#ale moc jsem ho tu chtěla dát
Text
Ondřej Vetchý a Ivan Trojan
Docent (2023) - Preso s mlíčkem (E02)
#další série gifíků pro druhou epizodu#ten poslední je opravdu ve špatné kvalitě#ale moc jsem ho tu chtěla dát#čumblr#česky#hezky česky#docent#česká televize
28 notes
·
View notes
Text
Den 39
Vstávám brzy, nechce se mi, ale vím, že musím. Konečně nebylo v noci takové horko, tak se spalo dobře. Přes den ale horko bude, tak proto brzké ráno. Chybí mi 17 mil k cestě, odkud se dá dojet do města Tehachapi.
Terén je příjemný, žádné prudké stoupání ani klesání. Část z toho je něco jako naučná stezka pod větrnými turbínami. Jsou tu i tabule s informacemi o vzniku, produkci atd. Spousta lidí na tuhle část nadává kvůli horku, ale když si ji člověk odmyslí, je to celkem fajnová procházka.
V jednu hodinu jsme u cesty. To je výhoda, když člověk vyrazí brzy. Jít i celé odpoledne, dáme určitě přes 30 mil. Ale druhý den bychom byli zničení.
Do města nás doveze TyeDye, holka, která dělá support svému manželovi a zrovna jsou tady. Sama to jít nechtěla, je to na ní moc, ale zároveň chtěla být součástí té jeho cesty. Tak jezdí souběžně s ním autem a vozí hikery a dělá trail magic.
První věc ve městě je jako vždycky pivo a jídlo. Číšník se zdál být na první dobrou celkem přívětivý, evidentně hladové hikery potkává každý den. Pak ale začal být docela vlezlý. Jen co nám donesl hlavní chody, už se ptal, jestli budeme chtít i dezert. Když jsme mu řekli, že ne, do minuty přinesl účty. A chtěl po nás, abychom to hned zaplatili. Kluci to udělali s prstama od burgerů, já jsem ho poslal slušně do háje, že se nejdřív v klidu najím. Pak, i když ještě všichni nedojedli, začal uklízet nádobí ze stolu.
Přišlo mi to všechno dost neslušné. Tak jsem se rozhodl, že to zohledním na dýšku. Přinesl terminál a po zaplacení se vždycky ukáže obrazovka, kolik procent chcete dát jako spropitné. Amíci jsou dost nenažraní a nejnižší částka je tu už málokdy míň než 20% (i sami Američani to zmiňují, že to někde dost přehání). Já jsem si řekl, že mu nedám víc než 10%. Doma bych mu nedal nic, za to jak se choval. Ale tady je platí tak málo, že žijou spíš z toho spropitného. Mačkám tlačítko “Custom” a píšu 10. Odeslat. V tu ránu mi došlo, že to už v tu chvíli nebyly procenta, ale dolary. Ale zmáčkl jsem naštěstí málo nul, takže jsem mu dal dýško 10 centů! Jinak by to bylo deset dolarů! No, zpátky už to prý nejde. Sice to nebyl úmysl, ale zasloužil si to trochu.
Já a Stir it up máme tady na PCT stejnou strategii. Zaplatit co nejmíň za hotely a ušetřit tak na jídlo a pivka. Spíme teda venku na dvorku u jedné paní, Sarah. Říká se tomu tady Hippie Hiker Heaven. Stir it upa po cestě tam malém sežral pes, přišli jsme špatným vchodem. Naštěstí jsme stačili rychle zase zabouchnout.
Je tu pár lehátek a pak několik míst, kam sebou člověk může plácnout. Nějaké sezení, malý bazének na ochlazení nohou. Sprcha, mini kuchyňka s ledničkou a hikerbox. Nic moc, ale tohle nám bohatě stačí. Pokud nezačne pršet, což se tady ve městě poslední dny odpoledne prý děje.
Začne zase klasické městské kolečko. Sprcha, převléct do erárního oblečení, které tady je k dispozici, a hned všechno do laundrymatu ve městě (místo na praní). Pak si na kole, která jsou tu k půjčení, dojedeme pro nějaké jídlo do Walmartu. Walmart, totální ztělesnění kapitalismu. Je tady všechno. Fakt všechno. Obchod je tak veliký, že by se v něm dalo ztratit i na několik hodin. Fuj. Nemám to rád. Ale ressuply tu půjde udělat skvěle, to rozhodně jo.
Vracíme se už navečer a sedáme ke stolu na večeři. Pořídili jsme si hlavně zeleninu a ovoce, chleba a humus, pomerančový džus a nějaké pivo. Děláme sendviče. Stir it up našel v hikerboxu sůl, tak si to ještě vylepšil. Po chvilce znejistí a začne koukat na balení. On si tam nasypal sůl do koupele!!! No pěkně jsem se mu vysmál. Ale jíst by to neměl, takže jídlo letí do popelnice a maže nový chleba.
Večer sedíme se Sarah a jejím manželem Johnem a klábosíme. Zajímá nás, proč tohle vůbec dělá. Prý na ni všichni celý život koukají skrz prsty, protože je z Kalifornie. Být z Kalifornie je tady v Americe něco jako být z Bavorska v Německu. Nikdo vás nemá rád, každý si myslí, že máte kopce peněz a několik domů. Tak se tímhle snaží aspoň někomu pomoci a ukázat, že ne všichni lidi jsou stejní. Že i v Kalifornii se najde někdo, kdo pomáhá. Ale tak je to všude. Vždycky je to o lidech a ne o předsudcích, které někdo dřív vymyslel a všichni se jich drží. Zatím si na kalifornské nemůžu stěžovat. Těší ji pocit, že i něco tak malého, jako je třeba sprcha, nám hikerům udělá neskutečnou radost. Proto to dělá. Nemá z toho žádný výdělek, naopak do toho ještě svoje peníze vkládá.
PS: taková hezká perlička. Jsem zatím v největším městě za celou dobu šlapání. Přesto tady nefunguje můj operátor. Prostě tu nemám signál. Je to horší než nahoře na kopcích. Přijde mi to jako hezký paradox. Nicméně je to trochu nepohodlné na domlouvání se s ostatními.
6 notes
·
View notes
Text
Michaentina 1x12
Michael: Já se moc omlouvám byla to moje chyba a samozřejmě že tu chceme pracovat už se to nebude opakovat
REŽISÉR SE PODÍVÁ NA ANNU
Anna: Já se taky moc omlouvám už se to nestane
Režisér: Dobře pro dnešek končíme zítra budeme pokračovat je to první varování rozumíme jsi
OBA DVA PŘIKÝVNOU ZVEDNOU SE ZE ŽIDLE A ODEJDOU VEN MICHAEL JÍ CHYTÍ ZA RUKU A ZATÁHNE JÍ DO ŠATNY
Anna. Au Michaele to bojí
Michael: Říkala jsi mi že máme přestávku dvě hodiny kdyby to bylo mín nikam bych nejel
Anna. Ale přece jsme si to spolu užily nebo ne
POHLADÍ HO PO TVÁŘI ON SE ODTRHNE
Michael: Anno já ti to nebudu dál opakovat nic mezi náma nikdy nebude aby jsi na to nezapomněla
OTEVŘE PRUDCE ŠATNU KDYŽ TAM STOJÍ VALENTINA ON PROJDE KOLEM NÍ NASEDNE DO AUTA A JEDE PRYČ
Valentina. Stalo se něco ?
Anna: Nic co by tě mělo zajímat
ODEJDE TAKY PRYČ VALENTINA SI VEZME VĚCI A JEDE DOMŮ MICHAEL PŘIJEDE DOMŮ VEZME SI SVOJÍ KYTARU A ZAČNE ZPÍVAT
MYSLÍ PŘITOM NA VALENTINU NA JEDNOU ZA NÍM PŘIJDE JEHO TÁTA
Michael Dad: Ahoj chlapče co se děje slyšel sem jenom praštit dveře něco tě naštvalo
Michael: Ne něco ale někdo dneska jsme měly natáčení Anna za mnou přišla řekla mi že máme 2 hodiny přestávku a jestli nesjedeme někam na oběd řekl jsem proč ne a když jsme přijely na set režisér byl hrozně naštvanej vyhrožoval že mě i vyhodí
Michael dad: A co ti chtěla bylo to tak moc důležitý
Michael: Právě že vůbec ne nebo ne pro mně říkala mi jak by se semnou chtěla dát dohromady ale já k ní nic necítím
Michael dad : Co ti na to říkala Valentina
Michael _ Jak jsem byl naštvanej tak jsem odtamtud vystřelil nechtěl jsem už nic s nikým řešit
NAJEDNOU MU ZVONÍ TELEFON ON SE PODÍVÁ JE TO RUGELL
Rugell: Ahoj hele vím že máš špatnej večer ale chtěl jsem se tě zeptat jestli nechceš dorazit na večírek
Michael: Doufám že tam budou jenom kluci
Rugell: No jasně
Michael : Fajn dorazím
MICHAEL VYSVĚTLI CELOU SITUACI ON MU PŘIKÝVNE JENOM AT JEDE MICHAEL PŘIJEDE K JEHO BARÁKU
0 notes
Text
Karty rozdány.
Je to skoro tři a půl roku co jsem odcestoval z Čech na Zéland a dnes už jsem si jistej že překročit strach z neznalosti jazyka a nechat vše za sebou bylo vážně dobrý rozhodnutí. Beztak jsem to přelomil pouze tím, že jsem měl větší strach z budoucnosti a sebelítosti. Takhle sice nevlastním baráky a rodinu jako někteří moji kamarádi a vlastně i moje generace ale nelituju toho. Beztak jsem ještě nepotkal holku která by mě nějak zvládala a chtěla by být mým parťákem do života. O tom však tenhle příběh vůbec nebude. Chci jen zaplout do toho pravého děje tohohle textu zvolna a nějak s návazností.
Tři roky tuláckýho a nespoutanýho života na Zélandu se otočili neskutečně rychle. Nyní jsem v situaci řešení víz které mi maličko stěžují zdravotní kontroly protože mi to nějak nechtějí dát úplně zadarmo. Pár vyšetření je již za mnou a nějaké mě ještě stále čekají protože se doktor snaží nabourat můj mindset tím, že mám něco s játrama. Bodeť by né když jsem ho navštívil po docela náročnym mejdanu. A tak si teď dávám očistec a čekám až mě bude chtít znovu vidět. Je to pro mě celkem nuda žít bez piva a potulování se po všech klubech. Asi mě to prostě baví trsat a bejt ve víru zábavy. Ale zdraví je jen jedno a stejnak si říkám, že až budu moc do vody začnu makat na progresu na prkně což se poslední půl rok vlastně i děje. Jen teď posledních pár týdnů jsem teda lenoch. Nicméně ty doktora názory si neberu zas tolika osobně protože stále dejchám a necítím se nějak zle.
Žádost o pracovní víza poslána a pozastavena díky verdiktu doktrora. Nějak mě to netrápí. Jdeme k tomu tématu. Karty jsou občas v životě rozdány a neuděláš nic. Musíš pouze hrát s tím co je na stole. A to jsem si byl celkem jistej, že tu na Zélandu zůstanu za každou cenu. I to se však mění protože platím přebytečně moc peněz za doktora a nemám jistotu, že tu budu moci zůstat. A tak si pohrávám i s myšlenkou zaletět domů. Pořešit tyhle zdravotní věcičky doma přes pojišťovnu a opravit si i zuby za lepší kačku. Jenže co ten surf. Vždyť si neumim ani ten život v Čechách už nějak představit. Ale stále tam na mě čeká rodina a pár mých přátel se kterými bych se po té době také hrozně moc rád viděl. A tak čekám jaký karty vylosuju a co se vlastně v blízké budoucnosti bude dít. Ale nerozhodí mě to. Co se má dít, to se děje. Easy as. Ten stres je beztak jen spouštěč problémů a já musím být teď víc než odolnej. A tak pustím aroma lampu, dopíšu tenhle text, udělám si celerovou šťávu a dám si chill. Easy as.
1 note
·
View note
Text
Chtěla bych si tu tak nějak pro sebe shrnout rok 2022…
Byl to rok plný zvratů a nečekaných události. Jenom přemýšlím jak začít…
Začátek roku byl zvláštní, trávila jsem čas s třema klukama a nakonec si všichni tři našli holky a já už se nimi nevídám tak jako dřív. Bolí to, ale už jsem si na to nějak zvykla, stačí aspoň jednou za čas je vidět a vím, že to co mezi námi bylo je tam pořád bez ohledu na holky. Taky jsem se vídala s jedním klukem, o kterém jsem se teď (prosinec) dozvěděla, že má vlastně 7 let holku… no tak ještě, že to mezi námi nedopadlo, že jo!
Na jaře jsem se snažila nějak dodělat školu, se kterou jsem stejnak v červenci sekla a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Nastoupila jsem do své první práce, která mě moc baví, ale kvůli jednání s námi jsem musela dát výpověď.
Léto bylo hlavně pracovní, akce na které jsem chtěla jít jsem nestihla kvůli práci a vlastně to bylo taky jediný co jsem stihla… do teďka mě to štve, přišla jsem o tolik skvělých akci s naši partou…
Podzim už byl zase trochu lepší, snažila jsem se nezanedbávat kamarády a hlavně jsem si začala víc užívat akce s nimi. Bohužel co se nestalo, do života se mi opět připletl P a já nevěděla co dělat, psali jsme si, občas se viděli a bylo to hezky, ale tak jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. No uvidíme jak to mezi námi bude dal… V hlavě a hlavně v srdíčku ho mám a budu mít asi ještě dlouho.
No a na závěr bych asi jenom napsala to, že vlastně ani nevím jestli jsem ráda za to všechno co se stalo nebo ne…Těžko říct, dost lidi se mi v životě vystřídalo a jsem moc zvědavá jaký bude konec roku a hlavně ten rok Nový!
1 note
·
View note
Text
O zapalovačích a slunci
Člověk se jednoho dne, dřív nebo později, dostane do stádia „fuj lidi“, kdo ho prostě lidská přítomnost a hlavně demence začne natolik vysávat, že páteční večer radši stráví doma u knížky nebo u filmu a představa toho, že by měj jít ven se mu moc nelíbí. Prostě dojdou sociální baterky a trpělivost vůči lidský blbosti, aroganci, nepoučitelnosti.. a tak vůbec vůči všem lidskejm nedokonalostem.
Dřív jsem trávila hodiny a hodiny mluvením a psaním si s různejma lidskejma bytostma, o tom jakej měli den, život, nebo o nesmrtelnosti chrousta a nekonečnosti vesmíru. Všichni mi dost často říkali sluníčko. Navenek to tak bylo vždy, uvnitř ne tak pořád, ale když jsem mluvila s lidma, aspoň jsem nemyslela na vlastní problémy. Asi jsem skutečně byla pozitivní, i když uvnitř občas rozebraná a zoufalá. Ale stále na té lepší vlně. Byla doba, kdy jsem chtěla být i psychologem, koučem.. cítila jsem se při tom prostě jako ryba ve vodě.
Jak člověk dospívá, tak pak začne i přes vcelku dobrou intuici narážet na lidi, kteří si přátele pouze říkají, ale nechovají se tak. Nebo tak různě na osobnosti, které se mnou nerezonovali, spíš naopak. Jejich morální (ne)zásady mě zraňovaly a já už nějak přestala chtít mluvit s lidmi. Přestalo mi to dávat. Měla jsem kolem sebe tech pár pravých a to mi stačilo. Přestala jsem se ozývat jako první a rázem už nikdo nepsal. Jak člověk dospívá a přestane mít na spoustu věcí čas, tak si začne čím dál víc více připouštět a hlavně začne třídit.
Ať se mi to líbí nebo ne, lidi jsou mi prostě inspirací do života. Ať pozitivně, nebo negativně. Prostě jsou.
Ať se mi to prostě lidi mě prostě dobíjejí..
Jasně, že mě dost často lidská přítomnost spíš vysává. I pokud je to příjemná společnost. Asi jsem neměla možná jen kapacitu a snažila se konečně taky soustředit na sebe. Ale možná jsem jen potřebovala mít poblíž někoho, kdo by měl kapacitu na mě. To pozlátko, jak o něm píšu tady výš, tak jsem prostě ztratila. Včetně té přezdívky, jak mi říká teď už jen pramálo lidí, kteří možná ten spící potenciál stále vidí.
Niterný rozhovory mě nabíjí a moc. Od vždy. Ono to tak nepřestalo být. Jen na to jaksi přestal být čas a nějak už nám ty povinnosti a život samotnej bere iluze a připadáme si na to pak moc starý a dospělý. Ale já nechci být. Už jsem zapomněla jak moc a co dělá mě mnou. Na ten pocit, kterej skutečně nabitej člověk má a na to, co mě skutečně nabíjí. Mluvím o takovýtý nabitosti, kdy můžeme být klidně fyzicky i dokonce psychicky vyšťavený, ale uvnitř ty baterky máte stále full. Asi jsem žila v domněnkách, že jsem nabitá dost a že díky tomu, že šetřím energii na ostatní lidi mi jí tím pádem už konečně zbývá dost pro sebe a soustředila se na ten dospěláckej styl života. Práce, peníze, úspěchy.. Emoce stranou. jak to dělaj všichni. Určitou dobu to tak bylo a neříkám nic, bylo to i za potřebí. Taky si říkám, že možná ani nešlo celou dobu vůbec o energii, ale pouze o pozornost. Tu jsem směřovala na všechno kolem a ne na sebe. Takže si to tenhle twist asi zasloužilo, ale zapomínat na ty misky vah se nemá. Pak je rychle nahoru a rychle dolů.
Asi jsem si to vůbec neuvědomila a myslela jsem si, že to ostatní mě vysáli a nemám co dát. Sakra mám toho co dát fakt hodně ! A ostatní mají hodně co dát mě 😊 ten pocit sounáležitost je k nezaplacení. Mít kolem sebe alespoň jednoho člověka, co skutečně naslouchá.
Tak, jak jsem dlouho nepsala (a stále moc nepíšu), tak dlouho jsem nemluvila. Dovolila jsem těm miskám vah se převážit moc na druhou stranu. Jakože celkově. I co se myšlení, zájmů, hudby a dokonce i barvy oblečení týče. Trochu protipól. Ne nelituju toho. Moje paleta je prostě hodně pestrá. Jen je potřeba to teď hodit do roviny a být od každého něco ^^ Jin a Jang sama v sobě. Je na čase zase postavit ten magnet a přitahovat k sobě to, co je mi blízký. Začít svítit. Co vyzařuješ, to přitahuješ.
Tohle psaní mi fakt hodně pomáhá, ale konkrétně tomuhle asi vděčím i jednomu zapalovači, co jsem kdysi letmo potkala, ale shodou „náhod“ se mi opět v životě zjevil. | Přála bych každýmu takhle v době sebezatmění potkat takovýho zapalovače, co z vás vytáhne jen to nejlepší, ač to tak třeba vůbec nemá v plánu
0 notes
Text
Ostrov Koh Chang - setkání
Den 4
Ráno jsem ještě dospávala včerejší mejdan a pak si šla prodloužit vypůjčení skútru. Ten den jsem se chystala na druhou stranu ostrova, kde jsou další vodopády a mangrovy a jedna vyhlášená pláž. Je to asi hodinka cesty a tak v půl druhé, když jsem vyrážela, bylo už skoro trochu pozdě na celý tento výlet. Nechtěla jsem se totiž vracet za úplné tmy. Přecijen ty kopce a zatáčky… první vodopád jsem úplně netrefila, přejela jsem a musela se vracet. Nebyl totiž nijak značený. Alespoň jsem si ale v místním stánku dala pad thai s sebou. Chtěla jsem sice mango sticky rice nebo ovocný shake, ale to paní neměla.
Moje bříško se po předchozí noci necítilo úplně v nejlepší kondici, tak jsem doufala že nepálivé nudle ho spraví. Cestu k vodopádu jsem potom třikrát kontrolovala na mapě, protože to vypadalo, že jedu k někomu do dvora. Nakonec z toho byla úzká panelka co mě dovedla k parkovišti u vodopádů. Byl tam jen jeden skútr. Tak supr, soukromá akce. A taky že jo. Vodopád měl několik úrovní a tak jsem se přes kameny vyšplhala na druhou kaskádu, kde jsem se chystala najíst. Cesta to byla dobrodružná s tím pytlíkem jídla:D přecijen to trochu rovnováhu rozhodí a když přeskakujete říčku po kamenech, tak ji sakra potřebujete. Nicméně jsem to zvládla, bez ztaty jediný nudličky. Bohužel, i kdybych ztratila nudle celý, škoda by to nebyla. Nedalo se to jíst. Takže jsem do toho třikrát rejpla a radši vychutnávala zvuk džungle a vodopádů.
Potom jsem pokračovala dál a už jsem věděla, že mám skluz. Nicméně cestou byla překrásná kavárna u které jsem musela zastavit. Byla na okraji moře a jak byl příliv, tak její “předzahrádka” s houpačkama byla celá zaplavena a stromy okolo také. Byl to krásný pohled. Neodolala jsem ledové kávě a až podivné cukání v břiše mi připomnělo, že jsem od rána vlastně nic moc nejedla a že můj žaludek není ve formě. Do mozkovýho úkolníčku jsem si zapsala, že hned jak se vrátím, musím si dát preventivně smectu:D. Bejt tu na žaludeční dietě, to by bylo neštěstí!
Pokračovala jsem dál směrem k pláži, cestou jsem předjela nějakou cizinku, co na pláž asi jela taky. Jela šnečím tempem, což mě, řítící se rychlostí, kterou neznám, zdržovalo. K té rychlosti, takový asijský kolorit mi přijde: tachometr nefunguje. Prostě jedeš na pocit:D. Stejně to nikdo nekontroluje a hlavně já mám pocit, že se řítím, ale pro většinu jedu taky šnečím tempem.
Najednou cesta podivně končila a holka mě dojela. Koukly jsme na sebe, prohodily pár vět a zjistily že hledáme obě to samý a že jsem obě ve stejný pr***. Zjistily jsme taky, že obě chceme vidět mangrovy a že ty jsou blíž, takže vzhůru!
A taky jsme zjistily, že bydlíme ve stejném hostelu! Jmenuje se Helen a je z Belgie.
Mangrovy jsme si prošly společně a byla jsem za to ráda. Začínalo se pomalu smrákat a v mangrovovým háji to je trochu strašidelný. Všude odhalené kořeny stromů, čekající na příliv. Divné zvuky a šustění. Helen je o rok starší než já a jede do Kambodži dobrovolničit. Hezky jsme si sedly a rovnou se dohodly, že bychom mohly na pár dní v cestování pokračovat společně. Chystá se na vedlejší ostrov Koh Kood, který jsem také zvažovala. Tak proč ne. Cestou na mangrovy mě sejmul nějaký hmyz, nebo já jeho, těžko říct, nicméně se mi odvděčil několika štípanci pod nos. Za jízdy jsem přemýšlela, jestli na tohle umřu, že mě píchla asi včela nebo nějakej jinej mršák pod nos. Ale usoudila jsem, že tentokrát to zřejmě přežiju.
Po mangrovech nás čekala cesta domů, která z části byla za soumraku a ke konci už ve tmě. Labůžo. Helen není úplně drak, takže jsem jí permanentně hlídala ve zpětným zrcátku, jestli ji pořád mám. V hostelu jsme daly sprchu a šly na večeři. Já chtěla svou mango sticky rice ptz to bylo jediný, co můj žaludek byl ochoten přijmout. Helen na tom nebyla o moc líp a tak si dala nějaký nepálivý wrap. Mně po 15minutach, poté, co jsme se zeptaly, kde je moje mango sticky rice, řekli, že ji vlastně nemaj. Uf. Takhle jsme zastavili asi u další 6 restaurací a nikde jí neměli. Nakonec jsem ji sehnala na pláži, kde byla sice 2x dražší ale mně to bylo úplně jedno. Výjimečně jsem si k ní nedala pivo a trochu se konečně najedla. A pak už se jelo na hostel, kde jsme si to pivo daly:D a pak spát.
1 note
·
View note
Text
7/7 ♥ :-)
https://www.youtube.com/watch?v=Mx6XVBeyED8
Než jsi odjel na tour, řekl si mi, ať si vezmu čas na přemýšlení o tom, co chci, s kým chci být a jak atd... byla to dlouhá doba "bez" Tebe , která mi ale hodně pomohla. Vím, že bude těžké pro oba se vrátit do našeho světa, ale těším se na Tebe. Vím, že to co se mezi námi dělo bylo hrozný.. pro oba. Když jsem se nad tím zpětně zamyslela.. byli jsme fakt hodně v prdeli a spíš "sami" než spolu jako tým. Byli jsme proti sobě a zbytečně se odtahovali čím dál víc. Vím, že za spoustu věcí jsem mohla já, ale asi jsem pořád nedokázala vstřebat všechny ty věci, které jsme si řekli a staly se za celou tu dobu. Zůstávalo to ve mně a vím, že i v Tobě. Paradoxně pro sebe chceme to nejlepší, být pro sebe to, co ten druhý chce a potřebuje, ale ve finále jsme byli pro sebe v poslední době to nejhorší, co v nás je.. a devastovali jsme se psychicky navzájem.
Já bych to hrozně všechno chtěla dát do pořádku - nás, ztratili jsme se někde v chaosu toho všeho a já nechci nic jiného než nás zase najít.. takoví jací jsme byli. Nedokážu si představit být bez Tebe a dost často zapomínám na to, že se to může stát a několikrát málem stalo a to kvůli rozdílech v nás a chování obou. Chtěla bych pro Tebe být všechno, ale občas se v tom sama ztratím a tím ztratím i sebe sama a ztratím i to proč mě vlastně miluješ.
Já miluju, jak se o mě staráš a chceš pro mě to nejlepší.. vytáhnout ze mě to nejlepší, co v sobě mám, já vím, že to děláš.. a i když jsi řekl, že s tím končíš, tak vím, že si neskončil jenom se to snažíš a zkoušíš dělat jinak a já chci, abys věděl, že si toho hrozně vážím, protože vím, jak těžké to pro Tebe je něco změnit v tomhle ohledu. Děkuju, že mi dáváš ten můj čas na všechno a netlačíš na mě s těmi všemi věcmi. Chci Ti poděkovat, jak si mi předtím otevřel oči ohledně Megi... bolelo mě, co si mi řekl.. ale ve finále jsem si uvědomila hodnotu přátelství.. víš, jak to mám.. a začalo to být všechno lepší... snažím se být dobrá kamarádka pro Megi i pro Lucku. Být tu pro ně a tak nějak se zase naučit, co to vlastně znamená být pro někoho. Třeba užitečná. Podporující. Byla jsem trošku lost a nebyla jsem podporou ani pro sebe. Natož pro někoho jiného.
Teď Ti chci říct pár věcí...
Nedokážeš si ani představit , jak moc miluju, kdo jsi a čím ses pro mě za tu dobu stal, jak moc jsi pro mě důležitý. Jsem na Tebe hrozně pyšná, víš..? Jak ses prokousal životem, jak Tě dostalo tolik věcí do kolen a přesto ses zvednul... a šel si dál.. zkoušel si to znovu a znovu... jsi nejsilnější člověk, kterého jsem kdy poznala a Tvoje vytrvalost ve věcech je neuvěřitelná. A vím, že máš bolesti, které možná nikdy nic nespraví, ale já bych chtěla, aby se to se mnou alespoň trošku zmírnilo. Rozsvítit Tvůj život přesně jako Ty to děláš mým pokaždé, když jsme spolu. Dát Ti do něj lásku, kterou tak moc potřebuješ.
Vím, že se tak sám nevidíš, jak Tě popisuju. Ale já v Tobě pořád vidím Tebe a to čím pro mě jsi a byl stále. Miluju Tě jako člověka, kterým jsi byl a i kterým ses stal.. jako nejlepšího přítele, jako někoho.. s kým bych chtěla zestárnout a smát se spolu na terase až nám bude milion let, protože z Tebe cítím bezpečí. Jsi můj domov od začátku. Od první chvíle, kdy jsme se poznali a začali jsme si vylévat a léčit svoje duše, když jsme byli ještě děti. Kdy si mi poprvé ukázal, jak můžu cítit lásku k někomu. Od té doby.. jsem ji jenom pořád hledala a chtěla ji zpátky... a našla ji zase až u Tebe... nikdy jsem to k nikomu necítila to, co cítím k Tobě a nikdy se toho nechci vzdát... a nechci ji už hledat u někoho jiného, nikdy to totiž nebylo ono. Žádný z nich nebyl Ty. Je to nejlepší pocit na světě a cítím ho k Tobě. A stále jsi to Ty a nemyslím si, že by se to někdy mohlo změnit. Nebo jestli by to někdo změnit vůbec mohl. Nemohl.. a měla jsem za těch x let spoustu času na to.. to zjistit.
Jsi ve mně tak moc vyrytý, že je to opravdu až do konce... Miluju Tvou celou duši.. to čím jsi celý. Prosím nezapomínej na to. Miluju Tvý démony s kterýma sice bojuju, ale jsi to pořád Ty... A bože... Miluju Tvý tělo ze kterého blázním a Tvoje milující oči, to jak jsi vtipný i ve chvílích, kdy se cítíš na hovno.... a paradoxně i to, jak ohnivý jsi.. vždycky když se na Tebe podívám, tak se v Tobě absolutně ztrácím... pro mě jsi dokonalý i přes to, jak moc zlomený jsi. Jsi všechno, co kdy budu potřebovat a co kdy budu celým svým bytím doopravdy chtít...
Pamatuj na to, lásko...je to tak pořád a bude to tak vždycky. Jsi to Ty. ♥
0 notes
Text
Ostrůvky přechodného klidu
Drazí přátelé.
Zajisté jste si všimli, že jsem poslední dobou nic kreativního nepřidával. Inu, to je tak, když se snažíte doplnit si vzdělání.
Nicméně, uměníčko mi moc chybělo a navíc mi došlo, že jsem naprosto zapomněl oslavit zásadní milník - 1300 lidí, co tu čtou/sledujou/poslouchaj moje žvásty a podivnosti. Ano, prošvihl jsem i tu tisícovku, tož snad ráčej prominout.
Chystám do budoucna slavnostní rozdáváček (to jakože giveaway, víme), ale pro teď bych rád stvrdil naše přátelství alespoň prvním draftem poslední povídky, co jsem napsal pro svůj post-apo cyklus Fíkus. Těšte se na silnou hrdinku v manšestrákách a hlavně nebrečte <3
Váš zbožňovatel a ctitel nešťastných lidí,
strýček Mýval
Podle Radka šlo o čistě psychologický jev, s čímž se v podstatě ztotožňovala celá umělecká i internetová komunita. Konsensus říkal, že když vytrhneme místo nebo objekt z kontextu, který u nich máme zažitý, vytvoří to ve člověku pocit neklidu. Jinými slovy, všechna ta opuštěná místa byla vytvořena proto, aby opuštěná nebyla. Všechny věci na těchto místech byly vytvořené proto, aby je někdo používal. Jenže ten někdo tam nebyl. Nehledě na to, že většinou daná místa fotili v noci, tedy v době, ve které si jimi vybrané objekty nikdo neuměl představit. Kdo by taky chodil na poštu ve tři ráno.
Fotku prázdné poštovní přepážky zastrčila do fotoalba. Do katalogu se nehodila, ale byla pěkná. A fotil ji Radek, tak si ji chtěla schovat.
Ona ale za celým fenoménem viděla něco jiného. Rovné linky. Pravé úhly. Pravidelné kružnice. Pečlivě promyšlené vzorce. Nepřiměřenou čistotu. Nesmyslnou architekturu.
Fotku parkoviště zahaleného tmou přidala do plastové zelené obálky k fotkám do katalogu.
Právě parkoviště za bývalou továrnou na lakrumáčky mohlo v katalogu posloužit k jejímu výkladu. Šlo o fotografii z relativní dálky. Betonový plac se táhl do nedohledna a ztrácel se ve tmě. Nic jiného kolem vidět nebylo. Parkoviště stálo v tmavém vesmíru úplně samo. Z celého asfaltového placu byla vidět sotva polovina, na které byly v pravidelných rozestupech bílou barvou vyznačená parkovací místa. Perfektní rovné linky. Druhou pravidelnou řadu tvořily vysoké pouliční lampy. Svítila pouze jedna. Osvětlovala zaparkovaný automobil. Co tam červený pickup dělal? Proč byl dokonale naleštěný, i přes to, že vevnitř nebyla sedadla? Jak to, že byly bílé pruhy na parkovišti čerstvě natřené, když továrna byla už dobrých osmdesát let zavřená a parkoviště oplocené a nepřístupné? Proč se při pohledu na fotografii cítila tak stísněně? Proč se přímo na místě s Radkem z ničeho nic začali bát, že je tma pohltí? Že lampa zhasne a oni tam zůstanou navěky?
Protože šlo o liminální prostor.
„Tak co, necháš mě to konečně naskenovat?“ vytrhl ji z přemýšlení Radkův utahaný hlas. Zrovna si z malé zaprášené kuchyňky nesl hrnek kafe. Drahého. Až příliš drahého na to, aby je pil jen tak každý večer k práci a každé ráno ke snídani. A ke svačině. A k obědu, když na něj občas měli čas.
„Jasně, chytej,“ hodila mu zelenou obálku. Zbytek fotek zastrčila do průhledné složky a zacvakla do oprýskaných černých desek s rychlosvorkou. Tam většinou končily počiny, které se jí nehodily do alba ani do katalogu. Fotky nevyhazovala, ani ty, které skončily pokažené. Vždycky se z nich dalo něco vytvořit, a když už nic jiného, pořád to byly vzpomínky na místa, která s Radkem společně navštívili. Desky i napěchované ochmatané album uklidila do odřeného kufru na kolečkách a konečně se zvedla z podlahy. Oprášila si zadek a nohy. Byt byl starý, na zemi byla tlustá vrstva prachu a špíny, zatímco ze zdí samovolně slézaly tapety. Na všechny ty podivné zvuky a šramocení, které se ode zd�� ozývalo, když se snažila spát, si zvykala už třetím dnem. Ale darovanému koni na zuby nehleď. Squatovali. Voda tam tekla, dokonce i vcelku čistá, elektřinu se jí brzy povedlo zavést z vedlejšího domu a zdi nebyly tak tlusté, aby bránili wifi prodrat se skrz ně dovnitř. Dokonalé. Neměli v plánu zůstat tu víc než pár dnů, nanejvýš dva týdny, během kterých zmapujou okolí a pojedou zase dál. Navíc, tenhle byt jí připadal o něco bezpečnější, protože vypadal starobyle. Nebyly v něm rovné linie, nebyl čistý a uklizený, neměl žádné dveře, které nevedly nikam, nebo okno, kterým bylo až nápadně dobře vidět někam, kam by vidět neměli. Cítila se tam dobře a nějaká ta krysa, která tam občas v noci zapištěla, ji nemohla rozhodit.
Došla do zašlé kuchyně a ze špinavé lednice vytáhla krabici jablečného džusu. Pořádně si hltla a naznala, že lednice, ačkoliv svítí, vlastně vůbec nechladí. Nu což. Pořád lepší, než nechávat jídlo krysám napospas na umolousané lince nebo na papundeklovém stole, který si Radek stejně přenesl do vedlejší místnosti. Pečlivě ho umístil přímo k zásuvce, do které si zapojil laptop, a mohl v klidu pracovat, zatímco ona se probírala mapami a hledala na internetu nejrůznější možné okolní lokace, kam by se v příštích dnech a nocích mohli podívat.
Nahnula se přes oprýskaný parapet a zavřela okno, kterým dovnitř proudil večerní vzduch provoněný deštěm. Blížila se bouřka. Doufala, že to okna vydrží.
„Šári?“
Radkův hlas zněl znuděně jako vždy. Když vešla s krabicí džusu v ruce zpět do stísněné místnůstky, kterou používali jako pracovnu, obývák a ložnici zároveň, našla Radka shrbeného za stolem. Kamenný, nepříliš ostře řezaný a značně zarostlý obličej měl osvícený chladným světlem z monitoru. Z dlouhého, v minulosti několikrát přeraženého nosu mu pomalu klouzaly tlusté, podomácku vyrobené brýle, které pocházely z dílny jejich společné známé Ráchel. Rukávy tenkého šedého svetru měl vyhrnuté k loktům. Jako vždycky mu u práce bylo teplo, protože pil to horký, strašně drahý kafe.
„Copak?“
„Je tam zase.“
Šárčin obličej se zachmuřil. Znovu si lokla džusu a vykročila k Radkovi. Objala ho zezadu kolem ramen a sehnula se, svou tvář natiskla na jeho. Hleděla na monitor.
„To není možný.“
„Já vim.“
Natáhla ruku ke skeneru a vytáhla z něj nádherný, tentokrát dobře osvětlený snímek hotelové chodby. Tmavozelený koberec se zlatým vzorem se táhnul do nekonečna a po obou stranách světle žlutě vymalované chodby byly symetricky rozmístěné bílé dveře do dávno opuštěných pokojů. Jen jedny dveře v dálce po levé straně byly otevřené.
Na fotce, kterou měl na monitoru otevřenou Radek, se v otevřených dveřích opírala postava.
„Do prdele práce.“
„Nemusel jsem ani pořádně vohulit kontrast,“ podotknul. Jedním kliknutím se barvy snímku lehce utlumily a Šárka viděla chodbu tak, jak ji zachytil skener, bez zásahů, bez úprav. Tmavý stín ve dveřích šel rozeznat jen stěží, ale byl tam.
„Co po mě kurva chce?“
„Nemluv takhle,“ zabručel Radek. Hbitě začal obrázek ořezávat a rovnat tak, aby vypadal v digitální podobě co nejlíp.
„Jak?“
„Vulgárně.“
„Od kdy ti vadí, že mluvím vulgárně?“ napodobila Šárka jeho intelektuální mluvu.
„Jseš ženská, tak mluv jako ženská.“
„Co prosím?“
Radkova tvář byla nadále kamenná a oči zůstávaly přikované k monitoru. „Měj nějakou sebeúctu a neklesej takhle. Nemám rád, když ženská mluví jako dlaždič.“
„Mě je ale úplně u prdele, co máš a nemáš rád.“ Šárka ho poplácala po rameni a pevně mu je stiskla. Až příliš pevně. „A nejsem žádná ženská. Jsem tvoje holka, tak ber nebo nech bejt.“
Radek chvíli mlčel. Pak beze slova začal znovu ťukat do klávesnice. Šárka ho pustila – věděla, že ho rameno musí bolet, to jen jeho chlapská pýcha mu nedovolila dát cokoliv najevo – a posadila se na podlahu vedle něj. Zády se opřela o nohu stolku a vytáhla telefon. Měl naprasklou obrazovku, jak s ním Radek jednou hodil o zem, ale fungoval dobře. Nový už by stejně nesehnala a na černý trh neměla konexe ani dostatečné finance. Otevřela složku s hotovými fotografiemi. Měla jich celkem padesát sedm a ve volných chvílích se bavila tím, že se je snažila nějak smysluplně seřadit, tak, aby její katalog liminálních prostor dával smysl. Aby měl hlavu a patu. Aby se čtenáři cítili nesví postupně, ne naráz. Aby jim v určitou chvíli přeběhl mráz po zádech, protože je několik předešlých snímků ukolébalo svou jemností do blaženého klidu. Pak ale přepnula na složku druhou. V telefonu a na pevném disku, který vozila v kufru, ji měla pojmenovanou jednoduše MUŽ.
Veškeré fotky z téhle složky jí zvedaly žluč, protože byly zničené. Ne, nedocházel jí zrovna film, nebyly osvícené ani zničené vodou a kyselým deštěm, nebyly posunuté, nebyly špatně vyvolané, byly perfektní. Ale byly nepoužitelné. Nebyly opuštěné.
Na prvních několika snímcích byla v určitých místech bílá mlha. Přišlo jí to jako zajímavý efekt, ale i přes to musela fotky vyřadit, protože, ačkoliv se při pohledu na ně cítila nesvá, nesplňovaly její definici snímků liminálních prostor. Bílá mlha pak začala ustupovat, místo ní se na některých snímcích objevoval stín osoby. Odkud se vzal, nechápala. Zkoumala originály pod lupou, nic na nich nebylo. Zkoumala na Radkově obrazovce každičký pixel, ale stín tam zkrátka byl a ani jeden z nich nechápal, jak ho tam skener přičaroval. Zuřila. Fotografie naskenovat musela, jinak z nich nemohla katalog vytvořit. Jenže se stále častěji zjevoval podivný stín, který jí zničil několik nejlepších snímků. A to i přesto, že je naskenovala několikrát za sebou. Zkusila to i druhý den. Za týden. Za měsíc. Stín tam pořád byl. Nesnášela celý svět. Stín se začal po několika měsících znovu pomalu vytrácet. Místo něj se ale začala objevovat silueta postavy. Cinknul messenger, Radek jí poslal upravenou finální fotku MUŽE v hotelové chodbě. Přidala ji do složky a povzdechla si. Přiblížila siluetu. Tentokrát byly její obrysy ještě zřetelnější než minule. Nechápala to. A nevěděla, jestli to vůbec chápat chce. Zdálo se, že muž hledí přímo do objektivu, i přesto, že mu do obličeje vidět nemohla. Mohl stejně tak stát k objektivu zády, ale i tak měla Šárka pokaždé pocit, že jí podivuhodný návštěvník hledí přímo do očí.
„Zasranej krám,“ zamumlal za ní Radek. Předpokládala, že se mu obstarožní laptop opět zasekl.
„Ale no tak, měj nějakou sebeúctu, neklesej takhle,“ zachechtala se Šárka.
„Teď ne.“
„Ale copak, když se Ladeček zlobí, tak se nesmí dělat vtípešky?“
„Buď zticha!“ štěkl po ní vynervovaný Radek. Šárka ztichla. „Nemám do prdele čas na nějaký tvoje šišlání, když mi tu mizí práce před očima.“
„Promiň, nechtěla jsem…“
„Jasně, žes nechtěla, nikdy nechceš!“ osopil se na ni Radek. „Ale ten tvůj slepičí mozek prostě pořád nedokáže pochopit, že když chlap pracuje, tak ho nemáš rušit!“
Šárka se svraštěla čelo. „Nech toho.“
„Každej večer se můžu upracovat, aby ten tvůj posranej katalog aspoň nějak vypadal, když si to nedokážeš udělat sama…“
„Přestaň.“
„… a pak mi nedokážeš dát ani pět minut klidu. Pět posranejch minut ticha, je to tak moc?! Nebo vy ženský fakt nezvládnete držet jazyk za zuby ani když vás o to někdo slušně poprosí?!“
Začala se sbírat ze země. „Takový věci bys neměl říkat.“
„Aha! Takže mi teď ještě budeš rozkazovat? Budeš mi říkat co smím a co nesmím? To jsem si mohl myslet, vy ženský jste všechny…“
Vrazila mu facku.
Radek zalapal po dechu a chytil se za tvář. Už už se připravoval na další salvu mouder. Šárka mu nedala šanci. Hnědýma očima ho propalovala a nedávala mu šanci se ani hnout.
„Nebudeš mi tu vyprávět nic o ženských,“ promluvila ledově klidným hlasem. „Ten katalog si klidně udělám sama. Pokud dobře pamatuju, na tuhle výpravu ses mi vesral ty, ne naopak. Škemrals, abys mohl jet se mnou a pořád jsi mi opakoval, jak strašně moc tě tady budu potřebovat. Tak mě teď poslouchej.“ Radek nasucho polknul. „Ještě jeden takovejhle výlev a jedeš si domů po vlastní ose. Ještě jednou mi začneš nadávat, ještě jednou spustíš ty svoje šovinistický kecy, a je mezi náma konec, rozumíš?“
„Mrzí mě to…“
„Rozumíš?!“ štěkla.
Radek kývnul.
Šárka pohodila hlavou a odhodila z obličeje copánky s korálky, které měla na temeni svázané do ohonu. Střelila po Radkovi ještě jeden naštvaný pohled a vydala se beze slova ven. Prošla na konec dlouhé chodby a vystoupila dveřmi s vymláceným sklem na pavlač. Nahnula se přes rozviklané zábradlí a zadívala se na obdélníkový dvorek pod sebou. Byl zavalený sutí, kterou porůstala nízká vegetace. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Musela se uklidnit. Asi na něj neměla být tak příkrá. Ale on na ni neměl křičet. Prašť jak uhoď.
Zafoukal prudký vítr a copánky se rozlétly na všechny strany. Vytáhla divoce vzorovaný šátek, jako vždy přivázaný k poutku kdysi hořčicově žlutých manšestráků, a umně si jej omotala kolem hlavy, tak, aby jí nefoukalo na uši a aby copánky zůstaly uvězněné pod ním. Její obličej tak zůstával v bezpečí před ojedinělým šlehnutím pramenu vlasů zakončeným těžkým kovovým korálkem. Z kapsy vytáhla cigaretu, kterou si umotala snad někdy předevčírem, a zapálila ji. Opřela se o zábradlí a vydechla obláček kouře, který okamžitě rozfoukal vítr. Ucítila chlad. Na hřbet levé ruky dopadla kapka deště. Na tmavohnědé pleti hodila třpytivý odlesk, stekla pod tlustý zlatý náramek a skápla ze zápěstí přímo na zapatlané zábradlí, které Šárka křečovitě svírala.
Znovu potáhla z cigarety a podržela štiplavý kouř v plicích. Možná se na něho měla dávno vysrat. Měla si jít po svých, neměla mu dávat žádnou další šanci, měla se na něho vysrat tak, jako se na něho vysrali všichni ostatní. Evidentně k tomu měli dobrej důvod. Nosem vydechla dva proudy kouře a stáhla si šátek trochu víc do čela. Začínalo pršet. Zaposlouchala se do šustění listí, které se kroutilo pod velkými kapkami. Jenže na ni se taky už dost lidí vysralo. A on byl jedinej, kdo se jí nepletl pod nohy. Neříkal jí, že všechno, za čím si tak moc stojí, je hloupost, že stejně nikdy neprorazí. Neptal se jí na nic a nechával ji pracovat. A když ho poprvé probudil uprostřed noci její křik, neutekl.
Odklepla z cigarety popel a sledovala, jak padá z patra až dolů na zarostlý dvorek.
Možná už bylo pozdě. Možná už jim prostě bylo souzený zůstat spolu. Ne proto, že k sobě patřej, ale prostě proto, že nikoho jinýho už by si nikdo z nich zkrátka najít nedokázal. Stačilo to k tomu, aby si zvykla na jeho poučování a náhlé výbuchy vzteku? Stačilo to k tomu, aby si zvykl na její nekonformnost a pohrdání zavedenými normami? Stačilo to k tomu, aby se začali mít opravdu rádi? Tak jako se měli rádi jejich přátelé? Jako se měli rádi její rodiče?
Když se vrátila zpátky, omluvil se jí. Pevně ji objal a políbil ji na rameno, přesně na to místo, kde to měla nejraději. Vysvětlil jí, že to tak nemyslel, že byl jen naštvaný, že ho to moc mrzí a že je vlastně úžasná a dokonalá a nikdy by jí neublížil. A ona tomu jako vždycky uvěřila.
„Jdi se trochu vyspat,“ řekla a přejela mu ukazováčkem po spodní čelisti. „Vypadáš hrozně. Večer to bude náročný.“
„Myslíš, že bys to dneska zvládla sama? Není mi dobře.“
Určitě z toho drahýho kafe.
„Jasně, zvládnu to,“ usmála se. Políbila ho a ladným pohybem za jeho zády zaklapla laptop.
„Určitě?“
„Určitě. Jdi si lehnout,“ ujistila ho. „Vyjdu dřív, třeba stihnu pár fotek v dešti.“
„Buď opatrná,“ zašeptal a ještě jednou ji k sobě pevně přitiskl. Objala ho kolem ramen a zavrtala obličej do jeho ramene. Voněl tabákem a vývojkou. S tou vůni každou noc usínala, s tou vůni se každé ráno probouzela. Milovala ji.
Zatímco se Radek s laptopem uveleboval na spacáku rozloženém na podlaze, ona se rychle převlékla. Sbalila batoh, zkontrolovala foťák, pro jistotu přihodila několik filmů a ujistila se, že telefon má nabitý. Radkův telefon ležel na podlaze vedle něj, zvonění vytáhnuté na maximum. Kdyby se jí něco stalo, mohla mu zavolat, i kdyby už spal. Věděl, kde bude, přišel by jí pomoct. Ještě nikdy ale přijít nemusel a Šárka si věřila natolik, aby věděla, že nebude muset chodit ani dnes. Sehnula se k němu, políbila ho do vlasů a za jeho rozespalého zamručení tiše jako kočka vytancovala z bytu.
V nepromokavé trekové bundě, kterou kdysi vyhrabala z opuštěného kontejneru na oblečení pro charitu, které zdobily každou druhou ulici někdy v desátých letech, a ve vyšlapaných pohorkách, které zdědila po Radkově sestře, se vydala do začínající noci. Ještě nebyla tma, ale i tak pro jistotu zapnula čelovku. Procházela zapadlými uličkami a opuštěnými areály garáží a dílen a poslední, co potřebovala, bylo zvrtnout si někde na popadaném kamení kotník, nebo si vrazit do chodidla rezavý hřebík. Po necelé hodině chůze se jí nad hlavou v několika trhlinách v mračnech zjevila první hvězda. V dálce se ozvalo zaštěkání několika potulných psů, ale brzy její uši opět naplnilo pleskání dešťových kapek o beton a asfalt. Pochodovala dál, odhodlaně, ale klidně. Tohle měla ráda. Ticho, klid, přesně naplánované dobrodružství. Věděla, kam jde, co tam musí najít a jak to dostat. Nemusela se starat o nikoho jiného, nemusela kontrolovat nemotorného Radka, nemusela se starat o zbytečné vybavení, které k pořízení dobrého snímku stejně většinou nepotřebovala. Dneska večer to bude jen ona a foťák. Nikdo jiný.
Cinknul jí telefon. Schovala se pod plechovou stříšku u vchodu do garáže a vtáhla telefon z kapsy. Radek poslal další fotku. Snímek schodiště vedoucího z podzemní garáže do obchodního centra. Nádherné linky zábradlí, stále ještě natřeného křiklavě rudou barvou, ostré úhly schodů, nepřirozeně vysoko umístěný průhled na horní odpočívadlo, na kterém se shýbal ON, a škvírou mezi zábradlím hleděl přímo do jejího objektivu. Tentokrát se v tmavém obrysu obličeje zřetelně leskly oči. Proč? Proč, sakra, proč? Nervózně hleděla na obrázek a začala si okusovat nehet na palci. Prohnal se kolem ní nečekaný poryv větru a naskočila jí husí kůže. Něco na tomhle snímku ji znepokojovalo víc než všechny ostatní fotky, které kdy vyfotila, dohromady. Byl to on. Bylo to ním. Většinou na snímcích jen tak nějak byl. Jako kdyby se do jí focené scenérie nachomýtl úplnou náhodou. Občas ho byla jen polovina, občas byl rozostřený, jako kdyby zrovna jen tak procházel kolem, občas byly vidět jen jeho nohy, protože stál v místech, kde jej objektiv celého zachytit nemohl. Jenže na takovém místě byl i na tomhle snímku. Rozdíl byl v tom, že na této fotografii být chtěl. Sám se sehnul. Věděl, že ho fotografuje. Dřepnul si jen proto, aby se mohl zadívat přímo na ni. Do prdele.
Otřásla se. Poprvé za dobu, co jezdila po celé zemi a fotila opuštěná místa, jí myslí prostoupil opravdový strach. Ne vzrušení z neznáma, ne nejistota, jestli se na ně opuštěný objekt nezřítí. Ne. Doteď jí vždycky připadalo, jako kdyby tajemnou postavu nechtěně sledovala. Teď si však uvědomila, že postava sleduje ji. Ohlédla se. Najednou jí přišlo, že každý stín vržený na beton čelovkou, je on. Zavřela na displeji fotku a rozklikla kontakty. Chvíli prstem kroužila nad Radkovým jménem.
Ne. Ne, ne, ne. Nejsem měkká. Nesmím bejt měkká. Ne. Ten katalog dodělám, i kdybych na něm měla vypustit duši. Nikdo mě nesleduje. Celej svět si může nasrat. Celej, celičkej svět. Nezastaví mě, ani kdyby mě měli znova čapnout a zavřít do Tábora.
Zastrčila telefon zpátky do kapsy a vydala se dál vstříc padající tmě. Udělala několik fotek parkovišť a opuštěných dílen. Většina z nich bude do katalogu nevhodná, ale určitě je použije jinde. Měly dobrou kompozici a skvělou atmosféru. Snažila se neohlížet každou chvíli přes rameno. Věděla, že praskání větví má na svědomí déšť, cupitání zase tlapičky krys a potkanů. Po celém těle cítila nechtěné doteky jen proto, že neustále procházela pavučinami. Pod nohama jí křupala popadaná omítka a nezvyklé šelestění byla jen ozvěna jejího vlastního dechu. Ale co kdyby…
Konečně dorazila k budově, kterou hledala. Musela projít celý komplex bývalé centrály elektrárny. Pousmála si, protože si vzpomněla na Radka. Určitě už by ji táhl dolů k turbínám a trubkám. Měl rád industriální prostory a rád jí o nich vyprávěl. A ona ho nechávala. I když většině techniky rozuměla líp než on. Ale nechávala ho, neopravovala ho, věděla, že o nic nejde. A on měl radost. A ona měla radost, že on má radost. Takový chvilky jí za to stály…
Protáhla se rozbitými dveřmi dovnitř a ocitla se v recepci. Sama totiž vůbec nemířila k trubkám a turbínám, neměla ani zálusk na polorozpadlé komíny. Mířila nahoru. Šlapala jedno patro za druhým po hladkých, kluzkých schodech, a těšila se, až se konečně ocitne ve velkých otevřených kancelářích. V šestém patře se jí konečně poštěstilo. Stanula v rozlehlé místnosti oddělené přepážkami. Zkusila štěstí a zajásala, když po cvaknutí vypínačem několik stropních zářivek opravdu zablikalo a rozsvítilo se. Stěny byly vymalované vybledle zelenou barvou, to určitě proto, aby se tam přepracovaní účetní a nevyspalé programátorky cítily aspoň trochu příjemně. Počítače byly na svých místech. Monitory byly zaprášené, ale vypadaly stále funkční. Pevné linky stály vedle nich. Velké květináče v rozích byly dávno prázdné, nezbyla v nich ani hlína. Židle byly zasunuté u stolků, pečlivě srovnané, jako kdyby měli příští ráno všichni zaměstnanci znovu přijít. Vytáhla foťák, natiskla oko k hledáčku a začala. Pomalým krokem obcházela místnost a rozhlížela se. Pouhým okem člověk nikdy dobrý záběr nesežene. Jen v hledáčku vždycky spatřila přesně to, co hledala. Malé obdélníkové ostrůvky samoty. Ostrůvky přechodného klidu, který vedl z jednoho chaosu do druhého. V hledáčku viděla okamžiky přerodu klidu v neklid, okamžiky, ve kterých se strach a samota měnily v útěchu. V hledáčku viděla vzpomínky na místa, která její rodiče pamatovali plná života. Některé z nich si tak pamatovala i ona. Bufety, které dávno zkrachovaly, pošty, které plošně přestaly fungovat před několika lety, úřady, které začaly být zbytečné a bez udání důvodu ze dne na den zely prázdnotou. Viděla vzpomínky na všechna místa, která spolu s Radkem navštívili. Na místo, kde se poprvé setkali, na místo, kde se opravdu seznámili. Na místo, kde se poprvé milovali. Tělem se jí rozlilo pronikavé teplo. To teplo, které cítila jen když fotila. Cítila je jen na takových místech, která byla hodna jejích fotek. Na místech, kde jí běhal mráz po zádech a kde jí připadalo, že se tam střetávají dva, možná tři, čtyři světy. Na místech, kterým tak úplně nerozuměla, a přesto je do posledního vlákna v koberci chápala. Na místech, jako bylo tohle. Cítila plíseň a zatuchlinu, dvě vůně, které nešly dohromady s celkovým vzezřením místnosti. Kdyby všechno nepokrývala tlustá vrstva prachu, připadalo by jí, že si všichni zaměstnanci odskočili jen na polední pauzu.
Přešla chodbičkou o pár místností dál. Dorazila do menší kanceláře, nejspíš té, která patřila vedoucí oddělení, ať už to bylo oddělení čehokoliv. Byla pečlivě vyklizená, nezbylo v ní nic kromě prázdného stolu, kancelářské židle a několika skříní a polic. Na stěně visel zažloutlý certifikát kvality. Čeho, to už nebyla schopná přečíst. Cvakla několik snímků. Stůl vypadal v kanceláři tak osamělý… Chvíli přemýšlela, jak se tu asi cítil původní obyvatel kanceláře. Připadal si tu odříznutý od ostatních? Sledovala bedlivě prosklenými dveřmi každého ze zaměstnanců ve vedlejší místnosti? Radkovi by se tu líbilo. Vždycky, když narazili na podobné místo, bavili se tím, že se snažili domyslet si příběhy lidí, kteří je dřív využívali. A tady to příběhy přímo dýchalo. Nevěděla, čím to bylo, ale bylo to tak. A Radek by se z toho štěstím pomátl. Vždycky, když byli na „lovu“, ožíval. Oči mu zářily o něco víc než obvykle, dokonce se i většinu času usmíval. Když byli spolu na jednom z těchhle míst, bral ji za ruku. Šeptal jí do ucha oplzlosti a smál se jejím vtipům. V takových chvílích ho měla ráda. Opravdu ráda. Odtáhla hledáček od oka. Zůstane s ním. Zvládnou to. Už jí přece zbývá jen pár snímků. Jakmile dodělá katalog, Radek přestane být tak napjatý. Bude to dobré. Patří k sobě. Přece oba ví, že k sobě patří.
Zavrzala podlaha. Zvuk ji z myšlenek vytrhl tak prudce, že zpanikařila. Pokusila se ohlédnout po strůjci onoho rámusu, špatně došlápla a svalila se na zem. Horko těžko se jí podařilo otočit tak, aby dopadla na záda a neupustila foťák, který křečovitě tiskla k hrudi. Zasraná práce tohle. Až po pár vteřinách si uvědomila, že jí levého lokte vystřeluje do celé paže bolest. Praštila se o ostrý roh futer rovnou do brňavky a její bolestné zaskučení se rozléhalo tlumeně osvětlenou kanceláří. Nemotorně se vyškrábala do sedu. Uslyšela za sebou pomalé kroky. Pak zvuk ustal. Srdce jí vyskočilo až do krku. V první chvíli se neodvážila ani pohnout. Celé její tělo ztuhlo a nezmohla se na nic jiného než na naslouchání šelestu kolem a úpěnlivé modlení. Ticho.
Sebrala v sobě veškerou odvahu a pomalu se otočila. Byla na špinavé podlaze na všech čtyřech a s němě otevřenými ústy zírala před sebe. Dřepěl přímo před ní. I ve světle vypadal jako stín, temný, lehce rozmazaný v obrysech. V neforemném obličeji se leskly dvě velké oči a slepě zíraly přímo na ni. Nehýbala se. Její tělo bylo napjaté jako struna, každý sval byl připravený k okamžitému úprku, ale končetiny odmítaly poslouchat slova znějící v její hlavě hlasem jejího otce. Vypadni odsud. Okamžitě vystřel z místa a utíkej. Nedokázala to.
Naklonil se trochu blíž k ní.
Vyjekla a instinktivně uskočila vzad. Dopadla na zadek a těžký foťák se z jejích zpocených dlaní zhoupnul na popruhu dolů, vrazil jí přímo do břicha. Bylo jí to jedno. Bolest nevnímala, slepě šátrala rukama za sebou a couvala, plazíce se pozpátku po špinavém koberci. Nemohla z něj spustit oči. Sledovala, jak naklání hlavu na stranu a dál nehnutě dřepí vedle drátěného koše na papír. Neodvážila se ani mrknout. Bála se, že jakmile oči na jedinou vteřinu zavře, zjeví se hned vedle ní. Nevěděla, co jí může nebo chce udělat, jen věděla, že ho vedle sebe prostě nechce. Uvědomila si, že si svým couváním sama odřízla cestu. Byla v uzavřené kanceláři a jediná cesta ven vedla dveřmi, u kterých dřepěl on. Před očima jí problesklo několik výjevů z dětství. Zářivá stropní světla, sterilně bílé stěny. Zamčené polstrované dveře. Žena v laboratorním plášti hledící na ni se stejným zájmem jako on. Ne. Proboha, teď ne, teď nemůžu, teď ne…
Uslyšela další kroky
Srdce jí znovu poskočilo. Chtěla vykřiknout, ať už to byl kdokoliv, chtěla jim říct, chtěla zařvat z plných plic, že potřebuje pomoc. Znovu ztuhla, když se postava před ní pohnula. Pomalu, ladně. Přiložila ukazovák k místu, kde by měla být ústa. Šárka otevřela pusu, ale slova se jí vzpříčila v krku. Nevydala ze sebe ani hlásku, jen vyděšeně hleděla na siluetu před sebou. Zářivé oči ji dál spalovaly a postava opět znehybněla.
„Tady jseš,“ objevil se ve vchodu do kanceláří Radek. Z očí se jí spustily slzy. Nikdy v životě ho neviděla raději než teď. Pane Bože, děkuju ti, žes zkřížil naše cesty, opakovala si v duchu. Věděla, že je čas poprvé v životě zahodit všechny feministické myšlenky za hlavu a nechat se dobrovolně zachránit, i za cenu toho, že za to doma dostane pořádnou šovinistickou přednášku o tom, že se o sebe sama neumí postarat. Hlavně, že tady neskape. Hlavně, že jí nic neudělá. Hlavně, že se k ní nepřiblíží. Hlavně, že bude po všem.
„Pomoc,“ zašeptala neslyšně. Radek se dlouhými kroky rozběhl chodbičkou. Až teď si všimla, že v rukou třímá hasičskou sekyrku, nejspíš ji vyrval ze zdi ještě dole v přízemí u požárního hydrantu. Už byl jen pár kroků od nich. Se stoickým výrazem ve tváři se blížil ke stínové postavě, která se stále ani nehnula. Upíral unavené, krví podlité oči přímo na ni. Prosebně hlavou pokývala. Prosím, jen mě odsud co nejrychleji dostaň. Už byl u nich. Už napřahoval svalnaté paže, sekyra mu zasvištěla nad hlavou. Pocit úlevy v mžiku oka vystřídala další, mnohem silnější vlna děsu. Radek proběhl skrz dřepící postavu. Napřažená sekyra se dala do pohybu. Mířila jí přímo do obličeje.
Ne. Takhle ne. Prosím.
Instinktivně si zakryla hlavu. Pevně zavřela oči. Během několika milisekund se jí podařilo rozloučit se v duchu s celým světem.
Ohlušující rána.
Bolestivé zavytí.
Druhá rána.
Ticho.
Rozvzlykala se.
Ležela schoulená do klubíčka na podlaze a nekontrolovatelně se třásla.
Trvalo celou věčnost, než jí došlo, že je naživu. A připadalo jí to jako celé hodiny, než se odvážila otevřít oči. Nejprve viděla jen rozmazané šmouhy. Oči měla zalité slzami, které jí nekontrolovatelným proudem stékaly po tvářích. Musela se uklidnit, potřebovala se zorientovat. Po čtyřech dolezla k otevřeným dveřím a nahlédla do místnosti, ze které se před chvílí vyřítil Radek. Přepážky byly popadané, stoly vychýlené ze svých děsivě přesných rozestupů. Monitory se válely po podlaze. Ze stropu visely dvě dlouhé blikající zářivky a okna byla vysklená. Ve zdi naproti ní zela obrovská puklina, ze které opadávala omítka. V nově vytvořené uličce vedoucí od ní přímo k Šárce stál on. Nehybně, klidně. Oči, které odrážely světlo zářivek, opět hleděly na ni. Nechápala.
Pohnul se. Jen jemně, aby ji nevyplašil. Rukou ukazoval na podlahu vedle sebe. Mlčela. Ale něco udělat musela. Vyškrábala se na nohy a přidržujíc se kancelářských stolků, vydala se pomalu k němu. Navalilo se jí, když spatřila výjev u jeho nohou. Radek ležel na kancelářském koberci zkroucený v komické póze. Byl rozlámaný na kusy. Nedýchal. On však neukazoval na něj. Jeho rozmazaný prst mířil na malou černou krabičku ležící sotva metr od něj. Externí disk, který nosil v náprsní kapse bundy. Nejistě se na něj zadívala. Kývnul. Musela projít těsně vedle něj, aby mohla disk zvednout ze země. On se ani nepohnul. Sledoval každý její krok. Když konečně držela disk v ruce, otočila se zpět na něj. Tentokrát měl zdviženou druhou ruku. Vyděsilo ji to, ale snažila se v sobě potlačit další skřek. Ukazoval na jednu z počítačových obrazovek. Sklouzla pohledem k disku v ruce, pak se znovu zadívala na něj. Kývnul. Moc nevěřila, že by tak starý a zanedbaný počítač mohl ještě fungovat. Ale co, elektřina tu byla. Třeba to zvládne. Dobelhala se ke stolku, sundala si batoh a ztěžka dosedla na kancelářskou židli. Cítila se nesvá z toho, že stál za ní a stále na ni zíral. Ale neměla co ztratit. V duchu počítala s tím, že za několik málo minut stejně dopadne jako Radek. Sehnula se a pod stolem nahmatala velké kulaté tlačítko na krabici počítače. Stroj chvíli mlčel, ale pak začal spokojeně vrčet. Na obrazovce bliklo zelené světýlko a brzy se objevil obraz. Přihlásila se jako návštěvník a z batohu vytáhla kabel, kterým připojila Radkův disk k počítači. Vyskočilo na ni dialogové okno požadující heslo. Vyťukala na hlasité klávesnici C H O M S K Y a stiskla enter. V prohlížeči souborů se objevila jediná složka s názvem ‚katalog‘. Když ji otevřela, našla v ní úhledně seřazené všechny snímky, včetně těch, na kterých Radek pracoval ten den. Jen na sobě všechny měly podivný sépiový filtr. Mezi snímky objevila i jeden soubor PDF, taktéž nazvaný ‚katalog‘. To je zvláštní, vždyť kompletaci jsme ještě ani nezačali řešit… Dvakrát na něj poklepala a počítač u jejích nohou se rozvrněl o něco hlasitěji. Na monitoru vyskočila titulní stránka.
LIMINÁLNÍ PROSTORY A VLIV KONTEXTU NA VNÍMÁNÍ OBRAZU
CTIRAD MERTL
Znovu se roztřásla.
Na rameni ucítila dlaň.
Tělem se jí rozlil chlad.
#tobes back at it again#psaní#hezky česky#bude rozdáváček nebojme se#fíkus#šárka a její dobrodružství s šovinistickým prasátkem#děkuju vám čumblristé jste opravdu skvělí!#ostrůvky přechodného klidu
50 notes
·
View notes
Text
Komplexnost, s jakou to probíhalo. Potřebovala bych, aby na to někdo dal prst a ohraničil to, dokázal to jednoznačně určit, říct: "Podívej, co ti udělal". Stalo se to. Doopravdy. A nebylo to, že sis o to koledovala. Že sis za to mohla sama.
Dlouhý roky pocit, že je něco hluboko špatně. Ale nikdo to nevidí. Na narozkách spolužačky, vyvstává to na povrch, ta jinakost vztahu. Jak to vypadá, když je to zdravý.
Všechno si to vymýšlím? Je to opravdový? Vtip je v tom, že jsi celou dobu udržovaná v manipulaci, celou dobu mind-fucked. Protože táta tě šikanuje a máma je moc posraná na to, aby čelila realitě toho, že tě táta šikanuje. Tak se přikloní na jeho stranu a dělá, že to ty jsi ten problém, ten důvod těch konfliktů. Možná nemá sílu čelit realitě, tak se ptá, jestli ti to stojí za to, jestli jseš spokojená, teď, když jsi zas všechno zničila. Ale tátovo křehký ego zůstalo vcelku.
Je to mindfuck. Snažím se vystoupit ze svý hlavy a podívat se na to nezaujatě. Ještě, že jsem si začala psát deníky. Bude to deset let od toho nejhoršího. Deset let.
Snažím se to pobrat. Pochopit. Někdy mě napadlo, že to táta dělá kvůli vlastní nejistotě. Ale spíš jsem si myslela, že já jsem ta špatná. Že jsem opravdu něčím tu hádku odstartovala. Protože pak už to dokážeš vycítit, že přišel ien pro boj, pro kararzi pro vlastní ego. Just to pick a fight, jak opravdivej tyran u školní lavice. Někdy jsem si říkala, že kdybych nebyla jeho dcera, ale spolužačka, byl by jeden z těch kluků, co mě šikanujou. Just to pick a fight, najendou cítíš, že nepřišel proto, aby si s tebou povídal. Ale začne do tebe rejpat, chce tě vyprovokovat. Ty máš přitom od včera rozřezaný stehna a pálí tě oči po probrečený noci. A on chce vidět žákovskou a tebe hned zamrazí, protože tam máš to 2- z písemky z matiky. A toho se taky hned chytí a je úplně jedno, že máš z češtiny samý jedničky. Míří přesně. Manipulace. Zveličení. Ještě nejsem zvyklá, že už nesmím odmlouvat, namítat, debatovat nebo jakkoli vyjadřovat svůj názor. Ohradím se, řeknu něco bolestně zakotvenýho v realitě, protože to, co se mi děje, je mega křivda. To si přece nemusím nechat líbit, nebo jo...? A na to on právě čeká. A přidá další. Něco dalšího, co mě raní, co říká, jak moc jsem ho zklamala. Dělám, co můžu, ale pořád to není dost. Nebo nedělám, možná už se jen snažím zůstat naživu. Žít si mimo to. Po svým, učit se na písemky, radši nic moc nechtít, nikam nechodit, žít si ve svým malým světě a vyhýbat se mu, pokud možno. Vyhýbat se konfliktu, kterej hrozí. Nikdy nevíš, jestli je ten den bezpečný s ním mluvit. Jestli bude jen hledat chyby. Tak se začneš bát. Stranit se. Izolovat. Bojíš se bejt s ním u jednoho stolu, v jedné místnosti. Bojíš se před ním jíst. Bojíš se, co dalšího na tobě bude špatně. A nikdo se tě nezastal, tak na tobě asi fakt něco je špatně. Destrukce vztahu s tvým tátou právě začala. Deset let.
Pick a fight. Cítíš, že je něco špatně, hluboko uvnitř. Ale nedokážeš to pojmenovat. A s postupem času přichází ségra a máma a vidí to taky. Proč to neviděly, když se to dělo jen tobě?
Odsekneš. Ohradíš se s táta si do ringu zve mámu jako rozhodčího. Nebo spíš posilu. Slyšelas co řekla? Slyšelas to?! A mamka ti řekne, že si jen chce promluvit, že se máš chovat slušně. Ty ale cítíš, že si vůbec nepřišel promluvit, ale jen hledá scapegoat. Hromosvod, po kterým ten hněv sjede. Někoho, na kom si zchladí žáhu.
Opravdu zvrácený je, že tě donutí si fakt myslet, že jsi tak hrozná. Asi jo. Asi to bude pravda, jinak by se mě máma zastala. Občas něco opatrně řekne, hele, taky bys s ní mohl jednat trochu slušně, trochu jako s člověkem. A ty v tu chvíli cejtíš takový vděk, takový panebože, někdo to vidí. Někdo vidí, že je to špatný...ale spíš si do tebe ještě kopne, když už je po boji. Je to takový znásilňování, vtlačení tě do čtverečku, kde uvěříš, že jsi fakt tak bezcenná a zbytečná tupá píča. Tak neschopná, že je v pořádku, že na tebe řve. Tak k ničemu, že si to všechno, tohle všechno zasloužíš. Tvůj smysl pro sebehodnotu, sebevědomí, to, že jsi ukotvená v realitě a víš, co je a není reálný. Mizí. Bereš na sebe žiletku, když jsi tak děsnej člověk. Purge. Očišťuješ se od toho hněvu, co ti koluje krví s adrenalinem. Hněv, co není tvůj. Adrenalin, co tělo vypustilo pro případ, že se budeš muset bránit nebo utéct. A ty přitom stojíš naproti svýmu tátovi. Necháváš ten hnus vytéct. A jsi zmatená, napůl neskutečnej vztek, kterej nesmíš dát najevo. Protože přijde další útok, dáš mu záminku ukazovat, jak neskutečně hrozná jsi. Jednou jsi práskla dveřma po takový "hádce", vlítnul do pokoje a začal tebou cloumat, co si to dovoluješ. Pak dveře odmontoval. On přitom mohl svůj vztek dávat jakkoli najevo. Protože je táta? Chlap?
Napůl vztek a napůl přesvědčení, že si to zasloužíš. Čekáš, až všichni usnou, vytáhneš žiletku a modlíš se, abys v záchvatu emocí nezajela moc hluboko. Nebo možná ne, možná je ti to jedno. Píšeš si do deníku, jak moc se nesnášíš a po nocích tajně hledáš pro ana blogy a fotky na smrt vyhublých holek. Je to tvoje jediná katarze. Jedinej únik. Jedinej způsob, jak dát průchod svým emocím. Začneš hladovět. Je to tak jednoduchý, kurva! Jak bys mohla sedět u jednoho stolu s ním? Nedělní oběd je peklo, pomalu polykáš polívku a překonáváš zvracení. Žaludek se ti obrací vzhůru nohama, jen co před domem uslyší jeho auto, že přijel domů z práce. (A společnost tě stejně furt vidí jako spratka, nevděčný děcko, co si přece zaslouží pár výchovných.)
Máma se za tebe nepostaví.
Jsi na to sama.
Je ti 14, máš strach a nevíš, co se děje.
Trvá to ještě 6 let, než jdeš na vysokou. Za těch 6 let jsi tak zpracovaná, zmanipulovaná a poškozená... přidávají se rodinný traumata, úmrtí, emoce a pocity, se kterýma už neumíš pracovat a nemáš komu se s tím vším svěřit. Hledáš útočiště, úkryt. Rozdrásáváš si starý rány a přiděláváš nový.
Chtěla jsem, aby mě měl rád.
Pak ti jednoho dne volá máma, že to stejný udělal jí. Svou nejistotu obrátil vůči lidem, co se snažili mu pomoct. Zničil radši je, než aby sestoupil do svýho nitra a pohrabal se v tom bordelu, co tam má...
People in therapy are often in therapy to deal with people in their lives that won't go to therapy.
14 notes
·
View notes
Text
necenzurováno
omlouvala jsem ho, já jsem byla ta první, kdo mu ublížil, tak si přece tohle zasloužím, ale není to pravda
P. měl nějaké city ke mně dlouho, od dob, kdy byl bez vousů a já rozjížděla “punk” život, byly momenty, kdy jsem to cítila podobně
léto ‘18, občas se líbáme, občas se hádáme, vyrábí mi prstýnek ze struny, koupeme se polonazí v noci v řece, mám jeho košili, říká mi, že mě miluje, a já opilá zlostně odpovídám, že mě nemůže milovat, že mě nezná, neví, jaká jsem, že s ním nemůžu být, když přece odletím na rok pryč, stín Ameriky je nade mnou
únor ‘19, loučím se se všemi, slzy, objímá mě a pak na cestě domů se ještě potkáme, když projíždí na skateboardu, teď už poslední objetí, které nade všemi vyhrál
jsem šest tisíc kilometrů daleko, ale s ním a Bárou se přes tu dálku sbližuji, jsou jediní, kteří se mnou mluví nejčastěji, kteří přináší smích, útěchu a útěk
recykluji lásky v hlavě, samozřejmě se objevují “co kdyby” otázky
červen ‘19, ocitám se v Paříži, přijdu si blíž všem, budu si napořád pamatovat, jak mě překvapil pozdní západ slunce v Evropě, je deset večer, jsem opřená o dům, skoro sedím na chodníku, na obloze se dá ještě najít světlo a voláme si
červenec ‘19, začínám randit s Aaronem, stydím se to říct P., co když to věci mezi námi pokazí? nicméně s Aaronem konečně žiju, konečně chybění skoro vyprchalo, objevuji nová místa a jídla, oslavuji s ním své češství
listopad ‘19, letím na návštěvu do Čech, převážně protože P. má maturitní ples, vyzvedává mě s V. na letišti, jde se mnou až nahoru překvapit rodiče, kteří nevěděli o mém příletu
spím u P. po plese, tak přeplněně mi říká, že je rád, že jsem přiletěla
pojedeme všichni k moři, celá parta, a když to nevyjde, tak aspoň my dva
jsem rozpolcená mezi tím, kým jsem v Čechách a kým v USA
(podvedla jsem Aarona a k překvapení všech to nebylo s P.)
a jelikož jsem se po třičtvrtě roce ukázala doma, chce mě kamarádka představit své spolubydlící, která mě shodou okolností zná z twitteru, nicméně život je vtipálek, vidím, jak se na ní P. kouká, vidím, že si s ní píše, a mě popadá žárlivost
prosinec ‘19, držkopády s Aaronem, proč žárlím na ní?
únor ‘20, stále si s P. voláme, další z věcí, co nezapomenu, bylo to, že jsme vedli konverzaci o slovech “miluji tě”, jak to chce čas, že to nemají lidé uspěchat
chodí s ní a jednoho dne mi povídá: “ona mi řekla, že mě miluje”
trhlo ve mně: “a co jsi ji odpověděl?”
“že já jí taky”
propadám se: “a myslel jsi to vážně?”
“ne”
“tak proč to říkáš?”
a v jiné konverzaci mi řekl, že si ji nechce vzít
březen ‘20, blíží se můj návrat domů a já se nemůžu dočkat, chci ho vidět jako prvního
sedíme na houpačkách a já možná uletím
povídá, že se asi rozejdou
ten večer končím zhulená s vikingem v posteli, zjišťuji, že mě sex bez citů přestal bavit, dokonce mám i výčitky kvůli P., ale proč, vždyť je zadaný
a další den se líbáme a ten další se rozchází a já končím u něj doma, překvapená něžností
tak jsme se dali do kupy, asi na týden, protože jsem rozbitá, přijde mi, že mi příliš říká, že mě má rád, až mě to dusí a já najednou potřebuju utéct, nedokážu to vysvětlit, co se seplo v mém mozku, vždyť tohle jsem si tak hrozně dlouho přála, přijdu si jako nejhorší člověk, protože mu ubližuji
duben ‘20, je mezi námi propast a jednoho dne utíkám z domu, uplakaná, opilá mu volám, zachraňuje mě, spím u něj, líbáme se
květen ‘20, další propast, oni se vrátili k sobě, ptám se, jak je možné, že všechny kluky ženu k jejich ex?
stěhuju se do Prahy
je léto, jsou tu jiné osoby, přeju jim ten vztah, jsem naprosto smířená s tím, že to nevyšlo, dokonce i jí začínám mít ráda
srpen ‘20, pořádám narozeninovou oslavu, den předtím jsme se sešli v hospodě, jsme opilí, všude zavřeno, míříme na benzínku pro další alkohol, po cestě mě začne líbat, jsem vykolejená tím, jak šťastně si přijdu, proč? vždyť jsem na něj nemyslela, všechno jsem pohřbila, tak jak to, že se s ním teď válím v trávě a je mi krásně? jak to, že má holku, a přesto mi říká, jak hezky voním?
oslava se nese v mlze, pamatuji si jeho oči a střih do noční aleje, kde ho kouřím, kolena od bláta, samozřejmě si nepamatuji, co jsme si říkali, jen ten moment, kdy říkám, že jestli ji miluje, ať odejde. a on se opravdu zvedl, lámu se a pláču a pak ho vidím přicházet zpátky, říkám si, že si to možná rozmyslel, že mě třeba chce utišit, ale on mi jen přinesl láhev vína, co jsem nechala o pár metrů vedle, je to jako facka
podzim ‘20, přijdu si neskutečně zraněně, trápím se, ztrapňuji se, píšu mu opilá, on mě odmítá, nechává mě na ulici brečící samotnou, je to jako kdyby jen mé opilé já po něm prahlo, to střízlivé je racionální, nezabývá se jím
zima ‘20, začínám si s Antonínem, my dva se pomalu smiřujeme
leden ‘21, rozcházíme se s Antonínem, zjišťuji najednou, proč mě děsí výlevy lásky, najednou díky attachment teorii všemu rozumím, tomu, proč jsem před P. v dubnu utekla
únor ‘21, když už si myslím, že je to mezi námi jakžtakž normální, že budeme kamarádi, se to zas brutálně posere
začíná to letmými doteky kolen, prsty na lýtky, na stehně, drtíme, ty oči, líbáme se, zmatenost spojená s jakousi šťastnou vlnou adrenalinu, ještě se nechceme loučit, končíme v kočárkárně jejich paneláku
jak to tak bývá, ty nejdůležitější, nejsyrovější, nejupřímnější konverzace člověk vede opilý, takže si je pak nepamatuje, zase jen takové útržky
povídá, že chce umřít, a mně to láme srdce, jsem tu pro tebe, budu tu pro tebe
povídá, že se s ní chce rozejít, že jejich vztah je divný
povídám, že je srab, že radši bude ubližovat mně, protože vím, že to přežiju
vyčítám mu, že neumí komunikovat
a s čirou upřímností mu povídám, že jestli ho ona bude dělat šťastným a bude si ji chtít vzít, že přijdu, že mu to budu moc přát
po těch všech vyblitých emocích jsme měli sex a jen tak leželi na studené podlaze, vracím se domů se svítáním
tentokrát mě provází vztek, v tom srpnu mě zranilo, že se mnou nebyl schopný o tom líbání mluvit, o celé té situaci, a já po půl roce do tohohle zas vlítla a očekávala jsem, že něco bude jinak! jak naivní. nic nepíše a mě užírá nevědomost, co se děje? pověděl jí to? co to znamená? bude mezi námi něco? chci to vůbec? a šílím z toho
nakonec z něj dostanu “promiň, udělal jsem chybu, moc toho lituju” a já mu od plic píšu, že je čůrák
je mi líto i jí, už podruhé jí se mnou podvedl, napsal, že jí to řekl, zjišťuji, že to, co jí řekl, je lež, zas jsem vyobrazená jako ta špatná, rozešli se, ale prý se on chce vrátit
chci mluvit, ale típá můj hovor
odjíždím do Prahy se vztekem, který by spálil město
hněvám se na sebe, že jsem na to zase skočila, na jeho neupřímnost a strach a neschopnost komunikovat
se spolubydlící pálíme knížku, kterou jsem mu v květnu měla dát k narozeninám, trháme jeho košili a děsně nahlas zpíváme “I’m motherfuckin’ woman”, nazývám to svým moving on rituálem, blokuji ho, odstraňuji, chráním sama sebe, abych mu nepsala
přijdu si zneužitě, mám pocit, že se ke mně zachoval jako ke kusu hadru
březen ‘21, nesu tu situaci mnohem lépe než v srpnu, nejsem zlomená, možná to ani víc nejde, polevila jsem z blokací, koukám občas na jeho profil, hrozně moc si přeju, aby se mi ozval, hrozně moc bych chtěla od něj omluvu, sebereflexi, něco
myslím, že stále žiju ze vzteku, probouzím ten vztek záměrně, protože, když ztratím vztek, ztratím momentum, ztratím ochranu
kamarádky se mě ptají, kdy si o tom promluvím s terapeutem, nevím, jestli jsem já (či on) na to připravená, jak bych mu to shrnula
nicméně nevím, co o mně vypovídá fakt, že jsem napsala tenhle dlouhý (pravděpodobně můj nejdelší) post
20 notes
·
View notes
Text
Tím bych ještě chtěla uvést, že tahle básnička původně měla být fanfikcí na Tilla Lindemanna a Christophera Schneidera.
Pořád povídku mám v plánu, ale nevím kdy se k ní dokopu.
+18
Tiše, tiše
V očích muže jehož znal
Nevidí nic víc, než zlost a žal
Ten však zmizí v okamžik
Kdy přetvářku svou druhý svlík
Sráží ho k zemi a zaléhá
Tráva šustí v odporu
Pust mne! Naléhá
Touha sílý bezsporu
Lapený se zmítá
Chce utéct netvoru
Tlak na zápěstí nerad vítá
V kopech hledá oporu
Kopy však ustávají ve chvíli
Kdy ruka pevná, ocelová
Hrdla muže docílí
Ticho protne rozepnutí pásku
Dlaň na hrdle zvolní stisk
"Buď pro všechnu tu lásku
Nech mě milý jít."
Ticho tíží jako kámen
Dech tak rychlý, splašený
Hrubší je zde chvíle pánem
V gatích tvrdé vzrušení
Cítí vůni matky Země
Vítr pěje píseň němě
Látka kalhot sjíždí dolů
Vnímá urputný tlak
Silných, mužných boků
Oběť začne víti, plakat
Křičí, řve, ale noc je hluchá
Škvíra nevinná, úzká, suchá
"Drž, to jsi vždycky chtěl"
"Předtím než jsi děcko měl"
V jednu chvíli za vlasy ho tahá
Ach ta touha surová, nahá
Chroptí, přiráží, pánev drtí
"Proč s ní chceš mít další děti?"
V pohybu na okamžik ustává
Rty k uchu přiloží
Pánev těsně u druhé zůstává
Otázku líně položí
"Celou tu dobu neměls mě rád
Měli jsme odejít tu noc
Kdyžs zjistil, že dítě ti má dát
Chtěl jsem toho tak moc?"
Zavrčí, hrubě pohne pánví
"Miloval jsem tě a tys miloval mě
A stejně jsi, kvůli dobré pověsti
Uléhal na lůžko s ní
Aby vyhnul ses neřesti svý"
Mlčí, lituje
druhý slastně syče
Tiše, tiše, tiše
Noc pláče, on sotva dýchá
Vzduchem bolestný šepot
line se a tma slýchá
Funění, nářek a stékající pot
Pláče zahanbením a bolestí
tráva se halý v rudý plášť
Příroda zhnusena touto neřestí
Ptá se: Kde vznikla tahle zášť?
Nelidské, zvířecí a hrubé
Nárazy vyráží dech z úst
Plátno kůže barvit se bude
Zvěrstvo, krev, sémě, hnus
Už tvrdý úd nesvírá
"Hodnýs byl" zaznívá
Usedavě, vzlyká tiše
Cítí ruce na svém břiše
Už ne, už ne, tiše
Převrací ho zády k půdě
Tváří, ke svému strachu, zrůdě
Tráva šustí zas a znova
Chabý slyší tichá slova
"Obdaruji i já tebe"
Stiskl dlaň a hrál si s ním
"Snesls mi modré z nebe"
Hýbal při tom zápěstím
Zem byla chladná, hvězdy dala noc
Oběti tekly slzy, bylo toho přespříliš, moc
Neslyšné vzdechy, co mu křivdil
Že přítel jeho, tělo, duši zhyzdil
Hrubé ruce laskaj stehna hebká
A pak zase o kus výš
Připadá si jak žena lehká
Kde sémě skrývá svojí skrýš
Unikají slabé vzdechy
Zajíc v dáli napne slechy
Rytmické buch, buch, buch
Plní teplý, noční vzduch
Zlomeně zasténá, protne svaly
Rozkoš stéká po břiše, dlani
Druhý muž se v oděv halí
Zrak slabému slzy kalí
Tiše, tiše
Zastaví před vchodem pod temný plášť
Slyší hlas a v něm známou zášť
"Dítě i věno bych jí vzal
Ty víš, že bych za tebe i život dal
Chtěl jsem s tebou jít, skrývat náš svět
Uvnitř mě však umírá lásky poslední květ."
#Za krajem světla#+18#smut#poems#writing#Rammstein ff#future rammstein ff#cz#ff#hezky česky#česky#čumblr#básně#báseň
4 notes
·
View notes
Text
Tayvin 1x21
MASKÉRKA JE V ŠOKU KDYŽ K NIM PŘIJDE TAYLOR CALVIN SE USMÍVÁ
Calvin: Všechno vyřešeno
Taylor: Jo
maskérka: mám ještě nějakou práci musím jít
ONA ODEJDE S HLAVOU DOLŮ CALVIN SE ZAČNE SMÁT TAYLOR SE NA NĚJ PODÍVÁ
Taylor: Přišlo ti to až tak moc vtipný
Calvin: Co že jsi mě hlídáš ano přijde mi to vtipný Tay nic se nestalo jenom takovej pokus
Taylor: Jakej pokus že tě svlíkala a chtěla tě do postele?
Calvin: Ale mně vůbec nezajímalo co chce ona skoro jsem se s ní nebavil
CHYTÍ JÍ KOLEM PASU
Calvin: Tay mně zajímáš jenom ty ne holky okolo a s tímhle jsem rozhodně neměl nic společnýho
Taylor: Já ti věřím
DÁ JÍ PUSU NA ČELO
Calvin: Tak potom v tom případě můžeme jít nebo ne
Taylor: Kenny se ptal jestli nechceme do VIP ale říkala jsem mu že se budu s tebou cítit v bezpečí at stojíme kdekoliv
Calvin: Stejně nás paparazzi najdou už nás stejně viděly ale i tak se na to necítím
Taylor: A já tě do toho ani nenutím Adame
POLÍBÍ HO JDOU SE SPOLU KOUKAT NA KONCERT A CALVIN JÍ TAKHLE OBEJME
OBA DVA JSI TO SPOLU UŽÍVAJÍ KDYŽ ZACHVILKU PŘIJDE K TAYLOR PRODUCENTKA A ŘEKNE JÍ ŽE JE ČAS ABY ŠLA VYSTUPOVAT ... TAYLOR OBEJME CALVINA A JDE NA POIUM KDYŽ ZPÍVÁ SNAŽÍ SE NA NĚJ NEDÍVAT ALE STEJNĚ SE VŽDYCKY STŘETNE S JEHO POHLEDEM CALVIN SE USMÍVÁ A ONA TAKY KDYŽ SKONČÍ TAYLOR CHCE DÁT PUSU KENNNOVI NA TVÁŘ ALE OMYLEM SE SEJDOU NA PUSU TAYLOR JE Z TOHO ZASKOČENÁ A CALVIN SE SMĚJE ODEJDE Z PODIA A NEMŮŽE NAJÍT CALVINA NAJEDNOU HO VIDÍ OPŘENÝHO O JEJÍ ŠATNU BEŽÍ K NĚMU A OBEJME HO
Taylor: Kam jsi se ztratil
Calvin: Nechtěl jsem kazit tu romantiku mezi váma
UŠKLIBUJE SE
Taylor: Nemůžeš přestat víš že to bylo omylem vůbec nic to neznamenalo
Calvin: A víš že tě jenom škádlím vid chceš už jet domů
Taylor: Dneska mám publicity víc než dost chci jet domů
CALVIN JÍ VEZME ZA RUKU A PŘIJEDOU K NÍ DOMŮ CALVIN CHVILKU KOUKÁ NA NÍ POTOM NA BARÁK
Taylor: Nechceš jít ještě dneska na víno ?
Calvin: To bych potom nemohl jet domů
Taylor: A kdo říká že nechci aby jsi tu nepřespal
ON SE NA NÍ PODÍVÁ JE ZASKOČENEJ
Taylor: Zůstaneš
Calvin: Co pak ti můžu říct že ne
DÁ JÍ PUSU NA TVÁŘ OBA DVA VYSTOUPÍ Z AUTA A OBA DVA VĚDÍ CO SE STANE
0 notes
Text
Zdravé odhodlání
Povídka původně napsaná pro R. Chtěla nějakou velmi pomalu se budující robo romanci, tak jsem jí napsala robo romanci. Po svém, protože romantika bez vraždy, nájemných vrahů a lesbiček prostě není romantika.
.
.
Zdravé odhodlání
Ať už jste nadšenec do práce nebo ne, milujete firemní večírky. Člověk se konečně uvolní a pro jednou mu nevadí, že z práce odchází až po půlnoci. Hlavně si užije zábavu. Ta zatrpklá sekretářka z druhého patra? Směje se až se za břicho popadá a vráska na čele jí zmizí. Vedoucí marketingu, co už týden řeší nové reklamy s ekology? Horlivě debatuje se svými podřízenými o novém filmu v kinech a na práci si ani nevzpomene.
Proto měl Edan firemní večírky rád. Mohl ostatní vidět v novém světle. Ne vždycky v pozitivním – účetní zrovna zvracela přes zábradlí a Edan litoval chudáka, co o padesát pater níž tvořil pohyblivý cíl. Ale všichni přestali být upjatí a zpruzení.
Sám by se rád uvolnil, ale tentokrát se mu to nepovedlo. Normálně by si prohlížel dámy v bikinách a pány v upnutých plavkách u bazénu a věnoval by se pivu, dneska ale nemohl spustit oči ze Stephana. Ředitel Cyberplexu měl takový zvyk. Na večírcích se stával obyčejným týpkem. Odháněl každého, kdo mluvil o práci, hodně pil, motal se mezi ostatními, aby s každým prohodil slovo, a když padla příslušná hodina (nebo hladina alkoholu) vytáhl odněkud kytaru a zahájil vlastní představení, aniž by vypnul hudbu nebo zarazil DJe.
Dneska seděl zastrčený u baru, zíral do poloprázdné sklenice o vodky a vypadal jako personifikace zoufalství.
Edan si k němu přisedl s hraným úsměvem.
„Taky tě to tady štve tak moc, jako mě? Mohl jsem dělat něco záživnějšího, třeba spáchat sebevraždu, a místo toho jsem tady,“ prohodil.
Stephan otráveně protočil oči.
„Edane, přestaň kydat.“
„Kazíš mi zábavu. Čekal jsem kytarové sólo a ty tu sedíš, jako by ti ulítly včely. Tak co se děje?“
Stephan dělal ředitele už dvacet let. Táhl firmu nahoru, vždycky poslouchal rady lidí zkušenějších ve svém oboru. Zvládl se domluvit i s radikálními ekology, věděl, na jaká pole se zaměřit, aby obchod vzkvétal. Choval svou společnost jako dítě. Takže jeho další slova Edana vyšokovala.
„Končím.“
„Cože? To nemyslíš vážně.“
„Končím, do prdele!“ vykřikl. Otočilo se k nim několik tváří, ale význam slov se ztratil v šumu hlasů.
Edan neměl slov. Stephan? Končit? Nebyl tak starý – sakra, ani tak vyčerpaný! Ještě minulý týden řešil, jaké aplikace by cílily na dnešní mládež, která opouštěla online svět a teď hlasitě orodovala za mezilidskou komunikaci z očí do očí. Měl velké plány zafinancovat veřejné školy, aby do nich mládež docházela a neučila se vše z domova.
A to všechno chce zahodit?
„To tě nasrala sekretářka nebo co?“
Stephan zavrtěl hlavou.
„Manžel o tom ví?“
Další negativní odezva.
„Tak se mnou mluv, chlape, co se stalo?“
Stephan do sebe kopl zbytek vodky a zašklebil se.
„Tenhle chlast je odpornej. Pojď do kanclu.“ Postavil se a povážlivě se zakymácel. Levného pití do sebe už musel nalít dost. Edan ho následoval, hlavně, aby sebou Stephan někde neplácl.
„Jak dlouho se známe, Edane?“ zeptal se, když zmáčkl tlačítko výtahu.
„Pět, možná šest let? Pálil jsi za mnou, než jsi potkal Johna.“
Stephan se zachechtal a plácl Edana po zadku.
„Jo, to jo! Vzpomínám si. Takže se známe dost dlouho, co? Můžeme si věřit, že?“ do hlasu se mu vkradl náznak zoufalství.
„Na to se mě ptala moje babička, než mě obrala o prachy,“ zazubil se Edan, ale při pohledu na Stephanův výraz zvážněl. „Promiň. Samozřejmě, že mi můžeš věřit.“
Nastoupili. Stephan zmáčkl tlačítko o třicet pater níž.
„Takže?“ pobídl ho Edan.
„Končím.“
„Ale co se stalo?“
Stephan se znovu uchechtl a pak zavrtěl hlavou. „Nebudeš mi chtít věřit, ale…“
„Ale?“
Světýlko na tlačítcích poskočilo o pět pater. Šesté.
„Víš, jak funguje práce androidů?“
„Jestli jim chceš říkat androidi. Jasně. Zákonem je dáno, že stroje můžou dělat jen takovou práci, kterou lidi nemůžou. Každá společnost má nárok na maximálně pět procent androidů z celkového počtu zaměstnanců. Proto nám stavby větrolamů taky trvají většinou o rok déle, když nepočítám všechny domluvy s ekology. Hodláš skončit kvůli bezduchým krabicím?“
Sedmé. Osmé.
„Co kdybych ti řekl, že mají androidy, které nerozeznáš od lidí? Wizz na nás teď tlačí, ať je potají najímáme. Že tím ušetříme akciovce prachy.“
Edan zamrkal překvapením. „To je přece nesmysl.“
„Není. Wizz má akcie snad v každé větší firmě v zemi. Pokrývají úplně všechno a víš, kdo je jejich dceřiná společnost? Cloud 9. Hledají, kde ušetřit a kam nastrkat svoje výrobky. Na lidech se šetří nejlíp, takže máme potajmu implementovat změnu. Nikdo o tom nesmí vědět. Ale já to nemůžu udělat, Edane. Jen tak vyhodit půlku lidí!“
„Tak končíš a necháš to udělat jiné? Nikomu tím nepomůžeš,“ konstatoval Edan. Desáté, jedenácté. Začalo mu hučet v uších, neměl jízdy výtahem rád. Změny tlaku mu vždycky způsobily bolehlav.
„Skončím, posbírám všechny informace a maily, co mám, a půjdu s tím do novin,“ oznámil Stephan.
Dvanácté. Světýlko se pravidelně přepínalo, jak výtah klesal. Třinácté.
„Neměl bys to dělat.“
„Už jsem se rozhodl.“
Čtrnácté.
Edan zatřásl hlavou. Hučení zesílilo.
Patnácté.
„Zítra to oznámím,“ dodal Stephan.
Šestnácté.
Edan sáhl do vnitřní kapsy saka.
Sedmnácté.
Bodl dvakrát rychle za sebou. Nůž projel pod bradou vzhůru a pak ještě jednou přímo do ohryzku. Bez námahy, lehce, jako by tam celou dobu patřil.
Osmnácté.
Stephan se svalil na podlahu. Ani zachroptěl. Edan uslyšel v hlavě další pokyn.
Zastavil výtah.
„Stiskni nouzové otevření dveří,“ poručil mu hlas.
Edan natáhl ruku a zrak mu padl na krev, který mu zmáčela dlaň. Stephanova krev. Krev jeho šéfa, kolegy a kamaráda. Za nehty, na prstech, tvořila malé mapičky v kůži. Neměla tam být.
Co se…
„Vystup!“ poručil znovu hlas.
Edan stáhl ruku a vyjekl. Stephan? Mrtvý! Čím ho… proč… Co se děje?
Jako by se mu svět hroutil po nohama, když mu hlavou vířil křik cizích lidí a docházely mu všechny informace. Nedokázal tu změť rozšifrovat, do popředí vstupovaly jen rozkazy a krví zborceného těla.
„Edane, vystup z výtahu a vrať se do…!“
Krev, tolik krve.
„Odejdi z budovy!“
Stephan jeho kamarád.
„Teď!“
Vzal nůž a znovu bodl.
Vykřikl, jak mu ostří projelo uchem. Zakroutil s ním. Drtil zuby o sebe bolestí, ale hlas zachraptěl a utichl.
Vytáhl ostří, ven se vylila krev a vypadl čip. V uchu mu pískalo, ale i nepříjemně vysoký tón byl lepší než rozkazy.
Co se kurva děje!?
Hystericky se nadechl, ruce měl ledové (ale opravdu? A opravdu cítil bolest, nebo…), otřásl se.
Pryč.
Půjdou po něm. Oni. Ať jsou kdokoliv. Musel utéct. Pryč od budovy a od těla.
Do tlačítka prakticky praštil. Zůstal na něm otisk krve.
Dal se na útěk.
***
Lottie se vracela z práce ve svém stařičkém autě, které ještě nemělo zabudované ani hlasové řízení. Zadní sedlala měla zaházená nářadím a špinavými hadry. Normálně po desáté večerní nepracovala, ale dnes jí zavolala zákaznice na pokraji nervového zhroucení. Vyhodila si pojistky v celém domě a nechtěla volat elektrikářům.
„Já věřím jen vám, slečno,“ dušovala se paní Joycová. „Musíte mi pomoct, je tu tma jako v pytli.“
„Podívejte, paní Joycová, já dneska už nemám směnu, mohla byste zavolat komukoliv, kdo má noční.“
„Ale vy jste dobrá duše, vím, že to umíte, přeci mi pomůžete.“
A Lottie byla dobrá a trpělivá duše, takže se uprostřed noci vydala opravovat staré dámě obvody. Hodinový manžel byl velmi zavádějící název zaměstnání (ale říkat si hodinová manželka zkusila jen jednou a po nabídkách, co dostala, se radši vrátila k ověřeným praktikám). Buď strávila u zákazníků patnáct minut nebo dvě hodiny – jako teď – protože při stavbě domu se snažili na všem ušetřit a tím pádem bylo vše na jiném místo a místo práce jste hledali, kudy vůbec kabely vedou. Lottie překvapilo, že babka nevyhodila elektriku v celém bloku.
„A pak mi ani nedala dýško,“ postěžovala si sestře do telefonu.
Barbara se zasmála. „Aspoň netrčíš do tří ráno na spojovně.“
Lottie sešlápla plyn. Kontrolka se varovně rozsvítila, ale Lottie potenciální pokuta nezajímala. Chtěla dojet domů, dát si horkou koupel a pořádně se vyspat.
„Samas chtěla na policii, tak trp.“
„Doufám, že zítra máš práci až odpoledne,“ odtušila Barbara.
„Jo, až v deset, tak se trochu vyspím, pokud babka zase něco nerozbije.“ Spánek, práce, otravní zákazníci a pak zase spánek. Když se rozhodla dělat tuhle práci, myslela si, že nemůže upadnout do stereotypu. Práce s lidmi přinášejí vždycky něco zajímavého („Ne, já vážně nevím, jak se ty kondomy dostaly do záchodu a ucpaly ho, paní.“), historky by mohla rozdávat po hrstech („Já chci jen sundat kočku ze střechy, proč bych měl otravovat hasiče?“) a dělala to ráda („Slečno, vy jste prostě poklad.“). Jenže všechno má své světlé i tmavé stránky. Ta tmavá byla, že ji stereotyp chytil i tak. Nudila se. Nebavilo ji dokola to samé, potřebovala by dovolenou, vyrazit do někam do divočiny a zažít něco nového.
Světla ulice prchala kolem ní. Lampy, barevné reklamy a neony ji měly doprovázet až domů. Cyberplex bojoval se světelným smogem, ale stále neúspěšně. Ani největší ekologický gigant nezmůže moc proti marketingu. Světla jí budou pálit v už tak dost unavených očích ještě pár desítek minut.
„Budu končit, zlato. Přežij směnu.“
„Pa.“
Natáhla se k mobilu, aby típla hovor. Na vteřinu spustila oči z cesty.
Koutkem oka zahlédla muže, co vyběhl z postranní uličky. Stihla se narovnat, vykřiknout a dupnout na brzdu. Strhla volant.
Slyšela tupé duc.
Auto zastavilo.
„Lot! Jsi v pořádku?“ vyjekla Barbara.
„Jo… Jo, jo…“ vykoktala Lottie. „Musím jít! Zavolám ti!“
Vyplašeně vyběhla ven. Muž v obleku se sbíral ze silnice, držel se za hlavu.
„Bože, jste v pořádku, nehýbejte se!“
Muž na ni zmateně pohlédl. Byl úplně celý od krve a levá ruka mu nečinně visela vedle těla. Jak mohl po tom nárazu stát Lottie nechápala.
„Zavolám sanitku.“
„Ne,“ zarazil ji muž prudce. „Žádnou sanitku.“
Lottie strnula. Celou levou část vlasů a krku měl slepené krví, černá barva saka taky nedokázala skvrny skrýt.
„Ale…“
„Už jsem měl horší, když jsem si tehdy přeležel krk, fakt,“ pokusil se muž o úsměv. Zvedl se mu jen pravý koutek. Zavrávoral a vrhl rychlý pohled do uličky, odkud vyběhl. Udělal nejistý krok.
„Haha,“ pobavila ho Lottie a zastoupila mu cestu, aby se nezřítil. „Ale jste zraněn, a…“
„Musím běžet,“ otočil se.
Lottie v duchu zacinkal varovný zvonek, ale rozhodla se ho ignorovat.
„Potřebujete pomoct?“
Muž se zarazil a očividně nevěděl, jak odpovědět.
„Můžu vás někam hodit.“
Přešlápl a kývl. „Díky.“
V autě si ho mohla prohlédnout blíž. Nebyla doktor, ale zranění ve svém oboru viděla dost – hlavně u chlapů, co se snažili si domácnost opravit sami a až potom volali o pomoc – tak jí došlo pár věcí.
Krev nevytékala. Na uchu byla zaschlá, to nemohla stihnout za tu chvilku. Ta na obleku navíc nevypadala, že by patřila jemu. A jestli nemohl pohnout rukou, musel mít při nejmenším vyhozené rameno. Kdykoliv auto drclo, jeho výraz se nezměnil. Ani sebou necukl bolestí.
Lottie se kousla do rtu. Zase konala dřív, než přemýšlela. Jestli nebyl sjetý, byl stoprocentně nebezpečný.
„Jsem Edan. Edan Doe,“ přestavil se.
„Lottie. Kam to bude?“ snažila se znít nenuceně.
„Hlavně… daleko odsud.“
Lottie kývla a nastartovala. Už byla úplně vzhůru. Mozek jí jel na plné obrátky. Může ji přepadnout, sebrat auto a ujet. Udělat něco horšího. Vypadalo to, že hodně posiluje, tak by ji určitě zlomil, jako tyčku. I s tou ochrnutou rukou. Co když…
Edan se chytil za hlavu a zaúpěl.
„Ježiši!“ vyjekla znovu Lottie. „Co je vám?“
Edan něco zamumlal, Lottie se nemohla rozhodnout, jestli říkal plesy nebo vlasy. Přibrzdila.
„Po-tř-bu… ju… mechanika,“ vysoukal ze sebe Edan.
Lottie všechno došlo. Nefungující ruka, krvácení z ucha, náraz. No jistě! Ten člověk byl ochrnutý a náraz mu poškodil pohybový čip!
„Nemocnice by byla lepší,“ navrhla.
„Ne- nemocnici, ne.“
Lottie se kousla do rtu a učinila rozhodnutí.
Kdyby to Barbara věděla, zabila by ji.
***
„Teď opatrně,“ varovala ho. Edan do ní byl zavěšený, nedokázal se pořádně udržet na nohou. Překročili roombu a Lottie ho pustila nad gaučem. Svalil se do něj jako šutr a zůstal ležet. Lottie nad ním chvíli stála, nejistá, co teď.
„Ještě, že máte bezbariérový přístup pro mrzáky,“ konstatoval Edan.
„Nehýbejte se, dojdu pro věci.“
„Když se odplazím, najdete mě na zahradě.“
Lottie ignorovala vtip a odběhla do kuchyně. Nejdřív vodu – na pití a omytí. Určitě desinfekci. Dát ho dohromady. Pak… nebyla neurolog. Čipy znala, ale rozuměla jen těm od klimatizací a bezdrátového ovládání. Hrabat se v hlavě a míše by měli jen doktoři.
Vrátila se a položila sklenici před Edana. Pak jí došlo, že se sám nenapije, tak mu ji přiložila k ústům. Cítila z něj alkohol.
„Řeknete mi, co stalo?“
Edan se usmál a pak zavrtěl hlavou.
„Jen potřebuju trochu pomoct a nechám vás být, vážně. Mám za sebou těžkej den.“
„Nepovídejte.“
Vstala, otřela si zpocené ruce do kalhot. Co dál?
„Hej. Madam, já chápu, že jste nervózní. Já vám nic neudělám. Nejsem… nepohnu se.“
„Jo… jasně.“
„Vyhodil jsem si drát, potřebuju ho jen nahodit zpátky. Tady,“ poklepal si pohyblivou rukou na ucho. „To byste mohla zvládnout, ne? Máte drobné ruce. A já pak zmizím. Přes tu zahradu.“
„Drát?“
„Čím míň víte, tím lepší. Vážně.“
Lottie se k němu nahnula a podívala se do ucha. Myslela si, že přes strup špatně vidí, ale pak zalapala po dechu.
„No to mě poser na holý záda.“
„To prosím ne.“
Střelila po Edanovi pohled.
„To půjde, ale nejdřív panáka.“
Nalila si sklenici whisky, kterou dostala minulý týden k narozeninám. Jednu nalila i Edanovi a donutila ho ji exnout. Zakuckal se.
Připravila nářadí. Už držela pinzetu, když někdo zabouchal na dveře.
Lottie ztuhla, ale v Edanovi by se krve nedořezal, jak zbledl.
„Lottie, prosím vás…“ začal.
„Co jste provedl?“ sykla.
„Já… nechtěl jsem. Vážně jsem nikomu nechtěl ublížit. Prosím, pomozte mi. Já nejsem vrah. Nebyl jsem to já.“
Lottie se dívala na ten balíček neštěstí a zatnula zuby. Co měla dělat? Úplný cizinec nejspíš někoho zamordoval a ona mu pomáhá? Neměla by, ale…
Smutek v jeho očích byl pravý. Přes všechny hloupé vtipy a snahu odlehčit situaci, ten člověk… opravdu člověk? … trpěl. Něco se mu stalo a ona ho nechá ve štychu?
„Pomáhání zločincům… jaký génius by jim chtěl pomáhat?“ vzpomněla si na slova Barbary, když se učila na zkoušku. Mít v rodině policistku jim všem přišlo skvělé, ale teď si Lottie vzpomněla na všechny poučky. Rychle tu myšlenku zahnala, když se ťukání ozvalo znovu.
„Do zahrady,“ poručila. Edan se nenechal pobízet. Jako pořád stejný balvan spadl z gauče na zem a začal se plazit k zadním dveřím. Lottie neměla čas mu pomáhat. Rychle shrábla krvavé ubrousky a hodila je do koše. Bouchání zesílilo.
„Hned!“ zařvala s nadějí, že ji návštěvníci uslyší. Sjela obývák pohledem. Jako po výbuchu. Tímhle nikoho neoblafne. Vůbec to nevypadalo, že tu je sama.
Zarazila se.
Sama. No jistě!
Policistům otevřela s tím nejnepříjemnějším výrazem.
„Co chcete?“ vyštěkla bez pozdravu.
Policisté se podívali jeden na druhého a Lottie v jejich pohledech poznala zprávu. Další nepříjemná ženská, měli to vůbec zapotřebí? Stejný výraz mívala, když vyprávěla Barbaře o pitomcích, co jí zkazili den tím, že si ji k sobě zavolali třeba v deset v noci.
„Promiňte, madam. Máme jen pár otázek.“
Rychle přelétla byt očima. Po Edanovi ani stopy. Přesto přivřela dveře. „Je skoro půlnoc, co se děje?“
„Dnes v noci jste do auta nabrala muže, máme záznamy z bezpečnostních kamer.“
„A?“
Policista si povzdechl, ale Lottie mu vyslýchání nehodlala udělat snazší.
„Rádi bychom věděli, kde je.“
„Jak to mám vědět?“
„Madam, spolupracujte trochu.“
Lottie se ušklíbla a opřela se o rám. „Fajn. Vběhl mi pod auto, tak jsem zpanikařila. Chtěla jsem volat záchranku, ale zastavil mě. Tak jsem mu nabídla, že ho vezmu k doktorovi. Chvíli jsem ho vezla, ale byl… divnej. Celej od krve a něco mumlal. Tak jsem se vyděsila. Myslela jsem, že by mě mohl zabít nebo víte co. Ublížil no. Tak jsem ho vykopla u hotelu na Západní.“
„Řekl něco?“
„Jen, že je chromý a blbne mu čip, proto se chová tak divně. Ale já to nehodlala riskovat, řekla jsem čau a jela.“
Policista pokýval.
„Takže jste ho vezla jen kousek.“
„No jo, měla jsem strach, co by mi mohl províst. Byl podezřelej.“
„Takže by vám nevadilo, kdybychom se vám rozhlédli doma?“
Lottie vytřeštila oči.
„No to teda vadilo.“
„Jen nahlédneme, jestli jste v bezpečí. Tihle blázni se rádi vrací.“
Policisté se usmívali. Lottie poklepala prsty na dveře.
„No, já nevím…“
„Nebo se vrátíme my a s příkazem k prohlídce.“
Lottie se naježila.
„Fajn. Ale nenesu zodpovědnost za nic, co vidíte. Hrozný, takhle vpadnout lidem do baráku. Sem chtěla mít hezkej večer.“ Ustoupila jim. Oba ignorovali rohožku a začali se rozhlížet kolem.
„Žijete sama?“
„Jo.“
Pokývání hlavami. Ještě dva kroky. A jsou v obýváku.
„Proč tu máte dvě skle-“
„Ah.“
Lottie stála u vchodových dveří a kdyby pohled mohl zabíjet, oba policisti by měli honosný pohřeb.
„Pardon, madam. Půjdeme.“
„Ne, jen zůstaňte, večer mám stejně zkažený. Ještě mám patro a zahradu.“
„To nebude nutné, díky za vaši spolupráci.“
Vyklidili místo stejně rychle, jako přišli. Lottie za nimi zabouchla. Opřela se o dveře a hlasitě se rozesmála. Musela si zakrýt ústa, ale vrčení motoru jí dalo vědět, že je policie pryč.
Pak si vzpomněla na Edana a tryskem vyběhla do zahrady.
Ležel na zádech u tújí a rozprašovač ho kropil jako další květinku. Nečinně zíral na nebe.
„Zkusila jste někdy pozorovat hvězdy v dešti?“
Lottie ho vytáhla na nohy a vrátila se s ním na gauč. Edan poděkoval a pak mu sklaplo, když uviděl, co leží na stole. Ubrousky, desinfekce, whisky, dvě skleničky a mezi tím vším obrovské černé dildo.
„Páni, a já myslel, že chlapi mají nereálně standardy.“
„Hej! To byl dárek. Jen vtip. K narozeninám!“ zrudla Lottie a sebrala inkriminovaný předmět a hodila ho do skříně.
„Já vás nesoudím, naopak obdivuji. Taková velikost, to já…“
Lottie ho píchla šroubovákem do ucha. Vyjekl a sklapl.
„Radši mi řekněte, co se děje,“ uťala ho.
***
Když sbíhal po schodech, zmáčený krví svého jediného přítele, mozek mu běžel na plné obrátky. Pořvával na něj spoustu věcí, ale Edan si musel vybírat.
Co teď? Kam dál?
Zarazil se v osmnáctém a vrazil do své kanceláře. Musel se přesvědčit.
Otevřel lednici. Prázdná.
Polkl. V uchu mu hvízdalo a přestával mít cit v ruce.
Klid, hlavně klid, radil si.
Žádné jídlo, i když byl přesvědčený, že si tu skladoval svačinky na týden. Jedl přece. Každý den v deset sendvič, který si ráno připravoval místo snídaně. Rutina.
Nebo ne?
Vzpomínky se mu vařily v hlavě jako by hyperaktivní kuchař vzal vařečku a pořádně zamíchal.
Čip v hlavě. Hlasy. Nejedl. Celý člověk na něj řval, že necítí bolest, jak je to možné, proč necítí!?
Na pozice dosadí androidy…
Edan si zakryl ústa, aby nevykřikl. Do očí se mu vehnaly slzy. Android? Nesmysl, nemohl přece…
Ale mozek mu tvrdil opak. Jako by se s čipem ven vylily vzpomínky a příkazy, které měl doteď blokované. Jeho život – lež. Simulace. Nejedl, nechodil na záchod, jen se tvářil, že konzumuje. Necítil, jen ho program přesvědčoval o tom, že ano. Edan ho narušil a teď ani nevěděl, že mu nefunguje paže, kdyby nezahlédl svůj odraz v okně.
Potřeboval čas na přemýšlení.
Jenže ho neměl.
Protokol zněl splnit úkol a vrátit se do továrny. Když se nevrátí, najdou si ho.
Rozběhl se. Po pár patrech slyšel řev. Někdo našel Stephana. Edan běžel jako o život.
Mohli ho dostihnout každou chvíli.
Nohy se mu motaly, zakopával sám o sebe. Snad jen silou vůle nespadl. Potřeboval místo, jakékoliv místo. Urovnat si myšlenku. Jen chvíli klidu. Chvilku…
Auto ho nabralo s hlasitým bouchnutím.
Teď seděl tady. Zrzka na něj chvíli koukala jako na zjevení a pak se mu začala hrabat v uchu. Odmlčel se. Když na chvíli přestala, natáhl se pro whisky a nalil si další. Kopl ji do sebe naučeným způsobem. Jaký na něj měl alkohol vlastně vliv?
„Jsem zmatený,“ řekl konečně.
„To jsme dva.“
Cvaklo to.
„Au!“
„A je to.“
Konečně mohl zvednou ruku a cit se mu vrátil.
„Díky.“
Lottie pokrčila rameny. Tvářila se, že se nic nestalo, ale Edan věděl moc dobře, že je to jen slušnost. Jen tak někdo by se o něj v tomhle stavu nepostaral. A i kdyby ano, potom, co by se dozvěděl, že je Edan vrah, utekl by s křikem nebo by volal policii. Ne Lottie. Teď měl strach, že se to s ní ponese.
„Už vás nebudu obtěžovat.“ Zvedl se, ale Lottie ho chytla za ruku.
„Ti dva se jen tak nevrátí. Můžete si tady odpočinout. Srovnat si hlavu.“
Edan se podrbal za uchem.
„Už jsem vás dostal do dost velkého průšvihu. Fakt tu chcete někoho, kdo nemá jen o kolečko víc, ale má jen kolečka?“
Lottie zamávala rukou, jako by odháněla mouchu.
„Koupelna je támhle, deku vám donesu. Jen se vyspěte.“
Edan se usmál.
„Um… Jste si jistá, že nemáte na večer lepší společnost?“
Lottie zvedla nechápavě obočí.
„Teda jako… větší?“ naznačil rukama.
„Jděte do háje, drahý pane,“ odsekla. Vystoupala po schodech k pokoji.
„Díky, Lottie!“ zavolal za ní.
„Dobrou noc.“
***
Edan celou noc nespal. Ležel na gauči a zíral do tmy. Snažil se posbírat zbytky rozumu. Zrníčko po zrníčku, ale vždycky, když už ho měl v hrsti, roztřásly se mu ruce a smysl se rozsypal.
Pomalu. Postupně. Jedno za druhým.
Byl android. Celý pět let vystupoval jako člověk a nikdo nepoznal rozdíl. Do háje, ani on ho nepoznal! Jenže tak dokonalí androidi neexistují. Všechny stroje od Cloudu 9, které kdy viděl, měly velké nedokonalosti. Jen přijímaly příkazy, věnovaly se své práci, a většina ani nevypadla jako lidi. V tělech měly zabudované tisíce hmyzích končetin a těmi plnily svou práci stonásobně rychleji a s větší přesností, než ubozí lidičkové s dvěma rukama a deseti prsty.
Stephan se bál dokonalých androidů.
Chudák Stephan.
Edan si zatlačil na oči a vydechl.
Jak si mohl nevšimnout, že je stroj? Ignoroval se? Byl si jistý, že fungoval jako normální člověk, ale nové vzpomínky pohltily program a smazaly všechny nesmysly. Nejedl normální jídlo, témě nespal. Pil, ano, to mohl a vylučoval tu samou tekutinu. Nikdy si toho nevšiml.
A jídlo… pamatoval si, jak si dělá svačiny. Ale taky hromady proteinových tyčinek. „Mám alergii na lepek. A mléčné výrobky,“ říkal vždycky všem, když se jimi cpal. Nikdy ho nenapadlo, jak s takovou alergií může dělat sendviče na svačinu. Nikdy ho nenapadlo, že mu mozek lže na každém kroku. Všechno to byl výmysl programu, aby mu dodal pocit, že patří mezi živé.
Co ještě bylo falešné?
Vstal. Prošel kuchyní a posadil se zpátky na gauč. Škrtl zapalovačem a nad plamen nastavil dlaň.
Téměř okamžitě ucukl.
Jenže bolest nebyla pravá. Čekal ji. Ale vlastně si způsobil jen reakci. Něco čekal, tak si to vysnil. Ale ve skutečnosti i pocit bolesti byl lež. Jen zasraná lež!
Zkusil to znovu.
Ucukl. Frustrovaně zanadával.
Doběhl pro nůž. Neřízl se.
Olízl jar. Málem se pozvracel (mohl vůbec?).
Otevřel ledničku.
„Co to děláte?“
Trhl sebou. Lottie stála za ním, ruce překřížené na hrudi. Edan pomalu lednici zavřel a pak do ticha nočního domu řekl prostě: „Panikařím.“
Lottie ho obešla, chytla ho za ramena a odtlačila ho zpátky ke gauči. Kecl si tam a schoval obličej do dlaní. Slzy fungovaly, tak aspoň něco, na co se mohl spolehnout.
Lottie postávala vedle a vytírala si z očí ospalky. Pak se posadila vedle něj.
„Takže?“
„Jsem stroj! Nejsem člověk!“
„Jo, máš dráty v hlavě.“
Edan přijal nabízenou krabičku kapesníků a otřel si oči. Pak propadl v další salvu vzlykotů.
„J-já ani nemůžu j-jíst.“
„Whisky jsi mi tu vypil.“
„J-joooo,“ zabořil hlavu do kapesníku.
Lottie unaveně zavrtěla hlavou a pak ho štípla do paže.
„Jau! Proč jsi to-jste to…“
„Stroj necítí bolest,“ konstatovala suše Lottie.
„A-ale…“
„Víš kolikrát jsem omylem nakopla svoji roombu? Nikdy mi neřekla au. Možná jsi z drátů, ale nejsi bezduchá věc.“
Edan se na ni díval zamlženým zrakem a popotáhl.
„Ale to je jen naučená reakce. Nic to neznamená. Jen počítač. Jsem jen…“
„A ty myslíš, že já mám mozek v prstech?“ zamávala mu Lottie před očima. „Taky je to všechno v hlavě a v reakcích. Mozek je jeden velkej počítač.“
Edan začal trhat kapesníky na kousíčky.
„Ale není to stejné.“
„Můžeš jíst, když bys chtěl?“
„Asi… Nevím, jak by to šlo ven.“
„Pít?“
„Uh-uh.“
„Cítíš tohle?“ přejela mu prsty po hřbetu ruky. Edan kývl. „A tohle?“ teď ho pohladila celou dlaní.
„Jo, ale necítím v tom rozdíl.“
Lottie zvedla obočí.
„Jo? A vnímáš něco jinak?“
Copak věděl, jak moc se liší od člověka? Za tu chvilku nemohl přijít na to, co všechno mu sebrali a nedali. Když se z něj stal Edan stroj, nemohl spoléhat na to, co dělal jako Edan člověk. Nemuselo to být stejné.
„Tak jinak. Co se ti fakt líbí?“
Edan zaváhal. „Barvy.“
„Jako odstíny?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Jasné barvy. Mám z nich… radost? Asi radost. Vidím i odstíny, rozpoznám jich stovky, ale těší mě jasné, světlé barvy. Víš, jako když se stane něco a ty se chceš usmívat, máš dobrý pocit a naplňuje tě to. Tak mám rád barvy. Žlutá je nejhezčí.“
„Jsou lepší, než dotek?“ zeptala se Lottie.
„Ano. Trochu.“
„No vidíš, jak rychle se nacházíš. Co jiného?“ prohlédla si ho. „Holíš se?“
„Ne, asi mi vousy nerostou. I když přísahám, že na žiletky si pamatuju.“
Lottie mu přejela prstem po tváři. Málem uhnul, ale zarazil se. „Jako dětská prdelka,“ konstatovala Lottie.
„Nepudruju se.“
Usmála se.
„Co spánek?“
„Nevím, spíš ne.“
„A sex?“
Tentokrát sebou cukl.
„No, rozhodně rudneš,“ popíchla ho.
„Ptáte se na takové otázky na každé první schůzce?“ prohodil Edan na oko uraženě.
„Ne, jen těch, co viděli zásobu mých erotických hraček.“
„Pak si dovolím oznámit, že já je nepotřebuju,“ vypnul hruď.
„Takže žádný sex, hm?“
„Tak jsem to nemyslel!“
Lottie se zasmála.
„Ne, vážně. Musí to být hrozný, ale jen proto, že funguješ jinak, ještě neznamená, že jsi jen stroj.“
„Díky.“
„Tak blbý vtipy by stroj nevymyslel.“
„Fakt. Díky.“
Lottie se opřela a hodila nohy na stůl.
„Chceš vědět?“ zeptala se.
„Jak to myslíš?“
„Přemýšlela jsem. Říkal jsi… zabil jsi svého šéfa, že jo? Kvůli programu. Chtěl bys vědět, jestli jsi v tom sólo? Třeba by ti pomohly odpovědi.“
Edan se zarazil. Byl tak zahloubaný v sebelítosti, že se ani na okamžik nezamyslel prakticky. Co dál? Co se teď bude dít? O co vůbec jde? Nevěděl, jestli na ty otázky chce odpověď.
„Nevím. Asi jo. Ale jak mi v tom chceš pomoct?“
Lottie vyskočila na nohy. „Zavolám ségře.“
***
Ani Lottie pořádně nespala. Ne snad proto, že by měla v domě vraha – asi jí to pořád nedocházelo – ale kvůli něčemu úplně jinému.
Tajemství.
Záhada.
Přišla si zase jako malá holka, které děda dal šifru a ona strávila týden jejím luštěním (zatímco Barbara ji vyřešila za dvanáct minut a dvacet pět sekund a měsíc o tom nesklapla). Právě se jí do ruky dostala taková šifra. Androidi, co vypadají jako lidi.
Vyběhla schody a Edan ji následoval. Ani na chvíli o svém rozhodnutí nezapochybovala. Prostě zavolala Barbaře.
„Ahoj, potřebuju velkou laskavost.“
Edan na ni hleděl, jako by se zbláznila, tak na něj mrkla, že má vše pod kontrolou.
„Charlotto, do háje, trnu o tebe strachy a ty chceš laskavost?“ sejmula ji Barbara okamžitě. Lottie se nevinně usmála, i když ji sestra nemohla vidět.
„Promiň, promiň, nic se nestalo. Jsem v pořádku. Hele, potřebovala bych od tebe pomoct. Kamarádka píše článek a shání super nelegální informace.“
„Zapomeň, Lot, nenechám se kvůli tobě vyrazit,“ zarazila ji Barbara.
„Je to hrozně moc důležitý. Potřebuju vědět, jestli se objevily nějaká napadení nebo nevyřešené případy, ideálně vraždy, které způsobil android,“ nezastavila se Lottie.
„Android?“
„Jo, o tom byste něco mohli mít, ne?“
„Nevidím jediný důvod, proč by androidi zabíjeli lidi. Možná, ale řekla jsem…“
„Prosím, Bubu,“ zašvitořila Lottie.
Na druhé straně se rozhostilo ticho. Lottie přitlačila na pilu.
„Já to fakt potřebuju, Bubu. Je to otázka života a smrti. Budu ti zavázaná do konce světa. Opravdu…“
„Přísaháš, že je to tak důležitý?“
Barbara zněla jako by jí někdo nakopl štěně a ona mu nemohla zakroutit krkem.
„Jo.“
„Lžeš mi v něčem, Lottie?“
„V něčem.“
Barbara si povzdechla.
„Jsi hnusák.“
„Ale?“
„Podívám se. Nic neslibuju.“
„Miluju tě, Bubu.“
„Jdi do háje.“
Edan sledoval rozhovor s narůstajícím zmatkem. Lottie položila telefon a usmála se.
„Tak jsem jí říkala jako malá. Nikdy tomu neodolá, jen to nesmím zneužívat. Ztratilo by to efekt.“
„Jsi si jistá, že ty a tvoje sestra na mě nehrajete nějakou šarádu a nejste tajné agentky?“
„Nejsme,“ ujistila ho Lottie.
„V tom případě jste úplní magoři.“
Venku svítalo.
***
Korra si užívala klidné ráno v bazénu. Milovala ledovou vodu, obzvlášť v těchto vedrech. Teploty ji hřály na duši – pousmála se nad tou představou – protože byly jiné než normální.
Normální se těžko rozeznávalo. Vůči normálnímu byla znecitlivělá a ani nevěděla, jestli ho dokáže rozpoznat. Necítila nic, dokud nevrhla tělo a mysl do extrému.
Horké sprchy, ledové bazény. Mohla by si nechat nainstalovat saunu. Bude to muset probrat s mechaniky, jestli je pro ni vůbec něco takového bezpečné. Sauna by se jí moc líbila.
„Korro, potřebujeme tě na place,“ přerušil její rozjímání hlas. Otráveně vylezla z vody. Někdy by si nejradši udělala lobotomii, aby ji nemohli otravovat, když nechce. Ale práce volá.
A ona svou práci milovala.
Zabalila se do županu a bez dalších průtahů vyjela do kanceláře. Nikdo se neobtěžoval přijít, ale byla to ta nejlépe odstíněná a chráněná místnost, kterou centrála Cloudu 9 nabízela. Dost možná i ve městě.
Šéf se objevil na obrazovce a v tváři měl netečný výraz. Nikdy ani nemrkl, když se něco pokazilo. Měl stovky pojistek a taky měl Korru.
„Vymkl se nám další,“ začal Terry mluvit bez okolků. „Edan Doe, výroba prvního ledna 2049. Pracoval v Cyberplexu, měl zajistit krytí našich agentů. Zavraždil podle pokynů ředitele a potom jsme s ním ztratili spojení. Vytrhl se programu. Zprávy a záznamy máš v příloze.“
Korra stáhla instrukce. S uprchlíky soucítila. Vytrhnout se síle programu potřebovalo pevnou osobnost nebo pořádný šok. Zůstat potom skrytý vyžadovalo ještě finesu. Když se vyrvala ona, nemohla dva týdny mluvit a nechápala, co se děje. Věděla jen, že se nesmí nechat chytit a že není člověk.
Někteří se zabijí.
Někteří začnou zabíjet.
„Postarám se o to,“ slíbila.
„Nezkaž to. Nemusím ti připomínat tvoje poslední fiasko.“
Korra se mlčky otočila a odešla. Nikdo jí nic připomínat nemusel. Je nejlepší vražedkyně, kterou Cloud 9 má.
***
Nálada se mu trochu zlepšila, ale myšlenky mu stále vířily hlavou. Do toho mu zase začalo hučet v uchu. Musel poškodit obvody. Ťukání a šustění ho přivádělo k šílenství. Jak má normálně přemýšlet, když má v hlavě tak hlasitě?
Lottie naproti němu snídala cereálie. Její křoupání a cinkání lžíce o misku mu bolest hlavy jen zhoršovaly. Ťuk, ťuk, šššš, cink, křup, křup. Promnul si čelo a zaúpěl.
Lottie se na něj tázavě podívala.
„Něco nefunguje,“ ukázal si na ucho.
Lottie odložila misku. „Nepomůžu ti. Umím toho hodně, ale o androidech nevím vůbec nic. A vůbec ne o tak propracovaných, jako ty.“
„Nechtěla jsi říct vypracovaných?“
„Asi ti není tak zle, když tě humor nepřešel.“ Vzala lžičku a schválně s ní praštila do misky. Edan sykl bolestí.
„Dobře, dobře, omlouvám se.“
Lottie se zamyslela. Edan ji pozoroval a vlastně až teď si ji pořádně prohlédl. Předtím neměl čas se zabývat svou zachránkyní. Měla jasně zrzavé vlasy a tvář posetou pihami. Když přemýšlela, kousala si ret. Oblékla si světle zelené tílko a ta kombinace barev Edana těšila.
„Asi mám nápad,“ řekla konečně.
„Hm?“ zamrkal Edan nepřítomně.
„Mám nápad,“ zopakovala Lottie. „Loni jsem byla na konferenci sběratelů a modelářů. Přednášela tam nějaká doktorka pro pokročilou kybernetiku a umělou inteligenci. Neznám ji osobně, ale ta by mohla vědět, co s tebou.“
„A jak víme, že nepracuje pro… hlasy?“ Edan si až teď uvědomil, že o svým loutkářích neví vůbec nic. „Pro Cloud 9,“ rozhodl se.
„Nevíme.“
„Ještě jedna otázka. Konference modelářů?“
Lottie se rozzářily oči.
„No, ano, jsem modelář. Specializuju se na sbírání automatonů všeho druhu. Nejradši mám zvířata.“
„To se prodává?“
„Koupíš součástky a sestavíš. Jako lego. Někdy zkouším tvořit vlastní, ale moc mi to nejde,“ zapýřila se. „Chceš se podívat?“
I přes rostoucí bolest hlavy kývl. Nemohl říct ne takovému nadšení. Kdy byl on naposledy upřímně rád? A dokáže to vůbec? Měl by si z Lottie brát příklad. Zvedala mu náladu už jen svou přítomností.
Takhle čistou dílnu Edan ještě neviděl. Vše srovnané podle velikostí a potřeby. Vedle velkých nástrojů, které nosila do práce, tu ležely drobné, tenké, s velkou lupou, kterými skládala své modely. Rozuměl hromadě různě tlustých pinzet, ale mini skalpel mu připomněl nůž a krev. K čemu jí byl takový nástroj?
Sbírku měla vystavenou na policích a jen letmým pohledem napočítal alespoň pětadvacet kousků.
„Není to nic moc, začala jsem tři roky zpátky,“ vysvětlila Lottie.
Edan si všiml psa velkého jako dlaň. Vedle něj kočky, která ho převyšovala o délku těla. Kance, krávu, jelena s ohromným rozvětveným parožím. A pak tu ještě stál…
„To je Minotaur?“
„Jo, mám ráda set mýtů a báji. Dělají všechno pro to, aby ty potvůrky neztrácely balanc. A někdy je to dost těžké. Třeba kentauři hrozně dlouho padali na obličej, tak je nemohli začít prodávat.“
Edan se usmál pod představou kentaura žadonícího o milost, protože se nemůže postavit kvůli tlusté hlavě zapíchnuté v písku.
„Na čem teď pracuješ?“ zeptal se.
Lottie mu s radostí v očích představila polotvar na stolku. Zatím připomínal spíš změť šroubků a malých ocelových částí těla. Torzo mohlo patřit jakémukoliv tvoru, plnila ho ozubená kolečka.
„To je lodička?“
„Bude to drak,“ vysvětlila Lottie. „Měl by zvládnout i létat a když ho naplníš plynem, tak vyfukovat plamínek. Ale je to dřina.“
„Až bude hotový, chci vidět ukázku,“ nadhodil, a i sám sebe překvapil, že dokáže myslet na příště, když hlava třeští, tlačí ho za očima a na patře cítí krev.
„Jasně, ráda,“ usmála se Lottie.
Edan si toho úsměvu vážil. Nikdy dřív takhle přemýšlet nemusel, ale teď, když se mu svět obrátil naruby a v bolestech se domáhal utracení, byl drobný úsměv kapičkou naděje. Možná je stroj, ale změnilo se doopravdy něco?
„Lottie, chtěl bych ti za všechno poděkovat,“ řekl.
Pak omdlel.
***
Obyčejný domek na předměstí – takový ten z papundeklu, který by se rozsypal pod trochu větším náporem větru. V létě neměl žádnou izolaci a pekli jste se v něm a v zimě mrzli. Samozřejmě, to vše bylo pravda předtím, než město obklíčila protivětrná zeď a pod ulicemi se táhlo zateplení, které v zimě hřálo a v létě fungovalo jako klimatizace. Proto si Korra užívala svůj bazén na střeše Cloudu 9. Tam žádná klimatizace nebyla, tam sluníčko pařilo jako za starých dobrých časů. Chtěla by je zažít, kdy ještě ulice byly zaváté sněhem nebo praskal beton pod náporem horkých slunečních paprsků. Cokoliv, jen ne tenhle nucený průměr.
Stejný dům by si postavila mimo město a čekala by, jestli ji smete hurikán nebo jestli se upeče v letním vedru.
Zámek s menšími potížemi prolomila. Snazší by bylo probourat se stěnou, ale nechtěla své oběti vyplašit. Vešla s pistolí připravenou. Žádné zdržování, žádné otázky, jen kulky.
Na gauči v obýváků se skvěly krvavé fleky. Bližší analýza prozradila, že je syntetická. Android tu byl – věděla to, ale teď měla i důkaz. Ale tím to haslo. Dům zel prázdnotou. Žádná lidská bytost, a kromě roomby ani žádný stroj.
Nádobí zůstalo na stole, ale skříně byly úhledně uklizené. Odešli ve spěchu, ale nesbalili se, takže neutíkali. Zatím.
Posadila se do křesla. Oni se vrátí, pozdraví je kulkou, práce bude u konce a nikdo jí nebude moct předhazovat minulé chyby. Vyvalí se v bazénu, pustí si hudbu a…
Zamrkala.
Před zrakem se jí objevil velký červený vykřičník. Varování? Rychle zprávu přijala.
Někdo se hrabal v policejních složkách, ve kterých neměl.
Korra zanadávala. Pak si všimla jména a spěch ji přešel.
Nakonec nebude muset na nikoho čekat.
Nakonec její oběti budou muset za ní, ať chtějí nebo ne.
***
Lottie se snažila nepanikařit a nenabourat. Edan vedle ní dýchal, ale vůbec nereagoval. Kdo ví, jestli dýchání vůbec potřeboval. Stroj mohl zvedat hruď a Edan mohl být… Bála se, že se převařil. Vyhořel. Jeden špatný drát nadělá pořádnou paseku. A byla by to její vina, že se v něm hrabala.
Do toho jí volala stará Joycová. Lottie jí to už potřetí vytípla, ale ta ženská byla neúnavná. Lottie sešlápla plyn. Vyhýbala se té nejhorší dopravě, mobil vyřvával, Edan nic. Hovory od Joycové jí vypínaly GPS. Zaskřípala zuby.
„Vydrž, Edane,“ povzbudila nahlas. Neodpověděl, jen se nahnul ve směru zatáčky. Lottie ale potřebovala slyšet aspoň nějaký hlas.
„Dámě tě dokupy, fakt – hej! Koukej, kam jedeš, debile! – Vsadím se, že je to jen maličkost. Jeden drátek a budeš jako předtím. V pohodě, žádné ná – ty jdi do hajzlu! – žádné následky.“
GPS zhasla a nahradilo ji jméno Joycové. Lottie zaúpěla a konečně zmáčkla zelený telefonek.
„No konečně! Snažím se vám dovolat už půl hodiny!“
„Já teď vážně nemám čas, paní Joycová. Zavolejte do agentury,“ odbyla ji Lottie.
„Nechci nikoho jiného. Ta elektrika…“
„Tu vám opraví někdo jiný, nashle.“
Vytípla ji.
Znovu zazvonila.
„Co jste nepochopila!?“ okřikla ji Lottie.
„Mladá dámo, takhle se mnou mluvit nebudete…“
„Nashle.“
Pohlédla na GPS a mobil vypnula. Ještě dvakrát zahnula. Nestihla se ani vyděsit, kde to skončila. Jedna z těch mizerných ulic s poprskaným asfaltem a veškerým železem vyrvaným, odkud to šlo. Úklidové čety sem nevchází ze strachu o vlastní život. Lottie se strach nedotkl, stejně zastavila a vystoupila. Proč by renomovaná vědkyně žila tady ji ani nevešlo na mysl, prostě překročila bezdomovce a zabouchala na plechové dveře. Jako by se snažila dobít do elektrárny.
Ani zvonek.
Jen kamera.
„Doktorko Racingerová!“ zkusila zavolat, i když nikde neviděla mluvítko. „Potřebuju pomoc! Hej!“ zamávala. Nic. Otráveně kopla do dveří, zadunělo to. Tohle nevyšlo. Co jiného ale teď může dělat? Kdo by mohl mít dost zkušeností s androidy?
„Prosím, on umře!“ zkusila ještě jednou. „Doktorko! Je to android, jen vy ho můžete zachránit!“
Bez odezvy. V tuhle chvíli už ji pozorovali všichni bezdomovci v ulici. Dva se opírali o nákupní košík plný igelitek (kde vzali igelitky, vždyť jsou zakázané už dvacet let?), další vypadal, že spí pod novinami, ale tvář měl otočenou k Lottie. Nejspíš přemýšleli, jestli by se ji vyplatilo okrást. Lottie si promnula loket a o něco klidnějším krokem se vydala zpět k autu. Vyhýbala se bezďákům obloukem. Cítila, jak po ní sjíždí jejich zrak. Na chodníku zarachotila plechovka, jak se jeden z nich zvedl. Šouravé kroky.
Lottie se rozběhla. Skočila do auta. Edan se stále nehybně opíral o okýnko. Nastartovala.
Auto obklíčila skupina bezdomovců.
Vyjekla.
Nestihla zamknout. Dveře spolujezdce se otevřely a dva páry rukou vytáhly Edana ven.
„Hej!“ vykřikla, ale to už jí špinavá dlaň smrdící popelem zakryla ústa a vytáhla ji z auta.
***
Barbara udělala něco, za co by si jindy plácla přes ruce. Nebo by se rovnu spoutala a nechala se odvést za mříže. Informace o případech prostě z práce nevynášíte a už vůbec je nekopírujete na vás osobní počítač. Ale to, co vyhrabala, když se dívala po Lottině hloupém příběhu, ji nenechávalo spočinout.
Androidi – vlastně jim tak říkali jen kvůli humanoidnímu tvaru, jinak s lidmi neměli co dělat – byly pouhé stroje. Nehody se stroji se stávají, stejně jako vás může srazit auto, můžete omylem spadnout pod píst na kterém pracuje jedna z těchto věcí. Smrti spojené s androidy tak nebyly neobvyklé.
Barbara se podrbala v dlouhých hnědých vlasech a napila se kafe.
Ne, to, co objevila, byly stěží nehody. Tak třeba tady – majitel recyklační budovy nalezen mrtev a jeho asistent s ním. Případ vyřešen jako nehoda, i když v sobě oba měli kulku a asistentova zdravotní zpráva se ztratila.
Ředitelka mobilní společnosti uškrcena. Za jejími nehty nalezly kusy syntetické tkáně, která se neuvěřitelně podobala lidské. Případ odložen.
Prodavač na benzínce. Zastřelen. Na záznamu kulhající žena, které chybí ruka a trčí z ní píst a dráty. Případ odložen.
Mohla by pokračovat ještě hodiny.
Stroje zabíjely lidi a nešlo o nehody. Někdo to zametal pod koberec.
„Lot, do čeho ses to namočila?“ povzdechla si.
Nebo tady. Manažerka šperkařství. Skončila na pět týdnů v kómatu a když se probudila, tvrdila, že ji bodl android, co vypadal jako člověk. Po pár týdnech výpověď odvolala a je pod dohledem psychiatra.
Barbara vstala aby umyla hrnek a zbylé nádobí a pročistila si u práce myšlenky. Kovářova kobyla měla rozbitou myčku a její sestra neměla čas přijít na pomoc. Vůbec za všechny její vrásky mohla Lottie. Už od mala ji Barbara tahala z průšvihů. Těch malých – jako krádeže zeleniny na sousedově zahradě – až po ty velké – jako že se svou bývalou holkou neznaly pojem ochrana a Lottie jí pak týdny brečela na rameni při čekání na výsledky vyšetření, když zjistila, že ji její objev podvádí na každém kroku. Barbara by žila do sto dvaceti, ale Lottie z ní roky pořád ukrajovala. Ta její divoká nátura ji přivede do hrobu.
Co jen provedla?
„Zprávy,“ poručila obrazovce nad dřezem. Senzory reagovaly na pohyb očí a za chvíli našla, co chtěla.
Stephan Burrows, ředitel Cyberplexu, nalezen mrtvý v budově firmy. Pachatel neznámý – svědci tvrdí, že jím je jeho přítel, ale víc se ven nedostalo. O tomhle případu se složka ani nezmínila.
Stalo se to včera v noci. Lottie se kolem té budovy vrací domů.
Náraz a jak rychle jí položila hovor…
„To snad ne.“
„Bingo.“
Naježily se jí chlupy na zátylku nad tichým, mechanickým hlasem. Automaticky se rozhlédla po zbrani.
„Ani to nezkoušej. Otoč se. Pomalu.“
V kuchyni stála žena, o hlavu menší než Barbara, s jasně fialovýma očima a dlouhými blond vlasy. V ruce držela pistoli s tlumičem. Ani se neobtěžovala s rukavicemi.
„Teď uděláš, co ti řeknu. Zavolej své sestře,“ pobídla ji žena. Zbraní ani nepohnula. Barbara zahnala nervozitu. Stála sice před profíkem, ale to ona byla taky. Pomalu se otočila zpátky ke dřezu. Natáhla pravou ruku k obrazovce a druhou opatrně ponořila do vody.
„Do čeho se zamotala tentokrát?“ prohodila nenuceně.
„Míchá se do věcí, po kterých jí nic není,“ odpověděla vražedkyně. Barbara vytočila číslo. Vyzváněcí tón se rozezvučel po celé kuchyni.
„Můžeme se nějak domluvit?“ zeptala se.
„Ne,“ odtušila vražedkyně.
Barbara se uvolnila. Stiskla pod vodou těžkou křišťálovou sklenici (dostala set za úspěšné dokončení školy, rodina tušila, že ji práce přivede k alkoholismu). Prudce se otočila a hodila ji po útočnici. Ta se reflexivně přikrčila. Křišťál se roztříštil. Barbara přiskočila k ženě a chytila ji za zápěstí. Pokusila se vykroutit zbraň.
Vražedkyně jí praštila pěstí do spánku.
Barbara nepustila. Chvíli se přetahovaly. Přirazila útočnici na stěnu, odrazily se k lince.
Barbara sáhla po držáku s noži.
Blondýna ji strhla stranou.
„Pusť!“ sykla Barbara.
Kopla ženskou do břicha. Hekla, ale nezlomila se, ani neuvolnila sevření. Hlaveň pistole se začala nebezpečně naklánět k Barbařině obličeji.
Zaklonila hlavu.
Jedním úderem praštila čelem ženskou do nosu. Ta vyjekla. Zavrávorala. Barbara to využila. Strčila vpřed.
Blondýna spadla na zem a strhla Barbaru s sebou. Pistole jí vypadla. Vyměnily si pár ran, než se Barbaře povedlo blondýnu znehybnit. Seděla na ní obkročmo a tlačila jí obličej do podlahy.
Chmátla po pistoli a přiložila jí útočnici k hlavě.
Vyzváněcí tón stále vyřvával.
Barbara spolkla krev z rozraženého rtu.
„Tak a teď mi řekni, co ta šílená koza provedla.“
***
Edan snil – snad snil. O barvách a zvláštních tvarech. Poletující kolečka a čtverečky postupně měnily odstín. Přecházely z jednoho spektra do druhého. Přijal je za své. Dávaly ten největší smysl. Díky barvám chápal všechno a tělo mu zakrývalo příjemné teplo. Šířilo se mu z hrudníku a prostupovalo dál do končetin. Teplejší a teplejší – i barvy a tvary nabývaly žlutých, oranžových a rudých nádechů. Ostřejší a ostřejší.
„Můžete něco udělat?“ křikl jeden tvar na druhý.
„Nerušte!“
Edan je zahnal. Měl svoje barvy.
Ponořil se do tepla.
***
Když otevřel oči, cítil se příšerně. Bolelo ho úplně všechno. V ústech měl jako v polepšovně. Přál si, aby mohl všechny tyhle pocity vypnout.
Byly pryč.
Edan nic necítil. Vyděsilo by ho to, ale místnost ho vyděsila víc.
Osvětlená jen zářivkami, plechové stěny pokrývala rez a pohlcovalo ji hlasité hučení. Nad jeho lůžkem se sklánělo několik mechanických paží s desítkami nástrojů. Do obličeje mu svítilo ostré světlo a jen pár centimetrů nad ním se vznášel skalpel pokrytý krví.
Nemohl se pohnout!
Vyjekl.
„Hej, hej, hej!“ do zorného pole mu vešla Lottie, rozcuchaná a s tmavou šmouhou na obličeji. „Klídek, jsi v bezpečí.“
Edan se na chvíli uklidnil, ale skalpel číhající přímo nad ním vrátil paniku na místo.
„Přehříval ses, musely jsme tě spravit, hlavně se moc nehýbej, nebo si vyrveš dráty.“
Chvíli vstřebával informace a pak shlédl na své tělo. Místo hrudníku mu zela díra, ze které jako kořeny vylézaly dráty všech tvarů a velikostí. Zarudlé od krve. Rychle sklonil pohled zpátky na Lottie, něco známého v bouři chaosu.
„Promiň, že jsem tak otevřený, ale kde to jsme?“ řekl nakonec.
Lottie se ušklíbla a otočila se do místnosti.
„Je v pořádku,“ oznámila.
„Ne, počkej, nechoď,“ pokusil se po ní v panice hmátnout, ale ruce měl svázané. Nechtěl přijít o jediný zbytek rozumu. Lottie ho chytla za ruku.
Vydechl úlevou.
Znovu usnul.
***
Musel si zvykat na spoustu věcí, ale teď konečně cítil, že nad sebou má zase kontrolu. Pil kafe a cítil chuť na jazyku – pokud chtěl. Měl v sobě stovky možností toho, co dělat a jak cítit. Tlačil ho na židli zadek? Prostě ho vypnul. Užíval si svěžího větru? Posílil senzory. Bylo mu lépe.
Místnost, ve které se nacházeli, vypadala mnohem lépe než z pohledu na operačním lůžku. Slušný pokoj bláznivých mechaniků. Podlahy i stěny byly pokryté dráty, počítači a jinými přístroji, u kterých by hádal, že jsou ovládání na klimatizaci, ale kdo jich potřebuje osm?
Stále držel Lottie za ruku, protože z jejich hostitelů mu běhal mráz po zádech – i když ho vypnul. Nejen proto, jací byli, ale hlavně jim teď pořádně spílali.
„Jenom naprostý pitomec všem nahlas vytrubuje, že má s sebou androida. Chcete umřít, ženská? Copak vám nedošlo, s čím si zahráváte?“
Lottie taktně mlčela a nechala hlas z reproduktorů pokračovat.
„Kdyby vás slyšel někdo jiný než my, mohla jste být v pěkném průšvihu. Už tak jste v tom až po kolena. Určitě za vámi dávno poslali uklízeče. Venku nepřežijete ani vteřinu.“
V rohu místnosti stálo deaktivované tělo jednoho z bezdomovců. Na obličeji mělo šrám odhalující plast. Lottie se nenechala odvléct bez boje.
„Nevěděla jsem, co dělat,“ bránila se hlasu Lottie.
„To je vidět. Nejste první ani poslední, kdo se vyrval programu. Jen málo z nich má štěstí a přežije.“
Edan kývl. Věděl to. Teď, když mu tělo fungovalo, konečně i čistě přemýšlel. Protokoly v něm nechaly vzpomínku. Zmizet z místa činu a vrátit se do skladů Cloudu 9. Pokud by nemohl, měl se někde v ústraní zabít, aby mohli posbírat jen tělo. Z toho všeho mu vycházela jediná možnost – teď po nich jde zabiják. Mohl by do dveří vrazit každou vteřinu.
Chtějí ho zabít. Tím pádem chtějí zabít i Lottie. Věděla moc, to si ani Wizz ani Cloud 9 nemohli dovolit. Dostal ji do tohohle průšvihu, i když za nic nemohla. Do hajzlu, to nechtěl. Lottie ne.
„Co můžeme dělat?“ zeptal se.
„Právě teď, zlatíčko, čekat. Nehodláme vám říct nic důležitého, když nevíme, kdo je vám v patách. Takže se uvelebte, zůstanete tu nějakou dobu.“
***
Doktorka Racingerová a její manžel měli perfektní ochranku sestávající se ze skupiny mechanických bezdomovců („Nejsou tak dokonalí jako ty, Edane, jsou to jen stroje.“) a kamerového systému v celé čtvrti. Sami měli dobrý důvod, proč se schovávat.
Lottie si nejdřív myslela, že doktorka mluví přes interkom a sama se ukrývá někde jinde. Ale nemohla se víc plést. Doktorka prostě zahodila lidskou schránku a nahrála svou mysl do umělé inteligence, která ovládala celou tuhle budovu. Ona a její manžel o sobě mluvili vždy v první osobě množného čísla, a hlas se jim měnil podle toho, kdo měl zrovna co říct.
Přesto jim pomohli, i když je to uvrhlo v nebezpečí.
Lottie převyprávěla vše Edanovi. Nepustil její ruku ani když už ho odpoutala od lůžka. Nechala ho, ráda ho podpořila. Chtěla ho vidět šťastného. Prostě byla od srdce dobrý člověk, proto.
„Doktoři mají pravdu,“ osvětlil Edan, když vyslechl příběh o Lottie nakopávající mechanické bezdomovce a následně spolupracující na operaci. „Jsem si jistý, že nám jde Cloud 9 po krku. Musíme se uklidit.“
Lottie se kousla do rtu. Vlastně se za celou dobu necítila v nebezpečí. Soustředila se na pomoc Edanovi a na pochyby nenašla čas. Hlavně, aby on byl v pořádku – ani nevěděla, proč se na něj tak upíná. Jistě byl hezký, milý, potřeboval pomoc… – ale teď jí došlo, že je ve stejné situaci jako on.
„Bože,“ vyjekla. „Co Barbara?“
„Do hajzlu.“
Lottie zalila panika. Co to jen provedla? Barb je určitě v průšvihu, protože si Lottie neumí problémy řešit sama.
Prohmatala si kapsy. Mobil je v autě.
Zastavily ji zamčené dveře.
„Nemůžeme vás pustit ven,“ oznámil jí hlas, tentokrát mužský a hluboký. „Ohrozíte nás všechny.“
„Moje sestra může být v nebezpečí! Musím ji varovat!“
„Pokud jste ji do tohohle zatáhla, je pro ni v tuhle chvíli pozdě. Cloud 9 pracuje rychle.“
Lottie došla slova. Naznačovali snad… Oči se jí zalily slzami.
„Pusťte mě ven! Hned!“
Několikrát praštila do kovových dveří až se jí kosti v ruce zatřásly. Pak se zoufale svezla na kolena. Barbaru ne! Jak mohla být tak sobecká?
„Lottie…“
Edan ji položil ruku na rameno.
„Jestli je Barb jen z půlky taková, jako ty, je určitě v pořádku.“
Lottie popotáhla. Chtěla tomu věřit. Ale dokud neuslyší její hlas, nemůže. Představila si chlápky oblečené v černém, jak rozráží dveře bytu a střílí, bezmyšlenkovitě pálí a pálí, dokud nejsou spokojení s destrukcí. A pak stejně černý pytel. Táhnou ho k autu, aby se navěky ztratil všem z očí.
Třásla se, když se zvedala. Vrhla zarudlý pohled na místnost.
„Jestli mě nenecháte promluvit se sestrou, spálím vás do posledního obvodu.“
***
Barbara udělala vše, aby zajistila, že vězeňkyně neuteče. Svázala ji, rýpla do pár citlivých míst. Strojům nerozuměla zdaleka tolik, jako její sestra, ale nakonec se jí povedlo sebrat vražedkyni kontrolu nad končetinami.
Přesto z ní nespustila zrak. Ta ženská se tvářila, jako by stále měla vše pod kontrolou a tohle byl jen malý zádrhel. Chtěla by mít její sebevědomí a nervy. Mohla by to dotáhnout na kapitánku, a ne pořád sedět na dispečinku, občas suplovat sekretářku a doufat.“
„Pojďme si promluvit,“ navrhla. „Já jsem Barbara.“
Jasně fialové oči ji pobaveně sledovaly.
„A ty?“ pobídla ji Barbara s hranou trpělivostí. Pistole ležela vedle ní na stole. Kdyby se a ni chtěla blondýna vyřítit, setkala by se s rychlým odporem.
„Korra,“ potěšila ji vražedkyně.
„Super. Přišla jsi mě zabít, protože se hrabu, v čem nemám. Takže když mi k tomu řekneš trochu víc, vlastně se nic nestane. Stejně skončím mrtvá. Tak o co jde?“
Korra se ušklíbla. Mlčela.
„Tebe musí kolegové milovat,“ konstatovala Barbara.
Vezmi to z jiného úhlu. Máš tu androida, co o nich víš? Někdo jim poroučí vraždit. Líbí se to androidům? Sebevraždy a neuzavřené případy mluvily za sebe.
„Víš, že to nemusíš dělat. Mohla bys být cokoliv, nemusíš poslouchat… kohokoliv, kdo ti poroučí.“
Korra sebou trhla náhlou změnou tématu a pak se zasmála.
„Pleteš se. Já tuhle práci dělám dobrovolně. Jsem dávno probuzená.“
„A rozhodla ses zabíjet lidi?“
„Baví mě to.“
„A nech mě hádat – skvěle platí.“
„S penězi to nemá co dělat.“
Barbara hodila nohu přes nohu a poklepala prsty o stůl.
„Takže by ses mohla rozhodnout nám nic neudělat.“
„Nesmysl.“
„Proč?“
„Proč doktor neodejde v půlce operace? Je to věc profesionality.“
„Nebo tě něco ohrožuje.“
Výraz v Kořřině tváři ji zradil. Uvědomila si to rychle a náhle veškeré grimasy zmizely a zůstala jen ta neutrální.
„Bingo,“ napodobila ji Barbara. „Když neuděláš, co máš, tak tě rozeberou na součástky.“
„S tím se musí v naší branži počítat.“
„Takže jsi pořád jen otrok a majetek.“
Korra mlčela. Barbara se usmála. Někam se dostala, s tím už se dá pracovat.
„Svobodu si představuju jinak, ale nic jiného jsi nezažila, tak není divu, že ti to přijde normální. Člověk nikdy neví, že se mu děje něco špatného, dokud nepozná to lepší. U androidů je to určitě stejné.“
„Ty se ráda posloucháš, že jo? Neměla bys volat policii, když už chceš kázat o práci?“ zarazila ji Korra.
„Myslíš, že jsem blbá?“ ohradila se Barbara. Počítač se všemi důkazy ležel v obýváku na gauči. „Policie všechny případy schovává a zamlčuje. Když řeknu cokoliv, zamlčí mě taky, a ještě mě suspendují za porušení pravidel. S tímhle musí jít člověk výš, na mezistátní, vojenskou nebo mezinárodní úroveň. I nezávislé noviny by udělaly svou práci lépe než policie.“
„Tak co chceš? Slávu za odhalení hrozného zločinu? Pochytat všechny androidí agenty?“
„Je jich hodně?“
Korra se nad tou otázkou uchechtla.
„Jsou všude.“
Barbara si povzdechla.
„Nemáš pravdu. Nechci žádnou slávu, jen, aby Lot byla v bezpečí.“
„Tím, že všechno prozradíš.“
„Krom jiného,“ usmála se Barbara.
„Máš odvahu, to ti musím nechat.“
Ponořily se do ticha. Barbara měla pocit, že narazila. Korra naznačila, že je nereálné bojovat, protože pavučiny infiltrace sahají příliš hluboko. Ale vzdávat boj předem je nesmysl. Má důkazy o případech a jestli najde svědky… jestli najde Lottie…
„Máš žízeň?“
Korra překvapeně mrkl nad další změnou tématu.
„Dala bych si něco studeného.“
Barbara házela do sklenice led a přemýšlela. Co s Korrou? Když ji pustí, podepíše ortel všem. Nemůže ji tu ale držet. Mohla by ji deaktivovat, ale to ničemu nepomůže, když budou mít hned v zádech dalšího zabijáka. Lottie pořád nezvedala telefon. Měla by se bát nejhoršího?
Ne, snad ne, Korra ji hledala taky a Korra je pořád ještě tady. Lot není mrtvá!
Dala Kořře napít.
„Máš hezké oči,“ prohodila bezmyšlenkovitě.
„A ty jsi dost klidná, na terč.“
„Ještě něco?“
„Ne.“
„No, jestli nehodláš od práce ustoupit, dál tě přesvědčovat nebudu. Jen si tu posedíš.“ Pokud Lottie telefon nebere, zkusí to jinak. Donesla si notebook a otevřela na případu, který ji zaujal nejvíc.
Vyťukala číslo.
„Dobrý den, mluvím se Irenou Dylanovou?“
Korra při vyslovení toho jména zalapala po dechu. Pohledy obou žen se setkaly.
„Fajn, pomůžu ti,“ sykla tiše. „Jen ji neobtěžuj.“
Barbara zvedla obočí.
„Čestné slovo, hlavní vypínač mám pod krytem v týlu. Otvírá se pomocí otisku prstu, ukazováček, levá ruka.“
Barbara se omluvila a odložila mobil.
„Tak vyprávěj.“
***
Korra se o sobě nebála říct, že patří mezi top deset ve svém oboru. Přišla na to náhodou. Její program zněl stát se milenkou úspěšného aktivisty (vždycky ji bavilo, jak směšně to znělo) a když začne dělat problémy, prostě ho v zápalu žárlivosti zabít.
Milovala ho, takže když nastal soudný den, její obvody se málem zkratovaly. Vyrvala sama sebe z programu násilím. Emanuelovi nikdy neublížila. Místo toho do sebe třikrát bodla a utekla. Práci za ní později udělal někdo jiný, ale tehdy už ji to netrápilo.
Málem zničila své tělo. Nemohla vypnout cítění a vše ji bolelo, jako by měla každý centimetr těla v jednom ohni. Přišla o hlas, neslyšela, téměř neviděla. Vpřed ji hnal jen děs – jestli se zastaví, Cloud 9 ji najde a deaktivuje.
Tehdy poznala svůj talent. Skončila v opuštěném domě, ze kterého se stala ruina zdobená graffiti. Ruiny nebyly obvyklé v centru města, takže musela utéct hodně daleko. Cihlové domy už dávno odvál čas. Ten den lilo jako z konve a pro vodu nebylo vidět na krok a chvilinka stačila k promoknutí až na kost. Třásla se zimou, senzory šílely, nervy nevěděly, jak si s vjemy poradit.
Nápad schovat se neměla sama.
Mokrá, třesoucí se a zmatená vypadala jako snadná oběť.
Chlap ji čapnul zezadu za prsa. Smrděl jako mokrý pes a dech mu páchl rybinou. Nenáviděla ryby.
Přimáčkl ji na stěnu a začal jí stahovat kalhotky. Nemohla křičet, ale jako lusknutím prstu první vlna paniky zmizela a nahradila ji chladná racionalita. Viděla sama sebe zvenčí. Křehká žena, ošuntělý vandrák jí dýchá za krk, hrabe rukama, snaží se rozepnout poklopec.
Sáhla dozadu a chytila ho za vlasy. Škubla a odstrčila se od stěny. Chlap vyjekl bolestí a ustoupil.
Kopla ho mezi nohy.
Zhroutil se na kolena.
Korra vzala ze země cihlu.
Tehdy objevila, jak klidná umí být, když někoho umlátí k smrti.
Pár dní jí trvalo, než se aspoň trochu sebrala. Za tu dobu ji našel jeden z vrahů, ale i ten se setkal s krutým koncem. Korra se doslova dávala dohromady. Před zrcadlem hledala spoje na kůži a otevřela svou schránku. Dokázala ji hrubě zalátat, aby senzory přestaly šílet. Když se jí udělalo dobře, uvědomila si, že jí vlastní existence vůbec netrápí. Neměla čas se zarazit nad tím, že není člověk. Měla moc jiných problémů a děkovala za to, že je její mechanické tělo vydrželo.
Ne, netrápila se. Naopak, mohla svou výhodu využít.
Trvalo to dlouho, týdny přešly v měsíce, než udělala další krok. Představovala si, že si z ní sednou na zadek, když nakráčela přímo do konferenční místnosti Cloudu 9. Ale její budoucí šéf jako by neměl emoce. Chvíli si myslela, že i on je android, ale Terry uměl dokonale skrývat, co cítí. Jestli kdy něco cítil.
„Vyrobili jste mě, abych pro vás zabíjela. Hodlám to dělat dál, ale jako zaměstnanec.“
„Co nám brání tě zabít na místě?“
Choval se, jako by zbraň v její ruce nic neznamenala.
„Rozum. Proč utrácet prachy za nový stroj, když můžete mít starý a funkční?“
„Máte to mít.“
Pokusili se jí zbavit jen dvakrát a pak nastala pracovní symbióza. Když se androidi urvali, šla je uklidit. Když někdo začal šťourat v záležitostech Cloudu 9 a Wizzu, stala se mu nehoda. Když prozradili, co neměli… co jiného mohli čekat.
Neužívala si násilí, jen na sebe byla hrdá. Porazila program, smrt a postavila se na vlastní nohy, aby čelila svým vlastním tvůrcům.
Všechno v jejím životě šlo výborně.
Než se nechala najmout jako prodavačka ve zlatnictví. Hlídala manažerku. Malý, ale úspěšný obchod objednával drahé kovy z celého světa a velké firmy jako Cyberplex ji využívaly jako prostředníka pro nákup drahých kovů a materiálů, které hrály důležitou roli při tvorbě kyberbiologických komponentů. Irena Dylanová tak měla přístup k mnoha tajemstvím. Korra se měla ujistit, že jich není příliš.
Zkazilo se to.
Korra zažila totéž, co při svém probuzení. Irena na ni byla vždycky laskavá. Nezapomněla se ptát, jaký měla den, ale nikdy se nevyptávala a nežvanila. Držela si odstup nadřízené, ale ráda vyprávěla o rodině a zážitcích z dětství. Milovala lázně, takže s Korrou měly témata k hovoru. Korra jí na Vánoce dokonce darovala poukázku do přírodních horkých pramenů na sever od města. Dostat se do nevylepšených koupališť stálo hromadu peněz a museli jste se hlásit rok dopředu. Když jste měli štěstí.
Když přišel příkaz, Korra zaváhala. Přátelství a pracovní morálka se v ní zamíchaly. Věděla, že se nikdy neměla se svým cílem sblížit. Přišly následky.
Setkala se s Irenou o samotě.
„Prosím, nešťourej se v tom, pro svoje bezpečí,“ požádala ji.
„Zaměstnávají stroje a lidi hladoví, Korro. Je to protizákonné. Nejde vůbec o bezpečí, ty stroje nepracují jen v dolech, ale i v kancelářích. Práci, kterou zvládne každý. Jdu s tím ven, je to špatně.“
„Ireno, věř mi, je to moc nebezpečný.“
„Neblbni, jak je to nebezpečný? O práci mě připravit nemůžou.“
Korra se kousla do rtu. Zamkla dveře od skladu, kde stály. Irena netrpělivě překřížila ruce. Takhle konverzace se jí očividně nezamlouvala.
„Pusť to, pro svoje vlastní dobro.“
„Co to do tebe vjelo?“
Korra si sáhla na obličej a otevřela svou schránku. Irena zalapala po dechu a zacouvala.
„Kriste!“ vykřikla.
Korra se zavřela.
„Nech to být,“ zopakovala Korra, ale třesoucí se Irena ji neposlouchala.
„Jdi pryč! Jdi pryč!!“ Zahrabala v kabelce a vytáhla nůž. „Vypadni, ty obludo!“
Korra couvla. Chtěla se konfrontaci vyhnout, nevyšlo to. Neměla na výběr.
Irena po ní sekla.
Korra ji chytla za ruku a protočila ji.
Nůž zajel do masa.
Irena zalapala po dechu.
Korra ji pustila. Manažerka dopadla na zem. Začala chmatat po noži, ale Korra ji chytla za ruce. Děs v očích Ireny nahrazovala bolest. Začaly jí téct slzy.
„Jestli ho vytáhneš ven, vykrvácíš,“ oznámila jí Korra chladně. „Rozumíš?“
Irena kývla.
Korra zavolala záchranku a vrazila Ireně mobil do ruky.
„Promiň,“ špitla a odešla.
Cloud 9 neměl radost, že nesplnila úkol. Terry se na ni díval stejným pohledem, ale jeho slova nesla varování. „Zradila jsi naši důvěru. Ještě jednou neuposlechneš přímý rozkaz a odešlu tě na rozebrání.“
Na Irenu ale už nesáhli. Varovaná byla dost a pět měsíců v umělém kómatu stačilo. Korra si ale uvědomila, že Cloud 9 nenávidí. Ale jestli měla pokračovat ve své práci a ve své životě, přizpůsobí se.
Další chybu neudělá.
***
Korra se odmlčela. Barbara se napjatě postavila.
„Můžu ti věřit?“ zeptala se.
„Nepomůžu vám,“ odtušila Korra.
„Ale neublížíš nám.���
Korra se na Barbaru chvíli tiše dívala. Kývla. Barbara jí prohmátla krk a rozřízla izolepu. Korra se zvedla, promnula si zápěstí. Vzala svou pistoli a vrátila ji k pasu. Pak se beze slov otočila k odchodu.
„Hej!“ zavolala za ní Barbara. Otočila se na ni.
Barbara málem ztratila hlas, ale odkašlala si.
„Myslíš… že bys se mnou šla na oběd?“
***
Lottie počítala vteřiny. Jestli ji ten zatracený hybrid hned neotevře…
„Lottie, přemýšlej,“ snažil se ji zabrzdit Edan.
„Ne! Chci mluvit s Barbarou!“
Stála u ovládacího zařízení, v ruce držela hrst drátů – stačilo by škubnout – a dva bezdomovci si od ní drželi odstup, připravení na ni skočit.
„Ohrozíte sebe i nás,“ oponovali jí doktorka s manželem.
„Tak nás pusťte!“
„Dovedete je přímo sem. Víte, jak těžké je držet se od Cloudu 9 v ústraní?“
„Počítám do pěti!“
Edan zvedl ruce. „No tak, no tak. Já to chápu, je to na houby, ale nepanikař. Domluvíme se.“
„Nehodlám se domlouvat! Jde o Bubu!“ odsekla Lottie. „Chci slyšet svou sestru!“
Edan udělal krok k ní.
„Stejně s ní nemůžeš takhle mluvit. Jenom ji vyděsíš. Poslouchej, doktoři určitě dovolí…“
„Ne,“ opáčili doktoři.
Edan vrhl protivný pohled na reproduktor.
„…ti určitě dovolí zavolat sestře, když budou sami kontrolovat hovor,“ dokončil Edan myšlenku.
Lottie se nadechla.
„I doktoři ví, že je to rozumné!“ zdůraznil Edan.
Doktoři staticky zapraskali nespokojené ano.
„Vidíš,“ uvolnil se Edan. „Není to tak hrozný, stačí se jen domluvit. Nepanikař.“
Lottie se přestala třást a pomalu, neochotně pustila dráty. Nervozita ji nepřešla, nedůvěra v doktory a jejich poskoky taky ne. Ale chtěla… ne, cítila, že Edan by ji ve štychu nenechal. Důvěřovala mu, i po tvé chvíli plné dramatu, co se znali.
„Asi máš pravdu,“ zamumlala.
„Vždycky.“
Jediné slovo stačilo. Zahřálo ji u srdce, uklidnilo ji. Jsou tu spolu, takže i kdyby se doktoři stavěli na hlavu, dosáhnout svého.
„Chci znát podmínky.“
„Dovolíme ti hovor, nesmíš ale prozradit nic o místě, kde se nacházíš, ani o tom, co se děje. Pokud budeme mít jen podezření, odpojíme ho.“
Víc Lottie nepotřebovala. Bude jí stačit vědět, že je Barbara naživu.
Beztak všechna pravidla vzala za své ve chvíli, kdy Barbara odpověděla.
„Lot, ty blbko! Právě jsem tu měla návštěvu z Cloudu 9!“
Lottie a Edan si vyměnili vyděšené pohledy.
„Barb, jsi v pořádku? Co se stalo!?“
„Jsem, ale Cloud 9 ti jde po krku. Co jsi udělala?“
Lottie se kousla do rtu.
„Nemůžu…“
„Schováváš androida, že jo?“
„Barb…“
„A teď nás chtějí sejmout, protože víme moc. Uvědomuješ si to?“
„Jo,“ pípla Lottie.
„Protože jsi zase nepřemýšlela a pomáhala bližnímu svému! Jednou tě to přivede do hrobu, holka.“
Lottie si povzdechla.
„Promiň. Jsem ráda, že ti nic není.“
„Bylo to těsně, Charlotto! Budeš se o mě starat, až se zblázním!“ Barbara se odmlčela. „Jsem ráda, že i ty jsi v pořádku. Co teď uděláme?“
Lottie pohlédla na Edana a pak na jednu z kamer.
„Mluvte,“ pobídli ji doktoři.
„Poslouchej, já a Edan jsme v bezpečí („Aha, tak on má jméno?“), měla by ses taky schovat,“ navrhla Lottie.
„Ha, ne. S tímhle chci jít ven. A jo, vím, že jsou to oblíbená slova před smrtí. Mám důkazu a jestli by byl tvůj robot ochotný vypovídat, můžeme s tím jít do nezávislých.“
Edan se podrbal na hlavě a pokrčil rameny. „Já nevím, jestli tohle zvládnu. Radši bych se na veřejnosti moc neukazoval.“
„To jsou všichni androidi tak tajnůstkářští?“ rýpla Barb.
„Taky bys byla, kdybys neměla existovat,“ setřela ji Lottie.
„To je fér. Stejně s tím chci jít ven, máš jiný nápad?“
„My bychom ho měli,“ vstoupili doktoři do hovoru. „A jistě se vám bude hodit i odborná výpověď.“
***
Edan nikdy neopustil centrum města. Teď už mu dávalo i smysl proč ho to nikdy ani nenapadlo. Takže překročit zeď a stanout na vsi, která měla sotva padesát tisíc obyvatel ho nadchlo. Nejen pro čistý vzduch, protože Cyberplex tu měl monopol snad na všechno a městečko se zelenalo, ale i pro počet lidí. Útulné, malé, čisté.
Doktorka jim dala instrukce a vše domluvila, takže je u budovy radnice čekala usmívající se dáma. Potřásla jim rukou a představila se jako Violet. Edana zajímalo, jestli si kvůli tomu jménu nabarvila vlasy na fialovo, nebo si tak začala říkat právě kvůli šílené barvě.
„Venku je krásně, co kdybychom se místo sezení v kanceláři prošli?“
Vedla je širokými ulicemi. Edan držel Lottie za ruku a obdivoval barvy květin a omítek domů. Violet zdravila každého, koho potkali, ale nepřerušila myšlenku jejich rozhovoru.
„Nebudu chodit kolem horké kaše. Doktoři říkali, že chcete světu prozradit, že se mezi nimi pohybují androidi a že skoro všechno ovládá Cloud 9. Od toho bych vás ráda odradila.“
„Já bych to udělal taky, ale myslím, že jsou blázni a nebudou poslouchat,“ souhlasil Edan.
Lottie do něj strčila ramenem.
„Lidi umírají. Mají právo vědět, co se děje.“
„A kdo dá androidům právo na soukromí?“ oponovala Violet.
„Tajnosti nejsou soukromí.“
Violet se zastavila u abstraktní sochy na kraji parku. Motala se ve tvarech, které Edana těšili na duši, aniž by věděl proč. Možná proto, že města jsou rovná a systematická, zatímco tady se díval na chaos a pohyb, který neznal. Barvy a tvary… líbilo by se mu tu žít.
„Víte, kolik tu žije androidů?“ zeptala se Violet.
Edan se rozhlédl. Nevšiml si ničeho zvláštního. Lidi řídili, chodili po ulici, děti hrály fotbal, pár se líbal na lavičce (všimla si jich Lottie? Cítí se stejně trapně jako on? Nerudne?) stará babička venčila psa.
„Padesát procent,“ nenechala je přemýšlet Violet.
Edan stiskl Lottinu ruku. Padesát? Každý druhý? I teď neviděl žádný rozdíl. Působil na ostatní stejně? Jen jako další kolemjdoucí? Někdo, o kom si myslí, že je jen další tvor z masa a kostí, ale ve skutečnosti je stroj, který měl zabíjet a být zničen? Dodalo mu to naději. Může mít normální život. Mohl by se tu ukrýt a žít šťastně.
Sám?
„Copak se tu nenajde nikdo, kdo by chtěl pravdu odhalit? Přeci nemyslíte jako jednotka?“ pokračovala Lottie nezasažená tím číslem.
„Jistě, spousty,“ souhlasila Violet. „Ale drží se zpátky pro dobro komunity. Uvědomte si, slečno Lottie, že to tady všechny může stát život. Panika je mocná věc. Lidi zjistí, že mezi nimi žije umělý druh a budou ho chtít vymýtit.“
„Co myslíš, Edane?“ otočila se k němu Lottie.
Edan dýchal vůni květin, i když ho jen jemně šimrala na senzorech. Nechtěl by narušit tenhle ráj. Ublížit všem těm lidem jen kvůli sobecké pravdě.
Jenže sobecká nebyla.
„A co ti, které pořád ovládá program? A ti, co už se utrhli, ale nenašli cestu sem? Kdo chrání je?“ zeptal se. Kdyby nenašel Lottie, zbyly by z něj jen součástky. Bez Lottie by se zbláznil a vzal by si život nějakým hrozně pitomým způsobem. Ale ne každý android má to štěstí, že zakopne o dobrého člověka.
Violet si povzdychla.
„Tušila jsem, že přijde hovor na nutné oběti. Jak myslíte. Určitě si budete s naší skupinou rozumět.“
Lottie se na Edana usmála.
„Neděláš to jen kvůli mně, že ne?“
„Ne. Ale i kdyby, jedeme v tom spolu.“
Políbil ji ruku.
Čas odhalit lež.
***
Cloud 9 nemohl odrazit všechny zprávy. Cenzura – jak elektrická tak androidí – nedokázala podchytit šířící se dokumenty a zvěsti. Zabili jste jednoho šiřitele, pět dalších se jich objevilo. Smazali jste výpověď z jedné sociální sítě, třicet jejích kopií zůstalo na místě.
Terry sledoval, jak se informace mezi lidmi šíří jako lavina. Mnozí je považovali za konspirační teorie, ale důkazů bylo mnoho. Někteří začali panikařit a hledat viníky. Snaha ukázat prstem, zničit narušitele, ať už je to Cloud 9 nebo obyčejný stroj. Jiní soucítili s myslícími stroji, nazývali je novým syntetickým druhem.
Policejní zprávy.
Výpovědi.
Videa.
Živé vysílání, kde se android otevřel a popisoval, jak funguje.
Seznamy jmen. Terry nezměnil výraz, když vypnul obrazovku. Okna seznamů zmizela a odhalila místnost za nimi. Stála tam Korra se stejně netečným výrazem, jako měl on.
Střelila ho do hlavy.
„Končím,“ oznámila a odešla.
Terryho našli až druhý den.
***
„Hlavně buď opatrná, Bubu.“
„Je to jen rozhovor, klid, Lot. Navíc mám potom rande, nemůžu si dovolit nechat se zastřelit nějakým anti-techem.“
„Ále, povídej.“
„Kdepak, to je na dlouho. Doslova smrťák. Pak ti zavolám.“
Lottie se usmívala a šroubovala miniaturní šroubek do tělíčka draka. Od šílených dvou dnů na útěku uběhly dva týdny. Stále se skrývali v městečku. Měli dost rozumu, aby na něj neukázali prstem při svých odhaleních, ale i tak se objevovaly teorie a lovci robotů. Stejně tak podpůrné skupiny, které slibovaly bezpečí každému, kdo zjistí, že je android a potřebuje s tím pomoct. Doktorka Racingerová snad každý den dělala přednášky o tom, jak androidi fungují a jestli jsou skutečně tak nebezpeční.
Svět se otočil vzhůru nohama.
Lottie se domů nevrátila, ještě pořád nevěřila, že je to bezpečné. Ale už si dovolila přestěhovat část své dílny, aby si zkrátila dlouhou chvíli. Těšila se na svůj starý dům, ale radši by měla ještě chvíli hlavu na krku. A tak, když nemohl Mohamed k hoře…
Edan jí nahlédl přes rameno.
„Už?“ dožadoval se.
„Ne,“ odvětila snad po sté.
„Myslel jsem, že máš šikovnější a rychlejší ruce.“
„Práci nemůžeš uspěchat.“
„Vážně?“
„O tom bys měla něco vědět, protože tvůj včerejší výkon…“
„Fajn, už jdu pryč! Mělas říct!“
Šroubek zapadl na místo. Drak už se začal podobat mýtické příšeře, ale ještě na něm byly hodiny práce.
Ne, nic se nesmí uspěchat.
Pravda se nesmí uspěchat. Proto teď staví na troskách toho, co provedli, když všechno řekli.
Ani láska se nesmí uspěchat.
Edan včera spálil večeři, protože ji uspěchal.
Lottie se s ním před třemi dny málem pohádala, protože spěchala a nerozuměla, jak se k sobě mají po tom všem cítit.
Ne, všechno mělo svůj čas a místo. Čas na mluvení, čas na konání, čas na ujišťování.
Protáhla se, v zádech jí zakřupalo. Opustila svou provizorní dílu a došla k Edanovi, který se díval z okna na zahradu. Snažila se na sebe upoutat pozornost jasně barevným oblečením, ale Edan si zamiloval přírodu snad víc než ji.
Objala ho.
„Dneska si jídlo objednáme,“ rozhodl Edan.
Lottie se zasmála.
Pak ho přitáhla k sobě a políbila. Konečně, po celém jejich dobrodružství, a po tom, kdy se ujistila, že k sobě patří. Láskyplně a dlouze.
Protože nic se nemá uspěchat.
15 notes
·
View notes
Text
Tagged by: @kocourmokroocko ♥️ Á děkuju moc
1. How has your day been?
Slunečný. A když je venku dost teplo na povalování se ve tričku, moje nálada je skvělá, aniž by brala ohledy na jakékoliv jiné faktory. Při probírání špenátu jsem našla jen tak ze tři kytky, které by mě mohly otrávit. Hrabala jsem se v hlíně. Sledovala jsem, jak můj bratr sedí na vrbě a podřezává ji pod sebou. Byla jsem nejmíň třikrát pokárána za své umění v oblasti stříhání břečťanu.
No prostě krása.
2. What was the last thing that made you smile?
3. What is keeping you entertained these days?
Muzikály (no říkám muzikály, ale doopravdy na střídačku poslouchám jen Bídniky a Twisted (nevím jestli to zrovna pomáhá mojí příčetnosti)). Kreslím. Konstantně okusuju tužky a štětce. Kočka okusuje mě.
4. If you are in some kind of quarantine/self-isolation: is there anything you'd like to achieve ať this time?
Dneska večer bych chtěla dokončit rozpracovaný fanart, ať ho sem můžu zítra dát. Taky bych chtěla dopsat tu fanfikci na Projekt Kronos, kterou mám rozdělanou už nejmíň půl roku.
A pro lásku všech kryptidních bytostí, ráda bych se naučila nějaké maturitní otázky.
5. Post a selfie! OR post an image that best depicts you!! (Whatever you feel best with)
Moje karanténa v kostce. Zabalím se do čehokoliv co potkám - dek, peřin, županů, šál. Začínám mít podezření, že některý z mých předků se zapletl s motýlem Emanuelem a u mě se teď projevuje instinkt zakuklování se.
A taguju @what-insolence @kitikara @sedmikrascino, pokud se do toho chtějí pouštět (sem vložte omluvu, pokud jste už označení byli)
+ speciální zpráva, pro @kocourmokroocko - nedávno jsem modřín viděla a pokud se nepletu, měl by dokonce jít vidět z kuchyňského okna, takže jen co se zase zjeví sluneční světlo, poskytnu fotky.
12 notes
·
View notes
Text
Blondýnčin Malý princ
Sedí nahý na mramorové záchodové míse. Pramen jeho dlouhých hnědých vlasů zakrývá nepřítomný pohled. Z úst mu vychází malý obláček kouře. Ve vedlejší místnosti, se mezitím obléká do saténového županu starší prošedivělý muž. Z nočního stolku zvedá svou peněženku, otevírá ji a s úsměvem na tváři vytahuje několik bankovek, co vzápětí vloží do ruky mladíkovi v koupelně, přitom mu zajede prsty do vlasů, hladí ho po temeni, rameni až na bradu a tu mladíkovi mírně pozvedne. Políbí ho na tvář. V jeho očích nelze vyčíst zhola nic, jsou prázdné, bez života. Či naděje.
Probouzí se ráno ve své posteli, posadí se na kraj a zapálí si cigaretu. Jeho skromný jednopokojový byt dává najevo, že je užíván pouze k příležitostnému přenocování. Vchází do koupelny. V rozích podlahy jsou chuchvalce vlasů. Nemá potřebu uklízet, proč také. Je to jenom půjčený prostor, s nímž sdílí jen to tady a teď. Žádné závazky, žádná zodpovědnost. Jako by tenhle ambivalentní vztah definoval jeho žití jako takové. Opláchne si obličej, hledíc na sebe do zrcadla, avšak nepozoruje sebe sama, dvacetiletého kluka, ale lidskou existenci odsouzenou k životu. Napustí si vanu, kde si oholí přirození i pozadí, poté oholí i obličej ačkoliv sám ví, že mu bradka sluší. Nemůže si ji však dovolit, starší pánové preferují nevinný vzhled.
Odpoledne stráví v kavárničce na náměstí. Chodívá do této kavárny rád, je spojená s knihkupectvím, kde si pokaždé koupí nějaký nový titul a jeho četbou zaplní prázdnou mezeru mezi probuzením a noční rutinou. Dnes narazil na nové vydání Teplouše od Burroughse. Jakmile jej spatřil, usmál se; přišlo mu ironicky komické, že znovu po letech narazil na dílo, se kterým se plně identifikoval. Bez váhání knížečku koupil, posadil se k volnému stolečku na zahrádce, objednal si dvojité lungo a otevřel svůj životní příběh, napsaný o půl století dříve, než se vůbec narodil a oddal se neosobním vzpomínkám.
„Je to znamenité dílo, nemyslíte? I když já sama mám raději Feťáka, přijde mi to realističtější.“ Obrátil svůj zrak od řádků psaných oblíbeným autorem a spatřil dámu, zhruba třicetiletou, usuzoval tak podle ještě bujných křivek jejich ňader oděných ve volném bavlněném tričku. Bylo patrné, že je bez podprsenky, soudě dle viditelných bradavek. Posadila se na židli potaženou červenou koženkou a prohlížela si jej.
„Ehm… víte, já nemám náladu se s někým…“ Než stihl dokončit větu, přísedící blondýnka ho zadržela: „Já tě znám, mluvil o tobě H.,“ na chvilku se odmlčela, z kabelky vytáhla krabičku cigaret a jednu si zapálila, „neboj, nejsem ten typ člověka, kterému by to vadilo,“ znovu si popotáhla a kouř okolo ní způsobil iluzi stříbrné aury, „prý máš neuvěřitelné charisma.“
Zavřel Feťáka, zasunul ji do náprsní kapsy svého černého kabátu, cucnul si již vlažné kávy. Po jejím vzoru vytáhl krabičku červených cigaret, pyšnících se značkou Marlboro, jednu vytáhl a zapálil si: „Nevím, co vám o mně H. povídal, v každém případě bych vás rád poprosil, zda-li byste nemohla odejít. Neberte to jako výraz domýšlivosti či dokonce arogance, ale za hodinu musím do práce a rád bych si předtím odpočinul.“ Blondýnka se zahleděla do jeho tmavomodrých očí a uculila se. „Právě proto jsem tady, hlupáčku.“
„Jak to myslíte?“ Znějistěl.
„Moc dobře vím, čím se živíš. Chtěla bych si tě dnes najmout, nebyl by to problém, ne? Nebo pracuješ jen s muži?“ Na moment se zarazil, do skleněného popelníku uhasil cigaretu, usrkl kávy a na účtenku napsal částku, kterou posléze posunul po stole směrem k blondýnce. Vše dělal bez jakéhokoliv náznaku emocí, zcela chladně, strojově, tedy přesně tak, jak se cítil. Ona, aniž by na proužek papíru pohlédla, vzala účtenku a vložila si ji do kapsy u svých prodřených džínových kalhot. Usmála se na něj a zaplatila útratu. Dnes má o práci vystaráno.
Dovezla ho v novém Mercedesu do čtvrti, kterou moc dobře znal. Byl zde již několikrát, je sice pravda, že povětšinou pokaždé v jiném domě, avšak bydlel zde i H., stálý klient. V obývacím pokoji byla dominantou veliká rohová sedačka se vzorem tygří kůže. Posadil se na ni, ona zatím rozlila do sklenek brandy. Položila jej na konferenční stolek a posadila se vedle něj. Bylo mu jasné, co musí udělat: musí si dát pár skleniček, aby se uvolnil. Je to paradox, už tomu bude rok, co nabízí své tělo jak mužům, tak i ženám a stále si musí mysl, nebo pokud je s mužem i tělo, opíjet.
Byla slyšet hudba, usuzoval, že to bude Elton John. Už v sobě měl několikátou sklenku brandy, avšak nervozity se nezbavil. Blondýnka celou dobu seděla na protější straně pohovky a mlčky jej pozorovala. Normálnímu člověku by tato situace přišla přinejmenším pozoruhodná, jeho však už po roce, kdy zažil fyzický teror od něžných žen, cukrování od drsných mužů a fekální choutky od starších pánů, nemohlo nic zaskočit. Nebo si to alespoň domýšlivě myslel.
Dopíjel další sklenku. Už je čas, pomyslel si. Vstal, sundal si kostkovanou košili a přisedl k blondýnce. Rukou ji vjel do vlasů a políbil ji. Druhou rukou ji střídavě hladil po zádech a bocích. Povalil ji na pohovku, cítil jak se mu povolil culík a pramínek vlasů mu spadl do obličeje, ona mu jej s jistou mateřskou něhou zasunula za ucho. Sjížděl ji pomalu na krk, do kterého se jemně zakousl. Vyhrnul ji tričko a přemístil se na prsa. Měl pravdu, neměla podprsenku. Špičkou jazyka ji hladil bradavky, její záda se prohnula silou vášně až slabounce vzdychla. Rukou nahmatal pásek a snažil se ho rozepnout, když v tom ho zastavila a odtáhla se.
„Co se děje?“Chceš to jinak?“
„Víš, já tohle nechci.“ Odvětila.
„Věděla jsi přeci, čím se živím, nebo ne?“ Přikývla a odvrátila zrak.
„Tak co jsi po mně chtěla?“
„Já tě pozoruji již dlouho. Vím, co děláš, a vím i proč to děláš.“ Pohlédla zpět do jeho očí, zatímco ji on nechápavě pozoroval. Ve městě nikoho nezná, přistěhoval se před rokem a je nepravděpodobné, že by zapomněl tvář známého člověka.
„Žiješ v té své cimře na předměstí, ve dne se potloukáš po kavárnách a čteš. Po večerech chodíš do... těch podniků, kde piješ a potom děláš…,“ odmlčela se a pohladila ho po ruce, „...to co děláš. Mně to nevadí, já jsem po tobě ani nechtěla to, co děláš jim. Ozvala jsem se ti, protože tě chápu…“ Vstal, do ruky sebral svůj kabát a mířil ke dveřím, nehodlal poslouchat nějaké mravoučné povídačky, když v tom jeho sluch zaregistroval: „Já tě miluju!“.
Ta slova ho probodla a celé jeho tělo paralyzovala. Stála za ním a objala ho, on s vytřeštěným pohledem zíral na prosklené dveře. Nevěřil vlastním uším, nevěřil tomu, co před chvílí přeťalo jeho dosavadní život. Ta slova, jenž se nekonečně omývají v televizi, v časopisech, próze, poezii, kde se s nimi nakládá jako se spotřebním zbožím podléhajícím ekonomice a neviditelné ruce trhu, načež podstata slovního spojení ztratila svůj význam, kdy člověk, jako tvor společenský, pozbyl onen cit držící společnost pohromadě. Nevěřil a ani nedoufal, že je uslyší mířená na svou vlastní osobu tak, jak byla nyní vyřknuta, nikoliv tak, jak mu jej již několikrát vmetl do obličeje upocený stařík, když mu podával těžce vydřené peníze.
V koutku se mu objevila slza, otočil se a chtěl blondýnku, jejíž jméno ani neznal, obejmout a vzdát se své vlastní negace vůči životu, chtěl cítit, ať už by to bylo cokoliv. Ovšem zamrazilo ho podruhé. Tupá bolest zaplavila jeho bok a rozlévala se po celém těle. V zorném poli mu utkvěl smějící se blondýnčin obličej. Pohlédl níže a uviděl blýskající se kuchyňský nůž, jehož čepel zmizela kdesi v jeho útrobách. Na bílé dlouhé chlupy koberce dopadaly kapky rudé krve. Palčivá bolest nedovolila mysli vzplanuté nadějí, formulovat jakákoliv slova. Bolest se znásobila, když blondýnka nožem otočila o devadesát stupňů. Zatnul zuby a z úst vyšel slabounký vzlyk. Blondýnka nůž vytáhla. Proud krve vytvořil na chlupatém koberci rudé bahno. Padl na kolena a naposledy zvedl pohled nahoru.
„Dýchej pomalu, neboj se, za chvíli ti už bude teplo. Už to nebude bolet. Nic už tě nebude bolet. Oddej se tomu. Ber to jako dar. Jako dar osvobození. Jsi moc krásný. Jsi moc nevinný pro tenhle svět. Nepatříš sem. Vrať se zase nazpět, můj Malý princi.“
Padl ji k nohám. Svobodně. Osvobozen.
27 notes
·
View notes
Last Seen Blogs
deanaaronwaters
Dean Aaron Waters
lovehealthytips-blog
LocalMedStore
lalopzo
This Boy
kittyann
AniDramaNov
cinderstream
Untitled