#vizuální básník | Explore Tumblr Posts and Blogs

summazin · 4 years

Text

Oněch deset důležitých alb / komentovaná facebooková výzva, druhá část

6. PERFUME GENIUS — PUT YOUR BACK N2 IT

Queer zjevení, které se ke mně dostalo hned dvěma směry. Nejprve od básníka Ondřeje Hanuse, konkrétně klipem Slip Away. V tu dobu jsme si ovšem s Ondřejem posílali zejména black či death metalové kapely, takže ani v tomto případě, jakož i v mnoha minulých se nepodařilo na prvním pokus. Dokud jsem se tedy neseznámila s básníkem, hudebníkem a nakladatelem Alešem Kauerem. Víte, že občas vypadá jak Bowie? Ale o tom jindy. Zkrátka: Perfume Genius (dále PG), vl. jménem Mike Hadreas, si mě získal právě skrze Aleše, který o něm neustále mluvil. Začala jsem se tedy tvorbou PG intenzivně probírat. Než ho vůbec začnete poslouchat, nutně vás na něm upoutá jeho vizuální identita. Jedná se umělce velmi jemných rysů, ovšem s poněkud protáhlým, lehce smutným úsměvem. Obličej jako mim, na těle však korzet, latex nebo spousta velmi genderově neutrálních modelů oblečení. Už od počátku je tedy jasné, že půjde o zvláštní kabaret. Škála nálad písní PG je ovšem stejně široká a veliká jako jeho šatník.

Jak je z předchozího článku nejspíš já (a navíc mě většina z vás zná), jsem člověk poněkud temnějších a smutnějších poloh. Přesně proto tedy v tuto chvíli pominu hity jako Queen a rozepíšu se právě o albu Put Your Back N2 It. Jedná se o album s minimálním názorovým obsazením, dominantní roli zde hraje klavír, navíc ještě nikoli okázalou a ekvilibristickou, Hadreas zkrátka udeří do kláves pouze tehdy, když je třeba. Občas si vezme na výpomoc kytaru, ale i tak jsou takřka všechny písně na desce výlučně s klavírnim doprovodem. Co do textů, jejich téma je povětšinou konfrontace s nějakou překážkou - často intimní, jak tělesně (AWOL Marine), tak psychicky (No Tear). Paradoxně nejsilnější jsou ovšem ty písně, které se vyrovnávají s určitým druhem slabosti, nedokonalosti, či jsou dokonce konfesijní, jak je tomu v případě Take Me Home: “Take me home, tend to me / Baby lay me down easy / For I have grown weary on my own // ... // I'll be so quiet for you / Look like a child for you /Be like a shadow of a shadow / Of a shadow for you”

Snad jedna z nejtemnějších písní se jmenuje příznačně Dark Parts, vypráví o sexuálním zneužívání zpěvákovy matky ze strany jejího otce: “The hands of God were bigger than grandpa's eyes / But still he broke the elastic on your waist / But he'll never break you, baby” Navzdory textu je ovšem píseň překvapivě rychlá a s pozitivním vyzněním, tj. promluvou syna k matce, který jí slibuje, že všechnu tu temnotu od ní přijme a navždy ji v sobě schová. Obdobně laděnou, ovšem pomalejší písní, takovou poněkud pokřivenou baladou je Hood: “You would never call me baby / If you knew me truly / Oh, but I waited so long for your love / I am scared, baby, that I can't keep it up for long” Lyrický subjekt je zoufalý a přiznává, že jeho minulost či jeho osobnost není tak příjemná, jak to navenek vypadá. Ale nakonec v rukou svého milého “tiká jako bomba” a užívá si lásky, ve kterou skoro ani nedoufal. Paradoxem je, že videoklip k této písni se Hadreas dočkal mnohé kritiky, a to jen na základě toho, že v něm objímá a intimně se dotýká jiného muže. Na konci písně se ovšem beztak ozve: “I will fight, baby, not to do you wrong”

7. DUNAJ — ROSOL

Devadesátková legenda, která se ke mně dostala naprosto nedevadesátkovou cestou. Na svém prvním ročníku Šrámkovy Sobotky jsem se zatoulala na tvůrčí básnickou dílnu, kterou ten rok vedl Jaromír Typlt. (Pokud se vám zdá, že ho nezmiňuje poprvé, nebojte, Typltů ještě bude.) Na frekventantech a frekventantkách dělal různé pokusy, ať už šlo o sběr konkrétních textů v okolí, či doplnění verše od D. Ž. Bora. A najednou jim zahrál Barvy. Báseň Ivana Wernische, kterou zhudebnila jakási skupina Dunaj: “ Listy / co by jiného / než padají” Myslím, že tutéž píseň hrál i na schodech galerie Šrámkova doma, když nadešel závěrečný večer festivalu.

Samozřejmě mě tehdy, co chudou studentku, nenapadlo nic jiného, než se prohrabu pirátskými úložišti. Byla tam celá diskografie, a přestože se někdy přistihnu, že si jen tak zpívám “wa-hoo, wa-hoo-a”, nejzásadnějším albem pro mě zůstává Rosol. Nejspíš proto, že tolik nezabředalo do mysticismu, což mu ovšem nijak neubralo na abstraktnosti textů. Bylo špinavé. Z nahrávky se ozývaly výkřiky, které zvláštním způsobem ladily s tou kovově drnčící basou. Textově - misantropie, namířená v půlce případů i vůči vlastní osobě, názvy jako Čumilové, Kobylky, Holé hlavy, za tím vším kupříkladu Pavel Fajt nebo Vladimír Kokolia. Jak jinak by taky mělo vypadat album, na němž se usilovně křičí: “Stihomámo, vrať se dom!”

8. FILIP TOPOL — STŘEPY

Abych hned na začátek vyjasnila svůj postoj k Psím vojákům: jednalo se o jedinou kapelu, na kterou jsem se bála chodit. Písňové texty Topola Filipa mi byly vždycky blíže než básně Topola Jáchyma. Snad protože, že jednoduše řezaly, snad proto, že Filip Topol vždycky spíš řval a deklamoval, než zpíval. Jako každý, kdo hrál Žiletky na kytaru, jsem měla po jejich dohrání prsty od krve. A jednoduše jsem se bála, že tu originální verzi zkrátka nedokážu vydržet.

Když Topol zemřel, četla jsem si v jeho textech, hrabala jsem se v Nedorym, ale nemělo, nemělo to tu sílu. Mám vlastního, vnitřního Nedoryho, ten Topolův zemřel spolu s ním. Ani studiové nahrávky už nemají tu sílu. Autor-básník je tam vycizelován, přesně proti smyslu Psích vojáků, kmene válečnic a válečníků. Co ale zůstalo, jsou Střepy. Topolův melodram o absolutní izolací, ožívání neživých věcí, o komparaci toho, jak netečně ubíhá rok, ale jak děsivě se chovají lidé ve světě, všechno to se zvukovými chybami, šustěním a šumy. Ryzí Filip Topol. “Jsem jenom Dvůr / odsouzenec k bytí / který život zná / a neví, co je žití”

Všechny ty Russian Mystic Pop op. nevímkolik, všechny ty Tak akorát dlouhé, všechna Černá sedla, ta celá tragická stylizace i tragická životní zkušenost, to všechno je koncentrované ve Střepech. Když se nad tím člověk zamyslí, asi by se těžko mohly jmenovat jinak. Symbolizují rozpad. A řežou.

9. WWW — NEUROBEAT

Slíbila jsem, že o Typltovi bude ještě řeč. Tentokrát ovšem půjde o Lubomíra Typlta, malíře a zároveň textaře (a kdysi trumpetistu) skupiny WWW. Představovat je snad ani nemusím, uvedu tedy pouze obecnější důvody, proč zrovna v mém posluchačské vkusu mají tak významné místo - protože se s prostředky, jako je rap, elektronická hudba, beaty, scratchování snaží dělat pomalu jako jediní na zavedenější scéně něco invenčního a originální (pominu teď odnože socka-rapu aj., které jdou svou vlastní cestou). Přiznám se, že celý label BigBoss, resp. jeho hiphopoví/rapoví umělci jsou ve srovnání s prací Lubomíra Typlta a Ondřeje Sifona Anděry pouzí diletanti, byť by prodeje mohly říkat opak. Všechny ty principy, na kterých totiž WWW stojí, jsou totiž v českém kontextu jediným adekvátním využitím síly slova, pokud má být rapováno či polozpíváno s patřičným hudebním doprovodem. A ne, kromě již zmíněného socka-rapu tu není nikdo další, kdo by dělal něco originálního.

Samotný Neurobeat je první nahrávkou skupiny po zásadní pauze/reunionu a ukazuje, co dosud na české rapové scéně chybělo - důraz na slovo a umění je používat. Například legendární Lexikon lze považovat za regulérní fonickou poezii. Textově nemá Typlt vůbec daleko k surrealismu, občas ovšem i k nějaké poťouchlé, skoro až wernischovské poetice: “Karamel je cukr, co se už neuzdraví.” Důležitý je i hlasový kontrast mezi Sifonem a jeho částečně česky, částečně cizím jazykem zpívající manželkou, architektkou a zpěvačkou Milesou. Na českou hudební scénu se v případě WWW nevrhl další z macho-projektů, ale spíše mnohohlavá saň s jedovatými zuby. Ostatně i vizuální stránka koncertů či alb WWW, založená především na tvorbě Lubomíra Typlta, je něco, co lze jen stěží přehlédnout.

10. KYKLOS GALAKTIKOS — OSA DOBRA

Většina této desítky důležitých alb není příliš pozitivní. Nebo není pozitivní vůbec. Proto na jejím konci uvádím právě Kyklos Galaktikos, Původně se jednalo o volnou multižánrovou platformu (doporučuji alespoň záznamy jejich divadelních představení v Altě, od nichž by se současní mladí konceptualisté leckdy mohli poučit. V případě kapely mám ale na mysli Jana Buriana ml., Jaroslava Hrdličku a Johanu Matoušková.

A proč vlastně KG? Protože opět snad jako jediní pochopili, že humor se dá dělat i sofistikovaně a na úrovni (ano, mířím tím na PSH a jejich hity typu Vim já). První track desky Osa dobra zaujme už vysamplovanou znělkou seriálu Návštěvníci a následným ironicky vychloubačným představením kapely. Hned další track se jmenuje judr.mga.phdr.csc. Místo komentáře doporučuji spíše jeho poslech, hned se vám, milí čtenáři a milé čtenářky, bude na vaše fakultní či celouniverzitní představitele a představitelky lépe koukat. Pro ty, kdo by poslouchat nechtěli, uvedu tedy alespoň krátký příklad z refrénu: “vytáhni mi profesora / pohlaď mýho prorektora” Deska Osa dobra ovšem není pouze o humoru. Najdeme na ní jak zhudebněné textu A. Artauda či svérázný remix již zmiňované skupiny Dunaj, resp. její písně Jednou. Vedle toho můžeme objevit i kritiku korporátů (Firma), pokroucenou pohádku o Karkulce či připomenutí nemožnosti vyváznout z koloběhu života, resp. připomenutí vlastní konečnosti v písni Stará škola: “můj praprapraprapraděda / a tvůj praprapraprapraděda / měli voba těžkýho Elzheimera / a toho teď máme i my dva” Bohužel, Kyklos Galaktikos již ukončili činnost.

———

A příště? Třeba zase něco o knihách.

0 notes

zlutyzakaznik · 4 years

Text

“Mami, tati,” koupíme si, prosím, “ékáčko”?

(24. 2. 2020) Technologický fetišismus světa výběrové kávy.

Foto z minulého týdne dokumentuje další podobu kavárenské exploze v Brně. Obchod iphonarna.cz si do své nové provozovny nainstaloval kávovar (běžná dvoupáka od Astorie), mlýnek (základní Macap) a jako zrnka si vybral 100% arabicu od Carrara. Nebyl jsem z volby suroviny nijak nadšený a žádné zařízení od Apple nevlastním (a nejspíš ho asi ani nikdy kupovat nebudu), ale slíbil jsem prodavačům – když viděli a slyšeli mé zklamání z nabízené kávy, a odmítl jsem s díky i nabídku porce zdarma – že pár jablíčkářům z řad kamarádů a známých dám o existenci podniku vědět. Kavárna/obchod je tak “čerstvá”, že ještě ani neměli nápojový lístek (a prý ho zatím ani mít nemohou, takže hádám, že ještě čekají na příslušná povolení). Dle diskusního příspěvku majitele huramobil.cz, který točí nejlepší videa v dané oblasti a měl by za ta léta znát své telefony, má firma z Cupertina kavárnu pouze ve svém novém kalifornském sídle a je pravda, že nikde ve světě jsem kávovar v jejich značkovém obchodě nepotkal. Tedy už nejen Cupertino, ale i Brno má svůj “kávový Apple Store”. :-) A druhým důvodem pro výběr této fotky je produktivní analogie mezi současnými nákladnými kávovary a drahými mobilními telefony, viz dále v textu dnešního příspěvku.

Vždy, když jsem se na tomto webu nebo v diskusi s některými oblíbenými baristy pozastavoval nad pořizováním nákladného soutěžního vybavení do provozů, které dělají z hlediska možností jejich využití zanedbatelný objem kávy, měl/měli jsme za to, že tak majitelé činí z důvodů (diskutabilní) prestiže, neuváženého nakládání s financemi při budování podniku anebo prostého napodobování druhých (slyšeli, četli anebo jim někdo doporučil, že Nuova Simonelli/Victoria Arduino/La Marzocco je přece nejlepší; vrcholem tohoto trendu je asi Porta Cafe v Černých Polích, kde melou Carraro pro espresso na Mythosu 1).

Před pár týdny jsem se však v jedné z brněnských kaváren u velmi dobrého doppia od spolumajitelky podniku dozvěděl, že tlaky na to mít “super mlýnek”, konkrétně pak EK-43 zmíněný v titulku článku, vychází i ze strany zaměstnanců, lépe řečeno brigádníků, kteří tento stroj viděli u svých kamarádů v jiných kavárnách. Šéfová pochopitelně a správně podobné úvahy zarazila s tím, že z hlediska ekonomiky provozu jsou daleko potřebnější jiné věci než dát cca 75 000 Kč s DPH za daný model.

Ale stejně. Jakési nahlodávání tady je a nemohla se mi nevybavit analogie dětí, které u svých rodičů škemrají o nákladný model iPhonu. A když jsem pak v daném podniku o týden později viděl tři nepříliš nadšeně se tvářící brigádníky, kteří na obou tryskách s párou nechali odpudivě zmuchlané a umolousaně působící utěrky a nijak s nimi nehnulo, že jsem se na celý setup znechuceně díval – podobné rouhání jsem jedno odpoledne v minulém týdnu viděl i na klasické Faemě E61 v ještě neotevřeném La Vida Loca – měl jsem chuť předepsat jim pořádný “klystýr”. Tedy každému nejméně 20 myček a 20 stolů denně po dobo dvou měsíců a ani pípnutí o nějakém drahém mlýnku. A k tomu jen tak pro radost rozebírat a čistit stávající vybavení, denně setřít prach na poličkách a ve volných chvílích pulírovat všechno sklo.

Spolumajitelce jsem pak ukázal článek jistého pána, který jako první zavedl hamburský mlýnek na koření do světa výběrové kávy a po své zkušenosti se sto exempláři téhož modelu dospěl k závěru, že jde o v jistém ohledu odbytý výrobek (srovnání kamenů), kterému se on sám nyní vyhýbá jak může. A ona jej pak ukáže svých hochům a dívkám a dodá rodičovské ponaučení (Děcka, víte přece, že neprodáme tolik mléka jako Starbucks a titanové kameny nerostou na stromech). Nejzábavnější je na celé situaci ta obrovská absurdita. Ten, kdo vynesl mlýnek EK-43 na výsluní, jej de facto zavrhl, ale nejen v ČR je to díky setrvačnosti svatý grál filtrového a někdy i espresso mletí.

To, co jsem vyslechl výše, pouze zas a znova posílilo můj odpor k v současnosti bohužel dominujícího přístupu značné části výběrové scény, která – trochu zjednodušeně – vychází z předpokladu, že pouze na tom nejlepším či s vybavením šampionů se dá adekvátně připravovat káva a dokonce nepřímo vytváří “baristický tlak” na mladé a nerozvážné. Znovu zopakuji, že osm a možná i devět z desíti nejlepších (italských i výběrových) espress a cappuccin, jaká jsem kdy měl, bylo připraveno s mlýnky za cca 25 až 30 000 Kč a na kávovarech, které často neměly PID, displeje, saturované hlavy, stopky nebo integrované váhy (k potřebnosti dvou a více bojlerů ve výběrové sféře se pěkně vyjadřuje Kees van der Westen v tomto rozhovoru) a lidé, kteří je obsluhovali, nebyli ani v první trojce na Baristovi roku, zato ale měli skutečný zájem o přípravu a velkou poctivost v řemesle.

Je třeba se ptát, je-li vybavení firem, které sponzorují soutěže po celém světě, skutečně to nejlepší anebo jde jen o obvyklý obchodní zájem. (Úplně umírám z demagogie, kterou budují někteří známí blogeři, jako je tomu například zde a když pak sám autor v komentářích na dotaz potvrdí, že jeho bratr pracuje u dané firmy a on tak dostal rodinnou slevu na svůj stroj, je to hned jasnější).

Zákon klesajících výnosů neplatí jen pro zemědělství nebo průmyslovou výrobu, ale i při přípravě espressa a dalších kávových nápojů. Opravdu má většina lidí, co kávu připravují, natolik vyvinutou senzoriku, tak perfektní rutinu a takové znalosti, aby dokázali využít případný potenciál dvoupáky za 300 tis. Kč řekněme oproti “dělnické” za 120, resp. mlýnku za 100 tis. Kč vs ten za 30? A a to tím spíš, když do dražších z uvedených verzí často kavárník nedává tu nejlepší dostupnou surovinu, ale jakýsi ekonomický a chuťově přijatelný kompromis. A opravdu by naprostá většina běžných zákazníků výběrových kaváren dokázala rozlišit cappuccino nebo i espresso připravené na “běžném” a “trofejním” kávovaru?

Tento svého druhu technologický fetišismus se na YouTube i webech projevuje v podobě uctívání výše uvedených značek a agresivní “evangelizací” směřovanou k těm, co dosud tápají v přístrojových tmách. Tak jako se strašlivým způsobem zhomogenizoval interiér třetivlnných kaváren a co-workingových prostor, stejně únavný a neinspirativní je často pohled na barové vybavení těchto podniků. Ať je člověk v Praze, Brně, Vídni, Budapešti nebo Londýně, nachází často stejné displeje, stejné kontury a stejnou technologickou uniformitu. Drahé kávové hračky jsou krásné a je to velká zábava, ale vždy by měly být na prvním místě znalosti, zkušenosti a dovednosti a až pak potěšení z technologie samotné. Kees van der Westen ve výše odkazovaném rozhovoru upozorňuje na analogii současných nákladných kávovarů s ovládáním chytrých telefonů a trend napodobování tvarů jeho strojů potvrzuje letmý průlet Jamese Hoffmanna posledním vydáním veletrhu HOST.

Nepřestávají mě udivovat a lehce rozesmívat hrdé statuty na Facebooku nebo Instagramu, kde majitelé kaváren dávají světu zas a znova vědět, že si splnili sen a koupili Eagle nebo Linea PB. Cožpak ti lidé nevidí, že jsou jen šestnáctí v řadě a že úplně to stejné mají často jen přes ulici vedle? Pokud opravdu záleží na vizuální podobě vybavení a snaze udělat dojem na zákazníka, proč se tak nečiní s trochou invence a skoro všichni se utíkají jen ke dvěma značkám? Kolik nových kavárníků si opravdu udělalo průzkum trhu nebo dokonce vyzkoušelo více kávovarů a mlýnků? Jak hezké by mohlo být, kdyby např. fousatý lumbersexuál s pákou a ironickým mžouráním nalil cappuccino zákazníkovi na stole a kromě obvyklého příběhu a obvyklých klišé dodal něco jako: “Cítíte v tom cappuccinu ty pomalé otáčky 85 mm kamenů?” nebo “Kámo, velmi kónické ristretto, že?” A ještě lepší by bylo, kdyby se udržovala tabule nebo lístek s nabídkou a vždy tam byl detailní postup přípravy, tj. gramáže, časy, používané mléko a podrobnější info o kávě, aby to člověk nemusel zjišťovat vyptáváním.

Ale dosti nářků (někdo by řekl hejtů či rantů). Abych odlehčil “společensky závažné” téma a navázal na absurdní rozměr technologické posedlosti, připojuji na závěr pár příkladů kávového dadaismu, konkrétně nejlepší momenty automatického překladu z pravděpodobně pokusného webu, kde jsem nalezl spojení a významy, na něž by mohl být hrdý Mallarmé nebo surrealistický básník Paul Éluard se slavným vyjádřením Země je modrá jako pomeranč. Do jednotlivých vět strojového překladu jsem nijak nezasahoval a pouze je poskládal k sobě a pokud tyto konstrukce občas generují významy, které ladí s vyzněním tohoto nebo i jiných článků na blogu, jde jistě jen o náhodu. :-) Zároveň je možné níže uvedené vnímat coby soubor rad a ponaučení, jakousi “Rukověť začínajícího baristy” či “latte-artisty.”

Na La Marzocco není třeba stříkat. Proč? Všechno jde o porozumění a ovládání proměnných v každé fázi přípravy espressa.

Pokud vaše střela sotva odkapala nebo byla slabá (nebo vůbec nevyšla), brouste hrubší.

Představte si, že půjdete do kavárny třetí vlny, objednáte si bílou bílou a obdržíte dokonale extrahovanou chutnou bílou bílou…

Nápoje na bázi mléka jsou jednoduše řečeno kombinací dušeného mléka a výstřelů espressa. Jak mícháte tyto přísady, může výrazně ovlivnit vaše vnímání chuti v šálku.

Pokud chcete vyvážený pohár, latte art nemusí být vaším přítelem.

Jednou z nejvíce nepříjemných věcí na latte art je, když má za následek špatnou mikrofilmu. Víš, o čem mluvím: když barista podává nápoj s obráceným dvojitým labuťem plus tisíc růžic a vypadá to úžasně, ale mikropěna nedosáhne tloušťky 0,1 mm. Mohl bych dostat stejný pocit v ústech přidáním teplého mléka do frenchpressu.

Kvalitní cappuccina se svůdnou mikropěnou poskytují jeden z nejhezčích somatosenzorických zážitků, jaké kdy byly: v jednom doušku můžete pociťovat jedinečnou kombinaci tloušťky a sladké chmýří.

Podle mého názoru je vždy škoda obětovat pocit v ústech za pěkný kus latte umění, který bude zkreslen prvním douškem. To se však nemusí stát: baristé prostě potřebují najít správnou rovnováhu.

Pokud však máte v plánu přeskočit latte art, protože se chcete zaměřit pouze na chuť, buďte připraveni mít na Instagramu dva následovníky: vaši matku a přítele, který pije pouze čaj, ale chce být zdvořilý.

I když jste astronomicky zvýšili tlak, pití 12 sekundového výstřelu espressa nebude dobrý zážitek.

Existují lidé, kteř�� také rádi mění svůj tlak: začínají nízkým tlakem na předběžnou infuzi a poté ji zvyšují až na 9 barů, a poté snižují tlak tak, aby odpovídal konci. Jako vždy, s kávou se musí naučit více věcí a naše představy o těžbě se neustále vyvíjejí.

Je ještě jeden zmatek, na který bychom se měli podívat: crema. Toto je krásná zlatá smetana, která sedí na vrcholu čerstvě uvařeného espressa, a „vzniká, když jsou mleté fazole naplněny a tlačeny o sedm až devět barů tlaku,“ říká mi Stephen.

Promiňte hříčku, ale hrubost není malá záležitost. Je vaše káva svraštěná v ústech? Vaše velikost mletí je příliš hrubá - jděte jemněji. A jestli je to hořká vařečka? Máte opačný problém; zkuste broušení hrubší.

Pak je tu stáří vaší kávy. Doufejme, že budete mít vždy po ruce čerstvé fazole, ale jak dny ubíhají od doby, kdy byly pečené, budete chtít vyladit recept na vaření.

#glosy

0 notes

cysnews · 4 years

Text

Jan Wojnar (1944–2014), někdy označovaný jako „nejradikálnější konceptualista v Československé a České republice“, vizuální básník, autor obrazů, objektů, konceptuálních fotografických sérií, fotogramů a autorských knih, od konce šedesátých let realizoval celou řadu sérií, v nichž se dotkl mnoha problémů a témat řešených světovým konceptuálním uměním.

Konceptualista

Ve svých realizacích skrze textová sdělení modeloval určité situace, vizualizoval vztahy mezi jednotlivými prvky a skupinami okolního světa. V jiné skupině děl rozvíjel ideje vycházející z umění geometrie a konkretismu, které však posouval směrem definování zejména duálních vztahů (často řád a jeho porušení, tedy náhoda a /řízený/ chaos; pevná a měkká struktura). Obecněji, Wojnarovo dílo v sobě mnohdy obsahuje racionální a konkrétní tendence, ovšem transformované skrze konceptuální přístup.

Přesýpací básně

Zmiňované radikální propojení řádu a náhody představují od poloviny sedmdesátých let vznikající Přesýpací básně (uzavřené boxy s pískem přesýpajícím se po autorem vytvořené struktuře dávající jim vždy jinou podobu); významná je dlouholetá série Mřížkových básní propojující existující formy (nalezené fotografie, drobné předměty aj.) a na jejich základě nově definované struktury umožňující nahlížet na existující svět odlišným způsobem. Velkou pozornost věnoval Wojnar i fotografii, mezi inovativní soubory patří např. autofotogramy vzniklé postupným osvěcováním papíru a také řada děl, v nichž Wojnar pomocí fotografie analyzuje určitou událost nebo situaci (čtení textu, pád ze stromu).

Jan Wojnar, Mřížková báseň (v oblasti rastrů), 1976, asambláž, různé materiály, záclonovina, špendlíky,latex, dřevo, soukromá sbírka Jan Wojnar, Grid Poem (in the rastre area), 1976, assamblage, various materials, casement cloth, pins, latex, wood, private collection

Jan Wojnar, Dvě kruhovité plochy, 1990, reliéf, latex, akryl, papír, dřevo, Museum Kampa Jan Wojnar, Two Circular Surfaces, 1990, relief, latex, acryllic, paper, wood, Museum Kampa

Jan Wojnar, Z cyklu Rytmy, č. 78, 2012, reliéf, lepenka, latex, dřevo, Museum Kampa Jan Wojnar, From the Rhythms Series, No. 78, 2012, relief, cardboard, latex, wood, Museum Kampa

Jan Wojnar, Autofotogram, 1977, fotografický papír (Dokument), 208×145 mm, Museum Kampa Jan Wojnar, Autophotogram, 1977, photo paper (Document), 208×145 mm, Museum Kampa

1 Jan Wojnar, Stabilizovaný sáček, 1972, sádra, propisot, 15×5×16 cm, soukromá sbírka Jan Wojnar, Stabilized Bag, 1972, plaster of Paris, rub-on, 15×5×16 cm, private collection

Dílo Jana Wojnara

Obecně dílo Jana Wojnara charakterizuje důraz na procesuálnost, komplexnost analýzy určitého problému a na detailně propracované provedení výstupů a estetické řešení finální realizace, což z Wojnara, na rozdíl od jiných konceptuálních tvůrců, dělá autora atraktivního pro diváky. Wojnarovým sice nikde neformulovaným, ale z jeho celoživotního díla zřetelným záměrem je iniciovat změnu chápání a vnímání okolní reality; ať přímým zapojením diváka do „hry“ s uměleckým dílem, či iniciací nových myšlenkových postupů, odlišných od těch, které každodenně používáme.

Výstava a doprovodná monografie poprvé komplexně představují celoživotní dílo Jana Wojnara. Vznikly ve spolupráci s rodinou Jana Wojnara a Galerií výtvarného umění v Ostravě.

Vesmír je nějakým způsobem konstruován a já se snažím, aby má tvorba byla v souladu s touto konstrukcí.

Jan Wojnar, 2. ledna 2004

Museum Kampa

kurátorka: Helena Musilová

1.a 2. patro Moderny

youtube

Jan Wojnar Celek jsoucna, jsoucí v celku Jan Wojnar (1944–2014), někdy označovaný jako „nejradikálnější konceptualista v Československé a České republice“, vizuální básník, autor obrazů, objektů, konceptuálních fotografických sérií, fotogramů a autorských knih, od konce šedesátých let realizoval celou řadu sérií, v nichž se dotkl mnoha problémů a témat řešených světovým konceptuálním uměním.

0 notes