové doppio nebo aspoň espresso, nakoukl nejprve do Julie’s, tedy kavárny a bezobalového obchůdku. Už dveře a štít vypadaly děsivě (spousta neumětelství a papírové makulatury) a chlapec za barem dojem nevylepšil. Poněkud otráveně umýval nádobí a na můj dotaz na značku kávy nebo pražírnu odvětil, že je to tajemství, protože tato pražírna dodává jen do několika málo podniků, ale je prý kvalitní. Pokoušel jsem se z něj dostat danou informaci a podotkl, že jako spotřebitel bych se rád rozhodl na základě úplných údajů, ale nařízení majitele bylo zřejmě striktní a že prý se dozvím o jakou kávu jde, až ji ochutnám. Na jeho dotaz, zda si ji tedy dám, jsem jej srdečně ubezpečil, že s takovým přístupem v žádném případě a rozloučili jsme se. Venku jsem ještě pár minut kroutil hlavou nad tím, že je v dnešní době něco takového možné. V kavárně a obchůdku U vláčku hned vedle měli sice páku, ale v mlýnku Pavin a tak jsem se vydal směrem do centra Blanska.

Gelateria Bianco podle všeho léta úspěšně míchá zmrzlinu z prášku (typizovaný poutač dodavatele je k vidění na několika místech i v Brně) a Cafiscu, které je na kraji centra, do budoucna neříkám ne, protože ač je podnik kompletně meinlovský, řada 1862 Premium (90:10) je úplně v pohodě a podle všeho to stejné mají v mé oblíbené hradecké kavárně (více později). Hlavně mě ale zaujalo, že zde mají ve firemních barvách mahlkönigovský K-30, hrají hudbu, u které nemusí platit poplatky OSE (viz cedulka Hrajeme svobodnou hudbu, jejíž význam mi dáma za barem vysvětlila) a stěny interiéru zdobí motiv červené sifonové lahve. A ceny jakoby se propadly z dávných časů (espresso 32 a cappuccino 39 Kč, pokud je to tedy na webu aktuální).

Doppio přesně za dvojnásobek (snad aby se jim to dobře počítalo) a ani za nacenění cappuccina a Vídeňské kávy by je Jaroslav Tuček určitě nepochválil. :-) Gelateria Bianco v Blansku.

Máloco působí tak bizarně jako “farmářský” obchod v paneláku a jeden takový mají i v Blansku.

Blanenskou cukrárnu nepochybně pamatují ještě místní senioři.

Exteriér kavárny/prodejny zdravé výživy U vláčku v Blansku.

Julie’s v Blansku má strašnou ceduli. Odlepující se zlatavá fólie podle všeho zakrývající původní červenou vrstvu, černou fixou(?) načmárané logo a uvnitř i na dveřích byly další hrůznosti.

Tajná káva, resp. pražírna v blanenské Julie’s. Nad mlýnky ovšem mají ceduli The Best Coffee In Town. Co dodat? Snímek vznikl náhodou, když jsem v ruce držel odemčený telefon/foťák.

To stejné však bohužel nemohu říci o podniku, ke kterému se upínaly mé největší naděje, tj. CoCo Coffee, jež, jak mě upozornily holky v turistických informacích, bylo zahrnuto i do jihomoravské části Gourmet Brno (důvod k opatrnosti?). Interiér není vyhroceně třetivlnný, ale ta obsluha a káva...

Z mého plánu dát si poobědové doppio sešlo, když jsem zjistil, že toto nabízejí za 73 Kč. V Blansku? Tolik si neúčtují ani špičkové brněnské a pražské kavárny. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro ristretto (43 Kč) z Etiopie Hunkutu (naštěstí zde nebyl Mythos 1 ani 2, ale jen dvě Fiorenzata a třetí stálo bokem), podle všeho z irské pražírny, kterou mají nejčastěji, ale písmo na popisce u mlýnku bylo tak malé, že jsem ho skoro nepřečetl. Mělo jít ale o dobrodružnější, odvážnější, aciditnější volbu, jak mi potvrdila obsluha. Malinko se mi nezdály objemy espressa a ristretta (35 a 25 ml, horní hranice) a tak jsem po přeptání se z opatrnosti vybral raději uvedené ristretto (stejná cena jako u espressa).

Jak můžete vidět na fotce, crema nebyla z nejsilnějších a ani chuť a intenzita (síla) nápoje nestály za řeč. Ano, jistě není to utažené doppio, ale stejně, tak vodovou a bezpříznakovou výběrovou kávu jsem už dlouho neměl (stěží 12/20). Acidita skoro žádná a něco podobného bych očekával v podniku s tuctovou “komoditní arabikou” a ne v podniku, kde působí dva porotci WBC. Ani servis mě nenadchl.

Tak nezajímavé ristretto, jaké jsem dostal v blanenském CoCo Coffee, už dlouho nepamatuji.

Barista byl extrémně studený a nekomunikativní, ne příjemně jako Pan Data nebo Ash, ale spíše okázale jako David z Vetřelce: Covenant. A i když jsem jej poprosil, že si vezmu kávu sám na zahrádku, tento poněkud zarputile trval na tom, že mi ji odnese a teprve argument, že jsem si ještě nevybral stoleček (IKEA skládačky), jej odradil od jeho úmyslu. Dva rychlé srky, skeptické pokývání hlavou a byl jsem pryč a už se nevrátím.

O kus dál v Cukrárně Severka seděla spousta podle všeho letitých štamgastů důchodového věku a konzervativních výletníků, ale La Cimballi M32 i mlýnku s plným zásobníkem mi bylo opravdu líto, neboť byly od pohledu špinavé a mastné až pánbůh brání. Po průzkumu dalších možností na městské wi-fi jsem nakonec zvolil espresso v jedné ze dvou drogerií Teta (aspoň si z výletu přivezu nový kartáček na zuby) a třebaže to nebyl nejlepší Tetiččin shot, s přimhouřením oka se dal vypít (11 – 12/20).

O své oblibě Hradce Králové jsem se tu šířil už loni v srpnu a tak asi nepřekvapí, že i letos jsem si na jedno odpoledne do města odskočil. Loňský výpadek espressa ve zdejší oblíbené kavárně Vozáb (zejména prosklená zimní zahrada s polštářky a klasická zahrádka nemají v Hradci sobě rovné) byl naštěstí kompenzován letos a zvláště první espresso 90:10 (směrem do ristretta, objemem i intenzitou) bylo velmi pozoruhodné (15/20). Druhý pokus o dvě hodiny byl o něco méně vyvážený (dominovala až trochu štiplavá kyselost), ale i tak solidních 14/20), ale při ceně 39 Kč nelze vůbec nic namítat. Poctivý obyčejný dvouhlavý kávovar a spíše F64Evo než E (od druhého mají pár v IKEA a docela se to vleče), dobré řemeslo a výsledkem moje spokojenost, Mythosu netřeba.

Tento mlýnek ve verzi 2 měli ovšem v nové kavárně naproti (aspoň loni v srpnu tu ještě nebyla, to se tuším připravovala). Když jsem si později na telefonu (na velkém monitoru je to ještě patrnější) klikl na jejich webové stránky, které po pár vteřinách odnesou návštěvníka na Instagram podniku, docela jsem se vyděsil, neboť coby pozadí slouží detaily hlav zdejšího kávovaru, tj. Victoria Arduino Black Eagle 358, jak mi hned po mém nakouknutí sdělila baristka s tím, že je to takový “základ” (zde 3 skupiny).

Sdělení, které podnik “komunikuje” k zákazníkům, je pro mne, soudě dle tohoto instagramového příspěvku: posedlost vybavením šampionů, které má dnes skoro každá druhá výběrové kavárna. A jelikož černá tabulka na přední straně mlýnku nebyla v průběhu mé návštěvy ničím popsaná (promarněná příležitost, ale asi lepší než happy fráze na odkazované fotce), nevšiml jsem si hned, že jde o “dvojku”. Ale abych to vyvážil. Holčina za kávovarem byla velmi hodná a chápavá a dobře jsem si všiml, jak nakukovala přes sklo, když jsem se vracel ze starého města a zašel podruhé do podniku naproti, kde mají “italský kafe”. Brazílii od Nordbeans za 65 Kč (doppio) se mi opravdu dávat nechtělo. Jak krásné by bylo, kdyby místo jednoho Mythosu 2 měli 4x solidní mlýnek a bylo si z čeho vybrat. Ale nežijeme v ideálním světě.

Je pozoruhodné, jak se za uplynulý rok proměnila kávová scéna v Hradci Králové. Zdejším kofeinovým hubem se zdá být ulice Švehlova, kde si z loňska nějak nevybavuji Pepe Coffee, ale možná jsem se jen špatně díval. Letos jsem už nakoukl, ale nabídka balíčků i některé postupy v sekci espressa na webu na mě působily trochu mainstreamově či překonaně.

Směrem do centra tradičně procházím podchodem s “italskou” atmosférou.

Vafle v Hradci. Klíče jsou na ceduli a buchty tedy zřejmě pod rohožkou. :-)

I z malé porce Dobré vody jde v Hradci udělat (velký?) byznys.

Ještě před cestou do nitra města jsem ze zvědavosti nakoukl do Cona Coffee kousek od hlavního nádraží. Interiér je zde neobyčejně příjemný a hudba téměř vždy velmi potichu, ale mají La Bohéme a vedle “směsného arabicového” Mexika (doppio za 55 Kč) mě překvapila cena téhož z Burundi (75 Kč). Když jsem se na to o den později ptal v Praze na Vinohradech v “rezidentní kavárně” firmy, s překvapením jsem od baristky zjistil, že mohlo jít o národního vítěze Cup of Excellence (226 g bylo k mání za 515 Kč). Pak by ovšem nacenění v Hradci dávalo smysl, ale pokud to skutečně byla tato vzácná káva, měl to servis dostatečně zdůraznit, protože zákazník snadno mohl nabýt dojmu, že jde jen o běžnou jednodruhovou Burundi (doppio z dvojky espreso mlýnku o 18 g zde jinak mají za 65 Kč).

Cona Coffee & Wine na hlavním náměstí (Velké náměstí) nahoře v historickém centru je zřejmě pobočkou Cony u nádraží a i ceny zde byly příznivější a místo La Bohéme měli Tamdem z Panamy, tedy směs od Doubleshotu (espresso 40 a doppio 55 Kč a barista byl velmi tetovaný, velmi vousatý, velmi povídavý a přátelský, byť jeho některé názory, např. že káva stojí málo a espresso by mělo být aspoň za 60, jsem se raději snažil přeslechnout a místo toho koukal, jak mu to teče – z obou výpustí se to extrahovalo dosti přerušovaně ;-)) Pro úplnost jsem nakoukl i do vychvalovaného Café na kole o pár desítek metrů vedle a stejně jako loni mi přišla nabídka obyčejná (Tamdem od Doubleshotu ;-)).

V hlavním hradeckém kávovém distriktu (ulice Švehlova) zuří nelítostná konkurence a další kavárna se už připravuje.

Loni touto dobou jsem v Hradci nezaregistroval žádný barber shop, letos už ovšem tři. Tenhle je za rohem Švehlovy. Snad platí i zde přímá úměra: čím víc výběrových kaváren, tím víc barber shopů.

Móda zmrzliny a “R” v kroužku frčí i v Hradci. Když člověk jde z hlavního náměstí směrem dolů, praští ho do očí tenhle poutač...

který ovšem představuje pouhý úvod, neboť záhy uvidí další dva...

ale i to je zřejmě pro majitele, který nechce nic riskovat, málo a proto přidal ještě další dva z opačné strany. Špachtle, nikoli kopeček, je k mání za 40 Kč a poprosil jsem o špetku na konec plastového dřívka a celou porci bych si zde nedal, neboť čokoládová, má testovací příchuť, byla úplně obyčejná. Nad propagační strategií ovšem musím kroutit hlavou. Viděl jsem už leccos, ale toto ještě ne.

Ale může být i hůře. Tahle nekvalitní cedule u Gabriely Cafe o kus dál ještě ušla...

ale nad mírou polopatičnosti či doslovnosti (někdo by řekl marketingové demence anebo turistické podbízivosti?), kdy majitel upevní papírovou maketu na zem vedle dveří a doprovodí ji obrovskou šipkou (tady je ta prášková z Opočna, tady!), jsem opravdu užasl.

Ještě cestou nahoru do starého města jsem zavítal do jedné z poboček řetězce CrossCafe (pěkná rohová parcela) a zhrozil se nad rezignací na korektní kávovou terminologii (v nabídce je natvrdo místo espressa uvedeno picolo) a v Rychlém kafi měli stejně jako loni Nordbeans. :-) Kavárna Gabriela s Lavazzou pak byla pozoruhodná zejména díky svému “invenčnímu” zacházení se zmrzlinovými poutači.

CrossCafe na rohu v Hradci. Moc by mě zajímalo, jestli to mají opravdu registrované. V nabídce ovšem místo espressa piccolo.

Káva Sázava se v Hradci za rok rozmohla. Obsadila nejen prodejnu pečiva, kde jsem toto vyfotil, ale i velkou kavárnu o kus dál a další místa. Nakoukl jsem na velké automaty, na kterých ji připravují a zneklidnil mě vyrytý nápis J. J. Darboven.

Některé věci se v Hradci nemění. Tedy i místní opravna kol.

Vkusná kávová dekorace před Cona Coffee & Wine v Hradci. :-)

Dvojtakt zmrzlin na kterési zahrádce v Hradci aneb Před poutači se není kam skrýt.

Tohle se mi v jedné z hospod v Hradci opravdu líbilo. Čisté, vkusné, nápadité, uklidňující a kdyby tam nebyla ta nálepka, bylo by to dokonalé.

V Cofee Hubu v Praze mají Slayer shot, tady inovovali názvy pro cafe latte a doppio(?) Přiznávám, že vysvětlení místní baristky jsem zcela neporozuměl. Ale byla ochotná a nabídla mi ochutnání standardní kávy od Nordbeans, kterou by jinak stejně vylila. Tento “sink shot” jsem ale s díky odmítl. :-)

Další den jsem se vydal do Prahy, abych nejen koupil novou mokka konvičku (klasická matná, hliníková, 3 porce) v Gourmet Kávě (příjemná prodejna i personál na Vinohradech, kupoval jsem zde přes e-shop i tu minulou a také své V60 vybavení), ale zejména se seriózně poohlédl po novém pěchovadle (základní hliníková Motta přibalená ke kávovaru je fajn, ale přece jen se nedrží úplně pohodlně a chtěl jsem něco lepšího, těžšího, preciznějšího, esteticky zajímavějšího a hapticky uspokojivějšího, tedy nejraději klasiku se dřevem a pěkným lakem; pokud by měla rukojeť přijatelný odstín žluté a dobré provedení, nebránil bych se, ale není podmínkou).

Za tím účelem jsem zajel do Coffee Hubu v odlehlejší části Vinohrad, kam jsem dostal na FB doporučení od CEO Heavy Tamperu (a s díky odmítl nabídku na lepší cenu výměnou za zviditelnění – výslovně jsem uvedl v odpovědi, že si rád zaplatím plnou cenu, budu-li spokojen ;-)) a také jsem se těšil, že se podívám na jejich showroom, neboť web slibuje pěknou sbírku svůdných Compaků a dalšího vybavení.

Přes ulici u Coffee Hubu. Na to, že jde o obchod s obnošeným šatstvem, nabídka kávy docela ušla. Mají zde Moccamaster, V60 i Aeropress a filtrují Five Elephant nebo Bonanzu (to druhé nebrat, v Brně mají např. v Morgalu).

Velmi mě překvapilo, jak je prodejna malá a ze zmiňovaného vybavení byla vystavena jen část. Každopádně jsem se aspoň podíval na modrý K3 od Compaku (naživo mnohem lepší dojem než na fotce) a hlavně tampery, a to nejen ty, co jsou heavy. Potvrdilo se mi, jak důležité je vyzkoušet si pěchovadlo osobně, neboť jde o krajně subjektivní záležitost a mnohý nevyhovuje již při prvním úchopu. A každá rukojeť je trochu jiná díky struktuře použitého dřeva. Tamper jsem tu sice nevybral, ale aspoň jsem si dal espresso, kterému zde říkají Slayer espresso a míní tím doppio za milých 40 Kč. Jenže. Etiopie Guji z italské pražírny, kterou mi zdejší moc milá a vstřícná prodejkyně chválila, byla relativně obyčejná a hlavně na konci se mírná acidita zasekla a téměř půl hodiny jsem pak cítil na jazyku lehkou hořkost. Když jsem to zmínil, bylo mi řečeno, že je to kávovarem (10 dní instalovaný Rocket R9 se dvěma hlavami), že jejich Slayer, který normálně používají, tohle nedělá (odtud název espressa, resp. doppia a další příklad posedlosti nákladným strojem – doufám, že se tohle neujme a nebudeme za nějaký čas v kavárnách vídat Marzocco espresso, Simonelli espresso, Arduino espresso, Elektra espresso, Vibiemme espresso nebo Astoria espresso). Své přesvědčení, že na vině je spíše ne úplně ideální surovina, jsem naznačil jen zlehka a dlouhou procházkou přes Vinohrady se vydal na nádraží a pokračoval vlakem do Rudné u Prahy.

Hospoda Žlutá pumpa mě i přes jisté vizuální triky neoslovila, neboť Svijany, Chotěboř ani Plzeň nestojí za návštěvu a plexisklo násypky od mlýnku bylo téměř černé. Na druhou stranu je nutno uznat, že cena velkého piva (13° kvasničák Svijany za 39 Kč nebo Plzeň za 43) je na pražské Vinohrady velmi vlídná.

Tenhle malý řetězec jsem v Praze zaregistroval poprvé. Pod stříšku mě již zdálky lákal zvuk připomínající vyklepávání páky. Ve skutečnosti však šlo o zvuk rejžáku a kávovar zde nemají žádný :-) V Coffee Cube o pár metrů dál u Kotvy mají na espressu stále jen 100% robustu.

Český distributor Rocket a ECM rozšířil showroom a posílil už tak velmi zajímavou nabídku o vlastní tampery a kromě toho, že jsem zamýšlel zeptat se na pár věcí souvisejících s dlouhodobou údržbou kávovaru, jsem si chtěl pár pěchovadel vyzkoušet a v ideálním případě jedno odvézt domů. Po zhruba půlhodině osahávání ze všech možných stran, úhlů a pozic (a simulace pěchování) jsem vybral úplnou klasiku (58 mm, plochá základna, nerez mat, třešňové a lakované dřevo), ale nebylo to lehké. Původně jsem nechtěl mít na horní straně rukojeti logo, jakkoli decentní, ale po převážení a osahání verze s a bez jsem zjistil, že ten malý pryskyřičný “flíček” jednak přidává pár příjemných gramů navíc (logo je možné mít za příplatek 200 Kč vlastní, což jsem zjistil až později, věřím ale, že to případně půjde vyměnit) a jednak částečně zabraňuje prokluzování horní části rukojeti v dlani (větší jistota úchopu).

V tamperové sekci Buna café v Rudné u Prahy

Toto je můj stroj zevnitř (boční strany jsou zde rovné, neboť jde o variantu Mozzafiato Evoluzione R, ale interiér a vše ostatní jsou zcela shodné s mým Giottem).

Asi netřeba zdůrazňovat, že každá z cca dvaceti přinesených třešňových rukojetí v krabici měla trochu jiný odstín a strukturu dřeva a nakonec se mi nejvíc líbila ta, která byla vystavena, ale zdálo se mi (jakkoli je to velmi psychologická záležitost), že i váha různých základen (byť precizně obráběných na CNC stroji) je malinko jiná a tak jsem si nakonec nechal zpátky přimontovat tu z vystaveného kusu, která byla po přeleštění a přefouknutí prachu stále perfektní. Jak prodejce, tak servisák se usmívali, ale opakovaně vyjadřovali své pochopení pro důležitost výběru a musím říct, že jejich přístup k zákazníkům je v českém kávovém kontextu výjimečný. Váha na prodejně ukázala 371.2 g a už při čekání na lokálku do Prahy jsem se na zastávce ve večerním slunci kochal svým úlovkem (viz foto) a nezdálo se, že by to místní paní s nákupní taškou nějak pobuřovalo. :-)

Každý den, ať už jsem vyjížděl dříve nebo (a to častěji) později, jsem si ještě ráno udělal cafe latte nebo i espresso (to druhé ovšem až po vydatné porci ovesných vloček, aby to nebyl nápor na žaludek) a nebylo mi zatěžko po probuzení zapnout kávovar a než se během půlhodinky nahřál, vyčistil jsem si zuby, osprchoval se, vklouzl zpátky do postele a pak už jen odemlel pár gramů ze včerejška, našlehal mléko, spustil pumpu a zalezl si s větším žlutým šálkem zpět do postele a doplánoval cestu. Pak už jen umýt páku, misku a porcelán, propláchnout hlavu a vyčistit sítko sprchy a těsnění kartáčkem a vytřít houbovou utěrkou a hurá na cestu.

A proč celé toto ranní martyrium? Jednoduše proto, že je příliš lákavě nedat si kafíčko ráno doma a když člověk jede někam dvě až tři hodiny + až hodinové zpoždění, mohl by také první kafe mít až někdy kolem poledne, což není dobré pro organismus (kofeinové strádání).

V one sip na Haštalské zvedli cenu doppia ze 60 na 65 Kč a i mléčné nápoje docela stouply. Aktuální český baristický šampion na směně nebyl, ale slečna si mě pamatuje a shodli jsme se, že “na Peru je to dobrý” (CandyCane, 14/20). “Na Brno dobrý” je podle ní i Mylady, o které se bavila se svým známým a shodli jsme se i na Adamu Obrátilovi (ale nikom jiném z espresso sekce z Industry), Atlasu a (v budoucnu snad) i na mnou doporučeném Pelíšku.

#cestopisy

0 notes

classygirlinbar · 4 years

Text

Shrnutí roku 2018

Už se stalo tradicí, že před tím dlouhým článkem na přelomu dvou let si přečtu většinu, ne-li všechny předchozí. Postesknu si nad svým strašným psaním, nostalgicky si pobrečím a začnu zpytovat své svědomí. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že se rozepíšu o tom, co se dělo, ale pak mi došlo, že už tak se toho v mém životě děje hodně, takže by to bylo na dlouho.

Rok 2018. Dobré se mísí se špatným a moje chování se mění jak počasí na Islandu. Pořád nevím, co chci, ale už jsem toho hodně zkusila a začínám si připadat staře. Hektické týdny střídají introvertní měsíce a klidné večery střídají výpadky paměti ve dne. Nic není stálé a všechno je v daném momentě statické.

Po silvestru jsem se probudila bez velké kocoviny, sbalila věci a dorazila domů. První týden jsem zůstala na Moravě a navštívila většinu svých tamních doktorů, v pátek vyrazila do Prahy a dostala zánět středního ucha. Tím se mi zkouškové zkrátilo o dva týdny. Naprosto rozhozena touto skutečností jsem se složila a kazila jednu zkoušku za druhou. Bylo toho hodně, ale asi nemám chuť ani sílu to celé znova rozebírat. Prostě špatné načasování. A modlím se, abych to tenhle rok nezopakovala.

Patnáctého února jsem dorazila na Moravu. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela, že by bylo lepší na každé další zastávce vystoupit a jet zpět do Prahy. Bylo těžké vysednout v Brodě na nádraží a čelit tomu vzduchu kolem. Měla jsem pocit, že všechno se na mě dívá a odsuzuje mě, protože nejvíc jsem nakonec odsuzovala já samu sebe. Pravda byla taková, že když jsem ve středu odcházela z poslední zkoušky a věděla jsem, že jsem ji nenapsala hned ve chvíli, kdy jsem ji odevzdala, tak se mi ulevilo. Najednou ze mě všechno spadlo a po nekonečných hodinách, dnech a týdnech potlačování emocí jsem se rozbrečela a byla šťastná. Byl konec. Nezvládla jsem to. Jsem jako moje máma a jsem volná. Tohle byly myšlenky, co se mi honily hlavou. Absolvovala jsem s rodiči rozhovor o tom, co dál. Našla jsem si všechny informace, kdy se musím zapsat na pracák, co musím podepsat, abych odešla ze školy, atp. Stála jsem před křižovatkou. Odjedu na au-pair nebo si najdu práci v Praze. Přišla jsem si najednou strašně dospělá. Rozhodla jsem se zůstat v Praze, i když Island mě láká ve svých snech dodnes a jednou tam odjedu. Stůl. Můj milovaný stůl. Akce po pěti měsících byla jako čekání na smilování. Jedna akce mezi zářím a únorem neskutečně chyběla a na nás všech se to hodně podepsalo. Odpočítávali jsme každou vteřinu a neustále si připomínali, že bude Únor. A dnes, 15. ledna, je to velmi podobné. Snažím se neupnout na tu vidinu února, ale mám pocit, že do toho čím dál víc upadám. Akce byla nezapomenutelná. Přišla Sára, sedla si do středu stolu a řekla: Tady mě máte. A tak se ta holka stala součástí stolu lusknutím prstu. I když mě občas štve, tak ji mám ráda. Je jiná, tak jako my. Poprvé jsme hráli hitlera, naučila jsem se ‘na hotelu v Olomouci’ a poprvé zvládla bodnutí do zad a dokázala rychle odpustit. Po tom všem, čím jsem si prošla jsem totiž dokázala pochopit. Zase jednou.

V březnu jsem si došla pro výsledky krve a bylo to lepší. Jezdila jsem tam a zpět Praha - Morava. Byla jsem na Parov Stelar a bylo to boží! Opening koncert roku 2018. Pomalu jsem se rozloučila s vysokou, ještě často chodila za klukama na 514 a začala se dávat dohromady. Jakou já teď dostala chuť na cigaretu! Přišla doba překládání a byla to taková moje ‘aspoňněcodělám’ věc. Snažila jsem se jakkoliv dát dohromady. 13. března jsem docela dost pila na 514 a 14. března jsem šla na pohovor do jedné zazobané firmy. Tentýž den mi zavolal tehdy nejbližší člověk, že je v nemocnici a že ta nemocnice má mříže. A že jen tak se z ní nedostane. Řekl to klidně a já to tak v tu chvíli vzala. Pak jsem šla za Michalem a podělila se o své novinky. Pamatuju si přesně, jak byla venku zima. Stáli jsme na balkoně, koukali do dálky na Opatov a kouřili jednu cigaretu za druhou. Pak jsem šla nahoru, začala se chystat na pohovor a vařit. Ve 12:20 mi daná osoba zavolala znova. A brečela do telefonu. Řekla pár slov a brečela. A já jsem asi chvíli něco říkala, ale pak si vybavuji jen ticho a pláč. A pak už nic. Je to poprvé, co si pamatuju pláč. A asi i naposled. Terka přijela domů, dali jsme dalších pár cigaret na chodbě a pak jsem vyrazila na pohovor. Někde u Anděla mi po telefonu neskutečně vynadal Filip a já si na pohovoru vedla celkem dobře. Pak jsem se procházela po nábřeží Vltavy směrem od Andělu. Došla jsem na Střelecký ostrov a vzpomínala jsem na den, kdy jsme se poznali. Přemýšlela jsem nad tím, co se vlastně děje, bylo to zvláštní. Byla zima, zataženo a já měla šaty. Tak jako dneska. A dneska taky přemýšlím o tom, jestli už celý ten vztah není jen o tom, co bylo, protože mám problém vidět to, co bude. Přijela jsem domů, byla tma. Večer jsem si psala s Mimi a i ta mne nenáviděla. Rozbrečela jsem se. Brečela jsem hrozně moc. Terka byla někde venku. Probrečela jsem snad hodinu s občasným přerušením lapání po dechu. Celý svět se sesypal a nebyl nikdo, kdo by mě chytil, protože ten, kdo mě chytal, už nebyl. Byla to nejhorší středa v roce 2018. Ve čtvrtek jsem přeložila titulky a v pátek vyrazila na pohovor do své současné práce. Hned potom jsem jela vlakem zpátky na Moravu. Dodnes jsem nikomu neřekla, jak strašný den to pro mě ve skutečnosti byl. A život šel dál, jako by se nic nestalo. Rozeslala jsem další tunu životopisů a byla už měsíc bez práce. S Králíkem jsme zašly na zvědátory a ona dala k 1. dubnu výpověď. 31. března jsem zašla na kafe s Ginny a ven s Adou a Klarkou.

V dubnu jsem byla zoufalá a vzala práci ve Vapianu. Plat kolem hrubeho 140 na hodinu a práce za barem na Národní třídě. Přišla jsem tam jednou a pak mi napsali z mé současné práce, jestli o ni pořád stojím. A tak jsem tu, už 6 měsíců. 9. dubna jsem ráno zajela na pracák na Moravě a odpoledne podepsala smlouvu v Praze. Oficiálně jsem se stala pražskou náplavou a nic mě už na Moravě nedrželo. Poznala jsem Jimmiho a poprvé zašla do Kavárny, co hledá jméno. Zašla na ne-jeden oběd do Palandy a vodnici s klukama. Chodila jsem do práce a různě trajdala po republice. 18. dubna jsem jela do Olomouce a spustila tak začátek konce. Vyšli noví Avengers a po vzoru dohody podepsané s ďáblem jsem jezdila každých 14 dní na Moravu.

V květnu jsem zjistila, že jsem si v opilosti v Olomouci podělala něco s nohou nemohla jsem chodit. Přijela do Prahy ségra a zašli jsme poprvé do Dishe s částí stolu - Anet, Sis, Králíkem a M&M. Začaly letní kina u Apsidy (VSCHT) a já chodila 6 dní v týdnu do práce. Vynechala jsem letošní majáles a začala chodit na kurzy angličtiny. Mimi začala pracovat kousek ode mě a ještě párkrát jsme se viděli. A potkala jsem Honest girl, poprvé oficiálně, jako dvě twitteračky.

Králík se odstěhovala do Prahy, jen dvě patra nade mě. Napsala jsem přijímačky na UK a byly jsme podruhé na zvědátorech. Zůstaly jsme ve studiu úplně poslední do 3 do rána, hrály Beat saber s Patrikem a Mischelinou a prospaly kus soboty. Večer jsme se úplnou náhodou dostala na mou první pražskou muzejní noc a viděla noční Prahu z Vítkova, poslechla si varhanní koncert, prošla botanickou zahradou úplně potmě a rozplývala se nad obrovskými mramorovými místnostmi. Viděla jsem Solo a Já Simon. Poprvé a také možná naposled v životě jsem viděla Emu a jak se zpívá v jedné písničce, byla nádherná. V pondělí 18. června jsme šly na Smetanovu Mou vlast, v úterý jsem se pohádala s I. a přestali jsme spolu na půl roku mluvit kvůli spoustě nehezkých věcí, co jsme oba řekli a udělali. Ve středu jsem šla na první noční, ve čtvrtek hned ráno jsem se přestěhovala o několik pokojů vedle, na pár hodin si lehla a pak vyrazila na vlak směr Morava. V sobotu jsme šli na MFF ve Strážnici, kam jsem se už nějaký ten rok chtěla podívat a bylo to boží! V neděli zpátky do Prahy, čtyři dny v kuse v práci, ve čtvrtek večer závěrečný koncert FOK a ráno hned vlak na Moravu a historická akce stolu, po roce opět u nás doma.

Na začátku července jsem se zaučila na maily v práci a později i na provoz. 5. a 6. se konal slet sokolů, což je věc, kterou musíte vidět alespoň jednou v životě. Oslavili jsme narozeniny mé slovenské spolupracovnice, já si propálila šaty a konečně přišla na to, kdo z práce umí pít. Slováci. Že mě to nepřekvapuje, Filipe. Poprvé jsme navštívili Sářino obydlí a stejně jako ve Sweetbitter mají její rodiče vanu v ložnici! A je to opravdu tak skvělé, jak to vypadá. Pokud nemáte děti. Zapsala jsem se na karlovku, poznala Petra a nechala se zvyklat na bio-seznamovák, i když nemám s bio nic společného. Odjeli jsme s našima do Vídně, která měla být původně Budapešť a já si to kupodivu neskutečně užila. Vídeňské metro je skvělé (občas si přijdu jako autista) a rozhodně se tam chci vrátit. Nic se ovšem nevyrovná pocitu, kdy sedíte v metru a najednou vám přijde strašně dlouhá zpráva plná nenávisti. Nebýt mámy a ségry, které to se mnou rozebraly větu po větě, tak by moje dlouhodobé snažení dát se dohromady spadlo jako domeček z karet. Dodnes ještě dobře nenesu některé věci a díky tomu si víc uvědomuji, jak strašně křehká bytost člověk je. Posledního jsem se blíž seznámila s některýma lidma z práce.

V Srpnu jsme začaly s Králíkem plavat a hledat byt. Dotáhla jsem své noční k dokonalosti, pokračovala v překládání poslední sezóny titulků a odjela na víkend domů. V pátek jsem byla venku s gymplákama a hodně se pilo. Nebudem se bavit o těch sračkách, jako jak jsem se cítila atp., ale prostě to bylo fajn a i teď, když si na to vzpomenu, mi někteří chybí. V sobotu jsme šli popřát strejdovi k narozeninám, což je vždycky hrozné klišé. Teď jsem si uvědomila, že to bylo naposled, co jsem babičku viděla normálně venku mezi lidma a i když byla mrzutá a kousavá, tak to byla pořád ona. Večer jsem chtěla jet do Břeclavi na Nelin poslední koncert, ale kvůli oslavě z toho sešlo a dodnes mě to moc mrzí. Nejsem si jistá, jestli se mi chce psát o tom, co přišlo pak. Kdo mě zná ví, že kamarádit se se mnou je jedna velká jízda. Ať to vezmete odkudkoliv, tak když jsem ve správné náladě, můžete čekat cokoliv. A tak jsme skočili na svatbě na hřišti v Hradčovicích a nakonec u nás doma spal “cizí” člověk a jiný člověk šel v jednu v noci 10km pěšky, protože u nás spát prostě nebude, viď, Martine. A další prý poblil babičku. Byl to zvláštní večer a musím uznat, že jsem se bavila a dlouho se tak neopila, takže body k dobru. Ráno jsem měla kocovinu ještě v kostele a na oběd jsem si musela dát salát a colu, protože jsem měla strach cokoliv pozřít. V úterý jsem dostala jako dárek lístek na Hamleta, což řadím mezi jeden z top srpnových zážitků. Rozhodně doporučuju letní Shakespearovské slavnosti. Po cestě z hradu jsme to vzaly přes kulaťák a já se omluvila dvěma lidem, I a A. Dnes už vím, za co to vlastně bylo. A o víkendu přijeli Mayer, T. a Sára. Nepřijeli jen tak, přijeli na Pride. A ano, některé lidi bych ráda praštila, i když násilí moc neuznávám, ale jinak celá ta akce byla velmi ucházejícího charakteru. Z nějakého důvodu totiž cítíte tu volnost kolem. A taky jsme večer na kolejích popili a bylo to fajn. 17. srpna zamířila část stolu poprvé na chatu na Proseč. Dokonce s náma vyrazili naši a musím uznat, že udělali dost práce, klobouk dolů. Zážitky za všechny prachy included: sršni, jana skákající z okna, liša až navrch, noc pod širákem vedle auta a vysavač núnú ve žlutém provedené. Málem jsem zapomněla na svícen! 20. jsem se zapsala na VSCHT a v intervalu 3 dnů jsme našly byt, šly na prohlídku, podepsaly smlouvu a bydlely. Na úplném konci srpna jsem se viděla po půl roce s Káťou.

O tom, co bylo dál už jste mohli číst, takže to vezmu krátce. Doktoři, rozhádaná rodina, babička po operaci, 3 noční za sebou, rostoucí osmička, začátek jedné školy, Berlín. Nevím, jestli jsem se o Berlíně rozepisovala, ale ráda si to projdu znova. Den předtím jsme jely do Berouna pro kufr a u toho strašně pily. Mám odtud Zlatovlásku a O letadélku káněti. V noci jsme barvily vlasy a ráno si nestihly směnit peníze. Po cestě busem jsme teprve zjišťovaly, co tam budem dělat. V sobotu jsme procházely blešáky a strašně se rozpršelo, takže jsme si nakoupily a šly chillovat domů. V neděli jsme chtěly do centra, ale zase nám to moc nevyšlo kvůli počasí. V pondělí byl koncert, kvůli kterému jsme vlastně jely a byl skvělý. Neslyšela jsem ještě v úterý večer, když jsme byly zpátky v Praze na večeři. Další den imatrikulace UK, lukostřelba a večeře s M&M. Ve čtvrtek jsem přijela domů a v pátek předání chaty. Zářijová chata ve mě vyvolává hrozně smíšené vzpomínky. Na jednu stranu jsem se úžasně opila, na tu druhou málem umrzla. Na jednu stranu jsme KONEČNĚ uvítali Bětku, na druhou jsme se po našem rozloučili s I. Na jednu stranu jsem si skvěle popovídala s Kundou a Sárou, na druhou jsem skoro nepromluvila se ségrou. Bylo to takové, že jedna dobrá věc byla dorovnána jednou špatnou. Ale celkově jsem si to prostě moc užila.

Říjen. Hned prvního jsem strašně vyletěla na spolubydlící a nedokázala se uklidnit. Chata mě hrozně vyčerpala a já byla chodící bolest. Párkrát do práce a pátého na adapťák. Tenkrát jsem se o něm nechtěla moc rozepsat, ale teď už chci. V pátek ráno jsem přišla na nádraží a tam stála skupinka lidí v zelených tričkách s divným obrázkem obráceného kondomu s ocasem. Nahlásila jsem se a celkem hezké zrzka mi podala stejné tričko. Odšourala jsem se někde do kouta a začala tweetovat. Jediný koho jsem tam znala byl Petr. Vedle mě stály tělocvikářky a mlely strašné kraviny, prostě jako když někoho vidíte poprvé v životě. Nasedli jsme do vlaku směr Brno. Seděla jsem s chemiky, což byla lehká tragédie, ale člověk si zvykne. Chemici nejsou dobří v seznamování se. Všechno bylo nové a divné. Naučili jsme se jména těch stejně vyděšených lidí a dorazili na ubytování. Nějaké seznamovací hry a celkem dost smíchu. Večer spousta alkoholu a první nová přátelství. V sobotu výšlap na Děvín a večer další spousta alkoholu. Ten divný kondom je mimochodem masožravá láčkovka. Pochopila jsem, co to znamená studovat na peďáku a ještě jsem tam ani nebyla. Každá škola je to, co si z ní udělají studenti. Cesta domů byla velmi záživná, protože hned někde po nástupu do vlaku jsme začali pít a pak už to jelo. No, mé doporučení je: před tím, než se opijete, tak si všechny věci schovejte do tašky a nic nevytahujte, ztratíte to. Na soudnost to bohužel nezabere. Nástup i na druhou školu a Dvorky. Jako naprosto nezkušený prvák jsem se nechala zlanařit na spoustu věcí a naučila se, že když moc chci, tak zapadnu kamkoliv. Kocovina. Test na ADHD a Filipova oslava narozenin. První snídaně s TJ a sestřino biřmování, kde jsem po strašně dlouhé době potkala A. Dostala jsem nové brýle, které se mi fakt líbí a hlavně s nima vidím.

Hned první víkend v Listopadu přijela Sára a zašly jsme i s Králíkem na Bohemian Rhapsody. Za mě ten film nebyl špatný, takové hodně hezký muzikálový (ne až tak pravdivý) životopis. Ale koukalo se na to moc pěkně a hudba Queenů je prostě legendární. 7. jsem šla na první slet a udělala si představu o tom, co to znamená být ve spolku. Na fakultě jsme odpromítali Fantastická zvířata a zašla jsem si na přednášku o tom, jak nevypustit duši. Uklidila jsem na antidepresivním večírku a popichovala svého učitele výpočtů. Jsem ráda, že už mě neučí. A hned po večírku? Chata! Občas si říkám, že vždycky kolem chaty žiju život a pak je takové hluché místo. Sářiny narozeniny se dle mého povedly a akce byla asi nejslabší za rok, ale to se stává, když zažijete šílené věci a nedokážete o nich mluvit.

Pak začal prosinec. Každý den jsem měla jednu událost přes druhou a snažila jsem se nezbláznit. Další slet, pak na pivo a jet domů. Vánoční večírek Droso byla taková normální akce, ze které jsem jela velmi příjemně ovíněna a pamatuju si, jak jsem čekala na metro a široce jsem se usmívala. Přijela jsem domů, lehla do postele, koukala na svoje nádherná světýlka a pak usnula. Nejlepší na tom je, že jsem neměla vůbec kocovinu. O víkendu přijeli naši do Prahy a koupili mi stůl. Haleluja! Zašla jsem s nimi do Palandy a i přes mámino úvodní držkování jim to chutnalo. Haleluja podruhé! V úterý se konal chemický večírek, což je velmi pamětihodná akce. Kouřili jsme na místech, kde by se nemělo, spali tam spolu lidé, kteří by neměli a já nakonec nabídla azyl člověku, kterému bych asi neměla. Tak jako tak to bylo super, já si zašla s velkou známkou nevyspání pro zápočty na VŠCHT a šla domů spát. A už tu jsou vánoce. Nedokážu vám ani popsat, jak rychle to všechno uteklo. Přijde mi, že je zase leden a mě to všechno teprve čeká. V pátek a v sobotu přijeli naši přátelé a oslavili jsme spolu vánoce. Saláty a řízky, dárky a procházka. Bylo strašně super a neměnila bych. Jen si musíme pořídit víc židlí. 23. jsme stihli poslední část Rybovky na hlaváku, vyprovodili Jinxe na vlak a vyrazili domů. Doma byly Vánoce jako vždy skvělé a trochu smutné. Obejít babičky a chillovat. Upřímně si vůbec nepamatuju, co jsme dělali. 27. zpět do prahy a chodit do práce. 30. jsem onemocněla a přijela segra se Sárou. Byla jsem nejvíc nudná a hrozně mě to mrzí. 31. jsme oslavili silvestr strašně zvláštním způsobem a o půlnoci jsme chtěli pouštět nějakou pyrotechniku, ale po Sářině komediálně-děsivému zážitku s tlustou římankou jsme zapálily novoroční cigaretu a popřáli všem: “Šťastný nový rok, kundyyyy! Uuuuu!”

#2018 #shrnuti roku

0 notes

paskvilnet · 4 years

Text

Orion Hall 13.11.1999, Brno, Výstaviště, Pavilon H

Brno a koneckonců celá Morava je v posledním roce stále častěji konfrontována s fenoménem "velkých" parties. Zatímco klubová kultura se v této části České republiky příliš neujala a skomírá na okraji zájmu, snad každý měsíc se sejde několik tisíc lidí, aby společně strávili noc plnou tvrdých techno beatů a barevných světel a hypnotické mlhy. Jednou z takových "velkých nocí" je i Orion Hall, který se pravidelně koná na brněnském Výstavišti.

Bylo to hustý i když osobáček nepadl. Na Orion Hall tentokrát přišlo opět necelých 3000 lidí a hráli jim slovenští Djs z bratislavského U-Klubu Tibor a Dalo, brněnský Leo Lycra, kanadský Mike Shannon, Ben Long, jeden z dnes velmi populárních Space Djs a také krásná Djka Gayle San, která svůj rodný Singapur vyměnila za Mekku taneční hudby Londýn. Trochu jsme ji překvapili otázkou: Proč vlastně dělá Dje.

Hlavní hvězdy "velké noci" jsou samozřejmě Djs. Trochu však zaniká fakt, že celý předcházející den připravoval místo početný tým pomocníků, díky kterým se vcelku neútulná hala proměnila v improvizovaný gigantický klub, chrlící atrakce pro hladové návštěvníky. Na Orion Hall všechny nadchnul suchý ohňostroj a velké nafukovací balóny, které až do rána putovali nad hlavami tanečníků. A co dělají "hvězdy velké noci" když jsou na párty kde "nepracují"?

Je to tak, je to prostě zábava, je to o relaxaci a je to o zapomnění. Můžete být bohatý podnikatel nebo chudý dělník, na party během první hodiny mizí všechno co se týká vašeho denního života či osobných problémů a vy prostě "paříte". Audio signály k vám vysílá DJ a pastvu pro vaše oči VJ. Nutno podotknou, že visuální stránka věci je to, v čem Orion Hall nikdy nezklame a dokonale provedené světla doplňuje vždy i hutná videoprojekce.

A jak se vlastně "velká noc" líbila návštěvníkům? Líbila, všichni pro to udělali maximum a to se oceňuje i v tak nevděčných krajích, jako je ten náš.

Ano, Orion Hall byla opět "velká noc". Všichni ti zpocení, skákající, oči vyvalující a uši nastavující tanečníci měli ve tváři spokojený výraz, protože byli "tady a teď" obklopení jinými, stejně spokojeními lidmi. Když hudba a obraz skončí, vydají se na jiné místo, kde pokračuje "after party" a po ní další "domácí" after after party až do neděle. A pak přijde pondělí a všechna sranda skončí.

#Paskvil #1999 #9948 #clubbing #Orion Hall #Luboš Pavlovič

0 notes

travelseriespl · 6 years

Text

Pewnej soboty udaliśmy się na zwiedzanie Śląska Cieszyńskiego i tzw. “Zaolzia” po czeskiej stronie. Wcześniej kilkakrotnie jadąc z Czeskiego Cieszyna w stronę Karwiny chciałem zatrzymać się w Kocobędzu-Podoborze (cz. Chotěbuz-Podobora) jednak nigdy nie udawało mi się trafić pod grodzisko. Tym razem nie dałem za wygraną i trafienie na parking pod Archeoparkiem okazało się łatwiejsze niż przypuszczałem (wręcz śmiesznie proste :-)) i dziwiłem się jak poprzednimi razami nie udało się tam podjechać autem.

Archeopark Kocobędz-Podobora (Zwierzyniec)

Archeopark Kocobędz-Podobora znajduje się w miejscowości Zwierzyniec i samo grodzisko jest nazywane “Starym Cieszynem” lub “Cieszyniskiem”, gdyż ówcześni mieszkańcy przenieśli się stąd na Górę Zamkową w Cieszynie w XI wieku. Jadąc drogą krajowo w kierunku Karwiny i Ostrawy w Kocobędzu trzeba skręcić w lewo i zjechać drogą w dół i tam już z daleka będzie widać to miejsce.

Czas zacząć zwiedzanie

Przyjechaliśmy tam w upalne popołudnie. Pod grodziskiem znajduje się parking. Następnie udaliśmy się do muzeum przekraczając most nad potokiem, który pozostał można powiedzieć po “oryginalnej” Olzie (cz. Olše, niem. Olsa), gdyż rzeka często wylewała, a przed rokiem 1710 rzeka przesunęła się spod grodziska na 500 do 700 metrów w kierunku wschodnim, gdzie obecnie jest stanowi naturalną polsko-czeską granicę. Na parterze mieści się recepcja, gdzie kupuje się bilety wstępu oraz pamiątki i publikacje. Zwiedzanie odbywa się tylko i wyłącznie w obecności przewodnika i oprowadza on grupy co pół godziny. Wejście do grodziska rozpoczyna się na samej górze muzeum. Można tam wjechać windą lub skorzystać ze schodów. W trakcie oczekiwania na przewodnika istnieje możliwość skorzystania z poczekalni i zwiedzić ekspozycje. Zgromadzone zostały tutaj znaleziska archeologiczne i nie tylko.

Od epoki brązu do średniowiecza

Samo grodzisko zostało zrekonstruowane i stworzone na wzór słowiańskiej osady z VIII – XI wieku. Badania archeologiczne wskazały ponadto, że pierwsze osadnictwo w tym miejscu miało miejsce już w późnej epoce brązu i w okresie tzw. kultury hasztalskiej. W V wieku przed naszą erą grodzisko przestało istnieć. Słowianie osiedlili się tutaj w VIII wieku. Ekspozycja muzeum przedstawia informacje i eksponaty dotyczące wszystkich okresów osadnictwa na tych ziemiach. Istnieje tutaj także ekspozycja przedstawiająca mieszkańców osady, zwierzęta i wojowników. Jak widzieliśmy osobiście istnieje opcja skorzystania z prelekcji, gdzie przewodnik opisuje eksponaty i w trakcie prezentowana jest wizualizacja filmowa. Braliśmy w czymś takim udział w podobnym miejscu, a mianowicie w Karpackiej Troi, ale o tym opiszę w oddzielnym artykule. Archeopark był budowany od 2001 roku i otwarty w 2005 roku.

Oczekiwanie na przewodnika

Poniżej furtki, gdzie rozpoczyna się wejście na terenie grodziska wraz z nami zgromadzili się inni turyści, głównie z Czech. Grupa liczyła około 30-40 osób, w tym sporo dzieci i nawet jeden pies rasy york 😉 noszony przez jedną z pań w plecaku. Pojawił się przewodnik, który przywitał się i rozpoczął opowiadanie o osadzie. Od samego początku zyskał naszą i innych sympatię, gdyż w jego opowiadaniu było widać pasję i ze kocha to co robi. Ruszyliśmy wyżej i co jakiś czas był przystanek, gdzie przewodnik przedstawiał kolejne informacje. Najpierw zwiedzanie prowadzone było na samą górę grodziska pod bramą wjazdową z mostem i wałami z drewnianym ogrodzeniem z palisady. Widać dokładnie jak rozciągała się osada pierwotnie. Grodzisko w obecnym kształcie zajmuje stosunkowo mały obszar, a w rzeczywistości rozciągało się dalej. Otoczony akropol jest miejscem, gdzie zrekonstruowano chaty i inne obiekty. To tutaj odbywają się imprezy plenerowe. Naturalnymi trudnościami w zdobyciu grodziska było położenie na wysokim wzniesieniu. Z północy płynęła Olza, była także fosa, a z drugiej strony ogradzające gród wały były powyżej stromego wejścia lasem.

Grodzisko Gołęszyców

W czasach słowiańskich mieścił się tutaj jeden z grodów plemienia z grupy lechickiej: Gołęszyców, Golęszyców, Gołężyców (cz. kmen Holasiců, Holasicové, niem. Golensizen), którzy byli nieliczni, jednak mieszkali w strategicznym miejscu na szlaku handlowym prowadzącym przez Bramę Morawską z południa na północ. Graniczyli oni z Wiślanami, Opolanami, Morawianami i być może z plemieniem Głubczyców. W XI wieku wszystkie ich grody zostały prawdopodobnie najechane przez Państwo Wielkomorawskie (także Wielkie Morawy – cz. Velká Morava, słow. Veľká Morava, łac. Magna Moravia lub Rzesza Wielkomorawska – cz. Velkomoravská říše, słow. Veľkomoravská ríša), na czele którego stał Świętopełk I (także Światopełk, Zventapu, Zwentibald, Zuendibolch, Suatopluk, grecki Σφενδοπλόκος/Sphendoplόkos, Σφεντοπλικος/Sphentoplikos, starosłowiański Свѧтопълкъ/Svętopъłkъ, staroruski Свѧтополкъ/Svętopołkъ, Святополкъ/Svjatopołkъ, słowacki Svätopluk), trzeci władca z dynastii Mojmirowiców. Opuścili oni to miejsce w XI wieku i osiedlili na Górze Zamkowej.

Akropol i zrekonstruowane obiekty

Stamtąd udaliśmy się na teren zrekonstruowanych obiektów. Wszyscy myśleli, że przejdziemy okazałym mostem, jednak tak się nie stało i na teren obecnej osady dostaliśmy się jakby od dołu. W tym miejscu zrekonstruowano kilka chat, które można zwiedzać. Przewodnik opisuje każde z miejsc i zwiedzający mogą sami spróbować użyć obecnych narzędzi. Nie zabrakło także posągu słowiańskiego Boga Swaroga. Na miejscu także jest poletko z zasadzonymi ziołami. Jednym z najbardziej atrakcyjnych miejsc jest mała zbrojownia, gdzie osobiście można przytrzymać tarczę czy miecz. Co ciekawe ta atrakcja była najciekawsza dla mężczyzn po trzydziestce i łącznie ze mną każdy chciał sprawdzić to osobiście. Dla dzieci z kolei najbardziej atrakcyjne było strzelanie z łuku do tarczy. Przewodnik pokazywał dzieciom jak mają trzymać łuk i strzały. Po zwiedzeniu tego miejsca udaliśmy się sami w dół, by kontynuować dalszą podróż w kierunku Karwiny i Polski. Zakupiliśmy tradycyjnie pamiątkowe magnezy i udaliśmy się do samochodu.

Praktyczne informacje:

Godziny i okresy wstępu:

maj, czerwiec, wrzesień, październik: wtorek-piątek przez cały dzień (na zamówienie)

maj, czerwiec, wrzesień, październik: sobota-niedziela 9:00-17:00 (z przewodnikiem)

lipiec, sierpień: wtorek-niedziela 9:00-17:00 (z przewodnikiem)

Bilety (lato 2018) w koronach czeskich:

Podstawowy-lato: dziecko do lat 6 bezpłatnie, dzieci w wieku 6-15 lat i emeryci: 50 Kč, dorośli: 90 Kč, rodzina: 200 Kč

Pakiet interaktywny: dziecko do lat 6 bezpłatnie, dzieci w wieku 6-15 lat i emeryci: 30 Kč, dorośli: 30 Kč, rodzina: 30 Kč

Imprezy letnie: dziecko do lat 6 bezpłatnie, dzieci w wieku 6-15 lat i emeryci: 80 Kč, dorośli: 120 Kč, rodzina: 300 Kč

Podstawowy–zima: dziecko do lat 6 bezpłatnie, dzieci w wieku 6-15 lat i emeryci: 30 Kč, dorośli: 60 Kč, rodzina: 100 Kč

Imprezy zimowe: dziecko do lat 6 bezpłatnie, dzieci w wieku 6-15 lat i emeryci: 45 Kč, dorośli: 70 Kč, rodzina: 180 Kč

Można także płacić kartą.

Adres:

Archeopark Chotěbuz-Podobora ul. Karvinská 455, Chotěbuz 735 61

Tomek

źródło:

[1] wikipedia [2] http://www.cieszyn.pl/?p=categoriesShow&iCategory=94 (dostęp 29.06.2018) [3] https://www.archeoparkchotebuz.cz [4] W. Kuś, 2009, s. 231

[mappress mapid=”17″]

Czeski Archeopark w Kocobędzu-Podoborze Pewnej soboty udaliśmy się na zwiedzanie Śląska Cieszyńskiego i tzw. "Zaolzia" po czeskiej stronie. Wcześniej kilkakrotnie jadąc z Czeskiego Cieszyna w stronę Karwiny chciałem zatrzymać się w Kocobędzu-Podoborze…

#archeologia #archeopark #cieszynisko #czechy #gołęszyce #grodzisko #karwina #kocobędz-podobora #muzeum #olza #słowianie #stary cieszyn

0 notes