Wonderful Wonderful

“Don't kiss in front of me, it makes me sick I'm not bitter, well, maybe a little bit I'd sniff glitter if it'd help me feel something real And if it was my birthday, I'd make a wish To not be bitter 'cause I'm getting sick of this I'd skip dinner if it'd help me feel something real”

Emotivní sračka. No time long see. Teda No see long time. Teda Long time no see.  - 8:47 odp.

Co si budem, brutálně mi to chybí.  - 8:48 odp.

Jen tak si pobrečet, nebýt zodpovědná, zamilovat se beze strachu, že to někdo zjistí. Co se to se mnou stalo?  - 8:48 odp.

“Could you love this? Will this one be right? Well, if I'm being honest I'm hoping it might Could you love this? Did you plan to fall? Well, if I'm being honest Oh, I bet it's not that at all”

Možná jsem byla stará, když jsem byla mladá. Možná jsem byla naivní a možná jsem věřila na zázraky. Jsem v době, kdy jsem se naučila říkat, co si myslím a společnost mě zase vede k tomu, abych se naučila říkat to, co si nemyslím. Lžu nejen ostatním, ale i sama sobě. Bojím se říct lidem, že je miluju, protože se budou divně koukat. Bojím se projevit jakékoliv emoce mimo svoji úžasnou bublinu. Bojím se, že když jsou moji kamarádi zadaní, tak už na mě nebudou mít čas (což je real shit). Zívám. Hrozně moc zívám, i když se nenudím. A taky jsem si pořídila kérku. Vlastně dvě. A už neříkám tetování, ale kérka. A už nepíšu, že to je dobré, ale dobrý. Spousta detailů tvoří jiný celek. Nejistota mimo komfortní zónu je dost silná věc a chybí mi to, že jsem jela na seznamovák a mohla být sebou, protože mě nikdo neznal. Teď jsem jenom zodpovědná a starám se o věci, co mi vlastně nepřijdou důležité a nestarám se o ty, co bych jim chtěla věnovat tunu času. Neumím zase ani psát, protože se nedokážu soustředit a nemám co říct. Nebo nevím, co říct. Nebo nevím, jak to říct. Což píšu skoro pokaždé, takže tohle se vlastně nezměnilo. (klišé)

Vztahy:

Ty nové jsou divné. Některé lidi znám už rok a je to ten klasický kolotoč. Poznala jsem nové lidi, ze začátku to byla jako droga. Skvělý pocit, spousta nových příběhů. Po půl roce bylo ticho o zkouškách a pak už nic moc. Přes prázdniny jsem se viděla asi se dvěma, mimo pracovní věci. Jsou to vlastně přátelé? Mají vlastní životy a já se jen těžko dokážu vetřít mezi školu, práci a přítelkyni/přítele.

Ty staré jsou ještě divnější. Většina mých přátel si našla drahou polovičku a já si zuby nehty držím spolubydlící, ale ta taky nebude nezadaná věčně a já nakonec zůstanu úplně sama. Nechápejte to zle, já jim to přeju, hodně moc. Jenom když někoho hodně milujete a on začne trávit veškerý čas s někým jiným, tak to bolí. O tom, jak to mám já se vztahy jste už určitě četli dřív. Je to takový mix toho, že už vám nevěnují pozornost, že v sobě najednou máte strašně prázdné místo. Je to celkem sračka, ale bolí to.

A co vztahy, které opravdu bolestivě skončili? Zkoušeli jste někdy stavět na spáleném mostě? A že těch mostů bylo spálených hodně. Bolest, kterou člověk zažil, protože jsem se já rozhodla dát do pořádku, musela být šílená. Jako bodnutí do zad. Včetně vlastní matky, sestry, nejlepšího přítele. Prostě jsem se zachovala opravdu špatně proto, abych se nezabila a to se těžko vysvětluje, že najednou jste se ve vztahu cítili toxicky a potřebovali jste dýchat. Nebyla to vina toho člověka, ale to neznamená, že jste se tak necítili. A mám strach, že některé mosty už nepostavím, protože to pouto nebylo dost silné, i kdybych za něj tehda obětovala školu (což jsem udělala) nebo život (což bohudík ne). (další klišé) Občas se rozhodnu, že se ozvu a zkusím, co to udělá. Většinou nic. Když je to víc jak dva roky, tak se většinou ozve: “jo, musíme zajít na kafe!” a pak zase půl roku nic. A neříkej, že nevíš, o čem mluvím. Bolí to jako čert třeba i po třech letech.

“Don't you listen to the never Keep praying for rain Dancing for rain little girl by the drain”

Práce:

Strukturovaná stejně jako je v této části tenhle post. (Musím uznat, že mě neskutečně bolí ruka od psaní, tak moc už nejsem zvyklá psát… Shit.) Nepřináší mi radost, i když mě ještě stále celkem baví. Chybí mi tam trochu seberozvoje, protože zatím se ze mě stala jen strašně zodpovědná kráva, co dělá spoustu tabulek a přestalo ji bavit si barvit vlasy. Ano, bolí to, nebaví mě barvit si vlasy. Podle mého názoru část mě umřela. 

Škola:

Tabu téma.

Chaos:

Nebaví mě přemýšlet, nebaví mě nic nového, jsem deprivovaná. Jsem nasraná, že někdo jiný žije můj sen a jsem nasraná, že jsem takhle konzervativně střelená. Necítím spojení s nikým blízkým a je to jako bloudit po lese a nechtít nikdy vyjít ven. Začali jsme hrát dračák, což mi dává kurevský úsměv na tvář a přestávám brečet. Taky už normálně vůbec nebrečím. Nevím, kdy jsem naposledy vážně brečela. Chci se opít a hrozně moc si pobrečet a být tak nějak šťastná a smutná zároveň. Chybí mi chata a hrozně moc se chci dostat do druháku, ale nic pro to nedělám a nevím, kde je problém a nemluvím o tom. Mám strach se zamilovat. Hrozně velký. Když se člověk spálí jednou, tak se z toho nějak vyhrabe. Když je to dvakrát, dejme tomu. Ale přesně si pamatuju, jak jsme v listopadu seděli v kině a já si říkám “mám nějak dát najevo svoje city?” a nedala. A teď má holku. A pamatuju si, jak jsem brečívala do zpráv jinému. A už má holku. A pamatuju si, jak jsem poděkovala tomu, co nemá twitter a on se mě zeptal za co. Tehda to bylo po dlouhé době, co jsem cítila lidské teplo na dálku, protože to udělal nezjištně. A taky si pamatuju, jak mi brečela na rameni, že se zamilovala a já jsem ji jen pohladila po hlavě a poslouchala. I když mě to trhalo na kusy, protože milujeme stejného a je nám to k hovnu. A tak jsem tam klidně seděla, tenhle pocit teď zažívám až moc často, a uvnitř mě to rvalo na kusy. Všechny mé části se najednou rozervaly na tisíc kousků, pomalu daly dohromady a rozervaly a tohle znova a znova každou setinu vteřiny. Ale já jsem seděla na lavičce, její hlavu na rameni a koukala do ohně a poslouchala. Naprosto klidně jsem vevnitř umírala znova a znova, protože jsem věděla, jak ji to bolí. Věděla jsem, jak se cítí, protože jsem si tím prošla. A cítila jsem to znova. A stejně jsem řekla jenom “Já vím, to bude dobré.” A ani mi nikdy nepoděkovala. A na to jsem si také zvykla. A vlastně jsem se s tou rolí velké sochy smířila. A vevnitř to každou vteřinou bolí, ale nikdy to nedát najevo. Protože to přeci nikoho nezajímá. Protože přeci nejsem hysterka. Protože jsem přeci dospělá a vím co dělám. 

“You say you love me, but you still left me I guess that's why I hate myself You say it's over, but you're still calling I guess that's why I live in hell

My brain has me fucked enough They started to wasted all my thoughts Don't know how I always let them go Can't help through a nervous breakdown“

Když nad tím zpětně popřemýšlím, tak jsem hodně mluvila o vztazích a vlastně jsem se zase vyhýbala tomu svému já. Jistě, ty vztahy byly moje. Moje zkušenost a tak, ale kde končí my a začíná to nepovrchní já? (Klíše!) Nedokážu si říct, kde je ego. Nevím, jak mu zavolat, “Hej, demente, tady Káčko, kde se schováváš?”. Nevím, asi už hodně sračkuju. Asi se teď zkusím zaměřit zase na sebe, odstřihnu lidi a dám se dohromady, protože od Proseče se to jenom veze a tohle léto mě neskutečně rozjebalo. Pardon za ten výraz, ale stalo se toho šíleně moc, spíš ostatním, než mě. Vypínám většinu socek a zapínám twitter, hello darkness, my old friend.

Tenhle formát se mi celkem líbí, protože je neskonale chaotický a dokazuje, že jsem pořád schopná vyplodit nějakou sračku, i když je to sračka a není vtipná ani k zamyšlení, ale spíš depresivní kravina. Třeba se prostřednictvím textu uvidíme dřív jak za půl roku. 

P.S. A celkem se mi dařilo se mi vyhýbat anglicismům, což je v poslední době můj problém. Halellujah!

KAPITOLA 1

Novelizované znění

PŘÍBĚH ZAČÍNÁ

Byla deštivá sobotní noc a parta premiantů, která právě ukončila studium Zvláštní střední školy dětí porozených císařským řezem, trávila svůj volný čas na osamělé chalupě uprostřed Orlických hor – a pekelně se nudila. Veškerý alkohol padl minulou noc a najednou nebylo co dělat. Tomáš, definitivní premiant třídy, zkušený vůdce psích spřežení a majitel usedlosti v jedné osobě, náhle pozvedl hlavu a zvolal:

„Už jsem vám vůbec někdy vyprávěl, jak jsem přišel k týhletý zbořenině? Určitě ne, tak teda poslouchejte…“

Všichni líně nastražili uši a Tomáš začal vyprávět.

„Bylo to před asi třema rokama. Projížděli jsme s fotrem touhle zkurvenou krajinou a píchli jsme na auťáku kolo. Docela průser, nikde ani živáčka, nikde ani noha, nikde ani ruka, prostě… no k posrání. Tak na sebe s fogym ječíme, čí jako že je to přesně vina, že sme uvízli v týhle Horní Prdeli, když najednou koukáme – přes louku k nám jde chlap v gumáku. A hned povídá, že tady kousek vocaď bydlí a že nám jako helfne… No a v tu chvíli začlo strašně chcát. Kouknem po sobě s fotrem, chlap koukne po nás a hned říká, ať se na to kolo teďka teda vyserem, můžem přespat u něj a ráno, že se uvidí, protože jak říkal, tak ráno je moudřejší večera. Blb jeden, kdyby věděl, co si to tahá do chalupy…“

Tomáš se odmlčel, dopil poslední hlt zvětralého sedmistupňového piva a chvíli mlčky tupě zíral na dno prázdné sklenice.

„Tak my přijdem k němu domů a hele, chlap je zazobanej jak prase v žitě. Fotr byl zrovna docela… no nebyl na tom dobře s prachama a začal ho snad hned ve dveřích přemlouvat, ať mu prej pučí mergle. Týpek že ne, že není padlej na hlavu, že přece nedá peníze každejm lidem, co mu náhodou vlezou do chalupy. To nás s fotrem trochu nakrklo oba, mrkli sme na sebe a už to jelo, skočil po něm a začali se válet po podlaze, chlap byl docela udělanej a fotr za chvíli, ať ho něčim praštim… Koukám a u kamen leží sekera, hele přetáh' sem ho dvakrát po hlavě a bylo. Odtáhli sme ho do sklepa a hodili do ňáký studny, co tam byla. Nikdo ho nikdy nehledal, a tak od tý doby máme chlupu,“ zakončil Tomáš. V místnosti panovalo nervózní ticho, protože nebylo jasné, proč si Tomáš vymýšlí takto debilně nepravděpodobnou historku. Byl předním fejetonistou školního časopisu Skalpel a rozhodně se dalo říci, že když jste potřebovali z jalové krávy tele vymámit, dříve nebo později jste narazili na Tomášovo telefonní číslo. Proč na ně nyní zkouší takový primitivní blábol? To vše pomalu táhlo unavenými myslemi jeho přátel.

„Dobrý,“ rozhodl se nakonec do všeho toho přemýšlení hodit vidle Laco, hlasitě si odříhnul a po očku se podíval na Petru. Hlavou se mu prohnala vzpomínka na báječnou včerejší noc, na její plná ňadra a pěstěný klín… při té vzpomínce hned ucítil, jak mu zase tuhne vercajk. V jeho prostinké mysli byla představa surové vraždy okamžitě nahrazena reklamní vložkou s hektolitry bílého jogurtu. Petra zachytila Lacův pohled a poposedla si na ztvrdlém rohlíku, který našla ráno pod jednou z kuchyňských linek a od té doby ho všude nosila sebou.

„A co teda zkusit vyvolat ducha toho mrtvýho chlapa?“ vypadlo najednou z Moniky. Nikoho ten nápad nepřekvapil, protože o Monice se běžně říkalo, že je posedlá hned několika okultními televizními seriály zároveň. I proto o ni nejevil nikdo z jejích spolužáků žádný erotický zájem, představa sexu mezi svíčkami a pentagramy vyžadovala specifické myšlenkové nastavení a statistika hrála proti Monice – v jejím okolí se žádný další teoretizující satanista bohužel nevyskytoval.

Vzhledem k pokleslé náladě společnosti nebyl nikdo schopen aktivně protestovat, jen Tomáš se zdál být místy poněkud natrávený. Byly učiněny nezbytné přípravy, což zahrnovalo obstarání kostelní svíce v jedné z četných místností chalupy a po kratší diskusi, během které se Monice Petra rafinovaně, leč nenápadně vysmála, byla extrahována i panenská krev. Viditelně ve svém živlu, začala Monika pronášet vyvolací řeč:

„Ve jménu všech pekelných pánů, zjev se ty, kdož jsi obýval tato místa a odešel jsi předčasně cizí rukou do míst, odkud není návratu. Zjev se a promluv s námi! Ve jménu Azerotha a Bafometa!“

„A Hovnometa!“ pokoušel se, poněkud přiškrceným hlasem, vtipkovat Tomáš. Monika ho zpražila pohledem a vtipem o podvazování varlat a pokračovala:

„Zjev se! Zjev se! Zjev se!“

Svíce zářila jasným světlem… ale nic se nedělo. Bylo ticho, přerušované jen přerývaným dechem všech zúčastněných. Hladina alkoholu v jejich žilách dosahovala homeopatických hodnot. Dalo by se říci, že to byla pěkná nuda.

„Nic moc...“ řekl Tomáš, Petra se zasmála a přetrhla kruh rukou. Tomáš si nenápadně otřel zpocené čelo a rezolutně prohlásil:

„Tak ale to by snad, vy buzny, stačilo, ne?“ Monika po něm šlehla dalším ze své nevyčerpatelné sbírky nenávistných pohledů, v němž se již zcela viditelně zračila potlačovaná sexuální touha po chlapáctví Laca, který o ni však viditelně nestál, protože byla nyní oficiálně potvrzená panna a vyštěkla:

„Tak si teda vymyslete ňákou zábavu sami, když jste tak chytrý!“

Celá společnost začala náhle mluvit jeden přes druhého, uvolněnými stavidly kocoviny začala do místnosti proudit delta osobních animozit a potlačovaných frustrací. Čeho si však nikdo v nastálém chaosu nepovšiml, byla bílá kostelní svíce, která stále zářila tajemným jasným světlem. Monika nyní otevřeně soustředila svůj hněv na Laca, který zamilovaně tokal s Petrou.

„Je to stejně všechno tvoje vina Laco, kdyby sem tak ten chlap chtěl přijít a všechny vás tu pozabíjet!“ zašeptala z ničeho nic plačky.

Jako v odpověď venku zabouřil hrom a vedle chalupy sjel do země oslnivý blesk. Ani toho si nikdo nevšiml, jen krysy žijící ve sklepě se zachvěly v předtuše čehosi zlého, pevně se přitiskly k sobě a do tmy zářila jejich drobná prasečí očka.

Slovo úvodem Kapitola 2

Tearling si můžete nechat!

Určitě se vám to už taky stalo. Konečně se vám dostane do rukou kniha, o které jste hodně slyšeli a na kterou jste se těšili několik týdnů, ne-li měsíců. Takže se do ní okamžitě pustíte, čtete, čtete... A rodí se ve vás zvláštní pocit nedostatečnosti. Jako kdyby byla porušena nějaká posvátná smlouva mezi čtenářem a knihou.

Neříkám, že mě Tearling zklamal, jenom byl úplně jiný, než jsem čekala, a do kolen mě taky rozhodně neposlal. Proč? Snažím se na to přijít.

Čtivé to je, toho se fakt nemusíte bát, dala jsem to na dva zátahy. Vtipné chvílemi taky a nechybí tam postavy, kvůli nimž budete chtít vidět další díl, i kdyby vás na tomhle nebavilo dohromady nic jiného.

Kostěj se zaklonil a zařval smíchy, pak ji přátelsky poplácal po zádech, až jí naskočila husí kůže. „Holka, ty buď budeš do týdne mrtvá, nebo z tebe vyroste ta nejstrašlivější královna, jakou kdy tohle království mělo. Nic mezi tím.“

Taky se mi ohromně líbilo, že je královnička v podstatě dosti nehezké děvče, navíc při těle. Ne že bych to někomu přála. Ale je to velmi osvěžující – jak už jsem si nedávno stěžovala v jiném článku, ty zástupy zdánlivě všedných slečen, které postupně objevují, jak krásné jsou, mi trochu lezou krkem. To snad musí každému.

Tady Kelsea nemá moc co objevovat. I její trenér na boj s mečem jí naznačí, že by mohla zkusit poupravit jídelníček, jinak toho na bitevním poli moc nenaskáče.

Odpadá tudíž taky romance. Všichni ji chtějí jako novou královnu, nic víc. Můžu se připsat do příběhu v nějaké fanfiction a Kostěj je můj!

Ve druhé polovině se zamotá děj a začne to být celé o hodně zajímavější. Některé postavy dostávají víc prostoru a stojí to za to – třeba Javel.

Nemůžu vyhrát, pomyslel si Javel a držel se za břicho. Není v tom jakási temná, podvědomá útěcha? Protože když nemůžeš vyhrát, pak to není tvoje vina, ať se rozhodneš jakkoli.

A stejně se mi to nelíbilo. Myslím, že především proto, že mi tam nějak chyběla hravost a fantazie, a to je pro mě v tomto žánru asi klíčové. Prostředí, do něhož je děj zasazený, mi přijde jaksi nedovařený, smyšlený tak nemastně-neslaně dospělácky, jen trochu poupravená skutečnost. To stejné platí pro jména postav i míst. To je vlastně všechno. Fantasy bez fantazie, příběhem je to mnohem víc pohádka (ačkoli se značnou dávkou brutalit, které by mi tam taky nebyly chyběly).

Pořád mi v paměti vyskakuje Half Bad – to je podle mě o sto procent lepší věc, originální a mnohem odvážnější.

Přitom čtenářské reakce na Half Bad nebyly nijak nadšené, prý moc dlouhý úvod a jiní se zase ptali, proč ty čarodějové vlastně nečarují.

Znamená to, že budu zase mimo, zůstanu se svým názorem sama, a všichni budou z Tearlingu skákat nadšením?

Napadlo mě to. Dokonce jsem si říkala, že bych k tomu třeba nepsala vůbec nic, ani slůvko, dokud nebude venku kniha i alespoň pár prvních recenzí. Pak mi psala Freckles, že už má rozečteno, a Hanka své důvody, proč se jí Tearling líbil a Half Bad o dost míň, a nedalo mi to.

Každopádně Tearling si nechte a ještě jsme neskončili. Doufám, že mi alespoň pár z těch lidí, co budou číst tu knihu nebo třeba jen tenhle článek, řeknou, co znamená kvalitní fantasy pro ně. Protože to mi teď fakt vrtá hlavou.

Míša

KAPITOLA 1

Původní znění

NÁŠ PŘÍBĚH ZAČÍNÁ KDESI V HORÁCH

Byla deštivá sobotní noc a parta studentíků, která právě ukončila studium Zvláštní Střední Školy Dětí Porozených Císařským Řezem, trávila svůj čas na osamělé chajdě uprostřed Orlických hor – a nudila se. Veškerý alkohol padl za oběť oslavám, které probíhaly minulou noc a tak najdenou nebylo co dělat.

Tu náhle Thomas, premiant třídy, zkušený vůdce psích spřežení a majitel oné usedlosti, zvolal: „Už jsem vám vůbec někdy vyprávěl, jak jsem přišel k týhletý zbořenině? Určitě ne, tak teda poslouchejte...“

Všichni nastražili uši a Thomas začal vyprávět. „Bylo to asi před třemi lety, projížděli jsme s mým fotrem touhle zkurvenou krajinou a píchli jsme kolo. Docela průser, řeknu vám, nikde ani živáčka, nikde ani noha, nikde ani ruka. No prostě k posrání. Tak na sebe s fotříkem ječíme, čí jako že je to vina, že sme uvízli v týhle prdeli, když najednou koukáme – přes louku k nám jde chlap v gumáku. A povídá nám, že tady kousek vocaď bydlí a že nám jako helfne. No a pak začlo strašně chcát. Kouknem s fotříkem na sebe, chlap koukne na nás a řiká, ať se na to teďka vykašlem, že prej můžem přespat u něj a ráno se uvidí, protože jak říkal ‚ráno je moudřejší večera‘, blbec jeden, kdyby věděl, koho si vede do chalupy…“

Thomas se odmlčel a dopil poslední hlt zvětralého sedmistupňového piva.

„Tak sme přišli k němu domů a co vám budu povídat, chlap byl zazobanej jako prase v žitě. No a fotr byl zrovna docela na dně a začal ho přemlouvat, ať mu půjčí ňáký prachy. A chlap, že ne, že není padlej na hlavu, že přece nepůjčí prachy prvním lidem, co mu vlezou do chalupy. To nás s fotrem nasralo, mrkli sme na sebe a už to jelo. Fotr po něm skočil a začali se válet po podlaze. Chlap byl ale docela vazba a fotřík za chvíli skučí, ať ho něčím praštím. Tak koukám a u kamen leží sekera. No co vám budu povídat, přetáh' sem ho dvakrát po hlavě a bylo to. Odtáhli sme ho do sklepa a hodili do ňáký studny, co tam byla. Nikdo ho nikdy nehledal, a tak od tý doby máme chlupu…“ zakončil Thomas.

„Dobrý,“ ohodnotil jeho story Laco, hlasitě si odříhnul a po očku se podíval na Petrušku. Hlavou se mu prohnala vzpomínka na báječnou včerejší noc, na její plná ňadra a pěstěný klín… při té vzpomínce cítil, jak mu tuhne jeho vercajk.

„Co zkusit vyvolat ducha toho mrtvýho chlapa?“ napadlo najednou Monicu. Nikdo nebyl proti, jen Thomas byl poněkud nervózní. Byly učiněny nezbytné přípravy, přinešena byla kostelní svíce a z Moničina lůna byla odebrána panenská krev. Monica začala pronášet vyvolací řeč.

„Ve jménu všech pekelných pánů, zjev se TY, kdož jsi obýval tato místa a odešel jsi předčasně cizí rukou do míst odkud není návratu. Zjev se a promluv s námi! Ve jménu Azerotha a Bafometa!“

„A Hovnometa!“ poněkud přiškrceným hlasem se pokoušel vtipkovat Thomas. Monica ho zpražila pohledem a pokračovala: „Zjev se! Zjev se! Zjev se!“

Svíce zářila jasným světlem, ale nic se nedělo. Bylo ticho, přerušované jen přerývaným dechem všech zúčastněných.

„Nic moc…“ řekl Thomas, Petruška se zasmála a přetrhla kruh rukou. Thomas si otřel zpocené čelo a rezolutně prohlásil: „Tak to by snad stačilo, ne?“ Monica po něm šlehla nenávistným pohledem, v němž se zračila její potlačovaná sexuální touha po Lacovi, který o ní nestál, protože byla panna a vyštěkla: „Tak si teda vymyslete ňákou zábavu sami, když jste tak chytrý!“

Čeho si však nikdo z nich nepovšiml, byla bílá kostelní svíce, která stále zářila tajemným jasným světlem. Monica soustředila svůj hněv na Laca, který nyní zamilovaně tokal s Petruškou.

„Je to stejně všechno tvoje vina Laco, kdyby sem tak ten chlap chtěl přijít a všechny vás tu pozabíjet!“ zašeptala plačky.

Jako v odpověď venku zabouřil hrom a vedle chalupy sjel do země oslnivý blesk. Nikdo si toho nevšiml, jen krysy, žijící ve sklepě, se zachvěly v předtuše čehosi zlého, pevně přitiskly k sobě a do tmy zářila jen jejich drobná prasečí očka.

Slovo úvodem Kapitola 2