Nepřebírej zodpovědnost za svůj dvojplamen

Když někoho milujeme, chceme, aby se měl dobře, aby ho nic netrápilo, aby se měl jako v bavlnce. U dvojplamenu to platí MNOHOnásobně víc, protože on je ty a ty jsi on. Když vidíme, že se trápí, pozorujeme ho, jak je nevědomý a neprobouzí se, nebo prostě jen vidíme, že dělá v životě blbosti, strašně mu chceme pomoct. Chceme mu otevřít ty oči, přejeme si, aby se konečně pohnul vpřed. Ti angažovanější z nás mu můžou dokonce začít aktivně pomáhat.

Jenže nevyžádaná pomoc je jako házení hrachu na zeď. :-)))

Jde o to, že tímto postojem, ať už ho převedeš do aktivního konání, nebo máš pouze takto nastavené myšlení, za něj přebíráš zodpovědnost. Dostáváš váš svazek do nerovnováhy, protože ať už jsou dvojplameny jakkoliv důležité a důležitější, než si zatím možná uvědomujeme, pořád nesmíš zapomínat, že jsi tu sám za sebe. My se musíme nejdřív postarat o sebe. Musíme si vyřešit naši vlastní zodpovědnost za život, naše vlastní problémy a náš vlastní posun. Cokoliv vyvstává u dvojplamenu jako potřeba u něj něco řešit, je ve skutečnosti potřeba to vyřešit u sebe. Dvojplamen je úžasný učitel, protože je naším zrcadlem.

To, že jste dvojplamen, neznamená, že máš žít jeho život - že mu máš radit, říkat mu, co má nebo nemá dělat, co je a co není správné. Kromě nerovnováhy zde vzniká určitá forma závislosti, což u dvojplamenu samozřejmě absolutně nefunguje a hned utíká pryč. Je potřeba si uvědomit, že kromě toho, že to, co zrovna dvojplamen dělá, je něco, co ti vlastně ve skutečnosti pomáhá se posouvat vpřed, tak i on je tu pro ty vlastní lekce a zkušenosti.

Když začneš respektovat, že i on má vlastní procesy a tempo růstu, neskutečně se ti uleví. Navíc energii, kterou jsi vynakládal do toho druhého, teď můžeš využít sám pro sebe, což je mnohem důležitější. Svému protějšku totiž nejvíce pomůžeš tak, že pomůžeš sám sobě, že posuneš sebe, že ty otevřeš oči před něčím, co ještě nevidíš. :-))) Také tím posílíš vlastní sebedůvěru, protože říct NE, nepomůžu mu, nechávám ho být a starám se o sebe, to vyžaduje mít pevné hranice a stát si za tím, že ty sám pro sebe jsi tím nejdůležitějším člověkem na světě.

Ještě jedno poselství bych ráda vyslala do světa. Teď je skvělý čas na to čistit, čistit a čistit. Nebabrej se zbytečně v minulosti, zaměř maximum energie sám na sebe, vyřeš si, co je potřeba a jdi dál. Uvidíš, co se bude dít. ;-)

Uvědomění si vlastní jedinečnosti je pouze další krok

V dnešním článku bych ti chtěla napsat, co jsem pochopila a uvědomila si na své duchovní cestě ve stavu rozšířeného vědomí. Považuju za užitečné si občas říct o pomoc, a to klidně příslušníky rostlinné říše. :-)

Na cestě životem s dvojplamenem je jednou z klíčových věcí sebepřijetí a praktikování sebelásky. Pomáhá nám to zbavovat se závislosti, lpění a dalších “milých” vlastností našeho ega. Je to ale proto, aby nám to pak fungovalo s dvojplamenem ve vztahu? Ano i ne. Je to ve skutečnosti otevření brány k tomu, abychom si vzpomněli na to, kým doopravdy jsme. Že to, co žijeme, je pouze role, kterou zde hrajeme. Role, kterou jsme si zvolili, protože chceme zažívat zábavu, ale i pořádné výzvy. Aby se naše duše neustále vyvíjela a posouvala vpřed.

Jsme jedineční, ale zároveň jsme součástí celku. Není ale potřeba se zuby nehty naší jedinečnosti držet. Držet se vlastní stoprocentní nezávislosti a svobody. Je to pouze schod, který tě přenese o kousek dál. Když zjistíš, kdo jsi, zjistíš taky, že s dvojplamenem tvoříte o MNOHO víc než každý zvlášť. Dohromady jste důležitější než každý zvlášť. Proč, to si nechám do dalšího článku. Chápu, že je to provokativní myšlenka, ale je to to, co jsem já zažila/pochopila/cítila.

To ale neznamená, že máš začít potlačovat sám sebe. To bys zahodil veškerou práci, kterou jsi vykonal, a navíc bys nebyl šťastný. Jako vždycky je to o balancu. Nelpět, ale zároveň se nebát přiložit vašemu svazku důležitost, kterou stejně cítíš v srdci. Být svůj a chtít pro sebe to nejlepší, ale zároveň se nebát v klidu a s radostí ze sebe něco odkrojit ve prospěch vás dvou dohromady.

Ačkoliv je to již opakovaným klišé, nedá mi to ho nenapsat. Poslouchej svoje nitro a neboj se důvěřovat a odevzdat se tomu, co ti říká, protože ti říká pravdu.

Temnota mě tlačí vpřed

Černé×bílé, dobré×zlé... v životě se nám děje celá škála zážitků, prožíváme různé emoce... S dvojplamenem prožíváme všechno vyhrocené až do extrémů. Lásku, která vynáší do nebes, ale také utrpení tak silné, že smrt působí jako ono vysvobození.

Zažila jsem si mnohé z toho, co popisuji výše. Ale opakuje se mi stále stejný vzorec. Na tom nejhlubším dnu sama sebe vždycky najdu tu sílu jít vpřed. Ani nevím jak. Už kolikrát jsem si říkala, že na to nemám, že už to nezvládnu, že ty lekce jsou příliš těžké. Ve finále ale vím, že si mnohé ztěžuju já sama. Ono jde totiž o to, že já (a možná i lidi obecně) potřebuju mít věci víceméně pod kontrolou. Když si nejsem něčím jistá, bere mi to půdu pod nohama. Takové to “nevím, jak to bude dál, prostě nemám šajn”. Možná, kdybych se věcem dokázala lépe odevzdat, ty krize by nebyly tak bolestivé a přešly by stejně, jako přejde i ta nejhorší bouřka.

Nicméně ta největší bolest je to, co mě nutí se nejvíce posouvat. Bohužel to tak funguje. Když se máme dobře, nic nám nechybí, většinou máme spíš tendenci ustrnout, pokud nejsme vytrénovaní na to chtít “stále více”, lepší výsledky atd. Prostě zabředneme v naší komfortní zóně, kde je nám krásně. 

To, co posílilo a posunulo můj svazek s dvojplamenem nejvíc, bylo vždycky vyhrocení určité situace. Prostě ta největší a nejhlubší krize, po které přišla rezignace. “Prostě na to seru, nemá to cenu, nechávám to být.” Paradoxně mi vždycky pomáhalo i trochu vzteku a nevraživosti. Záměrně píšu “trochu”, protože tyhle emoce akorát ničí mě. Ale takové to zdravé naštvání se na danou situaci tě opravdu může vyburcovat k tomu udělat něco jinak.

Ve vztahu s dvojplamenem se mi jako nejlepší taktika vždycky vyplatilo nechat to být. Netlačit, ubrat plyn a přestat pronásledovat. Opustit svoje naivní představy a touhy a podívat se na danou situaci realisticky. Normálně si říct, že “on mi za to prostě nestojí, ať si trhne nohou”. Ten největší mindfuck a zároveň i bolest ale tkvěla v tom, že realita vypadala nějak, ale v nitru se mi bouřilo to, že jsem cítila, že k sobě patříme. To ale prostě jen duše říkala “on je ty, on je tvou součástí, samozřejmě, že k sobě patříte”

Učím se být vděčná za každou tuhle krizi, protože když v ní jsem, tak vím, že z ní vyjdu zase silnější a s nějakým poučením pro příště. A jak snášíš krize ty?

Honba za iluzí dokonalého vztahu s dvojplamenem

Ten, kdo se zajímá o spirituální rozvoj a vztahy, často narazí na téma dvojplamenů. Po přečtení různých ezoterických článků, které tento svazek vykreslují jako to nejdokonalejší, co nás může potkat / slýchají o lidech, kteří svůj dvojplamen znají, je může začít přepadat touha ho poznat a dostat do jejich života. Poznat dvojplamen je skutečně to "nejdokonalejší", co nás může potkat, ale z hlediska toho, že je to jedna z nejtvrdších škol, kterou si můžeme v životě projít. To, kam tě to může dostat (protože to stejně vždycky záleží ve finále na nás), je úplně jiný level. Zrychlí se tvoje spirituální probouzení a dostane tě to na tu tvou "soul mission path", která má většinou nějaký vyšší smysl pro lidstvo / planetu. Je to údajně všechno předem domluvené a naplánované. Je to tak dokonalé proto, že tě to brutálním způsobem vrátí k sobě samému. Druhá půlka dvojplamenu jsi totiž vlastně TY. A vzhledem k množství "démonů", které v sobě máme, a silnému egu, je ta interakce s dvojplamenem hodně dlouhou dobu brutálně bolestivou záležitostí. Dívat se totiž na sebe do toho opravdového zrcadla často bolí. Je tam ale ten pocit toho, že se chceš sjednotit sám se sebou, tvoje duše po tom touží a snaží se mu přiblížit. Ale čím dál jsi sám od sebe, tím horší je se s dvojplamenem "sjednotit". Často na internetu vídám, hlavně na zahraničních serverech články typu "přitáhni si svůj dvojplamen do života". Já jsem k tomuhle osobně skeptická, ale cest a možností existuje mnoho a kdo jsem já, abych to soudila... Ale ta skepse vychází z toho, že upnout se na to, abychom svůj dvojplamen potkali, je cesta utrpení a toužení po něčem, co je možná v naší mysli pouhou iluzí o dokonalém vztahu. Je to pochopitelné. Všichni jsme tady pro lásku. Všichni toužíme po tom absolutním souznění a perfektním partnerovi šitém na míru. Jenže dokud nebudeme v absolutním souznění sami se sebou, s dvojplamenem to nepůjde už vůbec. Pokud ho máš poznat, tak ho poznáš, to ti garantuju. Držet se té idey tě ale právě odtrhává od sebe samého. Odtrhává tě to od vlastního života a ukazuje to pouze aktuální stav tvého nitra. Potřeby po určitém partnerovi, který tě má v ideálním případě dokonale doplňovat. Jenže to akorát ukazuje, že ty sám sobě něco nedáváš a hledáš to venku. Pokud pro svůj život něco hledáš, hledej to vždycky uvnitř. Dvojplamen tě nedoplní. S dvojplamenem společně vytvoříte něco většího. Ale vždycky, vždycky jste sami za sebe, individuality, které ničím ani nikým doplněny být nepotřebují.

Jak mi můj předchozí partner otevřel srdce dokořán

V dnešním příspěvku s tebou chci sdílet inspiraci, kterou ve mně vyvolal můj poslední vztah před dvojplamenem. Tento vztah byl pro mě důležitý. Klíčový. Spoustu mě toho naučil, hodně jsem se díky němu otevřela a vyčistila si to, co by dvojplamen nesnesl. Připravoval mě na něj. Nejen dvojplamen je pro nás inspirativní. Neupínejme se tedy na něj a dovolme si milovat i jiné lidi, kteří nám můžou otevřít srdce tak, jak bychom si to nikdy nedokázali představit. Následující řádky jsou z dopisu, který jsem svému bývalému partnerovi psala zhruba před rokem.

____________________________

Proč nechci očekávat? A proč nechci, aby bylo očekáváno? Očekávání bolí. Očekávání omezují. Omezují naše chápání a vnímání. Staví hranice. Láska jde ale za očekávání. Láska boří hranice a dovoluje nám jít daleko za ně. Jsme silnější, když milujeme.

Láska nevyčítá, když se očekávání nenaplní. Láska nám dovoluje dávat, aniž bychom očekávali něco nazpátek. Milovat bez hranic neznamená obětovat sebe pro toho druhého. Milovat bez hranic znamená milovat SE. Milovat druhého stejně jako sebe. Milovat se navzájem. Milovat neznamená vlastnit. Vlastnit potřebují ti, co se nesrovnali se svým egem. Jejich ego je omezuje, ať už je příliš velké nebo malé. Když začneme milovat sebe, srovná se náš vztah s naším egem. Naše ego bude stejně velké jako my sami. A od té chvíle budeme moci doopravdy milovat i druhé. Protože když milujeme sebe, když máme sami sebe, proč bychom měli potřebu vlastnit druhého, řídit mu život, strachovat se, že ho ztratíme, a proto ho omezovat? Milujme druhé, jako milujeme sebe. Nikdy víc a nikdy méně. Protože když milujeme druhého stejně jako sebe, dáváme mu nejvíc, co mu můžeme dát. Je to ten největší dar.

Láska je energie a hnací motor. Zároveň ji nelze zhmotnit. Lásku nemůžeme vidět. Lásku můžeme cítit a prožívat. Láska nemá formu partnerského vztahu. Partnerský vztah je omezení. Partnerský vztah nastavuje očekávání. Láska sama o sobě lidi formuje tak, aby byli šťastní. Láska udává směr a vývoj, nemusíme udávat směr a vývoj lásce. Takhle láska nefunguje. Když se ji snažíme korigovat, když od lásky očekáváme, tak hovoří naše ego. Já chci milovat a prožívat lásku. Nechci očekávat, nechci čekat, AŽ… Chci být a milovat tady a teď, jedině to dává smysl. Život je tady a teď. To, co bylo včera, už nevrátíme, to, co bude zítra, zůstane zítřkem. Plány a očekávání jsou zítřkem. Život a láska jsou tady a teď. Duše je ta, co miluje, ego se snaží o přežití. Ego se snaží, abychom nebyli zranění.

Co mě DP učí #1 - Bezpodmínečná důvěra

O čem to bude dnes? Házím své myšlenky na obrazovku pomocí klávesnice, tak uvidíme, co z toho vyleze. :-)

Když čtu v jiných článcích, že dvojplamen nejde napasovat do modelu klasických vztahů, vždycky si kladu otázku, jak to tedy vypadá skutečně. Postupně se mi to poodhaluje. Je to krásné a bolestivé zároveň. Jak jinak. Prostě máš něco naučené, na něco jsi zvyklý, prošel jsi nějakými vztahy… a tohle je jednoduše jiné. Je to našlapování na minovém poli, ale to minové pole vytváří ego. Pro každý dvojplamen to bude asi odlišné, v čem je konkrétně ta jinakost. Taky mi dochází, že slovo dvojplamen zahrnuje oba dva. Proto není dvojplamen a dvojplamenka, my jsme prostě dvojplamen. 

Často přichází otázky, ale bez odpovědí. A mozek začne produkovat scénáře, jak to je, jak to bude, jak to bylo. On totiž rád vytváří dramata a nedá si pokoj, dokud člověka úplně energeticky nevyčerpá. Začne emoční kolotoč. Ale pak se zastavím a uvědomím si absurditu toho, co v té hlavě mám. Ty scénáře vytvářím pouze já. A i kdyby se nakrasno vyplnily, v daný moment to prostě nevím. A musím věřit. Ne. Chci věřit. Že všechno bude ok, že i kdyby se zase rozjelo kolečko útěků a návratů, bude to nakonec v pořádku.

Dvojplamen mě učí důvěřovat. Důvěřovat nevědomosti. Důvěřovat nejistotě. Důvěřovat tomu, že když zavřu oči a začnu padat, někdo (já sama) mě chytí. Důvěřovat jemu a zároveň i sobě. Důvěřovat tomu, že jsme si rovni. Že jeden není lepší než druhý. Že jeden není dál než druhý. 

Říká se, že ženská část dvojplamenu bývá ta “dál”, vyvinutější, rychlejší na své cestě vpřed. Možná svým způsobem ano. Udává impulsy díky tomu, že je více otevřená a naslouchá své intuici. Jenže mužský protějšek podle mě dokáže rychle dorovnat. A taky má dary, které my nemáme. Nakonec jsme (podle mě) stejně daleko, jen on jiným způsobem. Třeba takovým, který my (často ani on sám) nevidíme.

Ego nás občas nechá věřit iluzi kontroly a nutí nás se ptát: “Kde jsi, s kým a proč? Proč se neozýváš, co / kdo za tím stojí?” A taky v nás budí nejistotu. “Budu dost dobrá? Je on pro mě dost dobrý? Měl by být takový. Měla bych být maková. Ještě tam nejsem. Ještě nejsem dost dobrý/á. Ještě nejsme připraveni. Ještě se musíme posunout.”

Posouvat a vyvíjet se budeme celý život. Naše duše to dělá od počátku věčnosti a bude to dělat další věčnost. To podle mě není ten klíč k tomu, jak být spolu. Pochybnosti jsou to, co nás ve skutečnosti rozděluje. Pochybnosti o dvojplamenu jsou ale skrytě pochybnosti o nás samotných. Jsme to jen a pouze my, kteří náš svazek rozdělují. Ani vesmír. Ani matka Země. Ale pouze my. Je těžké si to přiznat? Čím dřív to ale uvidíš, tím dřív najdete cestu k sobě.

Když se tomu odevzdáme, začneme věřit sobě, svému protějšku a celému tomu šílenému procesu, přijde úleva, klid a úsměv na tváři. Prostě jen proto, že jste, že existujete. Pusť to ze svých rukou a budou se dít zázraky.

Došla jsem do stádia, že sama sobě začínám být víc přítelem než nepřítelem. Když můj mozek začne pochybovat, uklidním se. Pošlu lásku plameňákovi (krásný výraz, neni můj :D) a tím i sobě. Vím, že sama sebe dokážu nakonec podržet. Že se dokážu vzchopit. Emoční sinusoida se zkracuje. Nemám ale vyhráno.

Občas se ozve strach. Strach z toho, jak to bude. Strach z toho, co může zase přijít. Strach z toho, jak to zvládnu příště. Naději střídá úzkost. Ale učím se bezpodmínečně důvěřovat. Jednak mi nic jiného nezbývá, pokud nechci zcvoknout. :-) Jednak to ale vnímám jako nový rozměr vztahu. Neznám moc lidí, kteří tohle dokážou (ale pár ano a ani nemají DP). Je to báječný a svobodný pocit. Nechci mít kontrolu, chci se vézt na vlně bezpodmínečné lásky. Je to jako bych se postupně odevzdávala existenci samotné.

Je to ale těžké. Pochopila jsem, že dokážu být 100 % šťastná i bez něj. Jenže s ním je to mnohem lepší. A proto představa toho, že by tu zase nebyl, je bolestivá. Ale možná je to správně. Možná to sem do téhle reality patří. Možná mě to učí vážit si toho druhého o to více. Možná je bolest z hrozící ztráty klíčem k jednotě, protože nevytváří rezistenci a chuť utéct, ale pobízí k odevzdání se a důvěře. A možná… tím, že už nikdy nehodlám ztratit sebe, neztratím ani jeho.

Amor y luz

Proč vlastně potkáme svůj dvojplamen?

Upozorňuju předem, že tento text bude spíš úvahou. Částečně založenou na mých zkušenostech, částečně založenou na zkušenostech a sdílení jiných lidí, které se mnou ovšem rezonují.

Můj dvojplamen mě donutil sáhnout si na nejhlubší dno tím, že mě odřízl. Neudělal to vědomě, na vědomé úrovni to bylo zcela logické, protože si tehdy našel novou přítelkyni a začal se plně věnovat jí. Teď si uvědomuju, že tím, že mě odřízl, mi akorát ukazoval: “Odřízla ses sama od sebe, změň to.”

Když si na tu dobu vzpomenu, je pravda, že jsem žila hodně “mimo”. Škola, přítel, kamarádi a nějaká ta brigáda formou doučování. Nerozvíjela jsem se, nečetla jsem, nehledala jsem, co je mým životním posláním. Byla jsem takový Brouk Pytlík, který dělal hodně věcí, žádnou pořádně a hlavně takovým ne-vědomým způsobem. Žila jsem jak robot, jako takový automat, mimo tuhle realitu, ve svém myšlenkovém světě.

Ztráta mého dvojčete mě bolela. Jelikož nejsem ten typ, co by se rád vyžíval ve vlastním utrpení, vždycky se snažím najít co nejrychleji cestu ven. Tou dobou jsem se hodně začala věnovat zdravému životnímu stylu a nějakému cvičení. Začala jsem se tedy rozvíjet aspoň na těle. Pohltilo mě to a byl to svět, do kterého jsem mohla před tou bolestí utéct a to tak, že jsem si to ani neuvědomovala. 

V dalším roce přišel pokus o podnikání, do toho zároveň stále škola, můj tehdejší vztah mě přestával naprosto naplňovat, začala jsem chápat, že to nikam nevede a že jsem si zvolila špatně. Ano, nejprve jsem svému dvojplameni dala košem já a on si pak našel někoho jiného. Taky jsem mu tím ale něco (nevědomě) ukazovala a dokonce vím co. :-D 

V žádné oblasti se mi nedařilo. A mně to dostalo ještě na hlubší dno. Nic nedávalo smysl. Ráno jsem nechtěla vstávat z postele, neměla jsem pro co žít. Dokonce si pamatuju na jeden moment, kdy jsem seděla u počítače, četla si nějaký článek, tekly mi slzy po tváři a já si říkala, že moje existence nemá naprosto žádný smysl. Tenhle moment mi opravdu utkvěl v paměti.

Představ si, že si o sobě myslíš jen to nejhorší - že jsi hloupá, neschopná, ošklivá, tlustá, nemotorná a v ničem se ti nedaří. Jenze já chtěla, aby moje existence dávala smysl. Já jsem chtěla žít, ale nevěděla jsem jak. Naskytla se mi pak možnost vycestovat a já jsem to brala jako jiskru naděje, jako nový start. Cítila jsem, že ten pobyt pryč pro mě bude hodně důležitý a neskutečně mě nakopnul.

Nechci ale zabíhat zbytečně do detailů, které nejsou tak podstatné. To hluboké dno, ve kterém jsem se octla a touha po tom začít žít nějak smysluplně, mě přiměly na sobě začít pracovat, hledat sama sebe a svoje poslání. To poslání pro mě bylo hodně důležité, cítila jsem, že potřebuju zjistit, proč tady vlastně jsem.

Také jsem se díky tomu začala více zajímat o spirituální svět a tak nějak se… vracet domů. Doslova mě “to” dokopalo dostat se na tu svou cestu a začít se věnovat tomu, čemu mám. Myslím si tedy, že svůj dvojplamen potkáme právě proto, abychom započali tu cestu domů - do jednoty.

Abychom pochopili, kým ve skutečnosti jsme, že nejsme jen kus masa, orgány a hormony, ale že jsme fragment Stvořitele (jsme jeho fraktály). Že máme nějaký speciální úkol nebo poslání, které má pomoci pozvednout lidstvo. Že máme pochopit, jak život ve skutečnosti funguje, že se máme milovat a tu lásku šířit dál. To je podle mě totiž to, co nás ve skutečnosti posune nejvíc. Když sami sebe začneme bezpodmínečně milovat a tím pádem takhle budeme moct milovat i ostatní. Možná to budu omílat v dost příspěvcích a článcích, ale ona ta sebeláska není samozřejmost a spousta lidí ji k sobě bohužel nechová. 

Pokud se chceš vymotat z toho bludného kruhu s tvým dvojplamenem, vždycky musíš začít od sebe. Musíš se chtít posouvat, musíš chtít na sobě pracovat a neustále růst. Bude tě to štvát, budeš mít pocit, že děláš jenom tohle a že to vlastně nikam nevede. Bude to únavné. Na druhou stranu tím zasáhneš všechny oblasti svého života, nejen svůj svazek s dvojplamenem. Bingo! A jsme u toho. My svoje dvojplameny nepotkáváme proto, že si máme něco vytrpět nebo odčinit. Potkáváme je proto, abychom se přiblížili k absolutní lásce a byli šťastní sami se sebou a přetvořili si náš v život to, po čem skutečně toužíme. 

Ono totiž... prvotním smyslem není vytvořit partnerský svazek, ale přesně to, co jsem napsala výše. Partnerství je podle mě třešnička na dortu. Nechci nikomu brát iluze a naděje. On to má každý jinak, podle toho, v jakém stupni vývoji oba jste, co jste si sem přišli prožít atd. To já třeba sama nevím, k těmhle informacím jsem se uceleně zatím nedostala. Přichází mi postupně střípky, postupně nacházím v sobě odpovědi na to, co potřebuju a chci. A vím, že ještě nechci vědět všechno. A možná ani chtít nebudu. Ale chci tím říct - neztrácej naději, nikdy, ale ani se představou vašeho partnerství nenech pohltit. Žij tím, co je teď, přítomností.

Chápu, že to zní v tuhle chvíli naprosto šíleně. To proto, že to všechno hned nevidíme, nechápeme. Až časem se to všechno začne spínat a puzzlíky do sebe budou lépe zapadat a vytvářet celkový obraz. 

Ať už máš dvojplamen nebo ne, i když si procházíš těžkou životní zkouškou, pamatuj, že tě přišla něco naučit. Něco ti ukázat a “vyzrcadlit”.

Pokud si procházíš těžším obdobím, klidně mi napiš do zpráv na FB a ráda si o tom s tebou popovídám, podpořím tě a poradím.

Amor y luz

Chceš se přiblížit svému dvojčeti? Nauč se hrát lépe se svým egem

Ego... co to vlastně je? Je součástí naší fyzické existence. Ego myslí, mluví a jedná. Ego je to, které pochybuje. Ego se snaží věci škatulkovat, analyzovat, soudit. Oddělovat nás od sebe samých. Člověk je trojjediná bytost a ego tyto tři složky vnímá zvlášť. Když to tak píšu, uvědomuju si, že ego nám nastavuje naše duální vnímání světa. Dualita je iluze, ve které žijeme. Proč? No protože by to jinak přece nebyla taková sranda. :-D Ego ti umožňuje prožít sebe ve všech extrémech, protože je spojeno s emocemi. A emoce jsou taky duální.

Duše totiž všechno ví. Duše je střípek ze Zdroje a ten obsahuje vše. Takže i tenhle střípek obsahuje vše. Když chceš něco vědět, obrať se tedy na duši. Říká se, že duše nám našeptává a my se jí musíme naučit naslouchat. Tím pádem se musíme naučit naslouchat sami sobě. Na to musíme utišit řev ega.

Je to nádherná a fascinující hra. Když se na to dívám z nadhledu, je to opravdu dokonale vymyšlené. A my jsme toho součástí. Takže my jsme dokonalí. Konečně to začínám chápat. A to jen tím, že píšu tyto řádky. Asi začínám rozumět tomu, proč jsem začala psát tenhle blog. :-D Nejen pro inspiraci tobě, ale abych se sama něco naučila, něco pochopila. Píšu ho srdcem a ego je zticha. Tím pádem jsem lépe napojená na sebe, na svou duši. Heh. A to za zcela bdělého stavu. :-)

Naše ego nás odděluje od našeho dvojplamene. Zcela logicky. Můj dvojplamen jsem já. A já jsem on. A jelikož mě ego odděluje od mé duše, je logické, že mě odděluje od mého dvojčete. Čím více se nechám ovládat egem, tím více jsem od svého dvojčete oddělená a to znemožňuje proces sjednocení. Ego mě takhle vypeklo před pár lety, ale bylo to tak správně. Nebyla jsem připravená (ani jeden z nás samozřejmě). Moje dvojče mi nabídlo srdce na dlani. A já ho odmítla. Kvůli předsudkům. Ze strachu. Ze závislosti na mém tehdejším partnerovi. Kvůli lpění na minulosti. Kvůli rozpolcenosti. Doslova jsem si připadala jako dvě osoby v jedné. Dokonce jsem si je pojmenovala. Cítila jsem se schizofrenně. Teď už chápu proč.

Víš, co je největší sranda? Když si to prvotně uvědomíš, začneš svoje ego nesnášet, chceš ho zabít, bojovat s ním. A víš co? To ti ale taky dělá tvoje ego. :-D V tom je ta hra. Tohle mě začíná bavit!! A co tebe?

Co je tedy klíčem? Rovnováha, soulad a harmonie. Přijmi svoje ego, nebojuj s tím. Miluj ho. Poděkuj mu za zkušenosti, které ti dává. Tímhle ho utišíš a uklidníš. Cesta není ho zabít (což často všude čtu). To je asi jako chtít zabít sám sebe přece. To by vyděsilo každého, přece jen pud sebezáchovy máme. Jsme tady ve fyzické formě - jsme tělo, ale i mysl a duch. Nemůžeš si hrát na to, že jedna část je důležitější než druhá. To je zase hra ega (lol). :-D 

Cítila jsem se rozpolcená, protože ego šlo proti záměru mojí duše. Díky mému dvojčeti a všemu, co se mezi námi dělo, mě to přimělo moje ego začít tišit, uklidňovat ho a dávat ho do souladu s mou duší. Přímou souvislost popíšu zase v jiném článku.

Chci ale říct to, že v momentě, kdy jsem se začala napojovat více sama na sebe, pochopila jsem, že tou cestou je rovnováha. Ta mi pomůže slyšet, co mi ta duše říká. A ejhle. Najednou ty signály vnímám lépe. Dokážu říct, co je duše a co je ego. Netvrdím, že je moje ego v totálním souladu. Že se jím často nenechám strhnout. Ego je pro naše fungování v této fyzické podobě velmi důležité. Nesmíme se jím ale nechat zcela pohltit.

Když to začneš všechno uvádět do rovnováhy, jednak se ti uleví a budeš žít celkově šťastnější život. Jednak tě to začne přibližovat k tvému dvojčeti, protože se to projeví i u něj. Vyvíjíte se společně.

Dám sem ještě definici ega, která se mnou rezonuje, z jiného webu: “Ego miluje formy, takže potřebujete kolem sebe hmotné věci a indentifikujete se s nimi. Ztotožnění s věcmi vám dává hodnotu, kterou sami sobě dáváte. Určujete svou cenu podle toho, co vlastníte, jaké postavení máte, kolik máte peněz a když tyto formy ztratíte (protože formy jsou energie a vše prochází změnou), cítíte se nikým nebo méněcenným.

Ego miluje příběhy, takže lidé se často drží svých neštěstí, o kterých mluví, a jejich vlastní příběh jim dává pocit, že jsou něčím zajímaví. Proto jsou lidé nemocní, nešťastní, osamocení, nemilovaní,  lhostejní, nadřazení, kritičtí, nespokojení.

             Jen vědomý člověk umí ego využívat ke svému prospěchu.

Ego může být úžasným sluhou. Dává inspiraci a podněty. Jen vědomý člověk je sebevědomý - je si vědomý sám sebe. Své podstaty, kým opravdu je a využívá propojení se Zdojem, se svým domovem. Užívá si přítomný okamžik a každičké chvíle svého života s otevřeným srdcem.

Ví, že to, jak vidíme svět, je jen iluze a že všechno má daleko hlubší význam, než jsme schopni zavnímat našimi pěti smysly. Že všichni pocházíme z jednoho zdroje, takže všichni lidé jsou v napojení na Zdroj.

Rozdíl je jen v tom, že někteří jsou si vědomi sami sebe a jiní netuší, kým vlastně jsou. Ale, každá tma zmizí, když k ní pustíme světlo. Uvědomte si prosím, vy nejste své tělo, vy nejste svá mysl, vy nejste své myšlenky, vy nejste své ego... Vy jste čisté Vědomí. Buďte tím, kým chcete být.”

Svazek s dvojplamenem = energetická horská dráha

Znáš takový ten pocit euforie, když se ti něco daří, zažíváš něco úžasného nebo jsi s člověkem, se kterým je ti prostě skvěle? V “up” fázi s dvojplamenem se ti děje tohle vše naráz a ještě s tisícinásobnou intenzitou. Uvědomuju si, jak moc je to psychicky náročné a že tohle není pro každého. Ne všichni jsou ready poznat svůj dvojplamen a je to tak úplně v pořádku.

Tak nějak píšu tyhle řádky a nechávám sem padat to, co mě napadne, protože při psaní si uvědomuji další nové věci. Například to, že pro ty, co tohle nežijí, se může zdát, že potkat fyzicky svůj dvojplamen musí být něco úžasného a nádherného. Že spočinou romanticky ve svém náručí, jejich srdce splynou, stanou se jedním a už navždy, ruku v ruce, půjdou životem (a těmi dalšími) a budou to sluníčka a kytičky. :-D 

Už jen z předchozích dvou článků musí být jasné, že to tak není. Je to hodně psychicky náročné, protože vaše společná interakce způsobuje neustálé výkyv nálad, pocitů a energie. V jeden moment jsi v absolutní euforii, máš pocit, že zvládneš všechno na světě, protože je všechno úplně jedno. Jediné, na čem záleží, je, že jste právě teď a tady spolu. Taky to tak mám. Cítím se neuvěřitelně silná a svá, když jsme spolu v dlouhodobé interakci. Tyhle pocity a pocit stoprocentní sounáležitosti mi vlastně nikdy nedovolily, abych to vzdala. Je to jako droga. Už nechceš nic jiného. Pocit nezávislosti, svobody a sounáležitosti díky bezpodmínečné lásce a díky tomu, že vibrujete na podobné frekvenci, je prostě něco, co chceš stále a pořád. :-D

Jenže pak přijde “down” fáze a ty jedeš raketovou rychlostí, střemhlav kolmo dolů. Nekompromisně. Tvoje energie, pocit síly a toho, že všechno zvládneš, jsou ta tam. Naopak tvoje energie se blíží k nule. Máš pocit, že to vůbec nemůžeš zvládnout a že už prostě nemůžeš jít dál. Nechce se ti žít. Naopak se ti téměř chce vzít si život. Jediné, o co prosíš, je, abys ho nikdy nepoznal. Že na to nemáš, že už nemůžeš dál, že je to vězení, ze kterého není úniku. 

Tohle jsou přesně pocity, které jsem zažívala před pár dny. Všechno přestalo dávat smysl. “Proč bych měla cokoliv dělat? O něco se snažit? Normálně žít?” Ano, prožívám to hodně intenzivně. Jsem hodně citlivá, energeticky silná a vnímavá. Dokážu se nacítit na svoje nitro, ale i na další lidi. Neříkám, že jsem v tom nějaký expert nebo tak. Všechno to dělám amatérsky, intuitivně a dle potřeby. Cíleně tyto schopnosti nerozvíjím. No, možná bych měla. Jsem trochu lempl, protože to, co mám, mi stačí. 

Tím se dostávám k tomu, co jsem psala už v předchozím článku. I v tomto stavu jsem se dokázala “nabít” a vystřelit se energeticky nahoru. Požádala jsem svou duši o to, aby mi řekla, co dál. V mezistavu mezi bdělostí a usínáním mi přišla informace, abych si udělala očistu mapachem. Mapacho je tabák, posvátná rostlina. Je úžasný. Poprvé jsem ho vyzkoušela na ceremonii, myslím, že jsme se fakt zkamarádili. :-) Stoupla jsem si do trávy bosa, abych byla napojená na matku Zemi, a zároveň jsem se začala tabákem okuřovat. To napojení přišlo téměř okamžitě, bylo to úžasné, energie vyskočila a já se cítila skvěle a plná života. 

Píšu to proto, že pokud se octneš v podobné situaci, můžeš udělat očistu pomocí rostlin. Nemusí to být jen tabák, ale je jich mnohem více, dostala jsem tip na šalvěj, tak jí taky někdy vyzkouším.

Co si potřebuješ uvědomit ve svazku s dvojplamenem

Je několik důležitých aspektů této vazby (cíleně neříkám vztahu, protože se to standardům vztahů, které známe z naší reality, zcela vymyká), které je potřeba si uvědomit.

Dvojplamen je sice druhá půlka tvojí duše, na druhou stranu jste pořád dvě samostatné jednotky. Jsme tady všichni sami za sebe a naše duše je kompletní entita. Nepotřebuješ toho druhého, aby tě doplňoval. Tím, že jste jedineční, společně dokážete utvořit mnohem víc než je “součet” vás dvou samotných. Myslím si, že tohle je právě ten kámen úrazu. Klasické ego vztahy jsou většinou založené na závislosti na druhém člověku. Závislost si každý může představit po svém. U někoho se to projevuje žárlivostí, potřebou být neustále s tím druhým, tendencí neudělat ani krok bez sebe nebo si toho druhého přivlastňovat, kontrolovat ho atd.

Don’t get me wrong. Nehodnotím to. Neříkám, jestli je to dobré nebo ne. Každý typ vztahu má svůj význam a i já jsem si těmito vztahy prošla. Abych zjistila, že to (pro mě) nefunguje. :-))) Dvojplameny závislost nesnesou. Jakmile jeden začne lpět na druhém, což se zákonitě prostě stane, protože je to model, který známe, tak ten druhý začne brutálně uhýbat (utíkat).

Dvojplamen tě učí právě tomu, aby ses naučil být šťastný sám za sebe a se sebou. Učí tě bezpodmínečné lásce nejen k němu, ale i k sobě (potažmo k celému společenství, ale to je opravdu hard level). Ta bezpodmínečná sebeláska je ten nejdůležitější milník (ale bohužel ne jediný), ke kterému je potřeba dojít, abyste mohli být spolu. Dokud se nezačneš přijímat právě takový, jaký jsi, a takového i sebe milovat, vzdaluješ se od toho, abyste byli spolu. A v momentě, kdy to dokážeš, tak ti přestane záležet na tom, zda spolu jste nebo ne. Kaboom! To je ten bod, kdy se (podle mého) dáte dohromady. Akorát na tom musíte být stejně. :-D

Zní to naprosto šíleně a úplně rozumím tomu, proč to trvá léta a léta, než se ti dva dají dohromady. Někdy na to nestačí ani jeden život. Pro mě je tohle zatím teorie. Každopádně to, co tu píšu, vychází z mých vlastních zkušeností a z toho, co se mi ověřilo, že je pravda. V momentě, kdy jsem se nejvíc posunula sama k sobě a k přijímání sebe, uvědomování si své hodnoty, jsme měli nejvíc intenzivní období mezi sebou. Trvalo to sice pár týdnů, ale stálo to za to. Tohle období přišlo i z jiného důvodu, ale o tom napíšu zase někdy jindy, ať se máš na co těšit. :-)))

Dvojplamen ti dá VŽDYCKY to, co potřebuješ

Naprosto každý, jemuž se dvojplamen objevil v životě, ti potvrdí, že by si to NIKDY, NIKDY, NIKDY (!!!) dobrovolně nevybral. Ve většině času je to utrpení. Obrovské, opakující se. Utrpení z toho, že ještě stále nemůžete být spolu. Utrpení z toho, že máš pocit, že jsi sám proti celému světu, že tvoje představy, myšlenky a pocity jsou nereálné. “Co když je to celé pouze můj konstrukt? Co když mi už definitivně hráblo?” Nehráblo.

Promlouvám teď hlavně k ženským dvojplamenům. (nemyslím tím k ženám, ale k dvojplamenům s převažující ženskou složkou, což může být i muž) [btw, všimli jste si, že neexistuje ženská varianta slova dvojplamen? Jako že “dvojplamenka” ? :D ) Vždycky důvěřuj své intuici a svým pocitům. To je totiž ta reálná zkušenost. I kdyby ti celý svět tvrdil, že to, co zažíváš, je nereálné. I kdyby ti to tvrdil tvůj mužský protějšek... Je důležité věřit tomu, co cítíš. Tím posiluješ i svou vlastní hodnotu a víru v sebe sama.

Vlastně tím, že je tvůj mužský protějšek “proti tobě”, ti pomáhá. Pomáhá ti se vrátit se k sobě samé. Samozřejmě to nedělá vědomě. V podstatě nic z toho, co se v dvojplamenném svazku děje, se z 90 % neděje na vědomé úrovni. Roky a roky mi potvrdily, že vždycky to, co jsem cítila uvnitř, byla pravda. Měla jsem to štěstí, že ze začátku, nějaký ten rok, dva poté, co jsme se s tím mým poznali, jsme to cítili stejně. Byl hodně otevřený a citlivý a oba jsme si nahlas dokázali pojmenovat to silné spojení, které mezi námi je. 

Tehdy jsem ještě nevěděla, že jsme dvojplameny a co je to za fenomén. Pak si našel novou přítelkyni (já jsem ho totiž v té době nechtěla a taky jsem toho pak nesmírně litovala, ale vše má svůj důvod) a jeho “kanál” se zavřel. A já na to byla sama. Najednou jsme se rozpojili a já byla zdevastovaná. Ale je to to nejlepší, co pro mě mohl udělat, protože mě to přimělo se odrazit ode dna nahoru. Tak, jako jsem trpěla kvůli němu, jsem nikdy netrpěla. Měla jsem chuť i ukončit svůj život, jak ta bolest byla nesnesitelná. “Raději smrt než tohle, prosím!”

Ne, nejsem žádné psycho, i podle psychodiagnostiky jsem na tom psychicky velice dobře. :-D Stvořitel je psycho a dvojplamenný svazek je ta nejlepší (čti nejtěžší) vysoká škola života, kterou můžeš dostat. Pokud se z toho ti dva nezblázní, myslím si, že už přežijí naprosto všechno, i nadvládu iluminátů. :-))

Interakce dvojplamenů a to, co se mezi nimi děje, vždycky odráží jejich vnitřní stav. Dvojplameny jsou si vzájemně zrcadlem a dokud člověk není vyrovnaná celistvá osobnost, tak je šance na to se dát dohromady naprosto mizivá. Samozřejmě na tom musí být oba stejně (což je asi ten hlavní kámen úrazu, ale o tom jindy) Vždycky se k sobě jen přiblížíte a když už máš pocit, že jsi tam, že je to v pohodě, tak se to zase rozpadne. A ty se zase dostaneš do toho kolotoče utrpení, ze kterého se dostaneš ven jen v momentě, kdy si uvědomíš, co tě to zase přišlo naučit. Kam se máš zase posunout (vyrůst).

Když už tohle jednou pochopíš, že ten váš rozpad tě má něco naučit, tak v tom není tak těžké najít ten klíč k tomu, co v tobě ještě není vyřešené. Stane se z tebe tak trochu magor, protože kauzalitu vidíš naprosto ve všem. “Vše má svůj důvod a smysl a nic není náhoda.” - to je moje životní motto, které, pokud nevyznáváš, tak bys rychle měl/a začít, protože bez toho se v tomhle svazku nehneš dopředu.

Co dal mně můj dvojplamen naposled? Ukázal mi, že si musím stát 100 % sama za sebou, že nemám přijímat proviziorium a nedokonalost. Že mám tak vysokou hodnotu, že si zasloužím mnohem víc než to, co mi momentálně dává. Abych to uvedla konkrétně. Něco se mezi námi poslední 3 měsíce dělo, já chtěla vztah a on ne. Doufala jsem, že se to v něm zlomí, ale nestalo se to. Poslední 3 měsíce si taky souběžně s tím řeším svoje sebevědomí (sebehodnotu). Vnímám to jako poslední díleček do této skládačky. 

Nabídnul mi přátelství a já to nepřijala. Řekla jsem mu, že ho nechci vidět do té doby, než bude “na nás připraven”. Celou dobu, co se známe, jsem mu nikdy nedokázala říct ne. Zato on mně ho řekl nesčetněkrát. Vždycky, když měl zrovna “na mě náladu”, tak já jsem za ním přiběhla jako pejsek. Můj pohár už ale přetekl. Zasloužím si jeho 100 % a jeho kamarádka být už nechci. To je model, podle kterého jsme fungovali od začátku, co se známe. A pokud chce člověk získat jiný výsledek, musí začít věci dělat jinak. Takže jsem ho utnula. Za tu dobu, co se známe, jsme se nikdy nepřestali oficiálně bavit, tohle je poprvé. Došla jsem do fáze, kdy chci všechno nebo nic. Tvrdé a neúprosné? Možná. Ale nemoct se ho dotknout, nemoct ho obejmout, nemoct mu vyjádřit svou lásku a ještě k tomu ji nedostat od něj nazpátek, to je mnohem tvrdší a bolestivější. 

Já už jsem se naučila za ty roky být sama bez něj a šťastná, nepotřebuju ho napůl ve svém životě, k čemu by mi to bylo? Na jiné úrovni jsme propojeni, občas ho cítím, že je se mnou. Nikdy nebudeme úplně bez sebe, jen to zatím nejde ve hmotě. Každopádně i pro něj je to lekce, jakpak by ne. A jsem si vědoma toho, co ho tohle má naučit. Uvidíme, jestli na to přijde i on. :-D

Jsou to teprve dva dny a já jsem opět skončila na tom dně. Energeticky skoro na nule, nechtělo se mi žít, nechtělo se mi nic. Všechno ztratilo smysl, proč bych měla něco dělat? Ale to bych nebyla já, abych se z toho nesebrala. Jak jsem to udělala konkrétně, to nechám do jiného článku. :-) Každopádně dnes je mi už zase hej, jsem tak na 90 % svojí obvyklé energie, mám chuť žít a hrát naplno.

Uvědomila jsem si, že to, co se stalo, jsem vlastně já sama vnitřně chtěla. Že jsem se s ním ve skutečnosti ještě nechtěla dát dohromady. Nejen kvůli tomu, že i on si má “co čistit”, ale i kvůli tomu, že se musím věnovat smyslu toho, proč jsem tady, svojí “misi”. Kdybychom se teď dali dohromady, upřela bych pozornost na něj a náš vztah a svou misi bych zazdila. A tady vidíš to největší psycho!!! Nakonec zjistíš, že sis to ještě celé sám zvolil, že jsi to tak chtěl ty a tvůj dvojplamen ti dává jen to, na čem jste se dohodli. :-D 

Musím říct, že mě tahle hra přestává bavit. :-) Zatím mě asi ještě baví, ale už přestává. Pokud mi s tímhle vším přeteče pohár trpělivosti, změním to. Zatím je asi pořád ještě všechno tak, jak má být. Ač můj drahý věří v absolutní determinismus (koho by to zajímalo více, rozepíšu se o tom zase jindy), tak já věřím, že pořád máme svobodnou vůli a můžeme si vybrat, co opravdu chceme. Já cítím, že to tak chci. Nafackovala bych si za to, ale už to přestává být únosné. Síly jednou dojdou a já taky potřebuju vědět, že tohle celé má smysl.

Co zde nalezneš

Ahoj čtenáři,

pokud jsi narazil na tento blog, je dost pravděpodobné, že tě zasáhl fenomén dvojplamenů. Buď jsi ten svůj už potkal, nebo jsi na své duchovní cestě narazil na tento pojem a zaujal tě. 

Tento blog vzniká ze dvou důvodů. První je, že bych ho chtěla pojmout jako veřejný deník, díky kterému ze sebe budu moct dostat své myšlenky a pocity. Druhý je to, že bych ráda informovala a dávala svůj pohled na věc na celou tuhle problematiku, protože bych ráda předala svoje zkušenosti ze své strastiplné cesty tak, aby ostatní už nemuseli trpět.

Náš příběh uvedu v jiném příspěvku, nebo ho možná budu kouskovat.

Suma sumárum - očekávej mé myšlenkové pochody a aktualizaci našeho “stavu” a zároveň i edukativní příspěvky, které by vám na vaší cestě měly pomoct.

Prozatím všechny texty, které jsem na internetu (v češtině či slovenštině) četla ohledně dvojplamenů, byly psány takovým tím typickým “ezo-jazykem” a myslím si, že bude fajn, pokud internet spatří i moje “lidštěji” podané texty. Trochu to totiž působí, jako by to byly jen kecy a ne realita. No, já jsem zdárným příkladem, že to realita skutečně je. Tak reálná, že už to víc ani nejde.

Texty budou psány s lehce ironicko-sarkastickým nádechem a humorem, který je mně vlastní. Nepotřebuju si na nic hrát.

Přeju ti, abys zde našel odpovědi, které právě hledáš. Nic není náhoda, a tak i texty, které zde budeš číst, k tobě přijdou přesně ve správný moment.