dodoismus369
dodoismus369
Nebinární autistický kyborg, který miluje propojování zdánlivě nepropojitelného.
12 posts
Don't wanna be here? Send us removal request.
Last Seen Blogs
that-side-pro
Your local side pro
aeospherus
æospherus
april29
i'm so non-physical
zizis
Zizi's point of view
kk-htf
based and flippypilled
Text
Má novoroční předsevzetí do roku 2023
Má předsevzetí do roku 2023, o rok později, dá-li Bůh, si je projedu a zaznamenám, jak jsem dopadlo:
- Úspěšně složit maturitní zkoušku z češtiny i angličtiny, jakož i úspěšně splnit jak individuální tak i týmový maturitní projekt.
- Jít na maturitní ples oblečené v oděvu na míru, jehož přesný koncept zatím neprozradím.
- Uskutečnit, či se alespoň významně posunout v Tajném projektu K, který plánujeme společně s kyborgy a Paralelní Polis. (Hodně velká věc).
- Uskutečnit, či se alespoň významně posunout v Tajném projektu S, který plánujeme společně s kyborgy.
(Ještě větší věc).
- Naučit se základy hry na theremin. (Třeba nějakou jednoduchou písničku či koledu).
- Dát 100 pánských kliků najednou. (Možná na to nevypadám, ale co se cvičení týče, umím být poměrně konzistentní).
- Dosáhnout minimálně 50 tisíc sledujících na TikToku.
- Zlepšit se v organizování kyborgických projektů. (Ale posledně to fakt nebyla moje vina, bueee!)
- Nechat si ofiko připsat
jako druhé jméno, aby mne na tom nikdo nemohl nachytat a oslovovat mne
jen proto, že to je mé jediné úřední křestní jméno.
(Ačkoli jméno Dodo nemusí znít dvakrát elegantně, já už od osmé třídy vím, že je zkrátka moje. A ano, říkám si, že je to velká věc, ale pak mi stačí si vzpomenout na to, jak to měl co se jmen týče pestré Roman Týc). :)
- Snažit se udržet si pravidelný spánkový režim. (V tom už umím být konzistentní poněkud méně, ačkoli by mi to ulehčilo spoustu věcí, chjo).
- Vydělat si více peněz, než v minulých letech. V tomto jsem zatím skromné, ale snad to půjde ruku v ruce s tím růstem na sítích. Moje dream brigáda je totiž být influencer. (Tak, a teď to víte naplno).
Držte mi prosím palce, já budu vám!
1 note
·
View note
Text
Báseň Konce
Já... Já prostě miluju tu... tu synchronicitu všeho!
Tu nedualitu manifestující se zdánlivými protiklady v našem světě.
Například hrajete Minecraft, hrajete hru na počítači, což je věc, kteří mnozí považují za něco ubohého, podřadného, eskapického, esenci ztracené digitální generace...
A v tom na vás vykoukne End Poem!
Ty kráso... Když jsem si tohle dílo přečetlo poprvé, brečelo jsem pohnutím, a brečím pokaždé, co jej čtu.
Je to jako kdyby nám Bůh nechával hádanky, jakési hinty tam, kde je nečekáme...
Nu, posuďte sami...
Český překlad:
Anglický originál:
1 note
·
View note
Text
Tři roky
Dodo:
Březen 2020: Sedí zkroušeně u otevřeného okna jejich panelákového bytu s rouškou, čte si Jezero od Biancy Bellové a v slzách pohřbívá své sny o vlastním kyborgánu, kyborg komunitě a aktivní účasti v ní.
Březen 2021: Již má svůj vlastní kyborgán a jede o kyborgismu povídat před tisícovkami lidí do STANDASHOW!
Březen 2022: Již je čipované a je vystaveno společně s mezinárodně známými kyborg umělci ve Washingtonu DC, kde se na to chodilo koukat mocinkymoc lidí!
Jděte si za svými sny, děcka! <3
Btw tu skvělou fotku dělala úžasná Karolina Koblen !
1 note
·
View note
Text
Psychedelická povídka z mých třinácti let
Konečně jsem našlo své staré povídky z doby, kdy mi bylo 13. Podotýkám, že jsem dopodsud nikdy žádnou psychedelickou látku nemělo, ale vždy mne fascinovaly netušené možnosti lidského mozku a zvláštní povaha naší reality. Jsem stále stejná bytost a tato povídka z roku 2017 je toho důkazem.
---
Počal cítit účinky omamného kouře. Šepot šamana vnímal už jen vzdáleně. Jakoby jeho mozek byl tisíce mil pod vodou.
Jakoby oheň, hořící před jeho přivřenýma očima, kouzlil barevné spirály, pohlcující
pozornost tak dokonale, až před ním z člověka zůstane jen prázdná skořápka s nepřítomným pohledem. S pohledem, který ukazuje, že duše dotyčného již není
v našem světě.
Vznášel se ve vesmíru.
Mezi nekonečnými kotouči barevného spektra. Nekonečnými barvami. Ty barvy jsou něco víc, než všechny barvy světa, které známe tady. Jakoby... jakoby
všechny ty barvy slyšel. Dokonalá
synestezie. Dokonalá harmonie tónů a barev. Už si ani neuvědomoval svoje tělo.
Jakoby všechny jeho pozemské starosti a strasti odpluly v návalech těch příjemných smyslových vjemů. Jakoby už na ničem nezáleželo. Válka. Tak směšný výtvor
lidské nedokonalosti.
Pudy, které máme zakódované v našich mozcích. Možná že je válka nezbytná. Aby redukovala množství obyvatel. Tento názor zdá se být příliš krutý, ale lidé se jen bojí přiznat, že tomu tak doopravdy je. Bůh nedělá chyby. Možná se nám blýská na lepší časy. Lidstvo se stane meziplanetárním druhem a války, jakožto kontrola nad počtem obyvatel, nebudou již potřeba. Ale...mozek se hned tak sám od
sebe nepřeprogramuje. Ano, sám od sebe ne. Ovšem kdyby jsme mu trochu pomohli... Tato poslední světská myšlenka jeho odplula ponáhlu v záplavě zlatých nitek někam do nižších sfér bytí.
Příjemné, klidné vjemy. Nenarušující. Ne tak ostnaté a rušivé, jako například v obchodě či na koncertě, které jsou pro člověka, jenž dlouhá léta trpí úzkostmi,
obzvláště nepříjemné. Smyslové
přehlcení. Realita, která nás všude
pronásleduje a odkud není úniku. Není?
Teď o tom vážně pochyboval.
Musí si vychutnat každou minutu
strávenou v tomto prapodivném, dávném, a mystickém rozpoložení. Barvy. Spousta barev a tónů nebeské blaženosti. Ve vesmíru je tolik skrytých míst, kam se jinou cestou nedostaneš. Protože vesmír
je v nás. My jsme vesmír a vesmír jsme my. My a vesmír jsme jedno. My jsme jedno. Jedno...Zamrkal. Jeho dosud skelný pohled opět oživila jiskra života, jakmile se duše jeho navrátila do těla.
Veškerenstvo, pozorováno z nepoznaného úhlu, se rozplynulo. Viděl zase oheň.
Oheň. Strop jeskyně a ostatní lidi. Jednota vesmíru jakoby se, v moment, co droga přestala účinkovat, opět rozdělila na
milardy atomů...
2 notes
·
View notes
Text
Ze života raných českých kyborgů
„Teď jsem tě asi vyzkratoval.
Nedostala jsi ránu?”
aneb ze života prvních kyborgů v Čechách.
„Ty jsi takovej můj kyborg doktor, fakt se cítím jak u lékaře!”
„Jsem takovej tvůj ripperdoc, co?”
„To nevím co znamená, to bude něco z popkultury, že?”
„Jo, v Cyberpunku 77 to označuje lidi, kteří tě upgradují.”
„Hm. Zjistilo jsem, že na fikci poslední dobou nějak nejsem.
Nač to jen hrát/to sledovat/o tom číst, když to přeci můžeš žít!”
2 notes
·
View notes
Text
Před probuzením těla
Pár dní po 18. březnu
Kde to jsem? Kolem mne je jen nicota, ticho. Absence jakékoliv smykového podnětu, či snad jen tma za zavřenými víčky? Nevím. Neuvědomuji si to, čemu v takzvaně bdělém stavu říkám svoje tělo. Nevnímám ani to, čemu se říká okolní svět. Takže… je tohle opravdová podstata mého Bytí?
Ne, určitě ne. Vždyť myslím. I když jsem ve voidu. To znamená, že má mysl je již vzhůru, ale tělo nikoliv. Má mysl tedy nyní existuje bez těla. Zajímavé. Vzpomenu si na to, že mám čerstvě dva dny čip. Že jsem vlastně biologicky kyborg. Že mám v sobě kousek technologie, o čemž jsem dlouho snilo. Ale k čemu mi to je, teď, když nemám tělo?
Tělo je něco, co se stále řeší, na to se stále ohlížíme, a přesto je dost dobře možné, že naše podstata je někde úplně jinde.
Teď nejsem kyborg. Nejsem ani člověk. Jsem jen vědomí vmezeřené do určité představy sama sebe a do absence podnětů z vnějšku. Takže mohu být vše, co chci, a nemusím být nic.
0 notes
Text
O autistické zapálenosti
Musím říct, že když kluci kyborgové na přednášce přišli s tímto slajdem, neubránila jsem se a jen stěží zakrývala smích. Nevím, zda to zaregistrovali, nebo ne, ale mohla bych se konečně vyjádřit k tomu, proč tomu tak bylo.
Kyborgové ve své terminologii zkracují umělé smysly (čili artificial senses) na AS, což jak mnoho z vás ví, je běžně používaná zkratka Aspergerova syndromu, diagnózy patřící pod autistické spektrum.
Už kdysi jsem přemýšlela o tom, že něco, co se na první pohled může jevit jako nevýhoda nakonec může přinést nečekané výsledky.
Vždyť třeba sám Neil - pokud by se narodil bez extrémní formy barvosleposti, možná by se jeho život ubíral úplně jiným směrem, než jakým se ubírá takhle.
A samozřejmě vyvstává otázka, zda i moje AS nemůže za moje AS.
A já jsem upřímně přesvědčená, že ano. Moje mysl a schopnost ponořit se do věci pracuje trošičku jiným způsobem, než u většiny lidí.
Naše speciální zájmy nás totálně pohltí a upřímně si myslím, že tato vlastnost je nesmírně důležitá součást celého lidstva. Kdyby nebylo této vlastnosti, Greta Thunberg by nikdy svým zápalem nestrhla celý mladý svět k akci, Elon Musk by nikdy nezaložil své společnosti.
V japonském Tokiu žil jeden chlapec, který, kdyby se vykašlal na svůj speciální zájem, jímž bylo sbírání brouků, nikdy bychom neměli Pokémony.
Vím, jak mnoho z nás ale dopadá. Znám autisty, kteří neměli milující a podporující rodinu a okolí a dopadlo to s nimi hrozně. Někteří z nich se teprve v dospělosti učí milovat sami sebe a přijímat se takoví, jací jsou.
A proto chci být inspirací. Chci tím, že budu žít svůj sen a dělat to, co mne baví a naplňuje, ačkoli se to ostatním může zdát poměrně nezvyklé, tím, že žiju poměrně jinak, než většina lidí mého pohlaví a věku, inspirovat i ostatní, aby se nebáli.
Protože ačkoli tomu možná nevěříte, tak tam někde, v tom velikém světě, na vás opravdu čekají duše, které vás budou mít rádi ne přesto, ale právě proto, jací jste. Každý človíček na světě může najít svojí zájmovou skupinu.
Autisté často jakoby hráli před ostatními divadlo, ale teď je čas konečně odhodit masky a vystoupit na scénu.
A já vím o čem mluvím.
0 notes
Text
Z mého prvního Hackers Congressu Paralelní Polis
Dříve jsem kyborga Neila Harbissona vnímalo jako svého velkého idola, nedostupnou celebritu, posvátného otce zakladatele kyborgismu, snad až poloboha a mělo k němu opravdu fanouškovské pocity.
Teď se ale něco změnilo. Dovolím, aby můj malej mozeček teď citoval slova velkého filosofa Nietzscheho, jelikož asi nejlépe vystihují mé pocity:
„Bůh je mrtev a my jsme ho zabili.”
V mém případě by to asi bylo nějak takto:
„Nedostupná celebrita, můj velký idol kyborgismu je mrtev a zabil ho můj nový kámoš s anténkou.”
Zkrátka... zjištění, že barcelonští kyborgové jsou také lidé z masa, kostí a drátků celkem dost proměnilo můj vztah k nim jakožto k osobnostem kyborgismu.
Zvláště Neil už není pro mě osobně taková celebrita, ale prostě velmi sympatickej známej, se kterým si hrozně užívám trávit čas a se kterým se určitě ještě budeme navštěvovat.
Dosud byl můj asi největší cíl v kyborgismu pozvat opravdu ty velké věhlasné kyborgy do Prahy a něco s nimi podniknout a ten se naplnil a oni z trůnu jejich nedotknutelnosti sestoupili mezi nás, prostý kyborgický lid.
Myslím, že v mém životě skončilo jedno období. Nyní už nemám v kyborgismu tu celebritu. Tu jednu persónu ke které jsem vzhlíželo, protože se z ní stál prostě parťák a dál ho mohu obdivovat „jen” jako kámoše, ale už ne jako svého idola.
Je to hrozně zajímavá proměna, o které jsme s Bonnie ( Marco Thorman ) dost diskutovali.
Jestli mě to mrzí? Vlastně ne. Vztah mezi dvěma vzájemně se inspirujícíma se lidma je prostě tak nějak vyváženější, klidnější, lepší, než mezi fanouškem a idolem.
(Když jsem se Neilovi svěřilo, jak moc pro mne jeho cesta a on sám znamená, řekl mi, že i já jsem inspirativní, že vytvořit kyborgán a položit základy kyborgismu v zemi, kde jej nikdo nezná a málokdo chápe, je obdivuhodné).
Jenže já asi potřebuji k životu nějakou celebritu.
Kde ji mám hledat?
Kolem sebe ji nevidím...
A pak mne napadlo podívat se do zrcadla...
#budsamsobeinfluencerem
0 notes
Text
O člověkosti
Možná víte, že dříve jsem se dost vymezovalo proti lidství a říkalo jsem o sobě, že nejsem člověk. Ale to se teď celkem změnilo a to díky jedné věci. Přestalo jsem hledat člověkost tam, kde není.
Dříve jsem si myslelo, že „být člověk“ je o tom, mít lidské tělo. Tělo, se kterým se neidentifikuji tolik, jak je možná běžně zvykem, tělo, které chci možná trochu více modifikovat k představě své.
Myslelo jsem si, že to, že chci mít čipy, kyborgány a elfí uši je něco, co mne dělá „méně člověkem“, ale včera při meditaci jsem si uvědomilo, že tomu tak není.
To, co nás dělá lidmi, není naše tělo, nýbrž naše mysl. Mysl, ta nehmotná složka lidství na které naše člověčenství stojí.
Mysl, ta spojka mezi světem takzvaně hmotným a nehmotným.
Je to právě mysl, co z nás dělá lidi.
Je to právě mysl, díky které se mohu vžít do pocitů mladého Werthera, který byl dost možná inspirován pocity mladého Goetheho z 18. století.
Mysl je to, díky čemu mohu studovat texty náboženských a filosofických učení z Indie a sledovat, jakou cestu přede mnou otevírají.
Mysl je to, díky čemu mohu vnímat lidskou radost i utrpení.
Mysl je to, díky čemu mohu volně snít když mé fyzické tělo paralyzuje spánek.
Mysl je to, díky čemu zažívám to, co zažívalo miliony lidí napříč stoletími, jazyky, zeměmi i kontinenty.
A dokud bude bytost, byť třeba v napůl robotickém těle nebo geneticky modifikovaná, pociťovat klid při procházce v lese, povznesení při poslechu krásné hudby, smutek při ztrátě milovaného objektu, lásku při obejmutí s milovanou bytostí a mlhavé jemné útržkovité snění v hluboké noci, dotud to bude člověk.
0 notes
Text
Z 18. dubna
Když jsem na vlastní kůži (či spíše fascii) zakusilo, jaké to je, mít v těle kousek technologie, odehrály se v mém nitru jakési nové pocity, které jsem do té doby neznalo.
Když jsem dříve mělo kyborgán na ruce, nemohlo jsem si pomoci, ale stále jsem o něm uvažovalo jako o čemsi externím, čemsi, co není součástí mne, nýbrž toho vnějšího světa.
Kdežto s čipem je to něco jiného. Tam opravdu cítím, že je to součástí mé osobnosti, jelikož je součástí mého těla.
Nemám o něm problém přemýšlet jako o sobě, nemám problém plně procítit fakt, že si teď mohu přímo do sebe nahrát data.
A to mi přišlo přeci jen zvláštní.
Copak stačí tak málo, copak stačí jen překonat jakousi tenkou bariéru kůže, aby se náhled na věci změnil?
Je to zvláštní. Něco, co jsem dříve pokládalo za součást „vnějšího světa“ je nyní součástí toho vnitřního.
A stalo se tak jen pomocí jednoho vpichu injektoru.
Neznamená to tedy, že se na pojmy jako je „vnější“ a „vnitřní“ díváme špatně?
Vždyť vše je to jen vztah subjektů a objektů.
Když se dotknu například holé dračí kůže mého morčátka, má ruka je subjekt, který hladí objekt - morče.
Ovšem pro mojí mysl je taktilní pocit kůže mého morčete jdoucí z mých čidel v ruce je objekt, zatímco mysl, která jej zpracovává, je subjekt.
Takto by se dalo pokračovat dál.
Na to, co je ovšem prapůvodní subjekt meditovalo spoustu lidí.
Pokud člověk medituje na tento prapůvodní subjekt, může zjistit, že prapůvodní subjekt je něco, čemu se říká čisté vědomí, nicota zbavená všech objektů.
A že tato nicota nemá hranice a tedy smazává všechny bariéry mezi vnitřním a vnějším.
0 notes
Text
Ze 7. dubna 2022
Dneska jsme se školou byli na výstavě Banksyho. Má opravdu zajímává a úderná díla, která vtipně až emotivně reflektují dění naší i lehce minulé doby.
Mě nejvíce zaujalo toto dílo s názvem Don't forget your scarf, které ukazuje, že bychom měli být našimi rodičemi milováni takoví, jací jsme, a tedy nejen tehdy, když splňujeme nějaké společenské očekávání.
A to je přesně ono. Já v tomto díle totiž vidím svoji vlastní rodinu.
Myslím si, že moje rodina by měla být předobrazem k ideální intuitivní výchově "postmoderních postmileniálních posthumanistických neuroqueer dítek"*, jakým já jsem.
Nemusí chápat vše, co já dělám, ale vidí, jakou mi to dělá radost, jak mne to naplňuje, jak mi září očička, když o daném tématu mluvím, a proto mají radost se mnou.
Vždyť moje maminka šla i na to čipování se mnou skoro jako by šla normálně ke kadeřníkovi. Jako by pod implantační jehlu vedla už své šesté dítě.
Můj táta se musel s mnoha věcmi vyrovnávat trochu déle, dílem kvůli tomu, že jeho výchova byla poněkud konzervativnější, ale zdárně se s nimi vyrovnal a nyní mne plně chápe a podporuje též.
Mýmu bráchovi leccos stále divné přijde, ale i přesto se bereme a máme se rádi.
I mí prarodiče mají ze mě radost a zvláště ti z mamčiné strany mne milují a podporují ve všem, co dělám.
A já si přeji, aby taková byla rodina každého, kdo nezapadá do tradiční představy o tzv. normálním členovi této společnosti.
Razantně by se totiž snížila četnost sebevražd a duševních problémů (nejen) mladistvých.
Nedávno jsem se kamarádky ptalo, jak je možné, že ostatní kolem mne umí tak dobře maskovat svůj autismus a své psychické problémy, a já to neumím.
A ona mi odpověděla, že je to proto, že já jsem to zřejmě nikdy před nikým umět nepotřebovalo.
Kdyby tak jen lidé uměli opustit své staré programy, které mají v sobě nastavené společností a třebas i výchovou jejich samých.
Pro ty děti....
Alespoň pro ty děti...
*Stále jsem nenašlo vhodnou sobě nálepku, která by mne vystihovala nejlépe.
Také ještě jedna myšlenka mne k tomuto obrazu napadla.
A to ta, že já ale nejsem radikální anarchistický punkáč, který by dělal nějaké výtržnosti, takže se s tím nemohu srovnávat.
Ale v zápětí mi došlo, že vlastně mohu. Že i když samo málokdy sebe označuji jako uvědoměle radikální, způsob, jakým přemýšlím, jakým žiji, jakým se raduji, jakým přistupuji ke svému tělu, tělo, duše, působení na lidi... Všechno toto už je radikální, protože je to jiné, autentické, a nabourává to určité zažité struktury společnosti ať chci nebo ne.
Zkrátka jenom tím, že existuji autenticky.
0 notes
Text
Snící kyborg aneb co mi dala karanténa
Ležím na posteli a sleduji, jak kolem mne moje tělo usíná. Pomalu těžkne, přestává se hýbat. Mozek vysílá svalům pokyny k uvolnění, protože usoudil, dle mého tedy ne úplně správně, že raději, než aby mi dopřál ještě hodinku dvě hlubokého a regeneračního spánku, půjdeme hezky rovnou do REM fáze. Ostatně jako většinou, když se probudím až moc brzy a musím ještě dospávat.
To se stává. Nad ránem se zdají sny běžně a je to přirozené. Co už je ale pozoruhodnější je stav, kdy se mozek rozhodne usnout s tím, že vás nechá za plného vědomí.
Ale já se nebojím, zažilo jsem to přeci už tolikrát. Vlastně jsem rádo. Alespoň se tělo vyspí a já se budu moci uvnitř sebe sama věnovat nějaké činnosti duševní.
A tak cítím, jak mi tělo těžkne, jak začíná tak nějak zvláštně vibrovat, jako kdyby se měnilo v kámen a nejde dost dobře ovládat. Začnu slyšet hlasy. Mám pocit, že mi do pokoje leze mamka, ale to byla zřejmě jen halucinace. Snažím se jí říct, ať po mě hlavně nic nechce, že moje tělo upadá do tranzu, ale už pomalu ztrácím schopnost mluvit. Snažím se říct alespoň dobrou noc, ale ústa jako by mne neposlouchala.
A pak, když usoudím, že už je čas, se moje vědomí napne jako smažený sýr a pocitem zvláštního charakteristického a trochu nepříjemného pálení se oddělí od těla a já se octnu v jiné realitě.
Nevím nic o objektivní podstatě této reality. Je dost dobře možné, že je to jen iluze vytvořená mým snícím mozkem. Je ale také možné, že je to jiná dimenze, kam se mohu dostat pouze tehdy, když je mé tělo v tranzu.
Nebo jsem já a jenom já tím nekonečným vědomím a tohle je jen jedna z jeho fází a projevů a žádná objektivní realita neexistuje.
Nevím. Jedno co vím je ale, že si můžu hrát. Tady můžu pokoušet realitu jako v Matrixu. Můžu blbnout, zkoušet porovnávat mojí bdělou a tuto realitu, mohu si manifestovat své skryté tužby. Mohu létat do vesmíru, kecat s mimozemšťany, metaforicky se podívat na hranice života a smrti a vidět místo, kam poté duše odchází.
Mohu trénovat svůj mozek v rozlišování jednotlivých podnětů.
Mohu zkoumat, jak přesně umí můj mozek nasimulovat například podněty z mého kyborgánu.
Jediné co nemohu, tedy zatím, je dělit se o tyto požitky s ostatními.
Když jsem v tomto stavu, kterému jen nerado říkám spánek, štve mne, že nedokážu dost dobře komunikovat pomocí svého hmotného těla s okolím. Nevím, jaké pohyby, jaká slova vyřknu jen tady v duchu, a jaká se má ústa pokouší zopakovat nahlas. Nemohu si ze své snové reality udělat multiplayer pro vícero osob.
Nebo to alespoň zatím neumím.
Co ale mohu udělat, je se zastavit.
A přesně to jsem tehdy udělalo.
Ztišilo jsem se a snažilo se jen pochopit ten zázrak.
Sedím tu tak na své židli ve své snové realitě, v těle, které je lehčí a jakoby volnější, než to tělo fyzické. A přemýšlím o tom, jaký je to vlastně pocit, když vím, že vše, co nyní vnímám, pravděpodobně můj mozek jen vaří ze vzpomínek na podněty za stavu bdělého. Analyzuji, jaký je to vlastně pocit, vědět, že nyní neexistuji uvnitř nějaké objektivní reality, ale spíše pravděpodobně jen uvnitř sebe samé a že všechno v tomto pokoji jsem vlastně já samo.
A pak si uvědomím, že ani v bdělé realitě to nemusí být jinak. Však vše, co vnímám tam, musí nejdříve také projít mým mozkem. Že i tam jsem všechno vědomí jen já, jenom si to neuvědomujeme, a pokládáme viděné, slyšené, cítěné a myšlené za objektivní realitu. Jak je vtipné, že na sny se díváme jako na nějaké laciné výtvory našeho mozku, kterým se po probuzení smějeme a s lehkým studen se sami sebe ptáme, jak že jsme mohli být tak naivní, že jsme věřili tomu, že je to objektivní pravda.
Co když ale i naše bdělá realita je spíše než pravdě podobná dalšímu snu?
Co když právě různé stavy změněného vědomí, ať už navozené přirozeně či s pomocí externích látek či jiných pomůcek, jsou ta nejautentičtější forma existence, ve které můžeme existovat, protože si uvědomujeme jejich objektivní neexistenci?
Co když já, právě teď, když prožívám něco, co by se dalo označit jako vědomé snění, jsem právě po delší době skutečně, doopravdy vzhůru?
Ach... To je krása, vnímat se jako jinou formu existence, než je mé tělo. Tady v tom světě jsem já samo v sobě, se sebou, před sebou i za sebe.
A můžu být čímkoliv chci. Snící kyborg. Nebo snad člověk? Žena? Dítě? A možná nakonec vlastně nikdo.
V tuto chvíli nemám objektivní důkaz toho, že na mne někde čeká jakési tělo, do kterého se mohu za chvíli navrátit.
Možná tělo a ten takzvaný bdělý svět zanikne s tím, co přejdu do tohoto stavu vědomí, které je nedvojné a existuje pouze tam, kde já se cítím být.
Ach, jak je to krásný pocit.
Nebýt nic než jen své vlastní vědomí.
1 note
·
View note