Itálie s Jonim 2019 Pt.7 - Šestý den

Probudili jsme se ideálně časně, takže už kolem půl 7 jsme mohli vyrazit do centra. Nastavil jsem na navigaci nejbližší ulici ke Colosseu, která vypadala jako běžně průjezdná. A také ano, něco po sedmé hodině ranní byla obsazena z několika desítek stěží čtyři parkovací místa. Zaparkoval jsem tedy na krásném místě mezi parkem, kde se kdysi nalézal Circus Maximus a Palatinským pahorkem. Chvíli jsem Jonimu četl z Lonely Planet o tom, co nás dnes čeká, a vyrazili jsme do Colossea. Naštěstí jsme měli lístky koupené dopředu, takže jsme propluli kolem dlouhatánské fronty a úderem osmé hodiny vstupovali do amfiteátru. A že to věru nebyly špatně investované peníze. Když jsme v kvartě byli se školou v Itálii, kolem Colossea jsme jen proběhli, pohled na vnitřní strukturu, obrovitou arénu i promyšlené technické řešení ale za návštěvu rozhodně stojí. Nakonec právě tento objekt původně byl hlavním cílem naší výpravy, loni v Pignone jsem o něm klukům vyprávěl a historky s gladiátory zanechaly silný dojem. Samozřejmě už po ránu tam bylo množství lidí, které lze jen těžko vyjádřit jinak než jako bambilion (až gazilion!). Na rozlehlém prostranství před Colosseem mě zaujala komická scénka: zjevně je tam zakázán, či přesněji řečeno licencován, prodej drobných suvenýrů a vody. Celkem čerství imigranti tedy přeskakují zábrany a schovávají se v davech turistů před bdělým okem turistické policie za volání “water, ice cold water, only one euro!” Potřebují se vyhnout pozornosti policistů a zároveň upoutat potenciální zákazníky. Sledovat tuhle hru na kočku a myš je smutně zábavné, ale při představě, že jediným zdrojem obživy je pro mne a dost možná i mnohačlennou rodinu v severní Africe marže na půllitrových lahvích vody, je dosti smutná. 

Snadnost, s jakou jsem zaparkoval pár metrů od nejatraktivnějších římských památek mě poněkud znervóznila. Věnoval jsem tedy chvíli googlování a ovšem: centrum Říma je vyhrazené rezidentům na zvláštní povolení, takže jsem tam nejen neměl parkovat, ale ani jezdit. Co už se dalo dělat, naložil jsem Joniho do auta a vyrazili jsme hledat bezpečné místo na parkování. To se podařilo najít ve vilové čtvrti hned za římskými hradbami. Sice mne nejdříve vyděsily modré zóny, ale ty prý v neděli neplatí, takže jsme se mohli vydat na pochod zpět do centra. Nijak zvlášť nám tahle procházka nevadila, aspoň jsem Jonimu mohl ukázat Viu Appiu, dnes celkem nenápadnou ulici, která se ovšem táhne ve stejném místě již tisíce let. 

Vrátili jsme se tedy na Palatinský pahorek, ten jsme důkladně prošli, rozměry trosek staveb se úplně vymykají dnešním rozměrům. Dnes by na tom místě sídlily tisíce úředníků, za antického Říma se jednalo “jen” o luxusní císařské sídlo. Následovalo Forum Romanum, kde jsem trochu zalitoval, že tahle cesta byla pro Joniho vlastně prvním setkáním s existencí antického Říma, takže všechny ty chrámy byly pro něj poněkud hůře stravitelné. Ale třeba za pár let, až se Juliovi Caesarovi atp. bude učit, rád si na to vzpomene.

Po antickém programu musela následovat nutně židovská vložka v podobě návštěvy synagogy a muzea. Muzeum je to pěkné, obzvláště mě zaujala expozice o libyjské židovské komunitě, ovšemže dávno neexistující. Synagoga je prostě velkolepá, i když se v ní mohlo fotografovat, Joni mi při výkladu usnul na rameni, takže jsem z toho mnoho neměl. Za zmínku stojí, že tato velká římská synagoga nahrazuje pět původních synagog různých židovských směrů, které byly zbourány v 19. století. Nejde ovšem o směry lišící se mírou ortodoxie, nýbrž svým původem. V Římě prosperovali Židé španělští, z Maghrebu, balkánští i aškenázští mimo původních italských komunit. Jako jistá kuriozita se můžou jevit uzamykatelné schránky s mosaznými štítky, do nichž pravidelní návštěvníci bohoslužeb ukládají sidur a talit, aby se s nimi nemuseli každý šabat tahat domů. Vida, to nám v BS chybí!

Po procházce přes židovskou čtvrť už docházely síly a hlavně se začalo zatahovat, měli jsme před sebou ještě jistě dva kilometry pochodu k autu. Když jsme došli ke Caracallovým lázním, už i hřmělo, takže tento obrovitý cihlový komplex jsme jen proletěli. Skutečný déšť naštěstí začal až ve chvíli kdy jsme otevírali dveře od auta. 

Ubytování jsem rezervoval na Bookingu jen den předem, navíc na telefonu, ale opět se ukázalo, že když má něco přes 9* ze stovek hodnocení, bude to stát za to. One Vaticano Rooms (http://booking.com/Share-EgtGSA) byl nesmírně příjemný a dokonce se dalo parkovat jen pár desítek metrů od vchodu. Opět šlo o obrovský byt přestavěný na mikrohotel, tentokrát vč. dřevěného výtahu ze 30. let (a pak, že je EU zakázala!) s milou ukrajinskou recepční. Po sprše a pár pohádkách jsme vyrazili ještě pro večeři. Všude bylo ovšem “chiuso per ferie”, až na čtvrtý pokus jsme s pomocí Tripadvisoru narazili na take away pastu. Pastaciutta (http://www.pastasciuttaroma.it/) se ukázala být skvělou volbou, navíc v nedělní podvečer skoro bez zákazníků. Strozzapreti al Tartufo za pouhých 6€ byly skvělou tečkou za náročným dnem. 

Itálie s Jonim 2019 Pt.5 - Čtvrtý den

Ráno jsme vyrazili na cestu už před sedmou, v době, kdy prakticky všichni Italové ještě spali. Prvním cílem dne byly Pompeje. A že to byl silný zážitek. Už po cestě jsem Jonimu vyprávěl o zemětřesení, které vyhnalo mnoho obyvatel, a o pár let později výbuchu sopky, který pohřbil celé město tak, jak v té chvíli existovalo a fungovalo. Dokud tam člověk není, neuvědomí si ovšem, jak strašně velký ten areál je. Jistě, u nejpopulárnějších staveb byly davy turistů, ačkoli jsme se dovnitř dostali jako jedni z prvních. Ale stačí zabočit za roh nebo dva a dělají vám společnost jen duchové dávných obyvatel. 

Joni neuvěřitelně spolupracoval celou dobu, poslouchal moje povídání o vymletých kolejích vozy za dlouhá desetiletí, o souvislosti těchto kolejí s rozchodem kolejí u vlaků v moderní době, o struktuře tehdejších obytných domů i o tom, jak vypadaly obchody a fastfoody. 

Fascinovaly nás dochované nápisy na omítkách obchodů s nabídkou zboří i neuvěřitelně jemné mozaiky jako dekorace obytných domů. 

Protože jsme byli v Pompejích dříve než v Římě, značný dojem na Joniho udělal i amfiteátr a dlouho řešil průběh gladiátorských soubojů. 

Ale šílené vedro v kombinaci s třemi dny na cestě udělalo své. Nechtěl jsem Jonýska úplně zničit, takže pár nejprofláknutějších atrakcí jsme nechali zase na příště. Aspoň jsem si ušetřil vysvětlování, co se dělo v budově jménem Lupanarum...

Posledních pár desítek metrů jsem Joniho musel málem nést, ale netrvalo dlouho, kombinace klimatizace v autě, studeného pití z ledničky a Youtube na telefonu ho zase resuscitovala. Dobrovolně tedy souhlasil s nápadem jet se podívat na Vesuv. 

Protože předražené parkoviště v Pompejích nešlo zaplatit kartou, zbývalo mi posledních 8 € v hotovosti. Když jsem 5 z nich zaplatil za parkování v polovině Vesuvu a další 2 za mikrobus, který nás vyvezl další čtvrtinu, byla ve mně trochu malá dušička. Jestli budu muset Jonimu vysvětlovat, že jedeme zase dolů, protože jsem si nebyl schopný vybrat z bankomatu... Vstupné na vrcholek sopky, resp. do její poslední čtvrtiny, bylo možno platit kartou. Ovšem jen za přítomnosti speciálně vyškoleného gentlemana, který v době, kdy jsme dorazili k pokladně, dlel na obědě. Nečekali jsme ani půl hodiny a mohli jsme začít šlapat vzhůru. Není to dlouhá cesta, ale je poměrně příkrá a pokrytá sypkým sopečným pískem, který klouže a do něhož se boříte. Prozíravě byla tato procházka jedinou příležitostí za celou cestu do Itálie, kdy jsem žabky nahradil teniskami. 

Rozhodně se to ovšem vyplatilo. Kombinace pohledů na Neapol z výšky a na vulkán samotný je prostě unikátní. Joni sbíral kameny a fotil o 106. Žádná fotka ale nenahradí vlastní zážitek. Nakonec se tedy mírné přesvědčování (nikdo ze třídy ještě určitě nahoře na Vesuvu nebyl!) rozhodně vyplatilo.

Z Vesuvu jsme už směřovali do vyhlédnutých garáží v Neapoli. Konsensus Lonely Planet, Tripadvisoru a dalších zdrojů totiž jednoznačně říkal: na ulici v Neapoli neparkujte! Z hotelu sice psali o možnosti zařídit parkování přímo na místě, ale přeci jen, 35€ mi přišlo poněkud hodně. Museli jsme se tedy projít asi 20 min, ale to nevadilo, stejně jsem chtěl nasávat atmosféru města. A že bylo co nasávat. Na strašlivé množství odpadků ležících volně na ulici jsem si v té době už zvykl. Imigranti posedávající na chodnících a snažící se prodat věci zjevně vyhrabané z popelnic a kontejnerů, vč. ošlapaných bot, nu, na ně bych si asi zvykal déle. 

Po chvíli procházky jsme dorazili do místa našeho ubytování. A musím říct, že překonalo naše očekávání. Zjevně původně veliký byt v činžovním domě pro vyšší střední třídu kousíček od centra města, moderně zrekonstruovaný na mikrohotel s pěti pokoji. Pořádnou teplou sprchu jsme měli naposledy v úterý ráno, takže asi nemusím dlouho popisovat, čím jsme strávili první hodinu. Klimatizace nastavená na 18 stupňů byla naším nejlepším přítelem. 

Joni trvá na tom, že pokud (až) zase někdy pojedeme do Neapole, musíme spát pouze v Dimora Duomo (https://www.booking.com/hotel/it/dimora-duomo-napoli1.cs.html?aid=356980;label=gog235jc-1DCAsocUIUZGltb3JhLWR1b21vLW5hcG9saTFIM1gDaDqIAQGYAQW4ARfIAQzYAQPoAQGIAgGoAgO4AquHy-sFwAIB;sid=a3e55fbbeaf8fc5870ee33344e5d94b9;dist=0&keep_landing=1&sb_price_type=total&type=total&). Večer jsme zakončili take away pravou neapolskou pizzou Napoletana, kterou jsme si vychutnali v posteli a odebrali se na kutě už asi v 10 hod.