A taky - možná se někomu líbí květiny více než světýlka, ale to světýlka nedělá méně krásnými a hlavně méně hodnotnými.

(jo, vzhled není všechno, to je sice pravda, ale zase není pravda, že by na vzhledu nezáleželo)

Ideály

Aneb další ze série výlevů, které ze sebe potřebuju dostat

Občas na internetu narazím na určité věci (převážně komentáře na facebooku), a jsem z toho naštvaná a zdeptaná. Člověk se dozví věci, jakože transexuálové by si v zájmu ostatních měli do baru nosit rodný list, že homosexualita je zvrácený trend dnešní doby, že by modelky s pigmentovými skvrnami nebo třeba s nadváhou neměli radši vystrčit nos z baráku, natož si vůbec dovolit vylézt na přehlídkové molo. Jo a co ta holka s mezerou mezi zuby, ona se usmívá? Tak to by fakt neměla.

Stokrát bych se mohla vztekat nad tím, proč vlastně mají lidi potřebu tak hrozně hrotit ostatní a snažit se je co nejvíc zesměšnit. To je ale jiné téma a napadá mě k němu spousta věcí, jenže o tom teď psát nechci. Teď mě spíš žere to, jak vlastně vznikna ta představa dokonalosti? Proč je ideálem bílá pleť, malý nos a plné rty? Ano, dalo by se to dejme tomu vysvětlit, zejména v historickém ohledu. Ale to nic nemění na tom, že nechápu, proč tyhle stereotypy z velké části doposud přeživají. Nevím, proč je tak těžké přijmout, že v té obrovské mase lidí se vyskytuje spousta různých rysů a tvarů. Přes to se berou jako méně hezké než ty určité ideály, kterým vlastně moc nerozumím.

Moje kamarádky, sestra, matka a spousta dalších žen mi přijdou krásné. Když se na ně dívám, nezkoumám, jestli jsou jejich rty dost velké nebo nos dostatečně "normální". Zkrátka je vidím jako celek. Každá je jiná a každá je jinak hezká. Ačkoliv si ale neustále vštěpuji, že tyhle ideály nevnímám a neuznávám je, bylo by ode mě pokrytectví tvrdit, že mi na nich doopravdy nezáleží. K sobě jsem totiž často mnohem víc krutá než k ostatním. I když mám pocit, že mi to zrovna sluší, nemůžu se zbavit myšlenek, že to není dost. V představách si "zpravuju" nos, zvětšuji rty a snižuji čelo. Tak, aby mi náhodou nemohl nikdo nic vytknout. I kdyby mi totiž někdo stokrát řekl, jak jsem hezká, přes to se mi občasné narážky na některý z mých "nedostatků" vryjí do paměti hlouběji. Je jim mnohem snažší uvěřit, obzvlášť když se do sebe něčím nápadně podobným obouváte každý den.

Ale do háje s tím, vážně. Proč na sebe uplatňovat předsudky, které sama nenávidím? Proč se sebou zacházet o tolik hruběji, než s ostatními? Ano, takové to "všichni jsou krásní" je fakt hrozný klišé. Ale není to svým způsobem pravda? Krása je více méně jen konstrukce založená na nesmyslných ideálech. Záleží jen na tom, kdo přesně se dívá a jak sám osobně "krásu" vnímá. A hlavně na tom, jak se na sebe díváme my sami. Protože možná, kdyby se sebou většina lidí nebyla tak nespokojená a ponořená do vlastních komplexů a nejistot (ať už jsou jakékoliv), bylo by bylo snažší mít minimálně respekt a pochopení pro různorodost ostatních.

steve harrington discovered and infiltrated a secret russian government headquarters and escaped alive but couldn’t name 1 movie to get a job at a video store

Spirited Away

Další v řadě: Tonari no Totoro

Ráda bych ze sebe vydala něco duchaplnějšího, ale moc dojmů nemám. Možná asi jen, že to gigantický batole jen tak z hlavy nevyženu. Celkově to bylo takové milé, líp to asi popsat neumím, a líbí se mi animace studia Ghibli. Kvůli jistému problému jsem zas tolik nedávala pozor, takže si to asi budu muset pustit znovu. Zatím mám ale z nějakého důvodu pocit, že Tonari no Totoro mě zaujme víc.

fun fact: Právě jsem zjistila, že Grandhotel Budapešť není reálná budova, ale byla pro film navržena podle Puppu v Karlových Varech.

Ani nemám co dodat. Asi jen že nevím, proč jsem tenhle film tak dlouho odkládala - byla to chyba. 6/5

It is an extremely common mistake. People think the writer’s imagination is always at work, that he’s constantly inventing an endless supply of incidents and episodes; that he simply dreams up his stories out of thin air. In point of fact, the opposite is true. Once the public knows you’re a writer, they bring the characters and events to you. And as long as you maintain your ability to look, and to carefully listen, these stories will continue

The Grand Budapest Hotel (2014) dir. Wes Anderson

Before Midnight

Filmový večer číslo 3

Další v pořadí: Spirited Away

Děj ve zkratce: Celiné a James pobývají se svými dcerami u známých na letní dovolené v Řecku.

Dojmy: Fakt jsem měla po předchozích dvou dílech velký očekávání. Nevím, co jsem čekala. Vlastně čtyřicet minut filmu jsem strávila sledováním fakt uvěřitelný hádky čtyřicátníků. Cením tu autentičnost, ale rozhodně tím nechci strávit čas a znova bych si to vážně nepustila, ačkoliv začátek byl celkem slibný. Ačkoliv v předchozích filmech zaznělo mnoho zajímavých myšlenek, jak už jsem mnohokrát zmínila, tady mi utkvěla a jen jedna. (A nezazněla z úst ani Celiné ani Jamese, kteří mi více méně celou dobu lezli na nervy.)

Like sunlight, sunset, we appear, we disappear. We are so important to some, but we are just passing through.

Závěr: 2,5/5 za řeckou krajinku a herecký výkony

Tímto dávám sbohem této trilogii, která klidně mohla skončit druhým dílem. Budu se tvářit, že jsem třetí díl neviděla. Možná za dvacet let? 

Before Sunset

Filmový večer číslo 2

Další v pořadí: Before Midnight

Děj ve zkratce: James vydává knihu inspirovanou nocí, kterou zažil společně s Celiné ve Vídni před deseti leti. A poslední zastávka jeho book tour není nikde jinde než v Paříži.

Dojmy: Tenhle díl se mi z nějakého důvodu líbil víc než ten první a dokonce jsem si vážně oblíbila Jamese. Dialogy byly zase úplně úžasný, realistický a dobře plynoucí.

Taky mi přišlo svým způsobem zajímavé, že došlo i na témata jako znečištění a držení zbraní v USA. Je svým způsobem smutné, že jde o patnáct let starý film a obojí je stále tak aktuální. A taky:

Každopádně mi tento film přinesl i určitou útěchu, protože v něm byla přenesena do slov mnoha myšlenek, které mi v poslední době vrtají hlavou a svým způsobem mě žerou.

„Yeah, but that's so hard! You know, to be in the moment, and I just feel like I'm..designed to be slightly dissatisfied with everything.. You know, I mean, like.. always trying to better my situation. I satisfy one desire, and it just agitates another, you know? Then I think: to hell with everything, right? I mean, desire is the fuel of life.“

„There are so many things I want to do, but I end up doing not much.“

„You can never replace anyone because everyone is made up of such beautiful specific details.“

Takže závěrem: 5/5

Before Sunrise

Aka filmový večer číslo 1

Další v pořadí: Before Sunset

Je strašně moc filmů, které bych chtěla vidět. A o prázdninách na ně mám mnohem víc času (nebo se minimálně nemám na co vymlouvat jako během školního roku). Proto jsem se rozhodla se začít prokousávat svým seznamem a ideálně každý večer si jednu položku odškrtnout.

Before Sunrise

Krátké shrnutí: Ve vlaku jedoucím z Budapešti do Paříže se shodou okolností Francouzska Celiné a Američan James dají do řeči. Padnou si do oka a čas jim rychle plyne, takže když dojedou do stanice ve Vídni, kde má James vystupovat kvůli rannímu letu domů, nechce se jim ještě rozloučit. A tak se nakonec Celiné rozhodne vystoupit s ním, aby spolu strávili jedinou a nejspíš i poslední noc objevováním Vídně.

Dojmy: Celiné jsem si prakticky okamžitě zamilovala a milovala jsem ji každým momentem víc a víc. Naopak James mi celkem lezl na nervy, ačkoliv měl spoustu zajímavých postřehů a myšlenek.

Well, this is my thought. Fifty thousand years ago, there are not even a million people on the planet. Ten thousand years ago, there’s like two million people on the planet. Now, there’s between five and six billion people on the planet, right? Now, if we all have our own, like, individual, unique soul, right, where do they all come from? Are modern souls only a fraction of the original souls?. Because if they are, that represents a five thousand-to-one split of each soul in just the last fifty thousand years, which is like a blip in the earth’s time. You know, so, at best, we’re like these tiny fractions of people, you know, walking… I mean, is that why we’re all so scattered? You know, is that why we’re all so specialized?

Po nějaké době přišla scéna s "telefonováním", která byla totálně skvělá. Pak už mi ani James najednou nevadil. Zdálo se mi, že přestával projevovat jistou dávku skepse a zapšklosti, kterou v sobě v určitém ohledu chová. Je ironické, jak moc mě tím štval, protože jsem se v něm chvilkami viděla. A stejně tak jsem se ztotožňovala s Celiné.

I always feel this pressure of being a strong and independent icon of womanhood, and without making it look my whole life is revolving around some guy. But loving someone, and being loved means so much to me. We always make fun of it and stuff. But isn't everything we do in life a way to be loved a little more?

Závěr:

Je to ten typ filmu, při kterém si jen vroucně přeju, ať se to stane mně. Zazněla tam spousta zajímavých myšlenek a dialogů. A o tom to vlastně celé je - hodně se tam mluví, žádná zvláštní akce krom brouzdání po noční Vídni, která mimochodem vypadala krásně. V tom to ale taky bylo realistické. Takže 4/5.

Božíbožíboží

https://youtu.be/pgWZQr7r0l0

Moje láska ke Skam NL nebere konce.

🚴🏽‍♀️🌿

Život se mi poslední dobou zdá divnej. Nestíhám, ale nevím co. Mám pocit, že nemám čas, ale zároveň taky že skoro nic nedělám. Chci toho tolik vidět a zažít, jsem z toho nervózní, pořád v sobě cítím jakési nenaplněné očekávání. Když už na něco přijde, chci víc a dál . Nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, ale ten surrealistický pocit ze sebe i všeho kolem je dost nesnesitelný. Možná se ve všem prostě moc nimrám, v životě i v sama sobě. Jsem si téměř jistá, že se prostě nudím. Nemám vlastně pořádný objektivní důvod proč být nespokojená, ale přesto necítím dostatečné naplnění z toho, co už mám. Jen chci a chci a čekám. Co ale? Sama pořádně nevím.

The mundane things you experience today will feel warmly nostalgic to you in 30 years from now.

Death comes; nothing matters; at least let me see all that there is to be seen, read all there is to be read.

Diary of Virginia Woolf, Volume 4 (1931-1935)

Danke, Druck! 

Pardon, ale what a beauty.

Crush spam

Nemůžu si pomoct.

Dodatek: