Neplacené volno – kdy a za jakých podmínek?

Nevzali vám dítě do školky? Blíží se prázdniny a nemáte už nárok na dovolenou? Budete se vdávat? Stěhujete se? Nejen v těchto případech můžete využít neplacené volno. A jak to funguje v praxi?

Neplacené volno, na které máte ze zákona nárok, definují „závažné osobní důvody“, na které zákoník práce myslí v paragrafu 199/1. Váš plánovaný dvouměsíční pobyt v Karibiku mezi ně samozřejmě nepatří, nicméně i v tomto případě existuje možnost, že se se svým zaměstnavatelem domluvíte, a to nejlépe písemnou formou.

Na svatby a pohřby

Nejčastějšími „osobními důvody“, na které zákon myslí, patří vlastní svatba, kdy máte nárok na dva dny volna. V den obřadu jde o volno placené, další den neplacené. Zákon počítá i s poměrně výjimečnou situací, jakou je svatba vašich rodičů. Zaměstnané děti novomanželů mají nárok zúčastnit se obřadu a zaměstnavatel jim pro tento účel musí poskytnout neplacené volno.

Další radostnou událostí, na kterou zákon myslí, je narození dítěte. Budoucí otec má nárok na náhradu mzdy za dobu potřebnou k tomu, aby budoucí mamince poskytl doprovod čili transport do porodnice. Totéž platí i pro doprovod z porodnice. Pokud však chce, tak jako většina dnešních otců, zůstat u porodu a pak s nově narozeným miminkem a partnerkou nějaký čas, náleží mu sice volno, v tomto případě ale již neplacené.

Obdobná situace nastává i v případě úmrtí a pohřbu vzdálenějšího člena rodiny, například tety nebo bratrancovy manželky. Nejbližší členové rodiny budou pro účely organizace a účasti na pohřbu čerpat volno placené, vy neplacené.

Kalamity, přesuny a nemoci

Další ze situací, kdy můžete čerpat zákonem stanovené neplacené volno, je stěhování. Pokud se tedy nestěhujete na popud zaměstnavatele. V takovém případě by vám totiž náležely dva dny volna placeného. Měníte-li místo svého bydliště sami, vzniká vám nárok na dva dny neplaceného volna.

To můžete čerpat také v případě nepřekonatelných překážek v dopravě do zaměstnání (povodně, dopravní nehody, sněhové kalamity) nebo pracujete-li například na základě dohody o pracovní činnosti a potřebujete pečovat o nemocné dítě. Při práci na dohodu o pracovní činnosti totiž nemáte ze zákona nárok na „ošetřovačku“, neplacené volno vám však zaměstnavatel poskytnout musí.

Zákon myslí i na čas, kdy opouštíte stávající a hledáte si nové zaměstnání. Ve výpovědní lhůtě máte za tímto účelem nárok na půlden neplaceného volna týdně po dobu maximálně dvou měsíců.

Kdy se můžete dohodnout?

Nad tento zákonný rámec může nastat celá řada situací, kdy neplacené volno potřebujete nebo chcete. A tady už se pohybujeme v prostoru určeném pro dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Chcete-li se vydat na cestu kolem světa nebo vám jen nezbývá žádná dovolená třeba na dobu jarních prázdnin vašich dětí, můžete se se zaměstnavatelem dohodnout na neplaceném volnu.

Také méně radostná, ale o to častější varianta, kdy jste již vyčerpala rodičovský příspěvek, ale vaše dítě nevzali z kapacitních důvodů do školky, nabízí možnost vyřešit tento problém se zaměstnavatelem předem formou neplaceného volna. Existují samozřejmě i případy, kdy vám zaměstnavatel z provozních důvodů nemusí vyjít vstříc. Pokud se dohodnete, raději všemu dejte písemnou formu, abyste předešli možným sporům o placení pojistného.

Kdo to zaplatí?

V případě neplaceného volna, které garantuje zákon, se pro vás oproti běžnému odpracovanému měsíci nemění nic a veškeré povinné zaměstnanecké odvody leží na bedrech zaměstnavatele. Pokud si ale se zaměstnavatelem dohodnete extra neplacené volno, nemusí být vždy tak úplně zdarma. Vše záleží na vzájemné dohodě.

V případě daně z příjmů a sociálního pojištění není co řešit: Pokud nevyděláváte, nemusíte je platit. Pochopitelně vám v tomto období ale nevzniká nárok na nemocenskou. Minimální zdravotní pojištění ale ze zákona platit musíte. Jeho výše se pro účely, kdy nemáte žádný příjem, počítá z minimální mzdy – od 1. ledna 2016 je to 13,5 procenta z částky 9 900 Kč.

Jeho odvod je sice povinností vašeho zaměstnavatele, jelikož jste to ale většinou vy, kdo o neplacené volno žádá, může po vás zaměstnavatel chtít, abyste si (zvláště při dlouhodobé absenci) zdravotní pojištění nebo jeho poměrnou část hradili jeho prostřednictvím sami. Jediná výjimka existuje pro matky pečující o dítě do čtyř let, za které hradí zdravotní pojištění stát.

Sexymama

A je to tady. Jako každý rok, touhle dobou. Srdce sem, srdce tam, srdce kam se podívám! Na rovinu říkám, že nejsem oslavovatelkou tohoto svátku. Můj muž to ví a tak mne o ruku požádal 1. Máje. Ale když na vás odevšad vyskakujou růže, bonboniéry, kýčovité plyšové figurky a štíhlé + mladé modelíny ve spodním prádle, které si pro tuto příležitost prostě musíte koupit (to spodní prádlo!), je těžké vše 100% ignorovat. Hlavně teda to prádlo, že? Protože mi díky tomu tanou na mysl ty vytahané 100x prané košilky a kdysi děsně moderní kalhotky, které dneska mají podobu těch slavných bombarďáků Bridget Jonesové.

Tak jak ze sebe vykřesat atraktivní mladici, kterou kdysi tak urputně uháněl? Kamarádka se například rozhodla nafotit teď tak populární budoir fotky a dát je svému partnerovi jako překvapení. No, představila jsem si sebe samu, jak se rozvaluju na vypůjčené posteli a snažím se “svůdným” pohledem, který jsem si jistě minimálně 3 týdny předem nacvičovala před zrcadlem, svést fotografku, které se při vší snaze prostě nemůžu vejít do hledáčku a tento nápad jistojistě zavrhuju. Stejně si myslím, že tyhle fotky si ženské nadělují samy pro sebe, aby se za 20 let se sklenkou vína dojímaly nad lety minulými - já to bohužel nestihla...:-))

Další variantu mi navrhla kolegyně, která svému novopečenému manželovi darovala večeři s přespáním v kajutě na jedné pražské lodi. U nás by asi pokus udělat ze sebe znovuatraktivní protějšek vzal za své hned u druhého chodu, kdy bychom začli myslet na tu kajutu bez dětí a možnost se po x letech pořádně a nerušeně vyspat…

A tak jsem se rozhadla to pojmout úplně jinak. Objednala jsem se ke kadeřnici a na masáž. Jenom já sama. Pak pojedu domů a v tramvaji na mě budou všichni koukat, jak mi to děsně sluší. A já to budu vědět a užívat si to. Pak si doma otevřu lahev vína a uvařím thajské curry. Hodně ostré. Prostě jídlo, které mě baví, ne krupici, ne špagety s máslem a cukrem. K tomu si pustím nahlas Yvonne Sanchez a budu tančit. Zatím pořád sama! Nakonec si oblíknu to šedé tílko a vytahané tepláky, které má na mě tak rád. A hezky se namaluju. Roztáhnu gauč, protože u stolu jíst tentokrát nebudem, přichystám do DVD Lásku nebeskou no a nakonec se mu pověsím kolem krku ještě ve dveřích, až přijde domů z práce. A to by v tom byl čert!

Protože když se budu cítit dobře a sexy já, bude mě tak i každý vidět. :-) Jo a děti? Ty má na noc kamarádka ;-) Tak krásný večer, dámy! Nejen svatého Valentýna!

Hlídám, hlídáš, hlídáme!

Já nevím jak vy, ale vlastně si vůbec nepamatuju dobu, kdy se mnou byla máma na mateřské doma. Přikládám to především věku a pak taky tomu, že to bylo prostě super a bezvadné a nejlepší a traumata si člověk pamatuje mnohem víc, než to příjemné a pozitivní. To se prostě jenom tak hezky přenese do podvědomí a jde to s váma dál a dál... :-) První vzpomínky mám až ze školky – na tahanice se Simonou o nejoblíbenější panenku, na první pusu a na hřiště na zahradě, kde jsme vyškrabávali omítku ze staré zdi sousedního baráku (už nestojí, nevím proč...?). A já bych chtěla, aby mé ratolesti taky neřešily žádná traumata a měly v podvědomí jen to hezké, super a bezvadné…

Proč o tom ale mluvím? Řeším teď totiž, zda si najmout slečnu/paní/babičku na hlídání...

 Je to ožehavé téma. Ačkoli můžu působit na okolí jako flegmatická matka, která je nad věcí za (téměř) všech okolností, tohle mi nedá spát. O syna je skvěle postaráno ve školce, nicméně dceru na focení klientů tahám častěji, než bych kvůli ní chtěla. A jak to udělat tak, abychom byly spokojené obě, když babička, která má mou i její absolutní důvěru, přebývá 400 km daleko? Opravdu je to tak nadlidský úkol?

Přiznávám, v této otázce jsem asi příliš úzkostlivá. Nechat své děti s někým, kdo je musí zabavit, ochránit, nakrmit, uspat... A ony jsou přece tak zvyklé na mě! Zajímavé je, že ačkoli prarodiče děti vidí jednou za dva měsíce, nemám já ani oni vůbec žádný problém s tím, abychom je s manželem přenechali v jejich péči a já nemám, opakuji nemám, strach! Vždyť mě přece vychovali a vyrostl ze mě normální a zdravý člověk! Jenže co tady? V Praze? Bez pomoci?

Ano, existují agentury, které se na hlídání dětí specializují. Mají reference, atesty, výpisy z rejstříku trestů, atd. Jenže stačí mi to? Velkou výhodou je, že si s vybranou chůvou můžete dát schůzku, kde zjistíte, jestli sedí vám a hlavně vašim dětem. A on ten první dojem většinou opravdu nelže... A ostatní už je jenom na vás. Sháníte hlídání na dvě hodiny týdně, nebo na dlouhodobou celodenní spolupráci? Klaďte otázky, nechte chůvu s dítětem o samotě a sledujte, jak se vaše ratolest chová a cítí. A snažte se získat na ni osobní doporučení. To je pro mě stále tou nejlepší reklamou... :-) V téhle oblasti já kompromisy nedělám. Chceme pro ně jen to nejlepší, no ne?

Rozpažit a vzpažit, ale kde?

Nevím, kde se to ve mě vzalo. Shoda okolností, neustále se zmenšující zrcadlo, otázky souseda Vietnamce z večerky, jestli zase čekáme přírůstek...? Nebo pomohlo to, jak si Josefína hrála s převisy na mých pažích a Tonda zkoušel, jak hluboko se jeho prst (dobře, celá ruka) dokáže zabořit do mých boků...? Nebo spíš vražedná kombinace všeho zmíněného. Vzala jsem si do hlavy, že do léta ze mě bude prostě někdo, kdo si nejen oblíkne bikiny, ale taky se v nich půjde vykoupat a nebude se jenom umučeně zkoumat v zrcadle.

Výběr sportu a hlavně místa, není jednoduchý. Aerobik vypadl jako první, stejně jako Zumba. Taneční kreace, které s manželem na večírcích předvádíme (když se jednou za rok na nějaký dostanem), jsou sice vyhlášené, ale to jen díky našemu talentu v tomto směru divoce improvizovat. Jakoukoli řízenou choreografii však těžce nezvládám a mé již tak nízké sebevědomí by v sále plném synchronizovaných mladých děvčat v úpnutých trikotech dostalo smrtelný zásah. Squash? Přece se nebudu opičit po svém choti, nehledě na to, že fakt neznám nikoho, kdo by se mnou nechal tím míčkem hodinu mlátit.

A pak taky otázka kde? Potřebuju, aby čas, který strávím cestou tam a zpátky, následným cvičením a pak v šatně, nevyčerpal mou zásobu volného času na celý měsíc dopředu. A co s dětma!?!? A tak jsem při hledání v internetovém prostoru zjistila, že už existují studia, která nabízejí hlídání dětí, zatímco vy spalujete (tuky)! Co mě překvapilo ještě více je to, že toto hlídání je již většinou v ceně lekcí. Jenže bohužel ty jsou nabízeny především v dopoledních hodinách, kdy většinou musím pracovat. Tudy cesta taky nevede, i když je skvělé vidět, že sportovní centra začínají myslet i na matky s dětmi, které se chtějí udržet v kondici.

Takže kritéria byla jasná: za co nejmíň času vyždímat co nejlepší výsledek. “No tak civič Jill!” houkla na mě sousedka s tělem bohyně a obličejem modelky. A tak jsem doma obula tenisky, vytáhla dvě flašky mlíka z lednice a naladila YouTube. Pak jsem chtěla dva dny umřít... Když jsem se svého syna po týdnu cvičení zeptala, jak vypadám, řekl “Jako prasátko!” Nutno dodat, že to bylo těsně poté, co jsem odložila improvizované činky a tak bych si možná odpověděla stejně. Je to veliká zábava, cvičit s dvěma dětmi. Jedno při sklapovačkách skáče po břiše, druhé po hlavě. Cviky neplánovaně prokládáte i nízkými starty a krátkými sprinty, když zjistíte, že vám jedna flaška mlíka “odešla” do koupelny a druhá spáchala sebevraždu ve prospěch krupicové kaše..

Za cca tři týdny každodenní dřiny jsem najednou uviděla výsledky svého snažení... Děti přestávám zajímat! Už jenom sedí na gauči a řvou na mě. Myslím, že si to pletou s mistrovstvím světa v hokeji. Taky už pochopily, že když cvičím, nemůžou po mě prostě nic chtít. Na těch 30 minut se ze mě stává sobecká mrcha, která při výkopech vzad dokáže svému dítěti vyrazit sušenku z ruky.. Jo a taky už si vidím na špičky nohou... ;-)!

Budu pokračovat. Buduje to moje tělo a jejich charakter! Jo a mimochodem, po té půlhodině jsem ta nejlepší máma na světě... ;-)

Mateřská, anebo rodičovská? Co je co?

Připravujete se k porodu a k nástupu na „mateřskou“? Pravděpodobně máte hlavu jako pátrací balon a nevíte, co řešit dřív. Kromě výbavičky, jména pro miminko a předporodní přípravy vás také čeká trocha papírování a několik koleček po úřadech. Na jaké dávky máte nárok, kdy byste změnu svého profesního statusu měla začít vyřizovat a co k ní budete potřebovat?

V českém sociálním systému existují dvě různé dávky, které obvykle lidé označují jediným slovem – „mateřská“.

První z nich se oficiálně jmenuje peněžitá pomoc v mateřství (PPM) a čerpá se ze systému nemocenského pojištění po dobu 28 týdnů péče o dítě, popřípadě 37 týdnů péče o dvojčata či vícerčata. Aby vám na PPM vznikl nárok, musíte splnit několik zákonných podmínek a její výše se zjednodušeně řečeno odvíjí od toho, jak moc jste do systému v posledních dvou letech přispěla. Neboli od výše vašeho platu.

Druhá dávka, na kterou vám vzniká nárok automaticky tím, že porodíte, se jmenuje rodičovský příspěvek (RP) a vyplácí se ze státního rozpočtu jakožto sociální dávka. Ten můžete čerpat až do čtyř let věku dítěte a jeho celková výše činí 220 000 Kč.

Kdo má na co nárok?  

Odcházíte-li na mateřskou ze zaměstnání a zaměstnavatel za vás platil nemocenské pojištění, je nanejvýš pravděpodobné, že na PPM dosáhnete. Smyslem dávky je „nahradit“ váš stávající příjem a vyplácí ji Česká správa sociálního zabezpečení.

První podmínkou, kterou musíte pro získání PPM splnit, je účast na nemocenském pojištění po dobu alespoň 270 dní v posledních dvou letech. Druhou je pak povinnost být v systému nemocenského pojištění v den nástupu na mateřskou, tedy být v té době zaměstnaná. Ale pokud vám pracovní poměr skončil například dva měsíce před odchodem na mateřskou, stále máte na PPM nárok, a to díky existenci tzv. ochranné lhůty. Ta běží 180 dní poté, co vám zaměstnanecký poměr skončil.

Pokud jste ovšem byla před nástupem na mateřskou dlouhodobě nezaměstnaná, výše uvedené podmínky nesplňujete a dostanete rovnou rodičovský příspěvek. Počítejte s tím, že bude nižší.

Kam a s jakým lejstrem?

PPM můžete začít čerpat 8 až 6 týdnů před porodem. Formulář, který k tomu potřebujete, se jmenuje „Žádost o peněžitou pomoc v mateřství“ a dostanete ho od svého gynekologa. Ten vyplní část A včetně předpokládaného termínu porodu, na vás pak jsou údaje v části B. Vyplněný tiskopis předáte zaměstnavateli.

Správa sociálního zabezpečení, kam tento formulář následně doputuje, má na jeho zpracování měsíc. Pokud porodíte předčasně, můžete zažádat i zpětně (dle zákona až 3 roky) a následně čerpáte PPM od data narození vašeho dítěte/dětí po dobu 28/37 týdnů. Po uplynutí této doby přecházíte na rodičovský příspěvek.

O ten zažádáte – stejně jako maminky, které nemají nárok na PPM – na krajské pobočce úřadu práce v místě trvalého bydliště. Kromě formuláře „Žádost o rodičovský příspěvek“, který si můžete buď stáhnout na stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí nebo vyplnit na místě, budete potřebovat ještě rodný list dítěte a občanský průkaz. Pozor! Úřad vám rodičovský příspěvek může vyplatit max. tři měsíce zpětně, tak jeho návštěvu příliš neodkládejte. Rodič si zpravidla může nastavit, za jak dlouho chce „svých“ 220 000 Kč vyčerpat – od dvou do čtyř let.

A co tatínkové?

I tatínkové mohou být „na mateřské“, s maminkou se mohou „vystřídat“ nejdříve šest týdnů po narození dítěte. V tomto případě potřebujete tiskopis „Žádost o peněžitou pomoc v mateřství“ při převzetí dítěte do péče, který dostanete buď na každé okresní správě sociálního zabezpečení, nebo na webu ČSSZ. Zároveň je třeba, aby tatínek s maminkou uzavřeli písemnou dohodu o péči o dítě, podpis matky musí být úředně ověřen (zdarma na ČSSZ). Oba „papíry“ odnesete na příslušnou pobočku správy sociálního zabezpečení. S žádostí o rodičovský příspěvek postupují tatínkové stejně jako maminky.

Zeptejte se svého úředníka

Pokud máte pochybnosti o tom, na co, kdy a v jaké výši vám vzniká nárok, obraťte se na krajskou pobočku úřadu práce či na správu sociálního zabezpečení a zeptejte se, jak to ve vašem konkrétním případě vypadá.  

Pracujete po nocích? Zkuste coworking!

Také se snažíte skloubit práci s rodinou a děláte z domova ve chvilkách, kdy vaše dítě spí či ho hlídá partner? Připadá vám, že melete z posledního a že pracujete neefektivně?

Nevěšte se, řešení existuje. Jmenuje se coworking čili sdílený pracovní prostor.

Celý den pobíháte mezi rozpracovanou excelovou tabulkou, pračkou, sporákem a vaším malým pokladem. Večer jste vyčerpaní, tabulka nedodělaná a prádlo nepověšené. Místo klidného večera s partnerem zasedáte opět k počítači. Znáte to? A chcete to jinak?

Pro ajťáky i maminy

Coworking vymysleli v roce 2005 v San Franciscu, rychle se rozšířil také po Spojených státech i v Evropě. Velmi populární je také v Indii, Hongkongu a Singapuru. Do Čech dorazila idea sdíleného pracovního prostoru v roce 2009 a dnes najdete stále pestřejší nabídku těchto prostor po celé republice.

Není se co divit, že rostou jako houby po dešti. Pro „volnonohaře“, ajťáky, designéry, architekty a další samostatně pracující profesionály, kteří nepotřebují reprezentativní kancelář pět dnů v týdnu, jsou skvělou alternativou práce z domova a schůzek po kavárnách. Stejně jako pro lidi, kteří rozjíždějí nový projekt a v neposlední řadě také pro maminky malých dětí, které obvykle doma pracují, když jim děti spí. A proto stále více těchto komunit nezávislých profíků nabízí hlídání dětí v herně, zatímco vy pracujete ve vedlejší místnosti.

Nejste v tom sama

Sdílené kanceláře specializované právě na maminky, které se snaží sladit profesní a rodinný život, nabízejí hlídání i těch úplně nejmenších dětí a pronájem pracovního místa nebo rovnou celé kanceláře již od 50 korun za hodinu (často dokonce s tím, že hlídání je zdarma).

Kromě klidu na práci ve sdílené kanceláři najdete i něco mnohem cennějšího – spřízněné duše. Maminky, které s malými dětmi pracují, u nás bohužel stále ještě narážejí na nepochopení a občas i odsudky okolí. V coworkingovém prostoru potkáte další ženy, které jsou na tom podobně jako vy, kreativní lidi, ty, kdo možná řeší stejná dilemata, profesní i lidské problémy a možná trpí výčitkami jako vy.

Nemluví, ale poradí si

Každá matka, která pracuje doma, je totiž má. „Od práce jsem odbíhala k dětem a v čase, kdy jsem se věnovala Kristýnce, mi myšlenky odbíhaly k práci. Žila jsem v chronickém pocitu dluhu,“ říká třiatřicetiletá grafička na volné noze Petra, která prostě o některé své klienty kvůli mateřství nechtěla přijít. „Když jsem objevila coworking, najednou jsem po pár hodinách odcházela z kanceláře s čistou hlavou a natěšená na to, jak si budu s dcerou stavět lego.“

Podle mnohým maminek je zkušenost s herničkou ve sdílené kanceláři skvělá i pro děti. „Když měly děti mých kamarádek nastupovat do školky, pořád jsme řešily jejich obavy, jak to ta prťata zvládnou,“ popisuje další zastánkyně coworkingu Lucie. „A já věděla, že můj tehdy dvouletý syn žádné problémy mít nebude. Sice neuměl mluvit, ale za tu dobu, co jsme spolu chodili ‚pracovat‘, se naučil řešit nejrůznější situace a vycházet se svými vrstevníky, staršími dětmi i s miminky. Bylo to skoro, jako by vyrůstal v komunitě,“ dodává Lucie.

Změňte to!

Navíc – potřebujete-li s něčím poradit, je dost pravděpodobné, že v coworkingu najdete někoho, kdo už ví, jak na to. Také pravděpodobnost, že získáte nové kontakty, ať už pracovní či soukromé, je vysoká.

Zdeněk Rudolský, jeden ze zakladatelů pražského HUBu, říká, že situace, že se z coworkerů stanou společníci, jejich podnikání coworkingový prostor „přeroste“ a oni odejdou do „velkého světa“, není dle jeho zkušeností nijak neobvyklá.

Coworking je zkrátka skvělým řešením pro vás i vaše dítě. Vy pracujete, děťátko se baví a zároveň učí sociálním dovednostem. Pokud potřebuje maminku, je tu cobydup. Nikdo nemá výčitky ani trauma z dlouhého odloučení. 

Tak co, máte také pocit, že tohle je pro vás ideální scénář? Zkuste se poohlédnout po možnostech ve vašem okolí a zbavte se konstantního stresu z nestíhání.

Jít, či nejít?

Včera jsem šla od klienta. S oběma dětmi a rovnou na nákup. Bylo asi pět hodin a cestou jsem potkala několik skupinek rozjařených lidí, evidentně kolegů, kteří se přesouvali na večírek. Najednou jsem se úplně živě vrátila o několik let zpět, kdy jsem do těchto skupin patřila taky. Dvacet devět let, nezadaná, bezdětná, garsonka v podnájmu, skvělá práce, připravena přijít domů až ráno a druhý den prospat. A hrozně jsem litovala své „dětné“ kolegyně, které buď prohrály „kámen nůžky, papír“ se svými muži, kteří v ten samý den měli večírek taky, nebo byly po tom kolotoči „práce, děti, rodina“ tak unavené, že se šly domů raději vyspat.

Když jsem tak s těma taškama šla domů, tlačila kočárek, pohlcena vyprávěním, jak strašně super bude ta besídka zítra ve školce a jak bude Toník tím nejlepším oslíkem v dějinách divadla, uvědomila jsem si, jak strašně málo „mamek“ na ty slavné večírky chodilo a když už, po anglicku se vytratily jako Popelky před půlnocí. A pochopila jsem...! Jasně, je skvělé občas z toho kolotoče vypadnout a jít se bavit. Ale mnohem víc a radši bych si teď tyhle volné večery užila s nohama nahoře, na našem gauči, s dobrým filmem, večeří, kterou bych nemusela vařit, manželem po boku a dětma, které spí 300 km daleko, u prarodičů...

A všem svým 29letým „já“ bych vzkázala, že nejsem chudák, který prohrál v tahání sirek, ani tak vyšťavená, že si musím jít lehnout, jen si prostě tak nějak víc vážím těch klidných večerů, kdy si můžu dát se svým mužem víno, vypnout počítač a probrat všechny nedůležité a o to zajímavější věci. Třeba to, jak strašnou opici budou mít všichni ráno v práci. ;-)

Ale kdo ví? Třeba jenom hrozně závidím a doufám, že do toho bezstarostného stavu zase jednou dospěju!

Jak to chodí na úřadu práce?

Skončila vám rodičovská dovolená a nemáte se kam vrátit? Vaše pracovní místo zaniklo nebo vám zaměstnavatel přesunul místo výkonu práce na druhý konec republiky? Nové pracovní zařazení, které vám nabízí, je pro vás nepřijatelné? Nevzali vám dítě do školky a vy jste přišla o místo? Pak vás pravděpodobně čeká návštěva na úřadu práce.

Ačkoli existuje celá řada zákonných prostředků, které by vám měly zaručit, že po rodičovské opět nastoupíte na své původní místo, praxe je poněkud odlišná. Nechme stranou, nakolik je takové jednání morální, a soustřeďme se nyní na možnosti, které máte.

To, že se žena po rodičovské ocitne v profesním vakuu, není nic neobvyklého. Zkuste se ale na celou situaci podívat jako na příležitost ke změně. A prvním krokem, který byste měla na cestě k novému profesnímu uplatnění udělat, je zaregistrovat se na „pracáku“.

Peníze až na prvním místě

Hlavním důvodem, proč návštěvu na úřadě neodkládat, jsou peníze. Nárok na podporu v nezaměstnanosti máte, pokud jste v uplynulých dvou letech odpracovala alespoň 12 měsíců. Pokud jste tedy pobírala rodičovský příspěvek, počítá se vám podpora z průměrné mzdy a nárok na její pobírání máte prvních pět měsíců po registraci na úřadu.

Kromě toho za vás stát hradí zdravotní pojištění a odpustí vám sociální pojištění, a to po celou dobu evidence v registru uchazečů. Po uplynutí doby, kdy budete dostávat podporu, si navíc můžete přivydělat polovinu měsíční mzdy a přitom zůstat v registru uchazečů o zaměstnání.

Čím nakrmit šimla

Na první návštěvu čili registraci na úřadě práce se vydejte tam, kam spadáte podle trvalého bydliště. Další návštěvy je možné si dohodnout i na jiné pobočce, která je pro vás dostupnější. Při první návštěvě vyřídíte „papíry“ – tedy vyplníte Žádost o zprostředkování zaměstnání a Žádost o podporu v nezaměstnanosti, předložíte doklad o ukončení pracovního poměru a ukončení rodičovské dovolené (ten by vám měl přijít automaticky poštou).

Pro přiznání podpory budete potřebovat ještě zápočtový list. Jestliže jste při ukončení pracovního poměru získala odstupné, doložíte tuto skutečnost dokladem od zaměstnavatele a podpora vám začne běžet až po uplynutí doby, kterou odstupné pokrývalo. Tím by měl být úřední šiml řádně nakrmen a vy zaregistrována jako uchazečka o zaměstnání.

Víme, že vás nechtějí

Co se bude dít dál, záleží na vaší konkrétní dohodě s konkrétním pracovníkem úřadu, který vás dostane na starost.

„Když jsem se v této situaci cca před rokem ocitla já, moje referentka mě nechávala celkem ‚žít‘. Na úřad jsem docházela jednou za šest týdnů a schůzky probíhaly velmi formálně. Pro novinářku žádné místo mezi nabídkami úřadu nikdy nebylo a paní referentka působila spíše jako hodná teta, co mi drží palce,“ líčí sedmatřicetiletá Julie, která skončila bez práce jako svobodná matka s šestiletým synem.

„Říkávala mi: ‚Víte, ony ty ženský s dětma to mají těžký. Víme, že je nikdo moc nechce. Ale vy si nějak poradíte, že?‘ Možná to zní hrozně, ale mně nakonec ten její přístup vyhovoval,“ doplňuje Julie, která již dnes opět pracuje. „Rozhodla jsem se to risknout, zařídila si živnostenský list a jsem na volné noze. Jsou to nervy, ale jde to.“

Ale existují i jiné příběhy. Pětatřicetiletá Tereza, která před dětmi pracovala jako celní referentka, dostávala na každé schůzce dlouhý seznam firem, které musela obcházet a pak předkládat „raport“, co všechno pro nalezení nového zaměstnání udělala. A výsledek? „Nakonec mě přijala firma, která v mém mateřství nevidí nepřekonatelný problém. Jsem zase šťastná a zaměstnavateli úplně oddaná,“ říká. Asi ne náhodou je ředitelkou této osvícené firmy žena – matka.

Berte to jako příležitost

Ze „zkrachovaných existencí na pracáku“ se tedy ve finále vyklubaly dvě opět fungující, pracující ženské. Proto nevnímejte momentální zoufalou situaci jako tragédii a využijte všech možností, které vám stát nabízí.

V rámci evidence na „pracáku“ můžete podstoupit některý z rekvalifikačních kurzů (hrazených státem), vymyslet svůj vlastní podnikatelský projekt nebo najít firmu, která ví, že nikdo na světě není výkonnější než matka. Důležité je nečekat s rukama v klíně, až si vás někdo adoptuje. Hodně štěstí!

Kde se vzalo assessment centre a co můžete čekat?

Skoro dva týdny napjatě čekáte na e-mail z firmy, kde byste chtěli pracovat. Když konečně dorazí a nervózně ho otevřete, doufáte, že nebude rovnou zamítavý. Není! Jenže vás nezvou na standardní pohovor. Zvou vás na assessment centre. Co teď?

Rozhodně není žádný důvod k panice. Assessment centre neboli hodnoticí centrum není žádným personalistickým výstřelkem posledních let. Navzdory názvu to není ani tak místo jako spíš proces. Ten může probíhat buď ve školicím centru, firemní zasedačce, nebo třeba v pětihvězdičkovém hotelu. Nečekejte nějakou hru na pionýrský tábor ani žádné ponižování uchazečů – ve zkratce jde o to, aby uchazeči o nabízené místo ukázali, co v nich je a není.

Při klasickém pohovoru totiž personalisté neodhalí nic o tom, zda a jak moc jsou uchazeči schopní spolupracovat v týmu, nakolik jsou přirozenými lídry nebo inovátory. Kdo z nich je pečlivý a důsledný, kdo zase srší kreativitou nebo vyvolává chaos. Podle psychologů nikdo nedokáže skrývat svou skutečnou osobnost déle než dvě hodiny. A v tom to celé je. Takže stačí zůstat v klidu a jednoduše být sami sebou.

Dřív než vám dáme zbraň

Nejstarší dochovanou zmínku o assessmentu je možné najít ve Starém zákoně v knize Soudci. Podle biblického textu vedl první „hodnoticí centrum“ Bůh společně s králem Izraelitů Gedeonem při sestavování armády.

Těžko říci, zda právě tato pasáž inspirovala německého psychologa Maxe Simoneita, který ve třicátých letech minulého století vytvořil techniku assessmentu jakožto síto pro budoucí důstojníky wehrmachtu. To mělo oddělovat zrno od plev, aby Němcům neprošla základním výcvikem úplně neschopná banda převlečených pacifistů. (Protože by je neodhalili včas při odvodu neboli pohovoru a přišli by na to až na bitevním poli.)

A jelikož jednou z věcí, kterých se za války nedostává, je čas, záhy otevřely svá assessment centra i americká a britská armáda. Válka skončila, assessment ale zůstal. Americký telekomunikační gigant AT&T v padesátých letech postavil a otevřel vůbec první hodnoticí centrum v privátním sektoru – budovu nazvanou jednoduše The Assessment Centre, kde si za pomoci metodiky, která ovlivnila personalistiku po celém světě, vybíral své zaměstnance.

Assessment centra v současné době neslouží jen k náboru nových, ale i k rozvoji stávajících zaměstnanců. Některé firmy tímto způsobem testují výhradně absolventy, kteří nemají žádné pracovní zkušenosti, nebo nabírají lidi na pozici trainee. Jiné tak třeba rozdělují stipendia mezi své zaměstnance-studenty, rozdělují mimořádné úkoly nebo nabírají management.

Co vás v centru čeká?

Assessment vždy hodnotí nejen personalista, ale i několik dalších lidí – externí HR, management společnosti a váš budoucí nadřízený. Celá skupinka sleduje kandidáty, kterak si poradí s různými na míru ušitými testy (včetně osobnostních) a úkoly, které mají ukázat schopnosti a mentální kapacitu každého z uchazečů.

Úkoly jsou navrženy tak, aby do určité míry simulovaly různé aspekty nabízené práce a pracovního prostředí, a tím umožňují kandidátům dokázat, jak moc se na konkrétní místo hodí zrovna oni. Je pravděpodobné, že vás čeká nějaká ta „bojovka“, ale asi nebudete zrovna běhat po lese. Místo toho můžete s ostatními kandidáty třeba skládat lego.

Počítejte s tím, že váš budoucí zaměstnavatel bude testovat vaši schopnost pracovat pod tlakem. Tak se snažte hlavně zůstat v klidu. Pokud na to máte, assessment centre to zjistí. Pokud ne, přijde jiná příležitost. Zapomeňte na strach – hlavu vzhůru a hodně štěstí!

Hledám práci: zn. nutně

Nalézt si nové zaměstnání se dnes podobá nalezení svatého grálu. Je třeba nejenom mnoho snahy a trpělivosti, ale i kousek příslovečného štěstí.

Přijít o práci je nepříjemné, ale může se to stát. Existující dokonce firmy, které „motivují“ zaměstnance tak důkladně, že na jejich pozice mají takřka neustále vypsané inzeráty.

Kdo už jednou práci ztratil a celou situaci zažil, ví, že hlavní zásadou je neztrácet hlavu. Práce se nevynoří jako lusknutím prstů, navzdory „všemocným“ sociálním sítím, díky nimž jsme prakticky všichni neustále on-line. Neznamená to ale, že by se práce hledala výrazně snadněji než v minulosti. Naopak.

Možná právě proto, že jsou technické možnosti takové, je o to těžší práci najít. Pro zaměstnavatele je výběr z vhodných kandidátů klíčový, a tak bývají vyzbrojeni celou armádou pracovníků HR. Proti ní se každý, kdo hledá práci, musí cítit v oslabení. Být v oslabení však neznamená prohrát!

Upravujte svůj životopis

Jedním z nejdůležitějších z kroků při hledání práce je připravit si kvalitní životopis. S jeho sestavením jistě pomůže nejedna internetová stránka, zásadou číslo jedna je ale nemít pouze jednu jeho verzi, nýbrž údaje vždy modifikovat vzhledem ke konkrétní pozici. Statisíce životopisů ročně končí nepřečtené v koši, protože nesplňují třeba jen základní náležitosti.

Zalinkujte se!

S hledáním pracovních příležitostí pomáhá největší profesní síť na světě LinkedIn. Je to něco jako „pracovní Facebook“, ale bez všech těch zbytečností. Pomocí tohoto portálu vás potenciální zaměstnavatelé mohou oslovovat na základě vašeho profilu, stejně tak i vy můžete kontaktovat firmy, které vás baví. 

Podobným způsobem fungují i nejrůznější pracovní portály, jako například Jobs.cz. Pracovní nabídky zde vyhledávají zdarma díky klíčovým slovům, portál umí zprostředkovat i mnohé nadstandardní služby.

Další možností je kontaktovat personální agentury. Do jejich databází se zpravidla dostanete na základě velmi podrobné charakteristiky vašich schopností, možností i zkušeností, taková služba ovšem není zadarmo. Výhodou personální agentury je spolehlivé odfiltrování nežádoucích míst, jimž se při hledání na internetu nevyhnete. Ani agentura však není všemocná a i za její pomoci může hledání práce chvíli potrvat.

Síla konexí

I přes všechny technické výdobytky současnosti funguje při hledání práce stále nejlépe vaše síť kontaktů. Jak se říká: „Líná huba, holé neštěstí.“ Při hledání práce se tak – ještě než sepíšete životopis – obraťte na známé a kamarády, kteří se mohou zase poptat u svých známých a kamarádů.

Na základě těchto „kruhů“ v podstatě dnes funguje všechno včetně velkých korporací i politiky. Vazby mezi lidmi jsou v tomto ohledu stále velmi funkční, jen je třeba počítat s tím, že za laskavost se zpravidla opět platí laskavostí. Ale to je měna, kterou si v této situaci můžete dovolit.

Pokud se z hledání práce nesesypete a budete vyhlížet do budoucna s optimismem, štěstěna se na vás dříve či později obrátí.

Jak jsem si za to mohla sama

Dneska mám svůj malinký pracovní koutek... stůl menší než lavice na základní škole, židle, která sice není ergonomická, ale dělá krásný vzorek na zádech, když na ní sedíte dostatečně dlouho a počítač, který, a to je nejdůležitější, nelze zničit jinak, než vyhozením z okna. Pro někoho málo, pro mě luxus, který si od jisté doby chráním jako poslední kus čokolády na světě. S nikým se o něj nedělím a pro děti je zapovězenou zónou, i když je v centru dění - obýváku.

Vedla k němu ovšem cesta velmi bolestná, drahá a plná bezesných nocí. A naučila mě spoustu nových věcí, jako třeba zálohovat, zálohovat, zálohovat, co ti síly a externí disk stačí! 

Ve velmi krátkém okamžiku totiž můžete přijít o práci, které jste věnovali x nocí a většinu volných chvil a hlavně, kterou už prostě nelze zopakovat. Například v případě fotek ze svatby, kterou jste o víkendu fotili... Ano, v té zoufalé situaci, kdy jsem svou dceru viděla u mého notebooku s prázdnou skleničkou od burčáku a tříletý syn mi v záchvatu smíchu sděloval, že „pošítaš je mokuý“, jsem na chvíli vážně přemýšlela, že si tu svatbu zopáknem, že to podruhé bude úplně perfektní...

Ty pocity, které se ve mě v tu chvíli míchaly (no dobře, nemíchalo se nic, měla jsem čisto čistý vztek) raději nebudu rozebírat, nejsem na to pyšná, ale každý, kdo něco podobného zažil, snad pochopí. Ty tři dny, kdy jsem čekala na zprávu od mého kamaráda „IT kouzelníka“, kdy jsem přemýšlela, jak budu od všech babiček, dědečků, svědků a bratranců z pátého kolena shánět foťáky a dávat dohromady rekonstrukci svatebního dne, pro mě byly peklem. Uvědomila jsem si ale, že za situaci můžu hlavně já, protože chtít po ročním dítěti, aby nelezlo na stůl a nesahalo na věci, které jsou v této jeho životní etapě nejzajímavější na světě a aby pochopilo, co pro mě ta malá černá pracovní krabička znamená, bylo přece jen trochu moc. A moc byla i ta reakce, která po „akci“ následovala (ne, nebojte, fyzické tresty nepraktikujeme, jen mám někdy docela zvučný hlas).

Takže se mi zase jednou potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré a co tě nezabije, to tě posílí. Stanovila jsem si s dětmi jasná pravidla co jo a co ne - pochopí už i ty roční, když se jim to dostatečně dlouho a v klidu opakuje :), mám krásný, nový, „politíodolný“ počítač a nad vším se snažím tak nějak víc přemýšlet a vidět možné katastrofické scénáře v předstihu. Alespoň doufám. No, tak uvidíme, o čem budu psát příště :)

P.S. Svatbu jsme reprízovat nemuseli, kamarád je totiž fakt kouzelník... :)

Zkrácené úvazky umožňují skloubit práci s rodinou. Ale je snadné je získat?

Jak čas plynul a děti odrůstaly, začaly se hovory na dětském hřišti stáčet od plen a příkrmů k šancím na získání místa ve školce a budoucím pracovním možnostem nás, uštvaných matek na rodičáku. Ty, které už se do kolotoče zapojily, se shovívavě usmívaly nad stížnostmi dosud nepracujících. „Tak jestli nestíháš teď, počkej, až nastoupíš do práce. Na tohle budeš s láskou vzpomínat,“ prohlásila Bára, která už dva roky sváděla lítý boj s tříhlavou saní jménem „Práce, děti, domácnost“.

Tak takhle nikdy, napadlo mě vždycky, když Bára vyprávěla o tom, jak se v pět doplazí pro děti do družiny, do šesti se potí nad úkoly, hodinu se snaží resuscitovat domácnost a v sedm podává večeři, na kterou se při troše štěstí dostaví i manžel.

Moje představa z říše ideálů byla práce na částečný úvazek. Ale když jsem začala pátrat, zjistila jsem, že nikoho v takovém pracovním poměru ve svém blízkém okolí nemám. A není divu.

Půlúvazky u nás moc nefrčí

Zatímco v České republice pracuje na zkrácený úvazek pouze zhruba 6 až 7 procent žen a o procento méně mužů, jinde v Evropě obliba kratší pracovní doby narůstá. Bezkonkurenčně vede Nizozemsko, kde takto pracuje téměř polovina všech občanů v produktivním věku.

S úpravou pracovní doby jsou u nás nejdál především velké nadnárodní firmy, jinak se této formě zaměstnavatelé spíše brání s tím, že například poloviční úvazek neznamená pouze poloviční náklady na zaměstnance, a tudíž je pro ně nevýhodný.

Stejně práce za méně peněz?

A jak to bývá v praxi? Znamená padesátiprocentní úvazek opravdu jen polovinu práce oproti úvazku celému? Právě to je často kamenem úrazu.

Běžně se totiž stává, že zaměstnanec přijatý na zkrácený úvazek musí odvést stejný objem práce jako během osmihodinové pracovní doby, ovšem v kratším časovém úseku a za nižší plat. Často se řeší zkrácené úvazky také možností odvést určitý díl práce doma.

Job sharing: dva v jednom

V zahraničí proto často využívají „sdílení“ pracovního místa. Tzv. job sharing je tam poměrně obvyklou formou úvazku, kdy se dva zaměstnanci dělí o jeden plnohodnotný úvazek a sami si mezi sebou předávají agendu. Je to efektivní řešení, přesto je u nás stále jen hudbou budoucnosti.

Výhody pro zaměstnance jsou zřejmé. Zaměstnavatel pak těží z toho, že nepřijde o talentované lidi, kteří jsou motivovanější a svými výkony zvedají morálku na pracovišti. Ale třeba to jednou pochopí i české firmy a také se dočkáme.

Jak je to s dovolenou

Máte tušení, na kolik dovolené máte nárok při zkráceném úvazku? Osobně se mi nejdříve výpočet dovolené jevil jako složitý, ale po vysvětlení od kamarádky-účetní už ho považuji za logický.

Kratší pracovní dobu je možné rozvrhnout buď do všech pracovních dnů (např. 5 dní po 4 hodinách), nebo jen do některých (tzv. stlačený pracovní týden, např. 4 dny po 8 hodinách). V každém případě mám nárok na 4 týdny dovolené jako při plném úvazku, ovšem v druhém případě by můj týden představovaly pouze 4 dny, celkově by se tedy jednalo o 16 dnů hrazené dovolené. V případě, že bych pracovala 5 dní v týdnu po 4 hodinách, budu mít nárok na 20 dní dovolené, ale za každý den dovolené mi budou proplaceny jen 4 hodiny, které bych odpracovala.

Na zkráceném úvazku si pohlídejte také zdravotní a sociální pojištění. Zatímco výše sociálního pojištění se u částečných úvazků počítá podle skutečného příjmu, zdravotní pojištění se musí odvádět alespoň z minimální mzdy. Pokud je tedy vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální mzda, musí zaměstnanec doplatit zdravotní pojišťovně příslušnou částku prostřednictvím zaměstnavatele.

Můžete se soudit

Podle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti o zkrácený pracovní úvazek osobě, která pečuje o osobu mladší 15 let (§ 241 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), pokud mu v tom nebrání vážné provozní důvody, což musí prokázat a účinně obhájit.

Je to ale spíše jen „papírová“ možnost. Dát vlastního zaměstnavatele k soudu se ale spousta lidí z existenčních důvodů pochopitelně neodváží.

Haló…? Haló!

S mými rodiči si volám tak asi ob den. Oba ještě pracují, takže se občas stane, že mi hovor típnou, v tom horším případě zavěsí v půlce věty, to když se jim v kanceláři objeví klient. Nemám jim to za zlé. Tedy už... Přesněji od té doby, kdy jsem sama „pracující matkou“. Chovám se totiž hodně podobně :-)

Pokaždé, když jsem v práci, tj. fotím, se ze sebe snažím udělat profesionála. Můj muž je běžně naprosto schopen postarat se o děti sám... lépe řečeno naprosto skoro-schopen. Proto jakmile mi v kapse kalhot začne vibrovat telefon a volajícím je „moje zlato“ vím, že něco nejde podle plánu a telefon s omluvou v drtivé většině zvednu (neplatí pro případy prvního novomanželského polibku nebo dokumentování žádosti o ruku..:-)). Šeptám, házím na klienty omluvné podhledy a pokud zrovna doslova nehoří, k ukončení hovoru dojde v průměru do 12,5 sekund. Dobře? Špatně?

Jiná situace by asi byla, kdybych vedla firemní meeting a věděla, že ten, kdo je momentálně s mými dětmi běžně volá i kvůli tomu, aby se zeptal, v jakém poměru má dětem namíchat vodu se šťávou. Ale to už je asi na každém z nás a hlavně na momentální situaci. Obecně ovšem musím říct, že od té doby, co se mi doma po bytě prohánějí dva indiáni, jsem ke všem těmto rodičovsko-pracovním stavům velmi tolerantní a fandím jim.

Další kapitolou jsou hovory, které přicházejí od klientů v době, kdy jsem zrovna v roli „žena na mateřské“ a zatím nezvládám to rychlé přepínání na „jsi profík, děti ignoruj“. Proto se mi občas (tak 2x denně) stává, že zapomínám na to, že potenciální klienti, kteří mi volají, o tomto mém nejhlavnějším úvazku nemají tušení. Ovšem jen do té doby, než spolu zapředeme hovor:

Já: „Ševčíková, dobrý den.“

XY: „Dobrý den, prosím my bychom se chtěli nechat vyfotit...“

Já: „Jistě... Polož to! Kdy byste si představovali termín?... Co jsem ti říkala!“

XY: „Prosím...? No...asi tak v půlce ledna? Šlo by to?“

Já: „Moment, hned se podívám... Nesahej do toho záchodu! Ano, mohla bych hned druhou sobotu v měsíci... Nemlať bráchu!... Vyhovuje vám to?“

XY: „Prosím…?“

Já: „Já vás zavřu do pokoje... Jestli vám vyhovuje druhá sobota v lednu?... Slyšeli jste mě!?“

XY: „Ano, slyšeli... No, to by asi šlo.“

Já: „Promiňte, to nebylo na vás. Takže si vás napíšu... Neřvěte chvíli!“

XY: „Vy tam máte děti, že? No jooo, to znám...“

Já: „Ježiš promiňte.“

XY: „To je dobrý, tak se budeme těšit.“

A to byl, prosím, ten lepší případ. Nevolali jste mi náhodou někdo z vás…;-)?

Soukromá, nebo státní školka?

Před touto otázkou stojí každoročně tisíce rodičů dětí předškolního věku. Každá z variant má své výhody i nevýhody, vždycky jde však nakonec zase o peníze...

Přijetí nebo nepřijetí potomka do mateřské školy je dnes pro mnoho rodičů záležitostí bezmála existenční. Při současné situaci, kdy poptávka po volných místech ve školkách je mnohonásobně vyšší než jejich nabídka, jsou rodiče mnohdy rádi za jakoukoli školku a volné místo v ní. Přitom tak by to být rozhodně nemělo!

Poptávka a nabídka

Vznik soukromých mateřských škol je podmíněn právě zmíněnou situací, kdy se volných míst ve státních mateřských školách nedostává. Na rozdíl od školek státních, tedy neziskových příspěvkových organizací, mají ty soukromé na první pohled mnoho nejrůznějších výhod. Tou největší je asi flexibilita, a to jak co se týče věku přijímaného dítěte (existují soukromé školky, které přijímají už několikaměsíční děti), tak pravidelnosti či nahodilosti docházky. S touto flexibilitou souvisí i mnoho dalších nadstandardních služeb takových zařízení. Nejenom že je v nich možná předškolní výuka například v cizím jazyce či v kombinaci s mateřským, ale soukromé školky dokážou podle svých možností vyjít vstříc takřka každému požadavku rodičů, včetně například nočního hlídání či dopravy dětí domů. V neposlední řadě není zanedbatelný ani fakt, že počet dětí v soukromých školkách nebývá tak vysoký jako v těch státních, a z toho vyplývá i možnost individuálnější péče o ně.

Nevýhod soukromých mateřských škol není mnoho, v podstatě jen jedna jediná. Protože tyto organizace vznikly za účelem dosažení zisku, od této skutečnosti se odvíjí i jejich cena. Jen v málokteré soukromé mateřské škole je dnes poplatek nižší než šest tisíc korun měsíčně (bez dalších poplatků), ceny „školkovného“ mohou běžně dosahovat ke dvaceti tisícům měsíčně i výše. Některá z těchto zařízení vybírají i jakési nevratné registrační poplatky, někdy i v řádech tisíců korun.

Přednost mají předškoláci

Z pohledu financí je státní mateřská škola jednoznačně výhodnější volba. V měsíčních poplatcích však nejsou většinou započítány další částky, jako například stravné nebo „kroužkovné“. Bez ohledu na peníze nejsou ani státní mateřské školy všechny stejné. Existují vyhlášené školky, před jejichž brankami stojí při zápisu dlouhé špalíry rodičů, do jiných se lze dostat snáze. Všechny státní školky však mají jednu obrovskou nevýhodu. Školský zákon č. 561/2004 Sb., konkrétně § 34, totiž praví, že: „K předškolnímu vzdělávání se přednostně přijímají děti v posledním roce před zahájením povinné školní docházky.“ Tato skutečnost může být stresující především pro ty rodiče, kteří do školky umísťují mladší děti.

Jak vybírat?

Než rodiče vyberou tu správnou školku, měli by si o ní s předstihem zjistit co nejvíce informací. Téměř všechny školky mají své internetové stránky, kde prezentují své zaměření i nabídku vzdělávání dětí, velice přínosná jsou rovněž doporučení ostatních rodičů. K poznání nového prostředí jsou velice užitečné dny otevřených dveří, kde se rodiče zpravidla setkají i s jednotlivými učitelkami. Mnoho rodičů se shoduje v tom, že nezáleží ani tak na školce jako právě na učitelce. Důležité je při takové předběžné návštěvě zapojit intuici a všímat si mnoha detailů. Platí pravidlo, že pokud se ve školce nelíbí rodičům, nebudou tam chtít chodit ani děti. Kde nebude stačit intuice, přijdou na řadu otázky. Ptejte se učitelek nebo ředitelek na všechno, co vás napadne: systém motivace dětí, nabídka kroužků, školky v přírodě, spaní po obědě (někde musejí „spát“ všechny děti, někde se nespavci mohou jít potichu zabavit do herny), strava – řada dětí má specifické nároky. Důležitá je také lokalita, školka by v ideálním případě měla být co nejblíže domovu anebo zaměstnání a také by měla rytmu rodičů vyhovovat svojí otevírací dobou.

Přestože mezi soukromými a státními školkami existují propastné rozdíly, a to především v nákladech, neměli by rodiče vidět možnosti předškolního vzdělávání černobíle. Existují totiž i vynikající a přitom cenově dostupné státní školky, kam bude dítě rádo chodit, protože se tam pod dohledem skvělých učitelek děje spousta zajímavých věcí, na druhé straně jsou u nás soukromé školky, které se sice perfektně prezentují marketingově, ale jejich účelem je skutečně vydělat především peníze. Toto téma do předškolního vzdělávání rozhodně nepatří. Záleží tak jen na rodičích a jejich správné volbě...

Přijímací pohovor – na co se vás mohou ptát, i když by neměli

Každý se někdy v životě dostane do situace, kdy hledá práci. Nepříjemné to může být hlavně po delší, třeba i několikaleté přestávce. To se nejčastěji týká žen po rodičovské dovolené, které se z nějakého důvodu nemohou vrátit na své původní místo.

Mnoho maminek nemá po letech, kdy se staraly pouze o děti, právě ukázkové sebevědomí. Třebaže se často těší na nové zkušenosti, zároveň se podceňují a představa, že už nebudou řešit jen chod domácnosti a potřeby dítěte, je pro ně stresující. Pracovní pohovor jim také na klidu nepřidá. Dokážou se na něj dobře připravit? Přesvědčí potenciálního zaměstnavatele o tom, že jsou na zmíněnou pozici nejvhodnější? Zaskočí je nějaká otázka? Na co by měly odpovědět a na co už odpovídat nemusejí?

Diskriminace při přijímacím pohovoru

Jsou to hlavně ženy, které při přijímacích pohovorech dostávají otázky týkající se jejich soukromí.  

„Jste vdaná?“                                                                                                       

„Plánujete děti?“

„Nejste těhotná?“

„Máte děti?“

„Jak jsou staré?“

„Dokážete si zajistit hlídání, když budou nemocné?“  

Právě zmíněné věty přitom spadají pod tzv. diskriminační otázky.  Pak záleží jen na ženě, jestli odpoví, nebo ne. Ze zákona totiž nemusí. Jenomže opora v zákoně je jedna věc a praxe věc druhá. Neochotu odpovědět by si totiž zaměstnavatel mohl vyložit jako neochotu přizpůsobit se v budoucnu nečekaným situacím, a pro vás zůstanou dveře ve firmě zavřené. Jen horko těžko pak budete prokazovat, že skutečným důvodem byla diskriminace.

Důležitá rada proto zní: Buďte na podobné dotazy připravená.  Ať už se vám to líbí, nebo nelíbí, při většině přijímacích pohovorů padnou. Někdy třeba jen zaměstnavatel zkouší, jak zareagujete, jindy ho může zajímat, jak jste ochotná a schopná skloubit práci i rodinu. Zkuste si proto se zaměstnavatelem popovídat o tom, proč se vás na tyto čistě soukromé záležitosti vyptává.  Bojí se, že by mu vaše případné pracovní absence mohly způsobit problémy?  Je jasné, že dříve či později vaše dítě skutečně onemocní a bude jen na vás, jak situaci vyřešíte. Když se tedy chystáte zpátky do práce, domluvte si pro tyto případy pomoc příbuzných nebo paní na hlídání. Pak můžete s klidným svědomím zaměstnavateli odpovědět: „Ano, děti mám, mám ale i prarodiče, kteří kdykoliv pomohou s hlídáním, takže to mou práci nijak neovlivní.“ Firma má pak jistotu, že vám na práci skutečně záleží. Pokud jste zvládla pracovat i během rodičovské dovolené, může vaše odpověď „Děti sice mám, ale protože jsem pracovala už krátce po jejich narození, umím skloubit obojí, práci i rodinu.“ znamenat pro zaměstnavatele významné plus. A pro odvážnější je tu i možnost odpovědět otázkou: „ Jak to souvisí s nabízenou profesí?“ nebo „Co kdybychom se vrátili zpět k mé kvalifikaci.“ Rovněž taková odpověď otevírá prostor pro další diskusi.

Mezi diskriminační otázky při pohovorech ale nepatří jen ty, které se týkají rodinného stavu. Pokud to vyloženě nesouvisí s pracovní pozicí, o kterou má uchazeč zájem, zaměstnavatel by se neměl ptát ani na věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, náboženské vyznání nebo politické přesvědčení.

Na co se zaměstnavatel ptát smí

Otázek, které naopak při přijímacím pohovoru dostat můžete, je mnoho. Mimo jiné se budou týkat vašich předchozích zkušeností, důvodů, proč se ucházíte právě o zmíněné místo, proč by měla firma přijmout právě vás nebo jak byste mohla společnosti prospět. Neměla byste se nechat zaskočit dotazem, co víte o firmě, kam chcete nastoupit, na vaše dobré a špatné stránky i na to, jaký byste chtěla plat. Znovu platí, že i tady přeje štěstí připraveným.

Mami? Tati? Babi? Dědo?

Žiju v Praze. Můj muž překvapivě také. Ale pocházím ze severní Moravy a on ze Šumavy. Co z toho vyplývá? Že naše děti si velmi užívají a váží svých prarodičů, neb je vidí velmi zřídka. O to intenzivnější však setkání bývají! :-) Je to přesně jako z filmů Marie Poledňákové, kde děti lítají celý den po polích a zahradách sousedů, večer přiběhnou domů ve stavu, kdy byste je nejraději i s věcma hodili do vany, ale ještě před tím se jdou opéct buřty nebo na ohni uvařit kotlíkový guláš s dědou. Idyla. Nejednou mě tedy napadlo, jestli by nebylo třeba lepší přestěhovat se zpět, vždyť by to bylo super! Baráky se tehdy stavěly dvougenerační, takže my bychom bydleli nahoře, naši dole, paráda...

Ale bylo by to tak opravdu? Byť máme s rodiči skvělé vztahy, tak i má 80letá babička vždycky říkala: „Mladí mají bydlet sami a staří taky!“ Ona vidina volných večerů, kdy babička s dědečkem pohlídají a vy budete obrážet kina a restaurace v okolí asi není úplně přesná a všechno je něčím vykoupeno. V tomto případě byste museli počítat například s tím, že vaše výchovné metody občas narazí na ty prarodičovské, že když se u vás doma bude řešit jakýkoli (soukromý) problém, budete ho chtě nechtě muset vyklopit i „tam vedle“ a tak dále.

 Na druhou stranu má takovéhle soužití dvou, vlastně tří generací určitě pozitivní vliv na sociální vývoj dětí. Kde jinde by se měly naučit pomáhat starším, učit se od nich, dozvědět se, jaké to bylo, když ještě oni sami byli malí...? Já osobně dodnes vzpomínám na to, jak jsem místo pohádek chtěla poslouchat, jak babička za války chodila do továrny na směny a jak hned druhý den po porodu musela na pole, protože byly přece žně. Například moje 17letá sestřenice má pokoj vedle babiččiny ložnice, i když rodiče obývají vrchní patro a i pro ni by se tam pokoj našel. Ale nechce, mají mezi sebou neuvěřitelné pouto. Ale nemějte iluze, i tady občas proběhnout puberťácké nálady a mezigenerační rozdíly se ukážou v celé své kráse. :-) Nicméně je to ta nejzodpovědnější „sedmnáctka“, kterou znám a myslím si, že babička v tom má prsty docela zásadně!

Samozřejmě chápu, že někdy prostě není jiná možnost a „mladí“ musí zůstat u rodičů. V tom případě ale radím nastavit si jasná pravidla, kdo je za co (a koho) zodpovědný, co je v kompetenci rodičů a prarodičů a dodržovat je. A nebo kompromis – co třeba baráček hned ve vedlejší vesnici...?

Se učit, se učit, se učit…

A máme tady říjen, začátek něčeho nového, stejně jako na jaře. V tomto případě mám na mysli tedy hlavně systém vzdělávání, od toho předškolního, až po doktorandské, nikoliv rašící pupeny a rodící se mláďátka vůkol. I když o mláďátka tady také jde. Nás se naštěstí zatím týkají pouze ranní odvody do školky, nicméně už za dva roky přijde na řadu takové to domácí úkolování: čtení, psaní, počty... a tak dále.

Nevím jak vy, ale já, ač prospívala s vyznamenáním, mám ze školy do dneška trauma. Tedy hlavně ze studia na vysoké škole, kdy mi v době psaní diplomové práce krvácely dásně, měla jsem tik v obou očích a začala jsem mluvit sprostě. A to jsem, prosím, neměla na starosti nic dalšího, jen to, jestli do konce měsíce vyjdu s penězma, nebo budu muset na brigádu.

Ano, narážím na studentky, které mají ve svém slovníku pojmů kromě zápočtů, přednášek a studentských večírků taky výrazy jako: kojení, hlídání, domácnost, žádné volno, masochismus… Ženy, které během studia porodily, nebo již s dětmi studovat začaly. Upřímně, nechápu to a hluboce se před nimi klaním. Má sestra “chtěně” otěhotněla ve druhém ročníku medicíny a dodnes si velmi živě pamatuju, jak jsme se střídaly u hlídání mé tehdy šestitýdenní neteře. Já zdrhala z přednášek z pedagogiky a mlíko odstříkané a zamražené v kelímcích od pudinků jsem rozmražovala v mikrovlnce a krmila jím to nebohé dítě. Má sestra mezitím na pitevně sbírala zkušenosti ke zkouškám z anatomie. Dodnes ani jedna nechápeme, jak se jí povedlo studium dokončit :-)

Není to pro každého. Myslím, že člověk musí být opravdu zapálený pro věc, mít v genech něco navíc a hlavně podporu své rodiny. Mezi své známé jsem hodila dotaz, jak by popsaly toto období svého života a tady je něco málo:

-        Slovo nuda ztratilo všechny svoje rozměry

-        Očistec

-        Rachot, šílenství, vyčerpání a hlavně mateřská demence v plném proudu :)

-        Stálo to dost sil, ale hrdost je větší

-        Výzva... jdu do toho znovu (?!)

-        Mordor

-        Výzva a tik v oku

 Takže, milé dámy, směle do toho, bude mi ctí před vámi smeknout klobouk!