Screen Memories (1899) - English summary

In this essay Freud focuses on so-called “screen memories”, distorted memories from childhood and their origin. He comes to the conclusion that some of our childhood memories are filled with distorted images that either substitute some traumatic experience that played out right after the remembered scene or we project into this memory our wishes, desires and fantasies we have at the moment of rememberance and so the memory gains a whole new meaning.

Screen Memories (1899) - Czech summary

V této stati se Freud zaměřuje na zkreslené vzpomínky z dětství a jejich původ. V podstatě dochází k názoru, že některé naše vzpomínky z dětství jsou doplněny zkreslenými obrazy, které buďto nahrazují nějaký traumatický zážitek, který se udál hned po dané scéně, kterou si pamatujeme anebo do této vzpomínky promítáme naše přání, tužby a fantazie v době vzpomenutí si a vzpomínka tak získává zcela nový významm.

The Psychical Mechanism of Forgetfulness (1898) - English summary

It’s a short essay concerning the mechanisms of forgetfulness that Freud wrote on the basis of one of his stories when he couldn’t recall the name of one artist. He comes to the conclusion that the previous dialogue about sexuality and death helped him to supress other memories and when he wanted to talk about them, he couldn’t remember the names. The key is a coincidental choice of words during the supressed dialogue that seemingly resembles to the ones from Freud’s story about the particular artist.

The Psychical Mechanism of Forgetfulness (1898) - Czech summary

Jedná se o kratší esej ohledně mechanismů zapomínání, kterou Freud sepsal na základě jedné příhody, během které se nemohl vzpomenout na jméno jednoho umělce. Dochází zde k závěru, že předchozí rozhovor ohledně sexuality a smrti mu napomohl potlačit jiné vzpomínky a když pak o nich chtěl vyprávět, nemohl se upamatovat na jména. Klíčem je náhoda zvolených slov během potlačovaného rozhovoru, které se zdánlivě podobají těm z Freudova příběhu ohledně daného umělce.

Sexuality in the Aetiology of the Neuroses (1898) - English summary

Freud calls upon cancelling the taboo between the doctor and the patient when it comes to the sexual issues because he thinks that sexuality plays a significant role in the diagnosis of the neurosis, mainly neurasthenia and neuropsychosis.

At the end, he also advocates for his psychoanalytical method he came up with together with Breuer while pointing out that it can’t be effectively used at children and elderly people.

Sexuality in the Aetiology of the Neuroses (1898) - Czech summary

Freud zde vyzývá ke zrušení tabu mezi lékařem a pacientem ohledně sexuálních záležitostí, neboť dle jeho názoru sexualita hraje výraznou roli v diagnostice neurotických poruch, především pak neurastenie a neuropsychózy. Na závěr také obhajuje svou psychoanalytickou metodu, kterou vynalezl společně s Breuerem, přičemž poukazuje, že ji nelze zcela efektivně využít u dětí a postarších lidí.

Abstracts of the Scientific Writings of Dr. Sigmund Freud (1877 – 1897)

Různé poznámky ohledně vědeckých výzkumů a prací, především lékařského významu (zvířecí fyziognomie, lidské tělo, kokain a jeho působení v medicíně a na člověka atd.)

Various notes concerning scientific experiments and works, mainly of medical importance (animal physiognomy, human body, cocaine and its influence in medicine and on human etc.)

The Aetilogy of Hysteria (1896)

Sumarizace předchozích zjištění formou přednášky/proslovu.

Summarization of previous findings in the form of a lecture/speech.

Further Remarks on the Neuro-Psychoses of Defence (1896)

Sumarizace předchozích zjištění.

Summarization of previous findings.

Heredity and the Aetiology of the Neuroses (1896) - English summary

Freud contests some of the theories of his teacher Charcot whom he always highly regarded. However, he can’t identify with the theory that all neuroses come from heredity, not after his knowledge gained by his practice and especially not in case of hysteria. He gives reasons with factual arguments that he consequently describes in the order according their importance.

The first of the factual argument concerns affections of the said patient. Freud points out that it’s not possible to unambiguously say that something his hereditary just based on the family anamnesis. It is necessary to focus on statistical research and then form a theory. He also concerns himself a lot with hereditary dissimilarity than with hereditary similarity – that in the family there can be predisposition of a neurosis but it all depends on the life of the patient and his/her willingness to yield to the predisposition. The disorders can’t be handled like common illnesses and health problems that are passed on from one member of the family to the other. The heredity doesn’t explain how it’s possible that psychological disorders claim just one member of the family for example and not the whole family.

He further expands it in his second factual argument where he divides aetiology of neuroses into three classes – predispositions (heredity), concurrent causes and specific causes. According to his opinion, that is the only way how a neurosis can emerge in a person.  Concurrent causes don’t always have to be present and they aren’t able to cause the neurosis by themselves, however, they are an important evidence of a present illness in the patient. They can be cause of aetiology of hysteria, obsessions or neurasthenia, but also of epilepsy, Parkinson diseases, diabetes and many others.

In the scope of specific causes, he focuses mainly on the sexual instinct and how its inadequate satisfaction leads to many neuroses. He considers it significant especially in the case of hysteria and he was led to this idea by the psychotherapy treatment he started to apply with Breuer. He lists the cases of his patients who were sexually abused since their early childhood and they took this trauma and practices to their adulthood which only deepened their disorder.

He closes the whole paper off with the opinion that he doesn’t believe in mere heredity of the neuroses origin but that there is also a specific cause in the form of sexual event in the early childhood.

Heredity and the Aetiology of the Neuroses (1896) - Czech summary

V této stati Freud zpochybňuje některé teorie svého učitele Charcota, jehož si vždy nesmírně vážil. Avšak na základě svých poznatků z praxe se již nemůže ztotožňovat s teorií, že veškeré neurózy mají původ v neurotické dědičnosti a už vůbec ne v případě hysterie. Svá tvrzení opírá o faktické argumenty, které následně popisuje v pořadí důležitosti, kterou jim připisuje.

Jedním z prvních faktických argumentů se opírá o pocity daného pacienta. Freud především poukazuje na to, že nelze jednoznačně říci, že je něco dědičné pouze na základě rodinné anamnézy. Je třeba se zaměřit především na statistický výzkum a teprve poté začít formulovat teorii. Hodně se také zaobírá nejen dědičnou podobností, ale i dědičnou nepodobností – tedy v rodině může existovat predispozice pro neurotické poruchy, ale vždy to závisí na prožitém životě dané osoby, zdali se této predispozici podvolí. S poruchami tedy nelze nakládat jako s běžnými nemocemi nebo zdravotními problémy, které se skutečně přenáší z jednoho člena rodiny na druhého. Dědičnost totiž nevysvětluje, jak je možné, že psychologické poruchy postihnou např. pouze jednoho z členů a ne celou rodinu.

To také dále rozšiřuje ve svém druhém faktickém argumentu, kdy rozděluje etologii neuróz do tří tříd – předpoklady (tedy dědičnost), souběžné příčiny a specifické příčiny. Jedině tak lze, dle jeho názoru, dojít ke vzniku neurotické poruchy u člověka. Souběžné příčiny nemusí být přítomny vždy a samy o sobě nejsou schopny neurotickou poruchu vyvolat, nicméně jsou důležitým důkazem přítomnosti nemoci pacienta. Ale stejně tak jako můžou být součástí etiologie hysterie, obsesí nebo neurastenie, mohou být také příčinou epilepsie, Parkinsona, cukrovky a mnoha dalších.

V rámci specifických příčin se zaměřuje především na sexuální pud, a jak jeho nedostatečné uspokojení vede k mnohým neurotickým poruchám. Zvláště to považuje za důležité u hysterie, díky jejímuž léčení společně s Breuerem prostřednictvím psychoterapie, přišel na tento nápad. Upozorňuje na případy svých pacientů, kteří byli sexuální zneužívání již od raného dětství a pochopitelně si toto trauma a praktiky přenesli do dospělosti, což pouze jejich narušení prohlubuje.

Celou stať uzavírá názorem, že nevěří v pouhou dědičnost vzniku neurotických poruch, ale že zde také existuje speciální příčina v podobě sexuální události v raném dětství.

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - English summary

This article that Freud wrote was an answer to the criticism of Mr. Löwenfeld who points out that Freud is not able to prove his theories and so his main demand to separate certain neurotic states and neurasthenia falls with it.

Freud summarizes his findings he stressed in his original paper, mainly the separation of certain neurotic states from plain neurasthenia and their subordination under anxiety neurosis which cause is often the disturbance of healthy sexual life – either willing or unwilling sexual abstinence, sexual intercourse without gratification, coitus interruptus etc.

When he published this paper, he was aware that his main thought wasn’t anything new and the medicine already counts with, but Freud had the feeling that not enough. He is aware that the published article had a lot of deficiency – his research wasn’t founded by any evidence, mostly accidental and it didn’t contain any scientific methods. However, he didn’t have it in mind, the goal of the article was to catch the reader’s attention and let him to form his own opinion.

Then he analyses individual points of the criticism. Firstly, he mentions the preparedness on anxiety neurosis and the role of fear. Although the fear is the main cause and reason of hysteria and traumatic neurosis, it’s not the case of anxiety neurosis – that one is based on somatic sexual tension that was isolated from its physical nature. Löwenfeld argued against it that the anxiety attacks can be caused by fear alone and he cited one of his cases. Freud doesn’t deny this – he also cites some similar cases of his from his practice. But he points out that Löwenfeld didn’t go deeper with his cases while he did and he shows on them how they had the origin in the sexual instinct.

Second Löwenfeld’s point was that he was a witness of appearance and disappearance of the anxiety without altering the sexual life of the patient. Freud agrees with this but he suspects his critic that he solved only the current state and didn’t care about the problem further. He was also able to cure the anxiety states with the help of therapy and medication but he was also aware that it didn’t have to be the end of the problem. Moreover, the anxiety neurosis doesn’t develop out of nothing but there must be a summation of individual attacks – similarly to alcoholism. Löwenfeld could meet only with one individual attack. Freud also denies the theory of heredity of anxiety neurosis – heredity is not prone to alternation and if it’s possible to treat the anxiety neurosis with the help of therapy, then it can’t reside in it. He keeps standing behind his opinion that there exists a specific ethological factor for anxiety neurosis which can be replaced in its operation by stock noxae in quantitative sense, but not in the qualitative one and that this specific factor determines all other forms of neurosis – whether the neurotic illness manifests itself depends on the load of nerve system (proportion of the capacity of the burden).

The third reproach isn’t that interesting for Freud but he mentions it. Löwenfeld reproached him for that his theory lacks in the explanation of the occurrence and absence of anxiety attacks in its individual phases. He pointed out that the attacks occur in particular situation and if the patient avoids such situations or he’s able to paralyse the effect with the help of some precaution, the attacks won’t occur – independently from his sexual life. Freud answers on it that what Löwenfeld described is more similar to phobias that are causing the anxiety states but that aren’t and weren’t the subject of his theory. He also reproaches him in return that he didn’t notice the certain periodicity in the sudden anxiety attacks that occur mainly during the menstruation in women and men’s nocturnal emission.

Fourth and the last point is their dispute over the heredity – while Löwenfeld considers anxiety neurosis as a hereditary one, Freud doesn’t identify with it and he considers it as an acquired one. He explains his theory with the help of aetiology consisting of precondition (in the case of absence the effect never occurred but the precondition alone isn’t capable to cause the effect), specific cause (it never misses in a case when the effect happens and it needs only the required capacity to manifest itself), concurrent cause (it doesn’t have to be present and it’s not able to cause the effect by itself but it does operates alongside the precondition and specific cause in the aetiology equation), and precipitating or releasing cause. The only hereditary thing on this equation can be the precondition but that isn’t able to cause the effect, let alone effect with sexual subtext. Freud then finishes the paper with expression of hope that his findings will help to understand neurosis more than Löwenfeld’s effort screw on his theory of “combination of neurasthenic and hysterical symptoms on the form of an attack”.

A Reply to Criticism of My Paper on Anxiety Neurosis (1895) - Czech summary

Tento článek, který Freud sepsal, byl odpovědí na kritiku pana Löwenfelda, který poukazuje na to, že pokud Freud není schopen své teorie prokázat, padá i tím jeho hlavní požadavek na oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie.

Freud zde rekapituluje své poznatky, které v původní stati vyzdvihl, především oddělení určitých neurotických stavů od prosté neurastenie a jejich zařazení pod úzkostnou poruchu, jejíž příčinou je nejčastěji narušení zdravého sexuálního života – ať už chtěná či nechtěná sexuální abstinence, pohlavní styk bez uspokojení, přerušovaná soulož atd.

Když tuto stať publikoval, byl si vědom, že hlavní myšlenka není ničím novým a medicína s ní i často počítá, ačkoli Freud měl pocit, že ne příliš dostatečně. Je si vědom, že publikovaný článek měl spoustu nedostatků – jeho výzkum nebyl ničím podložený, spíše náhodný, neobsahoval žádné vědecké postupy. To však ani neměl v úmyslu, cílem článku bylo upoutat čtenářovu pozornost a nechat ho zformovat si vlastní názor.

Následně rozebírá jednotlivé body kritiky. Za prvé se zmiňuje o připravenosti na úzkostnou poruchu a roli strachu. Ačkoli strach je hlavním důvodem a příčinou hysterie a traumatické neurózy, u úzkostné poruchy tomu tak není – ta je podložená somatickým sexuálním napětí, které bylo odtrženo od své fyzické podstaty. Löwenfeld proti tomu argumentuje, že úzkostné ataky mohou být zapříčiněny pouhým strachem a cituje jeden ze svých případů. Freud, to nevylučuje – sám uvádí několik podobných případů ze své praxe. Poukazuje však na to, že Löwenfeld možná se svým případem nešel nikdy příliš do hloubky. U svých případů naopak ukazuje, že všechny z nich mají původ v sexuálním pudu.

Druhým Löwenfeldovým bodem bylo, že byl svědkem toho, jak úzkosti přicházela a odcházela aniž by se změnil sexuální život pacienta. Freud toto samozřejmě uznává, ale podezřívá svého kritika z toho, že prostě vyřešil jenom momentální stav a dále se o věc nezajímal. On samozřejmě byl také schopen vyléčit úzkostné stavy pomocí terapie a medikace, ale byl si také vědom, že to nemusí být konec celého problému. Navíc, úzkostná porucha se nevyvine jen tak z ničeho nic, ale dochází k ní „sumací“ jednotlivých ataků – podobně jako u alkoholismu. Löwenfeld se tedy mohl setkat pouze s jedním dílčím atakem. Freud také odmítá jeho teorii dědičnosti úzkostné poruchy – dědičnost není náchylná ke změnám, a pokud lze úzkostnou poruchu vyléčit pomocí terapie, nemůže v ní také spočívat. Nadále si také stojí za svým názorem, že zde existuje specifický etologický faktor pro úzkostnou poruchu, který může být ve svém průběhu zaměněn za nahromaděné trauma v kvantitativním smyslu, nikoli kvalitativním a že tento specifický faktor určuje všechny formy neurózy – zdali se neurotická nemoc následně projeví, závisí na zatížení nervového systému (úměrně možné kapacitě nést dané břímě).

Třetí výtkou se Freud nepříliš zabývá, ale i tak ji zmiňuje. Löwenfeld mu vyčítá, že jeho teorie nedostatečně vysvětluje výskyt a jeho absenci úzkostných ataků v jejich jednotlivých fázích. Poukazuje na to, že ataky se vyskytují především v konkrétních situacích, když se pacient těmto situacím vyhýbá nebo je schopen paralyzovat jejich dopad prostřednictvím nějakého preventivního opatření, ataky nenastanou – nezávisle na jeho sexuálním životě. Freud na to v odpovědi říká, že to, co Löwenfeld popisuje, se spíš zpodobňuje s fobiemi, které způsobují úzkostné stavy, ale které nejsou a nebyly předmětem jeho teorie. Také mu obratem vyčítá, že si nevšiml určité periodicity náhlých úzkostných záchvatů, které se vyskytují především v období ženské menstruací a mužských polucí.

Čtvrtým a posledním bodem je jejich spor ohledně dědičnosti – zatímco Löwenfeld považuje úzkostnou poruchu za dědičnou, Freud se s tímto neztotožňuje a považuje ji za získanou. Svou teorie také dále vysvětluje pomocí etologie skládající se z předpokladu (v případě absence by efekt nikdy nenastal, ale předpoklad není schopný efekt přímo vyvolat), specifické příčiny (nikdy nechybí v případě, že se efekt děje a postačuje mu požadovaná kapacita, aby se efekt mohl projevit), souběžnou příčinou (nemusí být vždy přítomna a není schopna sama o sobě vyvolat efekt, ale operuje vedle předpokladu a specifické příčiny v etiologické rovnici) a vyvolávají či uvolňující příčinou. Jedinou dědičnou věcí na této rovnici může být předpoklad, ale ten není schopný sám o sobě efekt vyvolat, a už vůbec ne pokud jde o sexuální pud. Freud tedy svou stať uzavírá tím, že doufá, že jeho závěry napomůžou pochopení neuróz mnohem více než Löwenfeldova snaha našroubovat „kombinaci neurastenických a hysterických symptomů na formu ataku“.

That was the of Studies on Hysteria. We now move on towards some shorter papers Freud wrote in the following years concerning hysteria, neurosis and their ethologies.

Studies on Hysteria (1895) - Part IV - Psychotherapy of Hysteria - English summary (Freud)

Freud takes over after Breuer and focuses in detail onto used and possible ways of psychotherapy. He adds that the following words are just his because he doesn’t want to belittle the results of his colleague. He considers the method of “talking out” as absolutely successful but he has a problem with hypnosis. During his research, he often bumped into the problem that not all people could be hypnotized. He also came across the issue of where is the line between neurosis and hysteria.

At first, he focuses more on the second problem. According to his opinion, all neuroses come from the sexual instinct. It’s also very problematic to find a case of a raw hysteria in the patient. In most of the cases, it’s hysteria combined with other neurosis that were either already present or they were developed as a consequence of hysteria.

Then he emphasizes one of the conditions of the talking therapy so it would work – the patient must have a confidence in the doctor. There must be a close relation between them because patients won’t talk with a stranger about certain things. The doctor then must be patient, he must be aware of the time-consuming duty and he must be willing to listen.

Then he returns to the first problem he mentioned and that’s that not all patients are willing to get hypnotized. He was able to solve this problem in quite smart way. Firstly, he asked the patients to close their eyes and concentrate, or even he asked them to lie down if it was more comfortable for them. Then he asked them to focus on the particular thought and assured them that they could remember. Eventually, he found out that because of the instinct of defence some of the patients didn’t want to remember. He then proceeded to support their hypnosis-like state with a touch on their forehead or the head itself so he would conjure up an illusion of thinking process. To his surprise, the method was successful. However, he points out the necessity to force the patients to tell him everything that crosses their mind. Even the merest seemingly unimportant thought might lead to unlocking of their problem. To imagine what he means, Freud mentions a couple of cases from his practice.

Then he focuses in detail on hypnoid hysteria and arousing thoughts and memories that are unknown to the patient. He warns about interrupting the patient so some of the other memories and thoughts wouldn’t get lost and he advises to lead the patients towards the desired goal. Nevertheless, one must be careful not to focus patient on one and the only thing which can lead to the block and making up false memories. It’s important to motivate the patient in the right way. It can happen, though, that this method won’t help. There might be three reasons for that – the patient really doesn’t remember anything else and there’s no solution for this, the patient bumped into some inner obstacle that is possible to overcome later, or the relationship between patient and the doctor is disturbed. If it’s the third case, it happens usually from these three reasons – patient feels neglected, unappreciated and insulted. That can be solved through communication and dialogue in which the doctor assures the patient about the opposite. The second reason might that the patient is afraid of dependence (even a sexual one) on the doctor and he/she tries to block him out. The third one is then “transmission” or “false connection” – the patient transfers his/her lasting emotion towards other people on the doctor. In the last two cases it’s important and necessary to talk with the patient about the problem and use the same type of therapy like in the case of hysteria.

Studies on Hysteria (1895) - Část čtvrtá - Psychoterapie Hysterie - Czech summary (Freud)

Freud přebírá po Breuerovi žezlo a jde detailněji s popisem použité a možné psychoterapie. Sám dodává, že následná slova jsou pouze jeho, protože tím nechce znevažovat výsledky svého kolegy. Metodu „vypovídání se“ považuje za naprosto účinnou, avšak má problém s hypnózou. Dle svého bádání totiž přišel na to, že ne všechny osoby se dají zhypnotizovat. Zároveň narazil také na problém, kde je hranice mezi neurózou a hysterií.

Nejdříve se podrobněji zabývá tím druhým problémem. Podle jeho názoru veškeré neurózy vycházejí ze sexuálního pudu. Také je velice vzácné nalézt v pacientovi surovou hysterii. Ve většině případů se jedná o hysterii zkombinovanou s dalšími neurózami, které buď již byly přítomné, nebo se vyvinuly následkem hysterie.

Dále Freud výrazně zdůrazňuje jednu z podmínek pro fungování mluvící terapie – pacient musí mít v lékaře naprostou důvěru. Musí mezi nimi vzniknout blízký vztah, protože pacienti se s některými věcmi prostě nebudou svěřovat cizím lidem. Lékař tedy musí být trpělivý, musí si uvědomit, že ho to bude stát hodně času a musí být ochoten naslouchat.

Poté se vrací k prvním problému, který předestřel, a to že ne všichni pacienti se dají zhypnotizovat. Sám se s tím popral velice chytrým způsobem. Jednak pacienty žádal, aby zavřeli oči a koncentrovali se nebo si i lehli, aby jim to bylo příjemnější a prosil je, aby se na danou myšlenku zaměřili a ujišťoval je, že si určitě dokážou vzpomenout. Posléze však přišel na to, že díky obrannému instinktu si někteří z pacientů prostě nechtějí vzpomenout. Jejich hypnóze podobný stav tedy podpořil doteky na čelo nebo hlavy, aby tím vyvolal iluzi myšlenkového pochodu. K jeho úžasu byla metoda úspěšná. Poukazuje však na nutnost pacienty nutit k tomu, aby mu řekli doslova všechno, co se jim vybaví. I nepatrná zmínka zdánlivě nesouvisející může vést k rozklíčení jejich problému. Pro představu Freud zmiňuje pár příkladů ze své praxe.

Následně se do detailu zabývá hypnoidní hysterii a vyvoláváním vzpomínek a myšlenek, kterých si pacient nemusí být úplně vědom. Varuje před přerušováním pacienta, aby se nějaké další vzpomínky či myšlenky neztratili a radí pacienta jemně navádět k danému cíli. Je třeba si však dát pozor na to, aby se pacient nezaměřoval pouze na jednu a danou věc, což může vést jednak k zablokování nebo i vymýšlení falešných vzpomínek. Důležité je tedy pacienta správně motivovat. Nicméně se může stát, že ani tato metoda nepomůže. Důvody můžou být tři – pacient si skutečně na nic dalšího nevzpomíná, a proto neexistuje žádné řešení, pacient narazil na nějakou vnitřní překážku, kterou je ale možno zdolat později, anebo je vztah pacienta a lékaře narušený. Pokud se jedná o třetí případ, většinou má jeden z těchto tří důvodů – pacient si připadá zanedbaný, nedoceněný anebo uražený. To lze vyřešit pomocí komunikace a rozhovoru, při kterém je pacient ujištěn o opaku. Druhým důvodem může být, že pacient se bojí závislosti (i sexuální) na svém lékaři a snaží se ho tím pádem odstřihnout. Třetím je pak přenos nebo také „falešné spojení“ – pacient přenáší své dávné pocity vůči jiným osobám na svého lékaře. V těchto dvou daných případech je nutné s pacientem o problému mluvit a použít stejný způsob terapie jako v případě hysterie.

Studies on Hysteria (1895) - Part III - Theoretical part - English summary

Theoretical part more or less summarizes the previous findings and examines them in details as opposed to the preliminary discussion. It focuses on the question whether the hysterical phenomena is idiogennic, thus caused by ideas. Breuer denies this theory and emphasize on the contrary that he and Freud used the term “hysterical phenomena” on purpose in the preliminary communication and not just “hysteria” because they did not have in plan to claim that the result of their research is exclusive and their theory is the only one right. They are aware of that the hysterical phenomena occur from various causes and in various forms. Breuer mainly points out that there is a necessity to distinguish between symptoms that are of real medical origin and those that are caused by hysteria. Both kinds of course deserve the treatment but it differs according to their cause of existence.

Then a medical part of the thing comes with description of intracelebral tonic excitations, mainly from the point of view of two extreme conditions of central neurotic system – the state of complete waken state and state of dreamless sleep. Although we don’t know much about dreamless sleep because we can’t determine so far what happens in a human being, we know more about a sleep with dreams. While all the ideas, senses and incentives in the sleep with the dreams have only abstract form and they don’t cause direct physical reaction, the waken state demonstrates most of such stimuli by contrast. Breure then focuses on physical manifestations of human emotion including the sexual instinct and expression of pain and fear. He names situations he considers very interesting like people being able suppress or postpone their immediate physical reaction on their emotion.

However, this suppression or postponing can lead to the hysterical conversion if it isn’t done properly or at all. The person in question can forget all the emotions connected to the pain which makes the treatment very difficult. The treatment is usually very easy – talking and unburdening. Breuer points out that the religious community practices the same in the form of confession.

If the talking itself isn’t helping, the person can hide something, albeit unwillingly. The best way is hypnosis, then, or hypnosis-like state. That’s the best case of unconscious ideas and ideas inadmissible to consciousness (splitting of the mind). Patient is not aware of these thoughts, he/she doesn’t admit those thoughts to him/herself and that’s why it’s necessary to extract those thoughts from him/her. Such thoughts are often the cause of hysterical phenomena.

Breuer also mentions the innate disposition to hysteria. He doesn’t agree much with the opinion that the hysteria might be hereditary but he admits that there exist certain hereditary “weaknesses” that might develop into hysteria by the influence of various factors. That explains the history of this illness in the families. He considers sexuality and maturing as the substantial factor of the hysteria’s development. Not only certain neurological processes that were encased until then loosen during the sexual maturing, but various mental processes occur and mainly when it comes to women. Some of them deal with it the same way like boys (especially girls of low birth) but some of the girls are mostly embarrassed and they suppress all the sexual thoughts. Then a huge shock happens to them during the wedding night and first sexual intercourse that mostly has the form of violence than to be considered as a romantic act. With the course of time, they get rid of these unpleasant memories as the sex becomes a pleasant thing to do for them, but the first contact can mean for them an insurmountable trauma. Other factors are also autohypnosis and hypnoid states.