čas začít znovu

a je to tady...vlastně už to bylo...

minulej rok, potom, co jsme se přestěhovali do dejvic nám měsíc po nastěhování vykradli sklep. novostavba, naše vlastní blbost řekli...policajti to vyšetřovali měsíc, bohužel nikoho nechytli...ukradli věci za 60k, mimo jiné vše, co jsem kdy napsal...vždy jsem si myslel, že co mám fyzicky, tak se neztratí...dobrý, tak si nějaká čorka přečte, co jsem napsal, pak se zasměje, nebo si to ani nepřečte a pojede dál, život jde dál...

naštěstí jsem měl všechno na HDD...ano, tušíš správně, rozbil se a já přišel o veškerá svá data, která jsem na něm měl třeba 5-6 let. fotky, psaní, filmy, dokumenty...všechno ztraceno...

a tak jsem v rámci pár měsíců přišel o všechno, co jsem kdy napsal a zůstal mi jen tumblr s ubohým výsekem mé tvorby, která ani není reprezentativní, neb jsem si vždy říkal, že to raději vydám fyzicky, než to budu složiě třídit na tumblr...no...teď už asi teda všechno jen na tumblr...event si založím doménu jinde, ale nevím, nechce se mi platit ročně 1200, i když...uvidíme...mám už takhle firemní doménu, tak by stačilo jen přikoupit jednu...uvidíme...

vím, že tenhle tumblr prakticky nikdo nečte, vlastně ani nevím, jak to zjistit, žádné trackery tady nemám a traffic se mi nezobrazí, ale vlastně mi je to jedno...

mám teď rozepsanou novelku, která by měla shrnovat mojí dosavadní tvorbu. chtěl bych ji vydat tiskem, tak uvidíme...

BAGR

Velkej stroj přijel pro malej stroj,  sundal ze zad ošatku a ten malej do ní vlez. 

Velkej stál a líně pospával opodál, dokud tam nebyl ten malej celej.

A pak ho naložil na záda a  odnes .

vnitřní kino

jsem tu jen já a ty opět před tím stejným rozhodnutím

kerý umí zhatit všechny budoucí možnosti žití

společně poplujem hloub vydáme se znovu na pouť do nitra

neobjevené krásy hrůzy příšery víly a jiné stvůry

bez lásky neschopen vnějšího pnutí odproštěn od jejich vlivů

upoután k obrazům vlastního kina sedačkou pochybností 

z vrcholků zdí se táhnou cáry hnijící vody plné života barvy země

skulinou prohlédnu na druhou stranu vidím svět plný hemžení

malých tvorů vousatých břichatých na tenkých nožkách hubených

s malými oči velkou hlavou a zase naopak 

pod mikroskopem mikrokosmos vstává a zase padá

otevřen každému kdo vidí a chce vidět

probdělý noci plný osamění nevolnosti točících se hlav

závratných výšek nízkých pudů hlavně ale bolesti z probuzení

nekončícího spánkem snést se na křídlech morfeových

nechat se uspat tvrdou krásou bytí v mlhavém jitru 4 května

PEINTURE, 1927. Joan Miró. Oil on canvas

Asi o tobě

Tančíš v jarním oparu, s každým pohybem ze sebe setřásáš zimu. Teplo se ti rozlévá po celém těle. Točíš se dokola, dokola, točíš se točíš. Tančíš nahá na stole v baru ožralí chlapi ti sahají na lýtka ty je za odměnu kopeš do hlavy jim se to líbí, tobě už dlouho ne. Stříká krev, tančíš po hlavách hostů s podpatky hluboko v jejich lebkách. Padají k zemi a ty tečeš štěstím.

Loď

I

Sraz jsme měli v hale v přístavu. Byl to obrovský přístav, ve kterém byly ukotvené ty největší záoceánské lodě  s mnoha komíny a nepředstavitelně obrovským výtlakem mnoha a mnoha tun. Železo plovoucí na vodě. Lodě, nebo spíše kolosy jsem ale prozatím neviděl. Stál jsem v hale osamocen v jedné ruce malý kufr na kolečkách, batoh přes rameno. Dlouhá bunda, kapsáčově kalhoty, kožené boty. Vše temně nebarevné. Černé anebo tmavě modré. Modré oči a kudrnaté kaštanové vlasy. Čekám, až přijdou. V hale kromě mne nikdo není, pouze za jednou z mnoha desítek přepážek sedí paní neurčitého věku a vzezření. Jedna z mnoha. Člověk na jedno a poslední vidění. Aniž bych si to uvědomoval, tak jsem stál přesně uprostřed mohutné a velmi rozlehlé haly. Strop byl podepřen množstvím sloupů. Betonová konstrukce byla po stranách lemována otvory vyplněnými těžkým, křehkým a matným sklem, pouštějícím dovnitř měkké světlo tvořící táhlé stíny. I já jsem měl na podlaze velmi dlouhý, uzký a štíhlý stín. Táhnul se ode mne až skoro k protější stěně. Nikdo zatím nepřicházel. Čekám. Mají lístky. Jsem tu sám v obrovské hale s jednou osobou. Nevidím jí do obličeje, je ode mne strašlivě daleko. Prostor je tichý, z okolí je slyšet velmi málo. Občas některý z kolosů v dáli zařve, přitom jak se líně valí vodou. Racci na sebe křičí, povídají si, dávájí o sobě vědět. Přijde mi, že slyším šplouchání vody o železobetonové molo. Skrz prosklený strop je vidět plazící se bílošedé mraky oblohou. Pohybují se rychle, skoro až cítím, že vítr ženoucí je do běhu je obrovský mocný hybatel se silou přesahující mé chápání.

II

Zdálo se mi, že vidím hada, ale spíše už jsem z té přehršle času, kterou jsem zde trávil začal halucinovat. Jsem si jistý, že v malých palmách v květináčích rozestavěných v hale by kus přírody nutný k životu žádný plaz nenašel. Ani žádný plaz, natožpak já. Kdy už konečně dorazí? Přijde mi, že osoba za přepážkou se ani nepohnula od poslední chvíle, co jsem na ni pohlédl. Kromě mne a jí tu nikdo nebyl… -A vezmeš ji za ruce, takhle zezadu, víš…- to nemohl být nikdo jiný, než… -Ahoj!- Pozdravili všichni takřka unisono. -Zdar, no, že Vám to trvalo mládenci.-zadíval jsem se na ně trochu popuzeně, ale popravdě jsem na ně nedokázal být doopravdy rozzlobený. -Sorry, jsme se fakt snažili, ale zas tak pozdě nejdem, ne?-zadíval se na hodinky. -Jo, vždyť pohod. -Tak jdem? -No jasný. Nějak nemám sílu vysvětlovat lidem naprosto jasné věci, kdy pochybili.

III

A na lodi jsem byl nejvíc uchvácený hvězdným nebem. Kolik malinkých a přitom tak obrovských žhavých koulí ve Vesmíru je. Jaké plýtvání prostorem a přitom taková krása.

Jedna vize se mi vrací, často o ní sním. Ležím na posteli v tmavé místnosti, všude okolo je tma, nevidím postel pod sebou, jen ji cítím, nevidím nic, tma je opravdu hustá a temná. Dívám se nad sebe, kde tuším strop. Na chvíli zavírám oči. Po chvíli se probouzím. Promnu si oči, stále okolo sebe nic nevidím.

Rozhodnu se, že si dojdu pro sklenici mléka. V tom snu, v té vizi se posadím na posteli a když chci spustit obě nohy na zem spouštím je tak dlouho, až si uvědomím, že postele se držím jako kdybych se držel římsy, která mě dělí od pádu do propasti. Jenže necítím žádnou gravitaci, nic mne netáhne dolů. Je to vše takové teplé, v pyžamu, skoro nahému je mi dobře, nevane tam vítr, nic studeného, jako kdybych padal zpátky před život.

Přijde mi, jako kdybych se narodil se schránkou měkkýší ve vodách příliš mělkých…

IV

Dny plynou, přátelé se opíjejí, já občas s nimi, loď je plná lidí. Neseznamuji se s nimi, něktěří občas projeví zájem se seznámit se mnou. Se dvěma strávím noc. Nic moc si ale nepamatuji.

Poslední dva dny už večer za lidmi nechodím. Poprosil jsem v kanceláři společnosti na lodi o možnost odstěhovat se co nejdále od lidí. Nejdříve mne přemlouvali s tvrzením, že všude na lodi je k lidem ne dále, než 50 metrů. Na otázku, kde těch 50 metrů dostanu mi bylo řečeno, že v první třídě.

Za soukromí si člověk musí připlatit, ale těch pár tisíc nelituji. Mám větší a hezčí kajutu, mnohem lepší výhled(na vlny)a výbornou izolaci od okolí.

V

Novinkou je, že v noci chodím na procházky. V oblasti, ve které se nyní nacházím je v noci doopravdy klid. Člověk by nevěřil co všechno mohou peníze udělat.

Klid vnější se pomalu přenáší i do klidu menšího. Po těch pár trapasech, co jsem vyvedl opilý, které přešly bez většího ohlasu ve mne ale zanechaly velký osten hanby a sebenenávisti. I ten se začínal postupně rozpouštět.

Jeho místo přes počáteční melancholii nahradily hvězdy a svěží vítr prohánějící se nad lodí.

Dnes v noci je obzvláště krásně. Od restaurace sem občas dolehnou jakési zvuky, mezi nimi i řinčení skla. Párty je dnes opravdu v plném proudu. Soudě dle hluku a počtu rozbitých sklenic.

Má nálada je extatická, jsem jedno s Vesmírem, pohroužen v dáli vpíjím se do horizontu a on do mě. Cítím se doopravdy naplněn, svěží, rád, že žiji, moje existence…cítím, že mne někdo objímá za nohy, zvedá mne, není sám. Dřív, než pochopím, co se děje letím po hlavě dolů vstříc ledovému oceánu a jeho obrovským vlnám.

Mám příšerný strach. Co bude, až se probudím? Začínám ztrácet vědomí ještě před pádem. Loď je opravdu vysoká…

Kolosy

I

Sraz jsme měli v hale v přístavu. Byl to obrovský přístav, ve kterém byly ukotvené ty největší záoceánské lodě  s mnoha komíny a nepředstavitelně obrovským výtlakem mnoha a mnoha tun. Železo plovoucí na vodě. Lodě, nebo spíše kolosy jsem ale prozatím neviděl. Stál jsem v hale osamocen v jedné ruce malý kufr na kolečkách, batoh přes rameno. Dlouhá bunda, kapsáčově kalhoty, kožené boty. Vše temně nebarevné. Černé anebo tmavě modré. Modré oči a kudrnaté kaštanové vlasy. Čekám, až přijdou. V hale kromě mne nikdo není, pouze za jednou z mnoha desítek přepážek sedí paní neurčitého věku a vzezření. Jedna z mnoha. Člověk na jedno a poslední vidění. Aniž bych si to uvědomoval, tak jsem stál přesně uprostřed mohutné a velmi rozlehlé haly. Strop byl podepřen množstvím sloupů. Betonová konstrukce byla po stranách lemována otvory vyplněnými těžkým, křehkým a matným sklem, pouštějícím dovnitř měkké světlo tvořící táhlé stíny. I já jsem měl na podlaze velmi dlouhý, uzký a štíhlý stín. Táhnul se ode mne až skoro k protější stěně. Nikdo zatím nepřicházel. Čekám. Mají lístky. Jsem tu sám v obrovské hale s jednou osobou. Nevidím jí do obličeje, je ode mne strašlivě daleko. Prostor je tichý, z okolí je slyšet velmi málo. Občas některý z kolosů v dáli zařve, přitom jak se líně valí vodou. Racci na sebe křičí, povídají si, dávájí o sobě vědět. Přijde mi, že slyším šplouchání vody o železobetonové molo. Skrz prosklený strop je vidět plazící se bílošedé mraky oblohou. Pohybují se rychle, skoro až cítím, že vítr ženoucí je do běhu je obrovský mocný hybatel se silou přesahující mé chápání.

bude pokračovat

Maso - Uzeniny

Pozoroval jsem svůj odraz v zrcadle s nápisem MASO-UZENINY, kousek od Národní třídy. Pozoroval jsem sám sebe v odraze zrcadla, nepomalovaného, neposprejovaného. Na očích jsem měl slunečí brýle. Kdybych je neměl, modré oč připomínající oceány by protrhly hráze a smutek by z nich odtékal v malých slzách. Skrytý za svými brýlemi se skrýval můj tajný vnitřní svět. Skrze oč se vstupovalo do průzračého světa. ... Pozoruji svůj odraz v zrcadle s nápisem MASO-UZENINY, kousek od Národní třídy. Pozoruji sám sebe v odraze čstého zrcadla. Na očích mám slunečí brýle. Kdybych je neměl, modré oč připomínající oceány by protrhly hráze a smutek by z nich odtékal v malých slzách. Skrytý za svými brýlemi je můj tajný vnitřní svět. Skrze oč se vstupuje do průzračého světa. Představuji si to tak, že když nemám brýle, tak že je to srovnatelné, jako kdybych neměl nohy. Stejně jako bez nich se dá žít, ale prostě to není ono. Kdybych si sundal brýle, smíchalo by se několik věcí dohromady a kal usazený na dně bych byl já. Sundat brýle si prostě nemůžu. ...

poznámka - pozvánka

Nehodlám zastírat, že jsem příliš mladý na to soudit, pln energie však a hrdinně připraven se bít, vyrážím vstříc světu pln idealismu, předem pokrytého stínem. Já jej však viděl první, nezkažený, ještě zářil, když jsem se díval - a tak si ho pamatuji.

quote from: Jakub H.'s náhodné šuplíkové psaní

Namluvil jsem svoji báseň, neboť se mi chtělo...lol

Pohřební ústav

Nikdo nemůže vědět, zda-li je následující příběh zcela pravdivý, nebo zcela smyšlený. Jak už mám ve zvyku, podle svého budíku, věci dlouho po vydání zveřejňovat, tak tohle je taky jeden z důkazů, že tomu tak opravdu je. Tuto kratičkou prózičku jsem napsal někdy kolem roku 2012, možná dřív, už tomu prostě nějaký ten pátek bude. Děsně mne baví ten náměť a vůbec mi to celé přijde hezké a takové svižné a docela i vtipné, zkrátka to patří k mým oblíbeným.

První

Každý den po návratu z práce mám stále stejný rituál. Říká se, že rituály jsou v životě čověka velmi důležité. Mohu potvrdit toto tvrzení. Když jednou vynechám, cítím se přinejlepším velmi provinile. Horší je pocit nenaplněnosti. Důležité je dát životu řád, vytyčt mantinely a v jejich mezích se pohybovat. Jinak hrozí chaos a kolaps. Zapnu počítač zaloguju se do systému. V prohlížeč vyvolám potřebný setting a počítám počt upozornění, žádostí o přátelství a zpráv. Obvykle mne tento rituál provází do pozdních večrních hodin kdy už bdím jen zpola. Něco sním a přichystám se na spánek. Usínám okolo půlnoci.

Druhá Pracuji pro firmu zabývající se výrobou sušenek a sladkého pečva. Dělám konzultanta v oblasti lidských zdrojů, ale většinu čsu jsem na schůzkách po kavárnách. Rozumím svému povolání a dosahuji patřičých výsledků. Manželku nemám, ani nechci, preferuji vztahy netrvající déle než 12 hodin a nedělá mi problém za ně platit. O dětech ani neuvažuji. Měl jsem několik partnerek v životě, abych pochopil, že snazší je kupovat si maso za peníze, než obdělávat lán a pomalu uřezávat kousky syrového masa z pasoucího se zvířete. Jednak je s tím méně práce, jednak dostane-li někdo za něco zaplaceno, automaticky je výkonější a chutnější, zkrátka bude se snažit dostát tiskárnou natisknuté hodnotě na úředně ověřeném kusu papíru.

Třetí Ranní probuzení je následované oblékáním a tak dále, dokud se jeden nedostane zpátky domů ke svému rituálu, aby pak znovu neusnul. Všichni to děláme, ačřeba v různých obměnách. Občs jsem přemýšlel o tom, co konám. Jestli se třeba moc neodevzdávám internetové stránce. Nikdy mě ale nenapadalo dělat něco jiného. V práci jsem úspěšný a tolik oblíbená prokrastinace se mne netýká. Posunul jsem to na výšší stupeň. Já neprokrastinuji, je to můj rituál, který přesně kontroluji, neb jsem výkonný a vím, co se kdy má a co se kdy nemá.

Čtvrtá - Přejete si přidat do přátel Josef Pokorný? Zeptala se mne črveně zbarvená postava v pravém rohu. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel a modrý Bůh skrze črvený trup čověka tvrdil to samé. Shodli jsme se tedy na tom, že nevíme, jak se takový čověk o mne mohl doslechnout. Rozklikl jsem níže přiloženou fotku, abych zjistil s kým mám tu čst. Vypadal vcelku normálně a podle dalších klíčvých informací jsem se dozvěděl vše o jeho životě. Hodný strýc na vyhledávaný řetěz písmen potvrdil existenci Josefa Pokorného. Podle všech dostupných informací pracoval v Pohřebním ústavu Charon a.s. jako řidičozidla. Nevěděl jsem, co si o takovémto čověku mám myslet a tak jsem spíše ze zvědavosti potvrdil zařazení do mého života.

Pátá Několik měsíců jsem spokojeně chodil do práce a na Josefa zapomněl. Povýšil jsem a přestěhoval se do lepšího bytu. V tom spěchu jsem ani nezaznamenal, že jsem potvrdil přátelství několika dalším osobám o jejichž existenci jsem nikdy předítm neslyšel. Jmenovitě se jedná například o Tomáše Převorského, Jonáše Obořila, Maximiliána Kalendu a dalších asi deset postav, se kterými mne pojilo hlavně internetové poutu a společý přítel Josef Pokorný.

Šestá Postupem čsu mne začli psát. Nejdříve Jonáš, později Maxim, až jsem si psal se všemi. Vypadalo to skoro, jako kdyby nedělali nic jiného, než že se zabývali docházkou na Stránku. Sdíleli zábavné fotky, navazovali nová přátelství, kritizovali součsnou politickou situaci, nic co by se vymikalo normálu. Ani jsem si nestačl všimnout, že jsou jediní, se kterýma si píšu, neboť smyslem tohoto rituálu ve skutečosti není dojít naplnění.

Sedmá Po několika měsících člé konverzace mne začlo být zvláštní, že vlastně nevím, jak vypadají. Po tom, co jsem jim řekl, že se musíme vidět nikdo nezareagoval a všichni se najednou odhlásili.

Osmá Probudil jsem se uprostřed noci. Vzbudil mne divný šramot a pocit, že v bytě nejsem sám. Po chvíli jsem opět spokojeně usnul. Druhé probuzení už nabývalo konkrétnějších obrysů. Zdálo se mi, že se se mnou hýbe postel a nademnou svítí myriády hvězd. Protože jsem to považoval za sen, užíval jsem si nádherného pohledu.

Devátá Až když jsem v ústech cítil hlínu a v očích kroutící se žížalu jsem si uvědomil, že nespím. Jakési ruce mne zespoda drželi a nějaké črně oděné postavy s lopatami na mne házeli hlínu. - Můj Bože, pusť! Pusť, vždyť se udusím! Rozkřičl jsem se v záchvatu hysterie a jak jsem s sebou házel všiml jsem si náhrobku a oč mne přečtly nápis: Vladimír Konečý. - Ale já se nejmenuji Vladimír Konečý! To musí být omyl! Snažil jsem se přesvědčt své vrahy, ačoliv jsem předem tušil, že je to marné.

Desátá Pak už byla jen tma.

Doplňková jedenáctá Josef mi ukázal, jak se dostat do světa živých. Založil mi účt a poslal instrukce, jak se chovat. Já nezemřel, ale žiju dál! Potuluji se po Stránce a sbírám živé lidi jako své přátele.

Všechno se už jednou stalo

Krásná ženo

Ach, krásná ženo, kolikrát již jsem tě viděl, pro tebe plakal, tebe měl a tebe opouštěl…

Ztracen v samém jádru lásky, v jednoduchosti slova milovat.

Snaží se člověk jít rovně, ale stejně se opile potácí do zatáčky (ze strany na stranu…)

Miluji tě a tebou hořím, ženo, bojím se však tvé krásné(zvláštní)duše!

Nerad bych tě zkazil, mrzký všivák přebývající v těle anděla.

Střez se, vidíš-li mne z dálky! Obrať pohled raděj, než se spálíš!

A že se nedá nic dělat, že nás to osud k sobě tiskne?

Nevěřím na pohádky, jedné paní, která povídala…

Ale co má být se asi beztak stane  a smrtelník jak já s tím málo zmůže …

Z dálky

Když jsem se blížil k velkému hloučku lidí, 

pár desítek metrů před ním jsem se zastavil,

abych nabral dech a odpočinul si,

přicházím totiž z veliké dálky. 

Zdejší vzduch je špinavější, skoro až smrdí, 

oproti větrům lámajícím horské masivy, 

mezi kterými jsem vyrůstal a mezi kterými jsem dlouze meditoval.

Nasál jsem ten odporný smrad z plných plic,

neboť se mi nedostávalo dechu.

V nastálém tichu mi v uších zapraskalo, 

jemné, přitom pevné zapraskání obloukového výboje. 

Elektrické pohlazení oznámilo příchod nového prostoru,

s lidmi v kůžích, jíž tak marnotratně šlechtí, 

nejsou lepší, než králíci určení na porážku, 

liší se jen tím, že chodí po dvou místo po čtyřech.

A pak jsem to uslyšel, 

ohavné, mrzké, slizce znějící mumlání, mrmlání, 

odkašlávání, chrchlání, šeptání, pošoupávání nohou,

škrábání a plivání, z čehož se mi udělalo nevolno. 

Oblouzen odpornou hnilobou vznášející se ve vzduchu,

obklopen podprahovými zvuky lidí, přitížilo se mi,

neboť jsem pocítil lítost v těsném závěsu s úzkostí,

až chytla mne svými odpornými pazoury a stiskla pevně.

Lidské, ach, jak příliš lidské, 

proč jen mi přijde hnus tak politováníhodný?