chaostheoryinpractice - Tumblr blog

chaostheoryinpractice · 5 years

Text

Jestlipak je na konci údolí loď?

Doba ledová 2: obleva vyšla roku 2006. Mně bylo devět a ten film mě na nějakou dobu úplně okouzlil, ačkoli jsem se nemohla zbavit takovýho zvláštního smutku, kdykoli jsem se na něj koukala. Mírná melancholie, kdykoli jsem před sebou viděla šavlozubýho tygra Diega nebo mamuta Mannyho, snad proto, že ikdyž existovali v paralelním vesmíru Doby ledové, v reálu už nežil ani jeden Manny nebo Diego. Vyhynulý zvířata. Mrtvý zvířata.

Doba ledová mi vždycky přinesla katarzi, úlevu. Nejdřív jejich odmítání skutečnosti, pravda, podle níž jim Země taje pod nohama. Potom zázračný prozření pomocí toho děsivýho supa. A naděje, že na konci údolí je loď. A vůbec mojí nejoblíbenější částí filmu byla ta scéna, kdy se všechno řítí do sraček, kdy se zdá, že už nezbývá žádná naděje. Když se Diego vrhne do vody zachránit Sida, ačkoli neumí plavat a Manny zachrání Ellie a všechno nakonec dobře dopadne. Liga vyhynulých nakope prdel záporákům, všichni jsme happy, můžeme ze sebe setřepat popkorn a spokojeně odejít domů. Protože je to pohádka.

Nějaký čas jsem nebyla schopná říct slovo smrt, pouhá myšlenka na ni mě nutila dělat obranný rituály nepodobný počáteční fázi OCD. Nemohla jsem říct slovo smrt, protože jsem se jí tak strašně bála.

A tyhle dvě věci jako by se v mojí přítomnosti spojily a vytvořily realitu, kterou nejen já, ale miliony dalších lidí žijeme. Jsme všechna ta zvířata v údolí ve filmu Doba ledová, čekající na potopu.

Když mi bylo devět, měla jsem hlavu plnou nápadů, čím se jednou budu živit, jaká budu, jak bude vypadat můj dům, můj manžel. Kolik budu mít dětí a jak se budou jmenovat. Bylo to sladký delirium dětství, nevědomí.

Každým dnem jsem si jistější, že mít děti nechci. Nepřijde mi správný je přivést do světa, který bude nejspíš vypadat úplně jinak, než vypadá dneska. Hůř. A denně mě napadá ta stejná obsesivní myšlenka: jak vůbec bude svět vypadat? Co všechno z mojí přítomnosti tam nenajdu, co všechno z mý nynější reality bude minulostí? S čím vším se mám rozloučit, co všechno mám s obrovskou vděčností přijímat, dokud je to možné? Zastavuju se nad kohoutkem s tekoucí vodou, u lednice přeplněné jídlem, nad tím, že teď koukám na monitor notebooku a poslouchám Spotify. Nad tím, že můžu kdykoli otočit vypínačem a vysvobodit se ze tmy, která mě teď obklopila. Aspoň teda z té nemetaforické. Všechno, co beru jako samozřejmost samozřejmostí nebude. Každým dnem se to snažím pochopit a každej den začínám od znova, protože je pro mě taková věta nepochopitelná, nepředstavitelná.

Chápu, že každá generace měla to svoje. Války, nepokoje, totalitní režimy, hladomory, mory, všechno možný. Lidstvo už bylo ve velkých sračkách předtím. Pořád je. A eskaluje to.

Nejsem příliš religiózní osoba, ale myslím si, že naše dnešní situace se v mnohém podobá vyhnání z Ráje. Všichni jsme Adam a Eva a máme všechno na dosah ruky. Na cokoli si jenom vzpomeneme. Máš chuť na pořádnej burgr? Prosím, stačí navštívit nejbližší mekáč. Nutně potřebuješ jít šopovat, protože tě přepadl takovej nějakej splín, taková ta marnost? Prosím, jdi. Nechce se ti mačkat s ostatními v přeplněným MHDčku? Jeď vlastním autem a pro jistotu se cestou do práce stav u mekáče. Jsme v tom vychováváni, už si nedokážeme představit válku, nedostatek, hlad. Nechápeme, necítíme to, co dnes stále pociťují lidi, kteří neměli to štětí jako my.

A co je nám do nich, my se přece máme dobře.

Máme se dobře.

Rakovinný buňky týhle planety jsme my samotní a je to vlastně úplně dokonalý. Naše chování, každá naše volba a volba, kterou jsme udělali už včera ovlivní náš zítřek. Náš hédonismus se obrátí v budoucí hladomor, naše dekadence v budoucí depresi. A ani si to neuvědomujeme. Nevidíme to. Necítíme to. Nákupáky mají tu moc nám zalepit oči reklamními letáky a billboardy “výběrová šunka s dvacetiprocentní slevou”. Nestyď se za to, co děláš. Odpusť jim, oni neví, co činí. Amen a kartičku máte?

Nejsme špatní lidé, jsme jen pohlceni kapitalismem. Jsme pohánění touhou cítit se dobře, vypadat dobře, svěže, vitálně, proto potřebujeme produkty. Outfity. Jídlo. Superjídlo. Potřebujeme vypadat jak kluci a holky z plakátu, řekla mi to televize. Řekl mi to nadpis na internetu. Zašeptal mi to ve spánku a já teď nemůžu přestat přemýšlet nad mou velikostí a jestli se nemám jít místo oběda vyzvracet.

Ale hlavně úsměv, hlavně jednej sebevědomě, hlavně na sobě nedej znát emoce, kluci nepláčou, kurva, kluci budou kluci, kluci jsou všechno, pro co žijeme, že, holky. Dvacet dva tipů na letní dietu a článek o tom, jak ŽENA (dosaď si) vypadá příšerně v těch plavkách. Choď do práce do roztrhání těla, dělej přesčasy, nech se povýšit. Makej ve firmě MOLOCH. Pak se doma sval u bedny a nech se krmit, nech hlasy, ať tě obklopí, obejmou, přitulí se. A ony se přitulí, to si piš. Nový věci, nový materiál pro výstavbu mýho ega, mýho Ega, mýho EGA. Najdi si přítele/přítelkyni a pak si najdi milence/ milenku. Ožeň se/vdej se a pak s tou osobou zploď další generaci soukolí do toho obrovskýho příšernýho stroje, ať tě má kdo nahradit, až konečně zkapeš. Až tě zahrabeme do země a nezbyde po tobě nic než fotky na Instagramu z dovolené v Malibu. Tohle všechno zvládej, kapitalistický člověče. Čeká tě nebe, no fakt.

Připadám si okradená. Jako by ode mě byl odcizen můj život, o kterým jsem snila jako ta devítiletá holka. Ten fajn život, normální život. Najednou jsem já tím člověkem, co má strach. Úzkostlivě vyhledávám zprávy o změnách klimatu a učím se být vděčná za vodu, teplo, světlo. Učím se být skromná, učím se být ještě laskavější k přírodě. Vyrůstala jsem v jejím obklopení, když nevidím měsíc les, cítím stesk jako po dalším domově. Hlína, stromy, tráva a kytky, lesní zvěř, všechno, co vytváří moje vzpomínky jako podklad, jako zelená barva papíru. Všechno to hluboce miluju.

A nechci o to přijít.

Jestlipak je na konci údolí loď?

#česky #změna klimatu #extintionrebellion #climate change #climatestrike #global warming

12 notes · View notes