Kata Kálmán (25. 4. 1909–1978) Ernö Weisz, 23letý tovární dělník, Budapešť (1932) / Děti na ulici (1958) Maďarská fotografka, která se věnovala sociálnímu dokumentu. Jejím nejznámějším dílem je fotokniha Tiborc (1937) dokumentující život nejchudších vrstev maďarské společnosti.

(z dálav...) Issei Suda (24. 4. 1940–2019) Autoportrét (1970) /  Takasaki, Gunna (1971) Japonský fotograf z Čiby a absolvent Tokijské školy fotografie, který začínal jako divadelní a dokumentární fotograf.

(vidět a zapomenout...) Lee Miller (23. 4. 1907–1977)  Portrét od Mana Raye (1929) / Kolorovaný autoportrét (1930) Plovoucí hlava (Mary Taylor, 1930) / Portrét prostoru, Egypt (1937) Operní pěvkyně Irmgard Seefried zpívá árii z Madame Butterfly (1945) / Modelka ve vybombardovaném Londýně (1940) Ženy v protipožárních maskách (1941) / Vojačky z ženských pomocných pozemních sborů (Surrey, 1944) Lee Miller v Normandii (1944) Elizabeth („Lee“) Miller sice pocházela z New Yorku, ale osudnou se jí stala Paříž – poprvé tam odjela po střední škole studovat módní návrhářství a design, podruhé ve dvaadvaceti po skandálu s módním fotografem a potřetí po nespokojeném prvním manželství.

Po prvním návratu do New Yorku se krátce věnovala experimentálnímu divadlu a výtvarnému umění, ve dvaceti se poprvé (a vlastně náhodou) objevila na obálce časopisu Vogue a další dva roky byla nejvyhledávanější modelkou. Její kariéra ve světě módy ovšem skončila stejně náhle, jako začala, v roce 1928, když Edward Steichen prodal její fotografie firmě Kotex pro reklamní kampaň na vložky – ta byla sice záslužná, jenže Elizabeth o obchodu nevěděla a to, že se v podobné reklamě objevila jako první reálná žena v dějinách, způsobilo menší skandál, před kterým radši utekla do Evropy. V Paříži se pak seznámila s Picassem, Éluardem nebo Jeanem Cocteau a stala se spolupracovnicí, modelkou i múzou surrealisty a fotografa Mana Raye. Když se po pěti letech vrátila do New Yorku podruhé, otevřela si fotoateliér a začala i vystavovat. Po svatbě se odstěhovala do Egypta a na několik let profesionálního fotografování nechala, jenže už za pár let znovu odešla do Evropy, kde poznala svého pozdějšího druhého muže, historika, básníka a malíře Rolanda Penrose. Po vypuknutí války se rozhodla zůstat v Londýně a dokumentovat válečné události pro Vogue – jako válečná korespondentka dostala akreditaci od americké armády a časem fotila nejen bombardování Británie, ale i den D, osvobození Paříže a koncentráků v Buchenwaldu a Dachau, mrtvé nacistické důstojníky nebo poválečné Maďarsko. Ironií je, že z té doby je nejznámější fotka, na které Lee vyfotil její kolega, fotograf časopisu Life David E. Scherman, v Hitlerově koupelně – fotka vznikla 30. dubna 1945, jen několik hodin po osvobození Dachau. Po návratu do Británie Lee bojovala s alkoholismem a trpěla klinickou depresí a posttraumatickou poruchou, ke které se nejspíš přidaly i vzpomínky na zážitky s hrubiánským Manem Rayem i na znásilnění, které zažila v raném dětství. Koncem čtyřicátých let si s Ronaldem koupili farmu ve Východním Sussexu, a přestože Lee fotila i později, temnou komoru časem vyměnila za kuchyň a podle svědectví se z ní stala vynikající kuchařka se zálibou ve starých receptech. Tisíce jejích negativů, její dokumenty, fotoaparáty, deníky, milostné dopisy i suvenýry z cest po letech objevil syn Antony, který nechal z rodinného statku zřídit muzeum a galerii. Podle života Lee Miller vznikl muzikál i dva historické romány a podle všeho se chystá i životopisný film v hlavní roli s Kate Winslet (!).

(věrnost nejen krajině). Laura Gilpin (22. 4. 1891–1979) Kostel v Ranchos de Taos (1930) Písečné duny (30. léta) /  Rio Grande (1947) Pastevci na poušti (1934)  / Hrnčířka (1959)  Dešťové kapky na lupině (asi 1931) Portrét navažské ženy (Ethel Kellywood. 1934) /  Georgia O'Keeffe (1953) Laura pocházela z farmářské rodiny z Colorada a fotila od svých dvanácti let, kdy k narozeninám dostala fotoaparát Kodak Brownie, až do konce života. Na popud matky studovala na několika uměleckých školách i na konzervatoři, její pozdější kariéru ale nejvíc ovlivnilo setkání a později i přátelství s významnou fotografkou Gertrudou Käserbier. Když z finančních důvodů z konzervatoře odešla, rozhodla se na rodinné farmě pěstovat krůty a vydělané peníze pak utrácela za fotografický materiál a výlety na východní pobřeží, kde se učila fotit krajinu. V pětadvaceti se přestěhovala zpět do New Yorku, aby fotografii i studovala, jenže v roce 1918 dostala španělskou chřipku. Její matka tehdy najala zdravotní sestru, která o ni pečovala a se kterou se pak sblížila natolik, že spolu zůstaly a žily přes půl století. Elizabeth Warham Forster (Betsy) se objevuje i na řadě Lauřiných fotografií, často jako „anonymní“ postava v pozadí. Od roku 1921 se Laura živila jako fotografka propagačních materiálů, architektury a turistických příruček a ve třicátých letech odešla i se svou ženou do Arizony a později Nového Mexika mezi Navahy – Betsy pracovala jako zdravotnice a Laura jako dokumentaristka. Ve čtyřicátých letech Laura fotila letadla a letecké záběry pro společnost Boeing a po válce se i s Betsy mezi Navahy na několik let vrátila znovu. Pod vlivem Williama Blakea vydala několik fotoknih a před několika lety se stala sama hrdinkou románu. 

(neretušovaně.) Eve Arnold (21. 4. 1912–2012) Dívka v nevěstinci, Havana (1954) „Integrační večírek“, Virginia (1958) / Chlapci v Metropolitním muzeu (1961) Marlene Dietrich ve studiu Columbia Records (1952) / Marilyn Monroe (1955) Autoportrét, 42nd Street, New York (1950) Eve Cohen pocházela z rusko-židovské rodiny rabína z Filadelfie, který z ní chtěl mít lékařku. Ze studia medicíny však zběhla, a když po válce dostala fotoaparát Rollercoid, rozhodla se věnovat profesionálně fotografii. Fotit se učila v kurzu vedeném výtvarným redaktorem časopisu Harper’s Bazaar, ale od módní fotografie brzy přešla k té reportážní a dokumentární. V padesátých letech už fotila pro filmové produkce a v roce 1957 jí jako vůbec první ženě nabídla řádné členství fotografická agentura Magnum Photos. Začátkem sedmdesátých let se i se synem přestěhovala do Londýna, kde spolupracovala se Sunday Times. Za svou fotografickou práci dostala v roce 2003 Řád britského impéria a sepsala o ní i několik knih. V jedné z nich – The Unretouched Woman (Neretušovaná žena, 1976) – píše: „Byla jsem chudá a chtěla jsem dokumentovat chudobu; přišla jsem o dítě a byla jsem posedlá porodem; zajímala jsem se o politiku a chtěla vědět, jak ovlivňuje náš život; jsem žena a chtěla jsem poznat ženy.“

Carrie Mae Weems (20. 4. 1953) z cyklu Kitchen Table Series (1990–1999) z cyklu Not the Manet Type (1997) Carrie pocházela z početné portlandské rodiny a od dvanácti let se věnovala tanci a pouličnímu divadlu. V šestnácti (nedlouho poté, co se jí narodila dcera) odjela do San Franciska, aby se věnovala tanci v experimentální taneční škole Anny Halprin. Později ještě vystudovala umění a folkloristiku, jenže když jednou dostala k narozeninám svůj první fotoaparát, zběhla k fotografii a od dokumentu postupně dospěla k cyklům, jejichž tématem byly a jsou rasismus, sexismus a osobní identita. 

(americký klasik z Paříže.) William Klein (19. 4. 1928) Oválný odraz, Moskva (1959) / Ping pong, Moskva (1960) Kleinova žena Janine, Milán (1952) Kleinův experimentální film z roku 1958:

(„latina“.) Sara Facio (18. 4. 1932) Přístup k životu (1963) / Bez názvu, z cyklu Humanario (1966) Jorge Luis Borges (1968) V roce 1953 absolvovala akademii Escuela Nacional de Bellas Artes v Buenos Aires, nějakou dobu pracovala jako asistentka fotografky Annemarie Heinrich a v roce 1960 si spolu s Alicií D’Amico otevřela ateliér. V roce 1973 spolu s guatemalskou fotografkou Maríou Cristinou Orive  založila první latinskoamerické nakladatelství, které vydávala fotoknihy – La Azatea – a o osm let později fotogalerii divadla Teatro Municipal General San Martín v Buenos Aires.

(kronikář města.) Harold Feinstein (17. 4. 1931–2015) Coney Island (1948) / koláž Hudba na Coney Islandu (1952) Myč oken (1968) / Pohled z výlohy (1977)  

(když je největším vkladem dědictví a jméno tvé matky...) Amy Arbus (16. 4. 1954) Mark Povinelli & Nina Goldman (Belle Epoque, 2004) / Two Maids (Matthew Bourne’s Swan Lake, 2010)

(„ladies, gentlemen and gentlemen...“) George Platt Lynes (15. 4. 1907–1955) Tennessee Williams (1944) / James Leslie Daniels (asi 1937) /  Mel Fillini #1 (1950) Gloria Swanson (asi 1939) / Marianne Moore (1935) / Natalia Pavlovna Paley (30. léta) Autoportrét (1933) George měl to štěstí, že ho rodiče v osmnácti poslali do Paříže, aby poznal svět. Jako hodný syn je poslechl, a „svět“ na něj udělal takový dojem, že když o rok později nastoupil na Yale, studium mu oproti salónu Gertrude Stein přišlo tak nudné, že nedokončil ani druhý semestr. Ve dvaceti si odvážně otevřel knihkupectví v New Jersey a někdy v té době začal fotit – původně jenom přátele, jejichž fotky pak vystavoval ve výloze. V roce 1928 se vrátil do Francie a několik let pak cestoval po Evropě; fotil přitom tak usilovně, že si po návratu do USA pro změnu otevřel fotoateliér. Od třicátých let fotil pro Harper’s Bazaar, Vogue nebo Newyorský městský balet. Kromě portrétů byly jeho vášní akty mužů, a když se koncem čtyřicátých let seznámil s psychologem Alfredem Ch. Kinseym (ano, tím autorem studií Sexuální chování muže a Sexuální chování ženy), valnou část z nich odkázal jeho institutu, který je také později vydal. 

Mia Green (14. 4. 1870–1949) Třídění pošty v Harapandě (cca 1915) / Pradleny (1918) Portrét ženy / Album fotografií z Harapandy (1915) Maria Amalia Green se narodila jako nemanželská dcera posluhovačky od jejích tří let ji vychovávali prarodiče. Původně se chtěla stát švadlenou, ale když se ve dvaceti dostala do Stockholmu, změnila názor a rozhodla se vyučit fotografkou. Jako místo svého působení si v roce 1895 vybrala město Harapanda u hranic Švédska s Finskem, kde ještě žádný zavedený fotoateliér nebyl. Průkopnice byla podle všeho ve víc věcech – byla první, kdo si ve městě pořídil kolo, jako asistenty zaměstnávala především ženy, byla členkou Kvinnopartiet (Strany žen) a spolu s místním poštmistrem založil domov pro seniory. Během první světové války fotografovala uprchlíky, raněné vojáky, diplomaty i významné politiky a sestry Červeného kříže. Fotografie prodávala do místních i celostátních novin a ateliér provozovala až do poloviny čtyřicátých let.

( ❤️ ) Eudora Welty (13. 4. 1909–2001) Bratři, Jackson (30. léta) Děti na verandě / Kluci s ledem (30. léta) / Žena s kloboukem (asi 40. léta) Newyorská výloha (40. léta) A to jste věděli, že tahle spisovatelka si ještě v polovině třicátých let myslela, že z ní bude fotografka? Jako začínající novinářka tehdy v Mississippi dokumentovala dopady hospodářské krize na venkov pro americkou vládní agenturu Work Progress Administration. Intenzivně fotila až do padesátých let, dokonce vystavovala a později vydala dvě fotografické knížky a některé fotky jí prý dokonce posloužily jako inspirace pro povídky.

(po čase něco pro kytkomily a florální dealery...) Imogen Cunningham (12. 4. 1883–1976) Dvě sestry (kaly), Studie II. (1928) / Banánovník (konec 20. let) / Kolécie (1929) Gertrude Stein v San Francisku (1935) / Theodore Roethke (1959) Rozestlaná postel (1957) Imogen Cunningham si svůj první fotoaparát pořídila v osmnácti, ale fotografování se začala víc věnovat až během studií chemie (!) na Washingtonské univerzitě, kterou absolvovala s diplomovou prací „Moderní fotografické procesy“. V roce 1909 získala grant na studium na Vysokém učení technickém (Technische Hochschule) v Drážďanech, kde se podílela na vývoji levnějších alternativ platinotypie, a po návratu do Seattlu si konečně otevřela vlastní fotoateliér. Fotila většinou portréty, včetně přátel a svých tří dětí, zátiší a sem tam nějakou tu krajinu nebo akty (ty třeba tu). Brzy se prosadila, vystavovala a publikovala i ve foto časopisech. V roce 1932 se jako jediná žena stala jednou ze spoluzakladatelů fotografické Skupiny f/64 a o dva roky později začala fotit portréty spisovatelů a umělců pro Vanity Fair a další časopisy. Po válce ji jeden z bývalých členů Skupiny f/64, Anselm Adams, nabídl místo na katedře fotografie na výtvarné akademii v San Francisku.

(když na čas patříš do rodiny...) Dody Weston Thompson (11. 4. 1923–2012) Bez názvu (1950) Brett Weston na dunách, Oceano (1953) / Tomales Bay (1955)

(po freudovsku) Birgit Jürgenssen (10. 4. 1949–2003)  Bez názvu (1979)

(kultovně...) René Burri (9. 4. 1933–2014) São Paulo, Brazílie (1960)