#aspoň jeden
Text
Ondřej Vetchý a Ivan Trojan
Docent (2023) - Rozhodnutí (E03)
#poslední díl a posledních pár gifíků#čumblr#česky#czech#docent#česká televize#otto stehlík#milan šera#potřebuji o nich příběh#aspoň jeden#prosím a děkuji
19 notes
·
View notes
Text
broke: v českých budějovicích by chtěl žít každý
woke: v mhd českých budějovic by chtěl pracovat každý
#ne lidi jako vážně máme problémy#žít tu nechcete ale kdybyste sem někdo moh jít řídit busy tak by se to šiklo#možná by pak aspoň polovina busů jezdila na čas... nebo aspoň vůbec#czech#česky#čumblr#miluju když má jezdit jeden bus po 10 minutách a místo toho jedou 3 busy najednou po půl hodině 😃
14 notes
·
View notes
Text
mám pocit, že součást české kultury je mít doma aspoň jeden kus nádobí, který někdo někde ukradl/zapomněl vrátit/našel/získal naprosto náhodným způsobem
393 notes
·
View notes
Text
Produkce hudby v Animovaném filmu Báječná Show:
Producent: Borisi, Viléme, čuz!! Prosím vás, máme tu bajku o netopýrkovi co neví jestli je myška nebo pták, můžete nám to nějak zhudebnit??
Boris Urbánek: Můžu do toho dát super depresivní kytarové sólo??
Vilém Čok: Můžu k tomu nazpívat text o krizi nad vlastní identitou, její ztrátě za účelem být aspoň trochu milován a osamělosti, kterou jeden trpí kvůli pocitu odlišnosti??
Boris Urbánek: *podívá se na Viléma plný inspirace a nadšení* A můžeš ten text nazpívat tak, aby to znělo, že se každou chvíli zhroutíš v slzách??
21 notes
·
View notes
Text
tumblr viděl 100 filmů! aneb 25. statistika
Princezna se zlatou hvězdou (1959) : vidělo 97,6 %, nezná 0 %
Tři oříšky pro Popelku (1973) : vidělo 95,9 %, nezná 0 %
Pyšná princezna (1952) : vidělo 94,3 %, nezná 0 %
S čerty nejsou žerty (1985) : vidělo 93,9 %, nezná 1,2 %
Noc na Karlštejně (1974) : vidělo 92 %, nezná 1,3 %
Lotrando a Zubejda (1997) : vidělo 91,5 %, nezná 1,2 %
Princ a Večernice (1979) : vidělo 91,3 %, nezná 1,4 %
Ať žijí duchové (1977) : vidělo 90,8 %, nezná 5,3 %
Princezna ze mlejna (1994) : vidělo 90,7 %, nezná 1,3 % N
Anděl Páně (2005) : vidělo 88,4 %, nezná 1,1 %
náhodné poznatky: speciální faktoidní edice
zastoupení filmů podle dekády je takovéhle:
Nejvíce známých filmů pochází z osmdesátých let, pak následují sedmdesátky a za nimi s drobným odstupem roky 2000–2009; stále existují dvě dekády, z kterých nikdo nic neviděl, a uboze jsou na tom nové filmy, které obvykle znáte, ale nesledujete je (ten jediný spatřený film je štědrovečerní pohádka); zdaleka nejpopulárnější dekáda jsou ovšem léta padesátá, kde jde sice jen o 11 filmů, to ale představuje hned 73 % ze všech filmů z této dekády, o kterých se hlasovalo – asi budu muset dát do pranice něco budovatelského, aby se to vyrovnalo
nejúspěšnějšími roky z pohledu kultovnosti jejich filmů jsou 1977 a 1980 (po pěti filmech), jinak je to poměrně vyrovnané
jediná dekáda, kde jsme kolektivně viděli aspoň jeden film z každého roku, jsou nulté roky, jinak se to žádnému desetiletí nepovedlo, ale osmdesátky se blíží (schází už jen 1988!)
průměrný počet hlasů je (zaokrouhleně) 76, což je více než u všech filmů dohromady (70) i u neznámých filmů (64)
stejně jako u stovky neznámých filmů jsem si dovolila něco o žánru:
Celkem nepřekvapivě jsou top 3 žánry komedie (64), pohádka (40) a rodinný film (17) – pro srovnání u 100 neznámých filmů šlo o komedii (57), drama (39) a pohádku (9) – jsme prostě veselý národ; stejně jako minule předestírám, že jde o žánry z ČSFD, někdy značně pochybné.
a závěrem statistika dle režisérů (hvězdičkou jsou označeni ti, kteří figurují také v žebříčku neznámých filmů, kurzívou pak ženy):
10 filmů: Zdeněk Troška*
8 filmů: Václav Vorlíček*
7 filmů: Oldřich Lipský*
5 filmů: Martin Frič*, Karel Janák*
4 filmy: Bořivoj Zeman*, Jiří Menzel*, Jan Svěrák
3 filmy: Marie Poledňáková, Ladislav Smoljak*
2 filmy: Karel Zeman, Zdeněk Podskalský*, Karel Smyczek, Jiří Strach*, Vlasta Janečková, Jan Hřebejk, F. A. Brabec*, Věra Plívová-Šimková*, Dušan Klein*, Karel Steklý, Juraj Herz*, Václav Gajer
1 film: Hynek Bočan, Jiří Adamec, Jiří Vejdělek, Eduard Hofman, Filip Renč*, Josef Mach, Ivo Macharáček, Vladimír Karlík, Antonín Moskalyk, Vlasta Pospíšilová + Aurel Klimt*, Roman Vávra, Ludvík Ráža, Zdeněk Zelenka, Jiří Věrčák, Peter Bebjak, Miloslav Šmídmajer*, Ondřej Trojan*, Antonín Kachlík, Zdeněk Sirový*, Milan Cieslar*, Petr Nikolaev*, Ivo Novák*, Jindřich Polák*
ve srovnání s režiséry neznámých filmů je tu patrný jistý monopol a musím vám říct, že ten Troška na mě skočil totálně nečekán a ze zálohy
Tož. Stačilo by. Uvidíme se opět, až uvidíte nebo neuvidíte nějaké filmy. Celý žebříček viděných filmů najdete pod perexem. Mějte se fanfárově.
Princezna se zlatou hvězdou (1959)
Tři oříšky pro Popelku (1973)
Pyšná princezna (1952)
S čerty nejsou žerty (1985)
Noc na Karlštejně (1974)
Lotrando a Zubejda (1997)
Princ a Večernice (1979)
Ať žijí duchové (1977)
Princezna ze mlejna (1994) N
Anděl Páně (2005)
S tebou mě baví svět (1982)
Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974)
Tři veteráni (1983)
Šíleně smutná princezna (1968)
Marečku, podejte mi pero! (1976)
Anděl Páně 2 (2016)
Jak dostat tatínka do polepšovny (1978)
Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977)
Princezna ze mlejna 2 (2000) N
Princové jsou na draka (1980)
Zlatovláska (1973)
Císařův pekař - Pekařův císař (1951)
Pelíšky (1999)
Adéla ještě nevečeřela (1978)
Jak se budí princezny (1977)
Honza málem králem (1977)
Dívka na koštěti (1971)
Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964)
Účastníci zájezdu (2006)
Stvoření světa (1957)
O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) N
Jára Cimrman ležící, spící (1983)
Na samotě u lesa (1976)
Rebelové (2001)
Vesničko má středisková (1985)
Z pekla štěstí (1999)
Vrchní, prchni (1980)
Hrátky s čertem (1957)
Tajemství staré bambitky (2011)
Slunce, seno, jahody (1984)
Slunce, seno a pár facek (1989)
Sněženky a machři (1982) N
Kytice (2000)
O princezně, která ráčkovala (1986)
Obecná škola (1991)
Cesta do pravěku (1955)
Třetí princ (1982)
Slunce, seno, erotika (1991)
Postřižiny (1980)
Nejkrásnější hádanka (2008)
Kameňák (2003)
Páni kluci (1975)
Fimfárum Jana Wericha (2002)
Dařbuján a Pandrhola (1959)
Popelka (1969)
Kolja (1996)
Kuky se vrací (2010)
Snowboarďáci (2004)
Jezerní královna (1998) N
Čert ví proč (2003)
Tajemství hradu v Karpatech (1981)
Jak básníci přicházejí o iluze (1984)
Sedmero krkavců (1993)
Dobrý voják Švejk (1956)
Což takhle dát si špenát (1977)
Korunní princ (2015) N
Rafťáci (2006)
Kouzla králů (2008)
Škola základ života (1938)
Krakonoš a lyžníci (1980)
Saturnin (1994)
Poslušně hlásím (1957)
Slavnosti sněženek (1983)
Krakonošovo tajemství (2022)
Vratné lahve (2007)
Jak svět přichází o básníky (1982)
Probudím se včera (2012)
Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)
Spalovač mrtvol (1968)
Občanský průkaz (2010)
Princ Bajaja (1974)
Černí baroni (1992)
Dešťová víla (2010)
Princezna a půl království (2019) N
Pupendo (2003)
Panna a netvor (1978)
Báječná léta pod psa (1997)
Léto s kovbojem (1983)
Z pekla štěstí 2 (2001) N
Rozpuštěný a vypuštěný (1984)
Trhák (1980)
Pod Jezevčí skálou (1978) N
Anděl na horách (1955)
Ať žijí rytíři (2009)
Kačenka a strašidla (1992)
Máj (2008)
Vynález zkázy (1958)
Král sokolů (2000)
Na pytlácké stezce (1979) N
Kristián (1939)
7 notes
·
View notes
Text
čumblrhledáseriál: panský příspěvěk
Zde budiž (postupně) všechno.
Pravidla pro účast seriálu:
nominovaný seriál musel vzniknout v Česku nebo v Československu (na stáří tedy nezáleží)
většinovým jazykem seriálů z doby Československa musí být čeština
koprodukce je v pořádku, pokud se u nás seriál vysílal a obsahuje aspoň některé české herce
nominovaný seriál musí být hraný
nominovaný seriál není dokumentární
nominovaný seriál se vysílal v televizi, na streamovací službě nebo alespoň na youtubu (yt případy budou posouzeny zvlášť)
nominovaný seriál může být libovolného žánru nebo cílového publika (dětské hrané seriály jsou ok)
nominovaný seriál má nejméně 3 díly (minisérie jsou ok)
Z nominační fáze vyšlo 76 seriálů. 29 bylo nominováno vícekrát a automaticky postupují do vlastního turnaje. Jsou to (abecedně):
Arabela, Ať žijí rytíři, Božena, Bylo nás pět, Cirkus Humberto, Comeback, Četníci z Luhačovic, Četnické humoresky, Dobré ráno, Brno!; Gympl s (r)učením omezeným, Kancelář Blaník, Kosmo, Marie Terezie, Modrý kód, Návštěvníci, Ohnivý kuře, Ordinace v růžové zahradě, První krok, První republika, Ranč U Zelené sedmy, Semestr, Svět pod hlavou, Taková normální rodinka, TBH, Trpaslík, Ulice, Vlak dětství a naděje, Vyprávěj, Záhada hlavolamu
Po kvalifikaci do turnaje postoupilo 35 dalších seriálů. Jsou to (opět abecedně):
#martyisdead, 30 případů majora Zemana, Anatomie života, Byli jednou dva písaři, Devadesátky, Dobrodružství kriminalistiky, Dokonalý svět, Ďáblova lest, F. L. Věk, Horákovi, Hořící keř, Hospoda, Chalupáři, Krkonošské pohádky, Křeček v noční košili, Kukačky, Létající Čestmír, Maharal, tajemství talismanu; Most, My všichni školou povinní, Nemocnice na kraji města, Neviditelní, O ztracené lásce, Pan profesor, Pan Tau, Policie Modrava, Proč bychom se netopili, Případy 1. oddělení, Sanitka, Slunečná, Strážce duší, Vodník, Život a doba soudce A. K., Život na zámku, Žrouti
Hlasování má vždy tři možnosti (výjimečně čtyři, pokud obsahuje navíc divokou kartu): seriál 1, seriál 2, (seriál 3), zdržuji se hlasování. Pokud po skončení hlasování zvítězí poslední možnost, do dalšího kola nepostupuje ani jeden seriál a v dalším kole bude jeho místo nahrazeno divokou kartou.
Druhé kolo
Četnické humoresky vs. Ranč U Zelené sedmy
Případy 1. oddělení vs. Létající Čestmír
KOSMO vs. Sanitka
Gympl s (r)učením omezeným vs. Bylo nás pět
Marie Terezie vs. Rodinná pouta / Velmi křehké vztahy
Cirkus Humberto vs. Nemocnice na kraji města vs. Arabela
Hořící keř vs. Chalupáři
Labyrint vs. Ďáblova lest
Záhada hlavolamu vs. Vodník vs. Podezření
Ať žijí rytíři vs. Hospoda
Krkonošské pohádky vs. Návštěvníci
Kukačky vs. My všichni školou povinní
Comeback vs. Vyprávěj
Most vs. Ulice
První republika vs. Četníci z Luhačovic
Hříšní lidé města pražského vs. 30 případů majora Zemana
První kolo
levá strana
Dobrodružství kriminalistiky vs. Četnické humoresky
Horákovi vs. Ranč U Zelené sedmy
Případy 1. oddělení vs. Devadesátky
Létající Čestmír vs. Křeček v noční košili
Sanitka vs. Modrý kód
Kancelář Blaník vs. KOSMO
Dokonalý svět vs. Gympl s (r)učením omezeným
Bylo nás pět vs. Proč bychom se netopili
První krok vs. Semestr
Božena vs. Marie Terezie
Cirkus Humberto vs. Vlak dětství a naděje
Ordinace v růžové zahradě vs. Nemocnice na kraji města
Život a doba soudce A. K. vs. Hořící keř
Byli jednou dva písaři vs. Chalupáři
#martyisdead vs. TBH
Strážce duší vs. Ďáblova lest
pravá strana
Vodník vs. Neviditelní
Záhada hlavolamu vs. Maharal: tajemství talismanu
Život na zámku vs. Hospoda
O ztracené lásce vs. Ať žijí rytíři
Krkonošské pohádky vs. Arabela
Návštěvníci vs. Pan Tau
Anatomie života vs. Kukačky
Pan profesor vs. My všichni školou povinní
Comeback vs. Taková normální rodinka
Vyprávěj vs. F. L. Věk
Ulice vs. Ohnivý kuře
Dobré ráno, Brno! vs. Most
Slunečná vs. První republika
Policie Modrava vs. Četníci z Luhačovic
Žrouti vs. Trpaslík
Svět pod hlavou vs. 30 případů majora Zemana
Kvalifikační kola
Skupina A
Skupina B
Skupina C
Skupina D
Skupina E
Skupina F
25 notes
·
View notes
Text
Tag yourself, ale jsou to OCs z Fíkusu
Albert - naprostej himbo, rozbitý brejle, vědec s vysokou, která je mu k ničemu. čertomrd ve vytahaným svetru. miluje jízdu vlakem a techno.
Antonín - čert, kterej si žije nejlepší život na zemi mezi lidma, kde může smrdět, neholit se a nikomu to nevadí. v kapse nosí myš Amálku. je kunďák a je si toho vědom. taky je právník, ale to nikdo nemusí vědět. má lowkey crush na svýho šéfa, ale nepřizná to, protože z něj ná strach.
Magda - bossbitch, která strčí každýho chlapa do kapsy. na pistoli má svůj monogram vyskládaný z krystalů. pouze Gucci, Versace a Prada. Neumí chodit v botách bez podpatku. chová činčilu.
Králíček - nabušenej španěl, himbo a beznadějně zamillovaný do Magdy, pro kterou je schopnej se převtělit i do stoličky pod její nohy. ne moc chytrej, ale za to umí dobře poslouchat svoji girlboss.
Vlčák - je gender. každej tejden jiný vlasy. ajťák, co neumí normálně sedět na židli. 7 koček and counting. nikdo neví, jak vypadá, protože co je jim po tom? poslouchá jen obskurní hudbu a nenávidí Pokáče.
Baltazar - jedinej běloch, kterýmu sluší dredy (aspoň si to sám myslí). vlastní útulek pro psy, ale dělá, že je gangster. neumí jedinej cizí jazyk a otravuje tím život ostatním. s radostí. repressed gay, very closeted. udělá cokoli pro svoji babičku.
Yveta - umí nazpaměť periodickou tabulku prvků a nebojí se ji použít! vědkyně, která nesnáší svou práci jen proto, že ji dělat musí. lowkey zabouchnutá do Alberta, ale nepřizná si to, protože spustit se s gayem je i pod její úroveň (která je někde 40 metrů pod zemí). bojí se telefonů a nesnáší videohovory.
Maxim - je v sektě, ví to a nehodlá na tom nic měnit. trpí syndromem of the chosen one, protože si ho hlavoun sekty vybral jako mazlíka. zná nazpaměť všechny karty velké i malé arkány a významy všech jejich kombinací. dřív pracoval v kasinu a umí karty míchat i se zavřenýma očima ale kradl žetony a jednihubky. rád mluví s papouškama.
Martin a Ted - k dispozici pouze v balení po dvojici. policajti, ale ne Policajti. dřív vojáci, potkali se na frontě v mezinárodní legii a hned se spolu vyspali, protože yolo. milujou kytky a takový ty babičkovský záclonky s krajkama. kakao for life. každýho, koho chytěj, nenápadně pustěj. Taťkové.
Eda - debil číslo jedna
Pan Havránek - pure soul, my poor little mew mew. nejlepší kámoš s vrchní sestrou ze špitálu, každej měsíc mají před nemocnicí rande, i když o tom ani jeden z nich neví. zatvrzelý cyklista, i když je mu pětašedesát. omylem se zkamarádil s šéfem sekty a teď si vyměňujou recepty na buchty.
Ráchel - your lipstic lesbian queen, princezna robotiky, víla anomáka. vypadá jak elfka, mlátí jako trpajzlík. žluté květované šatičky a žluté conversky. nosí merch VUTčka, aniž by tam chodila.
Ofélie - useless gay, gym bro, zvedne tě nad hlavu jednou rukou. každá ponožka jiná. sochařka a malířka. žije na zámku a obstarává sběrný dvůr, ze kterého nosí součástky Ráchel.
Šárka - píše dizertačku, i když vysoké už dávno neexistujou. důkaz útlaku žen ve výzkumu a v umění. Romka, která je odhodlaná dokázat cokoli, už jen proto, aby tě nasrala. nebojí se tmy. kouří, ale může kdykoli přestat. vlastní 16 foťáků.
Ctirad - nft a crypto bro. mansplain, manboss, manpussy. šovinista považující se za feministu. udělej mi sendvič. myslí si, že je jedinej na světě, kdo umí se skenerem. snobský hnusec.
Pedro - vždy, všude, za jakýchkoli okolností. brouk pytlík lidského pokolení. Slovák, co předstírá, že neumí česky. he did done goofed up tak často, že už to nepočítá a prostě s tím žije. v hloubi duše hodný člověk, v hloubi kalhot posera. má rád Krtečka.
BONUS : Mastif Bombin - má párty klobouček 🥳
26 notes
·
View notes
Text
štěstí ve hře, smůla v lásce?
Byl to jeden z těch momentů, o kterém si říkáte, že to musí být osud.
Kolegové v mojí agentuře zrovna tendrovali potenciálního klienta, když naše oddělení požádali o pomoc. "Když to nepůjde, tak se nic neděje, ale kdyby vás třeba napadlo, jak můžeme jejich produkt kreativně uvést v digitálu, bude to super," říkali.
Jednalo se o novou loterii. Novou starou. Zadání bylo abstraktní, produkt neznámý, tak jsem do toho nasadila rovnou dva lidi. Jednoho kreativce, co nemá rád lidi, a jednoho kreativního stratéga, který je podle mě taky rád nemá, ale aspoň to na sobě nedává znát. Já lidi ráda mám, tak jsem se nasadila taky. Do role vzdáleného mediátora.
Vyjádřím se k tomu a zkusím rozhřešit vaše ideační cesty. Pak to nechám to plně na vás.
Zatímco jsem byla jediná v kanceláři, kdo mohl udat soud, byla jsem jedna z mnoha, o kterých byl soud rozhodován v ložnici. A rozhodoval o něm Sall.
Naše historie sahá daleko. Snad ještě dřív, než začaly moje early twenties. Poprvý jsem ho zaregistrovala ráno na matraci v obýváku rodičů mýho nejlepšího kámoše. Všem nám bylo někde mezi sedmnácti až dvaceti, bylo léto a zažívali jsme svůj večírkový prime time. Několik týdnů o pár měsíců jsme se vídali, primárně na dalších matracích, sedačkách nebo kuchyňských linkách, než jsme oba vyhodnotili, že bychom se neměli vídat vůbec. Ne, že by nás to spolu nebavilo. Jen jemu se líbilo dalších pět holek, se kterýma mě neustále srovnával.
"a taky jsem došla k závěru, že největší chyba, kterou jsem kdy za celý svůj sexuální život udělala, bylo spá se Sallem. dal mi pocit, že jsem špatná úpně ve všem. úplně mi zkurvil sebevědomí," psala jsem si ukřivděná v roce 2018 do svého deníčku.
Střih do roku 2024, kdy si ob den vesele voláme a historie se chystá opakovat.
Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš, vytetuj si na čelo.
Jak se říká: "Štěstí ve hře, smůla v lásce, a naopak." A v lásce, ani nic tomu podobném se mi nedaří.
Jela jsem po 5. května autem domů z práce, když se po pravé straně objevil obří rotační billboard na nový produkt klienta z našeho výběrového řízení - stírací losy s výhrou 50 miliónů a hned! "Škoda, že u nás nikdy v blízkosti není jejich distributor, ať se s tím seznámím," říkala jsem si a pokračovala domů se zastávkou na nákup.
Po zaplacení přesně 479,10 korun českých za flašku proseka, kočíčích kapsiček, Monte jogurtu a nějakého drobného jídla mi moje myšlenky sjely na Sazka losy přímo naproti pokladnám.
"Jednoho rentiéra, prosím," povídám paní s elipsovitými brýlemi a krátkým blonďatým sestřihem.
"A za kolik?," usmívá se a u toho vytahuje kožené desky z pod pultu.
"Za stovku ho dejme," odpovídám a pozoruju jí, jak deskami listuje a hledá správnou kategorii.
"No, je poslední." A opravdu byl.
Jedinej Rentiér za 100 korun českých, který na nás koukal, jak malá naleštěná zlatá cihlička. Zářila tak, že jsme obě chvíli váhaly, jestli ho vzít, schovat, vyhodit, či zapálit.
"Tak ten vypadá, že bude výherní," vtipkuju a přikládám svoji bezkontaktní kartu k terminálu. "Jestli to padne, tak se pak stavim."
Hned jak za sebou zabouchnu dveře od bytu, sahám po peněžence a hledám nějakou šťastnou minci. Do ruky mi padne naleštěná dvacka. Zlatá. Na losu jsou čtyři výherní čísla a pět řádků po pěti číslech. Pokud mezi nimi najdu výherní číslo, vyhrávám částku ukrytou pod číslem. Pokud setřu třikrát písmeno R, vyhrávám jeden milion hned a po dalších pět let sto tisíc každý měsíc.
Mínus daň.
Kurva, to je ono. To je ten zlom, na který čekám, šuškám si sama sobě, zatímco stírám jednotlivá pole.
Tuhle hru jsem uzavřela se skóre dvakrát R a výhrou nula korun. A aktuální skóre mých osobních her raději ani zveřejňovat nebudu, aby sázkové kanceláře nešly do bankrotu.
Možná to není o tom, mít jedno nebo druhé. Možná to je o tom mít všechno nebo nic. Mít nic a čekat na to všechno. Mít všechno, pak to všechno ztratit. A čekat na to znovu.
Stejně všichni chceme to všechno, nebo snad ne?
4 notes
·
View notes
Text
Den 137
Čistím si ráno zuby, když v tom mě přepadne náhlá a prudká bolest těsně nad pravou achillovkou. Au! Dost to bolí a na dotek je místo horké a natéká. Honí se mi hlavou, co se mi tak mohlo stát, jestli mi praskl nějaký sval nebo co. Ale je to divné, můžu normálně chodit skoro bez potíží. Prozkoumám místo, kde jsem stál a pak mi to dojde. Píchla mě tam vosa! Přes ponožku, což mě zmátlo. Fuj, jak se mi ulevilo.
Když už jsem u toho, co mě bolí a trápí, tak někdy od poloviny Sierry, konkrétně při vyšlapu na Mather pass, mě začala bolet nějaká šlacha na zadní straně pravého kolena. Říkal jsem si, že to snad přejde za těch pět dní, co budeme skákat na sever. Ale nepřešlo, a zatím se mi to nedaří protáhnout tak, aby to přestalo. Pomalu se smiřuju s tím, že to bude zlobit až do konce. Naštěstí mě to zatím tolik netrápí při pohybu, snad se to nezhorší.
Za ten pobyt ve vysokých horách jsem si úplně odvykl, jaké to je se plahočit ve vedru a dusnu. Je 35 stupňů ve stínu a šíleně špatně se dýchá. Deru se do kopce a potím se jako prase na porážce.
Pořád jsem dost nízko, první dny tady jsou nahoru dolů spíš lesem než nějakými velkými kopci. Vylezu do tisíce metrů a pak zase dolů do 200. A tohle ještě za celý den dvakrát znovu. Alespoň se stihnu za dnešek dvakrát svlažit v řece.
Protože nejsem vysoko, není tady ani moc výhledů, a když už se nějaký naskytne, tak je vidět spíš spousta kouře, ne moc do dálky. Aspoň že to listí už začalo měnit barvu na žlutou a rudě červenou. Podzim se blíží!
Kempuju po asi 26 mílích u řeky Trout. Jsem zase nízko, takže noc bude hodně teplá. Je tu se mnou jeden další stan, ale obyvatelé jsem neviděl, jsou už zalezlí, když dorazím já. Stir it up se neukáže. Má ještě po těch 60 mílích v Sieře problém s chodidly, snad je v pohodě. A možná zůstal trochu pozadu schválně, po těch pár dnech na cestě jsem mezi námi začal cítit lehčí ponorku. Tak možná zůstal pozadu, abychom si od sebe oddechli.
10 notes
·
View notes
Text
1.9.2023
Můj obličej je totalní katastrofa. Všude svědivá vyrážka. Netuším z čeho to je. Napadá mě mýdlo na obličej, krém, neustálý holení, make up, nebo zolpidem. Takže dávam antihistaminika a začínam vysazovat věci, co mě nejmíň trápí. První půjde mejdlo a pak zolpidem. Klidně se nevyspim, ale holení, líčení a hydratačního krému se prostě nevzdám. Dobře, krém možná oželim, ale nic víc! Snad se mi to do zítra zklidní a budu na ten sraz vypadat normálně. Chci se aspoň jeden den cejtit zase jako já.
7 notes
·
View notes
Text
Často premýšľam, či sú texty k mojím fotkám plnohodnotný doprovod, alebo len akousi barličkou, ktorou ako-tak vyvažujem slabú výpovednú hodnotu svojích fotografií.
Neviem.
Toto je opäť jeden zo všedných záberov ku ktorým sa mi pýta niečo napísať, akoby sa pre tento záber spojilo viacero ľudí ktorí sa nikdy nestretli, niekoľko spomienok vložených do jedného momentu, je to zbierkou môjho trojtýždňového životu na ostrove.
Arašidy od Vietnamca menom Ňa ( netuším však ako sa jeho meno píše), do domu sa prisťahoval len nedávno. Jediný pochopil že nie som Švédka a keď som mu včera ráno priniesla do obývačky kávu, s úsmevom povedal ,,děkuji”.
Islandský horský tymián, ktorý sme včera so Sindrim našli na turistike ako malá pripomienka, že aj v tých najhorších podmienkach si život nájde cestu a spôsob.
Kameň, ktorý mi cestou na Móskarðshnjúkar podal do ruky môj islandský priateľ, geológ, so slovami ,,aha, kryštáľ” s nasledujúcou prednáškou o chovaní skál a šutrov, ktoré žijú a dýchajú viac, ako si myslíme.
Sopečný kameň z Litli-Hrútur, ktorý mi raz podvečer do izby priniesol Paul (Francúz ktorý s nami býval v dome - prišla som na to že tam býva až po týždni, keďže vôbec nevychádzal von). Sklamane mi kameň podal, hovoriac že si ho do lietadla vziať nemôže, tak mi ho tu nechá. Ani ja si kameň do lietadla vziať v tom prípade nebudem môcť, ale aspoň teraz mi bude robiť na parapete spoločníka.
Skicár ktorý som doniesla ešte z Írska, chudák, prežil si svoje ale na Islande odpočíva a ešte som nemala priestor otvoriť ho.
Kľúče od domu a môjho pokojíčku - Vietnamci mi na dvere izby navŕtali ďalší zámok, že keď som fotograf a mám techniku, aby mi niečo nezmizlo.
Raz som sa omylom vymkla zo svojej izby, myslím že to bolo druhý deň v krajine, rukami nohami som sa pani Dagur snažila vysvetliť čo sa stalo a že je to teda fakt problém keď iba ja mám kľúč. Dagur sa z chuti zasmiala, vbehla do spálne, spoza dverí bolo počuť iba tresk šuflíkov. Obehla ma v chodbe a až priam hrdinsky odomkla moju izbu.
Tak pred kým si teda zamykám svoju techniku?
A v neposlednom rade všetky moje prstene ktoré zabúdam nosiť, pretože kvôli nechutne (ale vlastne veľmi čistej horskej) siričito-vajcovej vode ktorú v Reyku máme, si ich musím dávať dole. Dlho by biele nezostali.
8 notes
·
View notes
Text
Neděle
Probudila jsem se s tím, že: ano, můžu, dokážu to. Což bylo asi největší překvapení posledních... let? A hned jsem (na tom) začala pracovat. Ta energie byla opravdu svěží a příjemná a ten rozdíl, když věci přestanete dělat bez tlaku, k nezaplacení.
Že mluvit mluvit mluvit o věcech je základ už víme a včera mi to přineslo hodně. Svěřit se s nápadem změnit a přeorganizovat pracovní časový rozložení jsem si nosila v hlavě už dlouho, ale nechtěla jsem to vytahovat, protože to byla jenom myšlenka. Jenže on mi dal ještě jeden náhled, jednu variantu, v podstatě nevědomky přišel na to, jak vyřešit můj problém. Jen tak, já něco řekla, a on na to: tak to udělej takhle. (Teď ještě, aby to šlo i v praxi realizovat.)
Taky jsem odpálila nejdřív prodlužovačku a pak i celou varnou konev. (Asi hodně energie, jinak nevím.)
Moje hledání toho, co mi způsobuje bolesti žaludku a zvracení pokračují, ale tak nějak tuším, že plná vina není v kafi, doplňcích stravy a jídle, ale hlavně ve stresu a podmíněných spouštěčích, kdy pravděpodobně nevědomě hledám cestu pryč a jinak, než že mě od práce odtáhne zdraví, nereaguju, ale pokračuju v hledání/zkoumání.
Ráno jsem klasicky, jako každou neděli, seděla u finančního plánu a platila účty. Už mě to tak nestresuje, aspoň mám přehled, ale i tak to není nic příjemnýho.
Odškrtala-udělala jsem spoustu úkolů ze seznamu. Taky jich tam dost zapsala. A dost jich zbylo. Ale hodně i vyřídila.
Odpočinek jsem místo válení a zíráním na tiktok strávila cestou pro ty zapomenutý vajíčka... aspoň jsem se prošla.
A taky jsem povlíkla čerstvě postel, což je jedno z mých malých velkých potěšení, takže lehnout si potom po celým dni do ní bylo hotový blaho.
2 notes
·
View notes
Text
Jongseob
Jméno postavy: Kim Jongseob
Pozice: Student
Ročník: 3. ročník
Klub: Hokejisti
Národnost: Korea
Backstory: Hodinová ručička sa hýbala pomaly, pomaličky, ešte snáď pomalšie než to. Tikanie bolo prehlušené monotónnou rečou učiteľa, ktorý sa snažil predstaviť nejaké nové fyzické vzorce. Jeho publikum bolo však plné deravých hláv, ktoré čakali už len na posledné zvonenie. Jongseob odtrhol zrak od hodín a precítene sa vystrel. Popukali mu všetky kosti v tele – cítil ako sa jeho narovnaná kostra predĺžila o jeden a pol centimetra. Znova pozrel na hodiny, neprešla ani minúta. S povzdychom zaklonil hlavu a zatvoril oči. Snažil sa započúvať do fyzického výkladu – EV rovná sa jedna celá šesťstodva krát desať na mínus jedenástu. Myšlienky sa mu okamžite rozleteli iným smerom. Tešil sa až po škole naskočí na svoj skateboard a prevezie sa prázdnymi uličkami po ceste domov. Býval v časti Seoulu, kde sa našťastie turisti nepoberali a kde sa zdržovali iba nešťastné duše, ktoré tam bývali. Možno by sa aj mohol zastaviť v reštaurácií, ktorú prevádzkovala jeho teta. Zaškvŕkalo mu v bruchu. Opäť si povzdychol a pomrvil sa na stoličke, aby našiel lepšiu pozíciu. Po pár hodinách sedenia ho už bolel sedací ústroj. Školu z duše neznášal, ale aj tak sa snažil ako-tak prechádzať, aby sa aspoň nejak zavďačil svojim prarodičom, s ktorými býval. Nemali to s ním vôbec ľahké – často sa zdržoval vonku do noci, robil hovadiny, zo školy neniesol najlepšie známky, mával svoje tínedžerské nálady, ale aj tak sa im chcel nejakým spôsobom zavďačiť. Znova sa na stoličke pomrvil. Zdvihol hlavu a chvíľu mu trvalo než rozmrkal tmu z očí. Tabuľa pred ním bola celá zaplnená textom, ktorý skôr pripomínal nejaký tajný kód alebo hádanku pre programátorov. Snažil sa v tom nájsť nejaký zmysel. Videl plusy, mínusy, rovná sa. Čistá tragédia. Vzdal to. Prarodičom sa mohol zavďačiť určite aj iným spôsobom.
Facebook: 종섭
2 notes
·
View notes
Text
Jan Žižka (2022)
Tak jo, veznem to pěkně od začátku. Od Jana jsem nic nečekal, přečetl jsem si 2 recenze (jednu českou a jednu zahraniční), věděl jsem, že mám čekat ještě míň, než jsem sám nečekal. A tak můj drahý samozřejmě souhlasil, že si na Žižku zajdem na rande.
Celkový zážitek ze sledování byl poněkud rozpačitý. Co se příběhu týče, prvních asi 15-20 minut jsem neměl tušení, co se vlastně děje. Po zbytek filmu jsem tápal v tom, kdo co s kým vlastně kuje za pikle. Zezačátku bylo docela těžké se vyznat v tom, kdo je kdo (a to všichni tak nějak hned řekli, jak se jmenujou, ale to moc nepomohlo???). Podle mě film počítal s určitou historickou znalostí, což znamená, že RIP amíci. Protože ani já jsem třeba celou dobu nevěděl, kdo je lord Boreš. Jasně, věděl jsem, že je lord Boreš, a věděl jsem, že má nějakou vazbu na Vaška, ale jakou? Byl to poradce? Strejda? Nebo se tam jen přimotal jako starej dobrej známej? To už mi film neprozradil. Stejně tak nebyly dobře vysvětleny vazby mezi Rožnberkem a Václavem se Zmikundem. Nějak z kontextu vylezlo, že měl Róža na starosti kus země, ale to je tak vše. Taky pořád opakoval, jak moc je důležité, aby byla Kateřina v pořádku, a že její smrt pro něj bude znamenat velké problémy. Proč? Jaké problémy? To už neřekl. Strejda - král Francie není dostatečný důvod, ne pro Tobíka. Taktéž u oních "povstalců" mi dlouho nedocházelo, proti čemu vlastně povstávají. Ano, měl jsem dávat v dějepise lepší pozor. Ale když už jdu do kina na film, doufám, že za čas, který tam strávím, dostanu aspoň vysvětlení toho, kdo je co za postavu, a co má za motivace.
Příběh jako takový byl velice plochý a většinou předvídatelný, což sice není špatná věc, ale ta plochost byla až ubíjející. Objevil se asi jeden plot twist, ale ten sloužil (ostatně jako všechno ostatní) pouze k natažení času. Když se to vezme kolem a kolem, film by se dal rozdělit na následující časti: Útok, kujem pikle, útok, kujem pikle, chvilku se schováváme, kujem pikle, pseudodramatický monolog ze Statečného srdce, útok, konec. Velice plochý konec bez gradace a katarze, abych byl přesnější.
Nebudu spoilovat příběh (i když ono toho moc vyspoilovat nejde, jelikož se tam skoro nic nestane), ale místo toho mohu říct, že co se týče bitek, byly velice ???. Jákl, ve snaze unylý a obyčejný film trochu ozvláštnit, sáhl k násilí, jako své tajné zbrani. Ale bohužel mu nedošlo, že jen mlácení se hlava nehlava dobrou bojovou akční scénu nedělá. Choreografie nebyla ničím zvláštní, nenastal žádný "ikonický" bojový okamžik, chvat nebo cokoli jiného, co by nám pomohlo si bojovky užít. Naopak byly zdlouhavé, stále se opakující a nadměrné použití krve a detailních záběrů na údery ničící končetiny, vybuchující krvavé spršky a rozlámané obličeje filmu spíše škodí. Zaryté nadšence brutality ničím neosloví, obyčejného diváka, co si přišel vychutnat film, spíše odradí. Celkově vyznívaly některé scény padajících a mrzačených těl jako velice hrubě vtlačeny do filmu samotného. Nic nepřidávaly, místo nich mohl být čas využit mnohem efektivněji, například dalším dialogem. To, že chyběl jakýkoli impakt, podporuje například i první scéna s použitím vozové hradby. Ta pro mě byla zklamáním. Chyběly tam klíčové informace, třeba, že se jedná o naprosto inovativní bojovou techniku. Důraz nebyl vůbec kladený ani na to, že se jedná o bitku 10 proti 100 a riziko je vysoké - o to majestátnější je výhra. Žižka prostě řekl "Hele, kuci, jdem na to" a celé to vypadalo ízy pízy, žádný drama, žádný napětí, nic.
A dostáváme se k dialogu. Ten byl unylý, stejně jako akce. Nic neříkající velká slova, žádný impakt ničeho, co bylo řečeno. Dokonce i Borešova poslední promluva o tom, jak je budoucnost v obyčejných lidech, byla naprosto plytká. Jenže to pramení z toho, že nejde napsat dobrý scénář, když nemáte vytvořené ucelené postavy. A postavy nemají co hrát, když není dobrý scénář. Abych to tak nějak vysvětlil, Václav IV. je mrzutý král, který chce do Říma, ale nemá peníze. Nic jiného o něm nevíme, protože ani tak dobrý herec, jako je Roden, z něj prostě nebyl schopný víc vytřískat. Vše, co není explicitně o postavě řečeno, neexistuje. A my tak máme velice okleštěný pohled na postavy před námi. Je to ale poněkud nevyrovnané. Zmikund působí jako záporák z pohádky, Václav jako nevraživý chlap, Žižka nemá žádnou osobnost. Jediné dvě postavy, co vynikají, jsou Kateřina s Barborou, které se mi zdály aspoň trochu vyvážené a "lidské".
Vůbec, Kateřina je skvělá v tom, že jako jediná hlavní ženská postava Dělá Věci a není jen princezna v nesnázích (ačkoli by toho podle mě mohla udělat a říct mnohem víc) a Barbora jakbysmet. Ta mi asi jako jediná přišla trojrozměrná. Bohužel, obě dvě jsou tam proto, aby nakonec posunuly svoji vlastní lovestory, protože od čeho jinýho jsou ženský ve filmech, žeáno.
Ale zpět k postavám jako takovým a příběhu - jako divák nemáte tušení, komu fandit. A to je škoda. Jsou filmy, kde jsou všichni kikoti, ale stejně si tam najdete někoho, s kým souzníte, komu rozumíte, s kým chcete příběhem projít až do konce. Tady se nic nekoná, právě kvůli plytkosti postav. Není důvod někomu z nich fandit, vlastně nemáte ani motivaci vidět film do konce, protože je vám naprosto jedno, jak to dopadney a v8te, že Žižka kaudou polízanici stejně přežije, protože se to odehrává ještě před jeho největší slávou. A jelikož mezi sebou postavy nemají žádné vztahy, není vám líto, že umírají - nikdo pro ně netruchlí.
Co se výpravy a celkového vzhledu týče, colourgrading byl děsný, všechno bylo celou dobu šedé a bez barvy a Jáklovi se to tak evidentně prostě líbí. Chvíli to vypadalo jako Velen z Wild Huntu, chvíli se ti snažilo vypadat jako Pán prstenů (emphasis on snažilo). U každého pohledu shora mi okamžitě blesklo hlavou "hele, měli dron". Záběry totiž působily škrobeně, nebyl pro ně žádný důvod, a hlavně bily do očí, protože 99,99 % filmu tvořily detailní záběry na obličeje. Proto o výpravě nemohu vlastně nic říct, nic tam totiž nebylo vidět (a počítám, že kvůli rozpočtu to byl záměr). A ve tmě bylo vidět ještě míň. Juchů.
Soundtrack byl oukej, nicneříkající, normální, bez motivu. Jasně, dvakrát se zpívali Bojovníci, ale ani při přechodu na závěrečné titulky se nedostali zpěváci za první 4 verše.
Když to vezmu kolem a kolem, shrnul bych to tak, že to neurazilo, ale ani nijak extra nepotěšilo. Českýmu filmu se to samozřejmě vymyká, ale za cenu emoční umrtvenosti, cšudypřítomné šedé barvy a chybějící inovace. Byly to dvě hodiny, které mi absolutně nic nedaly, už teď si z toho prd pamatuju, infantilní příběh by se dal odvyprávět za 20 minut a bylo by to méně bolestivé. Přikláním se tak ke většině hodnocení na čsfd, které se víceméně shodují, že jako velký špatný, ale kluci do toho dali to srdíčko, a to se přece počítá. 🤷🏻♂️
44 notes
·
View notes
Text
Polohrubé knedlíkové gastrodobrodružství v Sofii
Českých a slovenských stop v Sofii je nespočet, a to jak v historii (např. umění a architektury) nebo v současnosti (např. můj pivní příspěvek nebo naprosto perfektně fungující České centrum) - a proto nebylo pro mě a pro další dva české Erasmus studenty, se kterými jsem se potkala tady v Sofii, žádným větším překvapením, že se v samotném centru vyskytuje Československý klub společně s českou hospodou. Pro naše kamarády, kteří Čechy nejsou, to však bylo zábavním parkem úžasu a exotiky. A tak jsme se jednoho dne rozhodli, že si uděláme radost a společně si zajdeme na večeři do zmíněné hospody, kde si dáme pořádné vepřo-knedlo-zelo a řízeček.
Hospoda byla narvaná. Díky bohu, že jsme měli rezervaci. Vepřo-knedlo-zelo bohužel došlo chvilku předtím, než jsme dorazili. A tak jsme si dali guláš. Celý den jsem nejedla a těšila jsem se, až znovu ochutnám své oblíbené jídlo. Pivo, co nám načepovali, bylo vážně české. Marlenka, co nabízeli, z dovozu. Sice tady neuměl nikdo česky, ale menu a cedule v češtině byly. Mé očekávání bylo vysoké. Za pár minut mi na stole přistál můj vysněný guláš.
"Even I could do better than this," okomentuji se smutkem a zklamáním v hlase stav houskových knedlíků a guláše na talíři přede mnou. Nejsem naštvaná, jsem prostě jen smutná, že si budou mí internacionální kamarádi myslet, že tohle je "ono". Má to však od "onoho" guláše daleko. Je řídký, má v sobě špatné koření a maso není měkké a vláčné. Knedlíky jsou suché, tenké a malé. A všechno je to vlastně tak kompletně nečeské - jediné, co je doopravdy české, je pivo - a ve mně se najednou vzbouzí česká nátura, o jejíž přítomnosti jsem ve svém charakteru doteď nevěděla, a začínám porovnávat, kolik neštěstí a peněz bych mohla ušetřit, kdybych si takový "guláš" udělala u nás na bytě.
Jade, má francouzská spolubydlící milující pečení, se na mě podívá přes celý stůl a nadšeně bouchne do stolu. "You would?!" téměř nadšeně zakřičí. Cení na mě zuby a v jejích očích vidím hvězdičky. A znenadání si uvědomím, že jsem si právě svou stížností nevědomky vykopala hrob.
A tak jsem si díky Československému klubu a hloupým českým poznámkám našla v Bulharsku nový zájem - knedlíkování.
Mohl by to být moc hezký koníček. Vlastně jsem se chtěla naučit péct už roky. Hezký by byl, to ano, ale mohla jsem si tento koníček manifestovat v jiném státě, než ve kterém polohrubá a hrubá mouka prostě neexistuje. A také mohl být tento koníček manifestován do rukou jiného Čecha, než je zajíc, který se práci s těstem vyhýbá jako čert kříži a který sice vaří moc rád, ale cokoliv jiného, než českou kuchyni.
Dva týdny putuji po všech supermarketech a hledám tu pravou mouku, která je aspoň trochu ekvivalentem naší polohrubé či hrubé mouky. V regálech vidím speciální mouku na banicu (bulharsky specifické jídlo, o kterém napíšu asi někdy později), speciální mouku na velikonoční koláč, hotový mix na chleba, pět druhů hladké mouky... ale nikde aspoň nic, co by se naší české mouce podobalo. Jsem v pečení a v práci s kynutými věcmi nováček. Je to jako kdyby mě někdo hodil do vody (v tomto případě zakopal do mouky) a předpokládal, že začnu hned plavat (v tomto případě rozeznávat jeden bílý prášek od toho druhého). Topím se v typech mouky a mám pocit, že jsou všechny bílé prášky stejné. Zničehonic si uvědomuji, jakým privilegiem jsem disponovala, když jsem si mohla doma houskový knedlík koupit v každé druhé samoobsluze.
Houskový knedlík je prozatím příliš velké sousto, a tak mé dobrodružství začíná aspoň u těch bramborových, protože ty lze, lidově řečeno, osrat. A to tak, že místo mouky použiju krupici. První pokus s hladkou moukou je katastrofální, Jade však chutná, v dalším pokusu krupice triumfálně zachraňuje situaci. Pokus je úspěšný a já i přesto, že jsou mazlavější a rozpadlejší, obědvám své poprvé v životě podařené bramborové knedlíky. Mám pocit, že vybuchnu pod tlakem své vlastní pýchy.
Cítím se jako pravá česká hospodyňka a pociťuji pocit zadostiučinění. První příčka ke slávě je za mnou. Teď mě čeká nepřítel mnohem mocnější: A tím je kynutý houskový knedlík.
Tímto se obracím na vás, obyvatele Čumblru, ideálně na ty, kteří v Česku už nebydlí - jakým způsobem tady mám, ksakru, nahradit hrubou a polohrubou mouku? U bramborových knedlíků vyhrála krupice. U houskových knedlíků vyhrávají houskové knedlíky: a to nade mnou, protože je tohle můj konec. Zároveň však vím, že cesta musí existovat. Že ty zatracené knedle udělám.
Mám čas do července. Dokud do té doby neudělám houskové knedlíky, tak se ze Sofie ani nehnu. I kdyby to znamenalo, že mi budou muset kamarádi přivézt moukou letadlem. V sázce není jen má hrdost, ale hrdost celého českého národa, a našim soudcem je francouzská Jade (která k ironii osudu opravdu práva studuje), která nesmí odjet domů s myšlenkou, že je česká kuchyně o nechutných a teňoučkých knedlíčcích!
13 notes
·
View notes
Text
Via Karel Paták alias Visegradský jezdec (Odkaz na původní příspěvek dole.)
Dnes večer ČT1 uvede poprvé v letošním vánočním čase naši kultovní pohádku Tři oříšky pro Popelku.
Pohádky - i když patří mezi národní stříbro, mezi témata této stránky normálně nepatří, ale tady jsem k Popelce, kterou zná snad každý Čech, objevil hezké vlákno od jednoho filmového fanouška.
Myslím, že vás zaujme, stejně jako se líbilo mně:
Zde jsou některé, které jak doufám, aspoň některé, neznáte !
• Při natáčení na Šumavě zapadl Trávníčkův kůň až po uši do zasněžené jámy.
• Scénu, kdy běží princ za Popelkou ze zámku, musel Trávníček kvůli větru běžet asi 50krát.
• O Trávníčkovi si v Německu mysleli, že je německý herec.
• Vodní hrad Švihov u Klatov byl během natáčení v žalostném stavu. Maskovaly to kulisy a ozdoby.
• Pohádka se natáčela na drahý film, a proto režisér požadoval, aby se všechny záběry natočily na první pokus.
• Jurášek, na němž jezdila Popelka při natáčení v ČSSR, se ve skutečnosti jmenoval Bonek.
• Ve scéně, kdy princ uhodne Popelčiny hádanky, byl Vladimír Menšík namol opilý
• Postava Heleny Růžičkové se v německé verzi jmenuje Kleinröschen, což je v překladu Růžička.
• Představitelka Dory Dana Hlaváčová je v titulkách špatně uvedena jako Daniela.
• Herec Jan Libíček si věčně stěžoval na příliš těžký kožich, kvůli němuž i padal.
• Sněhovou koulí do hlavy prince netrefila Popelka, ale režisér Vorlíček.
• Popelku měla původně hrát Jana Preissová, ale odmítla, protože byla v pokročilém stádiu těhotenství.
• O ústřední melodii bylo rozhodnuto za pár vteřin. Karel Svoboda ji Vorlíčkovi zahrál v noci po telefonu.
• Popelka a princ se ani jednou ve filmu nepolíbí, což nebývá u pohádek zvykem.
•Juráškové byli ve skutečnosti tři. Ve stáji jeden se zimní srstí, druhý bez ní při projížďkách lesem, třetí pak v Německu.
• Helena Růžičková hrála dceru Droběnu baronky z Kratihájů, což je postava z divadelní hry Zvonoklasy.
• Pavla Trávníčka daboval herec Petr Svojtka, který s Šafránkovou dva roky na to hrál v Malé mořské víle.
• V Německu se pohádka vysílá pod názvem Drei Haselnüsse für Aschenbrödel.
• Představitelka macechy Carol Braunbock byla odsunutá Sudetská Němka, mluvila trochu česky, studovala v K. Varech. Zemřela pět let po premiéře.
• Dora v podání Dany Hlaváčové natáčela v šestém měsíci těhotenství. S dcerou dnes žije v Mladé Boleslavi.
• Herec Rolf Hoppe, který hrál v pohádce krále, si v Drážďanech si postavil vlastní divadlo.
• Na první schůzku s představitelkou Popelky přišel Vorlíček o hodinu později.
• Pro pohádku bylo ušito 80 originálních kostýmů, které vytvořil výtvarník Theodor Pištěk.
• Legendární Popelčin střevíček byl vyroben ve třech různě velkých provedeních, aby na obraze správně vynikl.
• Na schodišti přede dveřmi zámku Moritzburg je dnes umístěn památeční kovový střevíček, do něhož si turisté mohou vložit nohu a vyzkoušet si ho.
• Pohádka se pravidelně každý rok vysílá i ve Spojených Arabských Emirátech a na Filipínách.
• Postava královny byla pro Karin Lesch první a zároveň poslední rolí.
• V Norsku a ve Španělsku se pohádka pravidelně vysílá 24. 12. dopoledne.
• Role preceptora (Jan Libíček) byla do pohádky přidána až po dokončení scénáře.
• V Německu se v písni »Kdepak ty ptáčku hnízdo máš« zpívá text »Tisíc střech mého města«.
• Vítězslav Jandák, který si zahrál roli Kamila, přiznal, že viděl pohádku poprvé až před šesti lety.
• Film má v Německu velký fanklub, který každoročně pořádá na zámcích tématické plesy v duchu pohádky.
• Ve scéně, kdy Popelka přeskakuje v lese strom, byla Šafránková zastoupena kaskadérkou.
• Když v Norsku jednou o Vánocích pohádku nevysílali, přišli nespokojení diváci demonstrovat pod okna televize!
• Umělý sníh při natáčení v Německu šíleně zapáchal, protože byl dovezen z rybích konzerváren.
• O roli prince byl tak velký zájem, že se konkurzu zúčastnily stovky herců.
• Popelka kuší nesestřelila živého jestřába, ptáka měli filmaři už od podzimu v mrazáku u hajného na Šumavě.
• Interiéry z pohádky nejsou z Moritzburgu ani ze Švihova. Byly točeny v berlínských ateliérech.
• Ve scéně, kdy Menšík řeže v sadu větve, je v záběru vidět sloup s elektrickým vedením.
• Když Popelka utíká před princem a nasedne na jeho koně, drží v ruce bičík, který před nasednutím neměla.
• Aby Sova Rozárka i za dne mrkala, musel ji režisér Vorlíček cvrnkat do zadku stéblem slámy.
Díky @MocnyPetr62670
4 notes
·
View notes
Last Seen Blogs
themanthat-speaksinhands
Smells Like Science
the-girl-who-takes-pics
The-girl-who-takes-pics
moonlighthl
inactive?
grinelizondo
Gringrin
jasminefoxj
tired of my old header but cant think of anything