💀🌿 Rozplynout se 🌿💀

Je to žití, je to vřelé obejmutí.

Přijetí i zdánlivých objetí.

Jsou to rozcuchané vlasy a nevinným zlatem poseté obilné klasy.

Les co sám dobrovolně voní, během toho co smogem opojená mysl slzy roní.

Stále věrná, ničím neměnná je lesní cesta větrná.

Bořím boty do bláta a už mě tolik netíží systémová ztráta.

S pomněnkami před nosem, nepřijde nikdo zkrátka, ani zaslepená kráska.

Je to totiž lesní láska.

Páteční play list

Řekla bych, že jsem se dnes po období takzvaného sucha a napětí, až praskala mi suchá kůže na dlaních, rozhodla propadnout depresi. Záhy si uvědomuji čistý fakt a sice, že deprese vypadá jinak. V jejích chodbách jsem bydlela, nebydlím. Jen dávám volnost sedící žábě na mém přívodu serotoninu. Chce se jí brečet a tak pouštím Joy Division a na okamžik se mi z rudých očí od kouře spustí pár slz. Tečou po tváři a ta pachuť co byla předtím nějak mizí. Jisté body se nemění, ale i samotná realita se mění. Emoce proudí jako vítr. Po krátkém spočinutí se zatuchlou myšlenkou beznaděje (co když se mi to nepodaří, jsem dost dobrá?, třepou se mi ruce, sedím tu ještě v županu - je 9:55), zas prostor nabývá na barvách. Do sluchátek mi skočil song od Def Leppard, automaticky mi začínají cukat ramena do rytmu. Pomíjivost každé emoce a momentu, dokáže okamžikům dát i ubrat na jejich vážnosti. 

Právě se mi vybavila vzpomínka na první procházku po ulicích noční Budapeště. Když jsem všude viděla ty nonšalantní osvětlené sochy přála jsem si v tomto okamžiku spočinout o něco déle než li noc povolovala. Přišlo rozednění a spolu s ním opojná vůně kávy. 

Jindy cestuju dál, do svého chladného dětského pokoje. Sedím na kostnatém zadku, opřena o ledovou, bílou skříň. Nic se neděje. Svírám prázdnotu. Nikdo a nic, krom mé mysli, nebo spíše toho ošuntělého poutníka v šedivé kápy - jak si někdy představuji své vnitřní já - mě nenutí, abych se k takovým výjevům vracela. Tohle je ten klíč, uvědomění si, že my jsme režiséry a scénáristy své vlastní reality. Chvíle mohou nabývat na sladkosti, slanosti a taky trpkosti. A mění se stejně jako přepínající se play list.

Slyším jak sametově a se sexy silou v hlase frontman kapely Foto Fighters zpívá “Another one who believes?”, “Another one who deceive?”. Je na Tobě zda li se rozhodneš věřit a čemu, komu, v co. A jsi upřímný/a, sám sobě? Nebo si vytváříš falešné dveře a tvrdíš, že ke všem máš zlaté klíče?

Uvědomuji si jak malá, slizká žabka zvedá obtloustlou prdel a poskakuje dál, směrem k exitu z mé hlavy. Beru do rukou ležící mobil a přepínám na Laid Back - Bakerman, ještě si k tomu ubalím cigaretu - dobrý nápad, směje se vetchý poutník, až se mu zalesknou zažloutlé oči a vyskakují všechny seschlé vrásky. Ještě jsem vychladlý šálek naplnila černou kávou a přitom si udělala pár tanečních otoček. Balím vlhký Virginský tabák, “slow down, take it easy"… Odpaluji cigaretu, spouští se topení a za okny se šklebí vševědné slunko. Krásné páteční dopoledne. Protože jenom - “Bakerman is baking bread”, protože “o nic nejde”, protože je tu další neopakovatelný moment. Viď, Ester, záleží jenom na Tobě jak ochočíš svoji kočku v hlavě a nebo kolik volnosti a lásky jí věnuješ. Tak hýbu boky a odvracím od temných cest své kroky. “You've got to cool down, take it easy, You’ve got to cool down, relax, take it easy, Slow down (slow down), relax (relax), It’s too late to worry, Slow down (slow down), Take it easy…”. A ten sound na konci. Pro jistotu si dám ještě jednou repeat.

Podívejme se jak se máš - “Sagabona kunjani wena”. “Futhi uzoba kanjani esikhathini esincane?” Jak se budeš mít za chvíli?

Je 10:29 a o pozornost ve v mých sluchátkách hlásí Linkin Park. “When I pretend, Everything is what I want it to be, I look exactly like what you had always wanted to see”. Přestaň předstírat, chovat se podle toho, že od Tebe druzí něco očekávají. Ani Ty nic neočekávej. Staň se strůjcem své reality. Vždyť každý play list si můžeš sestavit tak, aby se Ti líbil. Kdykoli můžeš každý drásající song přepnout.

Polibky bourbonské vanilky

Šustící šelesti na vyhřáté pelesti, odevzdávají se zrezivělé touhy proudící slasti.

Působila jsi vyprahle a chladně, bylo ti snad mdlo? Kam se podělo Tvoje vypité hrdlo?

Dívám se na ostrov smaragdu a zapomínám na velikost svého vnitřního odpadu.

Uvědoměním si neoddělitelnosti se svým já, nastává klidný, tichem objímající ráj.

Nad studenou kávou prvně pluji ve svém oceánu, pak otevírám Ti svoji niternou bránu.

Netřeba přidávat cukr a nebo dolévat bourbon, celý  jak naproti mě sedíš chutnáš jako smetanový bonbon.

Krk voní Ti po vanilce, naplním si tebou celé plíce.

Pak ovládá mé ruce intuice, vyvstává chybná rovnice.

Dokonalosti bylo učiněno za dosti, už pouštím k vodě svírající starosti.

Oddávám se Tvé sladké hravosti, uvidíš mé šrámy i na poslední kosti.

Vanilkou šimráš poslední vlhké řasy, konečky prstů hraješ si s mými vlasy.

Celý byt voní bourbonskou vanilkou, jsem pro celý moment Tvoji panenkou.

Bílé lístky jabloní

Za vůně jara zahalené únorovým sýpáním, růžové lístky růží a bílé z jabloní sháním.

Bdělý spánek vírou v papírové zámky doháním a ty pravé ocelové klíče k ním sháním.

Plavu v horkém moři s otevřenými ranami, spolu s marnými snahami.

Zašít, zakrýt, zavřít, řešení k cestě jak citelně zemřít.

Jedna konzerva na věrné obavy, druhá na následné slzy z těžké hlavy.

Prostorem bergamot voní, ale stěny stejně rudou roní.

Kdybych tak měla lístek jabloně, a nebo alespoň broskvoně.

Dala bych Ti jej pro úsměv a uzamkla tak svůj hněv.

Snesla bych pro Tebe ráj, aby jsi nemusel čekat na první máj.

Vidím v dáli bělenou čistotu, stačí v srdci probudit ochotu.

Natáhnu se, až na vrchol stromu, donesu Ti lístek domů.

Cítím totiž jara vůni, pravím s ozvěnou bezedné tůni.

Dlaň

Za vlahých nocí ze sametu klaní se pán, líbá jednu porcelánovou dlaň.

Oschlá ústa z rudého papíru kroutí se v lístek z Vesmíru, marně volají na prázdno po míru.

Vyčarují na okamžik úsměv asi, až perlami lesknou se i řasy.

Mírně chvějí se ramena, posedlá, chycená, omámená. Otázku si v hlavě pokládá co to chvění znamená.

Hvězdný prach houstne nad hlavami, plitké okolí labutí vlní se barvami.

Veškerá sladkost světa mezi dvěma ústy, nabízí jedny druhým své skvosty.

Popadá ramena rozechvělá, ve tváři jiskra její zjihlá.

Jedna padlá laň zas a znovu podává mu dlaň.

Zkrácené ruce bloudivých sirén

Ty dny bez vášně plynou vskutku závažně. Ani nevíš, že venku prší, protože Tě zkaženost mrší. Kazí se jabka, hrušky, žerou mě v hlavě mušky. Proto mám pro Tebe vzkaz, dej mi pokoj zas.

Brousí mi do hrudi, svoji zákeřností mě rdousí. Jen jeden pohled upřeně skrze něj mě vidí, neslyší a nevnímá nové oplodí.

Raději ze svého poklidu, taháš mě zas k lidu. Co zas dalšího naliješ skrze mě do masa přeživšího?

Burácí ovzduší s kuráží a svině dobro zas poráží. Kdy propustíš mě ze spárů Tvého žalu, abych mohla Tě předat k ďáblu? Nechce se Ti, mlčíš, pouze pozvedneš číš. Na zdraví a do dna, bude z Tebe duše bludná.